Když dohoda, tak na pseudoproblému

Vláda přerušila na měsíc debatu o přímé volbě prezidenta. Chce o věci jednat s „demokratickou opozicí“, rozuměj s ČSSD. ČSSD ústy Jeronýma Tejce vládní rozhodnutí přivítala.

Rozhodnutí je motivováno pragmaticky: k prosazení změny způsobu volby je zapotřebí ústavní většina v obou komorách parlamentu (jde o změnu ústavy), a na tu koalice sama nedosáhne ani náhodou.

Jak je to v koalici zvykem, rozhodnutí vlády předcházela partyzánská akce představitelkyň VV Klasnové a Peake, které se sešly k jednání o tomtéž problému ještě před rozhodnutím vlády s Bohuslavem Sobotkou a Jeronýmem Tejcem. V naší zemi vzniká velmi originální politická struktura: kromě opozice a koalice tu existuje „třetí síla“ v tuto chvíli pod křídly koalice (je to v mnoha ohledech výnosnější), něco jako exposlankyně Zubová a Jakubková, ovšem stmelené kolektivně v jeden pevný politický útvar. Řekl bych, že Topolánek na tom byl o malounko lépe.

Ještě závažnější je, že se koalice s opozicí sice nachází schopnost vést dialog, ale bohužel jen o věcech, na kterých v dané chvíli houbes záleží. To, co zmítá českou společností, ohrožuje existenci vládu a stabilitu našeho politického systému ne nepodobně jako masové bouře v Egyptě, je vzpoura (části) nemocničních lékařů, rozněcovaná politickými šíbry typu pp. Engela a Kubka. Vláda v tom konfliktu bojuje o autoritu a existenci a opozice se chová zaběhaně, po paroubkovsku. Komunikovat je ochotna jen tam, kde jde v podstatě o pseudoproblém.

Věc přímé volby prezidenta se nesmírně přeceňuje. Má mohutný populistický náboj: panovníka si volí všechen lid. Panovník má u nás pravomoci malé a skutečný problém je jen to, že by je měl mít ještě daleko menší. Zde si ČSSD vymyslila, že by neměl mít doživotní imunitu a že by měl být odvolatelný referendem (když se prezident momentálně vedoucí síle společnosti znelíbí, nejdřív se na základě veřejné kampaně „odvolí“ a pak zavře). Daleko prospěšnější by bylo, kdyby se osekaly prezidentovy pravomoci pokud jde o jmenování do funkcí a utváření zahraniční politiky. Pak by otázka způsobu volby, věcně vzato, ztratila hodně na své ostrosti.

Přímá volba je ve skutečnosti daleko víc závislá na latentní účasti politických stran, než si naivní volič představuje. A pokud by nebyla, hrozí dosti děsivé nebezpečí, se že se do funkce dostane populární bavič, výstřední excentrik nebo nebezpečný demagog. Důsledky by byly strašlivé, v nejlepším případě bychom byli civilizovanému světu pro srandu. Výhodou je, že volba vždycky nějak dopadne a zbytečně se nevleče. Nevýhodou, že je dost drahá. Jsem skrblík a nenaplňuje mne to nadšením.

Nepřímá volba se naproti tomu může vléci, a pak bude provázena, jak zkušenost praví, sérií nechutných tahanic. Zato přijde poměrně levně.

Je tu však ještě jeden důvod, který mluví spíš pro nepřímou volbu, a to zásadní: zastupitelská demokracie není jen nedokonalou náhradou té přímé v situaci, kdy všichni občané státu nejsou najednou k dispozici, a není odbourána vynálezem internetu, jak se snaží lidem namluvit populističtí demagogové. Zastupitelská demokracie stojí na důvěře, kterou volič dává volenému: že vzhledem ke svým schopnostem a vzdělání bude volitele zastupovat lépe, než by to dokázal on sám, a naopak mu umožní věnovat se věcem, na kterých voliči záleží, které ho baví a živí. To znamená, že dokáže vybrat správného prezidenta přinejmenším stejně dobře, jak by to dokázal ten, kdo mu dál důvěru hlasem ve volbách.

A když je to navíc ještě levnější než přímá volba, tak to nemá chybu.

lidovky.cz 3. února 2011