Prosba k ministru Hegerovi

V nejvyšším patře české politiky probíhá právě teď zuřivé přetlačování mezi podělanou vládou na straně jedné, a cynickými nemocničně lékařskými vyděrači, jejich mediální lobby a sociálně demokratickým backgroundem na straně druhé. V podstatě už jde jen o to, podělá-li se vláda tak, jak se podělala, nebo ještě o něco více. Jediný člověk, kterého je mi upřímně líto, je ministr zdravotnictví Heger. Považuji ho za slušného člověka. Situaci vidí v základních obrysech jasně, ví, o co jde. Byl postaven před úkol, který je nad jeho síly: řekl bych, že by byl nad síly každého, kdo by se do podobné šlamastyky dostal. Na jedné straně podělanci, na druhé cynici bez zábran. Politická podpora veškerá žádná. Je otázka, co se vůbec v takové situaci dá dělat.

V tom smyslu je pozoruhodný rozhovor, který ministr poskytl internetovému reflexu.cz. Přesněji řečeno jedna velmi výrazná pasáž:

Otázka: Jenomže v případě tohoto protestu si vzali lékaři za rukojmí celý národ, nás všechny. A vyděračům nakonec vláda ustoupila. Nebylo by férovější v takové situaci podat demisi a neustoupit?

Odpověď: Třikrát jsem demisi nabízel. Vážně jsem o tom uvažoval. Kdyby se na politické scéně našel krizový manažer, který by to za mne vzal a myslel to zcela vážně, tak bych ji podal. Neměl jsem ale podobnou možnost, nikdo takový se sem nehrnul. Považoval bych proto za takové situace za zbabělost, kdybych od toho utekl.“

Podle slov pana ministra se zdá, že se octnul v dilematu, jaká se u nás s železnou pravidelností opakuje. V situaci (o něco méně vyhraněné, ale jen o něco), v níž byl dr. Emil Hácha v březnu 1939, dr. Edvard Beneš v únoru 1948, Dubček a Ludvík Svoboda v srpnu 1968. Aspoň prvního z nich jsem schopen – pouze ovšem na začátku šikmé plochy, na níž se octl – považovat za slušného člověka. Ve všech případech stály v jejich uvažování dvě osudové chyby, které vyplývají i z Hegerovy odpovědi. Za prvé, pokud neodejdu, jsem schopen odvrátit tzv. nedozírné následky. A za druhé, když pustím své křeslo, zaujme ho někdo jiný, daleko horší, než jsem já. Proto se ho musím držet zuby nehty.

Berme to, prosím, trochu realisticky: z prvé - nedozírné následky přijdou teď už tak jako tak, je pouze otázka, zda přitom musím asistovat jako porodní bába. A za druhé, což plyne z předchozího: pokud zůstanu dřepět na své sesli, budu dělat jen to, co by správně měl dělat ten daleko horší, než jsem já, který by tam jinak přišel, a tak se stanu postupně a neodvratně přinejmenším stejně špatným jako on (což byla mimochodem tragédie dr. Háchy).

V takové situaci zbývá slušnému člověku jediná možnost: co nejrychleji odejít a prásknout za sebou dveřmi. Nedozírným následkům to nezabrání, ty jsou neodvratné. Nicméně budou vidět takové, jaké opravdu jsou, tedy jako nedozírné následky (a ne např. jako záchrana národa). A za druhé, bude vidět, kdo za ně nese odpovědnost a kdo ne. Ten, co odjede, zachrání svou čest a mravní integritu, svou nesmrtelnou duši, jak říkáme my křesťané. Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl!

A to prosím není jen něco individuálního, a tedy sobeckého: ukážou se v pravém světle ti, kdo jsou schopni ustupovat nemravným vyděračům a provádět bezectnou politiku. Dnešní Háchové, Benešové, Dubčekové a Svobodové. Je třeba, aby to bylo jasně vidět: nejsou to zachránci, ale prodejné duše. Pane ministře, pro Boha živého Vás prosím, odstupte!

lidovky.cz 16. února 2011 dopoledne