Co týden dal

Pondělí 1. února: ČSSD má údajně zájem využít ministra Pecinu v předvolební kampani i poté v nejvyšším patře stranické politiky. Pecina se prý nevzpírá. Jedna možnost je využít jeho popularity, přesněji řečeno popularity Fischerovy vlády, jejímž je členem, a nasadit ho na první či druhé místo pražské kandidátky (to zatím zaujímají Petr Hulínský, kterého Paroubek nemiluje, a Miroslav Svoboda, který si před časem dovolil mít vlastní názory na americký radar, i když o nich jen mluvil a jinak držel basu se stranou). Oba pánové nejsou změnou nijak nadšeni. Není taky vůbec jasné, co by se stalo s přeběhlicí Zubovou na pátém (ještě prý volitelném) místě kandidátky. Paroubek se údajně dohodl s Topolánkem na tom, že nikdo z členů Fischerovy vlády nebude kandidovat ve volbách, ale to bylo na Paroubka už moc dávno, nikdo nemlže chtít aby se na to pamatoval, zvlášť když se mu to nehodí. Kromě toho na to neexistuje jistě žádný papír, dohody s Paroubkem bez papíru jsou projevem zcela trestuhodné důvěřivosti. Další možnost je, že by ministr zůstal i po vytvoření povolební Paroubkovy vlády ministrem, niž by se stal poslancem. Takové úvahy jsou podle předsedy ČSSD předčasné (tj. máme je v záloze). Ostatně, co si budeme povídat, stane-li se Pecina poslancem, určitě zůstane taky ministrem vnitra, pan Bublan je měkota, neblahé dědictví předparoubkovských časů. Slušel by mu resort, který dne zastává Michael Kocáb, nebo by mohl být místo dr. Motejla, až ten odejde do důchodu, ombudsmanem.

Tím, jak se blíží volby a stupňuje se politická hysterie, stává se z předsedy ČSSD, kterého jsme dosud vnímali spíš v poloze papalášsko-lampasácké, poeta: „Celá evropská sociálně demokratická strana očekává od nás vítězství v květnových volbách, které zazáří jako nejzářivější hvězda (pěticípá, červené barvy? bd) nad naší zemí.“ To by se snad dalo dokonce zazpívat. Obdivuhodná je taky Paroubkova mírumilovnost: místo rozšíření mise v Afghánistánu podpora mateřské. Tak mluví budovatelské míru pro naši dobu.

Václav Klaus se zuřivě brání být očkován proti prasečí chřipce. Podobným způsobem, jako se Klaus bojí očkování, jsem se v dětských letech bál zubařského zákroku, ale na rozdíl od pana prezidenta jsem k tomu neměl ideologické důvody (starost o lidskou svobodu obecně). Vrchní velitel armády zakročil i ve prospěch svých podřízených: zde došlo k malému nedorozumění, náčelník generálního štábu nečekal na rozkaz velitele (neočkovat!) a neukázněně se očkování podrobil. Doufám, že ho čeká to, čemu se za mých mladých let, když jsem byl na vojně, říkalo málo poeticky „zaražený prdy“. K tématu se ještě vrátíme. Podotýkám, že je opravdu otázka, zda se to s tou prasečí chřipkou nepřehání, teď se ovšem zdá, že nedobrovolným pokusným králíkem se stal sám hlavní hygienik Vít. Držme mu palce.

ČSSD a komunisté se znovu obrátí na Ústavní soud se stížností na neústavnost regulačních poplatků ve zdravotnictví. Dr. Rath má dalekosáhlé ambice: „Chceme, aby Ústavní soud uznal, že se mýlil a že k regulaci nedošlo.“ Měli by si nasypat popel hlavu a přijít kolektivně středočeského Caligulu odprosit. To je ten nejlepší, protože nejohleduplnější a nejtaktnější způsob, jak dosáhnout změny rozhodnutí soudního orgánu. Pořádně politicky zatlačit. Řekl bych, že v této formě, když swe to dělá přes noviny, to snad nemůže nefungovat dokonce ani u nás.

„Představa, že by o charakteru těch, kdo usilovali o svobodu, měl rozhodovat Ústav paměti StB a jeho šéf, je urážlivá“, píše dnes v Právu Jiří Dienstbier. Jistě, kompetentní jsou ti, kteří komunismus poznali z obou stran, z té příjemnější, i z té horší: tedy bývalí komunisté: odsoudí obě krajností (ty, kteří jsou komunisty dodnes, i ty, kteří komunisty nikdy nebyli) a ocení sami sebe. Ostatně, nefungovalo to tak náhodou dodnes?

Úterý 2. února: Václav Klaus bojuje za svobodu nebýt očkován se stejným důrazem, jako bojují svědkové Jehovovi za svobodu nedostávat transfuze krve. Na Klausově protestu může něco málo být, pozná se to až dodatečně, tentokrát na rozdíl od globálního oteplování dost brzy. Nevím jen, proč je třeba takové v podstatě malichernosti povyšovat do teatrálně politické roviny. Ať to rozhodne Hlavní hygienik Vít, pokud atak prasečí chřipky přežije. Pokud ne, bude to zjevný pokyn zhůry: očkovat! (Bohužel v tomto případě může být pro hodně lidí už pozdě, prostor pro experimenty je tu poněkud omezen). Tématu se týká naše dnešní glosa. Svou velmi zdařilou výtvarnou představu o průběhu případného prezidentova očkování zveřejnil dnes v Právu Vladimír Renčín.

Podle Petra Uhla (dnešní Právo) je smyslem zákona o protikomunistickém odporu a odboji „znemožnit či urazit chartisty“, protože o tom, kdo byl účastníkem, mají rozhodovat reakční stvůry z Ústavu pro studium totalitních režimů, Uhl v té souvislosti píše, že mají být oceněni teroristé typu bratří Mašínů (mám k činnosti bratří Mašínů své výhrady, které jsem veřejně formuloval, ale to, co o nich píše pan Uhl, mi připadá jako dost velká drzost), „zatímco stálá nabídka Charty77 k dialogu o lidských právech, adresovaná státní moci, byla pošeštilostí, jež pak zabránila s komunisty řádně zúčtovat“. Bylo by dobré si zopakovat základní fakta: v roce 1976 komunistická „ČSSR“ zjevně na pokyn z ruské metropole ratifikovala dva pakty OSN o lidských právech. Zejména ten, co se týkal práv politických, by, striktně dodržován, způsobil zhroucení bolševického režimu během jednoho měsíce. Bolševičtí papaláši ovšem s obludnou drzostí sobě vlastní předpokládali, že vzhledem k totálnímu umrtvení veřejného života to všechno zůstane jen na papíře. Z tohoto hlediska byla reakce iniciátorů Charty zcela pochopitelná. Pokud nám ovšem chce pan Uhl namlouvat, že podstatou akce bylo přesvědčit Biľaka, aby si dal od Havla a od něj pomáhat při realizaci lidských práv, dělá si z nás srandu. Podstatou bylo usvědčit režim z nestoudného pokrytectví (což se podařilo) a přitom s ním pořádně zacloumat (což se nepodařilo ani trochu). Tedy představa Chartistů (mezi chartisty byla, jak Uhl správně naznačuje, většina bývalých komunistů) jako holubic s olivovými ratolestmi v zobáčcích, které přicházejí nabídnout Husákovi a spol. pomoc a spolupráci, je směšná a nevěrohodná.¨

Zemanova šedá eminence Miroslav Šlouf poskytl rozhovor Lidovým novinám. Řekl v něm mj., že si dovede představit povolební koalici s ČSSD a KSČM. Pan Šlouf dal najevo velmi lacinou vstřícnost k Paroubkovi a Filipovi. Já si koalici SPO se zmíněnými stranami nedovedu představit ani náhodou, a to z jednoduchého a v podstatě technického důvodu: protože se SPO do PS nedostane, a uzavřít koalici s neparlamentní stranou je totéž, jako oženit se s mrtvolou. Jinak SPO připomíná jakousi karikaturu (Klausovy) ODS bezprostředně po sarajevském atentátu.

Rusko vynalezlo dokonalý způsob, jak aspoň na čas likvidovat novináře, aniž by to nadělalo příliš zbytečného hluku. Neposlušného jedince (resp. víc jedinců) potrestají „domácím vězením“. Zavřou je doma, zakážou jim používat internet, telefon, komunikovat se světem, bavit se mezi sebou. Až je za pět let pustí, pes po nich neštěkne. A přitom, jak je to celé humánní! Na něco podobného by se Brežněv nezmohl. Doufám, že Paroubek a jeho braintrust pilně čtou LN, aby věděli, co dělat, až vstoupí hlavním vchodem do Strakovky.

Středa 3. února: Václav Klaus v rámci tažení proti „falešnému poplachu“ ohledně prasečí chřipky ironizuje hlavního hygienika Víta, který právě tou chřipkou onemocněl. Vít ovšem měl být podle vlastního vysvětlení a rozhodnutí vlády očkován, stejně jako všichni lidé důležití pro chod státu, až po chronicky nemocných a zdravotnících, kteří s nakaženými přicházejí do bezprostředního styku. Nemohl tedy jít příkladem vstříc, jak špičkuje Klaus.

O knize historičkY Heimannové „Československo, stát který selhal“ vyšla už v příloze LN Orientace recenze Evy Hahnové (posuzuje ji po svém zvyku z českého nacionalistického hlediska). Podobně vyznívá i dnešní informace v Právu (jde prý o „přepisování dějin“, to je argument, který používají čeští šovinisté, když jsou s argumenty v koncích). Uvádí kritické hlasy z The Economist a Financial Times. Bylo by pozoruhodné sehnat informaci zevrubnější než je to, co vyšlo v Orientaci, a od osoby důvěryhodnější, než je Eva Hahnová. Ostatně kritický ohlas na recenzi Hahnové (skrovného rozsahu) se objevil i v LN. Kritika může být do značné míry oprávněná, to se ovšem dá zjistit jen na základě podrobné a seriozní informace. Bylo by jí zapotřebí. (Mně bohužel chybí čas, a ke své hanbě musím přiznat, že i jazykové dispozice).

V MfD věnují dnes velkou pozornost tomu, že ČEZ si pořídily jakési ozbrojené komando, které se zabývá odhalováním těch, co kradou proud (tj. ne že by neplatili to, co jim elektroměr odečte, nýbrž odbírají proud tak říkajíc mimo elektroměr). Zjišťování těchto případů je spojeno často s jakýmsi rizikem (děje se to občas tak říkajíc organizovaně). Je to situace, v níž je třeba volit techniku mezi pragmatismem a idealismem, nebo lépe řečeno najít mezi obojím nějaký rozumný kompromis. Ve světě ovládaném politickou korektností je to nadlidský úkol, kompromisy jsou zakázány. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V Rusku mají problém. „Kaliningradská enkláva“ (v roce 1945 zabraný kus východního Pruska) se bouří. Obyvatelstvo se totálně vyměnilo, ani z Königsbergu nezbylo kromě (rekonstruované) katedrály a pár baráků nic, ale ti lidé se, jak se zdá, cítí být tak trochu zápaďáky. A jak by ne: vidí do Polska a do Litvy, a to už je pro ně Západ. V „Kaliningradu“ se konaly desetitisícové demonstrace proti hladu a drahotě, největší po Putinově nástupu k moci. Putin, Medvěděv a spol. chystají stejně mohutné organizované protidemonstrace. Jenže to zjevně nestačí: chtělo by to zeď. A pořádně mohutnou. Aby nebylo vidět tam, kam vidět být nemá.

Čtvrtek 4. února: Martin Bursík obvinil premiéra Fischera, že jde na ruku společnosti Czech Coal, pokud jde o prolomení limitů těžby uhlí v severozápadních Čechách. Nato představitelé Czech Coal (mj. Jan Dobrovský, přítel Fischerova hlavního poradce Mlynáře), obvinili Bursíka, že v minulosti radil ministerstvu životního prostředí, jaskm udržet limity těžby uhlí v oblasti, ale zároveň firmě Czech Coal, jak tytéž limity nejlépe a bez zbytečných skandálů a konfliktů s lobbyisty zastupujícími veřejnost prolomit. Informace Bursíka kompromituje, bylo by ji třeba doložit něčím víc než je tvrzení jednoho nebo dvou lidí, nejlíp něčím na papíře s Bursíkovým podpisem. Do té doby to bude o stupínek víc než pomluva. Navíc já osobně si dovedu představit horší nemravnosti než usilovat o prolomení limitů těžby uhlí (stejně se to jednou bude muset udělat, jinak budeme čím dál tím větším vazalem ruské energetiky). Legrační by mi připadalo jen to, kdyby metodu, jak to učinit s co nejmenším hřmotem, vymýšlel puncovaný ekolog. A dále si nemohu odpustit poznámku, že území, o něž jde, bylo v minulosti z drtivé většiny obydleno Němci. Teď odplata za okradení a vyhnání původního obyvatelstva dopadá na další generace, které už formálně vzato za nic nemohou.

Podle agentury SANEP, které se zjevně vymanila z osidel formální internetové spravedlnosti a provádí už průzkumy konečně z hlediska vyššího principu mravního, tj. co si kdo zaslouží, by volby vyhrála ČSSD s 33,1% (zisk 5,6). Druhá ODS má 24,1% a zisk 1,1, třetí je TOP09 13,4 se zanedbatelným ziskem. Komunisté mají 12,8 (+1,8), lidovci 5%, a věci veřejné 5,1 (zde se zjevně vyšší princip mravní uplatnil nejsilněji). Pokud se ovšem VV nedej Bůh skutečně dostanou do parlamentu, bude to výrazný signál rozvratu středopravé části politického spektra, který ČR výrazně přiblíží Slovensku.

A ještě poznámka k problému jednotky ČEZ, jejíž úlohou, pokud tomu dobře rozumím, není snad v první řadě vydírat nešťasné ubožáky, kteří proud tak říkajíc mimo evidenci bohatému ČEZu brali a sobě chudým dávali (tzv. poctivá loupežničina), ale vůbec odhalovat, kdo a jak tuto formu sociální spravedlnosti provozuje. Problém je v národě s tak vyvinutým sociálním cítěním, jako je ten český, velmi citlivý. Zlodějům se musí dostat všech dostupných právních záruk! Nějak mi to souzní s tím, že kdekterý ožralý hajzl si může dovolit zmlátit personál sanitky a lékaře, kterého předtím on nebo jeho kamarádi mystifikovali, že je třeba pomoci umírajícímu, a ještě jim ukrást ze sanitky navigaci. Tam, kde jde o aktivity sociálně slabých vrstev obyvatelstva, je i tyto věci třeba posuzovat citlivě. Kdo je sociálně aspoň středně silný, nějakou tu do zubů přece unese. Vždyť bohatství je hřích, to jediné nějak našim spoluobčanům uvízlo v paměti z Evangelií. Jenže je to lehká dezinterpretace, asi stejná, jako když někdo vydává za podstatu křesťanství desatero.

V LN odhalili další poklesek Topolánkovy vlády. Její členové si ponechali ještě tři měsíce po svržení právo používat služební automobily a zároveň pobírali cestovné. To, až se do čela ODS vrátí zase Václav Klaus, určitě nebude. Je pozoruhodné, že na vystřídání dnešní korupční nomenklatury tu máme hned dvě sorty blanických rytířů: Klause a jeho gardu z Hradu a podhradí, a Miloše Zemana a jeho veterány. Mezi oběma tábory panují idylické vztahy. Pokud by se opravdu zase prokousali k moci (čemuž nevěřím, i kdyby se Klausova tisková lobby snažila co nejvíce), začala by se ČR podobat jakési miniatuře SSSR za Černěnka – s tou podstatnou inovací, že my bychom měli Černěnky hned dva.

Pátek 5. února: Paní Alžběta Petzoldová prohrála další ze soudních sporů o dědictví po Adolfu Schwarzenbergovi. Schwarzenbergův majetek byl zkonfiskován zvláštním zákonem (Benešovy dekrety se na to jaksi nehodily). Podle zákona se knížeti konfiskoval zemědělský a živnostenský majetek, nynější spor byl o pozemky na Hradčanech, které tuto povahu nemají (soud takový argument ovšem neuznal). Loni označil Krajský soud v Českých Budějovicích za jediného dědice Adolfa Schwarzenberga nynějšího předsedu TOP09 Karla Schwarzenberga. Vzhledem k celkově ohavné a právně problematické povaze zákona 143/1947 Sb. (Je to jakýsi zrcadlový obraz našeho nového zákona „Prezident Beneš se zasloužil o stát“) i vzhledem ke své byť třeba nechtěné účasti na případu by se k tomu snad měl předseda TOP09 nějak vyjádřit. Žalující strana se také obrátila na ústavní soud s poukazem, že zákon je neústavní, ÚS ji odmítl s tím, že tehdy (v r. 1947) platila formálně prvorepublikánská ústava, která už není součástí platného právního řádu a tudíž je zbytečné zkoumat, zda s ní je zákon v souladu. To aspoň tvrdí v Právu. Učinil-li to ÚS, zůstává nad jeho zdůvodněním rozum stát. Za prvé, každý ví, že ústava z r. 1920 po roce 1945 platila formálně, ale prakticky byla na každém kroku porušována. A za druhé, to, že zákony z let 45-8 byly případně protiústavní, nemění nic na jejich platnosti, má být v podstatě OK. Je velmi těžké cítit se bezpečně v zemi, kde Ústavní soud činí bez rozpaků takové závěry.

MfD (celostátní vydání) přinesla zprávu o sporu kolem pomníku zavražděným sudetským Němcům v Novém Boru (ovšem poté, co o aféře zevrubně informoval německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung). Překlad článku jsme přetiskli v Událostech včetně odkazu na články, které tu k případu vyšly v minulosti. A k věci se taky ještě vrátíme.

Sobota 6. února: prezident Klaus určil, jak byl už předem ohlásil, termín voleb na pátek 28. as sobotu 29. května. V podstatě je to už fuk. Sice se dá říci „zaplať pán Bůh za každý den, o nějž bude faktické vládnutí toho plesu upírů, kterému se říká PS ČR kratší (formálně budou vládnout tak jako tak do 3. června), ale na druhé straně čtrnáct dní sem nebo tam už nic podstatného nezmění. Řekl bych, že to nejhorší už se stalo a odestát se nemůže.

Jinak to vypadá, že ODS dělá ze všech sil svou minulou politiku. Vyšla vstříc zeleným s horním zákonem, ačkoli není jasné a) dostanou-li se zelení vůbec do parlamentu, a b) bude-li předseda Liška ve své politice podobnější Bursíkovi nebo Hovorkovi. Praha drží všemi silami svou vlajkovou loď, starostu Prahy 5 Milana Jančíka. Je to projev obdivuhodné statečnosti tváří v tvář mohutnému útesu: náměstek primátora Richter pochybuje o tom, že by po odstavení Jančíka začaly preference ODS v Praze růst. Pan Richtr je náročný člověk - skromnějšímu by stačilo, kdyby aspoň přestaly klesat. Přes to, čím nás už rok krmí klausovská lobby v novinách, je teď zjevné, že skutečným hrobařem ODS není Topolánek, ale Pavel Bém. Udělal to schválně a po dohodě s Klausem, aby oslabenou stranu mohli opět převzít? To by bylo od Béma ušlechtilé, pomohl by svému pánovi tím, že by plánovitě spáchal harakiri. Protože na podobnou věrnost až za hrob nevypadá, je pravděpodobnější, že jde o organizovanou indolenci.

Kardinál Vlk prohlásil, že léčení chorob české společnosti je třeba začít shodou v tom, že duchovní hodnoty jsou nutné pro její život a perspektivní rozvoj, a že žádná česká politická strana podobný bod v programu nemá. Proti tomu se ohradil předseda KDU-ČSL Svoboda, takto v oboru politiky puncovaný křesťan. Oni jsou ti jediní (a Vlk by je měl podporovat, to už tam ale přímo řečeno není). Pokud se kardinál nepolepší, hrozí mu nejspíš, že ho předseda KDU-ČSL uvrhne do klatby.

Sociálně demokratický expert na ekonomiku Jan Mládek označil předsedu ODS Topolánka za „bývalého lampasáka“. Je zajímavé, jak rychle si celý Paroubkův braintrust osvojil tezi, že základem politiky je hulvátství. Topolánek studoval na vojenském gymnáziu, ale pak odešel na civilní vysokou školu a vykonával civilní povolání. Zato pan Mládek (pramen: Wikipedie) vstoupil v r. 1986 do KSČ (nepochybně jednak z mladistvé naivity, bylo mu tehdy pouhých 26 let, tedy typický teenager, a kromě toho si potřeboval budovat postavení, aby se v budoucnu mohl stát ekonomickým expertem ČSSD). Vyjádření pana Mládka je typickou řečí o provaze v domě oběšencově.

Prezident Medvěděv prohlásil: Rusko si vyhrazuje právo použít jadernou zbraň v odpovědi na použití jaderných či jiných typů zbraní hromadného ničení proti němu a jeho spojencům, jakož i v případě napadení Ruska konvenčními zbraněmi, pokud by byla ohrožena sama existence státu.“ To je hezky a diplomaticky řečeno, z dějin známe případy, kdy se na „ohrožení samé existence státu“ reagovalo v rámci tehdejších technických možností s podobnou razancí (případ Gliwice 1939). Vzhledem k ruským tradicím je třeba mít na paměti, že nepřítel, na nějž Rusko odhodlaně a vší silou udeří (něco jiného je, když je opravdu záludně přepadeno!), musí být minimálně desetkrát slabší než ono. Čili, poučení je: nebýt desetkrát slabší než Rusko. Klaus svou politikou emancipace od „socialistického Bruselu“ a Paroubek „politikou mnoha azimutů“ (všechny míří shodou okolností do mědvědí mordy) se bohužel nepoučili. Medvěděv taky jmenoval dvě věci, které jsou pro Rusko, pokud se hodně rozzlobí a nepřítel bude desetkrát slabší, casus beli: přijetí Ukrajiny a/nebo Gruzie do NATO a výstavba amerického protiraketového štítu v Evropě. To je mimořádně poučné.

Pondělí 8. února: volby na Ukrajině vyhrál sice těsně, ale přitom dostatečně přesvědčivě Janukovyč. Obávám se, že tato zásadní politická událost se u nás podceňuje. Oranžová revoluce skončila v písku, Rusové kdysi dobře věděli, proč k Ukrajině pokrytecky připojili oblasti čistě ruské nebo násilně rusifikované. Pochybuji, že bude v silách ukrajinské opozice (existuje-li něco takového v pravém slova smyslu) tuto situaci někdy v budoucnu zvrátit. Bohužel to vypadá, že Ukrajinci svůj boj za nezávislost prohráli a Rusové velmi, velmi výrazně posílili svou mocenskou pozici. A most mezi Západem a Východem, který hodlají budovat Fico s Paroubkem, má konečně kam vést.

Martin Bursík bude kandidovat za zelené na Ústecku. V programu má mimo jiné kritiku nynějšího předsedy Lišky. Politika pana Lišky mi není vůbec blízká, ale protiliškovské tažení pana Bursíka nepovede k ničemu jinému než k tomu, že Liška ztratí, ale Bursík nic nezíská. Proč to proboha dělá?

V rámci české advokacie panuje svobodná a nezávazná diskuse. Jejím tématem je momentálně kvalita mužné pýchy poslance Křečka. Křeček tradičně zastupuje nájemníky, jeho oponentka Klára Veselá Samková majitele domů. Věcně bych byl nejspíš v mnoha věcech na straně mé bývalé kolegyně z FS, pokud jde o kopání do varlat pana Křečka, zmocňují se mne rozpaky. Jednak si nejsem jistý, zda náhodou nejde o tzv. sexismus naruby (nebo něco takového snad neexistuje?), jednak bych řekl, že advokátů je třeba se bát. Mají se jich bát jejich oponenti, nebo i jejich klienti?

V MfD propukl naplno tzv. „syndrom Penguin“. Zasvěcení vědí, že jde o chorobu, která pudí v situaci, v níž si politici očividně nevědí rad, pracovníky PR agentur, převlečených tentokrát za novináře, vypracovat za politické indolenty program úspor. Navrhuje se jim to snadno, nejsou vázáni žádnou odpovědností. Ministr Janota jejich úsilí okomentoval, může si to dovolit, je úřednický ministr, nikomu neodpovídá a bohužel taky toho moc nedokáže prosadit. Zatím nejzhoubnější pandemie syndromu Penguin proběhla v souvislosti s volbami 1996 a vyústila v situaci, kdy nikdo nebyl schopen utvořit vládu. Dnes to vypadá podstatně líp, vládu vytvoří Paroubek s podporou napříč KSČM. Z konktétních návrhů penguinců mne zaujal jeden: totiž zavedení daně z tloušťky (rozuměj zvýšit DPH u sladkých a tučných jídel, vedoucích k obezitě, tedy čokolády, cukrovinek či limonád). Připadá mi plošný a nespravedlivý a doufám, že ČSSD se mu rozhodně opře. Zdaněna by měla být přímou daní nadbytečná kila žravých občanů (je totiž známo, že jsou mezi námi šťastlivci, kteří si mohou dávat do trumpety, aniž by se to projevilo na jejich váze, a jiní, kteří se živí salátem a jogurty a stejně přibírají). Budujme zdanění na základě osobní zodpovědnosti! Progresivně zdaněna by měla být i kremace, totiž kremace tlusťochů. Zákon by mohl projít parlamentem, kdyby byl doplněn dovětkem: Jiří Paroubek se zasloužil o stát a proto dani z tloušťky nepodléhá (nebo obecněji: ze zdanění tloušťky je vyňat prezident republiky, protože stejně už jiného než Paroubka mít nebudeme).

Radek John je podle jakéhosi průzkumu veřejného mínění nejpopulárnější český politik. Jak by ne, když pronáší zásadní soudy tohoto typu: „Zloději (politici) potřebují tmu, aby se na jejich podvody nevidělo. .. Jsou to jenom hajzlové, kteří potřebují šachovat s veřejnými penězi.“ (Cituji dle MfD). Šťastný to člověk! A jak čestný! Komu by se to nelíbilo. Snad proto, ač zatím ještě nic neudělal, je už nejpopulárnější. A co teprve, až se do toho obuje. Popularita malých stran má ale i svou vážnou stránku. Znamená rozbití politického systému, jaký se vytvořil v roce 1993 a jehož osou se staly ODS a ČSSD. Důsledkem hemžení malých středopravých stran bude, že zbude jen jedno silné uskupení, ČSSD s KSČM v zádech. Ostatní strany postupně klesnou do bezvýznamna. To je ruský model. Možná že se nakonec dožijeme toho, že tu bude, jako v Putinově říši, jen jedna opozice, která by stála za slovo: KSČM.

V Tatrách se na jakémsi lyžařském turnaji sešly české lobbyistické a podnikatelské špičky. Jaká drzost! Ti lidé by měli, aby si odpykali své minulé, přítomné i budoucí hříchy, zavřeni do něčeho jako jsou kláštery (samozřejmě bez pověrčivého šíření víry v Boha), aby se jim zabránilo se scházet a kout špinavé pikle. Celibát by měl být povinný, bez něho se situace stává nepřehlednou. Český člověk vyniká v Evropě a možná i ve světě jednou základní vlastností: strkat nos úplně do všeho, do čeho se nos technicky strčit dá. A to i tam, kam se sice nos strčit dá, ale nemá.

Podle šéfa NATO Rasmussena by se aliance měla proměnit na fórum. Sice by se i nadále starala o naši společnou obranu, ale zároveň by vedla intenzivní dialog s Ruskem, aby ho přesvědčila, že NATO je něco nového, co není proti Rusku, a že se nás chudáci Rusové nemusí bát. Cestou by měly být společné konzultace o celosvětových bezpečnostních otázkách. Přesvědčme je, že to s nimi myslíme dobře! Problém je jen, že Rusko je něco starého, co proti NATO je. Člověk se těžko brání dojmu, že malé postkomunistické země na východě Evropy se octly v rukou nebezpečných šílenců. Je to projev idealismu, vychcanosti nebo obojího?

Ekonomický expert ČSSD Mládek si pustil ústa na špacír a prohlásil, že o reálných škrtech v rozpočtu se politické strany včetně ČSSD začnou bavit až po volbách. Prohlášení to je nepochyně pravdivé, ale zároveň taky zbytečné, každý to ví. ČSSD zuřivě protestuje, je to jen soukromý názor pana Mládka. (Oficiálním názorem se to stane až po volbách).

Úterý 9. února: Strana zelených uvažuje o odchodu z vlády, lépe řečeno o tom, že stáhne z vlády ministry, které tem nominovala (Dusíka a Kocába). Důvod je nesouhlas s tím, že vláda počítá s dostavbou Temelína, s výstavbou jezů na Labi a s rekonstrukcí elektrárny Prunéřov. Zelení, kteří se pohybují těsně pod 5% hladinou, zřejmě zatoužili přidat se v PS k předvolební koalici, lidovcům se to jakž takž vyplatilo. Předvolební koalice je ovšem nemravnost, snaha protlačit se do parlamentu za cenu bojkotování smysluplných návrhů a prosazování nesmyslných. Lídrem koalice je Paroubek, jejím smyslem dát zahulit ODS. K čemu to bude dobré zeleným. Nadto, upřímně řečeno, do PS se mohou dostat daleko spíš hrou náhody než nějakou promyšlenou politikou – své možnosti v tomto smyslu vyčerpali v předchozích volbách.

Podle agentury Median přibraly obě velké strany (ODS o něco víc), ale přesto suverénně vede ČSSD a komunisté jí spolehlivě kryjí záda. Paroubek je zase celá bobule: může udělat koalici s KDU-ČSL a TOP09 (se slušnou většinou 7 hlasů, komunisty k tomu nepotřebuje), velkou koalici s ODS a zároveň taky opoziční smlouvu s komunisty. TOP09, Lidovci a ODS by měli mít na paměti, že jejich koalice s Paroubkem se pro Paloubka s opoziční smlouvou ČSSD – KSČM nevylučuje, nýbrž naopak vhodně doplňuje.

Jan Kovařík (pozoruhodné je, že už mívá spoluautora, zřejmě jakýsi dozor, aby to nepřeháněl) líčí srdceryvnou historku o tom, jak němečtí policisté vyhnali českou rodinu před parkovištěm hypermarketu z auta, auto jim prošťárali (rodinka si mezitím šla do obchodu nakoupit (?), když přišli, zjistili, že policisté popojeli, dokumenty jim nechali ležet na předním sedadle otevřeného auta a propíchli jim pneumatiku (to je tam jen naznačeno). Podle Němců má zase velká většina aut, které kontrolují, sice české značky, ale jsou osazena našimi slovanskými bratry z východu a jihovýchodu. Aniž bych se v této věci chtěl nějak moc německých policajtů zastávat (i když informace, pod nimiž je podepsána normalizační rudoprávní hvězda Jan Kovařík, byť t.č. pod jakousi kuratelou, je ze své podstaty podezřelá), měli bychom si umět např.představit, že máme společné hranice s Albánií a že Albánie je součástí schengenského prodtoru. Pochybuji, že by naše policie projevovala v praxi dostatek mmultikulturality a politické korektnosti a že by bylo čtenářsky a předvolebně atraktivní ji za to kritizovat (i když zásada „streng behüten, beobachten“ by mohla být v tom či onom případě stejně nespravedlivá jako ta německá vůči nám.

Čeští lékařští specialisté, zabývající se lidskými nectnostmi (např. přejídáním) mívají občas výstřední nápady. Připomínají (ovšemže velmi vzdáleně, pokus (části) české lékařské obce ovládnout pod vedením dr. Ratha českou politiku nebyl dost široce založen a prozatím ztroskotal) známou iniciativu „Kraft durch Freude“. Iniciativy tohoto typu s sebou nesou jakési nebezpečí, že se staneme sice totálně zdravými, ale zároveň blby a hajzly. Většina odborníků to myslí dobře, stali se jen trochu obětmi svého oboru a pozapomněli na to, že dobro se nedá prosazovat bez svobody a svoboda je (mimo jiné i) svobodou hřešit, i když to smysl svobody samozřejmě není. Pozoruhodný text obezitologa Petra Suchardy v tomto smyslu přinesla dnešní Mladá fronta Dnes. Týká se ho naše dnešní glosa.

LN přinášejí jako přílohu článku Luboše Palaty k ukrajinským volbám mapu volebních výsledků. Oranžově jsou vyznačeny ty obvody, kde vyhrála Tymošenková, modře ty, kde uspěl Janukovyč. Pozoruhodné je, že rozdíly mezi vítězem a poraženým jsou vždy velmi výrazné. To, co obrázek naznačuje je (oranžově vybarvená) mapa skutečné Ukrajiny. Dosáhnout jí by bylo bývalo jistě velmi těžké. Ale bylo by to znamenalo pro Ukrajince svobodu a pro nás větší jistotu.

Středa 10. února: ODS dnes přitlumila obstrukci v parlamentu (jednalo se vesměs o záležitosti, které nebouraly státní rozpočet). Problém je v tom, že ODS má sice na obstrukce plný nárok, je to sice krajní, ale zcela legální politická zbraň a navíc taky legitimní, protože Paroubkova opozice od voleb v roce 2006 byla jedna jediná vytrvalá a soustavná obstrukce, a pokud ten člověk udělal něco, co vypadalo na první pohled jako vstřícný krok (nabídka příměří po dobu českého předsednictví v EU, nesouhlas s rozhodnutím Ústavního soudu o uspíšení voleb), udělal to jen proto, aby ho mohl hned vzápětí popřít. Navíc od někoho, kdo si vůči politickým oponentům dovoluje v podstatě všechno, a když si někdo dovolí setinu toho vůči němu, začne kňučet o moři nenávisti, která se na něj valí, se nic jiného, než to, co předvádí od svého vstupu ne českou politickou předscénu, čekat ani nedá. Problém je jen, že Paroubkova obstrukční politika způsobila v době do vzniku druhé Topolánkovy vlády (té, která už dostala důvěru) hluboký pokles preferencí strany. ODS by se mohlo stát před volbami totéž.

Jiří Paroubek je pro prolomení limitu těžby uhlí v severozápadních Čechách, ale jen tenkrát, když mu to požehná krajské referendum. Potřebuje zkrátka mít alibi. Prolomit limity je buď třeba, nebo ne, z věcných důvodů. Ty je třeba zvážit, kolik lidí z toho bude nadšených, už nehraje takovou roli.

Podle agentury Factum Invenio vede ve volebním odhadu ČSSD před ODS s náskokem přes šest procent, přičemž ČSSD získává, ODS tratí. Výsledky jednotlivých průzkumů se dosti různí, pokud jde o velikost náskoku ČSSD a toho, kdo přibírá a kdo ztrácí. Vytvářejí dojem, že situace je chaotická a že je brzy na nějaké rezolutní závěry. Také nelze zapomínat, že se společenství podporovatelů ODS rozpadlo na dvě skupiny, na pesimisty (vrátí se starý upír z Hradu a udělá z ODS tu odpudivou příšeru, jejímž vrcholným výkonem byl krach ve volbách r. 2002; ti upřednostňují TOP09) a loajální optimisty, věřící, že se z ní dá pořád ještě vydobýt něco pořádného. Otázka, kterou si asi klade hodně lidí (přiznávám se, že k nim patřím) není, kdo si zaslouží větší důvěru, ale kdo si zaslouží větší nedůvěru. Proč bych se nepřiznal, pro mne je to TOP09. Ale jistě, mohu se mýlit, třeba si důvěru nezaslouží nikdo z nich. Podle průzkumu Factum Invenio by se do Sněmovny dostali ještě komunisté, o něco slabší TOP09 a o hodně slabší lidovci. Věci veřejné by zůstaly těsně pod prahem (a pan John by pak dostal od Paroubka velký pětipatrový dort nebo deset beden kvalitní whisky), zelení se dvěma procenty beznadějně vzadu.

Obezitologové řádí nejen u nás (viz naše včerejší glosa), ale i v USA. Jeden momentálně sídlí v Bílém domě. Hodlá zakázat zákonem, aby byly dětem ve školách podávány pamlsky a sladké limonády (třeba i v automatech na chodbách). Zajímalo by mne, jaké budou sankce pro provinilce. Nabízí se možnost „týden v hladomorně“. Mohli bychom USA nabídnout Daliborku, udělat z ní jakési české Guantánamo.

Ruský exministr zahraničí Primakov (mám dojem, že proti Lavrovovi, který se jeví jako zdařilý klon nebožtíka Andreje Gromyka, to byl ještě skoro anděl, přítomnost, kterou žijeme, má tu zvláštní vlastnost, že dělá minulost lepší, než jaká opravdu byla, to není dobré znamená) poskytl pozoruhodný rozhovor Právu. Vysvětlil, že v Rusku je stejný kapitalismus jako všude ve světě, protože všude ve světě stát funguje i jako vlastník, i jako regulátor (problém je, že v Rusku funguje stát jako vlastník a regulátor ve všem, ne jen v podnikání, jen v současné době má trochu méně síly, což je možné vydávat za jakýsi prvek demokracie). Doba se prý od pádu SSSR změnila, Moskva v minulosti měla strach, že některý stát odpadne od sovětského bloku (jak decentně vyjádřeno) a „přeběhne k Američanům“. Jinak pan Primakov patří k humanistům: viníci rozpadu SSSR byli Jelcin, Kravčuk a Šuškevič (prezidenti RSFSR, Ukrajiny a Běloruska) kteří jakýmsi dokumentem, údajně podepsaném kdesi v lese, pohřbili SSSR. Gorbačov je měl nechat v tom lese obklíčit vojskem a - proboha, ne je zastřelit nebo zavřít, ale jen jim ten dokument vzít a zničit ho. A pan Primakov hned zdůrazňuje, že nehájí do roztrhání těla vše spojené se SSSR. Tedy hájí, ale ne až do roztrhání těla. Rovněž pozitivní změna. V dnešní ruské politice není prý jediný příklad, kdy Rusko použilo sílu proti státu, který si nezačal jako první. Jistě, Němci taky začali druhou světovou válku teprve poté, co skupina polských teroristů zákeřně přepadla vysílačku v Gliwicích. Taky je třeba doplnit, že Rusové mají jakousi historickou, osudovou smůlu: ti, kteří si proti nim začínají první (nemluvím o případě legitimní obrany např. v napoleonských válkách a v druhé světové válce), bývají velmi často aspoň padesátkrát slabší, než oni. Taky je častá situace, kdy takový slabší požádá silné Rusko o tzv. bratrskou pomoc, která bývá většinou poskytnuta ještě předtím, než je o ni požádáno. Atd. Jak vidno, naši slovanští bratři na východě tu šanci, kterou dostali na přelomu osmdesátých a devadesátých let a kterou si zasloužili možná ještě méně než my, nijak moc využít (chce se mi napsat „taky“) nedokázali.

Z Hradu se šíří sice oficiálně nepotvrzené, ale o to sugestivnější zprávy, že Václav Klaus se hodlá slitovat nad ODS, jež se mu pod Topolánkovým vedením stala nevěrnou, a ujmout se jí blíže nespecifikovaným způsobem. Připomíná to schéma, které známe z Bible (Knihy královské) – lid pod nevěrným panovníkem odpadl od Hospodina a začal se klanět hnusným modlám (zeleným, bruselským atp.), ale poté, co panovník na nevěru doplatil, se Hospodin nad svým lidem slitoval a odpustil mu. Dá se tedy o Topolánkovi plným právem říci, že konal, co bylo zlé v Klausových očích a že mu to po volbách bude spočítáno. Zpráva vypadá jako jakýsi zkušební test, kolik věrných se v ODS ještě sdružuje, někteří se ozvali, jakousi oslavnou tirádou i primátor Bém (přesně biblicky: nevrací se otec, ale dítě k otci, Ježíši Kriste, jak by mohl v budoucnu tak směšný spolek servilních vrtichvostů někdo vůbec volit), jenže Bém ve své současné situaci není pro Klause žádné velké terno. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Tomáš Zahradníček píše v MfD o západní Ukrajině a východní Ukrajině. Problém je v tom, že existuje jen jedna Ukrajina, o hodně menší než to, čemu se dnes Ukrajina říká, a přitom přece jen pořád dost mohutná. Rusové, aby si ji pojistili, si k ní přilepili velký kus Ruska, a Ukrajinci nevyužili v posledních dvaceti letech příležitosti, aby se toho kusu Ruska co nejrychleji zbavili. Což je nejspíš zahubilo. Další šance přijde, jak to v ruském silovém poli bývá, někdy za tři sta let.

V dnešních LN píše specifickým způsobem o vzpomínkách na zničení Drážďan Markus Pape. K tématu se vrátíme. Další otevřené téma (ze včerejška) je text Alexandra Tomského o tom, jak zavilá pravice křivdí hodnému Paroubkovi. To je zásadní věc, Paroubek znamená pro českou demokracii smrtelné nebezpečí a nejvíc miluju ty, kteří ho dnes z důvodů, o nichž nechci spekulovat, chválí, a přitom dobře vědí, že až svou indolencí přispějí k tomu, že veřejnost dá většinu Paroubkovi a bude zle, prostě si sbalí kufry a odjedou někam do Londýna nebo do New Yorku, odkud nás po převratu přijeli učit demokracii. Zbývajících deset milionů tuto šanci nemá.

A ještě jeden malý rest ze včerejška. S radostí jsem si přečetl v Právu titulek „Vít překonal prasečí chřipku“. Myslím, že statečný kousek hlavního hygienika by si zasloužil výtvarného ztvárnění. Aby nepřišlo krizí postižený stát příliš draho, navrhuji úpravu již existujícího monumentu. Projekt najdete zde.

Čtvrtek 11. února: Předseda ODS Topolánek považuje zprávy o možném Klausově návratu do ODS za „virtuální hru soupeřů ODS“ (formu návratu definoval Klausův věrný zbrojnoš Bém zhruba nějak tak, že by to nebyl žádný návrat ztraceného syna, nýbrž naopak návrat velkoryse odpouštějícího otce k neposlušným a nevděčným dětem, nedovedu si představit, že na tohle by se zrovna členská základna strany nějak zvlášť třásla). Topolánek měl říci spíš než „soupeřů ODS“ „soupeřů Topolánka“. Možná, že zároveň testuje své šance i sám Klaus. Vhodná chvíle však bude až po volbách: skoro bych řekl, že ve straně pak budou i jiní kandidáti na lídra, kteří nebudou po ničem toužit méně, než aby je vodil na špagátě ambiciózní a autoritářský starý pán, jehož politická potence je zjevně stejně vyčerpaná jako v případě Miloše Zemana. Topolánek přes všechny své zjevné slabiny stranu změnil taky k lepšímu. Je v ní teď o něco víc svobody a konkurence.

A teď jedna dobrá zpráva: Fischerova vláda je zachráněna! Proti všemu očekávání se její páteř, Strana zelených, rozhodla, že přes všechny výhrady své ministry neodvolá. Premiér Fischer ministry ujistil, že projekty rozšíření Temelína i modernizace elektrárny Prunéřov II projdou standardním posuzováním vlivů na životní prostředí, a ministr Dusík (neměl by se ministr životního prostředí jmenovat spíše Kyslík, tohle vypadá podobně hrůzostrašně jako Rubáš nebo Hroboň) se bude moci vyjádřit. Nezaregistroval jsem sice, že by Fischer chtěl oba projekty vyhlásit tzv. premiérským dekretem, ale budiž. Všem se nám ulevilo. Zejména je dobré, že předseda SZ Liška zaručil, že ministři nominovaní za zelené budou respektovat rozhodnutí vlády (pan Dusík totiž v pondělí prohlásil, že si bude dělat, co ho napadne, což je od ministra stanovisko velmi zásadní a zároveň pěkný signál o stabilitě úřednické vlády). Teď hrozilo, že v ní začnou vznikat ministerské frakce, které si pojedou podle svého. Zvlášť pozitivní je, že nehrozí odchod osobnosti tak výrazné a populární, jako je ministr Kocáb.

Z prostředí strany Věci veřejné pronikly dvě informace. Především: předseda John svede souboj o funkci lídra pražské kandidátky se dvěma významnými sponzory strany. Souboj neproběhne jako za starých dobrých časů za chladného mlhavého rána ve Stromovce (ostatně souboj na pistole ve třech by byla zajímavá inovace), nýbrž veřejně, na internetu. Strana VV podporuje totiž plebiscitní řešení, hlasovat budou všichni členové strany (a kdo ví, třeba i někteří další, aby to bylo ještě demokratičtější). Pozoruhodné je i to, že sponzoři zde otevřeně usilují o vedení strany – doposud sponzoři stranu sponzorovali a lídři ji vedli, nyní by sponzoři mohli stranu vést a lídr by se stal zbytečným. Bylo by to řešení tak říkajíc transparentní a přímočaré, leč poněkud hrůzu vzbuzující (politika by se stala nezakrytě, formou internetového striptýzu, jakýmsi přívěskem podnikání). Zvláštní důvěru budí sponzor, který si dle svých slov „zbudoval největší tuzemskou bezpečnostní službu“. Ta by mohla nejprve monitorovat, jak se dnes říká, řádný průběh volební kampaně a svobodný průběh voleb, v případě potřeby činit na místě nutná opatření a pak, po vítězství, posílit dosud chabé řady policie ČR. Zbývá ovšem ještě naděje, že i pan John je vlastně taky sponzor, takže nepůjde o střet tvou světů. A hlavní, výrazná šance vězí v přece jen nevelkých preferencích strany a v tom, že jejím neoficiálním šéfporadcem je Josef Zieleniec.

Agentura Factum Invenio provedla pro nejmenovaného sponzora průzkum veřejného mínění na téma „Koho byste nechtěli za sousedy“. Z průzkumu mj. vyplynulo, že lidé činí výrazný rozdíl mezi Židy (ti jim vadí jen o něco víc než Američané) a Izraelci (kteří vynikají svým násilnictvím). Moc by mne zajímalo, kolik našinců mělo kdy příležitost setkat se tváří v tvář s Izraelcem. „Obraz Izraelce“ utvářejí především naše média, tipl bych si, že v první řadě Právo, v druhé, o něco skromněji, MfD. Taky ČT si tu a tam přisadí. Je to trochu podobné, jako za totáče. Proti Židům soudruzi nic neměli, ovšem sionisty posílali na šibenici. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Pátek 12. února: ODS má malér, policie údajně přistihla starostu Žabovřesk, který navíc kandiduje za ODS na volitelném místě do PS, při přijímání úplatku. Byl zadržen a spolu s ním i další významný člen brněnské ODS. Ačkoli dosud nebyli obviněni, ODS se jich ústy svého místopředsedy Nečase okázale zbavuje a padají slova o darebácích. Znají své Pappenheimské tak dobře, nebo je to zvýšená dávka předvolebního alibismu, o darebácích se snad dá mluvit až poté, co budou odsouzeni? Že toho člověka musejí dát k ledu do doby, než ho soud pravomocně odsoudí, je zcela zjevné. Takováhle teatrální demonstrace počestnosti mi ale připadá přehnaná a trochu nekorektní.

V sobotu uplyne 65 let od zničení Drážďan. Byl to jeden ze dvou nejničivějších náletů „konvenčními“ pumami na německé město za celou druhou světovou válku. Velká část Drážďan včetně historického centra byla prakticky srovnána se zemí, počet obětí se udává mezi 18 a 35 tisíci (v tak děsivé akci se oběti nedají počítat). Je zjevné, že tento způsob války není nic, čím by se západní spojenci mohli chlubit (a pokud vím, ani to nikdo nedělá). V akcích tohoto typu je, nemohu si pomoci, cítit jakási inspirace protivníkem, sice snad pochopitelná, ale těžko ospravedlnitelná. Stejně jako všechny problematické akce vítězů se stává příležitostí pro exhibice neonacistických uskupení. Výsledek je, že mrtvých v Drážďanech není možné důstojně vzpomenout a na každé výročí se místo uctění památky obětí konají policejní manévry. (Pokud se dobře pamatuji, za bolševika bylo povoleno prolévat nad obětmi náletu krokodýlí slzy, udělali to přece Američani a Britové! Dokážou toho, jak vidno, zneužít nejen neonacisté, ale i Rusové).

Německá vládní koalice „se dohodla“ s předsedkyní Svazu vyhnaných Erikou Steinbachovou, že Steinbachová nebude v 21-členné nadační radě Centra proti vyháněním (zato dostane Svaz vyhnaných šest míst místo tří). Považuji za směšné a nedůstojné, aby si zúčastnění na projektu směli diktovat, zda tam smí být zastoupen vrcholný představitel organizace, zastupující největší počet vyhnaných v minulém století (zastupuje je jaksi duchovně, většina z nich už zemřela). Za tu patálii si mohou tak trochu Němci sami, proč nemají odvahu se hlásit sami ke svým vyhnaným a potřebují k tomu přibalit ještě další: Jsou snad jejich vyhnaní méně legitimní? Kdyby byli celý projekt postavili na svých vyhnaných, nikdo by jim do obsazení orgánů centra neměl co kecat. Kromě spousty věcí, za něž se Němci právem stydí, jsou tu i věci, kde by se neměli bát brát se za svou věc (zde v tom smyslu, že vyhánění německého obyvatelstva po válce bylo zvěrstvo). Místo toho přišel ke slovu opět syndrom spráskaného psa.

Princ Charles se v Praze při své návštěvě setká s prezidentem Klausem a zajde do divadla na operu. Doufám, že to nebude Libuše, jeden jeho předchůdce, rakouský korunní princ Rudolf, shlédl v Národním divadle první jednání, poté uprchl a na útěku prý řekl svým hostitelům vyčítavě: proboha, proč dáváte takové věci, vždyť máte znamenitého skladatele, nějakého Dvořáka! (V tomto případě nejspíš o Libuši nepůjde, princ Charles míří do Stavovského divadla, a tam by se Libuše nevešla). Apropo, dnes je v módě opery všelijak obzvláštňovat, viděl jsem např. velmi pěkné (hudebně) představení Figarovy svatby, které se z neznámých důvodů odehrávalo celé na schodech. Bylo vy v duchu této módy velmi pěkné zorganizovat závěr Libuše podle vzoru toho velmi pěkného filmu z „Pražské pětky“ který jsem viděl na sklonku totáče. Byla tam česká lidově demokratická hospoda, v níž seděli všichni, kdo do národních tradic patří, od vodníka na vrbě a Švejka až po ty dva zelené pracující z bolševické stokoruny. To by sedlo.

V konkursu na ředitele Ústavu pro studium totality je už známo jméno konkurenta stávajícího ředitele Žáčka, Má jím být Jiří Pernes z Ústavu soudobých dějin, příkladný zjev loajálního českého historika, který bude citlivě naslouchat všem významným hlasům, na nichž záleží, když se tvoří pro národ do budoucna závazné dějiny a všemi silami se brání jejich přepisování. Myslím, že už předem můžeme gratulovat.

Poslanci dnes ukončili všechny probíhající schůze sněmovny tím, že z nich vyřadili kompletní obsah, takže by nebylo o čem jednat. ODS tedy s obstrukcí uspěla. Věcně vzato je to správný krok, toto šaškovské těleso plné nejrůznějších přeběhlíků, připomínající obrovskou předvolební estrádu nejpitomnějších nápadů, nemá vůbec žádnou legitimitu a v normálním státě by bylo dávno rozehnáno vojskem. Zatímco ODS chce, aby sněmovna do voleb už nejednala s výjimkou projednání bodů, na kterých je široká politická shoda , hodlá Paroubek ve sněmovně navíc prosazovat své návrhy (12 klíčových priorit sociální demokracie), a to na řádných, případně mimořádných schůzích. Jde tedy jen o oddechovou pauzu, po níž bude celý předvolební komedie pokračovat. Paroubek zjevně vsází na to, že se ODS před volbami proflákne jako strana negativistická. Na to m bohužel něco je. Není pravda, že český člověk (a český homo politicus jako zvláštní případ) je bázlivý. Má jen ten problém, že se bojí tam, kde by se bát neměl (např. podporovat opatření, která bolí) a nebojí se tam, kde by se bát měl (tj. především Paroubka a jeho party).

Sobota 13. února: Sněmovna je v rozkladu, píšou dnes v Právu. To si toho všimli brzy. Sněmovna je v rozkladu přinejmenším rok, Ústavní soud tuto skutečnost v rámci „právní čistoty“ vypsání nových voleb velkoryse zanedbal a Paroubek pochopil, že rozklad Sněmovny mu hraje do not. Současná situace je tato: máme vládu, která nemá většinovou podporu ve Sněmovně, jež ovšem není usnášeníschopná. To je nejoriginálnější způsob demokratického vládnutí, jaký kdy byl vyzkoušen. Možná existuje nějaký okruh problémů, na jejichž řešení je shoda napříč politickým spektrem, ale vzhledem k tomu, že okruh zásadních témat, na nichž naopak shoda není, je daleko větší, sněmovna, která není usnášeníschopná, nejspíš nepřipustí, aby se tyto problémy, o nichž je shoda, projednaly a uzavřely. Místo toho se většina bude snažit prosadit svá témata, která menšina zablokuje. Podle toho, kdo tento politický styl dovedl u nás (a možná nejen u nás) k dokonalosti, lze hovořit o „Paroubkovském způsobu politiky“.

Nástupcem kardinála Vlka na pozici pražského atcibiskupa se má stát královéhradecký biskup Dominik Duka. Vzhledem k jeho dobrým vztahům s prezidentem Klausem a signalizované vstřícnosti ke státu (nějak se mi chce napsat „establishmentu“) ve věci Svatovítské katedrály by člověk skoro očekával, že u nás bude zavedena jakási moderní varianta césaropapismu – její základní inovací bude, že „císař“ (zatím říkáme prezident) coby hlava církve je ze zásady ateista.

Právo přináší velký rozhovor s předsedou Věcí Veřejných Radkem Johnem. Není divu, od pana Johna a jeho strany si mohou, jak z dalšího vyplyne, hodně slibovat. VV má zásadní postoj k k TOP09: „Na billboardech po celé ČR bylo více knížat, než je knížat na celém světě“. Kníže je na tom stejně jako Rom v tom smyslu, že knížetem, stejně jako Romem, se (dnes) člověk rodí. Představme si, že by pan John hlásal tezi: „Na billboardech po celé ČR bylo více Romů, než je Romů na celém světě.“ Jeho výrokem by se nejspíš začaly vážně (a právem) zabývat orgány činné v trestním řízení. Možná by bylo na čase zrovnoprávnit knížata s Romy, nebylo by to nijak náročné, knížat je velmi málo. Než se k tomu dopracujeme, omezme se na konstatování, že pan John předvádí mimořádně upadlý populismus. Dále: Pan John se slavnostně zavázal, že by VV nikdy neudělaly koalici s komunisty. Tento zásadový postoj má společný s Paroubkem. Menšinovou vládu ČSSD by ovšem konec konců podporoval, ovšem jen v tom případě, že by dala nějaký rozumný návrh. Pan John hned zdůrazňuje, že ho dosud neviděl, ale co není dnes, může být zítra (tj. po volbách). Pan John je člověk zcela všeho schopný. Myslím, že zkorumpovanou pravici je třeba rozmetat a nahradit ji touto zcela zásadně nezkorumpovanou – pan John se k panu Paroubkovi hodí jako, dejme tomu, Lužkov k Putinovi. Mimořádně vykutálené je, že si uvnitř strany zavedli institut agenta-provokatéra. To skoro nabuzuje otázku, kdo jím momentálně je a jaký je mechanismus jeho volby. Z dalšího vyplyne, že agent provokatér je tajný. Může to být kdokoli, ve Věcech veřejných je straník straníkovi agentem – provokatérem: každý zastupitel Věcí veřejných je srozuměn s tím, že strana může vyslat provokatéry, kteří mu mohou učinit korupční nabídku, a on je povinen to do 48 hodin nahlásit na speciální číslo. A když nezavolá, odchází z Věcí veřejných. To je zajímavá implantace prvků známých z VKSb Stalinovy éry do českého liberalismu a připomíná mi následující anekdotu: „Gulag, dva vězňové rozprávějí: - Proč tu sedíš, holoubku? - Inu, babičku stařičkou sekerkou jsem umlátil. - A ty? - Já tu jsem pro lenost. Počkej, pro lenost se snad ještě nezavírá? - Víš, to bylo tak: procházeli jsme se onehdá s Ivanem Vladimírovičem po Moskvě, a jak už to bývá, když se dva našinci setkají, politické anekdoty jsme sobě rozprávěli. Pak jsme se rozžehnali, pocelovali, on jde domů, já jdu domů, a já si říkám: mám ho jít prásknout hned, nebo stačí až ráno? No a vidíš, já, kůže líná, šel jsem až ráno.“ Ani ve Věcech veřejných se, jak vidno, lenost vyplácet nebude.

Pondělí 15. února: internet je (alespoň u nás) prostředkem, v němž se zhmotňuje hluboká touha české společnosti po naprosté svobodě, spojené s naprostou nezodpovědností. Každý si může všechno dovolit a nikdo za to neponese žádné následky. Ještě dobře, že se prostřednictvím internetu nedá vraždit (myslím přímo: pošlete mail, dotyčný ho otevře a pif, hned má díru v hlavě). Teď se na Facebooku rozjela mládežnická iniciativa „udělej z učitele blba“. Bohužel, tahle sranda skončí moc špatně, i pro ty, co ji vesele rozjíždějí a podílejí se na ní – totiž tím, že se přirozenou cestou vyvine situace, v níž bude zase najednou platit, že každá sranda něco stojí. Jako tomu ostatně bylo za ruské okupace.

Miloš Zeman nastupuje do předvolební kampaně v Ústeckém kraji s rozmachem egyptského faraóna: prolomí limity těžby hnědého uhlí, ale místo oddolovaných vesnic a měst vybuduje pro ty, co přišli o přístřeší, nová, krásnější a nepochybně i ryze česká (na těch dosavadních je, ať chceme nebo nechceme, pořád ještě cítit ruka zpupného skopčáka, který se tu kdysi drze zmocnil české půdy). Vybuduje na Labi kaskádu jezů. A dokončí dálnici D8 přes České středohoří. Souboj Zeman – Paroubek by mohl být jedním z mála osvěžení celkově úděsné volební kampaně, ale Paroubek ho jistě nepřipustí. Nemá proč, Zeman je pro něho příliš bezvýznamný sok.

Nový pražský arcibiskup Duka vystoupil se spoustou velkých předsevzetí. Politici mu většinou gratulovali, pouze Paroubek ho důrazně vyzval, aby si koukal hledět svého, jinak nebudou kamarádi. Tématu se týká naše glosa (vzhledem k technickým problémům, které s Událostmi mám a ještě asi nějakou dobu budu mít, vychází až v úterý, octne se tu večer).

Václavu Klausovi podle CVVM poněkud kleslo veřejné hodnocení. Polovina lidí si např. myslí, že není v kontaktu s občany a nezná jejich problémy. O tom, že prezident dobře reprezentuje ČR v zahraničí, je přesvědčeno 63% lidí (ale v roce 2004 to bylo 86). Na těchto průzkumech příliš nezáleží, zdá se ovšem, že se Klaus, jako předtím Havel, už trochu okoukal. Všichni se už třesou na Paroubka.

Výročí náletu na Drážďany vzpomněla nejlépe místní levicová mládež. Podle toho, co píší v MfD, se tak stalo lidovou veselicí. „Hrála hudba, lidé tancovali, kopali do míče, panovala tam dobrá nálada. Nestála tam jen levicová mládež, ale i běžní obyvatelé města, někteří dokonce s dětmi nebo se psy.“ To je hezké, možná že tu vzniká nová tradice. Uplatní to levicová mládež i u nás, třeba při výročí vypálení Lidic? Minulost je zjevně třeba brát s humorem.

Úterý 16. února: předvolební koalice v PS (v tomto případě lidovci a ČSSD) svolala dvě mimořádné schůze Sněmovny. Na první, 24. února, se má projednat jeden jediný bod: zvýšení mateřské. Tady má koalice ve Sněmovně jasnou většinu. Lidovci zároveň navrhují, aby rozdíl v mateřské byl proplacen zpětně od počátku roku. Moc se snaží, až by si člověk přál, aby se dočkali zasloužené odměny (tj. aby jim to nakonec ve volbách nevyšlo). Na symbolické datum 25. února pak přijde řada na zrušení poplatků ve zdravotnictví a mimořádný důchod. Tady není předem jasné, jak to dopadne. Opozice v PS bude nepochybně dobře připravena, ale nedovedu si představit, jak by tu populistickou ohavnost se zvýšením mateřské mohla zablokovat. Paroubek to bude navrhovat znovu a znovu, ten člověk není schopen couvnout, chová se jako SSSR v letech své největší slávy (pravda, SSSR skončil špatně, ale trvalo to pěkně dlouho).

Kromě toho přišel Jiří Paroubek s mírovou finanční ofenzívou: navrhuje ostatním stranám čtyřbodovou dohodu, jejímž cílem je srazit do roku 2013 deficit státního rozpočtu pod 3 procenta (zbývající tři „artikuly“ jsou dodržení státního rozpočtu na rok 2010 ve výši 163 miliard, u každého nového výdaje v rozpočtu má být přesně stanoveno, jak bude finančně pokryt, a konečně podíl rozpočtového schodku státního rozpočtu k HDP má respektovat konvergenční plán Fischerovy vlády). Je zjevné, že jde o zdařilou nápodobu mírových návrhů Nikity Sergejviče Chruščova, u nichž bylo jasné, že za prvé je nehodlá ani náhodou dodržovat, za druhé jsou naprosto nereálné a za třetí, celá ta komedie stojí na přesvědčení, že všechno se dá okecat. Vyhlášení iniciativy je přizdobena chruščovovsko – urválkovskou rétorikou („Bezostyšné lži z úst představitelů ODS mají za cíl vyvolání strachu, nejistoty a nedůvěry“). Ten člověk je opravdu všeho schopný, bojte se ho, proboha!

Ukázalo se, že na billboardu ČSSD proti poplatkům u lékaře je pracující lid převážně mladého věku, shromážděný za Paroubkem, dánské národnosti. V takových případech totiž firmy pořizující billboardy používají často (nejen když jde o ČSSD) fotografie z profesionálních fotobank, které jsou tak říkajíc globalizované, zde šlo o dánského fotografa (i globalizace má pochopitelně své meze, není např. možné, i když je mi to vysloveně líto, aby za Paroubkem stálo sto mladých usměvavých černochů). Nemá smysl se nad tím pohoršovat, je to jen jasný poukaz, nakolik má člověk brát takovéhle opičárny vážně. Předvolební billboardy atp. jsou důležité asi tak, jako vánoční výzdoba na ulicích v adventní době. Advent a vánoce by byly i bez toho. Berme to tedy jako folklor, v případě voleb obzvláště směšný.

Středa 17. února: sociální demokraté údajně uvažují o tom, žer by ministra zahraničí Kohouta nominovali v Plzeňském kraji jako lídra kandidátky. Je to zjevně iniciativa ústředí (rozuměj Paroubka) a budou problémy s krajskými představiteli; ale Paroubek si jako obvykle prosadí svou. Kohout by si ovšem nepochybně nárokoval funkci ministra zahraničí v příští Paroubkově vládě a vzniká problém, co se „stínovým ministrem“ Zaorálkem. Kdyby se člověk ocitl v tak strašlivé situaci, že by si musel vybírat mezi Zaorálkem a Kohoutem, vybral by si patrně Kohouta, lepší by ovšem bylo, kdyby výběr odpadl. Paroubek si to vymyslil chytře. Vybírá si z Fischerovy vlády ministry, kteří tam slouží jako jakási parádní štafáž a vezou se na její popularitě, nebo ty, kteří tahají za důležité, leč neviditelné nitky (Pecina). Lidé, kteří se tam snaží dělat věci důležité a nepopulární, jako je ministr financí Janota, by asi ODS neprospěli, ani kdyby chtěli. Kdo něco dělá, nebývá příliš populární.

STEM dal k dispozici průzkum preferencí z karlovarského kraje (kde taky začíná série pořadů Otázky Václava Moravce speciál , věnovaných nadcházejícím volbám). V kraji vede ČSSD o 5% nad ODS, stejný náskok má KSČM nad TOP09, Věci veřejné zaostávají za TOP09 jen o 2%, zelení ani KDU-ČSL by se do Poslanecké sněmovny nedostali. Karlovarský kraj je jednak nejmenší z českých krajů a jednak v něm mají velmi silnou pozici komunisté (zčásti ti, co volí KSČM, zčásti ti, co volí ČSSD). To všechno působí jako šikovný marketingový tah, začátek předznamenává ostatní a tenhle začátek je poněkud atypický.

V Ústeckém kraji, kde kandidátce ČSSD vévodí předseda strany Paroubek, panují neurovnané předvolební poměry. V ČSSD mezi sebou zápolí několik přátelských klanů a někteří krajští činitelé, mj. i hejtmanka Vaňhová, dostávají výhružné dopisy. Paroubek to charakterizuje jako „součást nekalých praktik používaných v rámci politického boje proti ČSSD“, méně zasvěcený pozorovatel zvnějšku by patrně s jeho formulací souhlasil, pouze předposlední slovo, „proti“, by vyměnil za slovo „v“. Hejtmanka Vaňhová byla o svou funkci ve sporu s krajským lídrem Foldynou, poslanec na odchodu Aubrecht má problém s Paroubkovým protégé Bendou a jeho manželku vyzval Paroubkův zbrojnoš Tvrdík k odchodu ze strany. V ústecké krajské ČSSD, hoj, tam je veselo.

V tuto sobotu proběhne v Brně ideová konference ODS. Existují jakési rozpory o tom, jak má být pojata. Vedení si ji představuje jako prezentaci výsledků, k nimž dospěly programové pracovní týmy strany, část členstva jako zásadní názorovou konfrontaci mezi topolánkovci a klausovci. Rozdílné představy panují, zejména co se týče zdravotnictví. Konflikt je mezi koncepcí exministra Julínka a koncepcí poslance Šťastného, orientovaného na Hrad. ODS tak znovu demonstruje, nebo aspoň naznačuje, své vnitřní problémy. To je dost nešťastný způsob předvolební kampaně.

Tři zemědělci kdesi na Novojíčínsku načapali tři mladistvé, kteří jim pustošili makové pole (nařezávali nezralé makovice, aby si z nich mohli vyrobit drogu). O míře sociální slabosti delikventů se v médiích nemluví (není to politicky korektní), takže každý to přišije Romům. Přinutili je svléknout se do naha a běžet do vesnice. U soudu samozvaní vykonavatelé spravedlnosti vyfásli podmínku. Právně je to ok, prakticky z toho plyne: máš povinnost se nechat okrást, a pokud se ti to nelíbí, můžeš si dodatečně stěžovat. Nedivím se tomu, že bojůvky Dělnické strany sklízí leckde u veřejnosti sympatie. Ti lidé nesympatizují s jejich ideologií, berou to tak, že se konečně našel někdo, kdo jim chce pomoci. Nevím, co se s tím dá dělat, ale pokud se s tím nebude dělat nic, budeme mít malér, který žádný zákaz DS nevyřeší.

Z komentáře Lukáše Jelínka v Právu vyplývá, že v konfliktu mezi Topolánkem a Klausem tak trochu fandí Klausovi. A jak by ne: Klausův úspěch je zcela jednoznačně svázán s porážkou Topolánkovy ODS. A je jakási naděje, že se pak tu někdejší, silnou ODS už nikdy nepodaří dát dohromady. Klausova doba pominula, stejně jako Zemanova. Teď je doba Jiřího Paroubka a ohrožuje ho (ne zvlášť efektivně, ale přece jen viditelně) Topolánek. V takové chvíli je nezávislým politologům z okolí Lidového domu i Klaus dobrý.

Mladá fronta Dnes přinesla zevrubnou zprávu o údajné korupci při dojednávání smlouvy o transportérech Pandur, které má Armádě ČR dodat firma Steyer. Základním materiálem je rozhovor se dvěma manažery, kteří smlouvu dojednávali a firma je pak vyhodila, takže se nemusí bát mluvit. Jednání se vleklo od roku 2003 do roku 2009 a je proto do něho zapleten kdekdo, hlavně ovšem ČSSD a ODS. Rakušané jsou z doby dlouhé vlády velké koalice na skandály slušných rozměrů zvyklí: v první polovině osmdesátých let jsem pravidelně poslouchal ORF a tato záliba ve skandálech – pro člověka žïjícího v bolševické kolonii exotická - mi připadala jako jakýsi rakouský folklor. Skandály byly symetrické a vyvážené, dodnes se pamatuji na dva, Allgemeines Krankenhaus a Wohnbau Ost, jeden se týkal SPÖ, druhý ÖVP, který které a o co přesně šlo, jsem zapomněl. Vida, jak jsme pokročili, teď máme něco podobného i doma. Bude zajímavé sledovat, nakolik je skandál nasycen tzv. penguinismem (tj. mediální snahou pomocí promyšleného a obratného PR nenápadně řídit předvolební kampaň, přičemž výsledkem je nakonec pohroma). Ke zprávě se ještě vrátíme.

Podle průzkumů veřejného mínění vede sice ČSSD před ODS o šest procent, ale hodně bude záležet na výsledcích malých stran. Pokud by se do PS dostaly, byl by výsledek nejistý, ovšem co budou dělat v PS strany jako Věci veřejné, s kým půjdou do koalice apod. jsou ve hvězdách. Vypadá to, že nám kyne dvojí budoucnost: buď socialismus jako řemen (budeme se moci utěšovat tím, že v Kremlu už sice nesedí Brežněv, ale zato na Hradě Paroubek), nebo nevýslovný bordel, jaký jsme zažívali od roku 2006. (V komentáři k výsledkům průzkumů v LN šifra pdk obviňuje Bursíka, že vyhodil ze strany Jakubkovou a Zubovou, nechápu, k čemu by bylo bývalo dobré si takovou pátou kolonu v pidistraně uchovávat po všem, co mu soustavně prováděli. Byl by je vyhodil každý, a právem.

Čtvrtek 18. února: Nejvyšší správní soud s velkou slávou zakázal Dělnickou stranu. Soudci přitom význam svého rozhodnutí hodnotili poměrně realisticky: „Lze připustit, že označení DS jako subjektu nepřátelského demokratickému právnímu státu může přinést úlevu veřejnému svědomí. Společnost si musí být vědoma toho, že příčina existence DS leží uvnitř jí samotné. Strana není vnější nepřítel, je to jedna z tváří této společnosti. Problémy společnosti, na které DS poukazovala a kterých využila či zneužila, rozpuštěním této strany nezmizí.“ Nevím, jaké jsou v současné době preference DS, na 5% rozhodně neútočí. Je to (naštěstí) pořád ještě marginální patvar, který parazituje na neschopnosti státu a kompetentních organizací pohnout rozumně např. s romskou otázkou. Skutečné politické nebezpečí představují strany podstatně učesanější a podstatně silnější, které ideově a programově nemají s DS vůbec nic společného. Třeba Paroubkova ČSSD nebo populisté z Věcí veřejných.

Tak konečně se to povedlo! Z čela Ústavu pro studium totalitních režimů, který se vymknul z kontroly a začal „politizovat“ (tj. chovat se nekonformně) byl odstraněn nehodný Pavel Žáček a vystřídán konsensuálním Jiřím Pernesem, jehož nejzásadnějším politickým návrhem je obnovit zemské zřízení (roztomilé podivínství, navíc po dobu ředitelování se ho vzdá). Bude se snažit vrátit ústav vědě. Tato událost je významnější, než na první pohled vypadá, a ještě se k ní vrátíme. Zatím jen obligátní glosa.

KDU-ČSL a zelení kritizovali českou televizi za výběr politiků do předvolebních debat. Dělají to v každém kraji podle výsledku krajských průzkumů, takže do úvodního pořadu z Karlovarského kraje se zelení ani lidovci nedostali. Problém je možná spíš v tom, jakým krajem začali. Při všem kroucení se bude se těžko vysvětlovat, že v tom nebylo trochu manipulace.

Alexandr Mitrofanov klade v komentáři z dnešního Práva sugestivní otázku – kdo by musel po volbách přijít k moci, aby pak byl člověk nucen přemýšlet o emigraci. Otázka je podnětná, i když se mi na ni těžko odpovídá, a to ze dvou důvodů: jsem již stár, nevím, kam bych šel, co bych si v cizině počal a z čeho bych žil. Kdybych si měl vybírat citově, emigroval bych určitě do Maďarska, problém je, že bych v některých ne nepodstatných momentech přišel z bláta do louže. Emigrovat tedy nebudu, čímž se odpověď stává víceméně teoretickou. A za druhé, pokud bych opravdu chtěl a mohl emigrovat, udělal bych to nejspíš teď hned a zbytečně bych se nezdržoval otázkami, kdo je ten první a nejdůležitější, kvůli němuž emigruji. S touto výhradou ale přesto odpovídám (teoreticky): za postačující a velmi pádný důvod k emigraci považuji, přijde-li k moci Jiří Paroubek a bude-li mít v Poslanecké sněmovně dostatečnou většinu. A za druhé: za dosti pádný důvod bych považoval, kdyby se k moci dostal pan Radek John. Pokud jde o pana Filipa, nejsem si tak úplně jistý: pokud by se dostal k moci, mohla by to být tentokrát na rozdíl od února 1948 velká mela hraničící s legrací (už velký guru pana Filipa říkával, že dějiny se opakují leda jako fraška). Takže na to bych si počkal.

Politizující astronom Jiří Grygar prohlásil na jakési demonstraci stoupenců Pravdy a Lásky před pražským magistrátem: „Myslím, že je doba zralá ke Čtvrté pražské defenestraci, protože to, co předvádějí obě největší politické strany, je drzost do nebe volající.“ Nevím, zda drzost do nebe volající nejsou spíš takovéhle hysterické výlevy. Navíc demagogické – volba mezi ODS a ČSSD není volba mezi Bémem (magistrátem) a Paroubkem, ale mezi Topolánkem a Paroubkem. Nevím, proč bychom si my včetně pana Grygara měli zasloužit zrovna teď, po uplynulých dvaceti letech, nějakého JFK nebo TGM. A pokud si někdo – s tímto vědomím - nedovede vybrat mezi ODS a Paroubkovou ČSSD, je mi líto jeho samého i nás všech, kteří poneseme důsledky také jeho volby.

ČEZ přerušil pod tlakem médií odpojování černých odběratelů. Postup firmy nebyl podle Martina Romana v souladu s etickými pravidly. To snad může platit o vymáhání „dohod“ se zloději (černý odběratel zní trochu jako Afroameričan, je to zřejmě osoba hodná zvláštních sociálních ohledů), i když zloději si vždycky mohou vybrat možnost soudního řešení. Ale proč ČEZ nesmí odpojit notorického neplatiče? To by pak poskytovatelé např. internetových nebo telefonních služeb přece nesměli taky? Trochu mi to připomíná ten případ se zemědělci, kradenými makovicemi a mladistvými narkomany, o němž jsem psal včera. Proč, když vám někdo krade zboží, mu musíte nabídnout ještě další a škemrat někde o pomoc? Proč ti, co zjišťují, zda někdo nekrade elektřinu, třeba ve velkém, nesmějí být ozbrojeni a vycvičeni? Noviny zcela demagogicky přinesly zprávu o ubohém podnikateli, který se při návštěvě revizorů zastřelil. Dojemné, ale ten člověk předtím dlouho a bez zábran kradl. To mi soucit trochu komplikuje. Častější, řekl bych, budou případy, kdy se zloděj (třeba provozovatel pěstírny marihuany či jeho zřízenci) nepokouší zastřelit sebe, ale kontrolory. Zdá se, že ČEZ vzhledem ke své velikosti a tomu, že je to státní firma, je považován za dojnou krávu, z které si kdo chce, kde chce ukousne: Paroubek na předvolební rozdávání, zloději podporovaní obránci jejich lidských a sociálních práv, atp. atp. Zatím co všichni žijeme v kapitalismu, někdy dost divokém, ČEZu jako by byl naordinován komunistický režim: každému (dáš) podle jeho potřeb, a on ti zaplatí (nebo taky ne) podle svých možností.

Zvláštní radost nad pacifikací Ústavu pro studium totalitních režimů zvládla v MfD. „Končí hry na to, kdo byl agent StB.“ Od nynějška je to fuk, hlavně že jsme všichni dobří Češi. Žáček prý šel moc na ruku politikům. Kterým? ODS ho kritizovala, že jde moc na ruku politikům, všichni politici ho kritizovali, že jde moc na ruku politikům. Zdá se, že by ho kritizovali méně, kdyby jim opravdu na ruku šel. Podle nového ředitele by ústav neměl a priori upozorňovat na případy známých osobností.“ Výborně! Bude na ně upozorňovat a posteriori, až vyčerpá všechny bezvýznamné, vůči nimž je na rozdíl od těch významných všechno dovoleno. Tak mluví český státní historik.

Tzv. náhubkový zákon se má nyní zmírnit: zákaz zveřejňování odposlechů a údajů o obětech sice zůstane, ale může být prolomen, převažuje-li „veřejný zájem“. Co je veřejný zájem, rozhodne případ od případu soud. To otvírá dveře takové libovůli, že by snad bylo lepší celý zákon zrušit a obnovit virtuální potrubní poštu mezi kriminálními úřady policie ČR a např. redakcí MfD (kde mimochodem tato radostná zpráva vyšla).

Pátek 19. února: Podle agentury STEM by volby vyhrála ČSSD s 5% náskokem před ODS. Protože by žádná z menších stran (KDU-ČSL, Věci veřejné, zelení) nepřekročila 5% hranici (nejvíc se jí blíží VV), „levice“ by měla ve Sněmovně jasnou převahu. Preference ČSSD jsou stabilní, ODS si o víc než o 2% polepšila. Výsledky průzkumů, když je navzájem srovnáváme, vypadají čím dál tím víc tak, jako kdyby byly pořízeny na generátoru náhodných čísel.

Aféra Steyr, jejíž dosavadní stav jsme popsali v dnešní glose, nabývá podivuhodných rozměrů. Ačkoli výpovědi rakouských manažerů jsou naprosto nevěrohodné, zmínění politici se dušují o své nevinně a svolávají nejrůznější vyšetřující komise a orgány na ty, kteří jim to údajně způsobili (tj. jejich politické odpůrce). Že jde o zvláštní případ předvolebního běsnění, je zcela zjevné. Hysterie v ČSSD a částečně i v ODS (ODS je ve věci na první pohled namočena málo) je trochu zarážející. Vypadá to, že MfD vrhla na politickou scénu mediální handgranát, který explodoval a důsledky mohou být devastující.

Známá pražská advokátka JUDr. Slámová, spolupracovnice JUDr. Kubíčka, se rozhodla pro stranu Suverenita exeuroposlankyně Bobošíkové. Povede její pražskou kandidátku. (V minulých volbách kandidovala za ODS na téměř volitelném místě, letos jí zjevně nic podobného nehrozilo). Myslím, že když vezmeme v úvahu Palackého zásadu „svoji k svému“, vybrala si docela dobře.

Nově zvolený ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pernes v rozhovoru pro Právo slibuje, že budou „vystupovat opatrněji“ a případy jako ten Milana Kundery budou řešit „elegantněji“. Pokud jde o jeho předchůdce v úřadě, prý se mu „podařilo přesvědčit veřejnost, že by to (tu funkci, bd) dělat neměl.“ To je omyl. Podařilo se mu přesvědčit čtyři ze sedmi členů rady ústavu. Radost Jiřího Fraňka z Práva nad tím, jak duchaplně do dal pan Pernes panu Žáčkovi „sežrat“, není zcela věcně podložená, když máme být taky duchaplní.

Sobota 20. února: Předseda ČSSD Paroubek prohlásil, že kauza Pandur byla vytvořena TOP09 (přesněji řečeno Miroslavem Kalouskem),aby poškodila ČSSD a ODS. To, že byla vytvořena, aby poškodila dvě nejsilnější strany, je zjevné, o autorství mám jiné představy: je zjevné že vznikla ve vířivkové sekci MfD, iniciátora bych hledal jinde, ale to by už byla pouhá spekulace. Počkáme si, třeba vystrčí růžky.

Pokud jde o věcnou stránku aféry, jsou tu tři naprosto základní problémy, které zbývá „dořešit“, aby někdo ta obvinění mohl vůbec brát vážně:

Za prvé, oba rakouští manažeři (se svou firmou se rozešli ve zlém) nejprve vznesli obvinění, že nejmenované české politické strany (ze situace vyplývá, že ODS, ČSSD a US-DEU) dostaly za nákup Pandurů provizi až 3% z celkové částky. Poté prohlásili, že šlo z jejich strany o žert, a že vše proběhlo korektně. Následně jeden z nich, Wolfgang Habitzl, hovořil o schůzce s reportérem Kroupu, který se vydával za podnikatele a tahal z něj informace, jako o „divné situaci“ a v ORF prohlásil „holt jsem něco řekl“. MfD to interpretuje tak, že manažeři Steyru odvolali, že by šlo o žert. Odvolal to Habitzl, který v Steyru působil do roku 2003 (celý obchod byl završen v roce 2009). Jak proboha může někdo brát jejich výroky vážně? Jediný kriminální čin, o němž je možné v souvislosti s tím, co předvedli, hovořit, je pomluva.

Za druhé, ČR prý zaplatila za jednoho Pandura nakonec třikrát víc, než Portugalsko. To je naprosto mlhavé tvrzení, protože není vůbec jasné, zda se vybavení a výzbroj těch, co šly k nám, a těch, co šly do Portugalska, neliší (na což poukazovali v rozhovorech pro dnešní Právo bývalý náčelník generálního štábu Šedivý a exministr Kühnl).

A konečně, obchod se prý od začátku snažil někdo ovlivnit tím, že Steyr smlouvou slíbil konzultantu Vlčkovi velkou provizi za to, když na jednání přivede politické špičky ČR a obchod skončí úspěšně. Jednak nevím, je-li taková dohoda něco nepřípustného, a za druhé nechápu, jak souvisí s Grossem, Bartákem, Kühnlem, Paroubkem a Tvrdíkem. To by se teprve muselo dokázat. Z čehož plyne: zatím víme jen to, obrazně řečeno, že pan Kroupa vlezl s panem Habitzlem a panem Jedlaucnikem do vířivky.

Václav Havel dělí svou přízeň citlivě mezi zelené (k nimž se hlásí už dávno) a částečně taky ovšem TOP09 (podporu nechal na své choti). Paní Havlová se jeví být realističtější, což je v pořádku. Exprezident vždycky podporoval poražené, a pokud náhodou ti, které podporoval, ještě nebyli poraženi, porazila je zpravidla Havlova podpora.

Průzkum CVVM přinesl dosti odlišné výsledky než ten STEMu, o němž jsme psali včera. ODS prohrává s ČSSD katastrofálně, o 13%, dosáhla pouze 20%, do PS by se však dostaly tři pidistrany, lidovci,zelení a Věci veřejné. Vzhledem k tomu by převaha „levice“ byla podstatně menší, než v případě věštby (tedy prognózy) STEMu. ČSSD získala proti lednu 5%, ODS 5% ztratila. Nezbývá než počkat na nějaký další průzkum, který potvrdí jedno nebo druhé. Podobně se v době, kdy jsem ještě (za totáče) pracoval ve výpočetní technice, zacházelo s výsledky, které produkoval ruský počítač tuším EC1050 (mám špatnou paměť na čísla), humpolácká kopie americké IBM360. Nejdřív se úloha spustila jednou. Když se podařilo ji dokončit, spustila se po druhé. Pokud byly oba výsledky shodné, považovaly se za správné. Pokud ne, spustila se úloha po třetí. Pokud se výsledky shodovaly s jedním předchozích výsledků, považovaly se za správné. Pokud ne, bylo nutno začít znovu od začátku. Pěkně by se to dalo znázornit tzv. blokovým schématem, bohužel neumím na počítači kreslit.

Právo (Jiří Ovčáček) přineslo rozhovor s Jiřím Topolánkem. Překvapivý je korektní způsob, jakým je pořízen. Doba rozhovorů ironických a útočných (jaké dělali bravurně Alexandr Kamer nebo Renata Kalenská) zjevně pominula. Dnes čtenáři (tedy beru-li se jako jeden případ čtenáře, který má právo se k věci vyjádřit) imponuje spíš slušnost, která je v české politice něco velmi nezvyklého. Topolánek se mimo jiné vyjádřil dosti shovívavě a se sympatiemi o Miloši Zemanovi. Pokládá ho za posledního autentického sociálního demokrata. Proboha, jak na to přišel? Miloš Zeman po rozpadu OF a krachu OH hledal nějaký subjekt, kde by mohl uplatnit svou nezřízenou ctižádost a exhibicionismus (obojí politik musí mít, hloupé je, když už nemá nic jiného). Volné místo signalizovala vratká a dezorientovaná horákovská ČSSD. Zeman se do ní protlačil a bez problémů se coby výrazná „osobnost“ zmocnil předsednické sesle. Stal se strany vůdcem a spasitelem, ale za pár let ho měli všichni plné zuby. Miloš Zeman je univerzálně použitelný manažer, může být předsedou čehokoli, OSN i Pražské obce baráčnické, ale ne déle než osm let, jeho delší předsednictví normální smrtelníci nevydrží. Čili: Zeman je sice autentický, ale ne (pouhý) sociální demokrat. Jeho uplatnění je nesrovnatelně širší. Je to autentický univerzálně použitelný lídr s omezenou politickou životností.

První místopředseda ODS Vodrážka prohlásil v rozhovoru pro MfD, že by návrat Václava Klause byl pro ODS určitě přínos, že by mohl sjednotit takový ten ryze konzervativní proud v ODS a že on bude první, kdo by Klause přijal do místního sdružení na Praze 13. K tomu je třeba říci, že návrat Václava Klause by byl pro ODS katastrofou a že Klaus nepožaduje divokou kartu, ale nasazení rovnou do finále, a to jako vítěz. Na přihlášku do sdružení Prahy 13 se panu Vorážkovi (jedno slovo zabaveno). Buď to byl od pana Vodrážky taktický manévr (ví, že Klaus něco podobného přijmout nemůže), nebo to myslel upřímně a v tom případě bych přece jen poněkud chápal jeden výrok Mirka Topolánka.

ODS kritizuje Českou televizi za to, že využívá průzkumy agentury STEM, která soustavně spolupracuje s ČSSD. Inu, jak by to nedělala, když sama taky soustavně spolupracuje s ČSSD od doby, kdy zrušili po Paroubkově zuřivé reakci Šímův pořad Bez obalu. Nicméně veřejně doporučovat ČT, s jakou agenturou má spolupracovat a s kým ne, ODS nemůže. Tak nešikovně by to ČSSD rozhodně „neřešila“.

Pondělí 15. února: internet je (alespoň u nás) prostředkem, v němž se zhmotňuje hluboká touha české společnosti po naprosté svobodě, spojené s naprostou nezodpovědností. Každý si může všechno dovolit a nikdo za to neponese žádné následky. Ještě dobře, že se prostřednictvím internetu nedá vraždit (myslím přímo: pošlete mail, dotyčný ho otevře a pif, hned má díru v hlavě). Teď se na Facebooku rozjela mládežnická iniciativa „udělej z učitele blba“. Bohužel, tahle sranda skončí moc špatně, i pro ty, co ji vesele rozjíždějí a podílejí se na ní – totiž tím, že se přirozenou cestou vyvine situace, v níž bude zase najednou platit, že každá sranda něco stojí. Jako tomu ostatně bylo za ruské okupace.

Miloš Zeman nastupuje do předvolební kampaně v Ústeckém kraji s rozmachem egyptského faraóna: prolomí limity těžby hnědého uhlí, ale místo oddolovaných vesnic a měst vybuduje pro ty, co přišli o přístřeší, nová, krásnější a nepochybně i ryze česká (na těch dosavadních je, ať chceme nebo nechceme, pořád ještě cítit ruka zpupného skopčáka, který se tu kdysi drze zmocnil české půdy). Vybuduje na Labi kaskádu jezů. A dokončí dálnici D8 přes České středohoří. Souboj Zeman – Paroubek by mohl být jedním z mála osvěžení celkově úděsné volební kampaně, ale Paroubek ho jistě nepřipustí. Nemá proč, Zeman je pro něho příliš bezvýznamný sok.

Nový pražský arcibiskup Duka vystoupil se spoustou velkých předsevzetí. Politici mu většinou gratulovali, pouze Paroubek ho důrazně vyzval, aby si koukal hledět svého, jinak nebudou kamarádi. Tématu se týká naše glosa (vzhledem k technickým problémům, které s Událostmi mám a ještě asi nějakou dobu budu mít, vychází až v úterý, octne se tu večer).

Václavu Klausovi podle CVVM poněkud kleslo veřejné hodnocení. Polovina lidí si např. myslí, že není v kontaktu s občany a nezná jejich problémy. O tom, že prezident dobře reprezentuje ČR v zahraničí, je přesvědčeno 63% lidí (ale v roce 2004 to bylo 86). Na těchto průzkumech příliš nezáleží, zdá se ovšem, že se Klaus, jako předtím Havel, už trochu okoukal. Všichni se už třesou na Paroubka.

Výročí náletu na Drážďany vzpomněla nejlépe místní levicová mládež. Podle toho, co píší v MfD, se tak stalo lidovou veselicí. „Hrála hudba, lidé tancovali, kopali do míče, panovala tam dobrá nálada. Nestála tam jen levicová mládež, ale i běžní obyvatelé města, někteří dokonce s dětmi nebo se psy.“ To je hezké, možná že tu vzniká nová tradice. Uplatní to levicová mládež i u nás, třeba při výročí vypálení Lidic? Minulost je zjevně třeba brát s humorem.

Úterý 16. února: předvolební koalice v PS (v tomto případě lidovci a ČSSD) svolala dvě mimořádné schůze Sněmovny. Na první, 24. února, se má projednat jeden jediný bod: zvýšení mateřské. Tady má koalice ve Sněmovně jasnou většinu. Lidovci zároveň navrhují, aby rozdíl v mateřské byl proplacen zpětně od počátku roku. Moc se snaží, až by si člověk přál, aby se dočkali zasloužené odměny (tj. aby jim to nakonec ve volbách nevyšlo). Na symbolické datum 25. února pak přijde řada na zrušení poplatků ve zdravotnictví a mimořádný důchod. Tady není předem jasné, jak to dopadne. Opozice v PS bude nepochybně dobře připravena, ale nedovedu si představit, jak by tu populistickou ohavnost se zvýšením mateřské mohla zablokovat. Paroubek to bude navrhovat znovu a znovu, ten člověk není schopen couvnout, chová se jako SSSR v letech své největší slávy (pravda, SSSR skončil špatně, ale trvalo to pěkně dlouho).

Kromě toho přišel Jiří Paroubek s mírovou finanční ofenzívou: navrhuje ostatním stranám čtyřbodovou dohodu, jejímž cílem je srazit do roku 2013 deficit státního rozpočtu pod 3 procenta (zbývající tři „artikuly“ jsou dodržení státního rozpočtu na rok 2010 ve výši 163 miliard, u každého nového výdaje v rozpočtu má být přesně stanoveno, jak bude finančně pokryt, a konečně podíl rozpočtového schodku státního rozpočtu k HDP má respektovat konvergenční plán Fischerovy vlády). Je zjevné, že jde o zdařilou nápodobu mírových návrhů Nikity Sergejviče Chruščova, u nichž bylo jasné, že za prvé je nehodlá ani náhodou dodržovat, za druhé jsou naprosto nereálné a za třetí, celá ta komedie stojí na přesvědčení, že všechno se dá okecat. Vyhlášení iniciativy je přizdobena chruščovovsko – urválkovskou rétorikou („Bezostyšné lži z úst představitelů ODS mají za cíl vyvolání strachu, nejistoty a nedůvěry“). Ten člověk je opravdu všeho schopný, bojte se ho, proboha!

Ukázalo se, že na billboardu ČSSD proti poplatkům u lékaře je pracující lid převážně mladého věku, shromážděný za Paroubkem, dánské národnosti. V takových případech totiž firmy pořizující billboardy používají často (nejen když jde o ČSSD) fotografie z profesionálních fotobank, které jsou tak říkajíc globalizované, zde šlo o dánského fotografa (i globalizace má pochopitelně své meze, není např. možné, i když je mi to vysloveně líto, aby za Paroubkem stálo sto mladých usměvavých černochů). Nemá smysl se nad tím pohoršovat, je to jen jasný poukaz, nakolik má člověk brát takovéhle opičárny vážně. Předvolební billboardy atp. jsou důležité asi tak, jako vánoční výzdoba na ulicích v adventní době. Advent a vánoce by byly i bez toho. Berme to tedy jako folklor, v případě voleb obzvláště směšný.

Středa 17. února: sociální demokraté údajně uvažují o tom, žer by ministra zahraničí Kohouta nominovali v Plzeňském kraji jako lídra kandidátky. Je to zjevně iniciativa ústředí (rozuměj Paroubka) a budou problémy s krajskými představiteli; ale Paroubek si jako obvykle prosadí svou. Kohout by si ovšem nepochybně nárokoval funkci ministra zahraničí v příští Paroubkově vládě a vzniká problém, co se „stínovým ministrem“ Zaorálkem. Kdyby se člověk ocitl v tak strašlivé situaci, že by si musel vybírat mezi Zaorálkem a Kohoutem, vybral by si patrně Kohouta, lepší by ovšem bylo, kdyby výběr odpadl. Paroubek si to vymyslil chytře. Vybírá si z Fischerovy vlády ministry, kteří tam slouží jako jakási parádní štafáž a vezou se na její popularitě, nebo ty, kteří tahají za důležité, leč neviditelné nitky (Pecina). Lidé, kteří se tam snaží dělat věci důležité a nepopulární, jako je ministr financí Janota, by asi ODS neprospěli, ani kdyby chtěli. Kdo něco dělá, nebývá příliš populární.

STEM dal k dispozici průzkum preferencí z karlovarského kraje (kde taky začíná série pořadů Otázky Václava Moravce speciál , věnovaných nadcházejícím volbám). V kraji vede ČSSD o 5% nad ODS, stejný náskok má KSČM nad TOP09, Věci veřejné zaostávají za TOP09 jen o 2%, zelení ani KDU-ČSL by se do Poslanecké sněmovny nedostali. Karlovarský kraj je jednak nejmenší z českých krajů a jednak v něm mají velmi silnou pozici komunisté (zčásti ti, co volí KSČM, zčásti ti, co volí ČSSD). To všechno působí jako šikovný marketingový tah, začátek předznamenává ostatní a tenhle začátek je poněkud atypický.

V Ústeckém kraji, kde kandidátce ČSSD vévodí předseda strany Paroubek, panují neurovnané předvolební poměry. V ČSSD mezi sebou zápolí několik přátelských klanů a někteří krajští činitelé, mj. i hejtmanka Vaňhová, dostávají výhružné dopisy. Paroubek to charakterizuje jako „součást nekalých praktik používaných v rámci politického boje proti ČSSD“, méně zasvěcený pozorovatel zvnějšku by patrně s jeho formulací souhlasil, pouze předposlední slovo, „proti“, by vyměnil za slovo „v“. Hejtmanka Vaňhová byla o svou funkci ve sporu s krajským lídrem Foldynou, poslanec na odchodu Aubrecht má problém s Paroubkovým protégé Bendou a jeho manželku vyzval Paroubkův zbrojnoš Tvrdík k odchodu ze strany. V ústecké krajské ČSSD, hoj, tam je veselo.

V tuto sobotu proběhne v Brně ideová konference ODS. Existují jakési rozpory o tom, jak má být pojata. Vedení si ji představuje jako prezentaci výsledků, k nimž dospěly programové pracovní týmy strany, část členstva jako zásadní názorovou konfrontaci mezi topolánkovci a klausovci. Rozdílné představy panují, zejména co se týče zdravotnictví. Konflikt je mezi koncepcí exministra Julínka a koncepcí poslance Šťastného, orientovaného na Hrad. ODS tak znovu demonstruje, nebo aspoň naznačuje, své vnitřní problémy. To je dost nešťastný způsob předvolební kampaně.

Tři zemědělci kdesi na Novojíčínsku načapali tři mladistvé, kteří jim pustošili makové pole (nařezávali nezralé makovice, aby si z nich mohli vyrobit drogu). O míře sociální slabosti delikventů se v médiích nemluví (není to politicky korektní), takže každý to přišije Romům. Přinutili je svléknout se do naha a běžet do vesnice. U soudu samozvaní vykonavatelé spravedlnosti vyfásli podmínku. Právně je to ok, prakticky z toho plyne: máš povinnost se nechat okrást, a pokud se ti to nelíbí, můžeš si dodatečně stěžovat. Nedivím se tomu, že bojůvky Dělnické strany sklízí leckde u veřejnosti sympatie. Ti lidé nesympatizují s jejich ideologií, berou to tak, že se konečně našel někdo, kdo jim chce pomoci. Nevím, co se s tím dá dělat, ale pokud se s tím nebude dělat nic, budeme mít malér, který žádný zákaz DS nevyřeší.

Z komentáře Lukáše Jelínka v Právu vyplývá, že v konfliktu mezi Topolánkem a Klausem tak trochu fandí Klausovi. A jak by ne: Klausův úspěch je zcela jednoznačně svázán s porážkou Topolánkovy ODS. A je jakási naděje, že se pak tu někdejší, silnou ODS už nikdy nepodaří dát dohromady. Klausova doba pominula, stejně jako Zemanova. Teď je doba Jiřího Paroubka a ohrožuje ho (ne zvlášť efektivně, ale přece jen viditelně) Topolánek. V takové chvíli je nezávislým politologům z okolí Lidového domu i Klaus dobrý.

Mladá fronta Dnes přinesla zevrubnou zprávu o údajné korupci při dojednávání smlouvy o transportérech Pandur, které má Armádě ČR dodat firma Steyer. Základním materiálem je rozhovor se dvěma manažery, kteří smlouvu dojednávali a firma je pak vyhodila, takže se nemusí bát mluvit. Jednání se vleklo od roku 2003 do roku 2009 a je proto do něho zapleten kdekdo, hlavně ovšem ČSSD a ODS. Rakušané jsou z doby dlouhé vlády velké koalice na skandály slušných rozměrů zvyklí: v první polovině osmdesátých let jsem pravidelně poslouchal ORF a tato záliba ve skandálech – pro člověka žïjícího v bolševické kolonii exotická - mi připadala jako jakýsi rakouský folklor. Skandály byly symetrické a vyvážené, dodnes se pamatuji na dva, Allgemeines Krankenhaus a Wohnbau Ost, jeden se týkal SPÖ, druhý ÖVP, který které a o co přesně šlo, jsem zapomněl. Vida, jak jsme pokročili, teď máme něco podobného i doma. Bude zajímavé sledovat, nakolik je skandál nasycen tzv. penguinismem (tj. mediální snahou pomocí promyšleného a obratného PR nenápadně řídit předvolební kampaň, přičemž výsledkem je nakonec pohroma). Ke zprávě se ještě vrátíme.

Podle průzkumů veřejného mínění vede sice ČSSD před ODS o šest procent, ale hodně bude záležet na výsledcích malých stran. Pokud by se do PS dostaly, byl by výsledek nejistý, ovšem co budou dělat v PS strany jako Věci veřejné, s kým půjdou do koalice apod. jsou ve hvězdách. Vypadá to, že nám kyne dvojí budoucnost: buď socialismus jako řemen (budeme se moci utěšovat tím, že v Kremlu už sice nesedí Brežněv, ale zato na Hradě Paroubek), nebo nevýslovný bordel, jaký jsme zažívali od roku 2006. (V komentáři k výsledkům průzkumů v LN šifra pdk obviňuje Bursíka, že vyhodil ze strany Jakubkovou a Zubovou, nechápu, k čemu by bylo bývalo dobré si takovou pátou kolonu v pidistraně uchovávat po všem, co mu soustavně prováděli. Byl by je vyhodil každý, a právem.

Čtvrtek 18. února: Nejvyšší správní soud s velkou slávou zakázal Dělnickou stranu. Soudci přitom význam svého rozhodnutí hodnotili poměrně realisticky: „Lze připustit, že označení DS jako subjektu nepřátelského demokratickému právnímu státu může přinést úlevu veřejnému svědomí. Společnost si musí být vědoma toho, že příčina existence DS leží uvnitř jí samotné. Strana není vnější nepřítel, je to jedna z tváří této společnosti. Problémy společnosti, na které DS poukazovala a kterých využila či zneužila, rozpuštěním této strany nezmizí.“ Nevím, jaké jsou v současné době preference DS, na 5% rozhodně neútočí. Je to (naštěstí) pořád ještě marginální patvar, který parazituje na neschopnosti státu a kompetentních organizací pohnout rozumně např. s romskou otázkou. Skutečné politické nebezpečí představují strany podstatně učesanější a podstatně silnější, které ideově a programově nemají s DS vůbec nic společného. Třeba Paroubkova ČSSD nebo populisté z Věcí veřejných.

Tak konečně se to povedlo! Z čela Ústavu pro studium totalitních režimů, který se vymknul z kontroly a začal „politizovat“ (tj. chovat se nekonformně) byl odstraněn nehodný Pavel Žáček a vystřídán konsensuálním Jiřím Pernesem, jehož nejzásadnějším politickým návrhem je obnovit zemské zřízení (roztomilé podivínství, navíc po dobu ředitelování se ho vzdá). Bude se snažit vrátit ústav vědě. Tato událost je významnější, než na první pohled vypadá, a ještě se k ní vrátíme. Zatím jen obligátní glosa.

KDU-ČSL a zelení kritizovali českou televizi za výběr politiků do předvolebních debat. Dělají to v každém kraji podle výsledku krajských průzkumů, takže do úvodního pořadu z Karlovarského kraje se zelení ani lidovci nedostali. Problém je možná spíš v tom, jakým krajem začali. Při všem kroucení se bude se těžko vysvětlovat, že v tom nebylo trochu manipulace.

Alexandr Mitrofanov klade v komentáři z dnešního Práva sugestivní otázku – kdo by musel po volbách přijít k moci, aby pak byl člověk nucen přemýšlet o emigraci. Otázka je podnětná, i když se mi na ni těžko odpovídá, a to ze dvou důvodů: jsem již stár, nevím, kam bych šel, co bych si v cizině počal a z čeho bych žil. Kdybych si měl vybírat citově, emigroval bych určitě do Maďarska, problém je, že bych v některých ne nepodstatných momentech přišel z bláta do louže. Emigrovat tedy nebudu, čímž se odpověď stává víceméně teoretickou. A za druhé, pokud bych opravdu chtěl a mohl emigrovat, udělal bych to nejspíš teď hned a zbytečně bych se nezdržoval otázkami, kdo je ten první a nejdůležitější, kvůli němuž emigruji. S touto výhradou ale přesto odpovídám (teoreticky): za postačující a velmi pádný důvod k emigraci považuji, přijde-li k moci Jiří Paroubek a bude-li mít v Poslanecké sněmovně dostatečnou většinu. A za druhé: za dosti pádný důvod bych považoval, kdyby se k moci dostal pan Radek John. Pokud jde o pana Filipa, nejsem si tak úplně jistý: pokud by se dostal k moci, mohla by to být tentokrát na rozdíl od února 1948 velká mela hraničící s legrací (už velký guru pana Filipa říkával, že dějiny se opakují leda jako fraška). Takže na to bych si počkal.

Politizující astronom Jiří Grygar prohlásil na jakési demonstraci stoupenců Pravdy a Lásky před pražským magistrátem: „Myslím, že je doba zralá ke Čtvrté pražské defenestraci, protože to, co předvádějí obě největší politické strany, je drzost do nebe volající.“ Nevím, zda drzost do nebe volající nejsou spíš takovéhle hysterické výlevy. Navíc demagogické – volba mezi ODS a ČSSD není volba mezi Bémem (magistrátem) a Paroubkem, ale mezi Topolánkem a Paroubkem. Nevím, proč bychom si my včetně pana Grygara měli zasloužit zrovna teď, po uplynulých dvaceti letech, nějakého JFK nebo TGM. A pokud si někdo – s tímto vědomím - nedovede vybrat mezi ODS a Paroubkovou ČSSD, je mi líto jeho samého i nás všech, kteří poneseme důsledky také jeho volby.

ČEZ přerušil pod tlakem médií odpojování černých odběratelů. Postup firmy nebyl podle Martina Romana v souladu s etickými pravidly. To snad může platit o vymáhání „dohod“ se zloději (černý odběratel zní trochu jako Afroameričan, je to zřejmě osoba hodná zvláštních sociálních ohledů), i když zloději si vždycky mohou vybrat možnost soudního řešení. Ale proč ČEZ nesmí odpojit notorického neplatiče? To by pak poskytovatelé např. internetových nebo telefonních služeb přece nesměli taky? Trochu mi to připomíná ten případ se zemědělci, kradenými makovicemi a mladistvými narkomany, o němž jsem psal včera. Proč, když vám někdo krade zboží, mu musíte nabídnout ještě další a škemrat někde o pomoc? Proč ti, co zjišťují, zda někdo nekrade elektřinu, třeba ve velkém, nesmějí být ozbrojeni a vycvičeni? Noviny zcela demagogicky přinesly zprávu o ubohém podnikateli, který se při návštěvě revizorů zastřelil. Dojemné, ale ten člověk předtím dlouho a bez zábran kradl. To mi soucit trochu komplikuje. Častější, řekl bych, budou případy, kdy se zloděj (třeba provozovatel pěstírny marihuany či jeho zřízenci) nepokouší zastřelit sebe, ale kontrolory. Zdá se, že ČEZ vzhledem ke své velikosti a tomu, že je to státní firma, je považován za dojnou krávu, z které si kdo chce, kde chce ukousne: Paroubek na předvolební rozdávání, zloději podporovaní obránci jejich lidských a sociálních práv, atp. atp. Zatím co všichni žijeme v kapitalismu, někdy dost divokém, ČEZu jako by byl naordinován komunistický režim: každému (dáš) podle jeho potřeb, a on ti zaplatí (nebo taky ne) podle svých možností.

Zvláštní radost nad pacifikací Ústavu pro studium totalitních režimů zvládla v MfD. „Končí hry na to, kdo byl agent StB.“ Od nynějška je to fuk, hlavně že jsme všichni dobří Češi. Žáček prý šel moc na ruku politikům. Kterým? ODS ho kritizovala, že jde moc na ruku politikům, všichni politici ho kritizovali, že jde moc na ruku politikům. Zdá se, že by ho kritizovali méně, kdyby jim opravdu na ruku šel. Podle nového ředitele by ústav neměl a priori upozorňovat na případy známých osobností.“ Výborně! Bude na ně upozorňovat a posteriori, až vyčerpá všechny bezvýznamné, vůči nimž je na rozdíl od těch významných všechno dovoleno. Tak mluví český státní historik.

Tzv. náhubkový zákon se má nyní zmírnit: zákaz zveřejňování odposlechů a údajů o obětech sice zůstane, ale může být prolomen, převažuje-li „veřejný zájem“. Co je veřejný zájem, rozhodne případ od případu soud. To otvírá dveře takové libovůli, že by snad bylo lepší celý zákon zrušit a obnovit virtuální potrubní poštu mezi kriminálními úřady policie ČR a např. redakcí MfD (kde mimochodem tato radostná zpráva vyšla).

Pátek 19. února: Podle agentury STEM by volby vyhrála ČSSD s 5% náskokem před ODS. Protože by žádná z menších stran (KDU-ČSL, Věci veřejné, zelení) nepřekročila 5% hranici (nejvíc se jí blíží VV), „levice“ by měla ve Sněmovně jasnou převahu. Preference ČSSD jsou stabilní, ODS si o víc než o 2% polepšila. Výsledky průzkumů, když je navzájem srovnáváme, vypadají čím dál tím víc tak, jako kdyby byly pořízeny na generátoru náhodných čísel.

Aféra Steyr, jejíž dosavadní stav jsme popsali v dnešní glose, nabývá podivuhodných rozměrů. Ačkoli výpovědi rakouských manažerů jsou naprosto nevěrohodné, zmínění politici se dušují o své nevinně a svolávají nejrůznější vyšetřující komise a orgány na ty, kteří jim to údajně způsobili (tj. jejich politické odpůrce). Že jde o zvláštní případ předvolebního běsnění, je zcela zjevné. Hysterie v ČSSD a částečně i v ODS (ODS je ve věci na první pohled namočena málo) je trochu zarážející. Vypadá to, že MfD vrhla na politickou scénu mediální handgranát, který explodoval a důsledky mohou být devastující.

Známá pražská advokátka JUDr. Slámová, spolupracovnice JUDr. Kubíčka, se rozhodla pro stranu Suverenita exeuroposlankyně Bobošíkové. Povede její pražskou kandidátku. (V minulých volbách kandidovala za ODS na téměř volitelném místě, letos jí zjevně nic podobného nehrozilo). Myslím, že když vezmeme v úvahu Palackého zásadu „svoji k svému“, vybrala si docela dobře.

Nově zvolený ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pernes v rozhovoru pro Právo slibuje, že budou „vystupovat opatrněji“ a případy jako ten Milana Kundery budou řešit „elegantněji“. Pokud jde o jeho předchůdce v úřadě, prý se mu „podařilo přesvědčit veřejnost, že by to (tu funkci, bd) dělat neměl.“ To je omyl. Podařilo se mu přesvědčit čtyři ze sedmi členů rady ústavu. Radost Jiřího Fraňka z Práva nad tím, jak duchaplně do dal pan Pernes panu Žáčkovi „sežrat“, není zcela věcně podložená, když máme být taky duchaplní.

Sobota 20. února: Předseda ČSSD Paroubek prohlásil, že kauza Pandur byla vytvořena TOP09 (přesněji řečeno Miroslavem Kalouskem),aby poškodila ČSSD a ODS. To, že byla vytvořena, aby poškodila dvě nejsilnější strany, je zjevné, o autorství mám jiné představy: je zjevné že vznikla ve vířivkové sekci MfD, iniciátora bych hledal jinde, ale to by už byla pouhá spekulace. Počkáme si, třeba vystrčí růžky.

Pokud jde o věcnou stránku aféry, jsou tu tři naprosto základní problémy, které zbývá „dořešit“, aby někdo ta obvinění mohl vůbec brát vážně:

Za prvé, oba rakouští manažeři (se svou firmou se rozešli ve zlém) nejprve vznesli obvinění, že nejmenované české politické strany (ze situace vyplývá, že ODS, ČSSD a US-DEU) dostaly za nákup Pandurů provizi až 3% z celkové částky. Poté prohlásili, že šlo z jejich strany o žert, a že vše proběhlo korektně. Následně jeden z nich, Wolfgang Habitzl, hovořil o schůzce s reportérem Kroupu, který se vydával za podnikatele a tahal z něj informace, jako o „divné situaci“ a v ORF prohlásil „holt jsem něco řekl“. MfD to interpretuje tak, že manažeři Steyru odvolali, že by šlo o žert. Odvolal to Habitzl, který v Steyru působil do roku 2003 (celý obchod byl završen v roce 2009). Jak proboha může někdo brát jejich výroky vážně? Jediný kriminální čin, o němž je možné v souvislosti s tím, co předvedli, hovořit, je pomluva.

Za druhé, ČR prý zaplatila za jednoho Pandura nakonec třikrát víc, než Portugalsko. To je naprosto mlhavé tvrzení, protože není vůbec jasné, zda se vybavení a výzbroj těch, co šly k nám, a těch, co šly do Portugalska, neliší (na což poukazovali v rozhovorech pro dnešní Právo bývalý náčelník generálního štábu Šedivý a exministr Kühnl).

A konečně, obchod se prý od začátku snažil někdo ovlivnit tím, že Steyr smlouvou slíbil konzultantu Vlčkovi velkou provizi za to, když na jednání přivede politické špičky ČR a obchod skončí úspěšně. Jednak nevím, je-li taková dohoda něco nepřípustného, a za druhé nechápu, jak souvisí s Grossem, Bartákem, Kühnlem, Paroubkem a Tvrdíkem. To by se teprve muselo dokázat. Z čehož plyne: zatím víme jen to, obrazně řečeno, že pan Kroupa vlezl s panem Habitzlem a panem Jedlaucnikem do vířivky.

Václav Havel dělí svou přízeň citlivě mezi zelené (k nimž se hlásí už dávno) a částečně taky ovšem TOP09 (podporu nechal na své choti). Paní Havlová se jeví být realističtější, což je v pořádku. Exprezident vždycky podporoval poražené, a pokud náhodou ti, které podporoval, ještě nebyli poraženi, porazila je zpravidla Havlova podpora.

Průzkum CVVM přinesl dosti odlišné výsledky než ten STEMu, o němž jsme psali včera. ODS prohrává s ČSSD katastrofálně, o 13%, dosáhla pouze 20%, do PS by se však dostaly tři pidistrany, lidovci,zelení a Věci veřejné. Vzhledem k tomu by převaha „levice“ byla podstatně menší, než v případě věštby (tedy prognózy) STEMu. ČSSD získala proti lednu 5%, ODS 5% ztratila. Nezbývá než počkat na nějaký další průzkum, který potvrdí jedno nebo druhé. Podobně se v době, kdy jsem ještě (za totáče) pracoval ve výpočetní technice, zacházelo s výsledky, které produkoval ruský počítač tuším EC1050 (mám špatnou paměť na čísla), humpolácká kopie americké IBM360. Nejdřív se úloha spustila jednou. Když se podařilo ji dokončit, spustila se po druhé. Pokud byly oba výsledky shodné, považovaly se za správné. Pokud ne, spustila se úloha po třetí. Pokud se výsledky shodovaly s jedním předchozích výsledků, považovaly se za správné. Pokud ne, bylo nutno začít znovu od začátku. Pěkně by se to dalo znázornit tzv. blokovým schématem, bohužel neumím na počítači kreslit.

Právo (Jiří Ovčáček) přineslo rozhovor s Jiřím Topolánkem. Překvapivý je korektní způsob, jakým je pořízen. Doba rozhovorů ironických a útočných (jaké dělali bravurně Alexandr Kamer nebo Renata Kalenská) zjevně pominula. Dnes čtenáři (tedy beru-li se jako jeden případ čtenáře, který má právo se k věci vyjádřit) imponuje spíš slušnost, která je v české politice něco velmi nezvyklého. Topolánek se mimo jiné vyjádřil dosti shovívavě a se sympatiemi o Miloši Zemanovi. Pokládá ho za posledního autentického sociálního demokrata. Proboha, jak na to přišel? Miloš Zeman po rozpadu OF a krachu OH hledal nějaký subjekt, kde by mohl uplatnit svou nezřízenou ctižádost a exhibicionismus (obojí politik musí mít, hloupé je, když už nemá nic jiného). Volné místo signalizovala vratká a dezorientovaná horákovská ČSSD. Zeman se do ní protlačil a bez problémů se coby výrazná „osobnost“ zmocnil předsednické sesle. Stal se strany vůdcem a spasitelem, ale za pár let ho měli všichni plné zuby. Miloš Zeman je univerzálně použitelný manažer, může být předsedou čehokoli, OSN i Pražské obce baráčnické, ale ne déle než osm let, jeho delší předsednictví normální smrtelníci nevydrží. Čili: Zeman je sice autentický, ale ne (pouhý) sociální demokrat. Jeho uplatnění je nesrovnatelně širší. Je to autentický univerzálně použitelný lídr s omezenou politickou životností.

První místopředseda ODS Vodrážka prohlásil v rozhovoru pro MfD, že by návrat Václava Klause byl pro ODS určitě přínos, že by mohl sjednotit takový ten ryze konzervativní proud v ODS a že on bude první, kdo by Klause přijal do místního sdružení na Praze 13. K tomu je třeba říci, že návrat Václava Klause by byl pro ODS katastrofou a že Klaus nepožaduje divokou kartu, ale nasazení rovnou do finále, a to jako vítěz. Na přihlášku do sdružení Prahy 13 se panu Vorážkovi (jedno slovo zabaveno). Buď to byl od pana Vodrážky taktický manévr (ví, že Klaus něco podobného přijmout nemůže), nebo to myslel upřímně a v tom případě bych přece jen poněkud chápal jeden výrok Mirka Topolánka.

ODS kritizuje Českou televizi za to, že využívá průzkumy agentury STEM, která soustavně spolupracuje s ČSSD. Inu, jak by to nedělala, když sama taky soustavně spolupracuje s ČSSD od doby, kdy zrušili po Paroubkově zuřivé reakci Šímův pořad Bez obalu. Nicméně veřejně doporučovat ČT, s jakou agenturou má spolupracovat a s kým ne, ODS nemůže. Tak nešikovně by to ČSSD rozhodně „neřešila“.

Pondělí 22. února: Miloš Zeman se zúčastnil přátelského posezení v Otázkách Václava Moravce. Jeho partnerem v pravém slova smyslu byl tentokrát Mirek Topolánek. Zaznělo něco kritiky - když Zeman pokáral ODS za obstrukce nebo když se Topolánek smál při vývodech expředsedy ČSSD o euroatlantické příslušnosti Ruska (to ale byla spíš normální lidská reakce). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Rovněž k ideové konferenci ODS v Brně se nebudu vracet, váže se na ni dnešní komentář Událostí. Jen malá poznámka: konference se neúčastnil ministr Julínek, který kdysi šel s kůží na trh a předložil „kontroverzní“, a jak se ukazuje, v podstatě užitečné návrhy. V důsledku toho z něj mediální lobby ČSSD pak dělala blba a DS se za něho dnes zjevně stydí. To nevypadá moc důstojně.

MfD za mediálního řevu ustoupila ze svého původního tvrzení o předraženosti pandurů a přiznala, že „české“ pandury byly podstatně lépe vybavené než ty portugalské a vůbec, že cena odpovídala povaze výrobků a okolnostem prodeje. Nezbylo jí nic jiného, protože ministerstvo obrany předložilo přesvědčivé podklady. Změnila tedy strategii: nakoupili jsme (zbytečně) mercedesy mezi obrněnými transportéry místo „fabií“ (které stačily portugalské armádě). To je ovšem otázka pro odborníky na vojenskou výzbroj a ne pro hecíře veřejnosti. A odborníci by měli veřejně diskutovat mezi sebou, protože dva náhodně vybraní odpůrci pandurů lidi, kteří věci pořádně nerozumí, oblbnou už svým nimbem specialisty. Když ovšem specialista tvrdí, že NATO po nás chtělo jen dvacet obrněnců ve výzbroji, více nám nikdo nenakazoval, otvírá se mi kudla v kapse. Tak když jde o obranu, budeme dělat jen to, co nám přikážou, a ani o fous víc! Česká armáda by měla z čistě politických důvodů být aspoň minimálně bojeschopná sama o sobě (tj. dokázat aspoň týden jakž takž vzdorovat např. ruské nejaderné agresi). Jinak se každý bude koukat vyvlíknout z toho, aby nám pomohl. V MfD má fórum čtenářů (tří) o případu pandur jasno skoro předem: jak je možné, že čeští politici přistoupí na takové špinavé obchody! To, co vašemu redaktoru sdělili ti dva pánové (bývalí manažeři fy Steyr) není daleko od pravdy! Jak to víte, vy chytráci? Na případu Pandur je podivné jen jedno: jak velkou vlnu vykrucování a vzájemného osočování lidí do obchodu tak či onak zapojených vyvolalo obvinění naprosto nevěrohodné. Expremiér Topolánek se dostal do zuřivého sporu s exministryní Parkanovou, těžko se zbavit dojmu, že se chce po jejích zádech vyšplhat z močálu. Rovněž je víc než těžké ubránit se dojmu, že pan Paroubek za sebe do nebezpečné politické situace nastrkuje něco jako kaskadéra. Možná, že je na vině jen předvolební hysterická atmosféra. Bylo by to přirozené. Nikdo zatím nepředložil nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo důkazu.

MfD přinesla rozhovor z vyhozeným ředitelem ÚSTR Žáčkem, který vyznívá dosti kapitulantsky („Je pravda, že ti lidé šli s kůží na trh a někdy příliš jednoznačně tvrdili, že mají pravdu“ – pro Krista Pána, pokud člověk není jednoznačně přesvědčen o tom, že má pravdu, a nedává to jednoznačně najevo, měl by raději mlčet). Z případu Kundera se snaží vykroutit – Já o tom obsahu nevěděl, je chybou, že to nevyšlo nejdříve u nás. A nabízí panu Pernesovi své služby, ač ten dal jednoznačně najevo, že o ně ani trochu nestojí. Článek Luďka Navary je ještě horší, mluví o „nešťastném zveřejnění případu Milana Kundery“. Jaképak nešťastné, lidé, kteří to otevřeli a zveřejnili, postupovali podle zásady padni komu padni.

Úterý 24. února 2010 ODS změnila svůj zdravotnický program a svěřila ho zřejmě Klausovu milci posl. Šťastnému. Ten prosazuje „vizi pro občany přátelskou, citlivou a vstřícnou. Je to v podstatě kapitulace před Rathem a ODS předvádí jen kapitulantství. Už např. nehodlají převádět nemocnice na akciové společnosti. Trvají prý taky na zachování pojišťoven jako veřejnoprávních institucí, které by si však konkurovaly nabídkou zdravotních plánů. To je pozoruhodný experiment a měl by být převeden posléze na celé hospodářství.Všechny české podniky by se změnily na veřejnoprávní instituce a konkurovaly by si jen různými představami o tom, jak naplnit Veřejné blaho. Veřejné blaho by definovala nějaká autoritativní instituce, nejlépe ministerstvo vnitra. Šik hadr.Kelnerova PPF získala licenci na poskytování úvěrů v Číně. PPF je pozoruhodná instituce, na laika působí jako živý, citlivý nerv, spojující nás s hospodářskými systémy nejrůznějších tyranií, od Ruska po Čínu. Čtenář asi samozřejmě může vybrat: má pan Kellner na špagátě ruské oligarchy a čínské mandariny, nebo je tomu naopak? Myslím, že Paroubkovi se takový podniklatel mnoha azimutů bude hodit.Podle agentury CVVM má náš lid nejradši Fischerovu vládu (nedělá žádné brikule, musí poslouchat, hlavně Paroubka a jeho imaginární Českou předvolební stranu) a pana prezidenta. Ostatní instituce jsou zanedbatelné, snad jen obecní zastupitelstva by se mohla zachovat. Obecní samospráva za Bachova absolutismu existovala, ale nějak se do ní nevolilo, ostatní samosprávné instituce vzaly za své, císař a vláda pochopitelně ne. Zdá se, že právě takový systém by českému člověku dnes vyhovoval asi tak nejlépe.Premiér Fischer považuje fakta z aféry Pandur za vážná a nařídil důkladné vyšetřování. Kdo koho má vyšetřovat? Když jste v pozici (a tedy v očích lidu pán), může vás kdejaký rakouský exmanažer prásknout, a vy před ním musíte prokazovat svou nevinu. Povaha důkazů, jaké se v aféře všeobecně připouštějí, je velmi specifická, významným důkazem je třeba panděro. Tak například pan Kožnar, o němž by mohlo vzniknout podezření, že ho pan Paroubek za sebe nastrčil. Jeden z rakouských hybatelů aféry prohlásil, že jednali s jakýmsi pražským mimostarosotu, vycházející hvězdou ČSSD, který měl „bříško“. Pan Kožnar nebal nikdy žádným místostarostou (jako pan Paroubek), ani vycházející hvězdou ČSSD (jako pan Paroubek), ale má panděro (jako pan Paroubek). Což je dostatečný důkaz Paroubkovy neúčasti v celé věci. Do pěkných vod to plujeme. Zajímavé je taky to, jak správně uvádí MfD, že pokud jde o korupci ohledně pandurů, svádí ODS a ČSSD odpovědnost jedna na druhouo. To jen pravdu krajně podezřelé: normální situace přece je, že se obě partaje hned pokorně přiznají, rozpustí se a svěří vládu osvícenému monarchovi na Hradě, protože na rozdíl od něho a MfD už nejsou schopny zastupovat Lid.V rozhovoru s Paroubkem mávají Zuzana Kaiserová a Tomáš Syrovátka předsedovi ČSSD před nosem jakýmsi písemně fixovaným „záměrem“ zaplatit provizi lobbyistovi Vlčkovi, když se postará o kontakt s politiky, na prvním místě s panem Grossem. Ať se ti dva chytráci obrátí k rakouské veřejnosti, je to problém fy Steyr, a navíc bude se jen velmi obtížně prokazovat, proč fy Steyr nemohla něco podobného udělat. Paroubek odpověděl: „Já chci důkazy, ne údajné svědectví dvou opilců, kteří něco tvrdí a pak to někde odvolávají, protože se polekali vlastních blábolů.“ To zcela přesně sedí.

Středa 24. února: Rakušané začali vyšetřovat kauzu Steyr. Mají tu kliku, že mohou začít přímo u zdroje a taky to okamžitě udělali, důkladnou prohlídkou haciend obou „opilců, kteří něco tvrdí a pak to někde odvolávají, protože se polekali vlastních blábolů“ (jak tvrdí pan Paroubek, který má na rozdíl ode mne imunitu, ostatně s ním úplně nesouhlasím, oba pánové vůbec nebyli opilí, velmi dobře věděli, co a proč říkají, a někdo je jim u nás a možná taky východněji od nás za jejich zásah do předvolební kampaně velmi vděčný).

Podle ČSSD v rámci předvolební slibotechny má být průměrný důchod v roce 2014 15 tisíc. Pokud budu živ, dostanu se výrazně do podprůměru. Utěšuje mne jen to, že „pánové z ČSSD“ zapomněli sdělit, že rohlík bude v roce 2014 stát 500 Kč.

Předsedové parlamentních stran se s premiérem Fischerem dohodli, že ve dvou dnech dojednají všechny návrhy zákonů, které nepovažují za problematické. Paroubek dohodu buď dodrží, nebo ne. Předseda PS Vlček nepozval TOP09, protože je to strana do sněmovny nezvolená. To je projev jakéhosi buranství, nejspíš to ale dostal od Paroubka rozkazem. O sporné návrhy bude ovšem ve zbývajících dnech svedena bitva. Zdá se, že se ODS zalekla obstrukční taktiky (z preferencí si zřejmě vyčetli, že jim škodí) a hodlají dělat další ústupky, např. ve vrácení nemocenské na loňskou úroveň. Nakonec jim z práporu reforem zbude jen odmítání třináctého důchodu a poplatků ve zdravotnictví. To je dost málo.

Prezident Klaus se domnívá, že by strany neměly do voleb prosazovat žádné důležité zákony. To je pravda, jenže: ODS už nic neprosadí, ČSSD prosadí, co bude chtít, šplhne si tím předvolebně a když jí něco nevyjde, prosadí si to po volbách.

Výsledek průzkumu před Otázkami Václava Moravce na Liberecku vypadá tak, že tam vede tentokrát zase ODS těsně před ČSSD. Třetí je TOP09, čtvrtí komunisté, páté Věci veřejné, šestí s 5% Zemanovci. Zelení a lidovci zůstávají mimo hru. Dělá to dojem, že jde o to, aby se zástupci stran v pořadu náležitě obměňovali.

Politolog Lidového domu Lukáš Jelínek dospěl k závěru, že teorie o propojení Žáčkova ÚSTR s ODS se nedá držet, a přišel s rafinovanější teorií, Žáček se prý klaní (dřív se říkalo „poklonkuje“, což je jakýsi polorusismus) „dobře čitelné ideologii, kterou vyznávají jak ti, co jeho vznik odsouhlasili v parlamentu, tak ti, co usedli v Radě ÚSTR“. Další notorický analytik přes ÚSTR, Tomáš Zahradníček, označuje zase média, mj. i mne, vzletnou frází „pozoruhodně sevřená fronta mluvčích velkých médií“. Protože se mi pan Zahradníček z hloubi duše hnusí, nemám ze zařazení mezi mluvčí velkých médií zase až tak velkou radost. Pan Zahradníček cítí konflikt mezi „novináři“ a „historiky“. Někteří novináři prý historiky považují za línější kolegy a snaží se je úkolovat. Pokud jde o mne, nepovažuji české historiky, z drtivé většiny tak či onak placené státem, za své línější kolegy, považuji je (tj. ty, kteří se jako ostatně i pan Zahradníček zabývají českými dějinami po roce 1918) až na pár čestných výjimek za prodejné duše, vytvářející jakousi státní doktrínu, a chce se mi z nich zvracet. Je velmi pozoruhodné, když pan Zahradníček nazývá ve svém textu tyto biřice státní doktriny „akademický lid“, kdežto zaměstnance ÚSTR, na něž probíhá ve všech médiích včetně MfD a LN (Petruška Šustrová, Petr Zídek, třeba přiřadit i Petra Uhla z Práva) organizovaná štvanice, „komisariát“. Fuj.

Měl jsem zuž delší dobu mimořádnou chuť napsat něco o údajném atentátu Mosasadu v Dubaji – v tom smyslu, že Izrael má na podobné akce plné právo. Nemoc mi to nedovolila a mezitím to za mne umírněněji, ale pěkně udělal v dnešních LN Zbyněk Petráček („Chceš nás zabít? Zemřeš“).

Čtvrtek 25. února: Dnes oslavujeme den vítězství pracujícího lidu nad reakcí. V novinách to nikdo nezmínil, asi se o tom zatím nesmí psát. Celý den mi bylo dost blbě, prášky ještě nezabraly. Dá se čekat, že koncem června bude něco jako repete, s komunismem to nebude mít samozřejmě nic společného, což se projeví tím, že si „to“ náš pracující lid skutečně a bez ironie svobodně zvolí ve svobodných volbách. Jinak to bude podobné, možná trochu lepší, možná horší, ale v každém případě vítězství.

Předvolební koalici ČSSD, KDU-ČSL, zelení se podle očekávání podařilo Sněmovnou protlačit zvýšení mateřské. Teď půjde novela do senátu, v Právu spekulují s tím, že ODS nebude mít odvahu to tam zavetovat, zatím tomu ale nic nenasvědčuje. Sněmovna ovšem Senát hravě přehlasuje, pak může ještě následovat veto prezidenta. To Sněmovna taky přehlasuje, problém je jen otázka času – zda se to stihne do ukončení práce Sněmovny. Zdržení by mohla způsobit obstrukce (při tomto projednávání ODS neobstruovala, zřejmě jí vyšlo v průzkumech, že pracující lid to nevidí rád).

ČSSD obvinila Radka Johna, dnes předsedu Věcí veřejných a svého potenciálního spojence v polykání hlasů ODS, z toho, že spolupracoval s (jak se říká) „údajně kontroverzním“ podnikatelem Janouškem, dobrým kamarádem primátora Béma, na vydávání jakéhosi luxusního časopisu VZP. Janoušek prý teď podporuje VV. John přitom v České televizi veřejně vyhlásil „my chceme ODS zničit“. To je zjevné, je otázka, kdo je jeho duchovní a hmotný inspirátor. Strana a její lídři jsou svým duchovním bohatstvím něco jako před dvanácti lety Důchodci za životní jistoty. Na rozdíl od nich má jistou šanci na úspěch. Lidé, kteří podporují svými voličskými hlasy podobné politické útvary, si hrají s odjištěnými granáty.

Šéf ÚSTR Jiří Pernes před radou ÚSTR, která ho zvolila, zatloukl, že studoval za totáče „Večerní univerzitu marxismu-leninismu“ (VUML). Nevím, jakou to mělo váhu, jako chartista jsem pdobnými věcmi nebyl obtěžován (vidíte, jak bylo výhodné podepsat chartu, a dnes se tím ještě někteří chlubí!), ale měl jsem dojem, že to byla nějaká úplná šaškárna, která neměla žádnou váhu (museli ji prý absolvovat lidé, kteří prahli po titulu Csc). Kromě toho na něj vyštrachali (zatím ještě pevně nesedí na archiváliích), že byl údajně kandidátem nikoli věd, nýbrž tajné spolupráce s StB. Nu což, kandidát jako kandidát, „céčko“ není postižitelné podle lustráku (dotyčný o tom nemusel vědět). Taky to potvrzuje teorii, že český historik středního a staršího věku, který to nedopracoval přímo na agenta, byl aspoň „v naději“ jako kandidát. Tuto záležitost se panu Pernesovi na rozdíl od VUML nepodařilo tak říkajíc uzavřít. Myslím, že by čeští historici středního a staršího věku měli obdržet čestné medaile (nejlépe od prezidenta na 28. října): zlatou s áčkem, stříbrnou s céčkem. Aby se jim aspoň nějak kompenzovalo utrpení, které jim režim způsobil tím, že je takto uvázal do svých služeb. Chudáci malí! Jen na málokoho z nich by se nedostalo. A jen málokdo z těch, co si medaili zaslouží, se nakonec dočkal takové satisfakce jako pan Pernes, že by byl jmenován do funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Aspoň ten komunistický, jak vidno, poznal dost důvěrně.

„Únor? Nebylo úniku“, tvrdí jiná hidtorička, paní Antonie Doležalová v MfD. „Vítězný únor“ se prý při bližším ohledání ukáže jako logické pokračování předchozího vývoje. Ano, bylo to stejně logické, jako že čeští hrdinové museli okrádat, mučit, vraždit a nakonec vyhnat české Němce. Byl to následek příčiny, Hitlera. Nepochybně i za Vítězný únor může Hitler. Za všechno může Hitler, s námi si jen pohrává osud, pardon, „předchozí vývoj“. Jistěže to, že skončíme jako ruská kolonie (paní Doležalová tomu decentně říká „ruská sféra vlivu“, pak ať se taky mluví o anglické sféře vlivu a francouzské sféře vlivu a o žádném kolonialismu), se nejspíš změnit nedalo. Solidní rezistencí a větší morální pevností se dalo dosáhnout toho, že by ta tyranie nabyla tak ukrutná a důsledná, nebo aspoň že by bylo vidět, že jsme tu tyranii nechtěli: proč prezident Beneš, když už měl předtím dejme tomu odvahu okrást a vyhnat tři a čtvrt milionu lidí, neměl odvahu říci Gottwaldovi v únoru „ne, to jen beze mne anebo přes mou mrtvolu“?. Dodatečně prokázal, že to, co kriminalizoval u Háchy, byl schopen bez nejmenších potíží udělat sám. A nejde jen o něho. Jde o jeho zbabělého ministra zahraničí Jana Masaryka, o Huberta Ripku, který pokorně přiznal „porážku“ a škemral u komunistů o místečko na univerzitě. Česká veřejnost a její intelektuální elity, až na pár studentů, kteří si to pak krutě odskákali, totálně selhaly. Doba byla strašná a lidem, kteří v ní žili, opravdu nezávidím. Ale bylo úniku, totiž úniku z toho, aby se nadcházejícím generacím jevili jinak než jako stádo dezorientovaných, oblbených, tupých ovcí.

Pátek 26. února: Odbory hrozí vládě stávkou v dopravě, pokud nezruší vyšší zdanění zaměstnaneckých benefitů platné od letošního ledna. Stávka má proběhnout v pondělí. Vláda ustoupila a schválila návrh novely zákona o DPH, který příslušnou změnu ruší. Současně poprosila odbory, ať stávku odloží až do rozhodnutí sněmovny, ta by měla rozhodnout v úterý nebo ve středu. Pak musí novela ještě do Senátu. Ústupek je ve skutečnosti iniciativou ČSSD. Vláda je slabá a vydíratelná. Z toho asi plyne její popularita, podle pracujících si vláda nemá co vyskakovat.

Paní Alžběta Petzoldová se domáhá 55 žalobami na určení vlastnictví majetku po svém dědečkovi Adolfu Schwarzenbergovi. Teď právě jde o pozemky ve Zlaté uličce. Loni rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích v dědickém řízení, že jediným dědicem po Adolfu Schwarzenbergovi je předseda TOP09 Karel Schwarzenberg. Roztomilé. Přitom ovšem Adolfu Schwarzenbergovi byl zabaven veškerý majetek zákonem někdy v roce 1947 (ještě za Beneše). Velmi bych ocenil relativně stručnou a přehlednou informaci o tom, co to má všechno znamenat.

ODS prý našla způsob, jak zablokovat zvýšení mateřské, hlavní trumf předvolební koalice Paroubek – Svoboda - Liška. Podle legislativního odboru sněmovny nelze o zákonech odmítnutých Senátem nebo prezidentem hlasovat na jiné než na řádné schůzi. Pokud budou dodrženy všechny termíny, a senát i prezident budou úpravu vetovat, ta řádná schůze (musela by být v květnu) se už nestihne a vyčůránkové z koalice utřou pusu. Závisí teď v podstatě na tom, zda budou Senát i prezident mít odvahu postavit si v tak citlivé záležitosti před parlamentními volbami hlavu (prezidentovi by to mělo být fuk, voliče už nepotřebuje, jenže zřejmě šilhá po budoucím předsednictví ODS).

Ministerstvo školství se rozhodlo uspořádat před volbami na středních školách jakousi simulaci voleb pro děti od 15 let, aby se naučily, jak se volí. Mají se seznámit s programy kandidujících stran, pavolby se uskuteční 26.-28. dubna a výsledky budou vyhlášeny. Podle zákone je ve školách zakázáno propagovat politické strany (což je zcela rozumné). Nápad je to skandální, protože může ovlivnit voliče ve skutečných volbách. Je velká otázka, je-li paní ministryně Kopicová člověk na svém místě.

Protikorupční běsnění zasáhlo i vnitřek ČSSD. Antonín Seďa, místopředseda branného výboru PS, prohlásil v dopise jakémusi Čejkovi, že nemůže tvrdit, jakoby někteří členové ČSSD nebyli namočeni v protikorupčních aférách. Nemá ovšem důkazy, jen indicie. To vyvolalo zuřivé protesty jeho spolustraníků ve výboru, ale na druhé straně jásot v bukanýrské straně Věci veřejné, které dotyčný Čejka dopis okamžitě poskytl (skoro bych řekl, že to byl smysl celé akce). Zdá se, že Paroubkův nápad s odloženými volbami má i své stinné stránky, a to je růst paraň typu VV, které nešetří ani toho, kdo jim připravil podmínky k rozvoji.

V podstatě souhlasím s tím, co píše prof. Pirk v dnešním Právu o tramvajácké stávce, snad s jedinou výhradou. Říká: „Myslím, že stávkovat… se má… v době, kdy je zákon připravován, a ne poté, když Sněmovna, kterou i ti, kteří stávku plánují, zvolili, zákon schválila.“ Bohužel tato Sněmovna má nulovou legitimitu, celou řadu poslanců volili přívrženci jiných stran, než za které teď vystupují (případně vystupují jen sami za sebe). Máme poměrný volební systém, hlasuje se pro strany. Každý poslanec se rozhoduje podle svého svědomí, pravií Ústava, čili tito lidé nejednají proti zákonu, chovají se legálně. Jejich morální důvěryhodnost je ovšem nulová. Ve sněmovně vznikají účelové předvolební koalice se zcela cynickými, populistickými cíli. V současném stavu ji lze těžko vůbec brát vážně.

Petr Uhl doufá, že „postupně lidé pochopí, že odhalování viníků a mimosoudní boj proti nim je zrůdnost a psychická úchylka“. To snad není nejšťastnější formulace. Představte si tuto situaci: Vidíte, jak mladý řimbaba v noci podřezává na ulici osmdesátiletou stařenku. Zrůda a psychický úchyl se jí pokusí pomoci, pokrokový jedinec se jde domů vyspinkat (soudy jsou v noci zavřené) a ráno podá žalobu na neznámého pachatele.

Podle MfD se případem údajné korupce při nákupu transportérů Pandur možná zabývá i FBI! Podle Jakéhosi amerického podnikatele, žijícího v Česku, totiž odešly z amerických velvyslanectví v Praze a Bratislavě zprávy varující před touto korupcí. Proto vyzývá ministra Bartáka k demisi, české orgány k tomu, aby ho obvinily a amerického ministra spravedlnosti, aby zahájil vyšetřování. Americké velvyslanectví v Praze odmítlo, že by dalo tomu člověku informace o nějakých podobných zprávách, ale na tom nezáleží, důležité je, že to individuum napsalo o problému sloupek do The Washington Post. Když to napsaly noviny, tak je to hotové. Jinak, při vší úctě k USA, by snad různí druhořadí američtí škrabáci měli vědět, že nemají co mluvit do toho, kdo má a nemá být v ČR ministrem.

Redakce MfD získala tajnou smlouvu mezi Steyrem a ministerstvem obrany na nákup transportérů Pandur. Jako klíčová kontaktní osoba pro rakouské zbrojovky je zde uveden pan Jedlaucnik. Jeho jméno se vyskytuje také mezi čtyřmi zástupci dodavatele v příloze smlouvy. „Znamená to tedy, že Jedlaucnik byl během obří zakázky a následného podpisu smlouvy v roce 2006, v době Paroubkovy vlády, vyjednavačem číslo jedna.“ Bohužel to vůbec neznamená, že dnes nekecá, až se mu od huby práší.

Jiří Pernes, dezignovaný ředitel ÚSTR, má další důležitý kvalifikační předpoklad pro spolehlivý výkon své funkce. Působil v historické komisi ČSSD (už v ní však tři-čtyři roky není). Sám svou účast přiznává, ČSSD ji zuřivě popírá. Zároveň odmítá vydat seznam členů té komise s úporností, s jakou se hodinový hotel brání dát k dispozici seznam svých pravidelných návštěvníků. Prý by totiž porušili zákon o ochraně osobních údajů. Zřejmě v těch komisích působí samí tajní radové, funkce, která mne ve starých knížkách vždycky fascinovala a přitahovala. Ostatně, nebyl tam pan Pernes pouze kandidátem tajného rady? (Ke vstupu do VUML komunisté pana Pernese donutili, on nechtěl ztratit funkci ředitele muzea ve Slavkově. Zajímalo by mne, zda přitom použili i fyzické násilí. „Není o čem mluvit. Pokud bych měl být zcela čistý, pak bych musel být o dvacet let mladší. Anebo se živit celou dobu jako dělník.“ Znal jsem mnoho lidí, kteří byli stejně staří nebo starší než pan Pernes, neživili se jako dělníci a byli docela čistí. Od pana Pernese se lišili jen tím, že nechtěli být řediteli. Člověk nemusel být za totáče nutně ředitelem. A konec konců, když už se stalo, proč by pan Pernes nemohl být dneska ředitelem, například muzea ve Slavkově. Jen nerozumím tomu, proč má být zrovna ředitelem Ústavu pro studium totality.)

ČLK, kterou kontroluje Rathův podržtaška dr. Kubek, schválila teď oficiální rady lékařům, kdy ukončit léčbu pacienta, pokud už nemá smysl. Představuji si to tak: přijdete k lékaři, on vás prohlédne, nahlédne do seznamu (nebude jasné, je-li to seznam chorob nebo seznam jmen) a oznámí vám, že vaši léčbu končí, protože nemá smysl. Nato vás buď on sám nebo dva silní zřízenci vykopnou z ordinace. Hodní pacienti dostanou navíc příručku „Jak bezbolestně spáchat sebevraždu“. Tak si představuji zdravotnictví za nastupující éry dr. Ratha.

„V případě, že se sociální demokracie po vyhraných volbách ujme vlády, odborářskou nestoudnost to jenom povzbudí“, píše Ondřej Neff v LN. Pan Neff patří k nenapravitelným optimistům. Ve skutečnosti pokud se Paroubek dostane k moci, s odboráři rázně zatočí. Jejich posláním bude opět, jako v minulosti, rozdávat vánoční kolekce.

Sobota 27. února: ODS zablokovala obstrukcí ve sněmovně úmysl ČSSD prosadit znovuproplácení prvních tří dní nemoci a zrušit či omezit lékařské poplatky. ČSSD nejspíš ani moc nechce podobná opatření prosadit, chce jen, aby měla alibi: to všechno ODS svou obstrukční politikou. Kdyby ovšem ODSD couvla, oslavovala by to ČSSD jako svůj triumf. ČSSD je v pozici, kdy všechny výsledky jednání v parlamentu pro ni znamenají plus.

ČSSD hodlá prý prosadit na kandidátky do nadcházejících voleb ministry Pecinu (to je, jak se zdá, hotová věc, kontinuita v represivních orgánech je zásadní záležitost), Kohouta (ten zatím konstruktivně váhá), Haška (bude dělat fóry, ale nakonec s ním jistě nebudou problémy) a Švejnara. Švejnar se brání, nechce kandidovat za žádnou stranu, ČSSD si na něj celkem šikovně vymyslela, že by kandidoval jedině v Praze. Pan Švejnar projevil minimum morálních zábran, když dal kdysi najevo, že bude kandidovat na prezidenta, ačkoli věděl, že bez podpory komunistů to nepůjde, a neváhal přijmout masivní Paroubkovu podporu. Teď sklízí plody své bezskurpulóznosti.

Účastníci konference o zločinech komunistických režimů, která včera skončila v Praze, navrhují vznik Nového mezinárodního tribunálu, který by soudil nepromlčitelné komunistické zločiny vůči lidskosti. Problém je v tom, že „komunismus“ není žádná kompaktní doktrina: u nás by bylo třeba soudit spíš zločiny ruského rudého samoděržaví z let 1945-89 a jeho českých pomahačů a slouhů. A ještě důležitější než „vyrovnávat se s minulostí“ je bránit ze všech sil těm, kteří nás do prostředí, odkud jsme před dvaceti lety se štěstím vypadli, chtějí znovu zatáhnout. Dnešní ruské samoděržaví už není rudé ani komunistické, ale je to autentické ruské samoděržaví, a řada lidí a politických uskupení nás z mocichtivosti, indolence a možná i z jiných důvodů, o nichž u jedněch je spekulovat snadné, u druhých (Klaus) obtížné, ba problematické, chtějí zatáhnout zpátky. Ve volbách je (s velkými obtížemi) možné tomuto úsilí říci „ne“. Rusofilové to budou mít těžší, pokud nynější ODS zůstane aspoň jednou ze dvou nejsilnějších stran politického spektra v ČR. Jinak se politické spektrum postupně zhroutí do podoby, jakou má dnes v Rusku: totiž do podoby tzv. potěmkinské demokracie. Fyzicky silná opozice: komunisté, ozvláštnění – Šašci typu Žirinovského, c. a k. simulované opozice, a pak opozice skutečná, leč slabounká, roztříštěná, mimoparlamentní a policejně decimovaná.