indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

15.2.-20.2.2010

První dojmy z Vize 2020

Následující řádky vycházejí z toho, co jsem si mohl přečíst na stránkách ODS a ve zpravodajství. Nemohu ten projekt posoudit v plné šíři, navíc ho znám jen zprostředkovaně, z projevů vedoucích představitelů ODS a z tiskových zpráv. Jakési závěry se ovšem už udělat dají.

ODS je před volbami v nesnadné situaci. Zatímco postkomunistický blok (Paroubkova ČSSD a komunisté) představují poměrně kompaktní celek, v občanském táboře probíhá proces drolení ODS. Sílí ambiciózní populistická uskupení jako Věci veřejné, lidovci, jak se zdá, přežili odštěpení TOP09 a zelení možná přežijou vlastní politickou smrt. To, co se tu dá očekávat, je v lepším případě chaos, v horším spousta propadlých hlasů, které pak budou ODS bolestně chybět.

Přitom před případnou vládou občanských stran stojí velmi náročné úkoly. Měla by přinejmenším zaručit současný stav občanských práv a svobod, zabránit ekonomickému rozvratu a obhájit suverenitu země, ohroženou zároveň zevnitř i zvenčí – hrozí zásadní reorientace české zahraniční politiky a obnovení ruského vlivu. Ví o tom vedení ODS? Z některých dřívějších Toplánkových vyjádření by se mohlo zdát, že něco snad ano.

Topolánkův úvodní projev byl zaměřen bojovně proti ČSSD. Vytkl jí mj. nedostatek vize, nezodpovědnost, chybějící politickou kulturu. Člověk se přitom neubrání dojmu, že i ODS by v těchto věcech na sobě mohla hodně pracovat. A ptá se, co vlastně ODS proti těmto slabinám protivníka staví.

Materiály typu „Vize 2020“ a způsob jejich prezentace většinou budou číst a poslouchat lidé, kteří se o politiku zajímají trochu hlouběji. Infantilní forma, jakou Topolánek Vizi 2020 představuje (panoptikum skurilních figurek a citáty z Winstona Churchilla) mohou v mnoha z nich nabudit jistě nechtěný dojem, že je považuje za blby. Klaus pro legrácky tohoto typu neměl velké pochopení a je těžké mu zrovna tohle vytýkat. Když se pak z této ideové polívky vynoří kategorické tvrzení „konservatismus a liberalismus jsou totiž jedinými relevantními filosofiemi“, popadne člověka hrůza: proboha, co to ten člověk blábolí. Jsme v kaši, nepotřebujeme, aby nám filosofoval, stejně na to nemá, ale aby s tím jako politik něco dělal – a na to by mít měl, když si tu profesi zvolil.

Dále: je zjevné, že pod ušlechtilé úmysly jako odbourání nadbytečných regulací a vládních zásahů, potírání korupce, slučování ministerstev a státních úřadů se podepíše každý. S naší specifickou situací (viz výše) moc nesouvisejí.

Aniž bych se chtěl nějak moc plést do řemesla ing. Kocourkovi, nemohu se zbavit dojmu, že ústavní zákon o rozpočtové krizi s pravidly pro vládu a parlament, zahrnující mj. sankce pro politiky za jeho porušení se za určitých okolností (např. když náhle propukne globální ekonomická krize) může stát v nejlepším případem zákonem o tom, že voda teče do kopce. V tomto výstředním nápadu se spolu mísí jakýsi prušácký populismus (když se nedodrží základní parametry státního rozpočtu, dostane ministr financí pětadvacet na holou) a klausovského doktrinářství. Ideové ostatky Topolánkova předchůdce ve funkci se vynořují na nejrůznějších místech. Euro přijmeme jen tehdy, pokud výnosy z toho kroku dlouhodobě převýší náklady. Člověk s pozůstatky skromnosti by řekl, že tehdy, pokud náklady dlouhodobě nepřevýší výnosy. Navíc problém teď bohužel nestojí tak, kdy se uráčíme přijmout euro, ale kdy se vzpamatujeme natolik, abychom se o to mohli vůbec pokoušet. Pak se dá mluvit o výnosech a nákladech. Zatím se stalo jen to, že za chvástavého žvanění naší politické elity nám ujel vlak (Slováci naskočili na poslední chvíli), a další jede, jak věří optimisté, nejdřív v roce 2015 (nechci tvrdit, že se stala nějaká katastrofa, nejsem odborník: jen že to takhle bylo).

Že ODS trvá na svých představách reforem v sociální a zdravotní oblasti je docela v pořádku. Aspoň část reformy zdravotnictví se přes všechen demagogický řev postkomunistů podařila (a Topolánek navíc může právem tvrdit, že se jeho vláda nechovala populisticky – v tomhle opravdu ne). Je taky v pořádku, že se strana vyhraňuje proti nesmyslné ideologii „multikulturality“. Ale co si vlastně představuje pod „demokratickými a kulturními hodnotami evropské společnosti“? Je to něco jiného než benešovský „slovanský“ šovinismus se socialistickým podbarvením? Pak vyvstává otázka, zda ten islám není přece jen o fous lepší.

Výrazné stopy zamindrákované nadutosti vykazuje i zahraničněpolitická část doktríny. Důraz na transatlantickou spolupráci a upřednostnění NATO před „vizí“ společné obrany EU je jistě správný (lze se obávat, že společná evropská obrana skončí sérií nových Mnichovů). Dají se pochopit i obavy, že další integrace EU může vést k dominanci silných států (přičemž hlavním nebezpečím se ukázala být Sarkozyho Francie). Jenže integrace EU je nezbytná, druhá varianta je její rozpad a třetí cesta neexistuje. Ukazuje se, jak správný byl někdejší projekt Visegrádské spolupráce. Dnes mu brání nepřekonané stíny minulosti a šovinisté, kteří vymýšlejí zahraniční politiku ODS, mají na této smutné situaci svůj podíl svou neochotou smířit se s tím, že i my máme máslo na hlavě a nepochopením, že české premiantství a mesiášství (tvrz demokracie ve střední Evropě) je falešné a směšné.

Zbývají věci, o které by se politici neměli ze zásadních důvodů moc starat. „Kultura musí být rozmanitá“ – rozmanitost kultury je věcí kultury a ne věcí činovníků, ty je třeba od ní držet co nejdále. Teze „I v dopravě existují ideologické rozdíly“ je lepší než „I v dopravě existují rasové rozdíly“. To je jediné, co se o ní dá říci pozitivního.

Celkový první dojem z mlžného oparu, zvaného Vize 2020: před českou politikou stojí konkrétní a naléhavé úkoly, o nichž jsme mluvili na začátku. Braintrust ODS odpovídá obecným ideologizováním a legračně krkolomnými návrhy. Zdá se, že se příliš nehnuli od doby, kdy jejich strana povstala jako Fénix z popela po Sarajevském atentátu. Jenže mezitím utekla spousta vody. Tímhle Paroubka nepřehrajou.

21. února 2010