Náhrobní kameny jako vodomíra

Následující článek, který vyšel v úterý ve Frankfurter Allgemeinen Zeitung, se dotýká událostí v Novém Boru, o nichž jsme v Událostech podrobně referovali v roce 2005 a loni.

Vídeň, 1. února. Jako na vodomíře se dá stav německo-českého dialogu odečíst na náhrobcích a na pomnících, postavených pro německé oběti teroru v prvních týdnech a měsících po konci druhé světové války. Existují v současné době na mnoha místech v Čechách a na Moravě. Iniciativa vyšla většinou od mladých Čechů, a skoro vždy bylo zapotřebí mnohaletého vyjednávání, než s tím obecní zastupitelstva souhlasila. Díky vytrvalému úsilí místních historiků, novinářů a angažovaných občanů jsou dnes politická zastupitelstva v městech a obcích v „otevřených otázkách“ německo-českého dialogu mnohem dál než vláda a parlament v Praze.

Nápisy na těch pomníčcích jsou formulovány velmi neutrálně. Vzpomínka na mrtvé je sice v České republice považována za přípustnou, ale nikoli už vzpomínka na to, že se mrtví stali obětí politicky záměrného teroru, orientovaného na německé obyvatelstvo jako na celek. A ačkoli se motiv a místo týkají výlučně zločinů, k nimž došlo během vyhnání, nesmí se vzpomínat jen na německé oběti.

V lese nedaleko Teplic nad Metují na severovýchodě Čech byl před osmi lety zasvěcen „Kříž smíření“ jako první veřejný pomník tohoto druhu v České republice. Je věnován památce 22 Němců a jedné Češky, kteří tu byli zavražděni, a kromě toho všem obětem národnostních konfliktů na tomto území. V listopadu minulého roku souhlasila městská rada Postoloprt se zřízením památníku, věnovaného „všem nevinným obětem událostí v Postoloprtech v květnu a v červnu 1945: podstatou těchto blíže nespecifikovaných událostí byl masakr obyvatel Žatce, skoro výlučně starců a mladých lidí, dosud nezpůsobilých k vojenské službě. Masakr provedla československá armáda, postižení byli soustředěni v táboře podobném těm koncentračním a po stovkách zabíjeni.

Na lesním hřbitově severočeského městečka Nový bor je památník. Jsou na něm jména devíti němců, kteří byli zavražděni 2. a 3. června 1945. Byla mezi nimi prodavačka, biletářka z kina, dva osmdesátiletí starci a jeden dvaasedmdesátiletý. Pachatelé patřili k jednotce 47. pěšího pluku, jíž velel podplukovník Josef Sekáč, a měli podle údajů pražského vojenského archivu rozkaz zajišťovat pořádek a bezpečnost, chránit státní majetek, vyčistit pohraničí od rozptýlených německých jednotek, konfiskovat zbraně a podílet se na „odsunu“ Němců přes hranice.

Počátkem června vyhnali vojáci z Nového Boru a z České Lípy prvních 268 Němců. Protože v okolí došlo k ozbrojeným útokům na příslušníky Rudé armády, vyhlásili v Novém Boru stanné právo. Při domovních prohlídkách našli vojáci údajně zbraně. Ve svědecké výpovědi, kterou zveřejnilo v roce 1951 „Pracovní společenství pro obhajobu sudetoněmeckých zájmů“ v roce 1951, byl údajně u jedné oběti zabaven bajonet z prusko-rakouské války v roce 1866, který rodina chovala jako upomínku.

Při razii bylo zatčeno 20 Němců, osm z nich bylo vybráno k exemplární veřejné popravě. Byli přivedeni na náměstí před radnici, tam si museli kleknout, svléci se do půl těla a zout si boty. Pak byli dlouho do noci biti pendreky. Když se zhroutili, polili je studenou vodou, aby se probrali. Ráno byli před radnicí zastřeleni. Český národní výbor se údajně marně pokoušel Sekáčovi v masakru zabránit. Mrtvoly nechali ležet 24 hodin na náměstí a pak je zahrabali do tzv. „koňské jámy“ mimo lesní hřbitov. Dalšího Němce, primáře Alfreda Trägera, vytáhli na druhý den z transportu odsunutých a ubili lopatou. U něho i u jedné ze zastřelených žen našli radioaparát.

Už čtyři roky připomínají na lesním hřbitově v Novém Boru masakr dvě mramorové desky se jmény osmi obětí, jedna v českém, druhá v německém jazyce. Synovec Alfreda Trägera podal městskému zastupitelstvu příslušnou žádost. Nápis, který navrhl, byl zprvu odmítnut, protože obsahoval slova „oběti bezpráví a porušování práva po 2. světové válce“. Teď zní nápis na desce takto: „2. června bylo proti vůli Místního národního výboru zastřeleno před radnicí osm obyvatel Nového Boru, Sloupu a Janova. Tito občané byli pohřbeni do hromadného hrobu za tímto hřbitovem. Následujícího dne přišel o život MUDr. Alfred Träger * 1897 na neznámém místě, Nový Bor 2006.“

Povolení městského zastupitelstva, pro něž hlasovali zastupitelé konzervativní ODS i sociálně demokratické ČSSD, předcházela důkladná, vzorně provedená veřejná debata, která se mohla opřít o výsledky podrobných rešerší žurnalisty Jana Tichého. Tichý zveřejnil o tom tématu od roku 2004 četné články v regionálním tisku a inspiroval se událostmi i k románu „Třicet dva hodin mezi psem a vlkem“, který vyšel s podporou Německo-českého fondu budoucnosti v obou jazycích. V říjnu minulého roku zorganizovalo město seminář s titulem „Bor 1945“, na němž byly předloženy a prodiskutovány všechny podklady. Dokumentaci lze stáhnout na internetových stránkách města.

Historie pomníku v Novém Boru by mohla v Praze beze všeho sloužit jako příklad úspěšného vyrovnání se s minulostí, nebýt rozhořčeného a zjevně dlouho připravovaného odporu spolků ovládaných komunisty a nacionalisty, jako je Svaz bojovníků za svobodu, Česká obec legionářská a Klub českého pohraničí.

Publicista Bohumil Doležal, který se již řadu let zasazuje pro česko-německý dialog bez tematických omezení, se domnívá vidět souvislost mezi „Peticí proti nacistickému pomníku v Novém Boru“ a květnovými parlamentními volbami. Především komunisté by mohli být zainteresování na tom, získat rozehráním „národní karty“ voliče. Tlak vyvíjený těmito spolky na město Nový Bor je mohutný. Přesto městské zastupitelstvo odmítlo minulý týden žádost na odstranění pomníku. Mohlo se přitom opřít o pozitivní dobrozdání Vojenského historického ústavu v Praze, na další posudek Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd se dosud čeká. „Podle mého názoru“, řekl sociálně demokratický zastupitel Stanislav Valdman místnímu reportéru novin Mladá fronta Dnes, „je pomník to nejmenší, co pro pozůstalé Němce můžeme udělat.“

Karl-Peter Schwarz

Frankfurter Allgemeine Zeitung 2. února 2010