Dohánění ztraceného času

Pátek 1. srpna: začínám s doplňováním toho, co bych byl psal v srpnu, kdyby nebylo redakční dovolené. Ještě nikdy jsem si ji nevybral v méně vhodném čase. Ruský útok na Gruzii mne zastihl v zahraničí, sledoval jsem ho v Budapešti z maďarských, francouzských a německých novin. Neměl jsem k dispozici internet jinak než po internetových kavárnách, k českým médiím jsem měl přístup víc než omezený. Asi to na mých prvních textech k té záležitosti je trochu poznat, tu a tam jsem zbytečně duplikoval to, co už u nás vyšlo. Myslím ale, že to až tak neškodí. Říká se, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, o stokrát opakované pravdě to platí tuplem. A teď po pořádku, od prvního srpna.

Chystá se „hraný dokument“ o případu Čunek. Považuji to za nechutný nápad, přestože panu Čunkovi ani náhodou nedržím palce. Buď dokumentární dokument, nebo hraný film, ale hrané filmy o tom, co se právě odehrává, se netočí, protože to není slušné. Pana Čunka má hrát Miroslav Táborský,. V tom případě by bylo vhodné, kdyby paní Urbanovou hrála Helena Růžičková. Bohužel to nejde, už je po smrti.

Jan Zahradil má neomylný instinkt stavět se ve všech politických sporech na špatnou stranu. Učinil tak i v případě údajů o spolupracovnících VKR, které dal k dispozici Ústav pro studium totalitních režimů. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Poslankyně zelených Jakubková podala ve Sněmovně návrh na daleko radikálnější omezení jízd kamionů o víkendech, než je to, na čem, se shodla vláda s dopravci (a s čím tedy souhlasil i předseda SZ Bursík). Paní poslankyni nejde o nic jiného než o to, aby osolila vládní koalici a protivnou frakci ve vlastní straně. Že by s jejím návrhem jen tak a beze všeho souhlasila ČSSD, je málo pravděpodobné.

ČSSD se opět chystá vyloučit ze svých řad odpadlíka Šloufa. Jde to velmi, velmi ztuha. Nejen Topoánek, ale ani Paroubek to nemá lehké.

Někde poblíž Brna se má konat setkání neonacistů. „Jeden z antifašistů“, jak píše Právo (zřejmě jde o nějakého anarchistu, jiné „antifašisty“ Právo nezná) se o způsobu organizace vyjádřil takto: „Funguje to podobně jako technoparty, určí se jen větší oblast a konkrétní místo se v rámci uzavření skupiny lidí dozvědí na poslední chvíli jen předem zasvěcení.“ Podobnost není, řekl bych, čistě náhodná, jde o dvě zcela asociální iniciativy, jen ti technaři jsou zatím nesrovnatelně úspěšnější. Snad je to dobře, jim jde jen o to dělat bordel.

David Rath nechce, aby předseda ČSSD byl ve straně volen plebiscitem. Obává se, že by se volby nemusela účastnit nadpoloviční většina členů (pak by volba byla neplatná) a i kdyby se účastnila, kdovíjak by volba dopadla. To jsou pochyby o způsobu volby a zároveň i o Paroubkovi. Rath se vždycky prohlašoval za Paroubkova spojence. Řekl bych, že jak to bude jen trochu možné, půjde mu po krku. Míří na jeho místo.

„Nostalgie po SSSR je vlastní většině ruských občanů a je de facto nostalgií po imperiální mocnosti.“ Paní Procházková se mýlí, Rusko je pořád imperiální velmoc.

Sobota 2. srpna: agentura STEM zjistila, že podle názoru 76% občanů „nynější režim“ nedává všem lidem stejné šance. Pokud je tomu tak, je to OK. Darebáci nemají mít stejné šance jako slušní lidé a blbové stejné šance jako inteligenti.

Případ Miroslava Šloufa projednává ústřední kontrolní komise ČSSD na základě stížnosti ústředního tajemníka strany Havlíčka. Ten o delikventovi pravil mj.: „Jeho pozice jsou v řadě případů v rozporu s většinovým názorem soc. dem., a kdy část pravicových médií intenzivně vyhledává jakoukoliv informaci umožňující zpochybnění realizace programových cílů naší strany“. To mi připomíná jeden víceméně osobní zážitek. Když jsem někdy v roce 1973 odcházel z hostovického komunálu, napsali mi tamější papaláši do kádrového posudku mj. větu „jeho názory se neshodují s naším socialistickým zřízením“. Byla to do slova a do písmene pravda, což nic nemění na tom, že se zachovali jako práskači (o svých názorech jsem se s těmi matláky nikdy nebavil, neměl jsem to ostatně v úvazku). Z vyjádření pana Havlíčka vane podobný duch (nahraďme „část pravicových médií“ třeba výrazem „vnitřní i vnější nepřátelé socialismu“). Kromě toho je pozoruhodné, že v té vykutálené straně je zločinem mít názory, které jsou v rozporu s tím většinovým (který zřejmě utváří pan Havlíček).

Ruské dodávky ropy do Česka se vrátily do normálu. Je pravděpodobné, že to byl jakýsi varovný signál ruského vedení bývalé kolonii a že si Rusové zároveň testují technické možnosti zavírání kohoutků (v zemi, kde už neexistuje v pravém slova smyslu bolševický hospodářský monopol, to může být technicky náročný úkol). Kromě toho, abychom si ruskou stranu nedémonizovali, mohl svou úlohu sehrát i příslovečný ruský nepořádek. Nicméně sotva to byla úloha hlavní.

Prezident Medvěděv se nechal slyšet, že stát musí podnikatele chránit před nadměrným tlakem úřadů (tedy před sebou samým). „Je třeba, aby ruské úřady přestaly být noční můrou podnikatelů.“ Zdá se, že ruský prezident hodlá hrát roli Putinova c. a k. ombudsmana. Lid ho za to bude milovat.

Pondělí 4. srpna: V neděli zemřel v Moskvě spisovatel Alexandr Solženicyn. Jeho památce je věnována naše dnešní glosa.

Michael Kocáb redivivus. Jako politika ho hodlá resuscitovat Strana zelených pro potřeby Senátu, zjevně na doporučení exprezidenta Havla, s nímž Kocáb sdílí některé názory (např. podporu amerického radaru). Stranická opozice v čele s Kuchtovou se nezmohla na odpor (kandidáty schvaluje republiková rada, v níž mají Bursíkovi oponenti většinu), zřejmě považuje politický zisk z Kocábova případného úspěchu za významnější než skutečnost, že v relativně bezvýznamném Senátě bude o jednoho bursíkovce víc. Kocáb totiž, jak sdělil Právu, podporuje Bursíka „téměř stoprocentně“.

Věnek Šilhán tvrdí, že Rusům při obsazení Československa nešlo o obavy z kontrarevoluce a socialismus, ale o to, aby získali vojenské nástupiště k třetí světové válce. To je strašně přepjaté. Rusům šlo zcela pragmaticky především o to, aby nepřišli o jednu kolonii, protože by to mohlo v rudém impériu vyvolat dominový efekt, a tyto jejich obavy byly v podstatě oprávněné. Že považovali ČSSR za vhodné nástupiště k třetí světové válce je druhořadá věc, protože o válce sice žvanili, ale vůbec na ni nepomýšleli – to impérium je, pokud jde o agresi vůči dostatečně silnému soupeři tradičně podělané.

Strašení Ruskem je speciální disciplína sociálně demokratických politologů-lobbyistů. Tentokrát ji v Právu provozuje Lukáš Jelínek. Měli bychom uvažovat o rizicích, jež se nad námi vznášejí vzhledem k tomu, že jsme na Rusku energeticky závislí, a zahájit věcnou debatu o tom, jak ho co nejméně provokovat. Hlavní politické umění je se včas podělat! Zmiňuji ten názor se zlomyslným potěšením, protože tyto řádky píši samozřejmě zpětně, ve chvíli, kdy už vím, že Rusko panu Jelínkovi a podobným strašitelům zakrátko zcela spontánně ukázalo zuby.

Úterý 5. srpna: David Rath opět ukázal Paroubkovi zoubky. Prohlásil, že pokud na Praze 1 v senátních volbách v prvním kole pohoří sociálně demokratická kandidátka, doporučuje, aby ČSSD podpořila Kocába. Dobře přitom ví, že Kocáb je pro předsedu strany a jeho politickou linii naprosto nepřijatelný, podporuje americký radar. Bude zajímavé sledovat, jak Paroubek na tuhle miniprovokaci odpoví.

Miloš Zeman se vyjádřil ke své eventuelní prezidentské kandidatuře: kandidoval by, ale „tuto žádost by musela vyslovit převážná většina politického spektra. Což je něco tak absurdního, že už teď vyslovím prognózu, že se to nestane.“ Doufejme, doufejme. (Stejně absurdní snad proboha je, že by se pro Zemanovu kandidaturu vyslovila převážná většina veřejnosti). Jinak se znovu dostává do viditelného politického spektra sdružení „Přátelé Miloše Zemana“. Zeman (respektive jeho Přátelé, on zůstává taktně v pozadí) chce bojovat za větší slušnost a snášenlivost na politické scéně. Je to, jako kdyby se tchoř rozhodl učit zvířátka, jak se má správně vonět.

Ministr Svoboda doporučil, aby se strana v něčem inspirovala u Al-Kajdá: „Největší hnutí, které nás ohrožuje, al-Kajdá, nemá strukturu, nemá organizaci, pevné členství, ale hýbe dějinami a získává sympatizanty pevnými postoji. Neznamená to, že bych souhlasil s čímkoli, co al-Kajdá představuje, ale byla by chyba, kdyby se z toho politické strany nepoučily.“ Představa, jak se lidovci učí u al-Kajdá, je jen o fous méně zábavná, než představa, jak se u ní učí baráčníci. Navíc jsme u nás zažili spoustu stran, které podle Svobodových kritérií „strukturálně“ napodobovaly arabskou úderku, počínaje OH přes ODA až po US-DEU a SNK-ED. Prokázalo se však, že to, co funguje v pustých afghánských horách nebo v neklidném Iráku, nemá na české politické scéně naději na úspěch. Pan Svoboda usiluje zničit v KDU-ČSL to poslední, co jim ještě z racionální politiky zbylo.

Středa 6. srpna: Jiří Paroubek, jak se dalo čekat, zuřivě protestuje proti tomu, aby ČSSD v druhém kole senátních voleb jakkoli podporovala Michaela Kocába. Rath na tom ovšem trvá a na účet svého předsedy se politicky profiluje. Zatím jde o „neantagonistický rozpor“, jak se psalo za totáče v učebnicích dialektické patafyziky. Jednou se to ale panu doktorovi může hodit. Být Paroubkem, docela bych se ho bál.

Podle Václava Klause by Miloš Zeman post prezidenta určitě zvládl, kdyby ho v roce 2013 zvolili. Myslím, že se dá poněkud opatrněji říci, že by ještě umocnil to, co do funkce vnesl jeho předchůdce a nynější přímluvce. Jinak připomínám slova prezidentského kandidáta anno 2013 z dnešního Práva: „Neboť v každé zemi, v každé době a v každé politické straně není nic horšího než ctižádostivý a sebevědomý blbec.“ Perfektní.

Premiér Topolánek se prý někdy v červnu sešel na Vysočině se Zemanem a Miroslavem Šloufem. Měli jednat o podpoře dalších poslanců ČSSD pro koaliční vládu. Moc tomu nevěřím, přeběhlický potenciál je v ČSSD až na další nejspíš vyčerpán.

Čtvrtek 7. srpna: Podle květnového průzkumu agentury NMS asi polovina občanů souhlasí s politiky, kteří bojkotují olympiádu v Pekingu, ale 80% by na olympiádu jelo, kdyby dostali zadarmo lístek. V tom ale není žádný rozpor, oni nejsou politici.

Ministr, který má na starosti lidská práva, má takřka v úvazku přijít čas od času s výstředním nápadem. Z toho hlediska je paní doktorka Stehlíková ženou na svém místě. Nečiní tak pouze v rámci svého resortu, ale i na půdě SZ. Ve vedení strany by podle ní měly být aspoň tři ženy, aby se dodržela rovnost šancí. Z téhož důvodu (doplňuji já) by tam měl být také jeden homosexuál, jeden handicapovaný, jeden Rom, jeden cizinec pokud možno jiné barvy pleti a aspoň jeden člen nějaké jiné strany, ti také přece nesmějí být omezováni ve svých šancích. Problém je, že členů vedení má být sedm. Nezbude tedy než vlastnosti potřebné pro dosažení rovnosti šancí kumulovat (např. handicapovaný homosexuální cizinec, člen ODS).

Podle Stanislava Komárka v příloze Práva Salon se v dnešním Vietnamu teprve odděluje podnikání od loupežnictví, asi jako u nás v roce 1992. To je omyl, u nás byl základní krok k oddělení podnikání od loupežnictví učiněn převratem v roce 1989.

Václav Klaus odmítl sjednat ukončení platnosti smluv o Europolu, protože nesouhlasí s novou podobou evropské policie, kterou vláda v Bruselu odkývla. Má si to zařídit vláda sama. To je pozitivní, vláda (a ODS) by se měla pokud možno rychle ke svému expředsedovi postavit stejně čelně jako ČSSD k Zemanovi, a je fajn, že Klaus jim to usnadňuje. Vláda a ODS to má ovšem těžké, Klaus nesedí v horské poustevně, ale na Hradě.

Pátek 8. srpna: dnes začaly v Pekingu olympijské hry. Sledoval jsem kousek zahajovacího ceremoniálu v Budapešti, na televizoru s poněkud nekvalitním obrazem. Přesto snad mohu říci, že něco tak obludného jsem ještě neviděl. S tím, že se vrcholový sport zprofesionalizoval, nezbývá než se smířit, s tím, že občas někdo sportovní akci drze zneužije k politické propagandě, jako Němci v roce 1935 nebo Rusové v osmdesátých letech, taky. Ale čínská megašou měla v sobě něco, co tu ještě nebylo - tak silně a sugestivně vyjádřené přesvědčení, že člověk nemá větší cenu než jedna figurka z obrovité hliněné armády, jež je k vidění (jaká náhoda) rovněž někde v Číně. Je to depresivní zážitek.

Sobota 9. srpna: obrovité železniční neštěstí ve Studénce v českých novinách (jak jsem po návratu z dovolené zjistil) úplně zastínilo hlavní zprávu dne a roku, totiž ruskou invazi do Gruzie. Jeho rozsah došel uznání i v maďarském tisku (byl to jediný případ během mého pobytu, kdy se maďarský tisk dění v ČR věnoval): Psali o něm s jistým respektem, což je třeba ocenit, protože mají, pokud jde o železniční neštěstí, bohatou tradici. Vévodí jí atentát na viaduktu v Biatorbágy z roku 1931, který úchyl jménem Szilveszter Matuska (akce tohoto typu pro něj znamenaly jedinou možnost sexuálního vyžití) pomocí výbušniny částečně destruoval, takže několik vagonů vídeňského expresu spadlo do údolí. Neštěstí si tehdy vyžádalo 22 obětí. Shodit nikoli vlak z mostu, ale naopak most na vlak je pozoruhodná inovace, jejíž cenu nijak nezmenšuje to, že tentokrát, jak se zdá, nešlo o atentát, nýbrž pouze o nehodu.

Ruská vojska s neobvyklou pohotovostí odrazila gruzínský útok na hlavní město odštěpenecké Jižní Osetie Cchinvali. Gruzínský útok byl vyprovokovaný dlouhodobým ostřelováním gruzínských vesnic a simulovanou roztržkou mezi Rusy a jihoosetskou vládou. Ruský ministr zahraničí mluví o „etnických čistkách“, které provádějí Gruzínci a o dobíjení ruských zajatců. Rada bezpečnosti OSN se nedokázala dohodnout na společné rezoluci, USA a EU vyzývají – jak jinak - k okamžitému ukončení násilí. Nezdá se, že by je někdo poslouchal.

Václav Klaus opět exceloval. Vyjádřil se k českým protestům proti čínské vnitřní politice. V kritice, která, jak se zdá, míří (také) na premiéra Topolánka, prohlásil: „zase ať nikdo nehraje svou zástupnou hrdinskou hru právě dneska ze závětří tady z Prahy. To je strašně laciné gesto.“ Podle Klausovy logiky ten, kdo chtěl před druhou světovou válkou protestovat proti německým koncentrákům, se měl před tím dát do některého z nich zavřít a protestovat tak říkajíc zpoza ostnatých drátů, aby to nebylo „strašně laciné gesto“. Fuj.

Pondělí 11. srpna: Gruzínské jednotky byly zjevně vytlačeny z Jižní Osetie a Rusové postoupili na území, které dosud bylo pod kontrolou vlády v Tbilisi. Rusové bombardovali město Gori a přístav Poti. Gruzie stahuje své vojáky z Osetie a žádá o příměří, Rusové si ovšem svou šanci jen tak vzít nedají. Evropští politici usilují o zastavení bojů a obnovu státu quo před vypuknutím nejnovějšího ozbrojeného konfliktu, francouzský ministr zahraničí Koucvhner odjel za tím účelem do Tbilisi. Německý ministr zahraničí Steinmeier zase hlásá potřebu přímých jednání mezi Gruzií a Ruskem. Podle SRN za konflikt zodpovídá Gruzie. Poláci a Švédové žádají tvrdé vystoupení proti Rusku, krajně znepokojeny jsou i Spojené státy. České ministerstvo zahraničí kritizovalo Ruskou federaci (zaplať pán Bůh za to). Bude ale vůbec někdo (kromě Rusů, ovšem) schopen něčeho jiného než vydávat hezké mírové= výzvy?

Podle zprávy z LN se Osetinci považují za nejvzdělanější a nejkulturnější kavkazský národ. Mají zjevně něco společného s Čechy.

Úterý 12. srpna: podle prezidenta, vlastně premiéra Putina „Rusko samozřejmě dovede do konce svoji mírotvornou misi.“ To je zcela jednoznačné prohlášení, kterému každý na východ od Aše rozumí úplně přesně: každý z nás to totiž v minulosti zažil na vlastní kůži.

A taky že jo. Rusové zahájili útok do vnitrozemí Gruzie a obsadili město Gori (rodiště J.V. Stalina). Kontrolují hlavní gruzínskou silnici i železnici. Je to hezké uctění čtyřicátého výročí jejich poněkud podobné (ovšem, daleko poklidnější) návštěvy v „ČSSR“. Co budou dělat dál, je ve hvězdách – patrně celou Gruzii neobsadí, bylo by to ostatně zbytečné, tohle a kontrola pobřeží jim bohatě stačí. Zatímco ruští mírotvorci jednají, ti evropští se nezmohli na nic víc než na pouhé ohnivé výzvy k míru.

Místopředsedkyně obs_pxSZ Kuchtová si žádá celostátní referendum k Temelínu. Kdyby jí bylo vyhověno, asi by se divila, zelený postoj k atomové energii není ve veřejnosti ani zdaleka tak rozšířený jako odmítání amerického radaru. Nejspíš to bude gesto do stranických řad, v SZ by referendum jistě dopadlo jednoznačně.

Jiří Paroubek věnoval má maličkosti (přesněji řečeno mému rozhovoru pro Respekt ze začátku měsíce) pozornost v rámci rozsáhlejšího článku o tom, jak mu všichni (od Haló novin po Mladou frontu dnes) ubližují. Mám dokonce dojem, že to kvůli tomu mému rozhovoru psal. Jeho argumentace je drtivá: jsem samozvaný politolog a likvidátor jedné politické strany. V Právu mu to otiskli nikoli jako článek, ale jen jako placenou inzerci (v MfD ani v LN se to přitom neobjevilo), bylo to celé (nejen ta pasáž o mně, to by jim asi nevadilo) i na ně moc? Abych pana Paroubka aspoň částečně odškodnil za výdaje, které kvůli mně (nebo taky kvůli mně) měl, dám jeho placenou inzerci od této neděle zadarmo k dispozici v Událostech – zároveň s mým rozhovorem z Respektu, aby čtenář věděl, o čem je řeč.

Čtvrtek 14. srpna: Evropská unie včera rozhodla o vyslání pozorovatelů do Jižní Osetie, ČR se podle ministra zahraničí Schwarzenberga připojí. Pozorovatelé budou pozorovat, jak Rusko Jižní Osetii schroustne.

Ačkoli Gruzie přiobs_pxjala podmínky příměří, které domluvili Medvěděv se Sarkozym, Rusové je ignorují a zůstávají na gruzínském území (tj. mimo Jižní Osetii a Abcházii). Kvůli nějakým řečem jen tak neodejdou. Americký prezident posílá do Tbilisi jako výraz solidarity ministryni zahraničí Riceovou, ani ta je ovšem nejspíš nevyžene.

Podle agentury STEM považuje církve za užitečné 36% obyvatelstva, jen 37% si myslí, že je jim třeba vydat majetek „tak, aby mohly bez problémů vyvíjet svou činnost“. Podle většiny populace je tedy vhodné, aby církve měly při vyvíjení své činnosti problémy. V Boha nevěří 57% lidí, věří 27% (to je zvláštní, rozvržení je podobné jako mezi odpůrci a zastánci amerického radaru).

Opozice kritizuje Saakašviliho jen opatrně, zní titulek v Právu. Zjevně by měli přidat.

Národní strana spustila vlastní internetovou rádiovou stanici Vlast. Dlouho to zjevně nevydrží (pokoušela se prý o něco podobného už před dvěma lety), ale znovu se jí podařilo na sebe upozornit. Ti lidé umí „pracovat s médii“ a média jim skáčou na špek. Kdyby naskytla vhodná příležitost, stanou se pěkně nebezpečnými – jaký je rozdíl mezi nimi a Slotou, maďarskou stranou Jobbik nebo polskou Sebeobranou? Je skoro nepřirozené, že podobný a silný subjekt v našem politickém svinčíku v současné době chybí.

Pátek 15. srpna: Polsko se dohodlo s USA na umístění protiraketové základny. Projekt má nyní v polské veřejnosti většinovou podporu. Aspoň k něčemu je ruský útok na Gruzii dobrý. Totiž Polákům, ne nám, samozřejmě.

Jižní Osetie a Abcházie požádají o nezávislost a Rusko jejich snahy podporuje, prohlásil prezident Medvěděv po schůzce s lídry obou provincií. S tím se dalo počítat (ne, že by se to Rusům mělo odsouhlasit, ale půjde o něco co do trvalosti podobného, jako bylo kdysi rozdělení Německa), to není hlavní problém, hlavní problém je okupace gruzínského území mimo obě provincie.

Václav Klaus se poprvé vyjádřil ke konfliktu v Gruzii. V minirozhovoru pro Mladou frontu Dnes prohlásil: „Zásadně odsuzuji gruzínský útok na Jižní Osetii, vraždění civilistů v této oblasti i masivní nasazení ruské armády. Jsem smutný z toho, že se nechce brát realita, jaká je, zase se vytvářejí určité mýty…“ To je pozoruhodné, vraždí jen Gruzínci, Rusové pouze „masivně nasazují“. Pan prezident má velké nutkání zbořit mýty (tj. solidarizovat se s Putinem), ale zatím si to ještě výslovně netroufl. Něco už ale naznačil, odmítl srovnávat ruskou invazi do Gruzie a invazi do „ČSSR“ v roce 1968, protože ta tenkrát nezaútočila na Podkarpatskou Rus a ruská akce nebyla odpovědí na náš útok. Podkarpatská Rus ale nebyla součástí „ČSSR“.

Rusko však už má ve střední Evropě jednoho horlivého přímluvce. Není jim – jak se ostatně dalo předpokládat – nikdo jiný než slovenský premiér Fico. Udělal to podobně jako Klaus, prohlásil, že je proti černobílému vidění. Já jsem pro černobílé vidění. Morálka je černobílá.

Sobota 16. srpna: ministr Schwarzenberg prohlásil, že je „hluboce znepokojen“ Klausovými výroky o konfliktu v Gruzii. Bylo by velmi záhodné, kdyby se koalice dokázala v této věci s prezidentem výrazně neshodnout. Emancipace od něj by jí výrazně prospěla.

Právo spekuluje o chystaných personálních změnách v ODS, o nástupu ministra Řebíčka do místopředsedovské funkce a nejistém osudu Petra Gandaloviče. Předpokládá se prý také, že by mohl ve funkci prvního místopředsedy vystřídat primátora Béma ministr Langer. Plány jsou jedna věc, faktické Topolánkovy možnosti určí to, jak se vyrovná s volebními výsledky, které pro ODS nemohou být příznivé z toho důvodu, že minule byla příliš úspěšná. Dalo by se říci, že doplatí na svou nezažranost z doby, kdy v čele ČSSD stál Vladimír Špidla. Bude to další splátka za nemravnou agresivitu, první mastnou splátkou byl vzestup Jiřího Paroubka.

O Gruzii se přou i komunisté. „Staří dogmatičtí frázisté“ (europoslanec Maštálka) přičítají vinu výlučně Gruzii, ti mladí, co mají smysl pro humor (Jiří Dolejš) vidí něco malounko i na ruské straně. Je to opravdu zábavná společnost. Vyvážené vyjádření pana prezidenta se velmi líbilo sociálnědemokratickému expertu na zahraniční politiku Hamáčkovi. Asi je rád, že to nemusí říkat sám, řekl to za něj prezident.

Pokud budou na Pankráci stát budovy vyšší než 70 metrů, zařadí UNESCO Prahu na seznam ohrožených památek. Celá OSN i se svými přidruženými organizacemi je daleko bezmocnější a šaškovštější útvar než EU. V konfliktech jako je ten v Gruzii jsou pro kočku, zvládají jen malichernou buzeraci tam, kde na ničem nezáleží.

Zástupce náčelníka generálního štábu ruských ozbrojených sil generál Nogovicyn (kam se v Rusku poděli maršálové?) prohlásil, že po dohodě s USA o protiraketové základně se Polsko stává prioritním terčem Ruska. Samozřejmě, všichni jsme prioritním terčem Ruska a nebudeme jím teprve tenkrát, až nás schramstne. Není třeba si s tím dělat těžkou hlavu do té doby, dokud máme spolehlivé spojence a budeme-li mít schopnost a sílu se o svou bezpečnost vůči Rusku aspoň trochu starat. V tom druhém máme ovšem obludné resty. Podle generála umožňuje ruská vojenská doktrína použít jaderné zbraně proti spojencům zemí, které mají jadernou zbraň. Naštěstí, dodejme, jen v tom případě, pokud by bylo jasné, že země s jadernými zbraněmi své spojence při tom nechají na holičkách.

Sobota 16. srpna: ministr Schwarzenberg prohlásil, že je „hluboce znepokojen“ Klausovými výroky o konfliktu v Gruzii. Bylo by velmi záhodné, kdyby se koalice dokázala v této věci s prezidentem výrazně neshodnout. Emancipace od něj by jí výrazně prospěla.

Právo spekuluje o chystaných personálních změnách v ODS, o nástupu ministra Řebíčka do místopředsedovské funkce a nejistém osudu Petra Gandaloviče. Předpokládá se prý také, že by mohl ve funkci prvního místopředsedy vystřídat primátora Béma ministr Langer. Plány jsou jedna věc, faktické Topolánkovy možnosti určí to, jak se vyrovná s volebními výsledky, které pro ODS nemohou být příznivé z toho důvodu, že minule byla příliš úspěšná. Dalo by se říci, že doplatí na svou nezažranost z doby, kdy v čele ČSSD stál Vladimír Špidla. Bude to další splátka za nemravnou agresivitu, první mastnou splátkou byl vzestup Jiřího Paroubka.

O Gruzii se přou i komunisté. „Staří dogmatičtí frázisté“ (europoslanec Maštálka) přičítají vinu výlučně Gruzii, ti mladí, co mají smysl pro humor (Jiří Dolejš) vidí něco malounko i na ruské straně. Je to opravdu zábavná společnost. Vyvážené vyjádření pana prezidenta se velmi líbilo sociálnědemokratickému expertu na zahraniční politiku Hamáčkovi. Asi je rád, že to nemusí říkat sám, řekl to za něj prezident.

Pokud budou na Pankráci stát budovy vyšší než 70 metrů, zařadí UNESCO Prahu na seznam ohrožených památek. Celá OSN i se svými přidruženými organizacemi je daleko bezmocnější a šaškovštější útvar než EU. V konfliktech jako je ten v Gruzii jsou pro kočku, zvládají jen malichernou buzeraci tam, kde na ničem nezáleží.

Zástupce náčelníka generálního štábu ruských ozbrojených sil generál Nogovicyn (kam se v Rusku poděli maršálové?) prohlásil, že po dohodě s USA o protiraketové základně se Polsko stává prioritním terčem Ruska. Samozřejmě, všichni jsme prioritním terčem Ruska a nebudeme jím teprve tenkrát, až nás schramstne. Není třeba si s tím dělat těžkou hlavu do té doby, dokud máme spolehlivé spojence a budeme-li mít schopnost a sílu se o svou bezpečnost vůči Rusku aspoň trochu starat. V tom druhém máme ovšem obludné resty. Podle generála umožňuje ruská vojenská doktrína použít jaderné zbraně proti spojencům zemí, které mají jadernou zbraň. Naštěstí, dodejme, jen v tom případě, pokud by bylo jasné, že země s jadernými zbraněmi své spojence při tom nechají na holičkách.

Pondělí 18. srpna: Rusko dnes oznámilo, že začne stahovat své vojáky z Gruzie, prý kolem poledne. Na urgenci Sarkozyho to potvrdil ruský prezident Medvěděv. Vsadil bych se, že takhle se budou stahovat deset let. Ministr zahraničí Lavrov řekl v sobotu, že se Rusové stáhnou až poté, co „budou realizována dodatečná bezpečnostní opatření“. Nejúčinnějším by bylo nahrazení Saakašviliho nějakým ruským generálem a obsazení celé Gruzie „mezinárodními mírovými jednotkami“, které by ovšem tvořili výlučně vojáci Ruské federace. Známe své Pappenheimské. Francouzský ministr zahraničí Kouchner oznámil, že „mezinárodní mírový sbor“, který má hlídkovat na hranicích mezi Jižní Osetií, Abcházií a Gruzií, bude vyslán „až za pár týdnů“. Závisí to prý na přijetí rezoluce OSN. Je zjevné, že nebude vyslán nikdy.

Václav Klaus zveřejnil v MfD nehorázný text, v němž se postavil jednoznačně na stranu Ruska. Pokrytecky se zastává trpícího obyvatelstva Kavkazu, které se stalo hříčkou v rukách gruzínských avanturistů a jejich imperialistických podněcovatelů. Výplody tohoto druhu vznikaly v minulosti (protektorát, období ruské nadvlády) buď z donucení a jako výraz jistého zoufalství, nebo je produkovaly vyslovené zrůdy. Dnes jsou přirozeným produktem polistopadové demokratické politiky. Své výhrady ke Klausovu stanovisku jsem shrnul do článku v LN.

Írán údajně vypustil svou první vesmírnou družici. Posléze se sice ukázalo, že jde jen o „raketu s maketou satelitu“ (co to znamená?), ale podle íránských představitelů to prý dokazuje, že je země schopna vyslat na oběžnou dráhu skutečnou družici. A „pozorovatelé“ se prý shodnou na tom, že to dokazuje pokrok íránského raketového a vesmírného programu a že nasazená technika se dá použít i k vývoji strategických raket s jadernými hlavicemi. Íránský pokus přichází Rusům a jejich spojencům ve střední Evropě poněkud nevhod, ale naši odpůrci radaru, Paroubek, Filip a další, to přece skousnou. Ostatně nejde jim v první řadě o radar, ale o ruské bratry.

V Hradci Králové proběhla nerušeně extremistická demonstrace. Znepokojivé není ani tak to, kolik lidí se jí zúčastnilo (asi 500), ale skutečnost, že si tu dali, podobně jako tomu bylo v případě obřích technoparty, sraz přátelé z okolních zemí, kteří by možná doma ze něco podobného dostali pořádně na budku. Staneme se zemí zaslíbenou pro extremisty poté, co jsme přestali být zemí zaslíbenou pro technaře? Jistě, tahle možnost je o dost horší než technaři, ale přesto v něčem podobná.

Jiří Čunek je vyšetřován za další delikt (něco s prodejem podílu ve společnosti Vsetínské byty). Je zjevné, že vyšetřování Jiřího Čunka skončí teprve tehdy, až se Jiří Čunek stane vicepremiérem ve vládě Jiřího Paroubka.

V našich novinách – tedy přesněji řečeno v Právu – se množí hlasy těch, kteří zastávají tezi „nejlepší je se podělat“. Dnes se k nim přiřadil Michal Mocek, který varuje „příliš horlivé pěšáky“ v žoldu amerických imperialistů: „Pokud někdo zamýšlí riskovat budoucnost své země a svého zřízení v přímém střetu se supervelmocí, měl by si stokrát promyslet, zda to skutečně stojí za to a co se stane, když selžou jeho výpočty i naděje vkládané do spojenců. Jinak mu zbudou jen oči pro pláč – tak jako Gruzíncům.“ Jinak pan Mocek drží tezi, že Američané nechali Gruzínce na holičkách, kdežto Sarkozy zabránil nejhoršímu. Ve skutečnosti Sarkozy, Merkelová a spol. Gruzínce Rusům elegantně po mnichovsku prodali. Je to hnusné, a komu se to líbí, je hnusák.

Tamtéž se politolog z Lidového domu Jelínek pateticky ptá: Měli bychom se Ruska štítit?“ To je poněkud demagogická otázka, jistěže ne, ale měli bychom si na ně dávat velkého majzla – už vzhledem ke zkušenostem, které s ním máme.

Úterý 19. srpna: Rusové se mezi sebou nedokážou shodnout, zda se z Gruzie stahují nebo ne. Povzbudivé je, že premiér Topolánek, ministr zahraničí Schwarzenberg i vicepremiér Vondra se k ruské agresi vyjádřili jednoznačně. Topolánek je přesvědčen, že Gruzie je nám blízká a má nárok být součástí NATO. Jen aby jim to vydrželo.

Sociální demokraté a komunisté chválí Klause. Právo mu vytýká, že mlčí k současné návštěvě kosovského ministra zahraničí. Jistě, prezident by měl být důsledný, když už začal, měl by pokračovat. Zde zjevně zafungovala jeho nemalá vyčůranost. Gruzii ostatně právem považuje za zásadnější věc.

Francouzský prezident prohlásil, že Evropa tentokrát zareagovala rychle a prosadila se – jako v roce 1938, to už je náš dodatek. „Naší prvotní misí je chránit Evropany. To je to, co jsme učinili, abychom omezili konflikt, jehož následky by mohly být strašlivé, pokud by měl oznamovat novou studenou válku.“ Typická řeč mnichovana. Zachránili jste prd, studená válka už probíhá a svým kapitulantstvím jste přispěli k tomu, že konflikt bude mohutně eskalovat.

„Poláci chtějí rakety USA. Bojí se Rusů“, zní titulek v LN. Titulek je naprosto mylný. Poláci chtějí rakety, protože by se Rusům rádi bránili. Bojí se Češi.

Středa 20. srpna: NATO vyzvalo Rusko, aby stáhlo vojáky z Gruzie, a tvrdí, že Rusko porušilo mezinárodní právo. Výzvy tohoto druhu nemají význam, jsou Rusku k smíchu. Prezident Medvěděv prohlásil, že odsun vojáků Rusko ukončí do pátku. Ve skutečnosti se budou zase odsouvat čtyřicet let – pokud je někdo nepraští pořádně přes prsty, což je vzhledem k situaci a vzhledem k mnichovanskému rozpoložení Evropy velmi nepravděpodobné. Rozhodně na Rusko neudělá žádný velký dojem, když NATO omezí své vztahy s Ruskem, i to je to zjevně věc, která Rusům může být ukradená. Už se rozhodli, že výrazně změní svou politiku vzhledem k Západu.

ODS se prý jednoznačně ztotožňuje s Topolánkovým názorem na ruskou agresi v Gruzii. Loajální jsou i lidovci, zelení nesouhlasí s Klausovým názorem a podle místopředsedy Lišky se domnívají, že by „se souhlasem obou stran konfliktu měly být rozmístěny mírové složky Evropské unie“. Co jsou strany konfliktu? Podřezávající a podřezávaný? Jaké „mírové složky Evropské unie“? Existuje vůbec něco podobného? Pluk bruselských úředníků s deštníky?

Jediný západoevropský stát, který se postavil k ruské agresi v Gruzii čelně, je kupodivu Švédsko. Přerušilo veškeré vojenské kontakty s Ruskem a zjevně uvažuje o vstupu do NATO. Je příjemné vidět, že někdo přece jen neztratil soudnost.

Předseda KSČM Filip je přesvědčen, že Klausův názor na gruzínský konflikt sdílí víc než polovina a možná i tři čtvrtiny občanů České republiky. Je podivné, že v této věci neproběhl ještě žádný průzkum veřejného mínění. Třeba by to nabylo tak jednoznačné, jak si myslí pan Filip.

Jakýsi „vysoce postavený diplomat ministerstva zahraničí“ je přesvědčen o tom, že Klausův postoj ve věci Gruzie (a Kosova) vychází z v Česku zakořeněného a vysoce konzervativního slavjanofilství, prezident prý zcela pomíjí fakta a straní Srbsku či Rusku. Diplomat si ovšem nepřeje být jmenován. To znamená, že se ke svým názorům bojí přihlásit. Je to dosti nedůstojné, k čemu jsou názory, k nimž se ti, co je mají, nehlásí?

Pan Zaorálek a pan Paroubek tvrdí, že by k vyřešení gruzínského konfliktu měla být ustavena mezinárodní vyšetřovací komise (originální nápad, že na to nikdo nepřišel např. poté, co se v roce 1939 začlo v Polsku bojovat!) a že česká diplomacie katastrofálně zaspala a propásla možnost hrát roli prostředníka. Zaplať Pán Bůh za to, ale na mnichovanské role byl takový nával, že bychom stejně neměli velkou šanci.

Aby bylo o něco veseleji, dr. Rath se dále přetahuje se svým předsedou Paroubkem o případnou podporu Michaela Kocába v druhém kole senátních voleb. Paroubek žádá, aby se Kocáb omluvil za kritiku ČSSD, která si pozvala v den podepsání česko-americké smlouvy do Lidového domu ruského generála. Omluvy se, řekl bych, nedočká.

Antonín Rašek vytýká v Právu ministru Schwarzenbergovi, že se ve věci radaru „postavil proti veřejnému mínění, což se v bezpečnostních otázkách neodpouští“. Myslím, že se mýlí, Churchillovi to kdysi odpustili. Chybné postoje prý nějak souvisí se Schwarzenbergovým šlechtictvím, které česká veřejnost a „někteří publicisté“ žerou. Jako liberálovi mi připadá to, když někdo někomu předhazuje šlechtictví stejně odporné, jako když mu předhazuje, že je Rom nebo Vietnamec. Šlechtici jsou dnes s námi kmány rovnoprávní. Nejsou nic víc ani nic míň.

ODS přichází s návrhem zákona o tzv. Zelených kartách, který má usnadnit nekvalifikovaným pracovníkům z rozvojových zemí legálně pracovat v ČR. ČSSD (Zaorálek, dr. Rath) tuto iniciativu ministerstva práce a sociálních věcí kritizuje, za což jí nadávají do rasistů. Myslím ale, že v téhle věci na jejich kritice něco je, byť i argumenty, které používají, vždycky úplně nesedí. K problému se ještě vrátíme.

Čtvrtek 21. srpna: dnešní ponuré výročí docela zaniká ve stínu gruzínského konfliktu. Je pravda, že jsou v dějinách středoevropských států události podobnější tomu, co dnes dělají Rusové v Gruzii, ale něco tu je přece jen společné: silnější nestydatě a zákeřně předvedl svoji sílu a nadřazenost nad slabším, a tím silnějším byli Rusové. Zdá se, že mnoha našim lidem, ba možná většině to nevadí. Ostatně, vždyť se tenkrát v tom osmašedesátém zase až tolik nestalo. České agentury veřejného mínění se nenamáhaly zjistit, co si o událostech v Gruzii myslí veřejnost. Má je snad Národní fronta Filip – Paroubek – Klaus už pod palcem?

Ruská akce se lehce promítla i do volební kampaně v USA, republikánský kandidát vede nad Obamou o pět procent (v jednom průzkumu, a v dalších se jeho ztráta výrazně snížila). Ruskou akci v Gruzii ovšem rezolutně odsoudili oba.

Klaus prohlásil vládní stanovisko ke gruzínskému konfliktu za „žalostné“; pokud na něm vláda setrvá, „hrozně by se na ni mračil“. Řekl bych, že dvakrát víc toho dělat nemůže. Vláda zaujala pevné stanovisko, as to jednomyslně: podporuje suverenitu a územní celistvost Gruzie, ruská vojenská invaze do Gruzie porušuje mezinárodní právo a je nepřijatelná. Jenže je to pevné stanovisko bohužel nepříliš pevné vlády. Vydrží děsivou vyhlídku, že se na ni pan prezident bude mračit? Ten člověk je i proti humanitární pomoci Gruzii, jinde ve světě to prý potřebují víc. Myslím, že by pro vládu neměl být problém nechat ho prostě blbnout. Nejsem si jistý, zda jeho stanovisko je pro většinu české veřejnosti až tak přitažlivé, a dělat nemůže nic.

45% obyvatelstva si podle agentury CVVM myslí, že nemá smysl vracet se k Pražskému jaru (opačného názoru je 41%). Pokud jde o ideje „obrodného procesu“, je to jistě pravda, nic z nich neplyne. To k čemu má smysl se vracet, je věc, kterou se dnes kdekdo snaží zamluvit. Je třeba se vracet k neobratně zafixlované ruské agresi. 21. srpna se ukázalo, že ne nějaký „komunismus“, ale Rusko je nereformovatelné, respektive jeho reforma je nesmírně náročný úkol a ruské elity na ní pravidelně ztroskotávají. A dnes, v gruzínském konfliktu, se to potvrzuje.

Podle Alexandra Mitrofanova v dnešním Právu (pan Mitrofanov je nepochybně velice, velice dobře informován přímo od pramene) bude Rusko chtít dohodu o rozdělení sfér vlivu. To sice chtít může, ale teď je čas na politiku zadržování, podobně jako po druhé světové válce. Dohoda v takové situaci může být jen jedna: mnichovská.

Punova strana Jednotné Rusko (Putin je, pokud se nemýlím, jejím předsedou, ale nikoli členem; něco podobného dokážou vymyslet jedině v Rusku) si chce na Moskevské státní univerzitě otevřít fakultu politologie a vychovávat si tam své politology. Není to žádné novum, např. naše ČSSD už své „politology“ (zvláštní odrůda lobbyistů) dávno má – viz pan Jelínek, jehož komentáře zdobí velmi často stránky Práva. Rusové se v této věci mají od koho učit.

V Právu vysvětluje jakýsi historik jménem Povolný, že československá armáda se nemohla bránit, protože by to vedlo jen ke strašlivému krveprolití. To tak bývá, že když se někdo brání, vede to ke krveprolití. Československá „lidová“ armáda se nemohla bránit proto, že byla morálně a politicky úplně rozložená, prolezlá ve velení blby a zrádci a na obranu nepřipravená. Z toho plyne: je pochopitelné, že jsme se nebránili, resp. že se armáda nebránila. Současně platí, jako ve všech případech, kdy se armáda nebrání, že je to hrozná hanba. Armádÿ jsou od toho, aby se bránily, i když dnes to vypadá tak, že ty východní (ruská) jsou od toho, aby útočily na toho, kdo je tak slabý, že je předem jasno, že se neubrání, a ty západní zase od toho, aby tomu slabému, až ho silní porazí a zdeptají, poskytly „humanitární pomoc“.

Idioti, jak vidno, nejsou jen u nás, ale i v USA, 22. srpna 1968 prý napsali v Herold Tribunem, že prezident Johnson o celé akci předem věděl (což je pravděpodobné, Rusové ve své padělanosti mysleli na všechno jiné než na vyprovokování globálního konfliktu), ale „nezasáhl proto, aby si nechal volné ruce ve Vietnamu“. Jak měl proboha zasáhnout, když čeští obrození bolševici o americkou pomoc vůbec nestáli a nic jim nebylo vzdálenější, než si o ni říci? Pokud si někdo neumí ani trochu pomoci sám, nemůže mu pomoci nikdo, ani kdyby chtěl. Chyba Američanů ve Vietnamu byla v tom, že pomáhali někomu, kdo si sám pomoci ani trochu neuměl.

Ve Španělsku stojí vybudování kilometru dálnice v přepočtu 84 milionů Kč, u nás 500 milionů. Přitom Španělsko není o nic placatější než ČR. Možná je to tím, že tam nebudují přechody pro medvědy.

Pátek 22. srpna: Na vzpomínkové slavnosti na Hradě, na niž mne z neznámých důvodů taky pozvali, pronesl Václav Klaus jeden ze svých dosud nejskandálnějších projevů. Věnuje se mu můj komentář v Lidových novinách. Je znepokojivé, že Topolánek po návštěvě téže akce na Hradě začal po Klausovi papouškovat nesmyslné fráze alibisticky vyviňující Rusy. K těm, kdo se v ostatních ruských koloniích i v ruské metropoli postavili proti ruské invazi, řekl: „Dokázali jste… že to nebyli Rusové, Poláci, Maďaři, Němci, Bulhaři, kdo brutálně ukončil pražské jaro. Byl to tehdejší sovětský imperialismus, který okupoval naši zemi.“ Vinit příslušníky dalších ruských kolonií za to, že z ruského rozkazu dělaly jejich víceméně symbolické jednotky Rusům potěmkinskou štafáž, je poněkud směšné, odpovědnost nese jejich tehdejší zrádcovské politické vedení, stojící a padající s ochranou ruských bodáků. Ale za tím vším nestál žádný sovětský, ale ruský imperialismus, ruští vedoucí činitelé nebyli žádní zrádci, nýbrž sui genesis vlastenci, sloužili svým způsobem svému ruskému státu, to „sovětský“ jsou neobratně nasazené falešné fousy, které vydržely bohužel přes sedmdesát let. Samozřejmě není to žádná ruská dědičná vina, ostatně Rusové se za to omluvili, problém je jen v tom, že už jsou zase při chuti to leckde ve svém sousedství zopakovat. Asi nic jiného neumějí.

Ač sport nijak zvlášť nesleduji, potěšila mne Barbora Špotáková, když na 21. srpna na olympiádě v dramatickém závodě porazila Rusku. Taky mne potěšilo, že zrovna tohle taky potěšilo naši olympijskou vítězku. Jakýsi čtenář-krasoduch ji v LN obvinil z antirusismu. Připadá mi to blbé. Celá věc z 21. srpna je živá, protože ji Rusové sami udržují při životě svými nynějšími imperialistickými avantýrami.

Moskva odpověděla na zastavení spolupráce s NATO tím, že sama zastavila spolupráci s NATO. Samozřejmě, v nynější situaci Rusku na spolupráci s NATO nezáleží. Je tu studená válka, i když zatím jen „sametová“ (uvidíme, co bude v zimě, až Rusové přiškrtí kohoutky od plynu), a ve studené válce je NATO jako obvykle nepřítel. Má to ovšem i svou dobrou stránku: NATO bude mít konečně zase nějaký smysl, totiž ten svůj původní.

V rozhovoru pro list Kommersant, pořízeném ještě před ruskou agresí proti Gruzii, Klaus prohlásil, že Rusko dnes už nepředstavuje žádné nebezpečí. Ten člověk má intuici, nedivím se, že teď musí tuto ohavnou tezi držet. Názory exprezidenta Havla v této věci jsou podstatně zdravější: v Rusku vládne dnes sofistikovanější diktatura, spojená s jistým expansionismem. Je potřebí se k ní postavit rovně, nejít jí na ruku, i za cenu toho, že bude méně plynu a méně ropy. A zachovat se jako opravdový spojenec k USA. Havel v poslední době upozorňuje, že dnešní Rusko je dokonalejší a taky nebezpečnější než někdejší „SSSR“, a i v tom má pravdu.

Jiří Paroubek je pro vytvoření jakési mezinárodní vyšetřovací komise, která provede analýzu událostí v Gruzii. Přeje si zjevně jakousi obří Runcimanovu misi. Jeho politická fantazie je obdivuhodná. Tomu člověku nejde o nic jiného než o osobní úspěch. Těžko se zbavuji podezření, že by byl schopen vraždit kvůli tomu i nemluvňata – samozřejmě jen tenkrát, když by to bylo k jeho osobnímu úspěchu zcela nezbytně nutné.

A teď něco malicherného: české noviny píší, že opilý pražský zastupitel (za ČSSD) se pokusil v tramvaji o loupežné přepadení. Ve skutečnosti se jen domáhal toho, aby mohl prohledat baťoh osoby, kterou podezíral (ať už neprávem nebo právem), že mu ukradla mobil. Je to jednání, jak se říká, výrazně nestandardní a zaslouží si mediální pozornost. Ale je těžké je posuzovat rovnou jako loupež.

Velitel ruských pozemních sil prohlásil, že jednotky poslané do Gruzie jako posily mírových sil se stáhnou do deseti dnů. Už se stahují pěkně dlouho a budou se jistě stahovat ještě dobrých pár desetiletí.

Sobota 23. srpna: Američané se dohodli s iráckou vládou, že zemi opustí do roku 2011. Nejsem odborník na problémy blízkého východu, jako laik si myslím, že to nebude tak jednoduché. Nejrůznější dobráci od bin Ládina po Putina se postarají, aby to tak jednoduché nebylo.

Tlustý a tentokrát už čtyři další poslanci (navíc poslanec Klas, který přišel o významnou funkci v parlamentní komisi pro kontrolu tajných služeb, a poslankyně Páralová, která se nestala ministryní práce a sociálních věcí, čili samí nezištní idealisté) hlasovali s opozicí pro pozměňovací návrh v zákoně o státní sociální podpoře. To je zatím jen okopávání vládních kotníků. Budou mít dost odvahy k tomu, aby hlasovali např. proti anmerickému radaru? Zřejmě počítají s tím, že vládu do té doby oslabí a rozloží natolik, že podobné hlasování se stane neproblematickým.

Jiří Paroubek ocenil odvahu, s níž se Klaus postavil na stranu Ruska proti Gruzii (je to podobně odvážné jako postavit se kdysi na stranu Německa proti Rakousku nebo Československu). Zároveň vytkl české zahraniční politice, že je vazalská vůči USA. Zde se - v Klausově i v Paroubkově případě - jasně ozřejmuje, jaký je rozdíl mezi odvahou a drzostí. Kdyby USA nevazalské postoje trestaly např. vojenskou invazí, šlo by o odvahu. Nevazalské postoje však trestají invazí nebo jinými citelnými sankcemi tradičně Rusové. Čili: nebuďme vazaly USA, nemůže se nám za to stát nic horšího, než že o nás ztratí zájem. Pak se staneme zase vazaly Moskvy, ale zase se nemáme čeho bát – tedy alespoň my Klaus a Paroubek. Jinak je pozoruhodné, že se Paroubek úsilovně snaží mluvit tenkým a jemným hláskem, nepochybně ho k tomu vede agentura BSP (nebo PSB?), která diriguje sociálně demokratickou kampaň. Představuji si to tak, že při každém rozhovoru na něm musejí přinejmenším dva mediální specialisté sedět.

Komentátoři z Práva vkládali před časem velké naděje do ministra Schwarzenberga, že v Čunkově aféře zasadí Topolánkově vládě ránu z milosti. Teď mediální lobbyista ČSSD Jelínek vidí tutéž naději v Klausovi, ránu z milosti má Topolánkovi zasadit on. Nevěřte na cizí rány z milosti, holoubkové.

Pavel Kohout píše v MfD o „debaklu povstání v Maďarsku“. Řekl bych, že je to drzost. Krev prolitá při revoluci se Maďarům rentovala. Zrno-li nezemře, samo zůstane, a zemře-li, mnohý užitek přinese. To, že se zrádce Kádár musel pak ve své zemi chovat podstatně jinak než např. zrádce Husák u nás a že mu to Rusové chtě nechtě museli tolerovat, byl důsledek revoluce: Kádár i Rusové věděli, že když se budou chovat jako v letech před revolucí, bude zle.

Expremiér Gross se v rozhovoru pro LN vyslovil pro americký radar (a zároveň potvrdil, že Jiří Paroubek byl o jednání socialistických vlád s Američany dobře informován). Možná to dělá jen proto, aby na sebe upozornil. A možná je to jen další signál toho, že ODS byla se svou konfrontační politikou po volbách v roce 2002 příliš úspěšná. Otevřela cestu Paroubkovi, který ji dělá ještě důrazněji a je ochoten se spojit i s marťany. K tomu Špidla ani Gross ochotni nebyli. Takže si nynější vedení ODS může dnes unisono zazpívat známé: „teď když máme, co jsme chtěli…“

Pondělí 25. srpna: Právo rozpoutalo akci, vyzývající k tomu, aby se ČSSD ještě jednoznačněji vymezila vůči americkým imperialistům. Jde o to, že americká ambasáda prý předem naznačila pro chystaný rozhovor s předsedou Paroubkem okruh otázek, který ji zajímá. Podle „zkušených diplomatů“ prý avizovat předem a písemně okruh otázek je vrchol nevkusu a amatérismu. Jistě, Brežněvovi lidé to zásadně nedělali, ti specifikovali rovnou odpovědi.

Exkandidát na prezidenta Jan Švejnar se vyjádřil k válce na Kavkazu. Podal si postupně všechny, Saakašviliho, Rusy, Klause a vládu. Nějak zapomněl jen na svého někdejšího chlebodárce Paroubka. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Zdá se, že ruská akce v Gruzii bude mít pozitivní vliv i na urychlené dojednání tzv. Smlouvy SOFA mezi ČR a USA, upravující podmínky pobytu amerických vojáků na radarové základně v Brdech. Všechno zlé je k něčemu dobré, a snad ta ruská akce ještě k něčemu dalšímu dobrá bude.

Trvale odcházející ruské jednotky v Gruzii se zjevně za účelem svého co nejrychlejšího odchodu zakopávají kolem dokola západogruzínského přístavu Poti. Čtk píše, že Západ není ochoten jít kvůli obraně Gruzie do války s Ruskem. Ta chybějící ochota je chybná, protože především Rusové nejsou ani náhodou ochotni jít kvůli Gruzii do války se Západem, potažmo USA. Ruský imperialismus je svou povahou mrchožroutský, když jde o agresi, na silného si netroufne.

21. srpna se v Moskvě konala protestní demonstrace 7 občanů, tentokrát nikoli jako před čtyřiceti lety proti okupaci Československa, ale proti okupaci Gruzie. Rusko se ovšem změnilo k lepšímu: tentokrát nesebrali všechny, ale jenom tři, a i ty asi pustí podstatně dřív než za pět let. Je hezké, že se v Rusku najdou takoví lidé, a je smutné, že už je jich zase jen sedm.

Úterý 26. srpna: Topolánka podpořila v jeho postoji k válce na Kavkaze velkou většinou výkonná rada ODS. Zároveň vyzvala k urychlenému jednání o členství Gruzie v NATO. Je povzbudivé, že se snad dokáže přece jen emancipovat od svého neduhy stáří pronásledovaného čestného předsedy. Výkonná rada se zároveň zabývala Tlustým a jeho přáteli, kteří opět hlasovali s Paroubkem. Má však problém, nemůže je jednoduše a beze všeho vykopat, jak to se svými oponenty dělává předseda ČSSD. Ostatně i Paroubek má teď potíže s vyloučením Šloufa, už to taky tak nějak jednoduše nejde.

Sociálně demokratický stínový ministr školství Jiří Havel hodlá zatížit jakýmsi restriktivním školným ty, co musí na VŠ opakovat zkoušky nebo mají trvale „špatný prospěch“ (opatření se netýká těch, co opakují ročník, ti musí platit už teď). Má se jednat o „stimulaci“. Tématu se týká naše dnešní glosa.

U příležitosti ukončení olYmpijských her v Číně napsaly Süddeutsche Zeitung: „Ještě nikdy nebyly olympijské hry inscenovány tak uměle jako v Pekingu: falešní Tibeťané na zahajující slavnosti, falešní diváci, falešné protestní zóny, pravděpodobně mnoho falešných rekordů…“ To sedí.

Středa 27. srpna: Rusko proti očekávání všech neohrožených idealistů bez okolků uznalo nezávislost Jižní Oseti a Abcházie. Normalizované čečenské vedení už před časem prohlásilo, že Čečensko o žádnou nezávislost nestojí. Jistě, nestojí, stejně jako Husák nestál o odchod sovětských vojsk, musel by odejít s nimi. Ruský postup kritizovali jak prezident Bush, tak oba prezidentští kandidáti, Obama i Mc Cain.

ČSSD se distancovala od návrhu svého stínového ministra školství ohledně zdanění lajdáků na vysokých školách. Návrh nebyl prý řádně projednán, ČSSD je zásadně proti jakémukoli školnému, počítám, že dokonce bude pro to, aby studenti dostávali za studium zaplaceno formou velkoplošného stipendia čínského typu (reminiscence na olympiádu). Za Havlem teď stojí pouze komunisté, myšlenka citelného trestání souzní s jejich ideologií a s rozpoložením jejich členské základny.

Klaus se na Hradě sešel s vládními činiteli odpovědnými za českou zahraniční politiku (Topolánek, Scghwarzenberg, Vondra). Naštěstí se zatím neshodli. Jednota výkonné rady ODS ve věci Gruzie je až překvapivá – jen dva hlasy proti usnesení, schvalujícímu Topolánkovo stanovisko, a dvě absence.

Jakási mírně překvapivá krystalizace názorů v souvislosti s ruským útokem na Gruzii nastala v ČSSD. Místopředseda Sobotka vyjádřil velmi mírné, ale přesto jednoznačné výhrady ke stranické linii (ač se tváří, že tomu tak není). Kritizoval tvrdě ruský postup a vyslovil se pro přijetí Gruzie do NATO. Hned se ozvali neohrožení a užiteční, Foldyna a Zaorálek. Bude těžké označit Sobotku za přeběhlíka, je na to příliš vlivný, netrhá jednotu strany a těžko ho někdo může podezřívat z postranních úmyslů jako Pohanku, Melčáka a další. Navíc dal najevo, že nemluví jenom sám za sebe. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Bursíkova protikandidátka na předsedkyni SZ Kuchtová zjevně taky používá služeb BSP (PSB). Dává najevo svou velikou smířlivost, vůbec nechce rozbít koalici, když nutně nebude muset, je proti Schwarzenbergovi, ale nemá nic proti tomu, aby Schwarzenberg byl ve vládě za někoho jiného a zelení dostali jiný resort, jediná věc, o niž jí jde, je radar. Bohužel to je právě věc docela zásadní, a skoro bych řekl i věc, kvůli které to všechno dělá. Bursík se zapotí.

Jakýsi čtenář polemizuje v LN s mým tvrzením, že Kosovo dostalo svou samostatnost rozhodnutím mezinárodního společenství, a ohání se přitom různými rezolucemi OSN. OSN není žádné mezinárodní společenství, ale bezmocná šaškovská organizace založená kdysi Rooseveltem a Stalinem při nepodařeném pokusu o dělení světa, simulované sdružení „demokracií“, v němž ve skutečnosti spolu zasedají farmáři a čuňata a čuňata si v tomto pestrém společenství hned na počátku zařídila zákaz majorizace. OSN se nedá brát vážně, vážně se dá jako mezinárodní společenství brát - do jisté míry - jen EU a NATO.

Čtvrtek 28. srpna: vláda zjevně nevydržela Klausův tlak a bohužel projevila slabost. Topolánek najednou mluví (slabé slovo) o tom, že nic není černobílé. Ještě někdy předevčírem zpíval dvojhlasně s britskými konzervativci jinak. Vondra, že nejde o interpretaci minulosti, ale o to, že se pozornost musí zaměřit do budoucnosti (se žvaněním tohoto typu má zkušenosti z doby, kdy vodil Němce za nos kvůli česko-německé deklaraci). Premiér dostal od vlády „poměrně volný mandát“, to je mnohoslibné. Opozice přesto remcá. Od naší vlády si toho už nejspíš mnoho slibovat nemůžeme a čeští konzervativci se mají k těm britským asi jako kočka domácí ke králi zvířat. O Američanech ani nemluvě. Styďte se, kašpaři. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Vláda v současné době dumá nad tím, jak pomocí volebního systému odstranit nesoulad ve společnosti. Uvažuje o různých bonusech apod. jsou to vesměs nemravné úvahy, jediné, co by bylo korektní a mohlo by vést k zmírnění nebezpečí patových situací, je zvýšení počtu poslanců a korektní poměrný systém.

Oblíbeným tvrzením řady politiků a publicistů je, že Václav Klaus je proruský agent na Hradě, tvrdí v Právu Alexander Mitrofanov. Musím říci, že nic podobného jsem nikde nečetl a taky si to nemyslím, Václav Klaus nepochybně není agent, Václav Klaus je jen (jedno slovo zabaveno). Zato se musím přiznat, že jakési mučivé pochybnosti se mne občas zmocňují o jednom publicistovi v jednom českém deníku. Chtě bych zdůraznit, že zatím s nimi zásadně nesouhlasím.

Karel Schwarzenberg poskytl zajímavý a rozumný rozhovor Mladé frontě dnes. Musím s lítostí konstatovat, že na hanebné změně politiky české vlády vůči gruzínskému problému to však mění pramálo. V LN uvádějí jeho výrok, že nejdůležitější je pomoc, rekonstrukce Gruzie. To není pravda, nejdůležitější je z gruzínského území (kromě Abcházie a Jižní Oseti, ovšem, tam už to nejde) vyhnat Rusy.

Noviny se zabývají problémem, zda zakázat Národní stranu. Možná že by stačilo, kdyby jí nedělali z blbosti takovou reklamu. Ta individua zatím nejsou nijak nebezpečná, nadělají jen trochu smradu a kraválu. To neznamenám, že za změněných okolností nebezpečná být nemohou. Ale zákazy tu příliš nepomohou.

„Přiškrcování ropných kohoutů je účinnější než rakety, píše Mladá fronta Dnes. Na tom jistě něco je. Ale přiškrcovat kohouty nemohou pořád, doplatili by na to sami. Mohou se pokusit o něco jako byla berlínská blokáda, ovšem v daleko větším rozsahu. Bylo by dobré se na to trochu připravit. Tu blokádu ostatně poměrně brzy zabalili.

Studená válka byla podle Michala Romanova v MfD ideologickým konfliktem. To je nesmysl, studená válka nem+ěla s ideologií nic společného, byl standardní dlouhodobý konflikt mezi ruským samoděržavím a demokratickým západem. Není pravda, že úvahy o ní nejsou na místě, už začala. Je to zatím studená válka sametová, až začnou Rusové blokovat dodávky zemního plynu, nabude podoby, na jakou jsme byli zvyklí a měkli bychom si na ni zvykat znovu. Tentokrát snad budeme na té správné straně.

Rovněž Mladá fronta Dnes (jako doprovod k velmi dobrému článku Michala Thima) přinesla fotočku emblému ruských mírotvorných sil. To je opravdové novum, vynikající inovace! Když k nám mírotvorci vtrhli v osmašedesátém, spokojili se s nic neříkajícími bílými pruhy na tancích.

Pátek 29. srpna: Rusko úspěšně vyzkoušelo raketu, která prý obelstí americký štít. Zkoušet ji klidně může, štít je proti stovkám ruských raket s mnoha hlavicemi neúčinný a Rusko to dobře ví. Problém bude, pokud ji prodá Íránu. Řekl bych, že zatím se bude bát, takový kšeft by se mu v budoucnu nemusel vyplatit.

Prezident Klaus udělil milost podnikavci, který nabízel k vydražení jeho vyoperovaný kyčelní kloub. Ostatek pana prezidenta, jak vyšlo najevo, nebyl autentický. Nicméně např. katolická církev uctívá ostatky světců až dlouho po jejich smrti, na čemž není nic divného, protože na rozdíl od ČR se v katolické církvi nemůže nikdo stát světcem už za živa. Myslím, že zájem o jeho již nepotřebný kloub panu prezidentu imponuje. Jeho cenu by nepochybně zvýšilo prezidentovo svatořečení v parlamentu (tj. přijetí obligátního zákona „Václav Klaus se zasloužil o stát“). Toto svatořečení se může realizovat už za světcova života, jak o tom svědčí případ T. G. Masaryka. Teď je příhodná chvíle, Klause pro jeho vstřícnost k pozadím ruských papalášů už mají rádi i komunisti.

Bei Nacht und Nebel, jak říkají Němci, se sešla paní Dana Kuchtová v Kramářově vile s premiérem Topolánkem. Je zjevné, že to místopředsedkyně zelených dělá z čirého alibismu, aby jí nemohli vyčítat, že peče (jen) s Paroubkem. Nechápu, proč jí premiér to alibi poskytuje, proč se nezeptá svého místopředsedy Nečase, který má v té věci zcela jasno: zvolení paní Kuchtové bude podle něho znamenat konec koaliční vlády.

Hodně se píše o údajně zmanipulované soutěži o budovu Národní knihovny. Za zmateční ji teď pokládá i premiér Topolánek. Ministr Jehlička uvažuje o tom, že vyhodí ředitele NK Ježka, který má být obětním beránkem (nebo obětním kozlem, jak výstižněji říkají např. Němci a Maďaři). Je mi líto, ale od té chvíle, co se do věci nehorázným a v podstatě drzým způsobem zapletl pan prezident, nemohu brát vládní a městské kroky ve věci blobu vůbec vážně.

Francouzský ministr zahraničí Kouchner prohlásil, že představitelé zemí Unie zvažují sankce vůči Rusku za přepadení Gruzie, ale že je Francie nepodpoří. Stejné stanovisko má po prezidentském kartáči i ministr Schwarzenberg. Unie tedy bude sankce pouze zvažovat. Neexistuje účinnější způsob, jak přesvědčit Rusy o jejím šaškovství.

Rusové mají ovšem nečekané problémy jinde: mluvčí čínského ministerstva zahraničí prohlásil, že „Čína vyjadřuje znepokojení nad posledními změnami v Jižní Osetii a Abcházii“. A jak by ne, má problémy s Tibetem, Ujgurskem, o Tchajwanu ani nemluvě, ty by se mohly podle tohoto precedentu taky s cizí pomocí „osamostatnit“. Kromě toho se jí znovuprobuzená ruská čipernost nejspíš ani trochu nezamlouvá, je přece jenom Rusku velmi blízko a třeba by ji jednou mohlo na základě statu quo ze čtyřicátých a počátku padesátých let považovat taky za „blízké zahraničí“. Pramalé nadšení projevili i ministři dalších zemí tzv. Šanghajské organizace pro spolupráci, kterou Rusko kdysi spunktovalo coby jakousi protiváhu Západu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu. Vyslovili se proti použití síly a nechystají se uznat ani Abcházii, ani Jižní Osetii. „Prezidenti potvrzují oddanost úsilí zaměřenému na zachování jednoty státu a jeho územní celistvosti.“ Ani tihle zajíci si nepřejí příliš čilého vlka. Rusové si z těchhle nepříjemností asi nebudou nic dělat, svět se kvůli tomu nezboří – ale jsou to nepříjemnosti a patří jim to.

Sobota 30. srpna: policisté, bachaři, a hasiči, stejně jako celá veřejnost touží se dozvědět, kolik berou jejich nejvyšší šéfové. Formálně to není nic moc, mezi 38 a 46 tisíci, v tom však nejsou započteny různé příplatky a odměny, které mohou výdělek značně zvýšit. Veřejnost, zastoupená bývalým činovníkem ODA Kužílkem, se ohání zákonem o svobodném přístupu k informacím. Zároveň má každý právo na soukromí a dívat se do cizí kapsy je v zásadě neslušné (výjimky potvrzují pravidlo). Pracující berou málo, páni hodně. Když se pánům zatne tipec, vyjde na každého pracujícího z uzmutého tak asi pět korun, ale všem se uleví, protože páni dostanou zahulit. Vždyť jsme všichni vzešli z drobného nevolného lidu!

Paní Kuchtová vyhotovila ve spolupráci s redaktorkami Práva (a s marketingovou firmou BSP/PSB?) pozoruhodný rozhovor. Týká se toho, co všechno pro stranu a vlast udělá, až bude předsedkyní. V podstatě se nic nezmění, jen všechno bude daleko lepší. Pozoruhodné je, ž e v celém rozhovoru není ani slovo o radaru, velká část sympatizantů a voličů strany jsou totiž z havlovských kruhů a radaru fandí. Paní Kuchtová se neobejde bez toho, aby jim pověsila pořádný bulík na nos – pokud si to ovšem nechají líbit.

Podle průzkumu agentury CVVM si lidé nejvíc váží lékařů, vědců a učitelů, nejmíň uklizeček a poslanců. To je pozoruhodné: vědce a lékaře si nevolí, poslance ano. Možná by si tedy měli o něco míň vážit sami sebe. Jak si váží sami sebe, není v anketě zahrnuto, nebývá to zvykem.

Bohuslav Sobotka horuje v Právu za právo Gruzie na samostatné rozhodování o její budoucnosti, zároveň ji úkoluje, aby se zbavila Saakašviliho. Gruzie má taky právo na svobodné rozhodování o tom, chce-li za prezidenta Saakašviliho nebo ne. Panu Sobotkovi je po tom prd, protože, pokud se nemýlím, není Gruzínec.

Ruský velvyslanec v OSN si v RB OSN stěžuje, že v Gruzii působí víc než sto amerických poradců. To říká ve chvíli, kdy se v Jižní Osetii a Abcházii rozvalují desetitisíce ruských po zuby ozbrojených „mírotvorců“. Ruská drzost je někdy omračující.

Firmu Economia kupuje nakonec podnikatel v uhlí a finančník Zdeněk Bakala. V té souvislosti je třeba zdůraznit, z čeho plyne oprávněná nedůvěra k českým vlastníkům médií. Na rozdíl od Západu nejde o tiskové, resp. mediální magnáty, ale o podnikatele, u nichž jsou média jen částí jejich podnikatelských impérií. Je velmi těžko představitelné, že by takto vlastněná média mohla pojednávat objektivně o dalších podnikatelských iniciativách svých vlastníků. Média je třeba oddělit od ekonomiky stejně jako od praktické politiky. Pokud chce někdo podnikat v médiích, měl by podnikat jenom v médiích.

Podle internetových Lidovek měli neandrtálci stejně dobré, ne-li lepší nástroje než lidé, a disponovali rovněž „řečovým“ genem. Vůbec se nedá říci, že by byli méně pokročilejší. Přesto je lidé vyhubili. Je zjevné, že se neandertálcům stala podobná křivda jako třeba severoamerickým indiánům nebo australským domorodcům. Doufám, že se jim papež co nejdřív omluví.