Ideologie totálního alibismu

U příležitosti čtyřicátého výročí ruské intervence v „ČSSR“ pronesl Václav Klaus na Hradě projev, který je těžko přejít mlčením. Pro nedostatek místa se omezím na základní věci:

Za prvé: mnoho našich občanů prý považuje za viníka ruský národ, to je nespravedlivé a pro naše vztahy škodlivé. Naši státnost pošlapal expanzivní komunismus, jehož obětí byly i desetimiliony Rusů.

Vinu ovšem nemůže nést žádné ideologické fluidum, ale konkrétní lidé. Představme si např. větu: označovat německý národ za viníka druhé světové války je nespravedlivé a pro naše vztahy škodlivé, naši státnost tehdy pošlapal expanzivní nacismus. Navíc v druhé a třetí generaci nejde o vinu, která se člověku přišije nějakým tribunálem, ale o zodpovědnost, kterou na sebe člověk bere dobrovolně. Němci to dělají už šedesát let, i Rusové – buďme spravedliví - se za invazi už několikrát omluvili, jen Klaus jim horlivě vystavuje alibi.

Za druhé: srpen 1968 prý zásadně přispěl k prohloubení nezastavitelného erozivního procesu, který v zemích střední a východní Evropy v roce 1989 a později v Sovětském svazu vedl k definitivnímu zhroucení komunistického režimu.

To je sice pravda, ale taky a především je pravda, že srpen 1968 „zásadně přispěl“ k potupnému morálnímu zhroucení obrodně komunistické politické elity v „ČSSR“ a následně k rozkladu celé společnosti. Též chronologie je obrácená: nebýt změn v SSSR za Gorbačova, sotva bychom se byli z toho marasmu někdy vlastní silou vyprostili. Klaus vystavuje alibi také české společnosti.

Za třetí: v prvním dvacetiletí prý měl komunismus u nás jistý, byť zvrhlý étos, vojenská intervence tomu učinila definitivní konec.

Pravda je, že „étos“ komunismu plynul z toho, že česká společnost z velké části ruskému komunismu v menší či větší míře naletěla, a teprve ruské tanky v ulicích v r. 1968 přinesly vystřízlivění. Další nenápadné alibi, které nám Klaus nabízí.

Za čtvrté: reakce západního světa byly tehdy verbálně rozhořčené, ale ve skutečnosti se Západ choval skoro brežněvovsky (éto váše dělo). Je zajímavé, kolik lidí včetně našeho prezidenta si představuje, že Západ je humanitární instituce, která pomáhá potřebným, ať si to přejí nebo ne. Když někdo chce pomoc, musí si o ni říci. Říci si Západu znamenalo říci si NATO. Českým obrozeným komunistům nebylo nic vzdálenějšího, a taky Klaus, pokud se pamatuji, nesepisoval tehdy petice za takovou pomoc. Nevyčítám mu to, jen se nesmí divit. Kdo chce pomoc, musí o ni umět požádat, a když se mu ji nedostane, může si stěžovat.

Klaus hovoří o „duchu mnichovanství“ (pod mnichovanstvím se obyčejně rozumí velmocenská politika appeasementu, zde je nová interpretace): je prý od nás žádáno přijmout jako axiom všeobecnou platnost doktríny o omezené svrchovanosti a spousta lidí vyznává přesvědčení, že je třeba brát ohledy na zájmy velmocí a mezinárodních uskupení, neprovokovat, ale v uctivém předklonu brát z toho, co jen nám více či méně velkoryse nabízeno. Jenže realistická politika vychází z faktické síly země. To neznamená, že malý si musí nechat všechno líbit, jen že musí brát v úvahu své možnosti. Být malým není hanba, hanba je jen nechtít si to připustit. Karel Havlíček kdysi napsal: „Zapírati nebudeme, že jest to velké štěstí, býti členem velikého, rozšířeného národu, tak jako si mnohý malý člověk přeje být velkým, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění atd., kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval; z druhé strany ale slušně se od rozumného člověka očekává, aby s osudem svým spokojen byl a s tím, co má, se spokojiv, nežádal toho, co míti nemůže.“

A konečně za páté, myšlenka vpravdě havlovská: zkušenost reálného socialismu nám prý umožňuje vidět některé věci jasněji než na Západě. O tom velice pochybuji: „Reálný socialismus“ znamenal pro českou společnost velké zbarbarštění, úpadek a demoralizaci (myšlenky českého prezidenta jsou toho nechtěným dokladem). Naším prvořadým úkolem není mentorovat všechny kolem, ale pracovat na sobě, abychom pustošivé následky tohoto období překonali a byli aspoň o fous lepší, než jsme teď.

Klausovi jde o něco jiného: za nic nemůžeme, stejně jako Rusové; hlavní je být co nejsuverénnější (rozuměj: nebrat ohled na nikoho, anebo aspoň na ty, co si to nechají líbit). A svět se od nás může učit. Nic strašnějšího tu od listopadu 1989 nezaznělo.

Lidové noviny 26. srpna 2008