Co týden dal

Úterý 1. května: Dnes je státní svátek a „Co týden dal“ se neaktualizuje. Jaksi mimořádně pouze upozorňuji čtenáře na pozoruhodný článek Lukáše Krivošíka na slovenském serveru aktuality.sk na téma nepokoje v Estonsku. Zároveň upozorňuji čtenáře, že úvodní článek z listu The Independent, o němž jsem se včera zmínil, dávám čtenářům k dispozici díky panu Tomáši Rutovi, který mi jej pro Události přeložil.

Středa 2. května: První máj jsme oslavili tradičním způsobem: totiž rvačkami pravých a levých extremistů mezi sebou navzájem a s policií. Levým extremistům říkají z neznámých důvodů antifašisté a pravých se všichni bojí víc než komunistů. Nevím proč: jednak je jich pětsetkrát míň a jednak jediné reálné nebezpečí, které hrozí, je to, že až se komunisté vzmohou a chopí se moci, najmou si je jako bouchače. Jinak se musím přiznat, že mi není jasné, proč organizace, která si říká Národní odpor, používá vlajku Německého císařství z let 1871 – 1918. Prezentace extremistů neučesaných je ovšem jen jakýsi dobový kolorit, podstatný je růst vlivu extremistů učesaných, totiž KSČM. K tomuto tématu se vracíme glosou. ODS v čele se svým předsedou a jeho novou partnerkou oslavuje v těchto poněkud znepokojivých kulisách milování.

Vláda bude jednat s poslancem Tlustým o jeho návrzích na modifikaci vládní reformy. Zároveň Topolánek trvá na tom, aby se návrh neměnil z hlediska výsledného deficitu veřejných financí. To znamená např., že nelze jednoduše argumentovat tím, že když budou daně menší, budou je lidé poctivěji platit. To je holub na střeše a velmi se obávám, že tato logika v ČR neplatí. Osud reformy je stále ve vzduchu.

Zdá se, že v Rusku ztrácejí někteří lidé soudnost a kontrolu, respektive už si zase myslí, že obojí nepotřebují, stejně jako za Stalina a Brežněva. V novinách Komsomolskaja Pravda (tradiční názvy ruských novin jsou opravdu zábavné, nevyznám se moc v ruských institucích, ale řekl bych, že tahle organizace už dávno neexistuje, a pokud ano, ty noviny neprovozuje) přirovnal pouliční kravály v Tallinu k „novému Stalingradu“. To je roztomilá drzost: Stalingrad ležel hluboko na ruském území a také tehdejší soupeř Rusů byl přece jen o něco vážnější než maličké Estonsko.

Tony Blair příští týden oznámí termín, k němuž odchází z úřadu premiéra. Vykonával jej deset let. Vytýkají mu hlavně solidaritu s USA v iráckém konfliktu. Přitom je to naopak věc, pro niž si zaslouží úctu. Podporoval loajálně amerického spojence ve věci nepopulární, ale v zásadě správné. Je mezi čelnými politiky velkých evropských zemí výjimka. Projevil politickou odvahu a to je vlastnost v dnešní Evropě vzácná.

Martin Komárek píše v MfD o tom, že velké podniky tutlají platy svých hlavních manažerů. Neargumentuje tím, že právo vědět, co např. Martin Jahn vydělává v mladoboleslavské Škodovce, mají všichni pracující, ale tentokrát všichni potenciální akcionáři. Pozoruhodná inovace, vyjde to nastejno. K článku se pokud možno ještě vrátíme.

Jiřina Švorcová prý recitovala na setkání KSČM mj. básně Egona Bondyho. Navrhneme jí v příštím čísle některé velmi vhodné jako doplnění do repertoáru.

Čtvrtek 3. května: Vládní koalici se s pomocí poslanců Pohanky a Melčáka podařilo prosadit vznik „Ústavu pro studium totalitních režimů“ (původní název „Ústav paměti národa“ neprošel). Mám jakési výhrady k samotnému nápadu a hlavně ke konečné podobě návrhu, a tak se k tématu vrátím samostatným komentářem. ČSSD se hlasování nezúčastnila, vykládá to jako svůj protest proti tomu, že se návrh v této podobě vůbec projednává, ve skutečnosti v tom může být i kus alibismu: nebyli proti a svým odchodem navíc snížili kvorum nutné pro schválení návrhu.

Libye uvažuje o tom, že uzavře (mj. i) své velvyslanectví v ČR, a to na protest proti tomu, že ČR odsoudila proces s bulharskými ošetřovatelkami. Ty byly jak známo v Tripolisu odsouzeny k trestu smrti za to, že údajně schválně infikovaly libyjské děti v nemocnici virem HIV. Českou republiku šlechtí, že se k protestu proti vykonstruovanému procesu připojila, a libyjské odvetné kroky, jak se zdá, nějak přežijeme. Sankcí je ušetřeno Slovensko, protože premiér Fico při své návštěvě u Kaddáfího označil ošetřovatelky za „pachatelky“. Až bude u nás Paroubek premiérem, možná se přidá a Libye nás zase vezme na milost.

Olomoucký krajský soud zprostil Vladimíra Hučína poslední obžaloby. Hučín byl obviněn, že odmítl sdělit svým nadřízeným v BIS jména svých zdrojů. Zdá se mi lidsky pochopitelné, že je nechtěl prásknout. Celý kopec obžalob proti Hučínovi se tedy sesypal jako domeček z karet. Řekl bych, že je to dost znepokojivý jev a že by nemělo zůstat jen u toho. Jak je možném, že úřady cca deset let popotahují a buzerují občana pro nic za nic?

Místopředseda ČSSD Sobotka prohlásil, že až ČSSD vyhraje volby, Ústav pro zkoumání totalitních režimů zruší. Podle Paroubka zruší také poplatky u lékaře, budou-li přijaty, daňovou reformu a vůbec všechno. Nebylo by tedy nejjednodušší stanovit zákonem, že odchodem každé vlády končí platnost všech zákonů a začíná se znovu od nuly?

Václav Klaus pronesl na Vysoké škole ekonomické pozoruhodnou přednášku. Její hlavní myšlenka? Přírodních zdrojů přibývá, budoucnosti naopak ubývá. Rád bych se ke Klausovu textu vrátil, ne snad z ekonomického hlediska, to není moje parketa, ale spíš ve snaze popsat, jak vypadá model světa, ve kterém žije Václav Klaus.

Policie sklízí chválu za to, že v Brně pravicové extrémisty rozehnala, a kritiku za to, že v Praze jiné krajní pravičáky nechala demonstrovat. Obávám se, že extremismus se u nás velmi přeceňuje, lépe řešeno že je jej třeba vidět v jakémsi kontextu. Pravicoví extrémisté by byli nebezpeční, kdyby se v nějaké blízké mohutné zemi (například v Německu nebo v Rusku) dostali podobní k moci a oni mohli čerpat sílu ze spolupráce odtud. Upřímně řečeno, muselo by to být v Rusku, protože Německo je pro české fašouny nepřítel číslo jedna. Také levicoví extremisté (komunisté a podružné výstřední skupinky) budou nebezpečím v tu chvíli, kdy se dají do služeb ruského imperialismu. Sami o sobě jsou jedni jako druzí nebezpeční asi tak, jako divocí příznivci Baníku Ostrava.

Jiří Paroubek přijel do Přerova podpořit tamního kandidáta ČSSD do Senátu Jiřího Lajtocha. Vzhledem k tomu, že proti němu kandiduje komunista, budeme v druhém kole senátních voleb v Prostějově svědky jevu, který bychom mohli dialekticko-materialisticky nazvat „neantagonistická volební kampaň“. Ducha takové kampaně v obecné rovině nejlépe vystihují verše slovenské revoluční písně z roku 1848: „Garibaldi hovorí, že sa Nemca nebojí, a Nemec mu zas hovorí, Garibladi, chlap si dobrý.“ Je to generální zkouška na dobu až Paroubkova ČSSD vyhraje volby a následně tu budeme mít jen dvě strany: sociálně demokratickou a komunistickou. Pak se stane neantagonistickým celý náš politický život.

Právo uveřejnilo na druhé straně fotografii místopředsedkyně PS Talmanové s textem vtíravě upozorňujícím na to, že už je na ní vidět její těhotenství. To je zajímavá poloha: postkomunistický bulvár. Připadá mi to lehce hnusné.

Jiří Hanák píše tamtéž, že když Paroubek kalkuloval s tichou podporou KSČM menšinové vládě sociální demokracie (případně s lidovci), kalkuloval prý přesně s tím, s čím kalkuloval Klaus při první prezidentské volbě. To je ovšem demagogie: Klaus kalkuloval s tím, že se od komunistů nechá zvolit, Paroubek, že s jejich tichou podporou bude vládnout. A za druhé, prezidentská funkce je pro výkon moci podstatně méně významná než funkce premiéra. Premiér je ten, kdo dělá každodenní politiku. Pan Hanák taky protestuje proti tomu, aby byl odstraněn komunismus z mozku všech lidí. Zjevně se bojí jako bývalý komunista (posléze samozřejmě s lidskou tváří), že jemu by tam toho pak moc nezbylo.

Poslanec-komentátor Jičínský zase píše, že prý „občanům vadí i rostoucí vulgarita v chování a projevech politiků, zvláště předsedy vlády“. Pan komentátorský poslanec (nebo poslanecký komentátor) je, jak vidno, taky mluvčí lidové vůle – pokud se totiž odvolává na průzkum CVVM z března tohoto roku, není tam o „zvláště předsedy vlády“ ani slovo, to pan Jičínský coby tribun lidu intuitivně vycítil.

Asi sto padesát rozzuřených mladých ruských nacionalistů se pokoušelo v Moskvě napadnout estonskou velvyslankyni při její tiskové konferenci. Zachránila ji ochranka pomocí pepřového spreje. Protože paní velvyslankyně je starší osoba, předpokládám, že ji chtěli jenom zmlátit.

V Turecku bojuje opozice o sekulární podobu státu. V podobném duchu se zjevně chce angažovat i armáda, evropští veleknězi lidských práv rozhořčeně protestují. Považuji takové zásahy do turecké vnitřní politiky za krajně nezodpovědné, fanatické a nesmyslné. Západ dělá i ve vztahu k Turecku sebevražednou politiku. K problému se, bude-li čas, ještě vrátíme, je to bohužel dosti zásadní věc.

Současná polská vláda se rozhodla otevřít archivy polské komunistické státní policie. Ovšem s výjimkou těch, které se týkají církevních představitelů. Premiér Kaczynski k tomu prý poznamenal, že církev má právo zachovat svá tajemství. To je podobný nesmysl, jako když se z bádání o bolševické diktatuře u nás vyloučí léta 1945-8, kdy se u nás za nechtěné, leč intenzivní součinnosti nekomunistů plíživě, ale účinně etablovala.

Národní strana hodlá u příležitosti výročí konce druhé světové války provést happening nazvaný „poslední odsun“. Použijí k tomu vagon, v němž bude kdosi představovat mluvčího SdL Posselta. „Budou v něm také místa pro kolaboranty se sudetskými Němci a všechny ty, kdo jsou nakloněni jejich politice“, nechal se slyšet organizátor akce. Národní straně v této věci není co věřit. Kdyby se snad dostala k moci (což zatím ani náhodou nehrozí), nebude nikoho odsouvat. Bude jako všichni jí podobní zavírat a vraždit.

Pátek 4. května: poslanec Tlustý představil v rámci prezentace vládního návrhu reforem svůj faktický protinávrh. Jeho podstatou je jednotná daň z příjmů pro fyzické i právnické osoby ve výši 12%, snížení horní sazby DPH z 19% na 17% a zjednodušení daňového systému (např. zrušením velké části výjimek). Nechci se vyjadřovat k ekonomické stránce věci, nepochybuji, že aspoň něco z Tlustého návrhu je smysluplné. Tlustý taky může poukazovat na to, že jeho návrh zvýhodňuje střední vrstvy. Mám výhrady jen z formálního a politického hlediska. Především neobyčejně pochybuji o tom, že v českém prostředí zafunguje tzv. Lafferova křivka, tj. že pokles daňových sazeb bude mít za důsledek, že se zmenší daňové úniky, protože už lidem nebudou stát za to(to je věc psychologická, ne ekonomická). Obhájci Tlustého argumentují úspěšností výběru daní na Slovensku po snížení daní, zbývá jen dokázat, že to bylo kvůli Lafferově křivce. Za druhé, pan Tlustý tvrdí, že navrhuje kompromis jen v 36% návrhu. To je jen o trochu menší demagogie, než kdyby navrhl zrušit daň z příjmu úplně a pak prohlásil, že chce změnit z vládního návrhu jen 5%. Za třetí, pokud by vláda na návrh pana Tlustého přistoupila, udělá z ministra financí, který za resort odpovídá, kašpárka. To se samozřejmě promítne do vztahů uvnitř koalice. Nemohu uvěřit tomu, že pokud by Topolánek Tlustému nevyhověl a Tlustý pak vládu povalil, jednalo by se čistě o osobní iniciativu exministra a úzkého kroužku jeho věrných. Musel by to mít nějak požehnané na Hradě (Klausova kritika Tlustého ještě nic neznamená) a řekl bych, že taky u příštích koaličních partnerů v Lidovém domě. S uvážením obojího (ale nejen kvůli tomu) by mi taková politika připadala politicky neblahá. Při všech problémech představuje premiér Topolánek jakési novum: dokázal být v dobrém slova smyslu vstřícný vůči koaličním partnerům, není otrocky závislý na Klausovi a (což s tím souvisí), v jeho politice se nemísí doktrinářství s přízemní vyčůraností. Jistě není politicky šikovnější než Klaus, ale jeho politika působí přece jen lidštěji. I s těmi excesy v parlamentu. Kromě toho mám dojem, že je aspoň do jisté míry schopný se poučit z vlastních chyb.

Kdo zvítězil v duelu Topolánek – Paroubek na Primě? Podle diváckého hlasování Topolánek. Paroubek si objednal u STEM průzkum, který dopadl jestlipak to uhodnete? No přece tak, že jednoznačně zvítězil Paroubek. Mám dojem, že STEM musí být v nějaké finanční krizi, když na sebe bere takovéhle úkoly.

Historik Jan Křen si v Právu vyřizuje účty s ještě neexistujícím Ústavem pro studium totalitních režimů. Podle něho je třeba citlivě vyhodnocovat dokumenty, které vytvořili příslušníci „zločinecké organizace“ StB. Diktaturu totiž nelze vysvětlit jen z jejich hlediska. Doplnil bych, že zvláště povolaní k takovému vysvětlování diktatury by byly jejich ubohé nevinné oběti – totiž agenti StB. Hluboké porozumění pro dokumenty by taky mohli mít lidé, kteří proti zločinnému režimu bojovali často tak konspirativně, že se to vůbec nedalo poznat, přímo v jeho vědeckých institucích, tj. např. na tzv. vokovické Sorbonně.

Předseda ČSSD Paroubek se snaží synchronizovat svůj odpor vůči americké základně s Ficovým Slovenskem. Fico se už jasně vyslovil proti, jeho ministr zahraničí je kupodivu o hodně opatrnější, řekl, že Slovensko vybudování základny podporuje, jen by „uvítalo“, kdyby byl americký systém propojen s protiraketovou obranou Aliance. Vypadá to, jako kdyby vznikaly zárodky jakéhosi nového česko-slovenského svazku orientovaného na Moskvu. Oba braši (Paroubek a Fico) by teď ještě měli honem podpořit Putina v jeho spravedlivém boji s estonskými fašisty, a bude všechno úplně jasné.

Rusko cílevědomě vyhrocuje napětí s Estonskem. Tohoto tématu se týká naše dnešní glosa. Navíc se rozhodlo, že už napříště nebude informovat státy NATO o pohybu jednotek na svém území (chce se zlomyslně dodat, že hlavně těch, co se přesunují k estonským hranicím). Jde o zmrazení ruských závazků plynoucích ze Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Rusko vyčítá NATO, že samo podmiňuje ratifikaci smlouvy stažením ruských jednotek z Gruzie a z Moldavska (NATO i Rusko se už na tom dohodly), že rozšířilo NATO, buduje základny u ruských hranic a instaluje raketovou základnu v Polsku a v ČR. Nedělejme si iluze, všechno, co Putin v poslední době dělá, znamená radikální změnu ruské politiky. Ta změna je důsledná, cílevědomá, plánovaná a bude trvalá na mnoho let. A v této souvislosti považují za nutné zdůraznit: Západní společenství má v současné době dvě slabá místa: Pobaltí (Estonsko, Lotyšsko a Litvu) a následnické země Československa, ČR a Slovensko. Zatímco na Slovensku už je Fico u moci, osud Topolánkovy vlády visí na vlásku. I z tohoto hlediska je nezbytné, aby vydržela: protože ať je, jaká je, dobrovolně hlavu do ruského chomoutu nestrčí. Kdežto o Paroubkovi, ale ani o Klausovi bych si to tvrdit vůbec nedovážil. O komunistech samozřejmě ani nemluvě.

Prezident Klaus prohlásil, že bude vlastním tělem bránit stavbě nové budovy Národní knihovny na Letenské pláni. Prezident neřekl výslovně, že se mu nelíbí, z jeho slov nepřímo vyplývá jen to, že ji nechce mít tam, kde stát má (dokonce prý sondoval možnost, zda by se nenašel pozemek na místě bývalého areálu ČKD v Praze 9). Prezident má asi takové právo mluvit do celé záležitosti, jako já. Má ovšem nesrovnatelně větší možnosti. Taky nepochybně jako obvykle citlivě zohledňuje nálady ve veřejnosti. Přiznám se ale, že mám na umístění budovy podobný názor, i když nemohu říci, že by se mi stavba sama o sobě nelíbila. Rozhodně mi ale připadá nehorázná hloupost to, co na Klausovu adresu prohlásil ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek: „Nebudu komentovat názory pana prezidenta na architekturu, protože on není architekt. Já věřím víc názoru odborníků, kteří návrhy posuzovali v mezinárodní porotě.“ To je, jako kdyby řekl: nebudu komentovat prezidentovy názory na poezii, protože on není básník. Čili, abych znovu citoval Havlíčka: „Kdyby jenom pověstný spisovatel kritiky psáti měl, musel bys také dle analogie špatné boty, třeba Tě tlačily, tak dlouho nositi, až by Ti je některý švec pohaněl.“

Jakýsi čtenář se v LN pohoršuje na Ondřeje Neffa za to, že ve svém článku o Temelínu a Rakousku dostatečně nezdůraznil, jak z nás Čechů stará monarchie nestydatě tyla. V té souvislosti cituje výrok jakéhosi dalmatského poslance na „rakousko-uherském sněmu“. Stav historického vědomí průměrného českého vlastence je děsivý. Žádný „rakousko-uherský sněm“ nikdy neexistoval.

Sobota 5. května: událostí (včerejšího) dne je nepochybně demonstrace středoškoláků proti státním maturitám. Opravdu se povedla. Ačkoli vláda už od projektu (prozatím) odstoupila, sešlo se v Praze na Václaváku původně asi tisíc účastníků z celé republiky (akci zjevně podporovalo učitelstvo a v pátek se, jak známo,jinak vyučuje). Pořadatelům, kteří nepochybně nemají s pořádáním demonstrací vůbec žádné zkušenosti, se všechno úplně vymklo z rukou, během pochodu Prahou dav narůstal geometrickou řadou, takže před Ministerstvo školství v Karmelitské dorazilo nakonec asi deset tisíc rozdováděných a dílem dosti ožralých puberťáků. Policie i ministryně školství (povoláním učitelka) brali akci s nadhledem (policisté snad odhadli relativně malou „společenskou nebezpečnost“ tohoto dětského happeningu ve srovnání s vyváděním tzv. sportovních fanoušků nebo různých extremistických skupin). Nicméně ministryně obdržela zásah vajíčkem, její mluvčí jablkem (to musí být nepříjemnější), jeden z organizátorů, který se pokoušel „své lidi“ ukáznit, dokonce lahví od piva (již prázdnou). Dav se nakonec bez velkých problémů rozešel. Stejně bych to nebral na příliš lehkou váhu. nedivím se, že nebujnější z nich nasazují svým učitelům na hlavu odpadkové koše a pak si je fotografují mobilem. V Polsku (zatím jen fingovaně) znásilňují spolužačky (nedobrovolná figurantka pak bohužel spáchala sebevraždu). Nemyslím, že by je bylo třeba řezat (na toto téma proběhla před pár dny v MfD veřejná diskuse), ale jen tak trpět podobné vyvádění taky není dobré. Tj. těm, kteří opravdu házeli vajíčka, jablka a lahve. Předpokládám, že existuje videodokumentace.

Dvě třetiny Čechů prý nezajímají výsledky vědy. Vyplývá to ze studie Obraz vědy v českém veřejném mínění, kterou vydal Sociologický ústav AV ČR. Jedna otázka zní: je věda srozumitelná pro obyčejné lidi? To je zavádějící a lehce narudlé: proč nejsou vědečtí pracovníci obyčejní lidé? Je tomu třeba rozumět tak že jde o zas… intelektuály? Kdo je obyčejný člověk? Jaké je kritérium obyčejnosti? Znamená obyčejný člověk jako za totáče chlap od volů? A platí už zase: já jsem obyčejný člověk, kdo je víc?

Komunistický zákon o referendu ohledně americké základny prošel mj. díky podpoře dvojice Melčák – Pohanka do druhého čtení. Ve skutečnosti o nic nejde, zákon potřebuje ústavní většinu, a tu nedostane ani náhodou. V rozpravě exceloval místopředseda PS Zaorálek: mluvil o tom, že se vyhrocuje zápas mocností o přístup k surovinám a američtí imperialisté se připravují na to, že ho povedou i vojenskou silou. Šéf zahraničního výboru PS Hamáček zase „požaduje vyvrátit obavy Ruska“. Nejlepší by bylo obnovit Varšavskou smlouvu. Pán Bůh nás chraň před tím, aby tito lidé v budoucnu řídili českou zahraniční politiku.

K Tlustého protinávrhu reformy veřejných financí se vyjádřili někteří ekonomové způsobem, který mi připadá docela věcný. Např. Aleš Michl z Raiffeisenbank: „Spíše než o odbornou debatu jde o politické hašteření o výši daní, které se staly fetišem. Reforem veřejných výdajů, které by měly hlavu a patu, je ve všech třech návrzích (vládním, Tlustého a Paroubkově, bd) poskromnu. Příliš velká diskuse neprobíhá ani o potřebných výdajových škrtech. Byznys v Česku by uvítal stabilní a jednoduché prostředí a nikoli prezentaci tří rozdílných pohledů na daňové sazby“. „Tlustého návrh vidím jako rizikový experiment, který by nepředvídatelným způsobem měnil chování ekonomických subjektů a mohl by státní kasu přivést do obrovských problémů,“ prohlásil zase analytik HVB Bank Pavel Sobíšek.

ODS podpořila v Prostějově sociálně demokratického kandidáta do Senátu proti komunistovi. To nechápu: pro obě ty strany dnes platí, že jedna je za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou. Je dnes úplně jedno, bude-li v Senátu více o jednoho sociálního demokrata nebo jednoho komunistu.

Historik Vít Smetana píše v Právu o novém Ústavu pro studium totalitních režimů a hovoří o tom, že proti němu protestovali čelní čeští historici, takto „manažeři historické vědy“. To je přesné pojmenování. Česká historická věda má už zase manažery, kteří (jak asi? Nejspíš citlivými hmotnými pobídkami, občas třeba taky někoho vyhodí) pečují o to, aby se nedostala na scestí. Tak tomu bylo za mého mládí, v šedesátých letech minulého století. Mám dokonce podezření, že jsou to aspoň zčásti titíž lidé jako tenkrát. Je proto povzbudivé, že dokonce i mezi českými historiky se najdou takoví, kterým se to nelíbí. Věda potřebuje svobodu, ne „manažery“.

Z rozhovoru Vlastimila Tlustého s Alexandrem Kramerem v Právu vyplývá, že Tlustý považuje za nejlepší způsob vládnutí menšinovou vládu ODS s podporou sociální demokracie. Pan Tlustý je nepoučitelný: tento projekt byl už ve hře, skončil tím, že se Kalousek dohodl s Paroubkem a ODS byla namydlená. Navíc z toho plyne, že Tlustému jde konec konců o pád Topolánkovy vlády a o nic jiného: jistě si nemyslí, že jeho divoký návrh mu Paroubek z opozice požehná. Kamer se domnívá, že Tlustý se nakonec spokojí s nějakými kosmetickými změnami, aby si zachoval tvář, a dá vládě svůj hlas. Já tomu nevěřím, Tlustému jde o pád vlády a musí to mít předem „prokonzultováno“ i mimo ODS.

Architekt Radek Martišek podrobil drtivé kritice Kaplického návrh na budovu Národní knihovny. Tvrdí mj., že stavba bude ve skutečnosti daleko mohutnější, než jak to vypadá na obrázcích, zveřejněných v tisku, a že pokud by chytla, bude neobyčejně obtížné ji hasit. Obojí nedovedu posoudit, zato dovedu posoudit úroveň odpovědi autora projektu: „Kvalita tohoto materiálu je jako z obecné školy, Z jakého titulu vůbec tato soukromá osoba kritizuje vítězný návrh vybraný mezinárodní porotou?“ Je zjevné, že pan Kaplický je odkojen bolševismem: základ svobodné společnosti spočívá v tom, že „soukromé osoby“ mohou zpupně kritizovat pomazané instituce.

Slovenský premiér Fico se při své moskevské návštěvě pokouší přetrumfnout Klause. Vyslovil pochopení pro ruské obavy z českého radaru, šel Putinovi na ruku v otázce Kosova, prohlásil Ruskou federaci za strategického partnera. Dostalo se mu prý odpovědi, s jakou se setkávají všichni šplhouni a rektální horolezci: přidat musíš, holoubku! Moskvě se nelíbí, že Slovensko chce svěřit modernizaci jaderných reaktorů západním firmám, a tak Slováci zatím nemají smluvně zajištěn přísun energetických surovin z Ruska ani takovým způsobem, jako ČR. Nicméně opři pohledu na Ficovu politiku (a jeho drtivou podporu ve slovenské veřejnosti) jsem rád, že se kdysi podařilo rozdělit nefunkční federaci. Tak hluboko jsme zatím ještě neklesli (tím nemá být řečeno, že za pár týdnů na tom nebudeme stejně). Ficovo Slovensko by pro nás mělo být, aspoň pokud jde o zahraniční politiku, odstrašujícím příkladem.

Pondělí 7. května: Poslanec Tlustý se vyjádřil v tom smyslu, že je ochoten podpořit novelu zákona o střetu zájmů. Navrhuje ji ČSSD, smyslem je, aby majetková přiznání museli podávat nejen politici, ale i jejich partneři či partnerky. ODS se proti této úpravě jednoznačně postavila. Oplátkou za to místopředseda ČSSD Sobotka prohlásil, že Tlustého návrh daňové reformy je sice pro ČSSD ještě méně přijatelný než ten vládní, ale že pan Tlustý je aspoň čestný muž a drží slovo – setrvává u původního předvolebního návrhu strany. To je hezké, jenže něco jiného je, co přes volbami slibuje prosadit politická strana, a něco trochu jiného, na čem se po volbách shodne koalice. Předstírat, že koalice jsou něco nečestného, zvlášť sedí od strany, která se chtěla nechat pokoutně podporovat komunisty. Jak se dá charakterizovat z hlediska cti takový projekt? V každém případě to vypadá tak, že se nám rodí Antimelčák. V tom smyslu je zajímavá otázka redaktora MfD, která nyní citlivě souzní s Hradem, položená ministru Gandalovičovi: nelituje teď ODS toho, že neudělala koalici s ČSSD? Mohla přece ve spolupráci s ní prosadit nepopulární reformy. (Jaké by byly konce takové spolupráce, předvedli ukázkově loni na sklonku léta Paroubek s Kalouskem).

Sociální demokrat Lajtoch se stal senátorem za přerovský obvod. Výkonná rada ODS doporučila svým voličům, aby ho v druhém kole podpořili, Paroubek to dodatečně prohlásil za kontraproduktivní. Slušný člověk by poděkoval, i když jde o politického protivníka. Takhle se chovali komunisté: když „imperialisté“ udělali něco vstřícného, napsali o tom např., že „byli donuceni“ to udělat. Ostatně pan Paroubek má pravdu: podporovat hulváty je kontraproduktivní.

Předseda Filip dospěl k závěru, že (zjevně vzhledem k odporu, jaký budí mezi lidem projekt americké základny) nastal čas, kdy je opět populární hlásat slovanskou vzájemnost. V Právu píše: „Už za našeho národního obrození se naši přední představitelé obraceli s vírou na Rusko. Proto vznikla i panslavická myšlenka, proto se Rusko stalo jakousi nadějí před germanizací, jež i v 19. století měla své cíle. Vím, že tehdejší generace obrozenců si Rusko idealizovala (šlo o carské Rusko, bd), přesto díky své moci, protiváze německému živlu se stalo jakousi oporou.“ Komunisté se čas od času, v dobách pro ně nepříznivých, když Čechy přechodně ovládnou evropské choutky, zapouzdří, ale nakonec se vždycky ukáže, že byli, jsou a budou pátou kolonou ruského imperialismu.

Obávám se, že důležitější událost než oslava vítězství nad Německem před dvaašedesáti lety je to, co se odehrává nyní, totiž vyvádění slovenského premiéra Fica v Moskvě. Fico údajně přislíbil, že Rusům svěří modernizaci slovenských jaderných reaktorů. Slíbil jim společné zbrojní podniky, a dokonce hodlá prodloužit „širokorozchodnou“ železnici z Černej až do Bratislavy. V tom je ovšem nedůsledný, měl by rozšířit všechny slovenské koleje. Až se u nás prokouše k moci Paroubkova ČSSD, mohou se pak koleje postupně rozšířit i v Česku. Nakonec společně se Slováky přejdeme na azbuku. Tím se napraví škody způsobené dočasným svržením socialismu v roce 1989.

Středa 9. května:Podle průzkumu agentury Factum Invenio (jde o „aktuální volební model“) se odhadované výsledky koalice a opozice pomalu, ale hrozivě vyrovnávají: ODS je po přechodném vzestupu nyní o něco málo slabší než v době voleb (34,5%), ČSSD se naopak dotáhla na volební výsledek (32,3%). Komunisté jsou na tom stejně (12,2), lidovci o něco lépe(9,1), Zelení o malounko lépe (7,0). Vláda by měla v parlamentě asi 102-103 mandáty, opozice 97 – 98. Nic moc. Něco podobného se dalo očekávat. Pokud to půjde takhle dál, nebude se už v říjnu Paroubek mimořádných voleb bát. A naděje, že by se objevila nová a vládnutím nezatížená strana, která by tak důsledně jako zelení odmítala spolupráci s komunisty, je takřka nulová.

Asi třicet aktivistů Národní strany uspořádalo v Praze demonstraci proti hlavnímu nebezpečí, které dnes hrozí českému národu. Představují ho sudetští Němci a Romové. Strana dosáhla v posledních volbách do PS ohromujícího výsledku 0.17% (9 341 hlasů) a je spíše ve středu zájmu odborníků, kteří se zabývají krajní pravicí a pravicovým extremismem. Zprávu o jejich akci přinesla ČTK a následně všechny velké české noviny a veřejnoprávní elektronická média. Je to solidní reklama. Proč se všichni tak snaží? S předsedkyní strany se tuším ještě před volbami sešel předseda ODS Topolánek. Je snad Národní strana v pojetí ODS něco jako Sládkovi republikáni v pojetí Miloše Zemana – zdivočelí konzervativci a neoliberálové? Když člověk poslouchá takového Zahradila, skoro by to tak vypadalo.

Petr Uhl tvrdí v Právu – zřejmě jde o jakousi bezděčnou snahu ověřit si, zda se opakovaná nepravda opravdu stává pravdou – , že v Tallinnu odstranili pomník „rudoarmějce“ (rozuměj ruského vojáka). Pomník nebyl odstraněn, ale přemístěn na vojenský hřbitov.

Vlastimil Tlustý ve své protivládní kampani přitvrdil: v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes prohlásil, že premiér Topolánek je podvodník, že se ho pokouší vydírat (pravý opak je pravdou) a že ministr financí Kalousek lže, lže a lže. Pan Tlustý se svým výrazivem zjevně velmi dobře hodí do společenství s Jiřím Paroubkem, k němuž směřuje teď už plnou parou.

Společenským tématem je výstava sportujících (a jinak aktivních) mrtvol v pražské Lucerně. Zdá se, že veřejnost se rozdělila na dvě skupiny: na ty, kterým je podobný nápad natolik odporný, že je ani nenapadne ji shlédnout (což je, jak jsem už v glose na pondělí zmínil, taky můj případ), a na ty otrlejší, kteří se jdou se zájmem podívat a pak kritikům vyčítají, že kritizují, aniž by se s objektem kritiky náležitě seznámili. Je mi líto. Výstavu považuji za ohavnost, svůj názor si nehodlám nechat pro sebe a nedostanou mě na ní ani párem volů. Mrzí mne jediná věc: že kvůli výstavě bude muset přesunout svůj narozeninový koncert Helena Vondráčková (Lucerna bude v době, kdy se měl konat, ještě zaplněna exponáty – preparáty). Nevím, zda je rozhodnutí umělkyně dostatečně uvážené – taková kulisa by měla v tomto případě své neoddiskutovatelné kouzlo.

Po Estonsku se stane předmětem ruské nelibosti zjevně i Polsko. Polský ministr kultury chce připravit zákon, který umožní samosprávám přemístit nebo rušit objekty glorifikující ruskou okupaci. Ruský ministr zahraničí to označil za „přepisování dějin“ (proti přepisování dějin bojujeme odedávna, tj. od roku 1990, i my, nepochybuji, že se náš pan prezident, až nebude zcela vytížen bojem proti nové budově Národní knihovny, svých ruských přátel zastane). A Putin chce dokonce věc řešit po osvědčeném českém vzoru, totiž prezidentským dekretem. Dekretem budou zřízena „ruská zahraniční střediska“, jež budou pečovat o památky Rudé armády „především v problematických zemích“. Jakoupak asi budou mít ta střediska výzbroj a výstroj? Jedno takové bylo u nás nainstalováno, pokud se dobře pamatuji, v srpnu 1968. Navíc s Poláky bude jako vždycky problém, premiér Kaczyński prohlásil, že se nikdo nebude plést do toho, jak se jmenují v Polsku ulice a jaké tam stojí památníky. Těžko se mu divit.

Zítra se dožívá osmdesáti let český filosof Ladislav Hejdánek. V životopise, který dala k dispozici ČTK, je jen okrajově zmíněna jeho spolupráce s časopisem Tvář. Proto upřesňuji: Ladislav Hejdánek byl členem redakční rady Tváře a kmenovým spolupracovníkem časopisu (časopisu v šedesátých letech dvakrát komunisty zakázaném) v roce 1965 i v letech 1968-9. Podstatně přispěl k jeho kvalitě i k tomu, proč časopis komunisté nestrpěli – na obojí může být pyšný. Protože jsem na jubilanta ztratil kontakt a do zítřka jej určitě nenajdu, posílám mu aspoň touto cestou své srdečné blahopřání.

K případu poslankyně zelených Kateřiny Jacques, o němž píšeme v dnešní glose, se vyjádřila ústy svého mluvčího Strana zelených. Dávám ho zde k dispozici s nadějí, že policie věc důkladně vyšetří.

Čtvrtek 10. května: případ poslankyně Jacques se zamotává natolik, že hrozí stát se jakousi o něco mírnější obdobou případu předsedy Čunka. Sousedka, jak se ukázalo, obvinila poslankyni, že nechala bez dozoru své dvě děti ve věku deset a jedenáct let (proboha, copak tak velké děti nemohou být večer samy doma), že ji rušily hlukem a smíchem (kdo to může doložit a dokázat), a že ji poslankyně v noci fyzicky napadla. Prý u toho byla shodou okolností přítelkyně postižené (to je zajímavé, v noci, postižená je dítětem štěstěny, má svědka; poslouchala přítelkyně nenápadně za dveřmi, podobně jako Čunkova sekretářka?). Podala na poslankyni trestní oznámení. Policii nezbývá než to šetřit, možnost, že by to vyšetřilo, je, řekl bych, poměrně malá. Zarážející je jen to, že sama poslankyně trestní oznámení pro pomluvu zatím jen zvažuje (to trochu připomíná nejistotu předsedy KDU-ČSL). Otázka zní: nenaběhla náhodou poslankyně na vidle šikovné provokaci? V tom případě by samozřejmě vůbec nešlo o provokaci nějaké sousedky.

KDU-ČSL zvažuje, že postaví vlastního kandidáta na funkci prezidenta. Padla jména jako bývalý rektor KU Wilhelm nebo bývalá prezidentka AV ČR Illnerová: tedy za všech okolností loajální akademičtí funkcionáři bez chuti a vůně. Myslím, že by pro ně nakonec mohli hlasovat i komunisté.

Strana zelených se zjevně rozhodla podpořit komunistický návrh na referendum o americké radarové základně. Formálně na tom nezáleží, návrh tak jako tak neprojde. Je ale zjevné, že zelení mají s účastí v koalici čím dál tím větší problém.

Klaus se sešel u příležitosti výročí konce světové války s ruským velvyslancem Fedotovem. Vyjádřil naději, že „nedorozumění“ kolem radarové základny nezhorší vztahy ČR s Ruskem. Fedotov jej pochválil za vzorný přístup ČR k uchování pietních památek na rudoarmějce (u nás jsou – aspoň v Praze – pochování na hřbitově a ne na Václaváku) a prohlásil, že pro Rusko je nepřijatelná snaha přepisovat historii (tj. mluvit o tom, že Rusové v roce 1945 obsadili kus střední Evropy, aby ji připojili ke svému impériu). V tom jistě mluvil Klausovi z duše. V Evropě vzniká spojenectví bojovníků proti přepisování historie – jsou to ti, kteří se bojí, aby z přílišného šťourání v historii nevyšlo najevo, kolik másla mají na hlavě.

Paroubkův dvorní politolog Lukáš Jelínek tvrdí v Právu o Topolánkově poradci Dalíkovi, že má blízko k „lidové pravici“ Salazarova typu. Pan Jelínek demagogicky využívá některých mimořádně nejapných výroků Topolánkových poradců (i samotného Topolánka), které ovšem svědčí jen o jejich indolenci, nikoli o jejich politické orientaci (nejsem si jist, zda pan Dalík vůbec ví, kdo to byl Salazar). Pan Jelínek funguje zároveň jako poradce zatím virtuálního spojenectví všech demokratických stran (včetně komunistů) proti ODS a poskytuje několik cenných pokynů ohledně toho, jak má vypadat budoucí kandidát Lidové fronty, schopný porazit Klause: „Musí jít o dobře známou osobnost podobně těžké váhy s čistým štítem a pozitivním, nejlépe ryze evropským programem.“ Řekl bych, že nejlépe by se hodil generál Vacek (pokud snad ještě nezemřel).

Ruský prezident Putin pronesl u příležitosti vítězství nad nacismem projev, v němž zaútočil na americké imperialisty jako na Hitlerovy nástupce („A v těchto nových hrozbách, jako v časech „třetí říše“, vidíme stejné přezírání lidského života, stejné požadavky na světovou výjimečnost a diktát“) a na jejich estonské přisluhovače („A tak ti, kdo poskvrňují památníky hrdinům války, poskvrňují vlastní národ a zasévají svár a novou nedůvěru mezi státy a národy“). Rusové dobře vědí, co je pro Estonsko nejlepší, a až ho za rozpačitého mrmlání Německa, Francie a dalších Mnichovanů z EU znovu zplanýrují, udělají to výlučně v jeho zájmu. Jenom pokud jde o třetí říši, byl bych, být Rusem, opatrnějším. Kdopak to kdysi napsal: Moskva - tretij Rim, i četvjortovo ně budět? Západ by se měl co nejrychleji smířit s tím, že Putin už jede v kolejích vyjetých Brežněvem. Ušetří si trpká zklamání a hlavně zbytečná selhání.

Mezititulek v Právu zní: „Kongresmani chtějí zrušit věznici“. Při bližším ohledání čtenář zjistí, že ti kongresmani jsou tři. Připomíná mi to jednu hezkou scénku Lasici a Satinského: jeden z nich, nevím už který, hrál Jánošíka, přiběhl udýchaný před kameru a dramaticky zvolal: žandári ma naháňajú! Druhý se zeptal: A koľko ich je? A „Jánošík“ odpověděl: Dvaja. (Příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“).

V Mladé frontě Dnes píše Karel Steigerwald, že při poslední prezidentské volbě nešlo prý víc než polovině parlamentu o to, zvolit prezidenta, nýbrž nezvolit Václava Klause: „Teprve po vypotřebování i těch nejméně pravděpodobných kandidátů poslanci a senátoři uznali (za totáče se psalo „byli donuceni uznat“, bd), že kandidáta skutečně silného proti Klausovi nenalezli. Za necelý rok prožijeme patrně totéž“. Na téže stránce obhajuje poradce Vlastimila Tlustého exministrův projekt daňové reformy. Mladá fronta Dnes má poněkud staromódní a na minulost vázaný titul. Možná, že by se teď mohla přejmenovat na „C. a k. Klausovy poštovské noviny“.

Tamtéž Zita Senková píše o německém teroristovi Wisniewském, že byl odsouzen mj. „za únos a vraždu prezidenta Svazu zaměstnavatelů a bývalého důstojníka SS Hannse Martina Schleyera“. Paní Senková je asi přesvědčena, že důstojnická hodnost oběti v SS je pro vraha polehčující okolnost. V tom se ale velmi mýlí, důstojníci SS měli být postaveni před soud, pokud se dopustili nějakých zločinů. Vražda je vražda, ať je obětí sebeproblematičtější individuum, zavraždit člověka s problematickou minulostí je úplně stejná vražda jako zavraždit hrdinu, protože vraždit se prostě nemá.

Luboš Palata napsal do LN článek o našem „osvobození“ Rusy v r. 1945. Článek je takové povahy, že pana Palatu podezírám, není-li náhodou spoluautorem tolik diskutované výstavy mrtvol v Lucerně. Samozřejmě se k němu ještě vrátíme.

Stav svobody veřejné diskuse v Rusku se dá velmi dobře jako na jakémsi tachometru posoudit na počtu oficiálně přiznaných padlých ruských vojáků v druhé světové válce. Stalin mluvil o sedmi milionech, Chruščov už o dvaceti (to jsme se taky učili ve škole; intencí učebnice bylo dokázat, kolik obětí přinesli Rusové, dvacet milionů padlých bylo v učebnici konfrontováno s asi osmi miliony padlých Němců; průměrně inteligentní středoškolák si z toho udělal zárodečnou představu o tom, s jak strašnou bezohledností k vlastním lidem ruské vojenské velení válku vedlo), Gorbačov (vrchol „liberalizace“) mluvil o 27 milionech, za Putina začal počet zase klesat. Výmluvné.

Pátek 11. května: Britský premiér Blair oznámil, že k 27. červnu podá demisi a odstoupí do té doby i z funkce předsedy Labouristické strany. Byl u moci deset let (britská politická tradice je obdivuhodná, u nás, když premiér vydrží čtyři roky, je to malý zázrak). Jsem rád, že se pokud jde o jeho hodnocení, zase neshodnu s Právem, kde píší: „Blair se proto zařadí do učebnic po boku premiérů Gladstona a Edena, kteří taky zkrachovali v zahraniční politice, a nikoli doma.“ (Taky v Mladé frontě dnes píší s opovržením o Blairově „bezmezné loajalitě“ k prezidentu Bushovi.) Naštěstí o tom, kdo se zařadí do učebnic se zatím (ještě ani u nás) nebude rozhodovat v Právu. Blair prokázal ve své „irácké“ politice odvahu, loajalitu ke spojenci a schopnost plout v zásadní věci proti proudu veřejného mínění. Neznám českého politika po roce 1990, o němž by se dalo říci totéž. A upřímně řečeno nevím, o kom z jeho současníků ve světové politice by se to dalo s plnou vážností říci.

Odbor vnitřní kontroly Policie ČR uznal, že způsob, jakým policisté jednali s mladými sociálními demokraty, zadrženými na Prvního máje, nebyl přiměřený. Potvrdil to i ministr Langer. Policisté, kteří se provinili, budou potrestáni. Je dobře, že se tak stalo, tím je věc vyřízená.

Jiří Paroubek vyjádřil jakýsi náznak souhlasu s případnou kandidaturou exrektora KU Wilhelma ne prezidentský post. Není divu. Je to kandidát natolik neutrální, že by vyhovoval opravdu všem. Nikdo by s ním neměl problémy. To je dobrý důvod, proč ho nevolit. Kandidát se naštěstí kandidatuře zatím vehementně brání. Já bych si dovolil navrhnout kandidáta obdobného, možná ještě vhodnějšího, který by se rozhodně necukal: Dušana Třeštíka. Třeštík for president!

Televize palestinského hnutí Hamás využila k tomu, aby dětem vštípila potřebu krvavého boje proti nevěřícím psům, křižákům a sionistům, i figurku Mickey Mouse. Mickey Mouse promlouvá k dětem v tomto duchu pravidelně. Jiná země, jiný mrav. Hodně jiný.

Podle agentury STEM Euru a dolaru (coby měně) důvěřují hlavně voliči ODS, kdežto KSČM ne: ti upřednostňují českou korunu. Škoda, že do průzkumu nebyl zahrnut i rubl.

Co Čech, to debil, prohlásila jakási americká herečka na základě dojmů z návštěvy Prahy. Myslím, že by si to s ní měly vyřídit Kluby českého pohraničí.

Rathovský LOK uspořádal happening pod heslem „Unavený a přepracovaný lékař je rizikem pro pacienta“. Bylo by dobré je ještě doplnit heslem „Nafoukaný a sprostý lékař je rizikem pro pacienta“. Pak by to nemělo chybu.

Ministerstvo vnitra prý uvažuje o zřízení jakýchsi dobrovolníků z řad civilního obyvatelstva, kteří by mohli vypomoci policii. Každému se vybaví PS VB, i ministru Langerovi, který takovou výpomoc pro nejbližší léta neplánuje. Problém je, že normální demokratický stát se bez důvěry veřejnosti v policii a armádu (a taky bez ochoty veřejnosti pomoci tam, kde je to zapotřebí) neobejde. Samozřejmě předpoklad je, že policie a armáda musí působit tak, aby si důvěru zasloužila.

Řada „osobností“ žádá zákaz výstavy mrtvol v Lucerně. Výstavu opovažuji z mnoha ohledů za hnusný nápad, jenže problém je v tom, že to vůbec někoho napadne. A tomu zákaz nezabrání. Zákaz je dvojsečný prostředek a znamená přiznání bezmoci a zoufalství. K tématu se vrátíme.

V dnešních Lidových novinách píše polský spolupracovník listu Maciej Ruczaj o „mýtu osvobození“ v roce 1945, Článek je nepřímou polemikou s ohavnou glosou Luboše Palaty, kterou jsme tu už zmínili. Jakkoli mi je stanovisko pana Ruchaje podstatně bližší než Palatovo, v něčem bych si dovolil nesouhlasit. I k tomuto tématu se vrátíme.

Ministerstvo obrany hodlá bezúplatně převést na Pravoslavnou církev svou budovu, kde je umístěna telefonní ústředna, zajišťující mj. spojení armádního velení s centrálou NATO. Marná sláva, nezapře se, že jsme rodnou zemí dobrého vojáka Švejka. Aby to bylo dokonalé, měly by se na správě budovy podílet kromě Pravoslavných ještě KSČM a ruské velvyslanectví (ostatně, nenašel by se někdo, kdo se může plným právem hlásit ke všem třem zmíněným institucím?).

Sobota 12. května: Topolánkova vláda se jako ostatně vždy otřásá v základech: Dva poslanci KDU-ČSL by vypověděli poslušnost vládní koalici, pokud by Topolánek odvolal předsedu KDU-ČSL Čunka z vlády, a to i v případě, když by byl Čunek opravdu obžalován. Kdyby se v KDU-ČSKL po vznesení obžaloby hlasovalo o Čunkovu odvolání, byl by jeden z nich, Jiří Carbol, rovněž proti. Nevím, zda už někdy někde seděl ve vládě někdo, kdo zároveň stál před soudem obviněn z trestného činu (jak by se mělo např. postupovat, pokud by soud na Čunka uvalil vazbu?). Vzhledem k tomu, že oba protestující jsou zároveň proti poplatkům u praktických lékařů a druhý z nich, Hovorka, má vážné výhrady i k reformě veřejných financí, zdá se, že jde o vzpouru zásadnější povahy. Další problém se rýsuje ve Straně zelených. Plzeňská krajská organizace se postavila proti americké radarové základně a hodlá usilovat o revizi sjezdového usnesení strany. Chce tak učinit formou jakéhosi vnitrostranického referenda. Protože v pozadí stojí Bursíkův oponent Stropnický, půjde zřejmě o dosti zásadní a široce založený konflikt. Pokud by se vzbouřila aspoň část koaličních partnerů ODS, nebude Paroubek potřebovat žádnou velkou koalici. Může se ovšem přesto rozhodnout pro velkou koalici a dát tím najevo, že nepotřebuje ty vzbouřence.

Z průzkumu agentury Factum Ivenio ohledně americké radarové základny, o němž jsem včera psali, mj. vyplývá, že otázka, zda referendum nebo ne, lidi vůbec nezajímá, a že taky problém základny jako takové figuruje v žebříčku důležitosti až na desátém místě. Různé pseudorevoluční kravály tedy netřeba zas tak přeceňovat. Odbojný funkcionář zelených Stropnický vyzval veřejně členy své strany, aby se zúčastnili chystané pražské demonstrace proti základnám a prohlásil: "Udělali jsme vše pro to, aby tam nebylo moc rudých vlajek." To zjevně znamená, že požádal své stoupence, aby je tentokrát pokud možno nechali doma.

Otázka, má-li se nějak institucionalizovat spolupráce veřejnosti s policií, je opravdu zajímavá. Každého hned napadne Pomocná stráž VB. Český občan (a asi i český novinář) přistupuje k státu v podstatě anarchicky: tenhle stát je pro něj totéž co bolševický, jen s vytrhanýma zubama. A tak by to pochopitelně mělo zůstat. Pro normálního občana demokratického státu je stát a policie něco, co ho má chránit a na čem by mu tedy mělo záležet. Jen pokud občanu na státu a policii ve skutečnosti vůbec nezáleží a svůj statut občana chápe jako statut potenciálního objektu zájmu policie, může pak policie ve skutečnosti vypadat tak, jak ta naše vypadá. Jsou to spojité nádoby: jací občani, taková policie. Kde jsou občani zachváceni nevolnickou mentalitou, tam jsou pak místo policajtů drábi.

Prezident Klaus prý prohlásil na adresu Kaplického projektu Národní knihovny: „Artefakt pana Kaplického se mi zdá být nesmírně nepokorný, svévolný až arogantní“. To od Klause sedí. Když mluví o nepokoře, svévoli a aroganci, je to jako když tygr kritizuje masožravectví. Ostatně jakýpak tygr: fretka.

Psali jsme tu o ambicích dr. Ratha. Trochu jsme to přehnali. Ve skutečnosti může být Paroubek docela klidný: Rath rozhodně nebude usilovat o jeho křeslo „dříve než za pět let“. Jaká to ujedí být pro Paroubka úleva! Nervózní je zato místopředseda Škromach: vycítil u Ratha haiderovské rysy. Chová se jako tlustý a dobře vykrmený králík, který najednou cítí, že se mu do kotce vetřela mrštná a žíznivá lasička.

Pondělí 14. května: V partii na Primě se pohádali mj. i o Klause jeho dvorní dáma Miroslava Němcová a jeho ponurý kritik Lubomír Zaorálek. Tématu se týká naše dnešní glosa pro lidovky.cz.

Právo dalo opět prostor pro zviditelnění Národní straně ve věci jakési protidemonstraci na území někdejšího protektorátního sběrného tábora pro Romy v Letech. Akce se zúčastnilo celých pět demonstrantů. Premiér Topolánek prý před časem prohlásil, že vláda nebude mít na odkup vepřína peníze a uvažuje spíše o stavbě nového památníku vedle výkrmny. Připadá mi to racionální, ale skoro se to vzhledem k různým aktivistům bojím napsat. Spor o vepřín v Letech nápadně připomíná spor o Temelín. Vepřín je, zdá se, svou povahou vykřičené zařízení, něco jako nevěstinec. Ministr Schwarzenberg mluví citově a pateticky o „prasečáku“. Pan ministr je nejspíš muslim, že v něm vepřové vzbuzuje takový odpor. Já mám vepřové rád.

V US-DEU, z níž se před rokem stala jakási politická černá díra a v tomto stavu nepochybně setrvá ještě dobrých pár miliard let, zuří interní spor. Je s podivem, že pronikl na veřejnost, protože černá díra, jak známo, disponuje tak obrovskou gravitací, že z ní za normálních okolností neunikne žádná informace. V Česku zjevně černé díry fungují jinak než ve zbytku vesmíru. Informace spočívá v tom, že ve straně existují dvě frakce (další anomálie, odporuje to pojmu singularity). Jedna, pragmatici, by ráda fúzovala s ODS (uvědomuje si přitom, že to půjde jen na úrovni regionální a nižší). Druhá, vedená Svatoplukem Karáskem, se hodlá spíše soustředit na tzv. integraci pravice, proces, který lépe odpovídá povaze černé díry a může rovněž probíhat několik miliard let, aniž by přinesl nějaké znepokojivé výsledky. Existuje prý však i třetí koncepce, podle níž by US-DEU naopak měla poskytnout útočiště Topolánkovým oponentům, pokud dojde k rozkolu v ODS. Pokud dojde k rozkolu ODS, bude útočiště potřebovat nejspíš sám Topolánek, i když představa, jak se US-DEU stává posledním útočištěm pro pana Zahradila, Tlustého a paní Němcovou, mi připadá kouzelná. V tomto smyslu lze za útočiště označit např. krematorium.

Alexandr Mitrofanov upozorňuje v Právu, že dalším logickým krokem poté, co EU odmítne plány amerických imperialistů, by mělo být vytvoření evropské armády. Vzhledem k tomu, že její financování nesmí narušit sociální smír v Evropě, to bude nepochybně sbor, z něhož půjde po celém světě hrůza. Je zvláštní, proč pan Mitrofanov nenavrhuje, aby byli jednoduše Američané ve své roli ochránců, v níž v posledních padesáti letech hanebně selhali, nahraženi Rusy. Ti jsou přece jako spojenci daleko spolehlivější, nemají na svědomí žádné Abú Ghrajby nebo jak se to jmenuje, ani Guantánama, a zejména s námi to myslili vždycky dobře.

Polský Ústavní soud zrušil některé pasáže nového lustračního zákona. Nechci se k věci vyjadřovat podrobně, jsem odkázán na sporé informace českého tisku, ale připadá mi nepřípustné, aby se takový zákon týkal soukromých zařízení a zastupitelů všeho druhu. Každý může volit za poslance fízla, ale právě proto je nezbytné, aby se o tom, kdo byl fízl, všeobecně vědělo. Proto nechápu, proč polský prezident říká s jakýmsi náznakem hlubokého vzdechu, že v případě neschválení zákona „nezbude než otevřít archivy komunistických tajných služeb“. Ty už přece měly být dávno otevřeny.

Zelení si stěžují, že Topolánkova osobní spojka na EU Zahradil si dělá, co chce, a necítí se vázán koaliční dohodou. Zahradil je kukaččí vejce Václava Klause v koaličním hnízdě, a vzhledem ke své povaze a svému poslání se tam bude pochopitelně snažit dělat co největší vyrvál. V současné době by rád prosadil, aby se skupiny zemí v rámci EU mohly dohodnout, že nepřipustí na svém území platnost některých unijních zákonů. Má jít mj. i o trestně právní normy. Panu ¨Zahradilovi jde nejspíš o to, aby podle našich zákonů (nemohly by to být přímo prezidentské dekrety?) bylo možné udělat krátký proces s vlastizrádci typu jeho kritika Lišky, který se údajně v Berlíně peleší s německými revanšisty.

Úterý 15. května: Podle agentury Median se ČSSD v preferencích prakticky dotáhla na ODS. Pokud by se volby konaly teď, disponovala by vládní koalice většinou tří hlasů (to je ale pořád ještě poměrně stabilní situace, zvlášť když ji srovnáme se současným stavem). V souvislosti s tím se zdá, že myšlenka předčasných voleb už není Jiřímu Paroubkovi tak proti mysli, jako ještě před dvěma měsíci. Tenhle vývoj preferencí se dal čekat: otázka je, jak ještě vládní preference klesnou a jakou rychlostí to půjde.

Premiér Topolánek se o víkendu neočekávaně sešel s Milošem Zemanem v jeho doupěti na Vysočině. Tématu se týká naše dnešní glosa. Paroubek mluví o Topolánkově zoufalství způsobem, jakým se za Charty mluvilo o ztroskotancích a zaprodancích. Nejsem nějaký zvlášť horlivý stoupenec nynějšího premiéra, ale tohle mi přijde přece jen krapet hnusné, mám akce kolem Charty v živé paměti.

Summit EU – Rusko v Samaře, pokud se vůbec uskuteční, bude zajímavý. Polsko a Litva hodlají vetovat zahájení jednání o strategickém partnerství s Ruskem. Německý ministr zahraničí, takto tvůrce Schröderovy přátelské politiky k Putinově říši, jede do Moskvy chlácholit tamní politiky (odjakživa osvědčená metoda a na Rusy platí zvlášť). Zároveň se brání představě, že by se snad summit měl odložit, i když by se tím zajistilo aspoň to, že neskonči hanebným krachem. ČR zatím podporuje Polsko, Litvu a Estonsko. Až bude předsedou vlády Paroubek a ministrem zahraničí Zaorálek, bude všechno jinak.

Rathova a Kubkova Lékařská komora zavede letos „kurzy komunikace pro lékaře“ jako součást celoživotního programu vzdělávání. Je to vykutálený nápad, jakýsi jeho předobraz byl kdysi ztvárněn ve filmu „Jáchyme hoď ho do stroje“: tam sice nešlo o slušné chování, ale o úplatky, a ne o lékaře, ale o automechaniky (za totáče podobně atraktivní povolání), ale předpokládám, že forma i účinnost bude podobná. Pro spravedlnost musím říci, že podle mých zkušeností ovšem v nemocnicích nejsou hlavním problémem lékaři (v drtivé většině slušní), ale „střední zdravotnický personál“. Připomíná to trochu situaci na vojně: taky tam nebyli hlavním problémem lampasáci (jen neměli čas a chuť se do něčeho plést), ale frajtři.

Německá vládní koalice shodně s opozicí podporuje tažení proti obezitě. Má být vedeno ekonomicky donucovacími nástroji a jeho podstatou je zvýšení DPH u nezdravých potravin. Obecně vzato jde ze strany státu o natolik přízračnou blbost a zároveň drzost, že se k ní na konci týdne vrátíme zvláštním komentářem.

Nejvyšší správní soud rozhodl podle Lidových novin, že Karl-Eugen Czernin, jehož potomci chtějí restituovat v ČR jakýsi majetek, nebyl Čech. Je pozoruhodné, že se dnes české soudy zabývají řešením problému, kdo je Čech a kdo ne. Čech je ten, kdo se nepřihlásil při sčítání lidu počínaje rokem 1929 k německé národnosti, a z těch. co se přihlásili, ten, který se nikdy neprovinil proti národům českému a slovenskému a účastnil se boje za osvobození ČSR. Respektive Čech může být případně i ten, kdo neodpovídá uvedeným požadavkům, ale pak nesmí nic chtít a musí být rád, že je rád.

Představitel Pravoslavné církve v ČR archimandrita Silvestr zabránil českým politikům v čele s prezidentem položit květiny ke hrobu Karla Kramáře. Karel Kramář totiž kráčel ve stopách jednoho ze zakladatelů strany, jíž stál v čele, Karla Sladkovského, přestoupil na pravoslaví a nechal se pohřbít v kryptě pravoslavného kostela na Olšanech. Takže: dobře mu tak.

Středa 16. května: nejdřív něco z komunální politiky, které se jinak příliš nevěnujeme. Jde o obec Nemanice na Domažlicku, podle internetových stránek zastupitelstva má 220 obyvatel. Hovoříme tedy o základní úrovni politiky, od níž se rozvíjí všechno, jak upozorňoval už Karel Havlíček. Obec se nyní zapsala nesmazatelným písmem do dějin české komunální politiky pozoruhodnou inovací: zápolí v ní, jak se zdá, dvě uskupení nezávislých (a sekundují jim jako jediná zavedená strana komunisté). Politický zápas je veden nekonvenčními prostředky. Na internetové seznamce se objevil údajný vzkaz někdejší starostky (doplněný patřičnými fotografiemi, z nichž ovšem ty nejatraktivnější, jak se ukázalo, starostku nezobrazovaly). Zněl: „Chci všechny kocoury, jsem pořádně nadržená. Hej, samci, chci si užít, rychle zavolejte.“ Což se údajně taky nějakou dobu dělo. Vzkaz byl ovšem poslán z počítače nynějšího starosty, stíhání pro pomluvu policie odložila, protože se jí nepodařilo vypátrat, kdo z jeho rodiny vzkaz poslal. To je samozřejmě možné, rád bych jen v této souvislosti upozornil, že kriminální odpovědnost je něco jiného než politická, a jakou politickou odpovědnost je třeba z akce vyvodit, by pan starosta měl vědět. Jinak hrozí, že se příklad hodný pera Jaroslava Haška (tím ho nechci bagatelitzovat, vůči postižené jde o nehoráznou sprosťárnu) ujme a prosadí i na celostátní úrovni: představte si např., že se za pár měsíců na téže seznamce objeví maturitní fotka ministryně obrany provázená textem „Chci všechny kocoury…“ atp., provázená adresou a telefonem a odeslaná ze soukromého počítače nejmenovaného předsedy středně levicové strany. A nevyšetří se vůbec nic, jen bude legrace.

Václav Klaus je odborník nejen na globální oteplování a architekturu, ale i na potřeby věřících (tj. věřících v Boha, aby nedošlo k omylu). Ví totiž, že naši věřící smlouvu s Vatikánem ke svému duchovnímu životu nepotřebují. Ví to zjevně na základě podobné intuice, díky níž byl kdysi dr. Gustáv Husák komplexně informován o tom, co potřebují a co naopak nepotřebují naši pracující. Takže se toho zase až tak mnoho nezměnilo – jen snad to, že je to možné komentovat na internetu (Za Husáka žádný internet nebyl. Vot čuděsnaja těchnika!)

S touto zprávou volně souvisí jeden detail z průzkumu veřejného mínění ohledně důvěryhodnosti institucí, který provedlo v posledních dnech CVVM. Církve skončily mezi institucemi na posledním místě, nevěří jim více než polovina lidí. Problém je v tom, že církve nejsou od toho, aby se v ně věřilo. Od toho je Bůh.

Předsedkyně Národní strany Edelmannová se údajně v jakýchsi textech vyjadřovala mj. o „konečném řešení cikánské otázky“. Zabýval se jimi ÚOOZ a (podle Práva) se nejmenovaný politolog se prý vyjádřil v tom smyslu, že výrok lze považovat za sporný, ale nevybočuje z běžného vyjadřování. To jsme tedy klesli už opravdu dost hluboko.

Ruského prezidenta Putina navštívili těsně po sobě americká ministryně zahraničí Riceová a její německý kolega Steinmeier. Snaha uklidnit ruského prezidenta je, řekl bych, z obou stran zbytečná, prezident se už rozhodl pro určitou politickou linii (respektive pro návrat k určité politické linii) ä toto rozhodnutí je nezvratné. Zatímco Riceová dala Putinovi najevo, že si USA do určitých věcí nenechají mluvit, Steinmeier provozoval appeasement: jen proboha nepřipustit „přerušení dialogu“. Poláci teď chtějí, aby členské státy Unie podepsaly deklaraci, v níž se zavazují pomoci novým členům v otázkách energetické bezpečnosti. Za požadavkem je jakási nedůvěra, v tomto případě oprávněná: Poláci zřejmě nechtějí čekat na to, až jim (a taky nám) pan Steinemeier přiveze z Moskvy „mír pro naši dobu“.

Stavebnictví i průmysl jako celek se v posledních měsících utěšeně rozvíjejí. V této souvislosti nezaškodí připomenout, že pokud se oběma daří, je to výsledek pozitivního úsilí sociálně demokratického vládnutí v posledních letech. Pokud by ovšem náhodou stagnovaly, byla by to nepochybně vina Topolánkovy vlády.

Čtvrtek 17. května: Vláda se prý chystá změnit podobu ekologické daně, jak ji navrhli zelení. Ta se původě neměla týkat zemního plynu, což byl jakýsi nepochybně nechtěný dárek Vladimíru Putinovi. Pokud se ekologická daň nebude týkat ani zemního plynu pro domácnosti, budou daňově zvýhodněni jen ti, co jsou ochotni v zimě mrznout? Nebo ti, co jsou ochotni topit hnojem (který nepochybně patří mezi obnovitelné zdroje)?

Vládní návrh se už napříště nebude nezývat „reformou“. Vláda tak vyšla vstříc poslanci Tlustému. Dovoluji si pochybovat o tom, že Tlustému jde o nějaké verbální úkony.

Právo věští, že summit Evropa - Rusko proběhne v chladném ovzduší. Není důvod mu nevěřit, má jistě nejtěsnější vazby na spolehlivé informační zdroje ze země, kde zítra již znamená včera. Jinak si libují, že agentka amerického imperialismu Riceová byla v Moskvě přijata chladně (podle ruského tisku prý z Purinový rezidence „vyvrávorala“; to je jako když Žirinovskij kdysi vzpomínal s dojetím na doby, kdy západní imperialisté údajně „lezli před Ruskem po břiše“), kdežto Steinmaier byl „živý a dokonce veselý“. Nepochybně byl živý a veselý i Chamberlain, kdYž se mu zdálo, že zachraňuje „mír pro naši dobu“.

Maršálek polského Sejmu plánuje rozdělit budovu Sejmu na několik zón a polské novináře do několika sort podle „vědomostí, kompetencí a profesionality“. Každá sorta by měla přístup do vymezených zón. Ti nejlépe prokádrovaní do všech, ti, co dopadnou nejhůře, by se zřejmě směli pohybovat jen po vnějším schodišti u vchodu (je-li tam nějaké). Ježíši Kriste! S touto zprávou souvisí podobná: uniformy pro středoškoláky nebudou jednotné. Potížisté dostanou zcela zvláštní, aby se odlišili od těch hodných a poslušných. Vzhledem k polským křesťanským tradicím se domnívám, že by uniformy pro kverulanty měly delikventům ponechávat odhalené zadnice (podle Starého zákona; jak známo pokořovali tímto způsobem tehdy vítězové poražené protivníky).

V příloze Práva Salon vyšel velmi zajímavý článek Martina Škabrahy o Masarykovi. Zbude-li čas, vrátíme se k němu.

Jiří Paroubek má problémy s tím, že označil za svého nástupce příliš jednoznačně dr. Ratha. Zdá se, že to je i na současnou ČSSD příliš silný tabák, a tak ve zvláštním textu pro MfD (MfD se teď stává jakýmsi úředním věstníkem, v němž vycházejí názory potentátů) vyjmenoval asi deset dalších adeptů. Zajímavá informace je, že sám chce zůstat ještě tak pět-sedm let v čele strany. Tím se dostává do lehkého nesouladu s tím, co řekl jeho korunní princ Rath, který se zavázal, že zaručeně na Paroubkovu pozici nezaútočí dřív než za pět let. Může vzniknout zajímavý konflikt, dovolil bych si ovšem odhadnout, že zběhlý manažer s bohatými zkušenostmi z minulého režimu, zocelený dlouholetou praxí v Restauracích a jídelnách, nakonec převálcuje ambiciózního drzého felčara odchovaného socialistickým zdravotnictvím (tito felčaři existovali jen z milosti zmíněných manažerů a velmi dobře o tom věděli).

Martin Komárek se v glose v MfD poněkud pateticky ohražuje proti názorům, že by odsouzenému několikanásobnému vrahovi Vocáskovi za žádných okolností neměla být udělena milost. V podstatné věci s ním musím souhlasit: odpustit se dá všechno, i několikanásobná vražda. Prostě proto, že odpouštět je nám přikázáno. Ne že by odpustit Vocáskovi bylo nutné: ale odpustit Vocáskovi je možné (z mnoha článků, kterém jsem na to téma četl, vyplýval opak). To považuji za zcela zásadní věc.

V Lidových novinách polemizuje s názory Vladimíra Bystrova na Rusko Alexej N. Kelin, „bývalý člen Rady vlády pro národnostní menšiny“. Upozorňuje na to, že „většina stávajících ruských krajanských spolků je sdružením občanů ČR“ (což o to, krajanský spolek jménem Sudetendeutsche Heimatsfront byl taky sdružením občanů Č(S)R. Na druhé straně ty, kterým ČSR kdysi velkomyslně a správně poskytla útočiště, pak ruští komunisté repatriovali do sibiřských gulagů, takže dnešní sdružení ruských občanů ČR má nepochybně docela jiné složení). Dává nám taky lekce: „Češi byli snad jediným národem na světě, který si komunismus dobrovolně zvolil ve svobodných volbách roku 1946 a skoro polovina národa tuto ideologii v nejrůznějších mutacích, volí dodnes.“ Musím se přiznat, že od příslušníka národa, který si „komunismus“ o němž je řeč (totiž marxismus-leninismus, řekněme to na plnou hubu), nejprve vymyslel, pak vybojoval a nakonec s oprsklostí sobě vlastní vnutil celé středovýchodní Evropě, mně zrovna tato výtka připadá jako nehorázná drzost. To, že nejméně polovina českého národa ho volí dodnes, je jistě pravda, ale - aniž bych pana Kelina z čehokoli podezíral, vůbec ho neznám - jen jako jakési doplňující připodotknutí uvádím, že bych nepovažoval za přiměřené, kdyby s ní vystoupil na příklad (jde o čistě teoretický příklad, ovšem) nějaký důstojník nebo agent FSB. Pozoruhodný je zejména v této souvislosti závěr Kelinova článku: „Za hrozbu bych považoval, kdyby se mezi EU a Rusko podařilo vrazit takový klín, aby tyto zdroje místo nás (to je moc hezké ztotožnění, bd) dostala k dispozici například Čína“. Holoubku, duše slovanská, ty si opravdu myslíš, že je mimořádně těžké si tohle vyjádření přeložit např. do této formy: „Dávejte si majzla, čeští parchanti, když si budete moc vyskakovat, půjde nafta a zemní plyn místo k vám do Číny, a vy budete v rejži.“ Nemějte nás za blby, pravoslavní.

Pátek 18. května: Podle průzkumu veřejného mínění, který provedla agentura STEM, se ČSSD dotáhla na ODS. Podle přepočtu na mandáty by volby, pokud by se konaly teď, skončily opět patem. K tématu se váže naše dnešní glosa.

Společnost Člověk v tísni pořídila pro školy tři videoklipy v rámci vzdělávacího programu Varianty. Jeden z nich se týká Čunkova postupu proti romským obyvatelům devastovaného vsetínského domu (druhý je o strážníku pražské policie, který se účastnila akcí pravicových extremistů, poslední o předsedkyni pražské KSČM, která učí na základní škole a obhajuje Klementa Gottwalda). Těžko se zbavit dojmu, že Člověk v tísni staví před školáky odstrašující příklady s návodem, co mají rozhodně odsoudit. Jde tedy o propagandu. V demokratickém státě je naučit děti samostatně myslet důležitější než ideologická indoktrinace, byť i nesená nepochybně dobrými úmysly. I dospívající děti by měly mít pocit, že dospělí aspoň trochu důvěřují jejich schopnostem, pokud jde o správný úsudek. Navíc si nejsem jistý, zda lze Čunka stavět na stejnou rovinu jako Semelovou, což Člověk v tísni chtě nechtě dělá.

Jiří Paroubek se vyjádřil Právu k osobnosti Tonyho Blaira: „Tony Blair, pokud vím, nikdy hrubým způsobem neurážel novináře… jestli bych chtěl mít nějaký politický vzor v kontaktu s veřejností, rak je to právě Tony Blair.“ Současně si myslí, že schůzka s Blairem Topolánkovi nic nedá, i kdyby se s ním sešel stokrát“. Pokud jde o urážení novinářů, pan Paroubek si nevidí do toho orgánu, kterému se u normálních smrtelníků říká huba. K tématu se ještě vrátíme.

Václav Klaus si pozval na kartáčovitou poradu o české pozici k reformě Unie ministra zahraničí Schwarzenberga, premiéra Topolánka a dva Topolánkovy podavače, Zahradila a Šedivého. V kůži ministra Schwarzenberga bych v této společnosti nechtěl být. Schwarzenberg to má však těžké i u Zelených, kteří ho do vlády nominovali. Zahraniční sekci strany i některým oblastním organizacím se nelíbí jeho postoj k radarové základně v Brdech. Někteří chtějí žádat jeho odvolání. Je od počátku jasné, že zahraničněpolitická koncepce Strany zelených je prakticky neslučitelná s koncepcí ODS (v případě lidovců to není tak výrazné). Schwarzenberg je mezi dvěma mlýnskými kameny: pro Klause a jeho pomocníky je příliš proevpropský, pro stranu, která ho nominovala, příliš proamerický. Obě strany mu vytýkají to, za co by ho vlastně měli chválit. Krajně nezáviděníhodná pozice.

Začal summit EU – Rusko v Samaře. Putin nechal předběžně zadržet své politické odpůrce, kteří chtěli v Samaře demonstrovat, mj. Gariho Gasparova. Sbalili je na letišti pod záminkou, že musejí prověřit pravost jejich letenek. To je jako u nás za Jakeše (samotnou demonstraci Putin na naléhání představitelů EU, kteří by se jinak dostali do nemožné situace, nezakázal). Za Jakeše to už nebylo tak strašné, namítne možná někdo. Jenže nezapomínejme, že Rusko se dnes pohybuje opačným směrem než „ČSSR“ v letech 1987-9.

Závidím trochu Estonsku. Jsou, pokud jde o Rusko, první na ráně, postižitelní energetickou blokádou i organizovanými hackerskými útoky na internetu. Ale mají jednu výhodu: vědí, že stoupenců Putinova Ruska je tam zhruba třicet procent. Možná o trochu méně, možná o trochu více. U nás je situace docela nepřehledná a občas člověk váhá, je-li jich ještě pořád pod padesát procent, nebo už víc. Navíc, stejně jako v letech 1945-8, mnozí z Putinových stoupenců a pomocníků možná ani nevědí o tom, že jsou Putinovými stoupenci a pomocníky.

Karel Steigerwald postavil v dnešní MfD čtenáře před jakýsi kvíz: jedná se o případ medvídka Knuta z berlínské ZOO, kterého chtěli ochránci životního prostředí (ale taky někteří zoologové) nechat utratit, veřejnost se jej však zastala, a tak zůstal naživu. Pan Steigerwald píše: „Šlo o nemilosrdný střet dvou politických skupin: zastánců hlasu ryzí přírody a zastánců práva na život medvíďat. Jedni z nich představují levici, druzí jsou napravo. Hádejte, kdo je kdo.“ Musím říci, že velmi dobře vím, jaký je můj názor: je správné, že medvídka nechali žít. Chce se mu žít jako každému z nás, a nechce se mu umřít jako každému z nás. Za Boha ovšem nevím, je-li to pravicové nebo levicové, a upřímně řečeno, je mi to, jak hezky říká náš lid (za hrubost se omlouvám) u prdele.

Putinův poradce Jastržembskij prohlásil (cituji podle Pavla Máši z LN) v souvislosti se summitem v Samaře a s postojem jádra EU k novým (a slabším) unijním členům: „Jsou situace, kdy solidarita škodí politice a hodnotám, o něž se opírá“. Ruská politika, pan Putin a jeho tým, uzráli na udělení bobříka vyčůranosti za měsíc květen 2007.

Sobota 19. května: Pavel Bém se stal prvním pražským primátorem, kterému se podařilo pokořit Mount Everest. Gratulujeme. Panu primátorovi přitom omrzl malíček. Za každý velký čin se platí.

V případu týraného dítěte, který teď hýbe českými médii a policie v něm naráží na jednu záhadu za druhou, je zapleten i někdejší předseda Strany zelených a šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka. Vyšetřovatelé mají údajně podezření, že za tím vším je jakási náboženská sekta. Pan Patočka by se výborně hodil za jejího náčelníka. Dokonce by ho mohl hrát i ve filmu. Je to přesně ten typ. V Mladé frontě Dnes citovali „zdroj“ („člověka obeznámeného z vyšetřováním, který si nepřeje být jmenován“): „Nevíme, jestli je (Patočka, bd) součástí nějakého uzavřeného společenství nebo jestli pomohl s ukrytím Anny. Je velmi inteligentní.“ Pokud vyšetřovatelé dospěli k tomuto závěru, nevystavují si příliš dobré vysvědčení.

Vycházející hvězdou české politiky je hlava protibursíkovské opozice ve Straně zelených Matěj Stropnický. Vyšel s ním dnes velký rozhovor v Právu a zároveň i v Lidových novinách. Pro část čtenářů (k nímž se hlásím i já) představuje tak velká dávka tak stupidních názorů zdravotní problém: nedalo by se to příště zařídit nějak šetrněji?

Mladá fronta Dnes opět přesvědčila, že si zaslouží titul „Klausovy c. a k. poštovní noviny“. V sloupku na názorové straně vytýká zástupce šéfredaktora Musil Bémovi, že se fláká po Himalájích, místo aby se čelně a s vervou pustil do předsedy ODS Topolánka. V sobotním rozhovoru představují Klausova oddaného podržtašku Zahradila (kterého Klaus nasadil Topolánkovi do kožichu). A publicistika je věnována zmizelým vesnicím v tzv. pohraničí (naše pohraničí začíná u Mělníka). Konstatuje se tu, že „zájmu českých objevitelů o zaniklé obce nijak nebrání, že v nich žili před rokem 1945 hlavně německy mluvící obyvatelé“. Panebože, to je pokrok! Už to nevadí! A mluví se zásadně o „odsunu“. Nechápu, proč si lidé ze sdružení Antikomplex, o jejichž publikaci Zmizelé Sudety je řeč, nechají něco podobného líbit.

Obrněné pero Kremlu Natalia Sudliankova vytáhla v LN do boje za ruskou národní emancipaci vůči estonským utiskovatelům své malé bezbranné země. Po zpupných estonských útocích Rusové prý museli na 9. května vyhrát hokej a bylo jen nespravedlivé (všiměte si, jak citlivě nám tím leze kamsi), že proti Rusům stanul právě český tým, když Česko zatím nevztáhlo svatokrádežně ruku na pomníky Rudoarmějců (paní Sudliankova má zřejmě na mysli sousoší dvou ozbrojených homosexuálů u Hlavního nádraží, pro mne za mne, ať si tam ta ohavnost stojí, když jí to dělá dobře). To je pozoruhodné: já si myslel, že Rusové vyhráli prostě proto, že hráli lepší hokej, a ne kvůli mystickému 9. květnu. Navíc někde v pozadí cítím, že by ráda vedla jakousi analogii s oněmi dvěma hokejovými utkáními v roce 1969 ve Stockholmu. O ty, a o to, co bezprostředně po nich následovalo, bych prosím v této zemi, být Rusem, ani nezavadil. Je trošku rozdíl mezi maličkým Estonskem a dvěstěmilionovým Brežněvovým „SSSR“, jehož statisíce vojáků se u nás právě tehdy rozvalovalo. Pokud jde o „ožraly a drancovače“ a „neznámého ruského parchanta“ (tak prý se v Estonsku na vládních místech a v tisku hovořilo o ruských vojácích a o sporném pomníku), budeme se držet zásady „Důvěřuj, ale prověřuj“, kterou nám vštěpovali dědečkové a tatínkové paní Sudlianské, když u nás čtyřicet let hospodařili. Ono totiž tak trochu záleží třeba i na kontextu: Příklad: KGB a následně ruská propagandistická mašinerie měla samozřejmě v roce 1968 pravdu, když tvrdila, že se po území ČSR projíždějí americké tanky. Bylo třeba jen doplnit, že šlo asi o tři historické kousky z roku 1945, používané při natáčení hollywoodského velkofilmu Most u Remagen. Myslím, že tiskové podpoře ruské ambasády by bylo dobře vyhradit v našich novinách nějaké speciální místo, jako se to už úspěšně povedlo v případě nesčíslných článků předsedy ČSSD Paroubka, jejichž povaha je velmi podobná.

Když už jsme u Ruska, na summitu EU – Rusko prohlásil prezident Putin podle LN mimo jiné: „Situace se změnila. Rusko se ve srovnání s 90. lety změnilo a jiný je i jeho ekonomický potenciál… a změnila se i Unie. Zvýšil se počet jejích čl a uvnitř se stalo složitější řešit otázky, které se dříve řešily snáze. Chápeme to a soucítíme s vedením EU.“ Pan Putin je velmi citlivý člověk. V Česku zavládla jakási radost nad tím, že se vedení EU solidarizovalo se svými členy, které Rusko atakuje. Ta radost mi připadá znepokojivá. Proč se radovat nad něčím, co je úplně samozřejmé? Zřejmě nějak povědomě cítíme, že to v evropském prostředí samozřejmé není a že to nemusí mít dlouhé trvání.

Pondělí 21. května: čeští odboráři chystají na 23. června velké výletní zájezdy do Prahy spojené s protivládní demonstrací. Chápu, že odborové svazy jsou i v civilizovanějších zemích než je ČR spojeny spíše s levou částí politického spektra, ale pochybuji, že by někde byly tak důsledně obrněnou pěstí jedné politické strany, jako je tomu u nás. ČMKOS prý chystá, pokud se vládní koalice honem nepolepší, ještě tvrdší kroky. Bude revoluce? Musí se ale stihnout za dvě hodiny, aby pak byl ještě čas na procházku městem a na nákupy.

¨Při výstupu na nejvyšší horu světa zahynul český horolezec, nebyl to však pražský primátor, ale někdo úplně jiný. Primátor Bém tak zmeškal svou životní šanci. Kdyby byl při výstupu na Mount Everest nebo ještě lépe při sestupu (aby mu zůstal vavřín pokořitele nejvyšší hory světa) zahynul, nejen že by mu nehrozilo nebezpečí, že se v budoucnosti politicky znemožní (mrtví jsou proti tomu spolehlivě chráněni), ale postavili by mu navíc před magistrátem pomník a přejmenovali by po něm Mariánské náměstí.

Ohavná bolševická kýčovitá pohádka Pyšná princezna se natáčela v sudetoněmeckém mlýně! Totiž u Jetřichovic v Českém Švýcarsku. Aby jej udělali opticky a vlastenecky přitažlivější, zdemolovali napřed přilehlý hotel a pak mlýn stavitelsky počeštili. Po dokončení filmu usoudili, že splnil svou historickou úlohu, a tak dnes z něho stojí už jen obvodové zdi. Ty byly letos z rozhodnutí Ministerstva kultury prohlášeny národní památkou. Tomu se už nelze ani smát.

Bývalý americký prezident Jimmy Carter v sobotu označil politiku George W. Buse jako nejhorší v dějinách mezinárodních vztahů. Ten má tak co mluvit. Bezkonkurenčně největší mamlas, jaký v minulém století zaujal prezidentský úřad v USA, člověk, jehož vrcholným dílem byl strašidelně zvoraný pokus o osvobození rukojmí z amerického velvyslanectví v Teheránu, který skončil noční srážkou dvou amerických vrtulníků (nebo letadel, to už si přesně nepamatuji). Po čtyřletém hvězdném angažmá (podruhé už naštěstí nebyl zvolen, vystřídal ho Ronald Reagan) by se měl spíš pohybovat někde v newyorské kanalizaci než pronášet bohorovné soudy o svých nástupcích v úřadě.

Topolánkův pověřenec pro EU Zahradil navrhuje dosti podstatnou reformu organizace: pravomoci by se neměly přenášet jen od států k Unii, ale i naopak. To znamená že skupina zemí (jednotlivá země asi ne) by se mohla usnést, že se na ni v některých oblastech nebudou vztahovat zákony Unie. Tím by se z EU stala totálně nesmyslná instituce, o což zřejmě panu Zahradilovi jde. Možná, že by bylo nejlepší, kdyby se skupina zemí (totiž všechny země EU kromě Česka) usnesly na tom, že se na Česko unijní zákony nebudou vztahovat vůbec (lidově se tomu říká nakopnutí do zadnice). A to dřív, než české (lépe řečeno odéesácké) kverulantství udělá z Unie kůlničku na dříví.

Možná, že by to nebyla zase až tak velká škoda, protože Unii čeká portugalské předsednictví, a řeči, které v té souvislosti vede portugalský premiér, nevěští nic dobrého. Unie je prý stále zajatcem postsovětského myšlení a klade příliš velký důraz na východní Evropu. Je třeba se připravit na nové hrozby, na terorismus a radikální islamismus (a malé východoevropské králíky nechat na hraní Putinovi, doplňujeme my). Myslím, že by si pan Amado s panem Zahradilem docela dobře rozuměli, v podstatě jim jde o totéž. V Samaře se Amadův krajan Barroso a Angela Merkelová chovali kupodivu velmi důstojně. Do budoucna, jak se zdá, panu Putinovi (a panu Zahradilovi?) takové nebezpečí už nehrozí.

V průzkumech veřejného mínění ČSSD dotahuje ODS, takže po předčasných volbách začíná toužit Paroubek. ODS propásla svou příležitost loni, protože si netroufla prokousat se k nim přes Paroubkův pokus. Volby nechce ani místopředseda vlády Nečas, protože by mohly ohrozit znovuzvolení Klause prezidentem. Kéž by.

Lidové noviny uveřejnily pozoruhodný článek Ayaan Hirsí Alíové, o níž jsme v Událostech už informovali. Týká se situace v Turecku a pokud jde o tureckou armádu, upozorňuje na totéž, co jsem zmínil ve svém nedávném článku: že turecký politický systém se sice, pokud jde o armádu, odlišuje od toho našeho, ale právě proto je s tím naším podstatně kompatibilnější než třeba saudskoarabský nebo íránský. Doporučuji k přečtení.

Úterý 22. května: Péče o bezpečnost prezidenta Bushe při jeho pražském pobytu, píše Právo, bude stát (předpokládám že českou stranu, protože jinak by s tím v Právu nehauzírovali) deset milionů korun. Myslím, že je to přiměřená cena za to, že náš pan prezident bude mít po douhém a zaslouženém půstu konečně příležitost zcela oficiálně se setkat se svým americkým protějškem.

Premiér Topolánek zatím odolává neustálým výzvám Paroubka na střetnutí v ČT. Odmítání má svůj racionální základ: jednak (zatím) neprobíhá žádná předvolební kampaň, a jednak je výrazem premiérovy ohleduplnosti k divákům: je třeba šetřit jejich slabé žaludky.

Poslanec Tlustý objíždí Čechy, Moravu a Slezsko a bouří proti vládní reformě. Zároveň se ohrazuje, že by jeho motivací byla zhrzenost a pomsta Topolánkovi za vyhazov z vlády. To jistě není, nebo není to ani jediná, ani nejdůležitější motivace. Panu Tlustému jde o to, aby Topolánkova vláda byla, jak v lednu předčasně věštil rozzlobený prezident, skutečně jen přechodným jevem a nakonec udělala místo tomu, co si oba braši z plného srdce přejí, totiž velké koalici. Protože pan Tlustý je realista a jistě dobře ví, že třetí cesta zatím není. Bohužel, jeho kalkul by taky nemusel vyjít: preference ODS a stran vládní koalice klesají (taky jeho zásluhou), a Paroubkovi by se nakonec mohly zdát výhodnější předčasné volby. A pokud by pak měl spolu s komunisty v PS většinu, nebude pány Klause a Tustého k ničemu potřebovat.

V MfD píše publicista a horolezec Martin Vopěnka o himalájském dobrodružství pražského primátora: „Opravdu si někdo myslí, že se dá cesta na Mount Everest naplánovat jako politický kalkul? A že ji lze srovnat s nějakým bungee jumpingem? Takové úvahy mohou spřádat jen lidé, kteří nikdy nebyli ve skutečných horách. Vůbec netuší, co takový výstup obnáší. Kolik strádání, sebekázně a pokory. Něco takového se nepodstupuje s vypočítavostí.

Něco takového lze úspěšně podstoupit jedině z veliké touhy. A o tom, koho k sobě pustí, nakonec rozhodne hora.“ Jsem rád, že jsem nalezl spřízněnou duši. Z úvahy pana Vopěnky jednoznačně vyplývá, že největším primátorovým úspěchem by bylo, kdyby při svém výstupu (nebo raději sestupu) zahynul a dal tak poslední a nevývratné svědectví o své touze, o svém strádání, sebekázni a pokoře. Proboha, nepřeju mu to, jen se mi zdá, že by pak byl podle kritérií pana Vopěnky skutečně dokonalý.

Ruský ministr zahraničí Lavrov se právě zabývá plány na reformu NATO. Podle něho nedokáže fungovat jako organizace kolektivní bezpečnosti a je jen zástěrkou pro jednostranná řešení, která ohrožují ruské zájmy. Svěřme reformu NATO Rusku a budeme mít vystaráno.

Středa 23. května: Případ týraného Ondřeje a záhadné Aničky se neuvěřitelným způsobem zamotává. Je velmi obtížné se ubránit dojmu, že si někdo dělá z veřejnosti, médií a ovšem taky policie legraci. Věci se týká dnešní glosa.

Vláda se dnes dohodla na podobě daňové reformy. Zeleným se podařilo dosáhnout toho, aby se ekologická daň z paliv netýkala plynu pro domácnosti. Plyn bude levnější, vyhledávanější a staneme se na něm závislejšími. Pěkný dárek na rozloučenou prezidentu Putinovi.

V Právu napsal Jiří Hanák text pozoruhodný tím, že se mi podařilo s ním z poloviny souhlasit. To se mi přihází zřídkakdy. Pan Hanák ovšem mistruje pobaltské státy za to, že za války horlivě pronásledovaly Židy. To samozřejmě odedávna tvrdí Rusové. Nevím, jaké jsou znalosti pana Hanáka v těchto věcech a čerpá-li z jiných než z ruských komunistických zdrojů. Já sám si troufnu říci, že je mi to trochu divné ze dvou důvodů: za prvé, baltské státy neměly za německé okupace ani tu potěmkinskou autonomii jako Protektorat Böhmen und Mähren, byly spojeny s dalšími územími do jakéhosi administrativního celku, jehož podoba se pak proměňovala. A za druhé, aniž bych chtěl bagatelizovat pronásledování Židů v těchto oblastech, např. v celém Estonsku žilo v roce 1933 asi pět tisíc Židů, z nich bylo zavražděno necelých tisíc (pro srovnání: na území ČSR žilo v roce 1933 357 tisíc Židů, nacisté zavraždili asi 260 000).

V diskusi o eutanazii prohlásil David Rath: „Byl bych pro debatu s belgickými a holandskými kolegy o tom, jak se to u nich osvědčilo. Pokud ty zkušenosti budou dobré, já bych se klonil k zavedení podobné úpravy i u nás.“ To je velmi znepokojivé. Protože existuje jakási vyhlídka na to, že by se u nás mohl během času dr. Rath propracovat nejprve do čela ČSSD a pak i na premiérské místo a možná ještě výš, jsem velmi zásadně proti legalizaci eutanazie. Mohli bychom na to šeredně doplatit.

Průzkum CVVM poněkud zkazil Jiřímu Paroubkovi prestiž: podle něj se náskok ODS před ČSSD za poslední měsíc nezměnil (6%) a ostatní dvě strany vládní koalice mají dohromady o 3% víc než komunisté. K věci se ještě vrátíme.

Čtvrtek 24, května: Předseda zelených Bursík se dopustil malého, ale dost trapného faux pas, když se pokoušel proti svému oponentu ve straně Matěji Stropnickému dovolávat jeho otce, známého herce a jeden čas taky diplomata. Martin Stropnický udělal to, co by v jeho situaci udělal každý normální člověk (a otec): prohlásil, že svému synovi drží palce, i když v něčem (americká radarová základna) s ním nesouhlasí. Pan Bursík si to bude muset s Matějem Stropnickým vyřídit sám, Stropnického rodina mu nepomůže.

Prezident Klaus se vyjádřil k dopisu, který obdržel od údajné Aničky, schovanky Kateřiny Mauerové. Prohlásil, že tu není od toho, aby věc rozsoudil, že mu dopis připadá jako fikce, že je podivné, když v devítistránkovém dopise čtrnáctiletého dítěte není jediný škrt a že má dojem, že „s námi někdo hraje jakousi hru“. Jsem rád, že se jednou s prezidentem na něčem taky shodnu.

Bojovníci za svobodu na chvíli přerušili svůj zápas s Habsburky a sudetskými Němci a vrhli se na film Operace Silver A, který líčí český odboj (zjevně ten nekomunistický) v době, kdy se připravoval atentát na Heydricha. Jeden bojovník prohlásil: „Je to bulvární karikatura. Brutálně zkresluje akce odboje.“ A jiný: „Film jen pokračováním řetězu nacistické a později též komunistické propagandy. Obě měly za cíl co nejvíce zesměšnit a zkarikovat český protinacistický odboj. Veze se na populistické vlně, která se v poslední době šíří Evropou a relativizuje hrdinství, omlouvá zlo.“ Vždycky, když slyším obřadná proklínání tohoto typu, vzpomenu si na padesátá a šedesátá léta: v té době a v bolševickém Československu pronesení takového institiucionálního prokletí znamenalo pro adresáta vyhazov z práce, zákaz povolání a občas i kriminál. Ted už to není tak jednoduché. Pak že pokrok neexistuje.

Žalobkyně zrušila rozhodnutí policie, která odložila případ bývalé starostky Nemanic Talašové (někdo dal na internet do erotické seznamky její adresu, telefonní číslo maturitní fotku s několika pornografickými obrázky a oplzlým textem, jímž dotyčná údajně vyzývá zájemce k sexuálním hrátkám). Podstatné je, že inzerát byl podán ze soukromého počítače nynějšího starosty. Je těžké předpokládat, že by se k němu za tím účelem byl někdo nenápadně a obratně vloupal. Případ si opravdu zaslouží mimořádnou pozornost kompetentních orgánů.

Rakouský prezident Fischer nepřímo podpořil ruského prezidenta Putina, který je teď na návštěvě ve Vídni. „Rakousko je pro co největší bezpečnost na kontinentu při co nejmenší úrovni zbraní.“ Je velmi obtížné zajišťovat touto technikou bezpečnost vůči islámským teroristům – a upřímně řečeno i proti Rusku. Zdá se, že rakouská politika se dostává do dalšího konfliktu se základními bezpečnostními zájmy ČR. S žádným naším sousedem nemáme tak problematické vztahy jako s Rakouskem a naše vztahy s Rakouskem nebyly nikdy tak špatné jako právě teď.

„Atentát na Heydricha byl jedním z mála případů v našich moderních dějinách, kdy se někdo rozhodl postupovat podle starého práva oko za oko a zub za zub“, tvrdí v Lidových novinách vojenský historik Eduard Stehlík. To je směšné. Brutální represe proti národnostním menšinám, Benešovo „vylikvidovávání“ politických odpůrců, to vše bylo neseno v duchu oko za oko, zub za zub. Na druhé straně nemohu uvěřit, že by za atentátem na Hendricha nestála střízlivá utilitaristická úvaha o tom, že to individuum je třeba zlikvidovat, protože je to darebák a zároveň bohužel mimořádně schopný člověk. V této souvislosti by mne zajímalo, zda se najde historik, který by byl schopen nestranně a objektivně posoudit, do jaké míry byl atentát na Heydricha správné rozhodnutí: velmi pozvedl pověst českého domácího odboje v očích západních spojenců. Na druhé straně strašná vlna teroru, která následovala, domácí odboj skoro zničila a stála kvantum lidských životů. Dá se to ospravedlnit? Nemám na tu věc silný názor, jak říká (v jiných souvislostech) náš pan prezident. Jenom je mi jasné, že řešení problému lze asi sotva svěřit uniformovaným historikům ozdobeným medailemi jako ruští váleční veteráni. Jinak si myslím, že by vlastně uniformy měli nosit všichni čeští historici. Hodnosti se budou udílet podle zásluh o stát a ideové správnosti názorů, ti mimořádně zlobiví (moc jich není) dostanou uniformy pruhované a nebudou smět jezdit veřejnou dopravou.

Pátek 25. května: k poslanci Tlustému se v kritice vládního balíku přidali další členové poslaneckého klubu strany. Situace je dosti vyhrocená: pokud by couvl Tlustý, politicky se odepíše. Pokud se mu podaří vládní návrh při hlasování v PS zabít, bude mít Topolánek dvě možnosti: buď dodržet slovo a odstoupit, nebo se pokusit svůj závazek nějak zamluvit a úplně se tím znemožnit. Pokud bude mít Tlustý předem jistotu, že porážka reformního balíčku znamená, že vláda končí, bude mít rozhodování ztížené. Pokud bude mít podezření nebo jistotu, že Topolánek mluví jen tak do větru, nebude s nesouhlasem váhat.

Jiří Paroubek rozhodl, že s jeho vědomím nebude nikdo jednat s „přeběhlíky“ o tom, aby hlasovali proti reformě. Jistě, nemá to zapotřebí. Spoléhá teď na rozvrat ve vládních řadách.

Exministr financí, místopředseda ČSSD a příležitostný komentátor Práva Bohuslav Sobotka píše dnes ve svém domovském listě: „Skutečným cílem (vlády, bd) je nejspíše jen snaha využít křehké většiny současného podivného vládního slepence k omezení společenské solidarity a zásadnímu přenosu daňového břemene z nejvyšších příjmových skupin na lidi s průměrnými příjmy. Jako by si ODS v časovém stresu a očekávání brzké nestability vybrala jen jednu hlavní cílovou skupinu, majetné lidi s vysokými příjmy, pro niž se rozhodla obětovat většinu svých předvolebních slibů ,které přece původně směřovaly k mnohem širším sociálním vrstvám. A tak seznam těch, koho tzv. reforma poškodí, pomíjí či zcela hází přes palubu, čítá bohužel většinu společnosti.“ K čemu je dobrá taková umanutá snaha prezentovat politického soupeře zároveň jako idiota a darebáka: k čemu by bylo vládě a vládním stranám vycházet vstříc jen velmi úzké skupince obyvatelstva („bohatci“), když bude v budoucnu potřebovat voličské hlasy?

Taktéž v Právu říká v rozhovoru paní, která se rozhodla nesvěřit své děti škole a vyučuje je doma, o své sociální situaci: „Rozhodně si nežijeme nad poměry, ale máme dostatek až mírný nadbytek všeho a jsme za to vděčni.“ Myslím, že něco podobného by si měla připustit většina lidí u nás. Zatím však podle různých anket skoro padesát procent lidí truchlí po minulém režimu – tedy zjevně dokonce i takoví, kteří ho pořádně nezažili.

Celé Brno žije setkáním patnácti středo- a východoevropských prezidentů. Události se věnujeme v dnešní glose.

Evropští socialisté uspořádali runcimanovskou misi do Ruska, která má udobřit Putina poté, co se představitelé EU na setkání v Samaře chovali poměrně důstojně. Za ČSSD se akce účastní europoslanec Rouček. S opozicí se bavit nehodlají. To je trochu úpadek, když jezdili evropští socialisté za totáče do Prahy (např. prezident Mitterand), s disentem se bavívali.

Metropolita Kryštof, hlava pravoslavné církve v ČR, prohlásil v rozhovoru pro LN: „S STB jsem nespolupracoval. Žádné citlivé informace jsem nikomu z StB nepředával. Nevím, proč jsem evidován.“ A o kousek dále se ohrazuje proti podezření, „že prý tvoříme most mezi panem Putinerm a zájmy České republiky. My jsme programově apolitičtí, naši lidé nespolupracují s žádnými cizími agenty.“ Obojí tvrzení je stejně věrohodné.

Sobota 26. května: Brněnská schůzka prezidentů dnes pomalu odeznívá: odjeli prezidenti Moldavska, Maďarska, Itálie a Rumunska. Přesto se zdá, že v jistém slova smyslu to Klausovi vyšlo. Problémy dělal premiér Topolánek, který údajně „nakusoval témata“. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Ministr spravedlnosti chce ve vládě předložit novelu zákona o soudech a soudcích, v níž by byla zakotvena odvolatelnost předsedů a místopředsedů soudů. Pravomoc by získal ministr spravedlnosti, v případě Nejvyššího soudu prezident. Při nesouhlasu odvolávaného by o věci rozhodl kárný senát Nejvyššího soudu. Soudci (mj. předseda soudcovské unie Jirsa ) se bouří. Vůbec se jim nedivím. Znamenalo by to podřízení soudní moci v citlivé záležitosti exekutivě. To je zejména v postkomunistické sloučenosti stejně nebezpečné jako povolení euthanasie. Ministr Pospíšil k tomu řekl: Funkce soudce je natolik exkluzivní, že musí respektovat potřeby státu a nikoli aby stát respektoval potřeby soudce.“ To je neuvěřitelný samoděržavý etatismus. Je tu božský stát, jehož potřeby musí občané, a tedy i soudci respektovat. Ve skutečnosti je to úplně naopak, stát je sluha občanů a musí respektovat jejich potřeby. To za prvé. A za druhé, soudní moc je součástí státní moci. Soudce nemusí respektovat stát, protože sám je stát, stejně a se stejnou vahou jako ministr nebo poslanec.

Jiří Hanák se patrně zbláznil. V Právu dnes píše: „Slova spáchat atentát mají v sobě cosi shazovačného. Reinharda Heydricha, možná třetího nejmocnějšího muže nacistické říše, zbavili života českoslovenští parašutisté, vysazení z Londýna s nedocenitelnou pomocí domácího odboje. Byla to legitimní poprava zločince v mimořádných okolnostech.“ Legitimní poprava je, když je někdo řádným soudem odsouzen k smrti a pak podle zákona předepsaným způsobem (na šibenici, elektrickém křesle, smrtící injekcí atp.) zbaven života. Na Heydricha byl spáchán atentát. Ten atentát je samozřejmě ospravedlnitelný, ale je to atentát a ne poprava. Říkat atentátu poprava je nevěcnost a výraz mindráku. Když si budeme takovýmhle způsobem křivit huby, dospějeme za čas na úroveň Severní Koreje.

Náměstek polského ministra zahraničí prohlásil, že Polsko nabídne Rusku možnost inspekcí v protiraketové základně USA. Jednak je otázka, má-li to zkonzultováno s Američany, a za druhé: kdyby na to Rusové přistoupili, přistoupili by na existenci základny na polském území a poskytli by ji bezděky legitimitu. Rusové ale americké základny na území někdejšího ruského záboru nechtějí, protože by to znamenalo, že jejich „blízké pohraničí“ se jim zase o krok vzdaluje.

Polští váleční veteráni se bouří proti tomu, aby polská televize opět vysílala seriál Čtyři v tanku a pes. Vůbec se jim nedivím, seriál jakoby jen tak mimochodem hnusně przní skutečné polské dějiny a je v tom srovnatelný s Třiceti případy majora Zemana. Problém je, že nevím, jak v Polsku, ale u nás hnusná díla bolševické propagandy od Pyšné princezny (sametová, skoro nepostřehnutelná verze) po zmíněný odporný estébácký seriál nikomu nevadí. Zato když někdo zobrazí odbojáře s druhé světové války jako záletníka, je kolem toho hned moře hysterie. Odbojáři (totiž ti z druhé světové války) jsou posvátné bytosti a jejich desakralizace by se asi měla trestat smrtí. Mluvčí polské federace válečných veteránů prohlásil: „Komunistické seriály, opěvující údajné polsko-sovětské bratrství ve zbrani, patří ke stejnému druhu jako nacistické a stalinské propagandistické filmy“. To je hezky otevřeně řečeno. U nás jsem nikdy nic podobného neslyšel.

K případu filmu Operace Silver A se vrací v LN Jana Machalická. Zamotala do toho trochu zbytečně problematickou figuru Julia Fučíka, ale jinak má úplně pravdu. Navíc pokus o zposvátnění nějakého historického období je vždycky namířen proti svobodě, kritickému myšlení a v posledku proti demokracii.

David Rath vrká v Právu v duetu s Alexandrem Mitrofanovem (je pozoruhodné, že ten rozhovor nesvěřili Alexandru Kramerovi, ten by snad přece jen neodvedl variaci na téma „Věrné milování“. Pan exministr mluví tentokrát ke čtenářům tenkým hláskem. Pozoruhodné je to, co říká k přímé volbě předsedy strany: „Přímá volba předsedy strany má jednu výhodu: nevolí Vás funkcionáři, těch je menšina. Volí vás běžní členové, kteří na vás mají nějaký názor, který si udělali v průběhu let. Končí zákulisní intriky, kdy ten podpoří toho a dohodne si to mezi sebou omezený funkcionářský aktiv…“ Nebylo by nejlepší omezené funkcionáře zrušit vůbec? Nestačil by jeden vůdce? Ve skutečnosti funkcionáři znají toho, koho volí, z daleko větší blízkosti a daleko lépe než členové. Volbu členstvem je nutno zmanipulovat, a je možné, a dokonce nutné použít daleko jednodušších a primitivnějších technik manipulace než při volbě nějakým stranickým orgánem.

„Špičkoví čeští architekti, desingéři, galeristé a režiséři“ sepsali petici na podporu Kaplického projektu Národní knihovny. „Hrubě se nám nelíbí, když se do projektu národní knihovny vnáší politika. Politici v tom jen vidí šanci, jak se zviditelnit. Signatáři petice jim zdárně sekundují, petice je taky politický nástroj. Možná by si to příznivci a odpůrci stavby měli mezi sebou rozdat jako skini a anarchisté. Rektor VŠUP Liška napsal v Kavárně Mladé fronty Dnes: „Takhle si populisté představují novou „demokracii“: každý je oprávněn do všeho mluvit, ať jde o kvalitu piva v hospodě, kde právě sedí, nebo o kvalitu uměleckých děl vystavených v Národní galerii. Leninská domněnka, že odbornost je buržoazní přežitek a že „zdravý názor obyčejného (pracujícího) člověka“ je nejvyšším měřítkem veškeré společenské kvality, je výchozím bodem komentářů našich nejvyšších politiků v čele s panem prezidentem. Populismus bulváru a nezdravá drzost laiků se v těchto nekvalifikovaných komentářích jeví jako přímé spojení s nedávnou minulostí, kašírované právem na „svobodu slova“.“ To je ovšem nehorázná drzost: samozřejmě, že laik nemá co mluvit do speciálních odborných záležitostí: ale každý má právo říci, že se mu tohle líbí a tohle zase ne. Líbení a nelíbení je demokratická věc, a pokud chce odborník kultivovat veřejnost, může nanejvýš vysvětlit, jak se mu to, co považuje za hezké, líbí, a snažit se tím čtenáře přesvědčit. Nemůže dokázat, že je to hezké a že se to musí líbit i ostatním, to se dokázat nedá. A bolševismus byl založen ne na demokratičnosti, ale na výlučnosti: že jsou věci, do kterých obyčejný plebs nemá co kecat, přičemž (i zde) byla hlavním kritériem „vědeckost“. Podle pana Lišky nemá drzý laik, jak z citátu vyplývá, právo mluvit ani do kvality piva v hospodě: musí počkat, až mu ji nějaký odborník pochválí, a teprve pak mu smí chutnat. Demokracie je však společnost laiků, kteří mají právo do všeho mluvit. Bolševismus stojí na společnosti pomazaných hlav (např. rektorů, abych byl zlomyslný), které mají kompetenci (a žádnou zodpovědnost, to jde ruku v ruce) a které musí „drzí laici“ poslouchat, jinak dostanou po papule (na což jsou vyčleněny zvláštní orgány).

V případě neexistující Aničky byl učiněn další krok kupředu. Anička sice neexistovala, ale počet těch, co se za ni vydávaly, roste. Zatím jsou známy dvě osoby, možná jich ještě přibude. V souvislosti s případem se mluví o jedné náboženské sektě. I k tomuto problému se vrátíme.

Estonský ministr zahraničí Ureas Paet nebyl překvapen jednotnou podporou Estonska ze strany EU na summitu v Samaře. Pan ministr je bytostný optimista, ve skutečnosti to je překvapivé a v dlouhé trvání takové jednoty není lehké uvěřit. Mnichovanské tradice jsou v Evropě příliš silné a příliš přitažlivé.

Pondělí 28. května: Právo dnes exceluje. Napočítalo pět tisíc demonstrantů proti americkému radaru v Praze (organizátoři udávají dva a půl tisíce, policie tisíc). Alexandr Vondra prý „straší“ povinnou vojnou, Bursík „vypeskoval“ Stropnického. Co se nehodí do krámu, musí se ve zpravodajství nenápadně vyšperkovat hodnotícími přívlastky.

Zvláštní pověsti v Právu požívá Jan Šinágl. Dostavil se s americkou vlajkou, a jak se v Právu píše „snažil se kázat, aby lidé byli pro radar“. Je to fajn, jak se zase pomalu vracíme k referování z doby Charty77. Pořadatelům údajně pětitisícové demonstrace se ho podařilo “uhlídat“. Zdá se, že Jan Šinágl se těší v kryptokomunistickém tisku podobné pověsti, jakou měl Samson mezi Pelištejci, Sir Francis Drake u španělské admirality nebo husité mezi křižáky. Škoda, že si nezazpíval, možná by se byla demonstrace rozprchla. Nemohu si pomoci, na jeho aktivitách tohoto druhu je něco obdivuhodného: ten člověk se nebojí. Jinak pro demonstrace, jako je tato, dodávají lidský materiál pochopitelně komunisté (je jich přes sto tisíc a dát dohromady ve vhodném čase a na vhodném místě pět procent členstva není problém). Tajtrlíci nastrčení do čela, aby to nevypadalo tak blbě, se pak zlobí, že je komunisty moc vidět.

Strana zelených přijala usnesení proti překračování stranického mandátu. Týká se zjevně aktivit Matěje Stropnického. Není šťastné, když se strana musí uchylovat k takovémuhle dekretování jednoty, svědčí to o tom, že má se Stropnickým problém. Stropnický vítězně poukazuje na to, že se usnesení týká i Karla Schwarzenberga, kterého zelení nominovali za ministra zahraničí. Jenže pan Schwarzenberg není členem strany a stranická usnesení se na něj nevztahují.

Na závěr svého setkání v Brně, o němž referujeme v komentáři, se prezidenti, patrně aby podpořili naše závěry, usnesli na tom, že Unie se musí za každou cenu rozšiřovat. Příští setkání bude za rok v Makedonii. Doufám, že tentokrát už bude pozván i Ázerbajdžán, Turkmenistán a Kazachstán. Jako čestného hosta doporučuji Sachu Barona Cohena alias Borata Sagdijeva: je to důstojné ztělesnění celého toho regionu, který tak pracně smontoval dohromady Václav Klaus.

Po delší době se v Právu probudil k životu Jan Kovařík: lehce denuncuje Topolánka (odmítl sice Posseltovo pozvání na Sudetoněmecké dny, ale neučinil tak dostatečně hulvátsky) a ministra Schwarzenberga (v rozhovoru, který jsme citovali, se opovážil použít pojmu „vyhnání“). Je dobré, že je pan Kovařík zase zpátky, už se nám po něm stýskalo.

Zdá se, že divoké a nepřehledné události kolem týraného Ondřeje a neexistující Aničky se odvíjejí od jakéhosi turistického oddílu jménem „Mravenci“, který degeneroval v fanatickou náboženskou sektu. Každým dnem přibývají další a další aktéři, a v tom shonu se neprávem zapomíná na Jakuba Patočku, kterému věnujeme dnešní glosu.

Zdá se, že příklad ČSSD, jež si za úplatu nechává pořizovat průzkumy veřejného mínění, potvrzující její úspěšnost, je nakažlivý. Národní knihovna (která vzala Kaplického projekt nadšeně za svůj) se obrátila na agenturu Median, a ta zjistila, že budova na Letné má víc příznivců než odpůrců. Nemělo by se to, podobně jako radar v Brdech, řešit celostátním referendem? Mně se budova zvlášť nelíbí, ne však natolik, abych se nechával spolu s Klausem přivazovat ke staveništi, a hlavně: myslím si, že je to věc toho, kdo to platí: když na to Národní knihovna má prachy, ať je po jejím.

Úterý 29. května: Jiřímu Paroubkovi by se na Hradě „líbil“ místo Klause ekonom Jan Švejnar. Otázka je, nakolik by se líbil komunistům (bez nich to nepůjde) a nakolik by se líbilo Švejnarovi, že tam sedí z milosti komunistů. Věcně vzato, na příštím prezidentovi bude hodně záležet. Není vůbec vyloučeno, že se během jeho úřadování k moci prodere Paroubek v neformální koalici s komunisty. Pak dostane úřad prezidenta docela novou důležitost. Upřímně řečeno si od Klause v takové situaci moc neslibuji, je agresivní, jen když u protistrany cítí slabost, a tahle protistrana slabá nebude ani náhodou. Na druhé straně neznám z čelných českých politiků nikoho, komu bych si v takové situaci troufnul důvěřovat.

Jiří Paroubek taky vyměnil stínového ministra dopravy. Dosavadní (Petr Moos) se mu spustil s ministrem Řebíčkem. Nahradí ho brněnský primátor Onderka.

Miloše Zemana navštívil v jeho lesním doupěti ruský velvyslanec Fedotov. Setrvali v šestihodinovém srdečném rozhovoru. Informace je lehce znepokojující: Zeman přišel o možné znovuuplatnění v ČSSD a hledá, kam by napřel své ambice. Paroubek ho bez problémů z ČSSD vypráskal; a zraněný medvěd, jak známo, je schopný všeho. Naznačil to ostatně už před časem tím, že se vyslovil pro příští členství Ruska v EU.

Jiří Paroubek prohlásil, že pokud bude Čunek obžalován a zůstane ve vládě, vyvolá ČSSD hlasování o nedůvěře. K té potřebuje sice většinu všech zvolených poslanců, ale zelení by v takovém případě jen velmi těžko mohli vládu podržet. Od předsedy ČSSD je to logický krok. Problém je jen, že teď zřejmě vyvrcholí přetahování o příslušné státní zastupitelství. To musí být pod strašným tlakem z obou stran. Je prakticky vyloučené, že by rozhodlo „nepoliticky“, a to ať Čunka obžaluje, nebo ne. Permanentní nedostatek přesvědčivé parlamentní většiny pro vládu vede k pustošivé politizaci institucí, které politické být nesmějí.

Jiří Franěk srovnává v Právu případ Bohumila Kulínského a Jiřího Čunka. Srovnání není od věci, oba jsou si podobné. Jen nevím, jak přišel na to, že se Čunek „usvědčil sám“. Čunek nedovedl věrohodně vysvětlit, kde vzal peníze, to ještě není žádné usvědčení. Na druhé straně si vůbec nemyslím, že by Kulínský byl čistý jako lilium. Jen se mi zdá, že vinou ostatních v případu „zúčastněných“ si s ním soud neporadí. Mmyslím si totiž, že by měl být odsouzen a ne lynčován jako chlípný šlechtic ve Fuente Ovejuna, a že to asi nepůjde. Svědectví poškozených je krajně nevěrohodné a mohou si za to samy.

„Lupiči terorizují obchodníky“, píše se v dnešní MfD. Jde o sérii přepadení na přerovské hlavní třídě. Z článku je jasné: za prvé, že jde o romské gangy, a za druhé: že se to nesmí napsat. Důsledkem takového tajnůstkářského tajtrlíkování může být jedině to, že občas si člověk dosadí romského pachatele i tam, kam nepatří. Tento způsob „ochrany lidských práv“ je zrůdný a je v rozporu se svobodou projevu.

Další zpráva je podobného charakteru: jednomu hotelu v Melbourne s výlučně pánskou homosexuální klientelou bylo přiznáno právo zakázat vstup heterosexuálům. To je úplně v přádku, pokud ovšem smějí být také hotely, které naopak zakážou vstup homosexuálům. Předpokládám, že i pak drtivá většina hotelů zůstane normálních, tj. že se nebudou šťourat v tom, jakou má host sexuální orientaci.

Podle Pavla Párala v MfD zrušil Ústavní soud odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Brožové s tím, že jsou bohové. Myslím si spíš, že ÚS správně vytušil, že představitelé naší exekutivy v čele s prezidentem jsou vyčůraní mocichtiví ctižádostivci, a že by tu měla být spolehlivě nezávislá instituce, která je bude držet v patřičných mezích, totiž moc soudní. Ne exekutiva, ne legislativa, ale soudní moc nezávislá od těch dvou právě vyjmenovaných je poslední zárukou demokracie.

Naši slovanští bratři a nedávní kolonizátoři z východu nám prostřednictvím svého (vládního) listu Izvěstija dali na vědomí, co s námi provedou, až spustí válku s Američany. Zpráva si zaslouží oglosování.

Středa 30. května: Podle nově objevených dokumentů byli exministři Sacher a Vacek a první polistopadový šéf Vojenské kontrarozvědky zároveň agenty této instituce. Informace mne uvádí poněkud do rozpaků: Vacek jako minstr obrany by byl jako typická „stará struktura“ problém, i kdyby nebyl agentem VKR (navíc proč byl náčelník generálního štábu ČSLA agentem kontrarozvědky, byť i se zvláštním posláním?). A proč byl agentem kontrarozvědky i její velitel? Nepochybuji o pravosti těch dokumentů, jen by to měl někdo vysvětlit.

Václav Havel doporučuje ponechat spolupráci pánů Vacka a Sachra s vojenskou kontrarozvědkou historikům. Historici jsou v pojetí českých papalášů a expapalášů jacísi hrobaříci, které zapáchající mršinu zčásti zkonzumují, zčásti zahrabou pod zem. V případě vyhnání sudetských Němců zafungovali bezchybně, tenhle nový úkol je podstatně snazší. A Václav Havel bude rád, když se nebude příliš rozbírat, proč zrovna tyhle lidi zařadil do polistopadové politické špičky.

Ruská propaganda zřejmě vycítila na české straně jakousi slabost (náznaky podělanosti?) a prostřednictvím svého orgánu Izvěstija hrozí atomovým úderem. Tématu se věnuje dnešní glosa.

Primátor Bém se vrátil z úspěšné výpravy do Himalájí. Přivezl si s sebou mimo jiné i sto šestnáct stránek deníku, ale vydat ho nehodlá: „Některé věci by byly nepublikovatelné, navíc je deník dost intimní záležitost“. Pan primátor tímto sdělením riskuje víc než výstupem na Mount Everest. (Možná to nějak souvisí s jeho přiznáním v dnešní MfD: „přišel jsem o miliony mozkových buněk“.) Na jedné straně sice dělá svému dílku velkou reklamu - bude to asi něco podobného jako Máchovy deníky, které se čeští národovci (tehdy narudlí) pro jejich obscénnost styděli vydat ještě v době, kdy jsem pracoval jako nakladatelský redaktor (tj. v šedesátých letech). Jednak ovšem v době, kdy např. z policie unikají i ty nejdiskrétnější informace, není moc pravděpodobné, že by např. v „Aha!“ nezačaly po čase prosakovat nejpikantnější úryvky z primátorova deníku. A co hůř – může vzniknout podvrh, který bude pana primátora kompromitovat nejen morálně, ale i politicky.

Jiří Paroubek s Lubomírem Zaorálkem se vypravili do komunistických Brd získávat snadné body proti vládě. Jenže se zlou se potázali, dostali místo toho vynadáno za to, že celou akci s americkými raketami kdysi sami rozjeli. Což je pravda. Měli projevit odvahu a zvolit lepší heslo: když rakety, tak ruské!

Petr Uhl v Právu píše, že Vojenská kontrarozvědka nebyla politickou kontrarozvědkou. Zajímalo by mne, jak na to přišel. Oběti jejího zájmu (např. Jan Beneš) budou mít na věc asi jiný názor.

Česko a Polsko prosazují v EU hlasovací systém, který by výrazně zkrouhnul převahu velkých zemí, především Německa. Za ČR se tuží osobní Topolánkův posel Zahradil. Divím se, že ještě nenavrhl, aby bylo při přidělování počtu hlasů zohledněno i to, zda patří k vítězům druhé světové války nebo ne. A Německo by mělo mít preventivně jeden hlas.

Čtvrtek 31. května: Olomoucká policie obvinila několik svědků, kteří potvrzovali vicepremiérovi Čunkovi alibi na den, kdy měl údajně přijmout úplatek, z křivého svědectví. Prý byli na úplně jiném místě, než tvrdili. Zpráva svým charakterem souvisí s tou, podle které na brněnské JAMU nestudovala Barbora Šdkrdlová, která se zase údajně vydávala za nalezence Aničku, nýbrž někdo úplně jiný. Je zajímavé, jak jsou si oba případy podobné, přestože jeden je zpolitizován úplně ze všech možných stran a v tuto chvíli to vypadá, že o nic jiného než o politiku v něm nejde, zatímco ten druhý se řítí jako bezprizorný meteorit mediálním vesmírem a těžko odhadnout, kam spadne a jak velkou za sebou zanechá díru.

Poněkud optimističtější je další zpráva: agentura STEM zjistila, že pražská olympiáda má o dost víc odpůrců než příznivců. Vzhledem k tomu, že zájem ČSSD na jejím pořádání není zatím přesně definovaný (aspoň jsem si toho nevšiml), dá se snad výsledek průzkumu vzít váženě a konstatovat, že v Česku ještě úplně nevymřel smysl pro realitu.

Prezident Klaus bude mít konečně příležitost setkat se sám a zcela oficiálně s Georgem Bushem. Zřejmě aby mu to patřičně opepřil, vynutil si nejspíš Bush, aby na slavnostní oběd byl přizván i exprezident Havel.

V souvislosti se současnou technikou jmenování členů Rady ČT píše v Právu poslanec Jičínský: „V ČR se dosud nevyvinuly tak stabilizované poměry, aby tu existovala reprezentativní skladba institucí z kulturní, vědecké, umělecké obce i z jiných zájmových uskupení, jež by si mohly přímo delegovat své zástupce do Rady ČT.“ Na tom je velmi mnoho pravdy. Závěr by ovšem měl být, že se v Česku dosud nevyvinuly tak stabilizované poměry, aby tu mohla existovat veřejnoprávní televize.

Evropská komise dala ČR velmi důrazně najevo svou zcela zásadní nespokojenost s dezolátním stavem veřejných rozpočtů. Vláda s tím nadšeně souhlasí, cítí, že má alibi. Opozice upozorňuje (ne neprávem), že se na růstu deficitu podílelo nesmyslné předvolební populistické rozhazování, jehož se s elánem účastnili i poslanci nynější vládní koalice (jen zelení jsou ze hry, tehdy ještě v parlamentě neseděli). České republice hrozí, že přijde o peníze z evropských fondů. Topolánkova reforma asi moc nepomůže, Tlustého je nerealizovatelná (a je otázka, zda by ona prospěla). Zřejmě jediné, co se v příštích týdnech může stát, je zrychlení tempa vzájemného obviňování mezi vládou a koalicí.

Polsko zažilo vášnivý konflikt o dětský seriál Teletubbies. Polská ochránkyně dětských práv pojala podezření, že jedna z postaviček skrytou formou propaguje homosexualitu, a předstoupila s tím před parlament. To bylo moc i na maršálka Sejmu Dorna, který ji požádal, aby veřejně nezesměšňovala svůj úřad. Protože podobných reakcí bylo více, ombudsmanka se posléze uklidnila. Na českém internetu panuje nad zprávou nezřízené veselí, ale české blbnutí s vítězi druhé světové války a obhajoba poválečných zvěrstev na Němcích je podobně ujetá: jen nejsou bohužel směšné, nýbrž hnusné. Než si začnete dělat srandu z Poláků, podívejte se do zrcadla na svou křivou hubu. Ke zprávě se vrátíme.