ARCHIV

A opět politika nařeďování

Jaký vlastně měl smysl víkendový brněnský slet prezidentů středo- a východoevropských států a státečků? Je třeba si zopakovat, kdo všechno byl pozván a kdo všechno se zúčastnil.

Přijeli: černohorský, polský, bulharský, rumunský, rakouský, chorvatský, slovenský, srbský, moldavský, maďarský, albánský, italský, makedonský a bosenský prezident. A samozřejmě prezident hostitelské země, Václav Klaus.

Ukrajinský prezident se z pochopitelných důvodů na poslední chvíli omluvil, omluvili se i prezidenti Turecka, Řecka, Německa a Slovinska.

Pozváno bylo tedy celkem 19 prezidentů (a započíst musíme ovšem i Klause). Při pohledu na mapu zjistíme, že z demokratických a postkomunistických zemí na východ od Rýna chybí jen baltské státy. Proč, k tomu se ještě dostaneme.

Nevýhoda takové sešlosti je, že prezidenti v těchto zemích často nemají velkou faktickou moc. Jejich úkolem je symbolizovat a reprezentovat svůj stát. Těžko od nich očekávat nějaké zásadní rozhodnutí nebo výrazné samostatné stanovisko – to je představitelné jen v zemích, kde je tak velký politický chaos, že se prezident může odchýlit od politické linie vlády. Jednat s prezidentem znamená tedy často jednat s možným prostředníkem, sice parádním, ale poměrně bezmocným. Klausovi nezbývá než pracovat s tímto materiálem, premiéry těch zemí si sezvat nemůže. Navíc formálně jen navazuje na někdejší iniciativy Václava Havla, který byl kdysi vmanévrován do pozice prezidenta po zániku OF a rozpadu federace a stejně jako dnes Klaus usiloval touto cestou o zviditelnění. Havlovým konceptem byla spolupráce „visegrádských“ zemí (Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko). Šlo o relativně nevelké uskupení, jehož smyslem mělo být společné úsilí o integraci do hlavních evropských institucí (EU, NATO). Vyjmenované země měly ze všech států někdejšího ruského záboru největší šanci na přijetí. Klaus a Klausův tehdejší ministr zahraničí Zieleniec byli pro samostatnou českou cestu (domnívali se, že zaostalí sousedé nás budou zdržovat, a kromě toho nikoli zcela neprávem Havla podezírali, že by rád zformoval jakousi středoevropskou postdisidentskou internacionálu; jádro Havlovy myšlenky však bylo správné). Z účasti na první schůzce v té řadě, která dnes vyvrcholila brněnským setkáním, se v roce 1994 Klaus co by premiér omluvil.

Pak Klaus se Zieleniecem zvolili taktiku tzv. rozřeďování: usilovali rozšířit společenství (zatím spíš plánované než reálně existující) natolik, až ztratí veškerou politickou váhu. Víkendové setkání dosvědčuje, že se to dokonale povedlo.

Zbývá základní otázka: proč chce Klaus po dokončeném díle v setkávání pokračovat, místo aby ho nenápadně ukončil? To, že se ve své funkci, která mu neskýtá moc příležitostí plést se do praktické politiky, otravuje (a musí vyhledávat náhradní aktivity, jako je boj proti nové budově Národní knihovny) bude asi pravda, ale není to dostačující. Klaus se nepochybně pokouší prosadit nějaký politický plán. Jeho vůdčí myšlenkou je už hezkou dobu emancipace od Evropské unie, která, jak se domnívá, nabývá příliš velké moci nad členskými státy a utlačuje jejich suverenitu. Proto se pokouší o obdobný experiment s rozřeďováním. Rád by zjevně soustředil jakési těleso, složené z kverulantů, kteří pokud už v EU jsou, se budou snažit ji oslabit ve prospěch vlastní suverenity, a pokud v ní nejsou, se do ní co nejrychleji dostat, což by ji buď také oslabilo, nebo úplně zničilo. Jádro „emancipačního“ bloku uvnitř EU tvoří dnes (z „nových“ zemí) Polsko a ČR. „Ředící materiál“ je velmi vydatný (Ukrajina, Turecko), stačilo by ovšem, kdyby do Unie byly co nejrychleji integrovány zbývající balkánské země, jejichž divoký konflikt byl celoevropským úsilím zatím ošetřen podobným způsobem jako vybuchlé reaktory v Černobylu.

Dalším prvkem ve hře je Rusko. Jediné, na čem se prezidenti údajně shodli, je potřeba rozvíjet dále dialog s Ruskem. V takto obecné rovině je těžké cokoli namítat. Souhlasil i Kaczyński. Klausův projekt je ovšem víc než jen „dialog“. Rád by zjevně použil Putina jako beranidla proti nadměrným integračním plánům Bruselu. Je to podobné, jako kdyby někdo chtěl zatloukat hřebíky odjištěným handgranátem. Klaus, který se vědomě hlásí k odkazu Edvarda Beneše, jde i tady v jeho stopách (přitom Benešovi v té strašné situaci mnoho dalších možností nezbývalo – Klaus dělá to, co dělal Beneš v tísni, ze zcela svobodného rozhodnutí). Z toho taky plyne, proč se mu baltské státy do kamaráčoftu nehodí. Jednak podle českého pojetí neopatří na rozdíl od nás k „vítězům druhé světové války“, a jednak je minimální naděje, že by pro takovou politiku měly pochopení. Pro ně je totiž EU a NATO totéž, co pro tonoucího záchranný kruh.

Nedovolil bych si tvrdit, že EU je dokonalá a že Klausvo znechucení z ní nemá žádný reálný základ. Jenže: je třeba usilovat o reformu EU zevnitř a hledat v ní spojence. Je třeba snažit se čelit sebevražedné politice Bruselu usilující o emancipaci od USA a hledat k tomu uvnitř EU spojence. Ale zároveň je třeba dělat k EU loajální politiku, protože to, že jsme do ní při našem současném stavu byli přijati, není od EU samozřejmost, ale vstřícný krok, za který bychom měli být vděční.

Klausovo emancipační úsilí naštěstí narazilo na dvě překážky. První z nich je to, že prezidentské těleso se neprokázalo být příliš účinným beranidlem: jak už řečeno, Turek a Řek vůbec nepřijeli, Juščenko, Köhler a Drnovšek se omluvili, další čtyři předčasně odjeli (Voronin se nedočkal žádné hmatatelné podpory ve věci Podněsteří, proč taky, Putin je náš účelový spojenec). A za druhé, Klausovi poněkud narušil jeho plány premiér Topolánek. Jeho role je neradostná: potřeboval by se nějak od Klause emancipovat a zároveň dost dobře nemůže, protože autorita čestného předsedy ve straně je obrovská a stejně i jeho podpora ve veřejnosti. Chtě nechtě se dostává do role nemilovaného pubertálního syna, který tatínkovi tu a tam způsobí nějakou nepříjemnost. V projevu na summitu prohlásil, že úsilí o vybudování amerického radaru znamená poslední krok našeho osvobození od ruského vlivu (trošku moc optimistické, ale budiž), a zmínil se kriticky o rakouských blokádách pohraničních přechodů. V obou případech jde o konkrétní, praktický a reálný problém. Klaus reagoval nespokojeně, Topolánek prý „nakousl několik problémů“.

Klaus „nakousl“ jediný problém: Kosovo. Zjistil, že se s ním nedá hnout, protože srbské stanovisko je v tuto chvíli neotřesitelné a názory zúčastněných se diametrálně liší. Jenže kvůli tomu se zrovna nemuselo do Brna sjet patnáct prezidentů.

27. května 2007