26.3. - 31.3.2007

ARCHIV

Ministr Schwarzenberg a „vyhnání“

Ministr zahraničí Schwarzenberg má zaděláno na malér. Jinému by to možná prošlo, ale on je jako aristokrat s národní identitou pro mnohé naše krajany podezřelou sledován ostřížím zrakem. A tak ČTK přinesla včera zprávu o tom, že ministr použil v rozhovoru pro víkendové vydání listu Berliner Zeitung pro to, co se u nás stalo s českými Němci, slovo „vyhnání“.

Ministr Schwarzenberg je v tom ovšem (skoro se mi chce napsat bohužel, protože je třeba nazývat věci pravými jmény) nevinně. Abych to doložil, uvádím nejprve překlad sporné pasáže (představuje jen malou část obsáhlého interview) a pak vlastní komentář.

BZ: Můžete akceptovat, když sudetští Němci hovoří o „vyhnání“?

S.: To, k čemu došlo v roce 45, bylo přirozeně vyhnání. Je nesmysl to popírat. Byl jsem vždycky pro, že je třeba věci pojmenovávat pravým jménem.

BZ: Jak pociťujete německou debatu, která se pokouší posunout historii vyhnání opět do popředí?

S.: Podívejte se. Nedá se vůbec pochybovat o tom, že to, co se stalo, bylo strašné. To celé bylo hrozné. Zároveň musíme vědět, že ta věc měla svou prehistorii. Absolutně rozumím tomu, když lidé chtějí vědět, co se stalo s jejich prarodiči. Jsem ale proti tomu, když se to instrumentalizuje. Myslím, že bychom se měli konečně zabývat přítomností a budoucností. Obojí je komplikované až až. Když se dějiny instrumentalizují, vede to vždycky ke katastrofě. To je zkušenost dvacátého století.

BZ: Podsouváte Erice Steinbachové, předsedkyni Svazu vyhnanců, že instrumentalizuje dějiny?

S.: Nikdy nikomu nic nepodsouvám. Ale mnohá její vyjádření tak působí. Doufám, že paní Steinbachová má tu nejlepší vůli.

BZ: Velká koalice v Německu se usnesla, že v Berlíně má být „viditelné znamení myšlenky na vyhnání“. Co o tom soudíte?

S.: Domnívám se, že něco podobného není ideální v zemi, která byla jistě hlavním postiženým ve věci vyhnání, ale bez jejíhož přičinění by se celý ten proces v Evropě nebyl spustil. Nejen lidé, ale i místa mají své historické zatížení- Berlín pro mnohé Poláky, Mnichov pro mnohé lidi z českých zemí, Workuta pro mnohé Němce. To je třeba vzít v úvahu. Byl jsem přívržencem ideje, že by ideálním místem pro takový památník byla Wroclaw. Tam se všechno sbíhá: nejdřív je třeba vzpomenout útěku Poláků, pak vyhnání Němců, a pak byla nově osídlena lidmi, kteří byli sami vyhnáni.

BZ: Můžete vysvětlit,proč otázka vyhnání vzbuzuje mezi Polskem a Německem tolik rozmrzelosti, kdežto mezi Českem a Německem je mezitím relativní klid?

S.: Buďte trochu objektivnější! Před deseti lety to bylo obráceně – mezi Polskem a Německem panovalo dokonalé srozumění a vztah mezi Německem a Českou republikou byl o něco napjatější. Kdo kdysi utrpěl poranění kostí, ví, že při každé změně počasí cítí bolest. V politice je to zrovna tak. Mohou to být snad jen fiktivní bolesti. Ale bolí stejně jako ty skutečné.

K tomu je třeba poznamenat:

Za prvé: ministr se striktně drží formulace Česko-německé deklarace. V ní se slovem Vertreibung, které v rozhovoru používá (v české verzi se hovoří o „vyhánění“) používá výhradně pro to, co se stalo v roce 1945, tj. pro tzv. „divoký odsun“. Organizované deportace začaly až v lednu 1946 a deklarace pro ně používá slovo „nucené vysídlení“ (Zwangsaussiedlung).

Za druhé: ministr důsledně zastává české oficiózní stanovisko, které se promítlo i do textu deklarace. Věc měla svou „prehistorii“ (je tedy třeba vidět, co bylo příčinou a co důsledkem). A je třeba se konečně věnovat přítomnosti a budoucnosti (což ve skutečnosti znamená „je třeba se přestat věnovat minulosti, protože je pro nás nepříjemná, dosud jsme se s ní nevyrovnali a vůbec se nám do toho nechce“).

Za třetí: minulost se nemá „instrumentalizovat“. Podle mne je politickou instrumentalizací minulosti nestydatá česká oficiózní ideologie, podle níž byl „odsun“ OK, protože to tenkrát dělali všichni a my jsme k tomu měli dostatečnou příčinu (tj. každý musí pochopit, že když se druhá strana za války chovala jako dobytek, měli jsme po válce morální nárok na totéž).

Za třetí: ideálním místem pro památník je prý Wroclaw. Důvod je vyčůraně zjevný: jeho zřízení i provoz by byly pod kontrolou polské vlády. Proč ho neudělat rovnou ve Lvově, odtamtud bylo přece vyhnáno spousta Poláků! Přitom je možný docela jednoduchý kompromis: ať si Poláci udělají památník pro své vyhnané ve Wroclavi (pro méně informované čtenáře podotýkám, že na počátku minulého století měla necelých 423 tisíc obyvatel, z toho skoro 98% byli Němci, asi 3 tisíce byli bilingvní a jen něco přes pět tisíc hovořilo jenom polsky; nedá se předpokládat, že by se tento stav do roku 1945 nějak výrazně změnil) nebo ať si ho vyvzdorují na Juščenkovi a Janukovičovi ve Lvově a nechají Němce, ať si ten svůj vybudují v Berlíně. Proč musí být jen jeden společný.

Za čtvrté: ministr Schwarzenberg dává najevo velkou loajalitu české nacionální doktríně. Kdyby to nedělal, nebyl by ministrem, nebo aspoň nebyl by jím moc dlouho. Na jeho omluvu je nutno uvést, že jeho postavení je velmi choulostivé: dá se přirovnat k postavení židovského politika v zemi skrz naskrz prolezlé antisemitismem. Závěr? Žádné zázraky od něho nečekejme.

-bd-