Co týden dal

Pondělí 2. července: mezi ODS a TOP09 zuří boj o odkaz ministra Pospíšila. TOP09 žádá, aby premiér dokázal pravdivost důvodů pro odvolání ministra spravedlnosti, které uvedl, tím, že jmenuje doktorku Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně v Praze. Je zcela jasné, že to premiér pod takovým nátlakem ani dost dobře udělat nemůže. Premiér zase tvrdí, že je zcela irelevantní, co si o obsazení postu vrchního státního zástupce v Praze myslí TOP09 nebo ODS, protože o obsazení funkce rozhoduje ministr spravedlnosti a nejvyšší státní zástupce. Žádná politická strana jim prý do toho nesmí strkat nos. Ve skutečnosti nos ODS už v tom pevně vězí, zastrčil ho tam on sám a nějak se to ani nesnažil moc maskovat. Pospíšilovský maelström nasál už i kauzu paní Parkanové, premiér se domnívá, že by nejlogičtější a nejsprávnější řešení bylo, kdyby Parkanová požádala o své vydání sama. Ve skutečnosti by to bylo jen nejpohodlnější řešení pro pana Nečase a jeho stranu. Sněmovna ovšem Parkanovou vydat nesmí, protože se tím otevřou stavidla ke směšování politické a kriminální odpovědnosti politiků a položí se možná základy nějakých budoucích politických procesů. Je to nebezpečné z tohoto v podstatě technického důvodu.

O tom, že odvolání ministra Pospíšila s ODS přece jen trochu zacvičilo, svědčí i skutečnost, že vedení strany považovalo za nutné vydat otevřený dopis na podporu ministra Nečase. Podepsali ho všichni straničtí papaláši s čestnou výjimkou prezidentského kandidáta Přemysla Sobotky (a předsedkyně královéhradecké předsedkyně strany Horníkové). Text je velmi legrační, svou strukturou připomíná poněkud Antichartu (to prosím už někdo napsal, zapomněl jsem kdo, příměr je velmi trefný a proto ho tu opakuji): především v tom, že jde o Pospíšila, ale o tom tam není ani slovo, jen se deklaruje, že strana je pevně semknuta za svým předsedou.

Tragikomika nynější situace je v tom, že v koalici zuří poté, co se zbavila Věcí veřejných, nesmiřitelný boj mezi Pravdou a láskou a Neviditelnou rukou trhu. Tato stupidní polarizace občanského tábora zůstane nejspíš trvalým a neblahým vkladem Václava Havla a Václava Klause do české politiky. Má pro všechny zúčastněné vyloženě sebevražednou povahu, nimo jiné i proto, že veřejnost už jí vůbec nerozumí (a není se co divit, vždyť to bylo tak dávno).

Úterý 3. července: Poté, co premiér zatroubil k útoku, jsou teď i poslanci ODS pro vydání Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání. Poslanec Benda prohlásil, že jedině soud může vyvrátit pochybnosti, zda případ není zpolitizován. To je nesmysl, soud nebude rozhodovat o tom, je-li případ zpolitizován nebo ne, bude rozhodovat, zda je Parkanová vinna, nebo ne. O tom, zda je případ zpolitizován, je kompetentní rozhodnout Sněmovna – a v tom případě Parkanovou nevydat. Vzhledem k tomu, co se dnes o případu ví (a nic převratně nového se už bezpochyby nedozvíme), musí být i panu Bendovi jasné, že soud nerozhodne vůbec nic, jen paní Parkanové a TOP09 zůstane černý Petr, a takový „nevýsledek“ je zjevné politikum, nic víc. A veřejnost bude znechucena – další papaláš unikl zaslouženému trestu, a „orgány“ opět prokázaly, že nefungují tak, jak by měly.

Novým ministrem spravedlnosti se stal místopředseda ODS Pavel Blažek. Přichází do terénu zplanýrovaného vykopnutím jeho předchůdce, nedovedu si představit, jak by v takové situaci mohl obstát. V rozhovoru pro MfD řekl mimo jiné: „Když státní zástupci vykonávají špatně svoji práci, mohou někomu zkazit život. Stačí, když policista špatně dozorovaný státním zástupcem sdělí někomu obvinění a dostane se to do médií. I když člověk později prokáže nevinu, bude navždy zdiskreditovaný. Případ ministryně Parkanové. Jestliže se prokáže, nejlépe u soudu, že policista požádal o vydání jednoho z nejvyšších funkcionářů v zemi a bylo to celé nesmysl, očekávám, že státní zástupce vyvodí odpovědnost. Je tady od toho, aby nemohlo docházet k takovým věcem.“ To mi připadá nějaké divné, obžalovaní by tedy vlastně měli být jacísi pokusní králíci, na nichž se bude testovat spolehlivost státních zástupců? Je zjevné, že tam, kde něco podobného hrozí (a to je i případ Parkanové) se věc vůbec k soudu dostat nesmí.

Středa 4. července: Ministr spravedlnosti Blažek promluvil: „Mezi ministerstvem a nejvyšším státním zastupitelstvím existuje vztah nadřízenosti a podřízenosti, vyjma konkrétních trestních řízení, anebo řeknu to ještě jednodušeji, nadřazenosti a podřazenosti… Opakuji, a budu to říkat mockrát, podřízený je Pavel Zeman ministerstvu spravedlnosti.“ To je zjevně zadání, s nímž přichází pan Blažek do své funkce, aby ho uvedl v život. Jeho předchůdce to zjevně tak nebral, a asi proto letěl. Mělo by se tedy zjistit, zda toto pojetí odpovídá dikci zákona (současného, pokud se nemýlím, chystá se nový, a pokud v tom starém není „Blažkova doktrína“ dost pevně zakotvena, bude ji zjevně třeba do nového zapracovat). Mně osobně přijde přece jen divné, že by před ministrem spravedlnosti měli stát státní zástupci v haptáku, a proto by se mělo velmi přesně vymezit, v čem státní zastupitelství ministerstvu podléhají a v čem ne. Státní zástupce zastupuje stát, ne momentální vládnoucí kliku.

Pan poslanec Babák (bártovské VV) se před časem popral v hospodě a přišel o dva přední zuby. Ten, kdo mu je vyrazil, byl teď obviněn z těžkého ublížení na zdraví (pan Babák bezprostředně po souboji, který pro něho dopadl tak neslavně, celou věc jakoby velkoryse bagatelizoval, a v novinách se tehdy psalo mj. i o tom, že jeho velkorysost má pragmatický základ, protože rvačku prý vyprovokoval). Obviněnému teď hrozí až osm let vězení. Bylo by zajímavé zjistit, zda je chrup poslance chráněn zákonem víc, než chrup obyčejného smrtelníka. Podle dikce zákona asi ne, ale praxe může být jiná.

Pan ministr má vůbec spoustu velkých plánů. Nejdřív si zve na kartáč nejvyššího státního zástupce Zemana, chce s ním pohovořit mj. i o jeho návrhu na jmenování dr. Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze. Pak se prý těší na setkání se samotnou dr. Bradáčovou, chce si totiž „ověřit její integritu“. Moc by mne zajímalo, jakých metod a prostředků bude přitom používat, zní to totiž dost hrozivě. Jinak pro spravedlnost je nutné podotknout, že TOP09 v posledních dnech horlivě usilovala o to, aby přesvědčila veřejnost, ODS i premiéra, že paní Bradáčová není kandidátkou nejvyššího státního zástupce, ale kandidátkou TOP09. A paní Bradáčová pracuje na svém PR od zatčení dr. Ratha na můj vkus přece jen příliš horlivě (viz moře rozhovorů nejrůznějším médiím).

V médiích probíhá dělostřelecká příprava na zítřejší svátek Cyrila a Metoděje. Pokud jde o samotnou „ideu“ tohoto kultu, je to zvláštní pokus o naroubování panslovanského šovinismu na křesťanský univerzalismus, chytla se ho katolická církev v našich krajích poté, když v devatenáctém a dvacátém století začínal nabývat vrchu nacionalismus a ona cítila potřebu „být přitom“. Kult se hodí taky imperiálním ambicím Ruska, nejen toho komunistického. „Věrozvěstové“ přitom nebyli Slované, ale Řekové ze Soluně (správně se to jmenuje Thessaloniki, uvádím to proto, aby se naši turisté v Řecku dokázali orientovat) a šlo jim (přinejmenším také) o uplatnění politických ambicí Byzantské říše, v níž bylo náboženství jen služkou politiky (tato tradice se v Rusku uplatňuje dodnes). Bylo velikým štěstím, že „slovanským věrozvěstům“ tato část jejich plánu nevyšla. Proto upozorňuji na sloupek Zbyňka Petráčka v dnešních Lidových novinách. Nejde ostatně o žádný nový objev, problému se věnoval už dávno Emanuel Rádl (v knížce Válka Čechů s Němci) a já jsem jeho hlavní myšlenky ocitoval v Událostech v roce 2001. Protože je to už dávno, dávám tu k dispozici link na ten citát.

Sobota 7. července: Miroslav Kalousek popírá, že by telefonicky vyhrožoval vyšetřovateli případu Parkanová. Obrátil se na Generální inspekci bezpečnostních sborů se stížností. Pokud vyšetřovatel nemá zvukový záznam telefonátu nebo svědka, má smůlu, není schopný doložit to, co tvrdí. A bude se taky zjišťovat, kdo to vynesl na veřejnost.

V pátek jsme slavili Mistra Jana Husa. Zaujala mne zejména poznámka Daniela Kaisera v LN. Zjevně po vzoru Václava Klause (ten se ovšem v posledních dnech věnoval sportovnímu komentátorství a filmové kritice) se pokouší v duchu oslavence reformovat současné české církve. Zahulit dostává především Českobratrská církev evangelická, neujímá se husitské tradice dost horlivě, a „novináři“, kteří nevolají dost hlasitě po její obrodě. Ještě že máme pana Kaisera.

Pokud jde o Husa samotného, stal se v devatenáctém součástí českého nacionalistického pseudomýtu. Myslím, že si to nezaslouží. Nerad se opakuji, proto v této souvislosti jen upozorňuji na svůj fejeton z Událostí z roku 2002, zde je link.

Dvojsvátek Cyril a Metoděj – Hus má v rytmu kultovního života české společnosti významné místo. Od počátku května vždy vypuknou pompézní oslavy, jejichž hlavním smyslem je zabránit nezaujatému kritickému pohledu na významnou část našich novodobých dějin. Je zapotřebí halasně slavit a halasně kvílet. Na to, aby se všichni řádně zapojili a nekverulovali, dohlížejí různí uniformovaní i neuniformovaní historici, a v poslední době to vypadá, že i policie České republiky (k problému se vrátím). Letos to bylo zvlášť vydatné vzhledem ke kulatému výročí německých represí v protektorátu. Dvojsvátek má roli jakéhosi závěru: všichni tři oslavenci (Cyril, Metoděj i Hus) bojovali proti Němčourům a za naši slovanskou myšlenku, jsou součástí českého nacionalistického mýtu, tak říkajíc nadčasovou. A signalizují: pohov, konec oslav a naříkání, začínají prázdniny, můžete si po té štrapáci, milí občané (chce se mi skoro napsat „poddaní“) trošku oddechnout. A nabírejte síly, od příštího května si to zase pěkně zopakujeme.

Pondělí 9. července: Ministr Schwarzenberg prohlásil včera v diskusním pořadu Otázky Václava Moravce, že považuje poslankyni Vlastu Parkanovou za nevinnou, takže nebude hlasovat pro její vydání. Na to mu každý odpoví, že o vině a nevinně je kompetentní rozhodnout soud. Otázka, kterou by měli poslanci zvážit, je, zda už samo zahájení trestního stíhání neznamená (zejména také vzhledem k náladám ve veřejnosti a tlaku opozice), že se stetře hranice mezi politickou a kriminální odpovědností. Je velmi pravděpodobné, že se trestní stíhání, které se nezdá být dobře připravené, povleče dlouhou dobu, nedobere se žádného jasného výsledku a poslouží jen politické diskreditaci obviněné a politického uskupení, jehož je členem.

V pořadu exceloval místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek: prohlásil, že Miroslav Kalousek kdysi pomáhal na ministerstvu obrany vytvářet nejlépe vybudovaný systém na rozkrádání peněz a že ho názor ministra Schwarzenberga, který byl jeho partnerem a oponentem v debatě, příliš nezajímá. Pan Zaorálek je opravdový gentleman a aristokrat ducha a jeho vytříbená zdvořilost je omračující.

K případu Parkanové se vyjádřil i sociální demokrat Stanislav Křeček, člen mandátového a imunitního výboru PS: „fascinuje mě, že se řeší nějaký znalecký posudek. Obvinění poslankyně zní, že „nezajistila adekvátní cenu““. Posudek sed ovšem měl týkat určení adekvátní ceny a zastánci Parkanové (a nejen oni) argumentují tím, že to v případě vojenského materiálu není možné. Pan Křeček se taky domnívá, že „pokud by nějaká strana hlasovala proti jejímu vydání, bylo by to sebevražedné“. Sebevražedné snad přímo ne, ale dost by ji to poškodilo. A české politické strany nejsou schopny takového jednání, v němž by riskovaly, že přijdou o preference, a to ani v tom případě, když by to jednání bylo správné a morální. Nemohu se zbavit podezření, že pan Křeček tuhle zbabělost českých politických stran (nejen těch koaličních) považuje za něco, co je docela v pořádku a v normě.

Úterý 10. července: Zdá se, že i část koalice podpoří vydání Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání. Někteří zvlášť vykutálení (premiér Nečas, dekorativní předseda VV John) by ovšem raději viděli, kdyby rezignovala sama a oni si nemuseli umazat ruce. Bože, takových jsem už v téhle zemi zažil! Jiní chytráci (např. poslanec Šťastný) nemají dost informaci, a tak se raději ze schůze odhlásí a sníží kvórum nutné pro vydání. To je ovšem skoro totéž, jako kdyby byli pro (kdyby se zdrželi hlasování, bylo by to zase totéž, jako kdyby byli proti; je obtížné vyhnout se v této situaci zásadě „vaše řeč budiž ano ano, ne ne“). Když slušný člověk nemá dost informací, aby se rozhodl, hlasuje proti.

Nový ministr spravedlnosti Blažek se sešel s nejvyšším státním zástupcem Zemanem. Výstup schůzky je, že pan Zeman trvá na svém návrhu jmenovat dr. Bradáčovou vrchní státní zástupkyní v Praze, a ministr konstatuje, že to je jeho právo. Kromě toho se shodli, že se za čtrnáct dní sejdou znovu. Věcně vzato je ovšem ministr v obtížné situaci, TOP09 dala najevo, že dr. Bradáčová je její kandidátkou, a udělala z celé záležitosti prestižní věc. Ministr by měl vlastně uznat, že pánům Kalouskovi a Schwarzenbergovi přísluší navrhovat vrchní státní zástupce, kdežto jemu přísluší jen právo je jmenovat, právo, které by mělo být definováno spíš po marxisticko-bolševicku „poznaná nutnost“.

Ministr Kalousek požádal Generální inspekci bezpečnostních sborů, aby prověřila obvinění, že vyvíjel nátlak na vyšetřovatele v kauze Parkanová. Kromě toho v Respektu napsali, že se nejmenovaný představitel ministerstva financí, který dříve působil v protikorupční policii, sešel s jedním nadřízeným vyšetřovatele případu Parkanová a snažil se ho ovlivnit. První věc je pravdě podobná (to ale vůbec neznamená, že by byla pravdivá), druhá se nedá ani potvrdit, ani vyvrátit, obojí ovšem svůj účel splní. Takovéhle zprávy jsou živnou půdou pro paušální přesvědčení, že politika je svinstvo.

ČSSD prozatím skončí blokování církevních restitucí. Je horko a její poslanci si potřebují odpočinout. Nic tím neztratí, až senát vrátí návrh Poslanecké sněmovně, začne cirkus znovu, tentokrát jako součást kampaně k podzimním volbám.

Severokorejský diktátor Kim Čong-un zahájil perestrojku. Na koncertě, uspořádaném na jeho počest v Pchjongjangu, se objevil Micky Mouse as další postavičky z Disneyových grotesek, jejich rej prý doprovázely houslistky v minisukních (dále vystoupila myšákova kamarádka Minnie, medvídek Pú či Sněhurka. Uniformovaní i neuniformovaní papaláši usazení kolem Kima prý nadšeně aplaudovali. Jaká inspirace pro Václava Klause! Snad to do příštího března ještě stihne.

V MfD jsem si přečetl, že Nadace Charty77 letos vyznamenala předsedkyni akreditační komise Vladimíru Dvořákovou Cenou Františka Kriegla. Dostala ji údajně za občanskou statečnost a neústupnost ve sporu s ministrem Dobešem. Myslím, že ocenění je zbytečně úzké, měla by být zahrnuta i občanská statečnost a obětavost, s jakou na sebe paní profesorka za normalizace vzala členství v KSČ, aby mohla prosazovat progresivní myšlenky (viz o tom náš text z minulého roku).

Středa 11. července: jak se dalo očekávat, Sněmovna večer vydala k trestnímu stíhání poslankyni Parkanovou, ta následně rezignovala na funkci místopředsedkyně Sněmovny. Pro vydání hlasovalo 117 poslanců, proti bylo 45 a 14 se zdrželo. Zdržet se je ve svém výsledku totéž co být proti, jen to vypadá líp. Hlasovat proti ovšem vyžadovalo jistou kuráž, což nechtěně potvrdil server lidovky.cz, který promptně otiskl jmenný seznam všech delikventů, aby si to s nimi mohl národ vyřídit (a ty, co se zdrželi, ušetřil). V ODS se našlo jen 14 poslanců, kteří hlasovali proti, čtrnáct včetně premiéra bylo pro. Jedním z těch, co hlasovali proti, byl poslanec Kubata, který to pro MFD taky zdůvodnil: „Budu hlasovat proti vydání, protože považuji za nemožné, aby policie někoho obvinila na základě pochybných konstrukcí za čistě politické rozhodnutí.“ To je přesné. Otázky vydat či nevydat Parkanovou se týká naše dnešní glosa.

Ivana Salačová, stíhaná v případu Davida Ratha a d., se rozhodla vypovídat a byla propuštěna z vazby. Její svědectví, jak se zdá, přitíží hlavně dvojici dr. Kott – dr. Pancová. Pokud jde o Ratha, nejednala prý nikdy ani s ním, ani s nikým na středočeském hejtmanství o předražených zakázkách. Bude dr. Rath nakonec vyviněn?

Pan Oldřich Danda cituje v Právu našeho starého známého, nejmenovaného poslance, tentokrát z ODS. Anonymus prohlásil: „Oni po nás chtějí, abychom jim pomohli nevydat Parkanovou, a sami přitom nevynechají jedinou příležitost – jako minulý týden kvůli Pospíšilovi a Bradáčové – aby nás nakopali do koulí.“ Postavení poslance, který si nepřeje být jmenován, má své výhody (nikdo ho za jeho slova nemůže popotahovat), ale i nevýhody: nemůže se proti tomu, co o něm napíšou, odvolat, protože by přestal být nejmenovaným poslancem. Z toho plyne, že v krajním případě nemusí ani existovat (což jistě není případ nejmenovaného poslance, kterého cituje pan Danda).

Karel Steigerwald otiskl dnes v MfD zarážející článek o případu Parkanové. Cituji jen několik zvlášť výrazných momentů: „Napříště se už ztěží najde důvod poslance nevydat, leda by demokracie zmizela a na poslance byl hon“. Hon na poslance už probíhá, právě byl mj. díky jejich indolenci odstartován, a je to součást mizení demokracie. „Pro ty, kteří si myslí, že Parkanová byla obviněna policií nesmyslně, platí: No a co? Copak to nezažíváme každou chvíli u lidí méně slavných, než je ona? Copak jsme neviděli dost přehmatů, které si občané museli protrpět až k hořkému rozuzlení, že jsou nevinní?“ Na rozdíl od pana Steigerwalda si myslím, že lidé nemají být obviňováni nesmyslně, ať už jsou slavní nebo ne. „Smyslem imunity určitě nikdy nebylo uchovat politiky v nějaká extra bavlnce.“ Tenhle argument mi připomíná slavné Husákovo tvrzení, že hranice nemají být korzo. Smyslem, imunity vždycky bylo uchovávat ty, které chránila, v extra bavlnce, protože bylo ve veřejném zájmu, aby byli v rámci možností ochráněni aspoň před těmi nejbrutálnějšími formami nátlaku, totiž před kriminalizací jejich politických (nebo jindy třeba soudních) rozhodnutí. Pan Steigerwald se pohoršuje, že na věci jako nákup vojenského materiálu existují dva právní názory. Jistě, na všechno by měl být jen jeden názor, aby byl pořádek. Kdo bude mít další, ten se zavře. A konečně, jen tak mimochodem na okraj tragického úmrtí soudce Studničky: „V příbytku se smečkou psů a ukrutným svinčíkem, hodným zpustlého bezdomovce, hledal klid pro své soudcovské úradky?“ Proboha, co je panu Steigerwaldovi do toho? Chce vytvořit komando, které bude dohlížet na to, jak pečlivě si soudci dělají doma rajóny? Zajímavé je, jak rozhodoval, a ne jaký měl doma pořádek. Nad úvahami tohoto typu zůstává rozum stát.

Čtvrtek 12. července: o očekávaném výsledku hlasování ohledně poslankyně Parkanové, který se taky dostavil, jsem psal už včera. K tomu jen pár drobností. Opravdu vehementně hájil paní Parkanovou jen ministr Kalousek. Těžko si z toho vyvodit něco jiného, než že v celá aféra je vlastně jen dělostřeleckou přípravou na tažení proti němu. K problému se vrátíme. Argument, že o věci má rozhodnout soud, je pokrytecký. Je to snad tak, že kdo (tedy který státní zástupce) si vzpomene, může jakkoli obvinit nějakého poslance, a pak je nutné pečovat o to, aby rozhodl nezávislý soud? Pokud je obvinění v takovém stavu, že je obtížné brát je vážně, je to jeden z relevantních důvodů pro nevydání. Mistrný výkon podala místopředsedkyně vlády Peake: vysvětlila velmi přesvědčivě, proč je třeba hlasovat proti vydání, a pak hlasovala pro vydání s tím, že poslanci sami znevěrohodnili institut imunity (jak to? v poslední době vydali kdekoho), a tudíž ho nesmí používat. Paní doktorka zjevně dozrála pro naše nejvyšší ocenění.

Jana Blažková (viz dnešní MfD) zjevně nemá ráda ministra Kalouska. To není žádné „kontroverzní“ stanovisko, nemít rád ministra Kalouska patří dnes k bontonu. Jistě, zaujímat kontroverzní stanoviska není nutné (a ani vhodné, mohou vás úředně obvinit, viz případ Šinágl). Jen vůbec nechápu, proč považuje za Kalouskovu chybu, že se „nechal od odborářů poplivat na demonstraci před svým úřadem“? Odboráři si ho žádali (Kalousku, vylez!) , a tak Kalousek vylezl. Měl místo toho vlézt pod stůl ve své kanceláři? To, že na něj odboráři plivali, nebyl problém Kalouska, ale problém odborářů. Je mi líto, ale zrovna tohle mi od paní Blažkové připadá jako drzost. Dále se z jejího článku dovídáme, že Kalousek dělí národ. To je osud ministra financí (s ministrem financí, který nedělí národ, není něco v pořádku, zvlášť v krizové situaci, v níž jsme se dnes octli).

Podle agentury SANEP ODS zaostává o 5% za komunisty a KDU-ČSL předstihla TOP09. Přesdvědčivě vede ČSSD, která prý těží z poklesu zájmu o případ dr. Ratha, který teď „přebil“ případ Vlasty Parkanové. A ODS si ublížila odvoláním ministra Pospíšila. To je pozoruhodné, koalice nepotřebuje pro svou porážku ČSSD, vystačí si sama: TOP09 se postarala o to, aby ODS doplatila na odvolání Pospíšila, a ODS se revanšovala ve věci Parkanové. Připomíná to Povídání o pejskovi kočičce, totiž jak se pejsek s kočičkou sušili poté, co se vyprali: nejdřív pověsil pejsek kočičku, pak kočička slezla a pověsila pejska, a tak tam viseli oba dva… a opozice pobaveně přihlíží.

Nově koncipované televizní Události zjevně nesplnily očekávání, které do nich jejich tvůrci vkládali. ČT se nepodařilo ani dosáhnout sledovanosti hlavních zpráv Primy. Proč se diví: to co předvádějí, je poněkud směšný tyátr, rozvleklý jako čínská opera. Moderátor Železný podává standardní výkon, na jaký jsme u něho byli zvyklí už z minula (vyniká zejména v aroganci, řekl bych, že to samo o sobě nestačí). Nakonec se jim povedlo dokonce i dokonale zlikvidovat předpověď počasí, máme sice možnost se seznámit s lidovou tvořivostí diváků (zajímavé přírodní úkazy), ale jak bude v příštích dnech, se dozvědí jen ti, co dovedou hodně rychle vnímat. Pokud jde o zpravodajství, dívat se na to je utrpení: myslím, že by nás, tedy diváky, kteří jim zatím zbyli, neměli tak mučit. Proboha, když už nic jiného neumíte, tak to aspoň zkraťte.

V Moskvě prý bode v nejbližších dnech zahájen proces se třemi členkami hudební skupiny Pussy Riot, které uspořádaly protestní happening proti Putinovi v chrámu Krista Spasitele v Moskvě. Zpráva ČTK cituje z obžalovacího spisu. Šlo prý o zločinné spolčení s cílem nenávistného útoku proti věřícím, účastnice zneuctily posvátnost církevního tajemství, dopustily se svatokrádeže a rouhačsky ponížily staleté základy ruského pravoslaví. Ve snaze způsobit pravoslavným křesťanům co nejbolestivější duchovní rány odložily svrchní oděv a před posvátným místem určeným k četbě svatého písma se ocitly v krajně nedůstojném postavení. S maskami na tváři odehrály urážlivou a rouhačskou píseň a celou minutu s cílem urážet věřící vykřikovaly hrubá slova, skákaly a imitovaly tanec a údery pěstí.“ Je zjevné, že rétorika obžalovacích spisů se na Rusi od bolševických časů nemění (dotyčný trestný čin se jmenuje „zlostné výtržnictví“), a podobná byla i v době před bolševismem. Rusko jede stále ve vyjetých kolejích, stále je supervelmoc, i když oslabená, a stále je nebezpečná: pokud bychom znovu spadli do jejích drápů, bude nám zle a budeme si za to moci sami, stejně jako v minulosti.

Pátek 13. července: na schůzi sněmovního bezpečnostního výboru vystoupil policejní prezident Lessy s obviněním, že i jemu telefonicky vyhrožoval Miroslav Kalousek v souvislosti s vyšetřováním případu letadel CASA. Kalousek se obrátil se stížností na Generální inspekci bezpečnostních sborů, ale nebude mu to dvakrát moc platné, opozice i média v zásadě vycházejí z toho, že se věc stala tak, jak tvrdí Lessy, ačkoli ten nemá nahrávku inkriminovaného telefonátu a Kalousek popírá, že by něco takového řekl. Lid ovšem nenáviděnému politikovi nevěří a žádá si jeho hlavu, minimálně média a opozice vycházejí této žádosti vstříc. Lessy prohlásil, že je schopen postoupit zkoušku na detektoru lži – to je něco podobného jako ve středověku Boží soud, má o pravdivosti či nepravdivosti obvinění napříště rozhodovat detektor lži? Pak přece ušetříme, žádné soudce nepotřebujeme, stačí nám přístroj. Navíc díky zfanatizované veřejnosti, opozici, která se snaží tenhle nebezpečný náboj využít, a koalici, která není schopná se v zásadních věcech solidarizovat (to platí o ODS i o TOP09; i když teď má zrovna ODS v neslušnosti navrch, už zítra to může být zase naopak, a už to taky naopak bylo – a ani jedna strana si tím nepomohla a nepomůže), to teď vypadá, že když to řekne policajt, je to hotová věc. Pokud se tahle zásada prosadí, doplatí na to koalice, opozice, veřejnost a nakonec i slušní lidé v policii ČR.

Pěkným dokladem je otvírák Lenky Zlámalové v Lidových novinách. Vše, co tvrdí Lessy, bere za hotovou věc, a fakticky ho vyviňuje: „Dramatickou debatu s ministrem financí nepovažoval za vyhrožování, proto o ní až do včerejška neřekl ministrovi vnitra ani premiérovi. Policejní prezident musí být odolný, vysvětlil Lessy.“ Tak nám to všem pěkně vysvětlil. Zato Kalousek se „silně rozčiluje“, „ztrácí nervy“, vyhrožuje a vůbec nad sebou ztrácí kontrolu. Závěr paní Zlámalové: „Kalouskovy útoky na policii a se dají vysvětlit tím, že Parkanová je jeho dlouholetou blízkou spolupracovnicí a nákup letadel CASA zprostředkovala s vysokou provizí firma Omnipol, která donedávna patřila ministrovu příteli Richardu Hávovi.“ Nedají se náhodou třeba taky vysvětlit tím, že pánové Martinec a Lessy neinformují o Kalouskových telefonátech ve všem všudy pravdivě? Zarážející je, že paní Zlámalová si tuhle možnost ani nepřipouští. Pan Kalousek jistě není žádný anděl (kdo z nás je anděl), ale štvanice, která se teď na něj pořádá, je odporná. Taky zásluhou paní Zlámalové. A taky pro pana Weisse je věc hotová: „Vyšetřovateli či policejnímu prezidentovi vyhrožuje, že skončí či budou odstíháni…“ Ani vyšetřovatel, ani policejní prezident mohou proti Kalouskovu tvrzení, že nic takového neřekl, postavit jen své tvrzení. Jde mi jen o to, že ta obvinění se musí napřed prokázat. Když se je podaří prokázat, má samozřejmě pan Kalousek smůlu. Když se pro politickou objednávku, ať už z lidu nebo třeba z Hradu, na prokázání předem rezignuje, vypadá to až moc jako mediální lynč.

Vrchol všeho je údajný přepis telefonátu Miroslava Kalouska s poslancem Skokanem. Proběhl před rokem (poté, co Skokan informoval novináře o tom, že Kalousek zfackoval mladíka, který ho na ulici hrubě urážel) a pan poslanec vycítil, že je dobrá příležitost přispěchat se svou troškou do mlýna. V Skokanově přepisu se Kalousek vyjadřuje hrubě a urážlivě, pan poslanec zachovává vznešenou netečnost hodnou Mucia Scaevoly. Pan poslanec je z Věcí veřejných, takže si vše nahrál, nahrávku ovšem nehodlá dát k dispozici, lidovkám.cz řekl: „Moje fotografie, poznámky či záznamy nikomu neposkytuji. Chápu, že by se tím lid bavil. Ale proto je nepořizuji. Slouží mi pro oživení mé paměti.“ Jenže: třeba by se ukázalo, že rozhovor neproběhl úplně přesně tak, jak si ho zapsal. Nebo vůbec ne tak. Dokud nahrávka (a ne nějaký přepis) nebude k dispozici veřejnosti, je to jako by nebyla, ať si vypadá sebepravděpodobněji. Co je pravdě poobné, nemusí ještě vůbec být pravda.

Podle navrhované úpravy poslanecké, senátorské imunity (a také imunity soudců?) to má do budoucna vypadat tak, že schválená imunita bude platit jen do vypršení mandátu, přičemž na dobu výkonu mandátu se pozastavuje promlčecí doba. To je úprava ukrajinského typu: po skončení mandátu se všichni poslanci, senátoři atd. zavřou (samozřejmě kromě těch poctivých, které si předem vytipovaly orgány k tomu kompetentní).

Předseda Národní rady osob ze zdravotním postižením, Václav Krása, prezident Svazu pacientů ČR Luboš Olejár a předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví Dagmar Žitníková se obrátili na ombudsmana Varvařovského se stížností na počínání ministra zdravotnictví Hegera. Sdělují v něm mj., že na ministra bylo mj. podáno i trestní oznámení. Nejspíš pro vlastizradu.

V Právu píše Peter Kováč o tom, jak si Ostrava připomíná výročí Zlaté buly sicilské. Použil v něm ovšem jedné neuvážené formulace: „Dne 26. září 1212 vystavil v Basileji sicilský král, pozdější římský císař Fridrich II. Přemyslu Otakarovi I. listinu, kterou trvale uznal dědičný královský titul českých panovníků.“ Formulace je kapitulantská až vlastizrádná, je s podivem, že kmenový autor Práva o tom neví a nedokáže využít bohatých tradic svého listu. V duchu těch tradic i v duchu nynějšího obrozeného vlastenectví by totiž měla znít: „Dne 26. září 1212 byl v Basileji sicilský král, pozdější římský císař Fridrich II. donucen vystavit…“ Zavilý Němec tak nepochybně učinil až na nátlak všeho našeho pracujícího lidu.

Američtí fašisté, kteří před lety masakrovali laoský lid, se teď k němu lísají, protože si tam chtějí vybudovat předpolí pro svou skomírající ekonomiku. Mají ale smůlu, nestydové, jsou zcela nedůvěryhodní, už se tam usadili Rusové a Číňané. Tak nějak vyznívá článek Ladislava Kryzánka na str. 7 dnešní Mladé fronty Dnes (jeho titulek zní: „Na Laos shodili dva miliony tun bomb. Teď se USA chtějí kamarádit“). Je pozoruhodné, jak je dnešní politická eurokorektnost podobá politické korektnosti bolševického střihu.

Sobota 14. července: je pozoruhodné, že jediný list, který dnes (a vůbec v poslední době) podává jakž takž věcné informace o případu Parkanová a v současné době se neúčastní celonárodního honu novinářů na ministra Kalouska, je Právo (totiž jeho vnitropolitické zpravodajství). Tak např. v Právu dnes najdeme poznámku o tom, že usnesení bezpečnostního výboru PS, žádající premiéra, aby ministra odvolal, není pro premiéra závazné (premiérovi se ho taky nechce ani náhodou poslechnout, nejspíš tuší, že dny vlády by tak mohly být sečteny). I reference o „záznamu“ rozhovoru s Kalouskem, který pohotově předložil poslanec Skokan, tu berou s rezervou (např.na rozdíl od LN). Moc by mne zajímalo, komu všemu tolik záleží na tom, ministra odstřelit. Že se ta představa líbí opozici, je pochopitelné, opozice se tak většinou chová. Ale jakýsi silný zájmem na tom musí mít i někdo z druhé strany barikády.

Policejní prezident Lessy varoval, že když policisté vidí, co se spustilo kolem stíhání Vlasty Parkanové, mohou být napříště velmi opatrní, pokud narazí na kauzy týkající se politiků. Zdá se mi sice, že Kalousek policii ČR poněkud křivdí, ta určitě nemá žádné vlastní politické plány, nicméně to, co se ukázalo, je pro ni spíš povzbuzující, společenská objednávka zní „co nejvíc politiků zavřít“, a nejsnadněji to projde u těch koaličních: nejen že po nich jde národ a opozice, ale navíc si ještě sami jdou navzájem mocně po krku.

Koalici se uprostřed vřavy podařilo celkem bez potíží prosadit návrh na zvýšení daní. Celonárodní hon na Kalouska a církevní restituce tuto záležitost přehlušily. Premiérovi se taky podařilo (prozatímně) zmermomocnit stoupence Neviditelné ruky trhu ve vlastní straně (vypadá to, jako by Ruka byla usměrňována hlavně z Hradu), aby zvyšování daní, smrtelný hřích proti Klausově doktríně, skousli. Jistě, to, co stát může ze zvyšování daní vyzískat, má své limity, úvahy o tom, nakolik byly překročeny, rád přenechám odborníkům, jen je mi podezřelé každé doktrinářství, i to zdánlivě nejsvobodomyslnější. Za zmínku rovněž stojí, že zvyšování daní rozzlobilo taky podnikatelské kruhy (když se spoří, nejde to udělat tak, aby se někdo nerozzlobil). Kromě toho se těžko zbavuji dojmu, že hon na Kalouska a problémy kolem zvýšením daní spolu nějak souvisejí.

TOP09 vybírá nástupce Vlasty Parkanové pro místopředsednickou funkci v PS. Počítá ovšem s tím, že Parkanová je hlavní kandidátkou, protože v době, kdy se bude volit, tj. v září, bude už její trestní stíhání zastaveno a ona tím bude očištěna. Tedy to chci vidět: paní Parkanová nebude očištěna nikdy, a taky nebude nikdy s definitivní platností zavržena. Setrvá už navždy v prvním kruhu pekla, v kruhu „předběžně zatracených“. To mi na celé akci připadá nejohavnější a nejnebezpečnější. Je to způsob, jak tichou cestou zlikvidovat kohokoli. Tedy kteréhokoli politika. Ti, kteří tomu dnes tleskají, se mohou zítra divit.

V MfD otiskli pozoruhodný příspěvek Františka Miloška k výročí rozdělení ČSFR. Mluví mi z duše, doporučuji k přečtení.

Předseda poslaneckého klubu TOP09 Petr Gazdík poskytl MfD rozhovor, týká se pochopitelně především případu Parkanová a postojů Miroslava Kalouska. Zmiňuje mj., že firma American Appraisal, na jejímž posudku policie ČR obvinění proti Parkanové buduje, nemá bezpečnostní prověrku a nemůže se dostat k tajným informacím (např. ke konfiguraci letounů CASA). Je pozoruhodné, že tak podstatnou věc dosud nikdo nezmínil. Jeho vysvětlení, proč byl pro vydání Parkanové (je zásadním přívržencem zrušení imunity) je věrohodné asi stejně jako způsob, jímž kdysi pan Kalousek ospravedlňoval svůj pokus o koalici s Paroubkem (s komunisty v zádech). Taky způsob, jak ospravedlňuje svou podporu jmenování dr. Bradáčové do funkce Vrchní státní zástupkyně v Praze, je podivný: „Jestliže si pan Zeman řekl, že na pražské vrchní státní zastupitelství chce Lenku Bradáčovou, tak já si přeju, aby nebyl ve svých návrzích omezován.“ To je přání, které bohužel není v souladu se zákonem.

EU má problém s Rumunskem, přesněji řečeno se způsobem, jakým socialistická rumunská vláda likviduje konzervativně orientovaného prezidenta. Samozřejmě, prezident není černobílý a vláda taky není černobílá. Černobílý je jen Viktor Orbán. Takže zůstane u znepokojení, štvanice na Rumunsko neproběhne, to by bylo moc, stačí Maďarsko. Nezapomínejme, že Rumuni jsou na rozdíl od Maďarů vítězi druhé světové války. Přidali se k Rusům, když začali v roce 1944 obsazovat jejich území, zjevně podle hesla, že svoboda je poznaná nutnost.

Dnešní LN informují o posledních událostech na Papui: „Policie na Papui Nové Guineji zatkla 29 lidí, podezřelých z účasti na kanibalském obřadu. Obvinila je z vraždy sedmi šamanů, informovala včera agentura AP. Příslušníci kanibalského kultu zřejmě snědli syrové mozky svých obětí a z jejich pohlavních údů uvařili polévku, sdělil velitel policie v přístavním městě Madang Anthony Wagambie. Uvedl, že vrazi byli přesvědčeni, že jejich oběti praktikovaly čarodějnictví. Také prý chtěly peníze a požadovaly sex od chudých obyvatel pralesa výměnou za údajné nadpřirozené služby.“ Vida, tak daleko jsme ještě nepokročili. V článku se píše, že „na tichomořském souostroví kanibalismus býval součástí tradiční kultury“. Je to tedy v podstatě jen folklorní záležitost. Neměla by být v zájmu multikulturrality chráněna? V každém případě má ministr Kalousek kliku: mozeček ani polívku si z něho nikdo dělat nebude, tedy zatím. Ještě se to nestalo se vším všudy součástí naší tradiční kultury.

Způsob, jakým dnes vede Daniel Kaiser (kdo jiný) s kým jiným než Miroslavem Kalouskem, je zvláštní. Tak na příklad: Kalousek argumentoval ve prospěch Parkanové tím, že náčelník generálního štábu Picek nákup letadel nakonec podpořil. Kaiser namítá, že se zmasírovat dal, jak vyplývá z uniklých dokumentů. Unikly dokumenty už tenkrát,když se o věci rozhodovalo?

Pondělí 16. července: policejní prezident Petr Lessy vydal manifest, který by se klidně mohl jmenovat „Mým policistům“. Praví v něm, že policii se daří odkrývat trestnou činnost i u lidí mocných a vlivných, a hodlají prý proniknout až do nejvyšších pater politiky (dostane se i na Klause?). Protože by přitom policisté mohli být (všimněte si, neříká, že jsou, je to člověk diplomaticky obratný) vystaveni různým tlakům, musí se pevně semknout. Explicitně sice zatím nevyzval národ, aby se semknul kolem svých policajtů, ale z celkového tónu prohlášení to tak nějak vyplývá. Protože ani jeden z celostátních listů, které pravidelně sleduji (Právo, MfD, Lidové noviny), prohlášení nepřetiskl, což je škoda, dávám tu aspoň k dispozici adresu, kde provolání naleznete. Také šéfové protikorupčního útvaru a ÚOOZ prohlásili, že se ve stíhání mocných nebojí jít výš a ještě výš. Policejního prezidenta kdysi jmenoval do funkce Vít Bárta, přesněji řečeno Radek John, a je ze své podstaty nesesaditelný (o to se měl údajně postarat Ivan Langer, myslil to jinak, než jak to dopadlo, ale to se u podobných vyčůraných záměrů stává). V souvislosti s těmito událostmi a prohlášeními mi maně vyvstávají na mysl verše Karla Havlíčka Borovského: Bože, kýž jsem policajtem, to je vyražení, koho chce, toho si chytne a dá do vězení. Příští dny a týdny ukážou, zda básníkova slova mají opravdu nadčasovou platnost. K problému se ještě, dá-li Bůh, vrátíme.

Lessyho se zastal velmi bojovně jeho nominátor, Radek John (je třeba ze všech sil zabránit „děsivým útokům politiků“ na policii ČR, jinak se dostaneme tam, kde jsme byli v roce 2010) a předseda poslaneckého klubu ČSSD Jeroným Tejc („Ve chvíli, kdy je tady snaha o jeho – tj.Lessyho, bd – kriminalizaci, tak si myslím, že toto jeho prohlášení je ještě to, které lze naprosto chápat“ – jistě, pan Lessy není teď tím, o jehož kriminalizaci má jít, že?). Bylo by zajímavé, kdyby některé ze zavedených agentur udělala průzkum veřejného mínění ohledně podpory Lessyho vystoupení – skoro bych řekl, že národ se za svou policií semknul, bylo by to poprvé v našich dějinách. To nic nemění na skutečnosti, že provolání pana Lessyho je něco naprosto neslýchaného, něco, co by se v žádném civilizovaném státě nemohlo stát. Bohužel to zatím nějak nikdo neřekl, ačkoli se to pořád ještě smí.

Místopředseda policejních odborů doufá, že se pod Lessyho provolání podepíše „každý čestný policista“. Kdo se nepodepíše, je nečestný a měl by být asi podle toho pojednán. „Čestní policisté“ jsou nepochybně podmnožinou „všech poctivých pracujících“, jak je známe z minulého režimu.

Vládní koalici se podařilo prosadit církevní restituce. To je ovšem silný výraz, přesněji by bylo říci, že opozice dovolila koalici, aby prozatím prosadila, že se o církevních restitucích bude dál jednat. Následně je bez problémů zabije v Senátu, a v PS, kam se zákon vrátí, nastane poslední bitva. Bude mít ODS odvahu spojit hlasování s otázkou důvěry vládě? Jinak, co si budeme povídat, zákon nejspíš neprojde.

V LN píší, že ministři za TOP09 nejhorlivěji odměňují své podřízené. Uvádějí celkové sumy ve srovnání s minulým rokem (tam, kde údaje jsou k dispozici). Jde o ministerstva financí, zahraničí, práce a sociálních věcí a zdravotnictví. Není to náhodou tak, že snad s výjimkou toho posledního jde o nejmohutnější ministerské aparáty u nás, což se musí do výše odměn promítnout?

Úterý 17. července: V ODS vzniká frakce „pravých odéesáků“. Jejím významným představitelem je poslanec a expředseda pražské organizace Šťastný. V duchu zásad „ochrana soukromí, malý a levný stát, nízké daně“ se obracejí proti restriktivní daňové politice „nejgeniálnějšího škůdce ODS“ Kalouska. Vládu ovšem neshodí (příklad Tlustého a Schwippela zatím moc netáhne). Jsou to také odeesáci skuteční, jak dnes řekl pan Šťastný Právu, zjevně na rozdíl od těch neskutečných, jako je primátor Svoboda (který ho před časem vyštípal z čela pražské organizace). Fundamentalismus ovšem dnes u voličů moc nezabere, a u příznivců ODS už asi taky ne.

ČSSD se pokusí opět svrhnout vládu. Že se to nepovede, je předem jasné, ale sociální demokraté pořád žijí ve stínu svého expředsedy Paroubka, který to zkoušel stále znovu a nakonec to vyšlo (tahle politika ovšem neskončila pádem vlády v roce 2009, nýbrž Paroubkovým volebním krachem v roce 2010). Když bude nejhůř, podrží vládu Věci veřejné a různí nezařazení, po které by její pád znamenal pád do politického podsvětí. Jednou tam sice stejně spadnou, teď ale mají možnost to aspoň na nějakou dobu oddálit, a když bude třeba, jistě ji využijí. V souvislosti se zítřejším hlasováním o důvěře tu ovšem je aspoň jedna dobrá zpráva: ani sociální demokraté, ani komunisté nehodlají tentokrát veřejnost mučit nekonečným blábolením.

Prezident republiky dnes přijme policejního prezidenta Lessyho. Pohovoří si jako prezident s prezidentem o nejnovějším vývoji politické situace. K setkání dojde z Klausovy iniciativy. Kdyby dal Klaus průchod své nesporné politické inteligenci, musel by svého policejního kolegu zkartáčovat. Není ale vyloučeno, že se bude snažit „usmiřovat“: podobná situace už tu byla před dvěma roky. Tehdy Klaus řešil konflikt ohledně policejního prezidenta Martinů, výsledkem kompromisu bylo, že Martinů letěl a nahradil ho právě Lessy, jehož forsíroval ministr John (a tedy Věci veřejné). V současné době je s prezidentem Lessym v konfliktu celá vláda a Klausovi vyhovuje mít vládu v potížích.

Poslance Chaloupku (Věci veřejné) policie obvinila z korupce. Je to pozoruhodné, z těch, co byli za stranu pod heslem boje proti korupci zvoleni do PS, byli z ní už dva nepravomocně odsouzeni, jeden obviněn, a na jednoho (vlastně jednu) to možná čeká. Dá se to vysvětlit tak, že strana zvolila partyzánskou taktiku a vysílá systematicky své lidi do nepřátelského tábora, aby tam získávali informace a působili rozvrat a zmatek. Rozvrat a zmatek se daří.

Martin Jan Stránský píše dnes v LN: „Čím vyspělejší demokracie je, tím méně je používána poslanecká imunita.“ To je do slova a do písmene pravda, jen to neplatí naopak, totiž že snížením poslanecké imunity se zvýší kvalita demokracie.

Středa 18. července: Václav Klaus opět trochu překvapil – postavil se ve sporu vlády a policejního prezidenta jednoznačně na stranu Lessyho (viz o tom naše dnešní glosa). Naznačil to ostatně už včera prezidentův poradce Payne: to, co řekl Lessy, totiž že policie má postupovat striktně podle předpisů a nemá se nechat ovlivnit, je prý základní krédo každého policisty, a politikovi by nemělo projít, když takovou větu začne kritizovat. Já si zase myslím, že Panu Paynovi by neměla projít takováhle demagogie, a že není možné, aby se policejní prezident fakticky zapojil do politického tažení proti exekutivě, která má právo ho řídit a kontrolovat (pokud jde o kontrolu, jistě nejen ona, ale taky ona). Tématu se týká můj dnešní článek z Lidových novin, považuji tu věc za zásadní. Moc mne zajímá, co teď bude dělat premiér Nečas, který se původně postavil proti Lessymu. Cituji: „Pan policejní prezident se musí rozhodnout, zda je policejním prezidentem nezávislého, nestranického a nepolitického sboru, nebo zda nakročil cestou politického aktivisty. Tímto směrem nakročil a pohybuje se podle mého názoru již jemně za hranou, což je s chováním policejního prezidenta neslučitelné.“

V Právu se rozhořčeně pozastavují nad tím, že ministerstvo práce a sociálních věcí v době, kdy utrhuje důchodcům jídlo od úst, zvyšuje platy „politiků“ (tedy poslanců, senátorů, členů vlády a prezidenta republiky) a soudců. A to přesto, že „politici“ slibovali, že zmrazí své platy nejméně do roku 2014. To je v otvíráku. Kdo se prokouše až na stránku tři, dočte se, že tak ministerstvo učinilo v reakci na nález Ústavního soudu, který zmrazení na základě stížnosti soudců zrušil snížení všeobecně jako neústavní. Navíc nevím, zda je tohle kravál na správném místě: ta změna nepředstavuje žádnou obrovitou sumu, a pokud nebudou tito lidé dost placeni, půjdou na jejich místa jen takoví, o něž není co stát, a navíc budou daleko víc náchylní k různým druhům korupce. Existuje ovšem všeobecná lidová představa, že zásadní věc je nehýbat s platy metařů, to by bylo asociální. Panstvo je možné v případě nouze, a ta je pořád, brát u huby, nic lepšího si nezaslouží. Inu, všichni jsme kdysi vzešli z nevolného lidu.

Současná vypjatá situace vede k tomu, že se v roli opozice osmělují Věci veřejné. Jejich dekorativní předseda John už zase, po dlouhé době, hřímá cosi o dinosaurech. To ovšem této pastraně ztracenou popularitu sotva navrátí. Pro VV platí: Lúčše užé býlo. Teď mají šanci v roli spasitele české politiky podobní, ale jiní.

Důstojníka generálního štábu Daňhela, který je klíčovým svědkem v případu CASA, zadržela policie v souvislosti s údajným zneužíváním nezletilé dívky. To mi připadá jako opravdu velmi zvláštní shoda okolností. Daňhel měl už předtím problémy s bezpečnostní prověrkou, začly, když projevil ochotu ve věci CASA vypovídat. K dovršení všeho dospěli prý dnes vyšetřovatelé k závěru, že dotyčná si všechno vymyslila, a Daňhela propustili (obvinění proti němu ale zatím nestáhli). Zrovna tohle nedělá policii ČR velkou reklamu. Ale nevadí: člověk aspoň ví, co ho taky může potkat.

Včera večer skončilo hlasování o nedůvěře vládě – jak se očekávalo, neúspěchem. Je zarážející, že opozice se ani nepokoušela zajistit si plnou účast svých poslanců, nedůvěru jich vládě vyslovilo jen 89. Nezdá se, že by to pro opozici bylo něco jiného než příležitost předvést se zase před televiznímu kamerami. Koalici přitom jistil poslanec Šťovíček, aby nehrozilo, že případná nedůvěra spadne tak říkajíc jeho straně, tedy Věcem veřejným, na hlavu. K tématu se vrátím.

Čtvrtek 19. července: policie ČR doručila do Poslanecké sněmovny žádost o vydání dr. Ratha k trestnímu stíhání kvůli přijetí úplatku u dalších tří zakázek. Dr. Rath tak dostane opět příležitost promluvit ve Sněmovně. Zároveň unikla do médií série několika odposlechů v té věci. Obsazení je standardní: MUDr. Rath, Mudr. Kott, MUDr. Pancová. Pozoruhodné je, že to už vlastně nikoho moc nezajímá. Dr. Rath je odbytá veličina, ČSSD se ho bez velkých problémů zřekla. Tráví čas v litoměřické vazební věznici tím, že popisuje své utrpení (vazba není určitě ani dnes nic zvlášť příjemného). Ale čas se přes něho nelítostně převalil, politikou i veřejností zmítají další divoké skandály. Dr. Rath je na cestě z přítomnosti do dějin. Pokud to cítí, musí to pro něho být dosti velké peklo. Je to můj bližní, pokusím se mu to nepřát. Dá mi to ale ještě zabrat.

Už i ve Sněmovně, v opozičních řadách se našla za uvězněného poslance a exhejtmana náhrada. Úlohu na sebe vzal místopředseda ČSSD a Sněmovny Lubomír Zaorálek. Jeho kolegové ho oceňují (dr. Rath pro ně znamenal jakousi skrytou hrozbu, byl pro ně přece jen pořád něco jako cizí element, toužil se zmocnit jejich strany a nikdo si nebyl jistý, zda přitom zrovna jeho nevyhodí ze sedla. U pana Zaorálka to není moc pravděpodobné, nemá na to.Taky rozdíl mezi dr. Rathem a jím při sněmovních exhibicích je zatím stejný jako mezi Donem Juanem skutečným a loutkovým. Nevadí, aspoň je to větší legrace.

Nový náčelník generálního štábu generál Petr Pavel je pro to, aby si armáda ČR ponechala ve výzbroji nadzvukové stíhačky. Nic proti tomu, ale pan generál argumentuje tak, aby to zabralo na průměrného českého vlastence středního a vyššího věku: „bylo by pro českou veřejnost a politiky přijatelné, aby … německý generál rozhodoval o sestřelení českého letadla s českými pasažéry na palubě?“ pro správného českého šovinistu je to jistě představa přímo hororová - a pokud ti lidé v tom letadle na odstřel budou opravdoví čeští patrioti, bud pro ně daleko příjemnější, když je sestřelí generál-našinec, než když zahynou z rozkazu nějakého Němčoura.

Zvláštnosti postupu policejního prezidenta Lessyho v konfliktu s ministrem Kalouskem, docela přehledně shrnul Antonín Viktora v dnešní MfD. Cituji bez komentáře: „Chování Lessyho je skutečně podivné. Až po několika dnech promluvil o svém telefonním rozhovoru s Kalouskem. Na rozdíl od Mazánka o něm žádný zápis neudělal. Své prohlášení si „schoval“ až na jednání sněmovního bezpečnostního výboru. Toto jednání svolal poslanec ČSSD Jeroným Tejc, který si dal hodně záležet, aby na něm byli přítomni i zástupci policejních odborů.

„Sociální demokraté se spojili s Věcmi veřejnými, které použily svého policejního prezidenta, aby na nás mohly zaútočit,“ prohlašuje poslanec TOP 09 Daniel Korte.

Přesvědčení, že za Lessyho vzpourou stojí postava superguru VV Víta Bárty, sílí i mezi poslanci ODS. Stačí jim k tomu, že Lessyho v podivně vedeném konkurzu vybral a do funkce jmenoval Radek John ještě jako ministr vnitra.

Politici mohou na sporu sbírat body, policistům však jen uškodí. „Policejní prezident, který je ve sporu s ministrem financí, svým lidem nepomůže. Naopak nás čekají krušné časy,“ posteskl si šéf policejních odborů Milan Štěpánek.“

Pátek 20.července: Vláda se při předložení novely o platech ústavních činitelů a soudců odvolává na nález Ústavního soudu. Podle Ústavního soudu neprávem, rozhodl jen o tom, že platy nelze snižovat soudcům obecných soudů. Ústavních činitelů se rozhodnutí netýká. Platy soudců a ústavních činitelů se ovšem dosud řešily stejně a stejným zákonem, a soudci protestují proti tomu, aby se to změnilo. Vláda proto poslala sněmovně návrh, který má hned pět variant zvýšení koeficientu, dle něhož se platy vypočítávají. Je to deprimující tahanice, na níž se přiživí spousta populistů. Populistům z vlády a populistům z ÚS se podařilo věc dostat do slepé uličky, tj. přenést na parlament, který se v takovýchhle věcech nedokáže dohodnout (protože poslanci as senátoři rozhodují i o svých platech). Mně osobně by vůbec nevadilo ,kdyby se ústavním činitelům i v této situaci zvyšovaly platy. Muselo by být ale zcela zjevné, zda to nejsou vyhozené peníze (tj. zda jsou ti lidé schopni rozhodovat se v důležitých a choulostivých věcech jinak než populisticky. To znamená ne snad, že se občas najde pár lidí, kteří toho schopni jsou, ale že je takových dost na to, aby dokázali nepopulistické věci prosadit.

Ministr Kalousek hodlá podat na policejního prezidenta Lessyho občanskoprávní žalobu se žádostí o omluvu (pokud by Lessy prohrál, byl by tu jakýs takýs důvod k jeho následnému odvolání). Je ale velmi sporné, zda takové řízení může vůbec dopadnout tak, aby by mohlo mít, byť nepřímo, tak dalekosáhlý následek. Spíš si dovedu představit, že spor bude svěřen nějakému soudci jakobínského ražení, který (podle případu pana Znamenáčka, popsaného Haškem ve Švejkovi) odsoudí Kalouska k smrti a obrátí se na justiční stráž se známou výzvou „Jdou a pověsej ho na klepadle“. Doufám jen, že pan prezident by pak využil svého práva a ministra by omilostnil, přestože mu v současné době nijak nepřeje.

Poměrně stranou veřejného zájmu zůstalo dnes výročí události, jejíž která naši současnost ovlivnila bezprostředněji a pozitivněji než to, co se dělo kdysi za války, v jejímž důsledku jsme se zčásti i vlastním přičiněním dostali z německého deště rovnou pod ruský okap. V létě 1992 proběhla jednání mezi vítězi parlamentních voleb v Česku a na Slovensku, výsledkem bylo klidné rozdělení československé federace. Proběhlo nakonec parlamentní cestou, vyhnuli jsme se balkánskému řešení, i když spousta politických nostalgiků hlavně na české straně o ně nevědomky, ale tvrdohlavě usilovala. Prezident Klaus napsal svému tehdejšímu slovenskému partnerovi Vladimíru Mečiarovi, který se shodou okolností v těchto dnech dožívá sedmdesáti let, blahopřejný dopis, v němž události před dvaceti lety hodnotí. Věci se týká naše dnešní glosa.

Sobota 21. července: Ministr spravedlnosti se rozhodl, že na místo vrchního státního zástupce v Praze bude vypsáno výběrové řízení. Ministerstvo si k tomu nechá zpracovat právní analýzy. Je zcela zjevné, že ministr hledá cestu, jak nejmenovat dr. Bradáčovou, aniž by ji musel výslovně odmítnout. Kdyby ji jmenoval, obává se zjevně on i ODS, že to bude mít pro stranu nepříjemné následky, kdyby ji odmítl, vzbudí to nevoli v opozici, u koaličních partnerů (přesněji řečeno u TOP09) a možná i ve veřejnosti. Přitom v § 10 odst. 1 zákona 283/1933 Sb. o státním zastupitelství se říká: „Vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce.“ S výběrovým řízením prý počítá návrh nového zákona, ale ve stávajícím není pro něco podobného vůbec žádný prostor. Premiér Nečas k ministrově návrhu opatrně dodal, že „případné výběrové řízení bylo jednou z variant, na které by se musely shodnout obě strany“. Já bych řekl, že to vůbec nejde jinak než cestou krkolomného obcházení zákona, ale jsem samozřejmě ve věcech práva laik. Obavy ODS z možného politického dopadu jmenování dr. Bradáčové nedovedu posoudit, ale zjevně tu jsou a svědčí to o nedobrých vztazích v koalici (k níž tentokrát přispěla i TOP09 tím, že kandidaturu dr. Bradáčové vzala za svou). Nejvyšší státní zástupce ideu výběrového řízení ovšem odmítá.

Prezident Klaus navštívil Jadernou elektrárnu Temelín a využil této příležitosti k dosti nevybíravým útokům na vládního zmocněnce pro rozšíření Temelína Václava Bartušku. „Já pana Bartušku neznám a nikdy jsem s ním nemluvil. Já ho za žádného veleodborníka nepovažuji a nevím, jestli on je zmocnměncem pro dostavbu Temelína.“ Pan Bartuška nemusí být žádným veleodborníkem, stačí když bude odborníkem tak akorát, přiměřeně. To, že ho prezident nezná a že neví, zda je zmocněncem pro dostavbu Temeína, je prezidentův problém. Řekl bych ale spíš, že pan prezident pana Bartušku zná moc dobře a hlavně ví, že nepřeje tomu, aby zakázku na rozšíření dostalo česko-ruské konsorcium. K tomu člověk nemusí být ani veleodborník, ani zase až tak velký odborník na štěpení atomu, stačí mít představu o možných politických důsledcích toho, kdyby v české energetice touto nenápadnou cestou začali ještě výrazněji dominovat naši slovanští bratři z východu. A nejde ani náhodou v první řadě o to slovanství, ale o politickou povahu a zahraničněpolitické ambice Putinova Ruska. Jestli se pan prezident chce tímto způsobem vracet před listopad 1989, ať si to dělá sám se svými blízkými a nás nechá tam, kde teď jsme. Nám se tu líbí.

Z případného zvýšení platů ústavních činitelů (u nás se teď říká „politiků“, nepřímo z toho plyne, že my žádné ústavní činitele nepotřebujeme) a soudců se stal politický problém číslo jedna. Vláda se pokusila jejich platy snížit, Ústavní soud se zastal „obecných soudců“ a nařídil jejich platy zase odmrazit, aniž by ovšem řekl, jak. Vláda, aby ÚS vyšla vstříc, což musí, podala do PS návrh v několika variantách a byla obviněna z alibismu. Uplatňuje se představa, že je třeba oddělit platy soudců a ústavních činitelů, pokud jde o platy soudců, Ústavnímu soudu vyhovět, platy ústavních činitelů ale nezvyšovat, protože to veřejnost rozdráždí. Přitom platy soudců představují daleko větší sumu peněz než platy ústavních činitelů. Jistě, nevyhovět Ústavnímu soudu by znamenalo pro demokratické uspořádání v ČR daleko větší pohromu než částka, kterou si zvýšení soudcovských platů vyžádá. Oddělení platů soudců od platů ústavních činitelů se dá vysvětlit jen jako ústupek rozvášněné veřejnosti, a rozvášněné veřejnosti se pokud možno ustupovat nemá.

Zdá se, že poslanec VV Šťovíček to s podporou vlády přehnal, jeho kolegové mu vyčítají zejména podporu valorizace důchodů a daňového balíčku. Zřejmě překročil meze podpory vlády, povolené ve VV a vymezené tím, že vláda nesmí sice nic prosadit, ale nesmí taky padnout. Čím dál tím víc se ukazuje, že volby v roce 2010 dopadly úplně stejně, jako ty předchozí, tedy v podstatě plichtou. Bylo by tedy v logice věci, kdyby taky vláda padla ještě před koncem volebního období. A kdyby to mělo být zcela analogické k roku 2009, musela by padnout pro rozkol v ODS.

Luděk Navara upozorňuje v MfD v souvislosti s problémem dr. Bradáčová, že „ti, kteří by přivítali uměřenost místo válečného tažení proti zločinu, nemusí být automaticky na straně zla“. To je jistě pravda a nikdy neškodí to připomenout. V té souvislosti upozorňuje, že „kněží či revolucionáři, kteří chtěli zlo vymýtit až u kořene, končili často na hranici či pood gilotinou.“ Bylo by jen dobré v této souvislosti ještě připomenout, že tito kněží či revolucionáři, předtím než ha hranici či pod gilotinou skončili sami, stihli ještě obvykle povraždit dost slušné kvantum lidí, kteří jim z těch či oněch důvodů nešli pod fousy.

Pondělí 23. července: Ministr Blažek se ocitl ve složité situaci. Podle toho, co píší dnešní noviny, se jednak nechce profilovat jako někdo, kdo odmítá očistit vrchní státní zastupitelství v Praze (což by se stalo, pokud by výslovně odmítl jmenovat vrchní státní zástupkyní JUDr. Bradáčovou) zároveň si však chce udržet místopředsednickou funkci v ODS i na příštím volebním kongresu ODS. Obojí zjevně nejde dohromady. Časopisu Respekt ministr řekl: „Určití významní lidé si její (Bradáčové, bd) jmenování nepřejí, kdybych to udělal teď, bylo by kolem toho hodně křiku.“ Je to hodně mlhavě řečeno, ale lokalizovat si ty „určité významné lidi“ blíže nedá zase až tak velkou práci. S vypjatou situací se pan ministr v současné době vyrovnává českým způsobem: nechce dr. Bradáčovou ani jmenovat, ani odmítnout. Čím déle to bude dělat, tím z toho bude větší kravál. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jan Rovenský se v Právu pozastavuje nad tím,že politické strany svým poslancům často určují, jak mají hlasovat, což není v souladu s ústavou. Kdo nedodržuje závazné hlasování, bývá při následujících volbách potrestán např. zařazením na nevolitelné místo v kandidátce. Problém je v tom, že, jak sám uvádí, podobné, ba ještě tvrdší a přesně specifikované sankce (vyloučení z klubu) hrozí poslancům např. ve Velké Británii. Politika je týmová práce, jinak nemá smysl, člověk se sice může postavit v zásadní věci kvůli přesvědčení proti vlastní straně, ale pak taky musí počítat s tím, že se s ní bude muset rozžehnat, a hledat si pro prosazování zásadní věci jinou platformu. Jinak to vypadá divně: např. je zjevné, že Věci veřejné potřebují, aby v krajním případě někdo z jejich řad podpořil vládu – kdyby padla, propadnou se s ní Věci veřejné do politického nebytí. Poslanec Šťovíček, který tuto roli příležitostně plnil, se však zjevně poněkud vymkl kontrole a funguje jako pojistka proti pádu vlády i tam, kde to není nutné. Bylo by zajímavé zjistit, proč to dělá, protože hlasovat skoro pořád s koalicí a přitom být v opozici nedává žádný smysl. Mají na něho něco v ABL? Pokud ano, tím, že nominálně zůstane u Bárty, toho moc nespraví.

Petr Pithart vyniká na rozdíl od jiných českých politiků poměrně velkou měrou zhrzenosti. Projevuje ji zejména ve věci rozdělení Československa. Svým postojem si už v letech 1990-92 příliš velkou veřejnou podporu nezískal. Dnes je přesvědčen, že rozdělení nesmírně posílilo Klause a Mečiara. „Netvrdím, že by ti lidé zmizeli z politiky, to vůbec ne, ale nebyli by tak dominantními lídry, jako byli po těch pět let.“ Ve skutečnosti Klaus i Mečiar byli dominantním lídry hlavně proto, že se jim podařilo získat veřejnost, a to na rozdíl od Petra Pitharta, kterému se v této věci tradičně nedařilo. Veřejná podpora jistě není všechno, ale v demokratické společnosti je to jediná věc, o níž se dá opřít legitimita politiků. Jsou i jiné způsoby, např. příslušnost k elitě, která věří, že má tak říkajíc z hlediska vyššího principu mravního nárok vládnout, i když o její vládnutí už nikdo nestojí, ty se však zatím moc neosvědčily. Naposledy propadly v letech 1990-92.

Rostislav Matulík napsal do MfD glosu, nad níž zůstává rozum stát. Pohoršuje ho, že v jedné epizodě jakéhosi filmového seriálu o novodobých českých dějinách „seřve Daniel Landa Edvarda Beneše“, ačkoli je „zpěvák a herec s dobře utajeným nakročením ke skinheadskému hnutí“. A že není třeba se vracet k dávno překonanému „výkladu dějin hraným filmem“ (příklad: Vávrovy Dny zrady). Tak za prvé: to, že Daniel Landa se orientoval (kdysi) politicky problematickým způsobem, není nic utajeného, naopak, považuje se za demonstraci dobrých mravů omlátit mu to při každé příležitosti o hlavu. Za druhé, problém Vávrových Dnů zrady není v tom, že by to byl „výklad dějin hraným filmem“, ale že to bylo odporné bolševické svinstvo. Přitom každý historický film je výklad dějin hraným filmem a to samo o sobě není ještě vůbec nic špatného. A konečně: na Beneše neřve Daniel Landa, ale Emanuel Moravec, kterého Landa ve filmu hraje. Řve na něj proto, že to má ve scénáři. Měl snad tu roli odmítnout, protože pro ni nemá kádrové předpoklady? Podle této logiky bychom se neměli divit, když na herce, který bude hrát Reinharda Heydricha, někdo následně spáchá atentát. Zdá se, že každoroční jarní nacionalistické běsnění má skutečně neblahý vliv na psychiku českých žurnalistů.

Úterý 24. července: Před ministerstvem spravedlnosti se dnes konal „happening“ (česky šaškárna). Pořádala ji občanská iniciativa „Vraťte nám stát“, která sdružuje dalších 38 občanských iniciativ. Účastníků byla cca 100, tedy necelých 2,7 osob za jednu iniciativu. Zhruba jsem si prohlédl seznam těch iniciativ, je to pestrá škála lidí od někdejších lampasáků z komunistické Pohraniční stráže (u těch je aspoň jasné, který stát chtějí vrátit) přes generála Randáka a několik ekologických a komunálních sdružení (ty představují relativně normální část tohoto celku) až po zástupce intelektuálního polosvěta z Prahy a Brna (Jan Kraus, Břetislav Rychlík, Jiřina Šiklová ad.). Postrádal jsem pouze prof. Zlatušku, ale možná jsem se špatně díval. Všichni dohromady protestovali proti „váhání“ ministra Blažka jmenovat dr. Bradáčovou pražskou vrchní státní zástupkyní. „Jedna z pořadatelek“ (bylo jich taky sto?) posílá Nečasovi a Blažkovi vzkaz: měli by si uvědomit, že není možné hrát jen podle vlastních pravidel. Mně je sice stokrát míň než účastníků „happeningu“ (stokrát míň není až tak špatné, horší by bylo tisíckrát míň), ale přesto se obracím na premiéra a další papaláše s úpěnlivou prosbou: proboha, jen ať vám nenapadne jim něco vracet!

V iniciativách jsem nenalezl jméno Jiřího Lobkowicze, někdejšího místopředsedy Unie svobody. Dá se to nejspíš pochopit, je zaměstnán jinou iniciativou, totiž bránění tomu, aby byl Lobkovický palác v Praze, sídlo velvyslanectví SRN, prodán Německu. Důvody pana Lobkowicze jsou výrazně vlastenecké. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Nový náčelník generálního štábu Petr Pavel v podstatě odmítl obvinění, která byla vůči ministryni Parkanové vznesena v souvislosti s nákupem letounů CASA. Letouny mají proti konkurenčním Spartanům větší přepravní kapacitu, pokud jde o osoby, a výrazně menší spotřebu. Do ceny letadla se navíc promítá vybavení a příslušenství. Podotýkám, že toho všeho by si rozhodně byl někdo všiml, kdyby tu nebyla celospolečenská objednávka zavřít co nejvíc politiků, z ní plynoucí lynčerská nálada ve veřejnosti a nevyslovený, nicméně intenzivní zájem ČSSD na tom, aby měl po MUDr. Rathovi honem taky problém někdo z koalice.

Středa 25. července: Zdá se, že ministr dopravy Dobeš dohnal svého jmenovce. Kritizuje ho už i předsedkyně jeho ministrany paní Peake a jeho pozice je neudržitelná. Z toho, co se odehrálo kolem něho nového registru vozidel, lze zobecněním vyvodit základní politologickou tezi: pokud se v ČR stane ministrem člověk jménem Dobeš, znamená to problém, hraničící s katastrofou. Ministra je zapotřebí nejmenovat, a pokud už byl nedopatřením jmenován, neprodleně odvolat. Možná by zafungovalo, kdyby byl pouze přejmenován, např. na Šnytlíka, ale je to náročný a riskantní experiment, řekl bych, že premiér Nečas si to nelajsne. Zároveň by bylo dobré, kdyby vznikla iniciativa s názvem „Již nikdy žádný Dobeš“ (mohla by se provázat s iniciativou „Vraťte nám stát“). Taky se nabízí vznik občanské iniciativy „My pitomci, co jsme volili Věci veřejné“, mám ničím nepodložené podezření, že by se s iniciativou Vraťte nám stát do značné míry překrývala. A jenom na okraj: všimli jste si, jak vtipálci z komentářové stránky Práva od té doby, co se VV octly v opozici, najednou přestali veverkovat? Moc by mne zajímalo, zda je to spontánní nebo zda jde o součást promyšlené strategie.

Policejnímu prezidentovi Lessymu poté, co ho jiný prezident, totiž Klaus, poplácal po zádech a podrbal za ušima, vrostlo najednou sebevědomí. I v Právu se objevil titulek „Lessy provokuje Kubiceho náborem bafuňářů“ (tj. policistů ve vysokých funkcích). Je to nesnesitelná situace. Nezávislost policie, pokud je jí vůbec zapotřebí, by neměla být dosahována tím, že policejné prezident je v opozici k ministrovi a má přitom podporu prezidenta republiky. Že nezávislá policie takto pojatá nemůže být příliš funkční, protože má na starosti důležitější věci než veřejný pořádek (totiž boj proti ministrovi), je mimo jakoukoli pochybnost.

Moravskoslezský hejtman Palas vyhlásil válku svému předsedovi. Podle něho je Sobotka nepřímo zodpovědný za případ Rath, protože prý vyzval hejtmany, aby pomáhali shánět peníze na provoz strany. Pro dokreslení situace je třeba doplnit, že pan Palas již prakticky dohejtmanoval a že je stoupencem Miloše Zemana (možná též Jiřího Paroubka, nevím, zda je v ČSSD možné být zároveň stoupencem Miloše zemana i Jiřího Paroubka). Podobně paní předsedkyně senátorského klubu ČSSD Rippelová dosenátorovala (nepodařilo se jí získat nominaci pro další období) a přesouvá se na kandidátku zemanovců. Další senátor hledá štěstí dokonce u SNK-ED. Kandidovat u Zemana chtěla i exhejtmanka a poslankyně Emmerová, rozmyslila si to poté, co jí bylo nabídnuto senátorské léno. vždycky jsem si myslil, že není možné si vymyslit nic legračnějšího než byla „integrace pravice“, ale nynější situace v levé části politického spektra, resp. vztahy mezi ČSSD a jejími odštěpky, je něčím ještě pozoruhodnějším. K tématu se vrátím.

Alexandr Mitrofanov uzavírá dnes svůj komentář v Právu slovy: Pragmaticky vzato, nejlepší prezident by byl ten, který se orientuje v politice, nemá přemrštěné osobní ambice, není poháněn pomstychtivostí, záští k jinak smýšlejícím či dalšími emocemi.“ To je pozoruhodné: z dosavadních prezidentů obstál podle těchto kritérií Václav Havel na 5, Václav Klaus na 4- (vyznal se v politice, ale nevím, zda to nebylo zrovna v jeho případě stejně neblahé jako u Havla to, že se v politice nevyznal). Miloš Zeman obstojí podle těchto kritérií na 5. Problém je, že u těch zbývajících je většinou velmi obtížné si představit, co vůbec budou dělat.

K hudbě Richarda Wagnera mám vztah v podstatě záporný. Ne snad z ryze českého důvodu, že autor byl předchůdcem Hitlera, ale protože ji považuji za nesnesitelnou a ve větším kvantu zdraví škodící(domnívám se, že už shlédnutí Mistrů pěvců norimberských od začátku do konce může způsobit lehké zdravotní obtíže a že vyslechnutí celého Prstenu Nibelungů bez přestávek – nevím, zde se toho už někdo odvážil, bylo by to něco jako skok z mostarského mostu do Neretvy, jen by to trvalo milionkrát déle - by zanechalo na psychické i fyzické kondici mučeného trvalé a nenapravitelné následky). Snad proto byl letošní festival v Bayreuthu občerstven skandálem, kterému ovšem příliš nerozumím. Volně a nepřímo souvisí s nevhodným kádrovým profilem dávno zesnulého komponisty. V titulní roli relativně nevinné opery Bludný Holanďan měl vystoupit ruský barytonista Nikitin. Před premiérou se proslechlo, že má na prsou vytetovaný hakenkreuz. Z toho nepřímo plyne, že tetování předtím nikdo neviděl a neviděl by ho nikdo ani při představení, protože se nedá předpokládat, že by pěvec v té roli vystupoval polonahý. Nicméně organizátoři festivalu zpěváka okamžitě v duchu politické korektnosti vykopli. Nešťastník se zaklínal, že tetování je plod mladické nerozvážnosti (na začátku své umělecké kariéry byl bubeníkem jakési punkové kapely, pokoušel se ho pak zbavit, což se prý aspoň částečně podařilo), ale zjevně by mu nebylo nic platné, ani kdyby měl hakenkreuz vytetovaný na zadnici. Upřímně řečeno, dovedu si představit, že by divákům vadilo, kdyby např. při představení hajloval, ale co je komu do toho, co má v kalhotech nebo pod košilí, pokud se k tomu nehlásí a veřejně tím neprovokuje.

V LN píší o tom, že dr. Rath ve funkci hejtmana pěstoval nadstandardní styky s Izraelem („izraelským státem“) a že by mu mohly posloužit „buď jako úniková cesta před českou justicí anebo mohou být odpovědí na otázku, kam se poděly milionové úplatky, které podle policie vybíral před květnovým zatčením s krabicí se sedmi miliony“. Z dalšího vyplývá, že v době jeho hejtmanování Středočeský kraj chtěl posílat miliony korun podnikatelům z Izraele. Myslím, že by bylo dobré, vhodné a slušné rozlišovat mezi „izraelským státem“ a „izraelskými podnikateli“ (s ohledem na to, že je např. rozdíl mezi Petrem Nečasem a Radovanem Krejčířem). Navíc z článku vyplývá, že si Izraelci ve vlastním zájmu žadatele o asyl pořádně kádrují.

Čtvrtek 26. července: podle agentury CVVM mají u nás nejnižší společenskou prestiž poslanci, ministři a uklízečky. Politoložka Hronová to (podle Práva) doprovodila poněkud módně cynickým komentářem: „Spojení poslanců, ministrů a uklizeček má určitou logiku… Uklizečka uklízí jen podle pokynů a přání druhých a činnost některých poslanců se tomu v očích lidí blíží, když ve svém rozhodování ustupují různým lobbistům, vlivovým skupinám a zájmům.“ Jenže poslanec musí především sledovat „pokyny a přání své strany“, za kterou byl zvolen, na tom není nic špatného, stejně jako není nic opovrženíhodného na práci uklizečky. To, že člověk postupuje podle pokynů a přání druhých, je v životě běžná a potřebná věc, člověk je tvor kolektivní. Důležité je, aby se tam, kde je to nutné, dovedl taky vzepřít, ale ne, aby se vzpíral furt. Člověk přece nedostává od svých nadřízených jen nesmyslné pokyny, to je pozůstatek nevolnické mentality. Česká společnost připomíná občas společnost kverulujících uklizeček (jejich hlavní problém je, že nedokážou pořádně uklízet), a to je úrodná půda pro politickou „antipropagandu“: české politické strany přesvědčují veřejnost o tom, že jejich političtí oponenti jsou darebáci a idioti, a všechny bez rozdílu jsou právě v tomhle úspěšné. Výsledkem je všeobecné přesvědčení, že všichni politici jsou darebáci a idioti. A abych nepředstíral nějakou nadoblačnou nadstranickost: myslím, že např. politici z ČSSD a jejich lobby (Keller, Hanák ad.) mají na tomhle neblahém stavu největší vinu. Je taky s podivem, co si bohorovní posuzovatelé všechno dovedou na opovrženíhodné poslance vymyslit. Např. odborový boss Zavadil praví: „Ztrácí se vážnost. Stejně tak k tomu přispívají poslanci, kteří se svým funkčním obdobím promlčí a hlasují jen podle usnesení svého klubu.“ Dělal jsem poslance FS v letech 1990-92, v době dosti atypické, ale jedna základní věc byla určitě stejná tehdy jako dnes: devadesát procent poslanecké práce se odehrává na schůzích výborů a taky klubů, kde se ujednocují názory. Není to moc efektní, ale důležitější než rathovské exhibice před plénem a před kamerami. Pan Zavadil mi vždycky trochu připomínal jednoho slavného plzeňského herce, svou celkovou image a zrovna v tomto případě je mu blízký i intelektuálním potenciálem (podotýkám, že ten herec je dřevěný). Práci PS si ovšem zjevně představuje jako syn toho herce válku.

Jiří Pehe vytýčil ve svém dnešním komentáři z Práva „náš cíl“ (kdo jsme to „my“ není zcela přesně specifikováno). „Cílem by proto nemělo být udělat z Evropy v zájmu rychlejšího růstu „Čínu“, ale naopak tlačit země, jako jsou Čína, Indie a Brazílie, aby se v zájmu vlastní i světové stability nechaly inspirovat evropským modelem a standardy.“ Dovedu si představit, jak velká panika vypukla po tomto nesmlouvavém prohlášení v čínském politbyru: je zle, Pehe na nás tlačí! Vsadil bych se o cokoli, že v historicky dohledné době se čínské komunisty nepodaří natlačit do koncepce sociálního státu v pojetí evropských socialistů. Je to od Číňanů sice nekolegiální, jsou to vlastně taky socialisté – ale mezi nimi a těmi evropskými je asi takový rozdíl jako mezi vlkem a cirkusovým pudlem.

V souvislosti se snižováním počtu policistů v ČR píší v Lidových novinách, že u nás připadá jeden policajt na 240 obyvatel (lépe je na tom už jen Malta, Portugalsko, Španělsko a Kypr). Naproti tomu ve Skandinávii jsou na tom výrazně hůř (ve Švédsku 461 občanů na policistu, v Dánsku 509, ve Finsku 705). To ale znamená pouze, že početní stav policie nezávisí tolik od movitosti země, jako od úrovně obyvatelstva a schopností policie: obojí je ve Finsku takové, že víc policistů nepotřebují.

Pátek 27. července: Je zjevné, že prezident Klaus by rád viděl jako českého velvyslance ve Vatikánu ředitele protokolu v prezidentské kanceláři Jindřicha Forejta. Buduje si tak zázemí pro své politické aktivity poté, co příští rok odejde z úřadu. A chce taky stmelit řady svých věrných, protože k oporám hradního cirkusu patří i pár katolických fundamentalistů. To se vůbec nelíbí ministru Schwarzenbergovi. Vztahy ministra a prezidenta jsou napjaté, i když před poslední prezidentskou volbou činil Václav Klaus nemotorné pokusy získat ministrův hlas (Schwarzenberg byl tehdy i senátor) a simuloval v té souvislosti dokonce jakousi sebekritiku. Vztahy jsou napjaté oboustranně, nemohu se ovšem (coby nestranný pozorovatel, politicky mi neimponuje ani jeden, ani druhý) že aktivním je v té věci především Klaus a že v konfliktních věcech má Schwarzenberg většinou pravdu. Teď ho prezident žene do kouta a ministr reaguje tím, že údajně prodloužil dosavadnímu velvyslanci mandát. Je v defenzivě a je těžké se mu divit.

„Poklad nedozírné hodnoty shromáždil za staletí šlechtický rod Salmů“, píší dnes v Právu. Měla by následovat věta „no a vidíte, nám (nemyslím samozřejmě Právu) se ho podařilo během velmi krátké doby celý ukrást“. Text je ovšem zdrženlivý, říká jen „po válce ale na základě Benešových dekretů o majetek přišli“. Četl jsem před pár lety vzpomínky jedné z dědiček Hugo Salma, jak dělala v padesátých letech po výše zmíněném aktu v jakémsi „JZD“ řidičku náklaďáku. Na přečtení to bylo velmi zábavné, ve skutečnosti to jistě až tak velká legrace nebyla. Ale to jen tak na okraj, hlavně, že se jako obvykle máme čím chlubit.

Alexander Mitrofanov píše v Právu, že lidé chtějí na ministrech a poslancích, aby jim zajistili lepší život. To na nich chtějí moc, lepší život si musí zařídit každý sám, ministři a poslanci mohou jen napomáhat k tomu, aby pro to byl dostatečně široký a svobodný prostor. Dále jsem se z jeho článku dozvěděl, že „političtí pracovníci v parlamentu a vládě mají finanční ohodnocení násobně nižší než lékaři“. O tom si po kapitulaci ministra Hegera v minulém předjaří a zejména po nepochybně další kapitulaci, která bude následovat po celovisegrádské spanilé jízdě nemocničních lékařů a sester, k níž se teď schyluje, dovoluji pochybovat. Taky by bylo zajímavé sledovat, jaký je poměr platů „politických pracovníků v parlamentu a vládě“ a lékařů v civilizovaných zemích, např. v SRN nebo v USA. A aby mi bylo dobře rozuměno: nejde mi o to, aby měli nemocniční lékaři menší platy, ale aby ve vztahu k platům dobře placených zaměstnanců státního či „veřejného“ sektoru nebyli politici bráni na hůl, mimo jiné i proto, že tu profesi pak nebudou lidé, o něž je třeba stát, chtít dělat, a protože se svody ke korupci mnohonásobně zvětší. Jinak článku pana Mitrofanova rozumím jako rozvedení hesla: chcete, aby vám politici zajistili lepší život a aby lékaři brali víc než oni? Volte ČSSD!

Velký článek věnovala v MfD ministru Schwarzenbergovi Tereza Strnadová. Cituje tam mj. slova jedné političky TOP09: „Nesnaží se ukázat, že je jeden z nás. Vyrůstal na zámku a tam nebyly volby, nikdy se nemusel přizpůsobovat veřejnému mínění, v tom je jiný a sympatický.“ Je mi líto, ale nemohu souhlasit. Pan Schwarzenberg se mj. „jadrnou“ mluvou snaží dát najevo, že se nijak dramaticky neliší od prostého lidu, a veřejnému mínění se přizpůsobuje sice méně než komentátoři Práva,ale na můj vkus i tak až moc (politik musí veřejné mínění brát v potaz, ale neměl by to přehánět).

V LN píšou Jan Dražan a Radek Kedroň, že za středeční článek Rathova úniková cesta: Izrael? Se na Lidové noviny sesypaly hromy a blesky a že byly obviňovány z antisemitismu. Článek bylo těžké přehlídnout, všiml jsem si ho i já a pro jistotu opakuji odstaveček, který jsem o něm napsal: „V LN píší o tom, že dr. Rath ve funkci hejtmana pěstoval nadstandardní styky s Izraelem („izraelským státem“) a že by mu mohly posloužit „buď jako úniková cesta před českou justicí anebo mohou být odpovědí na otázku, kam se poděly milionové úplatky, které podle policie vybíral před květnovým zatčením s krabicí se sedmi miliony“. Z dalšího vyplývá, že v době jeho hejtmanování Středočeský kraj chtěl posílat miliony korun podnikatelům z Izraele. Myslím, že by bylo dobré, vhodné a slušné rozlišovat mezi „izraelským státem“ a „izraelskými podnikateli“ (s ohledem na to, že je např. rozdíl mezi Petrem Nečasem a Radovanem Krejčířem). Navíc z článku vyplývá, že si Izraelci ve vlastním zájmu žadatele o asyl pořádně kádrují.“ Za prvé díval jsem se na internet jen zběžně, nějakou štvanici jsem nezaznamenal, jen pár ukázkově odporných textů o tom, kolik je u nás Židů a že bude jen dobře, když jich co nejvíc zmizí. Jistě, za to autoři článků nemohou. Kámen úrazu je v tomto: pánové se domnívají, že kdyby nesl titulek „Rathova úniková cesta: Kiribati?“, nic by se nestalo. Možná, že ne, ale v případě, že by se na postoj státu Kiribati k azylu pro dr. Ratha usuzovalo z toho, že se dr. Rath pokoušel údajně zkorumpovat několik kiribatských podnikatelů tím, že jim zadá exkluzivní zakázky, bylo by to neslušné úplně stejně, jako v případě Izraele.

Sobota 28. července: Ministr Blažek se zavázal, že příští týden definitivně rozhodne o návrhu nejvyššího státního zástupce Zemana, aby jmenoval dr. Bradáčovou vrchní státní zástupkyní v Praze. Dr. Bradáčovou označil za „akční ženu, na jejíž styl práce se ne všichni zástupci těší“. Takové výroky nevěští nic dobrého, proč by se všichni zástupci měli těšit na nového šéfa, to není podmínkou všeobecně, a řekl bych, na Vrchním státním zastupitelství v Praze zvlášť (pro laika málo informovaného je těžké zbavit se dojmu, že jedním z úřadů, před nímž bylo nutno dokonale utajit akci Rath, aby měla šanci na úspěch, byla právě tahle instituce). V rozhovoru pro LN pak ministr své stanovisko ještě upřesnil. Vystupuje tam jako holubička míru s olivovou ratolestí v zobáčku. Cituji včetně otázek redaktora LN Daniela Kaisera: „Hledám náčelníka, který přinese mír do Čech. Mně jde o to, aby se zapomnělo na minulost, a o tom se bavím s doktorkou Bradáčovou. * LN Co tím myslíte? Vyrovnávání nějakých starých křivd, emoce pocházející ze špatných vzájemných vztahů, nebojím se ani slova msta. V celé soustavě musí zavládnout klid a mír.* LN Vidíte riziko, že by se Bradáčová a její skupina z Prahy mstily? Tahle věc hrozí vždycky, to se netýká jen státních zástupců. Já od doktorky Bradáčové – nebo kohokoliv, kdo bude nakonec jmenován – musím dostat ujištění, že to v sobě dokáže zvládnout.* LN A vy před jmenováním dokážete u člověka vycítit, jestli bude schopen se ovládat? Není jiná možnost než gentlemanská dohoda a pak se spoléhat na to, že ti lidé ji budou držet.“ Potud pan Blažek. Je pozoruhodné, nakolik stanovisko pana Blažka připomíná stanoviska oficiózních českých historiků k sudetoněmecké otázce. Taky jim jde o to, aby se zapomnělo na minulost. Požadavek pana ministra je směšný. Pokud chce jmenovat někoho, kdo může být za úřad zodpovědný, musí mu dát volné ruce k personálním změnám. Jmenovat ho a svázat mu napřed ruce je směšné a neúčinné zametání problému pod koberec. Jednoduše řečeno, pan Blažek se může rozhodnout mezi paní Bradáčovou a někým, kdo bude držet status quo, jaký na Vrchním státním zastupitelství dosud vládl. Obojí je z formálního a technického hlediska legitimní. Ale jmenovat paní Bradáčovou s tím, že bude držet ten status quo, je úplně nemožné. A připadá mi velmi příznačné, že to pan Kaiser tentokrát po svém zvyku nijak nekomentoval. Proč by taky, pan ministr není žádný „pravdoláskař“.

Podle průzkumu veřejného mínění, který provedla agentura Factum Invenio, došlo ve stranických preferencích pro volby do PS k pozoruhodnému přesunu. Zatímco ČSSD ztratila, ODS mírně posílila, ale to není to nejdůležitější: do Sněmovny by se dostaly ještě KDU-ČSL a Zemanova SPOZ. ČSSD by k vládnutí potřebovala nejen komunisty, ale ještě jednu z těchto stran. Zároveň podle téže agentury se v soutěži prezidentských kandidátů Zeman dotahuje na dosud vedoucího Fischera. Předpověď musí být noční můrou pro dnešní vedení ČSSD, zejména pro předsedu Sobotku, jemuž náleží čelné místo na Zemanově listině zrádců. Ke zprávě se ještě vrátím.

Jakýsi Miroslav Cina shodil ve známém mosteckém sídlišti Chanov policistu z balkónu. U soudu uvedl výraznou polehčující okolnost: byl v osudný den pod vlivem omamných látek, které od rána s kamarády čichal. Dále by se, myslím, mělo vzít v úvahu jako polehčující okolnost to, co dokumentuje pěkné foto ze soudní síně, které přineslo dnešní Právo. Vyplývá z něho, že obviněný je milovníkem klasické opery! Má na sobě totiž mikinu s nápisem „Die Zauberflöte, W. A. Mozart, OpernKlasse 7a“. Doufám, že se např. pan Pappe, který nápisu jistě rozumí, pana Ciny náležitě zastane.

Raúl Castro učinil veřejně Spojeným státům velkorysou nabídku: je pro otevřené jednání s USA, ovšem jako rovný s rovným. Měl být ještě důraznější a říci přímo: jako velmoc s velmocí.

Pondělí 30. července: ministr Blažek jmenoval JUDr. Bradáčovou vrchní státní zástupkyní v Praze. Dal si velmi záležet na tom, aby bylo jasné, že k tomu byl vlastně donucen. I kdyby to bylo pravda (a vlastně zvlášť kdyby to bylo pravda), bylo by naprosto nepochopitelné, proč to dělá. K tématu se vrátím.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu o problematice přímé volbY prezidenta. Volit přímo či nepřímo? „Jde o odvěký rozpor. Má se společnost řídit vyvolenými, kteří lépe než většina vědí, co je pro všechny nejlepší, anebo se má svěřit rozhodování jedině té většině? Jednoznačný vítěz v tomto sporu existovat nemůže.“ Kdyby to bylo opravdu tak, je zjevné, že se musí volit přímo. Vůbec nejde o většinu, ale o to, zda volič může věřit tomu, komu dal svůj hlas, natolik, aby si mohl být jistý, že vybere správného kandidáta na tu funkci. Pak jsou tu opravdu dvě rovnocenné možnosti, může nebo nemůže. Technicky je možné obojí. Obávám se jeden, že opičárna, která nás čeká na začátku příštího roku, bude něco ještě strašnějšího než to, co jsme zažili před čtyřmi lety.

Premiér Nečas má zálibu ve velkých a dutých slovech. Na česko-slovenském, setkání pod Velkou Javořinou prohlásil: „Slováci jsou pro Čechy nejbližším národem, skutečně bratrským národem. Národem, na který se vždy spoléháme, a i na mezinárodní úrovni víme, že se můžeme o ně opřít.“ Je fajn, že máme se Slovenskem korektní a přátelské vztahy, stejné bychom měli mít i s Německem a Rakouskem. Máme, nebo ne? (Přesto je takové mazání medu kolem huby lepší než nenávistné květnové štvaní).

Úterý 31. července: po delším neobratném trucování jmenoval ministr Blažek JUDr. Bradáčovou pražskou vrchní státní zástupkyní. Udělal všechno, aby to co nejvíc vypadalo tak, že se mu sice vůbec nechce vyhovět, ale nemá sílu odolávat soustředěnému tlaku TOP09 a ČSSD, Kalouska a Sobotky. Hůř to už snad ani dopadnout nemohlo: i kdyby paní Bradáčová byla sebeschopnější (o jejích schopnostech nemám důvod pochybovat), z průběhu i závěru celé politické hry vyplývá,že v ní hrála pouze roli kopacího míče. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ministerstvo obrany vyzískalo jako kompenzaci za problémy s letouny CASA zpátky jedno z podzvukových letadel L-159, jimiž byla „zaplacena“ čtvrtá CASA. Vypadá to, že si španělská strana dělá ze svého českého partnera srandu. ČR se už delší dobu zoufale snaží zbavit letadel L-159, o nichž před časem exministryně Parkanová trefně poznamenala, že jejich cenu nelze stanovit hlavně proto, že se zatím nepodařilo prodat ani jeden kus a není tedy vyloučeno, že cena je vlastně záporná. Letadla mají některé vlastnosti bumerangů, i když se je zdánlivě podaří prodat, za chvíli jsou zpátky. České ministerstvo obrany se zbavuje letadel L-159 podobně úspěšně, jako kdysi Jan Neruda svého slamníku. Pozoruhodné je rovněž to, že kdysi ke panělskému zákazníku odletěly (o letadla zpravidla dovedou), ale zpátky už ten vrácený exemplář přivezli v bedně. I když v tomto případě nejde o lidskou bytost, má to lehce morbidní charakter. Já se v technické stránce věci vůbec nevyznám, na druhé straně je mi to celé hrozně podezřelé, a tak se jenom ptám: jsou ty L-159 opravdu takové šmejdy, nebo jen český prodejce absolutně nezvládá konkurenční boj na trhu? Pochopitelně, když někde panuje takový maglajz a dosahuje se takových výsledků, je za to třeba někoho zavřít, a když už se v takové situaci zavírá, bývá to obyčejně někdo, kdo za to nijak moc nemůže.

Alexandr Mitrofanov přirovnává v Právu to, co řekl kardinál Duka ke způsobu, jak komunisté a sociální demokraté argumentovali proti církevním restitucím, s odporem potentátů ruské pravoslavné církve proti vystoupení rockové skupiny Pussy Riot v Chrámu Krista Spasitele v Moskvě. Jen na okraj poznamenávám, že podobná vystoupení v kostele, jaké realizovala zmíněná hudební skupina, lze sice kritizovat, ale ten pravý prostor pro kritiku se otevře teprve tenkrát, až ty holky pustí, protože ten proces je něco naprosto neuvěřitelného. Podobně, jako se pravoslavná církev na Rusi solidarizuje s Putinem a spol., solidarizuje se „církev“ u nás (slovo církev zahrnuje jednak jakési všeobecné zlo, každá církev je špatná, a jednak zlo ze všech zel největší, církev katolickou) s nynější „vládnoucí mocí“. V situaci Pussy Riot jsou tu zřejmě Grebeníček se Zaorálkem. Polehčující okolností je, že nezpívají v kostele, ale v parlamentu. Přitěžující, že nejsou moc sexy. Navíc mají imunitu, jsou na tom tedy relativně líp, než ruské rockerky. Paralela, kterou vede pan Mitrofanov, je poněkud divná.

K „blbé náladě“ ve veřejnosti patří i blbé nápady. Heslem dne jsou dnes vyšetřovací komise, v nichž by neměli sedět jen poslanci, ale i zástupci pracujících, tzv. osobnosti. Osobnosti se poznají podle toho, že je není třeba volit, bylo by to nedůstojné a pro osobnosti ponižující. Osobnosti se nominují, pokud možno samy. Měl by je nominovat někdo kdo na to má, tehdy např. Hospodin, jenže na toho nevěříme. Nejlepší by byl vůdce národa, toho zase zatím nemáme, aspoň ne tak přesvědčivého, jakého měli v r. 1933 v Německu (navíc to tam nakonec nedopadlo dobře). Vůdce národa by měl nominovat osobnosti a osobnosti zase vůdce národa. Je to circulus vitiosus, pěkně popsaný v pohádce o tom, jak se pejsek s kočičkou napřed vyprali a pak pověsili. Odkaz má symbolickou hodnotu, na věšení v těchto případech obyčejně taky dojde. Když přijde kocovina, všichni se pak zaklínají, že to myslili poctivě (kromě pověšených, ti už ovšem nemohou). Dnešní LN přinesly několik fotoček osobností, největší dojem na mne udělalo foto prof. Zlatušky. Podle něho by se na vůdce národa docela hodil. Bohužel, zatím osobnosti ještě nezvládly své PR. Jinak vyhlídky jsou jasné: komise se nakonec sjednotí v jednu superkomisi, říkejme jí Výbor pro veřejné blaho, a ta udělá pořádek podle toho, co si žádá lid (přesnější řečeno pracující lid, a to všechen pracující lid – nikdo nezůstane stranou; co si žádá nepracující lid, nás nezajímá; pro úplnost podotýkám, že všechen pracující lid je sdružení poctivých pracujících, a to zase všech; kromě toho tu jsou nepoctiví pracující, a s těmi zatočíme). Kdosi navrhuje vytvoření tzv. malých senátů, složených ze všeobecně uznávaných osobností (možná pro začátek bude stačit, když se osobnosti budou uznávat samy mezi sebou). Masovou základnou pro všechny tyto iniciativy může být sdružení iniciativ Vraťte nám stát (trochu to vypadá, že těch iniciativ je víc, než kolik mají dohromady členů, ale to je přece v pořádku, iniciativa je nesrovnatelně víc než nějaký obyčejný čičmunda a ke své existenci tudíž ani žádné obyčejné čičmundy, totiž členy, nepotřebuje). Problém je, jaký stát je jim třeba vrátit. U některých z nich, např. u bývalých důstojníků Pohraniční stráže, je to celkem jasné. Jaký stát chce vrátit generál Randák, bych raději ani nevěděl. Konečně jsou tu herci, revoluční předvoj národa: pasoval je na něj v listopadu 1989 Václav Havel, teď se možná cítí být trochu odstrčení. Jsou v depresi a zpívají, že „jsme v prdeli“ (kdo: oni, nebo i my?) Ale myslím, že pokud vše půjde vytýčeným směrem komise-výbory pro veřejné blaho-senáty, brzy se otevře prostor i pro optimističtější masové umělecké iniciativy typu Anticharty.

Miloš Balabán píše v LN o straně LIDEM jako o přeběhlících. Je zjevné, že přeběhlík je někdo, kdo utíká od nás k cizím, ne od cizích k nám. Když utečou Věci veřejné z koalice do opozice, je to v pořádku, protože opozice, zejména ta naše, je hodnotnější než koalice. Když někdo zůstane ve vládní koalici a odejde proto z Věcí veřejných, které do opozice přiběhly, nikoli přeběhly (a to je velký rozdíl), je přeběhlík, přestože tak říkajíc zůstal sedět na prdeli. Pohyb je velmi relativní věc, vždycky se pohybujeme jen vzhledem k něčemu, někomu. Např. k panu Balabánovi.