Věc: udělení bobříka vyčůranosti za měsíc listopad 2011

Vážným nedostatkem Událostí až doposud bylo, že jsme při udílení našeho nejvyššího ocenění nevěnovali dost velkou pozornost významným představitelům našeho vědeckého života. Uvědomil jsem si toto manko ve středu, když jsem četl rozhovor s prof. Vladimírou Dvořákovou, který přinesla Mladá fronta Dnes, a hned spěchám, abych tuto mezeru zaplnil. Paní profesorka se tam musela vyrovnat mj. i s otázkou, jak tomu bylo s jejím členstvím v KSČ. Učinila tak, jak se čtenář přesvědčí, vědecky.

V době, kdy do KSČ vstupovala, „byla určitá doba, určité vnímání společnosti, byli jsme generace, která věděla, že jiná změna než zevnitř není možná a že musí dojít k nějaké generační výměně.“ Jistě, doba byla určitá, neurčité doby bývají jen zcela výjimečně. Pozoruhodné je, že podle paní profesorky, jak se zdá, vlezla tehdy do partaje celá generace. Tím se stává její vstup pochopitelný: co měla chudinka dělat, kdyby otálela, byli by ji její generační druhové, jak se tam hnali, ušlapali. Generace se ovšem mýlila v jednom: věděla, že změna je možná zevnitř, jenže ona pak přišla vlastně zvenku, a to z té strany, ze které by to generace byla asi nejméně čekala, totiž z Ruska. Gorbačov a jeho tým se rozhodli, že tábor míru a socialismu rozpustí. Naproti tomu docela správně generace tušila, že musí dojít k nějaké generační výměně. Nebylo to tenkrát tak docela samozřejmé, např. v Rusku měli s generační výměnou za Brežněva, Andropova a Černěnka jakousi potíž. Nakonec to ovšem zvládli a generaci prof. Dvořákové pak po listopadu 1989 nezbylo než se ze strany už nepotřebné přemisťovat na lepší pozice. Jak dnes vidíme, zvládli to docela rychle a dobře.

„Byli jsme skupina, která měla tuhle naivní představu“, pokračuje paní profesorka. Takže nikoli generace, ale skupina. To je hezký příklad toho, co musí dělat systematický vědec, totiž upřesňovat výchozí formulace. Skupina je v tomto případě něco o dost menšího než generace a vědkyně se rychlými kroky blíží k tomu, co by mělo stát na konci tohoto upřesňování, totiž že to, za co ona sama osobně zodpovídá, není ani generace, ani skupina, nýbrž Vladimíra Dvořáková. Sama představa (jiná změna než zevnitř není možná, takže vzhůru dovnitř, tj. do KSČ, ať se odehraje generační výměna) ovšem není ani tolik naivní, jako spíš našeho nejvyššího ocenění hodná.

Dále se musela paní profesorka vyrovnat s námitkou, že když se její generace či skupina hnala dovnitř, hnali se jiní dosti nedobrovolně ven, ani ne tak z KSČ, jako ze zaměstnání, nebo sice taky dovnitř, ale ne do KSČ, nýbrž do kriminálu. Psala se sedmdesátá léta, „období Charty77“, jak se v rozhovoru říká. Paní profesorka odpovídá: „Víte, míra tehdejších represí nebyla všeobecně známa. Uvědomme si, že se o tom nepsalo, nemluvilo.“ Paní profesorka byla zjevně z nuzných poměrů, takže si nemohla opatřit ani rozhlasový přijímač. Na tom by se k ní každý den večer někdy kolem osmé hodiny ze stanice zvané Hlas Ameriky byla průběžně dostávala (kdyby chtěla, ovšem) poměrně slušná dávka informací o „tehdejších represích“. Bez té elementární možnosti byla ovšem bezbranná vůči komunistické propagandě a po převratu pak musela kvapem dohánět informační manko. Je vlastně obdivuhodné, že se přitom ještě stačila habilitovat.

Už jenom proto, abychom paní profesorce vynahradili minulé strádání, udělujeme ji tímto bobříka vyčůranosti za měsíc listopad 2011, a to s velikou omluvou – zasloužila si ho totiž už dávno, jenomže nám chyběly až do teďka základní informace – podobně jako jí v sedmdesátých letech.

12. listopadu 2011