Boj proti mocným vrcholí

Politické prázdniny se zatím nekonají, místo toho eskaluje boj proti korupci a mocipánům.

Předehra byla skoro idylická: policii ČR se podařilo dopadnout při činu Davida Ratha. Byla to dobře odvedená práce a ohlas měla pozitivní. Navíc odpovídala, aspoň zčásti, společenské objednávce: je třeba odstřelit co nejvíc politiků. Opozice měla ovšem dojem, že zatím přišla zkrátka.

Následovalo, jako na objednávku, první dějství prázdninového boje proti papalášům, případ Parkanová. Kauza je podstatně méně přehledná než ta Rathova, nejen proto, že na tři čtvrtě miliardy Kč by musela být pořádně velká krabice. Byly letouny CASA opravdu předražené? Jsou vojenský materiál? Měla exministryně povinnost nechat pořídit externí posudek? Je agentura, na níž se policie obrátila s žádostí o dobrozdání, důvěryhodná a kompetentní? A je podezření zralé na to, aby byla vznesena žádost o vydání? Čehož plyne poslední a základní otázka: nejde o kriminalizaci politické odpovědnosti, která se často uplatňuje v autoritativních režimech?

Případ Parkanová organicky přerostla v akci Kalousek. Ministr cítil potřebu se své stranické kolegyně zastat. Vzniklo podezření, že se cítí sám ohrožen. Zastat se kolegyně je ovšem věc normální, aspoň ve společnosti o něco míň rozzuřené, než je dnes ta naše. Před závorku je třeba vytknout, že ministr si svůj problém zavinil tak trochu sám, zanedbal příkaz „buďte prostí jako holubice as opatrní jako hadi“ (tedy jeho druhou část). Při hájení Parkanové obvinil policii ze lži a zlého úmyslu a pozurážel kdekoho, kdo se k věci nachomýtl. Ministr je také hodnotnější terč než paní Parkanová, osoba vysoce postavená, ale nepříliš významná: je faktickou hlavou druhé silné koaliční strany, bez něho by se TOP09 nejspíš stala nefunkční a ohrožena by byla i celá koalice. Možná i proto se proti němu rozjelo dosti divoké mediální tažení: vrcholem byly LN z 13. a 14. července (zatímco např. Právo se vyjadřovalo o dost střízlivěji).

Případ Kalousek není v tomto stádiu v první řadě kriminální nebo politický, ale přímo mravní. Ministr údajně telefonoval vyšetřovateli případu Parkanová vyhrožoval mu. To aspoň tvrdí vyšetřovatel (nevím, proč by si to vymýšlel), Kalousek to popírá. Vyšetřovatel má ovšem smůlu, hovor si nenahrál. Tím se rozpoutala lavina. Nato si policejní prezident vzpomněl, že mu asi před týdnem Kalousek rovněž volal, činil na něj nátlak (posléze to korigoval, šlo o nevhodné výroky na adresu policie). Na rozdíl od vyšetřovatele to neoznámil hned, nahrávku nemá, Kalousek to popírá. K dovršení všeho se ohlásil poslanec Skokan s tím, že ho ministr před rokem hrubě urážel: nahrávku má (je z Věcí veřejných), ale k dispozici dá jen její vlastní přepis. To je, jako by ji neměl.

V důsledku toho všeho žádá ČSSD Kalouskovu hlavu a vyvolá hlasování o důvěře vládě. Hlas lidu zní: bijte politiky. Uplatňuje se tzv. notorieta (právnický pojem: věci notoricky známé se nemusejí dokazovat, např. to, že Kalousek je údajně zloděj a hulvát. Podotýkám, že dobou rozkvětu notoriety v justiční praxi byla u nás padesátá léta minulého století). A konečně: ministr financí nebývá moc populární a v době krize už vůbec ne. Kalousek je na tom tedy bledě, i když vláda nejspíš nepadne, kdyby bylo nejhůř, Věci veřejné to ve vlastním zájmu nedovolí. Z Kalouskovy aféry v tuto chvíli plyne závěr jistě nechtěný: policie má vždycky pravdu, i když nemá po ruce důkazy. To je do budoucna dosti nadějné.

Korunu všemu pak nasadil policejní prezident, obrátil se ke svým podřízeným („a kolegům“) s patetickým provoláním: policii se v poslední době daří odhalovat i trestné činy osob veřejně známých, vlivných a mocných, činných mj. v nejvyšších patrech české politiky. v souvislosti s tím se mohou vyskytnout pokusy její práci ovlivnit, policie se musí společně takových tlaků zbavit, aby mohlo docházet k vyšetřování a odhalování trestné činnosti bez ohledu na postavení toho, kdo ji páchá. Jde o nezávislost policie.

K tomu: za prvé, s nezávislostí policie (podobně jako např. s nezávislostí armády) by se mělo operovat opatrně, u ozbrojených sborů je stejně důležité, aby byly zároveň pod přísnou kontrolou státu. Za druhé, nevím, zda to pan prezident tak přímo zamýšlel, ale jeho prohlášením vstupuje policie do hry jako samostatný („nezávislý“) mocenský a politický faktor. To co řekl, připomíná trochu slavné Paroubkovo přihlášení v závěru voleb v roce 2006). Pochybuji, že by si něco podobného dovolil vedoucí činitel policie v civilizovaných zemích na západ od nás.

U nás jsou ovšem mimořádné poměry: politický zápas má povahu studené občanské války a vyvážení mocí v politice se projevuje jako bezvládí (standardní poměr politických sil v PS je 100 na 100).

To nemůže dopadnout dobře.

Lidové noviny 19. července