Co týden dal

Středa 2. května (pokračování): Předseda KSČM Filip pronesl zdravici na chomutovském mítinku ČSSD. Stalo se tak úplnou náhodou, podle vyjádření některých kompetentních představitelů ČSSD (místopředsedkyně Benešová) šlo o náhodu spíše šťastnou, předseda ČSSD Sobotka je jiného názoru. To je správné, politická pluralita musí být. Jak praví klasik: nesmíme se bát ani protichůdných názorů, každý z nás by měl mít aspoň dva protichůdné názory. Jak vidno, ČSSD je na nejlepší cestě k tomuto ideálu. Víc o tom v naší glose.

Státní zástupce Marek Bodlák z Obvodního státního zastupitelství v Praze 10 kritizoval v médiích prezidenta Klause kvůli udělení milosti bývalé kvestorce Metropolitzní univerzity v Praze Anně Benešové. Nato ho spolek Šalamoun, resp. jeho předseda Jan Bok (těžko se zbavuji podezření, že toto uskupení tak nějak patří do hradní směsky od paní Bobošíkové a pana Bátory až po pana Jakla, samozřejmě jako zcela svébytný a úplně jinak vybarvený prvek té pestré mozaiky) oznámil (hulváti by řekli práskl) státního zástupce u ministra spravedlnosti. Podle pana Boka by se měl „subalterní státní úředník“ (tj. JUDr. Bodlák) vystříhat všeho, co by mohlo ohrozit vážnost funkce státního zástupce či státního zastupitelství anebo ohrozit důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti státního zastupitelství nebo státního zástupce.“ To zahrnuje zjevně poměrně široký okruh vystříhávání se od chození s rozepnutým poklopcem až po kritiku prezidenta. JUDr. Bodlák kritizoval fakt, že jde o omilostnění v případu korupce, a nikoli první (to je pravda) a označil Klausovy důvody k udělení milosti za nedostatečné (to může být taky pravda, ale prezident není povinen milosti zdůvodňovat). Označovat to ale za „neomalené zpochybňování rozhodnutí pana prezidenta o udělení milosti“ je směšné. Lze jeho Hradní Výsost vůbec kritizovat jinak než neomaleně? Zpochybňování rozhodnutí by se JUDr. Bodlák dopustil tenkrát, kdyby tvrdil, že vzhledem k okolnostem prezidentská milost neplatí a pokusil se paní Benešovou uvrhnout do šatlavy. Navíc prezident je součást exekutivy a nikoli „orgán činný v trestním řízení“. Taky není nejvyšší velekněz České republiky. Nevím proč by ho státní zástupce nesměl kritizovat.

Předseda ČSSD Sobotka prohlásil na mítinku ve Vyškově, že pokud v podzimních volbách koaliční strany propadnou, „Nečasova vláda to zabalí“. Za prvé, Špidlova vláda na tom byla svého času taky dost špatně, a nic nezabalila (střídání Špidla – Gross – Paroubek nelze chápat jako zabalení, i když podle mého názoru to byly výrazné schody změn k horšímu). A za druhé, cílem ČSSD je zjevně dosáhnout toho, aby to protivník „zabalil sám“. Ideální model: pouliční kravály, následně se vláda podělá a ČSSD spadne moc do klína. To mi nepřipadá moc reálné a domyšlené: proč zrovna ČSSD?

Prezident Klaus odmítl účast na summitu prezidentů středoevropských zemí na Ukrajině. Odpustím si zlomyslné poznámky ohledně toho, že by nemusel nic odmítat, kdyby kdysi se svým famulem Zieleniecem neusiloval o likvidaci nenáležitého „středoevropanství“ (je nejspíš bytostně levicové) tím, že se, jak říkali, „rozředí“ přijímáním dalších a dalších států postsovětského prostoru od Moldávie po Turkmenistán, a rád přiznám, že se tentokrát rozhodl správně. Šéf České fotbalové asociace na to reagoval slovy, že politiku a sport nelze směšovat. On to jistě neví, ale stát, kde je zavedený zvyk, že se padlá vláda přemístí do kriminálu, nepatří nejen do Evropy, ale ani na zeměkouli, a tato zvyklost není politický tah, nýbrž prasárna. Když to přeženu stejným směrem, bylo by se tedy dalo v minulosti argumentovat tím, že existence koncentráků v Třetí říši není důvodem k bojkotu olympiády, protože by se směšoval sport s politikou (neříkal to náhodou někdo, v roce 1935 už v Německu koncentráky existovaly). V Právu k tomu vyčíslují případy bojkotu olympijských her v době studené války a píší: „Stejně se zachovali země socialistického bloku o čtyři roky později, když hry pořádaly Spojené státy v Los Angeles.“ „zeměmi socialistického bloku“ mají zřejmě na mysli rudé Ruské impérium a jeho kolonie. Dovoluji si upozornit, že ani v roce 1984, ani nikdy předtím nebyly natolik životné, aby si zasloužily měkké „i“ v příčestí (minulém) činném.

Předseda KDU-ČSL Bělobrádek prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Spojuje nás (s ČSSD) kritika vládní koalice, její politika totiž není pravicová, ale blbá“. Používání takových slov, které útlocitní estéti nazývají hulvátskými, spojuje pana předsedu s předsedou ČMKOS Zavadilem (kromě toho mají společného, že ani jedna z jejich organizací, totiž ani ČMKOS, ani KDU-ČSL, nesedí v PS. A doufám, že hned tak nebude).

Tři poslanci PS se na výzvu MfD pokusí vyžít se svými rodinami z částky odpovídající nejběžnější české mzdě. Za týden to představuje 2800,- Kč čistého. Ke zprávě se vrátíme.

Někteří věřící poslanci PSP (např. posl. Langšádlová a Gazdík z TOP09) uvažují o zřízení „ekumenické kaple“ tj. „společného duchovního místa pro křesťanské církve“. Pokud se to zrealizuje, bude to připomínat praxi, kterou zavedli Turci na okupovaném Budíně: v rámci tolerance ďaurů tam zřídili společný kostel pro katolíky, reformované i evangelíky, z jejich hlediska to byly srovnatelné ohavnosti. (Matyášův chrám pochopitelně přebudovali na mešitu). Zde je to ovšem jiné, iniciativa vychází přímo z řad postižených.

S církevními restitucemi to nevypadá zrovna růžově: poslanec Doktor, jeden ze stoprvních, na nichž záleží prosazení vládních návrhů v PS, prohlásil poměrně jednoznačně: „Ono finanční vyrovnání je formulováno neakceptovatelně a ta částka by měla být snížena. Církev si musí uvědomit, že zákony se přijímají v poslanecké sněmovně.“ Čili, koukejte si uvědomit, kluci pitomí, kdo tady velí. Církev je podle pana doktora pro jednoduchost jen jedna, všechno je to stejně jedna a ta samá verbež. A nelze se taky divit, že se mu stýská po zlatých časech opoziční smlouvy: „S ukončením klausovského a zemanovského období se ideologická debata vytratila.“ Pravda, tenkrát byla c. a k. koalice a c. a k. opozice, pojistili si křesla vzájemnou dohodou a získali, jak se říká, klid k tvořivé práci, mimo jiné a především i „ideologické debatě“. I k tématu církevních restitucí bych se ještě rád vrátil.

Klára Samková píše v dnešních LN: „Za situaci, která vede ke kriminalitě Romů, může společnost“. To mi připadá legrační, je na tom něco bolševického: jak se říkalo v minulosti, za vysokou kriminalitu mezi chudým obyvatelstvem mohou sociální poměry. Za spáchání kriminálního činu může především ten, kdo ho spáchá, bez ohledu na to je-li Rom, Čech, oligarcha, bezdomovec nebo nevím kdo. A za druhé, co je to za dělení, „Romové“ a „společnost“? Romové nejsou společnost? Problém romského etnika spočívá v tom, že se zatím nedokázalo ani vyhranit jako autonomní skupina s politickými ambicemi, ani asimilovat do většinové společnosti. Místo svalování viny na „společnost“ by to chtělo nějaké praktické řešení. Co s tím?

Čtvrtek 3. května: Podle dnešního Práva mají církevní restituce šanci, že je podpoří většina zvolených poslanců. Zdá se, že problémy nebudou s platformou paní Peake, taktéž klub ODS nejspíš bude (se skřípějícími zuby, jak je u nás zvykem, když jde o rozumnou věc) hlasovat pro. Restituce by prý mohli podpořit i poslanci Šťovíček a Petráň (upřímně řečeno, to chci vidět, ale snad mají v Právu spolehlivé informace). ČSSD ovšem chystá záludné cílené torpédo ve formě pozměňovacího návrhu, jímž by se zrušily finanční kompenzace a stanovila restituční tečka. Odmítnout tohle bude pro váhající těžší, než odmávat vládní návrh. Další, neřízené torpédo vypustil kardinál Vlk, když žádá odklad splátek. Odklad bude, jako kdysi přátelství se SSSR, na věčné časy, protože po volebním vítězství ČSSD se s křesťany a židovskou náboženskou obcí už nikdo nebude bavit. Církevní restituce jsou zcela zásadní záležitost, protože mimo jiné situují Českou republiku tak říkajíc do Západního světa nebo aspoň signalizují návrat do toho světa. K tématu se vrátíme.

ČSSD má problémy se svým prezidentským kandidátem Švejnarem: chce být nestranickým prezidentem, podpoře ČSSD je rád, ale není vyloučeno, že si opatří podporu i od jiných stran. To rozběsnilo jeho dosavadního soka, senátora Dienstbiera. Rozběsnil se celkem pochopitelně (pan prof. Švejnar chce jen sbírat smetanu, to se určitě nenaučil v USA, ale ve své původní vlasti, než z ní odjel). Zasloužil by si za to naše nejvyšší ocenění, budu o tom uvažovat. Senátor Dienstbier se ovšem taky rozběsnil rád, odpadá mu dosti nepříjemný konkurent. Ceterum autem censeo, představa pana Dienstbiera jako prezidenta ČR mi připadá poněkud úděsná.

V ČSSD doznívá neklid po úterním průniku komunistického předsedy Filipa do tábora sociálně demokratických harcovníků v Chomutově. V té souvislosti v Právu zmiňují průzkum agentury SANEP ohledně toho, jak veřejnost vnímá účast KSČM v nejvyšší politice. K této zprávě se ještě vrátíme.

V Salonu (příloha Práva) se mj. k dnešní politické situaci vyjadřuje další rozzuřený intelektuál, totiž dokumentarista Karel Vachek. Z rozhovoru s ním cituji: „Občané musí řídit sami sebe permanentními referendy přes počítačovou síť. Mohou si vládnout bez takzvaných zastupitelů, představitelů a jiných sebevědomých sobců. Tato revoluce nás čeká. Oliver Cromwell popravil krále a vytvořil parlament, francouzská revoluce popravila krále a vytvořila občana, ruská revoluce popravila cara a zespolečenštila veškerý majetek. Jsem šťastný, že jsem občan, že žiju v parlamentním systému, že vím, že nemusím nutně být kapitalistou, a těším se, že všichni lidé vytvoří masový parlament na počítačové síti a společně budou hospodařit s kapitálem! Všechno je ale otázkou postupných změn, uznávám.“ Výborně, čeká nás přechod k přímé demokracii. Před tím se ale bude muset trochu vraždit. Půjde jen o jednotlivce, i když zase až tak nevím, ani za jakobínů ve Francii, ani za bolševiků v Rusku to nezůstalo jen u krále a cara. Jedna vražda nikdy nestačí, drahoušku! Stalin to zformuloval jako neustálé zostřování třídního boje, jímž se realizuje nejdokonalejší přímá demokracie na světě (až budou vyvražděni všichni kromě něho, bude přímá demokracie jedinou možností). Milý pane, já jen nevím: děláte si legraci, nebo to snad proboha dokonce myslíte vážně?

Agentura Bloomberg sestavila žebříček šedesáti zemí, kde se nejvíc chlastá, fetuje a holduje hazardu. Česká republika se v tomto trojboji umístila na čelném prvním místě. Myslím, že ten průzkum vypovídá spíš o tom, jakou máme pověst, než o tom, jací opravdu jsme (Rusové, alkoholická supervelmoc, se umístili až na dvacátém místě), ale i to stojí spíš za zamyšlení než za vztekání se.

Panu Gabalovi a jeho druhům z dvaceti občanských spolků někdo ukradl stát. Sdružili se tedy v platformu, usilující o jeho restituci, pod názvem „Vraťte nám stát“. Který chtějí vrátit? Mám podezření, že by mělo jít o stát z let 1989-1992, o stát lidských práv, pravdy a lásky, z doby, než se ho zmocnili zlotřilí „tržní komsomolci“. „Cílem je obnovit parlamentní demokracii a posílit právní stát, nikoli je smést a dát průchod anarchii“. Jistě, to říkají všichni. I komunistům šlo o vybudování demokracie, jaká tu ještě nebyla (a nakonec se jim to podařilo aspoň v tom, že něco takového tu předtím ještě nebylo – není ovšem těžké něčeho podobného dosáhnout). A anarchie dostala průchod právě už v prvních letech po listopadovém převratu.

Ministr Pospíšil vystoupil se stížností k Nejvyššímu soudu ve prospěch řidiče Romana Smetany. Pan Smetana proslul tím, že přimalovával politikům na billboardech oslí uši, tykadla apod., za což byl právoplatně odsouzen, neodvolal se, ale odmítl část trestu (obecně prospěšné práce). Dostal tedy basu natvrdo, do níž nenastoupil a přihlásil se až po několika týdnech. Teď je prezentován jako vězeň svědomí. To mi připadá divné: pan Smetana není v base proto, že maloval tykadla atp., ale že odmítl vzít na vědomí rozhodnutí soudu a nevyužil ani opravných prostředků, které se mu nabízely. A to na základě vlastní volné úvahy, že rozsudek je nespravedlivý. Kdyby to udělal každý, stal by se z právního řádu trhací kalendář a z ČR holubník. Otázku, zda původní rozsudek nebyl příliš přísný, nechávám stranou, k odvolání a přezkoumání nedošlo vinou obžalovaného. Nemohu si jen odpustit poznámku, že bojovník za lidské právo prznit podobizny politiků odleva doprava tykadly, oslíma ušima, rohy apod. bojuje za poměrně neartikulovanou formu odporu proti establishmentu, tak na úrovni dětí od tří do deseti let. Nestačilo by postavit ho na jejich úroveň i právně? Vážím si lidí, kteří opravdu něco chtějí a v boji za politická práva taky něco riskují. V zemích na východ od nás je jich hodně. Pro nás se svoboda smrskává na svobodu přimalovávat politikům tykadla. Na víc asi nemáme.

Pátek 4. května: kardinál Vlk zaskočil kdekoho tím, co řekl na svých internetových stránkách k možnému odkladu státních splátek, souvisejících s církevními restitucemi. Vyjádřil se nadvakrát, první jednovětá zmínka vyvolala v médiích živý ohlas. Zněla: „Je možné jistě pochopit tíživou situaci církvemi nezaviněnou. Možná, že by církve mohly udělat gesto a nabídnout vládě dočasný odklad splácení připravených částek odškodnění, aby i dnes usnadnily řešení.“ Prohlášení je nešťastné: pokud se vládě nepodaří prosadit církevní restituce tak, jak je navrhla, nyní, nepodaří se to nikdy. Taky představa, že se podá čertu prst na usmíření, aniž by zareagoval po čertovském, je velmi naivní. Navíc jde z hlediska budoucnosti ČR a české národní společnosti o zcela zásadní otázku, k níž se, jak jsem už naznačil, ještě vrátím.

Způsob, jak se rozjíždí volební kampaň na prezidenta (docela pěkně to sesumírovali v dnešním otvíráku Lidových novin), svědčí o tom, že rozhodnutí volit prezidenta plebiscitem byla populistická volovina (myslil jsem si to sice od začátku, zároveň jsem si ale myslil, že na tom až tak nezáleží, což byl, jak se ukazuje, velký omyl). Protikandidát nekandidáta Švejnara v ČSSD, senátor Dienstbier, shrnul postoj prof. Švejnara docela přesně: „Štítím se vás, nechci se o vás umazat, ale dovolím vám, abyste mě podpořili.“ Není divu, že je ČSSD uražená, to je úplně normální reakce. Kromě toho se nemůžu zbavit dojmu, že prof. Švejnar tak trochu podrazil předsedu Sobotku, který jeho kandidaturu dojednal. A hlavně: člověk může kandidovat buď jako kandidát strany, nebo jako nezávislý. Dělat obojí najednou je vyčůranost. Smůlu mají kandidáti ODS Přemysl Sobotka a Tošenovský. V normální společnosti by zvolit do funkce prezidenta významného, leč nikoli čelného politika normální politické strany bylo úplně nejlepší řečení. U nás ovšem úplně normální strany neexistují, a kromě toho jedni chtějí volit nikoli prezidenta, ale dalšího Klause, druzí dalšího Havla, a třetí něco úplně nového, co tu zatím ještě nebylo. Obávám se, že ti třetí uspějí.

Senátor Dryml prý už sebral deset nutných senátorských podpisů k tomu, aby na prezidenta mohl kandidovat Miloš Zeman. Tedy to by nám ještě scházelo.

Karolina Peake oznámila, že její chystaná strana se bude jmenovat LIDEM (vlastně je to zkratka pro „Liberální demokraté“). K tomu dvě poznámky: za prvé, označení liberální demokraté je úplně nejširší politické vymezení pro demokratickou stranu evropského typu (mám s tím jakési zkušenosti), proto člověk nutně potřebuje další informace, mj. programové, aby si o ní vůbec mohl něco myslet. A za druhé, ta zkratka je populisticky vlezlá, a to v situaci, v níž nejspíš nezabere. Pro „diskutéry“ na webu je paní Peake něco ještě horšího než pan Bárta, totiž zrádkyně (považuju to za hystericky přepjaté, něco politicky horšího než je pan Bárta si nedovedu představit a potřeba vymanit se ze spolupráce s ním je pochopitelná a legitimní). Ale bude strašně těžké přesvědčit po všech stránkách zklamanou, politickým stranám (a zejména těm koaličním) nedůvěřující veřejnost, aby volila zrovna ji. Pokud by se ale se svou skupinou chtěla integrovat do některé ze dvou zbývajících koaličních stran, tak ty strany spíš poškodí, než že by jim prospěla.

Podle volebního modelu k 3. květnu t.r., který dala k dispozici agentura Factum Invenio, by komunisté těsně předstihli ODS (17,6% proti 16,4%). Tenhle údaj je tedy už třeba brát vážně. V roce 2002, kdy měli komunisté nejvíc, získali 18,5% (a 41 mandátů). ČSSD a komunisté by měli teď dohromady 114 mandátů, tedy o něco méně než vládní koalice v r. 2010, jenže v roce 2010 to byla, jak se ukázalo, většina na baterky. Zvláštní také je, že další faktické rozštěpení ODS na ODS a TOP09, nikomu moc nepomohlo. V roce 2002 měla ODS 24,5% hlasů, dnes má podle Factum invenio ODS 16,4% a TOP09 10,7%, tedy dohromady jen o něco málo víc než ODS v rioce 2002, jenže vzhledem k roku 2010 ztratily obě strany dohromady skoro 10%. Tohle počítání není navíc úplně přesné, protože k TOP09 se přiklonili i nějací voliči KDU-ČSL. Ta by se teď dostala do parlamentu se 7,2%, podobně zelení s 5,1%. KDU-ČSL je teď ovšem strana spíš doleva s agresivní paroubkovskou rétorikou (to je jakési prokletí, budou vždycky dělat to, co se nosí a frčí) a zelení se taky posunuli blíž k ČSSD.

Upřesňuji informaci ze včerejška: ministr Pospíšil oznámil své politické rozhodnutí podat k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného Romana Smetany, zároveň hodlá požádat Nejvyšší soud o okamžité přerušení trestu. Považuji zejména to druhé za krajně nešťastné. Od nynějška může každý odsouzený kverulant ignorovat rozsudek – tedy nikoli každý, ale ten, za nějž se postaví ostatní kverulanti, kterých je dnes u nás tolik, že zaplní Václavák. K vítězství ve volbách je to málo, k pořádnému politickému chaosu dost. Že by se nenašel někdo šikovný, kdo z chaosu dokáže těžit, nevěřím. Taky však nevěřím tomu, že by to byly ČSSD, KSČM nevo odbory. Může to docela dobře bát něco ještě horšího, i když představit si konkrétně je zrovna teď dost těžké.

Sobota 5. května: pražský arcibiskup, kardinál Duka, považoval za nutné důrazně připomenout, že vyjádření kardinála Vlka ohledně možného odkladu finančních plateb státu církvím je výlučně Vlkovým osobním stanoviskem. Vlk ale nepředstíral, že vyjadřuje něco jiného. Jiná věc je, že to, co řekl je velmi nešťastné, odpůrce vyrovnání to nijak neuspokojí (sociální demokraté to už dali jasně najevo) a stoupence toho velmi nepopulárního řešení to znejistí a rozdělí. Vláda sice trvá na provedení restitucí se vším všudy, ale někteří vládní poslanci, ne právě nevýznamní, se už vyjádřili k tomu, co kardinál řekl, dosti vstřícně. Podle Marka Bendy je kardinálova myšlenka „zajímavá“, a „nepochybně by mohla zjednodušit projednávání, kdybychom řekli jistou míru odkladu“. Poslanec Gazdík ctí uzavřenou dohodu s církvemi, ale „pakliže by církev (která? Jaká? Bd) chtěla nějakou změnu, která by ulehčila přijetí zákona ve sněmovně, tak se diskusi nebráníme“. Nepředpokládám, že by pan Benda nebo pan Gazdík nevěděli, že pokud by církve přistoupily na oddělení restitucí majetku od vyplácení finanční náhrady, ztratí jedinou možnost, jak uplatnit v té věci vůbec nějaký vliv, protože blokace nemovitostí a pozemků, které připadají v úvahu pro restituci, je krajně nepříjemná obcím, na jejichž území se ty nemovitosti a pozemky nacházejí. Jakýkoli odklad splácení finančních náhrad je tedy velmi pravděpodobně odklad na až naprší a uschne, zvlášť když se ještě uváží, že sociální demokraté s komunisty budou po příštích sněmovních volbách mít v PS velkou většinu, možná i ústavní. Tématu církevních restitucí se týká můj dnešní článek v MfD.

Koalici se podařilo většinou čtyřech hlasů protlačit citlivou záležitost pomalejšího růstu penzí v PS prvním čtením. Trojice poslanců VV, kteří v hlasování o důvěře vládu podrželi (Petráň, Chaloupka, Šťovíček) se hlasování nezúčastnili, ostatní poslanci VV hlasovali s opozicí. I když PS nakonec úpravu schválí, Senát ji nepochybně vrátí, a pak bude koalice potřebovat minimálně 101 hlasů. Teď má signál, že s pány Petráněm, Šťovíčkem a Chaloupkou při tom počítat nemůže. A je jedno, zda budou hlasovat proti nebo prostě jenom nepřijdou.

Senátor Dienstbier poskytl dnes hned dva rozhovory, jeden Právu a druhý Lidovým novinám. Vyjádřil názor, že koalice ČSSD by byla pro část voličů ČSSD nepřijatelná, měl ještě dodat, že pro poměrně malou, pro víc než 80% je podle agentury SANEP koalice s komunisty přijatelná (viz naše glosa. Pozoruhodná je i formulace ohledně „jednobarevné menšinové vlády“: v hospodářských a sociálních tématech by prý hledala podporu „v levé části spektra“ (rozuměj u komunistů), v zahraničněpolitických a evropských otázkách „by se měla hledat širší shoda“. To vypadá, že širší než jen u komunistů, ale ve skutečnosti má být naznačeno a současně zastřeno, že by se spolehla na podporu nesocialistických parlamentních stran. Je to vyčůrané, ale zároveň hrozně průhledné. Legrační je, že pan Dienstbier považuje komunisty za „nostalgiky“, tedy za něco jako milovníky starých automobilů. Proč nejsou nostalgiky neonacisté? Řekl dokonce, že komunisty považuje za „konzervativní stranu“, to mi připomíná Havlovu Zahradní slavnost. Nebezpečnější než komunisté je podle něho současná vláda (a pak se diví, že ho prof. Švejnar prohlásil za extremistu). Podnětné k zamyšlení je taky zdůvodnění progresivního zdanění: „ten kdo má vyšší příjem, si může odložit odložit o něco větší část příjmu ve prospěch celku. Jednak je hezké, že neřekl odklonit, jednak nebylo by vlastně správné, kdyby se ve prospěch celku odkládalo úplně všechno, a konečně, stát uvažující takto se chová jako lupič-gentleman, který bohatým bere a chudým dává (sobě taky trochu): toho můžu okrást o všechno, ten to unese, tomu musím něco nechat, aby nechcípl hlady.

Prof. Švejnar vypekl sociální demokraty, chce kandidovat jako nezávislý (ale nemá nic proti tomu, aby ho ČSSD, tedy mimo jiné i ČSSD, přitom podpořila). Taky se ještě vlastně nerozhodl, zda kandidovat vůbec bude. Senátor Dienstbier toho využil k frontálnímu ataku na protikandidáta (který má, jak se zdá, víc šancí než on), ale ve skutečnosti jen otvírá prostor pro Miloše Zemana. Zeman má stále jakousi podporu i uvnitř ČSSD. Dnes poskytl velký rozhovor Mladé frontě Dnes. Prohlásil tam mj.: „Kritizoval jsem a budu i nadále kritizovat většinu účastníků internetových diskusí, protože to je stoka. Devadesát procent účastníků těchto diskusí jsou zakomplexovaní idioti, kteří zaprvé o věci nic nevědí, zadruhé používají vulgarismů a neumějí pořádně česky a zatřetí si vzájemně nadávají, což není diskuse.“ To je výkřik zmučené duše, lidsky velmi pochopitelný a jako vylíčení úrovně „diskusí“ na internetu přesný. Jinak o tom, jak pojímá úlohu prezidenta v dnešní politické situaci, mluví rozumně: „Já setrvale říkám, že je tady slabá vláda a slabá opozice, že je to pro naši politickou scénu nejhorší možný stav, že ideálním stavem je, aby tady byla silná vláda se silnou opozicí. Protože jedno podněcuje, stimuluje to druhé. V tom případném dialogu mezi vládou a opozicí se zaprvé budu snažit zasypat příkopy, které nevyplývají z programových rozdílů, ale pouze z osobních animozit. Zadruhé přispět k tomu, aby sílila jak vláda, tak opozice, ať už to bude kdokoliv. Protože dnešní opozice je budoucí vláda a naopak.“ Jen si vůbec, ale ani trochu nedovedu představit, že by ten člověk byl něčeho podobného schopný. Doufám, že se ten člověk prezidentem nakonec nestane, je mi sedmdesát dva let a deset let jeho dvojkandidatury nemám šanci přežít.

Pondělí 7. května: V žebříčku prezidentských kandidátů avancuje Miloš Zeman. Probojoval se na třetí místo, za dosavadní hvězdy Fischera a Švejnara. Ti jsou kandidáti nepolitičtí a odborničtí, oba vyvázáni z dnešního zuřivého politického zápasu mezi „pravicí“ a „levicí“ (jinak se zdá, že z tohoto zápasu je vyvázáno čím dál tím víc lidí, jde jim spíš o něco neurčitého, nového, lepšího, co tu ještě nebylo, a podstatou tohoto nového je neúprosné zúčtování s politikou. Opravdu to tu ještě nebylo?) Zeman je jakýsi přechodný typ: má svou osobní stranu-nestranu, kteří založili jeho přívrženci, zdálo by se, skoro proti jeho vůli. Když už tu ale jednou byla, nechal se ukecat a kandiduje za ni na post nejvyšší. Podobně jako kdysi Klaus, i on přesně ví, co má dělat (viz poznámky k včerejšímu dni), leč jeho sliby působí (zase podobně jako u Klause) jako sliby lasičky, že od nynějška bude zarytou vegetariánkou. Podivuhodné přitom je jen vrtáctví, do kterého se zamotala ČSSD. Vybrali si dva kandidáty, jednoho stranického (Dienstbier) a jednoho nestranického (Švejnar). U Dienstbiera je těžké se zbavit podezření, že ho jeho kolegové z vedení ČSSD chtějí uložit na Hrad jaksi k ledu, je známý, u lidu populární, ve věrchušce ČSSD, jak se zdá, krajně neoblíbený. Pokud jde u Švejnara, ukázalo se, že je primárně kandidátem nezávislým, který ovšem nemá nic proti tomu, aby ho podpořili i voliči ČSSD, stejně jako voliči jiných stran. Je to pro ČSSD dost ponižující, nicméně zůstává tu lákadlo, že tento jejich „takykandidát“ by mohl aspoň postoupit do druhého kola. Dienstbier je sice podle STEM nejoblíbenějším politikem (ukazuje se, jak na tomhle prvenství málo záleží), leč v současných preferencích ohledně prezidentství je dokonce i za Karlem Schwarzenbergem, a to už je co říci. Za Zemanem zaostává cca o 10%, a dokonce i u voličů ČSSD na Zemana ztrácí 5%. To musí být zejména nepříjemné předsedovi ČSSD Sobotkovi, který se asi chtěl zbavit potenciálního konkurenta ve straně a současně získat pro stranu nejvyšší post ve státě. Vypadá to, že se mu nepodaří ani jedno, ani druhé, navíc nynější forma Švejnarova angažmá-neangažmá je pro něho, který ho vybral a podporoval, ponižující. To ale není ještě nic proti vyhlídce, že by na Hradě usedl upír z Vysočiny, který netouží po ničem víc, než napít se krve svých někdejších zrádců – a mezi těmi zaujímá pan Sobotka jedno z čelných míst. Nynější politika ČSSD se i na tomto malém příkladě jeví býti dosti úděsnou: vnáší do společnosti velkou dávku nenávisti proti ideovým „nepřátelům“ („pravici“), ale zároveň taky pořádnou míru vrtáctví (což zase slibuje, že orgie nenávisti, které přiživuje, se jí nakonec vymknou z rukou).

Podle předsedy Senátu Štěcha povstalci z května 1945 „vpadli do týlu nepřítele, bylo to hrdinství a je na co vzpomínat.“ To mi připadá trochu zvláštní. Především do týlu nepřítele nevpadli, nýbrž tam prostě byli. S tím ostatním lze souhlasit, jen je třeba něco přidat: ozbrojenému povstání se po šesti letech nacistické krutovlády, která byla navíc spojena s malicherným a zavilým ponižováním české společnosti, nedalo zabránit. Vzniklo spontánně, nebylo připravené a jeho improvizované velení bylo ochromeno komunistickou účastí. Převaze výzbroje německých vojáků muselo čelit problematickým spojenectvím s Vlasovci. Navíc drtivé většině německých vojáků nešlo o pokračování v boji, zbývala jim už jen volba mezi gulagem a zajateckými tábory v západní Evropě. Byla poměrně jednoduchá. Pražské povstání pro ně představovalo barikádu, postavenou na cestě k těm druhým. To jsou tragické stránky povstání, za něž je pak komunisté kritizovali. Komunisté jsou ovšem ti poslední, co do věci mají co mluvit. Celá situace by se byla dala vyřešit tím, že by Američané byli pokračovali v postupu na Prahu, jenže to nesměli, Praha (a tedy i celá ČSR) měla připadnout Rusům. Pražské povstání nakonec skončilo tím, že se německým vojákům otevřela cesta na západ do amerického zajetí (komunisté poté mluvili o faktické kapitulaci). Zároveň (jistě nechtě) přispělo k tomu, že Praha zůstala otevřená Rusům. Samozřejmě, všechno se dá svést na dohody spojenců. Jenže: situace by se byla velmi radikálně změnila, kdyby bylo velení Pražského povstání hlasitě a oficiálně požádalo o pomoc výslovně Američany. To mu ovšem komunisté nedovolili.

Volby v Řecku dopadly tak, že se tam zhroutil dosavadní politický systém. Nejsilnější „pravicová“ a nejsilnější „levicová“ demokratická strana (obě, jak se zdá, v zásadě proevropské) nedají většinu, ani když se spojí. Do parlamentu se dostali extremisté (komunisté a fašisté) a pak strany jako „Nezávislí Řekové“ (jejichž nacionalismus, pokud tomu rozumím, je postaven na konzervativní tezi, že se dluhy zásadně nemají platit). Daniel Kaiser píše v sloupku LN, že jde o „úpadek stran establishmentu a strmý vzestup protirežimních radikálů“, a že podobná pnutí začínají rozdírat i Španělsko, Itálii, možná Francii. Je pozoruhodné, že čeští nacionálové nějak neberou v potaz, že podobná pnutí rozdírají především Česko, a že příští české volby mohou být těm nynějším řeckým podobné jako vejce vejci. Hniloba české a hniloba řecké společnosti jsou sestřičky. Třeba k Francii mají obě ještě pořád hodně daleko, zato k sobě zatraceně blízko.A taky není pravda, že nám žádná „řecká cesta“ nehrozí, jak tvrdí ČSSD a její tisková lobby. V tomhle jsme ji už dávno nastoupili.

Středa 9. května: Po roce opět oslavujeme konec války. Je to občas k nevydržení, svérázu oslav se týká můj dnešní článek v LN. Václav Klaus tentokrát zatím ještě nespustil svou oblíbenou písničku o přepisování výsledků druhé světové války (ale netěšme se předčasně, co není, může ještě být). Zdůraznil jen, že pro něj druhá světová válka skončila 9. května, kdy spatřil v pražských ulicích tanky Rudé armády. Mám trochu podobný problém. O přesunu státního svátku z 9. na 8. května se hlasovalo v době, kdy jsem seděl ve federálním shromáždění ČSFR. Návrh podal – nastojte – Miloš Zeman. Tehdy ještě hledal svou polohu a chtěl demonstrovat, že se co nejvíc odlišuje od starého režimu. Bylo to duté populistické gesto tak okaté (a navíc tak odlišné od osobní zkušenosti lidí, co tenkrát žili), že jsme se s kolegou Mandlerem dohodli návrh nepodpořit (už nevím, zda jsme hlasovali proti nebo se zdrželi, dá se to asi dohledat). V této věci tedy prezidenta chápu (jak tenkrát hlasoval on, nevím, že by s návrhem souhlasil, ho nepodezírám).

V souvislosti s chystanou všelidovou volbou prezidenta a tím, že už se měří preference kandidátů, vycházejí najevo legrační věci: tak například ČSSD kandidovala dva lidi – tedy kandidáta nestranického (prof. Švejnar) a stranického (senátor Dienstbier). Ještě před vypuknutím primárek se ukázalo, že Švejnar za ČSSD nekandiduje (jen se nezříká její podpory), kdežto Dienstbierova podpora je i v kruzích ČSSD pramalá. Ten třetí vzatu, který se směje, je Miloš Zeman, hrozný lesů pán a postrach všech špidlovsklých zrádců. Mj. i tohoto tématu se týká naše dnešní glosa.

Ještě před bombastickými oslavami Dne vítězství proběhla v Moskvě inaugurace nového prezidenta a volba nového premiéra. To, co ti dva Rusům a Evropě předvádějí, je tristní orloj se dvěma střídajícími se figurkami. Neparlamentní opozice (jiná faktická opozice v Rusku neexistuje) protestuje, ale to je tak všechno, co může dělat. Podle toho, co cituje Alexandr Mitrofanov v Právu, prohlásil prý prezidentův mluvčí, že policie je na demonstranty příliš mírná a že za každého zraněného policistu je třeba „rozmazat játra demonstrantů po asfaltu“. To jediné je zvláštní, za Stalina, Chruščova a Berežněva to prostě rovnou dělali, a proto i z taktických důvodů o tom nepotřebovali žvanit. To, že o tom teď žvaní, je nechtěným signálem, že dělat to momentálně nějak nejde.

Pokud jsem rozuměl tomu, co dnes píše v dnešních LN Petr Zídek (a způsobu, jak připravil rozhovor s historikem Francem ohledně poúnorové doby) by se zdálo vyplývat, že lidé za války zažívali bídu a hlad, kdežto po únoru začal čas konzumu. Byl jsem tehdy malé dítě, ale nějak mi to s mými zážitky neštymuje. Jistě, malému dítěti se spíše podstrojuje, ale že bych měl za války někdy vyslovený hlad, se vůbec nepamatuju – v paměti mi utkvěly jen některé takřka nepoživatelné suroviny, jimž kralovala hmota zvaná margarin – snad proto jsem se věci jako je např. Rama naučil jíst až po listopadovém převratu. Nedostatek masa pro mne traumatem nebyl, nezažil jsem nic jiného (jsem ročník 1940). Po osvobození nenásledoval žádný dramatický zlom – s jedinou výjimkou, a to byla UNRA. Vyschnutí tohoto zdroje šunky s vejci, grapefruitových džusů, čokolády a nejrůznějších znamenitých žvýkaček (prášek na odpuzování žraloků jsem nevyužil) jsem pociťoval stejně bolestně jako zákaz Junáka a Rychlých šípů a likvidaci čs. hokejového mužstva. Jakýpak konzum, jen sehnat peníze na prachobyčejné chassis gramofonu na přehrávání „dlouhohrajících“ gramofonových desek byl po mne ještě v roce 1954 problém. Lístkový systém byl zrušen až za měnové reformy v roce 1953, což bylo kompenzováno citelným zdražením potravin. Situace se začala výrazně lepšit až někdy po roce 1962, kdy se režim začal pomalu, ale viditelně rozkládat a bolševičtí papaláši už zjevně neměli dost sil na to, aby vzdorovali nárokům obyvatelstva. Mluvit o „konzumu“ v těchto dobách (v tom smyslu, jak se o „konzumu“ mluví dnes) mi připadá jako drzost.

Čtvrtek 10. května: členstvo českých politických stran se ztenčuje. Je to důsledek určitého pojetí jejich smyslu – klade se ponejvíce důraz nato, že mají sloužit jako výtah ke kariéře. Takové pojetí je problematické, výtahy mají vždycky jen omezenou kapacitu a strana takto pojatá připomíná známou (a zakázanou) hru letadlo, čím víc hejlů do ní vleze, tím víc vyčůraných organizátorů bude vykopnuto do hvězdných výšin politiky. A čím víc lidí tam vleze, na tím víc lidí se nedostane. Dokud se u nás zase neprosadí „politická práce drobná“, tak, jak o ní hovořil Masaryk, budou se politické strany podobat v lepším případě zájmovým klubům, v horším případě gangům (volba označení zůstává na míře dobré vůle posuzujícího) a každý politik, který bude s tím bude chtít něco udělat (myslím si třeba, že pan Nečas tu chce), ostrouhá mrkvičku. Problémů s členstvem zejména v ODS se týká naše dnešní glosa.

Pokud chtěl pan Bárta svou politikou prosadit zájmy VV a povznést ji na čelné politické uskupení v ČR, zkrachoval. Pokud mu šlo ale jen o to, českou politiku co nejvíc rozvrátit, je bezesporu jednička v celé krátké historii ČR. ODS se poslední vládní krizí rázem octla bez jasné parlamentní většiny, a je to cítit i v poslaneckém klubu strany. Formuje se nejednotná fronta těch, které Nečas většinou z dobrých důvodů upozadil (posl. Tluchoř, exprimátor Bém, posl. Šťastný jsou nejvýraznější postavy). K tématu se vrátíme.

ČSSD udělala to, k čemu byla vlastně donucena, zřekla se prof. Švejnara coby prezidentského kandidáta strany. Švejnar předtím sdělil předsedovi Sobotkovi, že se nezúčastní diskusních arén s Jiřím Dienstbierem. Nic jiného mu nezbylo, jeho pozice byla vůči Dienstbierovi předem slabá, a to z jeho vlastní viny. Prof. Švejnar mluví o své koncepci nezávislého kandidáta a nezávislého prezidenta, která mu neumožňuje účastnit se vnitrostranické debaty. Ale proč tedy vůbec s ČSSD vyjednával? Proč jim neřekl jasně to, co říká teď? Odpověď se zdá být jasná, protože ještě nevěděl, jak se jeho rozhodnutí prezentovat se jako kandidát ČSSD (byť kandidát nezávislý) promítne do jeho zatím neoficiálních preferencí. Taky se mu nelíbí představa vládnutí ČSSD s podporou komunistů. Ovšem při minulé volbě mu představa, že může být zvolen prezidentem jedině tehdy, když dostane (taky nějaké) komunistické hlasy, vůbec nevadila.

Andrej Babiš prý zahajuje předvolební turné. Téma je standardní: nynější politici musí pryč, jde jim jen o koryta, je třeba zvolit nové, ušlechtilé idealisty. Nezištný chlapík, který má dost kompetencí, zkušeností (s idealisty) a dobré vůle , aby nezištné idealisty prosadil, je právě on. Naneštěstí se pořád ozývají pomlouvační šťouravé, kteří ho srovnávají s Bártou a jeho iniciativu s Věcmi veřejnými. Zde je třeba panu Babišovi dát za pravdu. Pan Babiš se má v oboru podnikání, deroucího se do politiky k panu Bártovi stejně, jako v oboru ledního hokeje Jaromír Jágr k nějakému čičmundovi z okresního přeboru (žádné okresní přebory asi nejsou, ale tohle je jen příměr). Má jen jednu nevýhodu (totiž možná má), že dosud nedisponuje žádnou ABL. Jenže co není, může být, pan Babiš na to má (kapacity i schopnosti), a o různé penzionované generály, kteří už prokázali co dovedou, taky není nouze.

Agentura STEM se stala definitivně šiřitelkou katastrofických zpráv (teda jak pro koho katastrofických, pro ni možná ne). Podle posledního průzkumu preferencí pro volby do PS by vyhrála s převahou ČSSD, do absolutní většiny jí chybí 9 mandátů, s komunisty by měla pohodlnou ústavní většinu maďarského typu (v Maďarsku k ní ovšem komunisty nepotřebují), ODS výrazně zaostává i za komunisty. Vážně je z toho možné brát hlavně to, že komunisté předběhli ODS (stejně jako kdysi na Špidly nebo Grosse předběhli ČSSD). STEM je už třetí agentura, která to potvrzuje. Zbytek se prozatím jeví být spíše večerníčkem pro vedení ČSSD, ale kdo vím, třeba opravdu jen prozatím.

Vyjádři jsem jakési pochybnosti ohledně toho, zda se prezident Klaus zdrží standardní árie na téma přepisování dějin, byly zcela na místě. Prezidentský zpěv zazněl tentokrát na místě nejpovolanějším, totiž na sovětském, přesněji řečeno ruském velvyslanectví v Praze. Kdyby to s přepisováním už dál nešlo, může pan prezident napsat zvací dopis, na ambasádě se možná ještě uchovaly dovednosti, jak s takovým dokumentem zacházet.

Nejvyšší správní soud označil používání pojmu „kmotr“ za legitimní žurnalistickou zkratku. Učinil tak, když přezkoumával oprávněnost stopadesátitisícové pokuty, kterou Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila ČT. Rozhodnutí je nepochybně správné, pokud by se toho označení nesmělo v médiích používat, znamenalo by to hodně nestydatý průlom do svobody projevu.

Humor a ironie komentátora Práva Petra Uhla je skutečně zničující, v Česku mu může konkurovat snad jen Luboš Palata. Tentokrát v Právu tepe ziskuchtivost katolických následníků pobělohorských uzurpátorů našeho národního majetku. Slovo je i o mariánském sloupu na Staroměstském náměstí. Prý tehdy Panna Maria vyslyšela prosby Pražanů a zachránila Prahu před Švédy. Nevím, kdo Prahu před Švédy zachránil, sloup byl výrazem vděčnosti, jíž se vůbec nelze divit. Po každém obsazení velkého a relativně bohatého města ve třicetileté válce (a jistě i už dlouho předtím a ještě dlouho potom) následovala vlna vraždění bezbranných obyvatel, drancování, hromadného znásilňování atd. Zda dobyvatelé byli protestanti nebo katolíci, nehrálo roli, uměli to obojí dobře, ostatně mnoho vojáků a jednotek se nechalo najímat tu těmi, tu druhými hlavně s ohledem na další vyhlídky ve vraždění civilistů, drancování a znásilňováni. V nejznámější „akci“, poté, co císařští dobyli v r. 1631 protestantský Magdeburg, bylo zavražděno cca 20 000 lidí (dvě třetiny obyvatel) a město lehlo popelem. Je naivní si představovat, že Prahu by od Švédů čekalo něco podstatně jiného. Může se někdo divit, že se tehdejší Pražané cítili být zachráněni?

Pátek 11. května: v posledních týdnech se pronikavě ztenčila, vlastně zmizela vládní většina v Poslanecké sněmovně, a v souvislosti s tím se ukazuje, jak málo konzistentní je poslanecký klub ODS. Proces rozkladu je teprve na začátku, ale není pochyb o tom, že bude pokračovat, mohutně přiživován zejména z prezidentských výšin. Prvním signálem byl průběh volby vedení poslaneckého klubu. Dosavadní předseda vyhrál, ale slušnou podporu získal i jeho předchůdce, svržený poté, co zkrachovala jeho neohrabaná intrika, jejímž cílem bylo rozpoltit poslanecký klub Věcí veřejných. Pan Tluchoř kandidoval ve skutečnosti jako „Antinečas“: bylo v tom něco improvizace, Nečasovi oponenti si nepochybně časem najdou někoho lepšího. Ale signál to byl, jak se říká, nepřeslechnutelný. Věci se týká naše dnešní glosa.

Ministr Pospíšil se rozhodl nezahájit kárné řízení protistátnímu zástupci Bodlákovi, který kritizoval v médiích prezidenta Klause za udělení milosti bývalé kvestorce Metropolitní univerzity Benešové. Pan Bodlák zpochybnil důvody, které Klaus pro omilostnění uvedl. Ministr prohlásil, že Bodlákovo vyjádření pro média sice „nebylo nejvhodnější“, ale „nebylo takové intenzity, aby jím naplnil znaky skutkové podstaty kárného provinění“. Bodlák se veřejně zapřísáhl, že z jeho strany nešlo o projev neúcty ke Klausovi (člověk by řekl, že by mu spíš druhá strana měla prokázat opak, tohle je vlastně presumpce viny) a obvodní státní zástupkyně s ním pak provedla „osobní pohovor“ (rozuměj kartáč), při němž ho vyzvala, aby „příště pečlivěji zvažoval svá veřejná vystoupení“. Je pravda, že prezident vůbec nemusí udávat důvody pro udělení milosti (to je podstata milosti), ale když je uvede, jsou vystaveny kritice, aniž by se tím zpochybňovalo právo prezidenta udílet milosti obecně ani právo udělit danou konkrétní milost. Prezident je kritizovatelný jako každý jiný, to je základní zásada, a není důvodů, proč by právo kritiky mělo být odňato zrovna státním zástupcům. Prezidentova rozhodnutí (tj. jejich platnost) musí ovšem samozřejmě respektovat. To snad ale pan Bodlák udělal.

Ve Sněmovně se svede zápas o to, zda bude poslanec VV Otto Chaloupka vydán policii k trestnímu stíhání k vůli úplatkářství. Pan poslanec Chaloupka prý obstavil svému asistentovi plat s tím, že 25 tisíc Kč z celkové výše 35 tisíc Kč používal údajně ve prospěch strany. Pan poslanec si velmi nepřeje být „orgánům činným v trestním řízení“ vydán na pospas. Vlivní představitelé PS zprava doleva mají pochybnosti, zda ve věci nejde náhodou o „politickou objednávku“ (Jeroným Tejc, Viktor Paggio, Radek John, Marek Benda). Pan poslanec má v PS pozoruhodné postavení: je členem opozice (Bártových VV), ale hlasuje (tu a tam) s koalicí. Je tedy jaksi předem užitečný na obě strany. Už jen proto (a vzhledem k tomu, že je tu precedens v případě pánů Bárty a Škárky) by bylo z hlediska vyššího principu mravního velmi užitečné, kdyby byl pan poslanec „světské moci“ vydán. Prý postup policie vyvolává pochybnosti o její nestrannosti - ale v případě pana Chaloupky bude nakonec rozhodovat nezávislý soud, a situace u nás ještě ani náhodou není taková, že by se v takovýchhle superviditených případech soudy nesnažily být objektivní.

Případ lobbyisty Janouška dospěl do mrtvého stádia: „poškozená“ (paní, co ji pan Janoušek porazil autem) dospěla k názoru, že tak učinil neúmyslně, a v tom smyslu také na policii vypovídala. Připomínám, že pan Janoušek se jí omluvil a dal najevo ochotu ji odškodnit. Státní zástupkyni, která případ dozoruje, se to krajně nelíbí: na obvinění Janouška z úmyslného trestného činu (s dvojnásobnou sazbou) nehodlá nic měnit, dokazování pokračuje dál. „Poškozená tu není od toho, aby hodnotila, zda pachatel měl úmysl nebo neměl…“ To poslední je jistě pravda (svůj názor říci může, ale nemá žádnou zvláštní prioritu), obávám se jen, že na pana Janouška je státní zástupkyně v tomto případě krátká a že to není ukázka prohnilosti výkonu spravedlnosti v našem zkorumpovaném prostředí – problém by to byl všude, lidská spravedlnost má bohužel své hranice.

Prezidentský kandidát-nekandidát prof. Švejnar kritizoval svého soupeře Jana Fischera za to, že nepobývá v ČR: „Založit si kancelář a pak zde nebýt, to není ten přístup, který bych volil.“ Kritičnost je vždycky na místě, nezbývá tedy, než připodotknout, že vodit ČSSD pár týdnů za nos s tím, že za ni zároveň budu i nebudu kandidovat, a pak, když zjistím, že náklady (nepřízeň veřejnosti spojená s kandidaturou za politickou stranu, strany jsou vykřičené) je mínus, který nevyváží ani případná podpora voličů ČSSD, se na ni vykašlat, není taky nic moc.

V MfD citují kdysi slavného odborového expředáka Jaromíra Duška (věnovali jsme mu kdysi jeden fejetonek: „Všechny vlády, hlavně ty pravicové, by měly olíznout všech deset prstů za tak úžasně měkké, loajální a konstruktivní odbory, na jaké by nikde jinde v Evropě nenarazily. Kdyby tu měl ministr Kalousek Řeky, Italy, ale i Němce, tak už by dávno ve Strakovce nebyl, ta by už totiž nestála, Praha by už na několika místech hořela a pojišťovny by nestíhaly sčítat škody…“ Není mi známo, kdy v Bonnu nebo v Berlíně odboráři zbourali úřad spolkového kancléře nebo kde a kdy v Německu zapálili na několika místech nějaké město. A skoro bych řekl, že pan Dušek může olíznout všech deset prstů za to, že se jeho hloupými řečmi nezabývají „orgány činné v trestním řízení“. Máme je totiž taky úžasně měkké (a v tomto případě je to nepochybně dobře, není třeba dělat vědu z toho, co kdy kde plácne nějaký nezodpovědný odborový papaláš).

Sobota 12. května: Evropská komise dala včera k dispozici zprávu, v níž se praví, že církevní restituce patří mezi největší rizika, která mohou prohloubit schodek českého státního rozpočtu. Zpráva,jak vidno, přišla velmi vhod vnitrostranické opozici v ODS a vůbec všem těm, kteří mají z prosazení nepopulárního opatření tichou hrůzu. Ozval se už předseda rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Suchánek, podle něhož je možný odklad na rok, dva, až se zvedne ekonomika. Ekonomika se možná taky nezvedne nikdy, nebo ještě spíš zvedne se za dva roky, ale přijde se na to, resp. bude se o tom smět mluvit až za deset let. Kromě toho, za dva roky už budou u moci sociální demokraté. Zajímavé je tedy, kdo si v Bruselu zprávu objednal (v případě kritiky Maďarska to bylo zjevné, byla to maďarská opozice, která předtím katastrofálním způsobem prohrála volby): tady bych to tipl na jakousi neoficiální opoziční smlouvu mezi nacionály z ODS a sociálními demokraty. Pokud ovšem tato vláda nemá na prosazení nepopulárního opatření, nemá vůbec na nic a měla by to zabalit. Církevní restituce stojí z nejrůznějších důvodů, o nichž jsem tu už psal, za to, aby s nimi vláda spojila hlasování o důvěře: pak by byl na vnitřní opozici v ODS a na bártovce docela roztomilý pohled. Měli by tak říkajíc svůj osud ve svých rukou.

Policejní prezident Lessy sáhl ve svém sporu s ministrem Kubicem k těžkému kalibru: pohrozil, že se policie odtrhne od ministerstva vnitra a udělá se pro sebe. Nechápu, jak je množné, že si v normálním státu může policejní ředitel něco podobného dovolit, ale zřejmě to podle platných zákonů a předpisů možné je: přesto, že z toho nápadu je zděšena i ČSSD (stínový ministr vnitra Tejc), a to už je co říci. Taky se to pozná na tom, že ministr udělal půlrok zpět: Lessy byl podle něho jmenován nestandardním způsobem, ale ve funkci může zůstat (ministr má ovšem velmi omezené možnosti, aby se jednou jmenovaného policejního prezidenta zbavil). Je to docela zábavný pohled: není tomu náhodou tak, že policii ČR v současné době ovládá opoziční strana, která navíc disponuje maximálně necelými 2% preferencí?

Podle volebního průzkumu SANEP by nejsilnějšími stranami teď byly ČSSD, s velkým odstupem sledovaná KSČM. Průzkum potvrdil, že ODS je se ztrátou až na třetím místě, ztratila i TOP09 (ODS má před ní náskok skoro 5%). Do Sněmovny by se kromě lidovců dostali i zemanovci (první jobovka), nad 3% mají i Suverenita, paroubkovci a klausovci pana Macha (druhá jobovka). A to se ještě nezačala profilovat strana pana Babiše. SANEP dělá průzkumy na internetu, zatím se dost často liší od ostatních agentur, ale tohle panoptikum politických zombies přece jen nahání hrůzu. V přepočtu na mandáty by sice sociální demokraté s komunisty měli daleko menší převahu, než jakou věští STEM, ale se spolehlivou většinou 107 hlasů vytvářejí situaci, za níž by s ČSSD mohl jít do koalice z ostatních stran jen kryptokomunista nebo sebevrah.

Pokud jde o prof. Švejnara, překvapuje mne, že poté, co vypekl ČSSD, se neuchýlí někam do ústraní. Dnes s ním vyšel velký rozhovor v Právu. Prof. Švejnar je mistrem světa v šíření lehce uvěřitelných banalit: vytýká např. Klausovi, že „v 90. letech takzvaně zhasnul a nikdy nerozsvítil, a tudíž došlo k obrovské defraudaci majetku“. To je nesmyslné obvinění, privatizace se dělala a musela dělat za pochodu, problémy tohoto druhu byly nevyhnutelné a nikde v postkomunistických zemích to nebylo lepší. Je to typický příklad výtky, která platí vždycky a dá se uplatnit vůči každému, a už proto nemá žádný smysl. Nechci hájit Klause, jen upozornit, že prof. Švejnar je úplně stejně nedůvěryhodný jako on.

Podobně tristním dojmem působí rozhovor s karlem Schwarzenbergem v MfD. Hlavním obsahem je vyřizování účtů s ODS a Nečasem. Ten člověk má zcela nezaslouženou image, mírou cynismu se od svých kolegů neliší, naopak: buď neměl lézt s ODS do koalice (to by se jistě dalo ospravedlnit), nebo by měl být aspoň v elementárních věcech loajální.

V příloze LN Orientace píše Zdeněk Lukeš zajímavě o návratech pomníků, zmiňuje mj. to opětnou „kompletaci“ jezdecké sochy Františka I. (novogotická věžička na Smetanové nábřeží). Považuju to za záslužný čin a napsal jsem o tom před cca 9 lety do Událostí fejeton. Mám s ní jen jeden problém (za který pan Lukeš jistě nemůže): nikde na pomníku, a dokonce ani na informačních cedulích v parčíku, jsem nenašel informaci, kdo to v té věžičce na tom koni vlastně sedí. Možná že jsem se díval špatně, v tom případě se omlouvám. Ale pokud jsem se špatně nedíval, mám, protože znám své pappenheimské, následující vysvětlení: radnice v Praze 1 se tehdy před běsnícími českými nacionály nepodělala natolik, aby tam císařovu sochu nevrátila. Ale podělala se dost na to, aby tam „zapomněla“ normálně a slušně napsat, čí pomník to je.

Pondělí 14. května: česká veřejnost sleduje nyní se zaujetím dvojí zápolení: mistrovství světa v hokeji a úporný zápas senátora Sobotky s europoslancem Tošenovským o nominaci na prezidentského kandidáta ODS. Ač nerad, musím přiznat, že první akce strhává pozornost politicky neuvědomělého českého publika o něco víc, než ta druhá. Ale i v druhém případě jde o velmi vyrovnané zápolení, nejprve vedl s převahou Sobotka, nyní se vzpamatoval jeho soupeř a podařilo se mu o jeden jediný hlas zvítězit v Olomouckém kraji (hlasují jen členové ODS, poměr byl 162 ku 161). V ČSSD se zase jeden ze dvou adeptů, kteří měli zápolit o kandidaturu, zápas předem vzdal. Otázka, kterou to vše vyvolává, zní: není ta přímá volba přece jen úplná, naprostá blbost?

Alexandr Mitrofanov píše, že se kdysi Havel omluvil „odsunutým“ (v českém překladu to zní vyhnaným) Němcům. „Byl to první z mnoha oopakujících se případů, kdy první polistopadový prezident záměrně šel proti mínění většiny obyvatel země.“ Podívejme se na sviňáka!“ (rozumím tím samozřejmě Václava Havla, nikoli pana Mitrofanova)! Záměrně šel proti lidu, a nebylo to naposled! To by se např. Putinovi nebo Medvěděvovi (nevím, kdo z nich je právě prezidentem) nemohlo stát.

MfD přinesla zajímavý přehled politického vyznání a politických aktivit pana Andreje Babiše. Ten si v tichosti, ale soustavně buduje základnu pro svou politickou stranu. Jmenuje se ANO2011, ale zdá se, že by se v budoucnosti mohla jednou jmenovat taky ČR, s.r.o. „Naším klíčovým mottem je řídit stát jako firmu. Když to přirovnám k Agrofertu, tak se minulý rok dařilo chemičkám a ty pomohly dorovnat neúspěchy v odvětví uzenin nebo chovu prasat. Prostě ty bohaté firmy se starají o chudé. Asi tak bych to viděl.“ To mne trochu plete, která bohatá firma se v budoucnu postará o chudou ČR, s.r.o.? Kromě toho firmy, tedy ty fungující, vůbec nejsou řízeny demokraticky, zkrachovaly by totiž. To, co se hodí pro politiku, nehodí se pro hospodářství. Řídit stát jako firmu znamená řídit ho autoritativně. Největší problém má ovšem pan Babiš se svým předchůdcem a průkopníkem myšlenky o spravování ČR jako firmy, Vítem Bártou. Mezi panem Babišem a Vítem Bártou je rozdíl asi pěti váhových kategorií, samozřejmě ve prospěch pana Babiše: je to poměr mezi blahobytným a dobře živeným Mefistofelem a nebohým Trepifajxlem, který se pokusil uskutečnit ideje pana Babiše, ačkoli na to neměl, takže je spíš předem kompromitoval. Trepifajxl teď dostává za uši: „Agrofert není ABL a já nejsem VB! Máme tady to šílené Bártovo dědictví a já to pořád musím vyvracet!“ Zaplať pán Bůh za to, přece jen byl ten Bárta k něčemu dobrý. A na závěr jeden kvíz: pan Babiš není v našem širším okolí jediný zemědělský podnikatel s velkými politickými ambicemi. Jeden dokonce už řadu let stát jako firmu celkem úspěšně provozuje. Víte, kdo to je?

Rovněž v MfD opíše Martin Vopěnka: „Obávám se, že příkladů zpochybňujících smysl demokratického způsobu vládnutí může do budoucna v Evropě přibývat. A to hlavně proto, že sociální stát byl zřejmě nesprávně vyložen i pochopen. Je něco úplně jiného vládnout a žít soucitně, to znamená mít vždy na paměti možné utrpení anebo těžký životní úděl těch, kteří jsou chudí, nemocní, handicapovaní, kterým se v životě nedaří. A něco úplně jiného kupovat si voliče jejich ohlupováním. A to je přesně to, co dělá i naše levice, když hlásá, že volič má právo úplně na všechno: na bezplatnou zdravotní péči nejlépe na světové úrovni, na dávky při rýmě a nastuzení, na růst reálných mezd, na dlouhý a dobře placený odpočinek v důchodu. Tam to všechno začíná. Už tento levicový populismus je počátkem soumraku demokracie.“ Na tom je jistě hodně pravdy. Zároveň je dobré připomenout, že slibotechna tohoto druhu nepůsobí úplně důvěryhodně: nejlepší je slibovat s mastnou hubou krev, pot a slzy, a přitom velmi dbát na to, aby tento slib zůstával zcela důsledně nenaplněný. Ano, reformy samozřejmě, ale jen takové, aby nás nic nestály a ani trochu nebolely. Poté, co voliči sednou na lep, může se pak podle okolností dělat cokoli.

„Alexandrovci zahájili české turné“, zní titul článku Petry Procházkové v LN, který z toho, co autorka píše o Rusku, poněkud vybočuje (aspoň mně se to zdá). Nicméně jsem jí přesto vděčný, aspoň mi dala podnět k této melancholické vzpomínce na dny mého dětství a mládí.

Úterý 15. května: komentování rozvíjejícího se případu Rath mi přerůstá přes hlavu a způsobuje zdržení v aktualizaci Událostí. Nejprve tedy k úterním novinám, kde o záležitosti není ani slovo. Připadají mi staré minimálně půl roku.

Paní Karolinu Peake a její přátele někdo předběhl a zaregistroval si stranu, kterou slavnostně vyhlásili. Ti lidé jsou velmi neopatrní, zvlášť když mohou počítat s tím, že mají na krku profesionály z bezpečnostní agentury.

Předseda ČSSD Sobotka (v tuto chvíli ještě netuší, jaký malér ho za pár hodin očekává) vyzývá ústřední výkonný výbor ČSSD, aby bez okolků podpořil senátora Dienstbiera jako úředního kandidáta strany na prezidentský stolec. Pan Sobotka se chce zjevně zbavit Dienstbiera coby potenciálního konkurenta v ČSSD tím, že ho vykopne na Hrad, a zároveň zařídit, aby tam obsadil místo, ne které se sápe Miloš Zeman, v jehož karetní hře pan Sobotka figuruje. Chce toho poměrně dost. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že Miloš Zeman jako prezident by sice znamenal pro ČR katastrofu, ale těžko se mi věří tomu, že pan Dienstbier by byl o moc lepší. Prezident by měl být neambiciózní. ODS má hned dva takové, bohužel je asi nebude nikdo volit.

Miloš Zeman srší energií. Na právnické fakultě sliboval, že coby prezident zavede přímou demokracii a povinné volby (zatím chce jen povinnou účast, ne povinného kandidáta). Kdo se nezúčastní, měl by dostat pětadvacet na holou. Pan Zeman bude ovšem kandidovat, jen pokud si to lidé budou přát. Zvolen bude taky jen budou-li si to lidé přát, a já doufám, že nebudou.

A nakonec přece jen pár poznámek k případu Rath, který hrozí přehlušit standardní nestoudné květnové šovinistické orgie, a to už o jeho síle něco vypovídá: je to jakási vnitropolitická supernova. Policie zasáhla v pondělí večer, případ vyšetřovali v severních Čechách a dozorovala ho ústecká státní zástupkyně (tím se dá vysvětlit, že např. ve středních Čechách, pašalíku dr. Ratha o něm chyběly bezprostřední informace). Pak to šlo ráz naráz: zadrželi celkem osm lidí, pět mužů (z nichž nejvýznamnější byl právě dr. Rath) a zři ženy. Protože dr. Ratha, mj. taky poslance, PS, zastihli s krabicí od vína, naditou sedmi miliony Kč, a protože měli „zmonitorovanou“ schůzku, která zadržení předcházela, mohli podle ústavy požádat předsedkyni PS Němcovou o souhlas se zadržením (ta ho neprodleně poskytla) a mohli taky hned následující dopoledne vznést vůči panu doktorovi obvinění. Pan doktor byl v situaci člověka, kterého se policie zmocní ve chvíli, když vybíhá z hořící budovy se zapálenou sirkou v jedné a kanistrem benzinu v druhé ruce. Nezáviděníhodné! Státní zástupkyně požádala o uvalení vazby a soudce jí vyhověl. Taková situace je dnes, ve středu odpoledne, kdy píšu tyto řádky. Napsal jsem na to téma dvě glosy, jednu v úterý (viz níže), druhou dnes ve středu, najdete ji zde.

Jo a ještě poznámečka. Uvalení vazby je významné i kvůli tomu, že dostane pana doktora do situace, jakou nepochybně zatím nezažil. Není svým naturelem žádný disident, a je podstatně snadnější si otvírat ústa na poslance v parlamentu než na bachaře v Ruzyni. Na první pohled a v televizi působí dojmem tvrdého chlapíka, ale řekl bych, že po třech – čtyřech dnech ve vyšetřovací vazbě (je to podstatně méně útulné prostředí než hostivické haciendy s věžičkami) vyměkne, začne zpívat jako Caruso a poví i to, co neví.

Úterý 15. května (pokračování): událostí dne je „případ hejtmana Ratha“. Mou glosu na to téma najdete zde.

Středa 16. května: těžko v těchto dnech psát o něčem jiném než o dr. Rathovi. Jedno se tomu člověku musí přiznat: podařilo se mu svým způsobem sjednotit národ. Sjednotil ho ovšem proti sobě, což při jeho okázalém pohrdání lidmi (viz níže uvedený citát o premiéru Nečasovi) byla hračka. Je to jen velmi dočasná jednota, ale alespoň na chvíli utlumila nesnesitelné napětí v české společnosti. něco podobného jsem zažil naposled v srpnu 1968, jen to tenkrát nebyla taková sranda. Souvisí to s tím, že pan exhejtman nemá k dispozici tanky, jen, pokud se nemýlím, revolver a pendrek, a ty už teď vlastně taky ne.

Prezident Klaus prohlásil, že se o něj v minulosti Rath sice často „otíral“ (to je poměrně slabé slovo), ale že on nebude nynější situace zneužívat. V tomhle mu věřím, prezident není (na rozdíl od jiných českých prezidentů) zavile mstivý. Nemyslím si ale na rozdíl od něho, že by případ, pokud bude dotáhnut do konce, poškodil nějak výrazně pověst ČR v cizině. Podobné aféry jsou všude, patří k demokracii, a to, na čem záleží, je aby byly náležitě a bez zbytečných okolků uzavřeny. Problém bude, pokud se to z těch nebo oněch důvodů nepodaří (dr. Rath může být v této věci taky nevinný, o všem rozhodne soud).

V Právu citují pěknou pasáž z jednoho vystoupení pana doktora v PS, pucoval si tam boty o premiéra Nečase: „Ano, pane premiére, na rozdíl od Vás já jsem bohatý a úspěšný člověk a vy byste neměl mně závidět. Ale já jsem bohatý a úspěšný mimo politiku, vy se jinde neuživíte. Vy až skončíte jako premiér, tak nejspíš půjdete na úřad práce, protože vy nic neumíte. (Premiér vystudoval přírodovědeckou fakultu UJEP v Brně, bd). Ale já jsem bohatý a úspěšný mimo politiku, vy se jinde neuživíte.“ Zdá se, že pan doktor to s živením se mimo politiku poněkud přehnal. Nicméně, až ho pustí, bude jistě moci pracovat v nějaké střediskové vesničce jako obvoďák (tedy praktický lékař, obvoďáci snad dnes už nejsou). Člověk se nemá takhle vytahovat na své bližní (politický odpůrce je taky bližní, a bylo by třeba ho milovat, někde se to možná děje, u nás rozhodně ne). S bohatstvím bude už ale nejspíš potíž.

Pozoruhodné se zdá být i působení dr. Ratha v jeho bydlišti, v Hostivicích. Lidé ho tam milují, snesl jim modré z nebe. Připomíná mi to známý prvorepublikový film s Janem Werichem „U nás v Kocourkově“. Doufám, že tam mají taky na Městském úřadě ve sklepě krápníkovou jeskyni. Zvlášť mne zaujala informace o dvoutřídním gymnáziu. Znamená to, že zatímco jinde u nás jsou gymnázia osmitřídní, v horším případě čtyřtřídní, zde se dá na maturitu dosáhnout za pouhé dva roky? Pokud by pan doktor argumentoval tím, že si kdysi dohodl výjimku s exministrem školství Dobešem, asi bych mu to uvěřil.

Jen na okraj dvě poznámky k dnešním novinovým zprávám. Poslanec Šťastný dal opět najevo, že se mu církevní restituce ani trochu nezamlouvají. Chtěl by, aby částka ročně vyplácená církvi mohla být vázána na růst hrubého domácího produktu. Čili: co bylo ukradeno, vrátíme, ale jen v tom případě, když se nám bude dařit jako prasatům v žitě. Diví se pak někdo církvím a náboženským společnostem, že se od státu, jehož volení představitelé uvažují takhle, chtějí co nejrychleji emancipovat?

Panu Gabalovi ukradli stát (vyšlo to najevo v MfD v rozhovoru s Barborou Tachecí (od jisté doby si musím dávat velký pozor, abych se v tomhle jméně náhodou nepřeklepl). Není zcela jasné, který stát to byl, jestli ještě ČSFR nebo už jen ČR, a taky není k dispozici přednější specifika okradeného ani okrádajícího. Já bych si to doplnil tak, že okradené byly trosky OF (na rozdíl od politických stran byly pro všechny, jen ti všichni to včas nepochopili), okrádajícími „politici“ a jejich hlavní představitel, Václav Klaus, a prostředkem okrádání nespravedlivé volby, v nichž neměli lídři „občanských iniciativ“ každý pětsettisíckrát víc hlasů než neuvědomělý plebs.

Čtvrtek 17. května: Z toho co prosakuje na veřejnost skrze silné zdi litoměřické věznice, vyplývá, že středočeský exhejtman dosud nesložil zbraně. Musel být na podobný zádrhel nějak technicky i psychicky připraven, asi jsem ho v předvčerejším odstavečku v této rubrice poněkud podcenil. Není ostatně divu, bojuje úplně o všechno. Policie i justice se ještě zapotí. Jinak informativní článek z lidovek.cz o režimu,jaký ve věznici panuje, mi vybavil vzpomínky na dobu, kdy jsem byl o dvacet a něco let mladší. Nebyl jsem nikdy ve vyšetřovací vazbě (toho mne osud uchránil), ale absolvoval jsem asi čtyři nebo pět „předběžných zadržení“, tj. pokaždé čtyři plné dny („dvě osmačtyřicítky“) na zařízení zvaném CPZ (cela předběžného zadržení). Relativně příjemné bylo, že to bylo v mém případě tenkrát, když se zavírala zlobivá individua v době nepohodlných výročí (28. říjen, 21. srpen) a bylo tedy pravděpodobné, že po těch čtyřech dnech člověka pustí. Tedy pustili vás nejdřív po dvou, ale hned za rohem vás zase sebrali, formálně krátce vyslechli a strčili zpátky. Ve srovnání s režimem, jaký údajně panuje ve vyšetřovací vazbě v Litoměřicích, to bylo dost drsné: osobní prohlídky sice nešly obyčejně do všech detailů (tj. prst do zadnice vám strkali, jen když byli v mimořádně špatném rozmaru), navíc „obsluha“ byli obyčejní policajti a měli oprávněný pocit, že tam vlastně nepatříte. Režim ovšem dodržovat museli. Sebrali vám pásek, případně šle, kravatu, tkaničky od bot (abyste se nemohl pověsit), brýle a hodinky (abyste si nemohl podřezat žíly). Že byste mohl mít něco ke čtení, o tom jste si mohl nechat jen zdát, o rádiu ani nemluvě. V Ruzyni bylo příjemné, že zadržovali víc delikventů na jedné cele (skoro vždy jsem tam potkal známé, s kriminálníky nás dohromady nezavírali). V „hotelu Forum II.“ (dnešní policejní prezídium v Kongresové ulici vedle Nuselského mostu) byl člověk dost často sám, a většinou už druhý den to bylo aspoň pro mne dost nepříjemné. Jídlo v Ruzyni se dalo jakž takž jíst, to, co servírovali v Kongresové, bylo otřesné (a já si nijak zvlášť nevybírám). V Ruzyni měli disidenti to privilegium, že je zavírali na ženské oddělení (odkud předtím původní osazenstvo přechodně přemístili): tam byly normální záchody, tedy ne turecké. Bez jakékoli plenty, prakticky uprostřed místnosti. Zima tam nebyla (ale možná, že nám víc přitápěli) zato v Kongresové, kde jsem strávil skoro celý týden kolem 21. srpna 1989, bylo nesnesitelné vedro (mezi celou a venkovním oknem byla jakási chodbička a nedalo se větrat). V noci se v cele svítilo, cca jednou za hodinu vás přes kukátko ve dveřích kontrolovali. Prožít tam čtyři dny samozřejmě šlo vydržet, jak bych vypadal po měsíci takové samovazby, nevím, a děkuji pánu Bohu, že mne toho ušetřil. Píšu to jenom proto, že pokud má pan doktor Rath k dispozici čtení, papír, tužku a rádio, má se, když to srovnám se svou zkušeností, jako pánbůh ve Frankrajchu. Ovšem, za měsíc už to možná neocení a neocenil bych to možná ani já.

Podle toho, co při vyšetřování zatím vyplynulo najevo (kompetentní orgány jsou skoupé na informace, prokecá se toho málo a není to vždycky nespolehlivé) byl prý při zadržení dr. Rath ozbrojen pistolí a obuškem. Peníze („sedmička“) údajně nepatřily jen jemu, měl se o ně ještě s někým podělit. Obviněn je prý z úplatkářství v souvislosti s opravou Buštěhradského zámku. Dost bych se divil, kdyby se z tohoto centra nakonec vyšetřování nerozběhlo na všechny strany – vypadá to, že Středočeský kraj byl státem ve státě.

V souvislosti s případem se řeší dva problémy: za prvé, jak zařídit, aby mohl být dr. Rath přítomen jednání mandátového a imunitního výboru, a případně i pléna PS, které se budou zabývat schválením jeho vydání k trestnímu stíhání. ČSSD zatím trvá na tom, aby měl příležitost vystoupit před výborem, jsou tři možnosti: Rath přijede za výborem do Sněmovny, výbor přijede za Rathem do basy, realizuje se jakási konference po internetu (věznice má potřebné technické vybavení). Všechny tři možnosti vypadají dosti zábavně.

Za druhé, předsedkyně PS Němcová vytkla předsedovi ČSSD Sobotkovi (je zároveň předseda mandátového a imunitního výboru), že si odvezl policejní dokument ohledně žádosti o Rathovo vydání do Lidového domu (byl určen jen poslancům). Nevím, zda právě z toho se má dělat věda, dokument nebyl v režimu utajení a moc by mne zajímalo, kdo všechno ho už teď zná.

Zeman si získává další přívržence v ČSSD pro svou prezidentskou kandidaturu. Vypadá to, že případ Rath aspoň na čas poněkud rozvolní situaci v nejvyšším patru strany a Zemanovi přívrženci budou mít pré, i když mně se osobně zdá, že pokud jde o určitý způsob politické kultury, jsou Zeman, Paroubek a Rath tak říkajíc bratři v triku. Ještě že se nemohou navzájem domluvit (tedy aspoň to tak zatím vypadá)!

Pátek 18. května: Na vodopád informací v souvislosti s případem Rath si člověk postupně zvyká a tak trochu otupí, přestane odlišovat podstatné od nepodstatného. Pokusím se omezit na nejdůležitější. Právo dementovalo svou původní informaci, že by se dr. Rath měl o sedm milionů ještě dělit. Odposlechy (které v této věci dosud plném znění nikam neunikly, což je pozoruhodné) prý obsahují bohatou dokumentaci o tom, jak byla „akce Buštěhrad“ připravována. Největší spor je o to, jakých schůzí PS se Rath, který se dosud nevzdal mandátu, může a má zúčastnit. Ústecký soud, který rozhodl o uvalení vazby, vyjádřil v této věci stanovisko, že obviněný má právo na účast při projednávání svého případu v mandátovém a imunitním výboru i ve sněmovně. Soud ovšem nemá žádnou kompetenci v těchto věcech rozhodovat, vlastně by to měl rozhodnout Ústavní soud, ale do toho se nikomu moc nechce, znamenalo by to obrovité zdržení a navíc ústava je v této věci děravá a nejednoznačná. Rozhodně by se mělo panu doktorovi zabránit v tom, aby mohl svým vystoupením ve Sněmovně nějak ovlivňovat svědky a spoluobžalované, v případě mandátového a imunitního výboru to nehrozí (jednání je neveřejné), jednání sněmovny v té věci by mělo být, pokud se uskuteční, neveřejné taky, mj. i proto, aby se panu doktorovi zabránilo z něho dělat cirkus, k čemuž má zjevně víc než sto chutí. Na poslanecký plat mu až do odsouzení nikdo nemá právo sáhnout, pokud jde o účast na dalších schůzích PS, je tu rozhodnutí ÚS v případu Sládek, má ovšem jednu podstatnou mouchu: Ústavní soud ve svém tehdejším nálezu dospěl k závěru, že (cituji z webu posl. Stanislava Křečka) „jestliže stěžovatel byl sněmovnou, jíž byl členem, vydán k trestnímu stíhání, a jestliže svým postupem...založil zákonný důvod pro omezení své osobní svobody ve statutu občana postaveného před soud (nález se zde odvolává na rozhodnutí Sněmovny k návrhu mandátového a imunitního výboru o vydání k trestnímu stíhání pro podezření ze spáchání trestního činu – pozn. S.K.), nezbývá než uzavřít, že jeho vyloučení z účasti na volbě prezidenta republiky (analogicky na kterémkoliv jiném jednání Sněmovny - pozn. S.K.) bylo jen důsledkem jeho vlastního jednání, v němž statut imunitou chráněného poslance ztratil." Jenže tehdy byl Miroslav Sládek (kterého se nechci ani náhodou zastávat) z účasti na volbě prezidenta vyloučen účelově s ohledem na to, že jinak by Václav Havel nedostal potřebnou většinu hlasů, což se při hlasování taky potvrdilo. Dnes v případě posl. Ratha nic takového sice nehrozí, ale odvolávat se na výnos ÚS ohledně Sládka a prezidentské volby je z hlediska „vyššího principu mravního“ poněkud problematické. A to, že ústava de jure umožňuje, aby poslanec právoplatně a „natvrdo“ odsouzený za trestný čin mohl vykonávat svůj mandát, je bohužel skoro obludné (pokud by věci došly tak daleko, že soudy budou některé poslance účelově odsuzovat za trestné činy, bude bezpochyby zároveň práce sněmovny „upravena“ tak, aby neměla žádný smysl, a účast na ní bude bezpředmětná jak pro ty, co už jsou zavřeni, tak i pro ty, co jsou ještě na svobodě).

Podle průzkumu SANEP je nejdůvěryhodnějším českým ústavním činitelem v současné době předseda ÚS Pavel Rychetský s 52,3%, teprve druhý je prezident Klaus (důvěryhodnost mu klesla o tři a půl procenta na 41,2%. To je na prezidenta dost málo, nepamatuji se přesně, jak na tom byl nakonec Havel, ale řekl bych, že ne o moc hůře, pokud vůbec hůře. (Jde ovšem o jeden průzkum, a výsledky SANEPU se často liší od toho, k čemu dospějí další agentury). Těsně za Klausem na třetím místě je předsedkyně PS Němcová, má setrvale 41,1%. Pokles „důvěryhodnosti“ není sice příliš důvěryhodný ukazatel, ale něco přece jen signalizuje: např. že Václav Klaus to s politickým „restartem“ po vypršení prezidentské funkce nebude mít dvakrát lehké.

Sobota 19. května: Podle vrchního státního zástupce v Praze Rampuly by případ Rath měl být odebrán severočeské dozorové žalobkyni Bradáčové a přidělen jemu. Podle ministerské vyhlášky z roku 1994 má totiž být dozor v případech, které poškozují finanční nebo ekonomické zájmy EU a kde škoda přesahuje 150 milionů korun, svěřen vrchnímu státnímu zástupci (není ovšem zatím jasné, jak vysoká je škoda v případu dr. Rata). Rampula i Badáčová sice tvrdí, že spor nemá žádné politické pozadí, rovněž nejvyšší státní zástupce Zeman prohlašuje, že je to „normální kriminální případ“ (tak úplně normální zase ne, jedním z obviněných je bývalý krajský hejtman a významný poslanec čelné politické strany), ale poněkud zvláštní je, že obhájci obviněných už podali námitky pro věcnou příslušnost případu. Byl by jim dr. Rampula příjemnější než dr. Bradáčová, nebo je to jen standardní zdržovací postup?

Čtenáři v internetové diskusi k informaci o případu dr. Ratha v rakouském listě Der Standard s jakousi závistí (nebo spíš obdivem) mluví o „fungující české demokracii“ a o tom, že takový rázný postup by prý v Rakousku nebyl myslitelný. Řekl bych spíš, že podobný kocourkovský případ obludných rozměrů by v Rakousku nebyl myslitelný (mimochodem, před pár letY jsem se čistě pro zajímavost díval na internetové diskuse u některých rakouských listů (Die Presse, der Standard, Kurier), a překvapilo mne, oč jsou kulturnější a slušnější, než ty žumpy sprostoty a hulvátství, kterými se člověk musí probírat u nás. Jiný kraj, jiný mrav.

V MfD se domnívají, že se u nás najednou daří vyšetřovat korupční kauzy hlavně pro „naštvanost veřejnosti“. Moc tomu nevěřím, „naštvanost veřejnosti“ může vést nanejvýš k mediálnímu lynči.

Místopředseda ČSSD Zaorálek je zjevně člověk intelektuálně poněkud těžkopádný. Dr. Rath ho překvapil: „Vždycky mi říkal, že život je jenom, hra. Já se s ním opřel a netušil, že pro někoho jsou lidi asi jenom figurky a on si s nimi hraje a baví se tím, že mu na to všichni skočili.“ To říká v dnešním rozhovoru s Lidovými novinami. Jinak sociální demokracie je v jeho podání chudinka: „Doufám že chápete, že vedení strany nemá kapacitu kontrolovat, co se kde děje.(!) Řídí stranu, ale nemůže kontrolovat samosprávu.“ Fajn, teď aby byl stejně velkorysý i k ODS, proč by to tam mělo být jiné. „Sociální demokracie je nevelká strana (pokud to bere podle počtu členů, pak ODS taky, bd), taky udělala některé nedokonalosti(!) a neseme za ně zodpovědnost, ale oni ji s námi vlastně nesou tak nějak všichni.“ To je moc hezké, že když jde o tak choulostivé případy jako je ten dr. Ratha, pan Zaorálek by se s námi se všemi o odpovědnost rád bratrsky rozdělil.

Pondělí 21. května: Vrchní státní zastupitelství v Praze i Státní zastupitelství v Ústí nad Labem svorně popírají, že by mezi nimi byly nějaké kompetenční spory ohledně případu dr. Ratha a dalších. Dr. Bradáčová věří, že bez ohledu na to, kam by kauza mohla být postoupena, budou všichni státní zástupci v této zemi jistě pracovat velmi odpovědně na tom, aby tato kauza byla řádně vyšetřena a dostala se před soud. To je o fousek míň, než „jsem si jistá“. Sociální demokracie vyzvala dr. Ratha, aby se vzdal poslaneckého mandátu, ta výzva je ovšem pouhá deklarace a sociální demokraté to jistě vědí. Co se bude dít s ČSSD ve Středočeském kraji, není zatím jasné, vedení strany se postavilo proti nějakým radikálním opatřením, na schůzi ÚVV ovšem prošel návrh,aby vedení středočeské organizace rezignovalo. Zdá se, že se ČSSD začíná pomalu vzpamatovávat z knokautu.

Stejně začíná konsolidovat svou pozici i dr. Rath, zřejmě si vybere nějakého zkušeného obhájce ve věcech trestních (tj. přibere si ještě jednoho). Vznikne, nebo už vzniká, jakýsi braintrust. V tomhle případě jde bohužel o daleko víc než jen o jeden trestní případ, nebo snad jen o střetnutí nějakých dvou mocenských uskupení. (k problému se ještě vrátím).

Ve stínu těchto událostí proběhl sjezd KSČM. Současné vedení obhájilo své pozice, ale tzv. „radikálové“ (posl.Grospič a Semelová) mají nezanedbatelnou podporu. Jejich problém je v tom, že pokud by se zmocnili vedoucích pozic, velmi by ztížili sociálním demokratům plány na menšinovou vládu s podporou takové strany. Rozdíl mezi panem Filipem a zmíněnými dvěma jeho „oponenty“ je ale spíš dekorativní, to, co oni říkají, si pan Filip zatím jenom potichu myslí, aby zůstal pro ČSSD salonfähig jako neoficiální podpora (což je mimořádně výhodná pozice: fakticky spolurozhoduje, ale před veřejností nenese zodpovědnost).

Úterý 22. května: případ Rath, jak se zdá, pomalu odeznívá, všechno jde svým tempem, neděje se nic neočekávaného. Přestal být politickou supernovou a stal se běžnou součástí naší každodennosti. Proto je taky těžké k němu něco dalšího a nového dodat. Spor o to, jakým způsobem má mít obviněný poslanec, na nějž byla navíc uvalena vazba, možnost vykonávat svůj mandát, byl, jak se zdá, vyřešen rozumně: má mít právo účastnit se schůze mandátového a imunitního výboru a následné schůze sněmovny, které se budou týkat jeho případu, a to je všechno: obecně vzato je vazba překážkou pro výkon poslanecké funkce. (Schůze výboru se už účastnil, a výbor, rovněž podle očekávání, jednomyslně doporučil sněmovně dodatečně potvrdit jeho vydání k trestnímu stíhání). Pokud se Rathův případ dostane až k soudu, bude obžalobu zastupovat možná tříčlenný tým státních zástupců (formálně je dozorovým žalobcem podřízený dr. Bradáčové dr. Pražák). Stejně se začala formovat i Rathova obhajoba, tady to jde ztuha. Několik prominentních obhájců prý odmítlo Ratha hájit, „zmocněncem a mluvčím Rathovy rodiny“ se podle Práva stal advokát Šejnost, který má ovšem v současné době pozastavenou činnost kvůli trestnímu stíhání za zpronevěru. Rathova manželka už s ním taky spolupráci přerušila. Do „týmu“, který představují zatím právníci Černý a Jelínek (ani jeden není specialista na trestní právo) měla být ještě přibrána JUDr. Klára Samková, nakonec ji ale Rathova rodina neoslovila. Vypadá to, že se MUDr. Rathové tahle věc trochu vymyká z rukou. Není na tom nic divného, nemá s tím zjevně zkušenosti, já bych je taky neměl. Případ jejího manžela přitahuje lidi spíše dobrodružně založené a odpuzuje zavedené rutinéry.

Podle průzkumu SANEP (jde o preference), který agentura pohotově pořídila 17. – 20. května (případ se provalil 15. května) by ČSSD tratila skoro 5% (měla by teď něco přes 22%), druzí komunisté skoro s 20% ji mocně dotahují. ODS by měla necelých 15%, TOP09 necelých 9%. Do sněmovny by se ještě s 8% dostali lidovci. Průzkumy SANEP, pořizované na internetu, jsou sice pohotové, ale často se nekryjí s tím, co pak přinesou další agentury. Nicméně to, že ČSSD tratí, ale koalice nezíská, je velmi „pravdě podobné“. Že by získávali komunisté (jejich zisk ovšem průzkum nevyčíslil) mi nepřipadá pravděpodobné.

Středa 23. května: na neutrální půdě ubytovacího zařízení MV (jde o hotel, nikoli o kriminál) proběhla první část zasedání mandátového a imunitního výboru PS, který, jak už jsme napsali doporučil Sněmovně, aby vydala poslance Ratha k trestnímu stíhání. Dr. Rath se podle účastníků vůbec nechoval agresivně (ani by to nebylo šlo), předváděl se jako zlomený člověk a snažil se budit soucit jako oběť politických intrik (hlavním viníkem je prý ministr Kubice). Z toho je vidět, že se nijak nesesypal, chová se racionálně, ostatně kdo by se nechoval, když mu hrozí pěkných pár let za mřížemi. Zajímavé byly reakce členů výboru: nejsdílnějším se ukázal být Radek John, kterého Rath při schůzi sněmovny několikrát brutálně napadl (samozřejmě verbálně, ne fyzicky). Jiní (např. komunista Jiří Dolejš) byli zdrženlivější, a zdá se, že jejich hodnocení je obsažnější („Samozřejmě si je vědom, že se mu zásadně změnil život. Ale na druhou stran, on je velký hráč, a trochu jsem z toho cítil, že tuto roli, velmi těžkou, ale tuto roli, si trochu užije“). Na poslance udělaly velký dojem přepisy policejních odposlechů, otázku, jakou mohou mít v soudním řízení odposlechy skutečnou váhu, si jako neodborník netroufám posoudit, mám jen dojem, že by tam mohl být trochu problém. Sám Dr. Rath v souvislosti s odposlechy prohlásil: „Ať si každý teď sáhne do svědomí, zda si je jist, kdyby jej sledovali v obýváku i ložnici, zda by se něco, co vypadá nepěkně, také neobjevilo.“ Problém je v tom, že se to objevilo právě v případě dr. Ratha, což se nedá zamluvit. Kromě toho, na veřejnost by to mohlo zapůsobit, kdyby takhle oslovil členy mandátového a imunitního výboru, respektive PS, velká většina lidí v ČR by se na takové problémy, jaké teď má on, vůbec nezmohla a ani k tomu nijak nepracuje. Otevřená je teď otázka, zda bude dr. Rathovi umožněno vystoupit ve Sněmovně, až se bude projednávat jeho vydání. To, co se tam odehraje, bude nemožné udržet úplně pod pokličkou, a dr. Rath se bude moci veřejně profilovat. Je tedy možné, že schůze sněmovny nebude ani zdaleka tak poklidná, jako zjevně byla schůze výboru. Neumožnit dr. Rathovi účast na jednání PS, které se týká jeho, ale v podstatě nelze.

Prof. Václav Pavlíček prohlásil, že „věřící poslanci“ se při hlasování o církevních restitucích mohou ocitnout ve střetu zájmů, protože mají zájem na tom, aby majetek získala církev, které jsou aktivními příslušníky. Může to prý být významný důvod k ústavní stížnosti. Nebylo by nejlepší takové elementy úplně ze Sněmovny vyloučit? Vždyť mohou být ve střetu zájmů i v jiných případech, než jsou restituce. Stejně by se dala posuzovat i činnost opozice, nebylo by jednodušší opozici zakázat s ohledem na to, aby se vyloučil střet zájmů? Dospěli bychom tak cestou zdokonalování naší demokracie po leninské spirále do situace, v jaké jsme byli před rokem 1989. Myslím si však, že se pan prof. Pavlíček znepokojuje zbytečně, církevní restituce stejně nejspíš v parlamentu neprojdou.

Odboráři ve spolupráci s „platformou“ Stop vládě uspořádali tentokrát nikoli demonstraci, ale „protestní pochod“. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Podle agentury Median (průzkum proběhl v rozmezí od 17. dubna do 16. května t.r., tj. jen cípečkem zasáhl aféru Rath, která propukla 15. května, a jde o volební model) by volby sice s velkým náskokem vyhrála ČSSD (32,5%), druhá by však byla ODS (20,5%) a teprve třetí se 14% KSČM. Tento výsledek je ovšem spíš ojedinělý, volební model CVVM, pořízený od 7. do 14. května, uvádí vyšší procento pro ČSSD (36,5), na druhém místě je suverénně KSČM (21,5%) a teprve třetí ODS se 17%. Oba průzkumy se shodují v tom, že TOP09 je se ztrátou na čtvrtém místě a do Sněmovny by se dostali ještě lidovci s výsledkem těsně nad 5%. Že by lidovci přetáhli něco hlasů od TOP09? Rozhodně se zdá, že o vystřídání ODS v čele středopravých stran si může TOP09 zatím jen nechat zdát.

Václav Klaus navrhl na jakési konferenci v Chicagu osmibodový plán k nápravě Evropy. Je zajímavé, jak je to, co provozuje, podobné aktivitám Václava Havla, je to jejich negativ. V obou případech však návrhy (např. Havlův na to, jaký by sjednocená Evropa měla mít parlament) daleko přesahovaly a přesahují reálné možnosti a váhu české politiky i samotných navrhovatelů. Trochu připomínají dalekosáhlé představy dr. Beneše na reorganizaci Evropy, v níž by se měly významně uplatnit slovanské státy (viz knížka Úvahy o slovanství) – jakousi realizací projektu, už bez Beneše, bylo definitivní začlenění ČSR do ruského komunistického impéria v únoru 1948.

Zcela ve stínu případu Rath probíhá vyšetřování jiného známého českého lékaře, MUDr. Bartáka. Ten se taky pokoušel své záliby (v tomto případě výhradně sexuální povahy) opřít o politické vazby (ovšem nepříliš spolehlivým způsobem, pouhými konexemi) a nějakou dobu mu to rovněž procházelo. Obžaloba je impozantní: znásilnění, sexuální nátlak, vydírání, nebezpečné vyhrožování, těžké ublížení na zdraví, omezování osobní svobody, nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Aktivity tohoto typu se u nás přece jen nedají provozovat příliš dlouho beztrestně. MUDr. Rath je na tom ve srovnání s MUDr. Bartákem lépe. Jeho záběr je o hodně širší, chybí v vněm sexuální a násilné momenty a připadá mi o dost nebezpečnější.

Čtvrtek 24. května: Chlapec z Břeclavi, který byl vážně zraněn a tvrdil, že ho napadli tři Romové (pak slevil na jednoho) si zranění způsobil sám vlastní neopatrností. Story s Romy si prý vymyslil proto, že se bál, co jeho úrazu řekne matka. Podařilo se mu dát podnět k dosti bouřlivým demonstracím v Břeclavi. Michal David, pop-hvězda Československa osmdesátých let, mu dokonce věnoval výtěžek jednoho koncertu (sto tisíc korun), a to těsně předtím, než všechno prasklo. To, co si ten mladík vymyslil, je pěkně zákeřné: uvěří tomu skoro každý, a mnoho lidí tomu uvěří rádo. Je to svědectví o tom, jaká latentní hysterie v naší společnosti vládne: „rozhořčených“ valem přibývá: pokud po této události bude rozhořčeno mnoho Romů, budou ovšem rozhořčeni právem.

Hostivické působení dr. Ratha čím dál tím víc připomíná starý český film „U nás v Kocourkově“ ( je to příběh uprchlého trestance, kterému shoda okolností umožní vydávat se za slavného rodáka z malého městečka, je v tom městečku dokonce zvolen starostou a v poměrně krátkém čase, než ho lapí policie, převrátí život v něm naruby; hlavní roli hrál Jan Werich). Středočeský Kocourkov se už ovšem vrací do normálu: a tak zrušili veřejnou zakázku na rekonstrukci sokolovny (měla se změnit „v moderní společensko-kulturně-sportovní centrum odpovídající požadavkům 21. století“) a na stavbu plaveckého bazénu (falešný slavný rodák z výše zmíněného filmu, pokud se dobře pamatuji, nechal mj. zbudovat ve sklepě radnice krápníkovou jeskyni). Bylo by to stálo cca 52 milionů Kč, město má roční příjmy 60 milionů Kč. Do Hostivic už pořádá turistické zájezdy známá agentura „Corrupt Tours“. Zbývá jen postavit slavnému rodákovi na náměstí (návsi) pomník, a za tím účelem vypsat veřejnou sbírku. Byl by to jakýsi protějšek Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Mohl by být zbudován ve stylu, kterému se u nás říká „podnikatelské baroko). Pokud město sbírku vypíše a projekt bude hodnotný, skromnou sumou bych přispěl.

Dr. Rath se ovšem zjevně už vzpamatoval z knokautu a konzoliduje svou pozici. To se týká hlavně obhájců, už se dali do práce a vypadá to, že se chtějí věnovat hlavně procesním námitkám a ústavně právní rovině sporu (to, co se stalo, má policie podle odborníků dobře zdokumentované). Vrchní zastupitelství v Praze dostalo z Ústí podklady k případu dr. Ratha. Také středočeské krajské státní zastupitelství by údajně (podle listu Právo) případ rádo převzalo. Poslanci si nejspíš netroufnou dr. Rathovi zabránit, aby se sám hájil, až bude plénum PS projednávat (zatím předběžný) souhlas s jeho vydáním. Když člověk sleduje tyhle tahanice, těžko se vyhne dojmu, že vláda, resp. ministerstvo spravedlnosti selhalo ve snaze udělat pořádek v systému státních zastupitelství, jak se zdá, poněkud rozvrácených kauzou Čunek. Mělo možnost postavit se ze jednu nebO druhou ze spořících se skupin. Místo toho se pokouší zachovat jakýsi status quo, který zvenku dělá dojem jakési tiché partyzánské války. Dá se v takové situaci vůbec případ Rath dovést k nějakému konci?

Ve Sněmovně konečně zasáhl pracující lid. Po hlasování o církevních restitucích v ústavně právním výboru se vztyčil divák, jenž se představil jako JUDr. Josef Hörl, a oznámil poslancům: „Jste občansky zadrženi. Všichni, kdo jste hlasovali pro tento zákon, jste spáchali trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. My jsme Vás při tom přichytili, to znamená, že jste v té samé situaci jako Rath.“ Načež došlo ke strkanici, která měla povahu rvačky (jeden poslanec dostal pěstí). Pozoruhodné je, co všechno je u nás možné. Připomíná to známou příhodu ze Švejka, kdy zešílevší soudce odsoudí obžalovaného za jakýsi verbální delikt k trestu smrti a poručí soudnímu zřízenci, aby ho pověsil na klepadle. Od té doby se mnoho změnilo, ten člověk byl aspoň soudce. Dnes se soudcem, policajtem a do budoucna případně i katem může jmenovat každý, je to jeho občanské právo. Tuhletu anarchii podporuje zpoza křoví ČSSD, a nevyplatit se jí to může stejně jako to, že i po Paroubkově pádu využívala na pohled atraktivních služeb „Krakena“ Ratha.

Pátek 25. května: Středočeské státní zastupitelství chce podle toho, co píší v Právu, dozorovat případ dr. Ratha. Trestný čin, jehož se dopustil, se totiž odehrál na území Středočeského kraje. Veřejně to ovšem neřekli. Toho (a nejen toho) se týká naše dnešní glosa.

Jinak se dr. Rothovi v poslední době u soudů a soudců nedaří: naspř. Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání ohledně omluvy Reflexu za obálku, na níž je vyobrazen jako Hitler. Stejně jako soudy nižší instance, i Nejvyšší soud zjevně dospěl k závěru, že karikatura nezasahuje neoprávněně do Rathových práv. zdá se, že svoboda projevu u nás aspoň prozatím není na ústupu.

Senátoři ČR se rozhodli přejmenovat Pražské povstání na České národní povstání (pendant k Slovenskému národnímu povstání). Neodehrávalo se totiž jen v Praze. Návrh předložila skupina senátorů napříč politickým spektrem (mj. Milan Štěch, Přemysl Sobotka, Petr Pithart). Nějak se to hodí k letošním zvlášť hektickým národním ceremoniím. Přitom Slovenské povstání bylo opravdu povstáním se vším všudy, trvalo skoro dva měsíce a na (česko)slovenské straně bojovaly desetitisíce lidí, o Varšavském povstání (a o polském odboji vůbec) ani nemluvě. Za tím je špatné svědomí: některé věci je třeba hodně nahlas oslavovat, aby se o nich nemuselo, nebo v lepším případě nesmělo mluvit. V podobném duchu se nese článek ministra Vondry v dnešních Lidových novinách. K této věci se ještě vrátíme.

S čímž bezprostředně souvisí žádost jakési novopečené řecké poslankyně, aby byl řecký dluh pokryt německými reparacemi za druhou světovou válku (měly by dosáhnout výše 70 miliard euro). Nad drzostí tohoto požadavku se tají dech: to co dnešní generace Řeků probendila, má zaplatit dnešní generace Němců (už třetí od války). Někdejší polský prezident Kaczyński, který vznášel podobné požadavky, je proti téhle dámě přímo beránek. Dovedu si ovšem přestavit, že v každoroční vítězné květnové atmosféře (oslavujeme bojovně vítězství ve válce, která skončila před šestašedesáti lety) by Řeky mohla podpořit česká vláda – nikoli ta nynější, ta na to nemá, ale třeba ta příští, s Lubomírem Zaorálkem coby ministrem zahraničí.

Sobota 26. května: Dr. Rathovi běží i ve vazbě poslanecký plat s náhradami. Není nad čím se pohoršovat, ještě nebyl shledán vinným.

Prokázat, že odposlouchávání poslanců je nepřípustné, bude pro obhájce dost obtížné, jednak neexistuje žádný zákonný podklad, jednak Ústavní soud už v minulosti odposlouchání minimálně jednoho poslanec požehnal, a jednak se dá jen dost obtížně tvrdit, že to, z čeho je dr. Rath obviněn, souvisí s výkonem poslanecké funkce.

Na Středočeském krajském úřadě dostaly výpověď tři blízké exhejtmanovy spolupracovnice: mluvčí Berill Mascheková, vedoucí kanceláře hejtmana Barbora Snopková-Haverová a vedoucí oddělení veřejných zakázek Johana Novotná: Podle fotodokumentace, kterou lze dohledat v denním tisku, jsou to tři elegantní blond mladé dámy (mýlil jsem se, když jsem si paní Berill Maschekovou, soudě podle jejího vystupování, ztotožnil s dívkou, která v reklamě Komerční banky jezdí na čertu, vypadá úplně jinak). V této souvislosti se mi nějak pořád vnucuje Havlíčkův Křest svatého Vladimíra, přesněji řečeno zpěv osmý, Kamarila. Doporučuji čtenářům, aby si to vyhledali, např. zde. Je to sice staré, ale docela legrace.

Soudě z toho, co píší v Právu, má poslanec Bublan za skoro prokázané, že ředitel „Útvaru zvláštních činností“ MV (má na starosti mj. odposlechy) Almer v Rothově přítomnosti políbil flashdisk, na němž měl záznamy toho, co jeho lidé odposlechli. Žádá jeho kázeňské potrestání. Jenže to by se to muselo napřed dokázat, zatím to říká jen dr. Rath, a ten mi nepřipadá, zvlášť v poslední době, příliš důvěryhodný.

Premiér Nečas řekl při návštěvě Vatikánu novinářům mimo jiné, že Cyril a Metoděj „nás přivedli do lůna západní křesťanské civilizace“. Učinil tak v souvislosti s možnou návštěvou papeže v době 1150. výročí příchodu „slovanských věrozvěstů“ na Moravu. Premiér se mýlí, pokoušeli se nás přivést do lůna východní, zaostalejší, tehdy křesťanské civilizace (jistě, v té době ještě žádné schisma neexistovalo, ale konkurence mezi Byzancí a Římem už ano), naštěstí se to tenkrát nepovedlo, až v letech 1945-8.

Podle chystané „finanční ústavy“ mají prý poslanci, vláda a prezident přijít o pětinu platu, pokud nebudou schopni udržet veřejný dluh v přijatelných mezích. Připadá mi to jako populistická blbina, mohou to opravdu za všech okolností a výrazně ovlivnit? A jak to může ovlivnit prezident? Neměli by být trestáni i za to, když bude v létě ošklivé počasí? A stačí pětina platu, vždyť to ti zbohatlíci nijak pořádně nepocítí: neměli by místo toho dostat pořádně nařezáno? Našim pracujícím by se to jistě líbilo.

Armáda ČR chce dosáhnout úspor tím, že bude podstatně víc využívat tzv. aktivní zálohy. Armáda, zejména ta profesionální, představuje ve společnosti morálně rozvrácené vždycky riziko. Dá se mu aspoň částečně čelit tím, že si ty, které přijímá do svých řad, pořádně prokádruje. Může to dělat i u „aktivních záloh“? Pro zajímavost přikládám informaci o námětu jednoho z cvičení 801. praporu aktivních záloh Armády ČR, zde je. Nepřipadá mi dobré, když stát o své újmě takové lidi ozbrojuje, ať si zbraně seženou sami.

Pondělí 28. května: spolu s tím, jak vycházejí najevo podrobnosti o hospodaření dr. Ratha a jeho komandy ve středočeském kraji, začíná růst i nevole lídrů ČSSD. Mají dojem, že policie přistupuje příliš laxně k vyšetřování případů, v nichž jsou tak či onak namočeni představitelé koalice, kdežto když jde o sociálního demokrata, dokáže být velmi horlivá. Poslanec Hamáček si např. klade otázku, Zda tady působí jen jedna policie, nebo je tady jedna policie na opozici a druhá na vládní činitele.“ Úkol pro policii tedy, jak se zdá, zní: honem zavřít taky nějakého koaličního papaláše, aby byla nastolena historická spravedlnost. Předseda poslaneckého klubu ČSSD Tejc uvedl přímo, na které případy by se měla policie soustředit: Promopro, IZIP, Opencard. Zbývá jen upřesnit, zda poměr má být za jednoho zavřeného sociální demokrat jeden zavřený koaličník, nebo zda historická spravedlnost vyžaduje poměr pro opozici příznivější. Problém je taky s chováním ústavních činitelů, členů koaličních stran. Např. předsedkyně PS Němcová se prý, když oznamovala, jak rozhodla, pokud jde o vydání dr. Ratha k trestnímu stíhání, poťouchle usmívala. Tvrdí to aspoň posl. Hamáček. To je podle něho projev aktivismu (cituji dle dnešní MfD). Poťouchlost je nebezpečná a záludná zbraň, to věděl už nebožtík Antonín Novotný a bojoval s ní tak mohutně, až z něho měl celý národ srandu a režim se mu rozložil pod rukama.

Ve Středočeském kraji zatím probíhá boj proti kultu osobnosti dr. Davida Ratha, prostředky v Česku z minula obvyklými. Odstraňují se pamětní desky, protože pomník si exhejtman během své vlády nestačil zřídit. Pamětní desky označují objekty, jejichž výstavbu podpořil. Jedna deska byla prý, než ji stačili oficiálně demontovat, ukradena. Pochlapili se provozovatelé turistické stezky Denemark u Kutné Hory. Odmítli odstranění exhejtmanovy památky s odůvodněním, že jednak by její provedení stálo třicet tisíc korun a jednak mají svědomí čisté. Jistě, do otázky nebylo postaveno jejich svědomí, nýbrž svědomí pana doktora. Pochybuju jen, že by je byl někdo obviňoval. V „Golf resortu“ Konopiště zaujali, pokud jde o tabule, stanovisko prověřené desetiletími: „Jakou ceduli vyvěsíme, to nezáleží na nás… Jaké cedule nám dají, takové vyvěsíme.“ To skoro volá o prověření dobré vůle konopišťských nějakým experimentem. Nicméně, možná že mají pravdu. Neukáže se nakonec, že odstraňování cedulí bylo předčasné, a bude je nutné vrátit na své místo?

V Budapešti na kerepešském hřbitově (jakási o hodně větší obdoba našeho Slavína) je pochován mj. i komunistický papaláš János Kádár. Ačkoli je ten člověk dosti hnusný zrádce, dostal se v roce 1956 k moci na ruských bodácích a je spoluzodpovědný za krvavé represe po maďarské revoluci, nikdo ho otamtud neodstěhoval. Nyní se „Kruh přátel Jánose Kádára“ rozhodl, že udělá z jeho náhrobku jakýsi pomník. Vedení hřbitova jim to zatrhlo a „přátelé“ mluví o fašismu. Což je zároveň směšné a nechutné.

Václav Klaus se rozhodl podpořit jednoho z kandidátů na jeho nástupce v úřadě, totiž Miloše Zemana. Považuje ho za významnou osobnost české politiky a člověka, který pro naši zemi něco vykonal. Klausova podpora je svým způsobem logická, Miloš Zeman bude ze všech kandidátů nejspíše dělat něco podobného jako Václav Klaus, řekl bych dokonce, že bude v té věci ještě důslednější než jeho předchůdce. Poslanec Vidím by v případě, že neuspěje kandidát ODS, rovněž dal Zemanovi svůj hlas: „Je to státník. Ten by nám ostudu rozhodně neudělal.“ Tenhle optimismus dost dobře nechápu. Každý, kdo si jen trochu pamatuje dobu vládnutí Miloše Zemana, ví, že ten člověk je hotová mašina na ostudy. Současný prezident je proti němu hadr.

Česká lékařská komora si dala velký a vznešený cíl: zabránit tomu, aby si zdravotníci a pacienti navzájem ubližovali. To je vznešená myšlenka a zároveň krok správným směrem od iniciativy Náš exodus, váš exitus“. Zatím co doposud byli orientováni na to, aby jim pacienti příliš neubližovali, teď dohlédnou i na to, aby oni příliš neubližovali pacientům. Připomíná mi to socialismus s lidskou tváří.

Úterý 29. května: Policie ČR začala trestně stíhat exministra Kocourka za poškozování věřitele. Kocourek nechal údajně v roce 2008 uložit 16 milionů korun na účet své matky, aby se o ně nemusel dělit s manželkou, s níž se právě rozváděl. Policie se zároveň zabývá původem té částky, protože má podezření, že šlo o tzv. praní špinavých peněz. Kocourkova bývalá manželka, pokud se dobře pamatuji, se ke svému podílu na 16 milionech začala hlásit až po jistém váhání. Celá záležitost je krajně podivná, jako zábavné by mi přišlo, kdyby peníze vůbec nebyly Kocourkovy (někdo by si je k němu ulil). To by byla skutečně ironie osudu. Daniel Kaiser píše v LN, že původ těch peněz je daleko důležitější věc než poškozování věřitele, to je jistě pravda. Kromě toho se člověk těžko zbavuje podezření, zda se náhodou někdo nesnaží vyhovět žádosti ČSSD po historické spravedlnosti ve stíhání hříšných politiků, a nenabízí jí tímto za vypaseného jesetera (dr. Rath) něco jako leklou mřenku. Exministr Kocourek už nemá v ODS žádnou funkci, je pouhým členem strany. V ČSSD už myslím protestují, a i lidsky by to byl vůči objektu té aféry (ing. Kocourkovi) velmi nepěkný tah.

Vynucené příměří mezi ČSSD a ODS, způsobené explozí případu Rath, už pomalu bere za své. Poté, co se ČSSD začala hlásit o svá práva (za jednoho našeho korupčníka jeden váš korupčník), napadl premiér Nečas při prezentaci lídrů kandidátek ODS pro krajské volby spolupráci sociálních demokratů s komunisty, jejich kult osobnosti a papalášství. Pokud jde o papalášství, je to i po Rathově aféře mezi oběma stranami tak zhruba 1 : 1, kult osobnosti zavedl dr. Rath, který přerostl těm, kteří si ho pěstovali jako sněmovního rotvajlera, přes hlavu (jeho kult neopodporovali, spíš z něho měli občas plné kalhoty). A to, zda bude mít případné další „oranžové tsunami“ rudé zabarvení, záleží i na volebních výsledcích koaličních stran. Na Nečase reagoval vzápětí Bohuslav Sobotka, a to nikoli zrovna oslnivě: ačkoli ODS v žádném z krajů volby nevyhrála, drží se prý zuby nehty ve 14 krajích v koalicích s ČSSD. Jenomže: to, zda bude ČSSD s ODS v koalici, závisí i na ČSSD, pokud nebude chtít, nebude. Zvlášť tenkrát, pokud je pravda, že ODS má ve všech krajích špatnou pověst, je řízena klientelistickými strukturami, zatížena skandály a jejím cílem je privatizace veřejných služeb. Dovedu si představit, jak strašným utrpením musí být pro poctivce z ČSSD snášet toto martyrium, ale vyhnout se mu lze jednoduše, i když třeba někdy jen za tu cenu, že se nesilnější strana octne na nějakou dobu v opozici.

Dva poslední průzkumy volebních preferencí, s nimiž přišly agentury STEM a Factum invenio (Factum invenio pracuje s volebním modelem) ukazují, že ČSSD (a v menší míře i KSČM) sice tratily, ale celkový obraz se nezměnil. V přepočtu na mandáty by podle STEM ČSSD s komunisty i nadále dosáhla ústavní většiny, podle Factum Invenio by ji jen poměrně těsně minula. Podle STEM by ODS o fous předběhla komunisty, ale vzhledem k výsledkům to nehraje roli, podle Factum Invenio nadále za komunisty zaostává. Podle obou agentur by se do parlamentu dostali i lidovci, podle Factum invenio těsně i zelení. Je třeba přitom vzít v úvahu, že po vzniku TOP09 je KDU-ČSL v podstatě úplně jinou stranou než před „čunkiádou“. Je to úplně nová strana, a že se bude chovat v intencích, které pro ni vytýčil kdysi Josef Lux, je krajně nejisté.

Státní zástupkyně Bradáčová má zjevně u obhájců dr. Ratha a dalších velmi špatnou pověst. Mají z ní takovou hrůzu, že se snaží dokázat, že jejich klienti způsobili daleko větší škody, než uvádí obvinění. Pak by mohli totiž vyrvat své ovečky z nelítostných drápů ústecké Nemesis a svěřit je do podstatně lidštějších rukou v Praze, případně ve středních Čechách. Je to na jednu stranu legrační, na druhou instruktivní: pokud by se chtěl do budoucna některý politik oddávat korupčnictví, musí se zdaleka vyhýbat ústeckému kraji, a pokud by tam už zabloudil, musí nutně krást z unijního, a to pokud možno víc než 150 milionů. Pak má jakousi naději.

Středa 30. května: Podle agentury STEM je nejpopulárnějším českým politikem senátor Dienstbier z ČSSD. Pozitivně ho hodnotí 51% respondentů. To je pozoruhodné: přitom pokud jde o kandidaturu na prezidenta, je pořádně vzadu (předhonil ho mj. i předseda TOP09 Schwarzenberg). Z toho (a z podobných průzkumů od devadesátých let do dneška) by se zdálo plynout, že oblíbeným bývá ten politik, který se vůbec k ničemu nehodí.

Poslankyně ČSSD, plzeňská exhejtmanka a exministryně zdravotnictví Emmerová se dohodla s vedením zemanovců (SPOZ) na tom, že se stane lídrem jejich kandidátky v krajských volbách. Titulek v Právu zní „Emmerová dala facku soc. dem., chce kandidovat za zemanovce“, zaradoval jsem se, že paní poslankyně pokračuje ve slavné podsedické tradici, upřímně řečeno, vypadá na to, že by to svedla, ale pak se ukázalo, že jde pouze o metaforu. Paní Emmerová přitom zůstává členkou ČSSD. To je pro nynější vedení ČSSD dost nepříjemné, pokud by připustilo, že se tento zvyk zavede (stanovy strany to zatím nedovolují), umožnilo by to Zemanovi ČSSD tak říkajíc vytunelovat. Pak by se zemanovci, oplodnění o řadu sociálních demokratů, mohli pod jeho vedením klidně s ČSSD sloučit, byl by to o hodně nápaditější způsob, než jak to udělali komunisté v roce 1948.

Státní zástupkyně Bradáčová povolila, aby se dr. Rath zúčastnil jednání schůze Poslanecké sněmovny, ale pouze bodu, kde se bude schvalovat jeho vydání k trestnímu stíhání. To je logické. Rathovi obhájci prý žádali, aby mohli sedět vedle svého klienta v jednacím sále, jenže něco podobného se nestalo ani v případě pp. Bárty a Škárky, není důvod, proč dělat panu doktorovi extrabuřty. Pan doktor nebude mít pouta, nehrozí, že by uprchl. Bylo by dobré, aby podle toho pravidla postupovala policie i v případech, kdy jakýkoli delikvent vystupuje na veřejnosti a nebezpečí útěku nehrozí. Takoví delikventi jsou přece s dr. Rathem rovnoprávní.

Vláda prý má těsnou většinu pro hlasování o restitucích (má proběhnout příští týden), rozhodl se ji podpořit poslanec Šťovíček z Věcí veřejných (ostatní poslanci VV budou proti). Je ovšem velmi problematické, zda bude v té věci jednotná ODS a zda vládu podpoří dva nezávislí poslanci (Bém a Doktor). Vláda by se mohla pojistit snad jedině tak, kdyby spojila to hlasování s otázkou důvěry: bylo by velmi zábavné sledovat, jak by se pak zachovaly např. Bártovy ovečky. Je ale otázka, zda si to vláda a premiér vůbec mohou dovolit, hlavně s ohledem na situaci v ODS. Přitom hlasování o restitucích je zásadní věc, vyšle rozhodný signál o moci nebo případné bezmoci vlády. Jde o věc nutnou, ale velmi nepopulární. Pokud vláda nemá sílu prosazovat nutné a nepopulární věci, nemá smysl.

Ministerstvo zdravotnictví vydalo metodický pokyn, který umožňuje pacientům připlatit si na lékaře, kterého si vyberou. Musím se přiznat, že se mi to moc nezdá, není mi jasné, nakolik může laik rozhodnout o tom, kdo z lékařů kompetentní k léčbě, kterou potřebuje, a za druhé, skoro bych řekl, že se vytvoří dvojí systém poplatků, oficiální a neoficiální, a ten první bude nakonec jen pro ozdobu. To, co říkám, je jistě taky jen názor laika.

Barboře Tachecí se tentokrát rozhovor s předsedou KDU-ČSL Pavlem Bělobrádkem docela povedl. Bělobrádek se neuvěřitelným způsobem, zamotal do případu Čunek. Paní Tachecí k jeho návrhu na snížení počtu poslanců na polovinu namítla celkem logicky, zda by náhodou nestačili tři (vlastně ideální řešení by bylo jeden).

V debatě o populismu si vyžádal definici populismu. Byla mu poskytnuta ve formě „populismus znamená, že se snažíte zalíbit lidem nějakou tezí, o které víte, že je nereálná“ (řekl bych, že navíc musí být ještě hloupá a/nebo nemravná), a předseda odvětil: „Nereálné je něco, co odporuje fyzikálním zákonům, ale v ústavním pořádku je to vždycky otázka hlasování.“ Vypadá to tedy, že pro zastupitele fyzikální zákony neplatí.

Čtvrtek 31. května: dnešní otvírák Práva obsahuje zcela kouzelný „uniklý“ přepis rozhovoru dr. Ratha, dr. Pancové a dr. Kotta při údajném dělení údajné finanční kořisti (tj. údajného úplatku). Řeč je v něm o „takovejch hezkejch penízkách, lesklejch, takovejch žlutě, žlutě pěknejch“. Tyto výlevy, prokládáné občasným „chichichi“ a „chachacha“ , přímo volají po hudebním ztvárnění do jakéhosi operetního tercetu ve stylu Franze Lehára nebo Oskara Nedbala, bylo by to daleko hezčí, než nějaká „blonďatá bestie“. Možná by se to dalo doplnit na příběh, a celé dílo pak mohlo být předvedeno na prknech Karlínského divadla. Samozřejmě jen v případ, že pana doktora zavřou, jinak se tu budou zavírat jiní.

ČSSD se dostává v přímé i nepřímé souvislosti s případem Rath do různých slepých uliček. Tak například vedení středočeské krajské organizace původně hodlalo dát své funkce k dispozici a hovořilo se o mimořádné volební krajské konferenci. Když však zjistili, že vedení kraje (v radě jsou jen sociální demokraté) se k ničemu podobnému nechystá, rozhodli se, že bez nich ani ránu. Tím je obrodný proces v Středočeském kraji úspěšně zablokován. Možná se nechtějí zbytečně ukvapit, kdoví přece, jak to všechno dopadne. Druhý problém je s poslankyní Emerovou, která je zřejmě rozhodnuta kandidovat v plzeňském kraji jako lídr kandidátky do krajských voleb, a to za zemanovce. Je těžké si to vyložit jinak než jako útok na hejtmanské místo, které kdysi za ČSSD zastávala a dnes už ne. Je ochotna si na dobu, co oblékne hejtmanské epolety a připne si šavli, která nepochybně k úřadu taky patří, pozastavit členství v ČSSD. Vedení ČSSD jí dalo na vědomí, že by muselo jít o pozastavení tak říkajíc na věky. Miloš Zeman jde svým bývalým přátelům opět efektivně po krku. A být přáteli, bál bych se. Když jde o to, něco pořádně rozvrátit, nikdo to neumí tak dobře, jako on.

Předseda KSČM Filip se přidal k sociálním demokratům a kritizuje fakt, že se úřady zabývají pouze opozičními politiky, ti koaliční jsou v klidu. Mluví o hrozbě fašizující totality. Jistě, dokud je tu on, je se čeho bát.

Důchodci demonstrovali na Palachově náměstí: bylo jich hrozně moc (skoro dva tisíce), ale ne úplně všichni (např. já tam nebyl). Přitom, jak jsem se dozvěděl, jeden zúčastněný manželský pár má úspory na dva měsíce. Já mám taky úspory zhruba na dva měsíce v průměrném nezdaněném platu. Považuju to za obrovský výdobytek proti totáči, to jsem neměl úspory vůbec žádné (a nepracoval jsem v kotelně, nýbrž u počítače).

Boj, jak se zdá, se povede o místní příslušnost případu Rath. Policista (nebo už expolicista?) který loni v říjnu podal trestní oznámení, v něm uvedl: „Obávám se však, že orgány policie a státního zastupitelství v Praze a středních Čechách nejsou objektivně způsobilé tuto trestnou činnost prošetřit, neboť je mi známo, že pan Rath má úzké vazby jak na policii, tak na státní zastupitelství v obvodu Prahy a středních Čech. Vím například, že Rath byl na oslavách padesátin pana Kučery, ředitele policie ve středních Čechách…“ (cituji dle Práva). To ale prý nebyl důvod, proč byla kauza předána do Ústí. Nicméně – těžko se někdo může divit, že když člověk přejíždí hranice ústeckého kraje směr Střední Čechy a Praha, cítí náhle jakousi podvědomou a těžko ovladatelnou právní nejistotu.

Známý Klausův a Zahradilův zbrojnoš, specialista na potírání německého imperialismu, sudetoněmeckého revanšismu a katolicismu všech odstínů, Miloslav Bednář, byl za totáče persekvován, takže nesměl pracovat v oboru filosofie. Měl však tak neodolatelné nutkání udělat si „kandidaturu“, takže se o to pokusil v oboru jazykovědy. Zamotal do práce Marxe, protože, jak sám praví, by jeho práce jinak nebyla přijata, a ostatně Marx není nic proti ničemu a k tématu se hodil (škoda, že nezohlednil i jiného významného badatele v oblasti jazykovědy, J. V. Stalina, jenže ten už tehdy nebyl povinný). Pan Bednář ukojil svou touhu po kandidatuře v roce 1987. Kdyby byl počkal dva roky, mohl si kandidaturu udělat ve svém oboru a třeba i bez Marxe (ovšem, člověk u pana Bednáře nikdy neví). Počkat si by ale znamenalo riskovat, že zůstane bez kandidatury. Jenže, pane Bednáři, holoubku sivý, takových bylo, co museli zůstat bez kandidatury! A nikdo z nich na to neumřel.

Nebyl bych reagoval na to, co napsal Petr Zídek o (možném) prezidentském kandidátovi Švejnarovi. Ten nedokázal odpovědět na tři otázky: jak se jmenuje ministr kultury, jak se jmenuje generální ředitel Českého rozhlasu a kdo vyhrál letos hokejovou ligu. Nato byl označen za mimozemšťana, který by neměl uspět v přímé volbě. V dnešních LN však jedna čtenářka napsala, že na to taky nedokázala odpovědět, a nezbývá mi, než se přiznat: já taky ne – tedy možná bych si nakonec na paní Hanákovou vzpomněl, nemohl jsem si to ale odzkoušet, narazil jsem v textu hned na správnou odpověď. Kdo je generální ředitel Čro nevím, kdo vyhrál hokejovou ligu jakbysmet. Hlásím se tedy mezi mimozemšťany, polehčující okolností v mém případě (snad) je, že nekandiduji na prezidenta. Pana Švejnara nebudu volit v žádném případě, ale ne kvůli tomu, že neví, kdo letos vyhrál hokejovou ligu.