Nedokončená transformace

Po listopadu 1989 u nás platí, že povinností státu je starat se o prosperitu občanů. Jistě na tom něco je. V tomto rámci pak lidé chápou změnu v roce 1989 jako náhradu málo efektivního „systému“ lepším a účinnějším. Dnes se ukazuje, že i nový „systém“ má velké kazy. Vyvstává otázka, zda vymyslit nějaký nový, vrátit se k tomu starému nebo zkombinovat obě možnosti.

Z hlediska vybudování a zajištění systému pečujícího o prosperitu občanů se církevní restituce jeví být něčím podřadným. Byly kdysi započaty v rámci obnovy soukromého vlastnictví, bez něhož by byl nový systém nefunkční, ovšem jako nikoli nejpodstatnější část této obnovy. Asi i proto se tak vlekly. Tato představa je rozšířená, podlehl jí i kardinál Vlk. Položil otázku, zda by vzhledem ke dnešní napjaté hospodářské a sociální situaci nestálo na to odložit peněžní formu restitucí na vhodnější dobu. Těžko se zbavit podezření, že za ní vidí nadstandard, který si dnes nemůžeme dovolit, a že má odložení za technicky možné, aniž by to bylo odložení „napořád“.

To ale není hlavní problém. Hlavní problém je, že „systém“, do něhož jsme spadli (i vlastním přičiněním) po roce 1945, komunismus ruského typu, nebyl jen neefektivní, ale i barbarský a nelidský. Aby zavedení bylo úspěšné, bylo zapotřebí přetrhat vazby k naší minulosti a k okolí, v němž jsme někdy od desátého století žili). Teď je nutné tyto vazby obnovit. Církevní restituce jsou v tomto ohledu klíčová záležitost a jejich neustálé odkládání je znepokojivý symptom.

Smysluplná péče o budoucnost musí být postavena na víře (v nejobecnějším slova smyslu). Církve (a židovské náboženské obce) jsou mimo jiné a především tradiční instituce pro pěstování víry. Tradice vždycky znamená vysoký stupeň artikulovanosti. Ke křesťanství (a židovství) v tomto smyslu se u nás hlásí zhruba milion lidí, tedy desetina populace. Není to zase až tak málo. Většina české společnosti má k církvím nedůvěru, považuje je za zbytečné a je nanejvýš ochotna je tolerovat. V ruském komunistickém modelu patřil veškerý majetek státu, církvím byly určité objekty propůjčeny k užívání a poskytnuty nejnutnější prostředky na provoz. Zároveň si stát vyhradil právo zasahovat do života církví tam, kde se cítil ohrožen. Myslím, že mnoha lidem se tento systém jeví i dnes jako nejúčinnější, s tím, že ve státní kontrole by možná byli ochotni projevit jistou velkorysost. Je zjevné, že v takovém prostředí potřebují církve mít jistou vyhrazenou autonomii a soběstačnost, i v hmotném slova smyslu. Tato potřeba je legitimována i tím, že moderní uspořádání společnosti (liberální demokracie), myšlenka lidských práv i idea sekulárního státu a odluky církví od státu a náboženská snášenlivost stojí na křesťanských základech.

Z tohoto hlediska jsou církevní restituce jako hmotný předpoklad pro odluku církve od státu zásadní věc.

To není jediná zpřetrhaná vazba. Podobná je např. neschopnost a neochota postarat se o vlastní bezpečnost tak, že se o ni podělíme s dalšími a pro bezpečnost celku pak budeme schopni něco obětovat. Pro odpor většiny české veřejnosti se před časem nepodařilo prosadit českou účast na projektu protiraketového štítu proti nespolehlivým zemím a oblastem Středního a Dalekého východu. Zásadním problémem se stala účast několika desítek amerických vojenských specialistů na českém území a riziko, že na sebe příliš upozorníme ty, kteří by nám sem rádi nějakou raketu poslali. Tato neschopnost cokoli obětovat je v rozporu např. i s tím, co daly činně najevo tisíce lidí v době německé okupace a světové války, jejíž závěr každoročně kultovně oslavujeme.

A konečně: po r. 1989 u nás ve veřejnosti probíhala diskuse o vyhnání českých Němců a o všem, co s ním souviselo. Velká většina veřejnosti byla proti zásadnější kritice těch opatření. Problém se dostal na politickou rovinu jen zcela nedůstojně, zabalen do kluzkých politických frází. Ve skutečnosti zmíněná opatření znamenala faktickou rezignaci na principy právního státu a lidských práv. Tím jsme sami otevřeli stavidla a po roce 1948 byly nově zavedené zvyklosti (vyvlastňování, vyhánění, mučení a vraždění) aplikovány i na českou společnost.

To jsou tři příklady selhání, které brání tomu, aby polistopadový systém byl pevný, funkční a efektivní. Václav Klaus kdysi prohlásil, že se do Evropy nemusíme vracet, protože v ní odjakživa jsme. To je třeba upřesnit v duchu radia Jerevan: jsme tam, kde jsme, a docela se nám tu líbí. Je to trochu málo.

Mladá fronta Dnes 7. května 2012