ARCHIV

Ikarův pád

Toto je vyprávění o tragickém klopýtnutí Odborového předáka, Přítele lidu. Prozradíme ještě, že šlo o předáka nezávislé odborové organizace, jednoho z těch, co chtějí nám bohatým brát a svým chudým dávat. Prostředím, v němž se prosadil, je železnice. Prostředí příhodné pro nejrůznější odborové iniciativy: když se podaří oslovit vhodně vybraných 5% zaměstnanců, zastaví se vlaky v celé republice a vláda je na kolenou.

Předák patří spolu se svým lékařským kolegou k těm, co vynalezli nový způsob prosazování odborových požadavků: hlavní zásadou je způsobit těm, kterým má odvětví sloužit (cestujícím, pacientům) co nejvíc nepříjemností. Rozlícení zákazníci se pak obrátí na vládu, aby jejich trapičům konečně vyhověla, protože pak jim snad dají pokoj. Je to v zásadě stejný postup, jaký použila Al-Kajdá ve Španělsku, jen technika je podstatně lidštější.

Nyní má ovšem Přítel lidu potíže. Na první pohled překvapivé, na druhý ovšem logické je, že jejich příčinou se stal obyčejný hlídač na parkovišti před Ministerstvem železnic. Parkoviště provozuje soukromá služba. Když tam Předák před několika dny, v mírně povznesené náladě, chtěl zaparkovat své vozidlo, odmítl ho Cerberus vpustit s odůvodněním, že má neplatnou parkovací kartu. Protože nepomohla ani domluva (vysvětlení, že pokud hlídač hned neotevře, do čtyřiadvaceti hodin vyletí), nezbylo Předákovi než přikročit k činu. Závoru způsobem odpovídajícím jeho momentálnímu rozpoložení odstranil a vozidlo zaparkoval.

Když se asi po dvou hodinách vrátil, nemohl si nevšimnout, že situace se dramaticky změnila. Čekal na něho nejen hlídač, ale i policisté. Místo obligátního „Vaše Vysokoblahorodí, vážený soudruhu Odborový předáku“ zaznělo stručnější a méně obřadné „ty zmrde“ (což je formální oslovení, jehož příslušníci Policie České republiky občas používají při komunikaci s veřejností). A odvezli ho na služebnu, perlustrovali a zavřeli za katr, odkud ho o půlnoci vysvobodil jeho advokát. Teď ho možná čeká obvinění za to, že poškodil cizí věc.

Předák se dopustil osudového omylu. Provinil se proti základům naší praslovanské demokracie. Podle jejích zásad je totiž možné urážet podle libosti premiéra, ministry, poslance, o novinářích ani nemluvě, dokonce i veřejnost jako celek. Tyto urážky jsou totiž součástí virtuálního světa politiky, které řadový občan sleduje kukátkem televizní obrazovky a většinou se při tom dobře baví. Pohoršovat mohou nanejvýš přecitlivělé intelektuály se zbytnělým smyslem pro slušnost. Běda však tomu, kdo by se je pokusil přenést do každodenního reálného života a počastovat jimi konkrétního českého pracujícího, v našem případě hlídače. Bude jat, vsazen za mříže a vydán světské moci k potrestání.

Lze se nadít, že se jednou ve vzdálené budoucnosti obě roviny propojí: pak i ministerský předseda získá práva, která dnes po zásluze požívá parkovištní hlídač, a česká veřejnost neponese kolektivní vinu za platy železničních posunovačů a lékařů na prosektuře. A pokud se naši vnuci dokonce jednou dočkají i toho, že je příslušníci Policie České republiky nebudou titulovat „ty zmrde“, promění se nakonec v realitu i slova naší národní hymny: „Zemský ráj to na pohled“.

21. března 2004