Květen – měsíc nenávisti

„Byl první máj, byl lásky čas“, zní okřídlený verš básníka. Toto pojetí května není české specifikum. České specifikum je svéráz oslav, které na květen připadají: vzbuzuje totiž podezření, že řeči o lásce času jsou v našem případě pokrytecké. Praxe totiž vypadá jinak.

Mluvím o zavedeném způsobu oslav konce druhé světové války. Válka skončila před skoro sedmdesáti lety. Je jistě co oslavovat. Vzdát úctu padlým a obětem, vyjádřit obdiv hrdinům, kteří se zbraní v ruce vzdorovali nacistickému Německu a přispěli k jeho porážce. Takový způsob vůbec nebrání hovořit o tom, co se dělo za války i bezprostředně po ní, jako o minulosti, to znamená s odstupem, věcně, a kde je to třeba, i kriticky.

U nás se děje něco úplně jiného: vzpomínání na válku a její ukončení je spojeno s navozením společenské atmosféry, jaká tu vládla v květnu 1945. Patřily k ní zjitřené emoce a notná dávka nenávisti k poraženému nepříteli, v té době svým způsobem pochopitelné. A tak má člověk vždy zhruba jeden měsíc v roce dojem, že válka skončila právě teď, přesněji řečeno, že její skončení musí být vždy znovu a znovu rituálně probojováno. V té hysterii se skrývá jakési špatné svědomí: leccos z toho, co se u nás bezprostředně po válce dělo (mám na mysli zejména nelidské zacházení s německým obyvatelstvem ČSR), bylo sice pochopitelné a dá se to vysvětlit, v žádném případě to ale nejde ospravedlnit. Zejména ti, pro něž to bylo prospěšné, se od té doby pokoušejí národ přesvědčit, že to bylo prospěšné pro všechny a že právě to ty činy legitimuje. Nemotorná křečovitost této populistické lsti je patrná na první pohled. A tak jsme na tom jako smutný hrdina Chaplinovy grotesky, který deset let po válce (té první) střeží opuštěný zákop někde u Verdunu – nevšiml si totiž, že už je dobojováno.

Tahle hysterie je něco jako obrovitý maelström. Vtahuje do sebe nejen události, které se sice odehrály ještě dlouho před koncem války, ale ve válce a s válkou souvisí, ale i takové, které s ní nesouvisí vůbec. Namátkou dva příklady z pondělních Lidových novin.

Před časem poskytla Sudetoněmecká kancelář v Praze finanční podporu uměleckému projektu Rozeznění, který má sloužit uctění lidických obětí. Ředitel Lidického památníku donutil autory projektu podporu vrátit s odůvodněním, že se německá reprezentace za Lidice nikdy řádně neomluvila a že sudetští Němci se jako tlumočníci účastnili lidického masakru. Jistě, tlumočníci nebyli Alsasané, ti uměli francouzsky, ne česky. Taky tam netlumočilo všech tři a čtvrt milionu sudetských Němců. A nikdo neobviňuje deset milionů Čechů za to, že se mezi nimi našlo pár (v tomto případě pár tisíc) darebáků, kteří s ruskou podporou prováděli stalinské represe. Profesor Halík si troufnul docela věcně namítnout, že tlak na urážlivé vrácení dotace je projevem naprostého nepochopení projektu, jehož smyslem bylo učinit z Lidic místo smíření, a nikoli potencování nacionální nenávisti. Nato mu Daniel Kaiser v Lidových novinách odpověděl, že Lidice nemohou být žádným místem smíření, ale „v ideálním případě“ místem pokory nynějších návštěvníků (rozuměj z Německa), kteří cítí jakousi nepřímou odpovědnost za pachatele. Zkrátka, Němci smějí do Lidic tak nanejvýš lézt po břiše.

Ve stejném čísle Lidových novin píše Zdeněk Zacpal o věci časově velmi odlehlé, totiž o vztyčení a znovuobnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (to první se odehrálo v roce 1650). Podle autora je zapotřebí, aby se česká společnost inspirovala nikoli dobou poroby, ale první republikou a těmi, kteří bojovali v první světové válce za ni a pak za svobodu proti nacistickým a sovětským uchvatitelům.

Česká společnost s sebou už skoro sedmdesát let vláčí břemeno latentní nenávisti. Otevřeně se projeví každoročně v květnu a má sklon extendovat (konec konců k válce nepatřily jen květny, ale i červny a třeba prosince). Nenávist se šíří jako rakovina i do oblastí, které nikdo s válkou ani nespojuje: viz agresivní hulvátství, jež provází odborářské mítinky (čekají nás ještě během měsíce).

Politika – ne ta naše, ale politika vůbec – byla vždycky technikou pro usmiřování konfliktů, které by jinak společnost sužovaly a ničily. Na Západě stojí na křesťanských základech: na přesvědčení, že i nepřítel je bližní, na příkazu bližní milovat a v tom rámci jim taky odpouštět. Tyto zásady, jak upozorňoval Masaryk, jsou nejen „mravné“, ale taky praktické.

U nás bohužel spočívá politika v péči o udržování stálé hladiny nenávisti ve společnosti. Je prý nesmiřitelným (podle některých teorií dokonce neustále se zostřujícím) třídním bojem mezi silami dobra a silami zla. Ve společnosti takto pojaté a řízené se nedá žít a nenávist ji dřív nebo později sežere.

Toto pojetí politiky bylo dovedeno k dokonalosti v době ruského komunismu. Bez větších problémů pak přežilo i listopad 1989. Nezbývá než konstatovat, že v téhle základní záležitosti se transformace české společnosti zatím nepovedla.

Lidové noviny 10. května 2012