Co týden dal

Pondělí 2. dubna: ministr vnitra rozeslal k připomínkám návrh novely zákona o sdružování ve stranách a hnutích. Novela mj. stanoví, že všechny volební billboardy (tedy i ty nasměrované na tzv. „negativní kampaň“, tj. vydávající se za billboardy politické konkurence a zesměšňující ji) musí být podepsány partají, která je dala vyhotovit, případně autorem, a jejich umístění musí být nahlášeno nově zřizovanému „Úřadu pro veřejný dohled nad hospodařením stran a hnutí“. To je mimořádně prospěšné opatření: to jediné, v čem byly po propagandistické stránce naše politické strany zatím úspěšné, bylo přesvědčit veřejnost, že jejich oponenti jsou idioti a darebáci. Z toho vznikl dnes u nás dominantní obraz politiky jako hájemství idiotů a darebáků. Bohužel, škoda už je napáchána a odstranit ji lze jen pozitivními příklady. Zatím je o ně velká nouze.

Velký rozruch způsobil další odposlech, který veřejnosti dal k dispozici internetový server časopisu Euro. Zachycuje rozhovor Romana Janouška (hvězdy všech novějších odposlechů, bez něho hrozí každému objevu neúspěch) s vysokým důstojníkem BIS. V Euru při přepisu rozhovoru zaměnili oba účastníky, tj. připsali Janouškovo to, co říkal člověk z BISky a naopak. Zároveň prozradili „náčelníkovo“ jméno a funkci, čímž ho dekonspirovali. Jak odposlech, z něhož nic moc konkrétního neplyne (kromě toho, že se s ním zná pan Janoušek a tykají si spolu) vznikl a případně kudy putoval, než se dostal do Eura, není samozřejmě jasné.

Dnes se má (opět zase jednou) rozhodnout o tom, zda Věci veřejné setrvají ve vládě nebo ne. Podle papalášů z řádu Přímé demokracie je polovina členstva pro odchod, polovina proti. To je pozoruhodné, jde o standardní rozvržení názorů, které se od první koaliční krize opakuje vždy znovu a znovu. Takový koaliční partner se koleduje o rázné vykopnutí, neb je to partner na baterky, a je lépe být sám v opozici než s takovým partnerem v koalici. Velký Brundibár (předseda VV John) se nechal slyšet, že řešením by pro jeho stranu mohla být i podpora menšinové koaliční vlády jaksi z opozice. Doufám, že obě větší koaliční strany dosud neklesly tak hluboko, aby na podobnou nestydatost přistoupily.

Úterý 3. dubna: událostí dne je samozřejmě ultimátum, které daly Věci veřejné svým koaličním partnerům. Komentovat překotný vývoj dění je neobyčejně obtížné, každou chvíli přicházejí nové informace. Například: teď (píšu tyto řádky ve středu dopoledne) jsem napsal a do lidovek.cz poslal jakýsi minikomentář k situaci. Pak se objevila na internetu zpráva, že předseda ČSSD Sobotka, který se původně tvářil, že bude požadovat předčasné volby do PS na podzim (spolu se senátními a regionálními), v této věci prý ustoupil, i ČSSD je pro volby v červnu. Původní varianta by byla pro ČSSD velmi výhodná, vládnout by až do podzimu měla Nečasova vláda v demisi, tím by se vládní strany totálně odepsaly. Navíc když budou volby do PS v červnu, nemusí být debakl TOP09 a ODS v regionálních a senátních volbách tak veliký, jako by byl, kdyby všechny volby byly najednou, lidé budou „vyvažovat“ (to nemám z vlastní hlavy, někdo na to upozornil ve středečních papírových novinách). Možná, že v ČSSD došli k závěru, že jejich původní představa je technicky neproveditelná, možná se v nich probudila jakási politická zodpovědnost (člověk nemá možnost triumfu nikdy využívat až do mrti), berme to tedy za lepší konec. Jasné je ovšem jedno. Pokud se koalice odporoučí, propad TOP09 a ODS se zastaví. To je pořád lepší, než kdyby dál a dál pokračoval. Milovníci kompromisu ve vládních stranách jsou ovšem velmi vynalézaví: např. předsedkyně PSP Němcová tvrdí, že kdyby volby byly teď, může se do parlamentu dostat nějaké populistické uskupení. Nu, jedno, a ne zrovna moc slabé, už tam je, a že by se tam dostal někdo, kdo získá většinu, se mi moc nezdá: nikdo se nestačí tak rychle zorganizovat, zavedené politické strany mají výhodu. tématu se týjká naše dnešní glosa.

Od zítřka pokračuje proces s Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou. Rozsudek však tento týden s velkou pravděpodobností nebude vynesen. Problém procesu je dvojí: za prvé, je otázkou, zda když vedení podplácí své členy, aby straně zůstali věrní, se vůbec dopouští nějakého trestného činu, pokud podplácející nezískávají nějaký osobní prospěch (což je obtížně doložitelné). Taková strana je samozřejmě totálně nedůvěryhodná, možná by to mělo být důvodem k jejímu rozpuštění podle zákona o politických stranách, ale je to důvod je trestnímu stíhání uplácejících? Jde o úplatek v pravém slova smyslu? A za druhé, což s tím souvisí: nemohu se zbavit pocitu, že se na soud přenáší tíha politického rozhodnutí zbavit se koaličního partnera (tím, že ho pořádně oslabíme). Takové rozhodnutí ovšem soudu nepřísluší, je stavěn do situace, v níž nemůže obstát, a je do ní stavěn proto, že selhali zainteresovaní politici.

Vít Hloušek píše v MfD, že jsme prý v minulosti považovali za „staršího bratra“ Rusy, a proto dnes právem odmítáme považovat za „staršího bratra“ Němce. Nevím, já jsem Rusy považoval až do roku 1989 za okupanty (schramstli nás pomalu v letech 1945-8). Na starší bratry nijak alergický nejsem, je ovšem nejapné vnášet „bratrství“ do mezinárodní politiky (patří do Sokola, k národním socialistům a do Českobratrské církve evangelické). Problém je, že Němci jsou dnes našimi poměrně spolehlivými a korektními spojenci, a přitom jsou, co si budeme namlouvat, o hodně silnější než my. „Rovnost, volnost, bratrství“ se v politice jistě nějak uplatňuje, ale samozřejmě v rámci dané politické reality. V článku se hovoří o „politizaci minulosti“ (v tomto případě česko-německé) ve vzájemných vztazích. K tomu bych se rád u příležitosti právě uplynulé návštěvy spolkové kancléřky v Praze, návštěvy prezidenta Gaucka v Polsku a úmrtí Jána Mlynárika ještě vrátil.

Středa 4. dubna: vývoj nejnovějšího koaličního konfliktu nabývá pomalu standardní podoby. Koaliční partneři dali najevo své krajní rozhořčení (není divu, nápad s demisemi ministrů je dost velká drzost), ale premiér nakonec projevil ochotu ke kompromisu, sice malému, je ale otázka, je-li toto pravá chvíle pro kompromis a co může kompromis přinést. Věci veřejné se zalekly své smělosti a zjevně poněkud přecenily své síly. Předseda John sice vyrukoval s demisí, ale ukázalo se, že nějak není dohodnut s těmi, co by měli odstoupit. Večer se pak s úlevou zhroutil do náruče premiéra Nečase a pochválil ho za to, jak pěkně vyšel VV vstříc (to je velmi nadsazené, vyšel jim vstříc trochu, nevím jen, zda i to nebylo moc). Demise spadla potichu pod stůl, mj. i proto, že ti, co ji měli podat, k tomu byli méně než odhodláni a více než neochotni (hlasitě to ovšem řekl jen ministr Pavel Dobeš). Věci veřejné i jejich koaliční partneři se, jak se zdá, shodnou jen na jednom: unisono přesvědčují veřejnost, že se vůbec nebojí předčasných voleb. Je těžké se zbavit dojmu, že se bojí jen a jen toho.

Jeden nový prvek se ovšem v nejnovější aktivitě Věcí veřejných objevil: totiž signály jakéhosi rozkladu ve straně, přesněji řečeno v poslaneckém klubu, o nějž v politických hrátkách jde v první řadě. Za ministry, kteří odmítli, tedy přesněji řečeno až na ministra Dobeše projevili nechuť rezignovat, se staví zatím blíže neupřesněný počet dalších poslanců (minimálně čtyři). Politika průběžného vyvolávání vládních krizí je zjevně náročná, krize musí být čím dál hlubší, aby se daly brát vážně, a stranické představitele to unavuje a vyčerpává.Problémům koaliční krize se vědnuje naše dnešní glosa.

Odbory rozjely akci „Stop vládě“. Je mi skoro líto, že vláda mezitím nepadla, bylo by to legrační. Ohlásili mj. demonstraci o síle cca 45 tisíc lidí na Václavském náměstí, a do budoucna i „obsazení univerzit“ (budou je obsazovat přímo bafuňáři ze žižkovské kachlíkárny, nebo revoluční studenti z ProAlt? Každopádně to bude pro celou ČR velká rána). Stávkou hrozí i „Koalice dopravních odborových svazů“. Chce stávku tentokrát dělat maximálně efektivně (což nejspíš znamená: zablokování co nejvíc kolejí pomocí co nejmenšího počtu mašinfýrů).

Ekonomický expert ČMKOS navrhuje v rámci ekonomické reformy zavést registrační pokladny. S tím, pokud si dobře pamatuji, přišel už před drahným časem Miloš Zeman. Je hezké, že se sociální demokracie a přidružené organizace nevzdávají svých starých nápadů.

Čtvrtek 5. dubna: Nejprve jakýsi dodatečný přehled „zlomu“ v koaliční krizi: poté, co TOP09 a pak i ODS daly najevo, že v případě demise véčkařských ministrů končí jednání a nastává příprava předčasných voleb, jež by měly proběhnout v posledních dnech června 2012 (na termín nakonec předběžně kývla ČSSD a taky prezident, který podle vlastních slov „v tuto chvíli“ nechává řešení krize na premiérovi), ztratil odpor Věcí veřejných hodně na razanci. Mimochodem, prezident se zatím drží stranou, prohlásil jen, že „potřebujeme vládu, která má jistou sílu, která neřeší dramatické problémy jako tato v těchto hodinách“. Dovedu si plasticky představit, jak by mu ve skutečnosti něco podobného nešlo pod fousy. Ve Věcech veřejných se projevily neklamné známky toho, že tentokrát to s razancí přefintily. Zatímco „lid“ (regiony, strana ovšem nemá dramaticky velkou členskou základnu) by zřejmě nejlépe viděl, kdyby VV koalici opustily a vláda padla, ve špičkách se projevily známky rozkladu: ministři nepodali demisi ani premiérovi, ani „předběžně“ Johnovi (což byl posléze Johnův tzv. ústupek) a zdá se, že za nimi stojí část poslaneckého klubu, neví se přesně, jaká. Místopředseda Jarolím, který jánošíkovskou „protikoaliční“ akci spustil, složil svou funkci. Ještě předtím, než se rozklad stal zcela zjevným, se ovšem koalice stačila připodělat (Nečas slíbil revizi vládního programu a zrušení tří ministerstev, není jasno kterých). Tím se stalo zjevným, že jako všechny předchozí, i tato krize končí, hned jak začala, jen její důsledky budou pro VV o něco pustošivější: zejména pokud jde o rušená ministerstva, odnesou to nejspíš i ministři VV, kteří vypověděli poslušnost vedení strany a odmítli odejít (kromě Karoliny Peake, pochopitelně, ta neodnese nikdy nic. V případě pádu vlády by se stalo problematickým včas připravit rozpočet na příští rok a zřejmě by bylo po církevních restitucích. Nyní platí, že po dnešním jednání mezi koaličními partnery se všechno uzavře v úterý: buď dojde k dohodě v režii TOP09 a ODS, nebo vláda končí. Konec vlády považuji v souvislosti s touto krizí za málo pravděpodobný. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ostatně, pokud jde o církevní restituce, pocítil náhle jejich problematičnost i prezident Václav Klaus (vypadá to, že pragmaticky vyhodnotil politickou situaci). Nejde prý o to, zda si restituce můžeme v nynější hospodářské krizi dovolit, ale je-li to koncepčně správně zvolený princip, včetně rozsahu navracení. Poslanec Benda rozhořčeně protestuje s odkazem na to, že se jednání o restitucích zúčastnil i Klausův pověřenec (dr. Weigl) a že Klaus měl své výhrady formulovat před jednáním Sněmovny. Klaus ovšem, pokud to bude považovat za významnou věc a pokud to bude nutné, svého pověřence bez váhání zkoupe. Při hlasování ve Sněmovně by se pak za prezidentem mohla seřadit široká koalice od komunistů přes ČSSD a Věci veřejné (to by byl roztomilý příspěvek ke koaliční krizi) po klausovce v ODS. Pak by měl Nečas před sebou možnost, jak fungování této vládní koalice uzavřít poměrně důstojným způsobem: totiž spojit hlasování o restitucích s otázkou důvěry vládě. Klausův obrat (nepochybně bude teď dokazovat, že o žádný obrat nejde, Klaus žádné obraty nedělá, obrací se naopak celý svět kromě něho) taky staví do otázky politickou linii kardinála Duky – jeho vstřícnost vůči prezidentovi se, jak se zdá, minula účinkem.

V procesu s pány Bártou a Škárkou může prý dojít ke zvratu – totiž v tom smyslu, že jednání pana Škárky bude překvalifikováno na trestný čin podvodu (soud Bártovi uvěří, že šlo o pouhé půjčky, a Škárkovo jednání bude pojato jako podvodné vylákání půjčky za účelem následné diskreditace pana Bárty). Poslanec Škárka soudce zjevně nadzvedl tím, že přeložil krajně nevěrohodnou nahrávku svého stranického kolegy. Z toho lze vyvodit, že je záhodno, aby nahrávky v tak zkušené straně, jako jsou VV, měly určitou štábní úroveň. (Mezitím zazněly závěrečné řeči a státní zástupkyně navrhla pro oba obžalované podmíněné tresty: nemuseli by sice do basy, ale nezbylo by jim nejspíš než odejít z parlamentu, a Bártova politická kariéra by se uzavřela. Jenže: má na to ten soud vůbec? A nechtějí na něm moc - tj. tahat horké kaštany z ohně tam, kde selhala politika?).

Pátek 6. dubna: Věci veřejné se pokoušejí přesvědčit veřejnost, své zbývající sympatizanty a možná i samy sebe, že to, co se odehrálo, je jejich triumf. Byly splněny všechny jejich podmínky. Těžko očekávat, že budou říkat: dostali jsme na (čtenář si doplní vhodné slovo), ostatně si nic lepšího nezasloužíme. Nicméně: jakýsi zlomeček pravdy na tom je (premiér Nečas jim vyklidil kousínek prostoru) a dá se očekávat, že koaličně-opoziční tanečky budou pokračovat. Že by to mělo nějaký velký vliv na preference strany, je v podstatě vyloučené. Podle Factum Invenio mají nyní 1,4%, průzkum ovšem proběhl těsně před vypuknutím nynější vládní krize. Mezitím už také jednali Nečas se Sobotkou o předčasných volbách, pořád ještě není vyloučeno, že na ně nakonec dojde, i když je to krajně nepravděpodobné.

Místopředseda VV (teď už bývalý) Tomáš Jarolím se v řiskovém prohlášení omluvil „všem občanům“ za to, že vyvolal vládní krizi. Jeho provinění podle jeho vlastních slov spočívá v tom, že „inicioval a eskaloval celou situaci“ a nakonec „dosáhl svého cíle a inicioval nová jednání koalice a nové parametry vládních a koaličních priorit“. Čili: omlouvám se vám, milí spoluobčané, za to, že jsem uvedl do pohybu správnou věc, která se nakonec prosadila. To je typický příklad špatné omluvy, prosím čtenáře, aby si ji doplnili mezi odstrašující příklady v mém článku „Jak se správně omlouvat“, který jsem napsal před šesti lety do MfD.

A další znamenitý politik Věcí veřejných: exministr Josef Dobeš, poté se sepsul své ministry-spolustraníky za to, že se zuby nehty drží svých ministerských křesel, se pokusil vloudit zadním vchodem zpět na ministerstvo, z něhož právě vypadl, tentokrát ve funkci poradce. Chtěl tam původně zůstat až tři týdny, zvedla se však taková vlna pobaveného odporu, že raději uprchl hned. Pan Dobeš má velmi originální nápady a politické techniky.

Günter Grass na sebe opět velmi důrazně upozornil tím, že tentokrát v básni vystoupil za rovné a spravedlivé pojednávání Íránu a Izraele, pokud jde o jaderné zbraně (paralela s předmnichovskými usmiřovači, usilujícími o rovnost pojednávání Třetí říše s pojednáváním ČSR, je zcela evidentní). V Die Welt se domnívají, že je to projev autorova věčného antisemitismu. Myslím, že se velmi mýlí, pan Grass je jen totálně cynický intelektuální pyroman, něco podobného Václavu Klausovi, jenže to dělá v daleko větším měřítku. Týkalo se to ostatně už i jeho přiznání, že bojoval ve Waffen SS (byl tam koncem roku 1944 odveden, do Waffen SS se v době, kdy Hitlerovi už mohutně teklo do bot, rukovalo). Kdyby nebyl nastoupil, zastřelili by ho; to se to pak přiznává. Jediná možnost, jak se s intelektuálními klauny typu pana Grasse vyrovnat, je nevěnovat jim pozornost. Pak zvadnou jako květinka bez vody.

V komentáři Marka Váchy z LN mne zaujaly dvě pasáže, s nimiž bych se tu rád svěřil. Za prvé, cituji: „Jeden z našich poslanců kdysi v rozhovoru, který nebyl bez jiskry bezděčného humoru, vystihl stav české společnosti, když na otázku redaktora po smyslu Vánoc v rozpacích odpověděl – „vím, že se narodil Ježíšek a že matkou byla Panna Maria – ale kdo byl otcem, už bych dohromady nedal“.“ To je tak znamenitá anekdota, že se mi až nechce věřit, že by to opravdu někdo řekl. Zajímavá by byla též informace o stranické příslušnosti dotyčného. A za druhé, věc podstatně vážnější: „Židovský mystik ze 13. století Moše Maimonides v jiné souvislosti nabádá, aby si člověk uvědomil svou důležitost, neboť si má představit, že na světě mezi sebou bojují síly dobra a síly zla a boj je vyrovnaný – a že ty jsi jazýčkem na vahách.“ Když člověk vychází ze své osobní situace, je to skoro tak: vede se tu (ve světě, tam, kde stojíš) boj, výsledek je v tu chvíli a pro tebe na vahách, nesmíš zůstat stranou. To je prosím jen malá reakce na svátek, který bychom brali možná vážněji, kdyby i formálně svátkem byl, jenže to prý z ekonomických důvodů nejde. Tak slavíme „den poté“ (po velikonocích), kdy mladí junáci mydlí své partnerky a kamarádky přes zadnice a zajíci v podzemí malují velikonoční vajíčka (na to téma – na to druhé, prosím – jsem jako dítě nesčíslněkrát viděl mimořádně pitomou ruskou kreslenou grotesku, takže to beru za fakt).

Sobota 7. dubna: Měl jsem něco napsat k velikonočním svátkům. Bohužel, zvlášť ve chvíli tak významné výzvy mám v poslední době dojem, že všechno, co jsem napsat měl nebo snad mohl, jsem napsal, a teď už jen paběrkuji. Paběrkovat se může, proč ne, ale významná témata jsou už obsazena a vyčerpána. Opakovat se nechci. Nezbývá než sáhnout do archivu a vybrat něco z toho, co už bylo napsáno. Můj poměrně pokročilý věk má tu výhodu, že své starší články si pamatuju jen v hrubých obrysech, a když si je teď znovu čtu, připadají mi jako nové a jako by je napsal někdo jiný, takže se mi zároveň docela líbí. Tady je jeden z nich, je starý jen tři roky a vztahuje se k dnešnímu dni. Tím taky zaplňuji mezeru.

Státní zástupkyně navrhla v procesu s pp. Bártou a Škárkou oběma pánům podmínky, Bártovi tvrdší. Nevýhoda tohoto soudu je, že i kdyby obžalované, v první řadě pana Bártu, zprostil viny, bude to leckdo, a hlavně Bárta sám, brát jako rehabilitaci. Ve skutečnosti i potom je takové čachrování s „půjčkami“ (či „dary“?) v rámci politické strany morálně naprosto nepřípustné, jeho cílem je „usměrnit“ svobodu obdarovávaných a porušit pravidla svobodné politické soutěže. Je zjevné, že člověk, který se k něčemu podobnému snižuje, nemá v politice co dělat, a člověk, který „půjčku“ (či „dar“) přijímá, je vinen podobně, jen snad o něco méně. Běda tomu, skrze koho přichází pokušení! V normální, slušné a civilizované společnosti by byl proces zbytečný, dotyčný by si potichu sbalil fidlátka a rovněž potichu by zmizel. A jenom soudy z nás normální civilizovanou společnost neudělají.

Poté, co se (neúspěšně) pokusil zadními dveřmi vrátit na ministerstvo, opustil ministr Josef Dobeš stranu. Učinil tak tím, že nezaplatil členské příspěvky. Poslanecký post neopustil, samozřejmě. Kdyby tak učinil, pomstil by se VV dvojnásobně, protože náhradníkem je Martin Jan Stránský, který se zřejmě k VV přidal v jakémsi chvilkovém vytržení (něco podobného udělali mnozí voliči té strany) a prý moc velkou chuť nastoupit na Minititanic, kterému už kouká z vody jen záď, nemá. Apropo Věci veřejné: V LN dnes píše Ondřej Štindl něco v tom smyslu, že lidé, kteří volili VV v posledních parlamentních volbách, se prostě mýlili a mýlit se je lidské. Jsou ovšem omyly a omyly. Omyl může být např. volit v Británii konzervativce místo labouristů (nebo naopak, je to příklad). Když někdo volil v roce 1933 v Německu NSDAP nebo v roce 1946 v ČSR komunisty (což je zase jen příklad, nechci klást VV na jednu rovinu s NSDAP nebo s komunisty), byl to omyl jiného typu. I když je volil z blbosti (to se mohlo stát a v mnoha případech taky stalo), dokazuje to jen, že blbost je zejména za určitých okolností těžký hřích. Už před volbami 2012 mohlo být každému, kdo si tu a tam přečetl noviny, jasné, jaký je rozdíl mezi ODS, TOP09 nebo ČSSD na jedné straně (nechci ty strany ani náhodou idealizovat), a VV na straně druhé. A udělat podruhé tutéž chybu je, řekl bych, neodpustitelné.

Zdá se, že členská základna Věcí veřejných je dezorientována a rozhořčena, větší část by asi nejraději z koalice vypadla, ale na jednom se nejspíš shodnou: John musí pryč. Vypadá to, že John je pro ně ztělesněním nafouknuté bezmocnosti útvaru, v jehož čele stojí jedni a řídí ho druzí, čehož důsledkem je, že teď už se vlastně ani nepozná, kdo ho vlastně řídí, řídí-li ho vůbec ještě někdo.

Ministr Kalousek poskytl dnes dva rozhovory. Jeho hlavním cílem jsou nyní Věci veřejné (v jejich kritice byl nejzásadnější v tom smyslu, že použil nejtvrdší slova - např. dnes „podvodný, zkrachovalý pokus o organizovaný zločin v politice“). Zároveň se s neobyčejnou chutí otírá i o ODS (nenápadné řeči o nahrávkách, kolibřících a kmotrech). TOP09 vede, jak se zdá, permanentní volební kampaň. Podle Kalouskových slov by dokázala jít i do (povolební) koalice s ČSSD. Tam by taky vedla permanentní volební kampaň proti koaličnímu partnerovi. Volební kampaň je jedna věc, politika mezi volbami druhá, bez jakési loajality se neobejde. Tu ale TOP09, dědic USD-DEU a KDU-ČSL najednou, jak se dnes módně říká, „neumí“.

Podle Petra Nečase se ODS už čtrnáct dní připravuje na eventuelní předčasné volby do PS. Musíme doufat, že si konečně připustili reálnost a světlé stránky tohohle způsobu řešení politické krize.

Úterý 10. dubna: V Právu se pozastavují nad tím, že podle posledních dvou sčítání lidu sice za posledních deset let ubylo lidí, kteří se hlásí k některé z křesťanských církví, ale stoupl počet duchovních. Přitom existuje nepoměr i mezi jednotlivými církvemi – zatímco v té největší, katolické, připadá jeden kněz na 345 věřících, v Jednotě bratrské je poměr jeden duchovní na 19 věřících. Problém je samozřejmě v tom, že např. v katolické církvi nebyl ještě ani zdaleka nahrazen nedostatek farářů, vyvolaný uměle za čtyřicet let bolševismu, dále že malé církve jsou znevýhodněny tím, že často nelze spojovat církevní obvody v jeden celek, protože věřící jsou roztroušeni po republice často daleko nepravidelněji než katolíci, kterých je s převahou nejvíc. V Právu přitom přiznávají, že příjmy duchovních jsou „pod průměrným platem“. Ale stejně je to vyhazování peněz, že? Odluka církví od státu je jistě řešení, je ale těžko představitelná na principu, s nímž zjevně souhlasí drtivá většina obyvatel ČR: v minulosti vás sice okradli, ale to není náš problém. Nedostanete zpátky už ani vindru a koukejte se napást. Když už věříte na takové blbiny, plaťte si to navíc k daním a z vlastní kapsy. Připadá mi to hnusné, ale je to fakt. Vypadá to, že věřící (jichž je 1,1 milionu lidí) jsou v ČR fakticky (nikoli formálně právně) občané druhého řádu. Přitom milion lidí není zase až tak málo.

Zatímco paní doktorka Klasnová má chuť fackovat Miroslava Kalouska a obviňuje ho z toho, že čelí mnohým trestním oznámením, které ovšem většinou podal bývalý místopředseda VV Jarolím, předseda TOP09 volá k rozumu a usmíření: „předpokládám, že se nějak dohodneme“. Jistě, bohužel to tak vypadá.

V Izraeli pokračuje debata o posledním pyromanském kousku Güntera Grosse. Komentátor listu Ha´arec Levy se domnívá, že Grass a další kritici Izraele nejsou antisemité, vyjadřují názory mnoha lidí.“ Obojí se bohužel navzájem nevylučuje. Jinak osobně si nemyslím, že by Grass byl antisemita, říká prostě to, co si přejí mnozí v Evropě dnes stejně jako v roce 1938: appeasement vůči teroristům a teroristickým režimům. Nemá smysl těm lidem říkat: když se zřeknete Izraele, porušíte závazky, které k Židům máte na základě toho, co se v Evropě dělo od roku 1933 do roku 1945. Ještě důležitější je: když prodáte Izrael, prodali jste sami sebe.

Miroslav Kalousek testoval před rozhodujícím koaličním kláním možnost povolební koalice TOP09 s ČSSD. Dostalo se mu víc než odmítavé odpovědi, místopředseda ČSSD Dienstbier to označil za provokaci. Je těžko se zbavit dojmu, že pokud by reakce ČSSD byla trochu vstřícnější, byl by pan místopředseda TOP09 vůči VV o to tvrdší (TOP09 by měla jakousi perspektivu i pro případ pádu vlády). Pan Kalousek už v minulosti prokázal velkou pohyblivost vůči politickým oponentům – viz babí léto 2006: tenkrát tu ovšem byly jakési polehčující okolnosti, Topolánkova těsně povolební politika vůči KDU-ČSL byla bezohledná, Kalouskovi šlo o politickou budoucnost – a navíc měl zjevně „při akci“ velmi správný pocit, že mu jeho záchranný kotrmelec moc nepomůže.

V LN se řeší problém lobbingu a klientelismu. V připravovaném návrhu zákona o lobbingu má být tato definice: „Lobbista je osoba, která komunikuje s držitelem veřejné moci ve věci ovlivnění vypracování, předložení, projednání, schválení, změny nebo doplnění zákona, návrhu zákona, politiky, programu, veřejných zakázek, grantů atd.“ Je to velmi šťastná formulace, protože se do ní velmi dobře vejdou i „aktivisté“ z iniciativ typu Duha, Děti země, Greenpeace atp. Uvažuje se i o sankcích vůči lobbistům. Já bych doporučoval je preventivně vyklestit. Další problém – klientelismus: je nepřípustné, aby si občan (říkejme raději po staru pracující) připadal ve styku s institucí, kde tahá za kratší konec (např. policie, zdravotní péče), jako klient. K tomu bude nejlepší zavedení rovnosti už v titulatuře: nechť je důsledně titulován „ty zmrde“. Člověk takto oslovený si rozhodně jako klient připadat nemůže. Zatím existuje jistá nerovnost (např. pana Janouška během jeho poslední autonehody policisté určitě ten titul nepoužívali).

Středa 11. dubna: stalo se, co všichni potichu předpokládali, koalice se shodla. Je to koalice zachraňovatelů. Zachránili reformy, národ a nevím co ještě, bohužel jim chybí pud sebezáchovy, aby zachraňovali taky sebe: respektive samozřejmě že v první řadě zachraňují sami sebe, ale takovým způsobem, jak se zachraňuje člověk, který znovu a znovu upisuje duši čertu. Větší koaliční partneři opět ustoupili vyděračům a vyděrači opět prokázali, že jim jde hlavně o to vydírání. Jediný (nikoli zcela nepodstatný) rozdíl je v tom, že pirátská bárka VV vyšla z této bitvy pořádně pošramocená a posádka se teď na palubě řeže o to, kdo nese vinu za smutný stav strany. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ve Věcech veřejných se otevřel prostor pro politiku s lidskou tváří. Zaplnila ho poměrně hbitě místopředsedkyně Karolina Peake. Útočí teď na vratkou pozici dekorativního předsedy strany Johna (Velký Brundibár, chudák, se dostal do situace, kdy jsou s ním nespokojeni i ti nenároční, kteří jsou jinak spokojeni úplně se vším.) Pan John je ovšem jen prodlouženou rukou Víta Bárty, a pokud padne, není vyloučeno, že ve straně dojde ke střídání stráží. Jasněji bude v pátek večer, až budeme znát rozsudek v procesu s pány Bártou a Škárkou. Poněkud se ovšem vymyká mé představivosti, jak by bylo možné ještě zachránit koalici, která se především díky dosavadní politice VV stala totálně nevěrohodnou (vzhledem k nepopulárním krokům, které musí tak jako tak provádět, by asi měla velké problémy i nebýt permanentního vnitrokoaličního konfliktu, tohle ji ale dorazilo) a jak by bylo možno zachránit VV, které se profilovaly na vyloženě rozbíječské politice, již veřejnost zjevně naprosto jednoznačně odsoudila: koalici uškodili,sobě nepomohli. Pokud ve vnitrostranickém sporu zvítězí paní Peake a začne věci veřejné frenovovat, bude to mít těžké. Potřebovala by posílit svou morální autoritu. Jakési možnosti tu jsou, jednou se zabývá náš článek.

Předseda ČSSD Sobotka se raduje: koalice jen prodloužila svoji agonii (opravdu to tak vypadá). A podle Sobotky to vypadá taky tak, že „koalice si znovu opucovala boty o VV. Ty znovu zradily svůj program.“ Pan Sobotka zjevně pořád sází na to, že se ve Věcech veřejných najdou „zdravé síly“, které nedopustí, aby si o ně větší koaliční strany pucovaly boty. Zatímco protibártovská opozice ve VV připomíná jakousi parodii na reformní komunisty z roku 1968, pan Sobotka s touto politikou trochu připomíná Brežněva. Brežněvovi nakonec nezbylo sáhnout k tankům, pan Sobotka vůbec žádné nemá, může jen dál hecovat rozzuřené skupiny na ulicích, které nemá ani náhodou pod kontrolou. A není divu, že nemá nikoho pod kontrolou: v rozhovoru pro MfD prohlásil mimo jiné: „V červnu… budeme mít své základní programové teze vypracované“ (jde o ekonomickou část programu ČSSD). To je tedy brzy. Zatím je jejich ekonomickým programem svržení vládní koalice. Podobně na to šel před třemi lety Paroubek.

Na okraj udělování medailí bojovníkům oproti komunismu napsal v Právu Jiří Hanák, že by si nějaký odznak zasloužil Michail Gorbačov, „protože nikdo neudělal pro odstranění komunismu tolik“ jako on. Hanák zároveň poznamenává, že to neměl v úmyslu. To je hodně nadsazené (stejně jako je nadsazené tvrzení, že ho při návštěvě v Praze v roce 1986 nebo 1987, už se přesně nepamatuji, vítaly desetitisíce lidí jako věrozvěsta socialismu s lidskou tváří, naopak, lidé mu právě proto nedůvěřovali, byli skeptičtí k možnosti jakýchkoli změn a vlastně mu trochu křivdili). Jinak souhlasím s tím, že význam Michaila Gorbačova byl značný, hlavně pro „měkké přistání“ ruského komunistického režimu na smetišti dějin, a v hlavních rysech jeho hodnocení bych se asi s panem Hanákem shodl (napsal jsem o tom kdysi dávno fejeton). Nicméně medaili už za to u nás dostal, totiž nejvyšší české vyznamenání, Řád bílého lva. Zasloužil si ho, ovšem. To by snad ale mohlo stačit, ne?

Prezident Klaus je s dohodou o pokračování vlády TOP09, ODS a VV spokojen. Jak by nebyl! Prostor pro politické hrátky zůstává otevřen, i když pozice pana Bárty, na kterého kdysi vsadil, je dosti otřesená.

Čtvrtek 12. dubna: za velmi krátkou dobu bude jasno, zda budou pánové Bárta a Škárka odsouzeni či osvobozeni (u osvobození je, pokud se pamatuji, rozdíl mezi osvobozením z důvodu, že se nestal trestný čin, a osvobozením proto, že se trestný čin nepodařilo dokázat). Osud obou obžalovaných v případě, že budou odsouzeni, je nejasný. Zatím co pan Škárka chce v každém případě „zůstat v politice“, pan Bárta hodlá, pokud bude odsouzen (i pokud rozsudek nebude zatím pravomocný) „skončit ve vysoké politice“. O způsobu, jak pan Bárta skončí ve vysoké politice, existují tři představy. První šířila a šíří jeho choť, místopředsedkyně PS Kateřina Klasnová: pan Bárta se vzdá všech funkcí ve sněmovně, poslaneckého mandátu i všech funkcí ve straně. Představa pana Bárty je poněkud odlišná: vzdá se všech funkcí v PS i ve straně (o tom, že by se vzdal taky mandátu, nepadlo zatím z jeho úst ani slovo). Jde zřejmě o manželskou neshodu, věc zcela obvyklou. Výklad toho, co pan Bárta učiní po případném odsouzení, byť nepravomocném, s nímž přišla místopředsedkyně vlády Karolina Peake, se v podstatě kryje s výkladem pana Bárty. Nevím, jak vy, já osobně jsem dosti napjat, nějak si nedovedu představit, že by soud mohl v úloze, kterou na něj politici alibisticky naložili, obstát. Udělá chybu, když pány osvobodí, a udělá chybu, když je odsoudí. V pozadí je otázka legitimity existence Věcí veřejných, a o tom přece nemůže rozhodovat obvodní soud, přičemž problém je zamaskován jako trestní záležitost.

Poté, co se koaliční opozičníci vyřádili, vláda podle očekávání jednomyslně schválila balík úsporných opaření na léta 2013-14. Schválení bylo o to jednodušší, že ministři za VV protivládní tažení své strany nepodpořili. Jediný výsledek koaliční krize je to, že nedůvěra v koalici ve veřejnosti ještě vrostla. Kromě opozice na tom nevydělal nikdo.

Podle nejnovějšího průzkumu agentury STEM by nyní při volbách do PS dosáhla opozice (KSČM a ČSSD) ústavní většiny. Věci veřejné jsou na 1,3%. Průzkum proběhl na konci března a na začátku dubna, takže se do něho ještě nepromítla poslední koaliční krize, zato soud s panem Bártou už ano. Že by si VV koaliční krizí pomohly, je ovšem vyloučené. Jinak průzkumy STEM budí dojem, že kdyby tu byla ještě jiná agentura, které to pořád, ať dělá, co dělá, bude vycházet relativně příznivě pro koalici, bylo by užitečné oba výsledky vždycky zprůměrovat a na tom, co vyjde, by se pak dalo stavět. Jenže to by bylo, jak se lidově říká, „jako u blbejch“.

Vláda se zabývá novelou Ústavy, která by měla zabránit „nepromyšlenému“ svržení vlády (což se prý stalo v případě pádu vlády Mirka Topolánka). Nedůvěra bude muset být konstruktivní, svrhnout premiéra bude možné jen tak, že bude navržen a hlasováním podpořen další (premiéra jmenuje prezident). Pokud by návrh neprošel, další může být až po půl roce, leč by opozice sehnala 80 poslanců pro podporu „uspíšení“ (dnes opozice disponuje 81 v PS). Návrh mi připadá jako improvizace. Bylo by dobré se zamyslet nad tím, jaké jsou situace, které vyvolávají potřebu nového ústavního řešení (vláda Mirka Topolánka s nedefinovanou parlamentní většinou; dnešní vláda s velkou většinou v PS, která je však zmítána skoro nepřetržitou vládní krizí a její podpora ve veřejnosti se neustále tenčí). ČSSD se odmítá o návrhu vůbec bavit. Jistě, vyhovuje jí víc dnešní stav. O návrhu by se diskutovat mělo, už proto, že je problematický, což mimo jiné znamená, že reaguje na problém, který tu je. K tématu se ještě vrátím.

Pátek 13. dubna: v pátečních novinách se ještě samozřejmě nepíše o události dne, totiž o rozsudku nad pp. Bártou a Škárkou. Dovolím si předběhnout dobu a doplnit k rozsudku ještě několik poznámek. V Právu poměrně přesně předpokládali, že si soud nemůže dovolit oba obžalované zprostit viny. Přesněji řečeno, nemohl si dovolit úplně zprostit viny ani jednoho z nich, i když se člověk jen těžko zbavuje pocitu, že v případě pana Bárty k tomu měl jakési lehké nutkání. Není to nepochopitelné, pan Škárka zcela zjevně předložil soudu falešný důkaz a paní Kočí se neobratně vykrucovala. Těžko se divit soudci, pokud snad nabyl dojmu, že v jejich jednání je jakýsi odstín pohrdání soudem. Na druhou stranu, z toho, co dnes (zveřejněno před vyhlášením rozsudku) píše v MfD Tomáš Syrovátka, není těžké vyvodit, že soud vlastně přistoupil na stanovisko obhájce pana Bárty (p. Škárka podvodně zneužil půjčky od pana Bárty k tomu, aby ho zdiskreditoval). Víceméně obecné mínění bylo, že jeden z pánů je za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou (nanejvýš si snad mohl někdo myslit, že v případě pana Škárky jsou tu jakési „zmírňující“ okolnosti). Soudce Šott se rozhodl toto pojetí radikálně problematizovat. Nejsem si jistý, zda ta problematizace je přesvědčivá. Soud sice pana Bártu neosvobodil (to by ostatně vzbudilo velké veřejné pobouření), ale jeho provinění je minimalizováno (mluví prý pro něho, že se vlastně nepřímo přiznal). Škárku postihl tvrdě, a zdá se, že něco podobného čeká i paní Kočí. Každé soudní rozhodnutí v tak citlivé věci má jakýsi politický přídech, i když nebylo politicky motivováno, s tím se nedá nic dělat. Zde se jako základní odsouzeníhodná věc jeví spiknutí proti panu Bártovi, které údajně mohlo být podněcováno ze strany koaličních partnerů (druhá nahrávka paní Kočí). Taky mám jakousi pochybnost ohledně použití zásady in dubio pro reo: vzhledem k tomu, že obhajobě pana Bárty se podařilo zpochybnit, že by šlo o úplatek, vycházel soud z toho, že šlo o půjčku. To, že šlo pro půjčku, se však taky nepodařilo prokázat, takže jak je tomu se zásadou in dubio pro reo v případě pana Škárky? Ve skutečnosti nebylo prokázáno ani, že šlo o půjčku, ani, že nešlo o půjčku. Kromě toho, když šlo o půjčku v případě jiných poslanců VV, kteří tak vypovídali, neznamená to ještě, že šlo o půjčku i v případě paní Kočí a pana Bárty. A věc s podvodným zneužitím půjčky k diskreditaci pana Bárty se mi zdá být pouhou spekulací. Takže: všeobecné nadšení nad rozsudkem (který ještě nenabyl patnosti) vůbec nesdílím.

případ Promopro nabývá na obrátkách: policie zadržela několik lidí z podnikatelských kruhů a obvinila bývalou náměstkyni ministra (tehdy vicepremiéra pro evropské záležitosti) Vondry Hendrichovou. Ta tvrdí, že Vondra byl o zakázce podrobně informován (nic jiného ani říkat nemůže, jinak by se napůl jakoby přiznala, že to dělala za jeho zády). Kromě ní jsou obviněni dva další Vondrovi podřízení ve vysokých funkcích. Je zjevné, že pokud budou aspoň dva odsouzeni (včetně náměstkyně), nezbude Vondrovi než „vyvodit politickou zodpovědnost“. To také řekl premiér Nečas (tj. řekl, když si to převedeme do nediplomatické řeči, že pokud bude Vondra obviněn a sám neodejde, vyhodí ho, a pokud budou odsouzeni jeho někdejší podřízení, dá mu consilium abeundi. Koaliční partner ODS, TOP09, se ze situace upřímně raduje, dá se tak aspoň soudit z toho, jak zareagoval ministr Kalousek na Vondrovy protesty proti snižování rozpočtu ministerstva obrany na příští rok: „Ve svém minulém angažmá místopředsedy vlády pro evropské záležitosti v Topolánkově kabinetu si nechal rozkrást polovinu svého rozpočtu. Pokud se tak nebude chovat na ministerstvu obrany, nemůže dojít k fatálním důsledkům.“ Řekl bych, že k fatálním důsledkům nemůže dojít hlavně proto, že už k nim došlo, že Armáda ČR je už nejspíš prakticky v troskách, mj. i proto, že u nás existuje všeobecně zažité přesvědčení, že ji k ničemu nepotřebujeme, protože když půjde do tuhého, stejně se neubráníme. Jinak je těžké zbavit se dojmu, že v TOP09 vládne přesvědčení, jakoby mohla vystřídat ODS v čele nesocialistických stran. To je omyl, patří ji (ať už bude v pozici koaličního partnera ODS či ČSSD) pozice toho druhého, který bude koaličního lídra otravovat a zviditelňovat se na jeho účet. A ODS, upřímně řečeno, k tomu, aby se rozsypala a znemožnila, TOP09 až tolik nepotřebuje. Zvládla by to i sama.

Ministerstvo zdravotnictví předložilo návrhy na další zvýšení spoluúčasti pacienta na poskytované zdravotní péči. Má se zvýšit ze 17% na 22%, což se prý blíží unijnímu průměru. Na rozdíl od toho, co bylo už realizováno, jsou nově navržená opatření, počínaje zvýšením poplatku za návštěvu praktického lékaře přes zpoplatnění veškerých plomb u zubaře až po lázeňskou a rehabilitační péči, poměrně mastná. ČSSD nepochybně potřebuje dosáhnout toho, aby vláda na základě toho padla, ale aby přitom ještě stačila své návrhy uskutečnit. Nikdo by je pak už nerušil. Nebo by s velkým randálem zrušil jeden, pokud možno ten nejnevinnější. (Taky je jistě pravda, že deklarovaná „dočasnost“ všech jiných vládních opatření je podobná jako dočasnost pobytu sovětských vojsk na našem území, ovšem s tím, že jedno bude socialistickou vládou s velkým popraskem zrušeno, nejspíš snížená valorizace penzí, a v bujarých oslavách se pak zapomene na to, že ostatní zůstaly).

Sobota 14. dubna: přiznávám, že tyto poznámky doplňuji dodatečně, se čtyřdenním zpožděním, které v této hektické době znamená skoro tolik, co jindy měsíc. Omezím se na to, co jsem zatím (do čtvrtka 19. dubna do 14.00 hod.) nezmínil.

Událostí dne je rozsudek ve věci Bárta a Škárka. Musím ze přiznat, že tón zpravodajství v některých novinách (zejména v MfD) mne doslova vyděsil. Že by šlo o vítězství archanděla Michaela nad satanem, tomu nějak moc nevěřím. Taky se mi nějak nezdá, že by se pan Bárta u soudu během vyhlášení rozsudku (a taky potom, do čtvrtka) choval jako Napoleon po Waterloo (pravda, viděl jsem jen přenos v ČT, nemusel být v téhle věci úplně spolehlivý, kamera nemohla pana Bártu zabírat pořád). Pan Bárta se od té chvíle chová (to je aspoň můj dojem) jako člověk, který udělal to, co si předsevzal, a není nijak výrazně nespokojen. To mi připadá pozoruhodné. A pokud jde o to, co se vlastně v sobotu událo, pro jistotu rekapituluji: oba obžalovaní byli shledáni vinnými, pan Bárta z poskytnutí úplatku ve formě půjčky (s významnými polehčujícími okolnostmi), pan Škárka z podvodu (podvodně vylákal od Bárty výhodnou půjčku se záměrem ho veřejně kompromitovat). Bárta dostal podmíněný osmnáctiměsíční trest s podmínkou na dva a půl roku, Škárka tři roky nepodmíněně ve věznici s dozorem (přísnější režim než věznice s dohledem). A teď poznámky:

Posl. Bárta poté odstoupil z funkce předsedy poslaneckého klubu VV, vystoupil z poslaneckého klubu VV a pozastavil své členství ve straně. Je jakési podezření, že poslední dva kroky proběhly pouze ve virtuální rovině. Nevzdal se poslaneckého mandátu (že tak v případě odsouzením, byť nepravomocného, učiní, naznačovala předtím jeho choť, místopředsedkyně VV Klasnová; pan Bárta ovšem tvrdil jen obecně, že „odejde z vysoké politiky“; jistě, manželé musí v těžkých chvílích držet pohromadě).

Státní zástupkyně Vrbová prohlásila, že stát má právo zasahovat do fungování politických stran, pokud porušují podmínky soutěže. To je nepochybné, jen by tak měl učinit ve správním řízení podle zákona o politických stranách. To neznamená, že by se trestní právo zastavilo před branami politiky, to samozřejmě nesmí: např. v případě, že by si poslanci VV rozhodli zpestřit své výjezdní zasedání rituální vraždou poslankyně Kočí, nesměly by „orgány činné v trestním řízení“ váhat ani vteřinu. Jindy může být minimálně sporné, zda jde o trestný čin nebo delikt jiné povahy.

ČSSD navrhuje (opět, poprvé tak učinila loni) návrh na rozpuštění VV jako nedemokratické struktury. To je nesporně krok správným směrem. Místopředseda Dienstbier žádá, aby vláda podala podnět k Nejvyššímu správnímu soudu. Je k tomu kompetentní jedině vláda (tj. asi ministerstvo vnitra)?. Pokud by se dalo předem říci, že takový návrh nemá vyhlídky, bude asi problém v zákonu o politických stranách.

Předseda TOP09 Schwarzenberg žádá, aby se pan Bárta postavil v rozsudku jako chlap: to je, nemohu si pomoci, specifické česko-politické pojetí chlapáctví. Chlap je ten, kdo bez dalšího vyhoví tomu, kdo mu jde po krku.

Pan Škárka řekl v rozhovoru pro Právo: „Soud kompletně uvěřil obhajobě pana Bárty a já to nebudu komentovat.“ Nechovám ani ty nejmenší sympatie k panu Škárkovi (už jen proto, že pravidelně používám pražskou MHD na rozdíl od pana Škárky, který se jí vyhýbá, protože mu spolucestující smrdí), ale v tomhle má pravdu a cítím v tom jakýsi problém.

V MfD napsali mimo jiné: „Rozsudek by do budoucna mohl být jistým vodítkem pro to, co se vlastně v politice smí a nesmí dělat.“ Věřím, že se tak nestane, vodítkem by měly být zákony.

A nakonec něco úplně jiného ze světa, kde vládne politická kultura. V televizi CNN obvinila „demokratická strategistka“ (proboha, co to je?) Rosenová, že manželka potenciálního republikánského prezidentského kandidáta Romneyho v životě nepracovala ani den. Dotyčná se ohradila s tím, že vychovala pět dětí. Nato se jí zastal prezident Obama („Není těžší práce, než být mámou… Myslím, že terčem oprávněné kritiky můžeme být my ve veřejném životě. Naše rodiny jsou civilisté.“). Je to sice trochu nadsazeně řečeno (politici jsou většinou taky civilisté a politika není válka v pravém slova smyslu), ale je jasné, co tím chtěl prezident říci. Zmíněná „strategistka“ se pak za svá slova omluvila.

Pondělí 16. dubna: přiznávám se, že tyto řádky píši s dvoudenním odstupem, a to je uprostřed právě vypuknuvší politické vřavy hodně. Že se bude něco mlít, bylo jasné už v sobotu ráno. Dlouhotrvající noční zasedání grémia VV z předchozího dne skončilo tím, že ministr Pavel Dobeš, který jediný veřejně vyhlásil neposlušnost ve věci ministerských demisí, dostal od vedení podmínku: buď do středy abdikuje z ministerského postu, nebo bude vyloučen z Věcí veřejných (a Nečasovi nezbude, než ho odvolat, pokud nechce přijít o podporu poslanců z VV). Aby bylo jasné, co je to grémium VV (je to pro pochopení dalšího vývoje důležité), cituji z internetových stránek strany: „Grémium tvoří výkonná rada Strany a předsedové krajských rad; v případě, že se jednání nemůže účastnit předseda krajské rady, může být zastoupen místopředsedou příslušné krajské rady.“ „Výkonná rada se skládá z předsednictva Strany, z předsedů poslaneckého klubu Strany, senátorského klubu Strany, klubu poslanců v Evropském parlamentu, všech ministrů, kteří jsou nominováni za Stranu, pokud jsou členy Strany, primátora hl. m. Prahy a hejtmanů krajů, pokud jsou členy Strany.“ To byla faktické porážka místopředsedkyně Peake, těžko mohla připustit, aby byl ministr Dobeš, který patří k jejím přívržencům, takovýmto způsobem vykopán z vlády a/nebo ze strany. Proto se asi rozhodla nekandidovat na předsedkyni, ale stranu opustit, své postavení musela považovat za neudržitelné. Ukázalo se, že v chaotické situaci (jednání grémia skončilo pozdě v noci) drží ještě Bárta přece jen jakž takž otěže v rukou. A chce „bojovat za zlepšení politické kultury“. Nemám slov.

Bárta se ostatně cítí být přes nepříznivý výrok soudu posílen ve své pozici faktického lídra strany: proto vyhlásil, že v krajských volbách v Plzni hodlá kandidovat „na krajského hejtmana Plzeňského kraje“. Chce se střetnout s „dinosaury“ z ODS Jurečkem a Pospíšilem. Prohlášení je do značné míry verbální bublina, pan Bárta nemůže kandidovat na hejtmana, volí se zastupitelé, hejtman aspoň zatím není volen přímo. Nicméně je to demonstrace, že pan Bárta, soud nesoud, sedí dál pevně ve svém křesle. Ostatně, rozsudek s ním byl nejmírnější z možných (těžko se zbavit dojmu, že aby soud mohl vůbec Bártu „aspoň trochu“ odsoudit – nechat ho být dost dobře nemohl – musel pak pana Škárku odsoudit k poměrně drastickému trestu; já si myslím, že z hlediska spravedlnosti an sich měli oba dostat přibližně stejně, Bárta o hodně víc, Škárka míň, ale ne o moc), navíc není pravomocný. A nyní je důležité, zda si pro dobu „odkladu“ do pravomocného rozsudku dokáže pan Bárta udržet politický vliv.

Veřejnost je dosavadním průběhem soudu s pány Bártou a Škárkou rozvášněná jako bývali římští občané během gladiátorských her v Koloseu. Dvě třetiny si myslí, že by stejný trest jako Škárka měla dostat i Kristýna Kočí (což bych já považoval za nebetyčnou nespravedlnost).

Demonstrace Holešovské výzvy se stávají čím dál tím směšnějšími. Je to moc dobře. Navíc jim název vyfoukla Dělnická strana sociální spravedlnosti. Obě uskupení jsou, řekl bych, srovnatelně silné, DSSS je ale líp organizovaná a její členové se umějí nepochybně líp prát.

Mirek Topolánek dospěl zjevně k závěru, že nazrál čas k tomu, aby se znovu zviditelnil. Otevřeném dopise členům strany, nazvaném Páteční výzva, straně vytýká mj., že se odchýlila od tzv. poděbradských artikul z r. 1998 (jak pitomé jméno!), vzdává se zásad jako je malý a levný stát, nezadlužená budoucnost a solidarita odpovědných. Problém je, že vláda řeší velmi krizovou situaci a v takové není moc prostoru pro čítankový „pravicový“ (a samozřejmě ani pro „levicový“) fundamentalismus (výtka kvůli přijetí progresivního zdanění). Koalici nazývá „mesaliancí pěnkavy obecné se supem mrchožravým a hyenou skvrnitou“, to je směšné, pokud tou pěnkavou má být ODS, je to pěkně vypasená pěnkava s dost velkým, ostrým a dračími zuby vyzbrojeným zobáčkem. Na Topolánkovi jako na politikovi jsem vždycky oceňoval schopnost kompromisu a ústup od klausovského fundamentalismu. To, že dokázal kooperovat s Bursíkovou Stranou zelených až do doby, kdy se sama rozložila, bylo pozitivum, přemostil tak do té doby nepřekročitelný příkop mezi „Neviditelnou rukou trhu“ a „Pravdou a Láskou“. Ta spolupráce byla o dost lepší než je teď spolupráce mezi Nečasem a Kalouskem, ale chtělo to i od Topolánka kompromisy, a on je dělat dovedl. Teď se na stará kolena inspiruje „klausismem“.

A ještě k povaze dnešní české politické a hospodářské krize. Katolický kněz Miroslav Cúth řekl pro Mladou frontu Dnes, pokud jde o „blbou náladu“ a frustraci veřejnosti: „Zlo samo o sobě dělá rámus, dobro je skromnější a ze své podstaty na sebe neupozorňuje. To je zkušenost, získávaná po staletí. Je na tom si ji všimnout“. Jistě, bohužel, pokud ta zkušenost není posílena vírou, že skromné dobro, které na sebe neupozorňuje, je třeba upřednostnit před zlobným kraválem, dojde člověk snadno k názoru psychologa Hubálka v témže článku: „Uvědomme si, že zveřejnění nahrávek je vítězstvím dobra, nikoli útokem na demokracii“ – obecně řečeno, čím víz vzájemného fízlování, tím líp. Fízlování je cesta, která nadělá hodně kraválu, ale jako cesta k dobru je sama o sobě velmi problematická.

Benjamin Kuras píše v MfD: „Politici všech barev přetvořili demokracii v systém, v němž takzvaně pravicové strany vykonávají tutéž politiku jako takzvaně socialistické, takže v něm už nikoho nepřekvapí, když uprostřed krize rádoby pravicové vlády rádoby nejpravicovější česká strana veřejně a bez uzardění přemýšlí o koalici se socialisty.“ Vida, dnes už nefrčí klausovská (a nejen klausovská!) představa demokracie postavené na soutěži standardních politických stran. Politické strany jsou prolezlé mafiánstvím, chybný je systém, jehož jsou součástí, a proto je systém třeba rozmlátit, přičemž v čele revoluce budou stát média. To je naprosto strašná představa. Cesta ozdravění společnosti pomocí rozvášněného tisku, účtujícího se „znemravnělou politickou třídou“ (vida, třídní boj!), je stejně strašná jako Klausovo pohrdání médii.

V Lidových novinách najdeme výsledky průzkumu agentury Millward Brown ohledně zveřejňování policejních odposlechů. Málo lidí zastává názor, že existence těch nahrávek ohrožuje společnost víc, než jejich obsah (tomu nerozumím, policie musí mít v přesně vymezených případech a se souhlasem sousdu možnost odposlouchávat). Relativní menšina je názoru, že zveřejňování je problematické, protože sice upozorňují na nekalosti, ale nikdy není jasné, za jakým účelem unikly a zda jsou úplné. Logické ovšem je, že policie musí právo mít odposlouchávat, jen záznamy nesmějí unikat do médií, což je problém v první řadě policie, novinář nemůže být vázán žádným zákazem. Přesvědčení drtivé většiny (skoro 90%), že by odposlechy mohly fungovat u soudu jako důkaz, je skoro zrůdné, to neplatilo ani za totáče. Nesmyslné je stanovisko „jsem příznivcem uveřejňování odposlechů, pokud jejich obsah poukazuje na nezákonné praktiky“, kdo předem, při rozhodování o zveřejnění, posoudí, že jejich obsah poukazuje na nezákonné praktiky. Je těžké dojít na základě výsledků ankety k jinému závěru, než (poněkud přeexponovaně řečeno, ale přeexponování může být užitečné), že lid si už zase žádá krev.

Úterý 17. dubna: Premiér Nečas se postavil za ministra Pavla Dobeše. Je s Dobešovou prací spokojen a zaráží jej naopak postup Věcí veřejných. Karolina Peake už předtím řekla, že ministrovo odvolání, které požaduje grémium VV, mělo být s premiérem aspoň konzultováno. Technicky vzato na tom něco je, přitom ovšem každý rozumí tomu, proč grémium (tj. Bárta, který zatím stranu jakž takž ovládá) požaduje Dobešův odchod, i proč se za něho Peake i Nečas stavějí. Pokud bude Dobeš ze strany vyloučen, stane se jeho ministerské křeslo neudržitelným. O vyloučení se má rozhodnout na grémiu VV ve čtvrtek. Vzhledem k tomu, že Dobešovi zastánci a přívrženci stranu houfně opouštějí, je vlastně o jeho vyloučení předem rozhodnuto.

Miroslava Němcová prohlásila, že nebude kandidovat na funkci prezidenta (gendrově korektně řečeno prezidentky) ČR. Byla přitom jediná z dosavadních kandidátů ODS, která měla šanci dostat se aspoň do druhého kola prezidentské volby. Vyvstává logická otázka, komu vlastně paní předsedkyně PS, až dosud velmi oddaná současnému prezidentu Klausovi, dělá svým rozhodnutím místo (otázku vznesl politolog Ladislav Mrklas z CEVRO). Předpokládám, že návrh stranického baviče ODS Kubery, aby kandidovala paní Livie Klausová, nemá ve straně drtivou podporu a není tudíž pohnutkou rezignace paní Němcové. Takže: kdo bude tím šťastlivcem?

Jako by těch morových ran nebylo dost, je na obzoru další katastrofa: hrozí, že Strana práv občanů – zemanovci se dostane do parlamentu. Podle agentury SANEP (jde o internetový průzkum, výsledky nebývají úplně spolehlivé) by dosáhla rovných pěti procent. Jméno Miloše Zemana zatím figuruje jen na kandidátce na prezidentskou funkci, ze „stranických“ politiků je tam na tom nejlépe, ale na Fischera ani na Švejnara, jak se zdá, zatím nemá. Mohl by se ovšem taky spokojit s poslaneckým vrabcem v hrsti, a pak by to bylo, pokud by Zemanovci uspěli,skutečné zjevení statného dinosaura uprostřed dnešní poslanecké fauny, tedy něco srovnatelného se známou Bradburyho povídkou.

Podnikatel Jančura, majitel Student Agency, označil ministra Kalouska ze „nejbohatšího člověka v této zemi“ : „Jak může politik, který toho organizoval a s velkou pravděpodobností si nakradl hezké miliardy, být šéfem státní pokladny? To je opravdu kozel zahradníkem.“ V této souvislosti je třeba upozornit, že pan Jančura je mj. i členem správní rady Nadačního fondu proti korupci, kde sedí spolu s exšéfem zahraničního zpravodajství ČR generálem Randákem, jenž kdysi figuroval mj. jako listonoš s fotografiemi ve známém případě Monte Argentario. K tomu můžu říci jen dvojí: za prvé, vůbec nevěřím tomu, že by ministr Kalousek byl bohatší než např. Petr Kellner. A za druhé, musím se přiznat, že moje důvěra v „Nadační fond proti korupci“ je naprosto minimální, je pro mne těžké je chápat jinak než jako politickou konkurenci pana Kalouska. Ministr Kalousek pana Jančuru zažaloval pro pomluvu, učinil tak u obvodního soudu v Praze 1. Doufám, že nehrozí, že by snad pan Jančura byl shledán vinným, ale jen trochu, zatím co ministr Kalousek dostane doživotí (podle známého vzoru „Jdou a pověsej ho na klepadle“).

Středa 18. dubna: Středa 18. dubna: Věci veřejné utrpěly karambol podobný tomu, jaký kdysi postihl Titanic (letošní výročí je v tomto smyslu symbolické). Třeba podotknout, že VV je Titanic poměrně miniaturní. Štěpení malých politických stran je věc svízelná (to ostatně platí i v mechanice, čím menší těleso, tím hůř se poltí). Pan Bárta si svou stranu (tentokrát dosti oslabenou) asi udrží pod kontrolou. Pokud bude zbytek koalice a premiér Nečas důsledný a bude trvat na spolehlivé většině, půjde Titanic, pokud se tu většinu nepodaří získat, ke dnu. TOP09 a ODS si zachrání holý život, paní Peake a její spojenci rozhodně nic neztratí (v nejhorším případě půjdou taky ke dnu). Na ČT21 tvrdili politologové Petr Sokol a Lukáš jelínek, že stojednička v PS může být paradoxně spolehlivější než velká většina, protože stav ohrožení koalici stmelí. Někde možná, v ČR určitě ne. Problém by nebyl kompaktnost koalice jako celku, ale kompaktnost ODS. Podle toho, co psali v MfD, se už Pavel Bém (doufám že poněkud předčasně) pasuje na sto prvního poslance (pro některé daně prý hlasovat nemůže), určitě nezůstane sám; v rámci stoosmnáctky by si toho nikdo nevšiml, v rámci sto jedničky by to byl návrat do let 2007-2009. Odštípnutá skupina Karoliny Peake čítá zatím sedm poslanců, to je méně než málo.

Vzpoura na véčkařském Minititanicu se bolestně dotkla předsedy Johna. Byla prý totiž provedena zákeřným, sarajevským způsobem: v době, když byl autoritativní lídr strany, strašný lesů pán, budící u svých poddaných spolustraníků děs a hrůzu, zrovna na služební cestě ve Varšavě. Tato analogie (uvěřit ji v případě pana Johna dá fušku) možná znepokojuje i prezidenta Klause, Sarajevo prožil na vlastní kůži. Možná i proto dal najevo znepokojení: překvapivý krok paní Peake vyvolává další otřesy na politické půdě. Ovšem, naše politická scéna se už třese skoro šest let. A prezident vzkazuje premiéru Nečasovi: „Buďto se dohodnete a budete mít evidentní většinu v parlamentu, nebo okamžitě předčasné volby.“ Upřímně řečeno, tomu ultimátu nerozumím. Ve vládě neprobíhají žádné změny, do kterých by prezident mohl vstoupit, všichni ministři zůstávají na svým místech, a předčasné volby budou tehdy, když vláda buď nedostane důvěru, nebo dostane nedůvěru. Jediné, co by mohl prezident udělat, by bylo sehnat si v poslaneckém klubu ODS nějaké další Tlusté. Asi by to pro něho nebylo těžké, ale udělalo by to zase velmi, velmi špatný dojem.

Nevadí mi odejít do opozice, prohlašuje místopředsedkyně VV a PS Klasnová. Paní Klasnová se mýlí, jak to všechno vypadá (a skoro doufám, že to tak zůstane), budou předčasné volby a paní Klasnová nepůjde do opozice, ale někam úplně jinam.

Právo přineslo analýzu církevních restitucí z pera prof. Pavlíčka. Pozoruhodné mi připadají dvě věci. Především, podle prof. Pavlíčka musí být restituce nespravedlivé „pro vyznavače Nového zákona, kde se uvádí: „Nemůžete sloužit Bohu a mamonu.““ Když prof. Pavlíček brojí za chudobu katolické církve, připadá mi to, jako kdybych já brojil za chudobu prof. Pavlíčka. A za druhé, církevní restituce u nás proběhly tak, že katolická církev dostala zpátky kostely a církevní budovy (ne všechny, některé patří všeholidu), tedy něco, do čeho se musí nutně dál investovat. Tím se zaručí i dob budoucna její úplná závislost na (ateistickém, ne sekulárním) státu. Katolická církev si přitom musí na svůj provoz nějak vydělat, nic jiného jí nezbývá. Protestantské církve mají provoz podstatně levnější, asi by toho měly využít.

Čtvrtek 19. dubna: především si dovoluji čtenáře upozornit, že jsem vložením poznámek k minulé sobotě doplnil a zrekonstruoval rubriku Co týden dal, postiženou výpadkem (musel jsem psát dva důležité články, a už nestíhám).

Podle Práva nabízí paní Peake premiérovi kvalitní a čitelný klub (to je vyznění jejího rozhovoru v dnešním čísle listu). K tomu je třeba poznamenat trojí: za prvé, je to kvalitnější a čitelnější než to, co nabízí (a dosud nabízelo) uskupení pana Bárty, od něhož se paní Peake distancovala teprve teď. Dosáhnout něčeho podobného není zase až tak těžké. Za druhé: kvalitnější a čitelnější, to tedy ano, zda to bude klub, je ve hvězdách. K dosavadním „rebelům“/“přeběhlíkům“ (to druhé pojmenování zase až tak nesedí, ti lidé přeběhli k vládní koalici, jejímž byly až dodnes VV formálním členem) by se museli ještě přidat aspoň tři, přičemž jeden, poslanec Chaloupka, to údajně už odmítl. Je teď ovšem v USA a informuje ho tam údajně poslanec Babák. A konečně, nová strana (nebo hnutí), kterou chce paní Peake založit, by měla být suverénním členem této koalice. Je mi líto, ale moc suverénní za současného stavu věcí být nemůže. Tématu se týká naše dnešní glosa. Zatím ji najdete zde.

ČSSD požaduje, aby se hlasovalo o důvěře vládě. Pokud se tato vláda udrží, považuju to taky za nezbytné, premiér Nečas je jiného názoru. Docela mu rozumím: pokud vláda, z níž vypadnou Věci veřejné, ač personálně se vůbec nezmění (kuriózní situace), nepožádá o vyslovení důvěry, bude ČSSD iniciovat hlasování o nedůvěře. Obávám se, že mezi poslanci ODS existuje výrazná a ne nepočetná skupina „tlusťochů“, čističů hradních klik, kterým Nečasova politika nevyhovuje. Měli by však velký problém hlasovat pro sociálně demokratický návrh na svržení vlády, v níž má nejsilnější pozici ODS. Pan Tlustý naštěstí nechtě vytvořil v tomto smyslu docela dobrý precedens. Daleko menší problém by pro ně byl nepodpořit vládu (z níž fakticky vypadl jeden koaliční partner) v její žádosti o vyslovení důvěry s tím, že v současném složení je nedůvěryhodná – což by bylo snadnější „ustát“ před stranou i před veřejností.

Podle průzkumu CVVM jsou nyní komunisté druhou nejsilnější stranou, o 2,5% před ODS. Pro ODS by to měl být jako jakýsi warning, aby se nesnažila za každou cenu udržet u vládního kormidla, to, že to bude v budoucnu lepší, je nyní velmi nepravděpodobné. Poslanec ODS Šťastný vyjádřil podle Práva podezření, že „agentury s průzkumy kouzlí“, a předseda ODS mluví o tom, že podobné sociologické sondy mají ambici vývoj ve společnosti nikoli mapovat, ale ovlivňovat. Alexandr Mitrofanov jeho slova v dnešním Právu označuje kulantně a zdvořile za „nejapné zlehčování“. Nevím. V každém případě si dovolím říci, že tento průzkum přinesl výsledek, s jakým v posledních měsících žádný jiný nepřišel, a že je dobré si počkat na další (i s tím rizikem, že jeden z dalších bude STEM). A pokud jde o tvrzení pana Nečase, zopakoval bych jen to, co jsem v Událostech už několikrát napsal, že průzkumy renomovaných agentur, k nimž CVVM bezpochyby patří, vývoj ve společnosti nejen mapují, ale zároveň taky ovlivňují: tak to je a nedá se s tím nic dělat. Zbývá skutečnost, že průzkum přichází právě včas, aby schladil „horké hlavy“, které usilují o předčasné volby (pro předčasné volby je už dlouho i autor těchto řádků). Myslím, že jde o náhodu, a prosím, aby to bylo z mé strany považováno za projev dobré vůle.

Tamtéž uzavírá Jiří Hanák svůj sloupek slovy: „Co ale dělat? Je to běh na dlouhou míli. Dědkové a báby by měli pro změnu přemlouvat mladé, aby vstupovali do obou nejsilnějších stran a profoukli tak ta jedovatá pařeniště.“ Stává se mi to málokdy, ale pokud pan Hanák těmi dvěma nejsilnějšími stranami rozumí ČSSD a ODS (a ne ČSSD a KSČM podle posledního průzkumu CVVM), mluví mi z duše.

K článku pana Pehe „Co pohání Peake“ tamtéž musím jen podotknout, že mi připadá místy jako soubor dosti zlomyslných pomluv na adresu ODS. nemohu se zbavit dojmu,že pan Pehe se příliš okatě pokouší politiku nejen popisovat, ale (a to především) ji manipulovat. Myslím, že to komentátorovi nepřísluší.

Pan Bém, jak už jsem včera předznamenal, se podle toho, co řekl dnešnímu Právu, už zjevně těší na to, až se co by sto první koaliční poslanec usalaší po drákulovském způsobu premiérovi pod krkem a bude mu ssát politickou krev. Bylo by už z hlediska vyššího principu mravního záhodné mu v tom zabránit – nejsnadnější způsob jsou předčasné volby.

„Nejpravděpodobnější scénář bude podle mne takový: v pondělí se ukáže, že vláda dost poslanců nemá, ve středu se rozpustí Sněmovna a v červnu půjdeme k volbám,“ prohlásil pro MfD poslanec Gazdík, předseda poslaneckého klubu tIOP09-Starostové. Pan Gazdík je logicky uvažující optimista. V té souvislosti je třeba podotknout: pan John (a nevím, zda náhodou ne i pan Bárta) projevil jakýsi letmý příznak paniky, když začal přesvědčovat veřejnost i koaliční partnery, že po výkopu VV z vlády se budou na moci významně podílet i komunisté. Je těžké to chápat jinak než jako bezděčné přiznání, že „tvrdým“ Véčkařům teče do bot. A koalice by neměla zapomínat na kupodivu i taktické naučení( a příkaz): kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej. Vypadá to totiž, že teď se znovu tak trochu osvědčilo.

Před „vládou s odpadlíky“ varuje v dnešní MfD i Jiří Kubík, a čtenář Jan Pavlas tam píše: „Jsem přesvědčen, že tato vláda je lepší, než by byla nějaká jiná vláda, zvláště taková, která by byla podporována komunisty. Rozumějme dobře - držena pod krkem komunisty. Jenomže tato agonie nakonec pravici škodí. Žádejme od politiků odvahu k rázným činům. Ať se v tom pan Sobotka s komunisty konečně vykoupe.“ To je docela legitimní stanovisko, jen je třeba podotknout, že pan Sobotka má samozřejmě i možnost obstát.

Pátek 21. dubna: politická krize v ČR se blíží k vyvrcholení a rozuzlení. Sobotní odborová demonstrace na to nemá podstatný vliv, respektive je ji třeba brát jako blížící se živelnou pohromu: možná půjde jen o intenzivní, krátkodobou bouřku, možná o ničivé zemětřesení. Ovlivnit to už nijak nejde, takže není třeba si s tím dělat starosti.

Trochu mne mrzí, že ještě před rozhodujícím nedělním jednáním mi prakticky jako jediná platforma k tomu, abych řekl, co si o věci myslil, zbývají Události, které ovšem o víkendech mají sotva tisícovku návštěvníků denně. Do internetových Lidovek píšu podle dohody jen v týdnu, dostat to narychlo do papírových novin je prakticky nemožné. Takže se omezím na pár nesystematických poznámek v téhle rubrice.

Objevily se zprávy (živí je zejména poslankyně Kristýna Kočí, ale zdaleka není sama) že celá vzpoura Karoliny Peake je politická hra domluvená a koordinovaná s Vítem Bártou a postavená na principu „hodný a zlý policajt“. To je hodně vypjatá spekulace, kterou samozřejmě nelze vyloučit, zároveň ale platí, že brát ji vážně v úvahu je možné jen tenkrát, když má člověk po ruce nějaké pádné důkazy (nejen např. to, že Bártovy VV zatím nezačaly vymáhat na přeběhlících předem smluvenou „daň“ za zběhnutí ze strany, na to je přece dost času a bude to pěkný skandál) - a to ze zcela jednoduchého důvodu: protože jinak je to vůči „přeběhlíkům“ a paní Peake naprosto neslušné. Taky je třeba vzít v úvahu, že kdyby se sestavoval žebříček českých občanů podle jejich věrohodnosti, octla by se paní Kočí někde na chvostu. Aspoň až na další proto vycházím z toho, že paní Peake mluvila pravdu, když tvrdila, že vyděračská politika Bártových VV je pro ni nepřijatelná, a to je hlavní důvod, proč z VV odešla a chce se pokoušet o jinou politiku. Je to velmi pochopitelné, jen je škoda, že k tomu došla tak pozdě.

Podstatná věc ovšem je, že ODS (přesněji řečeno grémium ODS) se rozhodla neukončovat koaliční spolupráci s Věcmi veřejnými už na nedělním jednání, nýbrž předložit návrh na ukončení spolupráce výkonné radě, která se sejde v pondělí. Důvody jsou údajně formální: To, co proběhne v neděli (schůzka předsedů koaličních stran) je jen dohadovací řízení, které podle koaliční smlouvy musí proběhnout předtím, než některá ze stran vypoví jednostranně koaliční smlouvu. Podle předsedy poslaneckého klubu ODS Stanjury grémium navrhuje vypovědět koaliční smlouvu, podle výsledků jednání v neděli pak v pondělí výkonná rada rozhodne, že buď se uzavře nová koaliční smlouva na úrovni tří poslaneckých klubů (pan Stanjura se dušuje, že obnovení smlouvy s Věcmi veřejnými pana Bárty nepřichází v úvahu, ale formálně to možné je a v ODS zjevně existují významné hlasy pro toto řešení, nezapomeňme, že na existenci Bártových VV postavil své budoucí plány prezident Klaus, a ten má pořád ve straně významné slovo), nebo budou rychlé předčasné volby. Odvolání k výkonné radě znamená jednak odložení rozhodnutí o den, což považuji za nesmírně důležité, a jednak významný signál, že ODS není jednotná (takže si rozhodnutí grémia nemůže dovolit nechat výkonnou radou jen dodatečně schválit, což by možná neodpovídalo stanovám, ale pokud by v té věci byla jednota, nikdo by z toho nejspíš nedělal vědu). A teď: ve zprávě ČTK z 20. 4. (17.28 hod) se píše: „Schůzku koaličních partnerů zřejmě výrazně ovlivní to, zda se do té doby podaří vicepremiérce Karolině Peake dát dohromady desetičlenný poslanecký klub, což je pro Petra Nečase podmínka pokračování vlády opřené o skupinu kolem političky…“ Ve skutečnosti je to vzhledem k situaci úplně naopak: jen pokud by ODS dala v neděli jednoznačně najevo, že koaliční spolupráci s VV ukončuje, mohli by se ještě tři váhající poslanci rozhodnout pro paní Peake. A nemohu bohužel vynechat ani toto: Pan Nečas dal paní Peake jednoznačně najevo, že s ní bude spolupracovat jen v případě, pokud se jí podaří ustavit parlamentní klub. To fakticky znamená, pokud se jí podaří získat pro účast ve svém klubu pány Šťovíčka, Vysloužila a Chaloupku. Podmínka je to tvrdá, ale realistická, jinak pokusy o prodloužení života této vlády nemají ani ten nejmenší smysl (tím neříkám, že jinak ho mají). Pokud ovšem pan Nečas v této situaci začne provozovat koketování se zbytkovými VV, fakticky tak zpochybní, že by ODS byla schopna se opravdu rozhodnout i pro předčasné volby, a tím taky fakticky podrazí paní Peake, k níž je sice možné mít spoustu oprávněných výhrad, ale nedá se nechat stranou, že projevila dobrou vůli. A to se prosím nedělá. Znovu opakuji: základní politologické varování, které je v tomto případě třeba mít na paměti, je: kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej. Jen pokud budou ODS a pan Nečas opravdu se vší vážností odhodláni jít do předčasných voleb, může se stát, že v krajním případě třeba nebudou nutné (připouštím to jako možnost, které sice moc nevěřím, ale dá se to představit). Jenže: v opačném případě (pokud politika ODS v příštích hodinách nebude nesena vážným odhodláním vyvolat předčasné volby, což se ztělesní v okamžitém nedělním rozhodnutí přerušit koaliční spolupráci v rámci nynější koalice) předčasné volby stejně budou, jen později, v situaci, kdy volební vyhlídky ODS budou ještě výrazně horší, než jsou teď. Nedá se vyloučit, že si ODS vzhledem k vnitřním svárům a rozkladu nemůže rychlé a jednoznačné rozhodnutí ukončit účast v koalici s Bártovými VV dovolit. Pak jí ovšem není pomoci a rozumný politik v ODS může udělat jen jedno: rychle se porozhlédnout, kde nechal tesař díru.

V ODS se profiluje další sto první poslanec. Je to pan Michal Doktor, jak to všechno vypadá, sto první poslanec s lidskou tváří. Pana Nečase velmi nemá rád (neudělal ho ministrem), ale vládu jakž takž podporuje a proti paní Peake nic nemá. Naopak, upozorňuje, že se premiér snaží vyvolat dražbu, v níž by soutěžil Radek John (VV) s Karolínou Peake, kdo mu předloží lepší koaliční nabídku, a pokračuje: „Nehodlám se dívat, jak Petr Nečas zneužívá dobroty a řekněme odpovědnosti a cti Karolíny Peake, a ve chvíli, kdy si nebude vědět rady s jejími požadavky, bude zneužívat a používat Radka Johna a VV k prosazování svých zájmů.“ Ten citát v uvozovkách mi připadá velmi nadsazený, nemohu ovšem nepřiznat, že na tom, co pan Doktor říká, něco je.Paní Klasnová nevěří tomu, že by ODS i TOP09 chtěly opravdu předčasné volby. Je to prý od premiéra spíše mediální tvrzení. Proboha, je ji třeba co nejrychleji přesvědčit, že se mýlí! Protože já zase paní Klasnové vůbec nevěřím, že Bártovi jsou připraveni odejít do opozice. Odejdou tam, jen když jim nic jiného nezbude, a tuto situaci je třeba navodit. A ostatně, opakuji znovu, v případě předčasných voleb neodejdou do opozice,m ale někam úplně jinam. Což bude moc dobře.Předseda VV John prohlásil na otázku redaktora Práva, že pan Moroz je jeho poradce, ale neovlivňuje VV. A „jeho ovlivňuje stejně jako paní Naftová premiéra.“ Paní Nagyová ovšem ze své funkce ovlivňuje Nečase jako premiéra, kdežto pan Moroz ovlivňuje pana Johna jako předsedu strany.JUDr. Hana Marvanová žádá (coby představitelka sdružení Veřejnost proti korupci), aby ministr vnitra zadal svým expertům vypracování analýzy vnitřního fungování politické strany VV (informace ze soudu s Bártou podle ní ukazují, že strana nemusela fungovat na demokratickém principu, což by odporovalo ústavě a zákonu o politických stranách). Poprvé v životě se mi přihodilo, že s něčím, co navrhuje paní doktorka, mohu souhlasit, a v tomto případě velice rozhodně. Mluvčí ministerstva vnitra Pavel Novák tvrdí, že aby ministerstvo mohlo o něčem rozhodovat musí mít k dispozici relevantní podklady, které musí někdo předložit. Ať to tedy sdružení Veřejnost proti korupci udělá, aspoň bude k něčemu dobré.V Břeclavi, kde tři neznámí výtržníci přizabili patnáctiletého kluka (on vypověděl, že šlo o Romy), se chystají na neděli hned tři demonstrace. Jihomoravský hejtman Hašek se v té souvislosti vyjádřil: „Zákon a pořádek si tady narušovat nenecháme. Mám plnou důvěru v Policii ČR.“ Nic proti tomu, jen ta dikce mi připomíná známé „republiku si rozvracet nedáme“. Je to náhoda?Odborářský boss Zavadil prohlásil v předvečer velké demonstrace: „Politici dělají z lidí totální blbce, protože každý vidí, že premiérovi jde o to udržet za každou cenu vládu a získat přeběhlíky z Věcí veřejných.“ Jednak musím ocenit intelektuální vytříbenost těchto slov, jednak upozornit, že pan Zavadil verbálně nejde snad oproti ODS a vládní koalici, ale podle politikům všeobecně. Politiky je třeba vystřídat někým jiným, ale kým? Panem Zavadilem? Nevěřím, že má takové ambice, myslím, že jeho vztahy k Lidovému domu jsou zcela idylické. Tak ale jaký smysl mají takové řeči?Jiří Paroubek dostal pěstí. Prý. Stalo se tak ve středu odpoledne na Malostranském náměstí. Muž byl prý opilý, měl s sebou komplice, který si útok natáčel. Pan Paroubek poté, co dostal pěstí, odešel požádat policii o pomoc, když se pak vrátili na místo, už tam útočník ani natáčející nebyli. To jde zvláštní: pan Paroubek už v současné době není nikým, kdo by na sebe přitahoval pozornost veřejnosti (i když by mu to přišlo vhod). Útočník byl opilý, ale akce byla připravená, protože měl u sebe nahrávajícího. Byl to opravdu nahrávající od toho opilce, proč by si opilci předem pořizovali nahrávající? A vůbec, viděl ten incident ještě někdo kromě pana Paroubka? Věřím, že se to vyjasní.

Sobota 21. dubna: nejprve pár slov k odborové demonstraci.

1) Účast byla velká, i když ne tak, jak uvádějí organizátoři (120-150 tisíc lidí), organizátoři z profese přehánějí. Policie mluví o 80-90 tisících účastníků. Je to prý nejvíc od listopadu 1989 (nepamatuji se už, jak velké byly demonstrace iniciativy „Děkujeme, odejděte“). V každém případě je to úspěch, už jen proto, že účast je o řád větší než na obdobných demonstracích loni. Nálada ve společnosti se výrazně změnila.

2) Předseda ČMKOS prohlásil zdvořile: "No, kterej blbec to vymyslel? Tahle demonstrace je sociální. Domníváme se, že je potřeba, aby vláda podala demisi." Požadavek demise vlády je politický požadavek a je to společný požadavek ČSSD a odborových svazů, které pracují propojeně, trochu podobně jako v letech 1945-8 (jen trochu, samozřejmě, má to daleko k dokonalosti, na to je dnes u nás moc velký nepořádek a opoziční ideologie není tak konzistentní, jako ta bolševická, která měla charakter náboženství). Z okolností plyne, že vláda musí dostat strach, a ze strachu podat demisi. Tím by se vytvořilo zdání legálnosti, zase trochu podobné tomu z února 1948 (zde jde ovšem nanejvýš o sametový Únor, případně Únor s lidskou tváří). Vláda může buď sama požádat o důvěru, v případě, že ji nedostane, odstupuje, nebo může opozice požádat o nedůvěru vládě, a když uspěje, vláda odstupuje. To jsou dvě legální cesty. Aby vláda sama od sebe podala demisi, je sice taky možné, ale v dané situaci to znamená, že se podělala. A znamenalo by to precedens: pouliční nepokoje jsou legitimní způsob, jak v demokratickém státě svrhnout vládu.

3) Jen mimoděk: výrazivo, jaké používá pan Zavadil, nebylo ne demonstraci ojedinělé, pan Zavadil se jím zřejmě přibližuje těm, které svolal. Cituji: havěť (poměrně ještě mírné), parchanti, šašek (na adresu premiéra).

4) K tomu, aby se vláda podělala, slouží vyhrožování: Vláda by si neměla zahrávat s míněním občanů, eskalace by mohla být velmi,velmi rychlá a velmi tvrdá. Podobné hlasy zní už nějakou dobu např. z komentářové stránky Práva. Spojení politického dejme tomu hnutí (odbory + ČSSD nejsou zatím žádná politická strana) s propagandou v novinách je rovněž něco, co tu už bylo.

5) To, co organizátoři demonstrací chtějí, je sice možná trochu popletené, ale dost dalekosáhlé. Lídr ASO Dufek prohlásil: „Nastal čas abychom republiku zachránili sami. (Revoluční lid musí vyrvat vládu svých věcí z nekompetentních rukou a chopit se jí sám. Podobně hovořila i doc. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D.: Musíme získat tenhle stát, protože ten je náš.“ bd) Potřebujeme novou ústavu, která bude sloužit občanům, a ne jen politikům a jejich kmotrům. Ústavu, která by zabránila tunelování.“ Zde promluvila velká ústa táborového řečníka. Nevím, čím slouží nynější ústava politikům a jejím kmotrům a jak může ústava bránit tunelování. Ale to není to nejdůležitější: Podstatná věc je zásadní změna ústavy. To znamená, že se změní režim: zanikne ten polistopadový, sloužící politikům a kmotrům a umožňující tunelování, a vznikne nový, spravedlivý. Kráčíme tedy vstříc Druhé (české) republice. Zase: analogie jsou vždycky nepřesné, ale pamatuji se jako student na to, když se mi dostal do rukou katolický literární (a taky politický) časopis Řád z pomnichovské doby. Byl plný článků od autorů, z nichž některých jsem si jako spisovatelů a uměleckých kritiků docela vážil: všichni byli posedlí myšlenkou, že konečně padl nenáviděný masarykovský režim a teď se nám konečně otvírá možnost postavit nový, správný, na základech integrálního katolicismu. Byla to představa přízračně blbá (zbytkové Československo bylo obklíčeno Třetí říší a bylo jen otázkou týdnů a měsíců, kdy ho Hitler spolkne) a to, co její nositelé produkovali, bylo strašně odporné, už kdyby šlo jen o kopání do někoho, kdo leží na zemi a nemůže se bránit (šlo ale o víc). Pravda, teď nám, aspoň na první pohled, žádný Hitler nehrozí. Nicméně, shrnuto a podtrženo: pan Dufek žádá de facto změnu režimu, ačkoli o tom nejspíš vůbec neví.

5) Demise vlády není jediný politický požadavek. Na demonstraci mimo jiné zaznělo: „Nemůžeme tyhle reformy podpořit, my je musíme zrušit.“ (viz též výše zmíněné nastal čas, abychom republiku zachránili sami, musíme získat tenhle stát, protože ten je náš). To je možné jen revolučním politickým rozhodnutím, protože podle ústavy a zákona je k tomu kompetentní jen parlament nebo Ústavní soud. Pan Zavadil sice zase jen volil silácká slova, jaká lidé na náměstí chtěli slyšet, ale už to samo o sobě je příznačné. A šéf ASO Dufek to řekl ještě lépe: „Chceme nové volby. Když nebudou volby, generální stávku. A paralyzujeme tuto zem, dokud ta vláda nepadne.“ I to je plán vpravdě revoluční. Navíc, vyplývá z toho, že tato zem je něco, co si nic lepšího než paralyzování nezaslouží, nás se to paralyzování nedotýká. Je příznačné, že pan Dufek neřekl „paralyzujeme naši zem“, to by totiž ani dost dobře nešlo.

6) Zdůrazňuji, že nevěřím v opakování února 1948 ani druhé čs. republiky. Nic podobného nám nehrozí, dějiny se neopakují, a nepodezírám ani trochu organizátory demonstrací, že by něco takového měli na mysli. Jen upozorňuji na očividné analogie, které oni prostě ve svatém rozčilení necítí, a na to, že vzhledem k těmto analogiím může mít jejich úsilí, jak kdysi, v neblahých dobách mého mládí, říkával stařičký zrádce Ludvík Svoboda, „nedozírné následky“.

Pokračování: Podle sobotního Práva teď Nečasův kabinet závisí na třech lidech: Šťovíčkovi, Chaloupkovi a Vysloužilovi. To je v zásadě pravda, i když situace se trochu změnila: Vysloužil se už k paní Peake přidal, naopak Chaloupka ohlásil, že zůstává ve VV (ale řekl to takovým způsobem, že případnou dezerci úplně nevyloučil. Podstatné je, že v Právu v této situaci nejmenovali poslance Doktora, který momentálně kandiduje na koaliční stojedničku. Pokud by paní Peake získala dalších devět lidí, stojednička pana Doktora by přece jen dost vybledla, což by bylo moc dobře.Pan poslanec Doktor v rozhovoru pro Právo prohlásil, že s paní Peake není v žádném dohodovém kontaktu, pokud jde o „spolupráci na formátu podpory této vlády“. Chybí mu v jejím klubu „jakýkoliv programový dokument“ a politická zodpovědnost. Nebude nikomu vypisovat bianko šek, a pokud nebude debata o koaliční spolupráci okamžitě překlopena na kvalitativní debatu o tom, zda bude formulován program, nebude v těchto jednáních pokračovat. Přitom „veškeré mé politické požadavky formulované v minulosti i budoucnosti vycházejí z konzervativních zásad. Díky nim jsem byl zvolen, na tom se nic nemění“. Pan Doktor mluví jako kovaný konzervativec, který spadl z višně. Vládní koalice se brzy po volbách octla v situaci, že místo, aby plnila svá ušlechtilá konzervativně liberální předsevzetí (rovné daně, malý, ale silný stát apod.) musí zachraňovat stát v krizi, o níž nikdo, ani ona sama, nečekal, jak bude vleklá a hluboká. A opakuji: ta situace je jako hluboká a neklidná voda: ten, kdo do ní spadne, génius i blb (příměr jsem si vypůjčil od F. X. Šaldy), levičák i pravičák, musí v podstatě dělat tytéž pohyby, aby se neutopil. Z toho hlediska nepovažuji za úplně korektní srovnání (program, vládní prohlášení, skutečnost), které dnes přinesly v domácím zpravodajství Lidové noviny. Elegantní konzervativní a socialistické piruety se dají provozovat, pokud je hladina dostatečně zamrzlá, a to není. Je mi líto, ale ČSSD a odbory se snaží využít nynější situace ke změně politických poměrů (povahu té změny nespecifikuji, jde mi je o to, že jde o změnu) revoluční cestou. Tomu je třeba čelit, ne v zájmu „pravice“ či „konservatismu“, ale v zájmu této nešťastné země. Dnešní vláda má na vyhrocení situace sama velkou vinu, ještě kdyby si byla po dohodě se sociálními demokraty řekla o předčasné volby před třemi týdny, vzala by revolucionářům z ČSSD, ČMKOS a ASO vítr z plachet. Teď jí nezbývá než držet pozice, proto, aby se zachoval legitimní způsob vládnutí v ČR. A ne podávat demisi, žádat o důvěru či navrhovat předčasné volby. Nezbývá jí, než nechat se v krajním případě doslova svrhnout, aby bylo jasné, o co jde. Aby bylo jasné to, co v únoru 1948 taky díky indolenci nekomunistických stran a prezidenta Beneše jasno nebylo. A znovu zdůrazňuji: nemyslím si, že by ČSSD a odbory vědomě usilovaly o převrat „únorového“ typu. Snaží se jen hrát politickou hru ve vlastním zájmu s fauly, které jsou v demokracii nepřípustné, a proto se jejich politika trochu v tom či onom podobá té „únorové“. Pan Doktor by, jak uvedl pro MfD, do klubu paní Peake šel, jen kdyby jeho poslanci byli nezávislí(!!!). Nic nevidí a ničemu nerozumí, hraje taky jen krátkozrakou politickou hru ve vlastním zájmu, a proto je třeba ho nechat plavat s konzervativním transparentem v rukou. Třeba se neutopí (viz příměr výše).Pokud vláda nepožádá o vyjádření důvěry, zváží ČSSD možnost dalšího hlasování o důvěře. Dnes, po velmi úspěšné odborové demonstraci, je situace o dost jiná, a musím přiznat, že jsem změnil názor: vláda se musí vystavit tomuto hlasování. Pokud prohraje, bude formálně legitimním způsobem svržena, což je O.K. Ale nemůže už na svém svržení aktivně spolupracovat. Do této krajně nevýhodné situace se dostala vlastní vinou.

Pondělí 23. dubna: Noviny jsou dnes plné sobotní velké odborářské demonstrace. Mohu tedy doplnit to, co už jsem napsal do (úterní, píšu tyhle řádky v úterý dopoledne) MfD o další pozoruhodné momenty: Tak např. předseda odborářského svazu Kovo Josef Středula (podle jména soudím, že je to v rámci odborů jakýsi centrista) Prohlásil: „Odmítáme vládu, která vládne pouze pro sebe a pro své kmotry. My, účastníci demonstrace 21. dubna 2012 na Václavském náměstí v Praze (vida, mluví za všechny, bd), jsme vaši demisi již přijali.“ V druhé větě zní jakási reminiscence na velmi známá slova Klementa Gottwalda, pronesl je (aspoň podle historika Pernese) 25. února 1948 taky na Václaváku, přesně zněla: "Občané, občanky, soudruzi, soudružky. Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal.“ Jistě, panu Středulovi to nemůže nikdo dokázat. Duchaplné, že? V rozhovoru pro dnešní Právo předseda ČMKOS Zavadil zopakoval to, co davům na Václavském náměstí ohledné ústavy přednesl jeho kolega a konkurent Dufek: „Tyto akce mohou přispět k pádu vlády a k prosazení potřebných změn v politickém systému včetně změn ústavy a zákonů tak, aby došlo k zajištění nepoctivě nabytých majetků a aby se zamezilo dalšímu tunelování.“ Mimochodem, slovo „pád“ je zajímavé a příznačné: upadnout může někdo tak, že upadne sám a jaksi bez cizího přičinění, nebo mu někdo pomůže (tj. svrhne ho). Nejpohodlnější je, když za něj někdo zařve tak silně, až upadne. To ale nemusí vždycky fungovat. Tedy předněji řečeno, byl bych velmi pro to, aby to v tomto konkrétním případě tak nefungovalo.

Jakási účastnice odborové demonstrace si postěžovala reportérovi MfD, že si svačinu ona a její muž (přijeli ze Znojma) musí platit ze svého. Vida, tak přece jen mám něco se sobotními demonstranty společného. Já si taky musím svačinu platit ze svého.

Na nedělní schůzce koaliční (stále ještě) trojky došlo k dohodě, že koalice skončí v pátek 27. dubna (znamená to faktický vyhazov VV z koalice). Věci Veřejné se podle společného prohlášení (přednesl ho premiér Nečas) s dosavadními koaličními partnery dohodly, že podpoří ty návrhy, které 11. dubna schválila vláda (jsou koaličně dohodnuty). Tahle dohoda mi už na první přečtení připadala mimořádně konstruktivní na to, aby mohla vydržet, a taky že jo, nevydržela. John prohlásil, že VV nechtějí umožnit „v této chvíli“ vládu sociální demokracie s komunisty“. Jistě, ta by mohla vzniknout až po mimořádných volbách, při nichž by se VV propadla do politického podsvětí. Je jednak hezké, že říká „v tuto chvíli“, a jednak, vyřčené je třeba doplnit ve smyslu „nechceme umožnit vládu ČSSD s komunisty, a to je tak všechno, co jsme pro vás (naše koaliční partnery) ochotni udělat. Není to nic překvapivé, vypadalo to tak často i v minulosti.

Karolina Peake získala další poslance z VV, aby hlasovali pro vládu: pánové Chaloupka a Šťovíček chtějí vládu podporovat, zároveň však zůstávají v klubu VV. To je velmi problematická podpora. Původní Nečasův požadavek (od něho teď premiér začíná couvat) bylo, že paní Peake vytvoří poslanecký klub, s nímž bude mít ODS a TOP09 „spolehlivou většinu“ v PS. To je jakési minimum, na němž se dá stavět. Pokud by se kromě opírala o členy klubu VV, bude to přinejmenším tak nespolehlivé, jako kdyby se opírala o pány Béma a Doktora. Ti budou v zásadě pro vládu hlasovat jen tenkrát, když bude jasné, že má většinu i bez nich (řídké výjimky případně potvrdí pravidlo).

Se zájmem jsem si přečetl článek pana Kmenty v MfD. A mám k němu připomínky: pan Kmenta vzpomíná na vydírání lidovců v první polovině devadesátých let. Jak mohl proboha zapomenout na vydírání ODA? To bylo přinejmenším stejně vydatné. Srovnání přeběhlíků (na jedné straně Wagner a Teplík, Pohanka a Melčák, a na druhé Karolina Peake a spol.) přece jen trochu kulhá (k tomu se vrátím v dnešní glose). A na rozdíl od něho bych si netroufl říci, že Vondra, Gross i „jeden Vít Bárta se všemi těmi obstrukcemi a šílenostmi“ by mi byli milejší než komunisti. Tihle lidé ve skutečnosti budují jednosměrku ke komunistům, z níž skoro není úniku. A konec konců nejde o “komunisty“. Jde o nějaký nový režim, o němž se dá říci těžko něco určitějšího než to, že budeš nezanedbatelně méně svobodný než ten dnešní. A komunisté v něm mohou hrát stejnou roli, jakou dnes hrají v Rusku. Roli opozice, která je úplně neplodná a tudíž není vůbec nebezpečná a lze ji tolerovat.

LN přinesly tematickou stránku o odškodňování studentů, vyloučených za minulého režimu z politických důvodů ze studia. Původní návrh ministerstva školství byl, aby odškodněni byli všichni vyloučení až do roku 1989, pak z toho vyšlo, že nárok mají jen ti, kteří byli postiženi do roku 1956. Toto „úsporné opatření“ je docela nesrozumitelné, upozorňuje na to i ombudsman Varvařovský. Vyhazov v roce 1978 se od vyhazovu v roce 1950 zase až tak podstatně nelišil. Jeden jako druhý nemohli studovat.

Pondělí 23. dubna: Noviny jsou dnes plné sobotní velké odborářské demonstrace. Mohu tedy doplnit to, co už jsem napsal do (úterní, píšu tyhle řádky v úterý dopoledne) MfD o další pozoruhodné momenty: Tak např. předseda odborářského svazu Kovo Josef Středula (podle jména soudím, že je to v rámci odborů jakýsi centrista) Prohlásil: „Odmítáme vládu, která vládne pouze pro sebe a pro své kmotry. My, účastníci demonstrace 21. dubna 2012 na Václavském náměstí v Praze (vida, mluví za všechny, bd), jsme vaši demisi již přijali.“ V druhé větě zní jakási reminiscence na velmi známá slova Klementa Gottwalda, pronesl je (aspoň podle historika Pernese) 25. února 1948 taky na Václaváku, přesně zněla: "Občané, občanky, soudruzi, soudružky. Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal.“ Jistě, panu Středulovi to nemůže nikdo dokázat. Duchaplné, že? V rozhovoru pro dnešní Právo předseda ČMKOS Zavadil zopakoval to, co davům na Václavském náměstí ohledné ústavy přednesl jeho kolega a konkurent Dufek: „Tyto akce mohou přispět k pádu vlády a k prosazení potřebných změn v politickém systému včetně změn ústavy a zákonů tak, aby došlo k zajištění nepoctivě nabytých majetků a aby se zamezilo dalšímu tunelování.“ Mimochodem, slovo „pád“ je zajímavé a příznačné: upadnout může někdo tak, že upadne sám a jaksi bez cizího přičinění, nebo mu někdo pomůže (tj. svrhne ho). Nejpohodlnější je, když za něj někdo zařve tak silně, až upadne. To ale nemusí vždycky fungovat. Tedy předněji řečeno, byl bych velmi pro to, aby to v tomto konkrétním případě tak nefungovalo.

Jakási účastnice odborové demonstrace si postěžovala reportérovi MfD, že si svačinu ona a její muž (přijeli ze Znojma) musí platit ze svého. Vida, tak přece jen mám něco se sobotními demonstranty společného. Já si taky musím svačinu platit ze svého.

Na nedělní schůzce koaliční (stále ještě) trojky došlo k dohodě, že koalice skončí v pátek 27. dubna (znamená to faktický vyhazov VV z koalice). Věci Veřejné se podle společného prohlášení (přednesl ho premiér Nečas) s dosavadními koaličními partnery dohodly, že podpoří ty návrhy, které 11. dubna schválila vláda (jsou koaličně dohodnuty). Tahle dohoda mi už na první přečtení připadala mimořádně konstruktivní na to, aby mohla vydržet, a taky že jo, nevydržela. John prohlásil, že VV nechtějí umožnit „v této chvíli“ vládu sociální demokracie s komunisty“. Jistě, ta by mohla vzniknout až po mimořádných volbách, při nichž by se VV propadla do politického podsvětí. Je jednak hezké, že říká „v tuto chvíli“, a jednak, vyřčené je třeba doplnit ve smyslu „nechceme umožnit vládu ČSSD s komunisty, a to je tak všechno, co jsme pro vás (naše koaliční partnery) ochotni udělat. Není to nic překvapivé, vypadalo to tak často i v minulosti.

Karolina Peake získala další poslance z VV, aby hlasovali pro vládu: pánové Chaloupka a Šťovíček chtějí vládu podporovat, zároveň však zůstávají v klubu VV. To je velmi problematická podpora. Původní Nečasův požadavek (od něho teď premiér začíná couvat) bylo, že paní Peake vytvoří poslanecký klub, s nímž bude mít ODS a TOP09 „spolehlivou většinu“ v PS. To je jakési minimum, na němž se dá stavět. Pokud by se kromě opírala o členy klubu VV, bude to přinejmenším tak nespolehlivé, jako kdyby se opírala o pány Béma a Doktora. Ti budou v zásadě pro vládu hlasovat jen tenkrát, když bude jasné, že má většinu i bez nich (řídké výjimky případně potvrdí pravidlo).

Se zájmem jsem si přečetl článek pana Kmenty v MfD. A mám k němu připomínky: pan Kmenta vzpomíná na vydírání lidovců v první polovině devadesátých let. Jak mohl proboha zapomenout na vydírání ODA? To bylo přinejmenším stejně vydatné. Srovnání přeběhlíků (na jedné straně Wagner a Teplík, Pohanka a Melčák, a na druhé Karolina Peake a spol.) přece jen trochu kulhá (k tomu se vrátím v dnešní glose). A na rozdíl od něho bych si netroufl říci, že Vondra, Gross i „jeden Vít Bárta se všemi těmi obstrukcemi a šílenostmi“ by mi byli milejší než komunisti. Tihle lidé ve skutečnosti budují jednosměrku ke komunistům, z níž skoro není úniku. A konec konců nejde o “komunisty“. Jde o nějaký nový režim, o němž se dá říci těžko něco určitějšího než to, že budeš nezanedbatelně méně svobodný než ten dnešní. A komunisté v něm mohou hrát stejnou roli, jakou dnes hrají v Rusku. Roli opozice, která je úplně neplodná a tudíž není vůbec nebezpečná a lze ji tolerovat.

LN přinesly tematickou stránku o odškodňování studentů, vyloučených za minulého režimu z politických důvodů ze studia. Původní návrh ministerstva školství byl, aby odškodněni byli všichni vyloučení až do roku 1989, pak z toho vyšlo, že nárok mají jen ti, kteří byli postiženi do roku 1956. Toto „úsporné opatření“ je docela nesrozumitelné, upozorňuje na to i ombudsman Varvařovský. Vyhazov v roce 1978 se od vyhazovu v roce 1950 zase až tak podstatně nelišil. Jeden jako druhý nemohli studovat.

Úterý 24. dubna: dnes se uskutečnilo první hlasování v PS po rozvalu dosavadní koalice. Věci veřejné zřejmě počítaly s tím, že koalice skončí oficiálně až dnes. Grémium VV už včera rozhodlo o odchodu do „konstruktivní opozice“ a John, jak jsem ostatně předpokládal (viz poznámky k včerejšímu dni), dal najevo, že to, co si dohodli lídři koaličních stran v neděli, už dnes neplatí a že VV ani náhodou nepodpoří vše, co bylo už před rozvalem dohodnuto v koalici a na vládě. Nečas dal poté na vědomí, že koalici pokládá za rozpadlou a žádné další schůzky se k tomu už konat nemusejí. V pátek se bude hlasovat o důvěře vládě – paní Peake se nepodařilo rozmnožit svou platformu natolik, aby mohla vytvořit poslanecký klub: potřebuje 10 poslanců, o tom, kolik jich má, se doposud zprávy v médiích neshodují, buď je jich sedm nebo osm, údaje o tom, zda se poslanec Vysloužil hlásí k platformě nebo ne, se různí. Dá se to vůbec spolehlivě zjistit? Možná na to nemá pevný názor ani on sám. Vláda si tak hlasováním o důvěře chce ověřit, kolik poslanců ji vlastně podporuje. Test je velmi nespolehlivý, protože přinejmenším bártovské VV nedopustí, aby vláda padla, pokud bude zjevné, že pak by následovaly se železnou nutností předčasné volby, a pokud bude zároveň jasné, že preference VV jsou minimální, což bude, chtěl bych doufat, jasné od nynějška až do skonání věků. To ale bude taky všechno, co pro vládu udělají, nedovolí jí umřít, ale společně s opozicí jí nedovolí udělat vůbec nic rozumného. Pak nelze taky zapomenout na latentní klausovskou frakci v ODS (moc by mne zajímalo, zda bártovci nejsou taky latentní klausovská frakce). Páteční důvěra vládě (nepochybuji, že ji dostane) nám toho moc neřekne.

A ostatně: vláda má jedinou možnost jak (snad) dosáhnout proti opozici, klausovcům a Klausovi a většině veřejnosti církevní restituce: totiž spojit hlasování o nich s hlasováním o důvěře vládě. Partyzání z Věcí veřejných zatím zcela zjevně nejsou připraveni riskovat předčasné volby. Jenže k tomu, aby to vláda udělala, musí být sama připravena riskovat předčasné volby.

Pan předseda Sobotka je náročný opoziční šéf: tvrdě požadoval na vládě, aby si řekla o důvěru v PS. Když se Nečas rozhodl, že to udělá, tvrdí teď, že „většina získaná za pomoci odpadlíků … vládě nepomůže k důvěře veřejnosti. Jediným slušným a poctivým řešením by byly nové volby.“ Z toho, zdá se, plyne, že z hlasování o důvěře vládě by měli být vyloučeni odpadlíci. O tom, kdo je odpadlík, se rozhodne podle toho, komu dá dotyčný hlas při hlasování o důvěře vládě, poslední slovo při rozhodování o odpadlictví bude mít pan Sobotka. (Jistě předčasné volby by byly řešení, ale ČSSD s odbory už situaci vyhnaly natolik na ostří nože, že vládě nezbývá, než nátlakovým akcím čelit, a to tak dlouho, dokud nebude, jak se říká, „svržena“, ať už obvyklým, nebo revolučním způsobem; historické zkušenosti praví, že nejvhodnější je kombinace obojího).

Věci veřejné jsou vůbec zábavná strana. Paní ThDr. Klasnová (nevím proč si, když ji vidím, vždycky vzpomenu na pohádku Josefa Čapka o tlustém pradědečkovi a loupežnících) z protestu rezignovala na funkci místopředsedkyně PS. „Pro mě je nepřijatelné přijmout premiérovu nabídku, že když budeme hodní, tak si budeme moci ponechat funkce ve Sněmovně. Jak oznámil premiér Nečas, dohodly se v neděli na koaliční trojce ODS a TOP9, že neotevřou žádnou otázku při obsazování parlamentních funkcí a nebudou chtít, aby představitelé VV ze sněmovních funkcí odcházeli. Jistě, bylo to asi v kontextu s Johnovým prohlášením, že VV jako celek podpoří to, na čem se vláda dohodla 11. dubna. Ale bylo to opravdu postaveno tak – pokud vy podpoříte, my neotevřeme? A nutil někdo pana Johna, aby takový závazek udělal? Pokud ho nutil, měl to odmítnout tenkrát, a hlavně to měl taky tenkrát veřejně říci, a ne dělat cirkus teď.

Když se podívám na foto poslance Doktora, zveřejněné v dnešním Právu, jde na mne trochu hrůza. Takového koaličního partnera bych nechtěl. Jistě, fotografie není žádné spolehlivé svědectví o fotografovaném. O lecčems však vypovídá to, co je pod fotografií. Pan Doktor informuje o tom, že v klubu ODS budou problémy s progresivní daní (velmi mírně progresivní) a s církevními restitucemi. Pokud jde o církevní restituce, vystupuje prý v klubu ODS „otevřeně“ proti až deset poslanců, oficiálně však představitelé ODS podle Práva nechtějí být konkrétní. To je velmi vykutálené, lze z toho vyvodit, že deset poslanců je otevřeně proti, ale nikdo se to nesmí dozvědět. Deset bylo při koaliční většině 118 málo, jejich otevřenost by tedy nejspíš nepřerostla v otevřenost při hlasování. Teď se situace změnila. Pan prezident se už proti restitucím veřejně vyslovil, pak kardinálu Dukovi slíbil, že už to dělat nebude, jistě, ani nemusí, stačí, když to ví těch deset v PS. (Jinak v této souvislosti je třeba uvést: z toho, co říkal pan Zavadil před demonstrací a na ní - Nečas má přijít s demisí na Hrad a prezident ji má podepsat perem, které si přivezl z Chile, musím přiznat, že to bylo docela povedené -, jednoznačně plyne, že organizátoři demonstrací považují pana prezidenta za šaška podobně, jako považoval kdysi Klement Gottwald za šaška dr. Edvarda Beneše).

Václav Bělohradský zveřejnil dnes v Právu rozsáhlý článek o protestech této doby. Domnívá se, že dnešní postindustriální společnost se liší od společností předešlých tím, že se v ní otevřel prostor pro hodnoty postmaterialistické, na které člověk doby industriální, sužovaný nedostatkem, musel rezignovat. „Hojnost konzumní společnosti otevřela prostor pro otázky smyslu, které člověk průmyslové doby, hnaný strachem o přežití, neměl možnost klást.“ Musím se přiznat, že na to, abych to mohl přijmout, jsem moc velký socialista. Jednak si dovoluji upozornit, že v postindustriální společnosti, o niž mluví pan Bělohradský, žije dnes tak zhruba čtvrtina lidstva, velká část jich živoří v době předindustriální a minimálně miliarda žije ve společnosti ekonomického liberalismu, upevňovaného komunistickým terorem (ČLR). A za druhé, nevěřím, že by ty zbývající tři čtvrtiny neměly (a že v industriální a předindustriální minulosti lidé neměli) dost času na to, co pan Bělohradský nazývá „otázkami smyslu“. Na to měli lidé čas vždycky, jinak by neexistovalo nic jako vývoj a pokrok. S radostí však beru na vědomí, že pan Bělohradský upozorňuje: „Nedostatek, hněv a strach nejsou demokraté“. Myslím si to taky.

Island je pozoruhodná země: odsoudili tam ministerského předsedu za to, že v minulosti dělal špatnou politiku (podílel se na ekonomickém a finančním krachu ostrova). Sešel se na to „zvláštní tribunál“ a uznali ho vinným v jednom ze čtyř bodů obžaloby. Do basy však nemusí. Na Islandu prý probíhá už nějako u dobu „revoluce hrnců a pánví“, během níž Islanďané rozhodli neplatit dluhy zahraničním věřitelům. Zřejmě si obyvatelé té hrdé země vzpomněli na své vikingské kořeny. Dělá to na mne dojem, že se Island proměnil v jakousi Ukrajinu s lidskou tváří. Tam se zavírá natvrdo, každá vláda musí počítat s tím, že po tučných čtyřech letech vlády bude následovat minimálně patnáct hubených let v nějaké charkovské base. Island už je dál.

Právo přineslo velký rozhovor s někdejším ředitelem tzv. legendárních Slušovic Františkem Čubou. Pan ing.Čuba je typickým příkladem lidí, kteří dnes opět vystrkují čumáčky, celí natěšení, že po dvaceti chmurných letech opět přichází jejich doba. Autorka rozhovoru předesílá, že „dnes se ukazuje, že (v roce 1993, v době kapitalistického temna, bd) byl zlikvidován „slušovický Baťa“ s lidskou tváří“. Tedy na rozdíl od vykořisťovatele Bati měl pan Čuba lidskou tvář. Nemůžu než zopakovat své menšinové stanovisko: úspěchy pana Čuby v době zahnívajícího bolševismu byly založeny na nadstandardních vztazích s načalstvem, hlavně tím, co mělo na starosti hospodářství, a jeho úspěch byl úspěchem závodníka, který díky tomu může ne závodní dráze běžet v trenýrkách, zatím co ostatní jsou od pat až po pás zavázáni v jutových pytlích. Podle ing. Čuby by Agrokombinát Slušovice, pokud by byl pokračoval i na dále (a nebyl „znárodněn“ novou kapitalistickou elitou) měl obrat skoro 150 miliard korun. Jistě, a jaký „obrat“ by měla dnes „ČSSR“, kdyby nepřišel Gorbačov a nepadl Jakeš! Podotýkám jen, že ing. Čuba je stoupencem tzv. hmotné zainteresovanosti pracujících a v rozhovoru uvádí pěkný příklad, který na závěr cituji: „Můj otec pracoval dva roky jako předseda JZD na slovenském pomezí, kde byl největší problém s kosením luk. Byly příliš příkré, a protože se tam mechanizace nedostala, musely se kosit ručně. Utvořily se skupiny chlapů s kosami a nahoru na kopec byl donesen demižon slivovice. Když chlapi dosékli až na vrchol, mohli se napít. Můžu vám říct, že nikdy předtím jsem takové pracovní tempo neviděl. Aktivizační faktory fungují, ale u každého člověka musíte najít ten hlavní a to je už individuální.“

Středa 25. dubna: včerejší hlasování o přesun programu schůze PS na příští týden dopadlo 100 : 89.Předpokládá se, že při hlasování o důvěře bude mít vláda dostatečnou většinu, tj. 103 až 104 hlasů. Hlasů nějak aspoň minimálně zajištěných členstvím poslanců v klubech nebo „platformě“ paní Peake má ovšem buď rovných 100, nebo 99 (podle toho, kam patří pan Vysloužil). K věci se ještě vrátíme.

O nepřehlednosti situace svědčí i zvláštní nejistota ohledně poslance Béma. Už jsme si všiml, že na stránkách Poslanecké sněmovny je pořád uváděn jako člen klubu ODS (Klub má tak 52 hlasů místo faktických 51, což pozorovatele velmi plete). Aby přestal být členem, musel by Pan Bém totiž buď rezignovat, nebo být vyloučen, což dá jak rozum, tak jednací řád sněmovny. Vedení klubu zřejmě počítalo s tím, že pan Bém přestal být členem bez toho, sám od sebe. To byl, jak se ukazuje, předčasný optimismus. Pan Bém vystoupit nehodlá a bude ODS bourat zevnitř. Je to v dané situaci pohodlnější.

Průzkum agentury Median nepotvrdil výsledek CVVM, podle něhož už komunisté předhonili ODS. Podle Medianu vede ČSSD s 31%, na druhém místě je ODS s 19,5 procenty, třetí komunisté by získali jen 13%, TOP09 11%. Do sněmovny by se dostali i lidovci s 6%. Podle toho by byla dnes „pravice“ ve stejné situaci jako za Paroubkovy vlády předtím, než se prosadila Strana zelených. Jen místo ODS jsou tu teď dvě strany, ODS a TOP09, mají dohromady prakticky stejně jako ČSSD. Problém je, že komunisté jsou víc než dvakrát silnější než KDU, a další subjekt, který by to vyvážil, neexistuje. Navíc, pokud by tu byl, je dosti pravděpodobné, že by to bylo něco ještě daleko horšího než Věci veřejné. A výsledek by byl stejně jen pat, který už u veřejnosti vzbudil hluboké pochybnosti o funkčnosti demokratického systému.

ODS nabídla TOP09, aby do senátních voleb postavili tam, kde mají naději získat dohromady většinu, společného kandidáta. TOP09 to odmítla s tím, že „my dnes ODS vidíme spíše jako konfederaci regionálních kmotrů než jako kompaktní stranu s jasnou ideovou základnou“, jak pravil Miroslav Kalousek. Jistě, na tom něco je. Ale jednak si nejsem jistý, zda to právě od pana Kalouska beze zbytku sedí, a jednak: nepodceňují lidé z TOP09 vážnost situace? Pozice vlády v parlamentu je velmi nejistá, některé kontroverzní normy asi nemají vůbec šanci prosadit. Odborům narostl hřebínek a už na počátek května ohlašují další, razantnější protesty. A veřejnost se odklonila nejen od vlády a nyní již fragmentární vládní koalice, ale od způsobu spravování společnosti, zavedeného po listopadu 1989. Nevím, jestli je teď čas na to, aby se TOP09 profilovala na účet ODS.

Celkový rozvrat posílil taky ambice LOK. Dr. Engel a spol. už zase vyhrožují opakováním akce „Děkujeme, odcházáme“. Chtějí dorovnat platy na úroveň, kterou se zavázal provést ministr Heger po své kapitulaci před vydíráním lékařských odborářů. Protože jde v podstatě o to, aby se platy nemocničních lékařů dorovnaly na trojnásobek průměrného platu v ČR, nejsem si jistý, zda LOK nepřeceňuje altruismus dnešních revolucionářů.

Dědičce hlubocké větve rodu Schwarzenbergů odmítli vrátit portrét její prababičky Idy von Schwarzenberg. Ústavní soud rozhodl, že nejde o stejný zásah do soukromého a rodinného života, jako tomu bylo při konfiskaci rodinné hrobky. To je české pojetí restituční spravedlnosti: jeden má Orlík, druhý bude mít možná rodinnou hrobku, ale ani o chlup víc (podotýkám, že hlubocké větvi nebyl majetek zabaven podle Benešových dekretů, protože to nešlo: a tak na to udělali zvláštní zákon. Za kratší konec tahá taky paní Kristina Colloredo-Mansfeldová, té zase definitivně zamítli vrácení zámku v Opočně. Zámek zabavili Němci za okupace (a pak jako německý majetek připadl čs. státu), Ústavní soud sice označil konfiskaci za „neospravedlnitelnou“, ale odkázal na restituční zákon, podle něhož lze napravit jen ty křivdy, k nimž došlo v letech 1948 až 1989. To je hezké: formálně bez vady, fakticky účelové až hanba.

Slovensko se od Česka zase tak moc neliší, dokonce možná, že jsou tam už o krok před námi. Akce Gorila už dnes nikoho nezajímá, demonstrací se účastní jen desítky lidí. Až se u nás vystřídá politická garnitura, dopadne to stejně i se statisícovými demonstracemi. Jediný rozdíl snad může být v tom, že nástup pana Fica ještě nelze označit za změnu režimu.

Tak jako příchod zimy se pozná podle toho, že tažní ptáci odlétají do jižních krajin, dá se z podobného pohybu na scéně úřednicko-diplomatické usuzovat na budoucí změny v politickém počasí. Např. pan Jiří Šedivý, někdejší zimní ministr obrany za Topolánka a nyní první náměstek Alexandra Vondry, od září zaujme místo českého velvyslance v Bruselu. Gratulujeme.

Čtvrtek 26. dubna: Odbory vzkázaly vládě, že další protesty už budou bolet, zní titulek v Právu. Když vycházíme z toho, co Právu řekl odborový veleboss Zavadil, je tuto informaci třeba upřesnit. Cituji: „Ty akce, které se teď budou připravovat, by ale měly bolet. Měly by bolet, aby si vláda začala uvědomovat, že naštvanost lidí je veliká a že není možné pokračovat v tomto stylu vládnutí“. Podle redaktora Svobody, který je pod zprávou podepsán, je si Zavadil „jistý, že by (protesty, bd) měly vládu bolet“. To ale není pravda, aspoň když vycházíme z toho, co v Právu citovali. Pan Zavadil si dával velký pozor na to, aby neopakoval chybu dr. Ratha, který kdysi bez skrupulí prohlásil, že protestní akce LOK musí pacienty bolet. To nedělá dobrý dojem. Taky ale neprohlásil, že protesty budou bolet vládu, a ostatní lidi už ne, protože by to jednak byla blbost a jednak by to nepůsobilo na veřejnost účinně, tj. jako strašák. Z toho, co řekl, plyne, když to přeložíme do řeči přímé a bez obalu: budou bolet vás, holoto, ale vládě to v zkazujeme, abyste věděli, že za to může ona.

ThDr. Klasnová v rozhovoru rovněž pro Právo prohlásila, že se klub VV (který má teď pod palcem jaksi v zastoupení svého chotě, jenž byl odsouzen za úplatkářství a přešel do jakési poloilegality) shodl na volném hlasování o důvěře vládě. V klubu VV tedy panuje svoboda, jsem však přesvědčen, že má jeden limit: vláda nesmí padnout, protože to by znamenalo pro Věci veřejné konečnou ve „vysoké politice“ (podle pana Bárty nejen ve vysoké, protože on poslanecký post do vysoké politiky nepočítá).

Jinak při pohledu na to, jak ThDr. Klasnová diriguje svůj klub při hlasování (šlo o hlasování ohledně odročení schůze, gesta připomínala to, co za mého dětství předváděli na křižovatkách dopravní strážníci) jsem si maně vzpomněl na jednu kapitolu z našich novějších dějin, konkrétně z revolučního roku 1848. Do „celorakouského“ parlamentu, „Říšského sněmu“, se tehdy volilo neobyčejně demokraticky. Tak se stalo, že Halič tam zastupovala mj. početnější skupina Rusínů, vzhledem k okolnostem většinou negramotných. Budili pozornost, byli oděni v mohutné ovčí kožichy. Velel jim tehdejší haličský místodržící hrabě Franz Stadion, pozdější relativně liberální ministr „Bachovy“ vlády (byli by ho vyhodili, Stadion ovšem, ještě než to stačil Bach udělat, zešílel). A ten dirigoval prý své ovečky podobným způsobem, jako to dnes činí ThDr. Klasnová s ovečkami svého chotě.

Předseda TOP09 Schwarzenberg se nebojí ani nebezpečné většiny: „Pokud jsou všichni poslanci spolehliví, stačí i jeden dva hlasy navíc.“ Je třeba jen zdůraznit, že většina, ani ta bezpečná, nemůže být složena z nebezpečných poslanců. V čtenářském dopise Lidovým novinám píše politik Jan M. Stánský (kandidoval v posledních volbách jako nestraník za Věci veřejné a nahradil by tuším pana Chaloupku v případě jeho odstoupení z poslanecké funkce), že „pokud se 101 poslanců dokáže dohodnout, mohou sami prosadit všechno, co chtějí“. Dr. Stránský se zastává platformy Karoliny Peake. Jenže problém není v první řadě v platformě paní Peake, ale v ODS a v Klausových lidech v ní.

Václav Klaus se vyjádřil hněvně k tomu, že mu Senát odmítl dalšího kandidáta na funkci člena Ústavního soudu, Zdeňka Koudelku. Senát mimochodem udělal moc dobře, pan prezident zjevně natolik podlehl svým slovům ohledně ÚS jako o třetí komoře parlamentu, že se ji už delší dobu poměrně systematicky pokouší ovládnout. Tomu je třeba za všech okolností zabránit, podstatně by to ještě zvětšilo politický rozvrat, kterého je u nás i beztoho už dost. Prezident se pak ohradil (ne moc důrazně a přesvědčivě) proti veřejným protestům, nemohl tak docela mlčet, protesty se obracejí v neposlední řadě i proti němu, a tak trochu si kopnul do Nečase (premiér mu ovšem svým ústupem od požadavku na to, aby paní Peake dala dohromady poslanecký klub, docela nahrál). Dělá to ostatně systematicky, před nedávnem prohlásil důrazně: „Buď bude mít vláda evidentní většinu, nebo chci předčasné volby“. Chtít může leccos, na to, aby zasáhl do dnešní krize, nemá kromě své páté kolony v ODS vůbec žádné instrumenty. Prezidentův problém je v tom, že se mu stalo něco, co v reálném životě člověka nemůže potkat, pouze v politickém: je už mrtvola (politická, samozřejmě), ale zatím o tom neví. Upřímně řečeno, není to žádné radostné konstatování, přece jen by bylo dobře, kdyby tu v tak rozbouřených dobách byla nějaká politická autorita (nejsem si jistý, zda vůbec nějakou autoritu má např. aspoň ČSSD nebo odbory).

Zatímco se všichni soustřeďují na svatý zápas proti korupci, podařilo se zlodějům v západních Čechách ukrást celý železniční most. Jde o čtyřmetrovou stavbu z roku 1901 (uloupili ji i s přilehlými cca 200 m kolejí). Policistům, kteří je kontrolovali, se lapkové prokázali falešným povolením. Bylo by dobré, kdyby odboráři, pokud budou někdy demonstrovat ještě na Palackého nábřeží, občas hodili okem směru k smíchovskému viaduktu a zkontrolovali, je-li ještě na svém místě.

Pátek 28. dubna: Výsledek hlasování o důvěře vlády se dal očekávat do detailů. Dnešní Právo např. odhadlo hlasy pro vládu docela přesně. Očekávala se rozprava maratónského typu, ale v osm hodin večer Sněmovně došel dech (všichni se těšili na ten de facto prodloužený víkend). Řečníci z řad opozice se snažili přesvědčit Sněmovnu i veřejnost, že „peakovci“ někam přeběhli. Kam? Jistě, odešli ze strany, za niž byli zvoleni, a to je v parlamentě voleném poměrně nestandardní řešení. Budou ho muset nějak legitimovat: vysvětlit veřejnosti a přesvědčit ji, že jejich „odpadlictví“ mělo smysl (jiný, než aby si udrželi posty). Nebude to lehké. Nicméně odpadlictví se dá legitimovat, např. u lidí, kteří kdy „odpadli“ od KSČ (odpadlík se řekne cizím slovem disident). Peakovci nevstoupili ani do ODS, ani do TOP09, ale založili si vlastní „platformu“. Tvrdit, že přeběhli k platformě, která v době, když odešli z VV, ještě neexistovala a byla založena následně, je poněkud směšné. Taky ovšem nelze z odpadlictví nebo přeběhlictví v pravém slova smyslu obviňovat Bártovy VV, nepřeběhly do opozice, nýbrž byli tam vykopnuty. Pro tyto lidi se slovo přeběhlík nebo odpadlík nehodí, protože přeběhlík nebo odpadlík přebíhá, resp. odpadá sám. Zde by nejspíš sedlo slovo „utečenec“, které používali bolševičtí bossové pro lidi, co se rozhodli opustit jejich ráj. Slovo je vytvořeno z příčestí trpného, jenže od slovesa utéci se vytvořit, řekl bych, nedá, aniž by to tahalo za uši. Ti pitomci chtěli zřejmě zdůraznit, že „utečenci“ neutíkali z vlastní vůle, ale podlehli imperialistické propagandě. Tak jako „vyhnanec“ je ten, který byl vyhnán, je utečenec v bolševickém pojetí „ten, který byl utečen“. Kupodivu, na Bártovy véčkaře to tak nějak sedne.

Vládní koalice by ráda našla na místo ministra školství uznávanou osobnost z akademického světa. Dost pochybuji, že se najde takový sebevrah. Až se dostanou k moci sociální demokraté s komunisty, bude ovšem o post tahanice, všichni kariéristé, a že je jich tam nepočítaně, kteří se dnes krčí ve svých norách a bojí se lidově řečeno uprdnout, aby na sebe neupozornili, rázem vystrčí čumáčky a začnou pištět jako hladové krysy.

Předsedkyně klubu VV a momentální zástupkyně superguru VV Bárty, ThDr. Klasnová (je též jeho manželkou, je to aspoň částečně taky stranická funkce?) prohlásila, že by její strana, která je teď v konstruktivní opozici, mohla podpořit „některé zákony z dílny ČSSD“. Předseda ČSSD Sobotka se vyjádřil zdrženlivě (nemůže udělat najednou kotrmelec a přivinout paní ThDr. Klasnovou na svou opoziční hruď): VV prý budou velmi opatrnou opozicí a navíc nemají sílu, aby dokázaly účinně pomoci ČSSD s prosazením norem, které sociální demokracie připraví. Velmi doufám, že VV budou dělat v opozici stejný brajgl jaký dělaly v koalici, bohužel (a v tom má pan Sobotka pravdu) se jim na to tak trochu nedostává sil.

V Senátu neprošel návrh na zrušení doživotní imunity pro zákonodárce. Důvody, které k návrhu vedly, jsou ryze populistické, ale myslím, že také obavy z podobné úpravy jsou trochu nadsazené. Pokud u nás někdo bude mít sílu nahradit demokracii parlamentní demokracií humanitní, lidovou, socialistickou, národně socialistickou či nějakou podobnou, nejdřív po ukrajinsku, aniž by se někoho ptal na dovolení, zavře celou předchozí vládu, pak po gottwaldovsku nejdřív vyžene z parlamentu a posléze taky zavře všechny nepohodlné zákonodárce, teprve nakonec vydá dekret, že možnost zavírat zákonodárce je základní princip, na němž stojí demokracie – jenže pak už se zákonodárci zavírat ani náhodou nebudou, protože v parlamentu budou mít vůdce a jeho kamarila nastrkané výhradně své dvorní eunuchy.

Podle dnešního Práva se „církve probudily a začaly komentovat politické dění“. Katoličtí biskupové v dopise věřícím varují před těmi, kteří chtějí zneužívat veřejné nepokoje k politickým cílům: „Chtěli bychom důrazně varovat před jednotlivci i skupinami, které mnohdy zneužívají oprávněného zklamání občanů a podněcují ke hněvu a nenávisti“. Současně nabádají politiky, aby nezneužívali svou moc a starali se o potřebné. Tomu se snad nedá nic vytknout. Zato Synodní rada Českobratrské církve evangelické vydala 12. 4. „Prohlášení k aktuální společenské situaci“. Prý dlouho zvažovali, zda je vydat, nebylo to nic platné, zvažovali špatně. Prohlášení se v podstatě staví na stranu opozice (zbude-li mi čas, vrátím se k tomu). Je těžko se ubránit dojmu, že za ním je i populistická snaha vést se na vlně momentálních politických nálad a lovit dušičky (to se katolíkům nedá vytknout). Navazují na ty nejhorší hromádkovské tradice – jenže Hromádka kolaboroval v nesrovnatelně horší situaci, protože byl přesvědčen, že musí, má-li Církev přežít. Dnes před námi ani problém kolaborace naštěstí nestojí (zatím ještě). Jen k získávání dušiček mám poznámku: nevím, proč bych se musel nechat pokřtít jen k vůli tomu, abych vstoupil do (dnešní, české) ČSSD nebo do KSČM, nebo snad do obojího najednou. Jsou v té církvi vůbec lidé, kterým se její nynější politika (ano, synodní rada dělá politiku) nelíbí stejně jako mně?

Pátek 27. dubna (aktualita): Vláda dnes večer získala v Poslanecké sněmovně důvěru. Hlasování se zúčastnilo 198 poslanců (pokud jsem si dobře všiml, nezúčastnili se ho poslanci Škárka a Kádner, oba to předem oznámili, svou neúčastí snížili kvórum potřebné pro vyjádření důvěry. Postoj poslance Škárky bych chápal (řekl prý něco v tom smyslu, že nechce kompromitovat vládu svou podporou). Pro bylo 105 poslanců, proti 93. Vzhledem k tomu, že k těm 105 patří pánové Petráň, Chaloupka a Šťovík, kteří setrvávají ve Věcech veřejných a jejich hlasování bylo vedením poslaneckého klubu a strany přinejmenším tolerováno (VV nemají nejmenší zájem na tom, aby vláda padla, co se bude dít jinak, je jim fuk) a dále pánové Bém a Doktor, dva sto první poslanci z okruhu ODS, dá se konstatovat, že vláda nemá fakticky většinu žádnou. Topolánek měl na začátku 100 hlasů a pak dva přeběhlíky, s nimiž si mohl být jakž takž jistý. Ptremiér Nečas si může být jakž takž jistý jen tou stovkou.

Sobota 28. dubna: rozprava k hlasování o důvěře vládě byla jednolitým mohutným křižáckým tažením opozice proti vládní koalici. Přitom bylo předem jasné jak to, že vláda důvěru dostane, tak to, že za takovou důvěru si toho mnoho nekoupí. Smysl podobných bitev mi uniká.

Prezident Klaus považuje za „strašlivou chybu“, že vláda dostatečně nevysvětluje a neobjasňuje „svou věc“. Taková výtka má jednu ohromnou výhodu: platí totiž vždycky. Žádné vládě se nikdy nepodaří svou věc, zvlášť když jde o nepopulární opatření, objasnit tak dokonale, aby do toho nemohl někdo šťourat. A pokud Václav Klaus srovnává svou situaci jako ministra financí s dnešním postavením Miroslava Kalouska, je to, nemohu si pomoci, demagogie. Kdyby tenkrát byla veřejnost naladěná tak jako dnes, byli by ho rozkrájeli na nudle.

Odbory a občanské iniciativy chystají protestní akce, které vyvrcholí v červnu stávkou. Zpráva vypadá dost skromněji než to, co se šířilo ze žižkovské kachlíkárny začátkem týdne, vypadalo to, jako že se od desátého května začne bourat Praha i s okolím. Teď má velkohubé plány jen „zastřešující organizace“ všech protestů, „Stop vládě“. Její lídr Jan Májíček, který proslul v době protestů proti radaru, teď prý plánuje „obsazení některých ministerstev, k jejichž reformám panují výhrady“ (cituji z Práva). Totéž proběhlo v únoru 1948, ale pokud to bude realizovat pan Májíček, není se čeho bát. Nechci přímo tvrdit, že je šašek, ale řekl bych to tak, že jeho role (a role té iniciativy Stop základnám, vlastně Stop vládě) je spíše reprezentativní.

A zpráva, která mi nějak s panem Májíčkem souzní: „anticenu“ Ropák roku dostal ředitel Národního parku Šumava Jan Stráský. To je typická cena, za kterou netřeba se stydět. Udílí ji organizace Děti země, což je v mých představách něco na způsob Greenpeace, Anonymous atp., tedy jakási ekologická Al Kajdá s lidskou tváří. Škoda, že jsem hluboko pod prahem jejich rozlišovacích schopností. Chtěl bych ji taky.

V Právu mne tentokrát zaujal obrázek Vladimíra Renčína. Text pod ním zní: „Češi – a vládnout si sami? No, maximálně bych jim svěřil nějaké golfové hřiště“. U textu tohoto typu může být jakýkoli obrázek, vystihuje stav plebejské duše. Je to stav chronického mindráku. Sebou hrozně pohrdá, ale běda, kdyby jí někdo sáhl, dejme tomu, na Žižku nebo na Beneše. Opravdu hrdý člověk neexhibuje tímhle způsobem, potichu se snaží, aby byl lepší.

Právo také přineslo rozhovor s poslankyní Dagmar Navrátilovou z platformy Karoliny Peake. Nelíbí se jí slovo přeběhlík proto, že ona a její přátelé neopustili program, za který byli zvoleni do Sněmovny (tj. program VV). Problém je v tom, že se to nedá ani dokázat, ani vyvrátit, jen o tom vést nekonečné spory. Nezbývá než vycházet z nevyvratitelných formalit. Postavení lidí z „platformy“ je slabé proto, že vystoupili ze strany, za niž byli zvoleni, a ponechali si mandáty. Neporušují tím ústavu, jistě. Jen budou muset v příštích týdnech a měsících nějak přesvědčit veřejnost, že riziko, které na sebe odchodem ze strany vzali, stálo za to. (O přeběhlících bych nemluvil z důvodů, které jsem tu vysvětlil).

Předseda ČSSD Sobotka poskytl rozhovor Mladé frontě Dnes. Hovořil k nesocialisticky laděnému čtenářstvu takticky, tenkým hláskem, přesto interview obsahuje jakousi slabou distanci od některých hodně silných výroků odborových předáků. Ke slovům Bohumíra Dufka ohledně nové ústavy, která bude sloužit občanům a ne politikům a jejich kmotrům, jež podle Jiřího Kubíka, pořizovatele rozhovoru, zavánějí touhou po změně režimu, odpověděl: „Těžko říci, jaký režim mají autoři těchto výroků na mysli. Já doufám, že to není ten před listopadem 1989.“ Je to poněkud nejasné (pan Dufek o žádném režimu nemluvil), ale při troše dobré vůle to lze chápat jako jakousi distanci. Přerůstají ČSSD odbory přes hlavu?

Člen Výkonné rady ODS a pověstný jihočeský podnikatel Dlouhý se vyjádřil k ministru Kalouskovi, zjevně v souvislosti s tím, že ministerstvo financí způsobilo jakýsi problém jeho choti (zabývají se sumou cca 45 milionů Kč na jejím účtu). „Je to člověk hodně opitý mocí, ale mám ho rád. Mám rád jeho ženu, jeho děti.“ Jistě, na to, aby se takovým výrokem zaměstnávaly „orgány činné v trestním řízení“ to zjevně není. Ale na to, aby ten, kdo ho vyslovil, vyletěl z každé normální slušné politické strany jako dělová koule, to bohatě stačí.

Pondělí 30. dubna: vláda si vybojovala život a teď ji čeká zápas o církevní restituce. Měly být na pořadu pléna sněmovny pozítří, ale ústavněprávní výbor je nestihl projednat. Není jasné, kdo to tam zdržel a zda tak učinil proto, aby návrh nebyl zabit (koalice), nebo naopak, aby projednání zkomplikoval (opozice). ve výboru má po 4 poslancích ODS a ČSSD. TOP09 3, KSČM 2, VV měly dva, ale protože jde o posl. Paggia a Suchou, nemá už nic, oba patří k platformě Karoliny Peake. Je zjevné, že se stanou jazýčky na vahách. Postoj platformy není jasný, poslankyně Peake zastává názor, že záležitost už byla v koalici řádně dohodnuta (to je pravda, „odpadlíci“ mají alibi), poslankyně Navrátilová dala ovšem najevo jakési rozpaky, ráda by zmírnila dopad restitucí na státní rozpočet. I pokud by se podařilo restituce sněmovnou protlačit, senát, kde má opozice většinu, je spolehlivě vrátí, a pak bude muset koalice sehnat někde 101 hlasů, které nemá (posl. Chaloupka z VV, který hlasoval pro vládu, se už nechal slyšet, že kdo zvedne ruku pro restituce, patří do kriminálu, připadá mi to v jeho případě tak trochu řeč o provaze v domě oběšencově). V České republice se diskutovalo už v minulosti o dvou zcela konkrétních a zároveň zásadních věcech, významných pro její příslušnost k Evropě a k Západu: první byl sudetoněmecký problém (masové deportace po válce a nelidské právní normy, které je připravily a umožnily) a o církevních restitucích (nepřímo souvisejí s uznáním křesťanských kořenů naší národní a státní existence). V prvním případě česká politika totálně selhala, problém se na politickou úroveň vůbec nedostal, Byl tak říkajíc „okecán“ společnou česko-německou deklarací a stalo se tak, je mi líto, s Tichým souhlasem německé strany. Druhý problém sice politiky zaměstnává, ale zatím se ho pokaždé podařilo „odsunout“. K problému se ještě vrátím.

Ministrem školství se stane brněnský politolog prof. Petr Fiala, poradce premiéra Nečase pro vysoké školy. Prof. Fiala má taky velmi dobré vztahy k Hradu, podpořila ho i TOP09 a v zásadě, pokud tomu rozumím, i platforma Karoliny Peake. To, co ho očekává, je vzhledem k problémům, které mu zanechal předchůdce ve funkci, ke zdivočelé studentské mládeži i k problematické vládní většině v PS krajně nezáviděníhodné.

V MfD jsem si přečetl zajímavý článek o pamětihodnostech Petřína. Patří k nim mj. „pravoslavný kostelík sv. archanděla Michaela. Pochází ze 17. století, ale původně stál v obci Velké Loučky u Mukačeva v dnešní Zakarpatské Ukrajině. Do Prahy ho převezli za první republiky.“ Informace mne zaujala a pobavila, že tam ten kostelík je, samozřejmě vím, ale nikdy mi nenapadlo se pídit po tom, jak se tam vlastně dostal. Zpráva v MfD je věcná realistická: prostě ho převezli. Na Wikipedii jsem si přečetl, že byl převezen v roce 1929, kdy ho „Rusíni věnovali Praze“. No a to bych chtěl vidět. Kteří Rusíni? Komu ten kostel patřil? Podkarpatská Rus byla sice součástí ČSR, ale až do roku 1938 neměla žádnou samosprávu. Bylo by zábavné, kdyby se teď k vlastnictví toho kostela někdo přihlásil. Na Wikipedii popisují „odsun“ kostelíka z Podkarpatské Rusi na Petřín takto: „Stavba byla pečlivě rozebrána, jednotlivé části očíslovány a naloženy do čtyř k tomu speciálně upravených železničních vagónů. Náklady spojené s touto operací hradilo Národní muzeum za podpory Ministerstva školství a osvěty Československé republiky“. Uvádím to tu čistě proto, abychom věděli, jak na to, kdyby snad v budoucnu vyvstala potřeba „přísunu“ kostela na místo, odkud byl kdysi „odsunut“. (Jo a mimochodem, připomíná mi to odsuny historických památek z Egypta nebo ze střední Ameriky do Evropy. Tamější domorodci na to dnes reagují nevraživě, a pokud se dobře pamatuji, k nějakým „přísunům“ už došlo. Mít kolonie není žádná legrace).