Proč zachraňovat koalici?

Po tom, co se odehrálo v posledních dnech, lze konstatovat, že nejvážnější vnitrokoaliční konflikty probíhají už stereotypně. Věci veřejné vystoupí s radikálními požadavky. Ty nejprve vyvolají u koaličních partnerů zuřivě odmítavé reakce. Pak koaliční partneři více či méně couvnou a situace se urovná.

Věci veřejné se takto chovat musejí a budou se tak chovat pořád. Jsou v ohrožení. Jejich preference se pohybují setrvale hluboko pod 5% hranicí, iniciátor a dosavadní faktický lídr strany Bárta má problém soudní povahy. K tomu přistupují potíže formální. Za prvé, v demokratickém prostředí není natrvalo možné, aby stranu řídil někdo, kdo je formálně jen předsedou poslaneckého klubu, dřív nebo později se mu vymkne z rukou. A za druhé: VV jsou stranou s výraznými mocenskými ambicemi. To samo o sobě není nic špatného, mocenské ambice má každá strana. Jenže u VV je těžké vyhnout se dojmu, že mocenské ambice jsou to hlavní, a ideje či program fungují jen jako instrumenty sloužící výhradně k realizaci mocenských ambic (ostatně guru strany o něčem podobném sice v soukromí, ale otevřeně mluví, a dostalo se to na veřejnost).

Věcem veřejným tedy nezbývá, než se profilovat na účel koaličních partnerů. Vzhledem k tomu, že odchod z vlády je víc než nejistou cestou k záchraně preferencí, má jejich profilace čím dál tím hysteričtější charakter. Kladou požadavky, které se nedají držet (napřed naši ministři podají demise, a když splníte naše podmínky, možná je vezmou zpátky – slušnější by bylo rovnou odejít, to ale nechtějí a nemohou) a musí od nich pak ustoupit. Výsledkem takové politiky je, že si samy ani trochu nepomohou, ale zbývající koaliční strany ztrácejí preference.

Z tohoto hlediska je pravděpodobné, že Nečasův kompromisní návrh, i když kompromis je to možná malý, bude veřejnost brát jako signál slabosti. Když zvážíme všechny okolnosti, vypadá to tak, jako kdyby si odsouzenec na smrt vymohl dočasné odložení popravy – přitom ODS aspoň zatím nehrozí politická smrt, jen odchod do opozice.

Premiér prohlásil: „Buďto bude dohoda s bezpečnou většinou, pak můžeme pokračovat. Nebude-li, pak předčasné volby.“ Jenže by to měla být především bezpečná dohoda, což je z výše uvedených důvodů prakticky vyloučené. A za druhé, co znamená bezpečná většina? Strana Věci veřejné se očividně rozkládá. Ti, co se prosadili ve vysoké politice, by neradi přišli o pozice. Třeba mají i jiné důvody, zformulovat se je pokusil jen ministr Dobeš. Členská základna, kde se zjevně uplatňují i nešťastníci, kteří kdysi dali straně důvěru ve volbách, volá po zásadovosti a důslednosti: to znamená taky ochotu vládu případně opustit. Je zjevné, že vedení strany tyto požadavky nenaplňuje. A co je bezpečná většina? Bezpečnou většinu (v Poslanecké sněmovně) nelze pojímat kvantitativně. Bezpečná většina není většina přeběhlíků, i kdyby jich bylo třeba dvacet. Skupina, která se postaví současnému vedení, musí přesvědčit veřejnost o své legitimitě: to, co chceme, stojí za to, abychom se trhli.

Moc rád bych viděl, jak se jim to může podařit.

lidovky.cz 5. dubna 2012