Co týden dal

Čtvrtek 1. března: studentské demonstrace se v Praze zúčastnilo poměrně dost lidí (pořádat studentské demonstrace je, zdá se, snadnější, než odborové, potenciální účastníci jsou sociálně mobilnější, tím chci říci, že mají víc času). Organizátoři udávají deset tisíc, policie sedm, držme se střízlivějšího odhadu, stejně to není až tak málo. Účastníci skandovali „nejsme děti“ (je dobře, že na to expresis verbis upozorňovali, někdo by si toho nemusel všimnout. K tématu se vrátím.

Premiér Nerčas trvá na tom, že smlouvu o fiskální disciplíně (zatím) nepodepíše. Prý se na „nepodpisu“ shodla vláda, vláda se však nemůže shodnout na tom, shodla-li se na nepodpisu, nebo ne. V Právu tvrdí, že prý vláda bude chtít vyměnit podpis smlouvy za referendum o euru. To je vykutálené: kdybychom vycházeli ze současné situace, dá se to opsat takto: vláda podepíše dohodu, která by začala pro ČR platit až po přijetí eura, jen tehdy, když bude mít jistotu, že si smí zařídit, aby euro nepřijala. Vláda České republiky a její premiér se tak stávají vážnými kandidáty na bobříka vyčůranosti za měsíc, který nám právě začal. Podotýkám, že TOP09 a ministr Schwarzenberg mají v této věci alibi.

V hlavním zpravodajském pořadu ČT, ve večerních Událostech, se chystají převratné změny. Především budou delší (budou trvat hodinu). Tím se přiblíží žánru, který v krajní poloze představuje čínská opera. Bylo by je dobré dávat později (např. v 22.00), spousta lidí by mohla přestat brát nezdravé prášky na spaní. Jakási dosti hrůzná změna už proběhla přesunem předpovědi počasí před začátek Událostí a jejím tak říkajíc zdivadelněním: solidní informativní pořad, nejpodrobnější ze všech televizních předpovědí, se změnil v šaškárnu, připomínající ochotnické představení v Kardašově Řečici někdy z konce devatenáctého století. Účastníci se strojeně oslovují křestními jmény, vedou směšné dialogy, ukazují fotografie meteorologických jevů (např. rampouchy), které pořídili diváci, takže vlastní předpověď občas ani neproběhne do konce. Nedovedu si představit, že by tento odklon od informace k happeningu mohl na někoho zabrat.

V Senátu ČR se jednalo o poctách pro zesnulého prezidenta Havla. Zatímco přejmenování letiště neprošlo, zákon o Havlových zásluhách o svobodu a demokracii byl přijat velkou většinou z přítomných. Zdrženlivě se k věci postavil senátor Dienstbier (věta v zákoně je zploštěním Havlovy osobnosti, to ovšem vůbec není ten hlavní problém), senátor Pospíšil (není totožný s ministrem spravedlnosti, prohlásil, že o pravdě se nedá hlasovat) a senátorka Bayerová (KSČM), která řekla: „Myslím, že zásluhy každého člověka a politika má zhodnotit historie a lidé, a ne zákon.“ Jakkoli za tím vyjádřením je (taky) averze komunistů k Havlovi, nedá se popřít, že to, co řekla, je celkem přesné.

Medvědí službu prokázalo ministru Pospíšilovi deset občanských sdružení (mj. ProAlt a Randákův Nadační fond proti korupci). Jejich protagonisté sepsali výzvu premiéru Nečasovi, aby mj. ministra spravedlnosti podpořil. Těžko se dá přehlédnout, že jde o jakýsi pokus Havlových sirotků (tedy přesněji řečeno jejich levé části) otevřít frontu zápasu mezi Pravdou a Láskou a Neviditelnou Rukou Trhu uvnitř vlády a zkomplikovat Nečasovi situaci. Chtěl bych znovu upozornit na to, že konflikt mezi Havlem a Klausem má sice jakási věcná východiska, ale je postavený zcela nakřivo k věcem, o které jde, byl to v základě skoro od počátku spor dvou slepých, i když v konkrétních věcech měli tu jeden, tu druhý, občas pravdu (přiznávám, že v posledních letech častěji Havel). Pokud by měl jejich spor pokračovat po Havlově smrti a po Klausově odchodu z Hradu, bude to zápas dvou politických zombies, který bude nesnesitelně otravovat českou politiku. Zákop mezi oběma tábory by bylo třeba zahrabat s tím, že dnes jde věcně o něco docela jiného. A signatáři zmíněné akce by udělali dobře, kdyby se otevřeně přihlásili k ČSSD, na tom přece není nic špatného (jen nevím, jakou by z nich v ČSSD měli radost).

Podle toho, co píší v MfDi v LN, protiputinovské demonstrace v Rusku ztrácejí na síle, navíc nejúspěšnější protagonista, Alexej Navalnyj, by byl s jistou pravděpodobností ještě horší než Putin (korupčníci jsou lepší než Robespierrové a Saint-Justové, též vzhledem k tomu, že posledně jmenovaní, zejména pokud včas neskončí pod guillotinou, stejně taky sklouznou do bahna korupce, většinou ještě horší než jejich předchůdci). Protesty nemají žádný skutečný svorník, mám dojem, že lidé jako Němcov nebo Javlinskij jsou definitivně „odkecaní“ a nějaká pozitivní perspektiva se nerýsuje. Nejpravděpodobnější tedy je, že skončí v písku.

Pátek 2. března: Premiér Nečas přijel do Londýna za Davidem Cameronem, pak oba cestovali společně rychlovlakem do Bruselu. Jejich vztahy jsou v současné době idylické (Cameron: „Petr je velmi dobrý kolega a velmi dobrý přítel“), jiná otázka je, co si za to Česká republika (při vší úctě k Velké Británii, to ze své strany vůbec nemyslím jako formalitu, a při vší úctě k premiéru Cameronovi) koupí. Petr Nečas prohlásil mj.: „my dlouhodobě chceme prosadit, aby se silněji začala prosazovat otázka dokončení jednotného trhu“. Otázka jednotného trhu není ovšem pro budoucnost a existenci EU ani náhodou to nejdůležitější, k tomuto problému bych se rád co nejdřív vrátil. A osa Praha – Londýn (tedy přesněji Londýn – Praha) je přece jen vzhledem k bezpečnostním a politickým zájmům ČR poněkud křehká, resp. měla by být důkladně zpevněna. Tím nemyslím, že by např. ČR měla usilovat o členství v Commonwealthu – i když jednu výhodu by to pro nás mělo, to připouštím: odpadly by otravné problémy s prezidentem.

Prezident Klaus navrhl za člena ÚS exposlance ČSSSD Zdeňka Koudelku. Kdekdo hned kouká, co by na něho vytáhl, nominace prezidentem se zjevně rovná něčemu jako prokletí. Znám pana Koudelku jen z toho, co publikoval v denním tisku, především v Právu. Většinou se mi zdálo (pokud se to zrovna netýkalo sudetských Němců), že to má hlavu a patu. Klaus sem, Klaus tam.

Ve čtvrtek pokračovaly protesty a happeningy (přelož šaškárny) univerzitních studentů. Jejich krédo je, pokud mám brát vážně reportáž z Práva, „potřebujeme, abychom měli volnost“. Věru velmi obsažné. Zjevně s tím nějak souvisí brněnská sešlost na Náměstí Svobody, kde přítomní deklarovali: „Proti násilným reformám odpovíme láskou“. Zatím zůstalo jen při líbání, dá se ale vyloučit, že pokud se ministr Dobeš včas neodporoučí, přikročí protestující k radikálnější prezentaci? Při pochodu Prahou demonstrující provolávali zoufale: neprodávejte nás bankám! Zřejmě to, co jim hrozí, je to něco podobného jako prodat dívku do bordelu. Celé to studentské demonstrování bude ale v blízké budoucnosti vystaveno jisté zkoušce: odbory coby prodloužená ruka ČSSD (a KSČM?) by rády všechny protesty, od studentských přes lékařské pro ty svoje, které bývají samy o sobě dosti nedomrlé, dostaly pod jednu střechu. Povede se jim to? Studentských protestů se týká naše dnešní glosa.

Sobota 3. března: poslanec věcí Veřejných Rusnok navrhl zlegalizovat a zdanit prostituci. Návrh u nás standardně naráží na odpor, zejména u čelných představitelů ODS a TOP09. Pánové Nečas a Kalousek, kteří se jinak nemohou ani cítit, shodně mluví o tom, že stát nemá být pasák. Protože prostituce je tím či oním způsobem zdaněna (a regulována) mj. v Německu, Holandsku, Rakousku a Švýcarsku, neměli se premiér a ministr financí bát udeřit na národní notu a prohlásit, nikoli „stát není pasák“, ale „Česká republika není na rozdíl od Spolkové republiky Německo, Rakouské republiky, Švýcarské konfederace a Nizozemského království pasák“. Bylo by to sice směšné a urážlivé a nepochybně by to získalo i zasloužený diplomatický ohlas, ale lépe by to vystihovalo jejich pozici. Také se hauzíruje jakousi mezinárodní úmluvou, kterou je ČR od padesátých let vázána potírat prostituci. Byla to úmluva OSN? OSN není nutné v některých ohledech brát příliš vážně, nedělá to nikdo. A to, že Gottwald podepsal něco podobného, neudivuje – lidé, kterým nedělalo problém vraždit, mučit a lhát na druhou, bývají obyčejně, pokud jde o sex, velcí moralisté. Prostituce jistě nemá být podporována, má však být rozhodně tolerována, a v té souvislosti může být zdaněna a regulována.

Ministr Kubice kritizuje představy policejního ředitele Lessyho o vtvoření jakéhosi protikoruopčního superútvaru, který by podléhal přímo jemu. Podle ministerstva se tak zvyšuje riziko, Že by vedení policie mohlo ovlivňovat vyšetřování nejvýznamnějších případů korupce. Člověk se těžko zbavuje dojmu (nejen v tomto případě), že Věci veřejné, které po určitou dobu spravovaly Ministerstvo vnitra, tu zanechaly kukaččí vejce v podobě policejního prezidenta, s nímž dnes nové vedení ministerstva jen velmi těžce zápasí. Povedlo se přece jen rozjet proces privatizace policie do rukou jedné nebezpečné politické lobby?

Alexandr Mitrofanov píše v článku o Putinově Rusku (dnešní Právo) mimo jiné: „Míra svobody projevu je srovnatelná se západními standardy. Problém je ale v tom, že to neplatí pro všechny.“ Totéž platí i o Jakešově ČSSR: míra svobody projevu např. Jakeše a Fojtíka byla nepochybně srovnatelná se západními standardy (tím nechci tvrdit, že Putinovo Rusko je z hlediska svobody projevu totéž co normalizační ČSSR, jen že tahle argumentace kulhá).

Slovenská premiérka Radičová kritizovala stanovisko české vlády, respektive premiéra Nečase, k „paktu fiskální zodpovědnosti“. Podle toho, co uvedla ČT24 (a zopakovalo Právo) měla prohlásit, že se v minulosti ČR a SR předbíhaly, kdo bude dřív v EU, a když vznikly problémy, je podle ní nefér křičet, že tam nepatří: „Tohle nedělá čestný a rovný chlap,a ženy už vůbec ne“. Dále měla říci, že „věcně tam důvod (pro odmítnutí) není“ a že důvody, jimiž se ohání Nečas jsou čistě politické. Nečas nato opáčil: „Tak jako my jsme vždy respektovali, že Česká vláda a český premiér neradí Slovensku, tak to platí i vice versa.“ V pátek odpoledne pak do rozhovoru pro LN řekl: „Dnes mě premiérka Radičová osobně ujistila, že to, co vyšlo v českých médiích, je velmi zkreslené a že nic takového neříkala. Musím se přiznat, že jsem z toho jelen, mám dojem, že jsem slova premiérky Radičové slyšel ve večerních Událostech v ČT na vlastní uši, nemohu to však na internetových záznamech ČT najít, abych si to ověřil, buď to dělám špatně, nebo to zmizelo. Prozatím tedy jen to, že s rozhodnutím pana premiéra (a údajně i české vlády) nesouhlasím a napsal jsem to do LN, čtenář to najde zde. Já jsem ovšem nezávislý publicista, ne premiér sousedního státu. Až si dohledám, co paní premiérka opravdu řekla, k věci se možná ještě vrátím. Zato na vlastní uši jsem slyšel, na vlastní oči viděl a ve videozáznamu ČT jsem dohledal to, co řekl České televizi ministr zahraničí Schwarzenberg: premiér Cameron je vynikající politik a hájí britské zájmy. Každý v Bruselu hájí vlastní zájmy – jen my ne. To by bylo úplně v pořádku, ovšem za předpokladu (formálního jen zdánlivě), že by pan Schwarzenberg byl stínový zahraniční ministr TOP09 a ne skutečný zahraniční ministr ČR. Nelze sedět jednou polovinou zadnice ve vládě a druhou v opozici, abych použil metaforu, jejíž povaha by mohla být způsobu vyjadřování pana ministra blízká.

Česká republika (resp. vedení ČEZu, přesněji řečeno) začíná váhat, zda dostavět temelínskou elektrárnu, nebo ne. Nemohu se k věci vyjádřit meritorně (je dostavba zapotřebí, nebo ne), ale těžko se zbavuji dojmu, že „zodpovědní činitelé“ při výběru z těch, se nabízejí dostavbu provést, nějak nemohou vydržet tlak mlýnských kamenů, mezi nimiž se ocitli, a hodlají situaci řešit úprkem z mlýnice.

Premiér Nečas se v rozhovoru pro LN mj. pozastavuje nad tím, kam se poděly „proreformní síly“ na vysokoškolské půdě, proč se jasně neprofilují. Nebojí se snad, ptá se, že by pak nedostaly (ty síly) granty a neměly by šanci stát se vysokoškolskými hodnostáři? Možná, že se to dá vysvětlit jednodušeji: pan premiér dospěl před časem ke správnému závěru, že ministerstvo školství je nad síly pana Dobeše a že je třeba se ho co nejrychleji zbavit. Pak si ovšem hradní principál zadupal, prohlásil pana Dobeše za nejlepšího ministra školství v ČR (nebo v českých dějinách všeobecně?) a premiér se s tím smířil. Teď už je na Dobešův vyhazov pozdě, byl by to signál slabosti: nebo přesněji řečeno, Nečas je teď v situaci, že když Dobeše vyhodí, udělá chybu, když ho ponechá, udělá chybu taky.

V příloze LN Orientace vyšel článek švýcarského politologa a publicisty Andrease Oplatky (mj. dlouholetého spolupracovníka Neue Zürcher Zeitung). Týká se způsobu, jak se zachází v Bruselu a na Západě vůbec s Maďarskem. Pan Oplatka představuje trochu jinou názorovou polohu než György Konrád, jehož text před časem v Orientaci vyšel. Jsem rád, že jsem mohl Oplatkův článek k opublikování zprostředkovat. Článek po straně doprovází bolestný řev Středoevropana Luboše Palaty. Je těžké zbavit se dojmu, že v některých pasážích (otázka názvu Maďarska v nové ústavě) s právě zveřejněným textem polemizuje. To dělalo v minulosti jen Právo, a třeba konstatovat, že v Právu od toho již upustili. Pan Palata uvádí, že na straně Orbána a jeho příznivců „V Maďarsku… stojí jen hrstka spisovatelů, umělců, intelektuálů a novinářů“, zkrátka nikoli „lidí, jejichž jméno by světu něco říkalo“. Smůla spočívá v tom, že v demokratickém systému platí co občan, to hlas, pán (umělec, spisovatel, intelektuál a novinář atd.) jako kmán (obyčejný čičmunda z ulice). To, jestli jméno dotyčného někomu ve světě něco říká, ještě neznamená, že by měl hlasů víc. Chtěl by to snad pan Palata změnit? A potenciálních voličů má nynější vládní koalice pořád dost. Mluvit o „likvidaci veřejnoprávnosti maďarské televize a rádia“ je samo o sobě přehánění, a když se mluví o likvidaci soukromého penzijního pojištění, je třeba vzít v úvahu, že maďarský důchodový systém stál sice stejně jako nyní ten náš na třech pilířích, ale do druhého pilíře se odvádělo 8% z penzijního pojištění účastníků, aniž by účastníci museli jako u nás přidávat něco navíc z vlastní iniciativy; a na třetí pilíř, obdobný jako u nás, Orbán nesáhl (To vše tu s výjimkou Istvána Lékó na České pozici nikdo nezmínil, a zvlášť paní Zlámalová v LN ne). Pan Palata mj. píše: „Jistě, občas se nějací takoví (novináři, bd) i v Česku najdou, oslněni vizí, že to budou oni, kdo se stanou zaříkávači svého vůdce, že oni, ne ve skutečnosti Orbán či Nečas, budou určovat běh věcí.“ Kdyby byl pan Palata někoho jmenoval, byla by to srandovní pomluva.

Pondělí 5. března: tématem dne jsou volby v Rusku. Dopadly, jak se očekávalo. Volby putinovské jsou, jak se zdá, další etapou vynálezu, kterým Rusko ovlivnilo dějiny světové politiky, totiž voleb potěmkinských. Podstatnou složkou putinovské varianty je, že obrovské úsilí, spousta peněz a v horším případě i veliké policejní nasazení, které se v demokratických zemích věnují na to, aby si lidé mohli opravdu vybírat z mnoha možností a přitom existovala soutěž rovných šancí, se zde věnují na to, aby se tomu všemu zabránilo. Je to systém na pohled (tedy na pohled zvnějšku) zábavnější, než jaký byl (zejména zvnitřku) na potěmkinské volby bolševického typu. Nemohu se však zbavit dojmu, že se tu vposledku spojuje nepříjemné s neužitečným.

V jedné pražské hospodě zmlátil majitel hosta, který se přišel do jeho podniku pouze vymočit. Pak ho donutil zaplatit za úkon (za vymočení, ne za zmlácení, ale možná že bylo i to započítáno v ceně) dvacet korun (v metru to stojí pět korun, ve veřejných záchodcích v „zakázané zóně“ (tj. pro Čechy cenovou blokádou zakázané, je vyhrazena pro turisty) na Malostranském náměstí deset korun. Byl odsouzen k pokutě a zákazu činnosti v délce 18 měsíců, soudce to zdůvodnil po výtce odborně tím, že „majitel hospody nemá co mlátit hosty“ (nicméně má samozřejmě pravdu). Po několika příhodách na silnici (řidič vytlačil jiného, který se mu znelíbil, ve velké rychlosti z dálnice; jiný zmlátil řidiče autobusu, který se mu taky znelíbil, tak, že mu způsobil krvácení do mozku; známý hokejista zmlátil sedmdesátiletého důchodce za to, že se na přechodu pro chodce připletl jeho autu do cesty) je možné dojít k závěru, že chystané omezení počtu policistů na cca 35 tisíc může tuto rozvíjející se občanskou samoobsluhu učinit hlavním způsobem spravedlnosti na český způsob. Zbývající policisté budou mít co dělat, aby uhájili svou vlastní bezpečnost před těmito samoobslužnými elementy, a aby ještě pomáhali někomu jinému, na to už jim nebudou stačit síly.

Volby ruského prezidenta se konaly i v Karlových Varech. Účast byla prý veliká, již během prvních tří hodin přišlo na čtyři sta voličů. Tím bych se moc nechlubil, kde zůstalo zbývajících 50 500?

Velmi dobře chápu nespokojenost ministra Schwarzenberga s rozhodnutím premiéra Nečase ohledně „nepodpisu“ smlouvy o fiskální zodpovědnosti. Argument pana Nečase ohledně toho, že vláda se shodla, aby se nepodpisovalo, pokud nebude nalezena koaliční shoda, mi vzdáleně připomíná anekdotu o tom, jak v Itálii kopali a našli sto metrů pod zemí dráty, z čehož usoudili, že tam už tisíc let před Kristem existoval telegraf, kdežto v Rusku kopali, v hloubce sto metrů nenašli nic, a došli k závěru, že už tisíc let před Kristem, tedy lépe řečeno před naším letopočtem, na Rusi existovala bezdrátová telegrafie. Nicméně názor pana ministra zahraničí, že premiér by měl koordinovat především své ministry a neplést se „nám“ do práce, protože není „můj“ (tj. Schwarzenbergův) nadřízený, shledávám poněkud výstředním. I pan ministr je ministr pana Nečase, i když velmi často to vypadá, že to ignoruje, případně vůbec o tom neví.

Maďarský spisovatel a scénárista Kertész (nejde o známého nositele Nobelovy ceny) podle Práva Maďarům vyčetl, že vytlačují svoji zodpovědnost za Holocaust. Podle podrobnější informace ČTK zároveň prohlásil, lépe řečeno napsal do nějakého maďarského krajanského časopisu v Americe, že Maďaři jsou geneticky servilní. Zprávička v Právu je podepsaná šifrou zr a odkazem na ČTK, dá se tedy soudit, že ČTK poskytla zprávu, kdežto šifra zr ji náležitým způsobem seškrtala. Ke zprávě se ještě vrátím.

Václav Klaus si se svými nejbližšími zřídil vlastní Institut. Bude to zjevně jakási konkurence ke Knihovně Václava Havla. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Úterý 6. března: dnes mám smůlu, dvě hlavní témata jsou té povahy, že bych de k nim rád vrátil přece jen trochu podrobněji a uspořádaněji, než je to možné v poznámce ke dni. Takže budu, pokud jde o ně, tentokrát stručný.

Událost číslo jedna je proces s pány Bártou a Škárkou. Jedná se o superčunkiádu. Věc se zdá být na první pohled jednoduchá v tom smyslu, že by měli zavřít (tedy přesněji řečeno odsoudit, o povaze a výši trestu si netroufám spekulovat) oba. Třeba to na druhý nebo třetí pohled bude vypadat jinak, já ale na druhé nebo třetí pohledy moc nevěřím. Věc je jasná i pro Velkého brundibára (mám na mysli předsedu VV Johna): všechno je podle něho velký blábol, pan předseda se upřímně směje, nedovede si asi představit nic, co by mu poskytlo lepší zábavu. Je rád, že se konečně ukáže, jak to celé bylo, všichni ve straně se těší na výsledek soudu (zřejmě, analogicky se slovy Františka Palackého o Rakousku, kdyby ho nebylo, byli by si museli ho vymyslet). John taky doufá, že rozsudek „vnese naprosto jasno do toho, jak byl organizován puč proti VV, který tu v dějinách nemá obdoby“ (chce snad pan John říci, že to bylo horší než holocaust?). Jediný, koho je mi v celém případu líto, je soudce Jan Šott. Jeho rozsudek bude mít v každém případě obrovský politický dopad: pokud uzná obžalované vinnými (upozorňuji na to, že nejde, jak by se snad mohlo někomu na první pohled zdát, o soudní spor mezi Bártou a Škárkou, ale o při, kterou vede stát proti oběma obviněným), zničí to nepochybně Věci veřejné a nejspíš i celou vládní koalici. Pokud by vyhráli, tedy zejména pokud by Bárta vyhrál, budou VV trvat na jeho návrat do vlády a možná se budou pokoušet i o znovuovládnutí Ministerstva vnitra. Pokud by se uskutečnilo obojí, zničilo by to zase nejspíš celou Českou republiku. JUDr. Šott ovšem musí rozhodovat podle práva a ne podle politiky. Chování justičních elit v případu Čunek je přitom odstrašujícím příkladem.

Jiří Pehe píše v dnešním Právu: „Pokud bude Bárta nakonec odsouzen, české demokracii by se naskytla ještě jedna šance částečně se v očích veřejnosti očistit, pokud by toho ostatní dvě koaliční strany využily k ukončení koaliční spolupráce se stranou, jejíž „majitel“ byl shledán vinným z kriminálního jednání.“ To je opravdu zábavné, opozice a její novinářská lobby vidí jako vhodné řešení situace, když vládní koalice spáchá kolektivní sebevraždu. Oni by nemuseli ani hnout rukou. Ve skutečnosti by jim přece mělo záležet hlavně na tom, co udělají oni.

Podle průzkumu agentury CVVM se 53 procentům lidí u nás nelíbí fungování současného politického systému. Spokojeno je 43% (před rokem to bylo 51%). Změna není dramatická, ale potvrzuje trend. Pro demokracii je 42% (ale pro autoritativní vládnutí bez bližší specifikace 24%). Výsledky jsou zajímavé, nejpozoruhodnější je 27% podpory názoru, že „pro lidi jako já je jedno, zda máme demokratický nebo nedemokratický režim“.

Spor o zákaz tělesných trestů pokračuje, premiér ani rodiče (kdo je reprezentuje, a reprezentuje je věrohodně?) jsou proti zákonu zakazujícím tělesné tresty, Rada Evropy a vládní zmocněnkyně pro lidská práva Šimůnková pro. Spor je nesmyslný: okázalé a demonstrativní provádění tělesných trestů (četl jsem někdy na konci šedesátých let o tom, jak kdesi v nějaké italské vesnici si mladší bratr asi patnáctiletého děvčete, které mělo dostat od tatínka exemplárně nařezáno, pozval jako diváky pár kamarádů, to je jistě krajní případ) je poněkud hnusné a rozhodně by se nemělo praktikovat. Že rodič musí mít možnost v krajní situaci občas své ratolesti jednu trhnout, je zjevné, a představa, že by za to měl být vystaven trestnímu stíhání, je zrůdný výplod politické korektnosti. A hlavně: když se sami nedokážeme chovat k dětem ohleduplně a lidsky, žádné zákony to nespraví.

V Lidových novinách vyšel článek Judity Matyášové o americké spisovatelce Anně Kirschnerové. Ta napsala knížku o své matce, která kvůli židovskému původu strávila druhou světovou válku v „pracovních táborech“ (koncentračních se tehdy říkalo, i když to zrovna nebyl Osvětim nebo Buchenwald, ne?) Vypravuje mj. příběh z polského města, kde shromáždili (zjevně Němci) Židy na fotbalovém stadionu a nechali je tam v nesnesitelném vedru tři dny. Poláci z okolních domů to prý pozorovali. Zato v Žacléři se snažili obyvatelé uvězněným, kteří pracovali v táboře na kraji města, pomáhat, ulehčovali jim nelehkou situaci. K tomu jedna poznámka: co vlastně mohli ti Poláci fakticky pro soustředěné udělat, a nechovali se Češi někdy podobně, i když s německými represemi drtivá většina lidí u nás nesouhlasila? To by chtělo věc přesněji popsat. A hlavně: od žacléřských je to jistě hezké. Jen je třeba doplnit (paní Kirschnerová je Američanka a nemusí nutně znát všechny divoké zákruty novodobých dějin našeho regionu), že Žacléř (v tehdejší době Schatzlar) bylo tenkrát čistě německé město, patřil v důsledku mnichovské dohody k Říši. Ty Němce, kteří uvězněným pomáhali, pak nejspíš v pětačtyřicátém bez okolků vyhnali (tu a tam možná někdo zůstal, nylo to hornické město a noví mocipáni potřebovali udržet v podnicích provoz). Zaráží mne, že o tom nynější představitelé města Žacléř paní Kirschnerové, kterou se rozhodli ve vydání knihy podpořit, jak se zdá, nic neřekli.

Středa 7. března: u Obvodního soudu v Praze 5 pokračuje proces s pány Bártou a Škárkou. Zjevně je to událost na první pohled dosti zábavná: poslankyně Kočí uvedla, že všechna véčkařská referenda prý byla zmanipulovaná. Přímá demokracie, jak má být (akce Vyměňte politiky se v tomto případě povedla mimořádně). Tohle prohlášení paní poslankyně vypadá na první poslech dosti věrohodně, naopak když tvrdí, že veškerá demokracie přestala ve VV poté, co pan Bárta přešel do vlády, vypadá to, jako by si dělala alibi, proč do takové strany vůbec vlezla. Taky Škárkovo vyjádření, že rozrůstání věcí veřejných do celorepublikové podoby už pan Bárta nestačil financovat, vypadá pravděpodobně (čímž nemá být řečeno nic o tom, jak tu situaci řešil, snad se to před soudem objasní). Pokud paní Kočí tvrdí, že v situaci, kdy byl ministrem vnitra Velký brundibár (rozuměj nominální předseda VV John), neměla k vyšetřovacím orgánům policie úplnou důvěru, moc se jí nedivím. Že je celá záležitost problém koalice (a vůbec celé české politické scény) je zjevné, ale primárně je to právní problém a jako takový ho musí soud řešit. Má to velmi těžké. Teď se do věci s přímostí rozzuřeného nosorožce vrhl i prezident Klaus. Dá panu Bártovi aboliční milost? K tématu se rozhodně vrátíme.

Ministr Schwarzenberg prohlásil při příležitosti návštěvy svého resortního kolegy z SRN, že tíha minulosti se SRN prý patří už jen historikům. „Podařilo se nám také vypořádat s velice tíživými problémy minulosti, které před dvaceti lety hrály ohromnou roli. Dnes je to opravdu spíše otázka pro historiky než pro koho jiného.“ Prd se podařilo. Tedy podařilo se jim celou věc zamést pod koberec. Prozatím, jak doufám. Představa, že by do budoucnosti mněla být svěřena lidem jako je prof. Pešek nebo kontradmirál Stehlík, je dosti úděsná. Budeme se problému v rámci našich možností soustavně věnovat, je to veřejná věc: zatím jsme v ČR dospěli tak daleko, že ve vesnicích se hlasuje, zda tam Němci, kteří tam kdysi žili a v roce 1945 tam byli ubiti, smějí být vůbec pochováni. To je přece děsné.

Podle spekulací zveřejněných v Právu může Václav Klaus po skončení svého mandátu usilovat o to, aby pronikl do Štrasburku (rozuměj do Evropského parlamentu) a začal podrývat EU zevnitř. Nějak tomu moc nevěřím. I když zjevně všichni nebo skoro všichni europoslanci ODS jsou zuřiví klausovci, které tam kdysi ze zcela dobrých důvodů odložil Topolánek, byl by tam Klaus i s touto suitou spíše pro srandu králíkům. EP je pořád ještě poměrně bezvýznamná instituce a svými 751 poslanci (což odpovídá slušně navštívenému fotbalovému utkání na regionální úrovni) neumožňuje nějakým 8-9 lidem udělat tam opravdu velký vyrvál.

V rozhovoru pro Právo řekl Klausův poradce Jiří Payne: „Když si přečtete dobové dokumenty o Masarykovi, spolupracovníci ho nazývali arogantním dědkem, se kterým se nedá domluvit, který nerespektuje názor nikoho jiného a který si myslí, že je nejchytřejší na světě a že má vždycky pravdu.“ Chtěl bych jen poznamenal, že když někoho jeho spolupracovníci označují za arogantního dědka, se kterým se nedá domluvit, který nerespektuje názor nikoho jiného a který si myslí, že je nejchytřejší na světě a že má vždycky pravdu, neznamená to ještě, že z něj nutně vyroste Masaryk.

Václav Klaus hodlá okázale vrátit cenu Konráda Adenauera, má to jen jeden háček, nikdy ji nedostal. Cítím tu jisté zadostiučinění: když v létě 1994 papaláši z ODS zařídili vykopání Pavla Šafra z funkce šéfredaktora Denního Telegrafu, vystoupil jsem na protest z ODS. Nato mi z organizace v Praze 2 oznámili, že nemám co vystupovat, protože jsem byl už dávno vyloučen pro neplacení příspěvků. Je úplná pravda, že za celou dobu svého dvouletého členství v ODS jsem nezaplatil ani korunu (ne z nějakého trucu, prostě jsem na to nějak neměl čas). Řekli mi to ovšem až ve chvíli, když jsem chtěl vystoupit. Případ Klaus a Konrad-Adenauer-Stiftung je poněkud odlišný, v nadaci si nepochybně nevšimli toho, že se Klaus chlubí cizím peřím (bylo to asi hluboce pod úrovní jejich rozlišovacích schopností), upozornily na to novinářské hyeny.

Slovenská premiérka Radičová končí s politikou. Je to asi škoda, k vydírání Sulíkovy SaS se postavila obdivuhodně čelně (u nás v Česku to není zvykem) a v MfDnes odpověděla na otázku, v čem jsou si podobné „gorilí“ demonstrace s protesty z roku 1989: „Nejsou si podobné v ničem. Už název Veřejnost proti násilí, který jsme tehdy měli, je odlišný od současných protestů. Ale hlavně, listopad 1989 byl o definování pozitivních hodnot. O svobodě projevu, shromažďování, víry. Bylo to o svobodách. Tento protest je proti. Bez jakéhokoliv pozitivního náboje. Nemohu konstatovat nic jiného. Požadavky organizátorů nejsou z říše reality. Včera jsem dostala dopis a protestující mě v něm žádají, abych podala demisi. Nevím ale jak! To je, jak vy v Čechách říkáte, mimo mísu. Já bych jim ráda vyšla vstříc, ale nevím v čem. Protože tohle jsou, promiňte to slovo, hlouposti. Nezpochybňuji dobrou vůli, ale to nestačí. Nemluvě o tom, že když tu byli před úřadem vlády, tak zranili policistu, zapálili letáky, rozbili bránu. Měli šibenici s oběšeným politikem. Co to má společného s listopadem 1989? Nemluvě o tom, že dav skandoval „Robo, pojď ven“. Oni ani nevěděli, kdo je premiér. Ta vůle a nastavenost je pozitivní, ale opravdu nejsou připraveni definovat, co je jejich cílem.“ To se mi zdá být jako pozorovateli zvenčí dost přesné. Jediné, co mne naplnilo jistými rozpaky, byl její nedávný poměrně brutální útok na premiéra Nečase kvůli „nepodpisu“ smlouvy o fiskální zodpovědnosti. Já si taky myslím, že to premiér měl podepsat, a napsal jsem to. Nejsem ovšem premiér sousedního státu. A když paní Radičová říká, že za Nečasovým rozhodnutím nejsou ve skutečnosti ekonomické, ale politické důvody, ať dělám, co dělám, připomíná mi to – čistě verbálně - nějak moc Nečasovy výhrady k sankcím EU vůči Maďarsku. Chtěl bych proto zdůraznit: Žádný český politik nemá nejmenší právo plést se do slovensko-maďarských problémů, pokud o to nebude oběma stranami výslovně požádán (a i potom, nevím, možná by to měl odmítnout jako mnohostranně podjatá osoba). Ale žádný slovenský politik nemá nejmenší právo plést se do toho, jak se ČR postaví ke vztahům mezi bruselskou centrálou EU a Maďarskem. Jenže to paní Radičová neudělala, že?

V LN vznikla dost zajímavá debata ohledně natáčení Formanova Amadea v Praze. Zahájil ji Ondřej Neff. Pokud mi zbude čas, chtěl bych přispět z hlediska pamětníka.

Čtvrtek 8. března: Vedlejší efektem soudu s pány Bártou a Škárkou je pozoruhodná sebeprezentace Věcí veřejných. Děje se tak samovolně, je nespravedlivé vyčítat soudci, že tomu ze všech sil nebrání (nemůže zasahovat do práv obžalovaných a svědků), a všem mamlasům, kteří v duchu módního hesla Vyměňte politiky kdysi této organizované skupině dali svůj hlas, to, jak se říká, nastavuje zrcadlo: obroda české politiky je složitá a namáhavá věc a nedá se vyřešit jedním hloupým a radikálním sloganem. Některé výroky svědků jsou opravdu pozoruhodné: např. nominální předseda VV John prohlásil: „Pro Víta Bártu je 500 tisíc jako pro mne 500 korun. Kdybych si od někoho půjčoval 500 korun, také nebudu nic sepisovat. Docela těm lidem závidím, pro mne je 50 korun jako pro pana Johna 500 Kč, ačkoli bych asi nic nesepisoval – nerad půjčuji, jsem škot.

Hodně rozruchu vzbudil prezident Kluas. Na prezentaci své knihy Rok devátý se vyjádřil mj. k procesu s pp. Bártou a Škárkou: označil soud za „nešťastnou věc“, absurdní reality show v přímém přenosu (žádný přímý přenos se nekonal, prezident opět přehání, jak je jeho zvykem), do níž se plete všechno možné i nemožné (např. to, že podle posl. Kočí byla všechna referenda Věcí veřejných zmanipulovaná). „V každém případě je to ničivý prvek vůči politickému systému v ČR, je to věc nesmírně riskantní a nás v každém případě všechny dohromady zásadním způsobem poškozující.“ Nevím, na mně vždycky jako ničivý prvek vůči politickému systému v ČR, nás všechny dohromady zásadním způsobem poškozující“, působily zase Věci veřejné. Jistě, proces není procesem s Věcmi veřejnými a Klaus má formálně vzato na svůj názor právo: ale neměl by z prezidentského stolce tímhle způsobem zasahovat do právě probíhajícího soudního sporu. Může ovšem využít svého práva a dát panu Bártovi „aboliční“ prezidentskou milost. To by bylo slovo do pranice! Pokud jde o premiéra Nečase, ten podle Práva prý v SMS redakci prohlásil, že přirovnání pana prezidenta je velmi výstižné. Jinak ovšem k té věci veřejně prohlásil, že „ústavní činitelé, především ústavní činitelé na vyšších pozicích, by v hodnocení jednání měli být velmi zdrženliví, aby jakýkoliv jejich výrok nebyl vydáván nebo označován za pokus tím nebo oním způsobem ovlivnit nezávislou práci orgánů činných v trestním řízení, v tomto případě i soudu“, a zároveň upozornil, že nejde o proces s politickou stranou Věci veřejné, ale se dvěma fyzickými osobami, pp. Bártou a Škárkou. To je taky třeba zdůraznit. Zdá se mi, že je to asi vrchol toho, jak se pan Nečas dokáže od Klause emancipovat, v tomhle případě to, řekl bych, stačí.

Václav Klaus na výše zmíněné prezentaci novinářům také řekl něco ke svým záměrům do budoucna. Hovořil zejména o připravovaném Institutu, on němž jsme tu psali. A řekl mimo jiné: „To nebude knihovna, kterou známe v některých jiných případech, o které se dlouho neví, jestli funguje nebo nefunguje, co dělá, kolik má zaměstnanců.“ Těžko se zbavit dojmu, že poté, co Václav Havel zemřel, bude teď Klaus svádět neúprosný a zásadní boj s jeho knihovnou.

Slovenská premiérka Radičová se rozhodla odejít z politiky. A to přesto, že je v současné době podle agentury MVK druhým nejdůvěryhodnějším politikem na Slovensku (pravda, s velkou ztrátou za Robertem Ficem). Její rozhodnutí je zjevně racionální, SDKU je nejdpíš v kómatu a je lepší si někde po straně počkat (to je racionální, vůbec ne amorální postoj).

V rozhovoru s Petrem Peškem prohlásil pro LN polský ministr zahraničí Sikorski na téma Maďarsko (cituji otázky i odpovědi):

* LN Teď k Maďarsku. Nepodniká EU ve vztahu k nynější maďarské vládě tak trochu hon na čarodějnice a neopakuje chyby, které učinila ostrakizací Rakouska kvůli přítomnosti krajně pravicových Svobodných v tehdejším vídeňském kabinetu?

Premiér Orbán byl demokraticky zvolen drtivou většinou hlasů. Domnívám se, že má mandát k odvážným reformám. A některé z těchto reforem jsou velmi kontroverzní.

* LN A ohledně přístupu Evropy? Nehrozí, že ten tlak může v Maďarsku místo demokratických tendencí naopak posílit nacionalistické síly?

To je na maďarských obyvatelích. My sledujeme maďarskou politiku z pozic tradičního polského přátelství.

S jakýmsi nádechem národní hrdosti mohu konstatovat, že tentokrát se na rozdíl od naší vlády chová poněkud vyčůraně ta polská. Je to úkaz řídký jako zatmění slunce, važme si toho.

Pátek 9. března: proces s pány Bártou a Škárkou přešel do jakéhosi jednotvárného stádia. Oba soupeřící klany, současní a bývalí funkcionáři a poslanci Věcí veřejných, si usilovně dělají navzájem ostudu,ti současní jsou pochopitelně v přesile. K celému tématu se ještě vrátím.

Václavu Klausovi vytkli v diskusi na české zemědělské univerzitě v Praze, že za svých studií neplatil školné a teď ho podporuje. Jistě, já taky neplatil, a to by ještě scházelo, abych za zbolševizované, mizerné vzdělání, jehož se mi v letech 1957-62 na FF UK dostalo, ještě platil. Měl bych dostat odškodné. Co jsem se tam naučil, naučil jsem se sám a většinou bez pomoci pedagogů. Před některými jsem si musel dávat pozor, jiní měli dobrou vůli, ale to bylo tak všechno. A vůbec, jak někdo může srovnávat školství v padesátých letech minulého století s dnešním? Je to v podstatě drzost.

Podle průzkumu agentury Factum Invenio by se do Sněmovny dostaly jen ČSSD, ODS, KSČM a TOP09. Taková sestava (ODS a TOP09 jsou přitom výsledky faktického rozpadu ODS) povede vždycky k vítězství ČSSD a KSČM. Znepokojující je, že v blízkosti pětiprocentní hranice se pohybuje pět malých stran, dostaly by dohromady skoro 20% hlasů, které tedy nejspíš propadnou. A stejně znepokojující je, že nejsilnější je prý Strana práv občanů – zemanovci s 4,7%. Její vstup do PS by jen prohloubil celkový rozvrat. Zbývá naděje, že je to nějaká náhodná výchylka (nikdo zatím zemanovcům takový výsledek nepředpovídal).

Podle návrhu ODS ohledně finanční ústavy, který včera představil premiér Nečas, má do budoucna platit jakási brzda, která se bude aktivovat, jakmile veřejný dluh přesáhne 45% HDP. Měla by být taky garantována maximální výše rozpočtového schodku do jednoho procenta HDP. Na první pohled to vypadá jako jakési alibi po „nepodpisu“ smlouvy o rozpočtové zodpovědnosti. Protestují Kalousek a expert ČSSD Mládek, při ministerstvu financí prý totiž působí pracovní skupina, v níž jsou zastoupeni představitelé všech parlamentních stran včetně komunistů, a Nečas ji prý obchází. Návrh ODS ovšem taky stanoví platové sankce pro odpovědné politiky v případě nadměrných rozpočtových schodků. Neměli by dostat rovnou nařezáno? Připadá mi to jako výron populismu (na politiky musí být přísnost).

Sobota 10. března: Na ministra školství Dobeše se teď valí sprška protestů i kvůli tomu, že prodloužil právnické fakultě Západočeské univerzity akreditaci o čtyři roky s odkazem na to, aby umožnil dostudovat skoro dvěma tisícům studentů. Za to ho teď žalují všichni, co mají ruce a umějí psát, od Akreditační komise prof. Dvořákové po předsedu zelených Ondřeje Lišku. Tu a tam se ho někdo nesměle zastane, např. premiér Nečas, který předchozí rozhodnutí Akreditační komise nepovažuje za ideální s ohledem na studenty, kteří podle něj za spory nemohou (jakýsi chytrák se už nechal slyšet, že mohou, protože nebyli dost aktivní v úsilí pro ozdravění poměrů na škole, to je logika odpovídající zdůvodnění „odsunu“ Němců, stojí na kolektivní vině, ostatně nedostudovaní studenti by taky měli být v lepším případě někam odsunuti, že). Ministr Dobeš se během svého působení nezapsal do dějin resortu zrovna zlatým písmem, tady aspoň projevil jakousi dobrou snahu a měl by po odchodu do pekla pro neúspěšné politiky dostávat, jako ten zatracenec v povídce Jaroslava Haška, jednou za tisíc let do pusy kostku ledu.

Tato poznámka je čistě apolitická, ale poněkud souvisí se stavem veřejné morálky. Máme v Evropě primát: existuje u nás nejvíce psů a koček na jednoho obyvatele. Na základě svých zkušeností se obávám, že to rozhodně nesvědčí o mimořádně pozitivním vztahu dobrosrdečných Čechů ke štěkáčům a mňoukáčům, nýbrž právě naopak, o velké otrlosti. Velká většina těch zvířat, hlavně na venkově, jsou nešťastní houmlesáci, kteří se musí živit sami (což není v jejich silách) a když skončí puškou nějakého myslivce, je to pro ně vykoupení. Po převratu se situace trochu zlepšila, ale zase až tak moc ne. Lidem se nechce vyhazovat peníze např. za kastraci koček, jsou líní koťata utrácet (nebo by to nedokázali, já taky ne) a tak je poté, co kočičí máma znovu zabřezne a své dosavadní potomstvo od sebe brutálně odžene, ponechávají jejich osudu. Je mi líto, ale ta lidská bezstarostnost je taky amorální a bezohledná.

Jeden ze svědků v procesu s Bártou a Škárkou si postěžoval na nepochopení policie. Když jim odevzdal nahrávku jedné ze schůzek se Škárkou, řekli mu prý policisté, že je pěkná svině, když si nahrává kamaráda v hospodě. A hned se ho zeptali, jestli si je nahrává taky. Nevím, zda tohle zrovna má říkat vyšetřovatel případu svědkovi, ale je to reakce normálního člověka. Je zajímavé, že tuhle normalitu nějak neprojevila ta vykutálená divadelní společnost, co udělala díru do světa s divadelním kusem „Blonďatá bestie“. Paní poslankyně Kočí se na nahrávce, která sloužila za podklad, vyjadřovala mimořádně vypečeně, jenže: když to srovnáme s případem „kapříci“, je tu jeden diametrální rozdíl. V prvním případě se ansámblu podařilo zmocnit se legálně pořízených policejních odposlechů v případě, kde byli aktéři nakonec nepochybně po zásluze odsouzeni. Tady šlo o záznam podloudně pořízený kamarádem „postižené“. Celá věc měla hnusný přídech a připadá mi pozoruhodné a příznačné, že český kulturtrégr pro to nemá vůbec žádný cit. Vždyť jde o to, ukázat „pravou tvář politiků“. Nemohu si pomoci, ale to je odvrácená stránka Pravdy a Lásky: když je tu svatá věc, musí jít morální ohledy stranou. V událostech jsem na to už téma jednou psal, opakuji to v trochu jiné poloze, protože si myslím, že naši svatouškové mají zapotřebí to slyšet znovu. Snad si to aspoň někdo z nich přečte.

Agentura STEM nepotvrdila vysoké preference pro zemanovce a pro Stranu svobodných občanů, jaké uvádělo Factum invenio. Je to svým způsobem nadějné, pokud by se obě strany dostaly do parlamentu, vnesly ba tam ještě větší rozvrat, než jaký tam už je.

Jiří Hanák píše dnes v Právu na okraj procesu s Bártou a Škárkou: „To je plod české politické kultury, který zrál posledních deset let od časů opoziční smlouvy.“ Nevím proč volí právě tenhle mezník. Je to nepochybně plod hloupé snahy zaštítěné sloganem „Vyměňte politiky“, která dominovala poslední volební kampani (v tomhle případě se to opravdu povedlo), a pokud by to někdo chěl vzít od podlahy, musel by začít listopadem 1989, celý náš politický systém byl tehdy zimprovizován, postaven jaksi nakřivo, a na jeho vzniku měla mohutný podíl zákulisní manipulace a osobní vliv nejužšího centra chartistického disentu.

Pondělí 12. března: Ve slovenských volbách podle očekávání vyhrál s velikým náskokem Ficův SMER. Z nadpoloviční většiny nebude mít ale budoucí slovenský premiér velkou radost, přebírá otěže v době velmi nepříznivé a nebude mít možnost se o své budoucí neúspěchy s někým podělit. (Své „nepotěšení“ z takové – tehdy ještě potenciální - situace vyjádřil 9. února v rozhovoru pro Právo, o kterém jsme v rubrice Co týden dal ten den informovali). Na ústavní většinu nedosáhl, pochybuji, že by o to byl zrovna stál. K propadu Ficových oponentů přispěla slovenská varianta akce Vyměňte politiky (gorilí demonstrace), zdá se, že lidé chtěli vyměnit všechny až na Fica, a tak nakonec vyměnili všechny za Fica. Z toho je zjevné, že slogan „Vyměňte politiky“ je naprosto nezodpovědná konina. Slovenských voleb se týká naše dnešní glosa.

První místopředseda ČSSD Hšek se vyjádřil pro zahájení intenzivní debaty o postupné sjednocování české levice. Sjednocování má znamenat především sjednocování ČSSD se Stranou práv občanů – zemanovci a s Paroubkovými Národními socialisty. Jde zjevně o jakýsi politický atentát na Sobotku, s nímž se Zeman jako se zrádným skunkem nikdy sjednocovat nebude a Paroubek mu má nepochybně za zlé, že se víc než ochotně rozvalil na místě, které musel on po svém katastrofickém vítězství ve volbách v květnu 2010 opustit stejným fofrem, jako kdysi Jan Čapek ze Sán Lipanské bojiště. Hašek si od sjednocování levice slibuje i to, že by se musela vybarvit i KSČM (tj. konečně aspoň trochu věrohodně předstírat, že je docela demokratická strana; jenže KSČM je u zdi, kdyby to udělala, ztratí minimálně dvě třetiny voličů). Sjednocování levice je zcela nový fenomén, z minula znám spíše sjednocování pravice, tomuto fenoménu jsem se věnoval z politologického hlediska např. zde. Proto se k němu záhy vrátím.

Vzhledem k průběhu procesu s pány Bártou a Škárkou se už začíná spekulovat o tom, co by mohlo znamenat jejich odsouzení pro Věci veřejné, vládní koalici a celý politický systém. Nejjednodušší závěr zní: strana se zapříčí, zaujme stanovisko „car nám zasolil, i my mu zasolíme“ a vládní koalici rozbije. Není to moc pravděpodobné, protože by to byl vlastně hrdinský čin, hodný Muhammada Atty a spol., strana by zafungovala jako skupina sebevražedných atentátníků. Pravděpodobnější je jakési štěpení, kdy na jednu stranu se postaví ti, co by za příslušnou odměnu (nejspíš poslanecké mandáty) podpořili opozici při hlasování o důvěře vládě. Vyhlídky těchto lidí jsou ovšem nejisté, jak ukazuje případ exposlankyně Zubové (pamatuje se dnes vůbec ještě někdo na to jméno?), daly by se charakterizovat jako vrabec na střeše. Na druhé straně se octnou příslušníci „obrodného proudu“, kteří provedou jakousi sebekritiku (nesmí to být „sebemrskačství“, to se u nás nenosí), setrvají v koalici a zachrání si posty nejen poslanecké minimálně na další dva roky. To je holub v hrsti. Myslím, že jakousi chuť postavit se obrodnému proudu do čela projevuje už místopředsedkyně strany Karolina Peake. Získala by poměrně snadno image jakési Jany z Arku, aniž by jí hrozilo (třeba jen obrazné, politické) upálení. Pak bude záležet na tom, jek se rozdělí síly mezi oběma tábory, není vyloučeno, že by mohla vzniknout situace, která by dnešní vládu konečně připodobnila té Topolánkově, pokud jde o podporu v parlamentu.

Ústavní soudkyně Eliška Wagnerová prohlásila v rozhovoru pro Právo mj.: „Eufemisticky řečeno, jsou (Nečasovy reformní zákony, bd) problematické. Pokud to mám říci otevřeně, tak jsou šílené, asociální, a já nechci žít ve státě, který se chová jako asociál. Tato republika byla v roce 1918 zakládána na humanismu. Masarykova idea říká, že stát žije myšlenkami, z nichž vznikl. A když se dneska podívám, jestli jsou tu aspoň zbytky humanismu?“ Paní doktorka podotýká, že přehání, a v této jediné věci má úplně pravdu. Jde o hysterický výlev, který by se snesl jako hysterický výlev 21. března a později (to už nebude soudkyní Ústavního soudu), ale teď je horší o to, že se kryje autoritou instituce, jejímž je dosud členem, i když tam údajně už nic nedělá. Na slova paní doktorky reagoval premiér Nečas veřejně slovy, že den odchodu paní Wagnerové z Ústavního soudu v kontextu tohoto výroku bude velkým svátkem české demokracie. Je zajímavé, s jakou chutí u nás politici dělají špatné věci ještě horšími, k výroku paní Wagnerové se snad nemusí vyjadřovat zrovna premiér, k tomu jsou tu třeba novináři. Taky mluvit o ÚS jako o třetí komoře parlamentu, jak to premiér udělal (typická klausovina), je nespravedlivé, problém je především v politicích, kteří ÚS do této pozice soustavně tlačí (je ovšem pravda, že třeba při projednávání zdravotních reforem kdysi nikdo zrovna paní doktorku Wagnerovou tlačit nemusel, chovala se tehdy jako předseda EP Schulz vůči premiéru Orbánovi). Hulvátství u nás nabývá vrchu. Alexandr Mitrofanov cituje v Právu výrok předsedy ČSSD Sobotky ohledně toho, že Nečas dělá Velké Británii užitečného idiota při hájení britských názvů (nechci se hádat, ale mám dojem, že Sobotkovi křivdí, že Sobotka nemluvil o premiérovi osobně, ale o „České republice“). Nečas opáčil, že se Sobotka odvolává na Lenina, načež pan Mitrofanov píše, že Nečas při svém přirovnání nevypadal jako užitečný idiot, ale jako idiot tak říkajíc bez přívlastků. Milé, že? (Pan Mitrofanov se taky odvolává na jakéhosi uživatele Facebooku, podle něhož u nás fakticky nevládne lidmi zvolená strana, ale jeden nikým nezvolený muž na Hradě, to je nehorázné, Klaus byl zvolen podle ústavy a zákona).

Taky mne zaujal komentář Petra Uhla k slovenským volbám. Pan Uhl píše, o „odtrženosti lidí, považujících se a považovaných za slovenskou intelektuální elitu, jež se podílí na tvorbě veřejného mínění (tím, že se má pré v médiích) od veřejnosti“. A z toho vyvozuje: „pokud jde o svobodu slova, je tedy i na Slovensku co dohánět“. Zde zřejmě o to, jak té domnělé elitě v duchu svobody slova poněkud zacpat hubu, Krásný příklad liberalismu trockistického střihu.

V nedělních Otázkách Václava Moravce projevil premiér Nečas něco jánošíkovství a postavil se proti prezidentu Klausovi: „Prezident se před rokem obrátil na vládu s výzvou, aby dojednala výjimku z přistoupení k euru. Ján tento názor nesdílím, v tom s panem prezidentem nesouhlasím, nevidím jediný důvod, proč by to česká vláda měla dělat.“ Problém je jen v tom, že pokud pan Nečas prosadí referendum o euru, pak by, pokud vydrží nynější krize, samozřejmě výjimky nebylo třeba, rozhodne lid. Jak byx rozhopdl teď, je zjevné.

S čímž volně souvisí to, co v téže debatě říkal předseda ČSSD Sobotka: „Neznám zemi, kde by se premiér veřejně hádal s ministrem zahraničí, jako jsme to zažili v posledních dnech my.“ Nelze než připustit, že tato výtka sedí.

Úterý 13. března: Předseda ČSSD Sobotka se zastal ústavní soudkyně Wagnerové proti premiéru Nečasovi: Wagnerová se prý vyjádřila v době svého odchodu, a jako de facto soukromá osoba má právo komentovat aktuální politickou situaci. Vicepremiérka Peake je právnička a veřejně zapochybovala o tom, zda by takhle měla paní Wagnerová mluvit před skončením mandátu. Jistěže má pravdu, paní Wagnerová bude soukromá osoba de facto tehdy, až budce soukromou osobou taky de jure.

Řád německých rytířů (plným jménem Řád bratří a sester německého Domu Panny Marie v Jeruzalémě) žádá o vrácení majetku. Zabavili mu ho nacisté, Beneš svými dekrety konfiskaci potvrdil, postižení se obrátili na správní soud, ten prý (cituji dle Práva) stížnosti v roce 1948 vyhověl, jenže pak přišel Vítězný únor a spadla klec. Realisticky vzato: stejně nemají šanci. No řekněte, rytíři, a ještě k tomu němečtí!

Ve Věcech veřejných už začínají uvažovat o tom, co bude „the day after“, tj. pokud by snad byl Vít Bárta v probíhajícím procesu odsouzen. O tom, že jeho působení ve straně by bylo nadále neúnosné, meditovala nahlas Karolina Peake, další místopředseda strany Jarolím se domnívá, že by měl opustit funkci předsedy poslaneckého klubu, i kdyby byl odsouzen zatím jen prvoinstančně (pak trochu zbrzdil). Zdá se, že o konci světa se ve straně v té souvislosti moc neuvažuje. Premiér Nečas prohlásil: „Soud musí rozhodovat podle práva, nikoli podle toho, jaké je veřejné mínění… To nesmí být v žádném případě politický proces s někým, kdo nám nemusí být osobně sympatický.“ Co je to politický proces? Jakou má oporu v našem právním řádu? Měly tzv. politické procesy z padesátých let opravdu nějakou oporu ve veřejném mínění? Vždyť vůbec žádné neexistovalo, odsuzující rezoluce si věcně vzato psali a posílali bolševičtí papaláši sami. Politický proces nehrozí. Hrozí, že se věc nepodaří uchopit za právně čistý konec a že tak bude politizování a politické organizování typu Věci veřejné fakticky legalizováno.

V rozhovoru, který zveřejnila MfD, prohlásil předseda SMERu a vítěz slovenských voleb Fico mimo jiné: „Ale mám-li být realista, tak si myslím, že nás v tom (poražení, bd) chtějí nechat samotné.Budeme pro opozici snadný terč.“ Jistě: proč by některá z malých stran lezla do koalice, ve které bude jen pátým kolem u vozu, a jediná úloha, kterou může plnit, je, že se s ní Fico bratrsky podělí o část „lidového hněvu“ v případě politických či hospodářských potíží. To není nic proti panu Ficovi, byl by k tomu tlačen okolnostmi každý, kdo by se octl v jeho postavení. Vyhrál toho moc, i když ne tak moc, jako před ním Viktor Orbán.

MfD věnovala dnes článek „české zapomnětlivosti“: „Choroba se zpravidla projeví až u starších lidí. Někdy však začíná třeba už dvacet let předtím, než vyjdou na povrch její první příznaky… demence postihuje třeba i myšlení, inteligenci.“ To je přesné a projevuje se to zejména v oblasti historického bádání o událostech někdy od roku 1945 včetně. Profese historika je nebezpečná podobně jako profese pracovníka v uranových dolech nebo profese toho, kdo dělal (nebo dokonce ještě dělá) s asbestem. V letech 1945-2011 byla skrytá nebezpečí (tzv. „historický Alzheimer“) trestuhodně zanedbávána. Dají se dnes, kdy choroba už většinou pořádně pokročila, následky ještě nějak léčit?

Jednu britskou pracovnici aerolinií a jednu zdravotní sestru v nemocnici vyhodili z práce kvůli tomu, že nosily řetízek s křížkem. Obě si stěžují, měly by být vlastně rády, v jiné době by je byli mohli předhodit hladovým lvům. Zrůdné výhonky politické korektnosti a multikulturality už obepínají už i Velkou Británii. Člověk má pocit jako pan Povondra, když spatřil ve Vltavě u Mostu legií hlavu mloka.

Volební kroužkování se u našich sousedů zavedlo natolik, že strana „Obyčejní lidé“ si postavila kandidátku jaksi naruby, hlavní papaláši byli až na konci. Zafungovalo to perfektně. Voliči si je seřadili správně, tj. přesně v obráceném pořadí. Pokud by se to zavedlo všeobecně, ztratí ovšem kroužkování smysl.

Středa 14. března: Vít Bárta poskytl rozhovor Právu. Stěžuje si na zradu některých svých bývalých spolupracovníků (nahrávali si ho už loni v březnu, a dokonce člověk, kterého znal osm a půl roku; nahrávání je ve straně VV jakýsi kolorit, tak například paní Kočí si taky nahrával její dost blízký přítel, a ještě se nám svěřil, že poté, co se mu to podařilo, měl podobný pocit, jako kdyby ukradl orloj. Jinak je třeba upozornit, že problém není v agentuře ABL: když nahrává agentura ABL, je to ok, patří to k její náplni práce, problém je, když se nahrávání stane způsobem výměny informací uvnitř politické strany.

V souvislosti s procesem poskytla rozhovor Lidovým novinám přísedící Marie Jungwirthová. To je trošku podobný případ, jako když se soudkyně Ústavního soudu Wagnerová vyjadřuje k politice vlády, jen asi desetkrát horší. Paní přísedící prohlásila, že se jí z případu chce zvracet a že měla „hrozivý pocit“ ze svědkyně Kočí. Soudce Šott ji za to promptně vyhodil a udělal přesně to, co udělat měl. Jak ji vůbec mohlo napadnout vyjadřovat se veřejně k případu, který soudí? A není náhodou část problému i v institutu „laických přísedících“ (za totáče se říkalo „soudci z lidu“ prý to zavedli komunisté v roce 1948, ale mám dojem, že něco podobného je už obsaženo v definici fémových soudů podle Benešova tzv. velkého retribučního dekretu, jen se nevymlouvejme na komunisty a nezříkejme se naší národně socialistické tradice!) Bylo by moc dobré, kdyby se někdo věnoval v populární rovině obsahu a smysluplnosti tohoto institutu (laický přísedící), zejména ve srovnání s tím, co je úlohou porot tam, kde porotní soudy existují. Není to náhodou přežitek bolševismu, a když ne, tak proč?

ČSSD se rozhodla vyvolat hlasování o důvěře vládě. Podle předsedy Sobotky tím strana plní svou kontrolní roli. Jakou kontrolní roli? Kontrolní roli plní například interpelacemi nebo otvíráním problematických kauz a kritikou problematických rozhodnutí vlády. Hlasováním o důvěře vládě kontroluje jen, zda vládu podporují všichni vládní poslanci, což se dá zjistit i jinak (například teď se zdá, že snad kromě Humla a Škárky ano). Když Paroubek vyvolával hlasování o důvěře, nebylo vzhledem k povaze tehdejší vládní většiny nikdy předem úplně jasné, jak to dopadne.

Soudě podle dnešní zprávy z Práva existuje u nás jakýsi Husův národ. Má své mluvčí (Lenka Procházková, Mojmír Grygar a Václav Dvořák) a ti se obrátili dopisem na papeže Benedikta XVI. s tím, že církevní restituce jsou krádež. Předtím už zažalovali českou vládu a představitele katolické církve: není jasno které, papeže zatím ne? V tom případě by se asi museli taky obrátit na interpol, aby zloděje zadržel. Je to nepochybně událost významná už tím, jak důležité ozdobnosti se pod ní podepsaly, a nepochybně bude plnit stránky novin ještě řadu dní. Nebylo by dobré podat trestní oznámení hned i na ty, kteří s církevními restitucemi souhlasí? V tom případě upozorňuji, že já taky, ne proto, že bych byl tak významná osobnost, jako oni, ale jen aby mne náhodou nevynechali (mimochodem, těch signatářů je zatím nějak málo, nevynechali např. Jiřího Pehe a Tomáše Halíka?) Taky by bylo dobré vymezit, kdo do Husova národa patří a kdo ne, zřejmě vzniká z českého národa průběžnou exkomunikací nehodných. Já nečekám, až mně ti tři králové (resp. královna a dva králové) vyhodí, a vystupuju sám.

Experti z poradní organizace OSN doporučili, aby italské ministerstvo školství vyškrtlo z povinných školských osnov Danteho Božskou komedii, protože šíří nenávist vůči Židům, muslimům a homosexuálům. Měli být důslednější a požadovat zároveň i vyškrtnutí bible, možná však, že vzali jako polehčující okolnost to, že o nenávisti k muslimům se tam nepíše nic (tenkrát ještě neexistovali). Vzhledem k tomu, že to hlásá OSN, nebylo by třeba to brát úplně vážně, bohužel je se bát, že to vážně vezme Evropská unie. Po vyhlášení fatvy Bruselu vůči Maďarsku je už možné úplně všechno.

Čtvrtek 15. března: Vláda ztrácí na vážnosti a na prestiži, řeč je o soudu s pány Bártou a Škárkou, prohlásil to předseda TP09 a ministr zahraničí Schwarzenberg, který má vždycky, když se vláda dostane do úzkých, tendenci změnit se z aktéra politiky v politického komentátora. Bylo by daleko hezčí, kdyby např. řekl, „my jako vláda ztrácíme…“, nebo „ztratili jsme“. V souvislosti se včerejšími demonstracemi (ještě se k nim samozřejmě vrátíme) to vypadá, jako kdyby všichni účastníci (opozice především, ale vládní koalice díky svým neustálým sporům nezůstává moc pozadu) pracovali na tom, aby podryli důvěru v polistopadový režim. Zatím v tom jsou poměrně úspěšní. Nevidím to rád, já jsem stoupencem polistopadového režimu, jakýmsi „polistopadohujerem“, občas mám pocit, že už skoro posledním.

Evropská unie zmrazila ČR dotace z evropských fondů. Pokud tomu dobře rozumím, není za tím to, že by ČR byla dána do ideologické a politické klatby jako Maďarsko, ale že v tom máme slušně řečeno nepořádek. Problém je, že kdo chce někoho uvrhnout do klatby, nepořádek si vždycky najde, a na východ od Aše to platí tuplem.

Ještě k problému přísedící Jungwirthové, která pro Lidové noviny průběžně okomentovala případ, jejž právě soudila (tj. případ Bárta a Škárka). Člověk si láme hlavu, jak to tu paní mohlo vůbec napadnout – vysvětlení je jen jedno: zřejmě si myslela, že to, co říká, je natolik obecně sdílené stanovisko, že jí nejen nemůže uškodit, ale že se od ní naopak očekává. Mám dojem, že to tak nějak taky trochu souvisí se včerejšími demonstracemi.

Jiří Pehe si v Právu jako obvykle pucuje boty o prezidenta Klause, tentokrát v souvislosti se slepičími vajíčky. Slepičí vajíčka jsou ostatně dobrý příklad, nad nímž se laik nejen diví, ale žasne. Evropská unie došla k humánnímu závěru, že průmyslový chov slepic za účelem snášení vajec je nelidský. Protože situaci nelze napravit úplně (došlo by k likvidaci chovu slepic v Evropě), rozhodla se pro nápravu částečnou (pokud tomu rozumím, je to něco takového, jako kdyby vám někdo zvětšil vězeňskou celu ze 2 m2 na 2,5 m2 - i tak byste na tom byli relativně lépe než slepice, protože by vás ve vězení nejspíš nikdo nenutil snášet vejce). Velkopodniky v některých zemích však nejsou schopny ve stanoveném termínu ani této změně vyhovět. Toho využijí podniky v zemích, kde polohumánní normu realizovat dovedou, a prosadí si blokádu firem a zemí, kde norma dosud nebyla uvedena v život. Díky tomu přijdou o nežádanou (a obyčejně i levnější) konkurenci. Protože produkce humánně slepičích dodavatelů ovšem nestačí, nastane nedostatek vajec a jejich cena dramaticky vzroste. To výrobcům pochopitelně nevadí, protože bez vajíček se nikdo v našem rozmazleném světě natrvalo neobejde, takže je lidé stejně budou i za tu mastnou cenu kupovat. V zemích, kde norma nebyla uskutečněna, nastane vybíjení slepic (podniky přijdou o trhy) – zřejmě až do té doby, dokud se domácí cena vajec nevyrovná té v zemích, kde byly normy slepičí humanity prosazeny (na provedení normy to není vázáno, pokud jim postačí domácí trh). Nechci pronášet žádnou ideologickou chválu tržního hospodářství, jen mi to celé připadá jako obludná blbost.

Pátek 16. března: událostí číslo jedna pro média měly být (ale byly jen pro Právo) demonstrace, které proběhly v mnoha městech ČR. Nebyly samy o sobě zvlášť velké (když odhlédneme od tradičně nafouklých odhadů svolavatelů, šlo řádově o pár tisíc lidí), ale vzhledem k tomu, že příprava byla, jak se zdá, spíše zimprovizovaná, není 2,5 tisíce lidí v Praze a dokonce 4 tisíce lidí v Brně zase až tak málo. Zdá se, že zejména Česká televize volí stejnou taktiku, jakou kdysi volila v případě petice Smíření 95: příliš neinformovat, však ono to vyšumí. Řekl bych, že je to nebezpečný omyl, nevyšumí nic. Podstatné je, že když si člověk dá práci, aby našel nějaký jiný dokument než poněkud kusá prohlášení, kdo všechno má odstoupit a co všechno se má zrušit, zjistí, že protest je postaven na úplně jiném základě, než tomu bylo dosud: je to sice mlhavý, ale zcela zásadní nesouhlas se současným režimem a výzva k jeho svržení (samozřejmě má jít o svržení v tom nejlepším slova smyslu!). Doporučuji čtenářům podívat se na provolání k národu, které sepsal jeden z hlavních protagonistů protestu (ne-li ten nejhlavnější) Slávek Popelka. Nejdete ho jako video zde, text je k dispozici tady. Pochybuji, že ho většina účastníků čtvrtečních protestů vůbec četla nebo slyšela, řekl bych, že se účastníci dělí na ty, kterým by nevadil, respektive kteří s ním souhlasí, a ty, kterým nevadí, že ho neznají. Poněkud komické je, že idea „suverenity“ je podobná té, s níž hauzíruje Václav Klaus, jen je vyexponovaná v míře, jakou si Klaus nemůže dovolit. Když někdo zachází s nemravnými zbraněmi, musí počítat s tím, že se vždycky najde někdo další, kdo ho ještě přetrumfne. Pozoruhodné je taky, jak je to podobné myšlenkám, zastávaným dnes KSČM - zde ovšem nejsou podávány v rudém hávu (to by lidi odpudilo). S většinou z nich by nejspíš neměli problém ani lidé z DSSS. Vzniká široká fronta od největšího prava do největšího leva, ke svým zdrojům se zatím moc nehlásí a její magnus parens je Václav Klaus, kterého by ovšem nejraději napíchli na kůl. Jak je ten svět nevděčný! Myslím, že zejména s tvořící se ideovou základnou tohoto zárodečného hnutí je třeba veřejnost seznamovat, a ne to celé zatloukat. Nevěříte, že se lidé dokážou rozebrat v tom, co je dobré a co je špatné? (zdůrazňuju, že já považuju zrovna tuhle formu „rozhořčení“ podle Bělohradského za špatnou na kvadrát). Pak ale nevěříte v demokracii. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Karolina Peake začíná přemýšlet o funkci předsedkyně Věcí veřejných. To je pochopitelné, Velký Brundibár je v současné době, kdy je jeho hybatel zaměstnán soudním procesem, nejslabším článkem řetězu, navíc změna na nejvyšším postu ve straně by vzhledem k její struktuře a jejímu fungování formálně znamenala vše, prakticky skoro nic. Paní Peake si zároveň v rozhovoru pro Právo dovolila několik kritických slov i na adresu stranického veleguru: její vztah k němu byl vždycky kriticky přátelský(!), za rozumnější považuje jeho ženu(!!), on sám by neměl žonglovat s mnoha balónky najednou, měl by se soustředit na funkci předsedy klubu a nerozptylovat se krajskými a senátními volbami, růstem a organizací strany. To jsou návrhy poměrně průhledné. Paní Peake vyzvala v souvislosti s procesem svou stranu k otevřené soudružské sebekritice. Vypadá to na přípravu jakéhosi dvacátého sjezdu VV, věc je složitější o to, že velký (neformální) šéf ještě žije, což může celou akci zkomplikovat. Paní Peake se taky sešla na krátké neformální schůzce s prezidentem Klausem, Klaus už zřejmě tak trochu počítá s tím, že Bárta, na něhož vsadil, může mít velký problém, a protože VV potřebuje do své mocenské hry o budoucnost, sonduje, zda by byla použitelná a případná Bártova nástupkyně.

Evropská unie zmrazila příspěvky z evropských fondů pro ČR vzhledem k tomu, že je v ČR špatně nastavený systém jejich kontroly. Pokud to vláda do června nespraví, o zbývající příspěvky přijde. Samozřejmě vysvětlení, spočívající v tom, že v čerpání a vyúčtování příspěvků existuje nepořádek, je v zemích na východ od Aše vždy velmi pravděpodobné. Čistě pro klid duše bych ale zároveň rád věděl, zda náhodou ostříží zrak kontrolních orgánů EU nebyl na ČR upřen i v souvislosti s tím, že si premiér dovolil něco špitnout ohledně nestydatého nátlaku Bruselu na Maďarsko, a zda návštěva „eurokomisaře“ v Praze není náhodou něco podobného, jako za mých mladých let bývaly návštěvy Suslova, Mikojana, Kosygina a jak se všichni ti šašci jmenovali – tj. v tomto případě jako vážné varování před dalším projevem neloajality. Následovat by pak mohlo uzavření penězovodů.

Sobota 17. března: zdá se, že vlna demonstrací, rozpoutaná ve čtvrtek, ztratila hodně na síle. Průběh byl standardní: nejprve se organizátoři rozhádali, pak horlivost demonstrujících opadla. Vypadá to zrovna teď jako výbuch vzteku, který nikam nevede. To neznamená, že nepřijde v dohledné době nějaký další. Situace je příznivá: jakési poloviční bezvládí, vyvolané tím, že na jedné straně stojí rozhádaná (a tedy málo akceschopná) vláda, a na druhé neschopná opozice. A není tu nikdo, kdo by se, vybaven manažerskými schopnostmi, dral k moci s nějakým pro lidi atraktivním programem. Skoro se mi chce říci naštěstí. V Právu citují výrok jakéhosi „mladého filosofa“ (z okruhu demonstrantů), který vysvětluje, co je demokracie: nejde v první řadě o to, koho mohou lidé zvolit, ale o to, jak někoho vlády zbavit. Dokud nebude v Česku možné vládu nenásilně svrhnout, nebude to prý demokracie, ale tyranie. Správná demokracie tedy je: mladý filosof sežene pár lidí, vyjdou před sněmovnu, mladý filosof se uprdne a vláda padne. Nejhorší je, že vláda teď vypadá tak, že by to za pár měsíců skutečně mohlo fungovat.

Čeští „rozhořčení“ mají totiž vlivného spolubojovníka, předsedu ČSSD Bohuslava Sobotku. Ten v rozhovoru pro dnešní Právo prohlásil: „Jsem přesvědčen, že pokud by se nám podařilo vládní koalici rozklížit a vládě vyjádřit nedůvěru, najde se široká shoda mezi politickými stranami na tom, že nové volby v co nejkratším termínu jsou pro ČR nejlepším řešením.“ To, že panu Sobotkovi a jeho týmu jde o to, vládní koalici rozklížit, je zjevné. Kromě této partyzánské práce (dalo by se říci sabotérské, v ovzduší studené občanské války jsou i sabotáže na místě) by snad opozici mělo jít taky o něco jiného, pozitivního. Co potom. Pokud „co potom“ chybí, je to jen pokračování v paroubkismu. Navíc pan Sobotka sází na „napětí mezi koaličními stranami“, čeká, až se vláda sesype jako na Slovensku. To je technika, jakou odjakživa a zejména za bolševismu usilovali o světovládu Rusové. Chtěli ji upřímně - byli a zjevně ještě aspoň trochu jsou přesvědčeni, že jejich posláním je svět zároveň dobýt a spasit, ale pokud možno tak, aby tu špinavou práci za ně odvedl někdo jiný. Tato směs chtivosti a vyčůranosti se zatím moc neosvědčila.

Předseda SPD Sigmar Gabriel prý prohlásil, že „systém v Izraeli“ je režimem apartheidu, pro který neexistuje žádné ospravedlnění. To je zvláštní varianta militantního mnichovanství: prodáme vás, ale bojovně, nic lepšího si nezasloužíte. Zvláštní symbióza toho nejhoršího v evropských a německých tradicích.

Pondělí 19. března: Miroslav Kalousek se ve včerejších Otázkách Václava Moravce zmínil mj. o protestních demonstracích z konce minulého týdne. Podle něj byly nasměrovány ne (jen) proti vládě a vládním reformám, ale proti demokratickému systému. To je možná trochu nadneseně řečeno, když se to zformuluje přízemně (byly nasměrovány proti tomu, co se u nás prosadilo po listopadu 1989), je to možná ještě horší a hrozivější. Tématu se týká naše dnešní glosa. Jeden z organizátorů protestních akcí, Slávek Popelka, řekl reportérovi deníku Právo mimo jiné: „Toto je poslední příležitost, jak to řešit po dobrém. Pokud neodejdou dobrovolně, pak hrozí výbuch násilí.“ To je pozoruhodné: na rozdíl od Klementa Gottwalda, který někdy v roce 1929 prohlásil celkem přímočaře „zakroutíme vám krkem“ (my vám), dnes se ono zakroucení krkem popisuje jako jakýsi seismický jev, něco jako tsunami nebo zemětřesení. Stane se jaksi samo od sebe (to je významné, znamená to, že nikdo za ně neponese odpovědnost, samozřejmě kromě těch, kterým bude zakrouceno krkem), stejně jako se podle pana Popelky samo od sebe zase potom dá všechno do pořádku („mne příliš tuto chvíli nepálí, jakým způsobem se budou věci v této zemi řešit“). Pozoruhodné je, že podobné pojetí „výbuchu“ je často obsaženo v temných hrozbách, které si lze přečíst na komentářové stránce Práva nebo které lze slyšet od různých papalášů z ČSSD a přidružených odborů.

V ODS prý sílí kritika premiéra (a předsedy) Nečase. Z regionů mu vytýkají přátelskou politiku k VV a snižování státních dotací pro největší města (což se dá pochopit), taky to, že přistoupil na progresivní přímé daně (což je jednak věc ideologická a jednak si tam možná trochu přihřívají polívčičku i ti, kterým se za Topolánka přezdívalo kmotři; osobně považuji progresivní daně za nespravedlivé, ale ODS nevládne sama a musí dělat kompromisy) a dokonce i zvyšování DPH (z těchto výtek je cítit strach o voličské hlasy, ten je jistě pochopitelný, ale politik by se zase neměl až tak bát). Remcání ve straně se v neklidné situaci a v rozhašené koalici dá pochopit, nicméně předseda zrovna v takové situaci potřebuje pevnou ruku. Největší překážkou je dvojvládí v ODS, které Nečas svým neujasněným vztahem ke Klausovi vlastně jen posílil a posiluje. Pevná ruka znamená dát najevo, že jednička je momentálně on. A „mírové soužití“ s Václavem Klausem je při poměrech v ODS a kolem ODS a s ohledem na Klausovy osobní vlastnosti vyloučené. Nemyslím to zrovna teď jako nějakou zásadní kritiku Václava Klause (silné osobnosti bývají takové), i když např. jeho politiku vůči EU považuji za strašidelně špatnou, ale jako kritiku pana Nečase. Měl by se s tímto faktem smířit, a smířit se s ním znamená taky pochopit, že s Václavem Klausem se smířit bohužel nemůže.

Úterý 20. března: Jako se kdysi čeští politici vydali na demonstrativní pouť do Moskvy (moc se nevydařila, ruská strana si to tenkrát nechtěla moc rozházet s Rakouskem (nebo vlastně už s Rakouskem-Uherskem, bylo to bezprostředně po vyrovnání), putují dnes sociální demokraté do Pekingu. Budou jednat se státními představiteli i s představiteli Komunistické strany (obojí je v Číně pochopitelně v harmonickém souladu, ne jako teď u nás). V delegaci jsou (mj.) první místopředseda Hašek a místopředseda s „stínový ministr zahraničí“ Zaorálek, který prohlásil: „Je to pokus po nějakém čase vykonat poměrně reprezentativní návštěvu z hlediska oslovení všech významných segmentů čínské politiky.“ Vypadá to nadějně: do čeho ČSSD vkládá své naděje? Doma je to teď zjevně Holešovská výzva, venku nejspíš Čína.

Agentura STEM přišla s průzkumem ohledně důvěry české veřejnosti v Evropskou unii a v Evropský parlament. Je na historickém minimu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

O Holešovskou výzvu se dnes uchází kdekdo, naposled i odbory. Předseda ČMKOS Zavadil svolal na 21. duben velký protest na Václavské náměstí. „Chceme se postavit do čela všech iniciativ,které protestují proti vládním reformám.“ Jistě. „Iniciativy“ by dodaly demonstranty, těch se odborům zatím nedostává, odbory svou know-how, své dopravní kapacity a finanční zdroje, a ještě by se z ryzí dobročinnosti demonstrantům postavily do čela, aby tam nebylo tak prázdno. Zatímco iniciativa ProAlt, která je záležitost spíš inelektuální a statisíce do ulic určitě nevyžene, se cuká, jeden z organizátorů demonstrací Holešovské výzvy prohlásil: „My nechceme mít se současnými politickými stranami nic společného“. Odbory ovšem nejsou politická strana. Ale že by šli ti, kteří na rozdíl odborů disponují demonstranty (i když ti demonstranti nejsou samí mašinfírové) na jiný kompromis než na partnerství v duchu „já pán, ty pán, ty platíš, já demonstruju“ si dost dobře nedovedu představit.

A nakonec jako aktualita pěkný citát z včerejšího vystoupení předsedy poslaneckého klubu ČSSD Jeronýma Tejce v rozpravě před hlasováním o vyslovení nedůvěry Nečasově vládě (hlasování samozřejmě dopadlo tak, že se vládě nedůvěru vyslovit nepodařilo): „Argumenty vás nepřesvědčí. A nemá smysl tady trávit hodiny tím, že je budeme trpělivě opakovat. Vy máte totiž pocit, že můžete vše. Máte pocit, že můžete přehlasovat opozici a že se můžete lidem smát do očí. Nechcete a nevnímáte realitu. A nechcete se podívat pravdě do očí. Nechcete vidět, že vás lidé mají plné zuby, že jim pomalu, ale jistě dochází trpělivost. S vámi i s vaší destruktivní politikou. Jste jako děti, které si hrají se sirkami ve stohu, kdy díky vaší aroganci, kterou k lidem uplatňujete, vyjdou brzy lidé do ulic a možná nebudou mít v rukou jenom transparenty. A jestli máte pocit, že vás ochrání ty plůtky, které jsou tady rozestavěny kolem sněmovny, a ti policisté, které postupně decimujete, tak se mýlíte. Ještě je čas na změnu názoru.“ Myslím, že věci se mají pojmenovávat pravými jmény, a tohle je nechutné a nestydaté vydírání lynčem. Samozřejmě, pan Tejc ho nebude ani organizovat, ani se ho účastnit. Bude se jen dívat.

Středa 21. března: jak se dalo všeobecně čekat, Nečasova vláda hlasování o důvěře hravě přežila. Pozoruhodné na celé akci není ani tak výsledek, jako doprovodné jevy a řeči. Skandální výrok poslance Tejce jsme už citovali, ostatně nebyl sám. Právu nepochybně tahle rétorika imponuje. Proto cituje i další sociálně demokratické hlaváče. Například poslanec Jandák vyzývá vládu: „A zamyslete se nad tím, co slyšíte z médií, na ulici a všude.“ Hlavně jde o tu ulici, že. Nebo místopředseda Zaorálek: „Člověk, který nemá práci a musí se dívat na to, jak tady někam odplouvají miliardy, ani se neví kam, tak ten vám řekne: Tenhle systém ať zhyne! Ale to jste vyvolali vy!“ A předseda Sobotka řekl v rozhovoru pro MfD: „Pro demokracii bude jenom zdravé přenést to napětí na půdu Sněmovny.“ Jistě, podle poslance Tejce bude ten přenos málo obtížným, zátarasy jsou chatrné a policistů je málo. Hlavně ať si pro tu příležitost opatří každý sociálně demokratický poslanec velký plakát (to je přece jejich specialita pro případ, že dění ve Sněmovně sleduje televize, že): „Já nic, já sociální demokrat“, aby snad nepřišel nešťastnou shodou okolností k újmě taky nějaký přítel lidu. A ke slovu se opět hlásí i sociálně demokratická klaka v Právu: „Pravda je, že hesla „rozhořčených“ jsou zmatená, primitivní a vlastně i protisystémová. Dávají vzpomenout na éru Sládkových republikánů s jejich „poslanci do Vltavy“. Jenže kdo je zplodil? Vláda je zplodila.“ (Jiří Hanák). Tihle lidé nejsou schopní dělat nic jiného než povzbuzovat nejrůznější nespokojence v naději, že až za ně svrhnou vládu, budou se jim oni moci postavit do čela. Je to poměrně nezodpovědné.

„Ministryně zahraničí“ EU Ashtonová se vyjádřila k bestiálním vraždám v Toulouse. Cituji dle LN: „Když si uvědomíme, co se stalo dnes (v pondělí) v Toulouse, když si vzpomeneme na Norsko před rokem, když víme, co se děje v Sýrii, když vidíme, co se děje v Gaze a dalších částech světa, myslíme na mládež a děti, které přicházejí o život.“ A zmínila prý i děti, které přišly o život při havárii belgického školního autobusu ve Švýcarsku. Izraelští politici ovšem protestovali, podle mého názoru ještě poměrně umírněně. Srovnávat řádění vraždícího náboženského fanatika a organizovaného teroristy s odvetnými akcemi Izraele na systematické zákeřné raketové útoky proti izraelským civilistům, nebo snad dokonce s autohavárií (mohla zmínit ještě nějaký výbuch sopky) je něco naprosto neuvěřitelného. Nejde jí o to záležitost přesně pojmenovat, ale bagatelizovat a rozmělnit tím, že ji uvede do nepatřičných souvislostí. Nevím, zda v současném stádiu EU opravdu potřebuje „ministra zahraničí“. Ale takovéhohle určitě ne.

Čtvrtek 22. března: ministr školství Dobeš odstoupil. Byl to, zdá se, v tuto chvíli nejnenáviděnější úd Nečasovy vlády, navíc člen Věcí veřejných, jejichž postavení na politické scéně je otřeseno procesem s pp. Bártou s Škárkou. Že by ministrův odchod pozici vlády vylepšil, je zatím nepravděpodobné, na to odstoupil příliš pozdě. VV dosáhly za ministrovo svržení toho, že se suma škrtů na ministerstvu školství výrazně snížila. Poté, jak to vypadá, přinesla paní Peake ministrovu hlavu premiérovi na míse. Tématu se týká naše dnešní glosa .

Miloš Zeman prohlásil u příležitosti toho, že SPOZ začala sbírat podpisy na jeho prezidentskou kandidaturu: „Jsme dnes v nejhorším možném stádiu politického života, kdy máme jak slabou vládu, tak slabou opozici.“ To je ovšem pravda. Nespravilo by se všechno tím, kdybychom měli silného prezidenta? Tj. nemyslí si to náhodou pan Zeman? Být totiž v takové situaci silným prezidentem nemusí být zase až tak těžké. Zeman se také postavil proti požadavku za zrušení politických stran. Má pravdu, stačí zrušit všechny až na jednu. A dá se to taky provádět postupně a maskovaně – jako např. v poválečné ČSR.

Pátek 23. března: Ve věcech veřejný panuje v souvislosti s odchodem ministra Dobeše (jednoho z Dobešů, toho ze školství) jakýsi zmatek. Místopředsedkyně Peake tvrdí, že ministři za Věci veřejné projednali svůj postup v Dobešově záležitosti s předsedou strany Johnem a mají jeho požehnání. Pan předseda ovšem říká, že mu to dali jen na vědomí. Problém bude možná v tom, že Vít Bárta, zaměstnaný svým procesem, momentálně řídí stranu z hluboké ilegality, tak hluboké, že to pomalu přestává být řízením. Taky paní Peake se v posledních dnech projevila jako velmi čiperná osoba, zřejmě taky pokud jde o kuloárové záležitosti. Ministr chtěl na odchodnou demonstrovat své úspěchy v čerpání z eurofondů společnou tiskovkou s eurokomisařem László Andorem, který přijel do Prahy ještě se svým kolegou Johannesem Hahnem na generální inspekci. Pan komisař Andor to ovšem odmítl, nemůže se vměšovat do vnitropolitických záležitostí ČR a podporovat ministra v demisi. Ostatně ta kontrola, vypadá to, že jde o akci srovnatelnou s revizemi generála von Schwarzburg z Haškova Švejka: zdalipak pánové položili premiéru Nečasovi známou řečnickou otázku: „Máte revolver? Na vašem místě bych věděl, co s ním udělat.“ Taky mi připadá, že specielně pro takové akce je název funkce „komisař“ mimořádně šťastný, nikoli náhodou vyvolává asociace ne Velkou říjnovou socialistickou revoluci. A chtěl bych navíc ještě zdůraznit zejména kompetenci pana komisaře Andora k podobným úkolům. Pan Andor je relativně mladý člověk, dostudoval v roce 1989, kdy se definitivně zhroutil komunistický systém v Maďarsku. Prošel pak řadou významných a reprezentativních funkcí ve světových hospodářských a finančních institucích a v současné době je evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a sociální začlenění. Zároveň ovšem působil od roku 1998 do r. 2005 mj. jako člen vedení hospodářského útvaru vedení Maďarské socialistické strany, posléze čestný spolupředseda toho útvaru, a v letech 2003-2005 byl poradcem úřadu vlády socialistického ministerského ministerského předsedy Ference Gyurcsánye. Ve své bruselské funkci možná i proto projevil vzácnou „pozitivní neutralitu“ v tažení proti Orbánově vládě (zaujatí pozorovatelé tvrdí, že jí šel tvrdě po krku). Jistě, být socialistou není vůbec žádná hanba a k Orbánovi má výhrady kdekdo, uvádím to jen proto, aby bylo jasné, co si od nynější mise do Prahy může pan Nečas slibovat. Přitom ani trochu nepochybuji, že v tom, jak se u nás zachází s eurodotacemi, může být neskutečný bordel, a že starosti Bruselu budou asi aspoň zčásti oprávněné. Jenže: mně to trochu připomíná vojnu v ČSSR za bolševika. Každý, kdo ji absolvoval, má zažito, že všude a ve všem byl nepořádek, a proplouvat jejími úskalími, aniž by člověk porušil spoustu nařízení, za něž vás mohou tak či onak potrestat, je v podstatě nemožné. Načalstvo to ovšem tolerovalo (všechny zavřít nebylo možné), ale přesně jen do té chvíle, než jste začal dělat potíže. Pak vám to všechno spočítali. Pokud byl tento přístup integrován spolu s postkomunistickými zeměmi i do EU, není to moc povzbudivé.

Událostí neméně významnou než demise všeobecně nenáviděného ministra je „únik odposlechů“ z BIS. Ukázalo se, že Prahu do značné míry dirigoval „lobbyista“ (či „kmotr“?) Roman Janoušek, který se mohl pyšnit nadstandardními styky s bývalým primátorem a místopředsedou ODS Bémem. Na celé věci je ovšem stejně jako obsah odposlechů důležitá i forma, tj. způsob, jak byly pojednány: pořídila je BISka, odtud, jak se zdá, nevysvětlitelným způsobem unikly do Bártovy agentury ABL právě v době, kdy se rozjíždělo nakonec úspěšné tažení Věcí veřejných o průnik na celostátní politickou úroveň. A odtud pak pokračovaly (shodou okolností zrovna v době, kdy probíhá proces proti Vítu Bártovi) do médií. Jejich cesta z BIS do médií vyvolává po všech stránkách podezření na podivnou politickou manipulaci. Jak proběhla, kdo v ní byl zainteresován a kdo ji usměrňoval, není zatím známo a zdá se, že se to nikdy nedovíme. Jde z toho ovšem hrůza.

Budoucí slovenský premiér Fico sáhl k velmi neobvyklému kroku: chce si najmenovat nejen vládu, ale i vlastní stínový kabinet, který ji bude kontrolovat. To se může realizovat pouze dvěma způsoby: buď jako naprostý rozvrat, nebo jako naprostá potěmkiniáda. Protože nemám pochybnosti o politických schopnostech pana Fica, první možnost vylučuji.

Sobota 24. března: lobbyista Roman Janoušek, jehož odposlechnuté a posléze zveřejněné hovory (soukromé, telefonní) s nyní již exprimátorem Bémem vzbudily velkou a zaslouženou pozornost, zřejmě usiluje, a to zatím velmi úspěšně, o to, aby se mu dostalo ještě větší publicity. Ve stavu, který česká policie už od dob, kdy byla ještě VB, označuje z neznámých důvodů jako „podnapilý“ lehce nabořil auto vietnamské podnikatelky, a když se dotyčná domáhala vyřízení záležitosti, porazil ji a odjel. Jako útěkář neprojevil příliš obratnosti, takže ho policisté poměrně záhy zadrželi. Podnikatelka leží zřejmě s vážnějšími zraněními v Motolské nemocnici. Postup policie vzbudil v médiích podezření, že se snaží celou záležitost aspoň trochu zamést (Janoušek nebyl zadržen, neobvinili ho nakonec z neposkytnutí pomoci – ovšem i za těžké ublížení na zdraví je dnes slušná paleta). Byl by to zvlášť v současné politické atmosféře šílený nápad, navíc zamést se to dá tak z poloviny, a i ta zbývající polovina pak ještě na solidní trest zjevně stačí.

V LN se v té souvislosti pozastavují i nad tím, že se „ani třetí den od vypuknutí skandálu s propojením Janouška a pražské ODS“ ODS dosud neodhodlala potrestat exprimátora Béma. Řekl bych, že Nečas má právo s ním napřed hovořit, a taky s trestáním členů politických stran to dnes už není tak jednoduché jako v letech 1969-70. Snad jer to dokonce dobře (že kariéra pana Béma v ODS se tak jako tak uzavřela, je zjevné).

Zástupci odborů opustili demonstrativně jednání tripartity, protože nesouhlasili s předloženými materiálY vlády o úsporných opatřeních. Bylo by divné, kdyby souhlasili, nesouhlas se dá vyjádřit různě, zvolili tu nejrazantnější možnost (razantnější by bylo už jen to, kdyby byl pan Zavadil pana Nečase zfackoval), nepochybně jim zejména v souvislosti s veřejnými protesty proti vládě a politice všeobecně narostl hřebínek. Bude zajímavé sledovat, nakolik se panu Zavadilovi a spol. podaří postavit protestům do čela. Nějak se mi to nezdá.

Agentura CVVM přinesla v posledním týdnu výsledky dvou docela zajímavých průzkumů veřejného mínění. První, o němž dnes informovaly LN, se týkal toho, nakolik se dnes lidé cítí být schopnými ovlivňovat politické dění, druhý ekonomické situace země a životní úrovně českých rodin. Věnuje se jim naše dnešní glosa.

Paní dr. Eliška Wagnerová oznámila, že bude na podzim kandidovat do Senátu v obvodě Brno město, a to jako nezávislá na kandidátce Strany zelených (stranický orgán to musí teprve potvrdit). Musím se přiznat, že teprve v souvislosti s tím se považuji vyjádření paní doktorky o „asociálních a šílených“ reformních opatřeních Nečasovy vlády, které zaznělo (v rozhovoru pro Právo, psali jsme tu o tom) ještě v době, kdy nosila talár soudkyně (a místopředsedkyně) Ústavního soudu za jistě nikoli za asociální či šílené, ale přece jen za poněkud neuvěřitelné. Problém je v tom, že časová množina předvolební kampaně paní doktorky se sice jen trošku, ale přece jen překrývá s časovou množinou jejího působení v ÚS. Zdá se, že paní doktorka dozrála pro naše nejvyšší ocenění.

Pondělí 26. března: případ Bém & Janoušek se zdárně rozvíjí. Nechci opakovat to, co píší ostatní, je to zbytečné. Zaujaly mne tři věci: za prvé, jak se pod náporem médií rychle hroutí vzdor ODS: vypadá to, že pan Bém je politicky mrtvý muž a že ohlášený rozhovor s předsedou Nečasem bude nanejvýš čistá formalita. Za druhé, jak rychle se v novinách začalo šířit podezření, že policie stáhla jednu podstatnou součást Janouškova obvinění (neposkytnutí pomoci). Ve skutečnosti bylo obvinění zpřísněno na úmyslné ublížení na zdraví, a v tom je, dá rozum, neposkytnutí pomoci implicite zabudováno. A last, but not least, celkový dojem: svoboda šíření informací u nás pořád ještě existuje, bohužel se realizuje formou vzájemného práskání se. Výsledky jsou pak trochu podobné tomu, co provozuje v mezinárodním měřítku WikiLeaks. A tento způsob demokracie mi nepřipadá úplně nejšťastnějším. Jistě, je lepší, než kdyby se informace vůbec nešířily. Ale to je tak všechno, co se dá říci „kladného“.

V Právu opět zaznívá chmurná věštba. Tentokrát ji pronáší politolog Lidového domu Lukáš Jelínek: „Vláda mohla skončit rychle a bezbolestně. Nechala si však vyjádřit koaliční většinou ve Sněmovně důvěru. Tím se odsoudila k pomalému umírání a pekelným mukám. Rozedírat ji stále více budou sváry uvnitř jednotlivých stran i koaličního celku.“ Jak se zdá, vláda opět selhala: nepodělala se. Může ale opozice nejen předpokládat, že se vláda podělá, ale dokonce to na ní požadovat?

Jak jsem si dnes přečetl v Mladé frontě Dnes (článek "Jeden výtvarník opustil vězení, druhý tam míří"), jeden „výtvarník“, totiž Roman Týc, basu právě opustil, druhý, Roman Svoboda, co maluje politikům na billboardech tykadla, do ní směřuje. V naší zemi stojíme před závažným úkolem, zachovat svobodu umělecké tvorby, ale zároveň i autoritu justice. Napůl se to už povedlo (pan Týc si pobyl měsíc na Pankráci), doufám, že to vyjde i z té druhé poloviny. Tématu se týká moje dnešní glosa.

Miloš Zeman okořenil svou prezidentskou kampaň útokem na vládu. Označil vládní škrty za „svinstvo“. Zřejmě došel k závěru, že se to dnes vyplatí, ne-li musí (jinak Zemanův postřeh, že jsme v nejhorší možné politické situaci, máme slabou vládu i slabou opozici, je přesný). Politické aktivity Miloše Zemana po roce 2002 mají vysloveně altruistickou povahu: vždycky tím někomu výrazně pomůže, aniž by zároveň výrazně pomohl i sobě. Kdo bude tentokrát tím šťastlivcem?

Benedikt XVI. míří na Kubu (přesněji řečeno, v tuto chvíli už tam je). Kromě Raúla Astra se údajně možná sejde i s „legendárním“ (tak čeští novináři s oblibou titulují různé lumpy) bratrem Fidelem. Naproti tomu schůzka s disidenty je podle Vatikánu „nepravděpodobná“. Chápu, že se papež musí sejít se stávajícím kubánským diktátorem. Dovedl bych pochopit, že se z určitých důvodů nemůže sejít s odpůrci režimu. Nechápu ale, proč neplatí: když ne disidenti, tak ani Fidel.

Úterý 27. března: Zdá se, že po nesmělém pokusu trochu brzdit mediální tlaky vedení ODS kapitulovalo: předseda Nečas prohlásil, že situace je závažná, že je třeba, aby Bémovo členství ve straně bylo minimálně pozastaveno a že na Bémově místě by on rezignoval na svůj poslanecký mandát. Bém, zřejmě aby Nečase předešel, sdělil ze svého gruzínského útočiště, že pozastavuje své členství ve straně „na omezenou dobu přibližně šesti měsíců“. Napsal též otevřený dopis, zároveň plačtivý i bojovný, členské základně. Pokud si může pozastavující délku svého pozastavení sám určit, mají v ODS dosti zvláštní stanovy. Člověk by chápal, kdyby Bém řekl, že pozastavuje své členství do doby, než se věc vyjasní, a basta. Předseda pražské ODS (a pražský primátor) Svoboda se pokusil pozvat si Béma na kobereček, ten mu sdělil, že je právě v Tbilisi a ozve se. ODS by před nějakým razantním krokem (vyloučit ho nemůže, Bém ji předešel, může uvažovat jen o vyloučení z poslaneckého klubu v PS, zbavit mandátu ho pochopitelně taky nemůže) měla ovšem Bémovi dát příležitost se k věci před kompetentním stranickým orgánem vyjádřit; zároveň nemůže čekat, až se exprimátorovi uráčí vylézt z tbiliské nory. Zarážející je panika, jaká teď zjevně ve straně a v jejím vedení vládne.

K odposlechům se vyjádřil i prezident Klaus. Trápí ho, že ač soukromého obsahu, kolují na veřejnosti (obsah nebyl až tak soukromý, týkal se manipulace s veřejnými prostředky) a médiím zrovna tohle prý nevadí. „Myslím, že odposlechy jsou strašlivě nešťastná věc, která ničí naší demokracii. A to je můj zásadní pocit z toho, všechno ostatní je druhotné.“ Naši demokracii ničí v první řadě to, o čem odposlechy vypovídají. Přestože nám to pan prezident nějak neulehčil, měla by se ovšem jeho slova brát aspoň trochu vážně. Je fakt, že média u nás přebírají v jisté míře roli „orgánů činných v trestním řízení“. Média se k tomu ovšem nehodí. V normální společnosti by mělo stačit ťuknout na problém tohoto kalibru, a okamžitě by se a) rozjelo nějaké důkladné vyšetřování, b) dotčení by, jak se říká, „vyvodili osobní zodpovědnost“. Tady je problém mimo jiné v tom, že o průběhu mediálního „šetření“ jsou k dispozici velmi kusé zprávy: v tuto chvíli se zdá být jisté, že to byla BIS, kdo Janouška a Béma odposlouchával. Velmi nejasné je, co se pak s odposlechy dělo: doputovaly na vládu a kdo je dostal? Podle informací, které mají čtenáři k dispozici, odposlechy přistály u ABL. Konečnou stanicí byl poté pan Kmenta, jak se odposlechy dostaly k němu, ví jen on sám a samozřejmě neřekne, chrání své zdroje. A přesto tohle je na věci krajně zajímavé: celá aféra uvádí do stavu velké bezradnosti nejsilnější vládní stranu, a to právě v době, kdy se chýlí k pokračování procesu s pp. Bártou a Škárkou. Vývojem událostí je proces tak říkajíc „překonán“ a pozornost se soustřeďuje na jiné, brizantnější věci. Snažím se uvěřit tomu, že je to pouhá shoda okolností, ale nějak mi to zatím vůbec, ani trochu nejde. Způsob vývoje situace posiluje u veřejnosti rabiátské sklony (jak všechno rozmlátit) a vyvolává dojem, že nezáleží na tom, aby se všechno dělo spravedlivě (obě tyto techniky jsou navzájem v příkrém rozporu).

Druhá a přehlednější věc je případ pana Janouška. Je rovněž pozoruhodný: kdyby byl pan Janoušek na místě sepsal s „poškozenou“ občankou zápis o nehodě pro pojišťovnu (a ona byla ochotna přehlídnout, že má v sobě přes dvě promile alkoholu, aby to člověk zjistil, nepotřebuje žádný detektor), všechno by opatrně proběhlo bez povšimnutí. Pan Janoušek se ovšem pokusil z místa nehody ujet, tu paní porazil a pak před policisty utíkal jako kluk (upřímně řečeno, co mu zbývalo, byl tak říkajíc v koncové situaci), se už nic ututlat nedalo. Policie to, jak se zdá, nevěděla. Teprve když se malér dostal vysoko nad obzor vnímání policejního ředitele, pod nímž se už tak kymácí židle, začala být agilní, a teď padají hlavy. Je zajímavé, že policie se chová trochu podobně jako vedení ODS v případu odposlechů, jen míra humpoláctví je větší. Osud pana Janouška je teď rukou té nešťastné „poškozené“. Moc jí to nezávidím (panu Janouškovi ovšem taky ne). Jinak není zajímavé, kdo všechno od policie vyletí, ale zda to bude mít do budoucna nějaký pozitivní vliv na její jednání (řekl bych, že středně velkých a menších Janoušků jsou u nás mraky).

Středa 28. března: Zdá se, že skandálu okolo postupu policie ve věci autonehody pana Janouška nejlépe využil policejní prezident Lessy. Nejprve se rozpomněl, že mu kdysi v docela jiné souvislosti nabídl demisi jeho náměstek Husák a nyní ji znenadání a k velkému údivu postiženého přijal (z toho plyne, jak je nebezpečné nabízet demise, nepochybně se to tomu, komu je nabízíte, bude hodit, když ne dnes, tak zítra nebo pozítří). Pak vyzval k odstoupení pražského policejního ředitele Vondráška – zjevně stoupence ministra Kubiceho, který jde policejnímu prezidentovi po krku (počítal už s panem Vondráškem na Lessyho místo?). Výzva má jakousi logiku: i když třeba pan Vondrášek za chování svých podřízených nemůže v tom smyslu, že by je byl mohl ovlivnit, může za ně v tom smyslu, že za ně jako jejich nadřízený odpovídá, zkrátka má smůlu. Sociální demokracie pana Lessyho velkoryse přeskočila a požaduje rovnou demisi ministra vnitra. Proč ne rovnou premiéra a prezidenta jako Slávek Popelka a spol.? Taky by bylo možné vyhodit celou Prahu do povětří, problémy se zdejším rozvětveným lobbyismem by se tak vyřídily samy od sebe.

Zveřejněné odposlechy mohou být jen jakousi první dávkou, upozorňuje na to např. Martion Fendrych v Týdnu. Nedá se vyloučit (spíš je to pravděpodobné) že někdo zjevně vybral z většího balíku zrovna jména Bém a Janoušek. Proč? V každém případě má problém ODS, i když Bém v ní už nehrál žádnou významnější roli. Malér přišel příliš pozdě na to, aby s ním mohla něco příliš smysluplného dělat policie (na to upozornil v novinách jakýsi policejní expert), ale ještě včas na to, aby v „politické“ rovině pořádně zatopil ODS. Z toho hlediska je příznačné, že v trajektorii odposlechů zaujímá nikoli nedůležité místo ABL. Vypadá to, že u nás existuje jakási mohutná česká WikiLeaks, přičemž se (na rozdíl od té původní, celosvětové) neví, kdo ji vlastně organizuje a kdo jsou rozhodující práskači. Podstatné je, že jsou to kšefty tak říkajíc s přezrálými informacemi. I ty mohou výrazně ovlivnit situaci na politické scéně. Pokud by např. byla nějak velmi výrazně oslabena ODS, změní se výrazně rozvržení politických sil v ČR.

„Já naprosto kategoricky odmítám zveřejňování jakýchkoli odposlechů“, prohlásil v MfD expremiér Topolánek. To se snadno řekne, jenže: dělání odposlechů odmítat nelze a není k tomu ani důvod, pokud to dělají státní instituce s patřičným souhlasem soudu. Když se s odposlechy pět let nic neděje, kromě toho, že uniknou někam, kam by neměly, dostanou se posléze do novin, tomu ve svobodné společnosti nelze zabránit (a bylo by to navíc, jak se říká, „kontraproduktivní“). Pokud to dospěje tak daleko, že jediné, co se s choulostivými odposlechy dá dělat, je zveřejnit je, signalizuje to „chybu v systému“, která se nevyřeší tím, že se zveřejnění odposlechů zakáže buď zákonem nebo nějakou idealistickou a neinstitucionalizovanou „morální cenzurou“ (to druhé navíc nejde).

„Bude-li vládní garnitura situaci dále napínat, vystaví se nebezpečí, že to smete ji a celý politický systém“, píše dnes v Právu Alexandr Mitrofanov. Přeloženo do srozumitelnější řeči: „Vzdejte se, v zájmu vlasti!“ Taková výzva má smysl, pokud má vyzývající v roce aspoň revolver.

Jan Rychlík píše, taktéž v Právu, o církevních restitucích. „Jsem přesvědčen, že dnes, kdy na všech stranách slyšíme od vlády nářky, že se musí šetřit, není vhodná doba pro vyplácení takovýchto náhrad.“ Když byla v hodná doba, nebyla ochotná vláda, když je ochotná vláda, není zase vhodná doba. Problém je v tom, že polistopadový český stát není sekulární, ale v podstatě ateistický, bojovný ateismus (zejména protikatolický, ale protikatolický je jen proto, že ostatní křesťanské církve lidé považují za příliš bezvýznamné a pohrdají jimi) je ideologie, kterou sdílí velká část obyvatelstva. V takové situaci je striktní odluka církví a státu jediné možné řešení. Jistě, mělo se to udělat už dávno. Jenže od Klause až po Paroubka k tomu chyběla jakákoli ochota. Nezbývá, než se o to pokusit teď, i když je velmi pravděpodobné, že se to zase nepovede.

Právo informuje o tom, že podle průzkumu Česko-německé obchodní a průmyslové komory třetina německých investorů působících v ČR očekává zhoršení výkonu české ekonomiky (procento nedůvěřivých vzrostlo proti loňsku na dvojnásobek). Podle citovaného článku z globálního průzkumu společnosti KPMG zase vyplývá, že respondenti z ČR patří v celosvětovém srovnání mezi největší pesimisty a jejich očekávání ohledně ekonomické aktivity se propadla do záporných čísel. To vypadá jako circulus vitiosus: v Česku panuje pesimismus, ten ovlivňuje německé a vůbec zahraniční investory, díky nim se pesimismus jaksi realizuje, což jej zase prohlubuje, to ovlivňuje zahraniční investory atp. Z toho plyne – pro laika, to zdůrazňuji - že lehkomyslný optimismus je jistě zavrženíhodný, ale ani s pesimismem by se to zase nemělo přehánět.

V LN je pozoruhodná fotografie z návštěvy nového prezidenta SRN v Polsku. Je na ní zachycen on a jeho polský protějšek Komorowski při státnickém aktu, kterému se u nás za mého mládí říkalo „dvojitý Chruščov“. Prezident Gauck prý připomněl německou vinu a „velkou brutalitu“, se kterou Němci postupovali proti Polákům, a prohlásil, že v této souvislosti je skvělé, že se jeho rozhovor s polským protějškem týkal výhradně otázek současnosti a budoucnosti. Považuji podobné řeči za sice nechtěnou, ale mohutnou podporu nestydatosti jako normy v mezinárodních vztazích. Pokud si Němci myslí, že podobným postojem vyjdou vstříc zájmům jejich východních sousedů (nejde jen o Polsko, ale taky o ČR, o ni možná ještě víc), ukrutně se mýlí, pravý opak je pravdou. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Čtvrtek 29. března: Na serveru Tyden.cz zveřejnili část nahrávky, kterou předala poslankyně Kočí soudu, jenž projednává případ pp. Bárty a Škárky. V nahrávce se údajně jednak mluví o tom, že se ji lidé z vlády pokoušeli uplatit, aby nerozbíjela vládu, a že ministr Jankovský její postup proti Bártovi „neformálně“ schválil. Kočí tvrdí, že o takové nahrávce nic neví. Situace s tím, kdo koho a proč nahrává, jednak uvnitř VV a jednak všeobecně, začíná být tak nepřehledná, že se k ní ještě vrátím.

Vláda schválila návrh ústavního zákona o obecném referendu. V zákonu se stanoví, kdo a za jakých okolností může referendum vyvolat (může to být petice podepsaná 250 000 lidmi, i v tom případě ale musí konání referenda ještě odsouhlasit PS i Senát), kdy je referendum platné (potřebná je účast 50% oprávněných voličů) a která témata jsou pro referendum vyloučena. Opozice nesouhlasí s údajně vysokým počtem podpisů na žádosti, s vysokým požadavkem na účast, aby referendum bylo platné, a s tím, aby i v případě žádosti opatřené podpisy musel referendum ještě odsouhlasit parlament. Obecné referendum se může uplatňovat jen v rámci zastupitelské demokracie, jinak zbytečně zvětší už tak dost velký politický rozvrat v ČR. Problematické se mi pouze zdá být, aby referendum „povoloval“ parlament – pak ztrácí smysl. Je samozřejmě pravda, že např. církevní restituce by se takhle daly docela pohodlně zabít – ale to nepochybně stejně udělá budoucí sociálně demomkraticko – komunistická „oposmlouva“ (jako bytostný optimista zmiňuji z obou možných variant budoucího spoluvládnutí tu lepší alternativu).

Jiří Pehe píše v Právu o tom, že ne každá vláda, která je leigitimní ve světle ústavních principů, je taky legitimní v očích veřejnosti. „Pokud se nůžky mezi těmito dvěma úrovněmi legitimity příliš nerozpojí, může i dočasně nepopulární vláda doufat, že když využije své většiny a vydrží pohromadě, bude nakonec schopná přesvědčit voliče o svém smyslu. Jsou ale situace, kdy už je takové úsilí bez šance na úspěch, a tudíž kontraproduktivní. Politická kultura v zavedených demokraciích v takových situacích velí, aby se vláda sama poroučela, upustila tak přetlak „pod kotlem“, a nabídla voličům možnost znovu rozdat karty.“ To je dobré, a kdo a jak rozhodne o tom, kdy vláda přestala být legitimní v očích veřejnosti? Pan Pehe a sociálnědemokratická lobby v Právu na základě pouličních kraválů, které se dnes leckdo snaží nezodpovědně rozpoutat s velmi nejistou vyhlídkou, že by se jim pak mohl postavit do čela?

A tamtéž Alexandr Mitrofanov: „Topolánek je přesvědčen, že jsou tu větší lumpové než Roman Janoušek. Svého kamaráda Marka Dalíka sice v této souvislosti nepřekvapivě vůbec nezmiňuje, zato ukazuje prstem na Andreje Babiše jako na jednoho z těch, kteří podle něj doopravdy hýbou státem.“ Jenže Topolánek ve středečnínm rozhovoru pro MfD, z něhož pan Mitrofanov čerpá, napsal: „Podívejte, v devadesátých letech tady vznikly obrovské majetky, obrovské přesuny majetku ve stovkách miliard. A pokud se bavíme o Janouškovi, tak se tady bavíme o lumpech v řádech stovek milionů. Ale ve skutečnosti jsou tu mocnější lidé s mnohasetmiliardovými majetky. A ti s tím státem hýbou. Vždycky mě baví, když slyším mluvit Andreje Babiše... Protože on je samozřejmě jeden z nich. Nebo Tykač, proboha.“ Topolánek mluví o „lidech s mnohosetmiliardovými majetky“. K těm Dalík nepatří ani náhodou. Že ho v téhle souvislosti nezmiňuje, se mu dá sotva vyčítat.

Spisovatel Vladimír Páral poskytl rozhovor příloze Práva Salon. V něm na otázku „Měl jste v té době nějaké zprávy o samizdatových nebo exilových autorech?“ odpověděl: „Já jsem žil v Ústí nad Labem, chodil jsem do práce, psal jsem romány, chodil jsem do lesa a plavat, což mi všechno zabralo dost času. Dneska vím, že třeba v Praze v kavárně Slavie se scházeli různí lidé, ale tenkrát jsem o tom nevěděl, nikdo mi o tom neřekl. Taky za mnou nikdy nikdo nepřišel s žádnou výzvou nebo peticí.“ Ústecký eremita, jak vidno, byl mimo a má alibi podobně jako profesorka Dvořáková, kterou jsme zde před časem ocenili. Té taky nikdo nic neřekl.

V MfD dala Barbora Tachecí prostor panu Slávkovi Popelkovi, který už pomalu upadá do zapomnění. Rozhovor je pozoruhodný hlavně závěrem. Paní Tachecí položila panu Popelkovi otázku: „Až tito lidé rozhodnou, že je třeba vystěhovat Romy nebo Židy nebo kohokoliv jiného z této země, má to ten politik poslechnout, nebo se nechat odvolat?“. A pan Popelka odpovídá: „Rozhodující musí být vlastně vůle těch lidí. Politik nemůže jít proti vůli většiny toho národa.“ To jistě není třeba komentovat, hezké je jen, že to pan Popelka na sebe tak pěkně řekne.

V LN velmi zajímavě informují o problému odposlechů, pořízených tajnými službami. Ústavní soud už v jednom případě nepovolil jejich použití. Zpravodajka soudkyně (nyní už ex-soudkyně) ÚS Wagnerová k tomu uvedla: „Trestní stíhání nelze opírat o důkaz získaný odposlechem, u něhož orgány činné v trestním řízení nemohly ověřit a dokumentačně podložit, že byl proveden v souladu s trestním řádem.“ Příslušný soud pak musel záznamy odposlechů, které chtěl použít jako důkaz, zničit. K nynějšímu případu dr. Wagnerová prohlásila: „Můj názor je, že se nahrávky dostaly záhadným způsobem na veřejnost. Nemohou tak být využity jako důkazní materiál.“ To je nepochybně pravda. Problém podle LN spočívá v tom, že služby mají získávat operativní informace o ohrožení ČR a při žádosti o schválení odposlechu soudem nemusí zdůvodňovat, z jakého konkrétního trestného činu podezírají odposlouchávaného. Z toho se zdá být taky zjevné, že odposlechy prostě nemohou z BIS na veřejnost uniknout legálně. Musí se ukrást. K trestnímu stíhání ovšem použitelné nejsou, jen k veřejné kompromitaci odposlouchávaného. To většinou těm, co to ukradli, bohatě stačí. Nechci se ani náhodou zastávat pp. Janouška a Béma, jen se mi tento způsob nakládání s informacemi zdá být obecně sviňský.

Zemřel Ján Mlynárík. Byl to jeden z mála lidí, kteří se dlouhodobě a vytrvale zabývali „sudetoněmeckým problémem“ a snažili se (byť i, jak se dnes zdá, marně) zabránit tomu, aby se změnil v kostlivce zabetonovaného do sklepa). Je dobře, že tohle téma jeho aktivity zmínil jako jeden z mála dnes v LN Petr Pithart. Ján Mlynárik si zaslouží úctu a uznání.

Pátek 30. března: Ukázalo se, že poslankyně Kočí poskytla soudu, který projednává případ pp. Bárty a Škárky, odposlech, v němž odposlouchává sama sebe, resp. svůj rozhovor s ministrem Jankovským. Tvrdí tam, že se ji pokoušeli uplácet premiér Nečas a ministr Kalousek a že se chystá odpálit faktického šéfa strany Bártu. Vyjádření na nahrávce působí velmi zmateným dojmem, ve VV předpokládají, že se na záznamu octlo omylem (paní Kočí prý poté, co si nahrála jakousi poradu u Bárty, prý zapomněla vypnout diktafon). Zábavná hypotéza. Pro Věci veřejné je zjevně charakteristická jednak nezměrná žvanivost jejich špiček a jednak vášeň jeden druhého nahrávat. Obojí jde, jak vidno, ruku v ruce a vyplatí se to. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Premiér má zase problém s odposlechy Béma a Janouška. Béma se už ODS v podstatě zbavila. Aféra pro něho znamená náhrobní kámen. Takže nejpozoruhodnější věc, kterou je třeba ocenit, je trochu dětinská, ale o to upřímnější zlomyslná radost pana předsedy TOP09 Schwarzenberga nad tím, že koaliční partner má problém: „Přiznávám se, že kdybych sám byl předsedou ODS a premiérem, tak asi bych vzal toto velikonoční období jakožto příležitost, abych se stáhnul do kláštera, (podstoupil) čtyřicet dní pokání a potom vyšel s rozhodnutím, jak ten problém řešit.“ Chápu, že pan Schwarzenberg si v oblasti zahraniční politiky s premiérem užil své (a většinou měl pravdu), ale snad by neměl tolik zapomínat na své aristokratické vychování. A pokud si náhodou myslí, že pád ODS bude zároveň vzestupem TOP09, je na obrovitém omylu, ODS je bez problému stáhne s sebou ke dnu.

U kardinála Duky se projevují příznaky tzv. syndromu Jana Pavla II.: omluvil se protestantům a Židům. Že se katolická církev za evropský antisemitismus jako jeho účastník stydí a omlouvá je zcela zjevné i bez pana kardinála, možná, že by to měla udělat společně se svými protestantskými bratřími, dlouho nebyli o nic lepší. A pokud jde o omluvy katolíků protestantům, jsem v jakémsi nesouladu s jiráskovskou ideologií, myslím si, že by měly být vzájemné. A není to věc, která je dnes zrovna nejaktuálnější. Dnes je nejaktuálnější to, co kdysi napsal otec národa (a luterán) Palacký: „Já pak jsem přesvědčen, že církev jak křesťanská vůbec všude, tak i zvláště katolická v Čechách způsobila po celý čas bytu svého nepoměrně více dobrého nežli zlého. Historie ovšem připomíná vždy více o výtržnostech ve společnosti lidské a o hlučném rušení předepsaného mravního i právního pořádku, nežli o jeho zachování a o tichém obecenstva živobytí: ale tím nikoli nezapírá, nýbrž spíše potvrzuje nesmírnou toho převahu, pokládajíc je jako za pravidlo, ježto rozumí se všude samo sebou.“ Považuji v Evropě zavedený zvyk na každém kroku a za všechno se omlouvat za krajně neblahý zejména proto, že vede k devalvaci omluvy jako základního prostředku duševní a morální hygieny jedince i společenství. Jsou věci, za něž je naléhavé se omluvit (záleží taky na situaci a stavu společnosti!) , a za něž je omlouvat se přímo neblahé. Omlouvat se např. za etnickou čistku vůči českým Němcům z roku 1945 je naléhavé, protože obecné mínění u nás je, že to tenkrát dělali všichni a my měli dostatečnou příčinu. Aniž bych se chtěl katolíkům plést do jejich věcí, nepovažuji za vhodné, aby se katolíci omlouvali společenství, které jim v dané situaci není schopné ani ochotné odpustit a omluvu chápe jen jako vynucené přiznání jejich špatnosti. Je čas sbírání kamení a čas rozhazování kamení.

ODS by byla nejraději, kdyby se projednání odposlechů exprimátora Béma (a zvlášť jejich uniku) projednalo na bezpečnostní komisi PSP. ČSSD by zjevně raději viděla, kdyby se ODS v aféře pokud možno ještě delší dobu máchala. Proto předseda komise Richard Dolejš (ČSSD, není to ten komunista) minule předčasně ukončil její jednání poté, co člen komise, člen VV a někdejší zaměstnanec ABL Kádner odmítl jeho žádost, aby coby podjatá osoba jednání opustil. Otázka svolání komise se octla na mrtvém bodě, Dolejš zřejmě hned tak neustoupí.

30.května (až se ještě trochu oteplí a pro staré nemocné lidi nebude nebezpečné pohybovat se na čerstvém vzduchu) proběhne v Praze velké shromáždění seniorů proti pomalejšímu zvyšování penzí. Organizuje ho Rada seniorů, jejímž předsedou je jakýsi pan Pernes. Paní Zlámalová k tomu v LN píše, že nejde o akci pár frustrovaných, protože Rada zastupuje zájmy 320 tisíc důchodců. Jen aby nevzniklo nějaké nedorozumění, chtěl bych zde důrazně dát najevo, že např. mě žádná rada seniorů ani žádný pan Pernes nezastupují. Možná to ovšem bude tím, že jde, podobně jako tomu bylo za totáče v ČSSR, o „výběrovou organizaci“ a že čest být skutečným seniorem si člověk teprve musí zasloužit svými občansky uvědomělými postoji (o stupni uvědomělosti by v tomto případě rozhodovala příslušná komise Rady).

Z ankety, kterou uspořádala dnešní MfD mezi „osobnostmi“ středního kalibru vyplývá, že se opozici i koalici společnými silami (koalici svou nemožností, opozici svou nezodpovědnou rétorikou) podařilo přesvědčit českou veřejnost o tom, že žijeme v pekle. Řešení není dnešní koalice, řešení prý není ani opozice, snad možná vláda „silné ruky“ (konkrétní představy nebyly rozvinuty, čeká se zjevně na nabídku ze strany potenciálních „silných rukou“). Aniž bych chtěl jakkoli bagatelizovat současné problémy, považuju za důležité zdůraznit: a) při všech svých slabinách je tenhle režim nejlepší ze všech zhruba čtyřech, které jsem měl možnost za svůj život zažít, b) je tomu tak proto, že je na rozdíl od zbývajících třech reformovatelný. Proto platí, že je jistě možné ho zásadně opravovat, ale je zároveň třeba velmi pečlivě dbát na to, abychom ho přitom nezbourali. Zpovykaným „osobnostem“ je to ale, jak se zdá (podobně jako panu Popelkovi z Holešovské výzvy), fuk.

Sobota 31. března: politická situace se začíná pěkně vybarvovat. Každý má na někoho něco. Naposled se ukázalo (tedy aspoň informuje o tom Právo), že dva ze tří největších loňských sponzorů Věcí veřejných jsou akciovky s anonymními akciemi, a jedna z nich prý sídlí v Panamě, zemi příznivě nakloněné společnostem utajujícím svou identitu. Věci veřejné jsou ovšem přitom vášniví bojovníci proti anonymním akciím. To je ale jen třešinka na dortu. Tento týden má vyvrcholit soud s pány Bártou a Škárkou. Je těžké přehlížet, že je to (mimo jiné, jistě) frontální politický útok proti Věcem veřejným. Zda útočí zbytek koalice nebo jen ODS, je těžké říci. Je přitom otázka, zda uplácení v politických stranách (tedy odměňování činovníků strany za loajalitu) je nebo není trestné (že je to hnusná a amorální praxe, o tom není pochyb). Vypadá to, že politici zase alibisticky přehráli na soud záležitost, kterou bylo třeba řešit na politické rovině, a je otázka, nakolik v té věci soud vůbec může obstát. Soud tu není od toho, aby dodával munici té či oné straně politického sporu.

Věci veřejné ovšem troubí k protiútoku, sloužit jim má zjevně „sebenahrávka“ poslankyně Kočí (nějak se mi té historce se „sebenahrávkou“ moc nechce věřit, ale všechno je možné). Paní poslankyně, jak už jsme tu psali, obvinila pány Nečase a Kalouska, že se jí nabízeli jakousi „hmotnou pomoc“ v jejím úsilí o rozvrat ve Věcech veřejných. Věci veřejné hrozí odchodem z koalice, lze to chápat jako dělostřeleckou přípravu na soudní líčení v příštím týdnu). Do politického sporu zasáhl, jak jinak, i pan prezident (na Věci veřejné zjevně sází, pokud jde o jeho další politickou dráhu, ovšemže jenom jako na jakýsi „pomocný instrument“). Nejprve opět pochválil ministra školství (při podávání Dobešovy demise): ve funkci ho ovšem předtím nepodržel. Exministr se pochlubil, že se s prezidentem dohodli na nějakém budoucím přátelském setkání. Pan Dobeš je člověk, který by dobře zapadl do toho svérázného kolektivu, který kolem sebe Václav Klaus na Hradě shromáždil, zatím to ale, jak se zdá, nejde. Daleko podstatnější věc je ovšem článek, který Klaus zveřejnil v MfD, a ke kterému bych se rád ještě podrobněji vrátil. Základní myšlenka je: za momentální neklid ve společnosti zodpovídají média, která buď neúmyslně, ale daleko spíš schválně podporují blíže neručené „zájmové skupiny“, a obě skupiny hodlají situace zneužít ke svým blíže neurčeným cílům. Tedy přesněji řečeno cílem médií je nahrazení demokracie „mediokracií“. Čili: buržoazie, podporovaná pravicovými oportunisty z řad intelektuálů (v tomto případě novinářů) usiluje o svržení demokracie tentokrát nikoli socialistické. Je to jakási ideologie, není tak hodnověrná jako ideologie těch, kteří chtějí všechno rozmlátit a Klause zahnat do Vltavy, ale ideologie to je. Možná že by neškodilo v této věci udělat jakousi rekapitulaci mocenských prostředků: Vnitro je v neutrálních rukou (doufám, že pan Kubice si nezaslouží srovnání s generálem Svobodou, a ani s Janem Masarykem), do policie si možná stačily VV dosadit své lidi (mezi ministrem a policejním prezidentem je trvalý spor), teď se mluví o tom, že premiér Nečas uvažuje o předání resortu spravedlnosti do rukou VV (paní Peake, která má ve straně renomé „hodného policajta“). To je šílený nápad. Jsou tu tedy dvě možnosti: všeobecný rozvrat (podporovaný ČSSD, protože se zjevně domnívá, že se rozzuřenému davu dokáže postavit do čela a politicky ho ovládnout) a „pořádek“ tohoto klausovského typu. Třetí cestu nevidět.

Do situace se pěkně hodí články toho typu, jaké v Právu dnes v Právu zveřejňuje Jiří Pehe (dnes vyšel jeden, mimořádně vypečený). Je to pokleslá propagandistická žurnalistika rudoprávního typu, jejímž cílem je „demaskování třídního nepřítele“. Místo zkompromitovaných pojmů „buržoazie“ a „buržoazní“ se dnes říká „pravice“ a „pravicový“. Polemizovat se s tím nedá, protože by člověk musel napřed přijmout vznesená obvinění a pak se před samozvaným prokurátorem hájit. Ostatně k nějaké polemice nebo dialogu to ani není určené, jde o to, „oslovit masy“. Způsob myšlení pana Peheho se podivuhodně podobá způsobu myšlení prezidenta Klause. Pan Pehe ostatně není sám, třeba články Jiřího Hanáka jsou v podstatě totéž. Premiér Nečas před časem předstíral toleranci a prohlašoval, že se mu líbí. Já si můžu dovolit prohlásit, že tenhle způsob žurnalistiky se mi hnusí, protože jsem byl soustavně zavalován texty tohoto typu vlastně od té doby, co jsem se naučil číst, a trošku vydechnout si člověk mohl až po listopadu 1989. Teď se bojím, že to bylo jen dočasné (dvacetiletí relativní volnosti, které nám osud čas od času dopřeje, je už zase pryč; to to uteklo, že?).