Nečas udělal chybu

Premiér Nečas odmítl připojit se ke „smlouvě o rozpočtové kázni“. Upřímně řečeno, překvapivé nebylo ani tak samo odmítnutí, jako jeho rezolutní forma. Nečas byl vždycky k EU dost rezervovaný a je pod stálým tlakem prezidenta Klause, který si navíc zařídil ve vládě vlivovou agenturu pod názvem Věci veřejné.

Premiér uvedl jako důvody omezenou účast nečlenů eurozóny na jejích jednáních, to, že smlouva nevěnuje dost pozornosti dluhovému kritériu, a konečně skutečnost, že v České republice v současné době není širší politická shoda ohledně toho, jak by měla být smlouva ratifikována – neexistuje ani shoda s prezidentem. To poslední je sice nepochybně pravda, ale současně je to český problém, nikoli problém samotné smlouvy, a pro ostatní účastníky jednání bude těžké vyhnout se dojmu, že se Nečas vymlouvá. Není to příliš důstojné a zvlášť nepříjemné je to prezidentu Klausovi, který se proti tomuto zdůvodnění ohradil.

Jenže ani argumenty českých příznivců smlouvy nejsou příliš přesvědčivé. Musíme prý zůstat v hlavním proudu, nesmíme se dostat do izolace - jenže jsou věci, za které stojí se dostat do izolace, a bylo by třeba dokázat, že dotčená smlouva mezi ně nepatří. Tj. zabývat se tím, o co jde. Taky tvrdit, že se vlastně k ničemu nezavazujeme, protože smlouva pro nás bude závazná až v okamžiku vstupu do eurozóny, připomíná důvody, pro něž v pohádkách lidé upisují duši čertu.

Zvláštní a v Česku dosti rozšířený postoj k EU byl zřejmě inspirován tím, co na její adresu řekli kdysi (tehdy ještě ne prezident) Klaus a jeho tehdejší elév Nečas.

Podle dávného Klausova výroku nebude náš vstup do EU v očích těch, co už tam jsou, návratem ztraceného syna, na kterého se už všichni strašně těšili, nýbrž jen adopcí cizího dítěte, o kterém moc nevědí, jaké je. Na Klausových slovech upoutá jakási bezelstná drzost. Proč by se na nás měli těšit, zvlášť když jsme ke svému někdejšímu odchodu z Evropy sami přispěli svou indolencí, a když oni v době přijímání ČR do EU opravdu pořádně nevěděli, co jsme zač. Lidská společenství stojí na věcných důvodech, nikoli na emocích. Nečas pak vyvodil z Klausova zklamání důsledky: musíme se snažit získat od EU co nejvíc a nedat jí za to ani o fous víc, než bude nutné. To leckdo dělá, ale málokdo se tím chlubívá: soudržné společenství nemůže stát jen na takovémhle „pragmatismu“.

Problém je, že u nás dominuje pojetí EU jako jakési servisní hospodářské organizace, která je pro nás zajímavá tím, že nám poskytuje požitky. Je přitom skoro nemístné, aby na nás za to něco chtěla. Pro něco jako závazek nebo solidarita je v tomto uvažování málo místa.

K představě, že EU je v podstatě ekonomická, nikoli politická záležitost, se pojí představa bezpečného světa, v němž nám nic nehrozí a můžeme se tedy zcela svobodně rozhodovat. Ústředním pojmem v tomto způsobu myšlení je suverenita.

Suverénní je ovšem taky kdejaká ohavná diktatura. Suverenita není to základní, o co jde: základní je svoboda a demokracie. Za udržení svobody a demokracie je nutné občas něco ze suverenity obětovat, což platí zejména pro malé státy – za to na nich neleží taková tíha zodpovědnosti jako ne těch velkých a mocných.

EU je v první řadě politické uskupení. Náš zájem o integraci do EU stál také a zejména na zásadách a idejích, které jsou našemu národnímu společenství neskonale bližší než ty, na nichž stálo rudé ruské impérium, do něhož jsme nikoli bez vlastní viny spadli v letech 1945-8. Další podstatná věc je, že EU má sice velikánské chyby, ale (např. na rozdíl od zmíněného impéria) je reformovatelná. Jen se o jeho reformu musí usilovat vždycky na správném místě. Zatím co se Česká republika přimyká k Velké Británii, velkoryse přehlédla nestydatý pokus Bruselu o převálcování Maďarska, což je země „naší váhové kategorie“ a našeho regionu. Měli bychom hledat společné zájmy především kolem sebe (Visegrád), což nebrání úzkým vazbám na západ, naopak je to podporuje.

Místo toho česká politika především zásluhou prezidenta Klause usiluje nasimulovat si velmocenskou suverenitu vytvořením jakéhosi umělého stavu beztíže. Připomíná to zahraniční politiku nebožtíka Andrease Papandrea (zmiňuji ho jako příklad proto, že mi v době „normalizace“ mimořádně pil krev). Beztíže vznikala soustavným úsilím o emancipaci od USA (věděl, že mu za to nikdo hlavu neutrhne) a koketováním se SSSR (nebyl jistě žádný komunista, jen nevěděl, že ti by mu naopak hlavu utrhli, a ještě možná v rámci „bratrské pomoci“). Bylo to riskantní a zároveň v zásadě stejně amorální, jako by bylo dříve bývalo koketování s Hitlerem. Klaus je zatím úspěšným napodobitelem řeckého politika ve světě, který není o nic bezpečnějším než sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století, jen nám to ještě nedošlo.

Nečasův „nepodpis“ byl hrubou politickou chybou. Svědčí o české neschopnosti solidarizovat se se spojenci, když mají problém (ohánět se 38 miliardami Kč mi připadá trochu legrační, požádali nás o víc než o dvojnásobek). Náš nedostatek smyslu pro solidaritu a loajalitu je dědictvím minulosti nikoli jen komunistické, táhne se někdy od sedmnáctého století. Měli bychom s tím něco dělat.

Lidové noviny 8. února 2012