Co týden dal

Čtvrtek 1. prosince: už pár dní je největší událostí v současném životě české národní společnosti stěhování opice Moji do Španělska (přesněji řečeno lidoopa, gorila je lidoop, ale slovo „opice“ se v této souvislosti vyjímá líp). Zdůrazňuji, že nemám nic proti zvířátkům všeobecně (a ani proti gorilám zvlášť, pokud mne nikdo nenutí sdílet s nimi jednu místnost). Ale ten zájem médií mi připadá trochu přeexponovaný – myslím, že i pan Babiš ho může Moje závidět, a to už je co říci.

Výrazné charakteristiky, kterých použil poradce ministra Dobeše Bátora pro ministry Kalouska a Schwarzenberga (viz včerejší zápis v této rubrice) přiměly ministra přece jen k jakési reakci. Mezi vyjádřením pana Báiory a pana Kalouska prý v zásadě není rozdíl (panu ministrovi zjevně chybějí čivy pro rozlišování v oboru sprosťáctví), ale protože Kalouska nemůže vyhodit, uvažuje aspoň o tom, že vyhodí Bátoru. Zároveň ho vytrestá tím, že se nezúčastní v jakémsi diskusním panelu na téma „Kde stojí česká škola v současném konfliktu hodnot“. Ten druhý trest asi nebude pana Bátoru a spol. moc bolet.

V souvislosti s obviněním exministra Bartáka z pokusu o korupční jednání (měl žádat na zástupcích Tatry, mj. na bývalém velvyslanci USA v ČR Cabanissovi, úplatek v souvislosti s dodávkou vozů pro armádu ČR) píší v Právu, že pan Cabaniss údajnou korupci neoznámil ani českým, ani americkým úřadům, přesto že mu to druhé nařizují americké federální zákony. Připadá mi zvláštní, že si představitelé Tatry na tu záležitost vzpomněli s poměrně velkým časovým odstupem. A moc mne zajímá, jak si s případem poradí naše „orgány činné v trestním řízení“.

Mezi Jiřím Paroubkem a Andrejem Babišem se rozpoutal zuřivý spor o kvalitu chleba, který vyrábějí Babišovy pekárny. Paroubek prohlásil se svým obvyklým šarmem, že se ten chleba druhý den nedá jíst (plus lehký skrytý poukaz na to, že by si pan Babiš měl hledět výroby chleba a ne politiky), Babiš nato pogratuloval Paroubkovi k úspěšnému vítězství v lítém zápasu o předsednické křeslo v nové národně socialistické straně a zveřejnil obrázky z exkurze pana Paroubka v jedné z jeho pekáren. Paroubek kontroval, že mu nešlo o kvalitu chleba, ale o to, že se pan Babiš náležité nestará, aby se chleba dostával včas na pulty supermarketů. Myslím, že tento souboj idejí nepochybně příznivě ovlivní preference Paroubkových nacionálních socialistů.

Představitelé pražské ODS (tedy představitelé protisvobodovského křídla) mají velikánskou smůlu: v pondělí se nezávisle na sobě rozhodli vyrazit si do restaurace, a shodou úplných náhod do té samé. Navíc se u toho nachomejtl fotograf Blesku a pořídil z tohoto zcela bezděčného a nechtěného setkání fotodokumentaci. Teď se ukazuje, že si někteří pouze navzájem vyměnili pozdravy, policejní exprezident Husák, který tam náhodou taky pobýval, spatřil dva až tři lidi, dal si s nimi kolu a zase odešel, exprimátor Bém se sešel s přáteli, a když se pan Bém sejde s přáteli, jsou politické rozhovory přísně zakázané. Pan Blažek se zase rozhodně nesešel s panem Husákem a panem Janouškem. Jako zatloukání všechno vypadá rovněž čirou náhodou. Zdá se, že obratné vysvětlování souhry podivuhodných náhod neudělalo velký dojem na předsedu ODS Nečase (žádá věrohodné vysvětlení) ani na ministra vnitra Kubiceho (v sérii náhod hraje roli i vysoký policejní důstojník). Jinak to vypadá, že poměr sil Svoboda – Šťastný v klubu zastupitelů ODS se proměnil z 9:11 na 13:6. To se stává, Svoboda byl zatím v sebeprosazování úspěšný.

ČSSD sebrala 90 782 podpisů pro odstoupení Nečasovy vlády. O nedůvěře však zatím hlasovat nedá. Ty podpisy nejsou nic moc, představují asi dva a půl mandátu v PS. Veřejné rozhořčení s Nečasovou vládu není zase až tak silné, jak se např. komentátoři Práva snažili veřejnosti vsugerovat (jejich interpretace této skutečnosti je, že lidé jsou apatičtí; to je dobré – ve Španělsku mají rozhořčené, u nás máme zase apatické, ale ve skutečnosti to vyjde asi nastejno, ve španělských volbách nehráli rozhořčení vůbec žádnou roli).

Ministr Vondra se rozhodl poskytnout na žádost slovenského kolegy české vojenské lékaře pro krizovou situaci, kterou na Slovensku vyvolal odchod několika stovek lékařů z nemocnic. Prý má jít o třicet lidí, je to tedy pomoc spíš symbolická. Slovenská vláda se nicméně (na rozdíl od té české) pokouší „odcházejícím“ lékařům aspoň vzdorovat. Jana Bendová píše v MfD: „Jistě, kdo by lékařům (a dalším) nepřál vyšší platy… Jenže dluhová krize je smrtelně vážná. Od lékařů, kteří se považují za elitu společnosti, bychom očekávali určitou sounáležitost se situací své země. Podobně jako ji chtě nechtě cítí lidé se svými firmami, které nežijí z veřejných peněz…“

Podle dobře informovaného zdroje z ODS, který si, jak se dá tušit, nepřeje být jmenován, se v konfliktu na pražské radnici účastnil předseda ODS Nečas jako jakýsi manažer, který utkání svobodovců s těmi druhými píská: „Neustále mluvil se všemi zúčastněnými hráči, kteří s ním konzultovali jednotlivé kroky“, tedy jak se Šťastným, tak se Svobodou. Šlo tedy o jakousi řízenou politickou reakci (něco podobného jako řízená nukleární reakce). Taková řízená reakce se ovšem může vymknout z kontroly. Stalo se tak už, nebo nás to teprve čeká?

Mirek Topolánek přednášel v Občanském institutu o byrokracii a o boji proti korupci. Vyjádřil se krajně neuctivě o příteli lidu Babišovi. Považuje za největší hrozbu české demokracie „čtyři B – Bárta, Bátora, Bobošíková, Babiš“. K tomu se ještě vrátíme. Za nejlepší řešení boje s korupcí a byrokracií považuje omezení veřejného sektoru. Na tom hodně je. Sám se do politiky nechce vracet: „Já nikdy nebyl politik, na to jsem byl příliš málo disciplinovaný a arogantní“. Myslím, že je k sobě příliš kritický, a je třeba to říci dnes, kdy si o Topolánka kdekdo pucuje boty. Ocitl se v děsivé situaci: předseda vlády, která nemá jasnou většinu a jíž se drolí všechny koaliční strany, čelící mimořádně útočnému a arogantnímu protivníkovi, srovnatelnému s „vetřelcem“ v známém americkém filmu. To by žádný mladý slušný Lotrando, vychovaný v klášteře (narážím na známou Čapkovu pohádku), nezvládl ani dva měsíce. Topolánek dokázal v této dosti děsivé situaci vládnout tři roky.

Pátek 2.prosince: Ministr vnitra vyzval policejního prezidenta Lessyho k odstoupení. Na jeho sesazení nemá žádné instrumenty (ty vlastně nemá nikdo). Pan Lessy zaujal před rokem své místo poté, co ho tam protlačily Věci veřejné za podpory prezidenta Klause (tvářil se, že vládní krizi píská, ale v podstatě vyšel vstříc Věcem veřejným, zřejmě z pragmatických důvodů, potřebuje mít ve vládní koalici želízko v ohni zejména proti ODS (je otázka, zda vůbec odlišuje Nečasovu ODS od TOP09, kterou nejspíš považuje za Havlovu depozituru. Je to trochu ujeté, exprezidentův vliv na praktickou politiku nebude teď asi, už vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, příliš silný). Je příznačné a výmluvné, že ministra Kubiceho podporuje TOP09 a ODS, kdežto VV se postavily za Lessyho (stejně i ČSSD, vidí své poslání jako opozice v tom, že bude dělat za všech okolností úplně přesný opak toho, co dělá vláda). Lessymu příliš neprospělo, že se jeho náměstek Husák nachomejtl u jakési neformální schůzky antisvobodovské skupiny v pražské ODS (Lessy se od něho musel distancovat). Není úplně jasné, zda je pan Lessy pořád ještě želízko v ohni VV, nebo zda jen doplácí na způsob, jímž se do funkce dostal.

Poté, co se vyostřil konflikt mezi předsedou pražské ČSSD Hulinským a senátorem Dienstbierem (důsledek neúspěchu ČSSD – vypadla z pražské koalice, Dienstbier byl od počátku proti koalici ODS - ČSSD), žádá změny v pražské ČSSD i předseda Sobotka. Mají se zhmotnit v sesazení Hulinského. Zároveň je třeba přistřihnout křidélka taky Dienstbierovi, aby byl v pražské ČSSD pořádek. Je to poněkud údržbářský přístup ke konfliktu, ODS dala přednost revolučnímu řešení, uvidíme, co se líp osvědčí.

Sobota 3. prosince: Sláva! Opice (pardon, lidoop) Moja byla ve Španělsku přijata do gorilí tlupy. Bylo to trochu dramatické, ale povedlo se to, takže napříště zůstaneme, jak doufám, záplavy informací o této naší slavné rodačce ušetřeni – ostatně, to je zajímavé, když narazíme na nějakého významného člověka, který se narodil v Česku a měl tu smůlu, že nebyl Čech rodu slovanského, píšeme o něm, že to byl náš slavný rodák (např. Gustav Mahler, Adalbert Stifter, Rainer Maria Rilke atp.). Nyní do této rodiny slavných rodáků přibyla dokonce jedna gorila. Vzhledem k tomu, že Moja na rozdíl od jmenovaných ještě žije, naskýtá se otázka, zda by si nezasloužila řád Za zásluhy: může se udělovat i zvířátkům?

K dovršení všech změn v Praze proběhlo navíc symetrické dvojodstoupení předsedů pražských organizací ČSSD a ODS, Hulinského a Šťastného. Oba odstoupili dobrovolně, mám podezření, že jim přitom bylo zároveň nutné trochu pomoci. Zatímco odchod Šťastného je součástí dosti rozsáhlého zemětřesení, pana Hulinského to prostě jen „vzalo s sebou“. Jeho hlavní oponent Dienstbier zjevně nemá ve straně ani v pražské organizaci moc silnou podporu.

Ministr Kalousek prohlásil v souvislosti s příštím hospodářským vývojem v Evropě a ve světě, že v případě „fatálního hospodářského, rozpočtového i sociálního dopadu na ČR by se všechny demokratické strany musely zmobilizovat ke společnému řešení“. ČSSD se ovšem celá třese na to, jak to v takovém případě dá „vládě“ a „pravici“ sežrat, a tyhle návrhy promptně odmítla. Až bude opravdu zle, není vyloučeno, že by třeba byla vstřícnější. Když se s tím požadavkem na ni apeluje teď, vlastně ho ani nemůže akceptovat a zároveň se jeho odmítnutím zavazuje do budoucna. Kalouska kritizovali Klaus i Nečas, nejspíš právem.

Prezident Klaus kritizoval slovenské lékaře za jejich stávku. Kritika je jistě svým způsobem oprávněná, nevím, zda by si ji ale hlava státu neměla odpustit (prezidentovi chybí dost často cit pro to, do čeho může či smí strkat nos a do čeho ne). Pokud jde o českou výpomoc, lehce zapochyboval o její účinnosti. Pomoc je ovšem pomoc vlády vládě, ne kritika prezidenta jednoho státu na adresu skupiny občanů jiného státu. Má svůj symbolický význam a premiér Nečas si ji obhájil („Je to úplně stejné, jako kdyby došlo k povodním. Také bychom při poskytnutí pomoci nezkoumali, zda Slovensko provádělo řádně protipovodňová opatření a zda si za ten průšvih může samo“).

Prezident Sarkozy a kancléřka Merkelová se shodli na tom, že je nutné, aby Brusel kontroloval rozpočty členských zemí EU a proti jejich nedodržování nasadil tvrdé sankce. Cesta k větší integraci, kterou zvolila Evropa (vlastně Německo a Francie) mi (jako laikovi v hospodářských záležitostech) ovšem připadá být krajně nešťastná. Nejdřív zavedli společnou měnu bez čehokoli dalšího, a když se ukázalo, že to není moc funkční, pokoušejí se o další integraci, nejprve hospodářskou (politická jde ovšem ruku v ruce s ní, nevyhnou se jí). Přitom některé evropské státy z obou stran bývalé železné Evropy (Velká Británie, ČR) jsou zuřivě proti jakékoli politické integraci. Celý postup (nejprve společná měna, poté, když se ukáže, že to jinak nejde, společný stát) mi připadá na hlavu postavený a je otázka, zda může vůbec dopadnout dobře. Podotýkám, že proti společnému státu nemám tak zuřivý odpor jako lidé z Hradu, podhradí a z ODS, měl by spoustu různých očividných slabin a problémů, ale aspoň by nehrozilo, že se v něm jednou, v budoucnosti nikoli příliš vzdálené, začne nelítostně vraždit.

Někteří lidé z ODS mluví o tom, že strana je nyní závislá na TOP09. Pro Prahu to nepochybně platí, je to daň za dlouhé monopolní nebo skoro monopolní panování ODS. Přitom nové rozvržení sil (primátor ODS, většina v Radě TOP09) vlastně znamená, že odpovědnost byla rozdělena tak, že větší podíl má ODS (v každém případě „opticky“ to tak vypadá a veřejnost to tak bude brát), kdežto kompetence nikoli.

Primátor Svoboda nešetří v rozhovoru pro MfD chválou na adresu Borise Šťastného: „Bylo to (jde o zisk funkce primátora a klíčových pozic v Radě pro ODS, stejně jako uzavření koalice s TOP09) bezesporu jeho státnické rozhodnutí.“ Je třeba podotknout, že ty dva zisky neproběhly zároveň, jak by si nezasvěcený cizinec (ale nikdo jiný!) mohl snad myslit, a že tahle chvála ve stínu rozhovoru, jaký pan Šťastný poskytl minulou sobotu Právu (působil dojmem že je v té chvíli bez sebe vzteky) je projev upřímné vstřícnosti. Za stávajících okolností si člověk není úplně jistý, zda si z něho pan primátor nedělá legraci. Zároveň je ke změnám na magistrátě nutné dodat, že je zcela jasné, kdo odešel, ale kdo vlastně přišel, se ukáže nejdřív v příštích týdnech. A to, kdo vlastně přišel, je zásadní věc.

Prezident Klaus se vyslovil pro setrvání svého policejního kolegy Lessyho ve funkci. Dokonce se s ním předtím sešel. Podpora se dala čekat. Klaus prohlásil: „Destabilizovat jakýmkoli způsobem naši křehkou politickou situaci nepokládám za příliš šťastné“. To, že Lessy zůstane, je ale taky destabilizace.

Stávka pilotů ČSA způsobila v Ruzyni dost velký chaos, ale například s akcí LOK z počátku roku se to nedá srovnat. Aby piloti dosáhli podobného efektu jako nemocniční lékaři, museli by rovněž provést něco na způsob „Děkujeme, odcházíme“. Problém je v tom, že odchod většího počtu z nich by byl pro vedení ČSA i pro stát spíše vítaný. Museli by to tedy organizovat tak, že by „Děkujeme odcházíme“ prováděli za letu (nástup s padáky, po dosažení příslušné výšky slušné rozloučení s pasažéry a seskok). Mohli by tím jen pohrozit (stejně jako lékaři vlastně taky jen pohrozili), ale v tomto případě by to nestačilo, nikdo by jim nevěřil, museli by tedy napřed na vybraných dvou-třech letech demonstrovat, že to myslí vážně. A to, jak dá rozum, nejde. Každý nemá takovou kliku jako nemocniční lékaři. Podle LN prý vedení odborového sdružení pilotů poskytuje svým členům e-mailové instrukce tohoto druhu: „Doporučujeme využít možnosti jednoho dne pracovního ,volna‘ s náhradou mzdy ve výši průměrného výdělku. A využít toto plánované volno ve čtvrtek a pátek pro předvánoční nákupy a relaxaci a neodpovídat ve svém volném čase na telefony a žádosti dispečinku posádek.“ To jde opravdu vykutálené.

Premiér Nečas upozorňuje v rozhovoru pro LN, že žebříček Transparency International ohledně korupce vlastně není žebříčkem korupce, ale žebříčkem vnímání korupce, tj. umístění země odvisí především ne od toho, jaká tam opravdu korupce je, ale od toho, jaký se kolem ní zdvihá mediální řev. V tom druhém případě je ČR jednička a zasloužila by si první místo ve zkorumpovanosti na zeměkouli. Vypovídá to ale víc o těch, co o korupci řvou, aby si posílili své politické pozice, než o korupci skutečně (jistě že u nás korupce je, stejně jako v sousedních postkomunistických zemích). A jen mimochodem, to, co pan Nečas říká o svém vztahu k exministru Bartákovi a jeho politické kariéře, mi na první přečtení připadá poněkud alibistické. Ať už to vidím správně nebo ne, řada čtenářů bude mít asi podobné pocity.

Pondělí 5. prosince: V Egyptě vítězí demokratická revoluce, stoupenci multikulti a politické korektnosti mohou jásat. Proběhly volby z egyptského hlediska zcela demokratické (tj. o hodně demokratičtější než jakékoli předešlé), i když úroveň staré dobré Anglie asi ještě nedosáhly. A výsledek – vyhrálo Muslimské bratrstvo, prý umírnění muslimové, tedy rozhodně umírnění, když to poměřujeme druhou stranou v pořadí, která se jmenuje výmluvně „Světlo“. Obě dohromady mají 60,6%, tedy o málo méně než 2/3. Lídr té druhé strany měl prý prohlásit: „V islámském světě nemůžeme dovolit lidem, aby rozhodovali, co je dobré a zlé, neboť to ví jen Alláh“. Ženy má ta strana na kandidátkách údajně vesměs na nevolitelných místech a místo fotky je tam kytička (fotky v burkách by se těžko navzájem odlišovaly). Kromě toho podle „Světla“ prý ženy zvolené za jejich stranu nebudou smět v parlamentu hlasovat ani vystupovat s projevy, nebylo by účelné to rozšířit na všechny poslance parlamentu, bylo by to velmi originální řešení? Strana „Světlo“ je navíc ten pravý subjekt, jemuž by se teď měli omluvit EU a papež a za křižácké výpravy a kolonialismus, pokud to ještě neudělali.

Andrej Babiš se chystá žalovat slovenský Ústav paměti národa k vůli tomu, že jeho jméno je tam uvedeno na seznamu agentů StB (neprávem, samozřejmě). Nechtělo by to nějakou ještě razantnější akci, než je žaloba?

Poté, co se na stranu policejního prezidenta Lessyho postavil jeho kolega tak říkajíc „celostátní“, Václav Klaus, došlo ke smíření mezi Lessym a ministrem Kubicem. Lessy obětoval náměstka Osvalda (Damoklův meč se vznáši i nad náměstkem Husákem, který se nachomejtl při rojení „protisvobodovců“ v Obecním domě), přistoupil na redukci zaměstnanců policejního prezidia podle ministrových představ. Kdo z toho sporu vyšel jako vítěz, je obtížné posoudit, na první to ale pohled vypadá, že ministr Kubice netratil. A ještě k výroku prezidenta „státního“, který jsem tu včera citoval („Destabilizovat jakýmkoli způsobem naši křehkou politickou situaci nepokládám za příliš šťastné“): pokud naše křehká situace ve své křehkosti vYdrží až do řádných voleb, vyústí v tvrdou volební katastrofu dnešní koalice.

Premiér se na sobotní ideové konferenci ODS vyjádřil mj. i k opatřením, jimiž ODS usiluje stabilizovat situaci hlavně v lokalitách jako je Šluknovsko (přesně nazvat, v čem je problém, se nesmí, ale je to taky zbytečné). Prosadila už vázání výplaty dávek na veřejnou službu a na školní docházku dětí a snaží se zavést centrální registru přestupků (přičemž opakované přestupky by se měly stát trestným činem). Připadá mi to jako, jak se říká, „krok správným směrem“. Námitka, že univerzitní profesoři budou muset v případě ztráty zaměstnání zametat chodníky, se mi zdá být poněkud stupidní, doba, kdy univerzitní profesoři přicházeli o zaměstnání a museli zametat chodníky (ne proto, aby nepřišli o podporu, ale aby je nezavřeli za příživnictví), skončila v roce 1989.

Ruské volby skončily překvapením: Putinova strana Jednotné Rusko vyhrála, ale s daleko menším náskokem, než se čekalo (dosáhla sotva nadpoloviční většiny, měla dosud ústavní většinu). Ostatní parlamentní strany přibraly, protivládní demonstrace proti falšování voleb nabyly v Moskvě o hodně větších rozměrů než dříve. Tématu se týká naše glosa.

V Právu se čas od času najdou neuvěřitelné texty. Například dnes tam píše historik František Mrázek mj.: „Proto si novinář Douthast v New York Times již na počátku revoluce (v Egyptě, bd) položil otázku, zda nebylo možné se vyhnout i atentátům z 11. září tím, že by Washington svou politiku víc opíral o skutečný respekt k lidským právům.“ Řekl bych, že rozhodně by se jim dalo vyhnout, kdyby se radikální islamisté a arabští teroristé víc opírali o skutečný respekt k lidským právům.

Úterý 6. prosince: přečetl jsem si dneska (v Právu) že průměrná česká mzda je (v přepočtu na eura) 990 eur a představuje zhruba 30% průměrné mzdy v SRN. Nejsem si jistý, zda se to dá srovnávat takovým jednoduchým přepočtem, není to náhodou (pořád ještě) tak, že se u nás dá za těch 990 euro pořídit přece jen o něco více toho, co člověk za měsíc musí koupit, resp. zaplatit, než co se dá pořídit za 30% průměrné mzdy v Německu?

Piloti ČSA stávkovali, ale ukázalo se, že firma je nepotřebuje až tolik, jak si představovali, stávkující (stovku z celkem 300 pilotů) hodlá propustit. Tedy hodlá propustit některé z nich. Zdá se, že si to protestující na rozdíl od jejich kolegů v bílých pláštích nějak špatně spočítali. Výpověď prý dostal i mluvčí odborové organizace Gaspar. V tomto případě mám jakousi dost vážnou pochybnost o tom, zda se takhle smí zacházet s odborovými funkcionáři. Odbory taky patří k demokracii. Bohužel, odboráři se rovněž zvlášť nepředvedli, prý posílali mailem stávkujícím instrukce, že mohou odmítnout nástup do práce s odvoláním na náhlou nevolnost (což se taky stalo). Člověku se vybavuje známý citát „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande, pro české nacionálsociály všech odstínů upozorňuji, že to neříkal Adolf Hitler, nýbrž vrchní vojenský lékař Bautze z Haškova Švejka.

Kardinál Vlk a řada osobností veřejného života podepsali petici, která žádá, aby se Klausův vicekancléř Hájek omluvil za to, že obvinil prof. Tomáše Halíka z toho, že je „lžikněz“. (Pražská diecéze přinesla důkazy o tom, že byl opravdu vysvěcen a že kardinál Meissner ne že by o tom nevěděl, ale že o tom velmi dobře ví). Nato prý Miroslav Macek Halíka obvinil z toho, že byl „dvojitý agent“, protože se mohl nechat vysvětit v bývalé Dederonii. Pokud jde o to druhé obvinění, je to nesmysl, Halíkovo vysvěcení dederonští atolíci jistě neohlásili v depeši Mielkemu, já jako signatář charty a člen vedení Demokratické iniciativy jsem neměl problému s cestováním do Maďarska až do doby, kdy jsem tam v roce 1988 poskytl rozhovor Hlasu Ameriky (a bylo zjevné, že ho poskytuji v Maďarsku). Pak mi sebrali pas, ale to taky bylo všechno. Petici nepodepíšu, petice je třeba podepisovat jen v případě, kdy je to nezbytné a účelné, a žádat někom (a zejména na panu Hájkovi) „koukejte se omluvit“ je totálně neúčelné (udělal by to jen tehdy, kdyby musel, tj. pod tlakem). Nicméně nemohu zamlčet, že obvinění pana Hájka (i pana Macka) považuju za dost velkou sprosťárnu.

Ministr Besser má malér, který ho bude nejspíš stát křeslo: v majetkovém přiznání nepřiznal účast ve společnosti, která zakoupila (pro něho) byt na Floridě. Společnost byla prý zřízena čistě za účelem nákupu nemovitosti, žádnou podnikatelskou aktivitu nevyvíjela, a byt není podle lidí znalých poměrů v USA nic moc super. To ovšem nic nemění na tom, že ministr měl tuhle aktivitu přiznat, a pokud tak neučinil, má vážný problém. V souvislosti s aférou noviny připomněly dvě „kontroverzní“ ministrova rozhodnutí, to ohledně demolice větší části gotických sklepů na Perštýně (staví se tam nová budova) a demolice domu na Václavském náměstí, rovněž spojeno se stavbou nové budovy. V tom je podle mého názoru ministr nevinně, kdyby se mělo dát na všechny požadavky památkářů, nesmělo by se v Praze nakonec stavět vůbec nic (jiná věc je, že nový dům, který má stát na Václaváku, mi z toho, co jsem viděl, připadá dosti šeredný. Ale to je jen můj „subjektivní názor“).

Prezident Sarkozy a kancléřka Merkelová se prý shodli na tom, že se musí změnit smlouvy o fungování EU tak, aby mohla vzniknout fiskální nebo taky rozpočtová unie. Pokud se to má vztahovat i na země EU mimo eurozónu, nějak tomu nerozumím. Jistě, přijetí eura znamená závazky, ty závazky musejí vzít na sebe všechny země eurozóny, ale jenom ty. Že se dohadují a dospívají k závěrům dvě nejsilnější země EU, s tím, že to pak zbylé země musí projednat, je sice na jednu stranu pochopitelné, ale na druhou stranu zvláštní, protože Sarkozy + Merkelová nejsou žádná oficiální evropská instituce – a posláním instituce je mj. to, aby vyrovnávala mezi silnějšími a slabšími.

V LN vyšel článek poslance Stanislava Křečka, v němž dotyčný protestuje proti tomu, že na hřbitově V Motole má mít pamětní desku maďarský menšinový politik a někdejší poslanec Národního shromáždění předválečné ČSR János Esterházy. Protože jsem o Esterházym v LN taky psal a protože mne pan Křeček rovněž zmiňuje, k tématu se ještě vrátím.

Ratingová agentura Standard & Poot´s včera změnila „výhled hodnocení“ 15 zemí eurozóny ze stabilního na negativní. Protože nejsem ekonom a o ekonomických záležitostech píšu nerad, ale protože si tu a tam o těch věcech musím nějaký novinový článek přečíst, omezím se jen na otázku: není to náhodou tak, že existuje přes všechny na první pohled patrné markantní rozdíly jakési zase jen na první pohled nepostřehnutelné pojítko mezi organizacemi a institucemi jako jsou ratingové agentury, Transparency Iinternational, Amnesty International, Greenpeace a Wikileaks?

V dnešních LN jsem si se zájmem přečetl článek paní Martinkové s titulem „Novodobá historie děti zajímá“. Zaujala mne zejména jedna pasáž: „Jsme na Základní škole Olešská v Praze, kde se v jedné třídě právě promítaly čtyři dvacetiminutové snímky režisérky Olgy Sommerové z cyklu Ztracená duše národa. Ve vzpomínkách pamětníků zachycují filmy různé formy represe československých občanů komunistickým režimem v 50. letech minulého století, popisují příběhy vojenských důstojníků, kněží, statkářů a žen. „Tohle dělali Češi Čechům, bylo to horší než za války,“ upozorňují hrdinové filmů.“ Z toho lze vyvodit, že když něco dělali Češi např. Němcům, dalo by se to ještě nějak skousnout, ale Češi Čechům – to tedy opravdu ne. Vykutálené.

Středa 7. prosince: Ministr kultury již fakticky padl. Damoklův meč se vznáší na exministrem obrany Bartákem, který byl obviněn z přijímání úplatku a pokusu o podvod (tedy dohromady s jedním podnikatelem, co z toho se vztahuje na něj, není jasné, problém je v tom, že měl údajně nabízet představitelům Tatry urovnání jakýchsi problémů s dodávkami nákladních aut pro armádu ČR úplatek (jedním ze svědků je někdejší velvyslanec USA v ČR Cabaniss). Znamená to rozjezd praxe „padni komu padni“, nebo je to jen její simulace? Nebo jen projev pokračujících a rozrůstajících se problematických praktik v současném „establishmentu“? To se teprve uvidí.

Parlamentní výbor pro obranu a bezpečnost byl rozdělen na dvě poloviny (obrana, bezpečnost). Jeho současná podoba byla údajně málo funkční (výbor měl třicet členů). Výbor pro obranu připadne Janu Vilímovi z ODS, bezpečnost dostane na starost exministr vnitra Radek John. Dosavadní předseda spojeného výboru František Bublan (ČSSD) prakticky ostrouhá mrkvičku. Tuto akci, jejímž smyslem je nepochybně, aby se pan John napapal a koalice zůstala celá, považuji za velmi problematickou. Jednak Věci veřejné, podle toho, jak se doposud profilovaly, by měly být všemi silami drženy co nejdál od všech mocenských resortů. A jednak je slušné, aby nad silovými resorty nebo aspoň nad vnitřní bezpečností měla jakousi kontrolu demokratická opozice.

Vládní koalice se sešla nad problémem přímé volby prezidenta. Výsledek setkání nepřineslo, kamenem úrazu jsou prezidentské pravomoci. ČSSD požaduje, aby ke jmenování členů bankovní rady ČNB prezident potřeboval souhlas Senátu. Podle Nečase je to cesta k politizaci a ohrožení nezávislosti centrální banky. To je nesmysl, prezidentovo rozhodnutí je taky politické rozhodnutí. A návrh ČSSD je rozumný, svým způsobem se už osvědčil při jmenování soudců Ústavního soudu. ČSSD žádá navíc i omezení imunity prezidenta na dobu výkonu mandátu a povinnost kontrasignace rozhodnutí o ukončení trestního řízení (amnestie) členem vlády. Koalice by se zaťatými zuby souhlasila s omezením práva ukončení trestního řízení, je zásadně proti omezení možnosti udílet milost po odsouzení. To je, řekl bych, správné, milost se může, ne-li má udílet na základě osobního rozhodnutí (a na zodpovědnost toho, kdo ji udílí). Věci veřejné jsou ochotny přijmout přímou volbu bez jakýchkoli podmínek, pokud jde o prezidentské kompetence. Podobné stanovisko zaujal podle Práva i první místopředseda ČSSD Hašek. Prezident Klaus je rozhodně proti tomu, aby členy ČNB nominovala výlučně hlava státu a byl pro to i při schvalování Ústavy v roce 1992 (jistě, tenkrát to byla pravomoc pro Havla; což nemění nic na tom, že Klaus má pravdu).

Ve Francii se bude natáčet film o sexuálních aféře bývalého ředitele MMF Diominiqua Strausse-Kahna, smutného hrdinu toho příběhu má hrát Gérard Depardieu. Proboha, to se smí? Natáčet hrané filmy o skandálech politiků ještě za jejich života?

V souvislosti s výsledkem ruských parlamentních voleb se prý v Rusku hovoří o „slovanském jaru“ (podle „arabského jara“). Na tom něco je, ale moc bych se s tím nechlubil – je na tom něco v tom smyslu, že výsledek takového procesu (pokud se rozjel, trochu to tak vypadá) je nepředvídatelný a vůbec nemusí být dobrý ani pro Rusko, ani pro Evropu a Západ.

Čtvrtek 8. prosince: ministr Besser podal demisi, nic jiného mu ostatně nezbývalo, ztratil podporu i u vlastních lidí (Starostové a nezávislí v rámci TOP09). To, co na něho vytáhli, bylo kompro dobré tak k tomu, aby ho vyhodilo z ministerského křesla. Že by to bylo vítězství v bitvě proti korupci, o tom se dá dost pochybovat. Nicméně může se to jako takové vykázat. Jeho místo má prý zaujmout poslankyně za tutéž podstranu a bývalá starostka Vizovic Alena Hanáková. Všichni teď prověřují, jaký má vztah ke kultuře. Myslím, že je dán jejím minulým působištěm: starostovala významnému centru produkce slivovice v ČR.

Prezident Klaus prohlásil, že studování na vysoké škole zadarmo je podle něho parazitování studentů na zbytku společnosti. To je sice hodně tvrdě řečeno, pravda ovšem je, že studium na VŠ zadarmo se u nás dnes bere za samozřejmost, a přitom to vůbec žádná samozřejmost není. Ostatně, když si vzpomenu na úroveň Filosofické fakulty KU v druhé polovině padesátých let, tak musím říci, že kdyby za to tenkrát ještě chtěli prachy, byla by to drzost až na půdu.

Poslanecká sněmovna projednává v druhém čtení novelu ústavy, upravující volbu prezidenta (přímá volba). Předloha je nyní v PS v druhém čtení, příští týden by se prý mohlo rozhodnout. Spor je o to, zda a jak v té souvislosti upravit pravomoci prezidenta. Vzhledem k tomu, že komunisté, Věci Veřejné i někteří čelní představitelé ČSSD pravomoce považují vzhledem k samotné přímé volbě za podružnou věc, není vyloučeno, že novela projde. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Michael Švec píše v dnešním Právu: „České vztahy s Ruskem se pomalými krůčky narovnávají, zbavují se nočních můr minula, přestávají je zatěžovat iracionální či cíleně živené strachy a obavy.“ Pokud tomu dobře rozumím, Rusové nám tedy už odpustili.

Česká politická scéna utrpěla další otřes, opouští ji Ladislav Bátora. Nedokázal už vzdorovat svým odpůrcům a jimi najatým likvidátorům. „Mí odpůrci a ostatní nepřátelé občanské svobody a české státní suverenity mohou tentokrát začít slavit úplně bez obav a opravdu hodně nahlas.“ Myslím, že není důvod k žádné oslavě, až tak moc se zase nestalo, pan Bátora se dost přeceňuje. Syn pana Bátory se prý nechal slyšet na webu: „Nám chodí Havlovi vytloukat okna, vyhrožují nám smrtí…“ Nemám Václava Havla nijak v lásce, ale tohle mi připadá trochu hnusné: ten člověk je vážně nemocný a má určitě jiné starosti než organizovat rozbíjení oken u Bátorů.

EU se má na právě probíhajícím summitu rozhodnout na zásadních změnách v unijních smlouvách. To prý chce Německo a Francie, jiní (unijní prezident van Rompuy) by chtěl změny ve fungování EU prosadit bez zásahu do smluv, které by se musely znovu obtížně schvalovat. ČR chce, aby se změny dohadovaly na úrovni všech 27 zemí EU (nejen eurozóny), separátní dohody mezi zeměmi eurozóny jsou podle premiéra proti zájmům ČR. ČR je ochotna jednat o vstupu do rozpočtového dozoru, podpoří všechny změny, které povedou ke stabilizaci měnové unie. Se zpřísněním rozpočtové zodpovědnosti v EU ČR problém nemá. Je ochotna jednat o případných automatických sankcích za rozpočtovou nekázeň, nikoli ovšem s tím, že by se návrh českého rozpočtu projednával napřed v Bruselu as až potom v Praze. „Evropská komise nám nemůže a nesmí diktovat úpravy rozpočtů. Automatické sankce nám proto připadají spravedlivější, než kdyby se o nich u každé země vyjednávalo“, řekl premiér Nečas v LN. K tomu bych si dovolil špitnout: je pochopitelné, že ČR nechce přistoupit na další faktickou integraci EU, která není vyvolána ničím jiným, než mohutnou ekonomickou havárií. Neměl bych nic proti tomu, kdyby se z EU stal postupně jeden stát, ale muselo by tu být jasné politické a ideové pojítko, které stojí u základu každého státu (politika má přednost před ekonomikou). Vyznávání multikulturalismu a „politické korektnosti“ je na to jednak velmi málo, jednak u takové integrace na takových základech zrovna nemusíme být. (Jen bych při té příležitosti rád zdůraznil, že EU při všech svých strašných potížích a vlastnostech je nám pořád politicky a ideově přinejmenším stokrát blíž než SNS, a nic jiného tu na dohled neexistuje). A nějaké spojenectví potřebujeme. Nechápu jenom, jak může ČR chtít odmítnout navrhovanou formu integrace nejen pro celou EU, jejímž je členem, ale i pro uskupení, byť zatím z politického hlediska improvizované, v němž nejsme a hned tak nebudeme (eurozóna).

Pavel Kohout (ten ekonom) straší v dnešní MfD, že se můžeme stát kořistí německé expanze a jakýmsi odpadkovým košem německé ekonomiky („stali bychom se navždy a bez odvolání zásobárnou levné pracovní síly a odbytištěm pro výrobky, které nejsou dost kvalitní pro domácí trh“). Je to podle něho ovšem jen jeden z možných odhadů a výkladů budoucnosti. Třeba je to prý všechno jinak: „Třeba jsou Britové a Češi jen pod příliš velkým vlivem historických zkušeností. Zvláště Britové nikdy nezapomněli ne více než čtyřicet tisíc civilistů a více než milion budov, které Luftwaffe zničila jen v Londýně do roku 1941. (Ano, je to sedmdesát let, ale takové věci se pamatují navěky.)“ Tak zaprvé, nic se nepamatuje na věky, a je to dobře, jinak by se na světě hromadila jen nenávist. Zvláště Britové se totiž Němcům dokonale pomstili tím, že obrátili v hromadu trosek skoro všechna větší německá města. Obětí bylo určitě víc než čtyřicet tisíc a zničených domů víc než milion. Přitom vůbec není pravda, že v důsledku teorie o „příčině a následku“ bylo OK se Němcům pomstít mnohonásobnou měrou. OK bylo vyhrát válku, zničit nacistický režim a uzavřít spravedlivý mír. Bombová odplata v té formě, jak byla realizována, do toho rámce vůbec nezapadá. Proto by bylo dobré odpouštět a třeba někdy taky tak trochu zapomínat, protože lidská paměť je omezená a stejně se do ní všechny krvavé zločiny, které mají lidé vůči svým bližním na svědomí, nevejdou.

Pátek 9. prosince: Návštěva prezidenta Medvěděva proběhla ve vší parádě. Prezident Klaus projevil jako obvykle při podobných příležitostech, neúměrně mnoho horlivosti. To může být i „kontraproduktivní“, jak se říká, protože si ruská strana bude do budoucna mnoho slibovat, a o to víc ji zaskočí případné zklamání. Věci se týká naše dnešní glosa. Jo a mimochodem, asi to nebyl přímo záměr, ale připadá mi výmluvné, že se výstava vrací k předpetrovskému Rusku. Stalin kdysi impérium zachránil tím, že ho vrátil do téhle doby (viz jeho úcta k Ivanu IV., vyčítal mu jen, že se za svá zvěrstva zbytečně kál – inu, na rozdíl od Stalina byl Ivan Hrozný přece jen křesťan, i když jen docela maličko). Od perestrojky se Rusové snaží vrátit před Petra Velikého (nebo za? Prostě blíž k současnosti), ale mají s tím problém, ostatně celá Putinova vláda je v této věci jakýsi regres. Jinak Klaus s Medvěděvem snili o tom, jak má být správně reformovaná Evropa: „Řešení musí být zásadní a tímto řešením… musí být hluboká transformace jak způsobu evropské integrace, tak modelu evropského politického, sociálního a ekonomického systému.“ Tak pravil Václav Klaus. Zatím co on s Medvěděvem se zabývají tím, co s EU, Václav Havel, jak uvidíme dále, se zase zabývá tím, co s Ruskem.

Prezidentu Medvěděvovi, ještě než odcestoval do ČR, na internetu ujely nervy a prohlásil ty, kteří v internetové diskusi s ním označovali stranu Jednotné Rusko za „Stranu šejdířů a zlodějů“, zkurvenými hovady. V této věci mám pro pana prezidenta jakési pochopení. I český internet je (poměrně, jsme o hodně menší země) zaplevelen sprostými a zbabělými hulváty, kteří využívají toho, že se pod své názory nemusí podepsat a jsou nepolapitelní, tváří se, jako že je jich milion, a přitom jich je tak nanejvýš třicet, a kdyby to, co říkají politikovi takhle pohodlně spoza křoví, mu měli říci do očí, museli by si místo toho jít převlíknout kaťata.

Alexandr Mitrofanov píše v komentáři k Medvěděvově návštěvě a Klausově reakci-nereakci na ruské volby mimo jiné: „Státník může nadřadit své vlastní názory povinnosti vyjednat co nejvýhodnější podmínky pro svou zemi. Pak v popisovaném případě nenechá kámen na kameni v hodnocení férovosti ruských voleb. Jako člověk by na to měl plné právo, protože skutečně docházelo k mimořádným jevům porušujícím spravedlivý a rovný výběr kandidátů. Jenže státník má jiné cíle. S protesty mají vystupovat – a vystupují – publicisté, občanská hnutí, nestátní organizace. Musí, protože je proti čemu protestovat. Mohou, protože nenesou odpovědnost za stát a jeho obyvatele.“ Pěknou realizací tohoto pojetí veřejného angažmá byla předlistopadová ČSSR. Kritiku provozovaly nevládní organizace a občanská hnutí (Charta77), kdežto prezident, resp. generální tajemník vězel svým frňákem hluboko v ruské zadnici. Patřilo to ke koloritu doby a upřímně řečeno, příliš se to neosvědčilo.

Podle vyjádření ruských odpovědných činitelů trvá Rusko na právních zárukách, že protiraketový štít NATO nebude zaměřen proti němu. Jinak je otevřeno dialogu. Znovu opakuji, že je to typické ruské švejkování se strachem z ohrožení. Rusko samozřejmě nikdy nevyprovokuje „globální“ válku se Západem (jsem přesvědčen, že na ni nemyslil ani Stalin, byl ochoten bojovat tak nanejvýš hubou), ale bylo by mu velmi vyhovovalo, kdyby se o rozflákání Západu postaral někdo jiný a oni by pak jen posbírali, co by bylo ještě použitelné. Pokud nezmění tuhle pradávnou politiku, je těžké jim příliš důvěřovat.

„Osobnosti“ českého uměleckého života žádají, aby byl ministrem kultury jmenován Ivo Mathé. Osobnosti do toho ovšem nemají co mluvit, ministra jmenuje prezident na návrh předsedy vlády.

Poté, co významná česká média (ČT, Mladá fronta Dnes) poskytla Andreji Babišovi velikánský prostor k sebeprofilaci, najednou se diví, jak je ten člověk na tom s veřejnou podporou dobře. Viz dnešní MfD. 55% lidí by při volbách dalo přednost „nováčkům“ (tj. těm, kteří se zatím ještě nestihli zkompromitovat, ale taky ještě nic neudělali). Panu Babišovi důvěřuje třetina lidí a víc než třetina se zatím nerozhodla (to je velmi nadějné). Češi vnímají boj proti korupci jako hlavní téma (proč ne rovnou „boj proti nepoctivosti“ nebo „boj proti všemu špatnému“?). Zkrátka pan Babiš má šanci, protože mu tu šanci vytvořila naprosté nezodpovědnost, s níž lidé přistupují k politice: nikoli jako její účastníci, ale jako kibicové.

Co se děje s EU? reformuje se, nebo se rozkládá? Nebo obojí? Česká republika zatím váhá, zda bude trvat na společném postupu všech 27 zemi, nebo zda je třeba nechat eurozóně volnou ruku, aby si vyřešila své problémy. Otázka „co dál“ je velmi naléhavou i pro lidi, kteří nejsou profesí ekonomové a finanční experti. Je nepochybné, že zavedení eura jako věc čistě ekonomická bez zvážení politických důsledků, nebo lépe řečeno politických kroků, které měly předcházet, byl dosti nezodpovědný experiment. Malé, byť dosti drzé země (některé z nich se v nedávné minulosti vyvlíkly z ruského chomoutu skoro bez vlastního přičinění, všimněte si, že někoho nejmenuji) by však měly zvážit, že poté, co se Rusko dalo jakž takž dohromady jako regionální velmoc, jsme v podobné situaci jako v dávnější minulosti v tom smyslu, že si můžeme vybírat ne mezi Západem (jejž zhmotňuje institucionálně taky EU,se všemi svými očividnými slabinami) a splendid isolation ostrovní velmoci, ale zase jen mezi Západem a Ruskem. Jistě, je třeba mít korektní a přátelské vztahy s Ruskem. Pokud budeme součástí Západu, nebude s tím problém, protože se nebudeme jevit jen jako potenciální chutné sousto, ale jako partner. A nezapomínejme na Havlíčka: „„Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomysliti, že ještě jak živ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“

Václav Havel udělal jako vždy pravý opak toho, co Václav Klaus, a v komentáři pro list Novaja gazeta vyzval ruskou opozici, aby vytvořila stínovou opoziční vládu a zakládala právní instituce na obranu proti režimní šikaně. V kritice ruského politického systému má Havel v zásadě pravdu, nechápu jen, proč musí ruské opozici udělovat hraběcí rady, ti lidé jistě dobře vědí i bez něho, co mají a mohou dělat, a co dělat buď nemají nebo ani nemohou. (Havlovy návrhy mi trochu připomínají divoké koncepce slovanského Commonwealthu, s nimiž za války přišel Edvard Beneš).

Sobota 10. prosince: předseda ČSSD Sobotka věří podle toho, co řekl Právu, že přímá volba prezidenta nakonec projde. Spornou věcí je prý už jen pravomoc jmenovat členy bankovní rady ČNB. Spekuluje se i o tom, že pokud by v té či oné podobě prošla novela v PS, může v ní ještě rýt Senát (v případě změny ústavy ovšem musí návrh odsouhlasit obě komory, a to ústavní většinou). Je komické, že se tak velká politická energie věnuje návrhu, který volbu prezidenta nijak nevylepší, spíš naopak.

Václav Klaus podrobil kritice Nečasovu vládu: je letos slabší i méně výkonná než vloni (to je zvláštní, loni se jen hádali, letos i něco zásadnějšího odhlasovali). Oslabují ji vnitřní spory i aféry. O nic lepší není ovšem ani opozice, staví se do pozice odpůrce celého sociálně-ekonomického systému (na tom něco je). Hlavní ovšem je, že z toho, co pan prezident řekl, vyplývá implicite jedna zásadní věc: jediný, kdo tu obstál, je on sám.

Příští ministryně kultury paní Hanáková poskytla rozhovor Právu. Prohlásila mj.: „Jsem přesvědčena, že k jakémusi –zdůrazňuji jakémusi- vyrovnání s církvemi by dojít mělo. Je otázkou diskuse, jak velký díl by se měl vracet, v jaké hodnotě, jakým způsobem.“ Vypadá to, že ona chce problém znovu otvírat. Že by ten Besser byl opravdu doplatil na svou relativní vstřícnost k církvím?

Jednání v Bruselu ohledně záchrany eura nakonec vyznělo tak, že země eurozóny se dohodly na zavedení fiskální unie, země mimo eurozónu si nakonec skoro všechny ponechaly čas na rozmyšlení (kromě Británie, ta už je rozhodnuta, že ne). Premiér Nečas prohlásil, že na rozhodnutí toho typu, k nimž dospěla nebo spěje eurozóna, nemá jako předseda vlády ČR mandát. To se mi zdá být OK. Jinak koncepce, podle které ČR zůstane stranou jakéhosi jádra EU, je z politického důvodu krajně neblahá, i když ekonomicky je možné ji zdůvodnit. Politické důvody mají ve věci EU, která je primárně politickou, ne ekonomickou záležitostí, přednost. Předseda poslaneckého klubu ČSSD Tejc prohlásil: „Postupně budeme odcházet z centra dění a vyústí to v naše vystoupení z EU. Vláda včera ten trend nakousla a to vůbec není dobře.“ Na tom podezření bohužel něco je. Nevím, zda si to přejde premiér (ten se zmítá mezi dvěma mlýnskými kameny), ale že by to stoprocentně vyhovovalo panu prezidentovi, ba že by byl schopen to přesně tímto způsobem realizovat, o tom nepochybuji ani maličko.

Ruský prezident Medvěděv (je funkčně tak říkajíc v posledním tažení, za tři měsíce ho nahradí Putin) se v Praze podle ruských novin „posunul“ pokud jde o postoj k volbám. Posunul se vůči předchozímu vlastnímu stanovisku v tom smyslu, že volby mohly provázet nedostatky a úřady by je měly přešetřit. Jako posunovači ruského prezidenta zde působily ty minimálně desetitisíce lidí, které ve velkých ruských městech vyšly do ulic, aby protestovaly proti dejme tomu údajnému zfixlování voleb a všeobecně proti vládě „šejdířů a zlodějů“. Budu se řídit jeho vzorem a sám se posunu vůči tomu, co jsem napsal o prezidentu Medvěděvovi včera (že chápu jeho rozhořčení, když na internetu označují takto vládu, za niž odpovídá). Na internetu je to sice anonymní, ale demonstranti včera vystoupili se označením „žuliki i vory“ zcela veřejně a riskovali, že je někdo sebere, což se taky minimálně několika stovkám stalo. To jaksi zpětně legitimizuje i to, co zaznělo předtím na internetu. Měl jsem si ten odstaveček odpustit. Ruské demonstrace byly svým způsobem impozantní a ještě se k nim vrátím.

Lidové noviny přinesly projev polského ministra zahraničí v Berlíně. Ministr se postavil za EU a za spolupráci Polska s Německem („pomohli nám přátelé a spojenci: Spojené státy, Velká Británie, Francie a především Německo. Vážíme si velké a štědré podpory – solidarity -, jakou nám Německo prokázalo v posledním dvacetiletí.“ Daniel Kaiser pak v následující diskusi po svém způsobu označil (nepřímo) ministra za hlásnou troubu Německa, mně se to zdá být uznáním reality, na jakou se dosud žádný český politik nezmohl. Je velké štěstí pro Polsko, že se zbavilo dominance PiS. Ministr ovšem trpí jakýmisi historickými iluzemi – s obdivem např. cituje Jürgena Habermase, který napsal: „Pokud evropský projekt zkrachuje, je otázka, jak dlouho bude trvat, než znovu dosáhneme současného stavu. Po nezdaru revoluce v roce 1848 trvalo sto let, než jsme se dostali na stejnou úroveň demokracie.“ To je ahistorický nesmysl, revoluce v r. 1848 toho zakotvily velmi málo, byl to jen chaos, po němž následovalo v kontinentální Evropě období autoritativních států. Zvlášť křiklavé je aplikovat tuhle teorii na naši vlast – my jsme se do roku 1948 opravdu vrátili na úroveň roku 1848, ale bohužel ne ve střední Evropě, ale v Rusku Nikolaje I.

Pondělí 12. prosince: Legislativní rada vlády, tedy přesněji její předsedkyně Karolina Peake a celá rada, přichází s inovací, pokud jde o církevní restituce. Před vydáním majetku je nutné provést jeho inventarizaci a každé předání pak musí odsouhlasit vláda. Jde prý o to, eliminovat případy, kdy vydávaný majetek není ve vlastnictví státu. Ministerstvo kultury prý souhlasí, zato církve ani trochu ne a chtějí se o majetek soudit (k tomu otevřel cestu Ústavní soud). Těžko se zbavit dojmu, že v zásadě jde o to, z populistických důvodů zákon zablokovat. Pochybuji, že by to v příštích volbách Věcem veřejným otevřelo cestu do PS. Ale lid to nepochybně ocení, považuje církve za totálně zbytečné instituce. Trochu couvá i TOP09 (chtěla by prodloužit splátkový kalendář církvím), ČSSD doporučuje celé vyrovnání odsunout.

Ministr Schwarzenberg hodlá veřejnost k podpoře české integrace do jádra EU dostrašit: buď půjčíme unii 89 miliard (korun), nebo přijde izolace – pokud se ovšem nebudeme chtít, jak se o to snaží Hrad, vrátit se zpátky k Rusku. Na tom posledním samozřejmě něco je. Jiná otázka je (nedovedu ji zplna posoudit, nejsa odborníkem na „finance“, ale někteří odborníci na to, jak se mi zdá, věrohodně poukazují) zda taková finanční injekce neznamená totéž jako splachovat peníze do záchodu. A že ten finanční maelström nic neřeší. Nemáme jinou možnost než trvat na pevnosti EU, a aby byla pevná, musí se integrovat, protože pokud se nebude integrovat, bude se rozkládat. Změna v nebožku Společnost národů (tu by si snad představovali na Hradě) nemá pro nás vůbec žádný smysl. Je pak fuk, zda v ní budeme nebo ne. Jenže integrace překotná a probíhající mimo institucionální rámec („vedoucí úloha“ Německa a Francie) je taky horší než nic. Věci veřejné samozřejmě podporují suverenitu: předseda John se nechal slyšet, že „za chyby řady bankéřů evropských bank ponese zodpovědnost český občan“. Je moc fajn, že je na koho to svést. Žádné chyby bankéřů, ale celková rozežranost, která se promítla do frungování „sociálních států“. A mohou za ni všichni. Bankéři taky, jsou to taky lidi.

V rámci politické korektnosti si Strana zelených změnila stanovy: napříště musí být na pozici šéfa strany a prvního místopředsedy dvojice muž – žena, nebo naopak, žena – muž. Řešení je nedokonalé, vždycky bude jeden diskriminován, totiž ten na nižším postu. Nejlépe by bylo stanovit, že šéfem strany musí být transsexuál.

Texty Jana Kellera vzbuzují v čtenáři vzpomínku na dobu, kdy Právo bylo ještě rudé. Chybí jen jakási závěrečná úprava pojmů: tam, kde ten člověk píše „česká pravice“ a „pravicoví europoslanci“ (jinotaje coby výsledek polistopadového teroru), je třeba číst „česká buržoazie“ a „buržoazní europoslanci“. Tam, kde se píše, že nám údajně národní svébytnost (pan Keller žertuje, jeho smysl pro humor připomíná předlistopadové papaláše) velí s radostí odevzdávat naše peníze bankám, je třeba místo „bankám“ číst „mezinárodnímu kapitálu“. Jinak díky za tyto články, v jejich kontextu si člověk aspoň znovu uvědomí, že ta vzpomínka na minulost rozhodně nemůže být melancholická.

Pan Mitrofanov zase předvedl kádrový portrét demonstrantů v Moskvě: „Toto shromáždění lze bez většího přehánění nazvat vítězstvím zastánců trhu bez přívlastků… Poté, co se probili k materiálním blahům, cítí svou sílu. Jsou to většinou mladší lidé… Svět je podle nich jednoduchý: počítá se úspěch, úspěch se měří penězi a s námi, úspěšnými, nebude nikdo zametat.“ Tak vida, v Moskvě demonstruje rodící se ODS. problém je jen, jak to pan Mitrofanov může vědět. Je to přání, které je zatím jen otcem myšlenky. A má neobyčejně blízko k pomluvě. O pohnutkách pana Mitrofanova lze samozřejmě jenom spekulovat.

V protikladu k tomuto způsobu psaní je zpravodajství Práva věcné a informativní. Požadavky demonstrantů podle něho jsou: okamžité vysvobození politických vězňů, zrušení voleb, demise předsedy volební komise Čurova (to je ten, jemuž jeden z vystupujících na páteční demokracii navrhl zastrčit všechny zfalšované hlasy do zadnice), registrace opozičních stran a přijetí demokratické zákonné úpravy shromažďovacího a volebního práva, a konečně nové, transparentní a čestné volby. To tedy požadují (kdybychom se řídili podle pana Mitrofanova) demonstrující ruští zbohatlíci. Program je to „minimální“, srozumitelný a podstatných věcí se týkající. Určitě se ho nepodaří splnit do čtrnácti dní, ale dá se na něm stavět.

Premiér Nečas ve svém dnešním článku pro MfD o „dluhové brzdě“ píše mj.: „Nesmíme dopustit izolaci Velké Británie v Evropské unii.“ Problém je, že tak významná země, jako je Velká Británie, se nikdy nemůže octnout v Evropě ve skutečné izolaci, kdežto ČR se může octnout v izolaci i tenkrát, když se připojí např.k Velké Británii. Jen na okraj tohoto textu mne napadlo, že všichni, kdo mluví o tom, že by neuvážené české „eurohujerství“ mohlo připravit např. paní Bobošíkovou o suverenitu, by měli taky vyčíslit, kolik peněz se už České republice od vzniku EU a pak od našeho přijetí do EU podařilo z evropských fondů vyluxovat. U nás se sice nad čerpáním z fondů EU žalostně naříká, ale u našich postkomunistických sousedů (např. v Maďarsku) máme pověst mimořádně prohnaného a obratného vyssavače.

Nový ředitel ČT Dvořák prý požádal hejtmany o průběžné informování o všech regionálních událostech, které by mohly být pro ČT zajímavé, as to nejen zpravodajských, ale i kulturních nebo společenských. Představa o tom, jakých informací (nebo snad spíš pokynů?) se ČT dostane např. od dr. Ratha, je velmi zábavná. Obecně pak platí, že nejzajímavější regionální informace bývají ty, o nichž by si hejtmani rozhodně nepřáli, aby se jim dostalo nějaké mimořádné publicity.

Úterý 13. prosince: Pokud jde o českou eventuelní půjčku MMF, má to pan prezident ve vládě pěkně obšlápnuto: kromě ODS (je otázka, zda úplně celé, ale v tak populisticky atraktivní věci – vyhazování peněz do chřtánu cizákům – to budou mít případní disidenti těžké) si pojistil už loni na podzim pro krizové případy Věci veřejné. Pokud jde o zabití žádosti, může se posléze v PS spolehnout i na komunisty, ale celá věc zkrachuje už ve vládě, kam si to přijde osobně pohlídat. Aby povysvětlil své stanovisko, prohlásil veřejně, že se cítí být víc Slovanem než Evropanem, i když panslavismus považuje za omyl. Přesně totéž napsal někdy v roce 1944 jeho velký vzor, dr. Edvard Beneš. Stihne prezident za rok a něco, co mu zbývá, nadělat takovou paseku jako jeho velký předchůdce? (toho ovšem malounko omlouvá, že byl pod velkým tlakem v v zoufalé situaci; Klaus to dělá v pohodě a dobrém rozmaru). Půjčky pro MFF se týká naše dnešní glosa.

Václav Klaus je prý zároveň s Lubomírem Štrougalem nejprodávanějším autorem u nás, aspoň pokud jde o politiky. Politici jsou ovšem na knižním trhu zvláštním způsobem preferovaní. Aby dosáhli závratných honorářů, nemusí se jejich knihy nijak moc prodávat, což je prý případ Jiřího Paroubka.

Národní ekonomická rada vlády navrhuje v rámci úspor, aby se studium na vysokých školách zkrátilo o jeden semestr. Připadá mi to podobně výstřední jako návrh zdanit příliš tučná jídla. Pokud jde o to druhé, navrhl bych (už jsem to jednou v Událostech učinil) spíše přímou daň z nadměrných kil. Každý by měl povinnost jít se vždy na konec roku jednou zvážit, výsledek přinést na berňák, a tam by mu po porovnání výšky a váhy (výška bývá konstantní) vypočetli daň. Bylo by to nejspravedlivější a zainteresovalo by to lidi na správné životosprávě víc než nepřímá daň z jídla (někteří po tučných jídlech netloustnou a jiní tloustnou přesto, že se tučným jídlům vyhýbají).

Hnutí D.O.S.T. má nového šéfa,, je jím Michal Semín. Včera prý prohlásil: „Budeme čelit otřesům, kdy se propojí ti, co chtějí naše zotročení.“ To mi připomíná internacionálu. Bojovnice proti sexuální výchově na školách paní Shameti prohlásila, že v souvislosti se svými názory zažila šikanování, že prý prožila v posledních dvou měsících padesátá léta. Mělo se to prý projevit tak, že se kolegyně odstěhovala od ní z kabinetu a všichni se postavili za ředitele školy. Bylo by dobré upozornit, že to, co vyjmenovala, nejsou dostatečně trefné atributy padesátých let, například odstěhování se od někoho z kabinetu může v některých případech pro stěhujícího se znamenat pravé vysvobození. Navíc s padesátými lety jaksi nesouzní to, že paní Shameti o svém pronásledování vypovídá v novinách. Byl bych velmi pro to, aby se s paralelami k padesátým letům neplýtvalo, je to v podstatě rouhání a jako každé rouhání by se nám mohlo velmi nevyplatit.

Arcibiskup Duka má ve své církvi nepořádek, musí hasit rozkol mezi prof. Halíkem a Klausovým vicekancléřem Hájkem. Halík kritizoval Dukovu náklonnost ke Klausovi (upřímně řečeno moc se mu nedivím, připadá mi to poněkud komické, pan arcibiskup si od svých nadstandardních vztahů s hlavou státu zjevně slibuje víc, než co může dosáhnout), Hájek zpochybnil platnost Halíkova vysvěcení na kněze (mám dojem, že by se hodil pro funkci inkvizitora, nevím, zda u katolíků ještě něco podobného existuje, pan Hájek by se ovšem jako inkvizitor nejspíš ve své kůži cítil nejlíp někdy za Filipa II. ve Španělsku. Své protivníky mezi katolíky (biskupa Malého, kardinála Vlka) označuje za svobodné zednáře a liberály. Člověk by skoro očekával, kdy ještě o kousek postoupí a vytáhne takové argumenty, s jakými před časem vyrukovali naši fotbaloví reprezentanti proti jednomu ze svých bývalých kolegů, nyní bafuňáři. Pak by to nemělo chybu.

V ČT si někteří reportéři stěžují na to, že jim nadřízení dodatečně cenzurují reportáže. Veřejně o tom prý nechtějí mluvit. Když o tom veřejně nechtějí mluvit, je to, jako by to nebylo. Nicméně to vypadá, jako by se v ČT něco dělo (např. reportáž z moskevských demonstrací byla taky dost otřesná, už jsem o tom psal).

Andrej Babiš mění svá rozhodnutí, zjevně pod dojmem jejich veřejného ohlasu. Teď už chce kandidovat (tedy jako ANO2011) v senátních volbách. Uspět tam bude (pro začátek) snadnější než uspět ve volbách do PS. Zbývá ještě prezidentská volba – a pokud by ta vyšla, zejména bude-li se volit plebiscitem, žádné volby do PS už ani nemusí být.

Středa 14. prosince: poněkud ve stínu populistického rumrajchu kolem přímé volby prezidenta zůstává otázka případné mnohamiliardové půjčky ČR Mezinárodnímu měnovému fondu. Z příspěvků států EU se mají sanovat problémy některých zemí eurozóny. Výrazně proti je Klaus a jeho bratrstvo neviditelné ruky trhu, Klausovo stanovisko pochopitelně velmi ovlivňuje Věci veřejné (na podzim vzniklo jakési tiché souručenství mezi Hradem a Bártou) a taky ODS. Premiér Nečas se snaží své „ne“ příliš nekřičet (je „spíše proti“). Pro jsou TOP09 a ČSSD. Protože komunisté jsou proti z principu, záleží na ODS a naděje je nevelká. Proti půjčce lze namítat spoustu věcí, přesto si myslím, že by ji ČR měla poskytnout. Věci se týká naše dnešní glosa. Problém podporovatelů půjčky je v tom, že argumentují negativisticky („ekonomicky vzato je to nevýhodné a rizikové, ale nic jiného nám nezbývá“). Václav Klaus se nabídl napůl žertem jako možný likvidátor eura (dokázal už zrušit československou měnu). To je, jako kdyby se pilot „Čmeláka“, co slouží pro postřik polí, nabízel, že bude řídit obří letadlo Prahy do New Yorku. Zároveň ne sebe prozradil, jak jsem už včera zmínil, že se cítí být více Slovanem než Evropanem, i když panslavismus považuje jako ideologii za mylný (ovšem, je to -ismus: slovanství ano, slavismus ne). někteří naši významní předkové byli ovšem, pokud jde o slovanství (nikoli panslavismus) poněkud zdrženlivější. Cituji z Karla Havlíčka: „jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným, nikoli však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje. Tak jako nemá být člověk pořádný kosmopolitou (kdo praví, že každého miluje, nemiluje žádného), tak jako by směšno bylo cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení, zrovna tak, ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenství všeslovanské. Namítne-li někdo, že snad mezi národy slovanskými není tak veliká rozdílnost jako mezi románskými a germánskými, musíme tomu naprosto odporovati. Třeba by u př. mezi jazyky rozličných slovanských národů ani tak veliký rozdíl nebyl jako mezi jednotlivými germánskými a románskými (ačkoli u př. jazyk holandský blíže jest německému než ruský českému, a mezi frančtinou a vlašštinou není většího rozdílu než mezi ruštinou a češtinou), nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympatie a. j. v. dohromady národnost, a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří, a béře-li se při slovanských národech na všechno to náležitý ohled, nesmíme již tvrditi, že by si kupř. Rusové a Češi, Poláci a Rusové, Ilyři a Poláci blíže stáli než kteříkoli dva národové germánští neb románští.“ „Zkrátka s hrdostí národní řeknu: ´Já jsem Čech´, ale nikdy ´Já jsem Slovan´… Kdykoli se nazvu Slovanem, učiním to vždy jenom ve smyslu učeném, země- a národopisném… Lépe jest méně lidí, ale důkladně a vřele milovati, než každého trochu.“ Klause podpořil Miloš Zeman (mají společné jakési kverulantství), ale na Miloši Zemanovi naštěstí moc nezáleží. Věci veřejné si uspořádaly internetové referendum mezi členstvem, tři čtvrtiny hlasujících byly prý proti půjčce. Bylo by dobré, zajímavé a možná taky legrační, kdyby doplnili, z kolika to byly tři čtvrtiny.

V Rusku doznívají ohlasy demonstrací z minulého pátku, režim reaguje podrážděně. V časopise Kommersant-Vlasť vyšla fotografie „správně vyplněného, avšak neplatného lístku“: lístek je řádně vyplněn (neznámý, jak v jeho zájmu doufám, volič volil Jabloko), pouze je přes něj červeným fixem vyveden nápis, ne jehož textu se korespondenti českých novin nedokázali shodnout (nemohu to zkontrolovat, fotka už z novin z důvodů, které si laskavý čtenář domyslí, zmizela). Podle Práva zní: „Putine, táhni do prdele“, kdežto podle LN (Petra Procházková) „Putine, ty čuráku“ (jeho vysokoblahorodí se omlouvám, pouze tlumočím, co o něm píší jeho poddaní). Vzápětí vyletěl generální ředitel vydavatelství Kommersant a šéfredaktor časopisu Kommersant-Vlasť. Zástupkyně šéfredaktora odešla pak na protest sama (klobouk dolů). Zásah provedl oligarcha, který vydavatelství vlastní, jistě věděl, proč. Situace v Rusku mi připomíná čím dál tím víc druhou polovinu šedesátých let. Teror spíše papírový a spíše směšný než drtící. Lidé se přestávají bát a z režimu mají srandu. To ale vůbec neznamená, že by to nemohlo skončit podobně hnusně a odpudivě, jako u nás v roce 1968-9: jen tanky by si ruský režim musel posloužit sám, pokud na to nebude mít, je představitelný mimo jiné rozklad jiného druhu, respektive vystřídání slabé diktatury silnou. Měli bychom vědět, že to není v našem zájmu, i když Rusům (myslím ruské veřejnosti) asi nijak moc pomoci nemůžeme. Klausův tajemník Jakl prohlásil, že v Moskvě demonstrovali proti Putinovi komunisté: je moc fajn, že to řekl, je z toho vidět, jak málo jdou ruské demonstrace Hradu pod nos: Klaus podporuje ruskou věrchušku, ne ruskou společnost. Ostatně, v druhé polovině osmdesátých klet taky psal režimní tisk o demonstracích u nás jako o řádění extremistických sil, nic nového pod sluncem. Náhled českých veřejně činných osobností na Rusko je zábavný: podle jedněch demonstroval zárodek budoucí ruské ODS, podle druhých komunisté. Možná by to šlo spojit: komunisté jako zárodek budoucí ruské ODS.

Čtvrtek 15. prosince: „Prezidenta si zvolíme sami“, zní hrdý titulek v Právu. První místopředseda ČSSD Hašek zdůrazňuje, že nebýt podpory ČSSD by Nečasova vláda neuspěla. Jistě, to dá rozum, je třeba ústavní většiny. Taky je hezké, že se tu a tam vládní koalice a ČSSD dokážou na něčem prvoplánovém dohodnout, smutné je jen, že to bývá zpravidla ptákovina, a tak je tomu i v tomto případě. Funkce prezidenta je ústavně uzpůsobena tak, aby ten, kdo ji vykonává, sice neměl moc velké pravomoci, ale dostatečné k tomu, aby působil jako jedna z mohutných brzd legislativních procesů a zároveň jako generátor pořádné ostudy. Pravidlem se zdá být, že každý další prezident toho předchozího v této věci vždy přetrumfne, z toho plyne, že prostor pro dělání ostudy je velký a zatím ještě pouze z části využitý. Přijaté omezení prezidentských pravomocí je nevýznamné a nijak ho nezmenší. Ostatně, titulek v Právu (a buďme spravedliví, taky ten velmi podobný v MfD) má v sobě zakódován základní omyl: předtím volili prezidenta „politici“, opovrhovaní samozvanci, kteří se na svá místa vetřeli jen díky naší momentální nepozornosti. Teď to vezmeme do ruky sami. Neměli bychom prezidenta sami jen volit, ale taky dělat? „Tak budem všichni všechno mít dohromady“, jak se praví v písni z jedné stupidní stalinské veselohry.

A ještě na okraj: v PS neschválili (podle mého názoru správně) omezení práva prezidenta udílet milost pravomocně odsouzeným, už jsem o tom tady psal. Naproti tomu tzv. abolice (udělení milosti v průběhu trestního řízení, nebo snad ještě před jeho zahájením) je nyní vázáno na souhlas předsedy vlády nebo pověřeného ministra, myslím, že mělo být úplně zrušeno, protože se jí fakticky zasahuje do něčeho, co je v kompetenci soudní moci, a vychyluje se tak vyváženost mezi ní a exekutivou.

Jinak velmi zvláštní je zákonná (ústavní) úprava, podle níž prezident, pokud spáchá trestný čin (kdykoli před skončením mandátu), půjde za něj po skončení mandátu do basy. Podobou inovaci testují nyní na Ukrajině s expremiérou Tymošenkovou, ČR tedy už nemůže být první, ale v každém případě bude druhá v postkomunistickém polosvětě.

„Není důvod, proč by se měl mít průměrný Čech hůře než průměrný Rakušan, prohlásil MUDr. David Rath ve Sněmovně. Myslím si, že důvodů je celá řada. Projevili sice slabost vůči Hitlerovi (upřímně řečeno, jak kteří), stejně jako Češi projevili slabost (možná ještě větší) vůči Stalinovi. Po válce ovšem na rozdíl od Čechů dali komunistům nikoli skoro 40% hlasů, ale zhruba desetkrát méně. Odolávali komunistům až do chvíle, kdy Chruščovovi nezbylo než vzít na vědomí, že už jsou nesežratelní. Makali, až se z nich kouřilo, udrželi si demokracii a vybudovali si blahobyt. Docela si ho zaslouží, stejně jako my si zasloužíme to, co máme teď. Upřímně řečeno, není to sice zrovna rakouská úroveň, ale přesto to docela jde, měli bychom si toho vážit.

Několik „analytiků“ tvrdí v novinách, že půjčka MMF Česko neohrožuje. Nevidím důvod jim nevěřit, navíc z důvodů politických (ale ne těch, abychom nebyli samojediní a nemstili se nám, to nejsou ty pravé) bychom půjčit měli. Na druhé straně nahlížím, že premiér Nečas je ve velmi svízelné situaci, z Hradu duje mohutný severák. Ale konec konců svůj post si vybral dobrovolně.

Předseda Evropského parlamentu Buzek udělil Sacharovovu cenu pěti aktivistům „Arabského jara“. Nebylo by výhodnější si ještě trošku počkat na to, co se z „arabského jara“ vyklube? Skoro bych řekl, že až to bude vyklubáno, ukáže se, že z logiky věci by mezi odměněné patřili i Ahmadínežád a bin Ládin.

Něco trochu podobného je odchod Američanů z Iráku. Irácký režim bude vystaven velmi tvrdé zkoušce. Pokud se zhroutí, zpětně se ukáže, že celé americké úsilí počínaje invazí do Iráku bylo k ničemu. respektive že skončilo něčím, co se trochu podobá kapitulaci.

Pátek 16. prosince: Věci veřejné zjevně ustoupily od svého požadavku, aby každou položku majetku vydávaného církvím musela předem schválit vláda. Návrh po připomínkách ministerstva kultury už v Legislativní radě vlády neprošel. Že je „nereálný“, uznala nakonec i předsedkyně Rady Kateřina Peake, která s ním přišla. Taktika VV je nejasná, budí dojem, že sice chtěli vyjít vstříc veřejnosti (podle ní jsou církve zbytečné a proto taky žádné peníze nepotřebují, naopak by měly ještě platit za to, že je lidé velkoryse trpí), ale jsou natolik slabí a bezmocní, že to nedokážou. Tím si moc chybějících preferencí nezískají.

Noviny zveřejnily pozoruhodné údaje z letošního sčítání lidu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Podle Miloše Zemana má v přímé volbě prezidenta největší šanci expremiér Jan Fischer, protože řídil úřednickou vládu, která nemohla nic dělat. To v tomhle případě sedí.

Jiří Hanák a Miloš Balabán píší v Právu v souvislostech s problémy EU o „pravicových politicích“. „Pravicový politik“ je zde změkčilý opis přímějšího a údernějšího „buržoazní smraďoch“. Tento atribut se zatím ještě považuje za nepřiměřený nebo aspoň netaktický. Z toho plyne, že ještě máme před sebou určitý prostor – podobně jako člověk, který padá s osmdesátipatrového mrakodrapu a ještě mu pořád dvacet pater zbývá.

Stínový ministr financí ČSSD Jan Mládek prohlásil v Českém rozhlase, že Maďarsko je „země, kde jsou silné fašizující prvky“ a kde „téměř skončila demokracie“. ČSSD by nás měla připravit na nejhorší. Co udělá, až se dostane k moci: vyhlásí Maďarsku rovnou válku, nebo se prozatím spokojí s přerušením diplomatických styků? Jinak mám dojem, že otvírat si zobák na někoho, u něhož celkem právem předpokládáme, že se nebude bránit (má jiné starosti), je víc než poněkud zbabělé.

Ministr zahraničí podle MfD včera chodil po Sněmovně na klopě s plackou, na níž bylo napsáno: „Putine ke mně. Mazej na místo!“ Na dotaz novináře prý odpověděl, že to vnímá jako legraci. Jak pro koho: pro pana ministra asi ano, pro ruského premiéra a další lidi v rusé věrchušce asi ne. Neoplývám žádnými sympatiemi pro pana Putina, ale pan Putin je stále premiérem Ruské federace, pan Schwarzenberg ministrem zahraničí ČR a měl by se chovat slušně. To, co předvedl, Putina urazí, a má se proč urazit: pan ministr mu poskytl, jek se u nás po křenovsku říká, dostatečnou příčinu.

Daniel Kaiser píše v LN, jak se nyní (poté, co Rusko oznámilo svou půjčku MMF) „mýtus o evropské integraci jako o pojistce před ruským medvědem“ zvrhává ve svůj opak. To mi nějak úplně neštymuje, Medvěděv slíbil dodat do MMF zatím v přepočtu asi 200 miliard Kč, kdežto např. Švédsko, země menší než ČR (pokud jde o počet obyvatel) a člen EU, dodá 282 miliard. Brát to jako že se EU zaprodává Rusku, mi proto připadá směšné, a bude to ještě směšnější, pokud přispějí i další země mimo EU.

Karel Steigerwald píše dnes v MfD mimo jiné: „Většina duchů tvrdí, že nynější krizi zavinil kapitalismus. Je sám v krizi, končí, musíme ho nahradit. Na obojek s ním, později na popraviště dějin. Menšina říká, že krizi zavinil nekapitalismus. Nezodpovědné vlády, které zadlužovaly státy za hranice možností, aby mohly uměle zvyšovat blahobyt lidu nad hranice možností.“ Je ovšem i třetí možnost, kterou bych držel, totiž že krizi zavinila rozjedená západní společnost, hybný motor „sociálního státu“. Banky a vlády se na krizi podílely v duchu biblického „běda tomu, skrze koho přichází pokušení“, leč nelze odhlédnout od toho, že pro pokušení byla tentokrát už předem masivní poptávka.

Tamtéž píše Pavel Kohout (ten ekonom): „Čtvrtou rovinou je formulace problému z hlediska teorie her. Hráč A má na výběr dvě volby, jak se zachovat vzhledem ke hráči B. Každá z obou voleb bude mít nějaké okamžité následky a nějaký vliv na pozdější rozhodování v dalších kolech hry. Pokud se hráč A projeví jako slabší, hráč B přizpůsobí svoji strategii. Jinými slovy, pokud Česká republika bez rozmyslu kývne na jakýkoli požadavek jen proto, že přichází z Evropy, budou následovat další. A pak další požadavky, stále tvrdší.“ A dále cituje francouzskou psycholožku, podle níž „zásada reciprocity nás sice zavazuje, abychom opláceli, je však snadno zneužitelná vzhledem k povinnosti přijímat. Manipulátor tedy vytváří asymetrickou situaci. Když například právě potřebujete peníze a manipulátor vám je půjčí, je později schopen vás požádat o ,laskavost‘. (...) Odmítnout je potom těžké. Když to uděláme, uplatní bez váhání pověstnou zásadu reciprocity: ,Když jsi potřeboval ty, já jsem ti pomohl.‘“ To je pozoruhodné, mluví se tu o „hráčích“ (tedy potihráčích) a alespoň potenciálních manipulátorech. Nemáme přátele ve světě širém, nedůvěřujme nikomu, jde jim o to nás přehrát a zmanipulovat. EU je ale v první řadě záležitost spojenectví. Pokud chceme myslet v první řadě nebo dokonce jen na to, jak koho ožulit a jak se vykroutit z manipulace, bylo by slušné z EU vystoupit.

V rámci hnutí „vyměňte politiky za mne“ se nyní po panu Babišovi hlásí, tentokrát o prezidentskou funkci, známý podnikatel Tomio Okamura. Přesněji řečeno ví, že prezidentem by měl být člověk vybavený nezpochybnitelnou historií, moudrostí a pokorou, že je tu spousta lepších kandidátů než on, a proto na kandidaturu nepomýšlí (jaká pokora!), jenom kdyby mu ji někdo nabídl, tak by to bral a byla by to pro něho velká čest. Moc by mne zajímalo, zda to po tomto entrée panu Okamurovi opravdu někdo nabídne a zda bude mít podporu: pak je u nás skutečně možné leccos. Jinak příjemné by bylo, že bychom nebyli jediní na světě, kdo se pokoušel občerstvit českou politiku z exotických a zároveň úctyhodných zdrojů, podobně se před časem stal prezidentem Peru Alberto Fujimori a vládnul celkem deset let.

Sobota 17. prosince: Dnešní Právo uvádí s odvoláním na pracovníky advokátní kanceláře Šachta & Partners, že předseda správní rady Nadačního fondu proti korupci Karel Janeček (ve Fondu se angažuje mj. bývalý šéf civilní špionáže Karel Randák, který se proslavil mj. v aféře Monte Argentario) využívá při svém podnikání výhod daňových rájů (konkrétně ostrova Mauritius). Pravda, korupce to zrovna není, podle Práva to dokonce není v rozporu s českým právním řádem. Člověk by řekl, že je to vlastně i pochopitelné, vždyť Fond bude v boji s hydrou korupce nepochybně potřebovat spoustu peněz. Je to ovšem taky dost legrační a našeho bobříka vyčůranosti hodné. Pokud bude mít úporný boj s korupcí ten efekt, že se všechny české firmy přestěhují na Mauricius, může tam být docela těsno. Na druhou stranu bychom se mohli toho ostrova zmocnit: byl by nám užitečný v jiném boji, totiž s netvorem zvaným Evropská unie, a navíc musí to asi být příjemné místo pro dovolenou pro horních deset tisíc (tím mám na mysli horních deset tisíc v neformálním Tovaryšstvu boje proti korupci).

ČSSD si v rámci Asociace krajů, kterou (s výjimkou Prahy) ovládá, zřídila konkurenci k vládní NERV, totiž ERAK (asi Ekonomická rada krajů). Předsedou je někdejší prezidentský kandidát výrazně podporovaný ČSSD, Jan Švejnar. Podle předsedy Asociace hejtmana Haška nebude rada politickým orgánem ani levicovou alternativou NERV. Samozřejmě, jak to vůbec mohlo někoho napadnout.

Podle průzkumu agentury STEM velké strany (ODS, ČSSD) oslabují (mezi první ČSSD a druhou ODS je však stále desetiprocentní odstup), naopak získává KSČM, která se na ODS pomalu dotahuje. To není nic divného, jsem přesvědčený, že většina voličů ČSSD je schopná, když to bude výhodné, volit i KSČM (ale už nikoho jiného).

Duchovní vůdce Věcí veřejných Vít Bárta uvedl v rozhovoru pro Právo všechny populistické „věci“, které jeho strana dokázala prosadit (nepřipustili placení amalgámových plomb, dokázali vybojovat poplatek jen za recept, nenechali zrušit stravenky, dokázali prosadit zákon o veřejných zakázkách, zavedli trestnost firem, dokázali přísněji zdanit hazard - v tom posledním se pan Bárta trochu mýlí, část poslanců VV hlasovala tak, že situaci musela v Senátě zachraňovat opoziční ČSSD ). V rámci dobročinných aktivit pak pan Bárta přispěl stem tisíc Kč na Sochu Přemysla Otakara II. ve Vysokém Mýtě (k tomu bylo zapotřebí i kus odvahy, jde přece o vysoce kontroverzní osobnost). Lze se tedy nadít, že až veřejnost uzná, jak se za ní pan Bárta na politickém kolbišti bil jako lev, zřídí mu taky pomník – rozhodně v nějakém větším městě než je Vysoké Mýto a dražší než jsou řádově statisíce korun. Nabízel by se Památník na Vítkově, pan Bárta by mohl buď sedět na koni místo Žižky, ale to by asi u našeho husitského národa neprošlo, nebo by ho bylo možno posadit na koně spolu s Žižkou (přesněji řečeno před Žižku, aby byl taky vidět).

Nad mimořádným úspěchem Paroubkovy knížky Plnou parou v politice se pozastavují v MfD známí úspěšní autoři. Ukazuje se, že pan Paroubek dýchá na záda Michalu Vieweghovi. Není sice jasné, kdo těch 43 tisíc kousků Paroubkovy knihy vlastně koupil, taky autorský honorář podle propočtu by měl činit 50% na prodaný výtisk (Viewegh dostal za poslední knížku 20%, což je prý enormně mnoho). Myslím, že je tento jev třeba brát s náležitou pokorou, totiž jako zázrak. Panu Paroubkovi se prostě lepí štěstí na paty. On totiž podle vlastních slov věří v jakousi vyšší bytost (proto se hlásí nikoli náhodou k Československé církvi husitské) a ta vyšší bytost ho nyní měrou vrchovatou odškodnila za poněkud legrační úspěch v loňských volbách do PS.

V MfD píše Pavel Novotný na téma „Milovaná klišé o Arabech a revoluci“. Arabové se prý „ošklíbají“ nad západními obavami z vítězství politického islamismu v zemích, kde proběhly státní převraty, a „kontrují“: Proč se Západ nesnažil v době, kdy nám vládli autoritativní vládci? Západ platil diktátorům za suroviny, klid a chytání uprchlíků z Afriky.“ Atd. Články pana Novotného mi připadají děsné, a stejně i západní politika vůči arabským státům. Naším úkolem není v první řadě prosadit demokracii u Arabů, ale udržet ji u sebe. Tomuto základnímu ohledu je třeba podřídit i zahraniční politiku. Nejsme tu od toho, abychom spasili svět. To, co probíhá v arabských zemích, je demontáž více či méně sekulárních diktatur. Nahrazují je theokratické státy, které budou ještě horší. Se sekulárními diktaturami je možné politicky komunikovat, s teokratickými diktaturami ne. Teď to dokonce vypadá, že se tradičně sekulární turecký stát vydává podobným směrem jako země, kde v tomto roce proběhla „revoluce“. Jistě, bylo a je obtížné držet režimy jako byl kdysi ten Saddáma Husajna v Iráku, letos ten Kaddáfího v Libyi nebo Assádův v Sýrii. Ale představa, že mohou být nahrazeny něčím podobným západní demokracii, je šílená. Naopak, to, co přijde jaksi samo od sebe, bude ještě horší. Telecí nadšení, s nimiž bylo přivítáno třeba svržení Husního Mubáraka, má sebevražedný ráz.

Arcibiskup Duka poskytl velký rozhovor MfD. Arcibiskup podle mne poněkud bagatelizuje skutečnost, že se podle posledního sčítání lisu většina lidí nehlásí k náboženství. Lidé prý mají jen pocit, že se stát nemá právo na to ptát. Řekl bych, že hysterická „ochrana soukromí“ patří k tomu, co Klaus nazývá „humanrightismem“ (a zrovna na téhle Klausově kritice něco je). Dotaz byl vznesen zcela anonymně a není vůbec žádný důvod na něj neodpovědět podle nejlepšího vědomí a svědomí. Lidé ovšem mají sklon brát dnešní stát ne jako instituci, která jim má být užitečná, ale jako drzého vetřelce (toho je taky možné občas třeba i okrást). Nevěřím ale, že by zrovna tohle vedlo k nevyplňování rubriky náboženství. Je to spíš signál naprostého nedostatku loajality, bez níž žádný stát nemůže existovat. A protože náboženství (aspoň to naše, křesťanské) je radikálním výrazem loajality, je ta „neodpověď“ na otázku v tomto případě vlastně docela jasnou odpovědí. Arcibiskup se taky vyjádřil ke konfliktu mezi prof. Halíkem a Klausovým vicekancléřem Hájkem. Vidí v něm „napětí určitých proudů v církvi“. To se mi nezdá, mně se to jeví spíš jako napětí mezi hulvátstvím a slušností: pan Halík věcně kritizoval arcibiskupa, pan Hájek na to odpověděl, že je „lžikněz“. A když se ukázalo, že to není pravda, nějak se zapomněl omluvit.

Pondělí 19. prosince: V neděli ráno zemřel Václav Havel. Znal jsem ho od šedesátých let, kdy jsme se já i on podíleli na vydávání časopisu Tvář. Nad Tváří jsme se taky rozešli. Škoda, stalo se tak v létě roku 1969, po Havlově odchodu už žádné číslo Tváře nevyšlo, časopis byl ještě v létě definitivně zakázán. Zmiňuji to mj. proto, že o Havlově účasti ve Tváři psali dnes jenom v Lidových novinách, a to v tom smyslu, že tam „publikoval“. To je jistě pravda, kromě toho byl v roce 1965 členem redakční Rady a v letech 1968-9 jejím předsedou. K Havlovu úmrtí jsem psal v Událostech už včera. Jinak jsou zejména MfD a Lidové noviny zaplaveny texty, z nichž jde občas trochu strach, aby se náhodou veřejné truchlení nad odchodem významného státníka nezměnilo v něco, co dnes předvedla ČT1 ze Severní Koreje v šotu k úmrtí Kim Čong-ila. V Právu se snaží být i kritičtí, Jiří Hanák a Alexandr Mitrofanov se pozastavují nad Havlovou obhajobou bombardování bývalé Jugoslávie, upřímně řečeno, taky se mi to dvakrát nelíbilo (přičemž podotýkám, že netrpím slovanskými sympatiemi a nechci obhajovat hnusný režim Slobodana Miloševiče). Mitrofanov kritizuje Havla také za podporu spojenecké invaze do Iráku, já bych řekl, že se Havel (na rozdíl od jeho nástupce na prezidentském trůně, který tehdy zjevně trpěl jakousi politickou indispozicí) zachoval nejen správně, ale dokonce příkladně, zaskočil za Klause a vysloužil si (spolu s dalšími) grobiánský atak tehdejšího francouzského prezidenta Chiraca. Tak jsem o tom taky v té době v Událostech referoval. Pan Mitrofanov dále píše: „Hořkou ironií bylo, že už několik minut po oznámení o Havlově úmrtí měly všechny ruské informační servery tuto zprávu na prvním místě s velkou fotkou. V tu chvíli byste marně hledali totéž na BBC nebo CNN. Reuters měl malou zasunutou zprávu. To jsou paradoxy.“ S těmi paradoxy bych to nepřeháněl, zatímco zesnulého uctili skoro všichni významní političtí představitelé západního světa, v Rusku se dosud nikdo z ústavních činitelů neozval. Samozřejmě, není to povinné. Jen bych si v takové situaci „hořkou ironii“ odpustil. Jakýsi závan normality do poněkud hysterického truchlení představuje výrok jednoho Havlova ctitele, který přinesla MfD: „Dáme si teď na Havlovu památku panáka“.

Jinak návrhy, jak památku zesnulého nejlépe uctít, vypadají jako soutěž o to, kdo si vymyslí větší koninu. Vláda postavila laťku hodně vysoko: shodla se na tom, že se úcta k Havlovi zhmotní, jak je českým zvykem, v zákonu. Prý má znít: Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii. Přijímat podobné zákony-deklarace znamená zároveň ovlivňovat svobodnou veřejnou diskusi a snižovat vážnost zákona. Své pochybnosti vyjádřil v ČT1 senátor Dienstbier, myslím, že je k tomu teď zapotřebí něco politické kuráže. Taky mne zajímá, co s takovým zákonem provede prezident Klaus: svého času nepodepsal podobný zákon týkající se dr. Beneše, a to právě z formálních důvodů – on sám si přitom Beneše si velmi váží a kráčí důsledně v jeho stopách. Producent Fero Fenič ovšem vládu ještě přetrumfl a navrhl, aby bylo po Havlovi pojmenováno ruzyňské letiště. Jak se na Havla pamatuji z šedesátých let, byla by ho představa, že se po něm bude jmenovat letiště, velmi zaujala, avšak ne takovým způsobem, který by se navrhovateli líbil. Návrh by se dal ještě zdokonalit, to znamená bylo by možné pojmenovat po zesnulém něco ještě většího. Nabízí se např. Sněžka.

Ale obraťme list. Václav Klaus se vyjádřil krajně odmítavě k přímé volbě prezidenta. Je to podle něho fatální chyba a z volby prezidenta to udělá televizní show. Ministr Kalousek prezidentovi vytýká, že změnil názor, v roce 2003 on a ODS přímou volbu podporovali, protože by se zvětšila jeho šance být zvolen. Budiž, ale pořád je důležitější, že teď má (na rozdíl od roku 2003) pravdu.

Veřejná podpora prezidenta Putina v Rusku klesá, teď činí 42%. Přitom při volbách v roce 2004 byla víc než 70%. Bylo to v roce 70% víc zfixlováno, nebo obliba pana Putina v ruské veřejnosti poklesla? Nejspíš obojí.

Američané vyklidili Irák. Nedovedu si představit, že by to pro tu zemi, rozdělenou nábožensky a národnostně, bez zkušeností s demokratickou správou, která tam byla implantována, mohlo dopadnout dobře. Z Vietnamu kdysi Američané odešli, protože se jejich postavení stalo neudržitelným. Nemohli bránit někoho, kdo nebyl schopen se na té obraně podílet. Tady odcházejí jaksi preventivně. Tím se ale problematizuje celá akce Irák od samého počátku.

Úterý 20. prosince: ke způsobu, jakým se u nás manifestuje smutek nad skonem Václava Havla, zaznívají tu a tam kritické hlasy. Jiří Hanák napsal v Právu: „Mám totiž pocit, že přirozený zármutek a pocit nenahraditelné ztráty je překrýván a devalvován počínající hysterií, živenou médii a různými „zahajovači“ a „ukončovači“ z nějaké Havlovy absurdní hry.“ Jistě, takové věci se ve vypjatých chvílích stávají. Zároveň je legitimní na ně poukazovat. Je to jakýsi rub národní ušlápnutosti. Jiný příklad: Ruské vedení se pokusilo reagovat na Havlovo úmrtí co nejvíc buransky. Povedlo se to znamenitě. Premiéroprezident Putin k tomu měl ovšem, jak by řekl profesor Křen, dostatečnou příčinu. Havel zabránil tomu, aby dostal letos v létě jakousi prestižní cenu (a učinil tak z dobrých důvodů). Jen nevím, jestli je dobré dávat teď v té souvislosti najevo národní dotčenost. Konec konců je dobře, že se vedení Ruské federace vyjádřilo tak nanejvýš na půl huby. Vyjádřili se zato na Rusi jiní, a na těch by nám mělo záležet víc.

„Havel si mimo okruh čtenářů samizdatu a posluchačů zahraničních rádií musel budovat svoji pověst od bodu nula,“ píše v Právu Lukáš Jelínek. Minimálně pro celý rok 1989 to už neplatí. Svobodnou Evropu (už nerušenou) a Hlas Ameriky tenkrát poslouchal každý. Pamatuji se, jak jsem jednou v příslušnou hodinu (už se nepamatuji, bylo to půl osmé, osm?) šel navštívit jednoho kamaráda do vinohradského činžáku, a jak jsem kráčel po schodišti, z každého bytu znělo na plné pecky Yankee Doodle. Když měl Havel dostat Nobelovu cenu, ptaly se mne úřednice na poště v Moravské ulici, zda náhodou nevím, jestli už mu ji nepřiklepli (ptali se mne jako úplně neznámého člověka, zákazníka. Z toho je taky vidět, že strachu ve společnosti už moc nebylo). Havel byl pro českou veřejnost pojem už dávno před listopadem 1989 (lidé jen většinou nevěděli, jak vypadá, protože ho znali jen z rádia).

Martin Weiss píše v Lidových novinách: „Havel sám by jako praktický politik (a jako dramatik) nejspíš pečlivě sledoval, kdo přijede na jeho pohřeb. Věděl by, že naše diplomacie má dávat partnerům najevo, že očekáváme účast na co nejvyšší úrovni. Ne z ješitnosti, ale prostě pro zachování našeho postavení. Na pohřeb syrského vůdce Háfize Asada v roce 2000 například přijel francouzský prezident a americká ministryně zahraničí. Máme snad právo očekávat, že spojenecké země prokážou našemu prezidentovi stejnou úctu jako krvavému diktátorovi.“ To je typické zhmotnění českého mindráku. Připadá mi adekvátnější starat se o své a uctívat toho, o němž si myslíme, že to zasluhuje, sami, místo toho, abychom buzerovali jiné.

Podle LN řekl Havel poté, co mu vytýkali prodej Lucerny Junkovu Chemapolu: „Cítím potřebu bojovat proti čecháčkovskému pokrytectví, jehož extraktem je tento případ. Všichni volili komunisty, všichni jsou vychcánkové, všichni kradou, ale na Junkovi se vybíjejí a já jsem pro ně jakési svědomí – delegovali na mě svý svědomí a jejich svědomí nesmí podat ruku Junkovi, který je zase naopak extraktem zla, jejich zla. To celý je vedle, ujetý a to mě na tom sere.“ Pokud je ten výrok autentický, je velmi nespravedlivý: ne všichni volili komunisty, a hlavně ne všichni kradli, ne všichni jsou vychcánkové. Navíc nedá se srovnávat to, že někdo chodí k nasimulovaným bolševickým volbám (nebyly to žádné volby a neúčast se nemohlo nijak projevit), s tím, že někdo je (údajně, samozřejmě) agentem StB. Jakési odcizení mezi Havlem a českou veřejností plynulo v minulosti z toho, jak ji viděl. K problému se vrátím po pátku.

Premiér Nečas přijal ukrajinského ministerského předsedu Azarova. Prohlásil při té příležitosti mj.: „Česko-ukrajinské vztahy letos prodělaly jisté problémy (jde o azyl exministrovi Danylyšynovi,bd), myslím si ale, že i návštěva pana premiéra tady v Praze… jednoznačně ukazuje, že jsme toto období překonali…“ Pan Premiér je přílišný optimista, existuje jeden problém ČR-Ukrajina, který pryč není, problém se jmenuje Julia Tymošenková a toho času sedí v Kyjevě v base. Vstřícnosti k Ukrajině je zapotřebí, ale teprve tenkrát, až ji pustí.

Středa 21. prosince: čtyři komunističtí poslanci (Grospič, Semelová, Grebeníček, Hojda) se odmítli zúčastnit pietního shromáždění k uctění Václava Havla. Poslanec Hojda prohlásil, že nebyl jeho prezidentem. To je u nás běžné, existuje tu např. nemálo osobností, které zase tvrdí, že Klaus není jejich prezidentem. Problém je, že tím jedni jako druzí odmítají státní rámec, v němž žijeme. U komunistů to člověk předpokládá. Čtyři výše zmínění aspoň řekli na plná ústa, co si o Havlovi myslí. Měli by dostat nějaké vyznamenání za upřímnost. Jejich kolegové si myslí to samé, jen to z taktických důvodů neříkají nahlas.

Předsedkyně PS Němcová citovala tato Havlova slova: „Mám jednu vážnou starost – mám na mysli zápas o osobní či stranickou prestiž, zápas o publicitu, vzájemnou řevnivost a žárlivost, apriorní neochotu přijmout myšlenku jiného jenom proto, že ji vyslovil první, nedostatek džentlmenské spolupráce. Tím narážím na nepříliš dobré vztahy uvnitř vládní koalice a opozice.“ Havel to řekl v roce 1995, ale sedne to i na dnešní dobu.

Sněmovna bude někdy v příštích dnech projednávat zákon o zásluhách Václava Havla. Ministr spravedlnosti tvrdí, že je to sice zákon atypický, ale pohnutkou je to, že společnost cítí naléhavou potřebu vyjádřit myšlenku. Nevím zrovna, do jaké míry tu potřebu cítí společnost, a pokud ano, má spoustu jiných možností potřebu ukojit. Pocta tohoto typu je směšná. Problému se týká naše dnešní glosa.

V MfD zveřejnili rozhovor, který spolu vedli před šesti týdny Václav Havel a arcibiskup Duka. Havel se vyznal z toho, že po listopadu 1989 předpokládal, že se poučíme z poválečného vývoje západních demokracií a vyvarujeme se některých jejich chyb. Tohle je bohužel nesmyslná iluze: nikdo není méně schopen, hned poté, co se vyškrábal z hnoje, posuzovat chyby těch, kteří se pádu do hnoje tak či onak ubránili: napřed by se měl oprášit a převléknout (viz Nový zákon, např. Mt7,3-5). Nemám na mysli Havla osobně, ale obecně nepřiměřené ambice, jaké vznikají v polobarbarských společnostech při pohledu na fungující demokracii. Jistě, demokracie má problémy, to v čem jsme žili, problémy nemělo, protože to bylo bezproblémové hnojiště. Stejně problematická je podle mého názoru Havlova představa, že politické strany se dost nevěnují duchovnímu rozměru státu. Co to proboha je? Politika je praktická záležitost, a „duchovno“ může nějak vyplynout ze způsobu, jak se vyrovnává s problémy každodenního politického provozu.

Čtvrtek 22. prosince: komunističtí poslanci (někteří) se odmítli zúčastnit pietního shromáždění ve Sněmovně. Nepovažují Havlovo působení za pozitivní, nepovažují ho za svého prezidenta (to je odmítnutí existujícího státního rámce, tedy aspoň jasné slovo, jsou proti „režimu“). Komunista Doubrava, který se pro potřeby zvolení do Senátu úspěšně překabátil z komunisty na Severočecha, vytkl Havlovi souhlas s bombardováním Jugoslávie a navrhl zákon „Václav Havel se zasloužil o smrt mnoha lidí“. Měl jsem k tomu bombardování taky jakési výhrady, nicméně válka je válka a lidé v ní umírají, často ve velkých množstvích a často jsou to, jak se u nás říká „nevinní civilisté“ (tím má být snad naznačeno, že při kobercových náletech na německá města na konci druhé světové Války sice taky umírali civilisté, ale to je něco jiného, ti nebyli nevinní). Petr Pithart si vyřizuje účty s Václavem Klausem (Klaus na rozdíl od Havla nekonzultuje široce výběr ústavních soudců), mohl si to schovat na jinou příležitost, vypadá to, že se nemůže udržet, což dělávají ublížení a zamindrákování lidé. Kromě toho se v projevu v Senátu dopustil něčeho,co z ohleduplnosti nazveme nepřesností: „Nezaložil si (totiž Havel, bd) po listopadu 1989 svoji vlastní politickou stranu, a když nějaké straně později vyslovil podporu, ta pak zpravidla neuspěla. Sám tomu říkal „polibek smrti““. Pokud tomu sám říkal polibek smrti, učinil tak poté, co tomu tak začali říkat všichni ostatní. Václav Klaus, který pronesl důstojný projev bez chuti a zápachu, byl to to jediné, co mohl udělat, stal se zase obětí ataku ministra Schwarzenbegra. Pozitivní je, že Klausovi famulové Hájek a Jakl dostali zjevně rozkazem silencium.

Fascinuje mne, koho všeho dnes novináři řadí mezi spolupracovníky Tváře, zjevně proto, aby se o těch skutečných moc nemluvilo. V článku Michaely Kabátové v dnešních LN jsem se dozvěděl, že se Dana Němcová znala s Havlem od šedesátých let, kdy spolu pracovali v časopisu Tvář. Při vší úctě k Daně Němcové, ve Tváři tenkrát nepracovala ona, ale její manžel Jiří Němec. Zajímá mne, kdo všechno bude ještě do Tváře implantován.

Karel Schwarzenberg prohlásil, že je absurdní, že Václav Klaus je spoluautorem posledního rozloučení s Václavem Havlem. To je, jako kdyby řekl: je absurdní, že je V.K. právě teď prezidentem ČR. Pan Schwarzenberg nachází společnou řeč s komunisty, míří sice na Klause, ale stejnou technikou jako komunisté na Havla. Havel i Klaus byli prezidenty řádně zvoleni.

Podle průzkumu preferencí CVVM pro volby do Poslanecké sněmovny jsou dnes na prvním místě sociální demokraté jako jediná velká strana (34%). Následují vyrovnaně tři středně silné (ODS, TOP09,KSČM – 18,5, 17,5, 17%). Vznik TOP09 oslabil ODS, preference spojených TOP09 a ODS se rovnají sociálně demokratickým. Sociální demokraté mají ovšem v záloze komunisty, občanské strany nic, protože žádná další strana by se do parlamentu nedostala. Jediné pozitivum je, že Věci veřejné mají teď 1,5% a vypadá to, že voda se nad nimi zavřela.

Snad proto přišly VV s další iniciativou ohledně církevních restitucí: Žádají od ministra financí odpověď na otázku, odkud stát vezme peníze na miliardové kompenzace církvím. Taktika je jasná: když se řekne přesně z čeho se přečerpají peníze do splátek pro církve, bude pro náš pracující lid vždy jasné, že se přesouvají z užitečného na neužitečné. A VV budou ti, kdo takové přinejmenším pošetilé akci brání. Řekl bych ale, že ani tohle už Bártovi a jeho děvčatům a chlapcům nepomůže.

Pátek 23. prosince: české noviny dosáhly konečně dokonalosti, pokud jde o bezobsažnost. Zalily je jednotvárné plačky nad Havlem. Moc mne zajímá, kdy a jak se to vrátí k normálu. A vrátí se to k normálu vůbec někdy?

Lidové noviny přetiskly článek,který napsal Václav Havel do „Úhlu pohledu“ v roce 2008. Mluví tam o významu „malých“ kulturních aktivit a píše mj.: „Nemohu nepřipomenout v této souvislosti časopis Tvář. Dělala ho malá skupinka lidí, četlo ho nanejvýš několik málo stovek čtenářů, a přesto tento časopis významně ovlivnil naše dějiny…“ To je sice malá zmínka, ale o hodně pozitivnější než to, co kdysi napsal v Dálkovém výslechu. Ne, že by to ten Dálkový výslech nějak opravovalo, ale říká, co on sám považuje za podstatné. Nějak jsem to tenkrát přehlédl, škoda.

Úterý 27. prosince: den před Štědrým dnem proběhl státní pohřeb prezidenta Havla (a následně též soukromý obřad ve Strašnickém krematoriu a večer pak i vzpomínková akce v Lucerně). V CNN hovořili v souvislosti se státním pohřbem o bombastičnosti, nevím, je-li to úplně spravedlivé. Páteří obřadu byla katolická zádušní mše, tedy něco, co k pohřbu svým způsobem patří. Dotčení se cítili ateisté (Petr Uhl), jejich námitky nelze jen tak obejít. Argumentace tím, že Havel nebyl dost autentický katolík na to, aby si mši zasloužil, navíc speciálně od pana Uhla, mi ovšem připadá ujetá, nechal bych to na katolících. Problému se týká můj komentář, který dnes vyšel v Lidových novinách. Pokud jde o zahraniční účast, byla nebývale mohutná, dovolím si jen jednu poznámku: politicky „nejtěžší váha“ mezi hosty byl francouzský prezident Sarkozy. Nevím, zda se to nemělo nějak odrazit ve způsobu jeho přijetí (ale třeba se tak stalo).

Sobotní protiputinovská demonstrace v Moskvě představuje (až na další) vyvrcholení protestních akcí v Rusku. Jistě je pravda, že demonstranti jsou každý pes jiná ves a spojuje je jen to, proti čemu jsou, zatímco to, za co jsou, není nijak zformulované a jasné. Je to ale projev jakéhosi politického oživení, a je na Rusech, co s tím provedou. Povzbudivé je, že se ruská společnost probudila z desetileté mrtvolné strnulosti a že se znovu ukazuje, že totalitní režim s demokratickým nelze natrvalo zkřížit. do budoucna jsou otevřeny všechny cesty, samozřejmě včetně těch nejhorších. Tak to na světě chodí. V souvislosti s demonstracemi v Rusku se musím přiznat, že obdivuji informovanost českých publicistů: tak například pan Jakl z Hradu ví o tom, že v Moskvě demonstrovali „komunisté“. Pan Balabán v Právu se odvolává na expertní studii, podle níž demonstrovali příslušníci „střední třídy“, k níž patří přibližně čtvrtina obyvatel Ruska, přičemž typologicky se jedná především o člověka z města ve věku 30-40 let s vysokoškolským vzděláním, který pracuje především v soukromé společnosti a vydělává v průměru tisíc eur měsíčně. Oba výklady jsou si podobné: jejich vyznění je (pokud jde o Rusko): lasciate ogni speranza! Nebyl bych tak skeptický, jako jsou hradní kamarádi Putina a Medvěděva a vůbec lidé, kterým by pozitivní změny v Rusku udělaly čáru přes politický rozpočet.

Jeden z opozičních lídrů v Rusku, exvicepremiér Boris Němcov, má malér: vyjádřil se v soukromí způsobem hodně neknižním o svých souputnících v opozici (jak se zdá, hlavně o dámách), a jeho výroky byly zaznamenány a s velkou slávou zveřejněny ve vládním tisku. V této souvislosti (průlom „veřejného“ do soukromí) jsou státy jako Putinovo a Medvěděvovo Rusko zjevně velkými přívrženci pana Assange a WikiLeaks – jen to musí být správně usměrněno, podobně jako bandita Čapajev ve známem Furmanovově románu.

Předsedovi KSČM Filipovi se opět podařilo upoutat na sebe pozornost médií vyjádřením soustrasti k úmrtí severokorejského diktátora. Má se prý zkoumat, zda se kondolencí nedopustil trestného činu. Řekl bych, že není třeba tímto způsobem skákat starému šíbrovi na špek. Ústavní právník Jan Kysela k tomu řekl: „K trestným činům, které by mohl někdo spáchat tím, že si něco myslí, eventuelně něco říká, jsem velmi skeptický. Jsou mi bližší americké doktriny, které zkoumají nejen to, co kdo co říká, ale také, za jakých okolností to říká, v jakém kontextu. Když pronesete rasistický výrok doma u krbu, tak to má jiný význam než třeba před synagogou. Kondolence je přece jen trochu něco jiného, než volební program… Kdyby v té kondolenci gratuloval, že se mu (Kim Čong-ilovi, bd) podařilo pomocí cíleně vyvolaného hladomoru způsobit smrt milionům lidí, bylo by to jiné, ale nic takového tam není.“

Středa 28. prosince: Truchlení nad Václavem Havlem doznívá ve sporech o to, co všechno se má po Václavu Havlovi pojmenovat. Zatím nejbombastičtějšími nápady byly zákon (ta věc teď nějak utichla, ale zřejmě její vyřizování probíhá standardním způsobem v šerých kuloárech Parlamentu České republiky) a letiště (většími objekty než letiště jsou u nás jen přírodní útvary, aspoň já si na nic jiného nevzpomínám). Jakousi střízlivost projevil bývalý Havlův tajemník Hanzel, který upozornil na to, že Havel cestování letadlem nesnášel a že by bylo vhodnější pojmenovat po něm nějakou kulturní instituci. Ten první důvod jistě není rozhodující, v tom druhém má pan Hanzel pravdu. Zdrženlivý je i ministr Kalousek, upozornil na to, že věc nespěchá a že by se měla stát předmětem veřejné diskuse. I on se kloní spíš k tomu, aby se po Havlovi jmenovala nějaká „instituce s větším kulturním a duchovním obsahem“. Trochu podobně uvažuje i ministr Schwarzenberg – ten ovšem přejmenování letiště považuje za dobrý nápad. Předseda KDU-ČSL Bělobrádek se přimlouvá za přejmenování ulice, to je řekl bych standardní záležitost, navrhuje Revoluční třídu v Praze, což je dosti šťastný nápad i proto, že by se hlavně zabily dvě mouchy jednou ranou a zbavili bychom se jednoho z dosti stupidních názvů, které jsme zdědili ze starých časů (takových je víc, například „Náměstí Míru“). Hlavně se mi ale zdá, že tohle (co se má po něm jmenovat) není hlavním momentem „vyrovnávání se s odkazem Václava Havla“, ani všeobecně tím nejdůležitějším, co by se zrovna teď mělo přednostně řešit.

Podle průzkumu agentury STEM považuje jen 40% lidí církve za jakž takž užitečné instituce. 60% si to nemyslí. Je to o 2% víc než loni. Měly by se tedy církve zakázat, nebo by stačilo jen jim všechno sebrat a navíc je pořádně zdanit? Zdaněna by měla být také víra v Boha, a pokud by se někdo úřadům nepřiznal, měl by být náležitě potrestán. Navíc by bylo dobré, kdyby všichni, kteří v Boha věří, nosili povinně modré klobouky jako homosexuálové v Boratově Kazachstánu.

V arabských zemích, osvobozených od autoritativních režimů, ze rychle rozvíjí demokracie a respektování lidských práv. Např. V Egyptě bylo policii zakázáno, aby testovala panenství zatčených demonstrantek. Problém je v tom, že testy, jak se zdá, začali praktikovat až po „revoluci“. A možná i v tom, že během testu vezme zkoumané panenství za své.

Mluvčí Haagského tribunálu protestovala proti dokumentu švédské televize o Srebrenickém masakru. Podle toho, co jsem si přečetl v Právu, obsahuje dokument zjevně paranoidní momenty (masakr muslimů způsobil bosenský prezident Izetbegovič, protože chtěl přimět západní veřejnost, aby tlačila na zásah NATO, podporovala ho západní média a samozřejmě i američtí imperialisté), ale také momenty velmi pravdě podobné: srbská akce byla údajně odvetou za to, že muslimská komanda vyrážela z relativního bezpečí srebrenické enklávy do okolí a vyvražďovala přilehlé srbské vesnice; to samozřejmě masakr v Srebrenici ospravedlňuje jen podle oficiózní české Křenovsko-Peškovské doktríny o příčině a následku, ale neznamená to, že by se o tom nesmělo mluvit. Naopak. Zdá se, že mluvčí Haagského tribunálu podala pěkný příklad toho, nakolik je „politická korektnost“ nepřítelem Svobody.

Jakási česká podnikatelka prohlásila rozhovoru pro Právo mj.: „Je úžasné vidět na výlohách v Rakousku nápisy, které vyzývají ke koupi rakouského zboží, protože spotřebitelé tím podpoří svou zemi a lidi. Zato v Čechách ani na Slovensku národní hrdost obecně není v kurzu.“ Národní hrdost se neprojevuje tím, že budeme místo lepšího cizího kupovat horší naše zboží, nýbrž v tom, že budeme místo horšího cizího vyrábět naše lepší. Normální není nakupovat podle národní hrdosti, ale podle kvality.

Čtvrtek 29. prosince: Agentura STEM se soustavně zabývá zdokumentováváním odporu české veřejnosti k „církvím“ coby zcela zbytečným, ne-li škodlivým institucím. Teď doložila, že dvě třetiny lidí jsou proti tomu, aby byl církvím vydáván majetek. Se smýšlením našeho pracujícího lidu souzní citlivě Věci veřejné (potřebují si spravit anihilované preference, já doufám, že už to nepůjde).

Je pozoruhodné, jak je u nás zavedeno „přepisování historie“, ne ovšem v citlivých oblastech (sudetoněmecký problém), nýbrž tam, kde jde o relativně nedávnou minulost, týkající se výlučně nás Čechů rodu slovanského. Tak např. Lukáš Bek píše v dnešním Právu: „Ačkoli Havel s Klausem vedli polemiky už od 60. let minulého století, byl to právě první polistopadový prezident, kdo odsunul Alexandra Dubčeka a s ním odkaz Pražského jara na vedlejší kolej.“ V šedesátých letech se Havel s Klausem mohli setkat jen v redakci Tváře (Havel byl až do léta 1969 předseda redakční rady, Klaus s Tváří od podzimu 1968 úzce spolupracoval a v létě 1969 po odchodu Václava Havla se stal členem redakční rady). Protože jsem coby redaktor časopisu „byl při tom“, mohu myslím říci, že se tehdy oba sotva znali. Vůbec žádné polemiky spolu nevedli. O Tváři se vůbec nehorázně kecá, např. nebožtík Jiří Gruša se soustavně veřejně vydával za klíčovou figuru. Ve skutečnosti sice časopis založil, ale už na počátku roku 1965 z něho odešel, protože nesouhlasil s jeho kritickou linií (kritika se týkala i jeho veršů). Pak spolupracoval se Sešity pro mladou literaturu, založenými na troskách Tváře, a to i během druhého vydávání Tváře v letech 1968-9. Bližší údaje o Tváři viz doslov k výboru z časopisu, který vyšel v roce 1995 v TORSTu, napsal jej literární kritik a teoretik Michael Špirit.

A ještě Havel: v MfD píše australský politolog John Keane, že Havlovu hru Vyrozumění komunistické úřady zakázaly. Jako pamětníka by mne moc zajímalo, kde to vzal. Hra měla premiéru v roce 1965 a na žádný zákaz se nepamatuju. Zakázána byla za normalizace, jistě – jako úplně všechny Havlovy hry.

Pátek 30. prosince: Ministerstvo vnitra předložilo návrh upravující přímou volbu prezidenta včetně předvolební kampaně. V ČT a v Českém rozhlase bude v šestnácti dnech před „volebním klidem“ (dva dny před volbami) odvysíláno pro prezidentské kandidáty celkem deset hodin klipů, vysílání budou mít kandidáti zadarmo. Pokud bude druhé kolo, budou kampani věnováno po 2 dny celkem 2 hodiny. Není to až tak moc, ale stejně to bude pěkně otravné. Nu co, máme, co jsme chtěli.

Agentura STEM se poté, co zúčtovala s církvemi a jejími majetkovými nároky, vrhla na demaskování vlády. Podle respondentů agentury obstála na čtyřku (vláda, ne agentura). Neměla by si vládní koalice pořídit zase vlastní agenturu s jinými respondenty?

Hlavním úkolem pro české politiky a intelektuály je teď dobrat se toho, jak co nejvíce a nejrychleji uctít památku zesnulého prezidenta Havla. Z politiků jsou ministři Drábek a Vondra pro letiště (u ministra obrany je to pochopitelné, letiště je přece aspoň potenciálně vojenský objekt). Objevili se už ovšem i kverulanti, např. malověrný ministr Kalousek („Nerad bych o přejmenování letiště rozhodl na základě agresivní diskuse“). Vnést do úvah o pojmenovávání objektů po Václavu Havlovi systém se pokouší naše dnešní glosa.

Lidová strana disponuje momentálně dvěma kandidáty na funkci prezidenta, Petrem Pithartem a Zuzanou Rothovou. Je povzbudivé, že si strana troufne hned na dva, ač zatím neoplývá velikostí. Není ovšem vyloučeno, že je to právě díky její relativní slabosti – Petr Pithart si zjevně spočítal, že do Senátu se už nedostane ani náhodou, a chce energicky zkusit štěstí na dosud neznámém terénu přímé prezidentské volby (možná má recht, tam je opravdu možné leccos). Snad by mohli lidovci usilovat o volbu hned dvou souprezidentů, něčeho jako byli kdysi Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská (titul zněl „katolická veličenstva“). Sňatek by v tomto případě asi nebyl nutný, dnes nemáme patnácté století.

Sobota 31. prosince: snad v rámci bilancování uplynulého roku napsal v Právu Antonín Rašek: „Leoš Heger jako ministr musel čelit jedné z nejvážnějších polistopadových nátlakových akcí lékařů pod heslem Děkujeme, odcházíme! Zdálo se, že úspěšně, ale nakonec ztratil u lékařů kredit, když za změněných podmínek nemohl dodržet slovo.“ Na tom je pravda první věta, slušelo by se jen doplnit „a nejnestydatějších“ (akcí) a „nemocničních“ (lékařů), případně, aby to bylo ještě spravedlivější, prostě „LOK“. To, že ministr porušil slovo, je ovšem zjevné, připadá mi zábavné, že pánové z LOK nezorganizovali další energickou nátlakovou akci (zjevně mají plné kalhoty, i loni jim to vyšlo jen o fous).

Miloš Zeman (viz rozhovor v Právu) se nechce vnucovat za prezidenta ČR, ale kandidatuře se ani náhodou neuzavírá. Přitom je tak dobrý, že dokonce i sám o sobě pochybuje (v jeho případě by to nemělo být tak těžké) Miloš Zeman se nám nevnucuje od té doby, co obloukem opustil premiérské křeslo, nejvyšší stranickou funkci v ČSSD, propadl v prezidentské volbě a nakonec odešel i z ČSSD. Podle výsledků je tedy třeba konstatovat, že se nám nevnucuje úspěšně. S úspěšným nevnucováním to bude nepochybně pokračovat i nadále, což je velká klika pro českou společnost.