Zemřel Václav Havel

K Václavu Havlovi jako k politikovi jsem měl většinou kritický vztah (ne výlučně, a tam, kde jsem s ním souhlasil, jsem to taky veřejně řekl). Na druhou stranu - seznámili jsme se někdy v roce 1964. Když umře někdo, koho jste znali tak dlouho a s nímž jste kdysi rádi a bez problémů spolupracovali, je to, jako když člověku upadne kousek života. A zároveň připomínka vlastní smrtelnosti, což staří lidé nesou nelehko. Dutý patos dnešního zpravodajství ČT1 na mne působil dusivě. Omezím se zde na dvě vzpomínky z šedesátých let, z doby, na kterou vzpomínám docela rád, jednak proto, že jsem tenkrát byl mladý, a jednak proto, že se tehdy poprvé bortil bolševismus (napoprvé se borcení nepovedlo, zmařily ho ruské tanky).

Tvář

Tvář se jmenoval literární (a posléze společenský a literární) časopis, k jehož autorům jsem patřil. Tedy rok a půl, pak ho zakázali. Obnoven byl v roce 1968, znovu a tentokrát definitivně zakázán rok nato. Časopis byl od začátku kritický k současné české literatuře, a to i k té, která se považovala za komunisticky obrozenou. Jakmile se vyprofiloval, komunisté se ho pokoušeli zakázat, Svaz čs. spisovatelů (jeho vydavatel) měl být použit jako „převodová páka“. Problém nás, co jsme Tvář dělali, spočíval v tom, že jsme nebyli spisovatelé dostatečně proslulí (měřítkem proslulosti byl počet vydaných knih). Někdy na podzim roku 1964 jsme se seznámili s Havlem a velmi rychle jsme se domluvili na spolupráci. Havel byl už tenkrát spisovatel ve Svazu uznávaný, navíc měl úspěch i v zahraničí (ne v tom východním). Jeho účast na Tváři byla rozhodující v tom smyslu, že nás nezakázali hned, ale až za rok, a že se v bezvládí roku 1968 časopis podařilo na čas obnovit. Kromě toho se nám – s mocným Havlovým přispěním – podařilo proti prvnímu zákazu uspořádat dosti mohutnou protestní podpisovou akci.

K časopisu nepatřila jen práce v redakci a tahanice s „orgány“, ale i občasná neformální setkávání (rozuměj po hospodách a vinárnách). Jedním takovým místem byla vinárna Rotisserie v Mikulandské ulici, obhospodařovaná úslužným a krajně zdvořilým vrchním, panem Cajthamlem (kdosi ho jednou slyšel, jak odpovídá do telefonu zjevně na objednávku z nějaké bolševické instituce; v takových se zdravilo „práci čest“. Odpověď pana Cajthamla zněla: Čest, čest, čest. S kým mám tu čest?) V Rotisserii se taky odehrála vernisáž výstavy našeho přítele, malíře Josefa Vyleťala. Zahájena byla ovšem ve výstavní síni Mladé fronty ve Spálené ulici, přičemž významnou úlohu při té slavnostní příležitosti sehrál právě Václav Havel. Nejprve s náležitým patosem zarecitoval dosti kýčovitou báseň Jaroslava Seiferta Hora Říp, načež procítěně, leč velice falešně zapěl „Čechy krásné, Čechy mé“. Byla to obrovská sranda, mimo jiné i proto, že se tato demonstrace čítankového vlastenectví odehrávala uprostřed neosurrealistických Vyleťalových pláten.

Ušky

K Havlovým, hrám mám vztah, který čtenáři k literárním dílům mívají. Některé se mi líbí víc, některé míň. Velmi na mne zapůsobila hned první, Zahradní slavnost. Pozoruhodná byla neúcta, jakou autor projevil k byrokratickým držitelům moci, ať už „konzervativním“ („likvidátoři“) nebo „reformovaným“ („zahajovači“). Vůbec nejvíc mne ale zaujala rozhlasová aktovka, kterou někdy koncem šedesátých let opublikoval Jan Lopatka v čtvrtletníku „Studie a úvahy“. Jejím dosti nešťastným hrdinou je spisovatel, jemuž se do bytu vloudí jakési vlezlé individuum. Během rozhovoru vychází najevo, že jde vlastně o kata, který přichází ne snad proto, aby spisovatele, který byl zvyklý psát, co kolem sebe slyší, popravil, nýbrž aby mu uřízl ušiska (nezapomínejme, že jsme v šedesátých letech, v době stalinismu s lidskou tváří). Dialog rozpačitého a slušného spisovatele (taková postava se u Havla objevuje velmi často) s „operatérem“ je velmi zdařilou ironickou variací na „věčné“ téma dialogu člověka se smrtí, inspirované evangeliem (L 12, 13-21): smrt se snaží, aby člověk pochopil, že ona dělá jen to, co musí, a že je to vlastně pro jeho dobro, člověk se stejně neúspěšně snaží smrt přesvědčit, aby ho nechala na pokoji. Nakonec dojde k silovému řešení: se slovy „já nikomu Husa dělat nebudu“ se kat vrhne na svou oběť. Vytahuje jakýsi nástroj, spisovatel se zděšeně ptá, co to je, rezolutní odpověď zní: ušky. A pak je slyšet už jen bolestný řev operovaného a operatérův striktní pokyn: Zavři hubu a drž! (nevím, zda to cituju přesně, text teď nemám k dispozici).

Nechci simulovat nadšení nad Havlovými politickými a ideologickými koncepcemi, které necítím, bylo by to pokrytecké a průhledné zároveň. Chtěl jsem jen vzpomenout člověka, s nímž jsem svého času úzce spolupracoval na věci, na níž nám tehdy oběma velmi záleželo. Takové věci se nezapomínají, ani když od nich dnešní dobu dělí ledový oceán „normalizace“.

18. prosince 2011