Václav Havel a Česká republika

Dohřměla děla a doduněly zvony, takže je možné podívat se na události předvánočního týdne, jimž dominovalo truchlení nad smrtí prvního prezidenta České republiky Václava Havla, s jakýmsi odstupem. (Pro pořádek podotýkám, že jsem Václava Havla za jeho života mnohokrát kritizoval a na té kritice trvám.)

Překvapivá v dobrém slova smyslu byla spontánní úcta, kterou mnoho lidí vyjádřilo památce zesnulého. Byla to zprostředkovaně i jakási úcta k dejme tomu „polistopadovému režimu“, u jehož zrodu Havel stál. Bezděčná a spontánní demonstrace loajality k vlastnímu státu, vlastnost, kterou bys u nás jinak pohledal.

Toto pozitivno má ovšem své meze, a teď, když jsme od truchlení přešli k dennímu pořádku, je snad možné se zabývat i jimi.

Jaká je míra této loajality v české veřejnosti, je obtížné vyčíslit. U prezidentovy rakve se vystřídalo mnoho lidí – a hlavně, nikdo je tam nehonil. Nakolik jsou lidi jaksi prostřednictvím Václava Havla loajální ke svému státu, a nakolik jim Havel tuhle loajalitu komplikoval? Nevím, zda jsou k dispozici nějaká statistická data. Na Českých novinách je anketa, podle níž se minuty ticha v pátek v poledne zúčastnilo cca 45% lidí, 55% ji zanedbalo. Moje osobní zkušenost z Prahy (nikoli z centra) je ještě horší. Jistě to není moc spolehlivé, den před Štědrým dnem mívají lidé jiné starosti, řada z nich o minutě ticha asi ani nevěděla. Otázka je, jaké je rozložení sil mezi těmi, co berou tento stát, tento režim za svůj (což je taky můj případ), těmi, kterým je fuk, a těmi, kteří by ho nejraději zbourali.

V souvislosti s Havlovým pohřbem se hovořilo o významu ceremonií a rituálu. Myslil na ně podle vlastního svědectví i Masaryk, když se ujímal prezidentského úřadu. Je to velmi citlivá otázka: existuje velmi těžko postihnutelný přechod od rituálu v dobrém slova smyslu k tomu, čemu říkáme šaškárna. Jeho zanedbávání má u nás jistou tradici.

Petr Uhl se odmítl zúčastnit obřadu v katedrále prý s poukazem na to, že Havel nebyl katolík ani křesťan. Prezidentský úřad není u nás spojen s žádnou církví, a pokud si ho nějaká církev nebo strana přivlastňuje, jako je to teď s Klausem a ODS, nechce u toho asistovat.

To je zajímavé: církevní obřad je pro mne (nejsem katolík) rituálem v dobrém slova smyslu. Daleko víc mi vadí vození na lafetě děla a střílení. Pravda, prezident je u nás z ústavy vrchním velitelem ozbrojených sil, ale to je formalita a mohla by z ústavy zmizet. Na druhé straně na formální stránce Uhlovy námitky něco je: Katolická církev v ČR mohla prezidentovu památku uctít zádušní mši i mimo státní obřad. Kombinace „církevního“ a „státního“ je jakýsi problém, jen mne naplňuje děsem představa, jak by se asi to „státní“ realizovalo bez mše (Zatažení ODS do problému je nesmyslné, Klaus není ani formálně, ani věcně členem ODS).

Zbývá otázka Havlova křesťanství. Pro pohřeb je irelevantní, pokud s obřadem souhlasí pozůstalí a církev a pokud neexistuje jednoznačný doklad, že si zesnulý církevní pohřeb nepřál, nemá do toho nikdo další (ani stát, ani Petr Uhl) co mluvit. Nikomu, ani státu, nepřísluší zkoumat, zda byl dotyčný opravdu křesťanem. Taky katolický obřad neznamená, že si katolická církev dotyčného tak říkajíc „privatizuje“. Problém je jen, že vůbec není jasné, zda Petr Uhl to o Havlově křesťanství a katolictví vůbec řekl, resp. zda považoval Havlovo křesťanství za relevantní, jeho základní námitka je formální, procedurální povahy.

To neznamená, že by tu problém Havlova křesťanství nebyl. Je relevantní, pokud chceme zkoumat, na jak pevných fundamentech stojí náš nynější stát. Z toho, co Havel na toto téma řekl nebo napsal, plyne, že byl spíše vyznavačem toho, co Tomáš Halík docela pěkně (i když ne v souvislosti s Havlem) nazývá „něcismem“: přesvědčení, že je tu nějaká blíže neurčená síla, které podléhá svět, a tedy i my v něm. Odtud úcta k tradici, která nás přitahuje esteticky (např. Svatovítský chrám, proto si ho nárokuje „všechen lid“). Problém je, že moderní demokratický stát sice musí být státem sekulárním, ale pokud v jeho základech není křesťanská víra v pravém slova smyslu, nebude funkční. To je první problém Havlova zprostředkování české státnosti.

Druhý vyplyne z pěkného vyjádření slovenského expremiéra Mečiara. Zmínil mj. i „rozdílné pohledy na slovenské potřeby ve společném státě“. Havel se s existencí České republiky jen těžce smiřoval. Jeho sirotci by asi dnes chtěli využít havlovské vlny a pokusit se o resuscitaci Československa. Rozdělení bylo ovšem požehnáním pro obě strany: obě chtěly společný stát, ale jejich představy o tom, jak má vypadat, byly zcela nekompatibilní.

To jsou jakési dvě nesnáze, s nimiž se člověk setká, kdyby chtěl Václava Havla bez dalšího postavit do role Svatého Václava demokratické České republiky. Zde na sebe loajalita k Havlovi a loajalita k ČR narážejí. Je třeba o tom vědět.

Lidové noviny 28. prosince 2011