Máme půjčit MMF?

Zásadní otázka, kterou nyní řeší čeští politici a národohospodáři, je jasná: má ČR poskytnout Mezinárodnímu měnovému fondu skoro 90 miliard Kč, aby mimo jiné a v první řadě bylo čím podpořit země eurozóny, jimž hrozí cosi jako finanční zhroucení?

Obavy, které jsou s tímto rozhodováním spojeny, jsou pochopitelné: má relativně chudá země, jako je ČR, nacpat do MMF desetinu svých devizových rezerv s vyhlídkou, že už je nikdy neuvidí? To se může stát, třeba je to taky pravděpodobné. Přesto to nesmazává zásadní věc, že my půjčujeme, a ne že my si půjčujeme. Zadlužení tedy vzniká, formálně vzato, na straně MMF, a pokud se přestaneme držet takovýchto formalit, stanou se z nás političtí bolševici.

Svou roli hraje taky to, s kým se v zuřivém odporu k půjčce octneme tak říkajíc na hromadě: s Klausem, se Zahradilem, s Bobošíkovou. Generální guvernér ČNB Singer (dosazený podle Ústavy v Václavem Klausem) už se vyjadřuje o stupínek zdrženlivěji.

Prezident vzkázal vládě, že by bylo nezodpovědné zvyšovat naše zadlužení půjčkami pro země, které jsou na rozdíl od nás zadluženy extrémně. Rozvržení sil v PS je jasné jen obrysově: zatímco TOP09 a ČSSD jsou pro půjčku, ODS je jako obvykle rozdělena. Naopak na základě jakéhosi elementárního konsensu, vzniklého loni na sklonku roku, fungují i v této Věci veřejné jako depozitura Hradu. Pokud jde o komunisty, ti se nepochybně budou snažit co nejvíc oslabit naše evropské vazby. Rozhodnutí je tedy v nespolehlivých rukách destabilizované ODS.

Obavy ekonomických odborníků jsou přitom víc než pochopitelné: jaký smysl má nalévat eura do děravých cedníků, jakými jsou Řecko, Španělsko, Itálie, snad i Irsko?

V té situaci se česká politická reprezentace zabývá otázkou, zda zůstaneme „osamoceni“. Británie se už zjevně rozhodla, zemí jako Maďarsko se v tuto c uvili problém netýká, čerpají samy záchranné půjčky EU a jsou „omluveny“. Sousední Polsko je v podstatě rozhodnuto, půjčí. Velká Británie, Švédsko a Dánsko bohužel nejsou státy „naší váhové kategorie“. Pokud se např. půjčky nezúčastní Velká Británie a Česká republika, bude zjevné, že tím, kdo je izolován, je jen a jen Česká republika.

Obava „nebýt osamocený“ je jistě legitimní. Ekonomické obavy jsou dosti srozumitelné: ty peníze budou nejspíš prošustrovány a navíc je jich asi málo. Obava „nebýt sám“ je obava politická. Je to obava poněkud zbabělá a těžko se jen na ní staví. Rád bych tedy na závěr zformuloval, proč bych, kdyby se o půjčce pro MMF mělo hlasovat v referendu, byl jednoznačně pro.

Evropská unie má nepochybně strašidelné a legrační chyby (podobně, jako je měla první Československá republika). Její zahraniční politika bývá občas zbabělá (případ Izrael). Sdílí neudržitelnou koncepci „sociálního státu“, která je mj. zdrojem dnešních obtíží. Drží se směšných ideologických floskulí, jako je tzv. multikulturalita, tzv. politická korektnost. Ale: proč se např. v zápalu diskuse nikdo nepokoušel vyčíslit, kolik peněz jsme od vzniku EU z Bruselu vyždímali? Unie nás chránila a chrání před nebezpečími zvenku (zde zejména z východu) i před námi samými. Před našimi odpudivými slabostmi, které mimo jiné ztělesňují lidé jako Klaus, Bobošíková nebo Zahradil. To všechno nejsou samozřejmě důvody, proč bychom měli být k EU nekritičtí. Jsou to důvody, proč bychom měli být k EU zároveň loajálními. Otrocký národ žije v přesvědčení, že loajalita je projevem jeho zotročení, a že ve skutečnosti jde o suverenitu. Ve skutečnosti je křičení po suverenitě projevem buranské zpupnosti. Touto cestou jsme se kdysi dostali do područí bolševického Ruska. Loajalita je něco, čeho je schopný jen noblesní člověk. Myslím, že máme právě velkou příležitost, abychom si tuhle nezvyklou roli, roli noblesních lidí, taky jednou vyzkoušeli.

lidovky.cz 13. prosince 2011