Co týden dal

Středa 1. srpna: senátor ODS Jiří Žák žádal po své asistentce, aby polovinu svého výdělku odevzdávala jeho choti. Měl to dobře vymyšlené: asistentka pracovala na živnosťák, jeho žena pro něho pracovala taky, ale z nějakých důvodů si živnosťák pořídit nemohla, dohodli se na tom prý s asistentkou předem. Dohoda se panu senátorovi nepovedla, bude solit, a to právem. Je ovšem zarážející, že asistentka na podobné řešení nejdřív přistoupila. Jinak je třeba ocenit naši vysokou politickou kulturu: v polské Sebeobraně na to, jak známo, šli rázněji, a na zaměstnankyních vyžadovali také sexuální servis.

Čtvrtek 2. srpna: Prezident Klaus přece jen přijal předsedu PS Vlčka a dohodl se s ním na termínu prezidentské volby. Napřed o tom ovšem jednal s předsedou Senátu Sobotkou, který v té věci na rozdíl od předsedy PS není kompetentní. Opozice si stěžovala právem. Vlček své spolustraníky zklamal a dal najevo, že dává přednost co nejbližšímu termínu volby, protože ta se asi protáhne. ČSSD tuší, že svého kandidáta neprosadí, a chtěla by Klause vypudit z Hradu aspoň na pár dní (pokud mu skončí mandát a zatím ještě nebude zvolen). Což je nedůstojná klukovina.

Jiří Šedivý nezklamal. V Českém rozhlase řekl, že podle jeho názoru nebude radar nikdy spadat pod NATO (i když se americký projekt může podařit s plány NATO „harmonizovat“). Poslední rozhodnutí o použití zbraní hromadného ničení v rámci NATO záleží jen na USA a Velké Británii, a on si myslí, že stejně to dopadne i s protiraketovou obranou. Není nad diplomatickou obratnost a je těžké uvěřit, že to neříká schválně.

V restaurované Gröbovce ponechali památkáři ve výzdobě srp a kladivo (octly se tam, když se vila stala „domem pionýrů“). Prý jsou tam už tak dlouho, že se staly historickým prvkem. Hlavní je tedy vydržet. Pokud by snad někde nepozorovaně přežil hakenkreuz, bude pro něj platit totéž? Souhlasil bych s tím, že např. stalinistický hotel v Podbabě je historickou památkou sui generis a bolševické symboly k němu patří. U Gröbovky je to nesmysl.

Václav Klaus se v LN vyznal z lásky k Bergmanovi (a Antonionimu). Je to fajn, od nynějška je záliba v Bergmanovi státotvorná a já se za ni nemusím stydět.

Pátek 3. srpna: Pan Šedivý koriguje své výroky o „vedoucí roli USA“ ve věci americké raketové základny. Prý to byla zjednodušená formulace a soukromá spekulace. Že by to přece jen udělal z hlouposti? Těžko říci, co je horší. Opozice zatím jásá, že budoucí náměstek generálního tajemníka NATO usvědčil vládu ze lži.

Podle senátora Rakušana je podmínka, že budoucí členové rady Ústavu pro studium totalitních režimů nesmí být bývalí členové KSČ, protiústavní. „Copak je nějaké hrdinství, že jsem v něčem nebyl?“ Jistě, nebýt v něčem není ještě hrdinství, ale být v něčem je občas prasárna.

Sobota 4. srpna: Václav Klaus prohlásil v rozhovoru pro Svobodnou Evropu, že by česká vláda měla respektovat odpor občanů vůči americkému radaru a celou věc jim pořádně vysvětlit. Zároveň kritizoval vládního mluvčího Klvaňu, který prý všechno trivializuje a zjednodušuje. To je laciné a populistické stanovisko – blíží se prezidentské volby a pan prezident si nechce pošramotit popularitu. Zároveň si netroufá jít v populismu tak daleko, že by se postavil proti základně (poučil se, že není radno Američany příliš drze provokovat) a tak loví bobříka vyčůranosti. Ve skutečnosti vláda odpor občanů k radaru nemusí respektovat. Musí ho vzít vážně. Že by lidi zrovna teď přesvědčila, není moc pravděpodobné, komunisté a sociální demokraté se činí. Měla by se o to snažit a zároveň by měla mít odvahu postavit se ve správné věci proti většině, i když ji to bude stát body. A kritizovat Klvaňu je pohodlné, v téhle situaci bude mít kritik vždycky pravdu.

Petr Uhl píše v Právu na okraj chystaného soudního stíhání komunistické prokurátorky Brožové: „Řízení ale povede k tomu, že se lidé zamyslí nad tím, proč tolik občanů posílalo petice, v nichž žádali „psům psí smrt““. Za prvé, ta formulace není z žádné petice, ale pokud se dobře pamatuji, z titulku článku, který napsal bolševický novinář Ivan Skála nikoli k procesu s Horákovou, ale k procesu s Rudolfem Slánským a spol. A za druhé a hlavně: považuji za obrovskou drzost vytýkat lidem, že když jim v době nejtvrdšího stalinistického teroru předložili k formálnímu odhlasování takové svinstvo, neřekli jasně a nahlas ne. Čekal by je okamžitě Jáchymov. Nikdo (kromě pár fanatiků, v jejichž myslích se snoubila blbost s darebáctvím) to nebral vážně. Padesátá léta nebyl normalizační marasmus a odsouzení si zaslouží prasáci, kteří to organizovali. A to i ti, kteří později nabyli lidskou tvář. Jistě. Lidskou tvář je třeba zohlednit. Ale prasárny taky.

Pražský vrchní soud zrušil osvobozující rozsudek nad sbormistrem Kulínským, nařídil spojit všechny případy sexuálního obtěžování do jednoho líčení a odňal případ soudkyni Bímové, protože nerespektovala jeho dřívější pokyny. Případ Kulínský mi trochu připomíná případ Čunek, jenže Kulínský nemá Čunkovu politickou váhu. Nemyslím si, že by ten člověk byl nevinný, ale je třeba zabránit, aby se jeho proces zvrhl – v civilizovanější podobě, ovšem, žijeme v jednadvacátém století – v to, co tak pěkně popsal Lope de Vega ve hře Fuente Ovejuna. To znamená v lynč maskovaný jako výkon spravedlnosti. Řada svědectví bude nejspíš věrohodná podobně jako svědectví paní Urbanové.

Pondělí 6. srpna: Václav Klaus pokračuje v boji za českou suverenitu. V rozhovoru pro Svobodnou Evropu (už jsme ho v jiné souvislosti zmínili) uvedl jako příklad rozpínavosti Bruselu nové espézetky, kde je „CZ“ napsáno (proti dřívějšku, když musela být značka CZ velká a zvlášť) jen malými písmeny. Ježíši Kriste! Zároveň vyslovil nesouhlas s „vývozem demokracie do Běloruska“ (co to má znamenat? Jaká pomoc běloruské opozici je už vývozem demokracie a jaká ne? Nebo se jim nemá vůbec pomáhat?) a prohlásil: „Nemyslím si, že by sem byla dovezena demokracie a že nás ji musel někdo učit, nebo že jsme se v tom potřebovali jakkoli vzdělávat“. Pan prezident je, jak vidno, stoupencem „praslovanské demokratie“ podle Palackého. Ve skutečnosti demokracie k nám byla kdysi dovezena, museli jsme se ji učit a rádi jsme se jí učili (bez dobré vůle to samozřejmě nejde), stejně jako k nám bylo kdysi „dovezeno“ i křesťanství. Duchovní výměna patří k lidským dějinám a bez ní by lidstvo nevyžilo.

Poslanec zelených Liška má s Klausem leccos společného: stěžuje si například, že evropské země zůstávají jen políčkem na šachovnici velmocí, vše zásadní se odehrává jako za studené války mezi USA a Ruskem. Jediný rozdíl mezi nimi je v tom, že Klaus považuje za supervelmoc ČR (to malý český člověk rád slyší), kdežto Liška Evropu, což je taky absurdní, jen o něco malounko méně. Jeho snem (jako ostatně snem mnohých Evropanů) je NATO jako humanitární organizace pro americkou pomoc Evropě, v níž panuje jasná dělba kompetencí: Američané mají právo cpát do nás zbraně a prachy, a my máme právo rozhodovat, co s nimi provedeme. Na zbraních a financování se podílet nehodláme, do toho druhého si ovšem od Američanů nenecháme kecat.

Jiří Paroubek si najal advokáta Sokola, který pak dal médiím na vědomí, že pokud budou paní Kováčovou označovat za jeho „milenku“, budou mít problém, protože to slovo je znevažující. Pan Paroubek začal projevovat výrazné příznaky šílenství. Označení „milenka“ je v tomto případě přesné. Je to osoba, s kterou žije ženatý muž v mimomanželském svazku. Jakmile se pan Paroubek rozvede, přestane být paní Kováčová jeho milenkou a nepochybně se energicky postará o to, aby se co nejdřív stala jeho manželkou. Chce to tedy jen trochu trpělivosti.

Ivan O. Štampach doporučuje v LN „intenzivní náboženský a politický dialog“ mezi muslimy a křesťany, který „není jen politicky korektní bezobsažnou frází, nýbrž velkorysým projektem s propracovanou strategií“. Jde o to, jak a s kým. Představa intenzivního dialogu mezi křesťany a islámskými teroristy je sice dost zábavná, ale technicky obtížně realizovatelná. Jinak mi tento způsob myšlení připomíná uvažování různých intelektuálních hejlů, kteří kdysi na Západě iniciovali „dialog mezi křesťany a marxisty“ (rozuměj mezi křesťany a východoevropskými bolševiky, resp. stalinisty, později byli připuštěni i stalinisté s lidskou tváří). Bolševické Československo to pojalo jako velkorysou šaškárnu, rozhodovalo o tom, koho ze svých poddaných k dialogu pustí a koho ne. Ti ze Západu měli ovšem dobrý pocit, že si jako zvláštní sorta farmářů nejsou se zvláštní sortou dialuguchtivých čuňat zase až tak cizí. Závěry ze strany „marxistů“ byly dány předem: my jsme dobří, vy jste dobří, jsme si podobnější, než by se na první pohled řeklo, koukejte to uznat a hlavně se nám nepleťte do našich věcí (to, že „naší věcí“ je posledku vás zničit, bylo taktně zamlčeno). Zdá se, že se chystá resuscitace téhle komedie.

Úterý 7. srpna: státní zástupce Salichov zprostil Jiřího Čunka obvinění z korupce, přesněji řečeno, rozhodl, že skutek, pro který byl stíhán, se nestal. Opozice zuří, předseda Paroubek si myslí, že se „projevilo prolínání moci exekutivní a soudní, respektive zasahování vlády do činnosti státního zastupitelství“. Má pravdu, jen bych řekl, že je to daleko horší: člověk se sotva zbaví dojmu, že do činnosti státních zastupitelství a policie se pletl kdekdo včetně opozice. Celý případ je od počátku politikum: jediná zaujatá svědkyně, nepříliš důvěryhodný obviněný, svědci obhajoby bezprecedentně zastrašovaní tím, že proti nim byla skoro okamžitě po výpovědi před policejními orgány vznesena obžaloba z křivého svědectví. Jediné, co policie zjistila, je jakási nerovnováha mezi příjmy a výdaji obviněného: budeme si všichni muset vést účetnictví a policie nás bude kontrolovat? Každý soudce by musel Čunka osvobodit: mohl by tak ovšem učinit pro nedostatek důkazů a proces by se vlekl několik let. Jediný důsledek koaličně-opozičního kočkování v policejním a státně zastupitelském porcelánu bude, že veřejnost ztratí další dávku důvěry ve spravedlnost. Koalice ovšem může nerušeně pokračovat: cena za to je, řekl bych, příliš velká.

Předseda Strany maďarské koalice Pál Csáky žádá, aby slovenské státní orgány morálně a finančně odškodnily jeho krajany, kteří byli podle Benešova dekretu o pracovní povinnosti deportováni na nucené práce do českých zemí. Šlo o cca 45 000 lidí. Žádost se ovšem stejnou měrou jako Slovenska (ne-li více) dotýká i ČR jako druhé nástupnické země někdejšího Československa. Problém je, že v dnešním politickém svinčíku na to bude mít u nás sotva někdo čas, o chuti ani nemluvě. Slováci jsou v poněkud choulostivé situaci, vyhnaným karpatským Němcům se totiž ještě před rozdělením společného státu SNR politickým prohlášením omluvila (zjevně trochu i na truc Čechům, ale zaplať Pán Bůh za to).

Středa 8. srpna: V případu Čunek vznikla trapně komická situace. Správně by nyní měla být svědkyně Urbanová obviněna z křivého svědectví, resp. z pomluvy. Nemohu se zbavit pocitu, že by si to zasloužila. Jenže nemůže, případ by se znovu otevřel. Přitom dojem nezasvěceného člověka z aféry je: pan Čunek přišel k minimálně pětseti tisícům způsobem, který zjevně nelze označit za kalý, a paní Urbanová si všechno vymyslila.

Václav Klaus se chystá na konferenci OSN o globálním oteplování, která bude v září v New Yorku. Hodlá tam pronést „velmi razantní projev“ o tom, že globální oteplování je výmysl nepřátel lidstva. Rozdíl mezi Klausem a Havlem je spíš v technice provedení než v podstatě věci: Havlovým tématem byla globální odpovědnost, Klausovým globální oteplování. Havel se chtěl všem líbit, Klaus se pokouší všechny na… (laskavý čtenář si doplní jedno z oblíbených slov našeho premiéra).

Objevil se další kandidát na prezidenta, který kandidaturu přijal, aniž by bylo jasné, kdo ho bude kandidovat. Je to europoslanec Josef Zieleniec. Jeho šance jsou ještě tak desetkrát menší než Dienstbierovy. Ale bude se o něm mluvit. Alespoň chvíli a trochu. (Navzdory těmto zlomyslným řádkům se musím přiznat, že kdyby se prezident volil plebiscitem a já si musel vybrat mezi Dienstbierem, Klausem a Zieleniecem, vyberu si Zieleniece, byť i jen jako nejmenší zlo. Doufám jen, že mne osud nepostaví do tak strašné situace).

Čtvrtek 9. srpna: Státní zastupitelství požádalo Poslaneckou sněmovnu o vydání komunistického poslance Josefa Vondrušky. Vondruška je podezřelý ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele: byl v osmdesátých letech dozorcem ve věznici v Minkovicích, kde měl „v péči“ taky několik politických vězňů (mj. Vladimíra Hučína). Případ je nepříjemný dokonce i komunistům, a to už je co říci. Nicméně zarážející je, že si vůbec někoho takového troufli dát na kandidátku. Už vzhledem k povaze povolání a zároveň době, kdy je vykonával.

Jiří Paroubek řekl Právu: „Za několik týdnů po mém rozvodu se i hulváti budou muset vyjadřovat slušně o slečně Kováčové. A až se Petra v krátké době stane mou manželkou, budou to muset vzít na vědomí“. To není věc hulvátství, ale přesného vyjadřování. Jakmile se pan Paroubek rozvede, přestane být paní Kováčová jeho milenkou, a jakmile se s ní ožení, stane se jeho manželkou.

Rozpočtový výbor zamítl vládní návrh zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, protože jeden jeho člen za ODS pobývá momentálně na dovolené. (Nebylo by příliš platné, i kdyby byl přítomen, v tom případě by měla ve výboru koalice i opozice stejně hlasů). Pro vládu je to nepříjemné, je to další signál vratkosti jejího postavení. Komunisté ve výboru prosadili pozměňovací návrh, podle něhož by lidé s příjmy nad 84 tisíc korun platili 40% daň (pak ale výbor vládní návrh raději zamítl jako celek). Komunistický návrh je nedůsledný: daň by se měla vyměřovat individuálně podle kádrového profilu daněného. Někdo by si zasloužil nulovou, jiný zase stoprocentní.

Dobrá zpráva je, že se nepotvrdily zprávy o smrti předsedy zelených Bursíka, který pobývá někde v Himalájích na horolezecké výpravě. Zahynul někdo jiný. Jedna z mála nepříjemností, kterých koalice zůstala ušetřena.

Pátek 10. srpna: Pátek 10. srpna: mezi přerovskými žalobci a jihlavským státním zástupcem Salichovem vypukl zuřivý spor o Jiřího Čunka. Zdá se, že se nějakou dobu povleče. Destrukce policie a státních zastupitelství se opozici i koalici v jejich válce o Čunka zatím daří velmi dobře. Příště se možná dostane i na soudy.

Případ poslance Vondrušky se stal pro některé jeho komunistické kolegy (např. pro místopředsedu Dolejše) příležitostí, aby demonstrovali svou lidskou tvář. Když už se jim stala taková nemilá věc, proč ji aspoň nevyužít k vlastní profilaci.

V Mladé frontě píše Karel Steigerwald mj. o „soše Edvarda Beneše“, kterou tam „mají v hotelu“. Přesněji řečeno jde o bustu, kterou tam před pár lety demonstrativně vztyčil jeho někdejší majitel, tankista-letec Jan Horal a kterou pak stejně demonstrativně uctil Steigerwaldův guru Klaus. Cituji: „Je u ní citát. Beneš prorokuje, že po padesáti letech budou německá zvěrstva zapomenuta, pohled na události se otočí, zdůrazní se jako velká krutost jen odsun Němců z Čech a příčinná linka mezi nacismem, válkou a vyhnáním se přerve. Vklad nacismu, nesmírně brutální barbarství, které tak těžce poškodilo Evropu, se zapomene.“ Beneš se ovšem mýlil: o nacistických zvěrstvech se pořád mluví kolem dokola, dnešní Němce jimi bijí po hlavě, jako by se to všechno stalo teprve včera, a sami Němci už veřejně a expresis verbis přistoupili na nesmyslnou a nestydatou teorii o příčině a následku. Občas někdo (nedej pánbů, že by snad nějaký politik) něco kuňkne o tom, že jakési máslo na hlavě, i když samozřejmě menší, má i druhá strana, a že to, že Němci začali, je jen polehčující okolnost, nikoli alibi. Pak hned dostane po papule, a je zase ticho. Sluch pana Steigerwalda je ovšem uspořádán velmi zvláštně: slyší jen tyto hlasy. Možná je to tím, že i když umlčovaná pravda zní jen velmi sporadicky a tiše, špatné svědomí působí jako mohutný zesilovač.

Sobota 11.srpna: Poslanec Tlustý a jeho přívrženci zřejmě ještě pořádně zkomplikují Topolánkově vládě život. Jejich představy zejména ohledně daní budou pro koaliční partnery ODS těžko stravitelné. Oběma najednou Topolánek vyhovět nedokáže, a když si udrží hlasy jedněch, přijde o hlasy těch druhých. Tahle vláda by správně měla být totálně nefunkční. Je podivné, že pořád ještě jakž takž funguje. Opozice podrobila vládní návrh reformy drtivé kritice a Paroubek prohlásil, že až se jeho strana dostane k moci, „zarazí ji“. To by se mělo stát při střídání vlád pravidlem: jakmile se dostane k moci dřívější opozice, jejím prvním krokem bude, že zruší úplně všechno, co prosadila předchozí vláda. Možná, že by se to dalo formalizovat tím, že všechna rozhodnutí každé vlády (včetně zákonů, které prosadila) by platila jen do konce jejího volebního období.

Státní zástupce Obst, jemuž nejvyšší státní zástupkyně Vesecká odňala případ Jiřího Čunka, vystoupil z Unie státních zástupců. Není to prý reakce na její postoj ke sporu mezi žalobci ani na její dosavadní činnost, nýbrž jen na jednání doktora Salichova. Rozhodnutí pana Obsta je výrazně jánošíkovské, má paroubkovský punc (všechno zrušíme!) a musím se přiznat, že mu vůbec nerozumím. Lze ho chápat jako součást těžko snesitelného dobového koloritu.

Podle agentury Faktum Invenio ODS v preferencích mírně vede a v přepočtu na mandáty by nynější koalice měla ve Sněmovně sto dva hlasů. Lidovci ztloustli o 1,6%. Převaha koalice je vzhledem k tomu, jak vypadá politická scéna, malý zázrak. Dá se vysvětlit jedině tím, že si český volič říká: vláda je děsná, ale opozice ještě děsnější. Že by si to říkal ještě dlouho, je ovšem těžko představitelné.

Exministr kultury Jandák je vášnivý sběratel: jeho zahradu zdobí mj. židovský náhrobek z konce 19. století. Je to projev strašidelného buranství. K této zprávě, zbyde-li nám čas, se ještě vrátíme.

Pondělí 13. srpna: Šéf brněnského státního zastupitelství Coufal hodlá podat trestní oznámení na Marcelu Urbanovou pro křivé svědectví. To je logické. Jenže když Urbanovou obviní, případ se znovu otevře. Kdyby ji neobvinili, nedávalo by to vůbec žádný smysl a každý by si domyslil, že něco není v pořádku.

Polská vládní koalice se rozpadla a země spěje k předčasným volbám. Vyhraje je, jak se zdá, Občanská platforma, ale při sestavování vlády se nejspíš bez PiS neobejde. I taková koalice by asi byla o něco snesitelnější než ta, co právě skončila. Tedy přinejmenším o Ligu polských rodin.

Pokud jde o projednávání reformy veřejných financí v PS, objevil se jakýsi rozpor mezi ČSSD a KSČM. Týká se ovšem jen taktiky: ČSSD se o reformě vůbec nechce bavit a hodlá ji odmítnout jako celek, komunisté chtějí podávat pozměňovací návrhy (tím by mohli do vládní reformy vnést nenapravitelný zmatek). Kromě toho upozorňují vyčůraně na spoluzodpovědnost ČSSD za dnešní stav země (oni zodpovědnost nemají žádnou, spadli sem v roce 1990 z Marsu).

Úterý 14. srpna: politický ekvilibrista Topolánek se ocitl v presu mezi Hovorkou a Tlustým. Pokud neprojeví aspoň minimální schopnost vzdorovat, vyšle tím významný signál, že je bačkora a že vláda je na baterky. Pokud zavzdoruje, je možné, že vláda padne. Očekával bych, že při svých schopnostech udělá obojí najednou. Pozoruhodné, že největší spor se vede o snížení daní. Člověk by řekl, že první věc je zalátání děsivých děr, kterými každoročně zatéká do státního rozpočtu.

Agentura Median věští, že volby dopadnou patem. Agentuře Median příliš nevěřím, ale signál o vyrovnávání sil mezi koalicí a opozicí je nepřeslechnutelný.

Jiří Paroubek požaduje pro sebe křeslo předsedy Sněmovny. Pokud ho nedostane, bude prý ČSSD dělat „autonomní zahraniční politiku“. Tu už snad dělá už teď, ne? Zdá se, že si navíc bude zřizovat zahraniční zastupitelství a uzavírat mezinárodní smlouvy. Problém je ovšem taky v tom, že dosavadní předseda PS Miloslav Vlček, Paroubkův stranický kolega, se svého křesla, kde měl původně posedět jen dočasně, drží zuby nehty. Paroubek ho tam před časem prosadil jako naprostou nulu, zjevně však podcenil situaci. Když se před nulu postaví jednička vysoké ústavní funkce, dá se počítat s tím, že to s ní udělá divy.

„Modernizační tým“ ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka vypracoval strategii, jak získat pro stranu 40% podporu veřejnosti. Zajímavé je, jak je ČSSD při svých pokusech o překabátění a zvýšení atraktivnosti fascinována ODS: chtějí získat mladé schopné manažery jako je ministr Řebíček a lídry jako je Pavel Bém. Vede cesta k úspěchu nutně přes opičení se po nenáviděném protivníkovi?

Středa 15. srpna: Předseda KSČM Filip nepodpořil sociální demokraty ve úsilí stanovit termín prezidentské volby tak, aby si Klaus musel aspoň na pár dní sbalit kufry. Je to od ČSSD zlomyslná schválnost a je smutně příznačné, že i KSČM je schopna se občas chovat slušněji a velkoryseji. Zarytý nenávistný fanatismus Jiřího Paroubka a jeho blízkých nevěstí pro dobu, až se proboxují k moci (nevěřím, že by se jim to nakonec nepovedlo), nic dobrého.

Topolánek se nakonec po dlouhých tahanicích dohodl s Tlustým na konečné podobě reformy. Dalo se čekat, že se dohodnou, Tlustý nemá zájem otřást celou ODS (podřezal by si větev i pod sebou). Na druhou stranu musí trucovat, aby byl vidět. Hovorku Topolánek nepotřebuje, má jisté hlasy tandemu Melčák – Pohanka.

Paní Paroubková možná bude dělat svému choti potíže. Prohlásila, že o jeho poměru s Petrou Kováčovou věděla dřív, než jí to on sám sdělil. Tím poněkud nabourala pracně vytvořenou legendu o úzkostlivě korektním postoji jejího manžela. Zároveň prohlásila, že jeho rychlý odchod ke slečně Kováčové je „cynický a sobecký čin“. Nechci pana Paroubka za rozpad jeho manželství soudit, nejsem k tomu kompetentní – ostatně, kdo je k tomu kompetentní. Co mi připadá odsouzeníhodné, je svatouškovská story, kterou si k tomu vymyslil. Je dobře, že dostává trhliny. Kromě toho se mi zdá, že se ke své dosud ještě manželce chová s vypočítavou bezohledností manipulátora. A to se nedělá.

Čtvrtek 16. srpna: Reforma se bude v PS schvalovat 21. srpna. Má to mít jakousi symbolickou hodnotu? ČSSD zjevně tuší, že se neprosadí, a hrozí žalobou k Ústavnímu soudu. Nejprve zažaluje, a až vyhraje volby, tak všechno zruší. V politice strany se jasně obrážejí psychické zvláštnosti jejího předsedy. Bylo by příjemnější žít v méně nenávistném světě, ale asi to tu nejde. V Maďarsku, kde jsem trávil dovolenou, je situace nachlup stejná.

Nic však ještě není uzavřeno. Poslanec Tlustý má opět výhrady. Jen reformu ve své verzi své vládě odsouhlasil, spočetl si prý, že znamená v roce 2009 vlastně zvýšení daní, a žádá „opravit konstrukci slev na dani“. Zdůvodnění jeho dalších požadavků je věrohodné stejně jako Paroubkova verze rozpadu jeho manželství – předseda ČSSD díky své svérázné nátuře prosadil pouhou svou (politickou) vahou jakési normy pro celou českou politiku. V průběhu handrkování se vláda se pomalu a nechtě stává směšnou. Zdá se, že pro ni nebude hlasovat ani lidovecký poslanec Hovorka, nikoli z neochvějné věrnosti programu ODS jako Tlustý, ale díky svému hlubokému sociálnímu cítění (nesouhlasí s tím, aby děti platily poplatek u lékaře). Předsedkyně poslaneckého klubu lidovců Šojdrová vydává Hovorkovo stanovisko za „výraz hlubokého přesvědčení“, pro mne je přesvědčivé stejně jako to Tlustého. K panu Hovorkovi se váže naše glosa.

Komunisté by uvítali, kdyby Václav Klaus jako prezidentský kandidát navštívil jejich klub. Chtějí mu zřejmě sdělit podmínky, za nichž by ho podpořili. Komunisté si očividně před prezidentskou volbou dost věří.

Pátek 17. srpna: Tlustý zaujal tvrdý postoj a žádá na Topolánkovi další úpravy „reformy“ (už to nedokážu psát jinak než v uvozovkách“). Pokud na to Topolánek přistoupí, úplně a definitivně se znemožní. Tlustého podporují přinejmenším dva další poslanci ODS. Tlustý se navíc neomezuje jen na kritiku reformy, jde Topolánkovi zjevně po krku a napadá mj. i průběh Čunkova případu a Topolánkova neformálního poradce Dalíka. Trpělivost koaličních partnerů ODS je naproti tomu, zdá se, vyčerpána. Politický thriller vrcholí. Zanechá na českém premiérovi trvalé stopy?

Podle toho, co píše Zbyněk Petráček v LN, se Dánové ústy ministra kultury omluvili Irům za nájezdy Vikingů. To je typický příklad pseudoomluvy: omlouvají se za něco, za co nenesou vůbec žádnou zodpovědnost. Taková omluva sice vůbec nebolí, ale jen proto, že to žádná omluva není. Omlouvají se za to, co neudělali, někomu, kdo o to nestojí.

Sobota 18. srpna: Mezi komunisty a ČSSD panuje opět jakýsi neantagonistický rozpor (termín jsem si vypůjčil z dialektické patafyziky, jak ji do nás kdysi vtloukali ve škole) ohledně taktiky v postupu proti ODS. Komunisté chtějí „reformu“ vrátit do druhého čtení, kde ji lze ještě měnit či vrátit k dalšímu projednání. ČSSD je radikální: zařezat! Paroubek je radikálnější než KSČM a vypadá to, že dnešní ČSSD je nalevo od KSČM.

Vláda si konečně sehnala názory odborníků na škodlivost amerického radaru, pokud jde o zdraví obyvatel Pobrdí. Jenže nikdo jim už nevěří, lidé už jsou ideologicky zpracováni.

Podivný článek napsal do dnešního Práva Jiří Hanák. Je to jakási směs českých a komunistických mindráků. „Husitství naopak vnímám jako úžasné duchovní vzepětí naší české loužičky, která dokázala patnáct let odolávat celé Evropě.“ Husitství sem, husitství tam, odolávat celému světu je nepochybně snem každého mrňavého národa. Jsou ovšem věci, ve kterých odolávat celému světu je hloupost nebo nemravnost. Pan Hanák si pochvaluje návrh prezidenta Sarkozyho číst na začátku školního roku ve školách dopis sedmnáctiletého mládence, popraveného nacisty, rodičům. Fajn, ale důležité je, aby to nepřehlušilo vzpomínku na to, že Francie napřed, aby odvrátila válku, prodala svého spojence Hitlerovi, a pak tu válku mimořádně potupným způsobem prohrála. Mám podezření, že u nás se podobným způsobem přehlušují vzpomínky ještě desetkrát víc než ve Francii a že právě to stojí podvědomě za zalíbením pana Hanáka v Sarkozyho záměru. A konečně: v radě Ústavu pro studium totalitních režimů (ve skutečnosti má jít o zkoumání české bolševické diktatury, ale to se nemá říkat a vlastně ani dělat) nesmějí být bývalí komunisté. Pan Hanák protestuje, že tím pádem jsou vyloučeni „ti, kteří tomu opravdu rozumějí, totiž ti, kdo komunismus poznali zevnitř a z mladistvého poblouznění (jak krásné slovo, bd) šli kus s ním“ (jako například já, zapomněl dodat pan Hanák, tak to dělám za něho). V tom případě jsme ztraceni, za pár desetiletí takoví vymřou a zbytou jen ti, co tomu nemohou opravdu rozumět (a starším dějinám nemůže opravdu rozumět nikdo). Obávám se ale že panu Hanákovi jde spíš o to, aby ti, kdo „z mladistvého poblouznění šli kus s komunismem“ mohli o něm a hlavně o křišťálové čistotě svého poblouznění ještě předtím, než opustí toto slzavé údolí, pověsit svým potomkům, kteří tomu nemohou pořádně rozumět, pár pěkných bulíků na nos.

Lukáš Jelínek, zcela nezávislý politolog malounko spřízněný s ČSSD, radí sociálním demokratům: „Potřebujeme tedy klasické odboráře Škromachova střihu, kteří budou držet současné kóty. A při dobývání nových kót je třeba nové mladé tváře.“ Za první republiky se tomu říkalo: „Mladí vpřed a staří na svá místa“. Ironicky, ovšem.

Pondělí 20. srpna: Topolánek, jak se zdá, před Tlustým úplně kapituloval. Slevy na daních budou upraveny tak, aby daně v roce 2009 fakticky nestouply. Změnu má údajně navrhnout pozměňovacím návrhem Senát, kde má ODS většinu (Tlustý se ovšem k téhle technice úpravy nezná). Jde však zatím jen o dohodu mezi ODS a ČSSD, není známo, co tomu řeknou koaliční partneři. Jsou v nemilé situaci – pokud ODS kývnou i na tenhle další kotoul, budou za šašky. V ošemetné situaci je ale taky Tlustý – potřebuje, aby se Topolánek znemožnil, ale preference ODS aby příliš neklesly (jinak ho postihne hněv spolustraníků). Řekl bych, že to výrazně přehání.

Jacísi extremisté vydali na internetu seznam, Židů v české politice. Jsou tam i publicisté, je tam kde kdo, jen na mně nějak zapomněli. Považuju to za příkoří.

Václav Havel podepsal o víkendu na hudebním festivalu v Trutnově petici Pro základnu. Je to dobře a je to logický krok, dal svůj názor už předtím několikrát veřejně najevo.

Berlínského sjezdu Svazu vyhnanců se tentokrát zúčastnil i předseda Evropského parlamentu Hans-Georg Pöttering. Prohlásil, že nelze zpochybňovat žádnou nespravedlnost a že každý má právo na svou domovinu. Zároveň vyzval (podle Práva) Čechy i sudetské Němce (nechápu proč by na srazu všech vyhnaných mluvil jen o Češích a sudetských Němcích, ale jeho projev nemám k dispozici), aby se vzdali nároků vůči druhé straně a vyslovil se pro zřízení střediska dokumentujícího vyhánění Němců. Ozvali se tentokrát Poláci, politolog Sokolowski prý prohlásil: „Musíme Němcům velmi důrazně připomínat, že etničtí Němci byli vystěhováni, protože Adolf Hitler rozpoutal druhou světovou válku.“ Je třeba naopak lidem jako pan Sokolowski (u nás jsou jich mraky) neustále velmi důrazně připomínat, že je tohle tvrzení je nestydatý alibismus a demagogie.

Senátorka Jurenčáková byla „krátce před listopadem 1989“ řadovou členkou KSČ. Udělala to prý proto, že chtěla studovat při zaměstnání a při dvou dětech vysokou školu. Nikomu tím rozhodnutím neublížila. Problém paní senátorky je problém člověka, který se vleze vykoupat do žumpy. Jednak to signalizuje, čeho všeho je schopen, a jednak pak delší dobu tak říkajíc smrdí. Taky „krátce před listopadem“ muselo být průměrně inteligentnímu člověku jasné, že vstupovat do strany je nadbytečné, protože režim se hroutí. Paní senátorka říká, že udělala chybu. Problém je, že nejde jen o chybu. Chyba by bylo, kdyby např. byla tvrdila, že rychlost zvuku je 800 km za vteřinu.

Stovky nahatých demonstrantů vytvořily na jednom švýcarském ledovci živou sochu. Chtěli tak zvýšit obecné povědomí o klimatických změnách. Jak to má teď člověk jednoduché! Dřív, když chtěl něco prosadit, musel argumentovat, mluvit, psát, přesvědčovat. Dnes stačí, když vystrčí holou prdel.

Úterý 21. srpna: je symbolické, že právě v toto magické datum se rozhoduje o osudu vládní reformy. Pokud vláda reformu prosadí, ještě nic nevyhrála. Pokud ne, prohraje všechno. Mírně povzbuzující je, že menší koaliční strany se zřejmě vzbouřily a přesvědčily Topolánka, že se Tlustému musí opřít (možná, že to tak měl Topolánek rozehrané, včera mu vyšel poměrně bojovný článek v Mladé frontě Dnes). Vláda se vrátila k dohodě z minulého týdne a slíbila Tlustému a spol. pouze, že v první polovině příštího roku připraví novelu zákona o dani z příjmu, která zohlední jejich připomínky „na základě mzdového a rozpočtového vývoje“. Tlustý tedy přiměl Topolánka ke kompromisu, ale nedokázal, že si může diktovat. Zjevně narazil i na nevoli ve špičkách ODS. Jeden její vysoký představitel, „který si nepřeje být jmenován“, podle Práva prohlásil: „Je nepřijatelné, aby po devíti letech čekání na vládu se všechno zhatilo kvůli jejich (tj. Tlustého a spol.) osobním zájmům.“ Vytlačit hladové vepříky od koryta není jen tak, navíc to s osobními zájmy sedí, jen naivka může věřit, že jde o vznešenou zásadu rovné daně. Nejbližší Tlustého spolubojovníci Schwippel a Raninec od počátku tvrdí, že pro reformu budou hlasovat jen tenkrát, že na ní vydělají všichni. Úsporná opatření, na nichž vydělají všichni, jsou něco podobného jako perpetuum mobile nebo známý princip „oslíčku, otřes se“. Pan Tlustý to s tažením na Topolánka přepískl a nejspíš teď bude pár dní grogy. Vláda může zatím pokračovat v tom zvláštním způsobu vládnutí, který se tolik podobá předsmrtným křečím.

Čeští vojáci mají být v Afghánistánu převeleni do nebezpečnější oblasti. Ministři zahraničí a obrany jsou si podle Práva vědomi, že to může vyvolat v části veřejnosti negativní ohlas a připravili prý proto návrh, jak vládní rozhodnutí vysvětlovat. Základem argumentace (to už dodávám já) by měla být překvapivá teze, že vojáci, a to dokonce ani ti čeští, nepatří jen do bezpečných oblastí.

Středa 22. srpna: reforma tedy prošla nejtěsnější možnou většinou. Koalici píchli jako obvykle poslanci Melčák a Pohanka, naopak dezertoval poslanec Hovorka (což se rovněž očekávalo). Pan Hovorka se necítí být poslancem opozice a nemíní ji do budoucna podporovat. Bude s opozicí hlasovat jen v druhořadých věcech jako je např. americká radarová základna. Jinak bude úplně loajální. Předseda ČSSD Paroubek zopakoval, že okamžitě po vítězných volbách z reformy zruší, co jen půjde, při hlasování o pozměňovacích návrzích opustili sociální demokraté jednací síň a po skončení jednání zpravodaj Sobotka odmítl podat navrhovateli Kalouskovi ruku. Není nad politickou kulturu.

Česká delegace v čele s náměstky ministra zahraničí a obrany jednala v Moskvě o radarové základně (a zjevně i o dalších věcech). Ujistili Rusy o tom, že konečné rozhodnutí zatím ještě nepadlo a snažili se je zbytečně nedráždit. Pokud dostali Rusové zároveň signál, že si o té věci ČR rozhodne sama, proč ne.

Ruská federace nominuje na místo výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu Josefa Tošovského. Tématu se týká naše glosa.

Čtvrtek 23. srpna: Vládní koordinátor pro protiraketovou obranu Klvaňa dosáhl jakéhosi malého úspěchu, když se mu podařilo z jednotné fronty protivníků radaru vyčlenit devět obcí, jejichž představitelé jsou ochotni s ním jednat. Všichni požadují kompenzace. To je nadějné: není sice vůbec jasné, zač by měli být kompenzováni, ale dá se předpokládat, že když kompenzace dostanou, nebudou proti.

Senátor Jiří Žák, který údajně nutil svou asistentku odevzdávat polovinu výdělku jeho choti, navrhuje přejmenovat první máj ze Svátku práce na Svátek jara a práce. Činí tak poté, co se mu nepovedlo svátek zrušit. Závidím senátorům jejich starosti. Ostatně, co mají proti práci? Práce je důležitá a zaslouží si ocenění. To, že se k ní hubou hlásili také bolševici, ji nijak nediskvalifikuje. A naopak, proč máme slavit jaro, a ne léto, podzim a zimu? Ty mají přece taky něco do sebe.

Poslanec Klas (takto stoupenec Tlustého) si stěžuje, že se ho Topolánkovi lidé pokoušeli znásilnit (ideově, samozřejmě). Posílali mu prý výhružné esemesky, což mu připomíná padesátá léta. Milý pane, kdybyste se v padesátých letech byl coby poslanec šprajcoval, za hodinu byste byl za mřížemi, za tři dny by vám byla chyběla polovina zubů a za týden byste se byl přiznal.

Pátek 24. srpna: Zemřel historik Dušan Třeštík. Ke zprávě se ještě vrátíme...

Slovenský premiér Fico zahájil tažení proti zkorumpovanosti slovenského tisku. Slovenský tisk ho totiž příliš často kritizuje. Jde o jakési školení v Alpách pro jedenáct novinářů, které platila jedna penzijní společnost. Příklad toho, jak to u nás bude vypadat, až se Ficův spřízněnec Jiří Paroubek chopí moci. A že se jí chopí, to si pište.

Rakouský ministr obrany Darabos ostře kritizoval projekt americké protiraketové základny v ČR a v Polsku. Kritika se prvoplánově obrací proti USA, ale samozřejmě taky proti Česku. Považuje plán za provokaci a vyvolávání starých duchů. K tématu se pro jeho velkou závažnost vrátíme komentářem.

Sobota 25. srpna: „Protiradaroví“ starostové z Brd založili spolek. Organizátoři jsou úspěšnější než pan Klvaňa, protiradarových starostů je celkem 31. Na schůzi, jejíž prezenční listina byla zároveň přihláškou do svazu, jich bylo pozváno 34, tři odmítli vykutálenou listinu podepsat a byli okamžitě bez milosti vykopáni. Vykutálené manýry. Většina oblasti už zase funguje komunisticky. Navrhuji všech třicet jedna obcí dohromady oplotit a zřídit tam jakýsi předlistopadový skansen. Něco takového nám zatím bolestně chybí.

ÖVP má zjevně problém se svým silnějším koaličním partnerem ve věci americké raketové základny. Jejich výhrady jsou velmi nesmělé (exministr vnitra Plotter: „jde o velmi citlivou otázku, kterou je nutné zevrubně prodiskutovat“). Mluvčí strany hovořil v souvislosti s Darabosovým výrokem o „nebezpečném diletantismu“. Vypadá to tak, že by dělali totéž, ale myslí si, že šikovněji.

Pan Mitrofanov se (v Právu) ptá, zda tak vratká vláda jako ta Topolánkova může prosadit něco, s čím nesouhlasí dvě třetiny obyvatel země (totiž americkou radarovou základnu) a nezvratně tak změnit zahraničněpolitickou pozici ČR. Pan Mitrofanov je moc velký pesimista. Pokud vláda prosadí radar, bude i nadále zahraničněpolitická pozice země snadno zvratitelná. Pokud ČR základnu v souladu s vůlí dvou třetin obyvatelstva odmítne, její zahraničněpolitická orientace se nezvratně změní.

Poslanec Hovorka podle Mladé fronty dnes tvrdí: přeběhlík ze mne nebude. A má pravdu. Už je.

ODS prý hodlá využít momentální jakž takž spolehlivé koaliční převahy v PS a ovládnout rozpočtový, zdravotní a kontrolní výbor Sněmovny. Ve výborech je dosud parita a předsedy jsou představitelé opozice. Ta situace asi hodně komplikuje vládě život a snižuje práceschopnost výborů i parlamentu, ale pokud to ODS (a koalice) udělá, byť z čirého zoufalství nad nefunkčností výborů, udělá další výrazný krok ke zvýšení stupně nenávistnosti české politiky.

Pondělí 27. srpna: Václav Klaus zapěl při zahájení výstavy Země živitelka na národní notu: „Pevně věřím, že už skončila éra, kdy jsme své výrobny podceňovali as kdy převládal názor, co je cizí, to je lepší.“ Blíží se prezidentské volby. Zároveň rovněž vlastenecky kritizoval byrokraty z Bruselu, kteří nám chtějí vnutit biopaliva a narušit tak rovnováhu na zemědělském trhu. Starosti pana prezidenta bych chtěl mít. Závidím mu: žije v idylickém světě, v němž největším nebezpečím je ideologie globálního oteplování a první povinností posilování národní hrdosti proti nepřející cizině. Vypadá to, jako kdyby byl zmrzl někdy před sto lety a teď ho, jako v pěkném francouzském filmu Hibernatus, probudili k životu. Mám obavy, že čelný politik tohoto typu je pro ČR luxus, který si teď dost dobře nemůžeme dovolit.

Maďarská strana Jobbik ustavila „Maďarskou gardu“, jakousi formu (zatím) neozbrojené domobrany. Věci se týká naše glosa.

Čelná demokratická kandidátka na post amerického prezidenta Hillary Clintonová prohlásila, že „teroristický útok před volbami 2008 by opět zvýhodnil republikány“. Vzhledem k tomu, že slova jsou zjevně určena Usámovi bin Ládinovi (jinak si je nedovedu vysvětlit), mohla snad zvolit diskrétnější formu.

Dr. Rath prý zvažuje kandidovat na funkci středočeského hejtmana, pokud mu to někdo nabídne. A potentáti ČSSD se chtějí v příštím roce orientovat na posty v krajské samosprávě, kde dosud dominuje ODS. Je to pochopitelné a dá se očekávat, že uspějí (horší, než to je pro ně teď, to totiž už být nemůže). I k této zprávě se váže naše glosa.

Úterý 28. srpna: Ministr Schwarzenberg se domnívá, že rakouská kritika americké protiraketové základny je uzavřená věc. Protože jsem ve skutečnosti o dva dny napřed, vím už, že se tak domnívá předčasně. Ministr velmi podceňuje nebezpečnost napětí ve vztahu mezi Rakouskem a ČR. Vztahy mezi Rakouskem a ČR jsou stejně špatné jako vztahy mezi Maďarskem a Slovenskem. Rozdíl je jen v tom, že odstup mezi našimi bohatými a prosperujícími sousedy a námi je větší a Rakušané jsou vůči nám o dost iniciativnější než Maďaři vůči Slovákům. Je mi líto, ale rakouská politika vůči ČR trochu připomíná politiku Kaczyńských proti Německu. Jenže ti si aspoň vybrali po polském zvyku cíl, který je zjevně nad jejich síly.

Milenka pana Paroubka, slečna Kováčová, vstoupila do ČSSD. nemáme se však čeho bát, nemíní tam dělat žádnou politickou kariéru (to např. paní Talmanová říci nemůže protože ji už udělala). S názory svého partnera se prý většinou shoduje, liší se jen v otázce trestu smrti: ona je pro jeho zavedení, zvláště pro ty, co ji nazývají Paroubkovou milenkou (to poslední jsem si přimyslil).

Miroslav Kalousek je pro privatizaci Budvaru, i když ne okamžitou. Říká: „Z dlouhodobého hlediska mám za to, že občané si nezřizují stát, aby provozoval pivovary.“ To docela sedí. Od té doby, co pan Kalousek neprovozuje opozici v koalici (v Topolánkově vratké vládní bárce by to ani nešlo), chová se jako normální politik.

Pavel Verner srovnává v právu Lauferovu hnusnou píseň o špionu Minaříkovi s „Dej mi pac“ Lucie Bílé. Pan Verner je dostatečně inteligentní na to, aby věděl, že podobné srovnání je naprosto nehorázné: to je, jako kdyby srovnával Die Fahne hoch s nějakým pitomým popěvkem na podporu kancléře Schrödera.

V Rusku pozatýkali deset lidí (mezi nimi i pracovníka FSB) pro podezření z vraždy novinářky Politkovské. Zároveň ovšem ruský generální prokurátor prohlásil, že objednatel vraždy se nachází mimo Rusko. Holoubci, to si nedovedete vymyslet něco originálnějšího než báťuška Stalin? Teď už zbývá jen poslat za „objednatelem“ agenta s cepínem, aby mu rozmlátil palici.

Předseda zelených Bursík už našel protikandidáta kerKlausovi. Protikandidát je ovšem tajný. Bude v budoucnu odtajněn, nebo utajeným zůstane i během prezidentské volby? Záležitostí se zabývá naše glosa.

„Lékaři tvrdí, že schopnost zapomínat je základní podmínkou zachování zdravého rozumu“, píše v Mladé frontě Dnes Pavel Páral. Jistě: ale jen pro ty, co neumějí odpouštět.

Senátor Zlatuška exkulpuje Jiřího Dienstbiera za to, že byl v letech 1958-70 členem KSČ. „V té době tam vstupoval každý. Lidé si myslili, že je komunismus ochrání před novým nacismem.“ Pan senátor byl v té době batole a vypovídací hodnota tohoto soudu zjevně obráží jeho tehdejší zkušenost. Já tehdy (1957-62) studoval shodou okolností na stejné škole jako Dienstbier (FF UK) a místopřísežně prohlašuji, že to vůbec není pravda. Do KSČ tehdy vstupovali jen vyslovení kariéristé a ve zcela výjimečných případech tam občas někdo vlezl z blbosti. Neexistoval ani masový příliv do „strany“ a na druhou stranu nás nikdo do „strany“ vstupovat nenutil.

Středa 29. srpna: Česká televize (totiž dokumentarista Sedláček) točí film o Miloši Zemanovi. Zeman jej považuje za svůj nekrolog – pokud má na mysli politický nekrolog, má pravdu, nyní už je nefalšovaná politická mrtvola. Může ho hřát jen vědomí, že jako včelička svou politickou smrt definitivně stvrdil tím, že na rozloučenou zasadil svému rivalu Paroubkovi citelné žihadlo do zadnice: dnešní vládní koalice vděčí za svou existenci (také) jemu. Sedláček prý v podkladu k filmu napsal mj., že Zeman dokázal navzdory všeobecnému posměchu urazit cestu za vlastní myšlenkou až do premiérské pracovny. To je málo, je třeba ještě připsat, že navíc dokázal v té pracovně navzdory všeobecnému posměchu čtyři roky setrvat. Také prý má jít o portrét muže, který se dostal až na vrchol a dokázal dobrovolně odejít. Pan Sedláček zřejmě po volbách 2002 odcestoval, jak je to dnes módní, do Himalájí a setrval tam až do loňského podzimu: Miloš Zeman musel odejít, protože jeho spolustraníci jej měli plné zuby a na víc bylo jisté, že by jim prohrál volby. Pak se soustavně pokoušel o comeback a mimořádně neohrabaně to zakecával. Na čelného politika, který by odešel dobrovolně, si budeme muset ještě počkat.

Prezident Sarkozy se vyjádřil poměrně tvrdě a jednoznačně k možnostem západní „íránské“ politiky, pokud Írán nepřestane usilovat o jadernou zbraň. Pak buď Írán zbraň použije, nebo ji použije Západ proti Íránu. Taky kancléřka Merkelová si v Pekingu nebrala servítky a pohovořila o tom, jaký význam přikládá demokracii a názorové svobodě v Číně. Zdá se, že nová evropská garnitura je o dost výraznější než její předchůdci, Chirac a Schröder.

Současné vedení policie ČR je prý silně znepokojeno prorůstáním politiky do její činnosti. Na řadě je nyní plukovník Kubice. To, že se nechal využít v předvolebním boji, byla ovšem velká chyba a ukazuje se, že si jí příliš nepomohl. Jiná otázka je, zda to od něho nebyl projev čirého zoufalství v situaci, kterou považoval za bezvýchodnou. A zda teď nevznikne policie slepě poslušná každé vlády, která bude zrovna u moci. Policie by měla být politicky neutrální.

Jan Jandourek píše v Mladé frontě Dnes o rozdělení Československa: „Měli jsme vlastně štěstí, že Čechy a Slováky vedli lidé, u nichž bychom náznak skutečného citu a emoce museli hledat nějakým hlubinným vrtem. Rozváděli věcně jako advokáti.“ Ve skutečnosti jiná forma politického „rozvodu“ není možná, musel by to tak dělat každý. Důležitější je, jak je možné, že to (na rozdíl od Jugoslávie) šlo. To je základní věc, a poměrně jednoduchá: šlo to proto, že existovala tisíciletá historická hranice mezi Českem a Slovenskem, a že tato hranice se s 99,5% kryla s hranicí etnickou. Měli jsme obrovskou kliku (ze stejných důvodů nebyl v podstatě žádný problém s osamostatněním Slovinska).

V LN proběhla diskuse o tom, má-li se psát o mediálně známých lidech, kteří kdysi donášeli StB, nebo ne. Argumenty těch, co říkají ano, jsou nedostatečné, argumenty těch, co jsou proti, jsou nehorázné. Zbude-li čas, k věci se vrátíme.

Čtvrtek 30. srpna: Jiří Paroubek usiluje o to, aby byl předseda ČSSD (totiž on) volen přímo už na podzim v roce 2008, a ne až na jaře 2009. Důvod je myslím nasnadě: nejde ani tak o to, že předseda bude pak mít silnější pozici, jako spíš o to, že bude velmi obtížně sesaditelný. Může se velmi snadno stát, že Paroubek se svou útočnou politikou bez zábran neuspěje a sociální demokraté zase na čas zatouží po někom trochu lidštějším, jako se jim to přihodilo na sklonku Zemanova předsedování.

Rakouský spolkový kancléř Gusenbauer se zastal svého ministra obrany a razantně zaútočil na ty, co se pokoušejí jeho vládu „zvenčí známkovat“. Zřejmě měl na mysli ministra Schwarzenberga (a kdoví koho ještě, výrok je nejasný a obsahuje dosti značnou dávku drzosti – hodnotit vládu jiného státu má každý, zavání to „nevměšováním do vnitřních záležitostí“, jak ho známe z bolševických dob. Je zjevné, že Schwarzenberg rakouskou reakci na protiraketovou základnu podcenil. Věci se týká naše dnešní glosa.

ČSSD nabízí Stanislavu Grossovi návrat do politiky (ovšem na regionální úrovni). Gross zatím není příliš nadšen. Jinak je to valstně logické a je to taky dost zásadní věc: když Čunek, tak taky Gross. Grossův problém je stejný jako ten Čunkův a navíc nebyl ani obviněn.

Pátek 31. srpna: Pánové Paroubek a Bursík se nedokázali dohodnout na prezidentské kandidatuře profesora Švejnara, který na prezidenta kandidovat nechce. Zřejmě mu to nebude nic platné. Pokud se pánové nakonec shodnou a parlament to odmává, bude prof.Švejnar odchycen, svázán do kozelce, přivezen na pražský Hrad a tam už bude Hradní stráž pečovat o to, aby se během dalších pěti let někam nevypařil. Funkce českého prezidenta je atraktivní a jeho volba má specifický kolorit.

Paní Paroubková rozhořčeně dementovala zprávy, že hodlá kandidovat do Senátu. Paní Paroulková je jediný účastník toho zvláštního dvojrozpadu manželství, co provází českou politiku od loňských voleb, který se chová normálně.

Jakási mladá novinářka obvinila poslance Tlustého, že ji pohrůžkami donutil, aby s ním čtyři roky udržovala milostný poměr. Teď už ovšem nemůže mlčet a musí s pravdou ven. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V ČSSD se rozhořel konflikt mezi předsedou Paroubkem a místopředsdou Škromachem. Ten mu vyčetl poměr se slečnou Kováčovou (nepřispívá to k jeho sociálnědemokratickému image, sociální demokrat se zjevně má s erotickým zaujetím zabývat jen dělnickou třídou) a rozmařilé oslavy pětapadesátin. Z toho Paroubek poněkud vztahovačně, jak je jeho zvykem, usoudil, že jeho místopředseda zahájil volební kampaň a drápe se na jeho předsednické křeslo. Ve skutečnosti pan Škromach jen testuje pevnost Paroubkova postavení, což je činnost racionální: přes spoustu svalnatých řečí a demonstraci třídní nenávisti k ODS a koalici při každé příležitosti se Paroubek zatím nějakými viditelnými výsledky této silové politiky vykázat nemůže. Pokud by to tak šlo ještě nějakou dobu, bude mít ve straně problém. Spor má velmi zábavný průběh: Paroubek otiskl zásadní kritiku „přítele“ Škromacha na internetových stránkách, přístupných jen členům strany, a vyzval je k „obsužděnii“ disidenta. Nějak si ale nespočítal, že disident dosud nesedí v šatlavě, ale na stranickém sekretariátu a má jako člen strany k těm stránkám taky přístup. Škromach vzápětí Paroubkovo anatéma zkopíroval a otiskl na veřejně přístupné části sociálnědemokratického serveru (toto rozdělení na utajené interní a veřejně přístupné informace je velmi zábavné, zajímalo by mne, zda má na internetových stránkách ostatních stran (s výjimkou KSČM, ale ani ti by to snad nedělali tak blbě) obdoby.

Prahu navštívil americký senátor Franks. Nejprve se pokoušel, marně, jak hrdě zdůrazňuje Právo, přesvědčit Paroubka, aby byl pro zřízení americké základny. Paroubek mu odpověděl, že jedině v tom případě, když se pro vysloví občasné v referendu, a vyčůraně dodal, že se jeho stanovisko může v příštích letech změnit, pokud se ukáže, že hrozba ze strany Íránu je skutečná. Nechává si tak otevřená zadní vrátka, komunisté mu to zatím trpí, protože pro ně je důležité, že je proti teď, a oni vědí, že žádné potom už nebude.

Rakouský ministr obrany se opět vrátil k otázce plánované protiraketové základny a prohlásil o ní, že „prostě vytváří konfliktní situaci mezi USA a Ruskem, kterou nemáme zapotřebí.“ Rakouská vláda se staví jednoznačně na stranu Ruska a vládní ÖVP nemá buď chuť, nebo sílu, nebo obojí, aby se tomu opravdu opřela. V českých novinách se objevily lehce zamindrákované narážky na to, jak jsme za Habsburků úpěli, to je hysterická a neadekvátní reakce, která nemá s podstatou problému nic společného nebo s ní souvisí úplně jinak, než si pisatelé představují. V česko-rakouských vztazích není třeba na mindrácích stavět, ale mindráky odbourávat. Naši sousedé mají bohužel v této věci taky jakési resty. K problému se ještě vrátíme.

Politické rozvržení světa se zajímavým způsobem proměnilo, aspoň v očích ruské veřejnosti. Podle jakéhosi průzkumu považují dnes Rusové za své nejbližší přátele Čínu, Bělorusko a Německo, k největším protivníkům patří tradičně USA, dále Gruzie a tři pobaltské státy (je třeba si umět vybírat opravdu silné nepřátele!) a Ukrajina. USA je třeba dát zahulit, ostatní spasit po ruském způsobu (tj. sežrat).

Václav Klaus se po jednání s americkým senátorem Franksem vyjádřil takovým způsobem, že definitivně uzrál na udělení bobříka vyčůranosti za měsíc srpen. Udělíme mu ho s malým zpožděním v prvním zářijovém čísle Událostí.