ARCHIV

Ruská píseň lásky

Našemu malému národu se zase jednou dostalo velké cti: Rusko nominovalo na prestižní funkci výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu našeho občana, expremiéra a exguvernéra ČNB Josefa Tošovského. Reálnou šanci „náš kandidát“ nejspíš nemá, ale o to teď nejde. Ruská diplomacie je zkušená a obratná a sleduje, jak to bývá, několik cílů najednou. Jednak se Rusko energicky hlásí do soutěže o tento post (čemuž je těžké se divit). Příslušníka malého a nepříliš významného státu navrhují proto, aby záměr z návrhu netrčel jako šídlo z pytle. A v druhém plánu je nepochybně jakýsi kalkul, co to provede s občany toho malého nevýznamného státu. V této souvislosti se mi maně vybavuje Suchého písnička o supovi a žluvě (autor ji tak nemyslel, vždyť vznikla skoro před půlstoletím, ale na situaci sedne; omlouvám se jemu i čtenářům za případné nepřesnosti v citaci, nemám text k ruce): “Sedla si stará žlůva na vykotlaný dub, tu začal její půvab obdivovati sup, a takto na ni mluví, zrodil se ve mně cit, tvoje oči žluví chci každopádně mít.“

Přízeň jsme si vykoledovali svým chováním: v souladu s ruským přáním odmítáme plány amerických imperialistů zřídit u nás radarovou základnu. Pan Paroubek má radost z toho, že v Kremlu už nesedí Brežněv (nýbrž Putin). Komunisté, odjakživa prodloužená ruka Kremlu, jsou stabilně třetí nejsilnější stranou. To jsou výrazné signály hniloby, na něž má sup, jak známo, nos.

Ruská aktivita proto našla příznivou ozvěnu. Tam, kde se to dalo čekat, u pana Paroubka: „Je to vynikající ocenění českého odborníka. Tato vláda by měla překonat ideologickou předpojatost k panu Tošovskému“. I tam, kde by to jeden nečekal, u Václava Havla: „Jeho nominace do této prestižní funkce je velká pocta pro českou republiku.“ (Ovšem, Klaus zaujal jiný a věcnější postoj: je třeba za všech okolností říkat opak toho, co Klaus?)

Takže: „A žlůva oči mhouří a sup hovoří dál, za nejhroznějších bouří bych jako skála stál.“ V minulosti se tomu říkalo přátelství na věčné časy a nikdy jinak. Pěkná vyhlídka.

Padne u nás ruská vstřícnost na úrodnou půdu i v široké veřejnosti? Písnička pokračuje: „A kdyby snad vichr tvá hnízda na zem smet, a ty jsi byla mrtvá, já bych tě láskou sněd.“ Což se už jednou stalo, když v roce 1948 Rusko (tehdy komunistické) spořádalo rozloženou mršinu české demokracie.

Písnička končí didakticky: „Z toho poučení plyne pro žlůvy, se supem o lásce že se nemluví.“ Doporučuji ho v této souvislosti brát smrtelně vážně.

lidovky.cz 23. srpna 2007