ARCHIV

Střední Evropa se propadá do krize

Minulý týden vzbudil u nás i v Rakousku zaslouženou pozornost rozhovor, který poskytl rakouský ministr obrany listu Die Presse. Vyjádřil se mj. i k otázce americké protiraketové základny v ČR a v Polsku. Jde prý o provokaci a o vyvolávání duchů minulosti. S problematickými státy je třeba jednat a nacházet kompromisy.

Ministrova slova jsou v první řadě namířena proti USA, ale znamenají zároveň hned dvojí problém i pro ČR. Za prvé, ministr fakticky podpořil ruské stanovisko. Ruské stanovisko však také a především znamená, že si Rusko osobuje spolurozhodovat o záležitostech obrany ČR. A za druhé, prominentní člen rakouské vlády vyjadřuje (byť nepřímo) podporu (shodou okolností socialistické) opozici v sousedním státě proti vládě tohoto státu. To je věc v česko-rakouských vztazích po roku 1989 bezprecedentní.

Česko-rakouské vztahy jsou už delší dobu na bodu mrazu: s žádným dalším sousedem na tom nejsme tak špatně. Přesto představuje iniciativa pana ministra jakési novum.

Rakousko mělo původně vážné výhrady ke způsobu, jak se české vlády vyrovnávaly s vyhnáním sudetských Němců a s Benešovými dekrety. Tyto výhrady byly docela oprávněné, nicméně v poslední době ustoupily do pozadí. Zato přetrvává problém Temelín. Rakouský postoj k jaderné energii je sice málo věcný, ale pochopitelný: je projevem mnohaleté frustrace z neutrality, opřené o shovívavost sovětského Ruska. Vratkost neutrality byla připomínána mimo jiné tím, že blízko hranic Rakouska byly se zlomyslnou zavilostí budovány jaderné elektrárny s technologií vzbuzující obavy. Temelín pokročil v době převratu natolik, že se ho česká vláda už nemohla zříci, navíc jaderná energie představuje pro ČR jakousi naději, že nemusí být, pokud jde o energetické zdroje, vydána na milost a nemilost Rusku. Konflikt je skoro neřešitelný, ale jak se ukázalo, sám o sobě nemá ještě osudovou povahu.

Problém se základnou je bohužel frontální útok na životní zájmy ČR.

Zhoršení česko-rakouských vztahů je jen součást jakéhosi středoevropského trendu. Polsko usiluje emancipovat se najednou od Ruska, Německa i od EU. Tato politika má vysloveně hysterický charakter. Česká politika je jakýmsi odvarem té polské. Různí experti a poloexperti ODS vymýšlí plány, jak společně s Polskem a USA čelit rusko-německému bloku – zatímco by mělo jít o to, odradit dosud nerozhodnuté Německo od spolupráce s Ruskem. Slovensko-maďarské vztahy jsou zatíženy menšinovým problémem, nejapná prohlášení pana Sloty, incident se zmlácenou maďarskou studentkou v Nitře i nejnovější slavnostní prezentace „Maďarské gardy“ na Budíně mluví samy za sebe. Po pádu ruského impéria bylo v osvobozených zemích spousta dobré vůle: do dneška se ji skoro všechnu podařilo prošustrovat.

Změna, která postihla Evropu rozpadem SSSR, neměla jen pozitivní důsledky. Celá doba od druhé světové války byla dobou relativní stability: Rusové harašili zbraněmi hlavně proto, aby si mohli terorem vynucovat poslušnost doma. Západ by byli napadli jen tenkrát, kdyby podcenil svou obranyschopnost a projevil velkou zbabělost. To se naštěstí nestalo. Po krachu Chruščovovy dobrodružné politiky došlo dokonce k jakési lehce nemravné tiché dohodě, že si Rusko a Západ budou řešit své konflikty v třetím světě a na jeho účet. Nynější divoká emancipační hnutí (islámský extremismus, obrozený jihoamerický marxismus) jsou možná důsledkem tohoto konsensu. Když se tento nevábný, ale relativně spolehlivý mírový systém pádem SSSR zhroutil, ukázalo se, že instituce vzniklé za jeho trvání (OSN, NATO, EU) nejsou vůbec s to čelit nové situaci. Navíc – jako důsledek dlouhého míru – trpí teď Evropa hlubokou mravní krizí.

Problém střední Evropy (a EU) je navíc v tom, že integrace nových zemí byla postavena na amorálním pokusu postavit nový pořádek na tom, že se nevyřešené problémy (především masové zločiny na civilním obyvatelstvu poražených zemí bezprostředně po druhé světové válce) zametou pod koberec. To vyvolává u „vítězů“ mindráky ze špatného svědomí, u „poražených“ ublíženost a pokusy řešit zástupné, falešné problémy poté, co ty skutečné byly vlastně tabuizovány.

Na nějaké řešení je, zdá se, už pozdě. Na všech stranách chybí ochota i politická představivost.

Lidové noviny 28. srpna 2007