Co týden dal

Čtvrtek 2. listopadu: Vracím se k dennímu komentování politických událostí.

Lobbisté s lidskou tváří. V dnešním Právu jsem si přečetl otvírák o tom, jak se na tzv. Piráty lepí lobbisté. Člověk se jen těžko brání dojmu, že kdokoli se na tuto stranu obrátí v dalších čtyřech letech (hrozně bych si přál, aby pak měli utrum), je chápán jako potenciální lobbista a bude muset před nějakým stranickým tribunálem (zasedat by v něm mohlo několik „kněžek chaosu“, aby se uplatnila genderová rovnost) dokázat svou nevinu. O všem si povedou protokol a budou ho pro jistotou předávat k přešetření příslušnému policejnímu orgánu (pokud ještě žádný takový neexistuje, předpokládám, že vznikne hned po 20. listopadu, kdy se Andrej Babiš chopí otěží státní moci). V této souvislosti mne mne pobavilo, že za lobbisty Piráti označili i aktivisty z Rekonstrukce státu, s nimiž podle vlastního vyjádření hovořili mj. o možnostech prosazování protikorupčních zákonů. Tito lobbisté jim přislíbili konzultace návrhů i vnitřních pravidel. Jak vidno, není lobbista jako lobbista. V tomto případě jde o lobbisty s lidskou tváří.

Označení aktivistů z Rekonstrukce státu za lobbisty je ovšem poněkud chudé. Jako lobbista býval v minulosti označován někdo, kdo se pokoušel politikům vlichotit a nabízel jim nejrůznější úsluhy povahy hmotné i duchovní (např. konzultace). Rekonstrukce státu ovšem, jak známo, pracuje spíše metodou biče, než metodou cukru: koukejte nám, kanci poslanečtí, podepsat naše legislativní iniciativy, nebo… Logicky by tedy mělo dojít k měření sil. Bylo by to dobře, protože by bourání demokracie bylo provázeno aspoň trochou nechtěné legrace.

Proměna Lidových novin, pokračování: na pořadu dne je Kalousek. Kdy se Miroslav Kalousek dostane na do ohniska zájmů bojové úderky Lidových novin, byla jen otázka času. Jakási entrée je právě otevřená „kauza Lidových novin“. Týká se generálního tajemníka TOP09 Pavla Severy, který se prý hodlal zaručit za finanční podporu strany do voleb bytem, kterým nemohl plně disponovat. Hrozně bych se divil, kdyby celá záležitost nebyla už nějakou dobu připravená. Jak do ní bude možné namočit předsedu strany, není zjevné (navíc pan Severa to údajně „hodlal udělat“, ne že to udělal). Pokud by to zůstalo jen v této poloze, je to směšné: je po volbách, strana dosáhla takového výsledku, jakého dosáhla, a že by to otřáslo poslaneckým mandátem jejího odstupujícího předsedy, je zatím jen těžko představitelné. Ale jistě, jsou to jen první takty útočné kompozice.

Pátek 3. listopadu: Defilé Babišových expertů. V posledních dvou třech dnech se roztrhl pytel s adepty na posty ministrů – nestranických expertů v chystané Babišově (nejspíš aspoň zpočátku menšinové) vládě. Zvláštní důraz je kladen na ty, kteří už odmítli (jiných, jako např. poslankyně Miroslavy Němcové nebo expředsedy PS Hamáčka, se pan Babiš pro jistotu ani neptal). Myslím, že to není až tak zajímavé. Pan Babiš menšinovou vládu dá dohromady a nějací „nestraničtí experti“ tam taky budou. Tahle vláda převezme mocenský aparát. Pak se nějakým způsobem (je těžké odhadnout, nakolik a jak to půjde rychle) změní, abych tak řekl, „atmosféra ve společnosti“, a na základě toho bude možné ustavit vládu „konečnou“. Pokud jde o „proměnu atmosféry“, podobu vlády a délku jejího trvání, nejsem optimista: atmosféra se dost zhorší, vláda bude funkční v tom nejhorším slova smyslu a její trvání dlouhé. Není dobré si dělat zbytečné iluze.

Právní stát podle Miloše Zemana. V televizi Barrandov se prezident Zeman nechal slyšet, že než aby připustil předčasné volby, nechá vládnout nový kabinet Andreje Babiše celé čtyři roky. Ústava mu to formálně vzato umožňuje: po dvou pokusech prezidentských a jedním na návrh předsedy Sněmovny (tam si prosadí ANO svého člověka) prezident Sněmovnu rozpustit může, ale nemusí. Tahle otevřenost byla trochu nepříjemná Andreji Babišovi, který přece jen jakési taktické ohledy na veřejnost brát musí. Miloš Zeman si zvykl, že ohledy jsou zbytečné: „Já jsem člověk, který používá Ústavu tvůrčím způsobem“. Řekl bych, že v zásadě by se Ústava měla dodržovat, ne používat. Ústava ovšem není dokonalá. Žádný zákon není dokonalý: v tom smyslu, že zákonnost je myslitelná jen tam, kde mají účastníci společenského života (na prvním místě ti na důležitých postech) dobrou vůli. Není možné napsat takovou Ústavu, takový zákon, který by byl odolný proti každému zneužití či obejití.

Tvůrčí přístup našeho prezidenta spočívá na dvou pilířích: za prvé, jsou tu „idiotské zvyklosti“: ty je třeba zapomenout. Ke všemu ostatnímu je nutné přistupovat tvůrčím způsobem. To, co vznikne, pak nebude právní stát, ale džungle.

Průnik buranství do výkonu spravedlnosti. Čímž organicky přecházím k další události dne: před Obvodním soudem pro Prahu 1 pokračuje hlavní líčení ve věci Nagyová. Na pořadu dne je údajné zneužití Vojenského zpravodajství. Obžaloba předložila další odposlechy, jimiž chce dokázat, že v době, kdy lidé z Vojenského zpravodajství začali se sledováním tehdejší manželky expremiéra Nečase, si paní Nečasová (Nagyová) nemohla být jistá svým vztahem k němu. Tato větev celého případu tzv. korupční chobotnice ovšem nemá s korupcí vůbec nic společného. Soud musí dojít k nějakému závěru. Nemohu si jen odpustit poznámku, že zveřejňování takových odposlechů, jaké byly tentokrát u soudu předloženy, má v tomto případě dosti odpornou povahu a svědčí o velkém zhrubnutí českého veřejného života. Pochopitelná snaha dobrat se spravedlnosti je provázena takovou mírou fanatismu a cynismu, že se z toho jednomu chce zvracet. Představa že výkon spravedlnosti není vázán elementární slušností, je scestný a dává tušit, že do budoucna se můžeme nadít lecčeho.

A podobně problematické je i rozhodnutí odvolacího soudu ve věci zveřejnění videa ze zatýkání paní Nečasové-Nagyové. Problém přece není v tom, jak tak akce proběhla minutu po minutě, ale v celé její koncepci: proč proběhla tak nesmyslně spektakulárním způsobem. Záznam z policejního zásahu tyhle pochybnosti nemůže odstranit a jediným výsledkem je další ponížení obžalované. A je důležité o tom mluvit a kritizovat soudní rozhodnutí i proto, že se kdykoli může týkat kohokoli dalšího, kohokoli z nás. Když se to zaběhne, může se to stát vám nebo mně.

Přežije ČSSD rok 2018? ČSSD utrpěla strašlivý volební debakl. Když se něco takového nějaké straně stane, začne se zpravidla její vedení chovat nepříčetně. A tak současné vedení ČSSD přišlo s výstředním nápadem, že stranický sjezd bude až za půl roku. A statutární místopředseda Chovanec navrhl, aby předseda strany byl volen přímou volbou (nejlepší nápad, jak zvýšit rozvrat v již destabilizovaném politickém tělese), přičemž kandidovat by mohli i nestraníci nebo čerství členové strany (je to jakési přiznání: my staří už na to nemáme, potřebujeme spasitele zvenčí). Naštěstí nakonec zvítězila racionalita: sjezd bude už 18. února, přímá volba nebude a kandidovat budou jen členové strany. Přímá demokracie není lék na politickou krizi, znamenala by její prohloubení. Co se sebou ovšem v této situaci ČSSD provede, je ve hvězdách. ČSSD si v minulosti dokázala postavit do čela zcela neuvěřitelné lidi (Miloš Zeman, Jiří Paroubek), nakonec se jich však dokázala zbavit: bohužel až poté, co natropili spoustu škody. Vypořádala se i s pokusem o vnitrostranický puč inspirovaný z Lán po Pyrrhově volebním vítězství v roce 2013. Třeba se jí to povede i tentokrát. Zdá se, že jednu překážku už překonala.

Drobný miliardář má problém. Drobný miliardář Hlavatý, senátor za ANO, chtěl udělat pro hnutí, za něž kandidoval, a pro jeho generálního ředitele dobrý skutek. A nechal se napsat na osmnácté místo kandidátky do PS. Protože je ve svém regionu populární (Liberecko je zřejmě chudý kraj), poskočil díky preferencím na místo druhé a byl zvolen. Jenže si nějak nespočítal, že v takovém případě automaticky přichází o mandát senátora. Nemůže si tedy , jak mylně předpokládal, vybírat ne jedné straně mezi parádní sinekurou, kterou je možno konec konců vykonávat i s jiným společenským angažmá a kdekdo to taky dělá, a na druhé straně mezi úmornou a navíc všemi opovrhovanou každodenní drobnou prací ve Sněmovně. Kdyby se teď poslaneckého mandátu vzdal, nebude mít nic. Nezbývá mu tedy, než se přihlásit do doplňovacích voleb na senátorský mandát, o který právě přišel. A to ještě není všechno: náklady na volební kampaň by měli zaplatit ti, kteří ho zvolili(!). Bylo to od nich totiž nezodpovědné, on poslancem být nechtěl, snažil se hnutí jen z nevolitelného místa pomoci. Kdyby ovšem nebyl v senátorské volbě zvolen, ponechá si poslanecký mandát, aby zase nebyl až tak moc škodný.

Je vidět, že pan Hlavatý má obchodního ducha.

Ctnost nalézat dohody. král českých komentátorských nechumelistů Petr Honzejk pranýřuje v pátečních Hospodářských novinách ty, co chtějí narážet hlavou do zdi nebo vymýšlet ústavní divočiny. „Ctností je schopnost nalézat dohody. K tomu jsou nutné ústupky na obou stranách. Kéž to oběma stranám vbrzku dojde.“ Především není jasné, kdo jsou tady „obě strany“. Vypadá to, že po volbách je tu jen jedna, Andrej Babiš. A za druhé: případ, kdy to „oběma stranám vbrzku došlo“ byl např. taky Mnichov 1938. Nechci pana Babiše srovnávat s Hitlerem, jen upozornit, že schopnost nalézat dohody nemusí být vždycky a za všech okolností ctností. Politik taky nemusí být nutně zároveň ministrem. Politik může být dokonce i v opozici. To není ponížení. To, že někde není opozice, znamená, že tam taky není demokracie.

Sobota – neděle 4.-5. listopadu: Měl se nechat zvolit přímo do vlády. „Po čtyřech letech v opozici mohu s plnou odpovědností říct, že pokud nejste součástí vlády, neprosadíte v programu nic“, prohlásil v rozhovoru pro sobotní Právo Tonio Okamura. Pak Okamura se zjevně spletl, neměl ve volbách kandidovat do Poslanecké sněmovny, ale přímo do vlády. Problém je, že to zatím nejde. Zaráží mne, jak spontánně pohrdají představitelé Nových pořádků parlamentní demokracií a opozicí. Přímo do vládní koalice se kandidovalo za totáče: za tím účelem se voličům předkládala jen jedna jediná kandidátka, aby je to zbytečně nepletlo. Vzhledem k tomu, že takových, jako je pan Okamura, už máme v PS ústavní většinu, brzy se dopracujeme k této dokonalosti. V marx-leninské dialektice se tomu říkalo „vývoj po spirále“: dojdeme k něčemu podobnému, co už tu bylo, ale na vyšší úrovni. V tomto případě k bolševismu.

Potáhne Tomio Okamura na Hrad?> Tomio Okamura navíc drží trochu pod krkem i Miloše Zemana. Nechává ho v napětí, zde bude kandidovat na prezidenta, nebo ne. Pokud bude chtít, stačí, aby mu kandidaturu podepsalo aspoň 20 jeho poslanců (dva zbývající, pokud budou chtít, mohou absentovat). Ve výše zmíněném rozhovoru Právu řekl: „My v SPD jsme se domluvili, že se do 7. listopadu vyjádříme k prezidentské volbě. Vyjádříme se k věcem, které jsou k tomu termínu aktuální. Šestého jsem pozván na oběd do Lán a pan prezident má jistě promyšlenou agendu, o které bych chtěl hovořit. Prioritou je pro nás politický program a byla by pro nás mimořádně závažná situace, kdyby se 6. listopadu ukázalo, že zde není kandidát, který by podporoval náš politický program.“ Miloš Zeman má tedy do zítřka čas, aby podpořil program SPD, jinak bude zle. Pan Okamura by mu mohl cca 10% voličů sebrat.

Jiří Čunek by rád úkoloval policii. Tamtéž se hlava vnitřní opozice v KDU-ČSL Jiří Čunek naváží do policie ČR: „jen bláznivý policista by o vydání (pp. Babiše a Faltýnka, bd) žádal přede volbami, když ví, že po volbách bude muset žádat znovu.“ S poukazem na to, že „některé politické síly … měly na podání žádosti o vydání Babiše před volbami vliv“. O tom, kdy podají žádost o vydání, rozhodují policisté v průběhu vyšetřování podle vlastního uvážení. Nikdo, zejména žádný politik, a tedy ani Jiří Čunek, se do toho nemá co plést.

Lukáš Jelínek nabádá ke „spolupráci“ s Babišem. A tamtéž Lukáš Jelínek nabádá poslance ke „spolupráci“ s Babišem. Kritizuje prezidenta Zemana, a aby to bylo vyvážené, zároveň i Miroslava Kalouska za návrh na zablokování Sněmovny. „Zatímco alfasamci vedou válku nervů, slušní politici, kteří si přejí, aby Sněmovna začala pracovat a potom vznikla i nějaká běžná vláda držící se zákonných mantinelů, jsou jejich rukojmími. A voliči jakbysmet.“ Argumentování „zájmem vlasti“ při vytváření nové vlády zní už nějaký čas z pravdoláskařských médií (např. opakovaně – i dnes - Z Aktuálně.cz). Vzniká mediální fronta „dobře smýšlejících“ a politici, kteří z dobrých důvodů nechtějí s Novými pořádky „spolupracovat“, to budou mít těžké.

Topolánek for president? A konečně nedělní zpráva dne: Mirek Topolánek se rozhodl, že bude kandidovat na post prezidenta ČR. Musí však ještě sehnat podpisy deseti senátorů, a to do úterka. V úterý chce držet tiskovkou konferenci. Mirek Topolánek je, jak se zdá, jediný profesní politik, který na tu funkci nakonec bude kandidovat. To je v pořádku, prezident má být politik. Má taky mít podporu politických stran. Dovedu si taky představit, že bych ho mohl v prvním a případně i v druhém kole volit (jen ještě zajímá mne jeho program, pokud jde o výkon prezidentské funkce). Taky si dovedu představit, že by dokázal čelit tandemu Babiš – Zeman. Dá se mu vytknout leccos, ale sotva to, že by byl srab. Nedovedu si zatím představit jen jedno: že by mohl prezidentskou volbu vyhrát. Je pro všechny své protivníky hrozně snadný terč.

Michal Horáček řekl Novinkám.cz, že si víc váží těch, kteří „sesbírali podpisy svých spoluobčanů". Proč, obojí je v souladu se zákonem, naše demokracie je ze své podstaty zastupitelská a změna způsobu voly prezidenta se už prokázala být stejně problematická jako volba přímá. Ne-li více. K tématu se ještě vrátím, až bude známo víc.

Pondělí 6. listopadu: Na pořadu je volba prezidenta. Registrace prezidentských kandidátů se uzavírá. Dnes byly na pořadu dne dvě události: za prvé, Miloši Zemanovi se nepochybně trochu ulevilo, protože Tomio Okamura po přijetí v Lánech oznámil, že on kandidovat nehodlá. Byl by nejspíš Zemanovi odebral nějaké hlasy, asi ne moc.

Druhá, zásadnější věc je kandidatura Mirka Topolánka. Tomu se podařilo sehnat potřebnou podporu deseti senátorů, a jak předem ohlásil, nejen z ODS. Pan Topolánek je pojímán jako představitel Starých pořádků, bohužel se vším všudy. Andrej Babiš ho prohlásil za „nejzkorumpovanějšího ze všech dosavadních českých premiérů“. Topolánkovy kurzy u sázkařů ovšem výrazně poskočily, je teď na třetím místě. Svůj vstup do arény si dobře načasoval.

Problém prezidentské volby souvisí s tím, jak je u nás funkce definována – nejen v Ústavě, ale i v tom, jak ji chápe veřejnost. Zavedení přímé volby velmi podpořilo pojetí „imperátor a spasitel“. Definice „spasitel“ je ošemetná, od Václava Havla se zakořenila představa „spasitel ve věcech morálky“ (tedy poměrně neškodná varianta). Další možnost v rámci tohoto pojetí je „ten, co zachrání demokracii“. Ve skutečnosti nebude mít tuto možnost, může nanejvýš házet nejrůznějším bořitelům demokracie, ve kterých je tu habaděj, klacky pod nohy (pokud se mu bude chtít). Pro střízlivější, civilnější podobu (formální reprezentant státu a tam, kde je to třeba, moderátor politických sporů) bude poměrně velmi malý prostor. Pokud jde o pana Topolánka, je to zkušený profesní politik bez omračujících ambicí (velká přednost!) a člověk, který politikou nepohrdá. Role, jež by ho v případě úspěchu čekala, je ovšem skoro nezvládnutelná, zachraňování demokracie by se nemohl vyhnout, pouhá údržbářská práce při jejím bourání by určitě nestačila. A pokorně se vyznávám, že v době, kdy vykonával funkci premiéra, mi často připadal výrazný a svérázný až moc: přál jsem mu, co mi taky zbývalo, když jeho protivníkem byl strašlivý Jiří Paroubek. Jako politický komentátor jsem se ovšem každý den probouzel lehce zpocený hrůzou z toho, co zase provede.

Problém dnes ovšem není v první řadě v Mirkovi Topolánkovi. Problém je v tom, že prezidentská funkce je u nás pojata tak, že vhodného představitele pro její výkon nelze ani vybrat, ani zvolit.

Problém ČSSD, problém TOP09. Tedy problém dvou z hlediska volebního výsledku málo úspěšných stran. Bylo by především třeba vzít v úvahu, že výrazně neúspěšnější byla ČSSD: propadla se na dnešní pozici z postu nejsilnější vládní strany a její pád byl veliký. TOP09 je na tom relativně lépe, z opoziční strany střední velikosti se změnila ve slabou opoziční stranu. Bylo to opravdu proto, že se příliš věnovala Andreji Babišovi, jak o ní (a taky o ČSSD) tvrdí v babišovských a pravdoláskařských médiích? Nebo spíš v tom, že se pozornost, věnovaná Andreji Babišovi, odehrávala příliš v rámci lehce kýčovitého babišovského „boje proti korupci“ a ne dost výrazně jako obrana demokracie před nedemokratickou představou „Nových pořádků“? To ovšem platí o ČSSD dvojnásob. Od loňského podzimu bojují s Andrejem Babišem jako s dalším představitelem staré známé „zrádné pravice“. Nezabralo to ani trochu.

Je otázka, co se sebou obě strany dokážou provést. ČSSD nakonec nezbylo než přeložit sjezd z původně plánovaného dubna na únor. Má to údajně být sjezd volební a má trvat nanejvýš jeden den. Přitom by se z logiky věci měla do čela dostat nějaká zcela nová garnitura. TOP09 se hned po volbách přihlásil jako nová garnitura europoslanec Jiří Pospíšil až doteď bez politického nagažmá. V záloze mají dalšího europoslance Luďka Niedermayera a ničím politicky výrazným neposkvrněného Tomáše Czernina. Posun z polohy politicky praktické (kterou zvládal Miroslav Kalousek) do uhlazené salonní polohy může být pro stranu poslední hřebíček do rakve. V ČSSD je zjevně nevyhnutelně nutné, aby se dosavadní reprezentace nějak výrazněji stáhla do pozadí, ale žádná jiná tam není.

S českou demokracií to nevypadá moc valně.

Úterý 7. listopadu: letos uběhlo sto let od bolševického převratu v Rusku. Píše se o tom u nás skoro všude, velkou pozornost tématu věnují noviny Obmyšleného (hlavně Lidové noviny). Je to logické: stalo se to dávno, dnes už to nikoho nepálí. K „VŘSR“ se už nehlásí ani v Rusku. VŘSR podobně jako všeobecné proklínání „komunismu“ vlastně slouží – hlavně dnes a u nás - k tomu, aby už nezbyl čas a místo na jiné, důležitější, nebezpečnější věci, které nás ohrožují zrovna teď.

Ohlášené kandidatuře Mirka Topolánka se budu věnovat zvlášť. Ostatních událostí je pramálo, proto jen dvě poznámky:

Kdo je podle ČSSD opozice? Na tiskovce po dnešním jednání poslaneckého klubu ČSSD požádal předseda Jan Chvojka jeho jménem Radka Vondráčka, který se uchází o post předsedy PS, aby odpověděl, jak hodlá naložit s případným třetím pokusem o jmenování nového prezidenta. Poslancům ČSSD jde o to, že opětovné jmenování člověka, který už dvakrát neuspěl (tj. Andreje Babiše), nemá žádnou logiku. To je sice úplně pravda; problém je jen, že se to ještě nestalo, a hlavně, je to založeno na optimistickém předpokladu, že vláda sestavená Andrejem Babišem dvakrát po sobě nedostane důvěru. Nějak moc tomu nevěřím. A dále: slušná a demokraticky orientovaná strana by neměla pana Vondráčka volit bez ohledu na to, zda je teď odhodlán navrhnout prezidentovi tehdy, až k tomu případně dostane příležitost, aby po třetí pověřil pana Babiše sestavením vlády. Zatímco blokovat donekonečna zasedání ustavující sněmovny je jednak neproveditelné a jednak pro veřejnost málo srozumitelné a atraktivní, volit někoho jiného než pana Vondráčka je svaté právo každého poslance. Což platí samozřejmě i tehdy, když je velmi pravděpodobné, že pan Vondráček tak jako tak zvolen bude.

A bylo by to srozumitelné a legitimní i z jiného důvodu. Pan Chvojka totiž na tiskovce ještě hovořil o absolutní moci hnutí ANO a o kabinetu bez kontroly. „Sociální demokraté proto prosazují, aby byly pod kontrolou opozice stálé sněmovní komise pro dohled nad tajnými službami, Generální inspekcí bezpečnostních sborů, Národním bezpečnostním úřadem a Finančním analytickým úřadem.“ ČSSD o tom chce s dalšími sněmovními stranami jednat. Jenže k absolutní moci ANO bude patřit i prestižní funkce předsedy PS, třetí nejvyšší ústavní funkce v našem politickém systému. Není nutné, aby se ČSSD svými hlasy podílela na jeho zvolení. A pak: co je to vlastně „opozice“? Je opozice KSČM? Je opozice SPD? Jsou opozice „Piráti“? Vždyť se to ještě ani přesně neví! Tak jako musí vzniknout vláda, musí teprve vzniknout i opozice. Měla by vzniknout demokratická a akceschopná opozice. A taková opozice vzniká tím, že něco společně dělá. Chce k ní ČSSD vůbec taky patřit?

Opozice, Piráti, komunisté. Zatím se o organizování opozice v PS pokoušejí tzv. Piráti. Ti v pondělí vyzvali strany vyjma ANO ke společnému jednání o obsazení mandátového a imunitního výboru Sněmovny. Má jít o jakýsi „kulatý stůl“, na němž se snad mohou projednat i jiné personální záležitosti související s obsazováním funkcí ve Sněmovně. Pozvání hned odmítly KSČM, ČSSD a KDU-ČSL, SPD má o jeho smyslu pochybnosti. A sami „Piráti“ dali už před pár dny několikrát jasně najevo, že při volbě předsedy Sněmovny budou hlasovat pro Vondráčka.

Další iniciativní krok učinil předseda KSČM Vojtěch Filip. Při setkání s prezidentem Zemanem prezidentovi sdělil, že jeho strana může Babišovu menšinovou vládu podpořit, pokud ta bude mít v programu zákon o obecném referendu, čtyřletý program trvalého zvyšování minimální mzdy a ochranu přírodního bohatství ČR tak, že např. vodní zdroje přejdou do vlastnictví státu, krajů a obcí.

Tak se pomalu a potichu vytváří vykutálená „opozice“ ve vznikajícím Babišistánu. ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP09 a STAN, jak se zdá, na žádnou vlastní, společnou iniciativu nedosáhnou. Nemají zjevně nic společného (pokus o „sjednocování pravice“ za žádnou takovou iniciativu považovat nelze, to už tu bylo mnohokrát a ani jednou se to nepovedlo).

Středa 8. listopadu: Některé věci se tutlají. Andrej Babiš poskytl rozhovor Právu. Chlubí se v něm, které posty ve vládě se mu už podařilo obsadit. To by snad pro něho neměl být až takový problém, má ve svém konglomerátu lidí habaděj. Mezi „obsazenými“ rezorty není zatím Ministerstvo vnitra. To si asi nejspíš nechává jako překvapení nakonec. Přitom o Ministerstvo vnitra jde v celém převzetí moci (a to, k čemu teď dojde, bude převzetí moci) až na prvním místě.

Také předseda KSČM Filip se po setkání se Zemanem zapomněl pochlubit tím, že mezi sedmi podmínkami pro toleranci Babišovy vlády ze strany KSČM je i dodatečné zdanění církevních restitucí. Nebo tu věc řadí mezi ty, o nichž lze, jak řekl, ještě jednat? Dost bych se divil. Místopředseda Dolejš, „komunista s lidskou tváří“ (aspoň se tak prezentuje a ve volbách do PS v Praze překvapivě uspěl) všechny Filipovy podmínky zbagatelizoval: „Je to jen v rovině návrhů. Neprojednal to žádný orgán strany ani poslanecký klub.“ A jedná se prý jen o náměty k jednání, nikoli o podmínky. Zdá se, že KSČM už není úplně sjednocená.

Rozdělení moci. Pozoruhodná je rovněž domluva o tom, že předsednictví Bezpečnostního výboru PS připadne Okamurovcům. Andrej Babiš si zjevně buduje pozici, z níž by mohl na strany, u nichž stojí o to, aby dělaly jeho vládě štafáž (ODS, lidovci, ČSSD) nějak účinně tlačit. Přitom mu bude pan Okamura (nebo někdo podobný) v čele Bezpečnostního výboru sloužit jako alibi pro nějaká brutálnější opatření: „tolik jsme se snažili, ale to víte, demokracie, jsme pod tlakem“. (Něco podobného říkal kdysi někomu diskrétně Klement Gottwald poté, co oběsili generála Píku. Příměr je samozřejmě velmi volný, kdo ví, co se u nás bude dít teď). ODS má prý dostat výbor pro obranu, ten je ovšem z mocenského hlediska úplně na kočku. Jde o vnitřní politiku, na to, abychom s někým válčili, hned tak mít nebudeme.

Vedoucí silou opozice se stávají Piráti. Zdá se, že opoziční strany potichu přistupují na to, aby je dirigovalo tak obskurní a zcela nedůvěryhodné uskupení, jako je Pirátská strana. O zastoupení v parlamentních výborech s nimi jedná ODS, TOP09 i STAN. Iniciativa vzešla přitom od Pirátů. Je to zbytečné kapitulantství. Pokud by se vytvořila demokratická opozice (ODS, ČSSD, KDU-ČSL, TOP09 a STAN), dostanou se pod tlak naopak tzv. Piráti a budou se muset rozhodnout. Předpokládám, že rozhodování by pak proběhlo stejným způsobem, jako v letech 1990-92 ve FS ČSFR v HSD-SMS nebo po roce 2010 ve Věcech veřejných. Zejména případ poslaneckého klubu HSD-SMS je inspirativní: slušní lidé dostali šanci a využili ji: klub se ovšem rozpadl.

Pokud ovšem vývoj bude probíhat pod vedením Pirátů, bude to znamenat konečný zánik demokratické opozice v ČR.

Čtvrtek 9. listopadu: ČSSD: problémy s obrodou. Zdá se, že ČSSD vyvodila z volebního debaklu zcela jednoznačný závěr: je třeba do vedení sehnat nějaké úplně jiné lidi. Nějaké, co tu ještě nebyli. Původní nápad statutárního místopředsedy Chovance, aby se to byli případně i nestraníci (pokud se mezi členy ČSSD už žádní zcela neznámí nenajdou) byl sice nakonec zavržen: když se někdo chce např. předsedou strany stát, musí do ní napřed vstoupit (a nikoli naopak). Chtějí však aspoň zrušit ve stanovách podmínku, že člověk, který do vedení kandiduje, musí být ve straně přinejmenším čtyři roky. Všichni aspoň trochu neznámí členové ČSSD ji totiž nesplňují.

A tak v současné situaci dokonce i někdejší jihočeský hejtman Zimola, který už několikrát proslul, nejprve tím, že se účastnil tzv. lánského puče (tato technika dostat se do vedení strany byla v ČSSD nakonec poměrně jednoznačně zavržena), a poté účastí na svérázném nákupu nemovitostí na Lipně, nakonec usoudil, že aby mohl kandidovat, musí se napřed znovu neznámým stát. Obávám se, že v jeho případě to bude na dosti dlouhé lokty. Do únorového chystaného sjezdu se to už nejspíš nestihne.

Nyní to vypadá, že předsedou by mohl být několikanásobný vysočinský hejtman Běhounek. Bohužel však není dosud členem strany, a tento handicap byl, jak už řečeno, nakonec přece jen uznán jako jakási překážka při volbě do jejího čela. Proto bude nejspíš zvolen tento postup: za prvé, pan Běhounek do ČSSD vstoupí. Za druhé: následně se svolá sjezd strany, který se usnese, že ze stanov bude vyškrtnuta podmínka o čtyřletém povinném členství. Za třetí, poté se sjezd přeruší, aby ministerstvo vnitra mohlo změnu stanov úředně zaregistrovat. Předpokládá se, že to potrvá asi čtrnáct dnů. A za čtvrté, až se tak stane, může sjezd pokračovat a pana Běhounka zvolit.

Není to ale nadměrný optimismus? V únoru příštího roku už bude určitě nový ministr vnitra, ať už s důvěrou nebo bez důvěry, a za nových podmínek bude třeba registrace změny ve stanovách ČSSD trvat nikoli čtrnáct dní, nýbrž čtrnáct let. Takže vzniká otázka: nebylo by ta těchto okolností praktičtější neshánět do současné strany nové, dosud neznámé lidi, ale založit stranu novou, jinou, dosud neznámou? Proč by podmínka neznámosti měla platit jen pro vedení, a ne demokraticky úplně pro všechny?

Věc: Urážka prezidenta republiky. Brněnský radní Bártík napsal tento týden na sociálních sítích, že prezident Zeman má prý rakovinu a zbývají mu tři až sedm měsíců života. O diagnóze údajně ví a léčbu měl odmítnout.

Zprávu vzápětí popřel Zemanův ošetřující lékař Miloslav Kalaš z pražské nemocnice Na Homolce. Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček pak rovněž na sociálních sítích sdělil, že prezidentův právní zástupce podal na radního trestní oznámení pro podezření z trestného činu pomluvy a žalobu na ochranu osobnosti. Prezident prý od radního požaduje odškodné ve výši pěti milionů Kč.

Co bude teď ubohý radní dělat? Vydá dementi, např.: rozhodně není pravda, že prezident Zeman má rakovinu?

Lidská práva všude ve světě se upevňují. V rámci hnutí Me too se revoluční reforma společnosti přesunula z roviny korupce do roviny sexuálního obtěžování. Ve Spojených státech je pronásledován prasák, který sáhl své kolegyni na koleno a setřel tak, jak praví Josef Švejk, pel jejího panenství. Upravuje se i zákonodárství, aby vyhovovalo novým podmínkám. Spolkový ústavní soud v Karlsruhe naopak vyhověl žalobě jakési dámy, tedy pardon, osoby, která není spokojena s tím, že je žena, ale zároveň nechce být ani muž: nyní může být zaregistrována jako osoba třetího pohlaví. Tím se mj. přizpůsobí realita gramatice, která aspoň v němčině a mnoha dalších indoevropských jazycích má tři rody: maskulinum, femininum a neutrum. Jakýsi problém budou v Evropě např. Francouzi, a hlavně pak Maďaři, Finové a Estonci, kteří dosud mluví ugrofinským jazykem, v němž se rod jednoduše gramaticky vyjádřit nedá. Hle, další oblast pro revoluční reformu.

Upřímně řečeno, dovedu docela dobře pochopit, když pán, který chlípně sáhne dámě na koleno, dostane hned na místě a bez okolků facku. Nedovedu jen pochopit, když se místo toho koná revoluční hnutí. Panama Papers hadr.

Vymknuta z kloubů doba šílí.

Pátek 10. listopadu: „Piráti“ mají problém s Babišem. Předseda Pirátské strany Bartoš si na facebooku stěžuje, že je jeho strana vystavena „řízenému nátlaku“, pokud jde o její vztahy s Babišovým megahnutím. Chodí jim maily a esemseky, „ačkoli na svém postoji nic nezměnili“. “Ačkoli se opět reálně nic nemění, jakmile nejsi „vstřícný“ k ANO (což neznamená to, že bys byl „vstřícný“ ke komukoli jinému), spustí se vlna „vážně míněných emailů“ o zklamání, zradě, dobrém vychování, paktování se s ODS či TOP09…“. Pan Bartoš se prý domnívá (tvrdí to aspoň v Právu), že „maily nepíšou „lidé z ulice“, ale spíš z kanceláře hnutí ANO. A podle pana Mitrofanova tamtéž měl předseda poslaneckého klub u strany Michálek varovat, že v Česku se připravuje gigantická síť nepředvídaných rozměrů, která bude kontrolovat tento stát a jejíž nitky se soustřeďují v Babišových rukou. To na to přišel brzy.

Pirátům je teď tak nějak nemilé, že by je poté, co svou nestydatou kampaní dezorientovali řadu voličů, mohl někdo dávat dohromady s blokem ANO, SPD, KSČM. „Pokud tu existuje nějaký blok, kdy ANO má jistou podporu (KSČM a SPD), tak my jsme v povolební kampani řekli, že to nejsou naši partneři… budeme se o tom bavit, budeme o tom na klubu hlasovat. Je to věc, která se musí znovu probrat. Nepatříme k SPD, KSČM a ANO,“ říká pan Bartoš. Ale ano, holoubkové, patříte. A to i v tom případě, pokud jste se tam dostali (aspoň částečně) z blbosti. Patříte tam už tím, jak jste se spolupodepsali na výsledku voleb. Jste strana „Nových pořádků“. Svými hloupými řečmi jste se ve volbách upsali čertu a čert vám teď posílá esemesky a maily, v nichž na vás požaduje vaši duši. Příjemnou zábavu, kněžky a kněží chaosu.

Církevní restituce znovu jako klacek.Andrej Babiš dal najevo v Lidových novinách, jejichž je Obmyšleným, že se pokusí zdanit dosud nevyplacené náhrady církvím za nevydaný majetek. Požadavek na něho vznesli (prý) komunisté jako podmínku tolerance jeho budoucí vlády. Se zdaněním souhlasí i SPD. Požadavek má tedy v nynější PS podporu minimálně 115 hlasů. Bylo by to možná na trochu delší lokty (není vyloučeno, že Senát by ještě pořád Sněmovnu přehlasoval), ale sněmovní většina je silná a nakonec by to prošlo. Je to docela šikovně rozehrané: Zeman má teď na demokratické strany (tedy na ODS, ČSSD je to fuk, KDU-ČSL je příliš slabá a TOP09 s ním do koalice nepůjde) jakýsi instrument k nátlaku: hybaj se mnou do koalice, nebo… A muže si to dovolit: veřejnosti zdanění církevních restitucí vadit nebude, naopak.

Takže: nikdo si toho ani nevšimne, ale krůček za krůčkem, a nakonec nám toho z polistopadových změn až tak moc nezbude.

A teď něco „pro ty voly na Západě“? Spisovatel Jan Hanč ve svých Událostech (ty své jsem pojmenoval podle něho) vypráví příhodu, jak ho kdysi v padesátých letech v zaměstnání nutili k vystoupení z církve (českobratrské evangelické). On poněkud pokrytecky argumentoval odkazem na významné společenské postavení Josefa Plojhara y Josefa L. Hromádky (dva čelní křesťanští kolaboranti s komunisty) v bolševickém establishmentu, načež přísedící komise na něho bez obalu vybafl: prosím vás, to je přece jen pro ty voly na Západě!

Podobně se pan Babiš, poté co mluvil k voličům silným a energickým hláskem o neřestech EU, o potřebě zamávat s imigranty atp., sešel v Praze s předsedou liberální frakce Evropského parlamentu Verhofstadtem a ujistil ho mj., že projekt EU je podle něho skvělý. V podobném duchu se nesl i rozhovor pro americkou CNN. To, co říkal předtím, tam pořádně uhladil a žehlil. Jsem moc zvědavý na výsledek: zabere toto dvojí vyjadřování (něco jiného doma, něco jiného venku) na „ty voly na Západě“? A pokud ano, na jak dlouho?

Sobota – neděle 11. – 12. listopadu: Kdo co luxuje. „Andrej Babiš luxuje levici“, řekl statutární místopředseda ČSSD v sobotu deníku Právo. Jistě, to se stalo v těchto volbách. V těch předchozích vyluxoval pravici, přičemž příležitost mu k tomu poskytla ČSSD tím, že se podílela na rozpoutání Protikorupční revoluce, která se jí vymkla z rukou. Takže teď je vyluxována levice i pravice. To znamená, že je vyluxována demokracie. Hezký úspěch.

Chtějí prý zachovat kontrolní funkci Sněmovny. Na Pirátskou stranu zjevně smršť mailů a esemesek, o níž jejich předseda naznačuje, že možná vznikly v kanceláři hnutí ANO (viz náš včerejší záznam v této rubrice), nakonec přece jen zapůsobila. Poslanecký klub se o víkendu usnesl, že „nehodlá měnit své rozhodnutí, že vedení Poslanecké sněmovny má být obsazeno podle výsledků voleb“. Přeloženo z pirátštiny do češtiny to znamená, že přece jen podpoří pana Vondráčka do funkce předsedy PS. „Konstatují“ přitom, „že v případě hypotetického třetího pokusu o sestavení vlády lze předsedu PSP kdykoli odvolat.“ Takové odvolání bude ovšem daleko účelovější, než kdyby ho nezvolili teď: nejdřív ho zvolí, ačkoli bylo předem jasné, že mu tím svěřují případné třetí nominování prezidenta (přesněji řečeno, nominaci navrhne prezidentovi, který ovšem v tomto případě podle Ústavy musí poslechnout). A pak, když je to už na spadnutí, ho jen a jen z toho důvodu odvolají. Je pravda, že Pirátům by se určitě nepovedlo volbě zabránit. Nehlasovat pro pana Vondráčka by byl čistě jen akt jakési hygieny. Jenže piráti jsou, jak to známe z dobrodružné literatury, s hygienou obvykle na štíru.

Jako náhradu za nezvolení pana Vondráčka navrhují, aby předsedové výborů nebyli z ANO, protože ANO obsadí v menšinové vládě všechna ministerstva. To, že veledůležitý bezpečnostní výbor připadne Okamurovcům, panu Bartošovi a spol. vůbec nevadí.

Tak vypadá strana, jejíž poslanci v té samé tiskové zprávě, v níž polohlasem oznámili, že pana Vondráčka přece jen nakonec volit budou, volají pateticky: „Chceme být hlídací psi“.

Je příliš sám sebou. Konference městské organizace ČSSD v brně vyloučila ze strany šéfredaktora deníku Referendum Jakuba Patočku. Důvodem podle ČTK bylo, že se podílel na organizaci referenda o tom, kde má být v Brně Hlavní nádraží, a že kritizoval stanoviska sociální demokracie v této věci. Ježíši Kriste! Pro Patočkovo vyloučení hlasovalo 101 účastníků konference, proti jich bylo 13. Bývalý primátor Onderka, jehož hvězda dnes v ČSSD stoupá, k tomu prohlásil: „Byl a stále je občanským aktivistou, nikoli politikem. Je představitelem ´sebe sama´ a straně škodil.“ Je pozoruhodné, že v ČSSD (tedy aspoň v Brně a teď) mají na členy podobné nároky, jaké měla na své členstvo kdysi KSČ. Pro novináře je ohodnocení „je představitelem sebe sama“ bezpodmínečná chvála. Pro brněnské sociální demokraty je to důvod k výkopu ze strany. Tedy abych byl spravedlivý, pro všechny ne. Premiér Sobotka k tomu na twitteru napsal: „pokud tahle politika bolševické netolerance v sociální demokracii zvítězí, stane se z ní nevolitelná sekta“. Bohužel, normalita je v současné době v ČSSD na ústupu.

Osobnosti už zase útočí. senátor Láska, známý bojovník proti korupci, se nyní ještě navíc vydal do boje proti Andreji Babišovi. Dospěl totiž k závěru, že pan Babiš chce absolutisticky uchopit moc. Neotřelý názor, jak na to teď, najednou, přišel? Aby tomu zabránil, hodlá založit hnutí s názvem Senátor 21. Jeho členové by se vyznačovali tím, že by byli osobnostmi a postupně by se nechali navolit do Senátu (zatím je tam jen jedna, pan Láska; bude mezi novými osobnostmi nějaký pan Pravda? Pak už by to nemělo chybu). Než se všechny osobnosti do Senátu dostanou, bude to nějakou dobu trvat. Pak se ale armáda osobností vrhne na Andreje Babiše a budou z něj chlupy lítat.

Pondělí 13. listopadu: Jak to bylo při hlasování o církevních restitucích? V dnešním rozhovoru pro Právo vyhlásil Andrej Babiš válku církevním restitucím. Jde o zdanění církevních náhrad. Padla řada roztomilých formulací („Kalouskův předražený kšeft“, „je třeba prověřit, co se děje na Státním pozemkovém úřadě pod vedením KDU-ČSL“). Máme se na co těšit. A kromě jiného pan Babiš tvrdí, že hlasování o církevních restitucích proběhlo „za podivného šachování a s přestávkami a s převahou jednoho jediného hlasu poslance ODS, v té době nepravomocně a později pravomocně odsouzeného za korupci“. Aby každému usnadnil nalezení stenoprotokolu na stránkách PS PČR a záznamu příslušného hlasování, uvádí datum a čas hlasování: 8.listopadu 2012, 0.38. Děkuji mu za to, hned jsem si to ověřil (mj. proto, že si výsledek hlasování pamatuji jinak). Skutečnost je taková, že hlasování proběhlo v 0.32, ale to je samozřejmě malichernost. Podstatné je, že z 103 přihlášených poslanců pro restituce hlasovalo 102 (potřebná většina byla 101, tj. nadpoloviční většina všech zvolených poslanců). Čili i kdyby inkriminovaný poslanec nehlasoval, předloha by byla schválena. Viz zde.

Do vlády s trestně stíhaným?> A teď pár poznámek porůznu. Do týmu komentátorů MfD přibyl kromě Štěpána Kotrby ještě taky Petr Kolář. MfD dohání Lidové noviny a získává opravdu výrazný profil.

Pan Kolář dnes tlumočí mj. názor předsedy KDU-ČSL Bělobrádka, že by se údajně KDU-ČSL mohla účastnit ve vládě s ANO, pokud by v ní nebyl předseda či člen vlády, kterému hrozí trestní stíhání. K názorům pana Bělobrádka je třeba podotknout: Hlavní důvod, proč nebýt ve vládě s panem Babišem, není, že je trestně stíhán (v současné době je stíhání přerušeno). Nýbrž hlavní důvod je, že pan Babiš není demokratický politik. To ovšem není kriminální, nýbrž politický problém. Demokracie je systém, který z politického zápasu nevylučuje ty, kteří to s demokracií nemyslí dobře a vážně, za toho předpokladu, že dodržují určitá formální pravidla. Demokracie je systém, který je pořád ohrožen a musí si vždy znovu, na každém kroku, probojovávat právo na existenci proti těm, kteří ho chtějí tak či onak deformovat. Jednou ze standardních zbraní nedemokratů v tomto zápase je prosté převádění politických sporů na kriminální kauzy. Obávám se že si pan Bělobrádek a další zjednodušují situaci tím, že tak trochu, maličko přijímají jeho pravidla hry. Pan Bělobrádek se totiž velmi snadno může brzy dožít toho, že panu Babišovi už nic hrozit nebude, protože při opakovaném hlasování o vydání ho Sněmovna v novém složení nevydá. A pak by s ním podle vlastních vyhlášených zásad měl jít do politiky. Nedemokratickým politikem ovšem pan Babiš i pak zůstane.

Nechci říci, že kauza Čapí hnízdo není důležitá. Je a měla by být dovedena do konce. Ale není to nejpodstatnější věc. Nejpodstatnější věc je, že pan Babiš není demokratický politik.

Opozice zmůže kulové. tato roztomilá slova pronesla v dnešní MfD „Pirátka“ Olga Richterová, která tam dostala prostor spolu se svým bratrem Mikulášem Ferjenčíkem. (Jak vidno, v novinách Obmyšleného nad Piráty ještě docela nezlomili hůl). Nebudu se pozastavovat nad svérázným výrazivem, to je přece u pirátů, jak víme z literatury, běžné, jsou to drsní lidé. Pozoruhodné je pohrdání opozicí. Když je člověk zvolen, ale je jen v opozici, není ještě podle paní Richterové úplně „uvnitř“. Jenže demokracie se pozná ne podle toho, že v ní je nějaká vládní koalice, ale v ní je opozice, která se snaží vládě zkomplikovat život a nutí ji, aby ze sebe vydala všechno a dokázala obhájit to, oč ji jde. Naopak stát, kde každému jde jen o to, aby co nejrychleji a co nejúplněji vlezl do vlády, „byl přitom“, není už žádná demokracie. Paní Richterová odhaduje, že realistické šance zabránit domluvě ANO, KSČM a SPD jsou teď malé. Má snad tedy být smysl dostat se honem k nim dovnitř a snažit se tam „zabránit nejhoršímu“, jak to teď zní ze všech stran (a jak jsem to v minulosti, např. v roce 1969 ad., slyšel od rána do večera)? Pak ale nebude vidět, co je to lepší, oč jde; a nebude to vidět, protože to pro samé bránění nejhoršímu nebude nikdo pořádně formulovat a prosazovat. Přitom od toho je v takovém případě opozice. Tj. tenkrát, pokud je vůbec dovolena.

Je Topolánek mesiáš? Lidové noviny pokračují ve frontálním útoku na Mirka Topolánka. Dnes zveřejnily dvouapůlstránkový rozhovor s bývalým šéfem Výboru pro zahraniční styky a informace Karlem Randákem. Pan Randák tvrdí mimo jiné, že „Topolánek ve svém mesiášském rozpoložení vyrazil do boje proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi s tím, že je zachráncem, který republiku spasí“. Zdá se, že u Babišů mají z Topolánkovy kandidatury trochu vítr. On ovšem to, co mu pan Randák přičítá (pan Randák tvrdí opatrně, že „údajně je tomu tak“) neřekl. Dokud to neřekne, tak to neplatí. Mám dojem, že dnes se už něco podobného říkat nesluší. Nesluší se to až do té míry, že se to vlastně ani nesmí.

(P.S. Pokud to pan Topolánek na plné pecky řekne, budu ho asi volit.)

Úterý 14. listopadu: Kladivo na církve. Andrej Babiš si pozval do Průhonic ředitele některých velkých muzeí (Národního muzea, Národního technického muzea), ředitele Národního divadla a ředitele České filharmonie. Mezi řečí jim předestřel mj. i plán jakési reorganizace kompetencí ministerstev, pokud jde o veřejné a kulturní instituce. Do kultury má být do budoucna zařazen i cestovní ruch. To je asi správné už jen vzhledem k tomu, že pro mnohé naše občany, pokud na to mají, je cestování po světě hlavním, ne-li jediným způsobem kulturního vyžití. Naopak církve, které dosud spadaly pod ministerstvo kultury ovládané pánbíčkářskými lidovci a hrozně tam zvlčily, budou svěřeny pod přísný dohled pana Babiše a jeho nejbližších spolupracovníků na Ministerstvu financí a v přidružených institucích. Rozmařilé církve by mohly být nejdřív zatíženy zajišťovacími příkazy, pak tam budou dosazeni jako správci Babišovi spolehliví úředníci. Např. plk. Šlachtovi by mohla být svěřena do péče nějaká hodně divoká evangelikální církev, případně Svědkové Jehovovi. A nakonec proběhne něco, co bude (v nových poměrech) zároveň postátnění a privatizace. Financové církve ukázní, dají jim zapomenout na nadměrné hmotné požitky, zavedou v nich střídmost, řád a v rámci úspor potlačí i falešnou, přehnanou zbožnost. S katolíky bude asi problém, je to vlastně nadnárodní společnost, takže si pan Babiš možná bude muset dosadit vlastního vzdoropapeže. Věřím, že s podporou Agrofertu se i to povede. Nejlíp by bylo nakonec v rámci úspor všechny církve sjednotit a zavést společný kult Nejvyšší bytosti. Kdopak by jí asi mohl v Nových pořádkách být?

Za bolševika patřily církve pod vnitro. Bylo pro ně něco na způsob vězeňské správy (ta naopak patřila pod Ministerstvo spravedlnosti). Po převratu, v rámci polidštění, přešly pod Ministerstvo kultury. V Nových pořádcích budou patřit pod Ministerstvo financí (kázeň bude zajišťována finančním postihem). Kdo bude zlobit, nebude přímo zavřen nebo popraven, ale jen totálně oholen o všechen majetek. Je to symbolické. Taky je to na první pohled lidštější, i když na druhý pohled to může být jedno a to samé.

Staré pořádky v „orgánech“, Nové pořádky v ČTK. V „orgánech činných v trestním řízení“ zatím pořád ještě ze setrvačnosti dojíždějí zbytky Starých pořádků. Asi tak, jako se vánoční kapr před začátkem smažení na pánvi ještě cuká. Státní zastupitelství poslalo k soudu případ bývalého detektiva ÚOOZ Jiřího Komárka, který kdysi obvinil policejního prezidenta Tuhého z „brutálního úniku informací“ (obvinění bylo postaveno na záměně odesilatele a příjemce „odposlechnuté“ esemesky). V důsledku toho byl pak sám obviněn z porušení povinnosti mlčenlivosti a nestranného jednání. Případ byl teď svěřen Okresnímu soudu pro Prahu-západ.

Případ pana Komárka se odvíjí z loňského divokého zápasu o policejní reorganizaci. Poté co policejní ředitel prosadil její dokončení, byl vyslýchán státními zástupci VSZ v Olomouci. Podezření z „brutálního úniku informací“ s tím souviselo. Následně se ukázalo, že informace, o jejichž „brutální únik“ šlo, neunikly z policie směrem k podezřelým, ale naopak.

Zpráva ČTK o obžalobě pana Komárka místy vypadá spíše jako obhajoba pana Komárka. Není totiž tak docela pravda, že by kauzu odstartovalo trestní oznámení, které na Komárka podal policejní prezident. Nýbrž je pravda, že kauzu odstartovalo obvinění (neformální, jistě; o to hůř) policejního prezidenta z „brutálního úniku informací“ a jeho následný výslech. Ve zprávě ČTK se dále praví: „Že by se Komárek dopustil pomluvy, se ale nakonec neprokázalo. Například kontrola Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana ukázala, že vyšetřování takzvaného úniku bylo zcela v pořádku“. K tomu ovšem podotýkám, že sama informace o „tak zvaném úniku“ v pořádku nebyla ani trochu. Dále: „podle poslanců (z vyšetřovací komise policejní reorganizaci, bd)… vedení policie v čele s Tuhým a jeho bývalým náměstkem přípravu reformy značně ocenilo a nedostatečně projednalo“. Zase podotýkám: komise ovšem dospěla k závěru, že sama reorganizace byla v pořádku a že naopak v pořádku nebyly aktivity některých státních zástupců. Nemohu se zbavit dojmu, že zatímco v „orgánech činných v trestním řízení“ ze setrvačnosti ještě dojíždějí Staré pořádky, v ČTK se už Nové pořádky docela zabydlily.

Středa 15. listopadu: Dnešním tématem číslo jedna je vznik Demokratického bloku, jemuž jsem věnoval samostatný článek. Teď už jen pár poznámek k dalším událostem dne:

Co dnes obnáší funkce prezidenta? Celostátní výbor KDU-ČSL doporučil členům strany, aby v prezidentské volbě hlasovali pro Jiřího Drahoše. Chtěli to zjevně udělat už dávno, ale pan Drahoš jim tehdy dal vědět, že chce zůstat nestranickým kandidátem. Teď už se zjevně nedokázal jejich naléhání ubránit. Upřímně řečeno, nejsem si jistý, zda je pan Drahoš ideálním kandidátem. Mám dojem, že v současné situaci (tvrdý a silný nástup Nových pořádků) by ideálním kandidátem byl člověk s náturou krotitele dravé zvěře. Poklidné prostředí prestižní oficiální organizace z doby Starých pořádků, obávám se, člověka příliš nezocelí. Člověk se může klidně stát Emilem Háchou jen proto, že přesně neví, co všechno vlastně na sebe bere. To ostatně Emil Hácha taky nevěděl. Byl to asi v podstatě slušný člověk, jen na sebe bezděčně vzal úkol, který byl úplně nad jeho síly.

Bez ohledu na pravdu či lež. Autorům v médiích Obmyšleného s volebním výsledkem Babišova konglomerátu narostlo sebevědomí. A tak např. Martin Zvěřina dnes v Lidových novinách píše o analýze, kterou Okamurovcům udělala spřízněná PR agentura, a v té souvislosti říká: „Všichni, kdo Okamurovi a jeho partě nepřejí, mohou mít radost z toho, že průzkum straně radí provozovat ten nejcyničtější marketing bez ohledu na pravdu. Přesně tohle, jak vědí voliči s pamětí, zlikvidovalo naše „tradiční“ strany – soustavné klamání voličů.“ To jednak není pravda a jednak „tradiční strany“ nejsou zlikvidovány. Tedy zatím ještě ne. Pan Zvěřina ve vlastním zájmu předjímá budoucnost.

Nicméně zveřejnění té analýzy je pozoruhodné v tom, jak pečlivě noviny Obmyšleného sledují spojence a zároveň možné konkurenty Babišova konglomerátu. Dávají velmi pečlivě pozor na to, aby konglomerátu takový spojenec-konkurent náhodou nepřerostl přes hlavu. A tak Okamuru lehce práskly. Z rad „Strategic Consulting“ cituji: „Volby jednoznačně ukázaly, že budoucnost úspěchu politických stran je postavena na rafinovaných marketingových kampaních – bez ohledu na pravdu či lež – a silné osobě lídra.“ Jsem optimista a myslím si, že to tak jednoduše nakonec nikdy nefunguje, i když občas a na čas to tak vypadá. Je ovšem pravda, že podle toho, co jsem viděl v předvolebních veřejných diskusích stranických lídrů, se pan Okamura podle těchto ras poměrně důsledně chová. Taky upozorňuji, že pan Okamura vůbec není hlavní problém této doby. Kdoví, kde ho bude konec za čtyři roky. Kdoví, kde bude za čtyři roky konec tzv. Pirátů. Ale pana Babiše se tak lehce nezbavíme. Ani náhodou. Je to úplně jiná třída.

Poslanci Demokratického bloku nebudou ve volbě předsedy PS hlasovat. Podle Aktuálně.cz řekl dnes Miroslav Kalousek ohledně průběhu volby předsedy PS: „Dnes ráno jsme se dohodli, že poté, co pan předseda Fiala kandidovat nebude, tak si vyzvedneme volební lístky, ale neodevzdáme je, aby bylo zřejmé, kdo tvoří vládní většinu, která chce podporovat vládu Andreje Babiše, byť bez podpory." Volba je tajná. Blokovat ji je očividně neproveditelné a jen obtížně vysvětlitelné. Zároveň by mělo být vidět, kdo a proč se volby za těchto okolností nezúčastní. Tedy v tom smyslu, že neodevzdá volební lístek. To se zdůvodnit docela snadno dá. Blokovat volbu je těžko vysvětlitelné, ale volit pana Vondráčka je neodpustitelné.

Čtvrtek 16. listopadu: Čtrnáct dní, které otřesou Českou republikou. Nejprve stručný přehled toho, co nás v příštích asi dvou týdnech čeká. Není toho málo. Konečně definitivně skončí Staré pořádky, chmurných sedmadvacet let, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli. Předznamená je prodloužený víkend, jemuž kraluje státní svátek. Protože Staré pořádky neskončí přímo dnes o půlnoci, bude se zatím ještě jmenovat Den boje za svobodu a demokracii. Celkovým pojetím to bude něco jako vynášení Morany (Morana se u nás vynášela naposled, když v prezidentském úřadu skončil Václav Klaus a nastoupil Miloš Zeman: a to zdaleka nebyl tak hezky výrazný předěl jako ten, co nás čeká teď). Zítra proběhne něco jako potěmkinská karnevalová revoluce (trochu vzruchu do ní možná vnesou extremisté zleva i zprava). To je správné: před dlouhým truchlivým půstem musí být ještě něco legrace. Od pondělka se koná ustavující schůze nové Poslanecké sněmovny, neskončí určitě dřív než ve čtvrtek. Nejprve v pondělí složí poslanci slib a zvolí mandátový a imunitní výbor, jeho členové ověří jejich mandáty. Již ustavená volební komise vyhlásila lhůtu pro návrhy na kandidáty do funkce nového předsedy Sněmovny na pondělí na 17.00 hodin. Poté tedy proběhne tajná volba, nebude asi moc komplikovaná, je zatím navržen jediný kandidát, pan Vondráček z ANO, a má předem zajištěnu drtivou většinu poslanců (teoreticky by jich mělo být 152, možná že se vzhledem k přítmí tajné volby někdo trhne, v podezření pak budou neukáznění poslanci z ČSSD). Následně musí být zvoleni místopředsedové (bude jich asi pět, během ustavující schůze nemusí být nutně zvoleni všichni. Nakonec budou ustaveny výbory. (Složení výborů a volba jejich předsedů budou projednávány až na druhé schůzi Sněmovny). Nato ustavující schůze Sněmovny skončí. Premiér Sobotka už oznámil, že první pracovní po ukončení schůze svolá mimořádnou schůzi vlády, jejímž jediným bodem programu bude podání demise do rukou prezidenta. Hned poté prezident jmenuje pana Babiše premiérem (zatím jej jenom pověřil). Pan Babiš mu navrhne ministry, prezident jmenuje i je, ministři se ujmou svých úřadů a formálně i fakticky začnou Nové pořádky jako řemen. Měla by je ještě posvětit Poslanecká sněmovna vyjádřením důvěry vládě, na to je však čas 30 dnů a navíc to ani není nutné: on si pan Babiš s vládnutím poradí i bez důvěry PS. Fakticky stačí, že má důvěru prezidenta. Sobotkova vláda má naplánovány ještě dvě řádné schůze, 29. listopadu a 11. prosince, k těm však dojde až tenkrát, když ji prezident pověří kvůli předávání úřadů vládnout ještě pár dní v demisi. Nepočítejme však raději s idiotskými zvyklostmi!

Dá se tedy předpokládat, že Nové pořádky vypuknou plus minus 30. listopadu. Možná to bude o fous později, jisté lemplovství se u nás nedá nikdy vyloučit.

Systém se brání a jen tak snadno se nevzdá. Pozoruhodné je, jak v Právu informují o ustavení Demokratického bloku. Zpravodajství je otvírák, pokračuje na druhé stránce, podepsány jsou šifry ada,nig (obě dámy znám, působily tam ještě v době, kdy jsem seděl ve Federálním shromáždění). Je pojaté dosti nesmlouvavě: titulek zní „Pravice se spojila proti ANO“, nabídka k účasti pro Piráty a ČSSD (o tu hlavně jde) je vyložena jako „Kalouskova výzva k účasti dalších subjektů v bloku“. Sociální demokracie prý zareagovala na výzvu „stroze“. Komentář Lukáše Jelínka vyznívá poněkud smířlivěji, autor upozorňuje, že „sociální demokraté to mají ještě těžší, dosud se neprobudili z povolebního šoku, navzájem se obviňují, kdo může za porážku a marně vyhlížejí spasitele.“ A uzavírá: „Ovšem jestli se nenaučí s blokem komunikovat, nezbude jim než se smířit s údělem nejmenší sněmovní skupiny“.

Je myslím zjevné, že uskupení má smysl jen tenkrát, když to nebude jen „akce pravice“, když bude pokračovat i po skončení prvních schůzí PS. „Sjednocování pravice“ této situaci, kdy ve výrazné menšině není „pravice“, ale demokracie, by byl směšný, fanatický nesmysl.

Zato pan Babiš má na rozdíl od ČSSD naštěstí jasno: „Odmítám agresivitu stran, které tvrdí, že odcházejí do opozice, protože s námi se o vládě a programu bavit nechtějí, a pak vytvářejí konfliktní atmosféru. Teď nám vyčítají, že jsme se málo snažili? To si dělají z lidí blázny… Systém, který tu fungoval 25 let, se brání a jen tak snadno se nevzdá.“ Doufejme, že ne.

Prezidentští kandidáti ke žhavému dnešku. A ještě k zítřejší veselici. Osm prezidentských kandidátů (tedy všichni, kteří se reálně soutěže zúčastní, ovšem s výjimkou nynějšího prezidenta) odpovědělo na anketu Lidových novin Obmyšleného ohledně odkazu 17. listopadu. Už to samo o nich něco vypovídá. Z odpovědí vybírám nejvýraznější pasáže. Jiří Drahoš: „Dnes nám nikdo a nic nebrání budovat svobodnou, prosperující a solidární společnost. Jen my sami si můžeme uškodit, pokud nevyužijeme této příležitosti, budeme se utápět v malicherných sporech a nebudeme mít na paměti prospěch naší vlasti.“ Řekl bych, že nám někdo brání čím dál tím víc. Pavel Fischer: „Přál bych si, aby se naše pozornost více stočila ke studentům, kteří bojují za svou svobodu dnes. Třeba v Číně, Ázerbájdžánu nebo v Bělorusku.“ Řekl bych že český prezident by teď měl být tak trochu přikrčený mezi české kopečky: máme totiž docela malér.

Pátek 17. listopadu – sobota 18. listopadu: K prvním poznámkám k pátečnímu svátku se dostávám až v sobotu večer. Měl jsem naléhavou práci a kromě toho není jednoduché si to utřídit. Budou to tedy trochu nesourodé poznámky. Zde je úvod, na který navazuje článek (viz výše). Zbytek (komentářů ke dni) napíšu zítra.

Co jsme to vlastně zažili. Nejprve k organizačnímu pozadí pátečních oslav. Znát ho aspoň trochu je významné mj. proto, aby se dalo např. zjistit, kdo vlastně nepustil Michala Horáčka na pódium. A vůbec, aby bylo jasné organizační pozadí pátečních akcí (některých, demonstrace DSSS a extrémní levice proběhly jaksi mimo).

Hlavní událostí byl Festival svobody. Tedy vlastně žádná událost, nýbrž „platforma zastřešující akce pořádané různými iniciativami s cílem připomenout listopadové události“. Byla vytvořena v roce 2014 a obnovena loni. Letos se do ní zapojily i mimopražské akce. V Praze pod ni kromě Koncertu pro budoucnost spadaly ještě Uctění památky 17. listopadu na Albetově, Korzo Národní, Sametové posvícení, Ceny paměti národa ap. Akce sdružené v rámci festivalu jsou pořádány jednotlivými občanskými iniciativami. Jako mluvčí byl v novinách uváděn Jan Grygar, který má ovšem zároveň na starosti marketing a PR v neziskové organizaci Nerudný fest.cz. V každém případě je na internetových stránkách platformy Festival svobody jako PRESS / MÉDIA & PR uvedena Tereza Kunová. V rámci Festivalu svobody pak proběhl Koncert pro budoucnost (pásmo koncertů a projevů pod koněm). Za mluvčího koncertu (Echo24), případně za „organizátora akce“ (ČTK) byl označen Václav Němec. Koncert podpořili mj. drobný miliardář Karel Janeček, jedna z vůdčích postav Protikorupční revoluce (viz Nadační fond proti korupci), nebo historik a publicista Petr Placák. Karel Janeček tam měl taky vystoupit. Studoval jsem organizační background na internetu asi dvě hodiny. Trvalo mi asi dvě hodiny a něco, než jsem se v tom trochu vyznal. Bližší informace by asi poskytli výše jmenovaní mluvčí.

Podstatná věc je jedno: takovýmhle způsobem je snad možné organizovat nějaký dosti velkolepý a úspěšný zábavný, případně sportovní program nebo cirkusovou show. A asi je možné to pak čas od času (dejme tomu jednou do roka) s úspěchem opakovat. Např. jako „listopadový memoriál“. Ale není možné dát tímto způsobem lidi dohromady, aby spolu něco soustavně a dlouhodobě dělali. Není tak možné zorganizovat žádnou smysluplnou politickou činnost. Žádnou práci, jen občasnou zábavu.

Aby mi bylo dobře rozuměno: nechci vůbec říci, že akce toho typu jako páteční happening, jsou v politice nepřípustné. Zdá se mi jen, že pokud nejsou vyváženy skutečnou promyšlenou politickou prací, nemají vůbec žádný smysl.

To tedy jen úvodem a pro pořádek.

Neděle 19. listopadu: Pokračuji v poznámkách k pátečním oslavám.

Podpora Babišovi a Zemanovi. Podle průzkumu agentury Median z 15.-16. listopadu schvaluje povolební postup Andreje Babiše 49% lidí, z toho 16% „rozhodně“. Proti je 39%.Zemanův postup se lidem údajně jeví problematičtější, ale jen o fousek: Schvaluje ho 46%, rozhodně 17%, nesouhlasí ale 45%.

Vzhledem k měnícím se poměrům důvěřuji těmhle průzkumům tak na 40-60%, ale stejně je z nich možné aspoň něco vyvodit.

Za prvé: zdá se, že důvěra v Zemana je dlouhodobě menší než ta Babišova. A řekl bych, že Babišovi „píáristé“ ji pečlivě sledují, a v případě nutnosti ji tu a tam trochu mediálně přibrzdí. Zeman taky příliš neomaleně opakoval své rozhodnutí nominovat pana Babiše tak dlouho, jak to jen bude technicky možné.

A za druhé: ve veřejnosti panuje klid a relativní pohoda, výhrady k povolebnímu postupu obou pánů má jen menšina lidí. Je možné tu a tam svolat někam demonstraci. V Praze na ni možná přijde padesát tisíc lidí (kolik jich vůbec bylo v pátek na Václaváku? Zaplnili prý dolní část náměstí od Jindřišské po Můstek). V několika málo dalších velkých městech tak nanejvýš jeden – dva tisíce. Přitom nejmenší parlamentní strana, STAN, potřebovala pro to, aby se dostala do PS, přes 262 tisíc. A přilákat lidi na náměstí je jednodušší než přivést je k tomu, aby přišli k volbám a volili nějaký konkrétní politický projekt. Lidé, kteří demonstrace organizují, jsou jednak nedůslední a jednak velmi přeceňují jejich dopad. Žijí v trochu podobné splendid isolation jako kdysi Charta 77, jen je jejich ghetto podstatně komfortnější. A navíc se nemohu zbavit dojmu, že panu Babišovi aspoň zatím až tak nevadí (viz dále o způsobu, jak o sobotních oslavách píšou v MfD a v LN).

Přesvědčit lidi o tom, že politika Andreje Babiše, podporovaného Milošem Zemanem, je špatná a pro Českou republiku a pro českou společnost zhoubná, bude i proto tentokrát trvat pořádně dlouho. Nepodléhejme chvilkovým dojmům z hlučného aranžmá sobotních oslav! Vliv organizátorů na veřejnost je velmi, velmi malý, asi taky proto, že jim na ní až tak moc nezáleží.

Obraz oslav 17. listopadu v Babišovinách. V Mladé frontě Dnes o události referují na druhé stránce (otvírák je věnován tomu, že víceletá gymnázia selhala. V Lidových novinách se v otvíráku věnují tomu, jak stovky českých dětí mění pohlaví (nejde o samovolný biologický proces, ale o uvědomělou volbu). Na první stránce je ovšem foto. Vlastní zpravodajství je až na čtvrté stránce.

Oba listy referují o oslavách poměrně stručně a shovívavě. Velkou část zabírá fotodokumentace. Jsou tam jakési nepřesnosti. Např. Ondřej Leinert tvrdí, že Mirek Topolánek mluví o obraně hodnot první republiky (Pokud vím, mluví o obraně „první polistopadové republiky“). Ve shovívavém duchu se nese i rozsáhlejší článek Pavly Franzkiové v MfD v rubrice Praha. Dává „správnou“ atmosféru na Národní, kde se lidé nenechali rozladit „aktuálními náladami“(!) do kontrastu s Václavským náměstím, které „bouřilo“ (zvláštní je, že o tom, jak bouřilo, se z toho v článku dvakrát moc nedozvíme). Autorka zdůrazňuje horem dolem, že všichni, zejména mladí účastníci vyjadřovali vděčnost za to, že tam mohou být, protože dříve (tedy za totáče, kdy byli ještě na houbách) to nešlo. „Díky že můžeme“. Možná by bylo dobré myslet na to, co nemůžeme už teď a co nebudeme moci za pár měsíců; a dále, a že to, co můžeme (říci za veřejnosti to, co si myslíme) není vymoženost, nýbrž samozřejmost. “Celý den na Národní provázela příjemná a přátelská atmosféra. Žádné velké protesty se tady nekonaly… Mezi českými vlajkami se na Národní nejčastěji objevovala vlajka Evropské Unie. Sem tam mohli přítomní narazit i na někoho, kdo hrdě nesl transparent vyjadřující nesouhlas s vládou Miloše Zemana. Těchto osob bylo ale skutečně minimum a potkat je byla spíše náhoda… Lidé, kteří na Národní třídu přišli, občas vyjadřovali nespokojenost se současnou politickou situací. Ale zároveň i vděk za to, jakým směrem se události po listopadu 1989 ubíraly. Stejně jako Pavel Eiselt, který byl tehdy ve čtvrtém ročníku vysoké školy. „Mohu porovnat a skutečně ten rozdíl je obrovský. Jsem velmi rád, že moje děti mohou cestovat a nemusí se bát říct svůj názor. Jednoduše mohou dělat to, co ony samy chtějí.“ uvedl.“ Tak sláva. Je to vlastně i návod, jak má listopadová sláva vypadat v příštích letech.

A není tomu nakonec náhodou tak, že se organizátoři podle toho už trochu předem zařídili?

Michal Horáček nepřipuštěn. Jakousi kaňkou na oslavě bylo to, že „pořadatel Koncertu pro budoucnost nedovolil vystoupit prezidentskému kandidátu Michalu Horáčkovi. Pořadatelé oznámili, že vybrali vzhledem k omezené kapacitě tři z kandidátů, kteří podle nich nejvíce ztělesňují hodnoty 17. listopadu. Při výběru podle slov Václava Němce přihlédli mimo jiné k tomu, že Horáček má na svou prezidentskou kampaň dost peněz atak dali přednost těm méně zvýhodněným. A konečně, je jejich právem pozvat toho, koho uznají za vhodné. Spojili tedy vážení kandidáta podle hodnot se sociálními ohledy.

Tento přístup odpovídá tomu, jak se podle slov pana Němce organizátoři sami pojímají: „Jsme jako rozhodčí, kteří hlídají pravidla hry“.

Vyjadřuji se k případu z hlediska někoho, kdo by pana Horáčka tak jako tak nejspíš nevolil. Respektuji právo organizátorů pozvat si, koho chtějí, a beru na vědomí, že na sebe vzali úlohu „hlídat pravidla hry“ (to je široká formulace, neznamená to jistě pravidla prezidentské soutěže, ale pravidla „společenské hry“ v širokém slova smyslu, která se tu právě hraje). Člověk, i když je pouhý divák, má zase svobodu a právo se takové hry s ohledem na nastavená pravidla i na rozhodčí samotné prostě nezúčastnit. Totiž pokud pravidlům i rozhodčím příliš nedůvěřuje.

Tolik k oslavám Dne boje dne za svobodu a demokracii. Trochu jsem se rozepsal. Omlouvám se, ale to, co se v poslední době všude kolem nás děje, a sobotní listopadová Prague Pride je toho organickou součástí, mne natvrdo řečeno, velmi se omlouvám za ten výraz, strašně sere. Je to něco, čeho jsem se nechtěl dožít. Leč bohužel, povedlo se mi to.

Pondělí 20. listopadu: Prezidentská volba: má to dobré řešení? Agentury Median a TNS Kantar daly k dispozici výsledky průzkumu preferencí prezidentských kandidátů. Uskutečnil se minulý týden. Nechám stranou údaje o „volební potenciálu“, považuji je za nesmyslné. Pokud jde o „model“, vede s převahou Miloš Zeman (41,5%), za ním se značným odstupem Jiří Drahoš (30,5), Michal Horáček (16.5) a Mirek Topolánek (4). Ostatní kandidáti nemají šanci. Z toho plyne, že za úspěch bude možné považovat, když Miloš Zeman nebude zvolen hned v prvním kole. Zejména agentura TNS Kantar mi nepřipadá ani trochu důvěryhodná, ale předvídaný výsledek by mne nakonec až tak nepřekvapil. A hlavně: nedovedu si představit, co z toho soutěžení vlastně může vzejít dobrého, i když zrovna Zeman nevyhraje. Jak může kdokoli z těch lidí čelit drtivému nástupu dobře organizovaných legií Nových pořádků? Vždyť nikdo z nich něco podobného ve svém dosavadním životě ani trochu nedělal, spíš s povděkem brali to, co jim štědrý život v jejich postavení nabízel! Tahle situace by chtěla spíš někoho, kdo je zároveň osamělý bojovník s přesilou a asketa. Něco jako pistolník z westernu, který sám čelí oddílu banditů. Představte si něco jako městečko z amerického středozápadu, které je v takové situaci. Mělo by si honem honem zvolit šerifa a nabízejí se mu jen samí pohodlní, dobře živení prďolové. Pane Bože, slituj se nad námi.

Topolánek v Mladé frontě Dnes. Jediný, kdo ve své dosavadní praxi (a je to přitom praxe manažerská a politická) projevil jakousi bojovnost, je Mirek Topolánek. Proto taky těch, co ho u nás nenávidí, je čtyřikrát víc než těch, co ho milují. To by tak nevadilo, stačilo by, kdyby ho ta čtvrtina opravdu volila, a Zeman by nemusel oslnivě zvítězit hned v prvním kole. Pan Topolánek ovšem poskytl zcela bezelstně rozhovor Petru Kolářovi, pistolníkovi, kterého si nově najal Obmyšlený pro Mladou frontu dnes. A říká tam věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Cituji: „Ano, volby vyhrálo hnutí ANO. Už když říkáme, že vyhrál Andrej Babiš, je to chyba. Je tedy předsedou, nebo majitelem? Že byl Babiš obviněn, mu nepřeji, speciálně to nepřeji jeho rodině. Nicméně je to fakt. Že je řízení přerušeno, na tom nic nemění. Jako premiér by byl navždy podezřelý z ovlivňování ministerstev vnitra i spravedlnosti. To by pro další vývoj země bylo špatné. Jeho chování tedy vykazuje jisté prvky autokracie a velmi bych před tím varoval. Prezident měl pověřit Andreje Babiše vyjednáváním o vládě, ale současně mu měl jasně říci, že v případě, že by nešlo o většinovou vládu řízenou někým jiným - klidně z ANO, druhý pokus by nedostal. Tak by naplnil nejen dikci, ale i ducha ústavy.“

To je strašné: úlohou prezidenta přece nebude to s panem Babišem nějak zpytlíkovat, ale panu Babišovi v rámci svých možností čelit. Nebude to účinkování v sehraném orchestru, ale dosti divoký politický konflikt. Že se přitom musí dbát na ústavu a zákony, je jedna věc. A demokracie je diskuse, tedy taky diskuse, že ano. Druhá věc je, že se ten zápas nesmí proměnit v konsensuální jednání v orwellovském hostinci, kde se farmáři a čuňata nakonec druží tak horlivě, že se už nedá poznat, kdo vlastně je (ještě) farmář a kdo je (už) čuně.

Hrozí ČSSD mravní obroda? V neděli se v Hradci Králové sešel ústřední výbor ČSSD. Sociální demokraté hledají osobnost, která by nebyla tak či onak namočena do jejich potupného sešupu z posledních čtyřech let, a přišli na to, že nejlepší by bylo, kdyby to byl někdo, kdo vůbec není členem strany. Jeden takový je k dispozici, totiž vysočinský hejtman Jiří Běhounek (je zvolen za ČSSD). Pan Běhounek vyjmenoval několik podmínek, za nichž by byl ochotný se strany ujmout. Jednou z nich je, že by v ní měli získat významnější postavení někdejší „rebelové“ jako např. Michal Hašek, Jiří Zimola nebo Jeroným Tejc (tedy lidé zapojení mj. do rebelie, které se až doposud říkalo „lánský puč“). Dojde v ČSSD k přehodnocení všech hodnot? Ve složitém světě politiky slovo „rebel“ znamená zpravidla střízlivé a věcné pojmenování toho, co se např. v primitivním světě amerických westernů označovalo dehonestujícím, hrubým a veskrze nepřijatelným výrazem „smradlavý skunk“. Rebely měly u nás i jiné strany (viz např. někdejší poslanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr v ODS). Jen tam dosud nikoho nenapadlo je v rámci stranické obrody rehabilitovat. Stanou se sociální demokraté v této věci průkopníky?

Úterý 21. listopadu: Policie znovu žádá a vydání poslanců Babiše a Faltýnka. Policie ČR dnes doručila do Poslanecké sněmovny žádost o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání. Předseda Sněmovny, který bude zvolen nejspíš už zítra, ji předá mandátovému a imunitnímu výboru, který rovněž ještě není ustaven as mělo by se tak stát rovněž zítra. Výbor žádost projedná a předá Sněmovně s doporučením, zda oba poslance vydat nebo ne. Konečné slovo bude mít plénum Sněmovny. Poslanci ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP09 a Pirátů nejspíš žádost podpoří. To by ovšem vůbec nemuselo stačit, i když k platnému rozhodnutí bude v tomto případě stačit prostá většina přítomných. SPD poukazuje na to, že jejich poslanci v minulé Sněmovně neměli zastoupení v mandátovém a imunitním výboru (neměli vlastní klub, byli totiž, pokud se nemýlím, dva, pan Okamura a Radim Fiala) a nejsou tedy seznámeni se spisem. Nyní tak učiní, a pokud ze spisu nevyplynou nové skutečnosti, budou hlasovat pro vydání. Do spisu bylo a je možno nahlédnout, ale je velmi obsáhlý, a při minulém projednávání toho zdaleka všichni členové výboru nevyužili, základní významné údaje obsahovala sama žádost o vydání. SPD má každopádně možnost se vykroutit. Komunisté hlasovali minule rovněž pro, ve výboru i na plénu, co udělají teď, je ve hvězdách, pokud se vykroutí, budou zajímavé jejich argumenty. Člověk by řekl, že pro SPD i pro komunisty nemusí být až tak nepříjemné, když má pan Babiš problém, aspoň na něj mohou účinněji tlačit. Na druhou stranu to ale nesmějí přehánět: kdyby se ANO úplně sesypalo, je docela pravděpodobné, že by nynější virtuální koalice Nových pořádků přišla o svou většinu v PS, i když převaha je úctyhodných 15 hlasů.

Bylo by také dobré mít na paměti, že problém Čapí hnízdo je problém kriminální, obvinění zní dotační podvod. Musí se to jistě prošetřit a je moc dobře, že je policie v této věci zatím důsledná. Zároveň je velmi snadné převádět kriminální problémy do morální roviny. Samotné jádro „problému Babiš“ ovšem není kriminální, nýbrž politické: uprostřed demokratického politického systému se divoce rozbujel multifunkční útvar, který v něm nemá co dělat (zároveň obří firma, silné politické uskupení, mohutné mediální impérium). To má samozřejmě taky morální rozměr, ale je složitější se ho dobrat, musí se u toho aspoň trochu přemýšlet, pouhý „hněv lidu“ nestačí. Nebudeme to tedy mít tak jednoduché a řekl bych, že pan Babiš se z této patálie nakonec nějak vykroutí.

Starý systém se třese hrůzou a jde po Babišovi. Hned vzápětí poté co vešla ve známost opakovaná žádost policie o vydání pánů Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo, vydal pan Babiš standardní bojový ryk. Je prý překvapen rychlostí a urputností policie. Já jsem taky překvapen, ovšem tím, že policie pořád ještě funguje tak, jak má (tj. podání žádostí netrvá týdny, ale proběhne promptně, na tom aktu samotném přece není nic složitého). „Rychlost, s jakou po mně jdou, opět jenom dokazuje, jak ohromný strach má korupční systém. Jak moc se mě ten starý systém bojí a jak urputně se mě snaží dostat.“ Bude zajímavé, na jak dlouho panu Babišovi tahle story ještě vydrží. Může zabírat jen na rozčilené lidi. Brzy však budou úplně jiné důvody k rozčilení (smutné na tom je jen to, že pak už bude pozdě).

Poslanec Blažek v DVTV. (nakonec jsem zpracoval do článku).

Pátek 24. listopadu: omlouvám se za dvoudenní výpad v rubrice, musel jsem se věnovat jiné naléhavé práci (viz dále), která bezprostředně souvisí s následujícím tématem. Během víkendu zpoždění doženu.

Prezidenta ještě nemáme, kandidáty už ano. Jak bylo předem ohlášeno, oznámilo dnes Ministerstvo vnitra, že připouští k prezidentským volbám devět účastníků. Připuštění jsou: Miloš Zeman, Jiří Drahoš, Michal Horáček, Vratislav Kulhánek, Jiří Hynek, Petr Hannig, Mirek Topolánek, Pavel Fischer a Marek Hilscher. Náměstek ministra vnitra Mlsna uvedl, že poslanecké a senátorské nominace byly bez chyb – ukazuje se tedy, že z formálního hlediska tentokrát vícenásobné podpisy poslanců (celkem jich bylo 12, z toho čtyři podepsali kandidaturu všech, kteří pak byli připuštěni) a senátorů (těch bylo pět) nebudou na závadu. Podobně se ostatně vyjádřili již dříve v televizních Otázkách Václava Moravce i předseda ÚS Rychetský a ústavní právník prof.Gerloch. Hysterie s Topolánkovou kandidaturou tedy nejspíš vyzní naprázdno.

Jiná věc je, pohled na kandidáty a poslech toho, co říkají, není zatím dvakrát impozantní. Nemohu se zbavit dojmu, že všichni (tedy někteří víc, jiní, např. Mirek Topolánek, o dost méně) mluví od věci. Všichni chtějí sjednocovat národ. To je moc fajn. Já pamatuji dva, kteří sjednocovali národ až se hory zelenaly: Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho. Nechci samozřejmě ani náhodou nikoho z kandidátů přirovnávat k jednomu nebo k druhému, jen upozornit, že teď nejde o to, sjednocovat, případně zachraňovat národ, ale zachraňovat demokracii. (Je málo sporné, že zachránit demokracii by v tomto případě znamenalo taky zachránit národ). Proto v této souvislosti upozorňuji na akci Klubu na obranu demokracie, jejíž příprava způsobila, že jsem dva dny neměl čas na Události: Klub na obranu demokracie se obrátil na všechny dnes připuštěné kandidáty, aby odpověděli na prostinkou otázku: chcete v případě vašeho zvolení využít možnosti, které vám dá vaše funkce, a korigovat politický vývoj v České republice, zahájený říjnovými volbami do PS? Nebo ho chcete naopak potvrdit? Ez a kérdés, válasszatok! (To je citát z revolučního maďarského básníka Sándora Petöfiho). Pod dopis Klub sbírá podpisy těch, kteří by se chtěli zeptat na totéž. Myslím, že ptát se je třeba, aby člověk věděl, koho má volit, koho ne, a zda má smysl k té volbě vůbec chodit. Pokud vás to, milí čtenáři, zajímá, tak plnou informaci o prohlášení KOD najdete na Událostech výše a text dopisu i s možností podepsat zde.

Zrádný Fiala vymrskán! Předem dohodnutá volba pěti místopředsedů Poslanecké sněmovny byla dnes ozvláštněna tím, že kandidát druhé nejsilnější strany v PS, ODS, její předseda Fiala, nebyl opakovaně do místopředsednické funkce zvolen. Pozoruhodné ovšem je nejen to, že nebyl zvolen, ale že při druhé volbě dostal jen 85 hlasů (poprvé o dva méně). 85 hlasů má plénum, když odečteme poslance ANO, KSČM a SPD. Na fous přesně. Byla to nepochybně demonstrace síly Nových pořádků. Volba se bude opakovat příští týden. Dirigent sboru Nových pořádků Faltýnek se dušoval, že bude nabádat poslance ANO, aby pak pana Fialu poslanci ANO zvolili, komunisté „soudí“, že v příští volbě už Fiala bude zvolen. Okamurovci žádají, aby je před volbou pěkně poprosil, tentokrát tak neučinil.

(Tomio Okamura a pirátský kandidát Pihal prolezli volbou s odřenýma ušima, oba dostali 102 hlasů z potřebných 98.)

Řekl bych jen, že tentokrát to Nové pořádky s demonstrací své síly trochu přehnaly. A jako kašpaři vypadají tak trochu „Piráti“, kteří předtím na důkaz loajality dali své hlasy panu Vondráčkovi. Pokud budou kohorty Nových pořádků postupovat i do budoucna tak jednotně, podaří se jim možná nakonec spráskat všechny, kdo se k nim výslovně nehlásí, do jedné opozice.

Sobota – neděle 25. – 26. listopadu: K stavění, bourání a zneuctívání pomníků. V Dejvicích kdosi „zneuctil“ pomník ruského vojenského velitele z doby druhé světové války maršála Ivana Koněva. Následovala obvyklá hysterická komunistická reakce živená z ruské ambasády.

Možná by bylo dobré zcela obecně zdůraznit: bylo by jistě barbarství odstraňovat hroby padlých vojáků, např. z druhé světové války. O tom, jak budou hroby vypadat, má v případě těch ruských právo spolurozhodovat i ruská strana. Podotýkám jen, že právo na hrob mají např. i padlí němečtí vojáci a němečtí civilisté zavraždění během poválečného běsnění. Právo na hrob má v civilizovaném světě každý. Hroby padlých ruských vojáků se u nás ovšem neodstraňují. Něco jiného jsou památníky a pomníky. O tom, jaké budeme mít u nás pomníky, si budeme rozhodovat sami. Každé ruské imperiální panství (nikoli nutně až to komunistické) je provázeno tím, že zaneřádí okupované území „svými! Pomníky a památníky. Tak si pes očůrává teritorium, které předtím pro sebe uzurpoval. Takový pomník se může buď velkoryse ponechat (třeba i jako dobová kuriozita), nebo bez okolků odstranit (rozhodovat o tom si budeme sami).

Druhý způsob odstraňování a zřizování pomníků je způsob, jímž si národ sám vytváří – nebo domnívá se, že si vytváří - své dějiny. Význam pomníků při vytváření vlastních dějin se zejména u národů malých a poněkud zamindrákovaných (všimněte si, že jsem žádný nejmenoval) velmi přeceňuje. Zejména se přeceňuje význam bourání pomníků pro průběžnou korekci vlastních dějin. Bourání pomníků tak či onak připomínajících starou monarchii po roce 1918 neučinilo naši minulost ani o fous lepší, zato tu kterou přítomnost, v níž se to dělo, o něco odpudivější. Ale nemusíme se přitom zase stydět až tak moc, i tak velký a sebevědomý národ, jako jsou Američané, se dnes oddává podobnému vyvádění, pokud jde o pomníky vztahující se k občanské válce v 19. století. Je to projev hysterie a hysterie je odpudivá u malých i u velkých.

V případech pomníků prvního i druhého typu se navrhuje kompromisní řešení: opatřovat je „vysvětlujícími cedulkami“. O je ovšem nemístný, směšný a nemožný kompromis mezi dvěma reálnými možnostmi. Nechat stát a zbourat.

A tak se lidem např. sdělí (trošku přeháním, je to obecný příklad, netýká se žádného konkrétního příkladu):

„Milí občané, sdělujeme vám, že tato osoba byla bezectná kurva.“ Je to hloupé hned ze dvou důvodů: jednak tu úřad nařizuje občanům, co si o dotyčné osobě, historické události atp. mají myslet. A za druhé, předpokládá potichu, že občané jsou bezprizorní idioti, kteří si sami neumějí udělat žádný názor, a proto se jim musí vštípit seshora. (Za třetí, i cedulky by se pak měly čas od času upravovat, tj. i cedulky by bylo třeba v toku dějin opatřovat cedulkami. Nekonečná, množící se práce.)

Lidé, zejména ti, kteří mají dost vážných problémů se svou přítomností, co se jim neustále vymyká z rukou (opět nikoho nejmenuji) by měli umět řadu věcí velkoryse přejít. Měli by umět tu a tam taky něco zapomenout. A hlavně, měli by umět tu a tam i něco odpustit. Jinak jim hrozí, že se ze svých dějin zblázní.

Pondělí 27. listopadu: Co bude v TOP09? Nový předseda TOP09 Jiří Pospíšil prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Můj vztah k Andreji Babišovi je úplně stejný jako u bývalého vedení TOP09. Vnímám Andreje Babiše jako ohrožení demokracie… Kritika Andreje Babiše z mých úst bude pokračovat. Budu volit jinou formu, ale základní linie bude zachována.“ Na tenhle „New Deal“ Jsem opravdu zvědavý, neměl jsem dojem, že by pan Kalousek byl pana Babiše od rána do večera hrubě urážel, to je jen iluze, nabuzovaná v médiích, zvláště v médiích Obmyšleného. Nově zvolený místopředseda strany Michal Kučera zase prohlásil: „Naším nepřítelem není Andrej Babiš nebo Tomio Okamura, ale naše nečitelnost a marketingová slabost. TOPO09 hodlá tedy prezentovat své ideje v novém, přitažlivějším balení a přitom bojovat sama se sebou.

A ceterum autem censeo: považuji za neblahé, když politické strany přistupují bez dalšího na dlouhodobý, účelový, veřejný, a to zejména mediální lynč svých čelných představitelů. Lynčerství patří k hysterii a hysterii ve společnosti se má čelit. Česká společnost se zmítá v hysterii někdy od roku 2011 a během tohoto dlouho trvajícího epileptického záchvatu se jí už podařilo skoro zničit demokracii.

KDU-ČSL si stěžuje, že ji dost nesváděli. Právu poskytl rozhovor taky předseda KDU-ČSL Bělobrádek. Na otázku redaktora, proč ho rozzlobila Okamurova slova o tom, že si ODS měla říci jeho straně o podporu před volbou Petra Fialy místopředsedou, PS mu bohužel dost důrazně nevysvětlil, že takový požadavek je nehorázná drzost, protože o místopředsednické posty ve Sněmovně se neškemrá. Základní problém téhle Sněmovny je, že v ní už není aspoň základní shoda, která byla v těch předchozích (i když ani tam to nebylo úplně ideální). Tedy shoda na určité elementární slušnosti. I v tom se projevují Nové pořádky. Panu Bělobrádkovi dali taky otázku, zda není lepší jednat s ANO o vládě než připustit, aby se k moci dostali Okamura a komunisté. To je, jak říká Václav Klaus, úplně špatně položená otázka. Strategie pana Babiše je: koukejte se mnou jít do koalice, nebo budu kooperovat s komunisty a s Okamurou. Zásadní je k nenechat se vydírat, protože první pravidlo zní, že do koalice je možné jít jen s někým, s nímž se aspoň na elementárních věcech shodneme a ke komu můžeme mít aspoň základní důvěru. Z odpovědí pana Bělobrádka jsem měl nepříjemný dojem, že právě na těchto dvou věcech mu zase až tak moc nezáleží. Jde mu především o to, že se e pan Babiš lidovce ani nepokusil svést.

Je skoro vyloučeno zastávat se Sobotky. Ale stejně bych chtěl, jen nevím, jak. Jihomoravská krajská konference ČSSD vyzvala 78 hlasy oproti 33 při 14 absencích Bohuslava Sobotku, aby vyvodil politickou odpovědnost za výsledek voleb a rezignoval na mandát poslance. Lidé ze současného vedení (Jan Hamáček, Jan Chvojka) se expředsedy zastali s tím, že zodpovědnost nese vedení jako celek a mandát pan Sobotka získal regulérně od voličů. Hlavní problém pana Sobotky je ovšem v tom, že zhruba věděl, co by měl správně dělat, ale nedokázal to realizovat. Kdyby se byl Babišovi (a asi taky vnitřní opozici v ČSSD) tvrdě vzepřel, volby by možná dopadly stejným neúspěchem jako teď, ale dnes by bylo co a hlavně koho hájit. Totiž to, co pan Sobotka věděl a dělal, a pana Sobotku samotného. Takhle by měl člověk hájit to, co pan Sobotka věděl a nedělal. A to se hájí jen velmi těžko. I když já bych měl k tomu, hájit pana Sobotku, docela chuť: zvlášť když vidím ty, co teď triumfují, pana Haška, Tejce (ten ovšem ze strany vystoupil), Zimolu atp. Bratrstvo lánského puče.

Lukáš Jelínek je šťastný člověk. Komentátor Práva Lukáš Jelínek mne fascinuje. Je vzácná věc vidět někoho, kdo je tak bytostně a hluboce spokojen s tím, co se u nás děje někdy od roku 2013. Bere to jako výron historické spravedlnosti. V dnešním Právu se raduje z Kalouskovy porážky. Další krok k dosažení historické spravedlnosti. Závidím těmto lidem. Naše vlast jich byla plná už v době, kdy jsem začínal rozum brát, tj. zhruba od mých patnácti let (1955). A jak jim všechno už dlouho vycházelo, jak se jim všechno dařilo! A dál a dál. Dokonce i ty změny po roce 1989, které dlouho vypadaly, že jsou na furt, se zdravím přežili. A za pět miliard let, až se naše slunce scvrkne, zhroutí do sebe a změní se v bílého trpaslíka, budou tu pořád a budou zase triumfovat.

Kdybych nevěřil v Boha, asi bych se z toho zbláznil.

A ještě k současným periodikům obecně. A ještě jedno specifikum rozpuku Nových pořádků. Možná si čtenáři všimli, že pravidelně sleduji Právo. Dělám to vlastně ze setrvačnosti: jsem na to zvyklý od puberty a vypěstoval jsem si jakousi odolnost až imunitu. Když jsem je četl tenkrát, chtělo se mi většinou zvracet. Když jsem četl tehdejší Mladou frontu, Lidovou demokracii nebo Svobodné slovo, chtělo se mi zvracet o malounko méně, jen jsem si zároveň připadal jako šašek. (Pro spravedlnost dodávám, že se Právo od té doby trochu zlepšilo, hlavně ve vnitropolitické rubrice). Ale musím říci: ta tehdejší doba se všemi jejími periodiky byla sice po všech stránkách odporná - ale něco podobného, jako je dnes MfD nebo Lidové noviny, v ní přece jen neexistovalo.

V Rusku jako u nás. Ruský prezident podepsal zákonnou úpravu, podle níž mohou být zahraniční média, působící v zemi, úředně označena za zahraniční agenty. Takový agent sice může dál působit, ale musí se jako agent sám deklarovat a zřídit si, jak se u nás říká, „transparentní účet“, tj. účet transparentní pro pana Putina a jeho účetní z FSB. Je docela zábavné, když někdo získá povinnost sám se přihlásit za smradlavého skunka (možná by zaměstnanci těch médií měli ještě nosit modré klobouky jako homosexuálové v Boratově Kazachstánu). Ještě znepokojivější je, že mi to nějak připomíná loňskou novelu našich volebních zákonů: všichni, kdo se chtějí prakticky či naopak pochvalně vyjadřovat ke stranám, kandidujících ve volbách (a nějaké volby jsou u nás furt), musí se ohlásit „Úřadu pro dohled…“ jako třetí tzv. osoby (účastníci kampaně) a zřídit si transparentní účet. Vždyť je to vlastně totéž, co v Rusku. Nebo snad ne?

Úterý 28. listopadu: Musím už zase dohánět, s Dopisy kandidátům na prezidenta a hlavně s obhospodařením jejich odpovědí bylo víc práce, než by se na první pohled zdálo. Takže zase pár poznámek ke dním.

Jako za Marie Terezie. Andrej Babiš poskytl Právu rozhovor v souvislosti s prezentací nové vlády (o tom, kdo bude ministr vnitra, není pořád jasno). Jasno je jen, že ve vládě bude 9 nestraníků. Prostý lid se může radovat: tedy nezávislé osobnosti, nikoli ti zkurvení politici. Jenže to je ukrutný omyl: „zkurvený politik“ má institucionální právo mít vlastní hlavu (má právo se se, jak se říká v jedné souvislosti v naší ústavě, odvolat k svému nejlepšímu vědomí a svědomí a k zájmu „všeholidu“, což v této souvislosti není žádná fráze!) „Nezávislý odborník“ ve vládě Andreje Babiše, zvlášť pokud není profesní politik, či dokonce, Bože chraň poslanec, má naproti tomu podobná práva jako portýr v Agrofertu. Není nic jednodušší než vykopat jednoho nezávislého odborníka, pokud bude zlobit či remcat, a vystřídat ho někým jiným. Nikdo nejsme nenahraditelní, že. V budoucí rodinné firmě pana Babiše pak na tom budeme všichni jako ti „nestraničtí ministři“: žádní občané, pouzí zaměstnanci.

Z toho hlediska jsme se v říjnových volbách chovali velmi většinově trošku podobně jako opilí vesničtí chasníci, o nichž dojemně zpívají slovácké lidové písně. Za hezké sliby jsme se upsali minimálně na čtrnáct let šikovnému verbíři. (Tedy třeba to bude míň. Záleží to taky na nás).<

Dál sázím na vyhrocený antibabišismus a antizemanismus. V souvislosti s personální změnou ve vedení TOP09 (já osobně si myslím, že zdaleka nejde jen o personální změnu, ale uvidíme) se vynořila řada dobrovolných politických poradců. Vítr fouká zejména z novin Obmyšleného. A tak Josef Mlejnek Jr. píše v úterních Lidových novinách: „Pokud se má TOP 09 znovu nastartovat a získat přízeň širšího okruhu voličů, vyžaduje to tvrdou práci a takřka permanentní přítomnost na domácím politickém kolbišti. A rovněž nalezení nějakých nových témat, poněvadž skoro výhradní sázka na vyhrocený antibabišismus či antizemanismus evidentně nezabírá.“ Přiznám se, že jsem na rozdíl od pana Mlejnka velmi horlivým antibabišistou a antizemanistou, a to pořád. Je jistě třeba říci, ve jménu čeho člověk antibabišismus a antizemanismus provozuje, ale to jsem např. já učinil myslím mnohokrát a zřetelně. Ale „nalézání nějakých nových témat“ poněvadž tahle „evidentně nezabírají“ je ohavný nechumelismus a nemravné mluvení od věcí, tedy od té hlavní, od hlavního problému, který tu dnes máme.

Doba je zlá a člověk dnes zkrátka musí věřit: nikoli hlavní, ale zase nikoli nepodstatnou součástí mé víry je, že ještě není všech dní konec: sázku na antibabišismus a antizemanismus je třeba držet. I za cenu toho, že až to vyjde, já už tu nejspíš nebudu. Ale vy, pane Mlejnku, vy možná ano.

Středa 29. listopadu: Pokračuji v dohánění ztraceného času.

V každém z nás Čechů je kus Babiše, kus Okamury a kus komunisty. Napotřetí byl předseda ODS Fiala zvolen místopředsedou Sněmovny. Dostal 116 hlasů. Posl. Faltýnek se nechal slyšet. Že proti volbě Fialy byl zprvu v řadách ANO divoký odpor. moc by mne zajímalo, zda tam (aspoň v kuloárech) nebyly jakési rozpaky nad blokováním Fialy. Možná mají někteří z poslanců ANO, zejména tih zvolení poprvé už v r. 2017, ještě jakési zbytky „lidské tváře“. Požadavek, aby pan Fiala napřed hezky poprosil o své zvolení, je nehorázná drzost. Taky je to ovšem svědectví o tom, že i v nynější odpudivé PS pořád ještě existuje skutečná opozice (tj. taková, která nenosí Babišovi v hubě bačkory, ale jsou s ní problémy). Jinak se naše PS výrazně podobá ruskému parlamentu v době hned po nástupu Vladimira Putina: vládní strana (vlastně dvojstrana), pak c. a k. opozice („Žirik“, komunisté) a pak několik bezmocných opozičních pidistran typu Jabloko, které postupně vzaly za své). Pan Okamura je typický „Žirik“, jen mu chybí ta komická stránka. Ani legrace s ním není, je jen otravný. Kromě toho, že je pro přímou demokracii, je jistě taky liberální demokrat. Tedy stejně jako Žirik“.

Problém je, že tento parlamentní cirkus má v zásadě veřejnou podporu. Ne moc vášnivou, jistě. Ale: v každém z nás Čechů je kus Babiše, kus Okamury a kus bolševika. Jde jen o poměr, v jakém jsou ty tři prvky nemíchány. A hlavně, jak silné a určité je to, co je tam ještě navíc kromě nich. Právě na tom „navíc“ budeme muset v příštích dvaceti letech tvrdě a v dosti blbém prostředí pracovat.

Piráti dostali do kožichu. Zbývá jen dodat, že po zásluze. Postavili svou volební strategii na tom, že jsou totéž, co Babiš, jen ještě důslednější a čistší. Ve skutečnosti jsou totéž co Okamura, jen v jakési intelektualizované, civilizovanější formě. Teď je ve sněmovně posadili do kouta a navíc vedle zrádné pravice (oni jsou přece něco daleko čistějšího a ctnostnějšího). Posl. Ferjenčík žádal, aby seděli veprostřed, jsou prý středová strana (kdybychom opravdu měli takový prostředek, tak je s námi konec). Hodlali se ozvláštnit už při hlasování o předsedovi PS. Povzbudivé přitom je, že jim to s tím středem moc nevyšlo. Je obtížné dělat střed mezi extremismem a demokracií. V zemi, kde něco podobného existuje (např. ČSSD v letech 1945-8), extremisté větší část takového středu dílem absorbují, dílem sežerou (zavřou, povraždí, umučí). Zbytek skončí v emigraci.

Další trochu příjemná stránka. Tedy snad. Václav Klaus ml., povzbuzen svými preferencemi, se pokusil vklínit do vedení velevýznamné pražské organizace ODS. Možná že své preference trošku přeceňuje: je to něco jako v ANO úspěch lidí, kteří se jmenují Babiš, Babišová: s tím rozdílem, že pan Klaus ml. je legitimním synem slavného otce, nejde jen o shodu jmen.

Pan Klaus ml. v Praze prohrál, ale ne moc výrazně (získal 29 hlasů, jeho vítězný protějšek 36. Kvórum bylo 35, „Starým pořádkům“ v DS to klaplo jen o fous. Pan Klaus ml. to bude nepochybně brzy zkoušet znovu. Pro Andreje Babiše by mohl být užitečný podobně jako Miloš Zeman (historické asociace z doby před šedesáti pěti lety se mi taky derou na rty, ale raději je vynechám): jako potěmkinská opozice by panu Babišovi víc vyhovovala „normalizovaná“ ODS než výstřední Tomio Okamura.

Čtvrtek 30. listopadu: Pokračuji v dohánění ztraceného času.

Na vnitru odborník? . Konečně se odkryla rouška tajemství nad tím, kdo bude v příští Babišově vládě držet veledůležitý post ministra vnitra: bude to Lubomír Metnar, policista s dlouholetou praxí v oboru odhalování a vyšetřování nejzávažnější násilné trestné činnosti, první náměstek ministra vnitra Peciny v Rusnokově bezdůvěrové vládě. Po Rusnokovi ho zdědil Chovanec, pan Metnar přešel na funkci „řadového“ náměstka, po pár měsících od policie odešel a stal se „šéfem bezpečnosti“ soukromé společnosti Vítkovice Jana Světlíka, kde působil až dodnes. Bude nejspíš hrát na vnitru podobnou roli, jakou má na financích paní Schillerová: spolehlivá výkonná složka bez velké samostatné iniciativy, která by mohla být nebezpečná. Je ovšem poměrně nestandardní jmenovat do funkce policistu (vnitro přece zdaleka není jen policie), býval tam většinou politik. Podobně jako ve funkci ministra obrany by neměl stát lidově řečeno lampasák. Je to falešné pojetí profesionality a dává tušit, čemu bude v budoucnu ministerstvo sloužit. Pan Babiš možná bude chtít mít v policii zpátky úderku plukovníka Šlachty, ale zároveň ji chce mít pod kontrolou.

Dočká se Jiří Komárek rehabilitace? S tím tematicky trochu souvisí další zpráva: Okresní soud pro Prahu-západ se 21. prosince začne zabývat obžalobou proti zneužití pravomoci úřední osoby , jehož se měl dopustit šéf ostravské pobočky ÚOOZ Jiří Komárek. Ten uvedl loni v létě v televizi, že policejní ředitel Tuhý je podezřelý z „brutálního úniku informací v rámci objasňování hospodářské trestné činnosti“. Byl to jakýsi protiútok proti rozjeté policejní reorganizaci. Jako svědci jsou teď předvoláni i plukovník Šlachta a žalobci olomouckého státního zastupitelství Petr Šereda a Pavel Komár. Problém byl tehdy v tom, že podezření se opíralo o esemesky, které si vyměňovali syn jednoho obviněného v trestní kauze s kýmsi, kdo mu volal z mobilu, o němž se vyšetřovatelé domnívali, že ho prý používal někdo z okolí policejního prezidenta. Údajný „únik“ se ovšem, jak se prokázalo, neděl směrem z údajného okolí policejního prezidenta k příbuznému podezřelého, nýbrž přesně opačným směrem.

Proces bude zajímavý test pro to, jak funguje soudní moc v Nových pořádcích. Je už možné ten případ zamést pod koberec? V tom případě by se otevřela brána pro uplatnění lidí, kteří jsou v něm namočeni (tím nemyslím policejního prezidenta Tuhého) v represivních složkách Nových pořádků. A měli bychom se na co těšit. Předpokládám, že to dopadne přesně takhle.

Vzniká jednotný blok „zachránců demokracie před demokraty“. Václav Klaus ml. (zatím) neuspěl ve svém tahu do špičkové funkce v ODS (podle logiky našich dějin od roku 1945 by to měl být neúspěch pouze dočasný). Ideologie pana Klause ml.: „Nadávat čtyři roky ve Sněmovně, že je někdo malý demokrat, není nic pro mně.“ Čeká nás těžká doba, kdy bude demokracie v PS v opozici. Dokud v parlamentu existuje demokratická opozice, něco málo z demokracie pořád ještě zbývá. Funkční, zásadní opozice je signál, že něco z demokracie pořád ještě funguje. Pohrdání opozicí je pohrdání demokracií.

Katastrofa vznikne teprve tehdy, když všichni z oportunismu, defétismu as kapitulantství nalezou do vládní koalice se zdůvodněním, že demokracii zachraňují. Něco podobného se stalo (pod nátlakem, ovšem, opozice tehdy pro jednoduchost vůbec nebyla povolena) v roce 1945.

Ideologie „zachránců demokracie“ se už dlouho šíří zejména v tiskovinách Obmyšleného a v mediálním hájemství Pravdy a Lásky (Respekt, Aktuálně.cz, Hospodářské noviny). Obojí uskupení vytvořila svorně blok s heslem: když se honem honem nespojíte s Babišem, vydáte toho ubožáka do rukou extremistů a zradíte demokracii. Tvrdit něco podobného je drzost bez mezí.

Jak Sobotkova vláda šlapala. V Mladé frontě Dnes napsal Miroslav Korecký o právě končící Sobotkově vládě mj. toto: „Byla to vláda poměrně slušné administrace, kterou neprovázela žádná osudová aféra, nepočítáme-li obstojně zvládnutou kauzu dotací do sportu nebo případ Čapí hnízdo, což však byla věc staršího data. Po předčasných pádech několika minulých vlád to byla zřetelná úleva.“ Inu, hodně záleží na tom, odkud se na politické hemžení v ČR člověk dívá. Zda z paluby mediální vlajkové lodi Babišových Nových pořádků, nebo z podpalubí samizdatu. Já bych zase řekl, že vláda byla vnitřně rozpolcená jako žádná předtím, a to, co v ní probíhalo, byla pomalá, nedůstojná kapitulace ČSSD a KDU-ČSL před úspěšným a ofenzivním predátorem. S nepříliš důraznými pokusy o jakýsi odpor, které vyvrcholily směšnou Sobotkovou polodemisí a byly stvrzeny nesmírně potupnou volební porážkou ČSSD. Nelžeme si do kapsy.

Zemřel Tomáš Ježek. Ke smutným úkolům starého člověka patří psát nekrology na své dobré známé. Tomáš Ježek se narodil stejně jako já v roce 1940. Seznámil jsem se s ním už na konci šedesátých let ve Tváři, kam ho přivedl Václav Klaus. Byl z Klausova okruhu asi nejvíc to, čemu se říká intelektuál. Byli jsme ve styku během neradostného období normalizace, spolupracovali jsme na ineditních sbornících a vídali jsme se na „salonech“ u Ptihartů. Díky němu a jeho překladu jsem si ještě před převratem přečetl von Hayekovu Cestu do otroctví. (Pro pořádek jen dodávám, že jsme si to přečetl já i můj Guru Emanuel Mandler a oba jsme nezávisle na sobě došli k závěru, že je to fanatická konina; tento názor držím dodnes. Což nic nemění na tom, že Tomášův překlad byl výjimečný a záslužný čin). Tomášovi taky vděčím ze jedinečný zážitek, mou první a poslední jízdu v automobilu značky Trabant. Trvala asi dvacet minut a po celou dobu jsem měl dojem, že sedím na silnici.

De mortuis nihil nisi bene. Přesto nemohu nezmínit, že největším Tomášovým problémem bylo jakési ustavičné rozkročení mezi Pravdou a Láskou na jedné a Neviditelnou rukou trhu na druhé straně. Obě ty ideologie bylo třeba odmítnout, obě přispěly k tomu, že jsme dnes tam, kde jsme.

Asi proto má taky Tomáš Ježek tu smůlu, že se ho v těchto hnusných dnech dovolává kdekdo: dvě stránky éloží vyšly např. i v Lidových novinách Obmyšleného. Za to ovšem Tomáš Ježek nemůže (až umřeme, mohou si s námi různí mrchožrouti dělat, co je napadne). Byl to slušný člověk a rád na něj vzpomínám. A když se koukám, co všechno se tady děje, skoro mu závidím, že už je mrtvý.