Poučení z pátečního obřího happeningu

Heslem pátečních akcí byla „Pravda a Láska“. Zaklínal se jí kde kdo, od prezidentského kandidáta Drahoše až po komentátora Martina Fendrycha (cituji: „Sousloví Pravda a Láska“ je v tento den bezesporu nejčastěji používaným slovním spojením“; „sousloví, které se stalo nadávkou, ale to je neporazilo“). Chtěl bych tedy zopakovat, že sousloví, tak jak se promítlo do politické ideologie prvních dvou polistopadových let, považuji za dutou, kýčovitou a dosti pokryteckou frázi. A Václava Havla, jehož se účastníci obřího listopadového happeningu jako politika jeden přes druhého dovolávají, nemám za řešení našeho dnešního problému, ani za inspiraci, ale naopak za jeho organickou součást. K Havlovi je třeba přistupovat věcně, kriticky a samozřejmě taky spravedlivě, úplně stejně jako k Václavu Klausovi. Nepopírám, že se na politickém vývoji České republiky podepsal i v dobrém. Klaus ostatně taky. Takže, jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou. Mnohokrát jsem to už napsal, opakuji to znovu.

Z pátečního happeningu čiší hluboké pohrdání politikou a politiky. Můžou politici za náš dnešní malér? Jak který, mělo by se brát případ od případu. Stejně za něj mohou i snobští intelektuálové, kteří šíří pohrdání politikou (dosavadní, zkostnatělou) a rádi by vytvořili nějakou úplně jinou. Stává se to v evropských dějinách tu a tam pravidelně a to, co pak nakonec vznikne, není nikdy vůbec žádná demokracie (co jiného byl kdysi Karl Marx!).

Uprostřed takového reje nyní stojíme. Není tomu tak, že naše demokracie je ohrožena, jak tvrdili řečníci na pátečním karnevalu. Nýbrž je pravda, že naše demokracie se zhroutila. Dát ji dohromady bude stát mnoho práce, potu, slz, a bojím se, že i krve. A bude to trvat dlouhá léta.

Naši dnešní nepřátelé demokracie (například Andrej Babiš nebo komunisté) přitom politikou (ovšemže velmi svéráznou) nepohrdají, svým způsobem ji docela dobře umějí: způsob, jakým Andrej Babiš demontoval základy polistopadového systému politických stran, napřed ODS, poté ČSSD, je svým způsobem impozantní. Také není pravda, že by se ODS už byla odrazila ode dna: nanejvýš sebou na tom dně už konečně trochu mrská, projevuje známky života. Porazit „Nové pořádky“ není ovšem možné veselými happeningy, ale jen lepší, demokratickou politikou.

Zásadní nedorozumění, které leží v základech páteční lidové veselice, je v nepochopení toho, jak se přes nás v roce 1989 a teď znovu převalily dějiny. Na konci osmdesátých let se sama od sebe rozložila obrovitá imperiální říše, jejíž v podstatě nedobrovolnou součástí jsme se po roce 1945 stali. Zašla na celkové vyčerpání, které se projevilo mj. tím, že vedoucí představitelé impéria začali mít dobré úmysly. Znovu se potvrdilo to, co kdysi napsal Alexis de Tocqueville: že nejnebezpečnější chvíle pro špatný režim nastává tehdy, když se pokouší polepšit. Porobené české obyvatelstvo, zdeptané navíc ruskou okupací v roce 1968 a dvacetiletou „normalizací“, necítilo k režimu, jenž přestal být životaschopným, žádné sympatie a se změnou spojovalo řadu optimistických představ, ze značné části nereálných. Moc ležela na ulici. Západní společenství bylo připraveno nám pomoci. K revoluci nakonec stačilo poměrně velmi málo, spontánní masové demonstrace, které záhy přerostly ve velkolepé divadelní, estrádní, cirkusové vystoupení. Hlavní roli sehráli studenti a herci, sociální uskupení, která snadno podléhají společenské hysterii a mají proto sklon k málo zodpovědnému jednání. Snadno může vzniknout dojem, že právě tento obří happening způsobil pád režimu, ale není to úplně pravda. Jistě k němu přispěl, ale zároveň byl taky jeho průvodním zjevem. Revoluce byla příjemná jako jízda po tobogánu.

Dnes je ale situace úplně opačná: to, co se zhroutilo, jsou „Staré pořádky“, polistopadový demokratický režim. Jistě, měl velké chyby. Demokratické režimy mívají chyby. Zároveň se ve veřejnosti podařilo nabudit přesvědčení, že je třeba ty nedostatky řešit revoluční cestou. Režim se zhroutil sám od sebe (jako ten předlistopadový). Byl vlastně demokraticky odvolen. Skoro nikdo se zatím nepostavil na jeho obranu. Představa, že se všechno vyřeší sérií veselých happeningů je absurdní: tobogán, po němž se chtějí klouzat, vede teď bohužel do kopce. Rodící se Nové pořádky jsou politicky i manažersky velmi silné. Mají ve veřejnosti nezanedbatelnou podporu a převažující toleranci (není to chyba veřejnosti. ale těch, co ji nedokázali přesvědčit o správné věci). Demokratický Západ je sám v krizi, našim problémům moc nerozumí a nebude na nás mít dost času.

A ať chtějí nebo ne, jsou organizátoři dnešních nepolitických happeningů i jejich novinářská lobby ve vleku protagonistů Nových pořádků. A řekl bych, že většinou chtějí: někteří méně, jiní více.

Praha 18. listopadu 2017