Co týden dal

Úterý 1. června: pořád není jasné, zda Klaus a) pověří někoho neformálním vyjednáváním o vládě ještě před oficiálním jmenováním premiéra, b) rovnou jmenuje premiéra, c) zda pověřeným či jmenovaným bude Sobotka, d) zda Sobotka usiluje o pověření nebo přímo o jmenování. Když to vezmeme odzadu, zdá se, že Sobotkovi jde o jmenování (k vyjednávání nepotřebuje prezidentovo požehnání a zvyk pověřovat někoho jednáním nemá oporu v ústavě). Dále to vypadá, že Klaus má minimální chuť Sobotku k něčemu pověřovat, natož přímo jmenovat (možná i vzhledem k situaci, v níž koaliční jednání s Věcmi veřejnými začínají váznout), a podle toho, co tvrdí Klausův pobočník Jakl, je prezident odhodlán v čase, který uzná za vhodný, premiéra přímo jmenovat. Bude to krok pragmatický a formálně ospravedlnitelný, postparoubkovská ČSSD ji ponese jako křivdu. Skoro bych řekl, že by šanci měla dostat. Problém je v tom, že situace je, ač se to na první pohled nezdá, podobná jako v roce 2006, s tím rozdílem, že jsou tu dva menšinové bloky (ODS+TOP09, ČSSD+KSČM), a pak jeden kolektivní přeběhlík, který drží pohromadě mj. taky a především úpisy na sedmimilionovou sankci za neposlušnost. Opravdu jsme si výrazně pomohli?

Rýsující se koalice (nebo menšinová koalice jištěná opoziční smlouvou s VV) chce snížit platy ústavních činitelů, zdanit jejich náhrady a omezit imunitu. S tím budou mít u lidu úspěch, i když majland na tom neušetří – na pány musí být přísnost. U huby budou vzati i soudci a státní zástupci, kteří ovšem nemají možnost si podobně jako např. poslanci přivydělat třeba podnikáním. Slušné platy pro soudce jsou jediná záruka, jak čelit svodu zkorumpovatelnosti některých z nich. Ne sice stoprocentní, ale přece jen záruka. Soudcům by se platy snižovat neměly.

Miroslava Němcová začíná připomínat Lady Macbeth a Miloše Zemana zároveň. Z vedení strany by měli odejít všichni kromě Nečase. Připomíná v tom trochu Miloše Zemana: má taky karty s portréty politiků určených k odstřelu?

O předsednické křeslo v ČSSD budou usilovat místopředseda Sobotka a jihomoravský hejtman Hašek. Bylo by zajímavé dozvědět se od specialistů na ČSSD, jaký je mezi nimi rozdíl (kromě toho, co na první pohled vypadá jako shoda, totiž že oba chtějí sedět na stejné židli).

Izraelské námořnictvo zabránilo „humanitárnímu konvoji“ z Turecka prorazit blokádu Gazy. Byl by to precedens, a následovaly by další a další humanitární konvoje s blíže neurčeným obsahem. Německý prezident Köhler odstoupil poté, co byl ostře kritizován za výrok, že „země jako Německo musí někdy chránit své ekonomické zájmy předcházením regionální nestability například ochranou přepravních cest. V krajním případě je nutné i vojenské nasazení k ochraně našich zájmů.“ Řekl to po návratu z návštěvy u německé vojenské mise v Afhánistánu. Tématu se týká naše glosa.

Maďaři prohlásili 4. červen, výročí podepsání Trianonské smlouvy, „Dnem národní sounáležitosti“. V prohlášení, schváleném parlamentem, se mj. praví, že „Maďaři žijící v sousedních zemích jsou součástí jednotného maďarského národa“. Je mi líto, ale to je pravda, a v současné době není k dispozici násilí, jímž by se to dalo zvrátit (vlastně jediné dva možné způsoby jsou buď je vyvraždit, nebo vyhnat do nynějšího Maďarska, nebo kombinace obojího, jak jsme to s úspěchem udělali my s našimi německými spoluobčany po druhé světové válce. Bohužel, doba, kdy se takové věci daly dělat, uplynula). Věřím, že se k tématu budu moci vrátit, až mi to čilé povolební dění v ČR dovolí. Prezident Klaus si u příležitosti Trianonu sezval do „Centra pro ekonomiku a politiku“ česko-slovenský sbor, který tam pod jeho taktovkou pěl bojovné česko-slovenské vlastenecké písně. Že by pustili ke slovu někoho z Maďarska (třeba jen velvyslance), tak to tedy ani náhodou. Oč na tom byla lépe zvířátka ze závěru Orwellovy knížky! Dívala se oknem do hospody (jednací místnosti), viděla farmáře a čuňata a nedokázala rozeznat, kdo je farmář a kdo je čuně. Když se člověk u nás koukne okýnkem do nějakého podobného sálu, propadne depresi: má dojeno, že vidí jenom samá čuňata.

Mladá fronta Dnes uvádí tři přepočty odevzdaných hlasů podle třech volebních modelů. Za prvé, podle řeckého, přidělujícího vítězi bonus. Z příkladu nynějších voleb je zjevné, že tento způsob může situaci pořádně zkomplikovat, když zvýhodní osamělého vítěze s malým koaličním potenciálem. Může docela dobře vytvořit umělý pat. Stávající systém zafungoval relativně spravedlivě, ale jen proto, že ve hře byly vlastně samé silné strany. Třetí systém je podle slov MfD takový, v němž by se hlasy rozdělily ideálně spravedlivě bez přerozdělování. Co to znamená? Každý volební systém má své mouchy, žádný není ideálně spravedlivý. Podle čeho to počítali? Podle toho, který platil před rokem 2002? To je třeba říci, žádný spravedlivý systém an sich neexistuje. Je zjevné, že poměr sil mezi budoucí pravděpodobnou koalicí a opozicí zůstane zachován. Žádný volební systém nevyřeší situaci, v níž ve společnosti chybí základní kvantum dobré vůle. Tu neměla ODS před rokem 2006 a ČSSD po roce 2005. Autor komentáře (Luděk Navara) tvrdí: „Nyní asi bude docházet ke klasičtěšjší podobě nestability: jedna ze stran si může stanovovat nesplnitelné podmínky.“ Čili situace, jaká tu byla v letech 1992-6, Tehdy tu úlohu hrála ODA, c. a k. konzervativní strana pana prezidenta Havla.

V novinách se velmi hauzíruje s účastí žen v PS (teď, jak se zdá, bude vylepšená). Jenže podstatné není, aby v parlamentu sedělo více žen, ale aby tam sedělo méně idiotů. To se pouhou mechanickou změnou počtu žen směrem k větší nebo menší účasti řešit nedá.

V dnešních LN píšou o tom, že agentura CVVM se bude snažit, co stálo za překvapivým chováním voličů. Kteří se chovali jinak, než jak předpověděly průzkumy. Já bych doporučoval opačný postup: zjistit, co stálo za nepochopitelným chováním agentur pro průzkum veřejného mínění. Ve škarohlídksých pozorovatelích by totiž mohl vzniknout dojem, že jsou ovládány prodejnými děvkami. Říkám zcela bez ironie, že ten názor zplna nesdílím a že za největší problém považuji celkovou velmi pochopitelnou zpitomělost odborníků uprostřed hysterického, zuřivého ročního předvolebního řevu, v němž nejspíš nechyběly ani různé politické tlaky ze všech stran. Dá se v takové společenské atmosféře vůbec dělat spolehlivý průzkum veřejného mínění? Byl tu ovšem jeden vzorově přesný (nevzpomínám si, že bych něco podobného po r. 1990 zažil). Jenže ten vznikal až v průběhu voleb a světlo světa spatřil po nich.

Středa 2. června: Včera proběhlo několik částečně divokých jednání mezi potenciálními koaličními partnery. Hlavní sporný problém je jak se zdá, to, co je skryto pod označením „protikorupční opatření“. Ve skutečnosti to znamená, kdo má protikorupční opatření realizovat, tj. která strana má mít v držení ministerstvo vnitra, eventuelně silové rezorty všeobecně. Zuby si na ně brousí VV, ač se údajně „o personálních otázkách zatím nejedná“. Po celodenním kočkování se dnes všichni tři partneři ovšem dohodli, že se dohodnou (písemně vyjadřují vůli složit kabinet rozpočtové odpovědnosti, práva a boje proti korupci, dohodli se také na zahájení práce expertních programových týmů) a s touto písemnou dohodou hodlají vyrazit na Hrad k prezidentovi (první, kdo ho může informovat, je Nečas, jehož si prezident pozval na zítřek ke konzultacím). O tom, že ta dohoda má přes svou mlhavost jakousi váhu, svědčí fakt, že sociální demokracie podle serveru Aktuálně.cz rezignovala na pokus vytvořit vládu (potvrdit to musí páteční předsednictvo strany). Je povzbudivé, že ČSSD přestala provozovat politiku „bez nás si ani ruce neumejou“. TOP09 i ODS by byla ochotna postoupit ČSSD případně i místo předsedy Sněmovny (Nečas přitom poněkud zlomyslně zdůraznil, že v r. 2006 tak ČSSD neučinila – měla tenkrát, jak známo, v PS většinu jednoho hlasu). Obě strany chystané koalice jsou ovšem poněkud vyděšeny možností, že by jim ČSSD mohla za kandidáta nabídnout Paroubka (z čSSD se už ozvaly uklidňující hlasy). Nedovedu si představit, že by se nynější špičky ČSSD rozhodly pustit Paroubka znovu mezi sebe, neudělaly to kdysi se Zemanem, neudělají to ani teď – pokud ovšem se koalice v procesu svého vytváření nezačne hroutit, což bych vůbec nevylučoval. Jinak: za svůj pád si může Paroubek sám, není to zásluha jeho protivníků. To, aby po Paroubkovi přišlo něco lepšího, si česká politika musí zasloužit morální očistou a tvrdou prací – musím říci, že na to, abych si to dovedl představit, je moje fantazie v tuto chvíli nedostatečná.

Jeden ze samozvaných hybatelů české politiky Jaromír Soukup, který podle mého zdání loni svrhl Topolánkovu vládu (kdyby nechtěl, Paroubkovi by se to nepodařilo), přikročil nyní k analýze, proč Paroubek prohrál. Na vině byla silně konfrontační kampaň (safra! Jak na to přišel?) a bojkot médií ze strany předsedy ČSSD. Nezbavil se náhodou pan Soukup nakonec Paroubka stejně, jako se před časem zbavil přeběhlice Zubové? (A když jsme u paní Zubové, nemohu se zdržet mimořádné radosti nad tím, že podobně jako ona dopadla celá slavná předvolební koalice ČSSD – KDU-ČSL – zelení v PS, která shazovala Fischerově vládě a zejména ministru Janatovi jeden rozumný návrh za druhým. Nad Svobodou, Paroubkem a Liškou se pomalu a jistě zavírá voda. Je velmi příjemné vidět, že vyčůranost se někdy taky nevyplácí).

Dvě další lodě s „humanitární pomocí“ mají dnes vyjet do pásma Gazy. Je zjevné, že celou akci iniciují islámští radikálové za asistence pacifistických hejlů z Evropy a novinářské klaky, která jim má zajistit co největší publicitu. (LN citují politickou analytičku Miri Eisinovou, a nezapomenou zdůraznit, že „pracovala i jako mluvčí premiéra Ehuda Omerta“, moc by mne zajímalo, co uznamená to „i“, která mluví o „podivné kombinaci levicových mírových elementů v kombinaci s extrémními muslimskými elementy“). Izraeli nezbývá nic jiného, než lodi opět za každou cenu zastavit. Velmi bych přivítal, kdyby druhé dvě skupiny (tj. pacifističtí hejlové a novinářská klaka) zorganizovala podobný humanitární konvoj např. k pobřeží Severní Koreje. Jistě, nemohu vyloučit, že se k nim izraelští policisté třeba občas nechovali pěkně – ale Izrael bojuje o holou existenci, nikdo z těch, co si stěžují na špatné zacházení, nevidí, že je válka, pletou se Izraelcům, válčícím o existenci, pod nohy, a chtějí ukázat, že protivná strana jsou neškodní „aktivisté“. Naletěli na propagandu islámských extremistů stejně jako před druhou světovou válkou jejich dědečkové sedali na lep Hitlerovi a jejich tatínkové Stalinovi a ruským bolševickým imperialistům. Celá akce z hlediska těch „novinářů“ (kameraman ČT Línek vyjádřil legrační podivení: „bylo nám řečeno, že je tu spousta novinářů. Časem během plavby jsme ale dostávali stále víc pocit, že jsou propalestinští, že nemají neutralitu, kterou má normálně novinář mít"). Bylo cítit, že jde o propagandisticky zmanipulované akci? Novinářská účast mi připadá jako organizované návštěvy novinářů na pozvání německých propagandistů v Katyni – lépe řečeno bylo by to podobné, kdyby polské důstojníky byli tehdy ve skutečnosti povraždili Němci. A pokrytecké pohoršování v novinách a na internetu je jen zbabělá, protože skrytá forma českého antisemitismu. Říkají, stejně jako za bolševismu, „sionisté“, ale ve skutečnosti tím myslí „Židáci“, jen si to (ještě) netroufnou vyslovit. Turecko (člen NATO) je prý připraveno vyslat své námořní loďstvo k doprovodu „humanitární flotily“. Turecký ministerský předseda označil Izrael za „hnisavý vřed na Blízkém východě, který šíří nenávist a nepřátelství“. K čemu je NATO, pokud má takové členy? Boj o Turecko bohužel Evropa s radikálním Islámem zřejmě prohrála. Co bude NATO dělat, pokud se jeho člen z vlastní iniciativy dostane do války s Izraelem? Přijde Turecku na pomoc? Moc bych se nedivil. USA prý podle LN už dochází s Izraelem trpěšivost. Podobně docházela v druhé polovině třicátých let minulého století francouzským a britským politikům trpělivost s Československem. Pak že se dějiny neopakují.

Süddeutsche Zeitung prohlašuje, že nikdo nezpůsobil prezidentskému úřadu (v Německu) takovou škodu jako prezident Köhler tím, že odstoupil. Prezident Köhler řekl samozřejmou věc, že ekonomické zájmy země je občas nutné zajistit i vojensky, a byl na něj německými žurnalistickými pacifisty, trpícími německým syndromem zpráskaného psa, uspořádán hon. Politici v čele se spolkovou kancléřkou se od něho zbaběle distancovali.Jeho rezignace je pochopitelná. Nikdo nepůsobí Německu takovou škodu jako Köhlerovi kritici, kteří se z pozice falešného svatouškovství starají o to, aby se vůbec nedala dělat jiná zahraniční politika než soustavné mnichovanství. Bojovat smíte jen za posvátné myšlenky, a to pouze v sebeobraně a na vlastním území, a nesmí při tom přijít o život ani jeden nevinný civilista (jsou též vinní civilisté, a ti o život přijít smějí, kdysi jsme o tom psali).

Jen se vláda rozhodla vyvlastnit pozemky „statkářky“ (kdesi psali dokonce „selky“) Havránkové, hned s ní začala být řeč. (Řekl bych, že paní Havránková je taková selka, jako já jsem knihař, protože knihař byl můj dědeček; když bylo možné být statkářem nebo sedlákem, byla buď ještě malé dítě nebo přímo na houbách; statkáři a sedláci byli u nás „vylikvidováni“ hned po roce 1948). Také její sestra, která vlastní na sporném území čvrt hektaru a o jejíž existenci se veřejnost dozvěděla před pár týdny, je najednou vstřícná až až. Státní nabídka paní Havránkové byla přitom tato: za tři zabavené hektary tři hektary v sousedství, finanční vyrovnání 21 milionů Kč a dlouhodobý pronájem 130 hektarů. Na tom by se dokázalo vyřádit dobrých dvacet „selek“. Myslím, že pokud někdo hodlá z pozice síly, plynoucí z nedostatečnosti zákonů, dostat stát do úzkých (nechci tvrdit „nestydatě vydírat“) v citlivých záležitostech, které se dotýkají mnoha tisíců lidí (klasický příklad – někdejší dlouholetá blokáda stavby obchvatu Plzně), jsou úpravy zákonů jako je nucené vyvlastnění úplně na místě.

„Zničil nás Topolánek“, píše v MfD novopečená poslankyně za ODS Černochová, kterou si pozval Nečas do svého týmu, protože se zatím nedokázala v nejvyšším patře politiky znemožnit. Nesmysl: zničili je lidé jako Bém, kterému dělala paní Černochová poskoka, dokud se neukázalo, že právě on zlikvidoval ODS v jejím nejsilnějším místě, v Praze. Paní Černochová má zjevně velmi vyvinutý cit, kde je zadnice, na niž je třeba se orientovat, a kdy je nezbytné ji opustit. „Kvůli Václavu Klausovi jsem vstoupila do ODS“; „S Petrem Nečasem jsme před volbami diskutovali, jestli je lepší volby vyhrát, nebo prohrát. Aby se ODS očistila od některých lidí, kteří se na ni jako na vládní stranu napojili.“ Formulace nápadně připomíná slavné „jak jsme o tom už před válkou hovořili s panem okresním hejtmanem“ a člověk by snadno propadl podezření, že mezi lidi, od nichž by se měla ODS co nejrychleji očistit, patří i paní poslankyně.

Volit má smysl, raduje se v LN politolog Tomáš Lebeda. Já bych s tím radováním počkal až do chvíle, kdy bude jasné, jaká vláda vlastně vznikne a jak se bude chovat parlament. Volit má smysl, když se předtím soustavně a dlouhodobě spousta lidí (to znamená minimálně statisíce) stará o politiku a politicky pracuje. Jinak volit smysl nemá.

Čtvrtek 3. června: Jiří Paroubek konečně ví, kdo způsobil jeho porážku. Byla to – to by jeden neuhodl – média. Je zjevné, že je třeba média zrušit. Jakési náznaky dělal už Klaus coby premiér (novináři jako největší nepřátelé lidstva, to bylo ještě myšleno napůl žertem), Miloš Zeman už řval jako tygr, ale netroufl si ještě podniknout nějaké razantní kroky (jen cosi plácal o zákazu Respektu). Špidlova ani Grossova vláda neměla dost sil ani na podobné řeči, její koaliční partneři by to nepovažovali za salonfähig, většina jednoho hlasu v PS nějaké razantní akce neumožňovala a možná by se to bylo Špidlovi samotnému eklovalo. Zato Jiří Paroubek se za krátkou dobu svého premiérování zasloužil o zákaz jednoho pořadu v televizi, intervenoval, kde m,ohl, a pokud by mu byly vyšly předpovědi jeho proroků v oblasti preferencí (např. pana Hartla), byl by nepochybně rozjel akci mediální očisty, jaká u nás od rozpuku normalizace neměla obdoby. Věštci se přepočítali, ale problémy, jak se zdá, zůstávají. Vláda, která se nyní připravuje, bude mít většinu blížící se ústavní, takovou, jaká tu ještě nebyla. Zatím se ani neujala kormidla, ale pan Kalousek už mluví o tom, že „bída české politiky kráčí ruku v ruce s bídou české žurnalistiky“ (jistě, místo aby šli vznikající koalici vládě pořádně po krku, lobují tu pro jednoho, tu pro druhého koaličního politika, ale tak to pan Kalousek určitě nemyslel), a nováček John prý bude rád, „když se nebude psát o vyjednáváních jako dosud, což ohrožuje stabilitu a je v rozporu s realitou“. Jako zkušený novinář by měl vydat manifest, jak se má o vyjednáváních psát, a o jeho dodržování pak budou pečovat Bártovi ostří hoši.

Věci veřejné si musí nechat schválit účast ve vládě referendem členů a registrovaných sympatizantů (tzv. véčkařů). To jejich partneři považují jednak za pitomost (i když to tak hrubě nenazývají) a jednak jsou nervózní z nejistého výsledku. Ve shodě s tím, co dnes píše v LN ohledně již proběhlých véčkařských referend Petr Kolář, si myslím, že není třeba se obávat, ono to dopadne tak, jak to dopadnout má, „véčkaři“ jsou daleko spolehlivější než volené orgány, kde může sedět spousta kverulantů z z masa a krve a mohou se hádat jako psi. Véčkaři se hádat nemohou jsou to bytosti způsobné, velmi počítačové°: a na počítače, jak známo, je spolehnutí.

Před časem se zdálo, že se dědičce „hlubocké“ větvě Schwarzenbergů paní Petzoldové podaří vysoudit aspoň rodinnou hrobku jejích předků. Ústavní soud totiž zrušil rozhodnutí soudů nižších instancí o konfiskaci hrobky s tím, že, lidově řečeno, hroby by se přece jen z pietních důvodů krást neměly. Jenomže soudy nižší instance se nevzdaly a tak nyní v odvolacím řízení rozhodl krajský soud v Českých Budějovicích, že paní Petzoldové hrobka nenáleží (zároveň rozhodoval o 200 tisících čtverečních metrů přilehlých pozemků), protože závětí po vymření rodu přešla práva na dědice z druhého, orlického majorátu, tedy na Karla Schwarzebnerga, kterého otec paní Petzoldové adoptoval. To je opravdu povedené: čtenář z toho může nabýt dojmu, jako by onou adopcí v pojetí českého soudu přišla paní Petzoldová nikoli jen o veškerý majetek, ale i o své předky, a tedy i o jejich fyzické pozůstatky, a proto i o hroby, kde jsou uloženi. A něco podobného, řekl bych, není možné ani v Zimbabwe.

Karel Škrabal předpovídá ve velmi zajímavém článku v MfD politický návrat Jiřího Paroubka. Je velmi pravděpodobné, že se o to bude pokoušet, jakmile se naskytne nejmenší příležitost. Je taky pravda, že Paroubek reagoval velmi racionálně, když po volbách vzdal bez zbytečných brikulí ztracenou bitvu. Byl to přesný a racionální kalkul. Na druhé straně příliš nevěřím tomu, že ten člověk je schopný nebýt konfrontační, být více milý, zdrženlivý a uvážlivý: hroch nebude nikdy lítat. A další věc je, že do nejvyššího patra politiky a do čela ČSSD se v letech 2005-6 dostal vlastně souhrou dosti výjimečných okolností. Může se taková situace vytvořit znovu?

V LN spekulují o tom, že při rozdělování vládních postů bude mít ODS první volbu (Nečas premiérem), TOP09 druhou (Schwarzenberg ministrem zahraničí) a VV třetí (John ministrem vnitra). To by byla skutečná katastrofa, je totiž jedno, bude-li nominálně ministrem vnitra přímo Bárta nebo „jen“ John. Je otázka, zda to pak nebude horší než zhacený Paroubkův triumf.

Agentura SC&C zveřejnila kompletní výsledky svého volebního průzkumu včetně toho, kolik voličů volilo jinak než posledně a komu dali svůj hlas. Plyne z toho to, co se dalo tušit: totiž že ODS se „rozprskla“ do několika stran, především do TOP09 (obrovské množství) a do VV - ale část přešla např. i k Zemanovi, podobně dopadli „v malém“ i zelení. K TOP09 přešlo taky 15% lidoveckých voličů, kteří pak KDU-ČSL chyběli pro překonání 5% hranice. Ostatně, pozoruhodný je na těchto volbách velký počet propadlých hlasů. Jen polovina voličů byla dlouhodobě rozhodnuta, koho volit, necelých 20% (mj. i autor těchto řádků) se rozhodla během posledních 14 dnů. To jsou příznaky destabilizace a rozkladu politického systému. Dost bych pochyboval, že se z toho může v nynějším volebním období vyvinout něco pořádného, tedy lepšího než to, že příštími volbami se systém zase stabilizuje, a to nějakým přijatelným způsobem.

LN prolomily nesnesitelně jednostranné informování českého tisku o tzv. humanitárním konvoji do Gazy a zásahu izraelské armády. A Přemysl Sobotka (nyní na oficiální návštěvě Izraele) označil akci za „plánovanou provokaci, která se skrývala za humanitární pomoc“, to jsou jasná slova, za něž mu budiž částečně prominuta nepříliš impozantní zrada Topolánka.

Nejvyšší italský soud dospěl k závěru, že italské páry, které se rozhodly pro adopci a chtějí jen dítě bílé pleti, si nezaslouží být rodiči. Výborně! Je však třeba jít dál a směleji a zabránit taky těm rodičům, kteří si přejí mít jen děti bílé pleti, v plození dětí všeobecně.

V LN exceluje opět Luboš Palata. Píše o Trianonu a používá mj. následující příměr: „Pomiňme otázku, že prezident Klaus podpořil v kavkazské válce Rusko, které dělalo v Abcházii a Osetii přesně to, co se chystá na Slovrnsku, Rumunsku a Ukrajině provádět Maďarsko.“ To je opravdu prasárna: Rusové nedávali v Osetii a v Abcházii pasy Rusům (nějakým asi taky), ale hlavně a především Abchazům a Osetincům. Na Slovensku, na Ukrajině, v Rumunsku a v Srbsku (to Palata vynechal; maďarské menšiny v Chorvatsku a Slovinsku jsou malé) žijí Maďaři, Maďaři, kteří cítí svou sounáležitost s Maďary v Maďarsku, protože se považují za součást politického maďarského národa. Chápu, že hranice měnit nelze, ale zároveň se nedá nic změnit nic na tomhle faktu, protože by to šlo buď vyvražděním, nebo vyhnáním, a to by dotyčným státům dnes nedovolili snad ani Rusové. Nehledě na to, že na nějaké brutální řešení pomýšlejí i na Slovensku jen extremisté (pan Fico je taky extremista, ale jen tak trochu, a těm ostatním zemím dvojí občanství nevadí (Rumunům nemůže, protože sami už dávno dali rumunské občanství „Moldavanům“, tj. těm Moldavanům, kteří mluví rumunsky, a to právem, protože to jsou Rumuni a žádní Moldavané.

Pátek 4. června: Václav Klaus měl tři možnosti: buď rovnou jmenovat Nečase premiérem, nebo ho pouze pověřit sestavením vlády, nebo konečně nedělat nic a vyčkat dalšího vývoje situace (pověřit jmenováním vlády Sobotku by nemělo valný smysl. Sociální demokrati se nemohli domluvit ani na tom, zda o to vůbec stojí; byla by to zbytečná ztráta času). Prezident se celkem logicky rozhodl pro prostřední z možností, logicky poukázal na to, že není třeba spěchat, Fischerova vláda setrvá ve funkci ještě tři týdny, a navíc jednání mezi potenciálními koaličními partnery ještě nepokročila natolik, aby bylo možno vládu jaksi „nastolit“. Klaus ovšem chce mít taky celý proces pěkně pod kontrolou, Nečas mu jistě půjde ve všem na ruku, ale ty dvě ostatní strany musí trochu napínat. Pokud chce, aby ho poslouchaly.

V sociální demokracii panuje zmatek. Paroubek se pomalu vzpamatovává z volebního knokautu a začíná se plést do stranického života. Vystoupil před novými poslanci ČSSD s analýzou špatného výsledku strany. Mohou za to přirozeně média a pak hlavně „neskutečně drzý a nestoudný“ Radek John. Toto zaujetí zrovna proti Johnovi je poněkud nesrozumitelné, vypadá to, že z něj chce udělat druhého Čunka. Opakovat podruhé tutéž fintu je ovšem poněkud riskantní. V každém případě si ČSSD, vznikající koalice a celá ČR s Paroubkem ještě užije, je to člověk posedlejší, a proto taky houževnatější než Zeman. Nedovedu si ale představit nic jiného, než že svou úporností ČSSD posléze zničí.

Sociálně demokratičtí hejtmani dostali volnou ruku, zda hodlají dále proplácet regulační poplatky ve zdravotnictví nebo ne. Proplácení poplatků kritizovala EU a k Ústavnímu soudu míří stížnost. Není jasné, zda se bude ještě před podzimními volbami (v září) konat předčasně sjezd ČSSD, nebo zda se sejde až v původně předpokládaném jarním termínu. Proti předčasnému sjezdu je řada funkcionářů strany, protože se obávají, že by to stranu před volbami mohlo destabilizovat, a proti se vyjádřil i Paroubek. Předseda by v tom případě musel být zvolen přímo: nechce se Paroubek obrátit k sociálně demokratickému lidu, aby ho povolal zpátky? Podle MfD existuje, a to odedávna, velké napětí mezi dvěma hlavními kandidáty na funkci předsedy, Sobotkou a Haškem. Zatímco Sobotka zastupuje tu část strany, která zůstává loajální k Paroubkovi, Hašek představuje „obrodný proud“, skupinu, která kritizuje soudruha Paroubka za některé chyby, jichž se dopustil. Pohled na kočkující se sociální demokraty, by mohl být v příštích týdnech dosti zábavný, pokud se ovšem připravovaná koalice nesesype. Zatím to na to ještě nevypadá.

Izraelský prezident Peres poděkoval předsedovi senátu Sobotkovi za podporu izraelskému zásahu proti „aktivistům“. Vypadá to, že jen málokdo se vyjádřil tak jednoznačně jako předseda Senátu, v tom případě asi Sobotka zaslouží uznání. České komentáře ke konfliktu jsou velmi obojaké, např. Zbyněk Petráček se v LN snaží „vyvažovat“ mezi těmi, co Izrael velebí, a těmi, co ho pranýřují. Nevím, k čemu je dobré takové chytrácké vyvažování, vaše řeč budiž ano ano, ne ne, kromě toho jediný, kdo Izrael „velebil“ jsem byl já, navíc pouze na lidovkách.cz. Tak to měl pan Petráček napsat přímo. Že se v tak vyostřené situaci stávají věci, které lze kritizovat, je pochopitelné. V okamžiku, kdy to vypadá, že celá Evropa je připravena Izrael odepsat, mne ani nenapadne psát „vyváženě“, protože bych to považoval za prasárnu. Stejně jako v případě ruského útoku na Gruzii, vlastně ještě víc, protože tenhle případ je naléhavější a kritičtější. Celá provokace probíhala pod taktovkou Turecka, Turecko se teď rozhodlo prakticky přerušit s Izraelem diplomatické styky. Je ještě rozdíl mezi Erdoganem, Gülem a Ahmadínedžádem? Tedy jiný, než že Turecko je vyzbrojeno kvalitními západními zbraněmi?

Radek John připustil v rozhovoru se svým někdejším kolegou z Novy Jankem Kroupou, že některé věci v programu jeho strany (např. odvolatelnost soudců, formulace role „agenta provokatéra“) nejsou úplně domyšlené. Taky nenašel odpověď na argument, že jeho strana dostala důvěru od statisíců lidí, a teď má o její účasti ve vládě rozhodovat sedmnáct tisíc členů a sympatizantů. Zmohl se jen na to, že když členstvo vládu neodklepne, složí mandát. To bude muset, ale hlavně proto, že se podílel na budování populistické a nesmyslně nafouknuté koncepce „přímé demokracie“, která fakticky blokuje činnost strany (já ovšem jsem optimista a věřím, že internetoví členové a sympatizanti VV se zachovají způsobně).

Věci veřejné se ovšem obuly i do „dinosaurů v byznysu“, shodou okolností jsou to ti, co nesympatizují s nimi, nýbrž s jejich koaliční partnery. Stejně, jako se nemají byznysmeni co plést do politiky, nemají se politici co plést do byznysu a rozhodovat, kdo je dinosaurus a kdo ne. Je to jako v Rusku, chtějí si připravit své Chodorkovské, aby je pak lidé pana Bárty „pacifikovali“ (prezident Beneš říkával „vylikvidovali“)?

Maďaři si podle paní Sodomkové v dnešní MfD prý poprvé připomenou Trianon jako „den ukřižování Maďarska“. Paní Sodomková, mírně řečeno, nemluví pravdu. Takhle pateticky si připomínali Maďaři (někteří) Trianon mezi dvěma světovými válkami. Taky nejde o památný den „maďarské tragédie“ nýbrž o den „národní soudržnosti“, a to proto, že trianonskou smlouvou nepřišli Maďaři jen „o značnou část území“ (o velkou část území přišli právem), taky o třetinu maďarského obyvatelstva. Ti lidé se počítají k maďarskému národu, nikdo jim v tom nezabrání, a přitom nesmějí žít ve svém státě. Diví se paní Sodomková, že jsou z toho trošku nervózní? Přitom bylo tehdy (ne teď, teď už je na to pozdě a nikdo rozumný, samozřejmě ani Fidesz, to nechce) možné vytyčit hranice podle zásady sebeurčení národů, na níž se vítězové odvolávali, hranice ne sice úplně spravedlivé (to v takových případech nejde nikdy), ale o hodně spravedlivější, než jsou ty dnešní. Česká snaha stavět se nad věc a vyvažovat je nestoudná, protože Češi (ne Slováci), se z velké části zasloužili o to, že trianonské hranice jsou takové, jaké jsou. A je například nehorázná drzost srovnávat politickou situaci v Maďarsku s tou na Slovensku, extremisté jsou na Slovensku součástí vládní koalice, kdežto v Maďarsku jsou v opozici. Atd. Musím říci, že ač mám k článkům Luboše Palaty spoustu výhrad, něco tak otřesného jako tahle osoba by myslím nezplodil – i když dnes v LN asi třikrát opakuje, že v Maďarsku je dnes výročí Trianonu „státním svátkem“, což není pravda, je to jen „památný den“, což je totéž jako u nás „významný den“.

České noviny mají v posledních dnech zvláštní zálibu v otiskování textů různých izraelských Ezrů Poundů, kritizujících zásah izraelské armády proti „humanitární misi“ na pomoc Gaze. Amos Oz např. v dnešní MfD píše: „Jenomže Hamás není jen teroristická organizace. Je to idea, byť zoufalá a fanatická, která vyrostla z bídy a frustrace většiny Palestinců.“ To je dobré. Pro názornost si to přepišme: „„Jenomže NSDAP není jen teroristická organizace. Je to idea, byť zoufalá a fanatická, která vyrostla z bídy a frustrace většiny Němců.“ Je to svým způsobem pravda. Jenom bohužel ne úplně celá. Je třeba připočíst miliony padlých v druhé světové válce a miliony obětí holocaustu. Ovšem, v době, kdy ušlechtilí intelektuálové v Evropě vedli podobně blbé řeči, jako je ta upravená varianta Ozova výroku, se ještě nevraždilo po milionech. To je ale ani trošku neomlouvá. Měli být schopni si to předem spočítat.

K maďarskému zákonu o národní soudržnosti se společně vyjádřili prezident Klaus a premiér Fischer. Nevím, proč má Fischer něco podobného ještě zapotřebí, má to přece „za pár“. Prohlášení je nehorázná drzost, k problému se vrátím, dnes už nestíhám.

Sobota 5. června: Krajští hejtmani se rozhodli, že kraje přestanou nejpozději od konce června platit za pacienty regulační poplatky. Tím se hroutí tažení ČSSD proti poplatkům, kdysi hlavní fronta boje proti Topolánkově vládě a ODS. Jak by ne, poměr sil na politické scéně se, jak se zatím zdá, výrazně změnil.

Objevuje se spousta spekulací o obsazení resortů v budoucí vládě. V podstatě je zatím zajímavé jen to, vzdá-li se ODS ve prospěch Věcí veřejných ministerstva vnitra. Kdosi napsal v MfD, že tento silový resort bývá vyhrazen nejsilnější vládní straně. V tomto případě by tomu mělo být tím spíš, že Věci veřejné jsou strana v podstatě revoluční („ani napravo, ani nalevo, nýbrž vpřed“), i když jistě ne komunistického typu, a tato strana je schopna, jak dokázala, si poměrně rychle zorganizovat vlastní bojůvky. Zda přitom ministrem bude formálně John nebo Bárta, je fuk. ODS se zřejmě vrací k ortodoxnímu „klausismu“ a věří, že všechny základní politické záležitosti zařídí neviditelná ruka trhu. Jen aby je poněkud přece jen více viditelné ruce pp. Johna a Bárty poněkud nezaskočily.

Jiří Paroubek označil předsedu VV Johna za „drzého, nestoudného lídra, demoagoga a populistu“. Měl by být opatrnější ve formulacích, vypadá to skoro jako sebedefinice. Jinak se ve straně formuje zjevně protiparoubkovská skupina (Hašek, Pecina, už si přisadil i Jaroslav Foldyna). Myšlenkou případného Paroubkova návratu není prý nadšen ani Bohuslav Sobotka. Jenže Paroubek, jak to vypadá, chce dělat to, co dělal Zeman maskovaně, docela přímo a otevřeně. Jinak to neumí.

Podle agentury CVVM mají Češi ze všech národností, žijících v ČR, nejraději sami sebe. Už sám fakt, že to agentura zcela vážně uvádí, je krásný projev národní hrdosti a sebevědomí. Druzí jsou Slováci, kladně jsou hodnoceni ještě Řekové (řekl bych, že už jich tu moc není), Židé a Němci (dtto). Ti, co je jich víc (Ukrajinci, Rusové, Vietnamci) jsou na tom podstatně hůř, na posledním místě se drží, jako obvykle, Romové. Těch je nejvíc a je to reálný problém, na němž zatím všechny vlády ztroskotaly. Problémy řešit neumíme, protože způsoby, které jsme používali v minulosti (a tehdfyx to prý bylo ok) dnes už nejsou použitelné. Neměli by se Romové někam odsunout? (Výslovně upozorňuji, že to myslím ironicky). Ostatně už to jakási divoká pidistrana kdysi navrhovala.

TOP09 navrhuje vystřídat Pavla Béma ve funkci pražského primátora bývalým ředitelem pražské ZOO Petrem Fejkem. Dobrý nápad, mělo by to i jakousi symbolickou hodnotu. Pan Fejk je ze svého minulého působiště nepochybně vybaven zkušenostmi, které by se mu v primátorské sesli velmi hodily.

Hovoří se o velkých personálních změnách v ODS. Jak by ne, topolánkovští revizionisté a oportunisté byli poraženi a je možné se opět vrátit k reálnému klausismu. Bude zajímavé sledovat, dokáže-li TOP09 aspoň v zahraniční politice zabránit nejhorším klausovským excesům.

V MfD opakují (šifra „sod“, kdo to asi bude?), že Maďaří dosud teskní po někdejším uzemí. Prdlajz, teskní po těch 4 – 5 milionech Maďarů, kteří se ocitli i se svým územím v cizích státech, a ti Maďaři zase teskní po Maďarsku. Je to tak těžké pochopit?

Pavel Novotný píše zase o tom, že Turecko se kvůli konfliktu s Izraelem můžeš odklonit od Evropy. „Je těžké si domyslet, jak by se projevil turecký odklon od Západu. Jisté je jen jedno: Evropa by tratila.“ Proto je třeba skřípnout pořádně Izrael. A kdyby o něj Evropa náhodou při tom skřípání přišla, nic se neděje, netratí zdaleka tolik, jako kdyby tratila Turecko. (Přitom Evropa už Turecko ztratila, jen o tom zatím ještě neví).

Čína odkoupila „na zkoušku“ od Ruska dva exempláře letounu Su-33 pod záminkou, že hodlá vzápětí nakoupit dalších padesát. Pak si to rozmyslila, objednávku zrušila, dodané kusy rozebrala, důkladně okopírovala a teď je vyrábí levněji jako svůj vlastní výrobek. Rusové mají vykutálené a hlavně učenlivé „strategické partnery“. Pamatuji se, že podobným způsobem kdysi oni sami, když si říkali ještě podle pana Palaty správněji Sověti, naložili se softwarem počítače třetí generace IBM 360 (nebo až 370, už se přesně nepamatuji), celý ho ukradli a vyrobili si k němu vlastní hardware, o němž nedovedu posoudit, zda byl ukradený rovněž celý nebo jen zčásti, neb v této věci nejsem znalcem (u počítače IBM 360 jsem pracoval jako programátor a systémový programátor patnáct let a tak o tom něco vím). Jediný rozdíl bude zřejmě ten, že to ruské dílko moc nefungovalo: většinou se každá úloha musela provést dvakrát. Když se ji dvakrát podařilo provést až do konce (což nebylo pravidlem) a výsledky byly shodné, považovalo se to za OK. Pokud nebyly, pustila se úloha ještě jednou a výsledek byl považován za správný, pokud se shodoval s jedním z předchozích. Obávám se, že čínští „strategičtí partneři“ jsou v kopírování pečlivější a úspěšnější.

Velké státy EU prý (podle Luboše Palaty) „v posledních dnech důrazně upozornily slovenskou i maďarskou vládu, aby konflikt dále neeskalovaly“. Podle „citovaného diplomata“ mělo jít i o Polsko. Při povaze polsko-maďarských vztahů (jsou tradičně mimořádně přátelské) bych se tomu hrozně divil. Že Francie i Německo strká hlavu do písku, tomu bych se nedivil. Mají hrůzu cokoli měnit, a když už, tak co nejnemožnějším způsobem: díky tomu máme dnes v Evropě např. dvě Albánie. Nemyslím si, že by se měly změnit Slovensko-maďarské hranice. Jen že by se měl v první čadě změnit přístup slovenské vlády, v níž sedí mj. extremisté z SNS, k Maďarsku. Pan Palata rovněž pořídil rozhovor s primátorem Komárna, který měl říci: „Maďarský národ je ale v každém případě poslední, kdo má z trianonské dohody negativní věci.“ Hrozně bych se divil, kdyby něco takového řekl a rád bych viděl, jak vypadá originál (patrně slovenský, protože pan Palata neumí maďarsky ani slovo).

Pondělí 7. června: Přestavitel TOP09 Gazdík prohlásil, že v ODS existuje „proud, který představuje příznivce velké koalice“. Nechtěl ovšem nikoho jmenovat, aby nepoškodil koaliční jednání. Totéž potvrdil i Vít Bárta z Věcí veřejných. Bylo by divné, kdyby na tom vůbec nic nebylo, ovšem pokud neuvedou konkrétní jména, má takové prohlášení jen malou váhu. Je možné, že ODS si ponechává tuto možnost v rezervě pro případ, že by si některá z menších opozičních stran kladla požadavky, jež by byly podle ODS neúměrné (to se může snadno stát, zejména v případě Věcí veřejných, jejichž program se od obou ostatních stran dosti liší). Problém je taky v tom, že ODS vlastně není strana s konsolidovaným vedením (to by se mělo vyřešit na červnovém sjezdu), pak bych považoval za slušné, aby přívrženci velké koalice, jsou-li takoví, se svými představami vyšli na veřejnost. Osobně považuji pokus o velkou koalici v této situaci za nesmyslný a škodlivý, protože ČSSD je ještě více otřesena než ODS, není jasné, kdo vlastně v ní bude po Paroubkovi „jednička“, odchodem Paroubka se strana sice trošku normalizuje, ale bude to zatím normalizace jen pokud jde o způsoby a chování, nikoli programově, po té stránce, hlavně v zahraniční politice, bude mít k ODS, TOP09 a asi i k VV i nadále velmi daleko. Velká koalice má smysl jen tenkrát, když není jiné schůdné řešení, a na krátkou, omezenou dobu, jinak vede k degeneraci politiky.

Jinak se zdá, že „reformní křídlo“ v ČSSD představuje Michal Hašek, ale říci přesně, o co mu jde, si zatím netroufá, nechce asi destabilizovat stranu před podzimními volbami - jenže pak lidé nebudou vědět, koho vlastně volí. Co si myslí na rozdíl od Paroubka, není jasné, ta situace je podobná, jako v „obrodném proudu“ KSČ v době před Pražským jarem. Jediný, kdo řekl trochu více, byl brněnský primátor Onderka. Chce úplný zákaz jakékoli spolupráce ČSSD s komunisty. Požadavek je logický, chce-li se ČSSD profilovat jako jednoznačně demokratická strana, problém je v tom, že velká většina jejích členů jsou bývalí komunisté, kteří ve svém vztahu k normalizační KSČ nemají často úplně jasno (moravskoslezský hejtman Palas, do r. 1994 člen KSČM, už protestoval) a pak, že ČSSD si bude muset znovu budovat nějaké partnerské vztahy, přičemž potenciálního partnera momentálně na politické scéně vlastně nemá (lidovci sestoupili do neparlamentního podsvětí). Velmi bych si přál, aby se ČSSD změnila ve stranu o něco vábnější, než byla za Paroubka, ale bude to mít hrozně těžké, chybí jí charismatický vůdce, který by byl schopný si vymyslit nějakou schůdnou politickou cestu jinou než tu nejsnadnější a nejnemravnější, jak to udělal Paroubek (a naštěstí – skoro se mi chce říci náhodou – mu to nevyšlo).

Koaliční smlouva mezi ODS, TOP09 a VV bude mít 80 stránek. To je vlastně kniha. Skoro lituji všechny, kteří ji budou muset prostudovat od A do Z, a jsem zvědavý, kolik prominentních členů to opravdu udělá.

Polský pilot dopravních letadel Slawomir Cichoň vyzval v Gazetě Wyborczej, aby se upustilo od zveřejnění přepisu toho, co obsahují černé skříňky vládního letadla, jež se zřítilo u Smolenska. Upozornil na to, že technickým věcem nebude v podstatně nikdo rozumět a „lidé chtějí hlavně slyšet, jak piloti umírají. Možná někdo v zákoutí nahrávky zaslechne modlitbu k Bohu, ale většina bude slyšet, jak umírají s nadávkami na rtech. Ale tak už ti bývá, že lidé ve smrtelném ohrožení buď klejí, nebo se modlí…“ Pilot se ptá, k čemu by mělo posloužit zveřejnění záznamků. „Stanou se jen další etapou této celonárodní show. Ti kluci neletěli do Smolenska, aby se zabili, oni tam letěli, aby co nejlépe sloužili své vlasti… Nyní nastal čas čekání na zvukový záznam o jejich umírání, Bude to jistě internetový hit se stovkami milionů kliknutí, s obrovskou odezvou v širokém světě. Ale kam se podělo právo na důstojné a intimní umírání? Vlast hodí své piloty na pospas masám? Jako kdysi gladiátory lvům? Lid přece potřebuje chléb a hry…“ (cituji dle Práva) Musím říci, že si myslím úplně totéž a sotva bych to dovedl říci tak pěkně.

Ostatně, pokud se týká Práva, nastal volební porážkou ČSSD a odchodem Jiřího Paroubka z funkce dosti velký odliv nenávisti z komentářových stránek listu. Možná je to z mé strany jen jednostranná iluze, třeba odliv toho skoro nesnesitelného napětí, v jakém naše společnost žila přinejmenším rok (a je mi líto, Paroubek k němu svou politikou a svým vystupováním mocně přispěl) trochu ulehčil vzájemné pochopení ve společnosti. V každém případě je to dobře.

Netýká se to úplně zahraničního zpravodajství listu, zejména způsobu psaní o incidentu s „humanitárním konvojem“ do Gazy. Ale tady píšou stejně všechny celostátní listy, pouze se to zrovna dnes nepozná, protože MfD a LN věnují značnou část dnešního vydání úmrtí Ladislava Smoljaka a na zahraničí nezbylo tolik místa. Dalšímu vývoji „problému konvoj“ se věnuje naše dnešní glosa.

„Podnikání a politika jsou totiž v očích veřejnosti stále považovány za zločin“, stěžuje si dnes v MfD Vít Bárta z VV. To je možné, ale pokud má někdo výhrady k proplétání politiky a podnikání (podnikatelé ovlivňují politiku a politici se nemístně pletou do podnikání), má pravdu. Ze zprávy navíc vyplývá, jakým způsobem se dnešní vedení zmocnilo před časem malé komunální strany, z níž její zakladatelé zčásti uprchli a dnes se o tom, co se tenkrát dělo, bojí mluvit. To nevzbuzuje do budoucna moc velké naděje pro vznikající koalici. Zvlášť pokud VV opravdu dostanou resort vnitra. V té situaci na člověka působí trochu uklidňujícím dojmem i to, že zahraničí má mít ve straně na starosti Josef Zieleniec. Tady člověk aspoň ví, co muže čekat.

„Vždyť jaký je rozdíl mezi včerejším Ficovým odhalováním sochy „slovenského krále“ Svatopluka… a Orbánovým slavením Trianonu?“, ptá se dnes v LN Luboš Palata. Musím říci, že velký. Trianon je opravdový problém, a navíc mluvit o „slavení“ považuji za mírně mírně nechutné, jde jen o důrazné připomenutí, že jde o problém.

Podle serveru Aktuálně.cz chce Paroubek rezignovat i na poslaneckou funkci, Paroubek i jeho okolí to ovšem popírá. Je nicméně nepředstavitelné, že by expředseda strany zůstal ve straně jako řadový poslanec. Bude se chtít vrátit a buď se mu to povede, nebo ho konkurenti donutí, aby odešel se vším všudy. Přitom stranu více či méně rozvrátí. Zeman byl v téhle věci větší realista.

Úterý 8. června: Jiří Paroubek včera opustil svou předsednickou kancelář v Lidovém domě. Vsadil bych se, že se v příštích dvaceti letech bude nesmírně intenzivně snažit o návrat za každou cenu, v tomto směru je něco jako Zeman na čtvrtou. Jako poslanec do budoucna slíbil, píší v Právu, že „bude pracovat pro lidi, pokud to půjde“. To je chvályhodné, jen si myslím, že by mohl by tu a tam udělat taky něco málo pro zvířátka, například pro opuštěné štěkáče a mňoukáče. Pak bych ho sice nevolil, ale získal by trochu paradoxně v mých očích jakousi lidskou tvář, kterou jsem na něm doposud bolestně postrádal.

Čímž se dostáváme k tomu, co ČSSD před volbami nejvíce ublížilo. Předběžná expertíza, kterou si pro stranu nechal zpracovat Bohuslav Sobotka, mluví o případu Vlček, o protestech proti studentským volbám, o debatách s Nečasem. Na neúspěchu se prý podepsaly i ztráty na voličské podpoře, jejíž část straně odlákali Zemanovi a Suverenita, povodně na Moravě, které zabránily části lektorátu dostavit se k volbám (měli jiné starosti), a mylné průzkumy preferencí před volbami. Úplně to nejpodstatnější je však podle mého názoru nepřirozeně dominantní postavení Jiřího Paroubka a jeho naprostý nedostatek schopnosti podívat se na sebe z odstupu. Politik si musí být jistý sám se sebou a nesmí se příliš patlat ani se spolustraníky, ani s oponenty, ale musí mít jakousi zpětnou vazbu, aby to nepřehnal. Tahle zpětná vazba panu Paroubkovi úplně chybí a obávám se, že je to vada neléčitelná. Odpustí se snad aspoň zčásti energickému opozičnímu lídrovi, jenže pan Paroubek už víc než rok nebyl v opozici a choval se přitom, jako by byl zároveň ve vládě i v opozici. To veřejnost asi považovala za nepřiměřené. Smyslem těchto řádek není vozit se po poraženém, ale pokusit se vysvětlit tak velký a poměrně rychlý propad voličské podpory ČSSD krátce před volbami. Lidem to chvíli trvalo, než se rozkoukali.

Paroubek ale nebyl ve snadné situaci. Neměl žádného jiného potenciálního koaličního partnera, pokud nechtěl uzavřít něco jako opoziční smlouvu nebo velkou koalici se silnější ODS (a to nechtěl). Ani teď nemá ČSSD žádného jiného potenciálního spojence než KSČM. Buď bude spolu s komunisty v opozici jako ODS za Špidly (který s komunisty vládnout nechtěl), nebo bude vládnout s jejich podporou jako za Paroubka. KSČM jen svou pouhou existencí dělá na české politické scéně děsivou paseku a znemožňuje normální vládnutí. Chápu pana Onderku, který odmítá jakoukoli spolupráci s komunisty, ale nedovedu si představit, jak to politicky prosadí – vypadalo by to teď jako dobrovolná a úplná izolace ČSSD. Jak se udá, všichni jeho kolegové včetně např. jihočeského hejtmana Zimoly mají z podobného experimentu jakousi tichou hrůzu.

Jako schůdní kandidáti na šéfa Sněmovny (koalice zjevně souhlasí s tím, že funkci postoupí ČSSD) se jeví Hašek, Sobotka, Zaorálek. Nikdo se do toho nehrne, protože zmínění zjevně cítí, že by jim to svázalo ruce v boji o předsednickou funkci. Snad by bylo dobře posadit tam Zaorálka, už to jednou dělal, neutralizovalo by ho to (mohl by často cestovat do Íránu a KLDR) a pokud se pamatují, byla s ním při řízení schůzí docela legrace.

Věci veřejné chtějí napřed vyřešit odluku církve od státu (tj. vzít křesťanské církve pěkně u huby), a až se to povede, tak teprve ratifikovat smlouvu s Vatikánem. Zdá se, že je spousta témat, kde si VV bude dobře rozumět s panem prezidentem. Pozice TOP09 v této vládě nebude záviděníhodná. Mezitím arcibiskup Duka už o vatikánské smlouvě jednal s Klausem: dočká se nějaké odměny za to, že vzdal spor o katedrálu?

Před Krajským soudem v Praze probíhá znovu občanskoprávní spor ohledně tzv. justiční mafie. Rozhoduje opět soudce Cepl, kterému nejprve Vrchní soud v Praze případ odebral, a na zásah Ústavního soudu mu byl opět vrácen. Věci se týká naše dnešní glosa.

Poláci obvinili ruské členy speciální jednotky OMON, že okradli minimálně jednoho mrtvého při ztroskotání letadla u Smolenska o kreditní karty, které zčásti vybrali. Ruské ministerstvo vnitra zuřivě protestovalo. Pak se ukázalo (tj. ruská strana přiznala), že k okradení došlo, ale nekradli příslušníci OMON (patřící pod vnitro), ale obyčejní vojáci. Radio Jerevan pracuje nyní o něco přesněji než v minulosti.

Premiér Fico odhalil na Bratislavském hradě za přítomnosti nejvýznamnějších ústavních činitelů jezdeckou sochu Svatopluka, „krále starých Slováků“. Slovenští historici upozorňují, že údaj je třeba upřesnit, nešlo ani o krále, ani starých Slováků. Toto dementi je plně jerevanské (a ač nejsem odborník na ranný slovanský středověk, řekl bych, že přesné).

Petr Kamberský se v LN vyslovuje pro přímou volbu prezidenta mj. i proto, že má podstatné pravomoci. Možná by bylo po dosavadních zkušenostech (dvou) ty pravomoci nejprve velmi radikálně osekat (pokud možno úplně všechny). A pak už nebude nejmenší důvod k tomu, proč takto osekaného prezidenta nevolit přímo.

Středa 9. června: Nové parlamentní strany zažívají mohutný příliv členstva. Mohutný znamená 75 – 100 duší týdně, ale při členské vybavenosti TOP09 a Věcí veřejných a zvláštních poměrech ve VV, kde mají právo hlasovat nejen členové, ale i ti, co mají VV rádi, se může snadno stát, že se stran zmocní zájmové skupiny, které pak udělají ze zděděného parlamentního zastoupení loutkové divadlo (zvlášť když třeba ve VV by v případě převolení vedení strany neměli zastupitelé strany na vybranou než buď poslouchat, nebo vypláznout sedm milionů, to je jakési úskalí přímé demokracie podle VV). Strany se brání tím, že prodlužují čekací lhůty na členství a ve VV dovolují hlasovat v referendu o vládě např. jen těm, kteří byli ve straně, případně přihlásili se jako registrovaní partneři strany v okamžiku voleb. Obě strany tuší správně za neobvyklým zájmem o členstvo příliv kariéristů, nicméně zdá se, že rozšiřovat členskou základnu budou moci až tenkrát, když už o členství nebude žádný zájem.

EU hodlá zrušit blokládu Gazy (bude zajímavé, jak to chce udělat, chce vyhlásit Izraeli válku?) a provádět pak kontrolu nákladu lodí, mířících do Gazy, sama. To je zábavná představa.

ČSSD (její odborný poradce O. Novotný) sepsala soubor hříchů, jichž se dopustil Paroubek a způsobil tak porážku ČSSD. V zásadě mi to připadá jako drzost. Proč mu to neřekli včas a nezabránili mu v tom? To je najednou generálů po bitvě. ČSSD své autoritativní předsedy poslouchá sice občas s remcáním, ale v podstatě na slovo. Ale běda, když neuspějí. Pan ne ně svede úplně všechno. Dělat předsedu ČSSD není žádný med.

Koaliční strany mají kocovinu z „kroužkování“. Právem, protože tento systém úpravy kandidátek může vést k tomu, že nejdéle za čtyři roky ztratí vedení strany nad stranou jakoukoli kontrolu. Demokracie, která u nás funguje, je demokracie zastupitelská (na rozdíl od demokracie přímé, která v úplné, čisté formě nemůže fungovat nikde). Úspěch kroužkování byl rubem úspěchu negativní kampaně, kterou rozvinula ČSSD (vůči všem stranám kromě KSČM) a ODS se po ní úspěšně opičila. ČSSD se podařilo přesvědčit, že její protivníci jsou vesměs nedůvěryhodní darebáci, a proto jim lid přeoral kandidátky. ODS byla v přesvědčování méně úspěšná (VV a TOP09 negativní kampaň nevedly vůbec), díky tomu na kandidátkách ČSSD došlo jen ke změnám toho druhu, že straničtí papaláši (hejtmani) proskákali na volitelná místa. Voliči si zvolili do čela státu strany, jimž vůbec nevěří, že by měly vedení kompetentní natolik, aby si dokázalo sestavit kandidátky, na což má kařdá strana v poměrném volebním systému právo. Voliči politice nedůvěřují, sami ji dělat nechtějí a přitom od ní očekávají zázraky. Myslím, že způsob, jakým byla tato koalice zvolena (přeoráním kandidátek), se velmi neblaze podepíše na její funkčnosti. Má sice většinu 118 hlasů, ale může být nakonec méně akceschopná než Topolánkova vláda.

Věci veřejné navrhly univerzální etický kodex pro všechny poslance parlamentu. Tentokrát se nepočítá s tím, že kdo jej nedodrží, vysolí sedm milionů, ale podstata je velmi podobná tomu, co strana údajně vyžadovala na svých kandidátech. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Polské úřady obvinily příslušníky elitních ruských bezpečnostních jednotek OMON, kteří zasahovali při ztroskotání polského letadla u Smolenska, že okradli mrtvolu jednoho vysokého polského úředníka o čtyři kreditní karty a zčásti je vybrali. Ruské orgány nejprve zuřivě protestovaly, pak za stejně zuřivých protestů přiznali, že se sice kradlo, ale nekradli příslušníci OMON, ale čtyři normální vojáci z posádky smolenského letiště (které se mezitím podařilo dopadnout). Ruská schopnost zuřivým trucováním a odmlouváním udělat z nepříjemného, leč poměrně snadno řešitelného maléru malér stokrát větší, je obdivuhodná. Zbude-li čas, k tématu se vrátíme.

Vládní koalice (přesněji řečeno původně předseda TOP09 Schwarzenberg) přišel s návrhem, že by předsedou Sněmovny mohl být zvolen představitel ČSSD, ovšem jen takový, který bude schopen se chovat slušně. Výhrada je sice po šestiletém vyvádění Paroubka a jeho party víc než pochopitelná, ale zároveň dosti nezdvořilá (nebylo by stačilo říci, že je koalice ochotna se s ČSSD dohodnout na sociálně demokratickém kandidátovi na tu funkci, bez koaličních hlasů přece nemůže být zvolen?). Místopředseda ČSSD to vzal nikoli jako gesto dobré vůle (ztížili mu to), ale jako právo a požádal o předsednictví v důležitých parlamentních výborech (měl jsem dojem, že ve všech). Jednal tedy po paroubkovsku v situaci, kdy po paroubkovsku jednat nelze (není pat). Zároveň brutálně napadl věci veřejné. Dělá to proto, že ve skutečnosti o ty funkce zájem nemá a vyhovuje mu spíš výchozí pozice ušlápnutého párii? Přesto považuji z mnoha důvodů za důležité, aby koalice z důvodů taktických, ale i proto, že je třeba přece jen obrátit trend neustále klesající politické kultury, jak se u nás uplatňuje od roku 1990, dostala od vítězné koalice poměrně velkorysou nabídku. Je to naprosto zásadní věc, a proto se k tématu ještě vrátím. Pokud si budou počínat jako slon v porcelánu, a ještě jako mimořádně nenažraný slon, který zblajzne, na co přijde, můžeme mít jednou v pozici Paroubka dr. Ratha.

Čtvrtek 10. června: Jednání o koaliční vládě pokračují poměrně rychle (dnes „devítka“ zasedala od šesti hodin od rána). Zatím se dohodli (zjevně rámcově) na snížení imunity poslanců a senátorů, snížení platů ústavních činitelů a pracovníků justice, na zavedení školného, „zeštíhlení“ vlády a na tom, že funkci předsedy Sněmovny si koalice nejspíš ponechá (asi existuje dost velká poptávka po pohodlných seslích). Poté, co projevili dobrou vůli a ochotu jednat o tom, že by ji zastával sociální demokrat, prohlásil Bohuslav Sobotka, že ČSSD má na funkci nezpochybnitelný nárok a napadl při té příležitosti Věci veřejné a Johna. Zároveň oznámil, že ČSSD podá návrh zákona o přímé volbě prezidenta, o obecném referendu a o poplatcích u lékaře. Smyslem je zjevně vrazit klín mezi koaliční strany (všechny ty věci měly v programu Věci veřejné), případně dokázat veřejnosti nevěrohodnost této strany. ČSSD se chystá provozovat paroubkismus bez Paroubka. Je otázka, jakou mají reálnou šanci koalici, která může být křehčí, než jak na první pohled vypadá, rozbít ještě dřív, než vznikla: frontální útok nevypadá jako příliš produktivní taktika.

Senátor Dryml zaútočil na vedení ČSSD. Nejen Paroubek, ale i jeho nejbližší spolupracovníci musí vyvodit osobní zodpovědnost z volební porážky. Pan senátor žádnou odpovědnost nemá, poté, co se pokusil neúspěšně dobýt královéhradecké hejtmanství, ho tamější sociální demokraté s Parubkovou podporou uzemnili do senátorského křesla. Pan Dryml žádá teď volební sjezd už v září a pro sebe post místopředsedy strany (dá se tušit, že předsedou by měl být jeho přítel Rath, ale ten byl s Paroubkem jedna ruka a na výsledku voleb se podepsal velmi výrazně). Sobotka označil Drymlovu výzvu za kontraproduktivní. Je přinejmenším hodně předčasná, je těžké si představit, že by zrovna teď existovala v ČSSD nějaká výrazná podpora pro pány Drymla a Ratha.

Starosta Prahy 5 Jančík je skutečný nezmar. Už sice oznámil, že na podzim nebude kandidovat do zastupitelstva na Praze 5, ale „odvolení“ z místa starosty se mu podařilo opět zabránit. Přitom pan starosta působí jako spolehlivý generátor hlasů pro TOP09 v podzimních komunálních volbách. ODS to s personální očistou nebude mít příliš lehké.

Martin Weiss v pozoruhodném článku v dnešních LN upozorňuje na mimořádnou vratkost nynější koalice: ODS a TOP09 zápasí o totéž místo na politické scéně, a to je ze své povahy boj na život a na smrt, a Věci veřejné jsou strana zcela netransparentní a nespolehlivá (nespolehlivost patří k její podstatě). Zdá se ovšem, že nevzal úvahu to, co tyto strany bude držet pohromadě: totiž politika nynější opozice, paroubkismus bez Paroubka. Momentálně se pan Sobotka pokouší donutit Věci veřejné až k pláči. Získat někoho tím, že ho přimněju k bezpodmínečné kapitulaci, není dobrý začátek nějaké budoucí spolupráce. ČSSD dělá politiku, na kterou aspoň zatím nemá.

Pátek 11. června: Trojkoalice se shodla na přímé volbě prezidenta. ODS v této věci ustoupila menším stranám, které se cítí být silnějšími v kramflecích, pokud se obrátí k lidu (jen se obávám, že za lid považují pražské kavárenské intelektuály (nyní internetové), jako TOP09, nebo sázejí na populismus, jako Věci Veřejné, nebo dokonce obojí. Tato změna vyžaduje úpravu ústavy. Martin Komárek přitom upozorňuje v MfD na to, že daleko naléhavější změna ústavy je ta, která umožní schůdnější cestu k předčasným volbám. Jenže to už nějak nikoho nezajímá, ač roční horor nechutného politického štvaní, který jsme tu zažívali, by k tomu měl vést občany i jejich politickou reprezentaci. Jakýsi právní expert upozornil, že kdyby byl býval Klaus zvolen přímo, nikdy by nepodepsal Lisabonskou smlouvu. Možná je to nadsazené, ale určitě jen trošku. TOP09 (Schwarzenberg) doporučují revizi ústavy, protože „vyváženost mezi hlavou státu, Sněmovnou a Senátem není úplně perfektně daná“ – s tím nadšeně souhlasím v tom smyslu, že prezidentovi by měly být radikálně sníženy všechny pravomoci, zejména (čtenář promine) jakákoli možnost srát se do zahraniční politiky. Prezident Klaus kdysi prohlásil, že nechce být pouhým kladečem věnců. Výborně! Rovněž kladení věnců je nutno z pravomocí prezidenta výslovně vyjmout, jde-li to. Je taky otázka, zda prezident musí být nutně živá osoba, a z druhu homo sapiens. Pokud se koalice shodne jen na takových věcech jako je přímá volba prezidenta a snížení poslaneckých platů, je otázka, bude-li vůbec schopná vládnout.

Podle Práva byl v Ústeckém kraji odhalen další pokus rozšířit členskou základnu strany o mrtvé duše. Skoro bych řekl, že by teď měli mít jiné starosti.

Programová ředitelka Věcí veřejných Kristýna Kočí oznámila, že strana nehodlá ustoupit od testů korupční odolnosti nebo od radikálních škrtů v rozpočtu armády. Možná by bylo dobré, kdyby se VV pokusily dohodnout s ČSSD (budou k tomu potřebovat komunisty, ale jen tak, že ti stejně jako oni budou podporovat menšinovou vládu ČSSD). Paroubek se pak může klidně vrátit do čela sociálních demokratů, ukázalo by se, že volby vlastně nakonec vyhrál. Formulace „testy korupční odolnosti“ znamená buď nějakou populistickou blbinu nebo to, že stát má provokovat trestnou činnost a pak oběti svých provokací buď vyhazovat, nebo zavírat. To je právní zločin a moc by mne zajímalo, dělalo-li se něco podobně ohavného za totáče, skoro bych řekl, že ne. Snaha destruovat armádu je zase politický zločin: při vší důvěře v naše západní spojence je zcela zjevné, že pokud budeme chtít, aby nám v případě napadení silnějším protivníkem (jako potenciální připadá v úvahu zatím jen jediný) trochu pomohli, budeme muset prokázat, že se dokážeme aspoň trošku bránit sami (tj. že dokážeme sami vzdorovat aspoň týden, než se naši spojenci k něčemu rozhoupou). K tomu je nutná „vševojsková“ armáda, polní lazarety a protichemické vojsko nám samy o sobě nebudou k ničemu. Na další problémy související (mimo jiné) s představami VV upozornil na svém blogu v MfD bývalý náčelník generálního štábu Šedivý. Ostatně zdá se, že dohoda na věcných a důležitých záležitostech všeobecně bude ve vznikající koalici dosti obtížná. Podle LN roste počet sporných bodů, které jednotlivé odborné skupiny přenechávají tzv. K9, tj. devíti nejvyšším partajním bossům. Jde o tak choulostuivé a důležité věci, jako je např. ot. vyšší přímé daně pro „bohatce“, prolomení či neprolomení limitů těžby hnědého uhlí, regulační poplatky ve zdravotnictví.

Poslanec Bratský (ODS), kterému se ve volbách nepovedlo uspět, se do Sněmovny přesto vrací, tentokrát jako asistent nováčka Chalupy. Jakkoli nepochybuji o tom, že pro nového poslance, neobeznámeného do všech detailů s prostředím PS, může být zkušenost starého protřelého profíka neocenitelnou, nemohu se zbavit dojmu, že pan Bratský se chová jako zvířátko, kterému se podařilo jakýmsi nedopatřením překonat ploty ZOO a octnout se tam, kam patří a kde původně žilo, tzn. na svobodě, kde žijí, řečeno s Paroubkem, tak zvaní obyčejní lidé. A za pár dní nebo týdnů se hladové, vyhublé a s pocuchaným kožichem raději rychle vrací do luxusu zoologické nesvobody.

V ČSSD údajně propadli panice, že by Paroubek mohl začít pracovat proti straně podobně jako Miloš Zeman. Obava vůbec není planá, navíc Paroubek bude stranu rozkládat zevnitř a je ještě podstatě agresivnější než Miloš Zeman. Budou-li se ho ovšem pokoušet nějak usmířit (zdá se, že námluvy už začínají, nejdřív přilezl ke křížku Tvrdík, následovat boudou místopředsedové) odvděčí se jim tím, že je zase sežere. Stejně jako se Špidla měl dokázat zbavit Zemana a Topolánek Klause, měla by se teď ČSSD zbavit definitivně Paroubka, je to normální, když silný, autoritativní a zároveň neúspěšný a poražený lídr odejde z politické scény, jenže kdo to vlastně je, ta postparoubkovská ČSSD, co ti lidé chtějí, dovedou se na něčem dohodnout?

Na Slovensku se rýsuje možnost, že by Fico případně nemusel vyhrát volby (pokud tomu rozumím, musely by se do parlamentu dostat obě maďarské strany, tedy přesněji řečeno ta maďarská i ta polomaďarská, a nesměl by uspět Mečiar). Nedovedu posoudit, nakolik může volby ovlivnit aféra s odposlechem Ficova údajného telefonátu ohledně černého financování strany, vůbec se nechci plést do slovenských záležitostí, ale mám velikou chuť se k ní vyjádřit, připomíná mi totiž trošku vzdáleně Kubiceho zprávu (přitom si v koutku svého čehúnského srdce vítězství pana Fica velmi nepřeju, mělo by to nepříjemné strategické důsledky pro ČR i pro celou středoevropskou oblast).

Předseda nové slovenské strany Svoboda a Solidarita Sulík (strana má šanci dostat se do Národní rady, a vypadá na první pohled jako něco mezi TOP09 a VV) se vyjádřil v MfD k finanční pomoci, kterou má Slovensko jako země eurozóny poskytnout Řecku: “Je víc důvodů, proč by měla být pomoc Řecku odmítnuta. Není to solidarita. Ta znamená, že pomáhá bohatý chudým. A ne že se chudí mají bohatému skládat na splátky a mercedes.“ To mi připadá naprosto přesné.

V MfD taky vyšly dva pozoruhodné komentáře, Viliama Bucherta o problému imigrace a asimilace imigrantů v Evropě, a Stanislava Zahradníčka o „cinknutých“ průzkumech veřejného mínění. K oběma bych se rád, zbude-li mi čas, vrátil.

Sobota 12. června: Lídr Nečas chystá důkladné změny ve vedení ODS, z minulého týmu místopředsedů tam má zůstat jen Vodrážka, doplní ho prý Pospíšil, Pavel Blažek, Pavel Drobil, Alexandr Vondra, Miroslava Měmcová (t. j. někdo z těchto lidí). To by byla dost důkladná změna, Neřas a Němcová by přitom zabezpečovali kontakt na ideové centrum Hrad (přičemž paní Němcová funguje v takové situaci jako polovodič (eventuálně jako ten telefon, co prý kdysi spojoval Novotného kancelář na Hradě s Chruščovovou v Kremlu - na Novotného straně měl jen sluchátko). Vodrážka by vytěsnil Béma. Co to s ODS udělá, težko předem odhadnout, že by to nebyla důkladná změna, se ovšem říci nedá.

Podle rozhovoru, který poskytl místopředseda Sobotka Právu, hodlá ČSSD přes na první pohled dosti potupnou volební porážku pokračovat s paroubkovskou úporností a arogancí minimálně do podzimních voleb. Nechtějí se rozhádat, zvlášť s Paroubkem ne. Paroubek je v důsledku toho má v hrsti: když ve volbách uspějí, přičte si to k dobru (jeho razantní taktika se vyplatila), když prohrají, bude to jejich vina. Koalice - a zejména ODS - taky nevraživě reagovala na to, že ČSSD navrhla na místo předsedy Sněmovny pana Zaorálka. Mám pro to jisté pochopení, pamatuji se, jak kdysi coby místopředseda PS odebíral při řízení nějaké vzrušené schůzi podle vlastního uvážení řečníkům protivné strany slovo. Myslí si snad lidé z vedení ODS, že pan Zaorálek (i vzhledem ke svým politickým názorům zejména na zahraniční politiku) představuje typ člověka, jakého známý ruský satirik Ilja Ilf nazýval „neohroženým idiotem“? (Já samozřejmě takový názor zásadně nesdílím!).

Věci veřejné a TOP09 prosazují přímou volbu hejtmanů a starostů, ODS nesouhlasí. Přímá volba starostů (a hejtmanů nejspíš taky) zvýší stupeň chaosu na nižších úrovních samosprávy. Starosta (i hejtman) nejsou „prezidenty“ obce či kraje, ale daleko spíš „premiéry“. Kdyby obě populistické strany chtěly být důsledné, měly by tedy prosazovat, aby byl přímo volen i předseda vlády. Je to pěkný příklad, jak přímá demokracie může znamenat podstatný růst nepořádku.

V Litoměřicích proběhl mohutný nábor členů do místní organizace ČSSD těsně před schvalováním kandidátky pro obecní volby. Šlo o tzv. členy těkavé, velmi záhy se totiž vypařili, ale stačili prý ještě kandidátku odsouhlasit. Podle toho, co píšou v Právu, to v Litoměřicích vypadá tak, že tam členové neplatí členské příspěvky straně, ale naopak strana proplácí členské příspěvky členům. Tak by byla bývala měla nepochybně vypadat politická strana za rozvinutého komunismu. Je to významný moment, který dotváří tzv. demokracii mužického typu, a na nějž jsme v článku, věnovaném zvláštní podobě českých politických stran (viz článek „Jak má vypadat ideální česká strana“) zapomněli. Portrét ideální české strany je tedy třeba doplnit.

Článku A. Mitrofanova z dnešního Práva moc nerozumím. Špidla se snažil – možná ne moc šikovně – udělat z ČSSD slušnou stranu. Se skupinou voličů, na něž se obrátil, ovšem prý nemůže nikdo vyhrát volby. Potřebuje strhnout i „protestní hlasy“. Nemohu si pomoci, ale cítím to jako synonymum za hulváty a čuňata. Možná jsou představitelné i slušné protestní strany a slušní protestní voliči.

Spisovatel Pavel Kohout si v MfD libuje, jak před časem náš národ elegantně vykopl ze Sněmovny fašistoidní republikány. Třeba jen dodat: elegance spočívala v tom, že jejich voliče přetáhl na svou stranu Miloš Zeman, a nebyla to zas až tak velká náhoda.

Pozoruhodný rozhovor na téma Vším jsem byl rád poskytl rovněž MfD horlivý stoupenec lídra Nečase Alexandr Vondra. Předtím byl horlivým stoupencem Mirka Topolánka, přes něhož se ve straně etabloval – lituje pouze toho, že se ho nepodařilo včas, tj. loni na podzim, vyhodit. Pěkný příklad loajality. Taky je hrdý na to, že stál s Václavem Havlem v listopadu 19889 na pódiu Činoherního klubu. Ze skromnosti nechal stranou, jak proslavil ČR akcí Entropa. Škloda, že se mi nedostává času a sil, pan Vondra by si zasloužil bobříka vyčůranosti nejen za tento měsíc, ale za celá léta 1990-2010, přesněji řečeno žádného bobříka, nýbrž přímo bobra, a to šavlozubého.

Luboš Palata pořídil pro LN rozhovor s místopředsedou strany Most-Híd Rudolfem Chmelem, který na otázku „Co by se stalo, kdyby se do parlamentu nedostala ani jedna „maďarská“ strana – tedy ani Most-Híd, ani SMK?“ odpověděl: „Nebylo by to dobře, protože by to ještě víc zvětšilo Orbánův manévrovací prostor a domácí nacionalisté – teď myslím ty mezi slovenskými Maďary – by se stali národními mučeníky.“ Já bych skoro řekl, že by to podstatně zvýšilo manévrovací prostor pana Fica a mučedníky – v hodně přeneseném smyslu - by se mohli stát tvůrci Mostu, protože by to vypadalo, jako že mu pomáhali.

Lídr Nečas přijel na Slovensko podpořit před volbami slovenskou opozici. Řekl bych, že se to dělat nemá a nesmí – jakkoli i já panu Ficovi mírně řečeno nedržím palce. Ale nejsem budoucí premiér ČR.

Slovensko-maďarský (podle vzoru Most-Híd) spisovatel Peter Hunčík napsal pro časopis Týždeň (překládám text do češtiny nikoli z maďarštiny, ale ze slovenštiny. Cituji z Lidových novin): Víte, co je největší problém? Slováci i Maďaři mají obrovský hlad po vítězstvích a příliš si jich neužili. Kdy Slováci dosáhli nějaké obrovské vítězství, na které mohou vzpomínat jako angličani na Waterloo? A Maďaři? Jejich dějiny v posledních dvou stoletích, to je jedna porážka za druhou. Obě dvě strany v tomto konfliktu jsou tedy hladové po pocitu mnoho porazit.“ ¨Pokud jde o Maďary, je to nesmysl. Maďaři dlouho a úporně bojovali s Rakouskem o uznání své státní svébytnosti, prohráli za Rákócziho povstání, prohráli zas revoluce v letech 1848, a nakonec v roce 1867 donutili Rakušany k řešení, které jim na půl století zajistilo solidní státní existenci. Řešení mělo své problémy, ale nelze ho nazývat porážkou. Rakousko-uherské vyrovnání bylo neseno dobrou vůlí obou stran. Nechci to řešení idealizovat, jen upozornit, že mluvit o „jedné porážce za druhou“ je nesmysl.Např. Češi nikdy neprokázali vzdor v porážce, a proto neuměli být velkorysí ve vítězství. A pokud jde o Slováky – proč by měly malé národy zažívat napoleonská či protinapoleonská vítězství? Nemají to zapotřebí, mají jiné starosti.

Pondělí 14. června: Slovenský premiér sice vyhrál volby a dosáhl nejlepšího výsledku v krátké historii své strany, ale není mu to moc platné, protože koaliční potenciál jeho strany mu neumožňuje sestavit vládu. Naproti tomu nejsilnější opoziční politická stran SDKÚ tratila (jenže nejspíš tím, že přes 12% hlasů na sebe přitáhla nová liberální strana Svoboda a Solidarita, která se rovněž nechystá na koalici s Ficem (obě strany mají dohromady skoro 28% hlasů, Smer skoro 35%). Podobná situace byla u nás před pár měsíci, kdy byl Paroubek na vrcholu triumfu. Prezident Gašparovič sice Fica pověřil sestavením vlády, je ale v podstatě vyloučené, že by ji Fico sestavil. Slovenskými volbami se zabývá náš dnešní komentář.

Nedělní Otázky Václava Moravce proběhly sice ve sporech mezi Bohuslavem Sobotkou a představiteli tří vlád budoucí koalice, ale přesto v o hodně civilizovanější atmosféře než jsme byli v posledních šesti letech zvyklí. I kdyby se změnilo jen to, stal by se život v ČR (aspoň v politické rovině) o něco snesitelnější. Jednou ze sporných otázek hned na začátku bylo, zda má ČSSD nárok na místo předsedy Poslanecké sněmovny. Blíže o tom naše dnešní glosa.

Věci veřejné chtějí zdanit hazard a ze získaných peněz pak financovat sport. Klaus před časem vetoval zákon, podle něhož měli mít právo o hernách rozhodovat starostové obcí, v nichž jsou zřízeny (zákon tím padá pod stůl, protože sněmovna skončila a musel by se projednávat znovu od začátku). Necítím se být odborníkem na tuto oblast lidského konání, zaráží mne jen, že po překročení českých hranit směrem z (bývalého) Západu má člověk dojem, že vjíždí do velkého zábavního parku, kombinovaného s perským trhem a bordelem. Nepřipadá mi to úplně normální, i když to může být dosti výnosné.

Vládu na Slovensku nesestavuje jen Fico, ale i Petr Uhl. Bude to trojkoalice Smer – Svoboda a solidarita – Most-híd. Každá jiná vláda by se totiž do roka a do dne rozpadla. Protože Petr Uhl nemá pověření od prezidenta Gašparoviče, nejspíš neuspěje, a pak bude zajímavé sledovat, nakolik se jeho kozinovská věštba naplní (i minulé slovenské koalice před Ficem vypadaly dost vratce a přitom prokázaly nečekanou životnost).

Věci veřejné buď chystají nebo provádějí testy na protikorupční testy svých poslanců. V MfD píšou o tom, jak poslankyni Andrýskové, u níž se má práskáni podezřelých případů soustřeďovat, volal vyděšený kolega, že byl protikorupčně testován. Poslankyně ho uklidnila. O test tentokrát nešlo (nýbrž zřejmě naštěstí o skutečnou korupci, doplňuji; poslanec se tedy nemá čeho bát a může jít rovnou na věc – nebo snad ne?).

Soud (tedy soudce Cepl) rozhodl, že se bývalá nejvyšší státní zástupkyně nemusí omlouvat za označení justiční mafie, jímž poctila své kolegy v oboru. Pokud bych se já dostal dr. Ceplovi do rukou, raději se hned přiznám (bez mučení, jak se česky říká).

Úterý 15. června: Oprava:Z ÚSTR mne upozornili, že informace o tom, že by současný (prozatímní, pokud se nemýlím) ředitel ústavu pan Hazdra odvolal šéfa Archivu bezpečnostních složek Bukovszkého, neodpovídá pravdě, nýbrž pravdě odpovídá, že „má záměr“ ho odvolat. Je tomu tak, za mylnou informaci se čtenářům i pracujícím ÚSTR omlouvám (skoro mám cukání napsat všem poctivým pracujícím, ale neučiním tak). Pan Hazdra bude asi moci dělat tak zásadní personální rozhodnutí až poté, co bude ve funkci ředitele potvrzen (nebo to udělá někdo jiný, až bude potvrzen někdo jiný). Můj komentář má tedy správně znít:

Poté, co se pověřený ředitel ÚSTR rozhodl vyhodit šéfa Archívu bezpečnostních složek Bukovského (jak je vidět záměr, který jsem před časem zaměnil za skutečnost a znepokojil tím řadu poctivých pracujících v ÚSTR, se tak nějak realizuje), postavila se Rada ústavu proti tomuto rozhodnutí. Podle Patrika Bendy musí ředitel rozhodnutí respektovat, podle Petrušky Šustrové nemusí. Bukovský je stoupenec vyhozeného vedení (které podporoval Benda), Šustrová toho nově dosazeného. K tomu, co si o „revoluci“ v ÚSTR myslím, jsem se už vyjádřil, nemám důvod na tom cokoli měnit. Ze zkušenosti v Tváři z 60. let vím, že aby se dalo takové rozhodnutí, byť učiněné nejtěsnější většinou, opravdu zvrátit, je k tomu zapotřebí skutečného politického zemětřesení a dost velké solidarity potrefených. Tyhle volby, jak se zatím zdá, tak velkým zemětřesením nebyly, země je prohnilá a bude přinejmenším třeba čekat o hodně déle. Pro pořádek jen znovu opakuji opravu, kterou jsem reagoval na dopis znepokojených pracujících z ÚSTRu:

Oprava: Z ÚSTR mne upozornili, že informace o tom, že by současný (prozatímní, pokud se nemýlím) ředitel ústavu pan Hazdra odvolal šéfa Archivu bezpečnostních složek Bukovszkého, neodpovídá pravdě, nýbrž pravdě odpovídá, že „má záměr“ ho odvolat. Je tomu tak, za mylnou informaci se čtenářům i pracujícím ÚSTR omlouvám (skoro mám cukání napsat všem poctivým pracujícím, ale neučiním tak). Pan Hazdra bude asi moci dělat tak zásadní personální rozhodnutí až poté, co bude ve funkci ředitele potvrzen (nebo to udělá někdo jiný, až bude potvrzen někdo jiný). Můj komentář má tedy správně znít:

„Volby nevolby, čistky v Ústavu pro studium totalitních režimů budou zřejmě pokračovat. Jeho ředitel (snad zatím prozatímní, po vyhazovu pana Pernese, který se ukázal coby normalizátor být neudržitelným, jak příjemný pohled, když něco tak apriori nemorálního, jako je český historik, dostane za uši!) „má záměr“ odvolat šéfa Archivu bezpečnostních složek Ladislava Bukovszkého, samozřejmě za to, že „nezvládl roli manažera a garanta práce archivu“. Až se tak stane, bude vše pod kontrolou. Bude třeba sestavit radu, které určí, kdo si zaslouží být označován za agenta StB, a kdo ne, a na základě toho provést důkladný update Registru svazků. Bylo by to krásné zahájení činnosti nového týmu. Titul „agent StB“ by se přitom nezískával trvale: pokud by se dotyčný choval dejme tomu pět let řádně a nedráždil historické a vládní papaláše, mohl by být z registru vyškrtnut, a dostal by o tom úřední osvědčení.

Nejvyšší autorita v ČR, pan prezident Klaus, rozhodl, že není pravda, že by se výsledky voleb v ČR a SR podobaly, nýbrž že se naopak od sebe velice liší. Zapište si to všichni za uši. (Ve skutečnosti rozdíl je způsobený tím, že u nás volební kampaň trvala tak dlouho, ještě před čtyřmi měsíci to vypadalo, že Paroubek dosáhne podobně skvělého výsledku jako Fico (a na rozdíl od Fica navíc vyhraje). Slováci by zkrátka byli měli ještě chvíli počkat – ale nešlo to. Dále pan prezident dal vládě na vědomí, že školné je sice zapotřebí, ale jako regulátor zájmu o studium a nikoli jako další zdroj financování vysokých škol. Takový krok by byl hrubou koncepční chybou…“ Radí jim jako velmi zkušený politik. Pan prezident už se vžil do role hradního Teng Siao-Pchinga. Někdo (patrně Nečas) by mu měl naznačit, aby si hleděl svého, že vláda má dost svých placených poradců. Jenže to tak akorát udělá. Nicméně se zdá, že Klaus bude hlavní hrozbou pro soudržnost nynější koalice.

V novém rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci „justiční mafie“ se mj. praví: „Soud považuje výroky žalované (Benešové) sice za nevhodné, přesto dovolené a v rámci veřejné diskuse oprávněné“. Zdá se, že žalobci se opět odvolají, advokát paní Vesecké Tomáš Sokol k věci prohlásil: „Nemyslím si, že sám fakt, že se paní žalovaná chovala jako domovnice, ji může legitimovat tak, že žaloba byla zamítnuta.“ Tento postoj mi je blízký. Chápu, když je někdo za právě pochybné jednání tak či onak potrestán (jednání žalobců v případě Čunek mi připadalo problematické), ale nechápu, že ho sice potrestat nelze, ale zato je možné ho podle libosti urážet.

ČSSD stáhla svou žalobu na plk. Kubiceho ohledně jeho zprávy z r. 2006, která podle sociálních demokratů ovlivnila výsledky voleb. Žádala omluvu a jeden milion korun. Na názoru, že ji dokument poškodil, trvá, ale žalobu stahuje. Jiří Paroubek bude pokračovat v občanskoprávním sporu s Kubicem, Zbývá mu ovšem už jen dovolání k Nejvyššímu soudu, ostatní právní možnosti už vyčerpal. Stažení stranické žaloby oznámil místopředseda Sobotka. Je to jakýsi signál nesouladu mezi Paroubkem a nynějším vedením ČSSD?

Středa 16. června: o místo předsedy Poslanecké sněmovny má zájem ODS. Správně by tedy měla mát o jednoho ministra ve vládě méně, protože post předsedy PS a ministerské křeslo se považují za stejně hodnotné. ODS ovšem uvažuje i o tom, že funkci předsedy by její člen zaujal jen dočasně, a poté, co vláda získá důvěru, by ji ODS velkoryse nabídla sociálním demokratům. Vše se prý rozhodne až po víkendovém kongresu ODS. K čemu je dobrý takový balet? Proč si myslížné, že vláda a premiér, jmenovaní prezidentem, nemusí v této situaci dvakrát po sobě dostat důvěru, aby jako na třetího došlo na předsedu PS? Panuje snad v koalici větší chaos, než jak to na první pohled vypadá, a koketují ostatní dvě strany s ČSSD? Nebo pan Nečas chce, aby si představitel ČSSD přilezl nakonec pro funkci po břiše?

Miroslav Zahálka, člen představenstva agentury ABL, v níž hraje vůdčí roli Vít Bárta, který za Věci veřejné vyjednává vládu, působí na Ministerstvu vnitra jako poradce prvního náměstka Komorouse. Je prý členem skupiny, která hledá „netradiční řešení snížení sociálních patologických jevů v sociálně vyloučených lokalitách“ (nedala by se tak v minulosti charakterizovat třeba i Charta77?) Věci veřejné hodlají přelít pro začátek deset miliard z resortu ministerstva obrany do školství. To je pro lid přitažlivé, zároveň se touto cestou postupně stane z armády čistě operetní záležitost a policajti budou mít coby silový resort pré. Jistě, policie a armáda jsou nesouměřitelné, ale nezapomínejme, že jsme v podstatě banánová republika, i když máme obdivuhodné demokratické tradice, sahající až k hustitství (a banány u nás bohužel nerostou). A dáler: strany trojkoalice se dohodly, že uvolní tzv. náhubkový zákon a média budou moci opět přetiskovat všechny policejní odposlechy, k nimž se dostanou, za podmínky, že veřejný zájem převáží nad zájmem soukromým. O tom, zda opravdu převážil (teď už jen rozvíjím, jak by to mohlo jít dál), rozhodne ministr vnitra, který také médiím vhodné odposlechy pod rukou přihraje. Vnitro bude odposlouchávat preventivně všechny otravné remcaly, opoziční, žurnalistické atd., a když z odposlechu vyplyne něco nekalého a kompromitujícího, sexuální aféry, protilidové výroky apod., poskytne to loajálním novinám (monopol by mohla mít MfD), které to s chutí zveřejní. Pan Kmenta pak za to dostane Nobelovu cenu za literaturu (pokud taková existuje). Budeme si muset na novou situaci zvyknout, naštěstí až tak moc nová zase nebude.

Senátor Dryml dnes pokračuje v Právu v tažení za obrodu vedení ČSSD. Obroda by měla spočívat mj. v tom, že on zaujme jedno předních míst, ne-li to nejpřednější. Pokud je ČSSD opravdu takovým společenstvím, že by tam dr. Dryml mohl získat nějakou popularitu, zaslouží si o důkladnou odbornou analýzu (sociologickou a psychoanalytickou).

V ODS probíhá jakési dušení Topolánka. Na jednu stranu ho chtějí pacifikovat, aby straně příliš neškodil, na druhou ho pozvali na víkendový kongres mailovou pozvánkou, jakou se zvou druhořadí přívrženci strany. Topolánek chtěl pronést zprávu předsedy, na což by vlastně měl nárok, protože byl předsedou značnou část uplynulého období. Zdá se, že tato představa se novým čistým ve vedení ODS příliš nezamlouvá. Expředseda dal najevo, že již nebude mlčet, učinil tak dopisem, jehož text zatím není znám. Stejně není známa zmíněná zpráva o uplynulém období, mohla by být docela zábavná a velmi informativní.

Česká lékařská komora a její předseda Kubek, zjevně inspirováni pověstí o krysaři z Hammeln, se pokoušejí vyvést ke konci roku z ČR všechny lékaře, pokud nedostanou platy stovnatelné s tím, co má prezident Klaus (nebo o něco málo menšími?) Pan dr. Kubek je věrný famulus a žák dr. Ratha, byl bych rád, kdyby se nějak prokázalo, že tempora mutantur a že tahle vláda je přece jen o něco silnější než ta Topolánkova. Podle toho, jak se k věci vyjadřovali zdravotní experti koaličních stran, to zatím na to nevypadá.

Čtvrtek 17. června: Václav Klaus se rozmýšlí, zda svým bývalým poddaným odpustí, že se mu spustili s Topolánkem. Nechci předbíhat událostem, ale zdá se, že je bude ještě chvilku napínat, a pak se nad nimi velkoryse slituje. tO bude radosti NA Jánském vršku! Zaplať Pán Bůh, že ta strana dostala ve volbách jen těch 20% a člověk by řekl, že si snad nebude moci příliš vyskakovat. To, aby tu byla nějaká normální opozice, je ovšem nutností, a ČSSD, jak to tak vypadá, se k tomu zatím nechystá. Neumí to, Paroubek ji to nenaučil. Teď prý chce Topolánek kritizovat období, které vedl a kde odváděl z mého pohledu velmi špatnou práci, prohlásil Přemysl Sobotka. Je zajímavé, že pan Sobotka už ví, co Topolánek bude dělat, a zná zjevně taky východisko: zacpat mu hubu, nemá nárok. Staronová stranická hvězda Miroslava Němcová (vypadá to, že je ve stádiu, které jednou čeká i naše Slunce, vodík už je fuč, spaluje se helium a těleso se přitom neustále nafukuje) vzkázala Topolánkovi: „Vždycky je dobré, když jakýkoli člověk, který chce své straně něco říci, když jí to řekne z očí do očí, neboť si myslím, že to patří k naprosto nejobyčejnější slušnosti.“ Já si zase myslím, že k nejobyčejnější slušnosti patří pozvat člověka, který byl značnou část minulého období předsedou strany, na sjezd se všemi náležitosti a umožnit mu vystoupit. Na Topolánkovi je sympatické, že se aspoň zatím nenechal od svých následníků uplatit. Tím se příznivě liší od Špidly, který se kdysi octnul v podobné situaci. Jinak je pozoruhodné, že se mu za sebou ve straně nepodařilo natrvalo shromáždit žádné lidi, i jeho poměrně blízcí spojenci (Tluchoř, Julínek) se na něj vykašlali. Zdá se, že to pozitivní, co dělal, dělal spíš spontánně a neuvědoměle (že dělal taky velké chyby, je nesporné, ale kdo nedělá chyby).

Mladá fronta Dnes může být spokojená, podařilo se jí spolupůsobit při „normalizaci“ ODS, a pánové Šťastný s Dolejšem se na Topolánkovi vyžívají. Servilní přihrávka v rozhovoru s lídrem Nečasem zní: „Celé to navenek působí tak, že on (Topolánek, bd) je zhrzený, protože mu ODS nepomohla s hledáním trafiky.“ Kdyby se pánové omezili na fakta a ne na spekulace, museli by napsat, že Topolánek žádnou trafiku nedostal. Jestli o ni žebral, a oni mu nakašlali, nebo si o ni prostě neřekl, protože na ni kašle (čtenář si za „kašlat“ doplní správný výraz), je spekulace, a v prvním případě navíc taková poloviční pomluva (oni přece říkají jenom, že to tak vypadá, že?).

Přímá demokracie ve straně Věci veřejné představuje jakýsi historický kompromis mezi zásadovostí a pragmatismem. Referendum bude o každém prdu, ale rozhodující jen to zásadní a závěrečné: vstoupit do koalice, nebo ne? Jiná věc je souhlasit či nesouhlasit, a jiná věc je zahřívat ministerská křesla.

V ČSSD se sdružuje zásadní protiparoubkovská opozice. Jejím heslem je, že pykat musí nejen předseda, ale celé vedení. Jejími představiteli jsou senátor Dryml a poslanec Foldyna. Ježíšmarjá, to se člověku chce volat: Paroubku, vrať se!

V okolí prezidenta Sarkozyho se nesmějí pohybovat velcí a silní lidé. Prezident je jakýmsi opakem Bedřicha Velikého a Kateřiny Veliké – bohužel, jak se zdá, nejen v tomhle.

Tony Blair, vyslanec EU, OSN, Ruska a USA pro jednání s Izraelem ve věci Gazy (tedy jakýsi Čtyřchamberlain, myslím, že má za sebou lepší politickou minulost), prohlásil: „Politika vůči Gaze by měla izolovat extremisty a zároveň pomoci lidem“. K tomu bude nejdřív zapotřebí dokázat ty „extremisty“ od těch „lidí“ nějak rozeznat.

Tažení Věcí veřejných proti dinosaurům volbami neskončilo. Nyní přicházejí na řadu dinosauři podnikatelé – pp. Dospiva, Háva (nejspíš aby si pan Kalousek moc nevyskakoval) a Tykač. Omilostněn byl naopak pan Bakala, který se vykoupil relativně tučnou finanční pomocí všem koaličním stranám. Doufám, že záhy přibudou další. Myslím, že by bylo zapotřebí politické a podnikatelské dinosaury, pokud vystrčí nos, označit nějakým odznakem. např. tím středověkým, používaným ve Francii, jak ho známe ze Třech mušketýrů. Totiž lilií vypálenou na rameni (jako decentní člověk nepřipomínám ten historicky bližší symbol, z třicátých a čtyřicátých let minulého století). Nelze ovšem přestat u podnikatelů, na řadu musí přijít i novináři a publicisté (i když zde je to vzhledem k panu Johnovi trochu choulostivá věc) a nakonec, jak jinak, tzv. entartete Kunst. Pokud se VV zmocní ministerstva vnitra, bude se jí v tomto terénu pracovat velmi snadno, a lehkost, s jakou jí ODS resort zjevně přenechává, člověka vede k otázce: nejsou VV jen jakýsi terminál občanských demokratů, „exekutiva pro personální politiku“? Mají ve svých řadách spoustu zkušených praktiků (tím nemyslím ty mladé dámy, co se nechávají polonahé fotografovat pro stranické kalendáře).

V LN píší, že se svrženým diktátorem Bakijevem jsou dnes v Bišeku v Kyrgyzstánu na paškále o Američané – „prozatímní vláda je viní z toho, že nad machinacemi bývalého prezidenta a jeho syna přivírali oči, aby si udrželi svou lezeckou základnu v Manasu, z níž zásobují svůj kontingent v Afghánistánu.“ To je od těch Kyrgyzů obludná drzost, Američani si u nich pronajali základnu, ale to vůbec neznamená, že by se zároveň zavázali, že je budou chránit před nimi samými a jejich zvěrstvy. Pořádek si musí dělat ti domorodci sami.

„Vyhnat Němce“, volá v LN Daniel Kaiser. Původně jsem se domníval, že jeho němcožroutství přerostlo v otevřený výbuch šílenství, bohužel se ukázalo, že jde jen o jednoho Němce, a to o dr. Pavla Němce, zařazeného paní Benešovou do tzv. justiční mafie. Ende gut, alles gut, jak říkáme my germanofilové.

Pátek 18. června: Vážení čtenáři, následující dny rubriky (do pátku 25. června včetně) píšu se zpožděním, tedy s tím, že vím, co se stalo ještě pár dní poté. Nemůže se to na jich neprojevit.

V trojkoalici se schyluje ke kompromisu ohledně sporného požadavku Věcí veřejných na zřízení tzv. „proptikorupčních agentů“, kteří mají provokovat korupční jednání a delikventy následně sbírat. Místo nich mají být převzaty ze zákona o policii „testy spolehlivosti“ (tam může inspekce policie v simulovaných situacích policisty testovat, jak budou reagovat (pokud tomu rozumím, je to něco podobného, co bylo s předstihem zobrazeno ve filmu Jáchyma, hoď ho do stroje na modelu úplatků v bolševické autoopravně). Podle mého je celý tenhle problém populistická blbina. Na korupci neexistuje účinný klacek, a kromě toho je to předvolebně nafouklý problém. Ne že by to problém nebyl, ale jsou tu problémy daleko větší, v první řadě zajištění demokracie a v druhé zajištění státní bezpečnosti ČR. Bude zajímavé sledovat, jak si s tím trojkoalice poradí, návrh VV na přesun deseti miliard Kč z oboru obrany do školství považují za bezohledný populismus. Na návrh VV bude rovněž zřízen institut „korunního svědka“, tj. zločince, který tím, že práskne kolegu v profesi, získá beztrestnost. Ač laik, jsem lehce zmaten, v britských a amerických detektivkách se pod pojmem korunní svědek myslí něco jiného, a pokud už někdy orgány činné v trestním řízení budou z nějakých důvodů muset sáhnout k něčemu podobnému (např. hrozí vyvraždění mateřské školky nebo atentát na Klausova vicekancléře Hájka), neměly by se tím chlubit, natož se ohánět zákonem. Třetí protikorupční opatření je registrace lobbyistů. Představuji i to tak, že každý kompetentním orgánem uznaný lobbyista dostane za zadnici razítko pořízené nesmytelným inkoustem (a jednou za měsíc se bude muset hlásit ke kontrole). Zároveň mají být údajně (cituji dle MfD) pod kontrolou i politici od Podhradí až po zapadlou vísku. Bude se evidovat a zveřejňovat, jak hlasovali v tom či onom konkrétním případě. Pokud „stát“ (kdo je to?) zjistí, že hlasovali špatně, nedostanou tatím nařezáno, ale bude na nich zase „stát“ vymáhat škodu. Jak vidno, zbývá nám už jen poslední rozhodující krok: zvolit si stát. Já, když čtu všechny ty výše uvedené nehorázné kraviny, bych si přál, kdyby to v mém případě mohl být nějaký jiný, než Česká republika.

Václav Klaus se rozhodl nepřijít na kongres ODS. Zřejmě mu připadá šikovné demonstrovat svou nezávislost na každodenní politice a zároveň tak trochu své zbožňovatele v novém vedení pobízet: přidat musíte, holoubci, tohle ještě není žádný klausisumus! Pokud se ODS stane jeho servisní organizací (a všechno na to vypadá, i když to zřejmě půjde ztuha), vznikne něco, co se od představy ČSSD u vesla, Paroubek na Hradě nebude zase až tak moc lišit.

Jiří Paroubek trucuje – neúčastní se prvního jednání ÚVV ČSSD po volbách, Zdá se, že jeho dosud oddaní podřízení chtějí všechnu vinu svalit na něho (mohli se přece např. tu a tam opřít jeho nejdivočejším nápadům). Nedostaví se též ústřední volební manažer Tvrdík, který se už zřejmě nachází na balistické dráze směřující ven z ČSSD.

Exposlanec Tlustý se má „údajně“, jak se říká, stát velvyslancem v Kazachstánu. Potvrdil to i pan Nečas (nevím, jak ho mám titulovat, lídr už není, volby jsou za námi; tedy příští předseda ODS). Nejspíš něco zaslechl, když pucoval na Hradě kliky, velvyslance jmenuje prezident a prezident nemůže nechat jen tak zmizet někde v podsvětí člověka, který sehrál hlavní roli při likvidaci Topolánka. On a Paroubek mu přece musí vyjádřit vděčnost (i když Paroubkovy možnosti jsou v tuto chvíli velmi, velmi omezené).

Tzv. náhubkový zákon (tj. zákon, který brání mimořádně drzým novinářům krást na policii odposlechy (úplně všechny) a využívat je v tisku, zejména v MfD, ke kompromitaci toho, kdo je zrovna na odstřel (instrukční vítr vane přitom často, jak se zdá, z Hradu). Teď to bude možné, zavelí-li tak veřejný zájem, nebo převýší-li veřejný zájem potřebu ochrany osobnosti. O tom, zda se tak stalo, bude rozhodovat zvláštní tribunál, složený se zástupců trojkoalice.

Nečekané výsledky voleb daly v národě i v jeho intelektuálních elitách propuknout podivnému chiliasmu. Objevují se přicházející mesiáši. Tak např. Stanislav Balík píše v MfD: „Že se cosi podstatného změnilo i v českém národě, dosvědčuje příběh Karla Schwarzenberga. Emigrant s aristokratickým rodokmenem sahajícím do 12. století okouzluje školní děti rodovou pověstí o havranu a pro řadu dospělých je zárukou odpovědné politiky. Že by skutečně byly zasypány příkopy uvnitř národní obce nešťastně vyhloubené v 19. a 20. století?“ Je mi líto, ale prd se změnil. Pan Schwarzwenberg není pohádková bytost, je to Čech se vším všudy, a obamovské nadšení, které nyní vyvolává ve veřejnosti, velmi rychle splaskne.

„Nepotřebujeme tankisty ani dělostřelce“, volá expertka Věcí veřejných na věci národní bezpečnosti, viceadmirálka Kristýna Kočí. Zjevně proto, aby se dalo populisticky vrazit deset miliard z armády do školství. Paní Kočí možná pokud úplnou a obranyschopnou armádu nepotřebuje, v případě nouze by si, pokud tomu dobře rozumím, poradila jinak. ČR ji ale potřebuje, protože je závislá na relativně proradných spojencích, kteří se chystají právě po mnichovsku zamávat s Izraelem. Pokud budeme chtít, aby nám, nějak pomohli, musíme být schopni (na rozdíl od minulosti) se aspoň chvíli sami bránit. Kdo si nedokáže aspoň trochu pomoci sám, nikdo mu nepomůže. Tažení VV proti armádě ČR je na hranici politického zločinu.

Pondělí 21. června: Na kongresu ODS dopadly volby vedení na první pohled o dost jinak, než se předpokládalo. Exlídr Nečas se stal bez problémů předsedou. Post prvního místopředsedy zaujala proti očekávání Miroslava Němcová. David Vodrážka, kteří funkci obhajoval neuspěl, prý kvůli slabému projevu, ve kterém přiznal, že není dobrý rétor. To mi připadá jako zdůvodnění natolik pitomé, že mu žádný normální člověk nemůže věřit. Zbývající místopředsednická místa obsadili Alexandr Vondra, Pavel Blažek, Jiří Pospíšil a Pavel Drobil, shodou okolností právě ti, které si nový předseda přál (Exhavlovec Vondra dostal dokonce nejvíc hlasů). Úspěch Němcové, která je dosti otrocky oddaná Václavu Klausovi (neboť zakladatek ODS je pro ni prý naprostá ikona), a jinak je velmi obtížné o ní něco určitého říci (na podzim 2006 pronesla na kongresu ODS buřičský projev – proti Topolánkovi, ne proti Klausovi – v němž se takřka přimlouvala za předčasné volby, což by bylo správné, problém byl v tom „takřka“; tenkrát jsem jí naletěl, snad mi to Pán Bůh odpustí) je zjevně vstřícný signál vyslaný směrem k Hradu poté, co papá Klaus na kongres nepřišel. Z čistě technického hlediska to od něho bylo správné, co má co pohledávat prezident na sjezdu politické strany. Jenže on jim zároveň poslal vzkaz, že personální změny nestačí, že s proměnou strany začali pozdě a budou se muset pořádně snažit. Co je mu proboha do toho? Je prezident ČR, ne poradce ODS. A jak je možné, že to šmoulové z vedení ODS vůbec strpí? (Podle Klause ODS vždy zdůrazňovala trh a odmítala byznys. K tom bych se rád vrátil, zbude-li mi ještě čas). Zprávu Mirka Topolánka, který byl v době od minulého do nynějšího kongresu podstatnou dobu ve funkci, vůbec nečetli, jen ji umístili na internetových stránkách strany. Na základě volby vzniklo zejména mezi novináři masové nadšení nad tím, jak se ODS očišťuje – já bych si ještě pár měsíců počkal.

Paní Němcová vyjádřila odhodlání vyšplhat se teď ještě do funkce předsedkyně Poslanecké sněmovny. S podporou trojkoalice se jí to nepochybně povede, o tu funkci nikdo moc nestojí, je namáhavá a vyžaduje umění řídit schůzi, jež paní Němcová díky své dlouholeté praxi nepochybně ovládá. Bylo by asi bývalo slušné, kdyby v předsednickém křesle zasedl představitel opoziční a zároveň nejsilnější strany, jenže ta o funkci očividně nestála (jinak by nebyla nabídla svým partnerům Lubomíra Zaorávka, který v minulých letech přesvědčivě prokázal, že neumí ani schůzi řídit, ani se během výkonu řízení slušně chovat). Sociální demokraté se teď budou moci předvádět jako ublížení.

Schyluje se k úporné bitvě o ministerstvo financí. Funkci by chtěl Miroslav Kalousek (posílilo by to jeho postavení ve straně a upřímně řečeno z TOP09 bez Kalouska by nejpozději po třech – čtyřech letech zbylo zhruba tolik, jako kdysi z Unie Svobody). ODS chce mít ekonomiku pod kontrolou (problém je, že na finance nemá výrazné lidi a prý uvažuje o nestranickém odborníkovi). Nečas mluví o Kalouskovi v náznacích jako o „pouhém účetním“ (a padl prý též žertovný výrok, že škrtat umí i účetní oranguan). Pan Nečas je RNDr. Přes plasmovou fyziku, ta má, jak musí každý uznat, k financím podstatně blíž. Jako kompromisní řešení se rýsuje, že dojde k přesunu některých kompetencí z ministerstva financí do jiných resortů, tedy, když to trochu přeženu, že Kalouskovy zbudou kompetence, které dosud přináležely portýrovi budovy v ulici Anny Letenské. Zpupný místopředseda TOP09 se tomuto řešení zuřivě brání. Strany začaly jednat i o obsazení funkcí ve Sněmovně, komunisté asi přijdou o své místo ve vedení PS. Trojkoalice prý nepřipustí, aby se místopředsedou Sněmovny stal poslanec za KSČM, bylo by to, jako kdyby ve vedení Bundestagu zasedl představitel NSDAP. V prezidiu Bundestagu ovšem sedí představitelka Levice, což je jen o fous něco jiného než KSČM. Problém s KSČM se měl vyřešit v roce 1990, teď už je trochu pozdě a podobná rozhodnutí působí divně: buď tam komunisté nemají vůbec co pohledávat, o tom musí (lépe řečeno měl) někdo rozhodnout, nebo nezbývá než je brát jako jednu ze stran, ovšemže mimořádně odpudivou. Jenže co s tím? Vzniká jakýsi precedens: bude se napříště vždycky rozhodovat o tom, která strana si zaslouží mít představitele ve vedení PS a která ne?

Václav Klaus pronesl projev u příležitosti vypálení Ležáků, kde mimořádně drze napadl Maďarsko. Co má Maďarsko společného s Ležáky? K tomu prezidentskému žvástu bych se taky rád vrátil.

Na rozdíl od ODS si ČSSD zvolí nového předsedu až v březnu příštího roku. Problém strany je, že se strašně bojí toho, co bude vyvádět zhrzený předseda Paroubek, a nechtějí ho dráždit. Zároveň se nedokáží shodnout na žádné vůdčí osobnosti. ČSSD vykazuje česky infantilní rysy, s brbláním se semknou kolem nějakého arogantního hulváta a pak se ho nedovedou včas zbavit. Neumím si představit, jak si mohou myslet, že když „případ Paroubek“ odloží, bude expředseda hodný. Dělají tutéž chybu jako Topolánek s Klausem. Dávají Paroubkovi jen víc prostoru k tomu, aby jim pořádně „zevnitř“ strany zavařil. To, že by v případě, kdyby Paroubka rozzlobili hned, přišli o jednoho poslance, který se znezávislí po vzoru Tlustého, je to nejmenší, co se jim v jejich nynější pozici může stát.¨

A ještě na okraj kongresu ODS. „Václav Klaus v roce 1991 vydupal ODS zeb země jako politickou stranu, která stála proti projektu „nepolitické politiky“ bývalých disidentů okolo Václava Havla“, píše v dnešní MfD Ondřej Šťastný. To je hezké, jen je třeba definovat techniku toho vydupávání, ze země to rozhodně nebylo. Klaus získal na svou stranu značnou část okresního aparátu Občanského fóra a přiměl okresní aparátčíky, aby si opatřili nějaké členstvo (až tak moc ho zase nebylo). Tuto metodu „vydupání ze země“ lze nazvat taky „politickým tunelem“. Samozřejmě v nejlepším slova smyslu, nebylo to nic nelegálního.

Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro MfD odmítl názor místopředsedy Onderky, že je třeba přerušit spolupráci s KSČM na všech stupních. ČSSD je v choulostivé pozici. Poté, co se vymanila z klausovské izolace (Topolánkovou zásluhou, je třeba zdůraznit), nemá ODS o středopravé či pravé koaliční partnery nouzi. Na tzv. levici je ale kromě ČSSD jen KSČM a Paroubek postavil celou svou koncepci, která teď slavně bouchla, na neregistrovaném svazku s KSČM. Jenže co měl dělat? V roce 2005, kdy byla ČSSD na prahu rozvratu? Zvolil si tu nejjednodušší cestu, jistě. Ale najít jinou by bylo muselo být nesmírně těžké. Sobotka teď v MfD pěje tenkým hláskem o tom, že ČSSD nechce používat vůči vládě metodu nulové tolerance. Je to hezký a chvályhodný dobrý úmysl. Jenže i když bude při nynější převaze trojkoalice (tolik odlišné od většiny Melčák + 1) provozovat nulovou toleranci, bude jí to v podstatě prd platné.

„Jsme svědky stranické revoluce gorbačovského typu – shora dolů – nikoli vzpoury členstva zdola nahoru. Vedení se mění, ale skutečný a trvalý politický úspěch zajistí jen změna stranických mas“, píše Karel Steigerwald v MfD. Bohužel, ODS dole žádné masy nemá. Kromě toho, myslím, že už se opakuji, vzpourou mas se dostal do čela KDU-ČSL, která má asi dvakrát víc členů než ODS, Jiří Čunek.

Zemřel vydavatel rakouského listu Kronen Zeitung. Nekrolog napsala do LN vstřícná rakouská duše, paní Batbara Tóth. Píše v něm mj., že noviny po světové válce dobře posloužily k předsudkům vůči Slovanům – například když vedly kampaň proti elektrárně Temelín. Nijak s Kronen Zeitung ani s rakouskou averzí k atomové energii nesympatizuji, připadá mi lehce patologická. Na druhé straně jsem ovšem netušil, že Temelín je slovanská tvrz! Budu se na něj muset jet podívat. Nedala by se tam umístit Muchova Slovanská epopej, když pro ni zatím v Praze není místo? Taky by bylo slušné přiznat, že Bolševické Rusko (no, cosi slovanského na něm bylo, totiž ta zvláštní směs bordelářství a ukrutnosti) a jeho středoevropské kolonie budovaly atomové elektrárny s jistou zavilostí podél rakouských hranic, a že v tom byl i jakýsi strategický záměr pro případ válečného konfliktu. Aspoň se toho Rakušané tehdy mohli bát. A nedivím se, já, být Rakušanem, bych se taky bál.

Úterý 22. června: Vedoucí představitelé trojkoalice se rozhodli, že vypudí komunisty z vedení Poslanecké sněmovny jednoduchou fintou: sníží počet místopředsedů ze čtyř na tři. Už jsem naznačil, že k vypuzení komunistů mám výhrady, a to „technické“, nikoli ideologické. Domnívám se, že ta strana je, jako byla vždy, jen pátou kolonou Ruského impéria, a navíc melancholicky sní o starých časech (možná si namlouvají, že by už tolik nevraždili, ale to je omyl: museli by vraždit tak akorát, aby se udrželi u moci, a to v zemi, která si zvykla na jakous takous demokracii, znamená „dost“). Nicméně komunisty je možno z formálního hlediska buď zakázat (a na to už je teď pozdě), nebo brát formálně jako každou jinou stranu, jinak se vytváří precedens pro to, aby se tak v budoucnu zacházelo s jinou, třeba demokratickou, ale nekonformní stranou. Vytváří se syndrom Národní fronty – strany rozhodují, kdo smí mezi ně. Tady komunisty nezakazují, jenom napůl. A ta slovanská lest se snížením místopředsedů je mimořádně hanebná: místo aby přímo řekli: nechceme vás“, skrývají se za nedůstojné úskoky. Problém české demokracie nejsou komunisté, ale ti, co se považují za demokraty. S komunisty je nutné se vypořádat a vypudit je z parlamentu a posléze i z politiky: ale musí se tak stát za dodržování pravidel hry.

Zcela legitimní by naopak bylo, kdyby Trojkoalice ČSSD donutila, aby si vybrala jako kandidáta na místo místopředsedy PS někoho aspoň o trochu inteligentnějšího, charakternějšího a přitom menšího burana než Lubomíra Zaorávka. Dalo by to asi fušku, ale věřím, že by se nakonec někdo takový přece jen našel. Ve vedení Poslanecké sněmovny má samozřejmě právo sedět sociální demokrat, ale ne úplně každý sociální demokrat.

A opět se ozval šéfporadce ODS prezident Klaus. „Obsazení funkce předsedy sněmovny současně s funkcí předsedy vlády nemůže být zadarmo. Zdá se mi vyloučené, že by další dvě koaliční strany i tento druhý z významných postů České republiky daly jediné politické straně. Já si myslím, že to bude vykoupeno za výraznou ztrátu pozic ODS ve vládě.“ Třeba má pravdu, ale proboha, co mu je do toho, prezident se přece nesmí plést do toho,co dělají jednotlivé strany, přesně řečeno jeho bývalá (a budoucí?) a udílet jí hraběcí rady. To jsou neuvěřitelně indiánské zvyky a svědčí o tom, jak moc touží řídit ODS z Hradu (Nečase by měl jako pimprle). Kromě toho Klaus nepřímo udílí rady taky TOP09, jak ODS zmáčknout. Má v tom být signál: buď budete poslouchat, nebo vám zavařím, kde to půjde? Něco podobného je možné jen v ČR.

Systém referend ve straně Věci veřejné funguje zvláštně. Strana má jednak členy, jednak tzv. „véčkaře“, tj. zaregistrované sympatizanty. Všichni mají právo v referendu hlasovat, Je jich prý dohromady asi dvacet tisíc. V prvních třech referendech ovšem hlasovala jen necelá tisícovka. Vykutálená přímá demokracie, vychází z oprávněného předpokladu, že lidi na politiku celkem kašlou, a že prosadit si své v „referendu“ je levnější a snazší, než pořádat nákladné kongresy, kde se v zakluší luxusních barů slézají strýci (abych neužíval slova kmotři, pan předseda Nečas ho nesnáší) a handlují s hlasy delegátů. Referenda se týkala přesunu peněz z obrany do školství (suma lstivě nebyla uvedena), přímé volby prezidenta a starostů v obcích nad 1500 obyvatel) a protikorupčního programu. To byly tzv. ankety (nejsou pro stranu závazné). Kromě toho proběhla dvě referenda, podle nichž musí strana jednat: účastníci se vyslovili proti adopci dětí homosexuály a velmi těsně i pro úplný zákaz kouření v restauracích. Pozoruhodné je, že tady strana počet zúčastněných neuvedla. Považuji tento způsob demokracie za obludnou šaškárnu, má údajně rozhodovat „všechen lid“, ale rozhoduje pár náhodných a brouzdalů po internetu, pokud nejsou líní. Zmanipulovat takové „referendum“ je hračka, zvládne to jedna bezpečnostní agentura, a to ještě bez použití násilí.

V době mého dětství se v novinách zuřivě bojovalo proti „absentérům a fluktuantům“, tenkrát šlo spíš o továrny. Dnes se obojí bude trestat v Poslanecké sněmovně, usilují o to Věci Veřejné a TOP09. Je třeba ocenit odvahu, s jakou se staví za opatření mezi lidem tak nepopulární (českému člověku rve srdce, když soused přijde o prachy, zvlášť je-li relativně zazobaný). Poslanec Benda upozornil, že je velmi problematické, kdo a jak rozhodne, co je řádná omluva (většina to může zneužít proti menšině). Odpadlo by též párování a obstrukce (legitimní politická zbraň, proti Paroubkovi se vyplatila). Populismus nových stran je otřesný. O to větší bude jejich nechuť zabývat se nepopulárními, ale nutnými kroky. Navíc se člověk těžko zbavuje podezření, že navrhují věci mezi lidem populární, ale, jak se později ukáže, neproveditelné: takže je to komedie.

Prozatímní šéf Ústavu pro studium totality odvolal ředitele Archivu bezpečnostních složek Bukovszkého. Před nedávnem jsem dostal káravý dopis od všech poctivých pracujících ÚSTR (to jsou zjevně ti, co se tam nakufrovali poté, co vyhodili Žáčka, není vyloučeno, že tam měli už předtím nějakou pátou kolonu), co si dovoluji psát, že ho už vyhodili, když je to zatím jen ve stádiu záměru. Opravdu to tenkrát (31. května) bylo ve stádiu záměru“, kdežto teď (22. června) se záměr stalo skutečností. To to trvalo, že? Ústav je zjevně zničen, musela by se převolit Rada ústavu (nevím, zda to zákon umožňuje). A výsledek voleb jeho destrukci neovlivní, protože jsou za ní cítit dlouhé prsty Pravdy a Lásky.

Jihočeský hejtman Zimola se v Pprávu vyjadřuje k tomu, proč byla jihočeská ČSSD pro mimořádný sjezd ještě v září. Chtěli obměnit celé vedení a zabránit dlouhému bezvládí, které má trvat až do března. Za faktickou prohru ve volbách totiž neodpovídá jen Paroubek, ale celé vedení. To všechno je úplná pravda, ČSSD na odklad sjezdu nejspíš doplatí. Zdá se, že hlavní problém je, že nemají lídra, na němž by se mohli sjednotit. Chovají se jako hejno vyplašených slepic. Bojí se Paroubka a zároveň i radikálních změn.

Viktor Orbán označil maďarské parlamentní volby za „maďarskou revoluci“. Je mi líto, ale je to přepjatá hloupost. Volby jsou volby a revoluce je revoluce. Chce snad naznačit, že použili při volbách násilí nebo aspoň nátlaku? Navíc výsledek maďarských voleb je krajně problematický, ne snad proto, jak píší různí čeští nacionální socialisté, počínaje Palatou a konče Klausem, že by FIDESZ byl zakuklená fašistická strana, ale z čistě formálních důvodů. V Maďarsku se podařilo demokratickou cestou skoro úplně zlikvidovat opozici. To je katastrofa, a ještě větší katastrofa je, že FIDESZ si to zjevně vůbec neuvědomuje, resp. považuje to za normální situaci. Ve skutečnosti se nynější situace podobá politickému systému, jaký panoval v Maďarsku mezi válkami a pak až do roku 1944. Opozice sice existuje, ale nemá žádnou politickou váhu. Chápu, že Maďarsko je v choulostivé situaci, musí vlastně už od převratu čelit loupeživým trpajzlíkům, které je přiopravili před devadesáti lety o třetinu obyvatelstva (čelnou úlohu hrála tehdy ČSR). K tomuto výkonu se přitom hrdě hlásí nejen Slovensko a Česko (nevěřím, že by nová slovenská vláda dokázala s věcí něco udělat, když si vymyslela vychcanou fintu se stranou Most-Híd, díky níž se Maďaři dostali fakticky z parlamentu), tak Evropská Unie, jejímiž opětnými sloupy jsou „výsledky dvou světových válek“. Ale i choulostivé situace se lépe řeší ve standardním demokratickém prostředí, a politický systém nynějšího Maďarska je sice demokratický, ale nepříliš standardní.

Evropská centrální banka požaduje, aby na daňovou a rozpočtovou politiku dohlížela nezávislá instituce. Eurozóna má mít navíc právo vyslat do zemí, která porušují dohodnutá pravidla, experty, dohlížející a v případě nutnosti řídící odstraňování nadměrných deficitů. Nejsem ekonom, a proto se jen ptám: Je vůbec možná společná měna bez společné politiky, kterou generuje něco na způsob státu? Jsem přesvědčený (na rozdíl od Václava Klause), že politika má ve státě a asi i ve světě přednost před ekonomikou, a když někdo udělá společnou měnu, udělá první krok, za nímž musí následovat politická integrace, jinak se společná měna sesype. Na politickou integraci takového typu, která by unesla společnou měnu, se EU v současné době zdá příliš slabá. Těžko se vzdát dojmu, že se tu budují interiéry domu, jehož stěna, podlahy a střecha nejsou ještě postaveny. Pak přijde bouřka a je, lidově řečeno, průser. Bouřky jsou normální, spíš se těžko bráním přesvědčení, že současná EU není úplně normální. (Měnit ji ve „společenství států“, jak si to představuje Klaus, není přitom nic moc atraktivního, jde mu o to, aby si lokální polodiktátoři - všimněte si, že z decentnosti nikoho nejmenuji - zajistili své pašalíky, to, co v minulosti nakradli u sousedů, a požehnání, že si v nich mohou dělat, co je napadne).

„Velké účtování s kmotry a černými dušemi“, zní titulek otvíráku c. a k. hradního a vládního listu Mladá fronta. To je samozřejmě servilní hloupost. Jediné účinné zúčtování s kmotry a černými dušemi nespočívá v nahrazení jedněch pěti papalášů ve vedení druhými pěti papaláši, ale ve zdesateronásobení členů strany. To je ale to jediné, co papaláši nedovedou. Museli by si vymyslet něco, co je přitažlivé a zároveň není vychcané. Papaláši mají ovšem docela jiné starosti, než si lámat hlavu tím, jak si vykopou hrob.

Řídící orgán podrazu na Topolánkovu vládu Tlustý má dostat od prezidenta Klause odměnou luxusní zašívárnu daleko od civilizace, totiž post velvyslance v Kazachstánu. Až se po pěti-šesti letech na jeho politické angažmá zapomene, může se opět potichounku vplížit do vrcholné politiky. Ještě lépe dopadl jeden z lídrů předvolební koalice ČSSD-KDU-SZ, která ovládala českou politickou scénu posledních osmi měsících (loutková Fischerova vláda navrhla vždycky něco relativně rozumného a předvolební koalice to z populistických důvodů rozmetala, protože si potřebovala si zvýšit preference). Zde je třeba vyslovit bujarou radost nad tím, jak ti chytráci dopadli. KDU-ČSL a SZ je v mimoparlamentním podsvětí, ČSSD utrpěla komické vítězství, díky němuž bude, jak se aspoň zatím zdá, v parlamentu slaboučkou opozicí koalici poražených. Všichni tři strýcové, kteří předvolební koalici dirigovali, vyletěli ze svých křesel (samozřejmě dobrovolně). Špatně se jim rozhodně nepovede, Cyril Svoboda má namířeno do Washingtonu, stane se velvyslancem ČR v OSN, a Ondřej Liška je mladý člověk, jistě se o sebe nějak dokáže postarat a blokovat stavbu atomových elektráren, továren a dálnic musí být docela lukrastivní činnost. Paroubek formálně volby vyhrál, nicméně celá jeho politická strategie se zhroutila. Zůstal „pouhým poslancem“ a způsobí svým stranickým kolegům nejednu hořkou chvíli. Přejme jim to, zase se jednou ukázalo, že historie je svým způsobem spravedlivá.

V Ústí nad Labem oslavovali Mezinárodní den zahradních trpaslíků, mají tam údajně největšího trpaslíka na světě, který byl vyroben „u příležitosti 150. výročí narození největšího českého výrobce trpaslíků – ústeckého průmyslníka Ferdinanda Maresche. Podotýkám, že pan Marsech, stejně jako skoro všichni obyvatelé Ústí nad Labem do roku 1945, byl Němec.

Dnes, 22. června, otiskly LN podstatnou část Topolánkovy zprávy pro kongres ODS. Pokud mi zbude čas, vrátím se k ní.

Středa 23. června: ODS se snad konečně podařilo zbavit se starosty Prahy 5 Jančíka. Ten na zasedání pražské rady strany oznámil, že odejde z funkce starosty i šéfa Prahy 5 ke konci července (až si pěkně všechno spakuje, uklidí a přestěhuje). Potíž je s bývalým předsedou a současným primátorem Bémem. Ten se primátorského křesla drží jako klíště, kdežto straně by se hodilo předhodit lidu také jeho hlavu, a to před komunálními volbami, aby bylo vidět, že to s očistou myslí vážně. Bém se domnívá, že jeho manifestační odstupování by byla fraška. Pan Bém to má těžké: když odstoupí, bude to fraška, když neodstoupí, taky. Zatím se totiž podezíravým členům může pořád ještě zdát, že to ODS s očistou myslí vážně jen tak napolovic.

Poslanci za Věci veřejné (ne všichni) se vydali demonstrativně na zasedání parlamentu tramvají. Že jezdí tramvají, tomu rozumím, je to často rychlejší než autem, taky je to pohodlnější, dá se tam, když si člověk sedne, jakž takž pracovat, ale proč demonstrativně? Zkusili jste si už někdy cestovat tramvají demonstrativně? Myslím, že si to může dovolit jen multimilionář, u obyčejného čičmundy se demonstrativnost jaksi ztrácí.

Předseda téže strany chce trestat urážky ve Sněmovně pokutami. Další zásadní věc, která postaví ČR na nohy! Až se stane ministrem vnitra, zavede trestání urážek všeobecně. O tom, co je urážka, bude rozhodovat on sám. Naše politická i občanská kultura se tak zvýší na úroveň Barmy.

Velitel amerických jednotek v Afghánistánu McCHrystal je na odstřel. Kritizoval Obamu a jeho tým. Tedy přesněji řečeno (cituji dle MfD) „o jeho nelichotivých slovech na adresu mocných Američanů povětšinou informovali novináře jeho poradci“. Nepsal bych o tom, kdyby mi to, abych tak řekl, morální transparentností a čistotou (poradci to vykecají, média ho odpálí, údajně šlo o nepříliš významný týdeník, i když ne přímo pro homosexuály, pak se o tom jistě psalo a mluvilo všude) tolik nepřipomínalo postupný odstřel Topolánka. Že by se v USA od nás učili?

Jiří Paroubek se prý ve Sněmovně nejvíc kamarádí s dr. Rathem. To je nadějné, aspoň je i té natvrdlejší části ČSSD jasné, koho všeho si mají rychle buď podržet, nebo se zbavit. Zatímco Paroubek nemá z ČSSD v podstatě kam odejít, dr. Rath to může zkusit ve Věcech veřejných, není vyloučeno, že by ho brali.

Čtvrtek 24. června: Zdá se, že PR-expert Petr Dimun, organizátor volební exploze ČSSD, ve své funkci („šéf stranického PR a marketingu“) končí. Po zásluze: nedovedu si představit nic odpudivějšího, než byla mnohaměsíční nenávistná volební kampaň ČSSD. Dimun dokázal nassát duši Jiřího Paroubka a učinit ji propagačním tělem. Zvláštní případ nájemného pistolníka pro všechny strany odprava doleva, to je přece jen příliš bezzásadovosti na to, aby to mohlo být opravdu funkční. Teď to tak trochu odnáší za Paroubka, kterého kvůli jeho funkci mordovat nemohou (taky se ho pořád aspoň trochu bojí). Oodnese to tedy jeho páter Josef. Ne že by si to nezasloužil.

Slovensko má novou premiérku. Je v horší pozici než Nečas, ale silný Fico v opozici bude pro slovenskou vládní koalici dobrým pojítkem. Nová premiérka je sympatická dáma, vypadá o hodně líp než Nečas, navíc její koaliční partner Richard Sulík je na první pohled něco jiného než pan Vít Bárta. Ekonom, nikoli šéf, resp. dejme tomu exšéf „zájmové ozbrojené skupiny“. Odpusťme jim způsob, jakým vymetli s maďarskou koalicí (bohužel vymetení k tomu, jak se zdá, bohužel trochu sami přispěli) – díky tomuto politickému klonování vznikne cosi jako Maďaroslovák, bohužel jen na úrovni partajních laboratoří, v reále něco podobného nemůže vydržet déle než pár měsíců, a tak se nové straně s duchaplným názvem „Most – Híd“ bude brzy nedostávat voličů.

Trojkoalice se dohodla na přesunu financí z resortu obrany do školství. Nebude to deset miliard, ale jen 2,1. Voliči VV to předem odsouhlasili v referendu („anketě“), ačkoli částku neznali. Vida, k čemu je dobrá přímá demokracie.

Rovněž z monopolizace zdravotních pojišťoven, kterou vyžadovaly Věci veřejné, bude jen sloučení Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra a Vojenské zdravotní pojišťovny. Snad to lze chápat jako předehru ke sloučení obou resortů, který dostanou pod palec rovněž VV. Při té příležitosti by měl být buď Radek John, nebo Vít Bárta povýšen na generalissima. Tato dvojitost lídrů se ostatně bude muset v budoucnu nějak vyřešit, příklady lze najít v evropských dějinách dvacátých a třicátých let. O které případy jde, zadávám čtenářům jako kvíz: uveďte dva nejslavnější příklady, na ceny bohužel momentálně nemám, byl jsem marod a finančně jsem tratil. (Nápověda: řešení bývá dost brutální).

Jiří Pehe předhazuje „pravici“ (to je zajímavé, to slovo zní z úst lidí jako je on jako dost sprostá nadávka, ale chápu to, zase se zhroutil jeden jeho velký sen), že ač měla v devadesátých letech potřebnou většinu a sílu, nic pro to neudělala. To je divné, myslil jsem, že politickou stranu může zakázat jenom soud.

Koalice funguje dosti zvláštním způsobem. Její lídři podepsali dohodu o rozdělení ministerských křesel v poměru 6 – 5 – 4. Poté Karel Schwarzenberg prohlásil, že dohoda je podmíněná přesným rozdělením resortů a on ostatně (podle toho, co řekl Lidovým novinám) o nějaké dohodě 6 – 5 – 4 ani neuvažuje a chce stejné zastoupení jako ODS (cítí se zjevně povzbuzen Klausem, který vytkl ODS obsazení funkce předsedy Sněmovny – Klaus to tak sice asi nemyslel, ale nějak tak to vyšlo). ODS a Věci Veřejné tvrdí, že existuje podepsaná dohoda, Schwarzenberg, že ne. Předpokládám, že spor je zbytečný, i kdyby smlouva náhodou existovala (Nečas ji prý ukazoval novinářům), slovo šlechtice platí víc než fakta.

Perestrojka v čele ODS má za následek rvačky (v přeneseném slova smyslu, samozřejmě), zatím v jižních Čechách (jednou obětí je budějovický primátor, padl údajně v bitvě o složení kandidátek), jednak na Praze 11, kde se vylučovalo ze zastupitelstva, takže tam existují dva kluby ODS (přesněji řečeno „ODS“ a „jiná ODS“). Problém ODS zjevně je, že sdružuje příliš málo členů s příliš velkými ambicemi. Nějak se do té malé členské základny nevejdou a dochází k divokým turbulencím. Myslím, že paralely tohoto dění by se našly ve světě astronomie.

Pátek 25. června: Bitva o regulační poplatky u lékaře, jak se zdá, končí. TOP09 žádá jejich zvýšení, ODS jen detailní úpravy, Věci veřejné se nijak nebouří, ač měly v programu původně jejich zrušení. Tuhle bitvu ČSSD, jako celou válku, prohrála. Vsadila jen na poplatky, ačkoli není úplně jisté, zda poplatky byly to, co svého času lidem nejvíc vadilo. Vlastně největší politický výkon, který ČSSD předvedla, a kde dosáhla výsledků, které už určitě nepůjdou zvrátit a ovlivní život několika dalších generací našeho pracujícího lidu, bylo zmaření výstavby americké radarové základny v Brdech. Bez odporu veřejnosti, organizovaného jednak z Lidového domu, jednak z Moskvy (Topolánek si nakonec smlouvu vůbec netroufl předložit Poslanecké sněmovně, protože věděl, že by neprošla), by prezident Obama nemohl od plánu na protiraketový štít tak lehce ustoupit (řekl bych, že by nemohl vůbec ustoupit). Tak se Jiří Paroubek zapsal nesmazatelným písmem do moderních českých dějin.

Volba vedení Poslanecké sněmovny proběhla podle plánu koalice. Paradoxně nejméně hlasů dostala předsedkyně Němcová (zato pro ni hlasovala jednohlasně celá trojkoalice). Protože na místopředsedech se dohodla koalice s opozicí (povolili jim Zaorálka, to je nemístný ústupek, ten člověk patří někam úplně jinam než do vedení PS, ostatně je to vedle Paroubka hlavní stratég protiradarové iniciativy, největšího a nezrušitelného úspěchu ČSSD, a navíc Tejce do čela mandátového a imunitního výboru), dostal Zaorálek vůbec nejvíc hlasů. Pro další dvě místopředsedkyně, Parkanovou a Klasnovou, hlasovalo míň poslanců, ale pohodlnou většinu rovněž získaly. O post se ucházel i předseda KSČM Filip, ale dostal jen 40 hlasů, což znamená, že pro něj nehlasovali ani všichni sociální demokraté. Němcová i Zaorálek hlasovali sami pro sebe, bylo to v obou případech úplně zbytečné a navíc nedůstojné. Jenže na důstojnost si u nás už dávno nehrajem. Silně pak zazněl kozinovský a věštecký hlas dr. Ratha: jen počkejte, do roka a do dne… Když má opozice v PS takovou menšinu, působí arogance a hulvátství spíš směšně. Dr. Rath si bude muset zvykat.

Očistné tažení ODS utrpělo další šrám: na sněmu pražské ODS požadovala kandidátka Černochová (před časem zběhla z Bémova tábora, ještě před volbami jsme mohli na lavičkách u tramvajových zastávek sledovat její působivé foto ve společnosti pražského primátora a tehdejšího prvního místopředsedy ODS Vodrážky, vznášeli se v montérkách na jakési traverze nad Prahou, bylo to úchvatné), zjevně v intencích nového vedení strany, aby bylo převoleno celé vedení pražské organizace. To se plénu nelíbilo, a proto si vybralo za předsedu známého čističe hradních klik Borise Šťastného, který je člověk skromný (stačilo mu bohatě, když bude zvolen sám, což se taky stalo). Případ Pavla Béma se neřešil (proradná Černochová by ho jistě bez ohledu na společné sezení na traverze byla obětovala). Černochová odešla ještě před hlasováním, prohlásila je za předem dohodnuté. Měla se taky snažit se předem dohodnout, na tom an sich není nic špatného. Od té osoby je těžké si něco slibovat, na kongresu pronesla projev žánru „tanec nad mrtvolou vyřízeného Topolánka“, navíc tak stupidní, že z něho novináři úplně zblbli. Vybírat si mezi panem Šťastným a paní Černochovou je věc, které by se slušný člověk vlastně neměl účastnit.

„Selka“ Ludmila Havránková, kterou čtenáři Událostí, jak jsem zjistil, mají v daleko větší oblibě než já, má v sobě rovněž něco kozinovského, nebo snad spíše jánošíkovského: dohodla se konečně se státem na odprodeji svých pozemků, které brání dostavbě dálnice D11. Nato, před definitivním podpisem smluv, ochořela a zmizela. Nemohu si pomoci, připadá mi to, že si ta osoba dělá srandu ne snad z z ministerstva dopravy, ne snad ze státu, ale taky ze mne (z jakési sentimentality považuji tenhle stát pořád trochu za svůj). Ona totiž dobře ví, že se jí nemůže nic stát. Škoda, že podobné hrdinství neprojevila za totáče, D11 by mohla dnes stát a ona by měla v Hradci pomník.

Evropská unie je instituce za všechny prachy. Bruselští papaláši zjistili, že Slovensko nijak neporušilo pravidla EU, když nepustilo na své území maďarského prezidenta Sólyoma. (Nemohu si odpustit poznámku, kterou jsem u nás nikde v tisku nečetl a nedostal jsem se k tomu ji zmínit: premiér Fico tenkrát projevil směs obludné drzosti a indolence, když prohlásil, že Sólyom se pokusil proniknout na slovenské území v den okupace „armádami varšavské smlouvy“, 21. srpna. Jednak pan Fico jako bývalý nikoli reformní komunista, tedy faktický spoluviník okupace, může tak nanejvýš držet zobák. Jednak nás okupovali Rusové, žádná Varšavská smlouva, s tím, že si zavázali k účasti – nijak masové – i své vazaly. A hlavně a konečně: Šlo o odhalení sochy svatého Štěpána. Svátek svatého Štěpána, hlavní maďarský státní svátek, je 20. srpna. Přítomnost prezidenta je nutná, musí se zúčastnit několika slavnostních obřadů. Proto chtěl jet do Komárna co nejdřív poté. Tj. 21. srpna. Když slovenský bolševik vyčítá maďarskému v podstatě disidentovi 21. srpen, je to sprosťárna, jaká nemá obdoby.) Nevpuštění prezidenta bylo podle EK v pořádku, protože volný pohyb se vztahuje jen na soukromé osoby. Zajímalo by mne, zda si tu blbost vymyslili ad hoc, nebo zda ji mají opravdu ve svých zákonech. EU je spolek, který dbá na to, aby mírové smlouvy, které uzavřely první světovou válku, a status quo, který vyplynul z té druhé, se měnily pokud možno co nejméně. Začínám velmi pochybovat o jejím smyslu. Když jim poteče do bot, prodají Izrael se vším všudy, ale členské země (v tomto případě Maďarsko) jsou jim šumafuk. Lépe řečeno: Maďarsko má v očích EU zřejmě smůlu: prohrálo válku, resp. dokonce dvě, a je slabé.

Václav Klaus zveřejnil v MfD článek o problémech společné evropské měny. Je velmi zajímavý, jediná otázka je, zda z toho, co v něm píše, Klaus vyvozuje správné politické důsledky (což už ovšem není problém toho textu).

Trojkoalice se dohodla na změně názvu ministerstva školství na ministerstvo pro vzdělání, vědu, mládež a sport. Bude to stát jen na předělání hlaviček na dopisových papírech a dokumentech ministerstva, na navštívenkách zaměstnanců, razítkách a cedulích statisíce korun. Je to strašná pitomost. Mělo by stačit ministerstvo školství (vždycky tu bylo), když si k němu už přifařili mládež a tělovýchovu, je to sice hloupost, ale už se stalo. Co však fakticky změní tohle přejmenování? Je to byzantská zvyklost přejatá z blízkého východního zahraničí.

A nakonec zpráva, která by vlastně měla být dobrá: Senát parlamentu ČR hodlá novelizovat zákon o provozu na pozemních komunikacích v tom smyslu, že by motorista, jemuž naměřili méně než 0,3 promile alkoholu, měl vyváznout bez ztráty bodu. Čekala by ho pokuta nebo jen domluva. Tím by eventuelně jedno malé pivo k jídlu mohlo přestat být hrdelním zločinem. Problém je v tom, že policista pak může říci: tak, milý pane řidiči, budou to buď dvě tisícovky pokuty nebo pětistovka do kapsy a domluva, račte si vybrat. Zákon by měl být konzistetntní a jedno malé pivo k jídlu schopnost řízení nijak neovlivní. Někteří policisté argumentovali na úvahy o větší toleranci alkoholu kdysi tím, že pak začnou všichni chlastat o sto šest – na tomhle argumentu možná něco je (kdysi jsem ho bral), ale nebylo by lepší nespekulovat a zkusit to?

Sobota 26. června: Trojkoalice se dohodla na tom, jak by měl vypadat zákon o obecném referendu. K jeho vypsání by bylo zapotřebí dvě stě padesát tisíc podpisů. Pak by do tří měsíců musela vláda předložit parlamentu zákon, týkající se konkrétní otázky plebiscitu, a ten by musel být schválen v obou komorách ústavní většinou. (Referendum by nesmělo být vypsáno o otázkách bezpečnosti, daní nebo lidských práv). Současná praxe se tedy mění jen v tom, že referendum ke konkrétní záležitosti by si mohlo vyžádat kromě ústavní většiny v parlamentu ještě těch 250 000 voličů. Je to posun poměrně malý, ČSSD se bouří (podle jejího návrhu si mohla referendum vyžádat vláda, 33 senátorů či 80 poslanců). Rozumný návrh by měl být někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy.

Předseda ODS Nečas prohlásil, že na Bémově místě by z místa primátora odešel, „i když je to bolestivé a také částečně nespravedlivé“. To je najednou nějakých ohledů, s Topolánkem zametli rázněji. Zřejmě se reformátorovi ODS už nedostává sil.

Místopředseda ODS Blažek dal Právu poměrně tolerantní rozhovor. Prohlásil, že zjevně existovala jakási dohoda předem zesměšnit Vodrážkův projev (to bych řekl taky, neříkal ani o nic větší, ani o nic menší hlouposti než kdykoli jindy, moc by mne zajímalo, zda si paní Němcová opravdu myslí, že ho překonala svým intelektem a šarmem, v tom případě je to osoba, která může být v budoucnu pro ODS krajně nebezpečnou). Pokud jde o to, zda má ODS dostat ministerstvo financí, řekl (obecněji): „Ale na druhé straně, my jsme ty volby nevyhráli. Kdybychom je vyhráli, tak máme jakési morální právo, abychom tam měli nějaké většiny. Ale my ho prostě nemáme. Volby vyhrála ČSSD a my akorát máme větší koaliční potenciál…“ A k problému ČSSD: „Každopádně po opadnutí euforie z toho, že sestavujeme vládu, bychom měli nalézt naprosto normální vztahy k ČSSD. To je strana, která, ať se to někomu líbí nebo ne, bude nepochybně mnoho let v politickém spektru. Je stranou demokratickou, a dokonce bych řekl, že v některých věcech, jako je postoj k liberálním hodnotám, se s ní shodujeme. Takže by byla obrovská chyba chovat se čtyři roky k ČSSD arogantním, nabubřelým způsobem. Oprávněně by se nám to vrátilo.“ To všechno zní mimořádně rozumně a střízlivě, zvlášť v situaci, kdy ČSSD teče do bot. Upřímně řečeno, něco podobného jsem dosud od nikoho z ODS neslyšel. A není v tom ani kousek klausismu. Pokud pan Blažek setrvá na těchto zásadách, bude to mít v ODS zatraceně těžké. Je jen třeba připodotknout, že ČSSD je strana ještě zpatlanější než ODS, ještě víc poznamenaná blátivým postkomunismem, a navíc má tu smůlu, že pokud jde o koaliční partnery jiné než KSČM, udělala dosti nedobrou zkušenost (jeden se, když se octla v rejži, po jejích zádech sunul k ODS, zatímco druhý neslavně chcípl). Tenhle problém ČSSD nezávidím. Ke KSČM ji to přímo tlačí (ostatně její aparát i členstvo jsou ještě daleko víc prolezlé bývalými komunisty než ODS). Co s tím?

Fischer uhýbal před partajními šíbry, píše v LN Petr Kamberský. Myslím, že to pro druhou etapu jeho vládnutí (zhruba od listopadu do června) úplně neplatí: vláda i premiér byli v zajetí předvolební koalice ČSSD, KDU-ČSL, Strana Zelených, která vládu nelítostně ovládala a mařila všechny její rozumné kroky. Vláda neměla faktickou oporu v parlamentu, v parlamentu vládla opozice, ale vláda nemohla chcípnout (tj. podat demisi). Respektive si to Fischer nelajsl. Je pouze smutným zadostiučiněním, že konstruktéři předvolební koalice, jejichž jediným společným cílem bylo zvýšit si preference, dopadli pak ve volbách jako sedláci u Chlumce.

Pondělí 28. června: představitelka Věcí veřejných Kristýna Kočí dala v Otázkách Václava Moravce koaličním partnerům na vědomí, že pokud se John nestane ministrem vnitra, VV z koalice odcházejí. Další vyjednávač VV Bárta prohlásil, že se s koaličními partnery shodují zhruba v 20%. John pak výrok paní Kočí verbálně mírnil, ale neznělo to moc předvědčivě. Straně na ministerstvu vnitra zjevně zcela enormně záleží, zdůvodňuje to tím, že boj proti korupci je základem jejího programu. Za boj proti korupci se může skrýt leccos a kombinace strany s bezpečnostní agenturou (jistě, její majitel se od ní nyní formálně odpoutal) nevzbuzuje moc důvěry. Koalice ovšem bez VV žít nemůže, i když VV ujišťuje, že by i menšinovou vládu ODS a TOP09 při hlasování o důvěře podpořila. Jenže co to znamená? Mohla by pak v konkrétních věcech hledat spojence „napříč spektrem“, jak říkával Paroubek, a nenesla by prakticky žádnou odpovědnost. Nečasova vláda by se dostala do pozice té Fischerovy. S VV budou ještě velké problémy. Vítězství nad Paroubkem bylo příliš nezaslouženě snadné na to, aby mohlo být opravdové. Jeden problém zmizel, je tu druhý, a není náhodou větší?

Když budete zlobit, napíšu paměti, dal na vědomí svým přátelům z ČSSD expředseda Paroubek. Paměti píše rovněž jeho choť, bezpodmínečně. Paroubek je napíše jen tenkrát, když ho ČSSD nezaměstná nějakou náročnou (a tedy i lukrativní) funkcí. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Václav Klaus mezitím jmenoval Petra Nečase premiérem. Pokud by se mu kvůli VV nepodařilo dát dohromady většinovou vládu (nepočítám, že by byl takový šílenec a šel by na nápad s vládou menšinovou), budeme mít ovšem v záloze pořád ještě tu Fischerovu. Možná, že tam bude sedět v demisi ještě deset let, proč by nemohla.

Na Palachově náměstí demonstrovali studenti proti školnému. Bylo jich asi šedesát. Přišli je podpořit komunistka Semelová a zelený Matěj Stropnický. Na Faceboku protestují proti školnému zuřivě desetitisíce lidí. Jenže tam se nepozná, jsou-li to studenti nebo ne. Virtuální skutečnost se od skutečné skutečnosti občas řádově liší. Ostatně, podobně to bylo i v případě protiradarových demonstrací. Jenže tenkrát za demonstrujícími stála hmatatelná brdská starostenská lobby a opozice v čele s ČSSD. Teď je ČSSD zaneprázdněná jinými starostmi a Brdy jsou zatím v klidu. Politická situace se (zatím) zklidnila, šaškuje se jen obtížně a nemá to patřičný efekt. Možná, že by měl pan Stropnický s Petrem Uhlem držet řetězovou dietu.

Lukáš Jelínek navrhuje v Právu změnit systém kontroly veřejnoprávních médií (docela to chápu, nynější rady zajišťují jejich sterilitu a servilitu) tím, že by se podle zahraničních vzorů vytvořily nové orgány - například občany volené „divácké rady“. Zbývá už jen, jak šikovně vybrat občany volící rady (každý normální člověk se na takové volby, řekl bych, vykašle).

Pražský radní Jiří Janeček, který zřejmě bojuje o své politické přežití, navrhuje řešit otázku nejvíc nepřizpůsobivých bezdomovců zřízením „sběrného místa“ někde na periferii Prahy. Měla by to být „bezpečná oáza“ s doktorem a polévkou dvakrát denně. Budou si moci postavit stan nebo udělat ohníček. Nikdo je tam nebude držet násilím, ale pokud se pokusí odejít jinam, poznají, zač je toho loket. Musím se přiznat, že mi mí krajně nepřizpůsobiví občané občas dost vadí, ale návrh pana Janečka mi připadá nejen nepřijatelný, ale velmi legrační. Sběrný se řekne cizím slovem koncentrační, doktor by se mohl jmenovat Mengele, polévka (šlichta) dvakrát denně a ubytování už tu taky bylo, demokratické novum je ten ohníček, i když… no, nechme raději analogií.

Úterý 29. června: Premiér Nečas si dává záležet na tom, že je člověk z lidu. Chodí pěšky, jezdí tramvají, odmítl ochranku. Nevím, k čemu jsou taková gesta dobrá. Kdyby byl jako premiér k něčemu, normální člověk se nebude pozastavovat ani nad tím, že jezdí služebním autem, ani nad tím, že ho hlídají policajti. Jsou to zbytečné ústupky buranům. Během jeho jmenování Klaus prohlásil: „Jmenuji někoho, koho dlouhá léta znám. Koho si vážím.“ To nevěští nic dobrého.

První zkouška nového premiéra právě probíhá. Zatímco na Slovensku už ve složení nové vládě pokročili, u nás probíhá řež. Zprávy o obsazení ministerstva vnitra jsou protichůdné. John chtěl původně za jednoho z náměstků někoho z ČSSD, ale od toho je nakonec ochoten ustoupit – není to prý ultimatum (zjevně na rozdíl od toho ostatního). Chtějí též školství, kulturu nebo spravedlnost a místní rozvoj nebo životní prostředí. Pokud dostanou vnitro a k tomu ještě spravedlnost, je to katastrofa a totální kapitulace i ve srovnání s lety 1945-8 (tehdy si čeští nacionální socialisté aspoň tu spravedlnost vůči Gottwaldovi udrželi). John chce mít taky ve vládě Víta Bártu, je to prý dobrý predátor (nebo terminátor? Mně se ty dva filmy pletou). Situace je ovšem zatím nepřehledná, zda to vnitro dostanou, není úplně jasné. Kdybych měl tlumočit svůj čistě soukromý pocit, cítil bych se o něco bezpečněji, kdyby tam místo Johna (případně Bárty) seděl Bublan. Tématu zápasu mezi ODS a VV o ministerská křesla – tedy stavu z dopoledne dnešního dne - se týká naše dnešní glosa.

Paroubkovy Paměti, jak se zdá, zatím nebudou. Expředseda ČSSD se stane členem rozpočtového a hospodářského výboru Poslanecké sněmovny. Může být nejen členem, ale i předsedou obou těch výborů? To bychom si opravdu užili. Zaměstnaný bude tak jako tak dost, takže projekt Pamětí se prozatím odkládá. Po bok Winstona Churchilla se i v tomto oboru zařadí později. Škoda, kniha mohla být pozoruhodná. Mistr o ní předem řekl: „“Chci psát seriózním způsobem, a ne neurvalým jako Miloš Zeman svoji autobiografii.“ Porovnání by asi stálo za to, muselo by se pracovat s lékárnickými vahami.

„Turecko se EU nepustí, spojení se vyplácí“, zní titulek v MfD. Otázka je, zda by se naopak neměla co nejrychleji EU (a taky NATO) pustit Turecka. Dobu, kdy mohla Turecko integrovat, už propásla.

Slovenská premiérka hodlá zrušit novelu o dvojím občanství (slovenští Maďaři, kteří by přijali maďarské občanství, měli automaticky přijít o slovenské). To je rozumné vstřícné gesto, snad by ho neměli v Budapešti přehlédnout.

Ruský prezident Dmitrij Medvěděv prý varoval, že zavedení parlamentního systému může v Kyrgyzstánu způsobit, že se k moci dostanou extremisté. Bral bych toto varování vážně, přestože ho říká ruský prezident (v tomto případě nejspíš ví, o čem mluví). Podobným způsobem totiž zapracovali evropští svatoušci na poislámštění Turecka: tím, že vyřadili z politické hry armádu, od Mustafy Kemala posledního garanta sekulárního státu, protože v Dánsku nebo v Lucembursku taky nemá armáda v politice co dělat. Od té doby, co Evropa nahradila skutečné křesťanské náboženství v ničem nezakotveným a po způsobu rakoviny bujícím pseudonáboženstvím lidských práv an sich, pracuje na vlastní destrukci.

Středa 30. června: V noci zuřila v K9 bitva o rozdělení vládních křesel. Premiér Nečas vzdoroval zejména tomu, aby ministerstvo vnitra dostaly Věci veřejné, přesněji řečeno předseda strany John (zdá se, že jeho vztah k dalšímu vyjednavači strany Bártovi je podobný jako vztah Karla Schwarzenberga k Miroslavu Kalouskovi). Nečas argumentoval možným střetem zájmů, protože existuje jakási vazba mezi VV a bezpečnostní agenturou Víta Bárty ABL. Celá věc se prezentuje jako ekonomický problém, ve skutečnosti jde o mocenský problém, a to pořádný. V podnikatelských kruzích se prý povídá, že ABL si udržuje obor speciálních služeb, sběrnu kompromitujících materiálů na podnikatele a politiky. Pokud by tomu tak bylo (a mám neobyčejně silné puzení tomu věřit), dovoluji si upozornit, že podobné oddělení měla taky KSČ v letech 1945 – 8. Šéfoval mu známý komunistický aparátčík Karel Šváb. Pro informaci Věcí Veřejných a pana Bárty uvádím, že za věrné služby, jež odvedl, se mu dostalo odměny nejvyšší – byl oběšen spolu s Rudolfem Slánským. Nechci tím srovnávat VV s KSČM, bylo by to nespravedlivé už proto, že VV je zatím o hodně slabší, nejdou za ní masy, samozřejmě kromě těch virtuálních na internetu. Ale tu a tam někomu pořádně zatopit by jistě zvládla. Např. v dnešním Rusku je to běžné. Pan Nečas v této věci svou úlohu nezvládl a vnitro nakonec panu Johnovi dal (vzhledem k tomu, že jako televizní reportér nemá zatím dost praktických zkušeností, pan Bárta mu jistě rád pomůže a zaučí ho). ODS je ovšem v situaci, na níž dosud nebyla zvyklá: dostalo se jí cti sestavovat vládu, ale s tím, že si vůbec nemůže vyskakovat. Není nejsilnější parlamentní stranou a odstup mezi ní a koaličními partnery je podstatně menší než kdysi mezi ODS a KDU-ČSL či ODA. Pan Nečas se k tomuto bolestnému poznání dopracovává metodou pokus – omyl. V Právu píší, že se Věcem veřejným dostalo podpory od místopředsedy TOP09 Kalouska, který Nečase poučil: „Buď budu koaličnímu partneru věřit ve všech oblastech, nebo mu budu věřit v žádné.“ Zde se v panu Kalouskovi ozval jeho křesťanský background. Buď budu Hospodinovi věřit ve všem, nebo v ničem. Poněkud podobný vztah má taky zamilovaný mládenec ke zbožňované bytosti. Ve vztahu partaje k partaji by ovšem šlo o jakousi sexuální úchylku. Dospělí lidé si navzájem udržují věcný, střízlivý a kritický odstup, jak je to mezi nedokonalými smrtelníky zvykem, je to praktické a není to neslušné. Taky nevím, co si pan Kalousek od milostného vztahu k VV slibuje. Pokud mají spekulace, jimž se tu oddávám, reálný základ, nedomyšlené proradnosti.

Nu dobře, máme pana Johna ministrem vnitra, když si nebude vědět rady, pomůže mu pan Bárta, který je zároveň ministrem dopravy (infrastruktura je mimořádně důležitá při dopravování pochybných individuí na patřičná místa). Taky se zdá, že na vnitru už existuje jakési dobře vybudované předpolí. Boj proti korupci je taky velmi důležitý i po ideové stránce – obžaloby typu že jste zradil svou vlast, národ, pana prezidenta, vládu a všechny ústavní orgány se u nás v minulosti dosti vyčerpaly. Ale tomu, že jste něco ukradl, nechal se podplatit a z úplatku někoho dál uplácel, každý váš bližní rád uvěří. Věk Horákových a Píků (a ovšem taky Slánských, rozjetá mašina drtí každého, kdo se jí dostane pod kola) zaplať pánbůh uplynul,ale nebudeme místo toho za pár let žít ve věku Politkovských a Chodorkovských?

Ale nechme Věcí veřejných, boje s hydrou korupce a ministerstva vnitra. ODS se navíc musela vzdát ministerstva zahraničí, financí, místního rozvoje, práce a sociálních věcí (tady asi není o co stát) a zdravotnictví (všechno se definitivně svede na Julínka, který jediný měl odvahu něco opravdu udělat a pořádně si to odskákal). Projevem pudu sebezáchovy je, že si ODS podržela ministerstvo spravedlnosti. Totéž udělali národní socialisté v roce 1945 a 6, tenkrát to nestačilo, ovšem ODS je v konstelaci nynější koalice přece jen o hodně silnější než oni. Přesto by bylo dobré pana ministra Pospíšila seznámit s tím, jak se správně skáče z okna. Zbabraný skok může mít nedozírné následky, skokan-žabař pak stráví deset až patnáct let v krajním nepohodlí, povedený je přece jen o něco lepší – člověk to má hned za sebou.

ODS má tedy k dispozici funkci premiéra, předsedkyně sněmovny (která je, upřímně řečeno, ve vypjatých chvílích k ničemu, totiž ta funkce, myslím), zdrženlivé sympatie pana prezidenta (obávám se, že výrazná pomoc jeho wolandovského týmu z Hradu je pro nynější vedení ODS při vší lísavosti k zakladateli noční můrou) a pokud jde o ministerstva, spíše paběrky. Pan Vondra jistě není generál Svoboda, ale na rozdíl od něho nemá k ruce armádu která by stála za řeč, spíše něco, co se podobá cizinecké legii, a to ještě dosti vzdáleně. To všechno ale není to nejhorší. To nejhorší je, že lidem (našim pracujícím, jak se dříve říkalo) je to všechno dosti fuk, a ti, co by jim to jinak fuk nebylo, si namlouvají, že volby dopadly výborně. Doporučuji podrobit tento závěr, který se nabízí sám sebou, kritickému zkoumání. Protože s lidmi, kterým není všechno fuk, si bojovníci s virtuální korupcí nic nepočnou.

Pokoušel jsem se uhádnout, jakou teologii studovala místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Kateřina Klasnová (Věci veřejné) a měl jsem svůj tajný typ (viz rubrika Co týden dal sobota 10. října 2009). A co čert nechtěl (v souvislosti s fakultou i církvi k níž se fakulta váže, je toto úsloví, řekl bych, povoleno, ne-li přímo na místě) uhodl jsem: jde o Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy, od 50.let minulého století úzce svázanou s Československou církví hustiskou. Vzhledem k tomu, že k církvi se hlásí Jiří Paroubek a Václav Klaus (a hlásil se k ní nebožtík Dostál), usuzuji, že je to jediná církev na světě, jejíž členové nemusí věřit v Boha (připadá mi to zároveň česky originální i evropsky postmoderní). Církev proslula v posledních letech výraznými reformátorskými osobnosti, zmiňuji jen proslulého biskupa Bicana, který nejen že zaměstnal propuštěného a polepšeného kriminálníka, ale navíc se mu pokoušel zpříjemnit život výzvami k různým milostným hrám (psali jsme o tom v rubrice Co týden dal v lednu a v březnu 2007). Zatvrzelec to odmítl a biskupa práskl, vedení církve bylo v pokušení se ho zbavit, ale věřící jeho diecéze se za něho postavili; dál jsem to nesledoval, protože sexuální problémy hodnostářů Československé církve Husitské nespadají přímo do oboru politiky). Tím samozřejmě nechci nijak bagatelizovat hloubku vzdělání, které husitská fakulta svým studentům poskytuje, a které nepochybně zcela dostačuje k tomu, aby absolvent mohl zasednout ve vedení sněmovny.