ARCHIV

O nevinných civilistech

Česká společnost, přesněji řečeno její intelektuální předvoj, který prostřednictvím médií formuje smýšlení lidu, drží krok s Evropou a usiluje o spravedlivé vyrovnání mezi západním světem a islámskými teroristy. Díky tomu vypadá např. veřejnoprávní Česká televize, soudě aspoň dle jejího zahraničního zpravodajství, jako pražská pobočka Al Džazíry. Úsilí o spravedlivý přístup se projevuje zcela spontánně i v maličkostech. Například v mediálním výrazivu. Dozvídáme se například, že obětmi atentátů se stávají i „nevinní civilisté“. Slovní spojení „nevinní civilisté“ je fascinující a zaslouží si jakýsi rozbor: podobá se Popelčinu oříšku, obsahuje totiž celý světonázor.

Evropská společnost se podle toho dělí do několika skupin, lišících se navzájem mírou provinění.

Především jsou tu uniformované složky. O jejich bytostné provinilosti nelze pochybovat. Pletou se muslimským „bojovníkům“ (nebo „radikálům“, jak se jindy říká) pod nohy pod směšnou záminkou, že hodlají chránit životy civilistů. Není divu, když přitom přijdou o krk. Je to jejich problém. No řekněte: dovedete si představit slovní spojení „nevinný policista“ nebo „nevinný voják“? To přece tahá za uši.

Pak jsou tu civilisté, a s těmi je to složitější. Dělí se očividně na dvě skupiny. Především jsou tu civilisté vinní, kteří si zaslouží, aby byli trháni na cucky, to jest, pokud jsou pod zemí nebo na zemi, vyhazováni do vzduchu, a pokud už náhodou ve vzduchu jsou, naopak sestřelováni na zem. Občas se ovšem k takové události připlete nějaký mrťafa, který za nic nemůže. Jeho roztrhání na cucky zanechává na úsilí bojovníků, případně radikálů, jakousi skvrnu. Jde tedy o to, jak jim pomoci.

Před českou intelektuální elitou stojí, jak se zdá, dva úkoly: za prvé, jak to zařídit, aby při provádění hromadných útoků jako byl ten v New Yorku nebo v Madridu, byli postiženi (kromě uniformovaných, kteří si to vrchovatě zaslouží) jenom civilisté opravdu vinní. To bude zjevně nejen záležitost techniky, ale i kritérií. A za druhé, jak o těch kritériích přesvědčit i „bojovníky“, a to každého jednotlivého zvlášť, protože organizovaností ani svorností neoplývají (k ničemu ji totiž nepotřebují).

My Češi máme sice v tomto smyslu jakousi historickou zkušenost: v roce 1945 jsme to s vinou a nevinou našich německých spoluobčanů vyřešili jednoduše: nejdřív jsme je všechny prohlásili za vinné, a pak jsme těm, co se cítili nevinnými, dali příležitost, aby se o uznání své neviny ucházeli u příslušného úřadu. Zkušenost je bohužel v nové situaci těžko použitelná: nemělo by valný smysl napřed někoho vyhodit do vzduchu, a pak, když už v tom vzduchu je, na něm chtít, aby prokázal, že je nevinný.

Řekl bych ale, že ti, kteří podivný pojem „nevinný civilista“ vymyslili, naši pomoc nepotřebují: nešlo jim o nějaké třídění evropské populace. Mávají prostě před „bojovníky“ bílým praporem a volají: mě proboha vynechte, já jsem – na rozdíl od těch ostatních – úplně nevinnej.

Zbývá otázka, jak vlastně vypadá takový „vinný civilista“. Jeden příklad by si autor těchto řádek dovolil uvést: je to totiž on sám. Prostě proto, že se o zařazení do skupiny nevinných civilistů nehlásí. Připadalo by mu to v nynější situaci eklhaft.

15. srpna 2006