Etický kodex pruského typu

Před časem se v českých novinách objevily zprávy o tom, že kandidáti strany Věci veřejné do Poslanecké sněmovny museli údajně podepsat jakousi smlouvu, jíž se zavazovali, že budou hlasovat podle instrukcí strany, a pokud s něčím nebudou souhlasit, vzdají se mandátu. Za nedodržení závazku jim měla hrozit sankce ve výši cca sedmi melounů (nemám na mysli ovoce).

Právníci upozorňovali, že smlouva je právně nevymahatelná, protože odporuje článku 26 Ústavy ČR, kde se praví: „Poslanci… vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.“

Nyní předložila strana Věci veřejné jakousi soft verzi téhož pod vznešeným názvem „Etický kodex poslance“. Má tentokrát jít o dobrovolný závazek, který nemůže být vymáhán násilím. V návrhu kodexu se mj. praví: „Měnit stranu během výkonu funkce není možné. Politik musí zůstat do konce volebního období v té, za níž byl zvolen.“ A dále (cituji dle Mladé fronty Dnes): „Ve sněmovně přitom funguje praxe, že hlasování detailně sleduje v každé straně jeden poslanec a jeho kolegové zvedají ruku podle něho.“

Tato praxe není u nás nic nového. V revolučním roce 1848 fungovala haličská skupina poslanců (rusínští sedláci) tak, že zvedala ruce podle zřetelných pokynů, které jim uděloval zemský místodržící hrabě Stadion. (Hraběcí praxi omlouvá, že jeho poslanecký klub byl negramotný a vůbec nevěděl, o čem je řeč.) Patrně na tuto tradici pak při druhé volbě prezidenta Klause navázal tehdejší předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek (jeho detailní sledování bylo zřetelně zachyceno na vydařeném snímku, viz výše).

Smyslem článku 26 ústavy ovšem není, že poslanci si mohou dělat, co je napadne. Nýbrž jen to, že v situaci, kdy se stranické instrukce dostanou do konfliktu s jeho svědomím (což by v civilizované demokratické společnosti měl být spíš výjimečný případ) má svědomí přednost a dotyčný za to nemůže být podroben ničemu, co by se dalo vykládat jako sankce.

Což dvojnásob platí u stran, které vznikly na základě ne zcela jasných populistických zásad (neříkám, že na řadě z nich něco není), a jejichž politická image se dotvoří teprve během politické praxe, v níž tyto zásady buď bude, nebo taky nebude realizovat. Poslanec, který kandidoval na základě populistické slibotechny, se může velmi snadno dostat do situace, kdy zjistí, že ani způsob jejího uskutečňování a vymáhání, ani „pragmatické“ opuštění toho, co se voličům přede volbami naslibovalo, nedokáže morálně spolknout. Jistě, tím, že kandidoval za tu stranu, zavázal se k ní loajalitou. Ústava mu však dává možnost, aby před loajalitou ke straně dal přednost loajalitě ke svému svědomí, aniž by za to musel pykat.

Samozřejmě, tato možnost je snadno zneužitelná a případy zneužití tu v minulém volebním období už byly. Všechno je zneužitelné. Aby se chuť zneužívat minimalizovala, je třeba zvyšovat politickou a mravní kulturu politiků i veřejnosti, sotva se to však dá vyřešit vydáním kázeňského řádu armádního typu, i když se mu říká jen „Etický kodex poslanců“ a nedá se zatím vynutit rákoskou.

lidovky.cz 9. července 2010