Sobota 1. října: Spolkový kancléř Schröder navštívil krátce Prahu a povečeřel s premiérem Paroubkem. Paroubek popírá, že by účelem návštěvy měla být podpora ČSSD – tu prý očekává spíše ze Slovenska, ovšem, podpora Němce-cizozemce by mu mohla u šovinistů, kterými se to v ČSSD jen hemží, uškodit. Zároveň ovšem premiér potvrdil, že mu Schröder slíbil dát k dispozici dva až tři specialisty na volební kampaň (ti zřejmě jen doplní tým, který mu pošle pan Fico). České noviny podrobně vypisují, co si oba pánové dávali v restauraci Obecního domu do trumpety, proč, vždyť je to zajímavé asi tak jako Big Brother nebo VyVolení.

Podle klasifikace důvěryhodnosti institucí ČR, kterou pořídilo CVVM, se ČSSD umístila o prsa před ODS. Z toho je těžké vyvozovat nějaké dalekosáhlé závěry, až na to, že drtivé vítězství „pravice“ v příštích volbách se opět dostává do otázky. Zajímavé je spíš, že na druhém místě v důvěryhodnosti, hned za prezidentem, jsou média (zjednodušeně řečeno prezident a média dostaly dvě mínus, obě strany tři mínus). Je otázka, zda by česká veřejnost přece jen nenesla poněkud nelibě, kdyby se jim pan Paroubek pokusil, jak to už naznačil, nasadit náhubek.

I prezident Klaus je znepokojen tím, jak jeho rivalovi Paroubkovi prochází spolupráce s komunisty: „Ale když si vybavuji, že jsem jednou pozval pět předsedů stran do Lán, mezi nimi i pana Grebeníčka, jednou za 2,5 roku mého prezidentského fungování, tak se to nepřetržitě démonizuje. Pan Paroubek mluví s panem Grebeníčkem třikrát týdně, zdá se, že je vše v pořádku.“ Klaus si nemá co stěžovat, Paroubek je jen učenlivým žákem a dělá důsledněji to, s čím on začal mj. i proto, aby se odrazil od nenáviděného předchůdce v úřadě.

Paroubek vyzval koalici k další debatě o Zákoníku práce. Má trochu problém, výhrady měla i Legislativní rada vlády. Lidovci by souhlasili, ale jen tenkrát, když vláda návrh stáhne k přepracování, premiér by asi viděl raději, kdyby zákoník doznal změn až v druhém čtení a koalice jeho průchod do druhého čtení odmávala. Spolupráce s komunisty by pak tolik nebila do očí. Lidovci se ovšem těžko rozhodnou pro takového holuba na střeše, a v tomto případě se jim ani nelze divit.

Expředseda ČSSD Stanislav Gross řekl v Právu A. Mitrofanovovi mj.: „Kdybych se přece jen zpátky podívat měl, tak vám řeknu, že pro Vladimíra Špidlu byla ta situace neudržitelná. Několikrát jsem ho v předchozích krizích podržel, ale postupně i má schopnost ho držet byla stále menší a menší, protože i můj vliv se tím zmenšoval. Po volbách do Evropského parlamentu jsem neměl sílu ani schopnost Vladimíra Špidlu udržet. V takové situaci politikovi nezbývá než odejít.“ Nemyslím, že by zrovna v téhle věci nemluvil pravdu. Taky mi není zcela jasné, jaké obrovité finanční závazky pan Gross má, byt, který se stal v jeho případě kamenem úrazu, nebyl enormně drahý, v podobné situaci jako on je spousta mladých rodin, které si pořídily slušnější bydlení.

Novopečený předseda KSČM Filip taktéž v rozhovoru pro Právo potvrdil odmítavý vztah KSČM k NATO (o EU nehovořil) a pokud jde o „fiskální kázeň“ (druhý Paroubkův požadavek), tu prý strana dodržuje odjakživa. Vyrovnání s minulostí by teď vypadalo jako vynucené, z toho plyne, že KSČM ho udělá teprve tehdy, až je na ní nebude nikdo chtít. I když to tedy na koalici zatím nevypadá, dveře k tiché spolupráci, jak potvrdil pan Filip, jsou dokořán.

V Lidových novinách vyšel článek Luboše Palaty o sjednocení Německa. Nazývá ho „anšlusem“ a hovoří o tom, že prý nikde nebyly bývalé elity zlikvidované tak důsledně jaké ve východním Německu. Kompletně byla vymetena ministerstva, armáda i univerzity, z tisíců dnešních spolkových diplomatů jen jediný působil v diplomacii NDR. V porovnání se situací v Č(SF)R, kde na ministerstvech,v armádě, na univerzitách i v diplomacii zůstali na střední a nižší úrovni sedět na zadnicích skoro všichni, co tam byli předtím, protože je neměl kdo vystřídat, je to skoro ideální stav. Pan Palata taky zapomíná, že SRN východní Německo nedobylo nebo neokupovalo, Ossis si připojení k SRN vydobyli sami.

Pondělí 3. října: náměstek ministra spravedlnosti Vyvadil, takto Paroubkovo kukaččí vejce v ministerském hnízdečku Pavla Němce, žádá hlavu tiskového mluvčího ministerstva Dimuna, prý proto, že „akceleroval“ konflikt mezi ministerstvem a Nejvyšší státní zástupkyní Benešovou, a bylo by nespravedlivé, kdyby pykala jenom ona. To je zvláštní: proč má být do politických šachů zapletena tak bezvýznamná figura, jako je ministerský mluvčí? To přece není žádný aktivní politik, pohybuje se na úrovni hluboko pod tou, na níž je ministr nebo nejvyšší státní zástupkyně. Nebo snad ne? Prý je nekompetentní až směšný: kdy, jak a v čem? Nebo to dokáže posoudit jen „odborná veřejnost“ a nám ubohým čičmundům do toho prostě nic není? Poměry na české politické scéně, zvlášť na vládní úrovni, jsou úplně absurdní.

Premiér Paroubek projevil věštecké nadání: KSČM se prý bude reformovat někdy kolem roku 2010. Řekl bych, že se nebude reformovat nikdy. Čas na zreformování promeškala bezprostředně po převratu. Bude tady strašit se svými patnácti až dvaceti procenty jako pomník dokonalé stalinské nereformovanosti až do skonání světa.

V Drážďanech se žádné překvapení nekonalo, CDU získala další mandát a o něco málo se zmenšilo nebezpečí, že pan Schröder bude na čele německé vlády figurovat ještě další čtyři léta. Právo je rozladěné, Lidové noviny (pan Palata) to sice nesou těžce, ale dávají si záležet, aby se to na první pohled nepoznalo.

Břetislav Tureček, jehož fundovanost nechci nijak zpochybňovat, uveřejnil v Právu článek, který relativizuje genocidu Arménů v Turecku z let 1914-15. Prý byli příliš nakloněni mocenské politice carského Ruska a snili o vzniku „velké Arménie“, několikanásobně větší než ta nynější. Prý za všechno vlastně mohou Kurdové, kteří vraždění většinou prováděli. Ještě předtím byli v oblastech, kde měli Arméni většinu, vražděni muslimové. Tyto výklady jsou očividně ovlivněny známým výdobytkem české historiografie, totiž křenovsko-peškovskou teorií příčiny a následku. Nebyli Arméni náhodou před tím, než byli „početně upraveni“, Arméni ve většině na mnohem větším území, než je nynější Arménie? Když se řekne „Velká Arménie“, vypadá to nesnesitelně nacionalisticky, totéž se dá nazvat, aby to bylo socialisticky a internacionalisticky košer, „právo na sebeurčení“. Oč by byla bývala „Velká Arménie“ větší než Česká republika? Nechci nasazovat dnešnímu tureckému státu psí hlavu, to, co se stalo, je od nás vzdáleno skoro sto let, ale způsob, jak to pan Tureček bagatelizuje, mi nepřipadá přesvědčivý.

V novele trestního zákona je za eutanázii („usmrcení nevyléčitelně nemocného na jeho přání“, definici jsem opsal z MfD, nevím, zda zákoník citují nebo opisují) podstatně menší trest než za vraždu. „Pachatel“ může prý dokonce vyváznout bez trestu. Obávám se, že se po přijetí novely procento ušlechtilých pomahačů nevyléčitelně nemocným mezi vrahy podstatně zvýší.

Miloš Zeman pomůže ve volební kampani na Slovensku Ficovu Směru. Poprvé vystoupí už 24. října v Bratislavě. Půjde prý o populárně vědeckou přednášku na téma „Kvalita slovenského piva“.

Úterý 4. října: Ministryně zdravotnictví Emmerová, které prý zlí jazykové přezdívají „doktorka Smrt“ se rozhodla posílit svůj tým o dalšího náměstka. Nebude jím nikdo menší než prezident, zatím jen ČLK, David Rath. Bude zajímavé, zda si při náměstkování, do něhož je celý žhavý, i tuto svou funkci podrží, prezident ČLK a náměstek ministerstva zdravotnictví je o něco skromnější varianta známého „generální tajemník KSČ a prezident ČSSR“. Jinak se zřejmě v oblasti zdravotnictví vytvořily dvě nesmiřitelné fronty, na jedné straně lékaři (většinou státních) nemocnic a ministerstvo, na druhé soukromí lékaři a pojišťovny. Válka se vede nevybíravými prostředky, tak např. nemocnice vyzvaly pojišťovny, aby vypověděly stávkujícím lékařům smlouvy, stávkovat totiž u nás mohou jen lékaři z nemocnic. Solidarizovat se s ministryní, která zjevně chce podobně jako pan Filip převzít z minulosti to dobré, tj. nadekretovanou lékařskou státní péči pro plebs (jaksi navíc by snad pro bohatce by mohla být i soukromá, ovšem za peníze), to chce silný žaludek. Předseda vlády by měl takové polarizaci ve významné profesní oblasti pokud možno bránit. Jenže i on je dr. Rathem okouzlen, jistě mu tenhle prezident vyhovuje víc než ten na Hradě. Bezkoncepční shánění spolupracovníků systémem ber kde ber (ministr Jandák si prý chce dát radit od Benjamina Kurase a někdejšího „mediálního“ poslance ČSSD Kučery, shodou náhod jsem si právě teď vzpomněl na příběh o lotru na pravici a lotru na levici) nemůže skončit jinak než naprostým chaosem.

Novopečený předseda KSČM Filip oznámil, že komunisté jsou připraveni podpořit menšinovou vládu ČSSD, ještě dříve, než o to byl požádán. Pozoruhodná horlivost, která o lecčems vypovídá.

Petr Pithart se kdesi vyjádřil, že se „Češi zbavili Slováků, byť s jejich asistencí“. Pithart se kdysi znemožnil úporným hájením neudržitelné a nefunkční federace, a od té doby to své nadělení při každé příležitosti úspěšně rozšlapává. Rozdělení federace bylo nutné, vztahy mezi nově vzniklými státy jsou od té doby dobré, v posledních několika letech dokonce idylické, rozdělení neuškodilo ani jednomu, ani druhému. Jen Petr Pithart pořád mele svou a nepochybně budou tuhle písničku ještě po stu letech zpívat jeho kosti, jako v té pohádce o indiánském náčelníkovi.

Policejní pedagogové nebývají zjevně suchaři. V březnu t.r. se jeden opil do němoty, upadl a usnul na stanici autobusu a hrozilo mu, že prochladne a umře. Přivolané záchrance a policistům spílal a vyhrožoval zabitím, ošetřovatele v sanitce (vezli ho na záchytku) pokousal. Byl obviněn mj. z držení zakázaných bojových prostředků, zjevně měl při kousání nasazen tzv. upíří chrup.

Turecko bylo uznáno hodným toho, aby s ním byly zahájeny přístupové rozhovory. Překážkou byl odpor Rakouska, který se zlomil až v tom okamžiku, kdy vrchní inkvizitorka Haagského tribunálu Carla del Ponte prohlásila, že Chorvatsko, další adept, kterého Rakušané podporují podstatně víc než Turky, už konečně s tribunálem spolupracuje. Paní del Ponteová projevila poprvé jakousi shovívavost, která má zjevně politické pozadí; to ji poněkud zlidšťuje. Když do EU patří Turecko (patří tam jednak ze strategických důvodů a jednak proto, že je to země evropského typu v jedné zcela zásadní věci: provedlo už cca před osmdesáti lety odluku církve a státu, stalo se sekularizovaným státem západního typu, byť i s jakýmisi zvláštnosti), patří tam samozřejmě i Chorvatsko (a taky ostatní postjugoslávské státy a Albánie). Jinak civilizovaným zemím EU ten nápor východních Indiánů nelze závidět, předvoj tvořila už ČR, která vítězně vplula do EU i se svými Benešovými dekrety. Problém je jen v jednom: snese EU v tuto chvíli jakékoli (i sebemenší) další rozšíření, aniž by se v podstatě sesypala? Klaus i Zahradil s tím sesypáním zjevně počítají.

Premiér Paroubek vzkázal při otevření brněnského veletrhu podnikatelům, že trvá na schválení zákoníku práce v nynější podobě, že si s tím však nemusejí dělat starosti, protože bude platit jen do doby, než bude přijat nový občanský zákoník, který ho má zastoupit. Proboha, proč tedy dělali tak rozsáhlý a důkladný návrh? I poměrně málo podezíravého člověka musí napadnout, že premiér kecá. Na jedné straně radikální gesta, na druhé úhybné manévry napravo i nalevo – a to má být důvěryhodná politika?

Zbyněk Petráček vyčítá v Lidových novinách jaksi zpětně NATO, že kdysi přijalo Turecko (kde vládla tou dobou vojenská junta) a salazarovské Portugalsko. Prý se chovalo jako Rychlé šípy, které v případě potřeby přiberou Štětináče. Podle této (nesmyslné) logiky, se ovšem, chovaly podobně nemorálně i západní demokracie, když se spojily k porážce Hitlera se Stalinem. Idealistická politika je nejnebezpečnější politika pod sluncem, a kromě toho se nakonec vždycky ukáže, že to s tím idealismem nebylo zase až tak žhavé: Roosevelt byl idealisticky vstřícný ke Stalinovi, a zároveň byl ovšem ochotný se s ním paktovat za tím účelem, aby byli jeho spojenci Velká Británie a Francie oslabeni a oholeni o kolonie, se zamlčeným záměrem, aby se o hlavní slovo v poválečném světě podělily USA a SSSR. Dnešní francouzský antiamerikanismus, sám o sobě odporný, má kořeny v poválečné době.

Jiří Pehe rovněž v Lidových novinách doporučuje, pokud tomu dobře rozumím, aby se sociální demokraté, pokud vyjdou z voleb dostatečně silní, nebáli vzít do vlády komunisty: zatím všude, kde se extrémní strany staly součástí vládních koalic jako slabší složka (FPÖ v Rakousku, komunisté ve Francii) to skončilo jejich rozvratem. Jenomže: Rakousko a Francie byly v té době zcela stabilizovanými demokraciemi, rakouští lidovci a francouzští socialisté silné demokratické strany s efektivní organizací a se spoustou zkušených a schopných politiků, Schüssel a Mitterand prvotřídní evropští státníci. ČSSD je rozhádané, chaotické uskupení druhořadých politiků, které se dalo dohromady poté, co všechny jen trochu schopnější lidi vyluxovalo Občanské fórum, obohacené o pár odpadlíků z OF. Proti komunistům, kteří zdědili z minulosti početné členstvo, výkonný a zkušený aparát i svého druhu šikovné politiky, mají malou šanci, i kdyby jich bylo třikrát víc.

Středa 5. října: Ukazuje se, že vstup dr. Ratha do vysoké politiky je záležitost vypadá jinak, než jak jsme si ještě včera myslili: pan prezident není žádný troškař a přichází paní ministryni pomoci nikoli s resortem, ale z ministerského křesla. Přijal by místo náměstka pouze v tom případě, když by měl zaručeno, že bude moci zásadně rozhodovat o celém oboru. To náměstkové ministra zpravidla zaručeno nemívají. Uvažuje se tedy o zřízení funkce státního tajemníka. Dělba práce mezi Rathem a Emmerovou by prý měla být taková, že Rath by byl odborným šéfem resortu, kdežto Emmerová politickým představitelem úřadu. Paní ministryně by musela být padlá na hlavu, kdyby na něco takového přistoupila: Rath bude rozhodovat a ona za to ponese politickou zodpovědnost. Taková dělba existovala mezi „stranou“ a „vládou“ za bolševismu. Premiér Paroubek Rathovi přeje, má zřejmě zálibu v lidech, kteří mají ostré lokty, široce prořízlá ústa a minimální zábrany. Dr. Rath přišel s Paroubkem na tiskovku po premiérově bezvýsledném setkání s představiteli soukromých lékařů. On je ovšem hlavou lobby lékařů z nemocnic. Na dotazy, co tam dělá, odpověděl nonšalantě, že je přece prezidentem všech lékařů (připomíná to vzdáleně výrok nebožtíka Józsefa Antalla, že je premiérem všech Maďarů). Nemyslím si, že by zdravotnictví měl šéfovat lékař. Měl by to být ekonom a manažer, který není zapleten do vnitřních sporů v resortu. Jinak se zdá, že paní ministryně to má spočítané. My pro ni slzy ronit nebudeme, snad to může znamenat, že rebolševizace zdravotnictví se odkládá.

Stávka soukromých lékařů je symptomatická věc: stávkují proto, že jim pojišťovny platí čím dál tím později. Pojišťovny jejich stávku podporují, protože viní z krizové situace ministerstvo. Kdo za co může a co by se mělo změnit nevím, jako spotřebitel lékařských služeb si jen nemohu v hlavě srovnat následující věci:

Za prvé, situace ve zdravotnických službách se z mého hlediska po převratu v nemocnicích (státní sektor) zlepšila jen mírně, v soukromém sektoru velmi výrazně. Jsem tomu rád, jen je mi divné, že mne to zlepšení vůbec nic nestálo. Považuji to za absurdní.

Za druhé: může soukromé podnikání znamenat de fakto soutěž o to, kdo vyždímá víc peněz z pojišťoven? Zákazníkem přece není pojišťovna, ale já. Nechci tím rovnou říci, že by se mělo za lékařskou péči platit či doplácet, jen je mi to celé divné. Je to pak soukromé podnikání v pravém slova smyslu? Podnikání nemůže být na jednom konci soukromé a na druhém socialistické.

Petr Uhl mluví ve svém komentáři na téma „Lékařská stávka“ o „přehlednějším modelu pojišťovny jedné“. Taky by se dalo mluvit o „přehlednějším modelu jedné strany“.

Na odchodu je zjevně i tajemnice pro věci církevní dr. Řepová. Zpravidla dobře informované Právo píše, že ministr Jandák už uložil svému náměstkovi, aby předložil návrh na její odvolání. Zdá se, že to ministr se zlepšením vztahu k církvím myslí přece jen vážně, minimálně by to byl signál dobré vůle. Paní dr. Řepová by sice novému ministrovi sloužila stejně oddaně jako předešlému, ale z politických důvodů je její pozice neudržitelná.

Zatímco bývalý senátor Ruml strávil kdysi noc se vzbouřenými redaktory ČT v budově televizního zpravodajství, vládní zmocněnec pro lidská práva Karásek přijel do Bohumína přespat v hotelovém domě se čtyřmi romskými rodinami. Má to být jakýsi projev solidarity. Romové se tam octli proto, že dlouhodobě neplatili nájemné a byli vystěhováni, v hotelovém domě, zdá se, opět neplatí. Proč nemusí Romové platit nájemné? Přesněji řečeno, spousta Romů nepochybně nájemné platí, správná otázka tedy je: proč nemusí někteří Romové platit nájemné, protože jsou Romové?

Státní žalobce zmírnil obvinění vůči sbormistru Kulínskému. Ukázalo se že dvě nezletilé, s nimiž nemravný umělec obcoval, při tom neutrpěly těžkou psychickou újmu. Řekl bych, že neutrpěly žádnou újmu. Nevlezly mu náhodou do postele samy? Samozřejmě, i pak je to z jeho strany trestný čin. A není problém v samotné hranici nezletilosti?

Noviny se rozplývají nadšením nad tím, že policie dopadla vraha Lubinu. Divné spíš je, jak to, že to trvalo tak dlouho. Vyšetřovatel případu (a já taky) si už myslel, že dotyčný je po smrti. Měl nějakou podporu podsvětí? Zdá se, že jde o vyšinuté individuum, s nímž se hned tak někdo nezaplete. Asi bude třeba něco dovysvětlit.

Senátor Mejstřík podal návrh novely trestního zákona, který by přinutil české komunistické strany ke změně názvů a dokumentů. To je vynikající: komunisté už mnohokrát dokázali změnit názvy i dokumenty, aniž by to něco změnilo na podstatě jejich organizace. Zákon přikáže vlkovi, aby se vyválel v mouce a napil se smetany. Pak bude mít hlásek jako kůzlečí maminka a kůzlátka mu otevřou. Už dnes je jich 38% pro.

Čtvrtek 6. října: Prima a Nova dostaly milionové pokuty za „vysílání obscénních, vulgárních a sexuálních scén“ v reality show. Ještě že máme tak mravnou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Její starosti na naši hlavu.

„Z pohledu ekonoma se totiž celý problém financování zdravotní péče dá vyřešit jen nezbytnými obrovskými úsporami u naprosto všech účastníků zdravotního systému“, píše Lubomír Mandík v Právu. Recept je tedy jednoduchý: pacienti budou méně stonat a lékaři budou méně léčit.

Musím se přiznat, že s nynější lékařskou stávkou sympatizuji, zato ty stávky, které kdysi organizoval dr. Rath s drzými řečmi o tom, že stávka musí pacienta bolet, mi byly odporné. Tenkrát stávkovali státní zaměstnanci za divoce nadstandardní platy (nechci přitom zpochybňovat, že lékaři v nemocnicích byli v té době platově podhodnoceni), dnes stávkují soukromí podnikatelé, protože nedostávají to, co si vydělali (odklad plateb znamená fakticky snížení plateb). Je ovšem pravda, že nemocniční lékaři jsou ne vlastní vinou v jakési morální nevýhodě.

ODS (totiž předseda Topolánek) se rozhodla podpořit senátní novelu o zákazu propagace komunismu. Je to pokus o populistické gesto v situaci, kdy skoro čtyřiceti procentům české populace komunismus a komunisté přinejmenším nevadí. Jaký bude „výstup“, pokud by zákon byl schválen (všichni vědí, že nebude, v Poslanecké sněmovně nemá šanci)? Kdo posoudí, zda to, co dělá komunistická strana, je propagace komunismu nebo ne (oni budou kolem dokola mluvit jen o „socialismu“)? A jaké budou sankce? ODS má před sebou jedinou schůdnou cestu: posílit natolik, aby ČSSD s KSČM neměly v Poslanecké sněmovně většinu. Pokud budou mít většinu (a teď ji díky někdejší Havlově předvolební podpoře ČSSD mají), jsou podobné návrhy pro kočku, neprojdou. S komunisty se musí bojovat lepší politikou, ne restrikcemi, k nimž navíc chybí síla.

Obvodní soud v Praze 1 bude znovu jednat o vlastnictví Svatovítské katedrály. Pokud chce premiér Paroubek opravdu zklidnit vztah s církvemi, měl by se zasadit o stažení státního nároku na kostel. V tom okamžiku ovšem začne vyskakovat hradní pán. A v Právu lobuje docela nezakrytě Martin Hekrdla za církevní tajemnici Řepovou. Pan Paroubek to nemá snadné.

Rovněž v Právu vyšel pozoruhodný článek dvou ministrů francouzské vlády o přednostech sjednocené Evropy. Je mi záhadou, jak můžou dva lidé dohromady psát jeden článek, a dva ministři, to už si vůbec nedovedu představit. Cituji namátkou dvě podnětné myšlenky: „Vše se odvíjí od růstu a zaměstnanosti, jak neustále připomíná předseda vlády Francouzské republiky.“ „Proto se musí společná vůle Evropanů projevit také prostřednictvím harmonizace. Jak už řekl prezident Francouzské republiky Jacques Chirac, jde o požadavek zakotvený přímo v jádru evropského projektu.“ Trochu to připomíná normalizační (Rudé) Právo, trochu slavnou sentenci „jak jsme o tom už před válkou hovořili s panem okresním hejtmanem“.

„Nikdy bych nevytáhl do boje, ať už pro, nebo proti trestu smrti. Protože to prostě nejde“, tvrdí Ivan Langer. To je výrok natolik vynikajících kvalit, že si zaslouží nejvyšší ocenění, jaké mohou Události udělit. Proto se k němu ještě vrátíme.

Za trest smrti se v Mladé frontě Dnes přimlouvá Michal Semín. Trest smrti má podle něho prvotní účel, spočívající v zadostiučinění, v napravení narušené spravedlnosti. Stanovisko pana Semína je stanovisko Velkého inkvizitora. Jaké zadostiučinění může komu způsobit to, že někoho zabije? Je to zcela nekřesťanský postoj, ostatně v rozporu s přikázáním „nezabiješ“. Člověk může nanejvýš proti tomu přikázání zhřešit v situaci, kdy je on a jeho blízcí bezprostředně smrtelně ohrožen, a pak doufat, že mu to Bůh odpustí. Nic víc. (Zatčený vrah Lubina už nikoho neohrožuje a kdyby byly naše právní normy docela v pořádku, už nikdy by nedostal příležitost nikoho ohrožovat). Život jsme nikomu nedali a nemáme právo ho nikomu brát. Trest smrti vůbec neodporuje lidské důstojnosti (lidská důstojnost je před Bohem nic), ale Božímu příkazu. A míra spravedlnosti ve společnosti se nevyrovná tím, že někoho odděláme. Trest smrti patří minulosti ze zcela zásadních důvodů.

Známý český advokát Kolja Kubíček musí nastoupit na důkladné vyšetření do Bohnic. Případ pana dr. Kubíčka má mocně švejkovské dimenze: nejprve hájil pana Dreithalera prý coby člen Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Pak zastupoval SPR-RSČ a stal se členem jejího vedení (Sládek chtěl všechny kolaboranty se „sudeťáky“ věšet). Pak hájil Jakeše, Hofmana, Lenárta a spol. a líčil je jako obětní beránky. Pak údajně vyhrožoval jakési svědkyni, že přijde o kejhák, což prý byl –zase podle jeho obhájce - projev snížené příčetnosti. V důsledku toho bude teď svěřen do péče dr. Davida, který se tentokrát výjimečně nikoli vlastní vinou ocitá v pozici vojenského lékaře dr. Grünsteina. Nechť exministr nezapomíná: Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande! Úplná dieta, dvakrát denně vypláchnout žaludek, jednou za den klystýr, a jak bude dál, uvidíme.

Další výtečník, eoruposlanec Zahradil, se v Lidových novinách vyznává ze své oddanosti Václavu Klausovi: „Václav Klaus má jednu obrovskou výhodu v tom, že dokáže nastřelit svoje myšlenky způsobem, který se ve společnosti zachytává a vytváří prostor pro témata, o kterých by se tady jinak nikdo nebavil. Když člověk jeho postavení a jeho intelektuální kapacity řekne něco silného o Evropské unii, tak to rezonuje daleko víc, než když to řekne někdo ze stínových ministrů ODS včetně mě. Mně vždycky připadala emancipace na Václavu Klausovi dětinská a umělá. Já s ním v pětadevadesáti procentech toho, co řekne, souhlasím a komplex z něj nemám.“ Pejskové taky nemají komplex ze svých pánů. Oproti panu Zahradilovi mají ovšem zvířátka dvě obrovské výhody: jednak neumějí mluvit, a za druhé, nikdo na ně nemůže vznášet morální nároky.

Pátek 7. října: Stávkující soukromí lékaři na demonstraci před Ministerstvem zdravotnictví vypískali kandidáta na křeslo ministra, případně státního tajemníka, dr. Ratha. Zdá se, že dr. Rath pracuje chtě nechtě k tomu, aby se vytvořila jakási odborová řevnivost mezi lékaři z nemocnic a soukromými lékaři. Jeho odchod na ministerstvo na tom nic nezmění, spíš naopak. Mezitím prý premiér Paroubek začíná uvažovat o vystřídání ministryně Emmerové. Formálně to zároveň připomíná způsob, jakým se zbavil nejvyšší státní zástupkyně a zejména jak jmenoval ministra kultury: stranického představitele by měla vystřídat veřejně známá „osobnost“. Ti lidé nebudou mít žádnou velkou podporu ve strukturách“ ČSSD a budou na premiérovi více závislí. Jiná otázka je, co si např. od dr. Ratha může vůbec slibovat, v tak strašně náročném resortu, na nějž všechny dosavadní vlády víceméně kašlaly.

Senát přijal návrh novely trestního zákona, zakazující propagaci komunismu a nacismu. Editor Událostí má v problematice máslo na hlavě, protože s obdobným návrhem vylezl (a uspěl) někdy v roce 1991 ve Federálním shromáždění ČSFR (viz tento článek z archivu Událostí). Návrh nepovažuji za šťastný, je to pokus o populismus na nepravém místě, metoda příznačná pro intelektuály z okruhu Václava Havla. Zároveň ovšem vůbec nesouhlasím s tím, co k věci řekl premiér Paroubek: „ODS a někteří její přisluhovači z řad vládní koalice domnívají, že poslouží nejlépe svým volebním výsledkům tím, že budou oživovat komunistickožroutskou kartu“… je to prý „největší nesmysl, který můžou udělat, protože tohle právě komunisty zažene zase do jednoho šiku. Myslím si, že společnost to jenom může rozdělit“. Řeči o přisluhovačích mi od předsedy vlády připadají bolševicky trapné, navíc to není pravda a on to musí vědět, s návrhem přišli senátoři Mejstřík a Štětina a (větší část) senátorů ODS se jen přidala. Především ale není pravda, že by KSČM byla nějak rozpolcená a potřebovala by takovéto akce ke svému stmelení. Nepodceňujte KSČM, je pořád ještě stmelená až moc.

Advokát Kubíček, o jehož případu jsme už psali, se hodlá bránit své deportaci na uzavřené oddělení bohnické psychiatrické léčebny silou. Vylučuje pouze střelbu. Použije tedy zjevně proti policistům, kteří dostanou za úkol ho tam dopravit, „hmaty a chvaty“. Vzhledem k tomu, že se jedná o korpulentního pána, měla by být předváděcí akci přítomna televize. Budou to vděčné záběry.

Církve nejsou včelaři, prohlásil ministr Jandák při setkání se členy senátního výboru pro kulturu a lidská práva. Pan prezident Klaus, na jehož výrok naráží, si tento šťouchanec vrchovatě zaslouží. Ministr se vyslovil proti přijetí novely církevního zákona, týkající se evidence charit a diakonií (novela už prošla PS, kde ji prosadila sociálně demokraticko – komunistická většina, a uvízla na senátním vetu) a chce iniciovat jednání s církvemi. Pokud by Jandák zmírnil nenávistnou terchniku, jakou vůči církvím (hlavně ovšem vůči katolíkům) používal jeho předchůdce, zasloužil by si uznání. Zatím je na ně ovšem ještě brzy.

Nad hvězdou první vlny polistopadového českého podnikání Viktorem Koženým se stahují černá mračna. Jde po něm FBI a na Bahamách byl vsazen za katr. Problémem je pokus o finanční machinace s azerbajdžánskou státní ropnou společností z druhé poloviny devadesátých let. Případ má mohutný komický přídech, Kožený prý uplatil důležité vládní činitele, ti úplatky přijali a na Koženého se vykašlali. Na úplatky si půjčil v USA víceméně za pět prstů, proto ta péče amerických úřadů. Podnikání v Orientu se přece jen ještě dost liší od podnikání v postkomunistické Č(SF)R. Náměstek ředitele newyorské služebny FBI Mark J. Mersohn ke kauze Kožený poněkud konsternovaně prohlásil mj.: „Chci, aby dnes jasně zaznělo toto poselství: V Americe systém svobodného podnikání závisí na rovných podmínkách. Nelze nabízet úplatky zahraničním činitelům, dokonce ani tehdy, když jsou ochotni je přijímat. Náš systém nefunguje tímto způsobem ...“

Papež Benedikt XVI. podle slov ministra Svobody udělil požehnání České republice. To rozzlobilo Pavla Vernera v Právu: požehnání bylo podle něho jednak nedbalé, jednak nenáležité, protože pan Verner a další, kteří nechtějí mít „s církvemi obecně“ nic společného, o ně nestojí. Nemyslím si, že by požehnání České republice pana Vernera nějak omezilo v jeho lidských a občanských právech (když musí snést, že prezidentem je pravičák, neubude ho ani, když zemi požehná papež).

Tamtéž píše Jiří Hanák: „A lze vůbec komunismus zakázat? Vždyť v důsledku důsledků je to něco jako křesťansko-judaistická vize světa rovných a spravedlivých, v němž se beránek bez obav pase vedle vlka“. Pan Hanák má zvláštní představu o křesťanství. Vize, na níž je postaveno, je vize Božího království, které není z tohoto světa. Žádní vlci (obrazně řečeno; statut zvířátek v tomto směru Písmo výslovně neupravuje) se do něho nedostanou, protože budou uvrženi tam, kde je pláč a skřípění zubů. (V souvislosti s tím se stoicky zdržím všech poznámek o panu Hanákovi a jeho šancích: nesuďte, abyste nebyli souzeni).

V souvislosti s nadějným vývojem českého zahraničního obchodu píše rovněž právo o tom, že tahounem českého vývozu jsou dnes automobilky a vše nasvědčuje tomu, že se trend nezmění ani v příštích letech. Nejsem ekonom, ale jako laikovi mi připadá riskantní, když český zahraniční obchod stojí na výrobě tak závislé na ropě a každým okamžikem hrozí vážná ropná krize (na jejím vzniku spolupracují ruku v ruce hurikány a islámští fanatici). Chápu, že s tím mnoho nepoděláme, ale je to důvod k nějakému velkému sebeuspokojení?

A ještě jednou Právo: v cestopisném článku o Mexiku (příloha Styl na cestách) se píše, že zbytky někdejšího aztéckého chrámu dávají tušit i „zrůdnost dobyvatelů, kteří nechali hlavní město někdejší indiánské říše zničit“. Hernán Cortés na rozdíl od toho chytráka, který článek zplodil, totiž netušil, že dobývá muzeum. Na obranu dobyvatelů nutno dodat mimo jiné to, že v muzeu se před jejich příchodem každoročně konaly masové lidské oběti, při niž bylo řádově desetitisícům obyvatelů kamenným nožem vyříznuto za živa srdce z těla. Správcové muzea se totiž domnívali, že jinak by zemi mohla potkat neúroda. Nelida Cortés a katoličtí misionáři jim tyto lidové veselice surově zatrhli a přitom vzalo za své i město, kde se odehrávaly.

Sobota 8. října: Ministryně Emmerová hrozí demisí pro případ, že by se dr. Rath stal jejím náměstkem s mimořádnými pravomocemi jakéhosi kurátora nad oborem. Nic jiného by jí v takové situaci nezbývalo. Premiér Paroubek prohlásil, že Ermmerová má jeho podporu, žádá na ní však zásadní změny ve vedení resortu. Jaké, to nechává na ní. Takové stanovisko je přímo vzor alibismu. Ve skutečnosti se měl Paroubek Emmerové už dávno zbavit. Taky se za ni ovšem mohl jednoznačně postavit. On místo toho vymýšlí způsob, jak udělat obojí najednou.

Dr. Ratha podle průzkumu STEM chválí 33% lidí, 51% ho hodnotí záporně. Konečně jsme se jednou strefili do většinového postoje!

Kancléř Schröder se v Petrohradě zúčastnil pompézních oslav třiapadesátin prezidenta Putina. Je to poslední pokus o zvednutí šancí v zápase o kancléřské křeslo? V každém případě jsou moskevské a petrohradské námluvy německých socialistů na rozdíl od toho, co nám údajně hrozí od vyhnaných Němců, skutečné a hmatatelné nebezpečí.

V rámci programu „dohnat a předehnat“ (Spojené státy) doporučuje eurokomisařka pro hospodářskou soutěž Kroesová zkrátit Evropanům letní dovolenou a donutit je, aby si část volných dní vybírali po zbytek roku. „Nemůžeme si v Evropě dovolit stav, kdy v létě tři měsíce nic nefunguje, protože jsou prázdniny“. Nápad svou jednoduchou stupiditou připomíná Chruščovovu kukuřici. Kromě toho je to drzost: co je paní Kroesové do toho, kdy si vybírám dovolenou? A problém není v dovolených, ale v celkové lenosti, jíž je prodchnut evropský „sociální projekt“.

V Mladé frontě vzpomínají na „československého“ fyzika Georga Placzeka. Jak z článku vyplývá, byl Georg Placzek německý Žid. Kdyby ho bylo v roce 1945 napadlo, že se vrátí do své vlasti, byl by možná prohlášen za etnického Němce, a protože netrpěl nacistickým útlakem a neúčastnil se československého odboje, byl by oholen o majetek a vykázán do Německa. Takové případy byly. Vůbec by mi nevadilo, kdyby byli v Mladé frontě Dnes Georga Placzeka vzpomenuli jako našeho slavného rodáka. Ale toho „Čechoslováka“ si měli odpustit. Pan Placzek byl Němec z Moravy. Je nestydaté hlásit se dnes s pýchou k těm, kterých jsme se kdysi s radostí zbavili.

„Nedovedu si představit nic hrůznějšího než bourat chrámy, ať už zasvěcené jakémukoliv bohu. No jo, ale to je právě to, s čím muslimové počítají. Evropská demokracie nemá prostředky na obranu před tímto fenoménem. Jestliže jakákoliv rána je pro muslima v zájmu Alláha možná a Evropan je vázán svými zákony, morálními a etickými představami, geneticky vyvíjenými po staletí, je tak Evropan odsouzen k zániku. A přiznejme si, ještě tomu napomáhá velkou mírou zkorumpovanosti - ať už touhou po penězích nebo politické moci.“ To napsal v dnešních Lidových novinách televizní dokumentarista Jiří Ovečka. Evropané mají opravdu problém, ale věc je složitější, než jak to pan Ovečka vidí, a navíc pan Ovečka, nebo přesněji řečeno to, co napsal, je i jakási dokumentace tohoto problému. Pokud nám to časově vyjde, k problému se vrátíme.

Taktéž v Lidových novinách vyšel pozoruhodný rozhovor s premiérem Paroubkem. Je to jakási sonda do duše našeho ministerského předsedy. Dá se na něm např. vysledovat výrazný rozdíl mezi ním a expremiérem Zemanem: Zeman se dotěrných žurnalistů zbavoval čelným útokem – čekal na první, nejmenší příležitost a zaútočil s takovou sprostou agresivitou, že jeho novinářský „nepřítel“ většinou neměl šanci. Pan Paroubek se proti tomu napřed beznadějně zamotá do nějakého problému, a teprve v okamžiku, kdy je zcela jasné, že je beznadějně zapletený a že mu došel dech, začne být sprostý. Vypadá to legračně a bezbranně. Jinak je pozoruhodné, jak skromné nároky klade český premiér na „běžné politické strany“: „KSČM se v těch posledních šestnácti letech chová jako běžná politická strana u nás. Ona hlasuje pro nebo proti návrhům ve sněmovně, její představitelé působí v řadě rad měst a obcí společně s představiteli dalších politických stran...“ Existují vůbec „neběžné“ politické strany?

Pondělí 10. října: SPD a CDU-CSU se zřejmě dohodly na tom, že spolkovou kancléřkou (první v dějinách SRN) se stane Angela Merkelová. Křesťanským stranám připadne ještě předsednictví Bundestagu a hrozí nebezpečí, že vicekancléřem a ministrem zahraničí bude Schröder. To by byla skutečná pohroma, zahraniční politika (konfrontační vůči Americe, vstřícná vůči Rusku) byla nejslabším místem předchozí vlády. Navíc se obávám, že by to paní Merkelová měla se Schröderem podobně těžké jako Špidla s Klausem. Pokud se nové vládě podaří opravit problematickou politiku té předchozí, bude to asi bohužel jen o centimetry.

Premiér Paroubek předestřel národu u příležitosti 581. výročí úmrtí Jana Žižky z Trocnova hodnocení husitského vojevůdce: podle Práva „připustil, že Žižkova vojska se dopouštěla i násilí a křivd. To ovšem byly neblahé průvodní emoce v těch drsných dobách, kdy husité jako kacíři byli upalováni a topeni v řekách.“ Opět aplikace dvou křenovsko-peškovských principů: princip příčiny (upalování a topení husitů) a následku (husité upalují a topí), a nutnost rozlišovat tehdejší normy lidských práv od těch dnešních. Proč se předseda vlády má vyjadřovat ke středověku?

Úterý 11. října: Pomalu se začíná rýsovat podoba nového kabinetu Angely Merkelové. Je velmi pravděpodobné, že Schröder odejde (byl přece jen příliš výrazná osobnost na to, aby po tolika letech vládnutí mohl hrát najednou druhé housle). Funkce vicekancléře a (zároveň) ministra zahraničí připadne SPD. Měl by ji snad vykonávat dosavadní ministr vnitra Otto Schily. Nemohu skrýt malé zlomyslné zadostiučinění: Schily představoval v Schröderově vládě jakéhosi disidenta, pokud jde o vztah k vyhnaným: byl v té věci podstatně vstřícnější než Schröder a Fischer. Paroubek ujišťuje veřejnost, že se nebojí Edmunda Stoibera, který má zastávat funkci ministra hospodářství. Zdá se, že nebát se Stoibera je vrchol hrdinství, jaký si český politik dovede představit.

ČMKOS hodlá pořádat demonstraci na podporu návrhu Zákoníku práce. Nedovedu si představit člověka, který by šel jen tak, sám od sebe, demonstrovat za Zákoník práce (demonstruje se obyčejně proti něčemu, navíc Zákoník bude v PS pohodlně schválen sociálně demokraticko - komunistickou hlasovací mašinérií, a to proti všem možným vetům; jediný praktický smysl by mohl být zastrašit Ústavní soud, pokud by došlo na něj; nevím, zda to není trestné). Taky si nedovedu představit nikoho, kdo by šel jen tak, sám od sebe, demonstrovat proti Zákoníku práce. ČMKOS je organizace na pořádání turistických zájezdů do Prahy, jejichž krátkou, leč nutnou součástí je demonstrace. ČMKOS není jediná, ale je ze všech turistických kanceláří tohoto typu daleko nejmohutnější.

V souvislosti s neutěšenou situací ve financování zdravotnictví si prezident Klaus hodlá pozvat na hradní kartáč ministryni Emmerovou. Jakkoli mi je paní Emmerová z duše protivná, tahle prezidentská praxe je sice v souladu s ústavou, je však nedůstojná, a jak se říká, „kontraproduktivní“. Prezident se nemá vládě ani jednotlivým ministrům plést do výkonu funkce. Má si hledět svého a angažovat se teprve v případech, jako byla vládní krize letos v předjaří. Premiér Paroubek zase prohlásil, že to, co zbylo v roce 1997 po Klausově vládě, byly trosky zdravotnictví. To je nehorázná lež. Problém našeho zdravotnictví není ani dnes, že by bylo v troskách, ale že funguje na dluh.

Miroslav Kalousek chce zjistit důvod, proč se ČSSD s KSČM dohodly, že neprozkoumají jen privatizaci Unipetrolu, ale privatizaci chemického průmyslu obecně. Jeho znepokojení se moc nedivím. Divím se jen tomu, proč se ČSSD s komunisty nedohodla na tom, že prozkoumají privatizaci obecně. To by bylo ještě důslednější. ČSSD byla v případě Unipetrol nachytána na švestkách a hodlá teď zjevně, podle zásady, že nejlepší obranou je útok, odpovědět na obvinění ohledně jedné aktuální konkrétní věci honem na čarodějnice, uspořádaném s podporou profesionálních exorcistů z komunistické strany. Je třeba nechat ČSSD a KSČM, ať si tenhle nestydatý plán realizují samy, a ne ho nepřímo podpořit spoluúčastí.

Středa 12. října: Premiér Paroubek odvolal ministryni Emmerovou. Je to zpráva zcela čerstvá a dá se k ní říci jen to, že už to měl udělat dávno a že chce-li na její místo dosadit dr. Ratha, dostane se z bláta do louže. Ministerstvo není vhodné pro někoho, kdo má ctižádost být prezidentem (přinejmenším) všech lékařů v ČR.

Premiér Paroubek nejprve rozjednal dohodu s lidovci ohledně Zákoníku práce, pak se velmi rychle nechal přemluvit ministrem Škromachem (v pozadí je odborářská lobby, která hrozí demonstracemi a generální stávkou) a dohodu potopil. Jde o dva paragrafy, které podle názoru lidovců (a vládních legislativců) nejsou v souladu s ústavou. Myslím si, že v zásadě by se neměly odbory plést firmám do podnikání a znemožňovat nebo na nejvyšší míru ztěžovat propouštění zaměstnanců. Současná i budoucí úprava je v tomto směru zjevně nedokonalá. Premiér Paroubek o svém dalším postupu řekl: „Určitě budeme jednat s lidovci, komunisty i unionisty.“ Zdá se, že nám ve skutečnosti vládne koalice sociálních demokratů s lidovci, komunisty a unionisty. V tom případě jsou tram lidovci a unionisté v tuto chvíli už jen na ozdobu.

Poslanecká sněmovna se shodla na vytvoření komise, která se bude zabývat Unipetrolem, ale také průběhem privatizace petrochemického průmyslu od poloviny devadesátých let. Lidovci ruku v ruce s komunisty prosadili mezi otázky, na něž má komise odpovědět, i několik bodů nepříjemných pro ČSSD. Zato by byl Kalousek ochoten do čela komise podpořit komunistu. Kdyby to neudělal, stejně by ho tam prosadili sociální demokraté s komunisty. Proč se do toho plete? Komise tohoto typu a významné pozice pro KSČM v nich připomínají poněkud léta 1945-7. Bude zajímavé sledovat, co z toho komunisté dokáží vytřískat.

Ve Sněmovně se rovněž probíraly televizní pořady Big Brother a vyVolení. Sociálně demokratický poslanec Titz chce od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, aby vysvětlila, proč uložila tak nízké pokuty a proč nebylo vysílání pořadů předběžným opatřením odsunuto na dobu po 22. hodině. Sněmovna jeho návrh naštěstí odmítla, i když jen těsnou většinou. Pořady jsou podle mého soudu nejapné, ale rozhodnutí Sněmovny by bylo nepříjemným precedentem, sněmovna by si fakticky přivlastnila právo cenzurovat elektronická média. Umravňovači typu pana Titze mívají postranní úmysly.

Autoři petice „Zrušme komunisty“ se holedbají, že pokud by se komunisté po volbách podíleli na vládě, dostanou desetitisíce lidí na náměstí. Aby se jim to mohlo v současné situaci podařit, museli by mít ten finanční a organizační background, který má postkomunistická ČMKOS. Od Listopadu 1989 uběhlo patnáct let komunisté sice pořád vadí slabé nadpoloviční většině společnosti, ale dovolil bych si typnout, že demonstrovat by šly nanejvýš stovky lidí.

Místopředseda vlády Jahn si to zjevně rozmyslel s lídrováním za ČSSD v Praze. Vadí mu prý sociálně demokratická verze Zákoníku práce, situace ve zdravotnictví a sbližování ČSSD a KSČM. Pan místopředseda je jistě člověk inteligentní a zároveň velmi protřelý. Spočítal si, v jak nepříjemné situaci by se octnul, kdyby musel proti Topolánkovi hájit věci, s nimiž nesouhlasí (a všeobecně se ví, že s nimi nesouhlasí). Taky patrně dospěl k závěru, že to v ČSSD smrdí. Vzhledem k tomu, že v předjaří, kdy se poprvé schylovalo sociálně-demokraticko-komunistickému bratříčkování, zachoval chladnou hlavu a zůstal sedět ve svém křesle, musí to být dnes situace opravdu kritická.

Česká televize – zjevně aby se vyhnula pokutám od RTV a pronásledování ze strany socialisticko-komunistické většiny v PS – hodlá zavést rovněž reality show, ale se zvířátky, konkrétně s gorilami. ČT, jak se obávám, riskuje, že prodělá kalhoty. Nevím, jak hodně se liší gorila od šimpanze, pokud jde o sexuální aktivity, ale sledoval jsem kdysi asi deset minut skupinku šimpanzů v ZOO Dvůr Králové, a to, čím prokládali každých padesát vteřin své skotačení, by se nepochybně podle RTV a pana poslance Titze smělo v televizi dávat nanejvýš tak ve tři hodiny v noci.

Čtvrtek 13. října: Omlouvám se za menší zdržení v aktualizaci této rubriky. Byl jsem dva dny v Rakousku a jednak jsem líný si brát s sebou notebook (je už na mne těžký), jednak můj notebook má baterii, která vydrží jen asi hodinu práce a České dráhy dbají pečlivě o to, aby ve vlacích eurocity nebyly nikde zásuvky, do nichž by se dal zapnout (v této souvislosti mne velmi mrzí, že ředitelem ČD už není pan Kousal. Jeho jméno se velmi hodilo k úrovni služeb, které tento ominózní podnik poskytuje), a za třetí, nikde mimo území ČR se nedají koupit české noviny, o vlacích eurocity ani nemluvě. Ve Vídni a v Mnichově sice dostanete Lidové noviny, ale ze zcela nepochopitelných důvodů s jednodenním zpožděním. Proč?

KSČM zablokovala jednání o důchodové reformě. Smysl jednání bylo mj., aby se v této věci strany populisticky nezviditelňovaly v předvolebním klání. Komunisté nakonec odmítli jako jediní hranici 65 let pro odchod do důchodu (navrhují 63 let). Jediný zjevně nezamýšlený výsledek této společné akce komunistů a nekomunistů tedy byl, že se komunisté populisticky zviditelnili. Toto pětistranné jednání je mimochodem úplně stejný doklad spolupráce nekomunistů s komunisty jako nejnovější Paroubkovy iniciativy. Možná ještě pádnější. A potvrdila se stará pravda: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.

Totéž platí pro spolčení ČSSD a KSČM ve věci Unipetrolu. Komunisté nejprve sociální demokraty podrželi v tom, aby se téma vyšetřování rozšířilo na privatizaci celého petrochemického průmyslu, pak ale podpořili ODS, která požadovala v tomto rámci výslovně prošetření role ČSSD při privatizaci Unipetrolu. Tak se umaže zároveň ODS i ČSSD, KSČM zůstane čistá, neměla příležitost se kompromitovat. Myslím, že by se nemělo mluvit o spolupráci KSČM s ČSSD, ale o tom, jak ostatní strany horlivě napomáhají komunistům v jejich cestě za úspěchem. Komunisté jsou silná strana a teď díky Paroubkovi, Zemanovi, Topolánkovi i Kalouskovi zároveň jazýček na vahách. A dokážou toho využít.

Paroubek prý odvolal ministryni Emmerovou pro přílišnou únavu. Jaká ohleduplnost. Zároveň ujišťuje, že ČSSD ani nenapadne, aby měnila svou zdravotnickou politiku. To připomíná personální změny v KSČ z šedesátých let, kdy se poprvé pomalu hroutila. Vynucené odstranění nenáviděného a neudržitelného blba bylo tehdy vždycky provázeno ujišťováním, že vůbec nesouvisí s jeho blbstvím a že se na blbnutí, které zavedl, nebude ze zásadních důvodů nic měnit. Toto srovnání se nedotýká cti maní Emmerové, ale výlučně podivné techniky pana Paroubka. odchodem Emmerové se otvírají dveře pro dr. Ratha. Mohl by se stát zároveň ministrem zdravotnictví, předsedou ČLK (opětně) a ředitelem VZP. Ostatní pojišťovny by se zrušily. Tím by daleko překonal plány paní Emmerové. Další potenciální kroky: omezení volebního práva v ČR jen na lékaře (pokud možno jen na ty v nemocnicích), zrušení parlamentu a nová volba prezidenta ČR.

Tomáš ježek ohnivě obviňuje prezidenta Klause z úzkých vztahů s Koženým. Řekl bych, že je na to už trochu pozdě. Taky je něco jiného, zda Klausovi Kožený imponoval, nebo zda s ním kul pikle. (mimochodem, to, že Kožený seděl na tenise v loži sousedící s Klausovou, je samo o sobě k nějaké Klausově kompromitaci naprosto nedostačující; tím Ježek neargumentuje, přesto bych to rád v této souvislosti zmínil). A tak si pan Ježek vykoledoval jen následující prezidentův výrok: „Občanům naší země bych chtěl naopak já sdělit, že jsme po dlouhá desetiletí, od základní školy, byli nejlepšími kamarády s panem Tomášem Ježkem. Vzhledem k tomu ode mne občané naší země žádný výrok o Tomáši Ježkovi nikdy neuslyší.“

Místopředseda KSČM Exner má jakési mezery v dějinách MDH (nikoli městské hromadné dopravy, ale mezinárodního dělnického hnutí). Ve svém článku v dnešním Právu hovoří o „sovětské“ (rozuměj ruské) pomoci Československu v době sucha v roce 1948. Sucho (a následná ruská pomoc, šlo ovšem o normální obchod, nikoli o milodar) se odehrály v roce 1947.

Příloha práva Salon přináší pozoruhodný rozhovor s André Glucksmannem. André Glucksmann má sice divokou levicovou minulost, ale v současnosti se orientuje mimořádně dobře. Četl jsem od něho řadu článků z poslední doby, které se týkají mezinárodní situace, všechny znamenité (výběr citátů z rozhovoru najdete od neděle od večera v rubrice „Řekli, napsali“).

Spisovatel Jan Beneš dostal čtyři měsíce podmíněně na rok kvůli tomu, že hrozil atrapou pistole mladému rabiátovi, který mu spílal za to, že jel autem příliš pomalu. Prý to jednání nebylo v rámci nutné obrany. Rozhodnutí soudu je naprosto skandální (i když si na rozdíl od pana Beneše nemyslím, že by za ním stály nějaké postranní úmysly), k případu se vrátíme.

Premiér Paroubek označil kdesi Lidové noviny za „nejreakčnější noviny v Česku“. Drzost, s jakou premiér přebírá bolševickou rétoriku (první krok k tomu, aby přijal i další bolševické manýry, podstatně nebezpečnější) bere jednomu dech.

Pátek 14. října: čečenští teroristé provedli rozsáhlý útok na jihoruské město Nalčik. Poté, co Rusové nasadili po zuby vyzbrojené speciální jednotky, byli prý útočníci „rozprášeni“. To znamená, nediplomaticky řečeno, že se většině z nich podařilo utéci. Dosti skrovný výsledek. Čečenské nadělení Rusům nepřeju a s teroristy nesympatizuji, jen se obávám, že kdyby uskrovněné Ruské impérium nemělo v zadnici zakousnuté teroristické monstrum, mělo by už zase roupy.

Dr. Rath vystupuje po boku premiéra Paroubka jako „expert vlády na zdravotnictví“. Za normálních okolností by to vypadalo, že je ruka v rukávě a o osobě příštího ministra zdravotnictví je rozhodnuto, ale buldozer Paroubek je velmi lehce ovladatelný a překvapení nejsou vyloučena.

ČSSD a KSČM nechce schválit jako členy vyšetřovací komise k privatizaci petrochemického průmyslu poslance Tlustého a Římana, které kandiduje ODS. Prý pro jejich podjatost, byli údajně přímo i nepřímo zapojeni do rozhodovacích procesů ohledně privatizace. Je velmi neobvyklé, když se opoziční straně předpisuje, koho smí a koho nesmí do komise poslat, a tuplem, když to vládní strana činí s vědomím, že při hlasování prosadí svou ve spolčení s s komunisty. Navíc bratru Kalouskovi, zmámému českém debolševizátorovi, v zásadě nevadí, když předsedou komise bude komunista. Stejně se tomu díky sociálně demokraticko – komunistické většině nedá zabránit. Něco jiného je, zda jsem či nejsem s to něčemu zabránit, a něco jiného, zda to, čemu nejsem s to zabránit, navíc ještě požehnám svým souhlasem.

ČSSD váhá, zda „prohlasuje“ v Poslanecké sněmovně návrh Zákoníku práce as KSČM nebo s ODS. Problémem je paragraf, podle něhož je trestné veřejně popírat, zpochybňovat, schvalovat nebo ospravedlňovat komunistickou, nacistickou či jinou genocidu nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti. Komunisté chtějí vypustit slova „komunistický“ i „nacistický“, ODS na nich trvá. Přitom nejsprávnější by bylo verbální trestné činy tohoto typu úplně zrušit. KSČM bude zločiny komunistů, přesněji řečeno ruských bolševiků a jejich českých slouhů, stejně obhajovat; a ten, kdo popírá nacistické zločiny, je cvok a jeho společenská nebezpečnost je nulová.

Německým ministrem zahraničí se prý stane bývalý šéf kancléřského úřadu a Schröderova pravá ruka Frank-Walter Steinmaier, který údajně stál u zrodu těch nejproblematičtějších zahraničněpolitických rozhodnutí bývalé spolkové vlády (ohledně účasti v Iráku ad.). Z toho se dá soudit, že na německém antiamerikanismu se toho za nové koaliční vlády dvakrát moc nezmění.

Sobota 15. října: Na sjezdu ČLK se dr. Rathovi podařilo bez větších problémů obhájit svou funkci. Buď je dr. Rath opravdu nebezpečný člověk, nebo je ČLK velmi prapodivné sdružení. Novopečený prezident zcela vážně uvažuje o tom, že si svou funkci ponechá i jako ministr zdravotnictví. Další svědectví o propastné nekulturnosti poměrů v českém postkomunistickém Kocourkově.

Sedmasedmdesátiletý invalidní důchodce z Plzeňska, v zoufalství z toho, že mu každý rok dvakrát vykradli chatu (a policie nikdy viníka nedopadla, jak by taky, na policii je těžké se zlobit, takovéhle krádeže jsou prakticky bez rizika), nastražil na lapky jakýsi jednoduchý samostříl. Zařízení splnilo svůj účel: nezvaný návštěvník, čtyřikrát trestaný pan G., byl zasažen do zadnice a musel vyhledat lékařskou pomoc, čímž se prozradil. Případ měl ovšem dohru u soudu, protože majitel chaty je obviněn z nedovoleného ozbrojování a ublížení na zdraví. Soud probíhá, „poškozený“ se přirozeně nedostavil, neboť je zároveň stíhán za porušování domovní svobody. Důchodce se u soudu nepřítomnému loupežníkovi omluvil. Proč se občané ČR musí nechat okrádat, a pokud se pokusí okrádání čelit, aby se za to pak ještě u soudu omlouvali? Pojetí policie jako jediného úředně oprávněného ochránce bezpečí lidí je bolševický přežitek. Snad by bylo možné aspoň něco z kompetence bránit se přenést i na občany samy. Chápu, že to musí být přesně vymezené a nesmí to překročit únosnou míru. Ale současný stav znamená jen to, že zloději všeho druhu mají pré.

Prezident Klaus se prý zdráhá jmenovat Petra Mareše českým velvyslancem v Holandsku, protože jako vicepremiér ohrozil „české národní zájmy“ tím, že chtěl odškodnit německé antifašisty. (Marešův návrh se týkal odškodnění českých občanů německé národnosti a byl daleko širší a poctivější než nynější Paroubkovo „gesto“.) Není to poprvé, kdy bude někdo postižen za slušný postoj k problému českých Němců vyhnaných i těm, které se vyhnat nepodařilo, o v podstatě jistý velvyslanecký post přišel kdysi i jeden signatář Smíření 95. V tomhle ohledu je to u nás pořád stejné jako za mých mladých časů, za prezidenta Novotného blahé paměti (tenkrát se už skoro nezavíralo, chyběla k tomu síla, zato kvetla politická diskriminace všeho druhu). Antonín Novotný má důstojného nástupce.

Apropó Novotný: Právo s hrdostí referuje o tom, že v Kremnici vyrazili výtvarně vydařené stříbrné, zlaté a mosazné (pozlacené) pamětní medaile „našich prezidentů“. Viděl jsem na to reklamu kdesi v tisku, k „našim“ patří pochopitelně i těch pět darebáků, co úřad zastávali v letech 1948-89. Můžeme jen doufat, že ti jsou jakožto „rozporné“ (jak se dnes říká) zjevy vyvedeni jen v pozlacené mosazi.

Tamtéž Martin Hekrdla obviňuje exposlance Wagnera, že svým hlasem držel Klausovu vládu u moci v letech 1996-1998. Klausova vláda ovšem padla už na podzim roku 1997. V listě nechybí ani ohavně štvavý text o rodičích Františka Oldřicha Kinského. Není v něm ani zmínka o tom, že majetek, o nějž jde, byl zkonfiskován Kinského otci v době, kdy už byl sedm let mrtvý.

Poslanecká sněmovna, zřejmě podle vzoru Lex Beneš, hodlá přijmout další pseudozákon. Zní: „Účastníci prvního, druhého a třetího odboje, kteří bojovali za vznik, obnovu či zachování demokratického státu a principům demokracie zůstali věrni, se zasloužili o demokratický stát a zasluhují si poděkování, obdiv a úctu.“ Navrhl ho lidovec Janeček zjevně jako součást volebního tažení českých klerikálů. Je třeba zdůraznit, že pazákony tohoto typu jsou směšná a odporná šaškárna a snižují vážnost zákona obecně. To, že na jakýsi odpor se zmohla i bytost tak „konsensuální“ jako někdejší soudce ÚS Cepl, mluví za všechno. Pokud komunisté napomohou jeho nepřijetí, budou aspoň jednou k něčemu užiteční.

Pod záštitou ministra kultury Jandáka se u nás koná výstava „karikatur“ ruského stalinistického mazala Borise Jefimova. Darebák se totiž vyznamenal tím, že se na rozdíl od milionů obětí režimu, kterému sloužil až do roztrhání těla, a jejichž kosti se povalují porůznu po Sibiři, právě nyní dožil ve zdraví požehnaného věku sta pěti let. Chtěl bych pana ministra upozornit, že by se měl nyní svou autoritou zasadit i o výstavu našich, českých Jefimovů: doporučuji zejména dva u úřadů oblíbené umělce doby mého dětství, Antonína Pelce a Lva Haase (ten druhý byl zvlášť vypečený, takže se uplatnil i mezinárodně, totiž v „NDR“, jde jeho díla zdobila vlajkovou loď oficiózního dederonského humoru, časopis Eulenspiegel).

O André Glucksmannovi jsem se už (v dobrém) zmínil. V rozhovoru pro dnešní MfD píše s jakýmsi přídechem pochopení pro čečenské teroristy: „Když země s nějakými sto padesáti miliony obyvatel napadne zemi, která jich má méně než milion, jsem přesvědčen, že možnost zastavit terorismus a nastolit mír je evidentně v rukou těch, jimž nejde o samo bytí, či nebytí.“ Všichni teroristé začínají tím, že přesvědčí sami sebe a snaží se přesvědčit svět o tom, že jim jde o samo bytí či nebytí. Ale terorismus není ospravedlnitelný ani tím, že jde o bytí či nebytí.

SNK a Evropští demokraté se dohodli o vytvoření společné kandidátky do parlamentních voleb. Tím nad sebou podepsali ortel politické smrti, podtržený ještě tím, že jejich „superlídrem“ má být exkomunista Telička. Nejen že se ani jedna strana (SNK navíc stranou ani být nemůže, buď je někdo strana, nebo je nezávislý) neodvážila postavit na vlastní nohy a jít do voleb samostatně, navíc si chtějí vybrat lídra, který podle našeho názoru vykázal za minulého režimu nepřehlédnutelné charakterové manko.

Místopředseda vlády Jahn neustále váhá, zda povede jako lídr pražskou kandidátku ČSSD. To je pozoruhodné: pan Jahn měl dvě možnosti. Buď „lídrovství“ rychle a jednoznačně odmítnout, nebo je rychle a jednoznačně přijmout. Zvolil si tu třetí, takže se průběžně zcela právem znemožní jak u Paroubka a ČSSD, tak u těch, kteří o něm doposud měli dobré mínění. (My k nim nepatříme, a jediný důvod, proč jsme mu nenadělili bobra, je ten, že se chová tak hloupě, že to dokonce není ani vyčůrané.)

Pavel Kohout píše v Lidových novinách, že válka s terorismem vstupuje do závěrečného období. Nechápu, kde bere ten optimismus. Válka s terorismem ještě ani pořádně nezačala.

Pondělí 17. října: Premiér Paroubek si údajně vybírá budoucího ministra zdravotnictví „ze dvou kandidátů“. Právu ovšem řekl: „Myslím si, že se silně zvýšila pravděpodobnost toho, že se David Rath stane ministrem zdravotnictví, protože získal znovu podporu ČLK, a to ne nevýznamnou většinou hlasů.“ Zdá se tedy, že je rozhodnuto. Klaus údajně brblá, ale Paroubek mu vzkázal, aby si hleděl svého, že stejně nemůže nic dělat. Václav Klaus se postupně dostává do situace prezidenta Beneše po únoru 1948 (to je zajímavé, vždycky jsem si myslel, že k tomu osudu je předurčený už Václav Havel). Patří mu to, nám ostatním ale ne.

Pan dr. Rath už dává rozhovory o tom, co jako ministr prosadí. Lidovým novinám například řekl: „Myslím, že není moc cest na výběr. Buď ředitelka Musílková začne táhnout s ministerstvem za jeden provaz, aby se situace v co nejkratším horizontu stabilizovala. Anebo bude v pasivní rezistenci, jako byla podle mne doposud, a tudíž pak bude muset stát řešit otázku jak naložit s vrcholným manažerem, který odmítá spolupracovat se zástupcem tak říkajíc majoritního akcionáře, tedy obyvatel této republiky.“ Nejlépe bude napíchnout ho na kůl. V Rumunsku s tím prý ještě mají zkušenosti.

Vicepremiér Jahn konečně oznámil, že se nebude ucházet o postavení volebního lídra kandidátky ČSSD v Praze a že někdy na přelomu roku 2005 a 2006 odejde z místopředsednického postu. Pan Jahn si měl už dávno spočítat, že za Paroubka neprosadí vůbec nic podstatného ze svých (ne zcela nerozumných) představ, a odejít včas. Místo toho se nemístným váháním poškodil sám a ČSSD i Paroubek mohou teď mít oprávněný pocit, že i k nim se nezachoval docela korektně. V Jahnově postoji bylo příliš mnoho ctižádosti a příliš málo politické racionality. Má ho teď nahradit bývalý eurokomisař Telička, prázdná nádoba na nenáležité voličské naděje. Telička je hodný chlapec české politiky. Choval se jako řádný čehona před rokem 1989 i po roce 1989. Je ztělesněním loajality za všech okolností a měl by být povýšen do hodnosti generála našich Bachových husarů. Proto ho asi mají lidé tak rádi: je přesným středem na pomyslné ose mezi Švejkem a Janem Husem.

V televizní debatě na Nově se včera hystericky obviňovali poslanci Tlustý a Kraus. Možná, že by před volbami měla být účastníkům těchto diskusí poskytnuta příležitost se poprat – něco jako zápasy v blátě, které kdysi dávno patřily k módní zábavě v USA.

Národní rada Slovenské republiky přijala před měsícem zákon o nutnosti prokazovat původ majetku nad 6,5 milionů korun. Zákon, který má zpětnou účinnost, navrhl Robert Fico, malý Bonaparte slovenské politiky. Pravice, které teče do bot, pro něj nejdřív hlasovala a pak se odvolala k Ústavnímu soudu, jemuž nezbylo než tu hovadinu zrušit. Nato Fico obvinil Ústavní soud a jeho předsedu z podjatosti. Pozoruhodné je, že ani v tomhle se poměry u nás a na Slovensku zase tolik neliší. Podstatný rozdíl mezi Ficem a Paroubkem je v tom, že Paroubek je větší a tlustý.

Paroubkovu podporu nemá jen dr. Rath, ale i staronový předseda Odborového svazu železničářů Jaromír Dušek. Rath i Dušek jako by se vylíhli v jednom hnízdě: dotáhne to pan Dušek na ministra dopravy?

Podle průzkumu STEM považuje 46% komunistickou stranu za zločineckou organizaci. Kterou? KSČ nebo KSČM? KSČM zatím žádné zločiny nespáchala, protože k tomu neměla příležitost. Důležité není opatřovat ji nálepkami, ale dosáhnout toho, aby na české politické scéně nehrála tak významnou roli jako nyní: totiž roli strany, bez níž se neobejde už skoro nikdo, kdo chce v parlamentu něco prosadit.

Úterý 18. října: někdejší studenti architektury z Brna, kteří byli odsouzeni k omluvě za to, že v listopadu 1989 údajně poškodili vysokoškolského učitele (a komunistického funkcionáře), uspěli se svou stížností u mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Stížnost se ovšem netýká merita věci, nýbrž jen toho, že proces se nekonečně vleče (k meritu věci, zvlášť pokud jde o ČR, se štrasburská instituce zásadně nevyjadřuje a patrně o to v tomto případě ani nebyla požádána). K meritu věci se předtím nevyjádřil ani Ústavní soud (a asi o to taky nebyl požádán, rozhodoval jen o tom, zda bylo přípustné, že soudy dříve odmítly, aby se účastníkem sporu stala i vysoká škola, kde se případ odehrál). Jeden z odsouzených k tomu prohlásil, že se „poškozenému“ za žádných okolností neomluví: „Tu výzvu tenkrát odsouhlasilo na fakultě asi sto nebo sto padesát lidí a my jsme byli jen jejich představitelé. Já se nemůžu a ani nechci omluvit za ně všechny. A navíc, kdybych se omluvil, tak bych popřel všechno, co jsem za revoluce udělal.“ Má úplně pravdu: budeme se nakonec ještě omlouvat Jakešovi a Štěpánovi? A nemohu si pomoci, trochu mi to připomíná případ důchodce, který nastražil samostříl na notorického lapku, samostříl zafungoval, lapka skončil s postřelenou zadnicí a důchodce se teď před soudem omlouvá. A taky trochu případ Jana Beneše, o kterém jsme tu psali. Opravdu je to tak, že naše zákony a naše soudy upřednostňují zloděje a hrubiány před jejich obětmi, agenty StB před těmi, co na jejich agentství upozorňují, a předlistopadové normalizátory před těmi, co se proti nim postavili?

Náměstek ministra spravedlnosti Jiří Vyvadil se včera v rozhovoru pro Právo vyjádřil proti tomu, aby byla JUDr. Vesecká jmenována definitivně nejvyšší státní zástupkyní ještě letos. Je prý třeba vyčkat do voleb. A zdůvodnil to mj. takto: „Podle mého názoru musí být mezi ministrem spravedlnosti a nejvyšším státním zástupcem velká důvěra a je zcela zřejmé, že současný ministr rozhodně po volbách ministrem nebude.“ Co je panu dr. Vyvadilovi po tom, zda Němec bude nebo nebude po volbách ministrem? Není proto teď ministrem o nic méně, než kdyby měl setrvat ve funkci další dvě období. Navíc vztahy mezi nejvyšším státním zastupitelstvím a ministerstvem vůbec nemusí být idylické, zastupitelství má určitou míru autonomie (problém je jen, když ty vztahy dostanou tak všeobecně nekulturní podobu, jako tomu bylo mezi Němcem a Benešovou; proto jsem si zde dovolil zastávat názor, že premiér měl vyhodit oba). Navíc ministr Svoboda vyjádřil dojem, že z toho, co řekl pan dr.Vyvadil Právu, přímo čiší ctižádost, aby se po volbách sám stal nejvyšším státním zástupcem. Musím se přiznat, že můj dojem byl totožný: chytristika s „jakoby navržením“ soudce ÚS Výborného (sám pan Vyvadil zároveň řekl, že by Výborný funkci nepřijal) je mimořádně neobratný zastírací manévr.

Předseda ODS Topolánek je na můj vkus příliš velký kliďas a optimista. Povolební koalici ODS s ČSSD považuje za „havarijní variantu“ (a tedy něco velmi nepravděpodobného): „Havarijní varianta je, že nebude možné sestavit středopravicovou koalici, že by hrozila případně koalice s komunisty nebo tichá podpora socialistům od komunistů. Takovému modelu já říkám patová situace, havarijní stav.“ V patové situaci, havarijním stavu žijeme už od roku 1996, nechápu, proč by se to zrovna teď mělo změnit. Udělala ODS v poslední době něco pro to, aby se to změnilo?

Profesor Pafko podporuje dr. Ratha coby budoucího ministra zdravotnictví. Řekl v té souvislosti Právu mimo jiné: „Je pro mne zárukou, že bude dohlížet na to, aby všechny segmenty zdravotní péče měly tak říkajíc stejně a nebyl preferován jeden před druhým.“ To snad pan profesor nemyslí vážně.

Dr. Rath si chce ponechat funkci prezidenta ČLK i během svého ministrování. Právníci hovoří o možném střetu zájmů, já jako laik si myslím, že na tom něco je. Pan dr. Rath si ovšem funkci nechce nechat na furt, bude to „řešit“, a to „v řádu několika měsíců“. Stanovisko pana dr. Ratha je zcela průhledně „pragmatické“. Jeho ministrování bude trvat jen několik měsíců. Pak budou volby, po nichž buď zůstane ministrem (a předsednictví ČLK se vzdá), nebo zůstane prezidentem, byť prozatím jen ČLK. Otázka střetu zájmů je však zásadní a musí se řešit hned, bez ohledu na zadní kolečka pana prezidenta.

Pomalu odstupující vicepremiér Jahn odpověděl v rozhovoru pro Lidové noviny na otázku, zda nemá strach z konfrontace s předsedou ODS Topolánkem v předvolebním klání, takto: „To opravdu nemám. Vždycky jsem říkal, že volby pro mě nejsou o střetu s někým, ale co tam mohu propagovat…“ Moc panu vicepremiérovi nevěřím, já bych na jeho místě strach měl, a děsný: pan vicepremiér přišel s řadou podle mého názoru velmi rozumných návrhů na reformy a byl s těmi nejzásadnějšími v ČSSD energicky poslán do háje. Přesto by byl ochoten hrát v té straně roli volebního lídra. Za to by ho ve veřejné debatě pohodlně zničil i pan Topolánek.

Divadelní depozitura ODS, divadlo Ta Fantastika, vydalo prohlášení k žádosti pánů Šípka a Kocába, aby čestný předseda ODS a prezident ČR vyvěsil na Hradě také vlajku EU. Nevědí, proč by se nad naším národním klenotem měla vlnit „cizí fangle“. Zdá se, že jsme do EU vstoupili bez divadla Ta Fantastika. Divadlo by mělo vyhlásit samostatnost, bylo by zapsáno do Guinessovy knihy rekordů, je nepochybně podstatně menší než Vatikán.

Středa 19. října: Premiér Paroubek se dohodl s pojišťovnami na úsporách. Což o to, spořit se dá vždycky, otázka je na čem. V tomto případě má být úspor dosaženo snížením počtu zdravotnických zařízení. Informace je poněkud znepokojivá. Rušení může (samozřejmě nemusí) vést k obnovení komunistického přídělového systému, který vždycky působil jako mocný podněcovač nejrůznější korupce. Hlavní problém ovšem je, jak realizovat svobodu podnikání pod ochrannými křídly pojišťoven.

Čelné místo na stránkách novin zaujímá průzkum korupce, který každoročně podniká mezinárodní organizace Transparency international. ČR se letos umístila čtyřicátá sedmá spolu mj. s Namibií. Nevím, do jaké míry jsou podobné žebříčky ve všem všudy relevantní. Že míra korupce je u nás vysoká, vyplývá i z toho, že jsme před čtyřicet let pobývali v Rusku a leccos jsme se tam přiučili (naši slovanští bratři skončili na čestném 126. místě).

Chtěl bych touto cestou vyjádřit uznání panu náměstkovi královéhradeckého primátora Plasovi. Dopravní policisté mu naměřili v půl jedenácté dopoledne jeden a půl promile v krvi. Dokázat se tak brzy dopoledne tak důkladně zmatlat je výkon, který zaslouží ocenění.

ČSSD ze zcela zjevně populistických důvodů navrhla zařadit na pořad jednání Poslanecké sněmovny schválení vládního návrhu zákona o dani z příjmu. ODS to zablokovala s tím, že návrh sociální demokrati ukradli demokratům občanským. To je naprosto dětinské jednání, zdá se, že představitelům ODS chybí politická fantazie. Příznačná je i úroveň debaty: ministr financí řval na poslance ODS od řečnického pulpitu: „Buď jste před minulými parlamentními volbami, vážení kolegové z ODS, lhali lidem, protože jste lháři, anebo je pravda jiná.“ Poslanec Doktor z ODS mluvil na rozdíl od Sobotky o „tmářství, podlosti a lži“. Tak se hádají kluci v mateřské školce.

Miloš Zeman se na jakési autogramiádě vyjádřil k vulgarismům ve své nejnovější knize: „Jsou tam čtyři sprostá slova a ještě vesměs jsou obsažena v citacích. Žádné sprosté slovo není vlastní. Jedno vulgární slovo vychází téměř na sto stránek, a to, jak uznáte, není mnoho.“ Expremiér tu stanoví jakousi normu ohledně výskytu sprostých slov v knihách: na sto stránek jedno. Je k tomu kompetentní, k problému se mají vyjadřovat tak říkajíc lidé z praxe.

Kryptokomunista Jan Keller se zmocnil dalšího aktuálního tématu, ptačí chřipky, a bije v Právu pravici po hlavě ptačími mrtvolkami. Píše v té souvislosti mj.: „Je zapotřebí, aby vláda uklidnila veřejnost, za pomoci expertů se vyjádřila k výši rizika a s předstihem načrtla možné scénáře krizových opatření. Nemůže čekat, že to za ni udělají třeba senátoři. Jak známo, Senátu občané stejně příliš nedůvěřují, což není pro demokracii žádná tragédie. Tragédií by bylo, kdyby přestali věřit vládě…“ Ještě hezčí by bylo, kdyby místo Senátu říkal rovnou „parlamentu“ a místo vládě „Straně a vládě“. A byli bychom doma.

Pavel Verner se tamtéž v pěkném článku Spravedlnost po česku vrací mj. k případu Jana Beneše. Píše mj.: „Kauza je ještě čímsi ochucena. Při projednávání soudkyně Jana Jurečková zmínila, že Beneš už byl jednou v životě na pět let odsouzen. Už ale nedodala, že byl vězněm politickým, odsouzeným v čase totality za podvracení republiky. Taková interpretace dávno vymazaného trestu bez vysvětlení, že Beneš byl rehabilitován, nutně vzbudila dojem, že před soudem stojí recidivista. Ovlivnil tento justiční podraz výsledek soudu?“ S Janem Benešem jsem se setkal v polovině šedesátých letech ve Tváři (ještě před procesem Pavel Tigrid a spol.). Z jeho vyprávění vím, že byl ve vězení už na konci padesátých nebo na počátku šedesátých let, dostal na vojně „prokurátora“ a delší trest (v tom případě se tehdy odsouzenému přerušila vojenská služba a místo do obávaného Sabinova „narukoval“ do „normálního“ vězení). I toto odsouzení mělo podle toho, co mi Beneš tehdy říkal, politické pozadí, navíc vojenské soudy byly za totáče kapitola sama pro sebe. Doposavad jsem si myslil, že v kauze Beneš jde ze strany paní soudkyně jen o odlišný (byť podle mne mylný) právní názor. Pokud se paní soudkyně opravdu odvolávala na politicky motivovaný případ z doby nesvobody, je třeba se obrátit na Soudcovskou unii. V tom případě by neměla v české justici co pohledávat. Bylo by skandální, kdyby dnes měli být lidé pronásledovaní a věznění komunistickým režimem u soudů prezentováni jako kriminálníci.

Podle jednacího řádu Bundestagu má každá poslanecká frakce nárok na jedno místopředsednické místo. Při volbě předsedy a místopředsedů nebyl do místpředsednické funkce zvolen kandidát kryptokomunistů z Levicové strany Bisky. Zdá se, že se Němci dostávají do podobných problémů jako my. Velmi neblahý projev konvergence v politické rovině.

Podle průzkumu STEM by skoro polovina lidí v příštích volbách volila novou stranu, jejíž program by odpovídal jejich představám. Věc má ovšem háček, a proto se k ní ještě vrátíme.

Prezidentský kandidát Lech Kaczynski je sice zásadní odpůrce ruského imperialismu, ale jinak ho prezident Putin (a nejen on) mocně inspiruje. Chtěl by totiž vládnout pomocí dekretů, které by parlament mohl buď jako celek přijmout nebo jako celek odmítnout. Kromě toho hodlá zřídit Státní tribunál, prý jako politický soud, před nějž by ve věci podezření z korupce měli předstoupit i političtí představitelé minulých vlád a prezident Kwasniewski. Přejedli se už Poláci demokracie? Pokud jde o zkušenosti s dekrety, mohli by se obrátit na české politiky, ti patří taky k jejich zastáncům, jen dosud neměli tu smělost prosadit je v pěkném Kaczynského pojetí i pro přítomnost. Pan Kaczynski pracuje i na vyjasnění vztahů s Německem, pod jeho ochrannými křídly byla nyní vypracována celková sumarizace škod, způsobené Varšavě za minulé světové války Němci. Zdá se, že jeho cílem je dosáhnout v polsko-německých vztazích řecko-tureckého standardu. Taky by mne zajímalo, co si s Kaczynského Polskem („Čtvrtou republikou“), pokud bude realizováno, počne Evropská Unie. Představa státu, kde budou místo jednoho Lukašenka vládnout dva (navíc takoví, co jako by si z oka vypadli, Lech a jeho bratr Jaroslaw) je sice zábavná, ale jen pro obyvatele zemí, které jsou od Polska dál než my.

Čtvrtek 20. října: Premiér Paroubek jmenoval ministrem zdravotnictví Davida Ratha. Že bude jmenovat právě jeho, bylo zjevné, v opačném případě by si ho byl na smrt znepřátelil, protože by ho byl úplně znemožnil před lékařskou veřejností. Rath se - zřejmě po vyjádření několika právních expertů - rozhodl, že se svým prezidentstvím v ČLK musí přece jen něco udělat, a tak ho prý po dobu svého ministrování „pozastaví“. Co to znamená? Je to nějak zakotveno ve stanovách ČLK? A jak to, že si Rath diktuje, kdo ho bude „zastupovat“? A že to nebude viceprezidentka Fousková, protože je s ní ve vleklém konfliktu? Je zjevné, že dr. Rath chce, byť z pozadí, řídit ČLK dále. Václav Klaus jej odmítl jmenovat s poukazem na to, že hlava profesní organizace, která zastupuje zájmy lékařů vůči státu, nemůže zároveň vykonávat vládní funkci. Klaus má v této věci úplně pravdu, bohužel jeho rozhodnutí (i kdyby znamenalo pouhou zdržovací taktiku, „zatím ho nejmenuji“) znamená faktické rozšíření prezidentských pravomocí za rámec ústavy, která mu možnost odmítnout jmenování výslovně nedává a Paroubek to těžko může spolknout. Dr.Rath v reakci na Klausovo rozhodnutí prohlásil, že jde o „vrtoch staršího pána“ (je hezké, že neřekl přímo „starého dědka“) a že ho Klaus bytostně nesnáší. (Pokud by tomu tak bylo, mám pro Klause v této věci to nejhlubší pochopení). „Měl by své osobní antipatie k mé osobě odložit a měl by se začít chovat jako skutečná hlava státu, a ne jako malé umanuté dítě. Já chápu, že mu lezu na nervy“, pokračoval dr. Rath v rozhovoru pro BBC, a pohrozil prezidentovi (republiky) trestním oznámením pro zneužívání pravomoci veřejného činitele. „V krajním případě by mohl být započat proces odvolání prezidenta za porušování ústavních principů." Tato vyjádření dr. Ratha považuji za naprosto neslýchanou drzost. K věci se přirozeně ještě vrátíme.

Podle průzkumu STEM se preference pravice (ODS a KDU) a „levice“ (ČSSD a KSČM, ale co je KSČM za levici, KSČM je extrémistická strana, hlásící se k upraveným tradicím ruského samoděržaví) v podstatě vyrovnaly: v tuto chvíli by středopravá koalice měla v PS většinu pouhého jednoho hlasu. A jsem přesvědčen, že bude ještě hůř. ODS se bez Klause chová jako tělo bez hlavy (navíc Klausova politická invence se do roku 2002 zcela vyčerpala a přesun na Hrad bylo příjemné východisko z nouze) a Paroubek zjevně svým stylem čtvrté cenové kategorie imponuje u nás daleko více lidem, než by si optimista myslel. Navíc „dvojka“ ODS, místopředseda Nečas, prohlásil, že žádné velké pohyby v preferencích (ODS) očekávat nelze. Jeho věcí přece není očekávat pohyby v preferencích, ale snažit se, aby byly pro jeho stranu co nejpříznivější. Proč takový defétismus?

Policie České republiky uspořádala rekonstrukci setkání Dalík – Večerek – Kořistka za účasti „svědka“ Sommera, aby zjistila, zda pan Sommer mohl něco z rozhovoru těch tří slyšet. Pan Sommer ovšem mohl z rozhovoru těch tří něco slyšet jen tehdy, pokud v dotyčné kavárně v danou dobu opravdu byl, o čemž si dovoluji velmi silně pochybovat. Neměla by policie před různými rekonstrukcemi věnovat pozornost ověření této záležitosti?

JUDr. Kolja Kubíček nebude nucen bránit svou svobodu před zřízenci bohnického ústavu s vidlemi v ruce (střelnou zbraň prý nevlastní). Hrozba deportací na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny zabrala, pan Kubíček navštívil znalce z oboru psychiatrie a dal se vyšetřit. Jde o to zjistit, zda advokát opravdu trpí poruchou osobnosti, která způsobila, že v době, kdy údajně vydíral svědka, co vypovídal proti jeho mandantovi, „byly jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti… zcela vymizelé“. Předpokládám, že posudek, z něhož je tato citace a který předložila Kubíčkova obhájkyně Slámová, obsahuje dovětek, že tato skutečnost JUDr. Kubíčkovi vůbec nebrání ve výkonu profese advokáta, čímž se opět dostáváme do těsné blízkosti příběhů dobrého vojáka Švejka.

Jakýsi mladý muž napadl s pistolí v ruce posádku sanitky, která kvůli jeho nevhodně zaparkovanému automobilu nemohla odjet z nemocnice poté, co přivezla vážně nemocného pacienta. Policie dotyčného zadržela. V autě měl ještě navíc útočný nůž a baseballovou pálku. Mladík před půl rokem ohrožoval zbraní policistu, který ho zatýkal. Bylo by velmi dobré případ srovnat s případem Jana Beneše. Myslím, že soudkyně, která Beneše odsoudila, by si na základě srovnání mohla dovodit, kdo je a kdo není recidivista, co je a co není společensky nebezpečné chování atp.

Mladá fronta Dnes přinesla obsáhlý rozhovor s podnikatelem Krejčířem, který se ukrývá před „orgány činnými v trestním řízení“ na Seychelách. O Krejčířově případu jsme zatím nepsali, protože nám nepřipadal nijak zajímavý. Podnikatel (osoba jinak nepříliš důvěryhodná) teď vykládá, že přes prostředníka zapůjčil ČSSD šedesát milionů „českých“ na volební kampaň v roce 2005. Za ČSSD prý tehdy půjčku sjednával Stanislav Gross. Prostředník je od předjaří tohoto roku nezvěstný, vypadá to, jako by ho jeho zprostředkování bylo stálo život. Pan Krejčíř samozřejmě může prášit, aby se pomstil za pozornost, kterou mu úřady České republiky nyní věnují, bohužel je tu ještě případ Unipetrol, s nímž se tahle záležitost tak trochu rýmuje. Mladá fronta Dnes se v redakčním stanovisku k věci skoro omlouvá za to, že informaci otiskla. Proč, byla to přece její povinnost.

Zákoník práce, který protlačila sněmovnou ČSSD s pomocí podpory napříč politickým spektrem od komunistů, obsahuje mj. ustanovení, že odbory zastupují v podniku vůči zaměstnavateli i pracovníky, kteří nejsou jejich členy, a že si proto od firmy mohou vyžádat osobní údaje o takových zaměstnancích i tenkrát, když ti zaměstnanci s tím nesouhlasí. Podnikatelům to prý nevadí, proč by jim to taky mělo vadit, jich se to přece netýká. Vadit to bude jen těm, co v odborech nejsou a dobře vědí proč. Odbory si na ně touto cestou mohou shánět například kompromitující údaje. Zdá se, že by se zaměstnanci měli začít organizovat proti našim postkomunistickým odborům a jejich nezměrné oprsklosti.

Policii České republiky se podařilo poměrně rychle dopadnout psychopatického vraha, který pro nic za nic zastřelil tři bezbranné lidi. Myslím, že za tohle (a nikoli za dopadení Lubiny) si policisté zaslouží uznání.

Pátek 21. října: Prezident Klaus, jak vyplývá např. z dnešního Práva (když odhlédneme od zavádějícího titulku) neodmítl jmenovat dr. Ratha ministrem zdravotnictví. Podle prezidentova prohlášení Rath sice písemně prohlásil, že vykonává funkce uvedené v příslušném paragrafu zákona o střetu zájmů, aniž by však uvedl o jaké funkce se jedná. „Proto požaduje prezident republiky informaci o tom, jaké další činnosti kolidující se zákonem o střetu zájmů pan Rath v současnosti vykonává.“ To je naprosto přirozený postup, udělal bych to na Klausově místě taky už z pouhého alibismu. Za to pan dr. Rath vylil v Lidových novinách na prezidenta kbelík sprostot. Nazývá ho „vrtošivým staříkem“ a v Právu zase „umanutým mocnářem“ (pěkný doklad toho, co jsem si dovolil napsat o poměru buranského „zdravého jádra“ české společnosti ke starším lidem v souvislosti s případem Jana Beneše), tvrdí, že jde o „nezvládnuté emoce“ a „projev dlouholeté nenávisti k mé osobě“ (v tomto způsobu argumentace je bohužel učenlivým Klausovým žákem). „Léčí si na mně nějaký svůj mindrák a já dost dobře nechápu proč… je to spíš na psychiatrickou léčebnu než na výkon jakéhokoliv vyššího úřadu“ (stejným právem by se mohlo říci, že nezměrná drzost dr. Ratha je spíš na pětadvacet na holou než na výkon ministerského úřadu). Zdá se, že nová nota, kterou do veřejných vyjádření zavedl po Zemanově vzoru premiér Paroubek, se stává normou i pro jeho ministry. Paroubek prohlásil: „Chtěl bych také zažít, kdyby se to stalo v situaci, kdy byl premiérem Václav Klaus, co by asi řekl Václavu Havlovi.“ Václav Klaus co by premiér nadělal spoustu problematických věcí, ale nikdy neměl nápad jmenovat ministrem zdravotnictví předsedu ČLK, a ještě tak vypečeného, jako je dr. Rath.

Rathův „protikandidát, bývalý náměstek ministryně Emmerové Koskuba, odchází z ministerstva a vrací se ke své lékařské praxi. Je to logické rozhodnutí, i když je to možná škoda, nejspíš by byl lepším ministrem než dr. Rath (což by asi nebylo těžké).

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zahájila frontální útok na Novu a Primu kvůli reality show. Oběma televizím hrozí desetimilionové pokuty za nemravnost. Ke zdůvodnění mají sloužit posudky odborníků z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie. Odborníci budou mít zcela protichůdné názory, záleží na tom, jaké si vybereme. Postup Rady je nejlepší způsob, jak udělat z komára velblouda a vystavit se důvodnému podezření z neoprávněného (protože zbytečného) zásahu do svobody vysílání. Co si o obou pořadech myslím, jsem tu už napsali, přesto to nepovažuji za důvod pro nějaké drastické zásahy. A doporučuji, aby odborníci z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie vystavili posudek i Radě pro rozhlasové a televizní vysílání.

Podle archivních dokumentů ze zasedání Výboru ministrů obrany států Varšavské smlouvy prý v roce 1981 Polsku nehrozil zásah „spřátelených armád“, ruský náčelník generálního štábu se údajně nechal slyšet, že „sovětští soudruzi nechtějí žádné podobné krveprolití jako v roce 1956 v Maďarsku“. Jistě že ho nechtěli, byli by raději, kdyby to šlo „po dobrém“, v Maďarsku by taky byli chtěli, aby to šlo „po dobrém“, jenže Poláci, stejně jako před nimi Maďaři, chtěli svobodu, jejich loutkové vlády by se dřív nebo později musely poroučet a Rusko by přišlo o kolonii. A nejen to: spustil by se dominový efekt podobný tomu, jaký se odehrál na konci osmdesátých let. Když Jaruzelski říká, že chtěl výjimečným stavem zabránit zásahu zvenčí, může mít, pokud jde o úmysl, pravdu. Jiná věc samozřejmě je, že to dělat neměl.

Jakýsi rozzuřený arménský čtenář polemizuje v Právu s článkem Břetislava Turečka o turecké genocidě Arménů. Tureček v článku napsal, že genocidě předcházelo arménské povstání, během něhož v byly městech Bitlis a Van prakticky zlikvidovány muslimské čtvrti. Čtenář reaguje: „Jenže fakta říkají něco jiného, například města Van a Bitlis byla ještě před příchodem tureckých kmenů do této oblasti již minimálně 800 let vesměs zásadně křesťanskými, navíc kolem roku 1915 jen v té oblasti bylo na 1208 arménských křesťanských kostelů a na 400 tisíc křesťanů. K dnešnímu dni v této oblasti žije 0 procent křesťanů.“ Tento způsob polemiky (technika „Kampak kmotra, k lesu? Krocana na prodej nesu“) připomíná způsob, jak reagují čeští oficiózní obhájci etnických čistek z roku 1945 na tehdejší zvěrstva. Tureček nijak nepopírá genocidu Arménů, upozorňuje jen na to, že je události třeba vidět v celé šíři. Pokud je to, co píše, pravda, nijak to nezmenšuje ohavnost genocidy Arménů, jen to přispívá ke spravedlivějšímu pohledu na věc: stejně jako věcný a spravedlivý pohled na události let 1945-7 nijak neumenšuje nacistické zločiny.

Jakýsi Fefík nebo Fetík, takto jeden ze šéfredaktorů humoristického časopisu Sorry (měl jsem v ruce pár čísel, představuje to, co se stane z Dikobrazu, když se zlikviduje cenzura a odstraní ideologie) si stěžuje, že nějakého jeho kamaráda uštvali k smrti jacísi „oni“ , kteří na něj, když se ucházel o místo vedoucího kulturního odboru plzeňského magistrátu a vyhrál konkurs, vytáhli „Cibulkovy seznamy“ a on pak zřejmě spáchal sebevraždu. Nebylo to náhodou tak, že na něho nevytáhli žádné Cibulkovy seznamy, nýbrž chtěli podle platného zákona lustrační osvědčení? Pan Fefík v té souvislosti píše: „Po patnácti letech už ale běžte s honěním přízraků minulosti někam! Vždyť už jsme stejně skoro zapomněli, jak to tenkrát všechno bylo.“ No právě. Všichni zapomněli. Proto např. jedni komunisty volí a druzí s nimi kolaborují, až se jim dělají boule za ušima.

Sobota 22. října: Spor mezi prezidentem Klausem a premiérem Paroubkem se vyhrotil. Paroubek znovu podal prezidentovi návrh na jmenování dr. Ratha ministrem zdravotnictví. Klaus tentokrát neřekl, že Paroubkovu návrhu nevyhoví, ale trvá pouze na tom, že funkce prezidenta ČLK a ministra zdravotnictví jsou neslučitelné. Tím se zjevně chce vyhnout sporu, zda jmenování ministra smí, nebo nesmí odmítnout. Rath jen opakuje, že své předsednictví „pozastaví“, a to jakmile bude jmenován. Paroubek zatím situaci řeší obchvatem: jmenoval Ratha prvním náměstkem („státním tajemníkem“). Ten prý nesmí hlasovat ve vládě a přijímat a propouštět zaměstnance, jinak smí všechno. Do ambiciózních plánů „státního tajemníka“ ovšem patří i rozsáhlá čistka na ministerstvu. (Zároveň si Rath pozval okamžitě na kartáč ředitelku VZP Musílkovou, to nedělala většinou ani StB za totáče, a oznámil, že pokud mu nepředloží kvalitní krizový plán změn, „budeme situaci řešit jinak“; co to znamená, Rath ji přece nemůže vyhodit.) Politickou zodpovědnost za řádění dr. Ratha bude muset nést buď Škromach (který funkci ministra vykonává teď), nebo Paroubek (který ji chce vzít na sebe do budoucna, pokud Klaus Ratha v dohledné době nejmenuje). Paroubek se chce s věcí obrátit k Ústavnímu soudu, nic jiného asi nezbude. Věřím, že Rath s Paroubkem u ÚS neuspějí, leč by prokázali, že to nějak souvisí s Benešovými dekrety.

Podle průzkumu, který si nechala vypracovat ČSSD, chce Paroubka za premiéra daleko víc lidí než Topolánka. Bylo by velmi divné, kdyby ČSSD vylezla s výsledky průzkumu, který by dopadl opačně.

Paroubek se postavil za dosti drzé Rathovy výroky o prezidentovi s tím, že tam „nebyl ani jediný vulgární výraz“. To je dosti zvláštní kritérium, premiér zřejmě vychází z toho, že proti Zemanovi je Rath ještě gentleman.

Alexandr Kramer se náhle proměnil v beránka – totiž právě v rozhovoru s ministerským kandidátem dr. Rathem. Dr. Rath před několika dny prohlásil, že by Klaus mohl být z úřadu odvolán pro nedodržování ústavy (což nejde), Rath v rozhovoru nepřipustil, že by byl „přestřelil“, naopak, s bohorovnou drzostí odpověděl: „Já nejsem ministr Václava Klause a nenechám se od něj poručníkovat, co mám nebo nemám podle zákona dělat, když on sám pošlapává hned několik zákonů včetně ústavy.“ Bez jakékoli poznámky nechal pan Kramer zcela nehorázné konstatování pana prezidenta (ČLK): „Ono je totiž sporné, zda má smysl předepisovat lék, který je jen o pár procent účinnější, ale tisíckrát dražší...“ Nebo: „Ale je otázka, co je lepší: mít pět minut daleko nemocnici s mizerným personálem a mizerně vybavenou, nebo nemocnici dostupnou třeba do dvaceti minut, ale dobře vybavenou a se zkušeným personálem? Já si myslím, že při dobře fungující záchranné službě je ta druhá varianta lepší.“ To je děsná demagogie, na venkově nejde o rozdíl mezi pěti a dvaceti minutami, nýbrž mezi dvaceti minutami a hodinou, většina pacientů se do nemocnice dopravuje sama. Dostupnost nemocnice není dostupnost pro lidi v kómatu. Pan doktor taky prohlásil: „Ano, nesnáším hulváty a nesnáším lidi, kteří na vás zkoušejí nejrůznější triky, prostě vás chtějí oblbnout... Na jednání s gaunery si skutečně rukavičky neberu.“ Ke Klausovi se ovšem hulvátsky zachoval (řeči o „umanutém staříkovi“ apod.). Taky popis politické anabáze dr. Ratha, jak ji sám v rozhovoru podal, je, řekněme, velmi kusý (chybí tam výrazná zastávka v LSNS-SD a interpretace pana Ratha je poněkud jednostranná). Renata Kalenská v rozhovoru s ústeckým primátorem Gandalovičem dokázala tentokrát být ke zpovídanému podstatně tvrdší.

Obec Žlutice se pře s Památníkem národního písemnictví o kancionál ze 16. století. Je to opožděná rvačka o kořist uzmutou v roce 1945, předtím se městečko jmenovalo Luditz a nebyla tam česká ani noha.

Mladá fronta Dnes uveřejnila rozhovor s Radovanem Krejčířem. ČSSD si od něho údajně přes prostředníka půjčila před volbami v roce 2002 šedesát milionů s tím, že zohlední některé jeho obchodní zájmy. Dnes vyšel v novinách rozzlobený článek předsedy PS Zaorálka, který dává MfD lekce z „novinářské etiky“. Pan Zaorálek ovšem v této věci není nestranný arbitr elegantiae, ale činovník potrefené strany. Ještě aby se mu to líbilo! Pan Zaorálek se zároveň diví, že se o Krejčířovi v MfD mluví jako o „podnikateli“. Věřím, že jemu by se spíš zamlouvalo označení „prašivý skunk“, ale to se v novinách právě s ohledem na novinářskou etiku nesmí.

Podle Martina Pokorného (příloha MfD Kavárna) by Češi měli číst Bibli nejen z důvodů obecně kulturních, nýbrž především politických. Myslím si, že Češi by měli číst Bibli především z důvodů náboženských.

Pondělí 24. října: V televizní Sedmičce na Nově, kde se střetl s Paroubkem, prohlásil předseda ODS Topolánek, že dr. Rath je právní nihilista a že zástupce části lékařů by teď coby ministr měl zastupovat nejen lékaře všechny, ale navíc a hlavně i jejich pacienty (což je absurdní).Pod obojí bych se podepsal, dokonce mám dojem, že jsem to už udělal. Topolánek však zároveň prohlásil, že dr. Rath vykazuje psychopatické rysy a nazýval ho duchaplně Drátem. Tím se snížil nejen na jeho úroveň, ale možná i o fous níže. Opravdu takové sprosťáctví voličům ODS imponuje? V tom případě jsme společností sprosťáků, protože něco podobného předvedl dr. Rath ve svých atacích na prezidenta a převádí to pan Paroubek průběžně. A nikdo se nediví.

Premiér Paroubek nastoupil do Sedmičky sebevědomě (dokázal si už úspěšně namluvit, že Topolánek je nemohoucí sparingpartner) a odešel na hlavu poražen. Nechci teď řešit otázku, zda se hlasující rozhodli pro lepšího nebo pro sprostšího, jde mi o vytříbený smysl pro fair play, který projevuje náš premiér. Poté, co dostal od sparingpartnera na zadek, prohlásil, že všechno bylo předem zmanipulované a že si ostatně velmi rozmyslí, zda do nějakého takového pořadu ještě přijde. Pan premiér je zřejmě zvyklý chodit pouze do pořadů, kde mu předem slíbí, že vyhraje. To je česká verze sportovního ducha.

Pan premiér má ovšem kliku. Může své rozhořčení opřít o názor odborníka, jehož nestrannost si jistě nikdo nedovolí zpochybnit: je jím první místopředseda ČSSD a ministr financí Sobotka. Podle jeho veskrze objektivního posouzení byl Paroubek lepší.

Paroubek očekává, že si Klaus pozve jeho a Ratha na Hrad na konzultaci. Měl by totiž podle něho postupovat standardně. Nevím, co je standardního na tom, když si prezident pozve někoho, kdo nejenže zatím není ministrem, ale několikrát ho hrubě urazil. Zvát si návštěvy je snad v prezidentově kompetenci. Jinak je premiér vzdělanec každým coulem: podle Práva tvrdí, že se Klaus tváří jako Ludvík IV. Přiznám se, že vůbec netuším, kdo to byl, kouknul jsem se do encyklopedie, našel jsem tam asi čtyři, kterého měl premiér na mysli?

Dr. Rath chce omezit předepisování drahých léků, a kritizuje v té souvislosti revizní lékaře VZP. Drahé léky jsou především léky na rakovinu. Zde se prý dají ušetřit stamiliony. Dr. Rath by měl oprášit nápad své předchůdkyně s žákovskými, totiž lékařskými knížkami. Tam by se mělo psát do rubriky poznámky mj. např. „dotyčný opět remcal proti ministru zdravotnictví a prezidentu ČLK“ . A v případě, že takový delikvent dostane rakovinu, bude se muset obejít bez léků utišujících bolest.

Chystá se prý turné hvězd (pop-music) 2006. Organizátory podnítil úspěch letošního turné pod hlavičkou „Evropa 60 let bez války“, na němž vystupovali podle Práva mj. „legendární Alexandrovci“. Možná, že by bylo dobré uspořádat tentokrát skromnější, jen českou akci „Čechy, Morava a Slezsko patnáct let bez ruské koloniální nadvlády“ – té by se tentokrát „legendární Alexandrovci“ ani účastnit nemuseli.

ČSSD hodlá do senátních voleb nominovat diskaře Bugára. Pan Bugár v rozhovoru pro Právo prohlásil mj., že „kvůli politikům jsem v roce 1984 nebyl na olympiádě v Los Angeles a možná jsem přišel o olympijskou medaili“. Pan Bugár nepřišel o medaili kvůli politikům, ale kvůli bolševikům.

Polská volební katastrofa byla včera dovršena: prezidentem se stal Lech Kaczynski, populistický demagog, který bude hájit „polské národní zájmy“ proti EU, Německu a Rusku zároveň se stejnou vervou, jako to dělají Klaus se Zahradilem u nás (naši jen Rusko velkoryse vypouštějí). Je to triumf nacionální zamindrákovanosti. Občanské platformy je mi líto, bude v nové vládě v podobné situaci jako KDU-ČSL a US-DEU v té naší: nejdivočejší nápady pana Kaczynského prohlasuje „Právo a spravedlnost“ přes jejich hlavy s klerofašisty z Ligy polských rodin a levými fašisty ze Sebeobrany. Vykutálená Čtvrtá republika. A katastrofické rovněž je, že ODS vyvstal na sever od našich hranic mohutný spojenec. Čeští nacionalisté rádi odpustí polským kolegům jejich katolicismus. Pojí je to nejdůležitější – obhajoba národních mindráků proti civilizaci. Příznačné je vyjádření polského voliče, které uvádí Právo: „přikláním se k Lechovi Kaczynskému. Proč? Protože se nenechá vodit za nos. My, Poláci, jsme národ, který vždy na někom závisí - na Rusku, USA, Evropské unii -a chováme se stylem kam vítr, tam plášť. Kaczynski tomu chce aspoň částečně zabránit.“ Pana Kaczynského, aby voliči vyhověl, čeká náročný úkol: musí učinit Polsko ostrovem. To je ostatně bytostně české stanovisko. Budeme si rozumět. Všechny evropské volby v poslední době (na rozdíl od těch amerických) končí špatně. A kdybych byl v nějakých pomyslných volbách představen před otázku, zda volit Paroubka nebo Kaczynského, nebudu váhat ani vteřinu a dám svůj hlas Paroubkovi.

Ani v Německu to není nic moc. Schröderovi prý ve volbách výrazně prospělo, že se v předvolebním souboji s Merkelovou výrazně zastal své ženy a vyznal se ze své lásky k ní. K tomu je třeba doplnit, že tak učinil v situaci, kdy se jeho žena stala terčem kritiky za mimořádně hrubé a neurvalé výroky na adresu Merkelové (nemůže mít děti a proto taky nemá ponětí o tom, co je to politika na podporu rodin). Sprostota, jak vidno, triumfuje nejen na východ od někdejší železné opony. Edmund Stoiber kancléřovo vyjádření ocenil jako obratný politický tah. Nad tím zůstává rozum stát.

Premiér Paroubek vyhlásil ochotu vládnout po volbách „i s nestraníky“ ve vládě. To je na jednu stranu šikovné (vláda ČSSD, podporovaná zezadu nenápadně komunisty, se bude v určité perspektivě jevit jako „vláda nezávislých odborníků“ a nezávislé odborníky má náš lid rád), na druhou problematické. Nestraník ve vládě nemá žádný background a je zcela odkázán na podpůrný aparát strany, která ho nominovala. Na druhé straně se může ukázat, že jde o neřízenou střelu. I tak je méně nebezpečný než neřízená střela v parlamentě, protože premiér ho může kdykoli vyhodit. Vláda v tomto pojetí se mění v pimprlové divadlo nastrčených politických manekýnů, které z pozadí řídí všemocný stranický aparát. A vypadá to nezávisle.

Luboš Palata píše v Lidových novinách k polským volbám mj.: „Německo a Rusko, dvě země, které Polsko v roce 1939 společně okupovaly, jsou tu sledovány s pozorností pro Čecha nebo Maďara až nepochopitelnou.“ Pan Palata se zjevně zbláznil: Rusy máme my Češi rádi, jsou to naši slovanští bratři, ale Němce sledujeme s pozorností, která se té polské zcela vyrovná. A to včetně pana Palaty.

Úterý 25. října: Spor o jmenování dr. Ratha eskaluje dosti nešťastným způsobem. Premiér Paroubek poukázal na to, že když byl jmenován ministrem, nežádal na něm Klaus předem, aby se vzdal činností, které lze označit jako střet zájmů. Na Hradě ovšem někde vyhrabali Paroubkovo čestné prohlášení, které prezidentovi poslal ještě před jmenováním a v němž uvádí, že žádnou takovou činnost nevykonává. Tím se z celé věci stává běžné prezidentsko – premiérské kočkování o podíl na výkonné moci a odvádí se pozornost od zásadního problému. Paroubkův nástup do funkce ministra (i do funkce premiéra) se s případem dr. Ratha vůbec nedá srovnávat, Paroubek byl ve srovnání s Rathem osoba zcela neproblematická, protože neusiloval o skrytou diktaturu v oblasti, již měl řídit; a aktivit, kvůli nimž by mohl být obviňován ze střetu zájmů, se promptně vzdal. Dr. Rath nyní poslal prezidentovi čestné prohlášení v němž uvádí: „Dnem jmenování do funkce člena vlády se vzdám bez zbytečného odkladu všech činností, jejichž povaha by odporovala výkonu mé funkce.“ To je ovšem ve své obecnosti naprosto nedostatečné. Spadá sem funkce prezidenta ČLK, nebo ne? Dr. Rath se musí vzdát funkce prezidenta (ne ji „přerušit“), a to ihned, a nepojišťovat si další vliv v ČLK způsobem, který je v rozporu se zákonem, stanovami i organizačním řádem komory. To bude znamenat, že rezignuje na snahu o osobní mocenský monopol v oblasti zdravotnictví. Pokud to udělá, není důvod, proč by ho prezident neměl jmenovat, odpovědnost za to v souvislosti s věcnými problémy, které při řízení zdravotnictví nadělá (nebo nenadělá, buďme spravedliví, třeba uspěje), ponese Paroubek. A zda se pan Rath omluví za své výroky o prezidentovi, je věc osobní slušnosti, se jmenováním nebo nejmenováním nemá co dělat: ostatně Události mají poměrně dlouhou (už pětiletou) paměť a pamatují si, že Václav Klaus v roce 1992 ještě coby předseda Poslanecké sněmovny, prohlásil někdy koncem dubna 2002: "Míra drzosti, urážlivosti a darebáctví, kterou předvádí pan Rath, přesahuje opravdu všechny meze. A je štěstí, že tu nestojí vedle mne. Dal bych mu pár facek." Což je reakce sice lidsky pochopitelná, ale ke slušnosti má dost daleko.

Nova a Prima se hájí před Paroubkovým nařčením, že zmanipulovaly divácké hlasování při nedělních diskusních pořadech. Milí čtenáři, pokud to nevíte, zkuste podle této informace uhádnout, jak hlasování dopadlo: a) pro pana premiéra a ČSSD, b) pro oponenty, c) nerozhodně. Poslední hektické dění v souvislosti zejména s případem dr. Ratha má tak mohutnou gravitaci, že na chvíli vychýlilo z dráhy i Jiřího Hanáka, takže napsal do Práva slušný sloupek, v němž dokonce na chvilku zapomněl na svou zcela nezřízenou nenávist k Václavu Klausovi a kritizoval Paroubka i za toto obvinění. To by mělo být pro premiéra jakýmsi varováním.

ČSSD si nechala udělat průzkum veřejného mínění na téma „Koho Češi hodnotí příznivě“. Pověřila tím svého „mediálního poradce“, takto prestižní americkou agenturu PSB. Poradila jí PSB taky, že si má podobný průzkum nechat udělat, a to od ní? Podle výsledku, tentokrát na rozdíl od zmanipulované Primy a Novy (zmíněné televizní stanice zjevně dosud plně nezaujaly pozici premiérových mediálních poradců), vede jasně český premiér: příznivě ho hodnotí 63% našinců, kdežto jeho největšího konkurenta Topolánka jen 46%. Jaká škoda, že o tom, kdo bude českým premiérem, nerozhodují mediální agentury!

Ministr Bublan vyjádřil souhlas s tím, že bude volebním lídrem na Vysočině. Premiér se zjevně rozhodl – vzhledem k tomu, jak naše voliče přitahuje „nezávislost“ – při volbách do PS překabátit svou stranu na tu chvilku na „Nezávislé“. Vždyť co znamená „volební lídr“? Je to ten, na kterého se svede případný neúspěch. Žádná prebenda z toho postavení nekouká. A po volbách bude muset poslouchat stranický aparát. Volby v pojetí ČSSD se mění v maškarádu.

Naše chmurné předpovědi ohledně důsledků, jaké bude mít zvolení Lecha Kaczynského polským prezidentem, se promptně naplňují. Václav Klaus, ač po uši ponořen do sporu ohledně dr. Ratha, napsal novopečenému prezidentovi blahopřejný telegram, v němž ho zve do ČR. A Klausův „his master´s voice“ Zahradil se nechal slyšet: „V osobě Lecha Kaczynského získává Polsko silného a viditelného prezidenta. Je to člověk, který by se vedle Václava Klause v prezidentské roli mohl stát dalším nositelem eurorealistických názorů, tedy člověkem, který nebude podporovat federalizaci Evropy, ale bude se vůči EU chovat střízlivě…“ Poslanec ČSSD Laštůvka se bojí, že se Polsko přikloní k nacionalistickému proudu v Evropě: když to říká takový zuřivý český šovinista, tak to už musí být! Budoucí zahraničně politická orientace Kaczynského mluví sama za sebe: jejími hlavními opěrnými body jsou Vatikán a USA. Připomíná velmi silně mezinárodní politiku meziválečné ČSR: namíchnout všechny kolem a opřít se o někoho, kdo je daleko, a o někoho, kdo nemá faktickou sílu nám pomoci (na obhajobu českých politiků je třeba říci, že na počátku 20. let nemohli dost dobře tušit, jak bude Francie v roce 1938 bezmocná). Je tu ovšem jakási naděje: v Polsku dochází k pravidelnému střídání pravice a levice. Strana, která je právě u moci, neodchází ovšem do opozice: znemožní se, totálně se zhroutí a zmizí z politické scény. Za čtyři roky, až její nástupci voliče otráví (což se děje s železnou pravidelností) objeví se jako opozice něco, co je zcela nové, ač je to složeno ze starých komponentů. Je otázka, jak dlouho si polská veřejnost nechá tuhle hru líbit – úspěch Sebeobrany ukazuje, že už jí dochází trpělivost. A pak by mohlo dojít k výměně definitivní a na velmi dlouhou dobu.

Středa 26. října: Obvodní soud v Praze 1 přiřkl Svatovítskou katedrálu katolické církvi. Stát se ovšem proti rozsudku nepochybně odvolá, takže spor se potáhne dál. Vsadím se, že i kdybych se dožil osmdesáti let, konce se nedožiju. Ministr Jandák se domnívá, že pokud církev vyhraje, předá chrám jako dar národu. Předat věc národu je z technického hlediska podobně náročné jako předat ji Rýbrcoulovi. Je pouze možné předat něco nějaké drzé instituci, která se za národ vydává. (Podobně bolševici katedrálu v roce 1954 zrekvírovali s tím, že náleží “všemu československému lidu“. Vší lid tehdy sídlil v nynějším sídle Komerční banky u Prašné brány, posléze se přestěhoval do dnešního Ministerstva dopravy). A kromě toho, k čemu potřebuje česká ateistická společnost katolický kostel? Má přece svůj „chrám zasvěcený hrám“. A ten kupodivu znárodnit nechce.

Ke sporu o dr. Ratha se v Právu vrací Petr Uhl. Na rozdíl od mnoha právních expertů se domnívá, že prezident může premiérův návrh na jmenování ministra odmítnout. Myslím, že problém formulace v ústavě je spíš lingvistický než právní. Pokud jde o odvolání ministra, říká se tam, že prezident ministra „odvolá“, když mu to navrhne premiér. Odvolá, a basta. Nikoli odvolává. Ministra naproti tomu jmenuje. Nedá se říci „najmenuje“ nebo „vyjmenuje“, to není česky. Akt jmenování tak vypadá jako něco méně závazného než odvolání. Petr Uhl svůj zajímavý článek končí slovy: „Buď nyní posoudíme, že je tato pravomoc prezidenta republiky přílišná, a budeme usilovat o změnu ústavy. Nebo zachováme dnešní text, a odůvodnění, proč návrhu nevyhověl, ponecháme na vůli prezidenta a jeho politické kultuře. Klaus ji tentokrát prokázal, byť je jeho zdůvodnění sporné. Dodejme však, že prezident sice smí odmítnout premiérův návrh i bez odůvodnění, ale když věc vysvětluje, je to dobře. Diskutujme vždy o tom, zda má nejen právo návrh odmítnout, ale i věcnou pravdu. Pro další fungování právního státu je to důležité, v ústavním právu platí i tradice.“ Já si sice myslím, že prezidentovo zdůvodnění v tomto případě sporné není (v Lidových novinách použil Stanislav Devátý dobrý příměr: představte si, že by se předseda advokátní komory stal ministrem spravedlnosti), ale jinak bych tato slova podepsal.

Premiér Paroubek mezitím prohlásil: „Ideální by bylo - já jsem to řešení nabízel - aby se oba dva pánové sešli, i třeba pod mojí patronací, pokud oni nejsou schopni spolu komunikovat lidsky normálně. Jsem ochoten jim udělat takového moderátora. Pan prezident nechtěl jednat.“ To je neskutečná drzost. Konflikt je mezi Paroubkem a prezidentem, a prezident je nejvyšší ústavní činitel: z obou důvodů mu premiér nemá co dělat nezvaného rozhodčího. Spor je natolik zvláštní, že poprvé v životě musím dát za pravdu Václavu Pavlíčkovi: „Tím, jakým způsobem se (Rath) vyjádřil jako státní úředník o prezidentovi republiky, to ho naprosto diskvalifikuje.“

ČSSD si nechala (buď sama nebo zprostředkovaně přes Právo) udělat průzkum veřejného mínění, podle něhož v televizní Sedmičce nezdrtil Topolánek Paroubka, nýbrž Paroubek Topolánka. Paroubek chce kvůli tomu zkartáčovat ředitele Novy Dvořáka. Zatímco druhý kritizovaný, ředitel Primy, vyjádřil ochotu se s premiérem sejít (myslím, že to ze zcela zásadních důvodů dělat neměl), zachoval se pan Dvořák z Novy konzistentně. Prohlásil: „Pokládáme za nepřípustné, aby politici zasahovali takovýmto způsobem do medií.“ Paroubek hrozí: „Budeme si vždycky, zejména když budou hovořit volební lídři v televizi, ty věci kontrolovat vlastni prostředky“. Obávám se, že takto organizovaná samochvála nebude mít velký efekt. Už se těším, až ČSSD po volbách zjistí, že výsledek neodpovídal jejich průzkumům a uspořádá si nové, vlastní.

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku dal za pravdu zloději aut, o jehož případu české soudy nerozhodly dost rychle. Darebák dostane tři tisíce eur. Tutéž cenu mělo auto (ojetá felície), kterou mi v roce 1997 ukradl neznámý chmaták. Pokud to byl tentýž, měl by mi odměnu promptně předat. (Když se před několika lety domáhal u téhož soudu spravedlnosti v restitučním sporu Jiří Wonka, dostalo se mu hulvátské odpovědi. Evropský soud je zjevně užitečný hlavně pro zloděje aut.)

Stínová ministryně ODS Páralová (práce a sociální věci) se zřejmě nedostane na volitelné místo kandidátky ODS. Tím je zjevně oslabena i její vyhlídka získat ministerské křeslo. Je mi to trochu líto, paní poslankyně patří k těm několika málo lidem v ODS, kteří působili rozumným dojmem (i když působit rozumným dojmem v konfrontaci s ministrem Škromachem není dvakrát těžké).

V případu Lubina vychází najevo, že podle očitých svědků Lubina na Velíška podruhé nevystřelil, až když už ležel na zemi, oba výstřely prý padly bezprostředně po sobě. To je dosti podstatná věc. Něco jiného je zabít chladnokrevně a cynicky bezbranného člověka a něco jiného je vraždit v afektu. Lidé mají ovšem zálibu v černobílých příbězích. (Jde o černobílé vidění Lubiny, statečnost pana Velíška nechci nijak zpochybňovat).

Polská Občanská platforma se rozmýšlí, zda půjde do koalice s Kaczynského PiS. Váhání je opodstatněné, OP hrozí, že se v koalici s PiS znemožní, aniž by jako slabší subjekt dokázala její avanturistickou politiku v podstatných věcech ovlivnit. V opozici může rozumné vládní návrhy podpořit a čtyři roky si počkat. Jde jen o to zříci se pokušení, jaké znamená okamžitý podíl na vládní moci. Žádná česká strana by ovšem něco podobného nedokázala.

Podle Mezinárodního institutu pro strategická studia se v Iráku ukázaly hranice použitelnosti velkých konvenčních armád. Nastává nová éra ve způsobu válčení, kterou západní plánovači neočekávali. To je do slova a do písmene pravda. Jen to neznamená, že Američané do Iráku neměli jít.

Mladá fronta Dnes věnovala celou stránku výročí znárodnění v roce 1945. Postrádám na ní zmínku, že konstruktérem znárodňovacího dekretu nebyl prezident Beneš, ale sociálně demokratický ministr průmyslu Bohumil Laušman. Laušman má u nás kvůli svému smutnému konci pověst jakéhosi světce. Neprávem.

Čtvrtek 27. října: Poslanecká sněmovna včera konečně zvolila nového prezidenta NKÚ, stal se jím, zjevně na základě koaliční dohody, lidovec František Dohnal. Současně byli zvoleni další dva členové NKÚ, jedním z nich je komunistka Ludmila Brynychová. Další komunista byl zvolen do dozorčí rady Pozemkového fondu. Spolupráce „napříč spektrem“ tedy už funguje. Jedou v ní i lidovci?

Premiér Paroubek popřel, že by v rozhovoru pro Reuters mluvil o menšinové vládě s podporou KSČM. Proč by to taky (předem) říkal. Stačí, když to bude (potom) dělat.

Dr. Rath zahájil ve zdravotnictví tvrdou perestrojku: pozval si na kartáč ředitele velkých nemocnic a nadiktoval jim podmínky (tj. bonusový a sankční řád). Pokud jde o ředitele, budou obdařeni vysokými prémiemi tenkrát, když zajistí svým lékařům aspoň třiapůlnásobek aktuálního průměrného platu v Česku, pokud nezvednou lékařské platy ročně aspoň o 10% (průměrné mzdy rostou u nás ročně asi o 4%), budou zatíženi sankcemi. Ale ani pacienti nepřijdou zkrátka: budou smět známkovat své lékaře. Nebylo by lepší,kdyby Paroubek po vzoru reorganizace ministerstva zdravotnictví reorganizoval i ostatní ministerstva a svěřil je do péče příslušných odborových svazů?

Prezidenti lékárnické a stomatologické komory odmítají jednat s dr. Rathem, dokud bude kromě náměstka ministra ještě prezidentem ČLK. To je sice logické, ale nestačí to: představenstvo ČLK musí zároveň zrušit stavovský předpis č. 21, který v Událostech citujeme, protože je v rozporu se zákonem, stanovami a organizačním řádem ČLK. Pokud se tak nestane, měla by být ČLK ministerstvem vnitra rozpuštěna.

Podle výzkumu agentury DEMA jsou dvě třetiny občanů proti tomu, aby existovala jen jedna zdravotní pojišťovna, a 48% je ochotno si na některé zdravotní služby doplácet. Myšlenka obnovy monopolu ve zdravotnictví, s níž přišla Emmerová a kterou zjevně z mocenských důvodů zastává i dr. Rath, nemá tedy žádnou moc výraznou veřejnou podporu.

Dr. Aleš Pejchal píše v Právu, že Vládní nařízení č. 55/1954 Sb. o konfiskaci Svatovítské katedrály „všemu lidu“ mělo platnost zákona, podobně jako Benešovy dekrety. Srovnání s dekrety sedí. A Ústavní soud před lety odmítl toto nařízení zrušit. To je výborné. Páteří našeho právního řádu jsou nejen dekrety, ale dokonce i konfiskační nařízení bolševické vlády. Jak světlá tradice.

Občanská platforma dostala od svého budoucího koaličního partnera PiS direkt mezi oči: maršálkem Sejmu nebyl zvolen její kandidát, nýbrž právě zástupce PiS. Při hlasování PiS podrželi extremisté ze Sebeobrany. PiS si chce nadto ve společné vládě s Občanskou platformou podržet všechna silová ministerstva. To by nebyl problém tehdy, pokud by PiS byla normální demokratická strana, na kterou je spolehnutí. PiS je ale, jak se zdá, strana, která chce budovat konzervativní a nacionální Čtvrtou republiku komunistickými technikami. Pokud u toho PO nebude, nemůže nic ztratit.

V SRN oslavovali padesát let od založení Bundeswehru. Zúčastnil se i generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer, který prohlásil: „Buď budeme problémy řešit tam, kde vznikají, nebo problémy přijdou k nám. Žádný stát si dnes už nemůže dovolit pouhou obranu vlastního území…“ Zlatá slova, problém je, že této rozumné zásadě se Schröderovo Německo hrubým způsobem zpronevěřilo, když ohavným způsobem a z nízkých důvodů podtrhlo USA při invazi do Iráku.

Apropó, v této souvislosti ještě malá poznámka, na niž jsem včera ve spěchu zapomněl. Ve včerejším Právu hovoří dlouholetý normalizační specialista listu na německé revanšisty a jejich rakouské přisluhovače Jan Kovařík o rakouské armádě jako o „Bundeswehru“. To je absurdní blbina. Rakouská armáda se jmenuje Bundesheer.

Nový íránský prezident Ahmadí Nežád držel v Teheránu na konferenci „Svět bez sionismu“ velmi útočnou řeč, v níž ohlásil „vymazání Izraele“. Muslimský národ podle jeho slov nedovolí svému historickému nepříteli, aby žil v jeho srdci, půjde o "vyhubení sionistického režimu". Poukázal na historickou válku, která už několik století probíhá mezi „utlačovatelem“ (čímž myslí Západ, nedělejme si iluze, včetně nás) a islámským světem a řekl, že poslední bašta islámu padla před stoletím, kdy „utlačovatelé“ začali budovat sionistický režim. "Používají ho (Izrael) jako předsunutou pozici pro šíření svých myšlenek i v srdci islámského světa." Tato slova si zasluhují maximální pozornost a ještě se k nim vrátíme.

Právo uveřejnilo v příloze Salon neuvěřitelný rozhovor s americkým básníkem Ferlinghettim. Ten člověk se docela nestoudně zastává Ezry Pounda, který za války z Itálie pomlouval USA ve službách Mussoliniho propagandy. Byl to prý totiž v podstatě idealista: „Ve skutečnosti byl proti skupině židovských bankéřů. Byl proti americkým válkám. Byl humanistou, klasickým renesančním humanistou. A byl radikální. Dnes by byl proti válce v Iráku.“ Renesanční humanista měl poměrně velkou kliku, že po válce neskončil jako vlastizrádce (kterým nepochybně byl) na elektrickém křesle (Američané jsou velkorysí a za darebáka se přimluvil mj. Ernest Hemmingway s upozorněním, že Pound je sice lump, ale velký básník; obojí se bohužel nevylučuje). Poznámka o „židovských bankéřích“ se mi zdá být na samé hraně zákona (interview přece vyšel u nás). Mmísto pana Ferlinghettiho je nepochybně na výše zmíněné konferenci v Teheránu.

V souvislosti s výročím 28. října rozvíjí v MfD další ze svých podivných úvah Dušan Třeštík: Nejstrašnějšími obdobími našich novodobývh dějin podle něho byly druhá republika a normalizace. „To bylo něco tak hrozného… to jsou největší skvrny v našich dějinách“. Naproti tomu „v padesátých letech to byl boj“. Jako obvykle to vidím úplně naopak než pan Třeštík: druhá republika byla zoufalá a v mnoha ohledech velmi nepěkná reakce na to, že národ nechali jeho spojenci na pospas jeho (a taky svému!) úhlavnímu nepříteli. Taky normalizace byla předznamenána tím, že národní společnost vydali její nikým nevolení „obrození“ komunističtí představitelé bez odporu do pracek Brežněvova Ruska. Zato do padesátých let napochodovala značná část české společnosti v období 1945-8 oblbena, s nadšením a s rozvinutými prapory. Kdo protestoval v únoru 1948? Pár studentů. Beneš a Jan Masaryk zůstali dřepět ve svých seslích. Bylo to všechno nesrovnatelně hnusnější.

Taky nevím, k čemu jsou dobré články jako je ten Tomáše Krystlíka v dnešní Mladé frontě Dnes. To, co píše, je pravda (opsal to většinou z Klimkova Boje o Hrad), ale není to pravda celá. První republika měla jistě daleko k ideální demokracii. Nepatřila sice mezi deset nejúspěšnějších států světa, ale sedmnácté místo není taky žádná hanba. Při všech nedostatcích zejména národnostní politiky bylo u nás nakonec nejsvobodnější ovzduší ze všech malých středoevropských zemí. Výbor z předáků vládních stran nemohl vnucovat svou vůli poslancům silné komunistické strany, která – ovšemže ze zcela cynických důvodů – skoro celou dobu existence první republiky držela tezi o „právu národů na sebeurčení a odtržení“ a proto byla mohutně zastoupená v německé a maďarské národní skupině. Na to, že u nás neproběhl bolševický převrat, má velkou zásluhu Masaryk, který svou autoritou i publicistickou činností veřejnost na počátku dvacátých let uklidnil. Posedlé nenávistné texty, jaké už dlouho produkuje pan Krystlík, jsou dobré jen k tomu, aby dávaly českým šovinistům záminku k snadným útokům na všechny, kdo se pokoušejí vztahovat k problematické české minulosti kritickým způsobem.

„Nemá už smysl lkát nad tím, že na rozdělení se dohodli dva autoritativní politikové, kteří odmítli riskovat, že jejich národy by mohly v referendu smýšlet jinak“, píše v Lidových novinách o rozdělení federace Jiří Dienstbier. To opravdu sedí od politika, který na rozdíl od těch autoritativních, kteří získali se svými koaličními spojenci v přesvědčivou podporu většiny voličstva „svých národů“, ve volbách hanebně propadl a od té doby může jen zavile komentovat situaci z politického propadliště.

Sobota 29. října: Česká republika (přesněji řečeno čeští politici) oslavila svůj státní svátek. K tématu se vrátíme zvláštním komentářem.

Premiér Paroubek se sešel v arcibiskupském paláci s kardinálem Vlkem. Jednali mj. o problému vlastnictví Svatovítské katedrály. Paroubek zjevně netrpí hysterickým bojovným ateismem, kterým se vyznačoval blahořečený Pavel Dostál. Nepovažuje asi problém s katedrálou za věc hodnou zásadního sporu (jinak řečeno je mu to jedno), ale vzhledem k převažující náladě v ČSSD potřebuje dosáhnout kompromisu. Kompromis v jeho představě se bohužel velmi podobá kopromisu s oceněním německých antifašistů: „Osobně si umím představit, že by katolická církev mohla prohlásit například to, že katedrála sv. Víta je majetek českého národa, českého lidu a my bychom naopak mohli katolické církvi přiznat určitý významný podíl na správě katedrály.“ Jak může lid a národ něco vlastnit, nemá právní subjektivitu. Různí chytráci argumentují tím, že v katedrále byli korunováni a jsou tam pohřbeni čeští králové, což má být světský rozměr jejího významu. To je ovšem nesmysl, čeští králové byli na rozdíl od dnešních Čechů hluboce zbožní lidé a cítili nutnost stvrdit svůj závazek spravedlivě vládnout zemi slibem daným Bohu. A pohřeb tehdy nebyl světský, ale náboženský akt, a k tomu, aby spočinuli v takto posvěcené půdě, je vedly panovníky v první řadě důvody náboženské, nikoli politické.- Žádný český (resp. československý) prezident naproti tomu neskládal slib v kostele, nezavazoval se Bohu a nenechal se v kostele pochovat (k tomu účelu mělo asi - mimo jiné - výhledově sloužit ohavné mauzoleum na Vítkově, stavba velmi světská, nakonec tam spočinula na pár let jen vycpaná mrtvola Klementa Gottwalda). K čemu tedy potřebuje „lid“ kostel? Nehledě k tomu že slovo „lid“ je u nás od nepaměti paravánem, za který se schovávají ti největší darebáci. Tím nechci říci, že by navázaný rozhovor mezi premiérem a kardinálem Vlkem nebyl k ničemu, mluvilo se prý i o majetkovém vyrovnání a česko-vatikánské smlouvě. Je významné, že Paroubek se chce sejít i s představiteli dalších církví, rád bych věřil, že nebude opakovat nejapné pokusy Dostála a jeho garnitury s politikou „divide et imepra“.

Obvyklé shromáždění uspořádali v Pantheonu Národního muzea protifašističtí bojovnícvi za svobodu. Při volbě místa (muzeum) mají tradičně šťastnou ruku. Po zkušenosti z minula, kdy jejich předsedkyně Dvořáková útočně zkartáčovala předsedu PS Zaorálka, tentokrát přišli jen otrlejší (předseda Senátu Sobotka, nacionalistická ODS se od bojovníků nemá zase až tak čeho bát, milejší by jim byl ovšem nepochybně soudruh Filip, jenže ten zatím nemá ještě žádnou významnější státní funkci), primátor Bém a předseda ÚS Rychetský (ÚS zatím není terčem bojovnické ofenzívy). Dvořáková si stěžovala na nezájem oficiálních míst: „Mluvím o české vládě, z níž tu není nikdo, mluvím o představitelích politických stran, které do Národního muzea nepřivedlo ani zahájené politické klání před volbami. Proto se ani nemůžeme divit, že opětně nikdo z účastníků domácího odboje nebude večer oceněn na Pražském hradě.“ Možná, že vliv své organizace na průběh voleb poněkud přeceňuje. Za uši dostal Klaus i Paroubek, Paroubek se pak k výtce bojovnické předsedkyně, ač ho taky napadla, servilně přihlásil, pokud jde o Klause a nevyznamenání „domácích odbojářů“ (rozuměj komunistů). „Určitě se v příštím roce budu k této věci předem vyjadřovat“, řekl. Zajímalo by mne, jak to chce udělat, Klaus seznamy vyznamenaných předem nezveřejňuje a Paroubkovi do toho nic není. Seznam odměněných tentokrát nijak zvlášť nepobouřil, zajímavé je odměnění Franze Olberta (podepsal mj. Smíření 95, v žádném případě to není nějaký českou stranou zjednaný člověk). Snad to lze od Klause chápat jako gesto dobré vůle. V idiotském zdůvodění se mluví o „bývalém území Sudet“. Měli o něm ještě říci, že je bývalý Němec.

V ČLK prý sílí hlasy za odvolání dr. Ratha. Kdyby na to jeho oponenti měli, byli by ho odvolali už dávno.

Předseda KDU-ČSL Kalousek prý vytkl Paroubkovi, že jmenování ministra zdravotnictví nepředjednal s prezidentem Klausem. Jsem přesvědčen, že jmenování dr. Ratha byl lapsus a prezident se právem ohradil. Na druhé straně premiér nemá povinnost předjednávat ministerská jmenování s prezidentem a byla by chyba, kdyby mu takto dobrovolně přepustil část svých pravomocí.

V rozhovoru pro Právo (s Alexandrem Kramerem) Paroubek prohlásil, že by prezident měl ctít kromě ústavy i názory občanů. Prezident nesmí ctít názory občanů, pokud by byly v rozporu s ústavou. Premiér zopakoval absurdní tezi o manipulaci diváckého hlasování na Primě a na Nově s takovou vehemencí, že je to směšné. Také výroky typu „pane redaktore, já začínám mít pocit, že tato naše debata nemá smysl. Vždyť vy jste mi ještě nepoložil jediný věcný dotaz! Pojďme mluvit o praktických problémech této země!“ mohou u málo informovaných osob vzbudit zajisté hluboce mylný dojem, že premiér je ješitný idiot. Čemuž odporuje např. to, že Pavla Teličku velmi decentně označil za „člověka s velkými kompetenčními přesahy“. To sedí. Jen mám jakousi pochybnost, zda to pan Paroubek náhodou nemyslel v dobrém.

Izrael požaduje vyloučení Íránu z OSN kvůli nehorázným výrokům íránského prezidenta o tom, že vymaže židovský stát z mapy. OSN je zajímavý spolek: sdružuje predátory i jejich potenciální kořist. Jaký je vlastně smysl organizace, jejíž jedni členové chtějí zničit druhé?

Pondělí 31. října: ODS se nejprve přičinila o to, aby se vládní daňová reforma nedostala na pořad řádné schůze PS. ČSSD kvůli tomu musela nechat svolat schůzi mimořádnou. Teď ODS ústy předsedy poslaneckého klubu slíbila, že reformu podpoří. A to bez ohledu na to, zda se jí podaří prosadit pozměňující návrhy, nebo ne. Předseda strany Topolánek ještě před velmi nedávnem tvrdil, že podpora ze strany ODS nepřichází v úvahu. Jak se má člověk vyznat v tak chaotické politice? Navíc vládní koncepce vychází z toho, že lidé, kteří vydělávají příliš mnoho, si zmírnění daní nezaslouží. Vydělávat příliš mnoho je hřích, a příliš mnoho je u nás dnes víc než třicet tisíc. Jde o návrh zároveň předvolebně populistický (snížení daně se bude týkat většiny lidí) a nemravný. Bianco souhlas bez dalšího proto nedává žádný smysl.

David Rath prohlásil, že se vzdá funkce předsedy ČLK bezprostředně po svém jmenování ministrem. Klaus chce, aby se funkce vzdal předem. Podstata věci není ale v tom, kdy se Rath funkce vzdá, ale že si nezákonným způsobem pojistil, aby komoru ovládal i tenkrát, až formálně jejím předsedou nebude, a volby nového předsedy na příštím sjezdu tak budou v jeho režii. Není důvodů, proč by prezident nevěřil slibu dr. Ratha a nejmenoval ho ještě předtím, než se funkce vzdá. Napřed však musí představenstvo komory zrušit nezákonný stavovský předpis č. 21 s tím, že komoru bude až do sjezdu řídit viceprezidentka, jak to odpovídá organizačnímu řádu ČLK.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání hodlá zatížit dalšími pokutami Novu a Primu zjevně za nemravná slova, která padají při reality show. Nemohu nějak uvěřit, že by šlo jen o ryzí mravní purismus členů Rady. Slova, která mají být postihována, slyší beztak naše mravně dosud nedotčená mládež všude kolem sebe. Proč se RRTV zabývá takovými malichernostmi?

Prezidentův projev se v řadách vládní koalice, k níž nyní už zjevně můžeme počítat taky KSČM, setkal většinou s nesouhlasem (výjimkou byl jako obvykle Miroslav Kalousek, který už je jednou nohou z koalice venku). Nic proti tomu, prezidentova řeč místy připomínala řeč Marka Antonia nad Césarovou mrtvolou ze známé Shakespearovy hry. Paroubek ovšem údajně označil prezidentovy narážky za „nejapné“. Havel a Klaus byli ve sporu prakticky od té doby, co se stal Klaus premiérem, ale k tak sprosťáckým výrokům se nikdo z nich nesnížil. Díky panu Paroubkovi se náš politický život dostává o další patro níž. V kolikátém suterénu to už jsme?

Předseda poslaneckého klubu ČSSD Kraus navrhuje obohatit zákon o majetkových přiznáních i o povinná přiznání pro novináře. To je inovace toho druhu, že zarazila i Krausova poslaneckého kolegu a známého šovinistu Koudelku, který se jinak ohýbání zákonů příliš nebrání. Prohlásil celkem věcně: „Velice těžko si dovedu představit, že by se zákon, tak jak je napsán, vztahoval na někoho, kdo není placen státem nebo z veřejných rozpočtů.“ Taky nevím, kdo vlastně je novinář a kdo ne. Jsem já novinář? Je novinář publicista, který píše za honorář a kromě toho má buď stálé zaměstnání, nebo důchod? Jinak já osobně jsem ochoten se panu Krausovi majetkově přiznat. Pokud na tom bude trvat, povolím mu i inventuru svého šatníku.

Castrova Kuba zakázala velvyslanectví ČR konat veřejnou oslavu 28. října, protože na ni velvyslanec pozval příbuzné uvězněných disidentů. Nechápu, proč musí ČR vyhazovat peníze na udržování diplomatických styků s každou banánovou diktaturou.

Premiér Paroubek je po volbách ochoten vládnout s ODS ve velké koalici jen za třech podmínek: pokud se ODS přihlásí k sociálně demokratickému pojetí „sociálního státu“, pokud se s ČSSD dohodne na vztahu k EU a evropské integraci a pokud bude ČSSD v takové koalici tahat za delší konec. Je zjevné, že se taková koalice nemůže realizovat – a tak bude ČSSD spolupracovat napříč politickým spektrem s komunisty, kterým podobné podmínky položit ani nemůže – o žádnou koalici přece nepůjde.

V Lidových novinách píší o vztyčení památníku řecké emigrace z doby po roce 1945. V článku se mluví o tom, že do „Československa a dalších socialistických zemí“ (správně do dalších bolševických kolonií) přicházela řecká emigrace v 50. letech minulého století, “kdy řečtí komunisté prohráli krvavou občanskou válku“. Zbývá dodat, že emigrace se sestávala právě z těch komunistů a jejich rodin, a že krvavou občanskou válku, kterou prohráli, na příkaz Moskvy sami rozpoutali. Jistě, generace, která se na pokusu o bolševický převrat v Řecku podílela, dnes už většinou nežije, a jejich potomci nejsou tou minulostí zatíženi. To ale neznamená, že by tu ta minulost nebyla.

Na zvláštní ocenění Událostí zraje italský premiér Silvio Berlusconi. Pod dojmem blížících se voleb, v nichž jeho vyhlídky nejsou příliš růžové, náhle zjistil, že nikdy nebyl přesvědčen, že by vojenská síla byla tou nejlepší cestou, jak do Iráku přenést demokracii a svrhnout Husajnův režim. Se svým přítelem Kaddáfím hledal jiná řešení, ale neměl úspěch. Pan Berlusconimu teče do bot a tak se pokouší vykroutit ze zodpovědnosti a nechat ji na amerických spojencích. Pochybuji, že by italští voliči byli tak naivní, aby podobné řeči brali vážně.