ARCHIV

Důvěra kontra emoce

Teprve nyní jsme se z novin dozvěděli, že už 24. července zrušil Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci Zítko. Zítko byl podle § 260 trestního zákona odsouzen za propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Měl se jí dopustit tím, že vydal Hitlerovu knihu Mein Kampf. V usnesení Nejvyššího soudu se praví, že nacismus je dnes již mrtvým hnutím; přitom aby byl spáchán trestný čin, muselo by propagované hnutí v té době existovat a působit. Proto případ putuje zpět ke Státnímu zastupitelství pro Prahu 7: to má prošetřit, zda existuje neofašistické či rasistické hnutí, které používá jako ideologický zdroj i Hitlerovu knihu. Dá se předpokládat, že se Státní zastupitelství zapotí.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit rozsudek je správné. Jeho zdůvodnění však nepostihuje podstatu věci - a ani nemůže, protože problematický je už sám paragraf 260 (a taky 261 a 261a) trestního zákona.

Jde o zcela zásadní věc, dotýkající se podstaty demokracie: proti myšlenkám (špatným či zlým) je třeba bojovat rozumnými argumenty, tedy zase myšlenkami - v důvěře, že většina lidí je schopna rozumným argumentům naslouchat a rozhodnout se pro správnou věc. Demokracie stojí na důvěře v rozum a v lidi; na důvěře, že ve svobodné soutěži idejí se vždy nakonec prosadí ty lepší, správnější a spravedlivější.

Jakmile se zodpovědní lidé rozhodnou, že s myšlenkami (byť i zvrhlými) je třeba bojovat násilím (zákazy, potlačováním, trestním postihem těch, co je vyslovují a rozšiřují), přiznávají se k nevíře v lidi a v rozum. Za představou, že demokracie je křehká květinka, a proto je nutno ji chránit mohutným plotem a velkým klackem před nevhodnými myšlenkami (a to je intence tvůrců zmíněných paragrafů trestního zákona), je přiznání nedostatečnosti, selhání a bezmocnosti demokracie, která nepozorovaně přestává být demokracií. (Autor těchto řádků přiznává, že se kdysi, v roce 1991, jako poslanec FS ČSFR pokoušel § 260 zachránit a rozvinout, místo aby usiloval ho prostě zrušit; byla to velká chyba.)

§ 260 trestního zákona mluví o podpoře a propagaci; co je a co není podpora, co je a co není propagace, proč má být propagace trestná? Pokud obviněný podporoval nějaké hnutí zbraněmi nebo mu na ně dával peníze, je to přece postihnutelné jinými paragrafy, a tenhle je tedy zbytečný! V případě "veřejného projevení sympatií" (§ 261) a "popírání, zpochybňování, schvalování nebo snahu ospravedlnit" (§ 261) je problematičnost formulací ještě zjevnější.

Nejde o to, že by snad pan Zítko vydáním Hitlerovy knihy vykonal nějaký záslužný skutek, nýbrž jen o to, že se nedopustil činu, který by měl být ve svobodné zemi kvalifikován jako trestný. Taky je nepochybně pravda, že by lepší bylo kritické vydání s poznámkovým aparátem - ale bylo by to lepší z praktických důvodů a ne z hlediska nějakého "vyššího principu mravního". Případ, kterým se naše justice zabývá už několik let, je důležitější než osoba a kniha, jichž se týká.

Zvlášť znepokojivá je - opět - orgie národní jednoty v řadách našich politiků. Pánové Kühnl, Langer, Rychetský, o komunistech ani nemluvě, se předhánějí v horlivosti, s níž usnesení Nejvyššího soudu kritizují. Vrcholný výkon podal ministr Gross: ten označil usnesení za "šokující a šílené" a zapřísáhl se, že udělá všechno, co je v jeho silách, aby projevy propagující fašismus a nacismus byly potírány. Čeští politici jak vidno dávají přednost populistickému předvádění, které vychází vstříc vzbouřeným emocím a snaží se je ještě rozdráždit, a bezděky používají stejných technik jako hnutí, proti němuž chtějí bojovat. A to všechno v situaci, kdy je třeba střízlivě uvažovat. Nejnebezpečnější pro svobodné ovzduší ve společnosti jsou totiž na první pohled správné věci, o nichž je zbytečné příliš hloubat, ale zato je nutné se pořádně rozčílit, pokud by snad na ně chtěl někdo vztáhnout rouhačskou ruku.

Nejvyšší soud si zaslouží uznání. Případ Zítko ale přesahuje jeho kompetenci, je jako stvořený pro Ústavní soud: jsou § 260, 261, 261a trestního zákona v souladu s lidskými a občanskými právy, zaručenými českou ústavou? Já si myslím, že nejsou.

Mladá fronta Dnes 12. října 2002

P.S. Text byl v MfD zkrácen, za oběť zkrácení padly i řádky zvýrazněné zde tučně. Autor je považuje za závažné, protože bez přiznání své vlastní zodpovědnosti by jeho kritika zmíněných paragrafů trestního zákona byla zcela nestydatou.