ARCHIV

VyVolení

Existují témata, která mají ze své povahy ráz úkolu dne. Musí se jim věnovat každý řádný publicista. Jedním z nich je reality show. Cítím jakési manko, že jsem se k ní dosud nevyjádřil, a spěchám je se zpožděním splatit.

Je tu ovšem jakási potíž: já to moc nesleduji. Totiž skoro vůbec ne. Díval jsem se na VyVolené asi tři čtvrtě hodiny, jednou, na návštěvě u příbuzných, dost roztržitě a upřímně řečeno jen proto, že jsem neměl kam utéci. Pořad na Nově jsem viděl řádově minuty. Pak jsem si nechal vysvětlit pravidla hry a přečetl jsem si, co o tom píší kolegové. Upřímně řečeno, většinou to bylo poutavé zhruba stejně jako sám pořad.

Svůj základní dojem z malé ukázky bych shrnul takto: představte si, že vás posadí do divadla, které má jen hlediště. Za jeviště slouží salónek vedlejší restaurace, kde se sešla veselá společnost. Dostala za to slevu na konzumaci a jejím úkolem je chovat se, jako by se nechumelilo. Musí to ovšem vydržet půl roku. Vy taky.

Žánr připomíná čínskou operu, jen se přitom nezpívá. Octli jste se ve společnosti lidí, proti nimž zajisté nic nemáte, ale těžko nalézáte důvod, proč být družným svědkem jejich každodenního veselí. Námitka, že každý televizor má vypínač, je zdánlivě pádná, ale neobstojí. Pochází z doby nesvobody. Obdobné pořady blokují v pravidelných intervalech dva ze čtyř celostátních kanálů. A knoflík, který dává televiznímu přijímači smysl, není ten, kterým se vypíná, ale ten, kterým se zapíná.

Dojem, že jste svědky každodenního života a že účinkujícím vidíte až do žaludku, je mylný. Je to stylizované a sestříhané. A ti, které sledujete, nejsou žádný průměr, žádní „lidé jako vy“. K tomu, aby se někdo podobné role podjal, musí být vybaven poměrně velkou dávkou chtivosti po penězích, ctižádosti a nedostatkem zábran. A to není ještě hlavní problém. Hlavní problém je, že nic víc už nepotřebuje.

Během produkce vycházejí na světlo boží věci. Jeden je homosexuál. Druhá prý začínala svou kariéru v bordelu. Třetí má problémy s policií; muži zákona usilují proniknout na skleněný vrch, kde se právě nalézá. A i kdyby toho nebylo: pravidla hry jsou taková, že i docela normální a nezajímavý člověk se po týdnu v tomto prostředí a za těchto pravidel hry nutně začne chovat jako cvok. Ke hře mj. patří, že se účastníci snaží jeden druhého vyštípat.

Kolega Jiří Pehe viděl ve vztahu Velkého Bratra a soutěžícího jakousi paralelu vztahu Boha a středověkého věřícího. Nepřipadá mi to úplně přesné. Hospodin je dobrý, má lidi rád a nechce na nich, aby prováděli ponižující ptákoviny. Taky jim nemůže slíbit prachy, jeho království není z tohoto světa.

Napadá mne docela opačná analogie. Reality-show byla totiž umělecky zpracována daleko dříve, než byla vymyšlena. Zpracování se jmenuje „S vyloučením veřejnosti“ a sepsal ho Jean-Paul Sartre. Režisér, Velký bratr a zároveň vděčný divák dramatu zde není ovšem Bůh, ale jeho věčný antipod. Citlivou rukou si vybral účinkující. Tato reality show je dokonalá: nemá totiž žádný konec. Účastníky nečeká odměna, naopak: nečeká je už nic. Během produkce na sebe velmi rychle řeknou úplně všechno. Zároveň mají příležitost sledovat, jak na ně to všechno na krásném světě venku – přesněji řečeno nahoře – záhy praskne. Jeviště, na němž vystupují, je Peklo.

Teď jsem se zarazil: proč tolik příkrých slov na adresu zábavy, kterou si u nás nikdo nevymyslil (přejali jsme ji z pokročilejší ciziny)? Moje mladší příbuzenstvo ji sleduje s jistým zájmem a pobavením. Není to zatrpklá póza staromódního dědka, který lamentuje nad zkažeností světa? Opravdu jsem už klesl tak hluboko?

Asi ano. Tento druh zábavy mi připadá zároveň pitomý, nemravný a nesmírně otravný. Má to poskytnout iluzi, že jsme bezprostředními svědky spontánního života. Život ale takový není. Život je krásný.

11. září 2005