Pondělí 22. srpna: Paroubek prohlásil v ČT (Otázky Václava Moravce), že podcenil Czech Tek: nevěděl k jakým problémům může dojít, tolik to nesledoval. Zároveň kritizoval ministra vnitra Bublana za totéž. Chování pana premiéra je zvláštní: nejdřív demonstruje rázný postoj, ale jak se zdá, s tím, že když bude nejhůř a věc neustojí, pokaje se (všiměte si, jak jsem to řekl slušně) a zároveň ve svém pokání vymáchá i podřízeného. Taková bezzásadovost je horší, než kdyby nechal technaře řádit.

Odbojáři dostanou přidáni, a to i ti z první světové války. Člověku, kterému bylo v roce 1918 osmnáct – co je plus minus věk potřebný k tomu, aby ještě stihl být odbojářem – musí být dnes sto pět let. parlament vychází zjevně z toho, že naši odbojáři jsou nesmrtelní. A bere to příliš doslova.

Úterý 23. srpna: Herec Jan Kanyza údajně donášel na nového ministra kultury Jandáka (kdysi). Má smůlu, jeho svazek se zachoval, bude to těžké zatlouci. Pokud jde o agenty StB (domělé i skutečné), může snadno vzniknout podezření, že naši umělci se dělí na národní, kterým jejich řídící důstojníci dosvědčí, že je svévolně zapsali do registru svazků, a na ty ostatní, kterým to řídící důstojníci nedosvědčí. Nesvěřujeme tak řídícím důstojníkům příliš velké kompetence, příliš velkou moc nad našimi osudy?

Steigerwald problematizuje omluvu (nejen generála Jaruzelského za srpnovou invazi), ale omluvu všeobecně. Někteří lidé by se omlouvat neměli: jednak ti, co toho mají na svědomí moc, a jednak ti, co se „nevkusně a komicky“ omlouvají za „vzdálenější historii“. Kde končí vzdálenější historie? V roce 1948, podle restitučních zákonů? Steigerwald neví, co je omluva. Vypadá prý ušlechtile, ale není k ničemu. Podobně hovořil včera v Právu pro změnu o odpuštění primátor Bém. Odpuštění vede k zapomnění. Až nám bude vládnout DS, omluvy nebudou nikomu nic platné a odpouštět se nebude nic. Tak se konečně po spirále vrátíme před rok 1989.

Středa 24. srpna: Zástupci českých parlamentních komunistických stran (s výjimkou komunistů) se na včerejším jednání o důchodové reformě shodli na nutnosti prodloužit věkovou hranici pro odchod do důchodu. To není sice žádná shoda, která by vyrážela dech, ale už samotná skutečnost, že jsou schopni o věci jednat (jednání budou pokračovat) a že je zejména ODS zatím aspoň verbálně ochotná neudělat z problému předmět předvolební licitace, je povzbudivá: to tu zatím ještě nebylo (lépe řečeno bylo, ale ve věcech, jako je zvěčnění platnosti Benešových dekretů, tj. tam, kde by člověk přivítal spíš různost názorů).

K podstatě tahanic o vydání katarského prince se nechci vyjadřovat, je to právní problém, na který nemám silný názor“. Připadá mi ale divné a nenáležité, jak chce nyní ministr Němec využít skutečnosti, že mu Nejvyšší soud dal svým způsobem za pravdu, k tomu, aby si vyřídil účty se soudkyní, která rozhodla jinak, než by si byl přál, a s nejvyšší státní zástupkyní, která měla rovněž jiný názor. Pokud na to nebudou mít státní zástupci a soudy nárok, mohou jejich úlohu napříště plnit ministerští úředníci a octneme se znovu tam, kde jsme byli před převratem.

Václav Havel byl opět (již po deváté) nominován na Nobelovu cenu míru. Důležité není zvítězit, ale zúčastnit se.

Premiér Paroubek si zve na koberec ministryni Buzkovou. Chce s ní projednat její kritiku policejního zákroku proti Czech Teku a odmítavý postoj k Vladimíru Husákovi, dočasně pověřenému výkonem funkce policejního prezidenta. Paní Buzková má s Paroubkem napjaté vztahy ještě z dob, kdy nebyl premiérem, není jasné, jaké místo zaujme na kandidátce ČSSD pro parlamentní volby, a potřebuje se zviditelňovat. Populistické tažení proti Policii ČR jí poskytlo vítanou příležitost. Paní ministryně už mnohokrát prokázala, že loajalita nepatří k jejím silným stránkám. Po téhle (technické, nikoli ideové) stránce je jakýmsi výsadkem KDU-ČSL v sociálnědemokratické straně.

Nový ministr kultury Jandák se vyjádřil k tomu, že herec Jan Kanyza na něj údajně donášel coby agent Státní bezpečnosti: „Měli bychom skončit s ohlížením se do minulosti a dívat se spíš dopředu. Hony na čarodějnice nás mohou zavést k tomu, že skončíme jak Polabští Slované.“ K tomu je třeba říci: za prvé, zda jde o hon na čarodějnici, by se mělo napřed prokázat. Pokud pan Kanyza s StB skutečně spolupracoval, má smůlu. Za druhé: nejde o to, agenty StB vyhubit, ale jen o to, aby se to o nich vědělo. Navíc, myslí si snad pan Jandák, že agentů StB byla polovina národa? Paralela s Polabskými Slovany je nesmyslná. Ovšem, mluvit dnes o tom, že někdo byl agentem StB, platí skoro za neslušné. Je to sice zrůdné, ale už jsme si na to skoro zvykli.

Václav Klaus přenesl své tažení proti intelektuálům na islandskou půdu. Komunistický režim prý intelektuály ve svých službách potřeboval, proto po převratu patřili k nejhlasitějším kritikům svobodné společnosti. Jde o „frustrovanou a otevřeně protestující skupinou, která velmi rychle zjistila, že svobodná společnost a svobodný trh nebudou možná potřebovat jejich služby v takovém rozsahu, jak na to byli zvyklí“. Intelektuálové – na rozdíl od pana prezidenta, kterému šlo, jde a půjde vždycky jen a jen o Pravdu - preferují myšlenky, které jim zajistí práci a příjem a zvýší jejich moc a prestiž. To je pěkné: zatímco komunistický režim potíral buržoazii a hitlerovský Židy, teď se půjde po intelektuálech. Kdo je intelektuál, se dá určit daleko hůř, než kdo je Žid nebo příslušník buržoazie (obávám se, že intelektuál bude do budoucna každý, kdo nebude souhlasit s názory pana prezidenta). A to, že lidé usilují o práci, příjem a prestiž, je normální a lidské. Problém vzniká, když usilují jen o to. Názory pana prezidenta představují pozoruhodnou směs vyčůranosti a fanatismu.

Čtvrtek 25. srpna: Vláda včera jednomyslně schválila „symbolické ocenění“ českých (vlastně československých) antifašistů německé národnosti. K věci se vrátíme samostatným komentářem.

Ministr Němec vyzývá nejvyšší státní zástupkyni k rezignaci. Tvrdí, že jeho žádost nesouvisí (jen) s případem katarského prince, ale je zjevné, že souvisí především s ním. Jakkoli nejsem ani náhodou příznivcem paní Benešové, myslím si, že v této situaci by odstupovat neměla (což je trochu nadbytečné tvrzení, protože ji to samozřejmě ani nenapadne): „spor je o dva právní náhledy a za právní názory nemá být nikdo postižen“ (cituji ministra Svobodu, který to, co mám na mysli, zformuloval v právní terminologii).

Podle průzkumu STEM považuje vyhnání sudetských Němců za nespravedlivé 5%, za spíše nespravedlivé 20%. A to přes masivní nacionalistické štvanice, které pořádá zejména ODS a KSČM (mnozí politici z ČSSD se na nich přitom s chutí přiživují). To není tak špatný výsledek.

Jan Eichler (k mému dosti velkému překvapení) polemizuje v dnešním Právu celkem věcně s paralelou ČSR – Finsko po roce 1945, kterou ve svém komentáři vedl Jiří Hanák. Přesto si myslím, že Beneš nebyl osudem donucen k roli, kterou sehrál: kdyby nebyl tak bezmezně nenáviděl své politické protivníky, že byl ochoten se proti nim zcela důvěřivě paktovat se Stalinem a s komunisty, a kdyby byl např. v únoru 1948 prokázal aspoň to minimum politické odvahy, že by ihned rezignoval, bylo by to, co se stalo, pro drtivou většinu české veřejnosti daleko, daleko přehlednější. Pádu do ruské žumpy by to nezabránilo, ale dalo by se na první pohled a bez problémů poznat, o co jde. Což není nezanedbatelné.

Kancléř Schröder se zřejmě „v ouzkostech“, jak by napsal Karel Havlíček, pokouší vstoupit po druhé do téže řeky. Zařídil si navržení na Nobelovu cenu za to, že se v předvolebním boji před třemi lety z populistických důvodů postavil proti americkému zásahu v Iráku. Kdyby ji opravdu dostal, rozhodně by nebyl prvním podrazníkem mezi laureáty. Že by mu tatáž podlost přinesla užitek znovu, není moc pravděpodobné. I podrazníci musí mít fantazii.

Jiří Paroubek v dnešní Mladé frontě Dnes ujišťuje veřejnost, že v zásadě nezměnil názor na problém Czech Tek, jednání technařů považuje za nekorektní a zákrok policie za oprávněný. Policie pouze zanedbala komunikaci s veřejností. Premiérovo prohlášení je poněkud uklidňující, nicméně to, jak v této záležitosti vystupuje na veřejnosti, vyvolává jistý zmatek. Není totiž úplně v souladu s jednoduchou, ale zcela legitimní zásadou „vaše řeč budiž ano ano, ne ne“.

Pátek 26. srpna: Paroubkovo „gesto“ vůči sudetoněmeckým antifašistům mi připadá velmi nedůsledné a polovičaté. To vůbec neznamená, že bych souhlasil s výhradami Václava Klause, který zjevně trpí chronickou sudetoněmcofobií. To, co dělá a říká, má sice mohutný populistický náboj (vychází vstříc špatným stránkám české veřejnosti a zároveň je jaksi zpětně posiluje), ale to jistě neznamená, že by nebyl přesvědčen o své pravdě, jeho primitivní nacionalismus je zcela upřímný. Pravdu má snad jen v tom, když Paroubkovi vytýká: „Myšlenka, že utrpěli válkou a po válce pouze takto stranicky definovaní antifašisté, je něco dětinského“. A taky, když tvrdí, že je to (mimo jiné i, třeba zdůraznit) předvolební dar Schröderovi. Vlna nadšení, která se nad „gestem“ zvedla na německé a sudetoněmecké straně, svědčí o tom, že naši němečtí sousedé i bývalí sudetoněmečtí spoluobčané jsou opravdu troškaři. Mám na věc jiný názor než pan Schäuble, pan Posselt a paní Steinbachová. Jak jsem už naznačil, k věci se ještě vrátím.

Jan Kanyza, o němž StB vedla svazek jako o svém agentovi, označil tento svazek za zmanipulovaný. Podle jeho advokáta Tomáše Sokola musí nyní Ministerstvo vnitra prokázat, že tvrzení v něm obsažená jsou správná. Přijdou ke slovu opět i řídící důstojníci, kteří panu Kanyzovi dosvědčí, že si všechno vymyslili? Pan Kanyza zřejmě „spolupracoval“ nerad (kdo by taky spolupracoval rád, k něčemu takovému je normálního člověka třeba donutit). Je mi trochu líto těch obyčejných, veřejnosti neznámých agentů, agentů=šlapek, jejichž zájmy asi nebude hájit Tomáš Sokol a kterým se nejspíš nepodaří přesvědčit své řídící důstojníky, aby se vyznali, že si všechno vymysleli.

Sobota 27. srpna: „technaři“ mohou považovat svou letní českou akci za totálně úspěšnou: rozhádaným českým politikům se podařilo udělat z masových kraválů s mocným asociálním podtextem boj za svobodu shromažďování a umělecké tvorby. Není divu, že kravalisté chystají co nejdřív repete, na tak úrodnou půdu jejich úsilí dosud nikde nepadlo. Je docela dobře představitelné, že paralyzovaná a demoralizovaná policie se tentokrát nezmůže na žádný odpor. O to zajímavější pohled bude pak na Klause a ODS: český prezident skálopevně věří, že se dokáže ze všeho vykecat: povede se mu to zase? Bude to mít pořádně těžké. Upřímně řečeno, docela se na to těším.

Od března do června klesly preference KDU-ČSL o 3%. Nebylo by to moc, kdyby to nebyl 30% pokles (z 9,4 na 6,4%). Kalouskův rival Svoboda sice tvrdí, že na podzimním sjezdu strany proti Kalouskovi nechce kandidovat, protože upřednostňuje zájmy strany před svými osobními ambicemi, ale: „přemýšlíme, jak dál, a pokud se trend poklesu preferencí veřejnosti do sjezdu výrazně nezlepší, nemůžeme jenom přemýšlet, ale jednat“. To zní mnohoslibně. Kalousek si svou vypočítavou politikou u veřejnosti příliš nešplhl, to, co jeho vzor Lux dokázal elegantně zabalit, dělá s neohrabanou brutalitou. Stejně jako ODS, ani KDU si nedokáže vymyslit nic nového a pohybuje se ve stereotypech ze začátku devadesátých let. Jen Svoboda má alibi, pokoušel se dělat jinou, o něco méně vyčůranou politiku, a doplatil na to.

Pavel Verner, který se podle vlastních slov (viz dnešní Právo) kdysi dostal do podobné situace jako herec Kanyza a na rozdíl od něho spolupráci odmítl, píše: „Přesto si nedovolím plýtvat morálními soudy. Ač se to nerado slyší, jinak váží odvaha bezvýznamného knihovníka z venkova, jinak odvaha populárního, na kariéře mentálně závislého umělce.“ Stejným právem, se dá říci, že bezvýznamný člověk z venkova si může připadat daleko ztracenější a bezbrannější než známý umělec s jistou popularitou, konexemi, jichž se dá využít. Věcně vzato, nevýhody a výhody jejich postavení se navzájem vyrovnávají. Lidská odvaha (nebo skromněji řečeno slušnost) váží vždycky stejně už proto, že bezvýznamní knihovníci z venkova a populární umělci si jsou před Hospodinem rovni i v téhle věci, a bezvýznamný knihovník z venkova může být mentálně závislý na kariéře stejně nebo i víc než populární umělec. Skromnost pana Vernera je zcela nemístná.

Zemřel prof. Peter Glotz, dlouholetý funkcionář německé SPD, náš rodák (vyhnán byl v šesti letech). Patřil k umírněnému křídlu vyhnaných, ale nikdy (ani ve své poslední pozoruhodné knížce na toto téma) se nepokoušel zastřít nebo relativizovat to, co se v roce 1945-7 stalo. Čest jeho památce.

Nejvyšší soud nyní rozhodl, že ve sporu o svatovítský chrám smí katolickou církev zastupovat Metropolitní kapitula u Sv. Víta. Je to prý rozhodnutí příznivé pro katolíky. Spor je ukázkově nesmyslný. Český ateistický a šovinistický stát se hodlá zmocnit kostela. Co s ním bude dělat? K čemu kostel potřebuje? Chce ho předat Československé církvi, o níž se dá tvrdit, vzhledem k tomu, že se k ní hlásí Klaus, Paroubek a hlásil se k ní i zesnulý Pavel Dostál, že podmínkou členství není, aby dotyčný věřil v Boha? Snad pak bude kostel zasvěcen právě nebožtíku Dostálovi). Současná úprava je ovšem velmi tolerantní: katedrála patří státu, ale arcibiskup má do ní přístup a mohou se v ní konat bohoslužby. (To mi připomíná následující anekdotu: ptali se kdysi západní novináři soudruha Dzeržinského, co že je to ten socialistický humanismus, Soudruh Dzeržinský odpověděl: vysvětlím vám to na příkladu: pohleďte z okna. Co vidíte? Vidíme milicionáře, jak hladí malého chlapečka, odpověděli novináři. No a vidíte, odvětil soudruh Dzeržinský, a to je právě ten socialistický humanismus. Promiňte, ale nerozumíme, odpovídají novináři. Miliconář hladí chlapečka, co je to za humanismus? No dovolte, opáčí soudruh Dzeržinský, vždyť by ho mohl zabít!“). Podle Zdeňka Mahlera se pod střechou katedrály sjednocovaly všechny složky společnosti a za Karla IV. měl právo na její užívání i král. Karel IV. ovšem byl velmi zbožný člověk, takže nehrozilo, že tam bude pronášet plamenné epištoly proti cizákům a intelektuálům. A katedrála byla sice jistou dobu i v rukou reformovaných, ale nikdy nesloužila k sjednocování Pánaboha s rohatým. Když si dělá stát nárok na katedrálu, je to stejná nehoráznost, jako kdyby si kardinál Vlk nárokoval Sazka arénu.

Komunistická strana z pochopitelných důvodů neprotestovala proti rozhodnutí premiéra Paroubka ocenit dobrým slovem její členy a funkcionáře německé národnosti, kterým se dostatečného uznání nedostalo hned v roce 1945. Teď si potřebuje napravit reputaci u svých voličů, kteří heslo „není němec jako Němec“ tak docela nedrží, a tak žádá na Paroubkovi závazek, že je připraven ochránit současné vlastníky před majetkovými nároky bývalých říšských Němců, zrádců, kolaborantů a jejich potomků. Aby to nevypadalo tak hloupě.

Pondělí 29. srpna: dnešní den má patrně za posledních pět let rekord, pokud jde o nedostatek politických událostí, které by stály za komentář. Premiér Paroubek zjevně nehodlá odvolat nejvyšší státní zástupkyni Benešovou ve chvíli, kdy by to vypadalo, že jde od válu pro konflikt s ministrem spravedlnosti ohledně případu katarského prince. To, že sporný případ vidí paní Benešová jinak než ministr a nenechala si to pro sebe, opravdu nemůže být důvodem k odvolání.

Jan Zahradil (v poslední době se rozmohla v českých novinách nectnost podporovat publicistickou činnost českých politiků, neměli by na ni mít vůbec čas a není to jejich věc) píše v Mladé frontě Dnes: „Paroubek předvedl, že je možná obratným řemeslníkem politické moci, do skutečné politické osobnosti mu však mnohé chybí. Odpuzuje značnou mírou arogance a verbálního siláctví, čímž dokonce občas vyvolá i duchy stranických aparátčíků z předlistopadové doby.“ To od představitele ODS a hlásné trouby českého šovinismu opravdu sedí. Pokud jde o aroganci a verbální siláctví, nemají si obě strany co vyčítat.

Úterý 30. srpna: Ministryně školství a dlouholetá čelná funkcionářka ČSSD Petra Buzková nechce kandidovat v nadcházejících volbách. Zjevně realisticky odhaduje svou situaci: s nynějším předsedou strany je ve skrytém, ale výrazném konfliktu. Své postavení v pražské organizaci ČSSD ztratila. Snažila se sice, aby si zachovala charisma odbojářky (podpora kraválistů z Czech Tek), ale její image utrpělo tím, že na rozdíl od let 1998-2002 musela něco dělat, vymáchala se coby ministryně školství v praktické politice, její popularita ve veřejnosti klesla (jak by ne, je velmi obtížné být populárním ministrem školství) a Paroubek je dnes v jiné situaci než Zeman v roce 2002: každý měl tehdy sociálně demokratického Kalibána plné zuby a těšil se na to, až zmizí ve Žďárských hvozdech. Dnešní premiér je proti tomu kampelička na ukládání politických nadějí. Petra Buzková nebyla sociální demokratkou podle vkusu českých voličů této strany: její manžel je úspěšný bankéř a člen strany sice již neviditelné, ale přesto konzervativní; dítě dává do drahé soukromé školy a doma servíruje na rosenthalu (viz náš článek z února 2002). Je logické, že opouští svět politiky a chystá se do polosvěta byznysu. Není mezi sociálně demokratickými přáteli první a jistě ani poslední: ale v každém případě zatím padá největší stranická hvězda.

Aféra nyní již bývalého ředitele kabinetu českého premiéra Zdeňka Doležela je věc velmi podivná. Byl původně premiérem obviněn z toho, že tváří v tvář polskému lobbistovi Spirovi (Sláva! Už i Poláci mají lobbisty! Vida, jak se po střední Evropě šíří kultura a civilizace) nehájil dostatečně energicky čest české vlády a jejího premiéra. (Měl zřejmě zpanštělého Lecha vyzvat na souboj, aby to odpovídalo operetnímu koloritu, ostatně panu Doleželovi se podle LN přezdívá stylově „lázeňský švihák“, duel na pistole by se proto byl mohl odehrát za ranního pološera v hájku za františkolázeňskou kolonádou a za svědka by mu byl mohl jít pan Večerek). Ze všech možných vysvětlení je právě tohle to jediné, kterému se nedá ani trochu věřit. Úřad vlády pak na pana Doležela podal trestní oznámení: je u nás nedostatečná obhajoba vládní cti trestná? Další vysvětlení pádu lázeňského šviháka jsou vítaná kádrová obměna na důležitém postu ve Strakovce (Doležela dosadil expremiér Gross) a údajné podezření z korupce. Račte si vybrat.

Premiér Paroubek zasáhl do sporu mezi nejvyšší státní zástupkyní Benešovou a ministrem Němcem tím, že Němcovi vnutil za náměstka Jiřího Vyvadila. Bude náměstskovskou funkci vykonávat bez nároku na odměnu a jako vedlejšák, zůstává totiž zároveň soudcem Nejvyššího správního soudu). O Vyvadilovi se uvažuje, že by mohl Benešovou nahradit. Veřejně ji ovšem podpořil a naopak kritizoval pana Dimuna, který údajně dělá pro ministra Němce to, co kdysi pověstný bratr Josef pro kardinála Richelieu. Jakousi technickou obratnost nelze panu Paroubkovi upřít. Zjevně zhodnocuje své náměstskovské zkušenosti z RaJ, proč ne, zdá se, že jsou lepší než nic.

Předseda CSU Stoiber se připojil k těm německým politikům, kteří ocenili Paroubkovo vládní gesto. Je to prý pozitivní signál, který ponechává naději do budoucna. Naděje ovšem spočívá v tom, že se českým politikům i do budoucna bude stejně dobře dařit tahat Němce za nos. Já v tuhle naději moc nevěřím. Také finský deník Helsingin Sanomat podle Práva píše o tom, že vláda v Praze udělala v této záležitosti malý, ale správný krok. Od polárního kruhu se to tak může jevit. Finové nejsou ovšem v „sudetoněmecké záležitosti“ podjatí, a proto se ve zmíněném listě dále velmi pěkně píše: „každý velký nebo malý národ, když vzpomíná na dobu válečných hrůz, by se nejraději viděl jen jako oběť, jež si kvůli přežitému utrpení nemusí připomínat své vlastní zločiny“. To sedí.

Premiér Paroubek tvrdí, že čeští turisté dělají v zahraničí své zemi ostudu. Především svou nedisciplinovaností, a ostuda je prý slabé slovo. Premiérův „poznatek“ souzní s mou dlouholetou zkušeností (viz fejeton, který jsem o tom kdysi napsal).

Středa 31. srpna: podle reakcí diváků TV Nova porazil v nedělní Sedmičce na Nově Topolánek Paroubka těsně v poměru 51:49% hlasů. Podle následného průzkumu STEM porazila naopak Paroubek Topolánka těsně v poměru 52 ku 48% hlasů. Možná, že by bylo nejlepší, kdyby si při podobném klání vždy jeden průzkum dělal Topolánek a ODS, druhý Paroubek a ČSSD. bylo by předem jasné, kdo ve kterém vyhraje.

Schůzka nyní již exředitele Paroubkova kabinetu Doležela s polským lobbistou je obestřena neproniknutelnou mlhou tajemna. Proč například TV Nova tak pečlivě zaznamenala průběh čtyř schůzek? Někdo jí musel dát typ. A komu výměna prospěla? Doležela dosadil kdysi Gross (a Doležel v zachycených rozhovorech radostně přikyvoval obviněním, která na Grossovu adresu vznášel jeho protějšek!). Vystřídá ho bývalý Paroubkův podřízený z Ministerstva pro místní rozvoj. Zdá se, že se nad předsedou ČSSD stahují černá mračna.

Senátor Jiří Žáček (ODS) podle Práva nutil svou asistentku, aby půlku svého platu zasílala jeho manželce, která pro něho údajně vykonávala jakési práce. Pokud je to pravda, připomíná to zacházení s ukrajinskými stavebními dělníky.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu o vztahu mezi Zemanem a Buzkovou: „Osobní i politické nepřátelství nakonec vyústilo ve výměnu nadávek, kdy na jedné straně padala slova maskot a coura a na straně druhé tvrzení o praseti, které si říká o pár facek.“ Nezdá se mi, že to, co o Petře Buzkové napsal Miloš Zeman, a to, jak na to reagovala Petra Buzková, by se dalo klást na stejnou úroveň. To, co napsal zeman je nechutná čuňárna, kterou si slušně vychovaný člověk nikdy nedovolí, neměl by si ji dovolit ani tehdy, kdyby to byla pravda. To, co řekla paní Buzková, je přirozená reakce.

Čtvrtek 1. září: soudě podle krajně expresivního výraziva, které používají shodně premiér i předseda ČSSD v souvislosti s aférou kolem prodeje Unipetrolu, se zdá, že celá záležitost se vymkla jakékoli kontrole. Také v řadách nekomunistické opozice (ODS) panuje jisté zděšení. Do maléru je navíc zataženo i Polsko, země nepochybně i ze strategického hlediska významnější než Česká republika. Mluví se o zpravodajských hrách. Jsou v této oblasti a v tomto oboru podnikání představitelné zpravodajské hry, které by nerozehrával náš velký slovanský bratr na východě?

Poté, co „technaři“ zjistili, že se u nás těší podpoře prezidenta a „konzervativní“ opozice a že se pro české intelektuály stali symbolem boje za svobodu a proti policejnímu násilí, rozhodli se, že využijí situace k tomu, aby se v této požehnané zemi, kde je na rozdíl od evropského Západu mají tak rádi, ještě v tomto roce jak se sluší a patří vyřádili. Chystají, jak se zdá, hned dvě pořádná repete. Dobře nám tak, sami jsme si o to řekli. Přivítal bych, kdyby se jedno odehrálo v bezprostřední blízkosti Hrádečku u Trutnova a druhé v Lánské oboře.

V novinách se hodně píše o výročí vzniku polské Solidarity. Necítím se kompetentní k nějakému podrobnému hodnocení. Vzpomínám si jen, jak v době jejího vzniku čeští disidenti Polákům záviděli, že na rozdíl od nich dokázali spojit v jedno intelektuální iniciativy a lidové hnutí odporu. Jak by ne! Drtivá většina Poláků, od univerzitních profesorů po pomocné dělníky, si od roku 1945 byla vědoma toho, že se jejich vlast bez jejich velkého přičinění stala kolonií obnoveného ruského impéria, a že jde – mimo jiné a v neposlední řadě - o to, vymanit se z drápů ruského medvěda. Na rozdíl od nás jim chyběl prezident, který se zasloužil o vznik všech států po roce 1918, a pobláznění, nezodpovědní a cyničtí intelektuálové, kteří dokázali lid zblbnout natolik, aby uvěřil, že ruský protektorát je pro národ to pravé.

Pátek 2. září: Aféru kolem prodeje Unipetrolu si troufáme popisovat jenom jako černou schránku (nebo černou díru?). O co jde, nedokáže v tuto chvíli říci asi nikdo, viditelné je jen, co se kolem toho děje. Pozoruhodné je například, že úloha, kterou v záležitosti sehrál lobbista Spira, se zjevně nedá vyjádřit slovy. Záhadný pan Piksa, který se zúčastnil jednoho setkání, má jakési vztahy k úřadu vlády, ale jejich formální povahu nedovede definovat ani premiér Paroubek. Jasné je jen, že má propustku na úřad vlády – přesněji řečeno údajně ji měl v červenci a srpnu, ale dnes je teprve druhého září, nepřišel o ni náhodou teprve v okamžiku, kdy se v médiích provalilo, že ji vlastní? Spyra prý v jednom ze zaznamenaných rozhovorů řekl (cituji dle LN): „Dobře se pamatuji, jak jsme měli schůzku, tak on (Gross) si říkal za tu schůzku nesmyslné částky…“ – těžko se zbavit dojmu, že to říká nikoli svému partnerovi, ale tak říkajíc „do záznamu“. Jinak dojem z „kádrového rezervoáru“ ČSSD je úděsný. Zodpovídá za něj v první řadě tvůrce a demiurg strany, Miloš Zeman.

Prezident i předseda ODS sáhli dnes v případu Unipetrol k razantnějším formulacím. Vypadá to, jakoby si nejsilnější opoziční strana zpočátku nebyla úplně jistá, jestli se v něm taky nevymáchá. Teď, jak se zdá, jí už otrnulo.

Soudě podle toho, jak nyní probíhají přípravy na víkendovou vzdoroakci CZ Tek (její organizátoři programově zdůrazňují, že nemají strach), měl policejní zákrok proti Czech Teku pozitivní dopad. CZTek se zúčastní podstatně míň lidí, organizátoři se jasně prohlásili, uvedli, kde se bude konat, a vyjednávají s vlastníky pozemků, příslušnou obcí i policií ČR. (Také premiér Paroubek je naštěstí natolik vytížen skandálem kolem privatizace Unipetrolu, že po dalším zviditelňování určitě nezatouží). Obávám se jen, že takováhle učesaná technoparty nebude účastníky příliš bavit, spontánní konfrontace s „establishmentem“ patří k věci. Taková „učesaná“ akce jim musí připadat, jako kdyby si někdo chtěl obohatit sexuální život tím, že si prostřednictvím agentury zprostředkující erotické služby objedná vlastní manželku.

Idea multikulturality dozná, jak se zdá, dalšího podstatného rozšíření. Generální tajemník OSN Kofi Annan totiž prohlásil: "Lidoopi jsou naši příbuzní. Stejně jako my mají vlastní kulturu, nástroje, léky i zájmy. Umí se dorozumívat posunky a komunikují jak mezi sebou, tak i s lidmi. Je smutné, že jsme s nimi doposud nezacházeli s úctou, kterou si zaslouží." Měli by snad jejich zástupci zasednout také v Organizaci spojených národů? Ubohá zvířátka!

Sobota 3. září: podle průzkumu STEM, pořízeného pro Právo, se 2/3 lidí domnívají, že kandidatura šéfa ČSSD Stanislava Grosse sociální demokraty v příštích volbách poškodí. Z průzkumu plyne, že za správné považuje jeho rozhodnutí kandidovat 61% sympatizantů strany a 47% si jich myslí, že straně pomůže získat víc hlasů. Z nerozhodnutých voličů je jen čtvrtina přesvědčena, že Gross pomůže straně k více hlasům. Průzkum je zavádějící a působí (snad nechtěně) jako agitace proti Grossovi. Ve vztahu k výsledku voleb je úplně fuk, co si o Grossově kandidatuře myslí lidé, kteří ČSSD (a tedy také Grosse) nikdy volit nebudou. Nikde není řečeno, že těch 39% sociálních demokratů, kteří nepovažují jeho rozhodnutí kandidovat za správné, kvůli tomu nebude volit ČSSD. A pokud by se ČSSD podařilo získat 25% z dosud nerozhodnutých (tj. ty, co si myslí, že Gross přitáhne sociálním demokratům voličské hlasy), mohla by si gratulovat.

Podle výzkumu agentury Eurobarometr je 56% našich občanů přesvědčeno, že členství v EU je pro Českou republiku prospěšné. 65% je pro společnou zahraniční politiku EU a 86 pro společnou obranu, Vývoj k politické unii podporuje 65% lidí. Postoj české veřejnosti k EU není poznamenán žádnými vášnivými obavami a populistická a demagogická „obhajoba národních zájmů“, kterou hlásají někteří čelní představitelé ODS a taky její čestný předseda, by pro stranu v příštích volbách mohla znamenat stejnou blamáž jako v roce 2002 (o tom, že ODS tehdy s obhajobou národních zájmů příliš nezabodovala, ví dnes už i předseda Topolánek, a to je co říci).

ČSSD si stěžuje, že aféra Unipetrol je provokace, jejímž hlavním cílem je stranu potopit. Na tom je asi hodně pravdy, je třeba říci, že ČSSD na realizaci tohoto plánu sice nechtěně, ale velmi usilovně spolupracuje. A to i v úplných detailech. Paroubek podle zprávy v MfD dostal do rukou (a parafoval) návrh na ustavení expertní komise, v níž měl zasednout také jeden z účastníků schůzek, jejichž záznam si pořídila TV Nova, Robert Piksa. Paroubek i Doleželův nástupce Přikryl tvrdí, že na základě návrhu premiér s navrženým jednal „třicet vteřin“ a pak jeho nominaci zamítl. Z toho jednoznačně plyne, že důvodem zamítnutí byl kandidátův kukuč: nic jiného (a relevantního) se za třicet vteřin nedá na člověku posoudit. Daleko pravděpodobnější ovšem je, že oba pánové mlží.

Pondělí 5. září: Ke kauze Unipetrol už jen dvě poznámky. Za prvé, proč posílal – byť i jen pro informace – Paroubek za polským premiérem šéfa svého úřadu? To je velmi asymetrické, velmi neobvyklé a poněkud podezřelé. Svědčí to o důvěře, jakou v Doležela měl, a asi i o naléhavosti a spěšnosti celé záležitosti – nicméně by bylo bývalo normální, kdyby se pan Doležel byl sešel s nějakým Belkovým poradcem nebo důvěrníkem. Za druhé, Ivan Langer se pozastavuje nad tím, jak je možné, že pan Doležel nebyl dosud zadržen, a poukazuje na to, jak loni postupovala policie razantně proti pánům Dalíkovi a Večerkovi. Langer má pravdu, nemělo by se jinak měřit opozici a jinak vládním úředníkům.

Ještě k výsledkům průzkumu agentury Eurobarometr, o nichž jsme psali už v sobotu. Je zajímavé, že ztráty suverenity se česká veřejnost podle průzkumu příliš nebojí a např. obavy o ztrátu kulturní identity má jen 14% lidí. Naopak: evropské instituce (Evropská komise, Evropský parlament) se těší daleko větší důvěře než odpovídající české „národní“ instituce. Jistě, je to hlavně tím, že dopad rozhodnutí EK a EP lidé na vlastní kůži necítí, obě instituce jsou jim proto vzdálené a nevadí jim. Ale stejně: je bušení ODS na tamtamy „národních zájmů“ tou správnou předvolební strategií? (přitom nechci zastírat, že z hlediska skutečných českých národních zájmů považuji Klausův a odéesácký „eurorealismus“, případně „euroskepticismus“ za zhoubný, úzké politické soužití s civilizovanějšími národy západní Evropy nám může jen prospět).

„Učesaná“ technoparty u Příchovic proběhla v klidu. Nepochybně přes vzdorné heslo „nemáme strach“ na účastníky policejní zásah z konce července zapůsobil, účast byla menší, z ciziny nepřijel nikdo nebo skoro nikdo, takže „tvrdé jádro“ se neúčastnilo. Někteří technaři se na této ukázněné produkci cítili jako bezdomovec na plese v opeře (už to není tak free, prohlásila jakási dívka). Důležitější bude příští léto.

Bývalý ředitel CIA John Deutsch (cituji podle Lidovýcgh novin) kritizuje „humanitární jestřáby“ Clintonovy i Bushovy vlády a tvrdí, že Amerika by se měla vrátit k realistické politice ochrany národních zájmů a přestat inženýrsky konstruovat jiné společnosti. Na tom je hodně pravdy: možnost civilizovanějších společenství polidštit ta méně civilizovaná je poměrně omezená a vyžaduje si dlouhý čas. Je logické, když se stát jako USA snaží dosadit v krizových oblastech režimy, které budou jemu i jeho spojencům přátelsky nakloněny, a hlídá si jen jakési základní normy lidskosti, které by přitom měly dodržovat. Prosazování evropského parlamentarismu je běh na dlouhou trať a pro společnost, která na něj není vůbec připravena, může být spíše „kontraproduktivní“. Když dáte parlament vášnivým lidojedům, prvním, o čem budou hlasovat, bude, kdo se zítra octne na pekáči.

V Olomouci uspořádali „festival menšin“ pod ušlechtilým názvem „Umíme se domluvit“. K programu patřilo i utkání mezi úředníky magistrátu a místními Romy. Soudě podle toho, co píše dnešní tisk (Právo a MfD), dal během utkání romský hráč jednomu z úředníků ránu pěstí do krku. Úředník do něho strčil, načež na hřiště vtrhlo asi padesát Romů a začala všeobecná rvačka, během níž prý Romové slibovali úředníkům, že jim povraždí rodiny. Nakonec musela zasáhnou policie. Krajská koordinátorka pro národnostní menšiny pak prohlásila, že Romové akci opouštějí s pocitem křivdy, protože „podle některých účastníků“ střet vyprovokovali úředníci, byli prý opilí. Pořadatelé „multikulturní akce“ považují incident za podružný, já považuji festival za mimořádně povedený, ba přímo vykutálený: je to jakási veseloherní obdoba toho, co předvádí slavný Buñuelův film Viridiana. Multikulturalita u nás zatím nemá na růžích ustláno.

Úterý 6. září: Lidové noviny v pěkném přehledném informativním článku o aféře Unipetrol vyslovují mj. jako jednu z eventualit domněnku, že aktivity kolem Unipetrolu mohly monitorovat tajné služby, které ovšem nemají jinou možnost, jak výsledky sledování zveřejnit, než je víceméně anonymně poskytnout nějakému médiu. Nedovedu to posoudit, ale je velmi těžké zbavit se podezření, že za skandálem stojí (mimo jiné) jakýsi záměr (koho, to samozřejmě nevím) ovlivnit politickou situaci v ČR.

„Ženské aktivistky“ podle MfD zahájily kampaň proti „zneužívání nahých těl a jejich částí v reklamě“ (jde jen o ženská těla, nebo se kolegiálně zasazují i o muže?). Přisprostlé billboardy typu „Udělala jsem si to sama“ mi sice připadají poněkud hnusné, ale jsou spíš projevem nekulturnosti našeho postkomunistického prostředí než „sexismu“. Jinak toto tažení zavání nesmyslnou prudérností. „Aktivistky“ to prý uráží. Jiné třeba ne. To není žádný argument. Jakási paní ze sdružení pro pomoc obětem domácího násilí vypráví o ženě, která prý musela před svým partnerem pózovat nahá v pozicích z reklam a pornočasopisů, aby ho přesvědčila, že tam není vyobrazena ona sama. Problém v tomto případě není v reklamách, ale v partnerovi.

Nechtěl jsem komentovat přírodní katastrofu v Luisianě, ale nemohu se nepozastavit nad tím, co dnes píše Iva Pekárková rovněž v MfD: „Dalším zajímavým aspektem je všeobecné přesvědčení lidí v postižených oblastech, že Bůh Ameriku trestá za její hříchy. Američané, i ti pobožní, obvykle berou živelní katastrofy věcně. USA už léta válku vyvážely. Teď je situace hodně podobná válečným hrůzám dostihla doma. Nepřipravené.“ Právě tohle škodolibé mravokárcovství (dobře ti tak, Bushi a spol.) si bere na mušku Dan Drápal ve znamenitém článku, který se pokusím do Událostí co nejrychleji doplnit, protože, jak vidno, je velmi aktuální. Stručně řečeno: v takovýchto případech není první povinností křesťana (a já bych skoro řekl v obecnější a sekulární rovině slušného člověka) toho, koho potkalo neštěstí, z jakéhosi pomyslného piedestalu soudit, ale solidarizovat se.

Středa 7. září: Od října prý může být ohrožena výplata důchodů, protože Česká správa sociálního zabezpečení má začít vyplácet příspěvky k důchodům pro účastníky odboje za II. světové války a oběti komunistické perzekuce. České vlády (všechny od roku 1989) propadly odškodňovací mánii, která ovládá Evropu a USA. Přitom si nikdo nespočítal, že některé křivdy (například ty, které jsme způsobili našim někdejším německým spoluobčanům) pořádně odškodnit ani dost dobře nemůžeme, protože bychom přitom přišli o kaťata. V takovém případě slušnost velí velmi se mírnit, i pokud jde o naše vlastní odškodňování. Místo toho se roztáčí odškodňovací malström a vypadá to, jako kdyby ho mohla zarazit jen nějaká další pořádná katastrofa, srovnatelná s druhou světovou válkou nebo s bolševickým terorem. Nepřivoláváme na sebe náhodou neštěstí?

Grossovo rozhodnutí kandidovat ve volbách do PS znovu rozděluje sociální demokracii. Zdá se, že ji Paroubek sjednotil jen formálně a povrchně. Stejně formální a povrchní byl i smír mezi Němcem a Benešovou, Němec na ni teď podal kárnou žalobu(nebylo by lepší a logičtější, kdyby je premiér byl vyhodil oba? Jenže to si vzhledem k vládní většině jednoho hlasu nemůže dovolit).

Zprávu ministra Bublana o policejním zásahu kritizují nejen postižení, ale i ODS a dvě menší koaliční strany. Politická licitace nemůže ale nic změnit na tom, že rozhodnutí zasáhnout bylo v pořádku. Kritizovat lze techniku provedení (a tu lze kritizovat vždycky, je to snadné: viz kritika, jaká se nyní snáší na prezidenta Bushe za údajně pomalou reakci federálních úřadů na živelnou katastrofu v Luisianě). Něco jiného je věcná kritika a něco jiného kritika účelová, deformovaná politickými zájmy, a kritika kverulantů z přesvědčení, zvlášť když jsou do rozehnané akce namočeni. I v demokratickém státě musí policie občas tvrdě zasáhnout. Chtěli by snad chytráci z ODS, aby policie v New Orleansu jen „monitorovala“ řádění ozbrojených rabujících band? Jistě, vyvádění příznivců techna je o hodně nevinnější: ale je taky asociální, i když v menší míře.

Doris Schröderová vytkla ve volební kampani předsedkyni CDU Merkelové, že kdysi neobstála jako ministryně pro otázky žen, protože je bezdětná a neztělesňuje zkušenosti většiny žen, které vychovávají děti a zároveň musí chodit do práce. To je neuvěřitelná sprosťárna - není divu, že se to zalíbilo panu Kovaříkovi, má jistě od roku 1973 s podobným způsobem argumentace vlastní intimní zkušenosti. „Mediální kancléř“ za to svou manželku veřejně pochválil.

Po ČR se objevily billboardy, na nichž je vyobrazen párek hlaváčů z ODS (dvojice Langer – Němcová), jak v družném obětí sdělují veřejnosti: Zařídíme technoparty i ve vaší obci! Místopředseda Starec prohlásil, že jsou „zdánlivě legrační“ a že v nich ČSSD nemá prsty. Pan Starec se mýlí, nejsou legrační zdánlivě, nýbrž doopravdy. A ODS si to zaslouží.

Vladimír Bystrov napsal do LN podivnou úvahu nad případem herce Kanyzy. Vyplývá z ní, že daleko horší než donašeči byli ti, kdo je řídili, a donašeči nebyli o moc horší než všichni ostatní, kteří byli taky závislí na komunistickém režimu. K tomu je třeba podotknout: Je zjevné, že agenti museli být v drtivé většině případů k donášení brutálně donuceni (dobrovolně to nikdo nedělá, protože každý dobře ví, že je to prasárna: i když je skutečně těžké soudit člověka, který se té úlohy podjal po dlouholetém věznění, nebo toho, komu naslibovali, že ulehčí osud jeho blízkému, jenž je právě z politických důvodů vězněn). Ale je nehorázná blbina tvrdit, že se „za totáče“ rodiče s novorozenětem museli povinně účastnit „vítání nových občánků“: z vlastní zkušenosti vím, že jste nemuseli ani k volbám: když se v den voleb důkladně zašili, nikdo si na vás nic nevzal (pravda, možná že by vám nedali výjezdní doložku, ale já jsem se bez ní v letech 1969 – 1989 docela dobře obešel; a nemohli jste nejspíš ani dělat náměstka ředitele, ale i to lze při troše skromnosti nějak překousnout). Stinnou stránkou věci je, že to nejspíš nakonec odvolili za vás. Stejně nehorázný nesmysl je, že zvedání ruky na znamení pro či skandování v anonymních davech mělo nejednou váhu rozsudku, bohužel také smrti. O rozsudcích rozhodovalo politbyro a v méně významných případech nižší „stranické“ orgány, a žádné hlasování nebo skandování. Je třeba rozlišovat: jistě, česká společnost má jakousi vinu za komunismus. Ta vina je u řadových občanů nesrovnatelně menší než vina těch, co se (většinou pod nátlakem) odhodlali donášet. A samozřejmě vina těch, co je k donášení nutili a donášení organizovali, je o hodně větší než vina donašečů, jenže to donašeče vůbec nevyviňuje.

Čtvrtek 8. září: Předseda ČSSD Gross naznačuje, že jedno mohutné ekonomické uskupení (Právo z Grossových tajemných náznaků soudí, že má jít o firmu Setuza) usiluje o jeho politickou (a možná i fyzickou) likvidaci. Pokud by skutečně nějaké takové uskupení bylo bývalo stálo za případem expremiérova bytu, bylo by to mělo jednoduché, nebylo by totiž muselo ani hnout prstem: Gross si svou diskreditaci zařídil od A až do Z sám. V záležitosti s Unipetrolem se nedá vyloučit, že někdo využil špatného image, který si Gross sám zařídil (předvedl se jako perfektní terč, protože ve věci vlastní likvidace je velmi kooperativní typ), jenže kdo? Muselo by se to napřed prokázat, a to se v podobných případech pravidelně nedaří. Navíc i zde ČSSD velmi spolupracovala – počínaje otcem zakladatelem Milošem Zemanem si stalinské heslo „kadry rěšajut vsjo“ vykládali a vykládají velmi svérázným způsobem.

Vláda včera vzala na vědomí zprávu o policejní akci proti letošnímu Czech Teku, předloženou ministrem Bublanem. Jakkoli se vláda samochválí (akce se policii tu a tam vymkla z rukou), je pravda, že Czech tek byl v nejlepším případě pololegální podnik (nebylo jasné, kdo ho organizuje, a do poslední chvíle ani kde vlastně bude) a proběhl z velké části na pozemku, který nebyl vůbec pronajat. Bylo správné, že policie zasáhla. Akce v Příchovicích, která byla v těchto ohledech v pořádku, proběhla úplně klidně, jenže se účastníkům (kterých bylo navíc méně a chyběli ti zahraniční) zase až tak nelíbila. „Nebylo to tak free.“

Miroslav Kalousek je proti snahám o odvolání nejvyšší státní zástupkyně Benešové, protože by neměla být postihována za odlišný právní názor v kauze katarského prince. Ministr Němec ovšem údajně postavil kárnou žalobu vůči Benešové na obviněních, která vznesla vůči jeho mluvčímu Dimunovi. Pokud je paní Benešová neprokáže, je to dobrý důvod k jejímu odvolání. Zároveň je třeba říci, že vztah, jaký se v poslední době vytvořil mezi Ministerstvem spravedlnosti a Nejvyšším státním zastupitelstvím, je skandální, musí mít devastační vliv na práci obou institucí a snad by v jejich čele měli stát lidé, kteří se snesou aspoň o fous lépe než Němec a Benešová.

V KSČM probíhá ideový zápas o stalinismus. To, že strana stalinismus výslovně neodsoudila, blokuje její účast ve „Straně evropské levice“. Předseda Grebeníček se domnívá, že žádný stalinismus neexistuje (není to vědecký pojem v duchu marxismu-leninismu), reformní místopředseda Dolejš je toho názoru, že existuje a je třeba o něm hovořit. Celá tahle šaškárna by stála tak nanejvýš za nějaký žertovný fejeton, kdyby jí svými voličskými hlasy nedodávala váhu pětina obyvatel České republiky.

Podle průzkumu STEM si 80% obyvatel ČR nepřeje politickou integraci EU a souhlasí v tom s prezidentem Klausem. Podle průzkumu agentury Eurobarometr, o němž jsme tu už informovali, si politickou integraci EU přejí dvě třetiny Čechů. Tento průzkum proběhl ještě před odmítnutím euroústavy ve Francii a v Holandsku, je ale možné, že by se během pár týdnů tak dokonale změnila nálada ve veřejnosti? Přitom autor těchto řádek si myslí, že politická integrace EU je nezbytná, otázka je jen jak a jak rychle. České společnost může jen prospět, octne-li se v úzkém svazku s civilizovanějším politickým prostředím s hlubší demokratickou tradicí. Klausova představa společenství evropských států povede k nefunkčnímu konglomerátu na způsob někdejší Společnosti národů a může vytvořit podmínky pro další rozdělení Evropy: vůbec nepochybuji, že se v takovém případě zase octneme na špatné straně.

Pátek 9. září: Předseda ČSSD Gross se konečně odhodlal prozradit národu tajemství: pokud by byl před dvěma roky zvolen prezidentem Miloš Zeman, byl by usiloval za pomoci svých lidí v ČSSD o odstranění Vladimíra Špidly z funkce premiéra i předsedy strany. To bylo ovšem v době prezidentské volby jasné nejen Špidlovi, Grossovi a dalším stoupencům Pravdy a Lásky v ČSSD, ale každému jen trochu soudnému pozorovateli. Gross nechce prozradit, kdo v ČSSD byli „lidé kolem Zemana“. Ani nemusí, to je přece každému jasné.

Případ Kořistka se jako ponorná řeka opět prodral na povrch. Policie chystá rekonstrukci památné schůzky v kavárně ostravského Shopping Parku. Jejím smyslem je zjistit, zda mohl pan Sommer, který se před nedávnem přihlásil coby svědek, slyšet, co si povídají pánové Dalík, Večerek a Kořistka. Policie hodlá k rekonstrukci pozvat Dalíka, Večerka a Sommera (proč ne taky Kořistku?) Pozoruhodné je, že to odmítají všichni tři. Pan Sonmmer poněkud nelogicky prohlašuje, že se zúčastní jen tenkrát, když Dalík a Večerek půjdou na detektor lži. Na detektor lži by měl jít také a především pan Sommer.

Ukrajinský prezident odvolal vládu premiérky Tymošenkové. Nejsem odborník na ukrajinské záležitosti: jen mne jako laika v době „oranžové revoluce“ radostně překvapilo, že Ukrajinci (dosud) existují jako politický celek a jsou schopni se postavit za svůj stát. (Bylo by taky příjemné, kdyby mezi ČR a Ruskem stál nějaký velký a silný stát, který není jen ruskou marionetou). Není vyloučeno, že ta radost byla předčasná. Vyhrát revoluci nestačí.

Ministr Jandák se tváří, jako by chtěl zlepšit vztahy s církví (přesněji řečeno církvemi, je jich u nás víc), které se zásluhou sv. Pavla (Dostála) octly na bodu mrazu. Pokud by opravdu projevil v této věci dobrou vůli, bylo by to asi pro mnoho lidí (pro mne taky) šokantní překvapení: svým dosavadním vystupováním pan ministr totiž nenabuzuje přehnanou důvěru.

Další technoparty se bude konat v Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Organizátoři (to je pozitivní: akce má organizátory) získali povolení od správy oblasti. Jeden z obyvatelů přilehlé obce k tomu Právu řekl: „My tady nesmíme skoro nic, nesmí se rozdělat ohýnek, když chceme opravovat barák, tak na to od nich musíme mít povolení, a pak povolí takovou šílenost.“ Cituji bez komentáře.

Kancléř Schröder se dohodl s prezidentem Putinem přes hlavy polských představitelů o stavbě plynovodu do ruského Vyborgu. Plynovod se vyhne Polsku a povede po mořském dnu (nebo pod mořským dnem?) Poláci se cítí být vynecháni a poškozeni a vyhrožují komplikacemi při stavbě. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Sobota 10. září: Česká ekonomika zřejmě kvete: průmyslová výroba roste meziročně o 11%, HDP o 5,1%. Vláda by nejraději dokázala, že to všechno ona, opozice, že se to stalo nikoli díky vládě (přesněji řečeno vládám), ale navzdory vládě. To druhé se dokazuje podstatně hůř. Pozoruhodné je, že veřejnost to nijak zvlášť nevzrušuje. Stranické preference se nejspíš řídí jinými podněty. Ekonomické úspěchy se zjevně bezprostředně nepromítají do soukromého života respondentů. Ale jak se do soukromého života respondentů promítly problémy s bytem expremiéra Grosse?

Podle Práva je prý jakási naděje, že v příští Poslanecké sněmovně už nezasednou pánové Laštůvka, Jičínský, Kavan, Hojdar, Koudelka a Lachnit. Nepropadejme však předčasnému optimismu! I pokud by se zpráva nakonec beze zbytku potvrdila, ČSSD má nepochybně ve svých řadách za každého hned několik důstojných náhrad.

Premiér Paroubek v rozhovoru pro Právo prohlásil, že mu vláda postavená na podpoře komunistů připadá jako legitimnější řešení než velká koalice. To je Zemanova doktrína. Otázka je jen, zda pro ČSSD vůbec existuje jiná schůdná varianta. Vytváří se situace, která je od té předlistopadové velmi odlišná, ale zároveň se jí velmi podobá: můžete sice svobodně volit, ale nemáte koho.

Podle průzkumu agentury SC&C si sedmdesát procent Čechů myslí, že nám nehrozí žádný velký teroristický útok, a nepochybně na tom něco je. Zároveň je pravda, že aby se procenta výrazně změnila, musel by se u nás napřed takový teroristický útok odehrát.

Komunisté rozzlobili vdovu po písničkáři Karlu Krylovi: na svém stranickém rádiu hrají jeho písničky a předseda Grebeníček ho označuje za svého oblíbeného zpěváka. Je otázka, není-li v Krylových písních přece jen něco, co komunistickou zálibu když ne legitimuje, tedy aspoň vysvětluje. Už v době jejich vzniku mi na nich vadil jakýsi zarytý, toporný a poněkud hysterický fanatismus. „Nad ztichlou zemí vrčí netopýři a národ němý bijou oficíři“. Nezdá se mi, že by to odpovídalo atmosféře normalizace. Národ němý se neměl zase až tak špatně (špatně se měli jen ti, co němí nebyli) a kšeftoval s ruskými opkupanty s benzinem. Bylo by nespravedlivé nad ním ohrnovat nos, byl ponechán sám sobě, jeho elity ho buď přímo zradily (Dubček a spol.), nebo se na něj aspoň vykašlaly. Například Karel Kryl emigroval, jiní zůstali, a buď selhali, nebo ne. Pak se vrátil, zřejmě s velkými nadějemi a ambicemi, a byl rozčarován z toho, co se tu děje. Předtím si s Karlem Gottem zazpíval na Václaváku hymnu.

Někde na Mladoboleslavsku založili prý nefalšovanou středověkou hospodu. Podlaha je pokrytá slámou, jí se rukama, personál oslovuje návštěvníky „holoto“ a číšník, přinášející jídlo, říká zákazníkovi: tady máš žrádlo. Nepřipadá mi, že by se zrovna v tomhle zmíněná restaurace nějak výrazně odlišovala od jiných venkovských hospod a hlavně od toho, jak to v „RaJ“ vypadalo za totáče. Tohle není žádné exotikum: exotikum je pořád ještě úhledná a čistá restaurace s vlídným, usměvavým a ochotným personálem.

Pondělí 12. září: poté, co americká média rozšířila zprávu o desetitisíci obětech přírodní katastrofy v New Orleansu, kritika prezidenta a federální vlády dostala obrátky a prezidentovy preference klesly pod 40%, ukazuje se, že obětí prý bude „podstatně méně“. Vypadá to, jako kdyby přehnaná informace, poté co zjevně splnila účel, mohla být korigována podle reality.

Václav Klaus vystoupil na konferenci PepsiCo s drtivou kritikou nevládních organizací a Evropské unie. Opět přirovnal NGO i EU ke komunistickým strukturám. Václav Klaus ztělesňuje bytostně zdejší typ: českého kverulanta. Proto je taky u nás tak oblíben. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Ministryně zdravotnictví ohlásila, že zdravotní pojišťovny rozešlou v příštích dnech zdarma „zdravotní knížky“ prvnímu sto tisíci občanů. Přijetí knížky je dobrovolné.Dostanou ji důchodci, a sice ti, kteří trpí více nemocemi. Předpokládá se nejspíš, že proto nebudou schopni se dostatečně bránit.

Polská prokuratura a parlamentní komise vyšetřuje údajné uplácení při privatizaci Unipetrolu. I ona má k dispozici několik nahrávek toho, co říkal lobbista Spyra, a dokumenty, z nichž prý vyplývá, že peníze na byt předsedovi ČSSD kdysi poskytl podnikatel Babiš, zainteresovaný v prodeji firmy. Oba údajní účastníci transakce to zuřivě popírají. Pokud by na informaci opravdu něco bylo, staví to ovšem do zvláštního světla trojici strýc Vik, pan Rod a Michal Simkanič. Strýce Vika by mi v tom případě bylo líto, člověk nemůže za své příbuzné a je pochopitelné, že se jim občas snaží pomoc. Pánů Roda a Simkaniče by mi není líto ani náhodou a měli by nést zodpovědnost za to, co veřejnosti napovídali.

Miroslav Grebeníček odchází z čela KSČM. Odvedl tak říkajíc dobrou práci, s jeho jménem je spojena stabilizace a vzestup jedné z nejsilnějších neostalinistických stran v Evropě. Dnes se strana sápe po politické moci a Grebeníček se stává brzdou, bude třeba ho nahradit někým ulízanějším: nabízí se např. první místopředseda Filip. Je to totéž, co Grebeníček, ale dokáže se médiím a partnerům lépe prodat. A Paroubkovi opatří alibi ke spolupráci s takto obrozenými komunisty. Strana se reformuje!

Úterý 13. září: Tématem dne je (zatím ne úplně jistá) změna na čele KSČM. Premiér Paroubek důrazně prohlásil, že spolupráce ČSSD s komunisty je možná jen v tom případě, když se komunisté kriticky vyrovnají se svou minulostí a budou v podstatných věcech sdílet programovou orientaci ČSSD v zahraniční politice. Pan Paroubek si z nás dělá srandu. Pan Paroubek samozřejmě nebude „spolupracovat s komunisty“, nýbrž vytvoří menšinovou vládu, která bude hledat podporu „napravo i nalevo“. Dělá to do jisté míry už teď, přestože je vázán koalicí se středopravými stranami. To znamená, že se bude zároveň pelešit s komunisty a vydírat ODS. Pelešení s komunisty potřebuje učinit stravitelným pro kolegy z ČSSD a voliče strany. Proto by samozřejmě přivítal nějaké kosmetické úpravy vizáže KSČM. Předpokládám, že to není prosba, s níž by se (jako člen Československé církve husitské) svěřoval pouze Hospodinovi ve svých modlitbách. KSČM je zato v jakési krizi. Proti předsedovi Grebeníčkovi, který má o stranu nepopiratelné zásluhy, pomohl jí nejen přežít nejhorší, ale navíc i vypracovat se na fakticky druhou příčku českého politického systému. Grebeníček vždy dbal na to, co mu dovolí stávající členská základna, lidé starého režimu: ti nechtějí, aby se KSČM zapojila jako rovnoprávný partner do hry politických sil polistopadového univerza, ale aby se vrátily staré dobré časy. Ostatní funkcionáři KSČM jsou ovšem vystaveni strašnému pokušení: faktická síla strany jim umožňuje dostat se k lukrativním politickým postům. Proto se zjevně proti svému předsedovi vzbouřili. Teď budou muset přesvědčit členskou a voličskou základnu, že to, co prosazují jako novou stranickou linii, jsou jen taktické manévry, které ulehčí to, o co členům KSČM a jejím voličům jde, tj. změnu režimu (jinak jim spadnou preference). A zároveň přesvědčit voliče nekomunistické levice, že se opravdu reformují. S tímto problémem komunisté zápolili vždy a zatím vždycky se jim podařilo se s ním úspěšně vyrovnat (stačí si přečíst, co psali o „reformě“ KSČ v letech 1946-7 mamlasové z Peroutkova Dneška, citáty dodám v příštích dnech). Ale ani Grebeníček není docela bez šancí: nižší patra KSČM nechtějí o žádných změnách ani slyšet. Dobře vědí, že změna současného režimu při vší jeho labilitě je možná jen za cenu krvavých represí a nic jiného než tyto krvavé represe si nepřejí. Těžko předsedat takovéhle chásce.

Předseda Grebeníček loni v Poslanecké sněmovně u příležitosti výročí listopadového převratu prohlásil: „Co vlastně zůstalo z ideálů, které se vznášely nad listopadem 1989? Nevzpomínám si, že by se tehdy mluvilo o dravém kapitalismu, nadbíhání sudetským Němcům, o rozdávání národního bohatství zahraničnímu kapitálu, církevním prelátům a šlechtě." Pozoruhodné je, že kromě „dravého kapitalismu“ by to mohl klidně podepsat i pan Zahradil a další koryfejové z ODS. Proč se vlastně má KSČM reformovat, když se programově od těch ostatních zase až tak neliší?

Izraelci nechali v podstatě z náboženských důvodů synagogy ve vyklizených židovských obcích z pásma Gazy stát. O jejich likvidaci nyní pečují plesající Palestinci. Třeba by se těch staveb dalo nějak použít, i když pořizovatelům by se to jistě nelíbilo. Nenávist Palestinců k Izraelcům je tak veliká, že vylučuje takové uvažování: všechno židovské je třeba zničit, zničit, zničit. Palestinská samospráva je jen bezvýznamným ornamentem na této bezmezné nenávisti, kterou může zmírnit jen čas a prozíravě uplatňovaná síla. Všichni, kdo chtějí na blízkém Východě organizovat appeasement, by to měli vzít v úvahu.

Nominovaný lídr ČSSD pro Prahu Jahn dostává v dnešním Právu zahulit za to, že dává děti do drahé soukromé školy. Prý to odradí mnoho sociálně demokratických voličů. Zvláštní strana, která vyžaduje na svých představitelích bezmála, aby dávali děti cíleně do pomocných škol: je to projev „levicovosti“, nebo prostě českého buranství a krkounství, k němuž neodmyslitelně patří neovladatelná touha strkat nos do cizích věcí a pracky do cizích kapes?

Václav Klaus rozhořčeně dementoval zprávu ČTK, podle níž na konferenci PepsiCo srovnával nevládní organizace s komunismem. ČTK se hájí a uvádí citát z prezidentova vystoupení: „NGOism je pro mě nepřítel, jakého jsem měl dřív v komunismu - je skoro na stejné úrovni.“ NGO jsou tedy srovnatelné s komunismem v tom, že obojí je pro Klause stejně nepřátelské. Klaus NGO s komunismem zároveň srovnal i nesrovnal. Bravurní kousek. Rád bych přál panu prezidentovi, aby byl v budoucnu konfrontován s takovými situacemi, které podobnou vyčůranou obojakost vyloučí: jenže vzhledem k předpokládané povaze podobných situací to nemůžu přát sám sobě.

Klaus vetoval zákon, zakazující privatizaci nemocnic. Mimo jiné a především proto, že nepřípustným způsobem omezuje právo krajů disponovat jejich majetkem. To je úplně pravda a prezident neměl jinou možnost. Bohužel sociální demokraté, hledající podporu „napříč politickým spektrem“ jeho veto hravě přehlasují. Hádejte s kým?

A do třetice všeho dobrého i zlého český prezident. Ke svým četným úvazkům na sebe nabalil přednášení na Vysoké škole ekonomické (dvě hodiny týdne). Klausovi nelze upřít velkou pracovitost a cílevědomost. Bez ohledu na to, jak přednášky budou vypadat, a na to, že tato energie by si zasloužila lepší využití. Je opravdu posedlý svým Posláním a zrovna to je svým způsobem obdivuhodné.

Úvaha Jiřího Hanáka o nejnovějším dění v KSČM (dnešní Právo) je pozoruhodná: ten člověk vůbec nepočítá s tím, že by KSČM mělo kromě možných nebo nemožných komplotů a aliancí, reforem či nereforem záležet na tom, aby měla nebo neměla nějaké voliče. Voličstvo je pro vyznavatele Pravdy a Lásky (byť i v narudlém rouše) něco v podstatě nedůležitého. Lze se bez něho obejít. Proto taky tito lidé v politice dopadli tak, jak dopadli.

Diváci si stěžují, že v reality show zaznívají sprostá slova. Spor je o to, zda jsme (my Češi) bytostní sprosťáci nebo ne. Přiznám se, že v soukromí používám sprostých slov často a s oblibou. Stejně jako většina mých spoluobčanů se snažím nepoužívat jich na veřejnosti. Taky jde o to, zda jsou použita tak říkajíc k popisu situace nebo k urážení bližních. Problém reality show je, že ruší hranici mezi soukromým a veřejným. Pro soukromé platí, že (až na přesně vymezené případy, jako je třeba domácí násilí) do něho pokud možno nemají srkat své všetečné a drzé nosy ti, kteří k tomu nejsou výslovně přizváni. Reality show přizývá do soukromí celý národ.

USA prý plánují preventivní jaderné útoky na teroristické základny. Salonní pacifisté budou zuřivě protestovat. Nicméně ve světě globálního ohrožení je třeba některé věci předefinovat. Proti islámskému terorismu zatím nebyla nalezena účinná strategie. A teze, na níž stavěly demokratické režimy dvou minulých století, totiž že legitimní je pouze obrana, když jsme napadeni, by za těchto nových okolností asi chtěla znovu promyslit.

Středa 14. září: Michal Velíšek, vedoucí střihačů TV Nova, šel včera o půl šesté s dítětem v kočárku do parku na Karlově náměstí. Uviděl, že nějaký otrapa ohrožuje pistolí ženu, pokusil se ji bránit, ten člověk ho cynicky zavraždil. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Dnešní Právo tvrdí, že významná skupina lidí, namočená v aféře Unipetrol, byla v minulosti spolupracovníky východoněmeckých, českých, polských a sovětských (rozuměj komunistických ruských) tajných služeb. Hrozně bych se divil, kdyby to byla jen náhoda.

Okresní výbor ČSSD v Bruntále vyzval Stanislava Grosse, aby se vzdal funkce předsedy strany. Současně požádal o vyjádření v té věci i ostatní okresní výbory strany. Akce je zjevně iniciativou exministra zemědělství Palase, kterého Gross před časem odstranil. Gross proto tvrdí, že Palas „má samozřejmě řadu svých osobních důvodů“. Každý máme řadu osobních důvodů. To, že člověk má k nějakému požadavku osobní důvody, nevypovídá nic o tom, je-li ten požadavek od věci nebo ne. Dovedu si představit, že pokud případ Unipetrol ještě trochu pokročí, může se pro ČSSD její předseda stát naprosto neúnosným, jenže případné odvolání už pak bude čistě vynucené a nebude mít žádný význam. A své dosavadní spojence (Sobotka, Kraus) může pak raz dva stáhnout do politického nebytí.

Václav Klaus v Izraeli slíbil, že Česká republika jako nový člen EU udělá maximum pro to, aby vyvažovala vztah EU k Izraeli. Pokud by se takovou linii Klausovi podařilo prosadit doma, bylo by to pozitivní – a ještě pozitivnější by bylo, kdyby se ČR spolu s dalšími zeměmi podařilo prosadit změnu dosavadní politiky EU vůči Izraeli, kterou Klaus takto nepřímo, ale právem kritizuje.

V MfD se pozastavují nad tím, že příslušník StB Kafka, který se podílel na mučení disidenta Třešňáka, podniká kdesi na Nymbursku, má tam truhlárnu a provozuje služby pro stavební výrobu. Zaměstnává asi patnáct lidí. Jedna věc je ohavné jednání dotyčného za totáče (za to byl odsouzen, rozsudek se mi zdá být velmi mírný). Druhá věc je to, co teď dělá. Vztahuje se na něho lustrační zákon, ten mu ale přece nezakazuje zřídit si truhlárnu. Ve srovnání s jeho kolegy, kteří se pohybují ve světě „financí“ a často zjevně na hraně zákona, je tohle relativně počestný způsob živobytí, a pokud přitom nepřekračuje zákony, nevím, proč by se mu to mělo vyčítat.

Bývalý příslušník StB Lamr prohlásil v rozhovoru pro MfD na adresu svých kolegů, kteří dnes před soudem doznávají, že své agenty zanesly do evidence bez jejich vědomí: „Řeknu na rovinu, jestli si veřejnost o nás myslí, že jsme nedůvěryhodní, má asi pravdu. Sám bych těmto lidem nevěřil. Nechápu, co z toho ti bývalí řídící pracovníci mají. Pokud by svědčili ve prospěch člověka, který měl postavení kdysi a má ho i nyní, tak bych nevylučoval protislužbu, ať už finanční či jinou. Jeden z mých agentů, kterého jsem svého času převzal sám k řízení a za kterým jsem rok chodil pro zprávy, byl soudem uznaný za neoprávněně evidovaného...Není možné, aby pracovník Státní bezpečnosti před soudem uvedl, že svého agenta nepoznává nebo že si na něj zprávy vymýšlel. To je nesmysl snadno dokazatelný… V deskách osobního svazku agenta je nalepená fotografie, jsou tam vypsané svazky dokumentů, jsou tam podpisy náčelníka, jsou tam podpisy řídícího orgánu. Je nesmysl, aby vzniklo falzum svazku. Za deset let práce u StB jsem se nesetkal s tím, že by byl svazek zfalšovaný. Proč agenti nežalují tyto bývalé pracovníky StB, že je neoprávněně evidovali? Proč to ani jeden z těchto „osvobozených“ agentů neudělal?“ Jsem hluboce přesvědčen, že ten člověk říká čistou pravdu (jeho poslední argument je drtivý). A mám nepříjemný dojem, že říci to takhle na rovinu vyžaduje dnes bohužel jistou odvahu.

Paroubek prohlásil, že pokud by chtěla KSČM po volbách za pět nebo devět let spolupracovat s ČSSD, musela by se vypořádat s minulostí, souhlasit se zahraničně politickými prioritami ČSSCD a dodržovat kázeň v rozpočtové oblasti. To je chytře vymyšleno, zejména druhou podmínku KSČM nebude schopna splnit, aniž by se úplně předělala (a já jsem přesvědčen, že úplně se předělat nemůže, přišla by o skoro všechny voliče) a třetí podmínka by ji připravila o vlčí zuby, protože by jí velmi ztížila provozování cynicky populistické politiky. Jenže Paroubkovi tu jde o viditelnou, koaliční spolupráci, která je hudbou budoucnosti. Pelešení se s KSČM pod duchnou „menšinové vlády, která hledá podporu napříč spektrem“ (a nachází ji shodou okolností většinou u KSČM) Paroubek na žádné podmínky vázat nebude, protože ho k tomu nikdo ani netlačí.

Prezidentův mluvčí Hájek v Lidových novinách vysvětluje, proč umístil na hranicích svého soukromého pozemku ceduli (on říká plakát) se státním znakem ČR a nápisem „Vítejte v České republice, zde končí EU“. A vypráví v té souvislosti, jak na to reagují kolemjdoucí: „Lidé, kteří tím zapomenutým místem jdou na houby, se u ní zastavují, fotografují se u ní, a když se s nimi náhodou v takové chvíli u vrátek potkám, podávají mi ruce, se spikleneckým úsměvem zvednou palec nebo se poplašeně klidí pryč, protože si nejsou jisti, jestli se to smí, jestli nebudou "mít potíže".“ Vida, náš policejní stát, jehož policie bije malé děti, co vesele a nevinně skotačí za dunění techna, vyprodukoval prvního disidenta. Statečný chlapík dal najevo svůj postoj k EU, což vskrytu nepochybně oceňují i ti ustrašení, kteří se bojí politických represí. Jaká je to klika, když disident může být zároveň mluvčím prezidenta, to za mých mladých let nebývalo. Obávám se jen, že výčet kolemjdoucích není úplný, že kromě těch, kteří panu prezidentskému mluvčímu ukazují zvdižené palečky nebo se poplašeně klidí pryč, jsou i tací, co si odplivnou a pomyslí si o panu Hájkovi něco, co nemohou říci nahlas, protože by je žaloval. Musím říci, že právě k těmhle mám velmi blízko.

Čtvrtek 15. září: dva dosti otřesné kriminální případy, které teď z důvodů nikoli nepochopitelných hýbou veřejností, by se vlastně daly zhustit do jednoho: sexuální deviant uprchne z Psychiatrické léčebny, znásilní ženu a nejspíš ji přitom nakazí nebezpečnou a těžko léčitelnou chorobou. Předtím bez rozpaků zastřelí člověka, který se ji pokouší bránit. Poměry v ČR jsou poměrně divoké. Léčebné ústavy, kam jsou takoví lidé posíláni, nejsou vybaveny a střeženy tak, aby se z nich nedalo utéci (našemu delikventovi se to jen v srpnu povedlo už dvakrát). Jde o nemocnice, ne o vězení, a svůj trest si dotyčný už odseděl. Zřizovat pro lidi, kteří jsou pacienty, vězení, by znamenalo porušit jejich lidská práva. Poněkud porušena byla ovšem i lidská práva deviantovy oběti. Je těžké se ubránit dojmu, že ten člověk buď za své jednání plně odpovídá, a pak měl nejspíš pobýt ve vězení podstatně delší dobu – ne za trest, ale aby byly uchráněny jeho příští možné oběti – nebo je nepříčetný, a pak patří do zařízení, které je sice nemocnice, ale nedá se z ní utéci. Pokud české zákonodárství obě ty věci vylučuje, není s ním nejspíš něco v pořádku.

Koaliční strany se nemohou shodnout na novém Zákoníku práce. Partnerům ČSSD se zdá být málo liberální, dává prý příliš mnoho moci odborům a málo volnosti zaměstnavatelům. ČSSD je zjevně odhodlána prohlasovat jej v parlamentu s komunistickou podporou. Nevím, zda je Zákoník práce v koaliční dohodě označen za věc, v níž musí být konsensus, asi ne. Ale stejně: jaký smysl má koalice, která se nedokáže shodnout v takové poměrně zásadní věci?

Exministr Palas (který teď jde k Paroubkově nelibosti tvrdě po předsedovi ČSSD Grossovi) byl prvním, kdo českého premiéra upozornil na existenci nahrávek Novy z rozhovorů mezi Doleželem a Spyrou. Reportér Novy Kroupa potvrdil, že o tom Palasovi řekl, zavázal ho však, aby to nikomu neříkal, a Palas to slíbil. Pan Kroupa si snad dělá legraci, oba pánové museli přece hned vědět, že závazek je čistě formální a nebude dodržen.

Čínský prezident podpořil při osobní schůzce s prezidentem Bushem jeho snahu zabránit Iránu, aby si v rámci jaderného programu opatřoval materiál k výrobě jaderných pum. Zároveň ale Čína vůbec neslíbila, že by v Radě bezpečnosti podpořila případné sankce proti Iránu. To je typické: hubou vás podpoříme a pak se budeme dívat, jak se v tom plácáte. Na Čínu islámští teroristé přece útočit nebudou, proč by.

Břetislav Tureček klade v Právu izraelskému prezidentovi Kacavovi nepříjemné otázky: „Izraeli přibývá v odborných kruzích lidí, kteří se stavějí kriticky k některým momentům v historii státu. Mohou takové debaty vyústit třeba v situaci, kdy Izrael připustí, že vznikl za cenu vyhnání stovek tisíc Arabů z tohoto území ve 40. letech? … A nevzniklo to tedy zčásti na úkor původních arabských obyvatel?“ Předválečnému Československu bylo taky možné klást spoustu nepříjemných otázek, pokud jde o národnostní politiku. Pouze je třeba zdůraznit, že podzim 1938 k tomu nebyl tou pravou chvílí.

Jiří Franěk se v Právu pozastavuje nad případem britského obchodníka s oděvy Lakhaního, kterého agenti FBI v převlečení za teroristy přemluvili, aby pro ně nakoupil protiletadlové rakety a nasměrovali ho na agenty ruské FSB, kteří pak coby obchodníci se zbraněmi předstírali, že mu je prodají. Na základě toho pak v USA vyfasoval čtyřicet sedm let vězení. Jiří Franěk má v tom, jak případ posuzuje, úplně pravdu: pan Lakhaní je nepochybně všeho schopný gauner, ale případ, postavený jen a jen na provokaci, je velmi problematický: běda tomu (těm), skrze něž přichází pokušení!

Víc bylo těch, kdo nepodepsali (spolupráci s StB za minulého režimu), hlásá titulek v Lidových novinách. Při úvahách tohoto typu je třeba vzít v úvahu, že většina občanů komunistické ČS(S)R za svůj život nepřišla do styku se Státní bezpečností, a že velké většině těch, které si StB kdy předvolala, vůbec spolupráci nenabídla. Já jsem byl v letech 1987-9 u výslechu nebo za katrem pomalu každý měsíc, ale nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal. Nevím, zda se s tím mám chlubit nebo se za to stydět, ale je to tak: StB byla vybíravá.

Taktéž v Lidových novinách píší, že „reforma OSN byla vyhozena z okna“. Dá se OSN vůbec reformovat? Každá z velmocí může reformu blokovat (tak si to tvůrci organizace, Roosevelt a Stalin, v roce 1945 vymysleli), a svět ještě zdaleka nepokročil natolik, aby byl v této věci mezi velmocemi dostatečný konsensus.

Čtvrtek 15. září – dodatek: nemohu odolat, abych nepřičinil k dnešnímu dni ještě jednu malou poznámku: senátoři navrhli doplnit státní svátky o hlavní křesťanský svátek, Velký pátek. Se zdůvodněním, že ČR je křesťanská země. Zdůvodnění vzápětí v České televizi zpochybnil jeden z navrhovatelů či podporovatelů, pan senátor Mejstřík, který prohlásil, že nám Velký pátek připomíná „zázrak vzkříšení“. Ač vychován v reformované tradici, pro informaci pana senátora Mejstříka (a pro jednoduchost) cituji Krédo z katolické mše:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. V Ježíše Krista, syna jeho jediného, Pána našeho; jenž počal se z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontiem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých (zvýraznil bd); vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé. Podotýkám, že i indolenty typu pana senátora.

Pátek 16. září: předseda KSČM Grebeníček to podle toho, co řekl Právu, se svou demisí nemyslí zase až tak úplně vážně – lépe řečeno zjevně doufá, že ho Výkonný výbor, resp. Ústřední výbor strany (správně bych měl napsat jeho strany, ale zvyk je železná košile, větší část mého života se o jeho straně veřejně mluvilo prostě jako o straně an sich) přiměje, aby ve funkci setrval minimálně do voleb, maximálně do příštího sjezdu. Předsedovo místo je ovšem viditelně ohroženo (když už se ke vzbouřencům přidal i druhý muž v KSČM Filip, který je totéž co Grebeníček, jen v trochu elegantnějším balení, a když Grebeníček poněkud hystericky hovoří o „sedmi skupinách“, které se derou na jeho místo). Osoba pana Filipa zase garantuje znepokojenému členstvu, že ve skutečnosti se v KSČM nic nezmění. Pan Filip prostě využívá třenic ve straně k posílení své osobní pozice a nic víc.

Naše justice ve spolupráci s policií a zdravotnickými zařízeními dbá na to, aby byla přísně dodržována lidská práva našich úchyláků. Jak se prokázalo v případě sexuálního devianta Frona, mají tito naši spolubližní poměrně široký prostor k uspokojení svých neotřelých zálib. A ti normální mají smůlu, že se tak děje na jejich účet.

Předseda PS Zaorálek připravil návrh úřední směrnice, podle níž se mají ve Sněmovně registrovat lobbisté. „Chceme lobbistům nabídnout jakési zvláštní zacházení“. Německy se tomu říká Sondernbehandlung. Mají být viditelně označeni modrou kartičkou s písmenem L (trošku to připomíná označení vozů autoškol). Nejlepší by bylo, kdyby museli velkou ceduli s písmenem L nosit povinně na zádech (podobně jako byli po válce čeští Němci označováni písmenem N), a to nejen po dobu pobytu ve Sněmovně, ale napořád (do postele by si ji směli snudat).

Nový náměstek ministra spravedlnosti Vyvadil přišel na originální způsob, jak inovovat návrh jednoho ze svých předchůdců Motejla na Nejvyšší soudcovskou radu jako na orgán soudcovské samosprávy. Do čela by jí postavil ministra spravedlnosti a část jejích členů by ministr spravedlnosti jmenoval. Proč ne všechny?

Senátoři za ODS podali návrh na úpravu ústavy, která by umožnila prezidentovi vyzvat Poslaneckou sněmovnu, aby předčasně ukončila své volební období v případě, že vláda podá demisi a je zjevné, že jiná podporu v PS nedostane. Odpadla by nutnost trojího jmenování a trojího ztroskotání vlád. Úprava není nic neobvyklého, má ji řada evropských zemí a byla by nepochybně užitečná. Obávám se jen, že naši poslední vládní krizi by nevyřešila, v PS nebyla vůle k předčasným volbám.

Petr Zídek se (v LN) domnívá, že agenti StB byli jen obětmi, viníci jsou důstojníci StB. Je zjevné, že větší část agentů byla ke spolupráci donucena nátlakem a vydíráním, ale spolupráci bylo možno odmítnout a spousta lidí to udělala, někdy s následky, někdy bez následků. Odmítnout spolupráci bylo správné, přijmout ji špatné, s tím, že jsou tu jakési polehčující okolnosti. Agenti byli taky viníci, samozřejmě v různé míře. To, že důstojníci StB byli viníky většími, je ještě nijak nevyviňuje.

Sobota 17. září: Místopředseda KSČM Vojtěch Filip je připraven utkat se jako volební lídr v Praze s předsedou ODS Topolánkem, ale jen tehdy, když se stane předsedou strany. Pokud jde o jeho souboj s Grebeníčkem o první post ve straně, myslí to nepochybně vážně: upozorňuje, že na výkonném výboru se nebude hlasovat ani o odvolání předsedy, ani o důvěře předsedovi, nýbrž jen o tom, k jakému datu má předseda, který podal demisi, odejít. On trvá na odchodu k 1. říjnu 2005. Zjevně musí mít své šance nějak realisticky spočítané, ten člověk byl vždycky dost opatrný.

Vzdorotechnoparty Paroub Tek, která se koná na stejném místě jako ta, kterou policie rozehnala a kvůli níž bylo potom tolik křiku, nejspíš zajde na nepřízeň počasí. Jsou to jakési dozvuky letního kataklysmatu, přiživeného a povzneseného do politicko-morální roviny opozicí a prezidentem. Není vyloučeno, že až dojde v příštím létě na skutečné repete, bude už ministrem vnitra pan Langer. Ze srdce mu to přeju.

Předseda KDU-ČSL Kalousek úspěšně pokračuje v podvratné práci uvnitř koalice, jejímž je účastníkem: tentokrát oznámil (chtěl bych skoro říci prásknul, ale není to pěkné slovo, tak se mu raději vyhnu) místopředsedu Jahna, že podal za ČSSD návrh na úpravu Zákoníku práce v tom smyslu, že by zaměstnavatel měl možnost dát zaměstnanci výpověď bez udání důvodu. Potentáti ČSSD teď horem dolem ujišťují, že to byl návrh pana Jahna a nikoli jejich strany. Mluví se emocionálně o „vyhazovech“. Přitom pokud bude maximálně ztíženo propouštění zaměstnanců, tak jakýpak trh práce? Jasné jsou dvě věci: KDU-ČSL je jako koaliční partner nebezpečnější než jako politický oponent a pan Jahn si pro své angažmá nevybral tu správnou stranu.

Miroslav Šiška píše v Právu o generálu Vlasovovi: „Jakkoli se Vlasov (po svém zajetí) odůvodněně Stalina zříkal, spojení s úhlavním nepřítelem jeho vlasti nebylo správnou cestou k osvobození Ruska. Představovalo totiž zradu boje demokratických sil světa proti německému nacismu.“ Proti německému nacismu nebojovaly „demokratické síly světa“, ale západní demokratické mocnosti ve spojení se Stalinovou tyranií. Nicméně Hitlerovi vůbec nešlo o to zničit Stalina, chtěl zničit Rusko, a zákeřně je přepadl. Proto je těžké chápat to, co udělal Vlasov, jinak, než jako zradu.

V poslední době se odehrály dva mediálně vděčné zločiny: vražda zaměstnance Novy a znásilnění, kterého se dopustil na útěku sexuální deviant. Leckdo se na neštěstí postižených touží mediálně zviditelnit. Snad by se do úvah nad situací mělo vnést trochu střízlivosti. Pan Velíšek zjevně vůbec netušil, že agresivní otrapa, proti němuž se odhodlal zasáhnout, je ozbrojen pistolí (tím nechci to, co udělal, nijak snižovat). Deviant byl odsouzen, svůj trest si odseděl a byl z vězení propuštěn. Není nic snadnějšího, než udělat z obou případů jakousi legendu a pak se hystericky zasazovat o to, aby bylo co nejvíc lidí a co nejrychleji posláno za mříže.

Pondělí 19. září: Tématem dne jsou volby v Německu. Čeští politici a novináři jsou ve své většině nasměrovaní na Schrödera (obrání nás před naším nesjtrašnějším nepřítelem, sudetskými Němci) a tak reagují s uspokojením. Pan Palata, jedna z hlásných trub SDP na českém mediálním trhu, napsal o výsledcích voleb ze samé radosti do Lidových novin asi osm článků najednou, některé dokonce dřív, než znal volební výsledky, a oslavuje v nich vítězství SPD. Ke zprávě se pochopitelně co nejdřív vrátíme, zatím jen stručně: za prvé, CDU/CSU neuspěla tak, jak se očekávalo, ale volby vyhrála (nevím, jak si Schröder představuje, že se stane kancléřem bez většiny v Bundestagu nebo snad dokonce v rámci velké koalice, v níž bude tahat za přece jen o něco kratší konec). Za druhé, jásat nad Schröderem je předčasné i z toho důvodu, že nám sice toleruje, abychom zapomněli na ohavnosti, které naši předkové napáchali po konci druhé světové války na svých německých spoluobčanech, ale jen proto, aby nás měl z krku a mohl v podstatných věcech, týkajících se dneška, dělat politiku přes naše hlavy: posilovat německo-francouzský diktát v EU, izolovat Evropu od USA a zato se paktovat s Putinem. Jinak je zajímavé, že volební výsledky na spolkové úrovni jsou čím dál tím patovější a začínají se podezřele podobat těm českým.

Miloš Zeman a Jiří Paroubek se kamarádí a dávají společně rozhovory Právu. Chování Miloše Zemana se, pokud jde o nesnesitelnost, nijak nezměnilo. Reportérce Práva na otázku „Co říkáte ohlášenému odchodu Miroslava Grebeníčka z čela KSČM?“ slovy „To je interní věc komunistické strany a já jsem se nikdy nevyjadřoval k tomu, jaké funkcionáře by měly mít jiné politické strany. Pravda je, že jsem se často vyjadřoval k tomu, jaké funkcionáře by měla mít moje vlastní strana“. Nikdo se starého hulváta neptal na to, jaké funkcionáře má mít KSČM, nýbrž na to, co říká možné změně (např. co by znamenala pro jeho stranu). Zeman se několikrát zcela jednoznačně vyjádřil k tomu, které kandidáty ČSSD „jako řadový člen strany“ podporuje. Řadovost Miloše zemana je ovšem zvláštního druhu. Jen málokterý řadový člen strany má pro svou podporu či nepodporu kandidátům k dispozici např. Právo.

Vzhledem k problémům s fosilními palivy uvažuje ČEZ o rozšíření Temelína a snad i o výstavbě dalších jaderných elektráren. Z čistě ekonomického a odborného hlediska je to jistě možné a snad i žádoucí, z politického hlediska by to mělo za následek katastrofální zhoršení vztahů s Rakouskem. Pokud se nepodaří přesvědčit rakouskou veřejnost o bezpečnosti jaderných elektráren obecně a těch českých zvlášť, bude nutno vzít na vědomí, že dobré vztahy se sousedy váží víc než ekonomické zájmy.

Česká republika, tj. její zástupce v Bruselu Kohout, podpořila rezolutně a na základě doporučení premiéra Paroubka požadavek, aby Turecko ještě před svým vstupem do EU uznalo legitimitu Kyperské republiky. Rázný postoj ČR vzbudil překvapení. Nechápu, proč se musíme plést zrovna do téhle věci a zaujímat silácké prokyperské, přesněji řečeno prořecké postoje. Celý problém s Kyprem vznikl tím, že řecká vojenská junta se v přesdmrtných křečích pokusila připojit celý Kypr i s kyperskými Turky k Řecku. Turecko nato zakročilo na jejich podporu a dosáhlo rozdělení ostrova. Vinu na něm má dobrodružná řecká politika. A za druhé: pokud se bude v budoucnu rozšiřovat EU (moc tomu nevěřím), není důvod, proč by mělo Turecko, jediná trochu civilizovaná muslimská země, která byla schopná přijmout aspoň v hrubých rysech evropský model sekulárního státu, zůstat např. z nějakých „ideových“ důvodů stranou.

Ředitel tiskového odboru prezidentské kanceláře Hájek kritizuje v MfD Českou televizi za to, že nedala dost prostoru návštěvě pana prezidenta v Izraele. To je dosti drzé vměšování prezidentské kanceláře do mediální sféry. Nejlepší by možná bylo, kdyby si pan prezident udělal na Hradě vlastní stát (něco jako Vatikán) a pořídil si vlastní rádio a televizi.

Úterý 20. září: Podle průzkumu STEM to vypadá, že zásah proti Czech Tek, kolem něhož byl tak velký mediální humbuk, ČSSD nijak výrazně nepoškodil. Dalo se to čekat, chtělo si na něm přihřát polívčičku tolik politiků aktivních (Klaus, ODS) i v důchodu (Havel) a posílit si popularitu tolik bavičů s intelektuálními a politickými ambicemi, že to normálním lidem nakonec muselo být podezřelé a trochu nechutné. Celá věc byla hystericky nafouknutá a jediným výsledkem bylo několik nedomrlých pokusů „technařů“ o repete. Pořádné repete nás čeká příští rok, jak doufám už za vlády obhájců lidských práv z ODS. Jinak si ODS s KDU-ČSL zachovává mírný náskok, komunisté ztratili přes tři procenta (zajímavé: kam se ta tři procenta poděla, ČSSD přibrala jen nepatrně). Protože průzkum proběhl v době, kdy skutečné či předstírané zaječí úmysly pana Grebeníčka ještě nebyly aktuální, asi ten výsledek dosavadnímu předsedovi KSČM nijak zvlášť neprospěje. Průzkum tedy svědčí mj. o tom, že propagandistické tažení ODS v souvislosti s Czech Tek a s Paroubkovým gestem vůči německým antifašistům se docela minulo účinkem. ODS jde v šlépějích svého volebního debaklu z roku 2002.

Ministr Němec hodlá postavit nejvyšší státní zástupkyni Benešovou mimo službu, pokud ji vláda do konce září neodvolá. Benešová zase zjistila, že ministr moc telefonuje a na ministerstvu prodávají v automatech předraženou kávu. Každý normální premiér by se zasadil o to, aby se Benešová s Němcem odešli hádat do justičně-politického podsvětí.

„Žádná německá vládní koalice nepodpoří politické proamerické vrtichvosty, jak je známe z Pobaltí, Polska a bohužel i z české politiky“, jásá v Právu Petr Uhl. Za mých mladých let se říkalo „přisluhovače amerického imperialismu“. Sám za sebe se k tomuto titulu hrdě hlásím.

KDU-ČSL hodlá učinit svým volebním lídrem na Karlovarsku populárního fotbalového trenéra Františka Straku. Straka není ani členem KDU-ČSL. Kolotoč populismu se roztáčí: ještě několik obrátek a ČSSD jmenuje svými lídry Spejbla a Hurvínka.

Středa 21. září: Premiér Paroubek se prý rozhodl obětovat nejvyšší státní zástupkyni Benešovou. Chce ji odškodnit kandidaturou do Senátu. Válka mezi ministerstvem spravedlnosti a nejvyšším státním zastupitelstvím byla už delší dobu neudržitelná a Benešová k tomu mocně přispěla, ale může za to jen ona? Pravda, její odchod neohrozí vládní většinu v Poslanecké sněmovně.

Ministr kultury Jandák se ocitl na druhé příčce v žebříčku popularity STEM a ČSSD ho prý hodlá nominovat jako lídra jihočeské kandidátky. Jandák není člen strany. K tomu je třeba podotknout: za prvé, žebříček popularity byl a je nezajímavý a popularita „nestraníků“ nesvědčí o ničem jiném než o tom, jak špatnou má mezi lidmi pověst politika. Není to jen problém politiků, ale taky problém nenaplnitených očekávání ve veřejnosti. Ministryně Buzková si výrazně polepšila poté, co ohlásila svůj odchod z politiky a Dostál se dostal do čela tím, že smrtelně onemocněl a zemřel! Za druhé, Jandák má resort, od něhož drtivá většina lidí vůbec nic neočekává (ministři zdravotnictví a práce a sociální věcí jsou hluboko u konce žebříčku, a není to jen a jen proto, že jsou úplně nemožní) a navíc se v něm ještě ani neohřál. Za tři měsíce může být všechno jinak. Nestraníci českou politiku nespasí, i když je s nimi někdy legrace.

Paroubek najel mocně na spolupráci s KSČM. Zřejmě se dohodli mimo jiné na tom, že společně protlačí zákoník práce. V souvislosti s tím zřejmě Grebeníček potvrdil, že počátkem října odchází z funkce. Premiér má alibi, KSČM se reformuje! Zdá se, že Paroubkovi došla trpělivost poté, co lidovci hlasovali s opozicí pro zřízení parlamentní vyšetřovací komise k případu Unipetrol. Paroubkovy pyrotechnické experimenty jsou děsivé, ale nelze přehlédnout, že nejapná záludnost Kalouskovy politiky ho do spolupráce s KSČM přímo tlačí.

Pan prezident (ČLK) Rath nabídl ředitelce VZP Musílkové velkorysou pomoc při řešení ekonomických problémů pojišťovny. „Naše představenstvo si totiž myslí, že řešení problémů už je nad její síly a není schopna je sama zvládnout.“ Po takovém zdůvodnění ovšem ředitelce nezbývá, než mu padnout kolem krku. Rath se taky vyslovil pro přehodnocení kritérií, podle nichž se pacientům proplácí lázeňská péče: „Vzhledem k úspěchům lékařské vědy je možné některé diagnózy z lázeňské péče vyřadit a zařadit do nadstandardu.“ To je vykročení správným směrem, těším se na chvíli, kdy se od pana prezidenta dozvíme, že některé diagnózy je vzhledem k pokroku medicíny možné vyřadit z lékařské péče vůbec.

Čtvrtek 22. září: KDU-ČSL hlasovala s ODS pro zřízení parlamentní vyšetřovací komise v kauze Unipetrol. Předtím se vedení ČSSD zjevně dohodlo s komunisty na tom, že jim pomohou prohlasovat některé zákony, nepřijatelné pro koaliční partnery (např. Zákoník práce). Kalousek nazval KSČM v rozhovoru pro ČT „zločineckou organizací“ (to je i na můj vkus dost drsné: pokud je to zločinecká organizace, nemá v parlamentu co pohledávat buď ona, nebo KDU. Proč KDU sedí v jednom parlamentu se zločineckou organizací?) a v dramatickém veřejném prohlášení zapřísahá Paroubka, aby se s komunisty nepaktoval. Z koalice však odejít nemíní. Paroubek silácky prohlašuje, že jiný (např. spolkový kancléř Schröder) by lidovce z koalice vyhodil (jak se to dělá? Vztyčí se Schröder na zasedání vlády z křesla a zařve na ministra zahraničí Fischera a jeho blízké: ven!? U našich západních sousedů dnes nepanují takové čuňácké mravy a v naší ústavě chybí článek o vyhození koaličního partnera: Paroubek by sice mohl navrhnout odvolání všech ministrů KDU a prezident by mu musel vyhovět, ale slušný postup je vypovědět koaliční smlouvu. K vyhození ministrů nepřikročil ostatně ani Gottwald v únoru 1948, počkal si, až podají demisi.) Nelze ovšem odhlédnout od toho, že lidovci k této eskalaci notně přispěli: člověk může buď být v koalici a nést s ní dobré i špatné, nebo být v opozici a nést s ní dobré i špatné. KDU se odedávna pokouší spojovat výhody obou stavů: neví, co je loajalita, a když se Cyril Svoboda pokusil dělat politiku vůči Špidlově vládě loajální, jeho spolustraníci se ho záhy zbavili. Kalousek sociální demokraty provokoval, ale k odchodu do opozice se nemá. Teď vychází najevo, že hrál falešného pokra.

Sněmovna včera přijala návrh zákona o provozu na silničních komunikacích. Stav, jaký na českých silnicích panuje, je neúnosný a jakési zpřísnění bylo nutné: bojím se jen, že zákon dopadne se vší svou tvrdostí a přísností hlavně na staré poplety jako jsem já, kdežto mladí králové silnic, kteří okázale ignorují všechny dopravní předpisy, mají prostředky na to, aby se s ním v pohodě vyrovnali.

Ještě k průzkumu obliby politiků u veřejnosti, jehož výsledky přinesl včera STEM : je zajímavé, že premiér Paroubek má nadpoloviční podporu nejen u sympatizantů ČSSD, ale i KLDU a KSČM, a u příznivců ODS má slušných 31%. Kalousek i Topolánek mají nadpoloviční podporu jen u těch, kteří přejí jejich straně. Bude zajímavé sledovat, zda a jak dlouho si premiér tuto univerzální podporu udrží.

V debatě o zřízení komise k případu Unipetrol prohlásil ministr Urban na adresu Petra Nečase: „Tedy jestli vy se přidáváte na stranu pomlouvačných článků některých drzých Poláků, pak mne to velmi mrzí.“ Myslím, že ministr české vlády by si měl dávat pozor na jazyk. Pan Urban by jistě řval, až by se mu dělaly bubliny u nosu, kdyby nějaký německý politik mluvil o „některých drzých Češích“. Co nechceš, aby jiní činili tobě…

Schröder dostal nabídku hlasů levice, jásá stará struktura Kovařík v Právu. Nepochybně by se mu to líbilo. Zapomněl dodat, že předseda Müntefering vyloučil menšinovou vládu i spolupráci s Lafontainovými postkomunisty.

Vztahy se Spojenými státy jsou bez problémů, prohlásil za své návštěvy USA prezident Klaus. Tomu je třeba rozumět tak, že všechny problémy, které nadělal, jsou už snad zaplať pánbůh zažehnány.

V neděli proběhnou v Polsku parlamentní volby. Zvítězí pravice. Zdá se, že Občanská platforma, jediná relativně rozumná pravicová strana, skončí až na druhém místě. Možná zvítězí mírnější fundamentalisté z Práva a Spravedlnosti (kdosi mi vytknul, že jsem v jednom článku napsal Pravda a Spravedlnost, nemohu si pomoci, mně se to strašně plete s Pravdou a Láskou, je to jen o hodně agresivnější), ti mají něco společného s ODS, například v kritice evropské integrace, se Zahradilem by si ovšem nerozuměli, jsou to katolíci. Pak jsou tam ještě tvrdí fundamentalisté z Ligy polských rodin a Sebeobrana (její program budí děs). Středová a liberální opozice prakticky neexistuje. Za čtyři roky bude zase všechno úplně naopak. Kdyby se mne někdo ptal, zda je to v Polsku z politického hlediska a pro voliče horší nebo lepší než u nás, nedovedl bych odpovědět. V každém případě to je divočejší.

Pátek 23. září: Podle dalších dvou průzkumů veřejného mínění by ve volbách, pokud by se konaly nyní, zvítězila ČSSD s extremisty z KSČM. Výsledky Factum Invenio jsou jako obvykle divoké – ODS má 33 procent (s mírnou ztrátou proti červnu), KSČM na druhém (!) místě 22,5% (narostli o 3,2%, podle STEM i CVVM mají komunisté výrazně méně a ztrácejí), ČSSD 22,1 (rovněž s mírnou ztrátou) a KDU 9,5 s velkou ztrátou 2,2%. CVVM, opatrnější, tradičně skeptická vůči ODS a optimistická k ČSSD, hlásí 28,5 pro ODS (zisk 1%), 23 pro ČSSD (zisk 5%), KSČM 12% (ztráta 1,5) KDU 6% (ztráta 1,5%). Jedinou věcí, kterou bych považoval z průzkumu factum Invenio za relevantní informaci, je právě převaha „levice“. Ne jako jistota, ale jako něco, k čemu pomalu spějeme. Jinak to vypadá tak, že jediný způsob jak zjistit, rozložení sympatií k politickým stranám ve veřejnosti, je zprůměrovat výsledky CVVM a STEM.

Lidovci se hodlají obrátit na Ústavní soud se stížností ohledně Zákoníku práce. Paroubek opět běsní, nicméně jakési výhrady pokud jde o ústavnost má i legislativní rada vlády a její předseda, ministr Zářecký, který se při hlasování o zákoníku zdržel hlasování (asi ho pan Paroubek bude muset „vyrazit“). Námitka se prý týká mj. toho, že Zákoník znerovnopravňuje podnikatele, v jejichž firmě odbory působí, proti těm, kteří odbory nemají. V každém případě to, že zaměstnavatel nemůže dát zaměstnanci výpověď bez důvodu považuji za povážlivé a to, že odbory v podniku právo zastupují i „nečleny“, za nehoráznost bolševického kalibru.

Paroubek s Kalouskem si vyměňují přes média zdvořilosti. Kalousek nazval svého premiéra „normalizačním funkcionářem, předseda vlády odvětil, že když lidovci chtějí, ať jdou. Problém Lidové strany je, že se po Listopadu dlouhodobě specializovala na vydírání svých koaličních partnerů (naposled Kalousek v případu premiéra Grosse). Voliči jsou z toho douhodobě unaveni, jeden z čelných funkcionářů strany prý podle LN prohlásil: „Lidé prostě vnímají špatně, když se snažíme bourat koalice; naopak pozitivně vnímají, když jsme konstruktivní.“ Po volbách v roce 2002 bylo lidovecké úsilí navíc postaveno na vratkém, a jak se ukazuje, neoprávněném předpokladu, že sociální demokraté jsou příliš slušní na to, aby si pomohli tím, že se spustí s komunisty. Paroubek je teď usvědčuje z omylu v situaci, kdy předsedovi Kalouskovi zbývají dvě možnosti, z nichž si těžko vybrat: buď zůstane v koalici a poskytne Paroubkovi paraván pro pelešení s KSČM, nebo z koalice odejde a bude tak Paroubkovo pelešení s KSČM legalizovat.

Podle premiéra Paroubka by se ČSSD měla omluvit za volbu prezidenta – a to ne ti poslanci, kteří nehlasovali pro Zemana, ale „orgány strany“, a ne Zemanovi, nýbrž české veřejnosti. Mně se omlouvat nemusí, Zeman by byl snad ještě horší prezident než Klaus.

Strana zelených je před svým sjezdem rozštěpena na dvě nesmiřitelné frakce: jedna chce ve volbách kandidovat samostatně (Strana zelených mi může být ukradená, ale myslím si, že je to věcně vzato prozíravé a korektní rozhodnutí a Zelení by na něm určitě neprodělali), druhá se hodlá spojit s liberály: to je totéž, jako kdyby řekla, že se spojí s vodníky a rusalkami. Žádní prostým okem viditelní „liberálové“ totiž u nás neexistují.

Polská politická situace se přece jen v něčem příznivě liší od české: v nedělních volbách bych neměl problém si vybrat. Volil bych Občanskou platformu a velmi dobře bych věděl, že ani jednu z těch zbývajících stran volit nesmím.

Sobota 24. září: Stanislav Gross se rozhodl odstoupit z funkce předsedy strany a nekandidovat do Poslanecké sněmovny. Znamená to faktický odchod z politiky. Nečekal jsem to, ale má to svou logiku. Ke zprávě se pochopitelně ještě vrátíme.

Také Miroslav Grebeníček už zjevně definitivně odchází. Paroubkovi už nestojí nic v cestě při spolupráci s KSČM. Grebeníčkův odchod provází ujišťování místopředsedy Exnera, že se nemění program ani linie strany. Bodejť, jinak by přišli o voličské jádro. Funkci čestného předsedy Grebeníček odmítá a je to svým způsobem logické: čestný předseda znamená formální zodpovědnost za činy strany, kterou už nemůže nijak ovlivnit.

Předsednictvo ČSSD přišlo s omluvou občanům za způsob, jak strana postupovala při prezidentské volbě. Omluvu spojila s kritikou prezidenta Klause: „ČSSD bude zásadně čelit snahám prezidenta ČR nepřijatelně ovlivňovat směřování státu a nepřipustí, aby se při příští volbě prezidenta znovu opakovala nerozhodnost a nejednota, za niž se občanům omlouvá.“ Co si budeme povídat, je to vlastně omluva Miloši Zemanovi, i když jeho jméno není v prohlášení zmíněno, a předsednictvo je v této věci jednomyslné. Zdá se, že nadchází éra účtování se „špidlismem“. Z toho, co ČSSD Klausovi vytýká, je leccos pravda: Klausova kritika struktury a pojetí EU a také evropské ústavy je přehnaná, svými politickými stanovisky se pokouší zasahovat do výkonu vládní moci.

Ministr kultury Jandák vyjádřil své pochybnosti o novele církevního zákona, která upravuje evidenci charit a diakonií ministerstvem. Novela narazila na nesouhlas katolíků a dalších křesťanských církví. Nelze upřít, že je to od ministra jakýsi projev odvahy: jednak téma je v tradičně výbojně ateistické ČSSD velmi citlivé, a jednak to znamená výraznou distanci od politiky zesnulého ministra Dostála, a to v dobrém slova smyslu. Ví Jandák vůbec,co všechno tohle jeho stanovisko obnáší? V každém případě bude zajímavé sledovat, jak si s problémem poradí.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila pokutu TV Nova za reportáž „Vládní tunel“ pro její údajnou neobjektivitu a nevyváženost. V Právu je o tom pár řádků zprávy, v LN a MfD nic. Výtky „neobjektivity a nevyváženosti“ vypadají na první pohled jako skrytá forma cenzury: všechno je neobjektivní a nevyvážené, objektivní a vyvážené je jen to, co se nikoho nijak nedotkne a co je tedy k ničemu. Aby byly obavy z takového skrytého cenzurování rozptýleny, mělo by se veřejnosti dostat podrobnějších informací, než je zastrčená osmnáctiřádková zprávička v jednom z celostátních deníků.

„Hrdelní zločiny stalinismu a genocida menších národů SSSR od Pobaltí přes Volhu až po Kavkaz se stávají podobnou minulostí jako křižácké války nebo upalování kacířů“, píše Petr Uhl v Právu. Závidím mu jeho optimismus. A kromě toho: představme si, že by někdo napsal: hrdelní zločiny nacismu a genocida Židů se stávají podobnou minulostí… atd. To by bylo řevu na všech stranách.

Zítřejší volby v Polsku přinesou výraznou změnu. Postkomunistická levice bude marginalizovaná na minimum, koalici utvoří pravice, v opozici budou fundamentalističtí radikálové a extremisté. V Polsku probíhá sice po každých volbách pravidelně výměna pravice za levici a naopak, ale s tím průvodním zjevem, že stávající vládní koalice se rozloží a sesype. Nic moc.

V rozhovoru s předsedou KDU Kalouskem mu redaktorky Práva vytýkají, že lidovci mohli paragrafy Zákoníku práce, které dnes tak tvrdě kritizují, vypustit už v novelizaci v roce 2000. Jenže tenkrát byla KDU-ČSL v opozici a zcela bezmocná.

Jihomoravská ČSSD soudí, že Ústavní soud je hrozbou pro stát. Rozzlobilo ji rozhodnutí ÚS ve věci Hugo Salma. Není to jen tak nějaký názor, ale prohlášení předsednictva krajského výkonného výboru strany. Je zajímavé, jak v této věci souzní s komunisty, kteří se dožadují omezení pravomocí soudu. Rozhodnutí ÚS jsou jistě jako všechno v demokratickém státě kritizovatelná, ale slova o hrozbě pro stát jsou víc než kritika. Je to rozhodnutí politického orgánu a navíc jakási forma nátlaku a denunciace. Je třeba dát za pravdu místopředsedkyni Wagnerové: „Všichni politici, kteří kritizují Ústavní soud, musí mít na paměti, že je křehká hranice mezi přípustnou kritikou a tím, co je možné považovat za nátlak. (Jinak, v případu Salm, si nejsem jistý tím, zda je úlohou ÚS kádrovat občany na jejich bezúhonnost, nadto před šedesáti lety).

Do nočního cvičení zásahu hasičů a zdravotníků (téma: teroristický útok v metru a na železnici) se připletl jakýsi kořala, který usnul v jednom z vagonů metra, organizátoři si ho nevšimli, a on se pak probudil až ve chvíli, kdy cvičení bylo v plném proudu. Ke zprávě se, pokud nám to dovolí čas, ještě vrátíme.

Pondělí 26. září: Hlavnímu tématu týdne, odchodu Stanislava Grosse z aktivní politiky, je věnován samostatný komentář, který dnes vyšel v MfD a večer ho doplníme do Událostí. Expředseda ČSSD v sobotu v poněkud emotivním projevu na Výkonném výboru strany prohlásil mj.: „Uráží mne, opravdu mě lidsky uráží vysvětlovat, že nejím malé děti, nevraždím a nekradu.“ Bylo by bývalo úplně stačilo, kdyby dokázal vysvětlit, kde vzal peníze na byt. Nebyla to žádná závratná suma, a kdyby se snad nedej Pán Bůh ukázalo, že je dostal za nějakou protislužbu podnikatelskému sektoru (čemuž samozřejmě nevěřím), uráželo by zase mne, že jsme měli tak laciného premiéra. Gross má dalekosáhlé plány: chce si přečíst Bibli, pokud tomu dobře rozumím, jaksi na truc předsedovi KDU-ČSL Kalouskovi, musím pana Grosse upozornit, že Kalousek není autorem, nechápu, co má se čtením Bible společného. Dále bude možná pracovat jako advokátní koncipient a současně by chtěl přednášet na vysoké škole. Zajímavá kombinace. Ohradil se proti tomu, že ODS označila jeho rezignaci za přiznání k nekalým praktikám, ohradil se právem. Nicméně otazníky zůstávají, rezignace neznamená, že by zmizely.

Na tomtéž zasedání vystoupil s bojovným projevem Jiří Paroubek, mával přitom pěstičkou tak, že připomínal zároveň Schrödera i Stoibera – ovšem v provedení pro loutkové divadlo. Prohlásil mimo jiné: „Chci říci pánům Kalouskům a Topolánkům, pokud máte tu sílu, odejděte od těch svých konspirací, trapných schůzek a podrazů a učiňte výzvu. Já ji přijmu, pokud jde o předčasné volby, já se jí nebojím… Pojďte si to s námi rozdat! My chceme sloužit této zemi, čemu chcete sloužit vy? Vy se chcete jenom dostat ke korytům!“ Pan Paroubek se velmi rychle přizpůsobil rétorice, kterou u nás v posledních letech praktikuje ODS. Ondřej Neff v LN přirovnává Paroubkův rétorický výkon a zejména pasáž o pánech Kalouscích a Topoláncích ke Gottwaldovi a Václavovi Kopeckému, myslím, že nemusí chodit tak daleko do minulosti, řeči o panech (Kalouscích apod.) u nás po převratu nerehabilitoval a nezavedl nikdo menší než náš současný pan prezident. Převzal z bolševismu úzus, že slovo „pan“ znamená už samo o sobě urážku, a zdůraznil to ještě opovržlivým plurálem. Hic Rhodus, pane Neffe, hic salta. Návrh na předčasné volby je přednesen jaksi stydlivě. Myslím si, že jsou na místě. A to ze tří důvodů: dnešní vláda je jiná než ta, která dostala před časem důvěru, a hrozí, že se bude ještě dál proměňovat. Formálně vládne ČSSD stále v koalici s KDU a vlečou s sebou mrtvolu US-DEU, fakticky prohlasovává sociální demokracie čím dál tím víc významných věcí s komunisty. A vůbec není jasné, jakou má tento podivný patvar dnes podporu veřejnosti (voliči hlasovali v roce 2002 pro něco úplně jiného). A kromě toho a navíc: ze spolupráce s komunisty mohou snadno vzniknout malé, ale významné a hlavně nevratné proměny naší politiky. Proto za každý den, o který se toto podivné vládnutí zkrátí, je třeba děkovat Bohu, a předčasné volby jsou jediným legálním a přijatelným pokusem o jeho zkrácení. ODS,KDU a US-DEU Paroubkův návrh zamítly (proč tak činí US-DEU, netřeba vysvětlovat, KDU se voleb zjevně bojí vzhledem k hrozivě klesajícím preferencím, preference ODS taky, jak se zdá, narazily na strop a stagnují). ODS si to ovšem poté rozmyslela (už tenhle obrat nevzbuzuje velkou důvěru) a navrhuje proceduru humpoláckou a pro Paroubka tak nelogickou a potupnou, že ji nemůže přijmout: musel by podat demisi a pak třikrát po sobě strpět, že nedostane v parlamentu důvěru. Paroubkův termín je ovšem taky problematický, je příliš časově vzdálený, premiér se ohání rozpočtem, ale když se ODS s ČSSD dohodnou o předčasných volbách, proč by se nemohly taky dohodnout na (kompromisním) rozpočtu? Musely by ovšem obě předčasné volby chtít, mám obavy, že je nechtějí ani jedni, ani druzí. Kalousek reagoval na Paroubkovu deklarovanou ochotu schvalovat zákony v případě nutnosti s kýmkoli, třeba i s Marťany, tím, že pod Marťany si člověk může představit kohokoli, například nacisty. Pro správného českého nacionála, byť i klerikálního střihu, jsou nacisté nesrovnatelně horší než komunisté. Přitom proti nim mají jako smrtelné nebezpečí jednu významnou přednost: už dávno neexistují. Ve všeobecně kritizované pasáži o novém tiskovém zákonu Paroubek řekl doslova: „Také říkám, že v příštím volebním období jeden z prvních zákonů, které uděláme, bude zákon tiskový zákon mediální, který tuto zemi vyvede z balkánského pojetí, kdy si každý může dělat, co chce, bez odpovědnosti k pojetí médií, které je v západní Evropě...“ To nápadně připomíná řeči dr. Husáka z podzimu 1969, že hranice nejsou žádné korzo (škoda, že naši mladší současníci je už nepamatují). Ovšem, dr. Husák se neoháněl západní Evropou, to tenkrát nefrčelo.

Miroslav Kalousek se pokusil o protitah proti Paroubkově ofenzívě a navrhl, aby se vypjaté atmosféře obrousily hrany na schůzce předsedů koaličních stran (ČSSD by tedy zastupoval Sobotka, ne Paroubek). jak si mohl pan Kalousek představit, že něco podobného prosadí? Jeho pozice je slabá, velmi slabá!

Strana zelených si zvolila nové vedení. Předsedou se stal Martin Bursík, velmi přelétavé ptáče (OF, OH, SD-LSNS, KDU-ČSL, teď SZ). Nicméně jeho plán jít do voleb samostatně je korektní a rozumný. Na této úrovni se volebně koaliční partneři nesčítají, ale navzájem odčítají.

Prezident Klaus je z citovaného Paroubkova projevu a z „omluvy“ předsednictva ČSSD (premiér se zmínil mj. i o tom, že se Klaus plete do výkonné moci způsobem, který neodpovídá ústavě) zcela vyšitý. „Prezident republiky odmítá v naší polistopadové historii bezprecedentní útok na hlavu státu, který je obsažen v usnesení předsednictva ČSSD… žádná ani vládnoucí politická strana nemá jakékoliv oprávnění k takovýmto arbitrárním a autoritativním výrokům týkajícím se prezidenta republiky“, prohlásil hradní mluvčí Hájek. Nešlo o útok, ale o kritiku, a to aspoň do jisté míry oprávněnou. Pan prezident bude asi v budoucnu muset leccos překousnout. Zažije tak aspoň něco z toho, čeho si od svého zvolení prezidentem ČR užíval měrou vrchovatou Václav Havel. S čím kdo zachází…

Polskou politickou scénu ovládli kačeři. Tak se v Polsku říká bratrům Jaroslawu a Lechovi Kaczynským. Jejich strana Pravda, přesněji řečeno Právo a spravedlnost ve finiši o prsa porazila konzervativně-liberální Občanskou platformu. Podle toho, co jsem si o PiS přečetl a co vím o vystupování Lecha Kaczynského ve funkci varšavského primátora (vyčíslil už Německu mnohamiliardové reparace za škody způsobené zničením Varšavy v druhé světové válce, mrazí mne, co bude ještě chtít na Rusech a Turcích, možná že dojde i na nás, hodné české králíčky, náš kníže Břetislav I. totiž kdysi pod záminkou boje o ostatky svatého Vojtěcha důkladně vyplenil Hnězdno) jde o stranu říznutou nacionalismem, fundamentalismem a sociálním populismem. Je krajně rezervovaná k EU. Kačeři si budou dobře rozumět s panem prezidentem a s Janem Zahradilem.

Úterý 27. září: Zítra oslavíme relativně nový státní svátek, „Den české státnosti“. To, co jsem považoval za potřebné v té souvislosti napsat, jsem napsal v roce 2001 a dal k dispozici v Mladé frontě Dnes a v Událostech. Nemám k tomu co dodat, a proto to pouze připomínám.

A teď k aktuální politické situaci. To, co se odehrálo včera večer na schůzce koaličních stran, zachytilo Právo titulkem „Koalice načas zažehnala krizi“, kdežto Lidové noviny napsaly „Koaliční schůzka zkrachovala“. Soudě podle toho, co si lze v novinách přečíst, platí obojí zároveň. Sociální demokraté žádají lidovce, aby buď slíbili, že se polepší, nebo příští týden přišli s návrhem na uspořádání mimořádných voleb podle Paroubkova receptu. Lidovci zjevně nechtějí udělat ani jedno, ani druhé a není síly, která by je zejména ke druhému kroku donutila. Místo toho navrhují, aby se rozšířil soupis témat, která nebudou koaliční strany prosazovat s pomocí opozice. Návrh je logický, závazek by měl být oboustranný a postihovat i velmi častou a horlivou Paroubkovu spolupráci s komunisty. K tomu se zase nemá ČSSD. To, co ČSSD může udělat, je, že vypoví koaliční smlouvu a že Paroubek odvolá lidovecké ministry z vlády. Nebo jenom to druhé. Vládnout nám pak bude nová vláda na základě mandátu té předchozí. Formálně by to bylo v pořádku, věcně ani trochu. Věcně by byly v pořádku předčasné volby.

Poté, co ČSSD odmítla návrh ODS na předčasné volby v prosinci, uvažují její představitelé o tom, že vyvolají hlasování o nedůvěře Paroubkově vládě. Zvláštní shodou okolností něco podobného doporučil ODS její čestný předseda, pan prezident Klaus. Vláda samozřejmě důvěru dostane (lépe řečeno nedůvěru nedostane): buď se zmátoží stojedničková koalice, nebo ji podrží komunisté. Myslí si ODS a Klaus, že to druhé bude ČSSD v očích veřejnosti nenapravitelně kompromitovat? Moc bych na to nespoléhal: volby se nevyhrávají kompromitací protivníků, ale pozitivním programem. Trpká zkušenost z voleb v roce 2002 by pro ODS měla být poučením.

Čtvrtek 29. září: Premiér Paroubek položil včera (na svátek svatého Václava čili Den české státnosti) květiny v Svatováclavské kapli chrámu svatého Víta, ministr Jandák se zúčastnil slavnostní katolické bohoslužby ve staré Boleslavi. Je třeba odhlédnout od specifik paroubkovského pojetí ranné české historie(„kníže Václav u nás především upevnil křesťanství a tak české země přiblížil Západu a uchránil je před útoky německé říše“: tehdejší německé území byl z hlediska tehdejších Čechů taky západ a mluvit v této době o „německé říši“ je přinejmenším nadnesené) a uznat jakýsi signál dobré vůle. Týká se to hlavně ministra Jandáka, který nejspíš nechce kráčet ve stopách blahoslaveného volnomyšlenkáře Dostála, jehož postoj ke křesťanství byl zatížen jakýmsi ohavným mindrákem. Slova Jana Zahradila o tom, že Jandák „opustil linii“ prosazovanou jeho předchůdcem na ministerstvu nechť si pan ministr vyloží jako něco, čím se může pyšnit. Jaký je vůbec rozdíl mezi Dostálem a Zahradilem? Pan prezident trávil svátek se svými blízkými, není divu, svátek mnoha našim spoluobčanům zavání a z hlediska popularity je daleko lepší se ukazovat na Velehradě (tam se přece oslavují slovanští věrozvěstové!). Prezidentskou zdrženlivost trochu mírní docela pěkný článek jeho poradce Petříka v Mladé frontě Dnes.

Z vědeckého hlediska je ovšem v otázce svatého Václava už jasno. Podle někdejšího publicisty Lidových novin Dušana Třeštíka se „náš historický cech shoduje na tom, že přemyslovský stát vznikl v důsledku staroboleslavské vraždy“. Konečně se potvrdilo, co jsem si myslel už dávno: česká historická obec je jakási mafie. Dbá na jednotu názorů a má už nyní už i svého mluvčího. Kacíři jsou podrobování fémovým soudům a topeni ve Vltavě. Závazným a odborníky posvěceným státnickým ideálem je (jak tomu bývá např. u notorických poserů) kombinace Vlada Dracula a Čingischána.

Podle průzkumu STEM pro Českou televizi 38% lidí u nás souhlasí s účastí komunistů ve vládě a stejný počet schvaluje menšinovou vládu ČSSD s podporou KSČM. Není jasné, jak přesně zněla otázka. Znamená to „podporuje“, nebo jen „nevadí jim to“? Lidé prý uvádějí, že když jsou komunisté v hlavním proudu politiky, je třeba je brát jako partnera. To je důsledek plíživé rehabilitace KSČM, která začala za Havla, pokračovala ze Klause a za Zemana a vrcholí za Paroubka. Ukazuje se mimo jiné, že když Kalousek zjevně z populistických pohnutek označil KSČM na tiskovce za „zločineckou organizaci“, nepochybně přecenil nosnost tohoto označení pro popularitu svou a své strany. Označení je ostatně nesmyslné: KSČM je suspektní politický útvar a nástupkyně zločinecké KSČ, ale sama (zatím ještě?) žádnými zločiny obtížena není. (Kalousek taky KSČM ke zločinecké organizaci nepřirovnal, jak uvádí dnešní Právo, ale KSČM za zločineckou organizaci označil). Vojtěch Filip teď podal na Kalouska trestní oznámení, a kdyby teď soud rozhodl ve prospěch komunistů, byla by to katastrofa, kterou by Kalousek jistě nezamýšlel, ale přesto způsobil.

K případu Unipetrol se nebudu meritorně vyjadřovat, nemusím se vyjadřovat ke všemu. Zarazilo mne jen prohlášení jednoho z ředitelů Agrofertu Kadaníka, že zpráva polského Sejmu „obsahuje řadu chybných, nepravdivých či vysloveně lživých tvrzení“. Pokud Sejm lže, znamená to, že sice zná pravdu, ale úmyslně říká něco jiného. To znamená, že je k tomu veden nekalými záměry, nepřátelskými vůči ČR? Chce pan Kadaník vyvolat válku s Polskem? Nedělejme to, dostaneme na…

ODS si nechala pořídit průzkum, z něhož vyplynulo, že především nerozhodnutí voliči ji považují za arogantní. Nechápu, proč musí vyhazovat peníze za to, aby se zjistilo něco, co je i bez průzkumu zcela evidentní.

Podle nejnovějších průzkumů se třetina učebnic pro základní školy prohřešuje proti rovnosti pohlaví a protežuje mužský svět: maminky v nich vaří a uklízejí, tatínkové vydělávají peníze. Otázky ve cvičeních jsou kladeny v mužském rodě: „vybarvi si sám“, resp. „zamysli se, v čem jsi udělal nejvíce chyb a proč“. Nejlépe by bylo vydávat zvlášť učebnice pro holčičky a zvlášť učebnice pro chlapečky: v učebnicích pro holčičky vaří a uklízí tatínek a otázky jsou pokládány v ženském rodě (nebo, proboha, aby byla emancipace dokonalá, naopak? Je zjevné, že rozlícené feministky neuspokojí jedno ani druhé, protože radikálně emancipované bytosti nemůže uspokojit nic). Nejprve bude třeba utratit zrádkyně ve vlastních řadách, o zákrok si koleduje např. ředitelka liberecké základní školy, která prohlásila: "Nevím, co je špatného na tom, když je v knížce maminka zobrazena jako ta, co vaří a podobně. Nevidím v tom absolutně nic závadného. Ministerstvo by mělo řešit raději podstatnější věci, než zadávat podobné výzkumy." Zlatá slova.

Pátek 30. září: Vláda na návrh ministra Němce odvolala nejvyšší státní zástupkyni Benešovou. K samotné vleklé válce mezi ministrem spravedlnosti a nejvyšší státní zástupkyní si troufnu říci jen to, že vybočila z rámce normálních civilizovaných vztahů mezi vysokými státními činiteli, že si nemyslím, že by státní zastupitelství mělo být prodlouženou rukou ministerstva spravedlnosti (ministerstvo by mělo jen dbát na to, aby zajistilo technický chod justice, a ne ovlivňovat výkon spravedlnosti – sám název ministerstva mi připadá nesmyslně nadnesený, představme si, že by se v SRN obdobná instituce nejmenovala Bundesministerium der Justiz, případně v Rakousku Bundesministerium für Justiz, ale Bundesministerium der Gerechtigkeit, jak orwellovský název) a že se pan Paroubek měl zároveň zbavit i ministra. Premiér prohlásil, že vyměnil osobní náklonnost za to, aby byl klid v resortu justice. Správně měl říci, že vyměnil osobní náklonnost za klid v koalici. US-DEU se už dávno změnila ve vesele se vrtící ocásek sociálnědemokratického pejska, a teď dostala pamlsek.

Předseda Soudcovské unie Jirsa přivítal odvolání paní Benešové s tím, že už je ve funkci sedm let a je tedy čas přepřahat. Snad si měl vymyslit nějaký méně uhýbavý důvod, Petr Uhl ho v Právu kritizuje a má v této věci pravdu.

ČSSD a KSČM se dohodly na zřízení komise, ovšem ne komise k vyšetření případu Unipetrol, ale k vyšetření role privátních firem při privatizaci chemického průmyslu. Mohly se taky dohodnout na vyšetření role firem při privatizaci vůbec. Nebo na vyšetření role institucí v hospodářství. Čím obecnější, tím větší naděje, že práce komise jako obvykle rozpustí v nic. Takže jediné, co z toho plyne, je, že ČSSD a KSČM opět demonstrovaly svou spřízněnost.

Vedoucí činitelé ODS prý došli k závěru, že strana musí změnit způsob svého vystupování. Je to jako když se management mizerné restaurace rozhodne vylepšit její profil tím, že dámská obsluha bude napříště nahoře bez (a kvalita jídel zůstane stejná). Topolánek se v souvislosti s průzkumem, o němž jsme informovali včera, obořil na novináře. Prý nemají potřebu komunikovat s politiky a čtou si jen mezi sebou vlastní komentáře. Místo toho, aby se věnovali tomu, co chce ODS pro „naše občany“ (dříve se říkalo „naše pracující“), zajímá je „náš vlastní, z našich peněz placený průzkum“. Bylo by možná dobré, kdyby pan Topolánek nechal na novinářích, co je má zajímat a co ne. Zdá se, že by jim to nejraději nalajnoval. Vzhledem k tomu, a také proto, že podle včerejších Lidových novin pan předseda kdesi hovořil o „zaplacené blokaci“ ODS v médiích a jiní potentáti strany zase o zájmu vlastníků novin (cizáckých, pochopitelně) na hluchotě a slepotě novinářů, nelze pobouření ODS nad Paroubkovými hrozbami tiskovým zákonem považovat za nic jiného než za pokrytectví. Jak Paroubek, tak Topolánek a spol. by rádi dostali média pod kuratelu. Nejlepší by bylo vyrvat je novinářům (hnůj, nepřátelé lidstva, které nikdo nevolil) a svěřit přímo politikům.

Premiér Paroubek je i podle CVVM nejpopulárnějším českým politikem (prezidenta Klause agentura do průzkumu nezahrnula). Neuškodily mu ani bouře intelektuálů a bavičů proti zásahu na technoparty Czech Tek, a což je povážlivější, ani jeho stále četnější vstřícné kroky ke komunistům. K problému se ještě vrátíme.

Evangelický farář Milan Šimek obvinil Miroslava Holzbauera, v padesátých letech vedoucího tajemníka Krajského výboru KSČ v Jihlavě, že se podílel na přípravě tzv. babického zločinu (nainscenovaná vražda tří místních funkcionářů KSČ v obci Babice, po níž pak bylo komunisty popraveno dvasnáct nevinných lidí). Ústav pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu prý dospěl k závěru, že Holzbauer s případem neměl nic společného, a soud pak Šimkovi nařídil, aby se Holzbauerovi omluvil. Nedovedu si představit, že by se tehdy, v padesátých letech, byla celá věc odehrála přes hlavu vedoucího krajského tajemníka strany.

Česko se rozhodlo vrátit Rakousku zbytek depozitáře Hofburgu a Schönbrunnu, který byl uklizen na konci války na Moravu (Němci se obávali, že by při spojeneckém bombardování mohl vzít za své). I k této zprávě se ještě vrátíme.