ARCHIV

Tempora mutantur

Ve svých mladých letech jsem si představoval sociálně demokratického politika jako vychrtlého intelektuála mírně souchotinářského vzezření; při čadivé svíčce píše v nevytopené, skrovně zařízené místnosti jakýsi bojovný článek do Práva lidu. Žvýká suchou kůrku, aby zahnal nejhorší hlad, a čas od času si nad mihotavým plamenem svíčky zahřívá zkřehlé ruce.

Tato představa je dávno passé. Od té doby učinila naše společnost a s ní i sociální demokracie obrovský skok kupředu: svědčí o tom velmi výmluvně rozhovor s předsedkyní pražské organizace ČSSD, poslankyní Petrou Buzkovou. Byl pořízen v jakési luxusní italské restauraci, kde cena oběda pro dva většinou nejde pod čtyři tisíce korun. Kulisu vytvářely krevety, krabi, sepie, chobotnice a humři a úslužný italský číšník. Paní Buzková se bezelstně vyznávala ze své záliby v kulinárním luxuse. Doma má jídelnu vybavenou nábytkem z přelomu 19. a 20. století. Miluje klasické prostírání, servíruje do servisu Rosenthal. A tak dále.

Vůbec mi nevadí, že paní Buzková na to všechno má, proč by neměla. Jenom nerozumím tomuto způsobu vytváření politického image. Paní Buzková patří k umírněnému křídlu sociální demokracie. Obávám se, že premiér Zeman už jen díky své lidové Becherovce je a bude pro voliče ČSSD přes své nemožné manýry a názory vždycky o hodně čitelnější než jeho bývalá emancipovaná místopředsedkyně.

Nebo snad nadešel čas změnit symboliku strany? Někdejší dělnické nástroje a dnešní neutrální růži nahradit stříbrnou vidličkou a nožem, damaškovým ubrusem a talířem od Rosenthala? A starou neoficiální hymnu sociálních demokratů, píseň o rudém praporu, zakončit slovy: "a rudě do krvava plaje, je na něm omáčka z humra se špagetami, jak jej servírují v restauraci Amici Miei"?

2. února 2002