14.5.-20.5. 2001

ARCHIV

O negativním vlastenectví

V šedesátých letech, kdy se pro mladé lidi v tehdejší "ČSSR" trošku a na chvilku pootevřel svět, jsme považovali národní cítění a tedy i vlastenectví za něco beznadějně staromódního a překonaného. Byla to pochopitelná reakce na rudý nejedlovský šovinismus (a taky na jeho národněsocialistického bratříčka, který nebyl o mnoho lepší, ale jen o mnoho neúspěšnější). Byli bychom rádi aspoň v myšlení překonali železnou oponu a stali se trochu evropštějšími a světovějšími.

Na to, že mi vlastenecké cítění není docela cizí, jsem přicházel nepřímo a jaksi negativně. V roce 1965 jsem se za kuriózních okolností dostal s jakousi turistickou skupinou poprvé v životě na Západ, do Francie. Moji spolucestující byli většinou hrozná sebranka. Když jsme přijeli k moři, zjistil jeden z nich, že si zapomněl doma plavky. Nijak ho to nezneklidnilo a vypravil se na pláž jednoduše ve slipech. Zmizel mi z očí. Zakrátko jsem viděl, jak ho dva silní chlapíci, zjevně jakási mravnostní stráž, vyvádějí ven. Publikum se dobře bavilo, já jsem si myslel, že se propadnu. A tu jsem si uvědomil, že jsem vlastenec: kdyby to byl Ind, bylo by mi to totiž fuk.

Zpětně mi došlo, že podobné pocity negativního vlastenectví jsem zažíval při cestách do ciziny už na konci padesátých let. Jedinou přístupnou cizinou tenkrát byla "NDR", země v té době chudá a strašně poznamenaná válkou. Když rychlík z Prahy projížděl drážďanskými předměstími, míjel rozkvetlé zahrady. Uprostřed každé stála zřícenina vybombardované vily. Bylo to jako z horroru.

Němečtí organizátoři se snažili v rámci možností vyhovět nárokům českých turistů. Odpovědí byly neustálé stížnosti a remcání. Tohle nám poskytujete za naše peníze? Přitom tyhle zájezdy byly enormně levné.

V současné době mi záchvaty negativního vlastenectví působí hlavně politici z ODS, když hovoří o našem členství v Evropské unii. Václav Klaus si naříká, že náš vstup do organizace nebude v očích těch, co už tam jsou, návratem ztraceného syna, na kterého se už všichni strašně těšili, nýbrž jen adopcí cizího dítěte, o kterém moc nevědí, jaké je. A jedním dechem zdůrazňuje: všichni musí vidět, že odmítáme módní národní sebemrskačství a že naši zemi nevidíme jako nějaký postkomunistický skansen. Jeho spolustraník Nečas nás zase vybízí: Získejme z EU vše, co jde, a nedejme jí ani o žďobíček více, než musíme.

A nejde jen o tyto věci a nejde jen o ODS. Česká politika s jakousi nestydatou samozřejmostí vnucuje veřejnosti představu, že je povinností vyspělých evropských zemí, aby se s námi hned a bez dalšího podělily o plody mnohaleté tvrdé práce jejich občanů. Že to, co jim můžeme teď na počátku nabídnout jako protihodnotu, jsou tak nanejvýš hloupé řeči pánů Klause a spol., velkoryse přehlíží. Vyčůraní úředníci Ministerstva zahraničí ždímají z našich sousedů nejrůznější odškodnění, a zároveň česká politika nejenže není ochotna ohavné poválečné zločiny na Němcích a Maďarech odškodnit, ale dokonce ani je vůbec uznat.

Negativní vlastenectví má u nás zkrátka na růžích ustláno.

21. května 2001