Pondělí 2. února: Vypadá to, jako by se ČSSD snažila nabudit dojem, že výsledek zdražení, které vyplyne ze změny daňové sazby, bude věnován na jeho kompenzaci. Bylo by to pozoruhodné ekonomické perpetuum mobile, doufám, že to není pravda. Jinak mne potěšilo, že pohřebnictví zůstává v pětiprocentním pásmu, aspoň nepřijdu pozůstalé příliš draho. Kromě toho bych měl od pana Špidly k prvnímu červnu obdržet tisícikorunu coby jakousi třináctou penzi – ovšemže jen tehdy, neaktualizuje se mezi tím problém s pohřebným.

Místopředseda KSČM Ransdorf neuspěl na Chrudimsku v kandidatuře na předsedu strany - místní komunisté jednoznačně podporuji Grebeníčka. Jak by ne, strana je úspěšná, není třeba předstírat reformy.

Majitelé domů zveřejňují seznam bohatých nájemníků, kteří využívají výhod regulovaného nájemného. Mezi zadanými jmény jsou politici a herci, např. Jana Brejchová. To mi připadá sprosté. Má snad paní Brejchová dobrovolně platit deregulované nájemné? Příslušné zákony přece ovlivnit nemůže. Navíc autoři seznamu zůstali sedět někdy v roce 1988: bohatí lidé jsou dnes lidé podnikající, ne umělci. A konečně akce proti zbohatlíkům má nekapitalisticky narudlý přídech, jaký by člověk od podnikatelů zrovna nečekal.

Úterý 3. února: Vládě se dohodou o DPH zjevně podařilo zabít několik much jednou ranou. Pod kouřovou clonou požadavků EU zdraží a získá peníze do rozpočtu. Zdražení provázejí sociální programy, které prý podle slov předsedy KDU-ČSL ztráty „daňových poplatníků“ vyváží, dovolíme si o tom lehce pochybovat. Snížení horní sazby DPH je podle vyjádření odborníků optické, protože je poměrně malé a tak se nepromítne do spotřebitelských cen – ale působí jako psychologický faktor. Nicméně se zdá, že Špidla zase na čas ustálil svou rozkolísanou pozici. Bude ovšem zajímavé sledovat, jak se ČSSD vypořádá s výsledkem voleb do Evropského parlamentu: s výsledkem voleb se dá těžko žonglovat.

Viktor Kožený založil stranu jménem „Občanská federální demokracie“ a pokusí se s ní zřejmě proniknout do Evropského parlamentu. Volební kampaň povede z Baham, doma by ho zavřeli. Má prý 27% podpory a odvolává se na „jistotu desetinásobku“: má to znamenat, že dosavadní podpora je 2,7%, nebo že výsledná bude 270%? Další originální prvek procesu integrace pravice.

Čeští úředníci jsou nejúspěšnějšími uchazeči o místa v bruselských institucích EU: uspělo jich 34% (Slováků pouze 18%, Maďarů jen o málo více). Česká byrokracie má dlouhou vypracovanou tradici, jejíž kořeny tkví hluboko v Habsburské monarchii. Např. v roce 1849 se císařskému dvoru s vydatnou ruskou vojenskou pomocí podařilo potlačit maďarskou revoluci: samotné bodáky však na udržení pořádku nestačí (nedá se na nich sedět, jak kdysi říkal Napoleonovi Talleyrand), a tak jako druhá vlna nastoupila armáda byrokratů především české provenience. Říkalo se jim Bachovi husaři a těšili se v maďarské společnosti zaslouženým sympatiím, které leckde přežívají dodnes. Proto je třeba se radovat, že pochod českých úředníků na Brusel má mírumilovnější charakter.

Česká televize připravuje film o čihošťském zázraku (komunistická policejní provokace, na jejímž základě StB nejprve umlátila jednoho faráře, načež následovalo tažení proti katolické církvi jako celku). Z dobře informovaných zdrojů proniklo, že půjde o odhalení (česky rozoblačení) špinavých intrik, jimiž se Vatikán pokoušel zlomit suverenitu lidově demokratického Československa. Hlavním odborným poradcem je podle těchto zpráv ministr Dostál.

Středa 4. února: Česká média dělají vědu z toho, že Lipperovi dědici byli údajně členy NSDAP. Jednak je zajímavé, že na rozdíl od členství v NSDAP členství v KSČ u nás nikoho příliš netrápí, ačkoli přinejmenším v jednom ohledu to bylo ještě horší: členové KSČ byli totéž, co čeští kolaboranti s Němci, kolaborovali s další okupační mocností, s bolševickým ruským impériem. Vnímavější z nich si toho všimli v roce 1968, těm otrlejším to nevadilo ani potom, a dnes jsou jedničky: v ČSSD, v ODS, o KSČM samozřejmě ani nemluvě. I v ODA se kdysi našli na dost čelných místech. A za druhé je zajímavé, že česká média považují za nutné zdůrazňovat členství v NSDAP, ačkoli ke konfiskaci majetku a k vyhnání to vůbec nebyl nutný předpoklad. Stačilo, že dotyčný byl označen za osobu národnosti německé a že se mu nepodařilo před úřadem (ne před soudem) prokázat, že zůstal věrný Československé republice, nikdy se neprovinil proti národům českému a slovenskému, a buď se činně účastnil boje za její osvobození, nebo trpěl pod nacistickým či fašistickým terorem. Neshledávají snad dnešní čeští novináři toto vymezení za dostatečně hájitelné a potřebují ho stvrdit členstvím v NSDAP? Je to projev jakéhosi špatného svědomí?

Na návrh lotyšské zástupkyně u Evropského parlamentu se Evropská lidová strana bude zabývat návrhem zamezit lidem s totalitní minulostí účast v orgánech EU. Návrh bude nyní projednávat kongres ELS, zdá se, že bude mít podobu výzvy. Její realizace je spojena s problémy: v EP už sedí bývalý vysoký dederonský stranický funkcionář Hans Modrow. Problémy by měli polský prezident (ministr komunistické vlády), polský premiér (tajemník polského ÚV), maďarský premiér (agent kontrarozvědky), maďarský ministr zahraničí (člen ÚV MSZMP). Samet, který po „změně systému“ zavalil postkomunistické země, se nyní přelije na půdu Evropské unie. To, co chystá ELS, je odsouzeno zůstat pouhým verbálním gestem.

Vláda má projednávat nový návrh Zákona o registrovaném partnerství. Zákon je pořádně přistřižen (týká se jen práva partnerů zastupovat se navzájem na úřadech), přesto je jeho osud nejistý, protože KDU-ČSL jej hodlá bojkotovat. Je to pokrytectví, nad nímž zůstává rozum stát: členové strany, která se nestyděla skoro půlstoletí bezostyšně kolaborovat s komunisty, dnes propadají orgiím malicherného fundamentalismu. Nemohu si odpustit dvě citace: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost… Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost.“

„Stáli u krachu Klausovy vlády“, zní titulek v Mladé frontě Dnes, řeč je o senátorech Rumlovi, Skalickém a Kroupovi. Článek je z dílny respektovské lobby v MfD. Ruml a Skalický byli ministry Kalusových vlád, Kroupa zaujímal významné místo v koaliční pidistraně. Správně by titulek měl znít: Podíleli se na krachu Klausovy vlády a na poslední chvíli se podrazem pokusili zachránit vlastní kůži. Taky celá následující historie čtyřkoalice je historie nebývalého krachu, který ovšem už vůbec nelze svádět na Klause: zavinili si ji její čelní aktéři sami.

Ve Francii se bude v parlamentu projednávat zákon, zakazující učitelům a žákům státních škola zaměstnancům státních institucí nošení náboženských symbolů. Zákon je naprosto neadekvátní reakcí na problém islámského fundamentalismu. Spojené státy mají výhrady, nedivím se tomu.

Naše včerejší zpráva z nezaručených zdrojů, že ministr Dostál má být odborným poradcem při natáčení filmu o čihošťském případu, se kupodivu ukázala být kachnou. Panu ministrovi se, jak se sluší a patří, omlouváme.

Čtvrtek 5. února: Díky ministru Škromachovi (ale nejen jemu) se najednou ukazuje, že dohoda mezi jeho kolegy Němcem a Sobotkou ohledně deregulace nájemného byla jen čímsi předběžným, osobním dohovorem, definitivní závěr bude učiněn teprve někdy příští týden. Ke Škromachovi se přidala řada sociálně demokratických poslanců a Špidla nakonec jejich názor stvrdil. Špidla však ustoupil také lidovcům a stáhl celkem rozumný návrh zákona o registrovaném partnerství. Podivný premiérův tanec mezi rozhádanými křídly vládní koalice, z nichž jedno je za osmnáct a druhé za dvacet bez dvou, ocenila veřejnost podle CVVM 27% vládní důvěryhodnosti (opozice na tom není o mnoho lépe, je důvěryhodná z 31%). Někdejší Zemanova vláda je na tom lépe, získala melancholických 39%. Špidla se ovšem máchá v louži, kterou mu jako svůj hlavní odkaz zanechal jeho nestydatý předchůdce. To nic nemění na situaci, že si se Zemanovým dědictvím zatím nijak neporadil.

Evropská lidová strana, jak se očekávalo, vyzvala politické kluby, které budou zřízeny v nově zvoleném Evropském parlamentu, aby za své členy nepřijaly vedoucí osobnosti bývalých komunistických režimů. To způsobí problémy Polsku a Maďarsku, kde je u kormidla postkomunistická vláda, ale například už ne českým komunistům, kteří k vedoucím osobnostem starého režimu nepatřili, ačkoli nejsou o nic lepší. Představitelé „staré“ Evropy poukazují na to, že se ti lidé mohli polepšit a že je na každého z nich třeba pohlížet individuálně. Expert ODS na Evropskou unii Zahradil si zase přihřívá svou populistickou polívčičku a poslancům Evropského parlamentu za Lidovou stranu vytýká, že nebyli stejně důslední jako nyní, když zpochybňovali Benešovy dekrety. Benešovy dekrety ale nebyly namířeny jen proti nacistům, nýbrž všeobecně proti Němcům. A nynější rozhodnutí EP je mlhavá deklarace, která pouze přenáší dvojznačnost postkomunistického sametu na evropský západ.

Státnímu zastupitelství pro Prahu 4 byla podána čtyři trestní oznámení na televizi Prima, protože uvedla seriál o majoru Zemanovi bez doplňující debaty, která by ho zařadila do historických souvislostí. Před několika dny odvolací soud zvýšil trest nakladateli Zítkovi, který vydal Hitlerův Mein Kampf bez odborného komentáře, jenž by knihu zařadil do historických souvislostí. Bude zajímavé sledovat, zda se komunistické produkty poměřují jiným metrem než nacistické. Navíc si myslím, že požadavek na „odborný komentář“ není na místě ani v jednom případě: smutné je vlastně jen to, že příběhy majora Zemana jsou pro české publikum stále divácky atraktivní – jinak by o ně televize neměly zájem.

Ve čtvrteční příloze Mladé fronty Dnes si dělá jméno česká Monika Lewinská, slečna Klára Lohniská. Její vzpomínky mají lyričtější a decentnější charakter než ty jejího slavného amerického protějšku a neoplývají provokativními detaily (nebo je to tím, že náš prezident je zapřísáhlý nekuřák?). Mluví taky hlavně sama o sobě. Přesto mi takováhle sebeprezentace osoby, která se učinila zajímavou společenským uklouznutím slavného chvilkového partnera, vůbec nepřipadá korektní.

Pátek 6. února: České noviny unisono jásají: ředitel CIA popřel, že by jeho instituce byla kdy označila Irák za „přímou hrozbu“ (neuvádí se čeho). Zato ovšem řekl, že „analytici CIA sestavovali pro americké politiky obraz hodnocení brutálního diktátora, který pokračuje v úsilí klamat a vyvíjet programy, které by mohly USA stále překvapovat a ohrožovat jejich zájmy“. To je úplně dostatečný důvod pro vojenskou akci. Je zajímavé, že česká média dokážou k základním světovým problémům sladit svá stanoviska natolik a do takové podoby, že se docela vyrovnají těm, které zaujímal český tisk před listopadem 1989. Tentokrát je ovšem společného a ideově správného stanoviska dosaženo daleko efektivněji, nejsou k tomu zapotřebí žádné zvláštní represivní instituce, cenzura, komunisté, nic.

Ruský stát upevňuje své pozice v Prvním kanále ruské televize. V kontrolním orgánu zaujme místo ministr tisku (jak to, že ještě nemáme takovou funkci!), ministr kultury (známý „Míša Švydkoj“, velký kamarád ministra Dostála, vida, odkud pan Dostál čerpá inspiraci) a ruská vicepremiérka. Předtím ovšem První kanál nepřímo ovládal postkomunistický kapitán průmyslu a guvernér Čukotky (!!) Roman Abramovič. V ruských poměrech je těžké se vyznat.

Celými Spojenými státy otřásá případ zpěvačky Jacksonové, která na produkci u příležitosti jakéhosi významného sportovního utkání, přenášeného televizí, odhalila jedno ňadro. To je zajímavé, z jedné strany kvanta krvavých filmů, kde sexuální zvrhlíci jako na běžícím páse likvidují brutálním způsobem desítky žen, erotické scény, ve srovnání s nimiž je obnažený prs zpěvačky směšnou nicotností, na druhé hysterické vyvádění se „sexuálním harašením“ a pitomé nápady vyšinutých feministek, a uprostřed tahle malicherná prudérie.

Churchillův papoušek se dožil požehnaného věku více než sta let. Dodnes se zabývá výlučně tím, že nadává Hitlerovi a nacistům. Připomíná tak trochu české politiky, harašící dnes s „německým nebezpečím“. Papouška omlouvá, že jen mechanicky opakuje to, co ho kdysi naučil jeho pán. U lidí jako pp. Zahradil nebo Říman by člověk přece jen předpokládal vyšší IQ než u stařičkého opeřence.

Nevěru prezidenta Klause toleruje 38% občanů (musím se přiznat, že i mně na českém prezidentovi daleko víc vadí jiné věci). Poslanec Zvěřina, takto sexuolog, to vysvětluje tím, že hlava státu je u nás něco jako božská funkce. To je jistě pravda. Ovšem i sám Zeus, když se vydával na zálety, sahal k zastíracím manévrům a proměňoval se, pokud se dobře pamatuji, v labuť, zlatý déšť nebo aspoň, s odpuštěním, v býka.

Saudská Arábie hodlá financovat v Orlové výstavbu obchodního centra, jemuž bude dominovat dosti obrovská mešita. Zdůvodňuje to tím, že do blízkých lázní jezdí spousta arabských klientů. V Orlové to, jak se zdá, vadí zatím jen evangelíkům. Bodejť by ne! Pro většinu české populace jsou úhlavními nepřáteli křesťanské církve, v první řadě katolíci, s islámem by se lidé smířili. A když nikoho neznepokojuje skutečnost, že značnou část největších českých lázní skoupili Rusové, proč by měli na severu Moravy někomu vadit mohamedáni? Ve skutečnosti taková pompézní stavba je zbytečná, v naší zemi nevhodná, a klientely sousedních lázní by si měla všimnout BIS.

46% Čechů je přesvědčeno, že po vstupu do EU se poměry v České republice zhorší. Tento nával pesimismu má nepochybně na svědomí antipropaganda ODS a českého prezidenta, a její vliv bude v příštích měsících nepochybně pozitivní: až lidé zjistí, že se místo toho poměry vůbec nezměnily, uspokojí je to.

V článku o reprezentativní dederonské spisovatelské hvězdě a samozřejmě taky agentce STASI Christě Wolfové píše Čestmír Lang mj.: „Adenauerova bundesrepublika se až do roku 1968 chovala, jako by Hitler byl jen jakousi provizorní nehodou německých dějin“. Články tohoto druhu by měly vycházet v Právu.

Sobota 7. února: V soupravě moskevského metra explodovala nálož, která zabila skoro čtyřicet a zranila asi sto třicet lidí. Stalo se to na frekventované trati a v dopravní špičce, za velmi podezřelých okolností, ale policii se dosud nepodařilo najít zbytky zařízení, takže úplně nevyloučila i jinou možnost než atentát. Ruský prezident je ale o míli dál než vyšetřovatelé, ví s jistotou nejen to, že jde o atentát, ale dokonce i to, kdo ho má na svědomí. Ke zprávě se vrátíme.

Poté, co dohodu ministrů Němce a Sobotky označil za pouhou nezávaznou domluvu ministr Škromach a jeho názor potvrdil premiér Špidla, připojil se k nim i jeden z aktérů, minisdtr financí Sobotka. Dohodu prý formálně nepotvrdili lídři všech tří koaličních stran (rozuměj Špidla) a situace se změnila po dohodě o DPH, protože zdražením vodného a stočného se vlastně zdražuje i bydlení. Není to žádný med být v koalici se sociálními demokraty. I k této zprávě se vrátíme.

Evropská lidová strana zmírnila rezoluci o bývalých komunistech v orgánech EU: vynechali nakonec výzvu klubům Evropského parlamentu, aby nepřijímaly vedoucí činitele někdejších komunistických stran z nových zemí, a také výzvu institucím EU nechat stranou ty, kteří se podíleli na fungování totalitních mocenských institucí. Prý jde o rozumný kompromis. Spíš ale o důkaz toho, jak jsou západoevropští politici ze středoevropských poměrů ztumpachovělí. I k této zprávě se vrátíme.

Kancléř Jiří Weigl seznamuje čtenáře Mladé fronty Dnes se snahou prezidentské kanceláře přiblížit Pražský hrad veřejnosti. Snaha je chvályhodná, nejvíc by ovšem pomohlo, kdyby se prezidentský úřad přestěhoval do nějaké normální administrativní budovy a Hrad by se konečně stal opravdu jen tím, čím je - historickou památkou.

Sudetští Němci (rakouští) se budou přetahovat s nynějšími obyvateli Horního Benešova o demokratického kandidáta na úřad prezidenta USA Kerryho. Kerryho dědeček byl ovšem Němec (v Horním Benešově žili před rokem 1945 samí Němci) a zároveň Žid. Pokud by se byl v roce 1929 či později při sčítáních lidu přihlásil k německé národnosti (mohl se přihlásit i k židovské), byla by věc jasná: v případě, že by měl to štěstí a přežil holocaust, mašíroval by s největší pravděpodobností s nějakým transportem „odsunutých“ do Němec a SLÖ by se jeho vnuka dovolávala nevyvratitelným právem. Kerryho dědeček ovšem odešel do USA už v roce 1902. Vzniká složitý problém. Třetí strana, Pražská židovská obec si, soudě podle vyjádření jejího představitele Tomáše Jelínka, po pilátovsku myje ruce. Problém by nejspíš nevznikl, kdyby se dnešní benešovští a jejich starosta netvářili, jako že ve svém městě žijí od stvoření světa. Myslí si snad, že kdyby si to připustili, někdo by je vyhnal?

Gabonský prezident se pokusil zneuctít Miss Peru, kterou vylákal do své země pod záminkou účasti na soutěži Miss Humanity. To je skoro námět na operu, něco ve stylu Rigoletta. Mohlo to dopadnout ještě hůř, kdyby byl na jeho místě někdejší středoafrický císař Bokassa, pokusil by se ji bezpochyby zkonzumovat. Bude zajímavé sledovat, co tomu řeknou feministické organizace. Ty ale mají důležitější starosti, bojují proti sexismu na amerických univerzitách.

Pondělí 9. února: Místopředseda ČSSD Gross na středočeské konferenci kritizoval rozhádanost své strany a „nešťastné a nečekané obraty“. Jeden z nich sociální demokraté předvedli, když přešplouchli koaliční partnery v otázce deregulace nájemného. Stanislav Gross v této věci nijak vehementně neprotestoval, naopak. Věrohodnosti mu také nepřidá, když tvrdí, že celou akci kandidatura neměl s předsedou středočeské organizace Dolejšem předem domluvenou: otázkou může být nanejvýš, věděl-li to předem i Špidla.

Taky ministr Sobotka je mistrem jednoznačných vyjádření. Jedním dechem tvrdí, že pokud se ČSSD nedohodne s komunisty, nezbývá jí, než pokusit se protlačit svou představu o deregulaci nájemného s pomocí komunistů, a vzápětí nato, že si „nedokáže dost dobře představit smysl existence koalice, pokud by takto důležité zákony byly prohlasovány s opozicí“. Dá se to vlastně dialekticky spojit: ČSSD „prohlasuje“ deregulaci s komunisty a koalice ztratí smysl. To by byl scénář poměrně důstojný, ale klade velké nároky na zmužilost KDU-ČSL (US-DEU není na nějakou rozhodnou akci dost živá).

Bezprostředně poté, co se prezidentský kandidát a velký kritik Vladimíra Putina Ivan Rybkin zaregistroval, beze stopy zmizel. Ruský politický život představuje mohutný zdroj černého humoru.

Prezident Klaus brojil v Pasově proti euru. Na jeho ekonomických argumentech může hodně být a netroufnu si je napadat. Pan prezident si ovšem rovněž zavtipkoval: prý výhody s eurem si užijí jen politici, kteří cestují napříč kontinentem. Nejsem politik, nejezdím napříč kontinentem, nýbrž vzhledem ke svým finančním možnostem jen jednou za rok na dovolenou přes Slovensko do Maďarska. A výhody s eurem bych si užil vrchovatě.

V Lidových novinách píší, že na rezoluci ELS o komunismu reagovali v EU s tím, že nemají právo lustrovat exkomunisty. Konečná verze rezoluce ovšem, jak se může každý přesvědčit v tomto čísle událostí, žádný požadavek na lustrování exkomunistů neobsahuje, pouze vybízí poslance a úředníky z nových zemí, aby zveřejnili své aktivity z doby komunismu, a pokud se sami podíleli na represích, rezignovali na své posty.

Úterý 10. února: Koaliční partneři ČSSD odmítají přistoupit na zmírnění původního návrhu deregulace nájemného. Ministr Němec nechce ani nižší procento, ani rozložení dohodnuté (částečné) deregulace na delší dobu. Předseda KDU -ČSL Kalousek pokládá dohodu o průběhu deregulace za uzavřenou. Jde jen o to ji nyní potvrdit. Otázku kompenzace (zpětné zařazení vodného a stočného do pětiprocentní sazby DPH) nechal otevřenou (zadní vrátka?) Předseda US-DEU Petr Mareš prohlásil, že pokud by ČSSD prosadila mírnější průběh deregulace ve spolupráci s komunisty, znamenalo by to faktickou změnu složení vládní koalice (v tom má úplnou pravdu). Zároveň se ale vykroutil z otázky, zda by pak Unie opustila vládu: to je prý příliš daleko. Jeho názor nesdílí poslanec US-DEU Bielezs: ten se přestane cítit jako člen koalice, pokud si ČSSD prosadí své ve spolupráci s komunisty. Unionističtí poslanci Vrbík a Vokáč jsou zase proti zdražení vodného a stočného. US-DEU připomíná chcíplé zvířátko, které budí dojem, že se ještě hýbe. Dojem přitom vyvolávají jen hrobaříci, živící se jeho pozůstatky.

Senátoři Zlatuška a Roubíček navrhují zavedení školného na vysokých školách. Má jít o 8-10 tisíc korun ročně, což pokryje asi 20% nákladů na studenta. Rektor by přitom měl pravomoc poplatek prominout, zmírnit či odložit, 30% sumy by bylo určeno stipendijním fondům. Myšlenku školného na VŠ podporuje ovšem jen ODS (US-DEU a KSU-ČSL nejsou v zásadě proti, ale odvolávají se na koaliční kázeň – ČSSD školné na VŠ zásadně odmítá. Škoda, že ve věci deregulace nájmů má ČSSD o koaliční kázni jinou představu!). KSČM je sice proti školnému, ale byla by pro to, aby studenti mohli část nákladů zaplatit zpětně v době, kdy už budou vydělávat („speciální odvod z dosaženého vzdělání“). Správně! Zdanit ty zkurvené intelektuály!

Zažíváme pozdní podzim havlovské éry. Jiří Hanák se rozčiluje nad tím, že oportunista a provinciální nevzdělanec Gross chce nahradit Špidlu coby zjevně vzdělance s širokým rozhledem (s Grossovou charakteristikou lze souhlasit, druhá je optický klam, nabuzený v někdejším hradním výsadku v Právu skutečností, že na Špidlově hlavě spočinulo pomazání našeho Dalajlámy). Bylo by ale samozřejmě legrační, kdyby na základě voličských hlasů, které ČSSD vyloudila od voličů tím, že se distancovala od své zemanovské minulosti, se nyní realizovala opoziční smlouva s KSČM.

Další odbourávání havlovských restů probíhá v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Poté, co byl dosti sprostým způsobem vystrnaděn z Rady České televize Ivan Binar, hrozí podobný osud V RRTV Evě Kantůrkové, protože její synové působí na odpovědných místech v mediální sféře, což prý je střet zájmů, jak aspoň tvrdí „Občanské sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů“. Tohle zdůvodnění se mi zdá být hodně za vlasy přitažené. Zato předseda RRTV Pospíchal si zjevně naběhl na vidle sám: odcestoval s ministrem Svobodou na Nový Zéland, pobyt mu prý hradí RRTV a MZV ho prohlásilo za Svobodova poradce. Přílišná chamtivost a žízeň po prebendách a výhodách je něco, za co se čas od času musí platit.

ODS podle slov předsedy Topolánka uvažuje o tom, že podpoří – byť s těžkým srdcem - rozloženou koalici v deregulaci nájemného, pokud zůstane v platnosti dohoda ministrů Němce a Sobotky. To je obratný tah: podpora je v zásadě ospravedlnitelná, ODS prokáže vstřícnost v dobré věci a zároveň udělá ve vládním táboře dosti velkou paseku.

Milan Daniel píše v dnešních Lidových novinách: „Východoevropští Romové migrují z důvodů sociálních a - řekněme to otevřeně - za svou tíživou situaci si mohou do jisté míry sami. Svou neochotou či neschopností řešit ji aktivně a racionálně. Čečenci jsou na tom podstatně hůře. Schopnost vést důstojný život osvědčili svou historií. Je-li však jejich důstojnost vytrvale zadupávána, plodí to zoufalství a iracionální nenávist.“ Jakkoli je mezi situací Romů v ČR a SR a mezi situací Čečenců v Rusku dosti velký rozdíl, nelze přehlížet, že na tragickém osudu svého národa se podepsaly vlivné skupiny čečenských elit. Nejprve vystoupily s nereálným požadavkem úplné samostatnosti země a zahnaly mnohonásobně silnější Rusko do slepé uličky, pak, po uzavření dohody, která svou mnohoznačnou nemravností připomínala pověstnou Česko-německou deklaraci (Čečenci si mohli myslit, že jsou samostatní, kdežto Rusové, že Čečenci zůstávají součástí Ruské federace), se pokusily konflikt exportovat na sousedící území, což mělo strašlivé následky zejména pro jejich vlastní lidi. A přizvaly si na pomoc islámské teroristy. Je mi líto lidí, kteří teď ze zničené země, kde se Rusové chovají po svém tradičním způsobu (protože k tomu ovšem dostali prostor) utíkají mj. k nám. Zároveň k nám exportují své problémy stejně, jako naši Romové exportují své problémy do západních zemí. Nechci říci nic jiného, než že i Čečenci si za své problémy mohou do jisté míry sami (přestože jejich situace je nesrovnatelně horší než situace našich a slovenských Romů a zasluhují si proto z naší strany větších ohledů než naši a slovenští Romové na Západě).

Středa 11. února: prezidentův tým hodlá přiblížit Pražský hrad pracujícímu lidu mj. i tím, že uzavře s nově zřízenými restauracemi na Hradě a v bezprostředním okolí (nebo i s těmi co již existují?) smlouvy o cenách. Restaurace by pak nesměly ceny neúměrně zvyšovat. Není to náhodou taky sociální inženýrství (byť i jen v malém?), navíc s průhledně populistickou motivací?

Ve Francii přijalo Národní shromáždění drtivou většinou zákon o zákazu „ostentativního nošení“ náboženských symbolů. Proti bylo pouhých 36 poslanců z 530. Zákon zbytečně omezuje práva učitelů a studentů, dělá zásadní věc z malichernosti a nutí nadále francouzský stát na této malichernosti trvat, což je velmi nešťastné. Ke zprávě, o níž se teď hodně píše, se ještě vrátíme.

V ČSSD se začíná formovat „levice“ (poslanci Kupčová, Kavan, Laštůvka, Hojdar, Křeček, Koudelka, celkem údajné šestnáct lidí. V dopise vedení strany žádají svolání poslaneckého klubu, který by projednal situaci ve straně, oznámili ustavení Diskusního klubu sociálních demokratů a chystají provolání. To je nový a tentokrát vážný signál krize ve straně. Po dohodě o úpravě sazeb DPH a deregulaci nájemného vypadala situace koalice jakž takž stabilizovaná, teď je všechno jinak. Propad sociálně demokratických preferencí bude pokračovat, mandát nové frakce je spíše virtuální, její podpora ve straně těžko měřitelná a ve veřejnosti zcela problematická.

V úvahách nad tím, co teď s deregulací nájemného, je vidět zcela odlišná pozice obou malých koaličních partnerů. US-DEU uvažuje o jakési aspoň minimální vstřícnosti, Kalousek trvá na dosavadní dohodě. US-DEU v této chvíli stojí a padá se současnou vládou, Kalousek má své jisté.

Rusko je země netušených možností. Zmizelý prezidentský kandidát Rybkin se po třech dnech nebytí zhmotnil v Kyjevě. Připomíná to epizodu ze znamenitého románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka (tam se jeden z problematických hrdinů příběhu ocitl podobným způsobem na nábřeží v Oděse). Rybkin se tváří, že jeho výlet do Kyjeva, na který nepřipravil ani manželku, byl tou nejobyčejnější věcí na světě, a zároveň naznačuje, že byl unesen. Jeho ochránce a guru Berezovskij se ho okázale zříká, zdá se, že s Rybkinem je konec. Naše včerejší konstatování je třeba opravit: ruská politická scéna není zřídlem humoru černého, nýbrž prostého. Činíme tak s jistým ulehčením.

V rámci úpravy sazeb DPH rozhodla vláda přesunout do té vyšší vstupné na kulturní podniky (netýká se státem provozovaných divadel). Provozovatelé malých divadelních scén naříkají. Je jen velmi těžké pochopit, co může vláda tímto opatřením získat. Tady se přece žádné velké peníze netočí.

ČT zase ministr Dostál slíbil, že jí zařídí zvednutí koncesionářských poplatků během času až na 150 Kč, ale zato ji oholí o všechen reklamní čas. Tím se stane televize závislá na neprůhledných, z mnoha stran napadnutelných a těžko vymahatelných platbách od obyvatelstva (a zprostředkovaně taky na státu), kdežto příjem z reklamy, který by jí umožnil nezávislost, protože se dá špatně manipulovat a instrumentalizovat, jí bude odňat. Velmi průhledné.

Čtvrtek 12. února: nově utvořená levicová platforma v ČSSD si může zaknihovat první výrazný úspěch. Nejen, že údajně posílila z 16 na 23 poslanců, ale především se jí podařilo pořádně zacloumat druhým kolem finanční reformy. V otázce deregulací nájemného se prosadila jen omezeně (kratší než roční interval nebude mezi prvním a druhým zvýšením nájmů, ale až mezi druhým a třetím – tento posun má přídech jakéhosi vypočítavého úhybu, jímž se nepříjemná věc co nejdále oddaluje; podobný postup nebývá politicky prozíravý). Zato vstupenky do divadel a kin a vodné a stočné bylo přeřazeno z 19% sazby DPH zpět do 5%: státní rozpočet tím prý přijde asi o 8 miliard Kč. V této věci, která je podle nové platformy nutným doplňkem deregulace nájemného, nenarazili levičáci na velký odpor u koaličních partnerů. Předseda KDU-ČSL Kalousek jen poznamenal: „Za naši stranu problém nevidím, ale je otázka, kde sociální demokracie vezme chybějící peníze.“ Pan Kalousek se ovšem mýlí, není otázka, kde sociální demokracie vezme chybějící peníze, nýbrž kde vezme peníze tato vláda, v níž sedí i jeho strana a nese za ni odpovědnost. Nebo se pan Kalousek už cítí být koaličním partnerem ODS? V případě chystaného (a zřejmě odvráceného) zdražení kulturních akcí sehrál působivý tyátr ministr Dostál. „Položil hlavu na špalek“ a prohlásil, že pokud u zdražení zůstane, bude v Poslanecké sněmovně hlasovat proti celému návrhu; počítá přitom s tím, že ho pak premiér Špidla odvolá. Pan ministr si naopak samozřejmě předem velmi dobře spočítal, že to zdražení neprojde.

Další problém má koalice s financováním České televize. Koalice a ministr Dostál navrhují, aby se do roku 2010 postupně zvedly koncesionářské poplatky na 150 Kč a zato úplně eliminovala reklama. Proti se na zasedání kulturního výboru postavila mj. i koaliční poslankyně T. Fischerová a má úplně pravdu: přes koncesionářské poplatky se ČT dostává do vleku praktické politiky, kdežto placená reklama jí zajišťuje jistou nezávislost. Rušit reklamu v situaci, kdy „veřejnoprávnost“ podle současné zákonné úpravy znamená řízení ČT Poslaneckou sněmovnou, která ve vztahu k ČT hraje směšnou a nedůstojnou roli odborového klubu politiků, prosazujícího své stavovské zájmy, je naprosto neuvážené. Ministra Dostála obvinili koaliční partneři ze zmatkování. Podle Práva se prý pan ministr nyní cítí jako blbec. Je-li tomu opravdu tak, nelze to hodnotit jinak než jako krok správným směrem.

Z Práva se rovněž dozvídáme, že „historici mají kritické poznámky k pořadu BBC o odsunu Němců“. O samotném pořadu, který byl vysílán už v pondělí, jsme se z Práva nic nedozvěděli. Inu, zvyky zakořeněné v minulosti se překonávají jen těžko. Mimochodem, pořad byl krajně zajímavý a v nejbližší době seznámíme čtenáře Událostí s jeho úplným přepisem v češtině. V článku se praví, že mezi ty „historiky“ (jsou dva) patří „německá kolegyně“ Angličana Browna Eva Hahnová. Eva Hahnová je ovšem Češka jako poleno. Zajímavou informací, která Právu proklouzla bezděky, je, že pořad „předložil informaci, která na západě převládá“. Pan Brown tvrdí, že druhou fázi odsunu organizovala převážně americká armáda. To je nesmysl, americká armáda se na něm nanejvýš podílela tím, že jednotlivé transporty schvalovala a v Německu přijímala. Taky by chtělo doložit, jak vypadal dohled Mezinárodního červeného kříže na československém území. Právo zůstalo čtenářům dlužno, na jakém fóru oba zmínění historici pořad BBC kritizovali: bylo to na setkání s reportérem Práva v nějakém londýnském pubu?

Česká lékařská komora je organizací netušených možností. V roce 1999 si zvolila sbor funkcionářů, a ti si od té doby neustále prodlužují mandáty. Některým méně otrlým mezitím selhaly nervy a funkcí se vzdali (např. prý i předseda LOK Milan Kubek). Nebylo by jednodušší a levnější, kdyby si funkcionáře komory prostě volil dr. Rath sám?

Pátek 13. února: Špičky ČSSD (to znamená předseda Špidla, místopředseda Gross a ministr financí Sobotka) prý počítali s ústupem ve věci vodného a stočného i ve věci vstupného na kulturní pořady. To je sice hezké, ale celé aranžmá „předem připraveného ústupu“ vyznělo jednoznačně jako úspěch vnitrostranické opozice. Navíc se ukazuje, že rošáda Špidla – Gross, ohlášená na řádný sjezd v příštím roce, zjevně nezafungovala: Gross nastoupil příliš pozdě, disidenti mu nedůvěřují. Kavan se dušuje, že závěry „diskusního kruhu“ nemají být závazné pro jednání s koaličními partnery, mají jen „částečně a neformálně“ určovat jeho mantinely. Hezká slova, za něž se schová všechno. Zdeněk Koudelka definoval v Právu pěkně zásady nové platformy: „Levice vychází z důvěry v aktivní roli státu jako podmínky života lidí. Na rozdíl od pravice se na společnost nedívá jen jako na souhrn jednotlivců, ale chápe společnost jako novou vyšší kvalitu přesahující součet kvalit jednotlivců. Stát pak není nic jiného než mocenská organizace společnosti.“ To je základní teze, na níž stály a stojí všechny totalitní režimy od těch fanaticky nacionalistických až po bolševické. Podepsali by ji bez váhání Lenin, Stalin, Mussolini i Hitler.

Vláda, koalice i Špidlovo vedení ČSSD na tom není zrovna nejlíp. To citlivě vystihl pan prezident a po vzoru svého velkého předchůdce v úřadě Václava Havla se do vlády pustil. V Radiožurnálu včera prohlásil, že vláda nefunguje dobře a reformy nejsou pečlivě, koncepčně připraveny. Pravomoci našeho prezidenta jsou poměrně omezené, proto využívá času, který mu zbývá, a vystupuje jako nezávislý kritický komentátor vládních aktivit.

Na setkání s britským premiérem Blairem prohlásil kancléř Schröder, že Německo nepošle do Iráku žádné vojáky, ale chce pomáhat při obnově a demokratizaci Iráku. To je jako kdyby někdo dal najevo ochotu zahájit neprodleně rozsáhlé stavební práce ve městě, kde právě zuří občanská válka.

Právo se pozastavuje nad tím, kolik peněz utratí čeští ústavní činitelé za cesty do zahraničí. Nejhůř je na tom ministr zahraničí. To je neslýchané, ministr zahraničí si cestuje po světě! Má sedět doma, stejně ve světě nic nepořídíme.

Jak a proč zmizel na pět dní ruský prezidentský kandidát Rybkin, se už asi nikdo nikdy nedozví. Jedno je zjevné: jako Putinův protikandidát je zjevně vyřízen. Je nemožné uvěřit, že to není výsledek záměrné akce. Že neměl proti Putinovi velké šance, nic neznamená: jistota je jistota.

Sobota 14. února: ČSSD hlasovala jednotně a spořádaně pro tu verzi deregulace, na níž se posléze mezi sebou a s koaličními partnery sociální demokraté dohodli. Disidenti v ČSSD tak demonstrovali, že jim jde o prvotně zásady, ne o politické změny ve straně, že jsou schopni držet slovo a připsali si další bod. Špidla to bude mít těžké.

KSČM si zřejmě od levého bloku v ČSSD leccos slibuje. Grebeníček se vyjádřil s velkodušnou tolerancí, Ransdorf a Dolejš se špatně zakrývanými nadějemi. Nepochybně by zvětšilo pořádek na české politické scéně, kdyby se ČSSD rozdělila a levé křídlo fúzovalo s KSČM. Především by měli ale v ČSSD přestat dělat, jako že se nic neděje a že jde o technické věci („špatná komunikace“) a ne o zásadní ideové rozdíly. Jediný, kdo se v této věci vyslovil jasněji, byl předseda PS Zaorálek. Prohlásil, že ČSSD není strana pro chudé, potřebné a vyděděné, a v Právu to s velkou chutí ocitovali. To je sice slovo do pranice, ale je se obávat, že s takovouhle škrholovskou přímočarostí nejspíš u „přátel“ velkou díru do světa neudělá.

Vláda teď myje hlavu Karlu Kühnlovi za to, že coby ministr Tošovského vlády uzavřel nevýhodnou smlouvu s americkou firmou Boeing. Boeing při svém vstupu do Aera Vodochody navýšil jeho jmění o 900 milionů, teď mu bude muset Česká republika zaplatit 9 miliard penále za nedodržení smlouvy. Zvláštní forma jistoty desetinásobku.

Václav Klaus v dopise ministru Svobodovi, který záhadně pronikl na veřejnost, ostře kritizuje smlouvu s Vatikánem a dává najevo, že i kdyby ji parlament schválil, což je prakticky vyloučené, on ji nepodepíše. Problém stojí za podrobnější rozbor, zde v krátkosti jen dvě jeho stránky. Za prvé: Klaus i ministerstvo zahraničí se navzájem obviňují, že indiskrecí druhé strany pronikl dopis na veřejnost. Vzhledem k mohutnému populistickému náboji Klausova protikatolického jánošíkovství je zjevné, že zveřejnění prospělo Hradu, kdežto Svobodovi uškodilo. A za druhé: Klaus se nechal slyšet, že Svobodovi nabízí své konzultace (při vztazích které mezi nimi panují, se velkorysost prezidentovy nabídky poněkud relativizuje), ale zároveň pohrozil, že pokud Ministerstvo zahraničí nezahájí o smlouvě s Vatikánem nová jednání, bude zvažovat možnost převést pravomoc vyjednávání na jinou instituci (nepochybně na Dostálovo Ministerstvo kultury). Tím se znovu do široka otevřel spor mezi prezidentem a vládou o kompetence v zahraniční politice. ČSSD a vláda je momentálně v úzkých a Klaus nepochybně cítí, že je na to vhodná chvíle.

Vladimír Bystrov píše v Lidových novinách vášnivou filipiku proti chystanému zákonu o zásluhách prezidenta Beneše, který prý má v těchto dnech projednávat Poslanecká sněmovna. Je pozoruhodné, že do široké palety Benešových hříchů vůbec nezařadil projekt i provedení „odsunu“ sudetských Němců. Přitom tato relativizace lidských a občanských práv otevřela cestu poúnorovému teroru: když je něco možné proti národnímu nepříteli, proč by to nebylo možné proti nepříteli třídnímu. A Pich-Tůma a jemu podobní to, co se na Němcích naučili, pak uplatňovali na svých politických odpůrcích, kteří jim předtím svým souhlasem nebo nicneděláním urovnali cestu.

V týchž Lidových novinách bouří Václav Klaus proti evropeismu a „humanrightismu“, proti nadřazenosti mezinárodního práva nad národním. Jeho kritika může mít tu a tam jakési racionální jádro, nemohu se však zbavit dojmu, že to všechno dělá, aby v budoucnu mohli on a jeho následníci bez problému prohánět a případně i zavírat své ideové oponenty. A pokud se to nějakému „byrokratovi z Bruselu“ nebude líbit, křičet přitom, jak u nás bylo před časem obvyklé, o „vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu“.

Pondělí 16. února: Ústřední výkonný výbor ČSSD uložil svým členům a funkcionářům, aby veškeré úsilí podřídili potřebám letošních voleb a při veřejných vystoupeních se zdrželi „výroků zpochybňujících kvalitu kandidátů a kandidátek a mediálních polemik oslabujících volební úsilí strany“. Takové podporování vnitřní jednoty strany zákazem veřejných diskusí a polemik není úplně šťastné a nesvědčí o velké sebejistotě současného vedení. Veřejnost má právo vědět, co se v ČSSD děje, mimo jiné i proto, aby se mohla rozhodnout, jak ve volbách naloží se svými hlasy. Vede se spor v ČSSD opravdu o zásadní věci, a které to jsou? Nebo jde jen a výlučně o mocenské třenice? Ani jedna z nesvářených stran se nemůže vyhnout odpovědi na tyto otázky. Tutlání krizi oddálí a možná prohloubí. Předseda PS Zaorálek měl zřejmě problémy s tím, co řekl o víkendu Právu a co jsme tu ocitovali. Chtěl prý říci, tvrdí teď, že je sice správné chtít pomoci potřebným, ale "pokud nevybudujeme moderní demokratickou společnost, která bude přitažlivá a jejíž růst bude založen na vzdělání a kvalitě pracovní síly, tak prostě se nám může stát, že nebudeme mít schopnost pomoci těm potřebným, protože země nebude přitažlivá ani pro investice, ani pro mladé, kteří tady žijí". Je zjevné, že chtěl říci něco jiného, než co řekl.

Šéf volebního štábu ODS Říman řeší otázku, v jakém postoji je třeba vstoupit do Evropské unie. ODS to prý hodlá učinit s hlavou vztyčenou, kdežto ostatní strany v předklonu. Římanovo vyjádření připomíná televizní reklamy na čistící a prací prostředky. Na jedné straně ODS, na druhé „běžná strana“, která už zjevně, jak se dnes moderně říká, „nestíhá“. Chce-li pan Říman a ODS namlouvat voličům, že do Bruselu můžeme vstoupit jako kdysi maršál Žukov do Berlína, dělá si z nich legraci. A hlavně: zásadní věc není zda „s národní hrdostí“ nebo bez ní, ale s jakým programem, s jakými konkrétními politickými představami a projekty. Hrdost není žádný program, a hrdost používaná v předvolební kampani je populistický žvást.

Turnovský zastupitel a předseda Petičního výboru Walderode Kunetka (jeho jméno mi, nevím proč, připomíná jakousi šelmičku z rodu lasičkovitých, tato zvířátka se, jak známo, živí krví) chce v kauze Walderode předvolat k soudu Pasvla Bratinku, Jana Rumla a Tomáše Ježka. Zatím jako svědky. Účelem výslechu má být mnohoslibné „podání vysvětlení“ (tuto formulaci si pamatuji z mých četných předvolání na StB, vida jaký pokrok, dnes se to řeší u soudu). Ve skutečnosti jsou všichni tři, jak z kontextu vyplývá, podezřelí z vlastizrady: Ruml křivopřísežně potvrdil Walderodovi české občanství, Bratinka žádal na ministerstvu zahraničí, aby bralo některé restituenty jako občany hodné zvláštního zřetele. Nejohavnějšího zločinu se ovšem dopustil Tomáš Ježek, který označil Benešovy dekrety za komunistický výmysl (Tomáš Ježek se mýlí, dekrety jen vypadají „z dnešního hlediska“ jako komunistický výmysl, vymysleli si je tenkrát svorně všichni dohromady) a patřil k inicátorům zákona prolamující restituční hranici 25. února 1948. Je zjevné, že tady soud se stávajícími směšnými tresty nevystačí a Tomáše Ježka bude třeba za živa upálit v peci strašnického krematoria.

V Lidových novinách se píše, že se posláním Kužvarta Špidla zbavil nepříjemného kritika. Stinnou stránkou věci je, že ČR bude v Bruselu zastupovat člověk mdlého politického rozumu: pan Kužvart v rámci vzbouření v ČSSD navrhl, aby strana zrušila vládní koalici a vládla menšinově. Pan Kužvart se zachoval jako neinformovaný hráč v dětské hře na krále opic. Bez nejmenšího ohledu na situaci plácl od boku nejradikálnější návrh, o němž se pak už ani nemluvilo. Bude-li tuto hru provozovat i v Bruselu, pozdrav pánbůh.

Úterý 17. února: Nizozemský ministerský předseda sdělil během své pražské návštěvy, že jeho země neotevře ihned svůj pracovní trh zájemcům z České republiky. Znamená to změnu původně vstřícného stanoviska, holandský premiér ji zdůvodňuje nárůstem migrace a hospodářskými potížemi. Obavy Holanďanů z návalu českých zájemců jsou zjevně přehnané, jelo by tam pracovat jen pár lidí, urazí se ovšem pokud možno všichni. Na strunu národní hrdosti udeřil nejen prezident Klaus, u něhož to každý očekává (holandská politika je podle něho „neobhajitelná“), ale i premiér Špidla: „Uděláme vždy, co je nejúčelnější“, přičemž „platí zásada: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. To je ovšem pro ty statisíce Nizozemců, kteří si už balili kufry a chystali se na dobrodružnou výpravu do českého pralesa, z něhož teď hlaholí nevlídná premiérská ozvěna, skutečná pohroma. Místo abychom kvalifikované lidi z civilizovaných zemí, pokud jich vůbec několik bude ochotno přijet, přivítali, uplatníme své mindráky v jakési směšné odvetě. Na rozdíl od lesního muže Špidly se ministr Svoboda vyjádřil rozumně: „Bylo by to nesmyslné vyvolávání nových sporů… My musíme předvést, že Češi nejsou potíží v zahraničí a žádným ohrožením pracovního trhu. Je lepší si pozitivně naklonit parlamenty zemí patnáctky, než vést válku těsně před vstupem do EU, kdy se některé země uměle straší… v době, kdy bude k EU přistupovat Rumunsko a Bulharsko, budeme i my rozhodovat, zda jim přiznáme naše sociální dávky. Ti, co si dnes stěžují, by si na své stížnosti měli vzpomenout, až se znovu bude rozšiřovat EU. Potom budou také velmi opatrní.“

Situace ministra Svobody ve vládě a v politickém establishmentu vůbec není ovšem příliš silná. Teď udělal to, co udělat musel, tj. rezignoval na svou účast v jednáních o smlouvě s Vatikánem. Smlouvu už dojednanou (pod ochrannými křídly exministra Kavana!) prosadit proti společné vůli prezidenta a Poslanecké sněmovny nelze, a znovu otevřít vyjednávání znamená prezentovat se jako nedůvěryhodný nebo bezmocný subjekt. Podle české ústavy prezident sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy. Toto ustanovení sice nesmyslně nafukuje pravomoci prezidenta a staví ministra zahraničí do pozice bezmocného prezidentova poskoka, ale platí. Svoboda věcně a správně podotknul, že smlouva je otázkou velkorysosti k menšině a že malá vůle k vypořádání se s katolickou církví ukazuje na nedostatek sebevědomí společnosti, která se cítí ohrožena.

Martin Hekrdla mluví v Právu (v souvislosti s Klausovým postojem k zmíněné smlouvě) o České republice jako o zemi „se silnou ateistickou a protestantskou tradicí“. Za prvé, protestantská tradice tu není dvakrát moc silná, protestantské církve jsou ještě nesrovnatelně slabší než katolíci. A za druhé, jakým právem různí intelektuální komunisté a postkomunisté dělají z protestantismu něco jako mezistupeň mezi náboženstvím a ateismem, který lze do určité míry a dočasně snad i s jakýmsi lehkým opovržením tolerovat? Protestantismus je, nebo by aspoň měl být k hekrdlovskému ateismu podstatně méně tolerantní než katolicismus! Bohužel, české protestantské církve, postižené dlouholetou kolaborací svých špiček s komunisty, často dobrovolně přejímají hekrdlovskou roli.

Miloš Zeman se prý čas od času sejde se svými věrnými (naposled před nedávnem na narozeninách Karla Srpa) a všichni dohromady sní o návratu ve stylu Charlese de Gaulla nebo Winstona Churchilla. Tento návrat je nepravděpodobný: oba zmínění se vrátili, protože k tomu dostali mandát od voličů. Na Zemana už není nikdo zvědavý, a podobně působivou pohádku jako tu o spálené zemi si už nevymyslí. Navíc pokud jde o přepínání, vždycky ho trumfnou komunisté. Zeman by se teoreticky mohl vrátit jen na zbytek volebního období této vlády, pokud by Špidla padl a drtivou většinu poslaneckého klubu ČSSD by se podařilo přesvědčit o blahodárnosti Zemanova nástupnictví. Pak by se stal hrobařem ČSSD místo Špidly on.

Válečný pilot RAF Jan Horal nebyl, jak se ukázalo, žádným válečným pilotem. Jeho údajní kolegové z RAF to o něm asi věděli, ale tolerovali mu to, protože jim v minulosti hodně pomáhal. Polehčující okolností pro stařičkého Prášila ovšem je, že za druhé světové války opravdu bojoval, ale na tanku. Co je na tom špatného, bojovat na tanku? Proč si musí po ruském způsobu vymýšlet, že byl ljotčik? Ke zprávě se ještě vrátíme.

Středa 18. února: Václav Havel předstoupil v kavárně Louvre se svou suitou (Vondra, Dobrovský, Mathé a paní Dagmar) před spřátelené novináře a poprvé se podrobněji vyjádřil k současné politice. Chválil Špidlu, vyčítá mu ovšem nezvládnutou volbu prezidenta (jak by ne! To musela být pro Havla rána). Kritizoval Spojence za chybné zdůvodnění války v Iráku tím, že Saddám Husajn údajně vlastní zbraně hromadného ničení. To je jistě pravda, jenže to dnes vidí každý. Problém je v tom, že důvody mocenského charakteru (ohrožení zájmů USA a Západu v geopoliticky citlivé oblasti) by byly považovány za nedostatečné, a to nepochybně především stoupenci všeobjímajícího dalajlamismu. Havel se rovněž pozastavil nad výrokem Václava Klause z předloňského listopadu: „mně jde o tuto zemi, Havlovi šlo celých třináct let jen a jen o něho samého“. To je samozřejmě neprokazatelné, a tedy taky sprosté psychologizování. Ovšem že Havlovi šlo o něho samého, úplně stejně, jako Václavu Klausovi jde o něho samého (to mají společného se všemi smrtelníky). Ale ačkoli mne politika ani jednoho z pánů neuváděla a neuvádí ve vytržení, netroufl bych si nikdy říci, že jim šlo a jde jen o to. Ostatně to ani nemá smysl říkat. Kritika má být konkrétní.

Poslanecká sněmovna i vládní koalice se pře o televizní poplatky. Vláda teď navrhuje postupné zvýšení koncesionářského poplatku na 155 a úplné odbourání reklamy. ODS chce jen zpřísnit výběr poplatků a neměnit nic, komunisté převést financování ČT do státního rozpočtu a koncesionářské poplatky zrušit úplně. Poslankyně Fischerová navrhuje zvýšit poplatek na 100 Kč a zachovat reklamu na 0,8% vysílacího času. Ve hře je ovšem ještě původní vládní návrh – zvýšení poplatku na 95 Kč a reklamy na 3%. Je zjevné, že je nutné zvýšit poplatky a zachovat nebo zvýšit procento reklamy, protože bez ní bude ČT za současné situace bezmocnou loutkou v rukou praktické politiky. Řeči o zpřísnění poplatků jsou komický verbalismus, při každém zpřísnění v téhle zemi nula od nuly pojde. Měli by se tedy poslanci rozhodovat mezi původním vládním návrhem a návrhem poslankyně Fischerové. Rozhodnout, který z nich je lepší, si netroufám.

Jaroslav Jíra se v Právu obul do indolentů, kteří se mu pletou do jeho francouzského hájemství, a kritizuje v té souvislosti i mne. Panu Jírovi nedošlo, že elementární slušnost je uvést přímo článek, s nímž polemizuje. Mohu se tedy jen dohadovat, že jde o můj text Náboženská tolerance po francouzsku z Mladé fronty Dnes 18. prosince. Nechť si čtenář srovná, zda tam líčím Francii „v nejodpudivějším světle jako zemi náboženské nesnášenlivosti, rasismu a pokrytectví“, nebo jen kritizuji jedno problematické rozhodnutí francouzské vlády a parlamentu.

V Poslanecké sněmovně vrcholí boj o potraty! Šiky svíčkových bab i rozvášněných feministek jsou seřazeny k poslední bitvě, v níž jde o všechno. Poslanec Karas volá pateticky: Krev nenarozených dětí je stejná, jako byla ta v Osvětimi! Výroky tohoto druhu jsou stejné jako ty, které se ozývají v pavilonech psychiatrické léčebny v Bohnicích. Česká společnost i publicistika vyniká schopností povýšit nějaký ne zrovna nejdůležitější problém na špičkovou úroveň a pak o něj svádět zuřivý zápas, aby nebylo nutné se přít o věci jiné, rozumné a naléhavé. Dosavadní zákonná úprava v této záležitosti je samozřejmě kritizovatelná, ale je stokrát lepší než návrhy pana Karase a spol. Proti jisté neúctě k lidskému životu, která v příliš benevolentním přístupu lidí k potratům je, se nemůže bojovat zákazy a klackem.

Čtyři ruští diplomaté, údajně důkladně posilnění vodkou, se vydali lovit ryby po ruském způsobu k díře v ledu na zamrzlém rybníce někde u Pardubic. Když se jeden z nich už neudržel na židli a spadl, ukázalo se, že náš český mráz se s tím ruským, největším na světě, nemůže srovnávat. Nešťastník se propadl a málem se utopil v ledové vodě. Jeho i jeho zkárované kolegy, kteří ho vzápětí do vody následovali, nakonec zachránil místní občan. Doufám, že za to bude vyznamenán Řádem rudého praporu.

Jakýsi Belgičan balkánského původu otestoval propustnost visegrádských hranic. Jeho atak přišel z nečekané strany, totiž ze západu. Nejprve na česko-slovenské hranici u Lanžhota zmlátil dva české policisty, pak bez potíží profičel slovensko-maďarskou hranicí u Rusovců, načež u dálniční pumpy poblíž města Tatabánya natankoval a bez placení ujel. Visegrádské země mají hodně společného. Maďaři mají ještě pár hodin šanci se částečně rehabilitovat, dříve něž zběsilý jezdec prorazí stejným způsobem maďarsko-jugoslávskou hranici. (Jak se právě dozvídám, k rehabilitaci došlo, našeho slovanského bratra dopadli v jednom budapešťském hotelu, kde zjevně nabíral síly k dalšímu řádění).

Čtvrtek 19. února: Schröder, Chirac a Blair se v Berlíně radili, jak učinit Unii efektivnější. Shodli se na potřebě ekonomických reforem a na vytvoření funkce místopředsedy Evropské komise, který by byl za provádění reforem odpovědný. Zároveň si vycházejí vstříc v konkrétních záležitostech (Schröder souhlasí s Chirakovým požadavkem na snížení DPH v službách restaurací). Pokud se v EU vytvoří takovéhle mohutné centrum, prosazující společnou politiku a poskytující si vzájemné ústupky a výhody, nebudou mít ostatní (menší) státy snadnou pozici. Posílí to ještě přirozenou nerovnost velkých a malých. Menší státy – taky ČR – by měly uvažovat, jak tomu čelit. Např. využít toho, že zmínění tři politici fakticky legalizovali existenci zájmových bloků uvnitř Unie.

ČSSD přichází s návrhem, aby občané museli v budoucnu prokazovat původ svého majetku, pokud je vyšší než 1,5 milion Kč. Právníci právem namítají, že se na lidech chce, aby úředníkům prokazovali svou poctivost, zatímco normální by bylo, aby úředníci prokazovali jednotlivcům jejich nepoctivost. Vlastnit majetek je něco apriori podezřelého a hranice stanovená ČSSD je směšně nízká. Spadne do ní každý majitel rodinného domku nebo rekreační chalupy.

Ministr zahraničí Svoboda oznámil oficiálně prezidentu Klausovi, že po konzultaci s premiérem nehodlá pokračovat v procesu ratifikace smlouvy s Vatikánem. Je to logický krok, při odporu prezidenta i většiny poslanců by neměl šanci na úspěch. Klaus teď může zahájit jednání sám – pokud bude ovšem druhá strana svolná. Smlouvu s Vatikánem nemá v Evropě kromě ČR už jen Bělorusko.

Pátek 20. února: někdejší šéf H-Systému Smetka dostal za vytunelování stavební firmy, do níž vložila své peníze řada důvěřivých lidí, dvanáct let. To je maximální sazba a o půl roku víc, než co žádal státní zástupce. Trestat přísně zločiny tohoto typu je správné (některým Smetkovým klientům to ovšem nestačí: co by ještě chtěli? Mají ho napíchnout na kůl?), ale mám pocit (možná, že se mýlím) že stejný trest může dostat i pachatel úkladné vraždy – není tu jakási neúměrnost?

Poslanecký klub ČSSD se ve čtvrtek sešel za přítomnosti premiéra a ministrů, aby projednal nespokojenost „víc než dvaceti“ poslanců, signatářů pověstného dopisu. Účastníci se dohodli, že jednou za šest týdnů se sejdou, aby prodiskutovali aktuální otázky. Zdá se, že všichni až na Kavana a Laštůvku jsou spokojeni. Že by se vzpoura zhroutila? Vzbouřenců se mezitím zastal Miloš Zeman, má prý pro ně pochopení, protože zachraňují čest ČSSD a žádají návrat k volebnímu programu. Zemanova morální podpora ovšem v tuto chvíli mnoho neváží.

Jiří Hanák píše v Právu o tom, že Rakušani po roce 1945 dřeli bídu s nouzí, ale dostali pomoc v rámci Marshallova plánu a to je postavilo na nohy. Češi museli Marshalův plán odmítnout a pak se u nás budovat „komunistický socialismus“. Nebudoval se u nás jen tak sám od sebe, budovali ho komunističtí socialisté, k nimž svého času patřil i Jiří Hanák. Zdá se, že na tenhle detail zapomněl. A měl se taky zmínit o tom, že zatímco v prvních relativně svobodných volbách v ČSR po roce 1945 získali komunisté skoro čtyřicet procent hlasů (v českých zemích, pokud se nemýlím, dokonce 42%) v Rakousku v prvních relativně svobodných volbách dostali asi 2%. Takže: ke své svobodě Rakušané taky něco sami udělali, stejně jako Češi ke své nesvobodě.

Další český Titanik! Tentokrát se malá tragédie odehrála na našem svrchovaném území (je to praktičtější, přijde to levněji). Výletní loď Praha, sotva opustila dok v Chvaleticích, kde se podrobila opravě, šla ke dnu. Dno je u Chvaletic naštěstí pouze v hloubce 180 cm, takže třicet centimetrů plavidla z vody čouhá. V okamžiku nehody nebyla posádka na palubě (???!!!) Na místě pracují čety záchranářů.

A nakonec aktualita: Miloš Kužvart abdikoval na post českého eurokomisaře. Když svůj úmysl dnes ráno na klubu ČSSD oznámil, nešťastný premiér zkolaboval. K případu se ještě vrátíme, Miloš Kužvart ovšem zůstane zapsán vedle exministra financí Svobody zlatým písmem v černé knize ostud, jež mají na kontě socialistické vlády. Prvenství má nepochybně v neserióznosti: podtrhl zároveň vlastní stranu, koaliční partnery i ČR jako celek. „Bruselští byrokraté“ reagují s rozhořčeným překvapením: něco takového ještě nezažili.

Sobota 21. února: Tématem dne je odstoupení skoroeurokomisaře Kužvarta (naštěstí jeho nominaci dosud nepožehnal Evropský parlament) a kolaps premiéra Špidly. Souvislost obou událostí nemusí být tak těsná, jak se na první pohled zdá, ale jedna druhou přitahuje a podtrhuje. Špidlovi se zjevně vymstilo, že jmenování komisaře podcenil a pokusil se zbavit jednoho z oponentů v ČSSD exportem do Bruselu. Většina oponentů pana Špidly se však k vývozu do Bruselu absolutně nehodí a zdá se, že najít ve straně vůbec někoho, kdo by byl exportuschopný a nebyl to přitom exministr Kavan, bude docela problém.

Záležitosti se okamžitě ujal prezident. (Snad je čas zakotvit do ústavy odstavec o tom, že prezident je v ČR hlavou opozice). Podle Klausova mluvčího Hájka jde o selhání nominačního procesu ve vládě i o selhání vládního kandidáta. Kdyby nám to pan prezident neřekl, asi bychom na to nepřišli.

Ve stínu aféry Kužvart se ztrácejí další události. Železniční odborový boss Dušek napřed rozhlásil, že objevil několik odposlouchávacích zařízení, a pak, když policie chtěla ohledat místo činu, ji nepustil dál se zdůvodněním, že nemá čas a že přišli neohlášeně. Zároveň policisty upozornil, že je o nic nežádal ani nemíní žádat, že nepodal trestní oznámení ani je nemíní podat, že nikoho neobvinil ani nehodlá obvinit. Záhadou zůstává, proč o tom tedy mluvil. Logické vysvětlení např. je, že jak dodatečně zjistil, zařízení dala nainstalovat jeho žárlivá manželka.

Exministr Kavan v rozhovoru pro Právo uvedl, že v sociální demokracii není žádná organizovaná opozice. Soudě podle vývoje v posledních týdnech by bylo přesnější říci, že v sociální demokracii opozice je, ale rozhodně není organizovaná. Buď zatím není organizovaná, nebo organizovaná je, ale neuvěřitelně špatně, nebo konečně – a to je nejpravděpodobnější – je prostě neorganizovatelná.

Pondělí 23. února: v hodnocení Kužvartova extempore se v ČSSD liší premiérovi stoupenci a oponenti (Foldyna). Pan Kužvart se sice po všech stránkách znemožnil, ale zůstává ve hře coby poslanec: mandát mu vzít nemohou a vyloučit ho taky ne, vláda by ztratila by většinu ve Sněmovně. Špidla si netroufl Kužvarta k demisi ani vyzvat, dal najevo, že jeho rozhodnutí prostě respektuje. Co mu taky zbývá. Nejde o tento jeden případ, ale o to, že vláda je čím dál tím méně schopna generovat rozumná rozhodnutí a parlamentní většina visí na čím dál tím tenčím vlásku. Vláda připomíná vozidlo, které se řítí stočtyřicetikilometrovou rychlostí slepou uličkou. Opozice to s pobavením sleduje, na neúspěších ČSSD mohou komunisté a ODS jen vydělat. Přitom jsou ovšem taky pasažéry v tom vozidle. Pokud by vláda v tuto chvíli padla, vystřídalo by jí nejspíš něco ještě nepříjemnějšího. Ale myslit si, že při tomto způsobu vládnutí to za dva roky může být lepší, je velká iluze.

Romům na Slovensku snížili sociální dávky. Důsledkem jsou frontální útoky na obchody s potravinami. Podobné vyrvály jsou ve Francii nebo v Británii dosti časté (tam ovšem nejde o Romy, ale o Asijce a Afričany). Slovensko se europeizuje a je otázka, kdy se podobné sociální nepokoje přenesou i k nám.

Úterý 24. února: Kauza Kužvart vyvolala jakousi politickou smršť. Ministr zahraničí se před obrazovkami v Bruselu poplácával po plecích s Prodim a Verheugenem a vyzařovala z něho dětinská radost nad Kužvartovým neúspěchem. Kužvart podle něho pochopil, že funkce je za hranicemi jeho možností. Takové indiánské křepčení na politické mrtvole nepovedeného exkandidáta je poněkud v rozporu s křesťanskými zásadami, které by ministr zahraničí měl ctít. Přivezl ovšem z Bruselu vzkaz: budoucí komisař má být silná osobnost a má být jmenován neprodleně, nejlépe do středy. Padala prý nějaká jména. Zároveň zasedlo nejdříve vedení ČSSD, pak vedení koalice. Zprvu se zdálo, že navrhnou exministryni Štěpovou (tu podpořili kromě ČSSD i lidovci), nakonec však volba padla na Pavla Teličku. Na něm se zase s ČSSD shodli unionisté. Ze sledu událostí je zjevné, že nominační vítr fouká z Bruselu a má sílu orkánu. Není sice jasné, zda je kandidát Telička opravdu hotovou a silnou osobností: ale v každém případě je osobností se silnými lokty a kachním žaludkem, o čemž vypovídá jak někdejší členství v KSČ, tak diplomatická činnost před Listopadem. Ostatně proč ne, když mohli být Čalfa a Tošovský premiéry, proč by nemohl být Telička eurokomisařem. Bude pana Prodiho nepochybně poslouchat stejně oddaně, jako kdysi Husáka a Jakeše. A základní věc: pan Prodi dal už předem jasně najevo, že proti jeho nominaci rozhodně protestovat nebude.

Na koni není jen ministr Svoboda, ale též Otec národa na pražském Hradě. Svolává jakýsi velekartáč, na nějž zve Špidlu, Zaorálka a Pitharta. Škoda, že z jednání není možný přímý přenos. Prezident se zároveň chystá do Belgie, kde se má setkat mj. s Romanem Prodim. Donutí ho až k pláči?

Jásir Arafat prohlásil, že bezpečnostní plot, který buduje Izrael, je totéž co kdysi berlínská zeď. Jásir Arafat se mýlí: berlínská zeď měla zabránit obyvatelům NDR, aby prchali na svobodu, plot má bránit arabským teroristům, aby vraždili izraelské civilisty.

Starosta Orlové (nominován za Levý blok, to je něco jako KSČM s lidskou tváří?) po návštěvě Saudskoarabského velvyslanectví prohlásil, že mešita v Orlové stát nebude. Stála by tam jen tehdy, kdyby projekt měl podporu Saudské Arábie. S podporou Saudské Arábie je zjevně pan starosta ochoten vybudovat v Orlové i zikkurat. Možná, že je Levý blok frustrován ztrátou sovětského spojence a hledá si náhradu na Blízkém východě.

Úterý 24. února – aktualita: Poslanecká sněmovna dnes odhlasovala 118 hlasy zákon o tom, že se prezident Edvard Beneš zasloužil o stát. Výhrady lze mít k formě: zákony tohoto typu znamenají, že ve společnosti by mohly vzniknout pochyby, a proto je třeba je přebít zákonem. Ocenění zásluhy politika o stát je přitom věcí kritické diskuse a ne hlasování v parlamentě. Uzákoňování věcí jako je pojetí činnosti toho či onoho politika dává najevo, že diskuse je buď zbytečná, nebo nepřípustná, a navíc snižuje vážnost zákona obecně (v pluralitní společnosti pojetí činnosti politika uzákonit nelze a dotyčný zákon dřív či později, v tomto případě dřív, bude pro srandu králíkům). A výhrady lze mít i k obsahu. Beneš má zásluhy o vznik samostatné ČSR, ale „zasloužil se“ – a to velmi výrazně - i o demontáž československé demokracie v letech 1945-8. Prozatím odkazuji na své dva články v Událostech, které se „Lex Beneš“ zabývaly (Na toho nám nesahejte, Na okraj státního svátku) a na hodnocení české politiky za války a po válce v textu o interpretacích druhé světové války, jenž tvoří přílohu tohoto čísla Událostí.

Středa 25. února: čeští politici už neoslavují Vítězný únor okázalými manifestačními akcemi, ale drobnou všední prací. To se týká především dvou hlavních událostí dne:

Poslanecká sněmovna přijala většinou 118 hlasů zákon o tom, že se někdejší prezident Beneš zasloužil o stát. Pro zákon hlasovali skoro všichni komunisti (poslanec Vymětal se zdržel, považuje zjevně Beneše přece jen pořád za buržoazního skunka), skoro všichni sociální demokraté (dva se zdrželi, poslanec Kala byl proti), nemalá část klubu ODS (kdyby zákon neměl tuto podporu ODS, neprošel by). Lidovci a KDU se buď zdrželi, nebo byli proti. Ve skutečnosti nejde tolik o Beneše, ale, jak zdůraznili v rozpravě komunista Ransdorf a sociální demokrat Šulák, postavit hráz zpochybňovačům naší státnosti. Má to být zjevně lekce Německu a Rakousku (připletlo se tam ovšem taky Maďarsko, má jako obvykle smůlu), že poslanci jsou tvrdě odhodláni hájit „národní zájmy“. Ve srovnání s hlasováním o Benešových dekretech nebylo však dosaženo jednomyslnosti, to je určitá vada na kráse. Možná proto se Právo snaží schválení zákona trapně zakecat (přineslo malou zprávičku o tom, že v Benešově vile v Sezimově Ústí má být zřízeno muzeum, což poslanci k zákonu přičinili, a jen v té souvislosti taky o samotném zákoně). Něco podobného udělala už včera Česká televize. Jediný hlas proti je bohužel fanatický výlev Petra Placáka v Mladé frontě Dnes, z něhož vyplývá, jako by hlavní chybou zákona bylo, že ho spolunavrhli komunisté. Česká republika se díky svým voleným představitelům opět předvedla jako křovácká rezervace v srdci Evropy.

A za druhé, vláda hodlká nominovat do funkce eurokomisaře Pavla Teličku. Předseda KDU-ČSL Kalousek na toto rozhodnutí tvrdě zaútočil. Označil Teličku za snaživého normalizačního kariéristu, který příležitost k získání své odbornosti získal především proto, že byl vysokým funkcionářem SSM a aktivním členem KSČ. Jeho jmenování je podle Kalouska výzvou všem kariéristům a převlékačům kabátů, že ohebná páteř je to, co se vyplatí, a zároveň morální fackou statisícům přinejmenším stejně talentovaných občanů, kterým byla podobná příležitost odepřena, protože si nechtěli zadat s totalitním režimem. Potud Kalousek. Nasto se zvedla vlna odporu a každý útočí na KDU-ČSL, že i ona kolaborovala s komunistickým režimem. K tomu je třeba podotknout: za prvé, kolaborace sem, kolaborace tam, pan Kalousek má úplně pravdu; i kdyby on osobně byl kolaborant (což bych si netroufl tvrdit, ačkoli k jeho politické činnosti mám velké výhrady), pořád ještě může mít pravdu, protože i kolaborant může mít pravdu. Za druhé: jak je tomu s kolaborací s komunisty: aby ČSL začala s komunisty kolaborovat, bylo třeba ji napřed zničit, politicky zlikvidovat a pozavírat vedení a provést v ní obrovskou čistku. Problém lze vidět jen v tom, že po roce 1989 pokračovala v činnosti a vděčně a vyčůraně převzala struktury a často i osobnosti pastrany, která pod jejím jménem existovala v době bolševismu. To ale neznamená, že by se její představitelé museli do budoucna krčit před každým problematickým individuem. V debatách kolem lidovců (i v rozpravě o Lex Beneš) zazněly nejneuvěřitelnější argumenty: podle pseudovzdělance Ransdorfa ČSL ještě v roce 1918 vystupovala proti vzniku samostatného Československa, což není možné prostě proto, že tehdy ještě neexistovala. Taky nijak neodpovídá za tzv. integrální katolíky, nebyli součástí stranických struktur a v době jejich největšího vyvádění po Mnichově ostatně zase už neexistovala. Posuzovat, zda jejich útoky na Beneše byly horší či lepší než ty komunistické je jako rozhodovat, zda je chutnější kočičí či psí výkal: takové rozlišování je třeba přenechat pojídačům výkalů. Opravdové problémy jsou tu dva: jeden je domácí. To, co říká pan Kalousek o Teličkovi, by mohl říkat o Čalfovi, Tošovském a dalších. Pan Telička by nebyl čelnou figurou na seznamu těch, kteří, ač nepřijatelní, dělali po převratu vesele kariéru. A za druhé: při pohledu na tyto veletoče se nelze divit, že byrokrati z EU propadli zmatku a tvrdí, že není na nich soudit kandidáty dle politického členství (to je trochu pokrytecké: vadilo by jim u Němce někdejší členství v NSDAP?). Členství v komunistických stranách nepatří mezi hlediska, podle nichž komise posuzuje kandidáty, prohlásil Prodiho tiskový mluvčí Kemppinen. Nemůže vlastně jinak, nemohla by se vůbec bavit s polskou a maďarskou vládou a i s některými Slováky by měla potíže. Postkomunistické země sice vyexprotovaly své problémy s minulostí do EU, ale nemohou teď čekat, že je EU za ně bude řešit. Mimořádně vyčůraně se zachovala ODS: Telička jim zásadně vadí, avšak ne proto, že je bývalý komunista, ale že je „eurooptimista“ a vyjednal v Bruselu špatné podmínky.

Václav Klaus moderoval včera v Národním domě na Vinohradech diskusi o vztahu státu a církve. Pan prezident se zřejmě ve své funkci otravuje, má málo práce, a proto musí ještě exhibovat jako moderátor. Navíc diskuse by měla smysl, kdyby debatovali představitelé státu a představitelé církve a moderoval to někdo neutrální. Klaus tam v rámci moderování mj. kritizoval smlouvu s Vatikánem. To je dobré: současně kope za jednu stranu a píská utkání. Typické. Chce nás ten člověk nakonec moderovat všechny?

Viliam Buchert píše v MFD, že slovenští Romové potřebují především práci a vzdělání. Ivan Veselý v Lidových novinách zase tvrdí, že Slovensko potřebuje svého F. D. Roosevelta, který povede tuto zemi i Romy v ní k lepší budoucnosti a prosperitě. To je jistě pravda, ale ještě předtím, v tuto chvíli, potřebuje Slovensko svého Ronalda Reagana, který dá slovenským Romům jasně a tvrdě najevo, že cesta, kterou zvolili (drancování) nikam nevede. Je to i náš zájem, pokud se cesta nepokojů tohoto druhu osvědčí na Slovensku, přenese se i k nám, stejně jako před časem vlna romské emigrace.

Čtvrtek 26. února: Romano Prodi si pochvaluje volbu Pavla Teličky eurokomisařem. Přijal ho půlhodinu po jmenování a dal se slyšet, že je to „výborný kandidát“. Je nepochybné, že Brusel hrál v Teličkově jmenování aktivní roli: prostor mu vytvořili Špidla s Kužvartem. Pokračuje debata o Teličkově členství v KSČ. Podle premiéra nelze odborníka trestat kvůli členství v KSČ. Tato úvaha vychází z předpokladu, že základním lidským právem Pavla Teličky je být eurokomisařem, a odepřít mu ten post by byl akt perzekuce. Pan premiér ovšem velkoryse dodává, že členství v KSČ není ani „kvalifikační výhoda“. Zaplať Pánbůh za to, zatím ještě není. Komisař Verheugen zase prohlásil: „Pokud bychom vyloučili všechny bývalé nebo současné členy komunistických stran z volených úřadů v EU, museli bychom vyhnat miliony lidí.“ S těmi miliony to trochu přehnal, nicméně má pravdu aspoň v jednom smyslu: problémem pana Teličky není, že byl komunista, ale že byl komunista v husákovské ČSSR v době normalizace. Pokračuje obviňování lidovců z kolaborace, k tomuto tématu se ještě vrátíme.

Poslanecká sněmovna odsouhlasila vyslání českých vojáků do Afghánistánu. Třináct sociálně demokratických poslanců bylo buď proti nebo se zdrželo, a to ještě chyběl kryptokomunistický matador Laštůvka. ČSSD čím dál tím jasněji dokazuje, že už není jedna, ale dvě strany. Bylo by projevem politické odvahy, kdyby se v ní našli lidé ochotni tuto mesalianci socialistů s kryptokomunisty ukončit a postavit se na vlastní nohy. Jenže ve vedení strany jsou samí přemosťovači propastí. Mají velkou šanci, že v té propasti, co ji přemosťují, nakonec skončí.

Právo se vzmužilo a přineslo podrobnější zprávu o přijetí Lex Beneš v Poslanecké sněmovně. Zároveň ale otisklo poměrně odmítavý článek Jiřího Hanáka (zřejmě jsou mezi jeho spolupracovníky z kategorie „užiteční pomocníci“ lidé, kteří mají se zákonem problém). Zajímavé je, že stanovisko vlády k zákonu bylo víceméně odmítavé a vláda ho přijala jednomyslně. Teď bude dosti záležet na tom, co se zákonem udělá Senát. Bylo by legrační, kdyby ho vrátil zpátky PS. Není to nepředstavitelné, protože v Senátu má pořád velmi silné pozice Pravda a Láska, které Lex Beneš nepůjde dvakrát pod fousy.

Ministerstvo odňalo Františku Oldřichu Kinskému české občanství. Nepoužilo tentokrát Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., ale rozhodlo, že Obvodní úřad v Praze 1 nebyl k udělení občanství příslušný. O věci bude teď rozhodovat úřad ústecký, a hádejte, jak rozhodne? Občanství prý bude hrát roli, pokud bude Kinský nucen ucházet se o majetek podle restitučních zákonů, což zatím nečiní. Může ho k tomu donutit Nejvyšší soud výnosem, který ovšem dosud neučinil. (Nejvyšší soud je v mnoha ohledech jakousi poslední baštou nezávislosti v českém soudnictvím, ale tady zjevně nemá šanci.) Kromě toho pro platnost konfiskací v roce 1945 není rozhodující občanství, ale pouze národnost. Z případu Kinský se stává samovolně se rozmazávající ostuda.

Pátek 27. února: Nepokoje mezi Romy na Slovensku zjevně díky razantnímu zásahu slovenské policie utichly. Od středy se nerabuje, Romové začali udávat lichváře, kteří je vydírali. Jistě jde o vážný sociální problém, přiměřenost opatření slovenské vlády, pokud jde o snížení sociálních dávek, si netroufám posoudit, ale základní podmínkou jakéhokoli jednání je důrazné potlačení všech projevů násilí. Což se zřejmě povedlo.

Vláda hodlá omezit možnosti překročit slovenské hranice na hraniční přechody a vymezená místa (jinak bude člověk potřebovat zvláštní povolení). Opozice (poslanec Říman) mluví o železné oponě. Slovensko je standardní suverénní stát jako každý jiný a je to standardní cizí stát jako každý jiný cizí stát (s tím, že nyní jako my vstupuje do EU). Chyba se stala v roce 1992, kdy se do smluv o rozdělení federace tu a tam vloudily zbytky čechoslovakismu – v tomto případě z jasně populistických důvodů. Já jsem to nechtěl.

Strhla se velká hádanice kolem jakéhosi filmu o Ježíšově ukřižování. Židé v něm shledávají prvky antisemitismu. Já jsem film neviděl a nehodlám ho shlédnout. Považuji filmování Evangelií za ohavnost před Hospodinem. Měla by se přenechat komunistům (Passolini). Neotvírá žádnou cestu k víře, naopak ji uzavírá. Je to jenom taková vymyšlená pohádková story, dává se najevo, jako Pán prstenů a podobné hovadiny.

Sobota 28. února: Podle agentury STEM důvěřuje dnes českému prezidentovi přes 79% lidí. Většina si také přeje, aby víc mluvil do politiky a jeho častou kritiku vlády schvaluje přes 64%. Klaus si svou popularitu cílevědomě buduje a prostředky si nijak zvlášť nevybírá. Za nějakou dobu přesáhne jeho autorita a faktická politická moc daleko tu, kterou měl Havel a také tu, která je zakotvena v ústavě. Teď napsal opovědný list rakouskému prezidentu Klestilovi, v němž se, řečeno slovy jeho tiskového mluvčího, „pozastavuje nad nepřijatelnými výroky, které zazněly na rakouské politické scéně v souvislosti s přijetím zákona o prezidentu Benešovi“. Přesněji řečeno jde o výroky šéfa rakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení Zeihsela a mluvčí Hájek Klausovo „pozastavení se“ charakterizoval jako „velké zdvižení očí“. Dopisy tohoto typu psával Brežněv Dubčekovi v roce 1968. Poskytneme Rakousku bratrskou pomoc? Ondřej Neff, který sám má populismus velmi dobře zažitý, tvrdí v Lidových novinách, že se Klaus, pokud jde o názory na Evropskou unii, „drží svého bez ohledu na okolnosti“, které prý jeho nauce v současné době nepřejí, protože 64% lidí podporuje vznik Evropské ústavy a 46% si myslí, že bychom se měli Evropě přiblížit ještě více. Populistu by prý takové cifry vyděsily. Klaus je ovšem ve věci Evropské unie populista na druhou, velmi dobře ví, že obrana ohrožené národní suverenity je u malého, poněkud zamindrákovaného národa první věc, na níž veřejnost slyší, zejména v době, kdy ta suverenita není příliš ohrožena, takže bojovat za ní je populární, ale nikoli nebezpečné.

V Praze byl německý ministr zahraničí Fischer. Otvíral tu německou školu. Okrajově se zmínil o Lex Beneš (nemůže narušit česko-německé vztahy, jejichž základem je společná deklarace; pokud jde o minulost, „éto váše dělo“). Svoboda a Fischer uvažují o prodloužení činnosti Česko-německého fondu budoucnosti, který by měl podle Deklarace skončit v roce 2007, ovšem „za poněkud upravených podmínek“. To je myslím jasné: tentokrát ho budou platit výlučně Němci.

Ve Sněmovně se včera rozhořela prudká debata o tom, zda smí být v bývalém kostele erotická diskotéka. Poslanci ODS útočili na ministra Dostála. Dostál poukazoval na to, že kostel byl před 200 lety odsvěcen a od té doby neslouží svému účelu. V této věci má ministr Dostál ovšem pravdu. Něco jiného by bylo, kdyby poté, co bude konečně Svatovítská katedrála vyrvána z pařátů nevěstky babylonské a předána všemu pracujícímu lidu, tam Zdeněk Mahler v návalu stařecké erotiky uspořádal mediální erotické show, něco na způsob karnevalu v Rio de Janeiro.

Předseda KDU Kalousek dal Právu a Lidovým novinám velké rozhovory a vyrazil do boje proti drogám. Zdá se, že je o hodně energičtější než jeho předchůdce ve funkci a v populismu si nezadá s prezidentem. To, co říkal o Pavlu Teličkovi, však sedí a laciné hauzírování minulostí KDU-ČSL by bylo třeba přinejmenším upřesnit. K tématu se ještě vrátíme.

Poslanec Talíř žádá vysvětlení ministerstva kultury k novele církevního zákona. Novela byla nutná, protože zákon napadl Ústavní soud. Nyní se podle ní stávají církevní instituce právnickými osobami evidencí na ministerstvu kultury. Talíř protestuje, ministr Dostál mluví, že jinak by bylo povýšeno kanonické právo na úroveň právního řádu ČR. Nejsem právník a musím se přiznat, že tomu nerozumím. Jaké mají kanonické právo protestantské církve?