ARCHIV

Náboženská tolerance po francouzku

Expertní komise doporučila francouzské vládě a prezidentovi zakázat nošení „nápadných“ symbolů víry na veřejných prostranstvích. Prezident Chirac je nakloněn doporučení respektovat a tak se zdá, že vláda předloží parlamentu návrh zákona v tomto smyslu. Měl by prý vést k tomu, aby lidé všech náboženství mohli žít společně na veřejných místech.

Francouzští experti vycházejí zjevně z předpokladu, že náboženství brání společnému životu na veřejných místech. Je tedy třeba je z veřejné sféry vytlačit. Je zajímavé, že o totéž u nás kdysi usilovali komunisté.

Postoj, který zaujala ministerská komise, se ve Francii ostatně už prosazuje. Před nějakou dobou byly dvě muslimky vyloučeny z francouzského gymnázia, protože trvaly na tom, že budou do školy chodit v muslimských šátcích. Aby byla zachována rovnost, má se nový zákaz týkat všech okatých náboženských symbolů, tedy i jarmulek či okatě nošených křížků. Už tady je vidět určité pokrytectví: křesťanství si v okatých symbolech nelibuje, nosí je tak nanejvýš excentrici. To, že návrh zákona údajně podporuje 72% Francouzů, tedy pro Francii není zvlášť dobrým vysvědčením.

Pro Francii, kde v současné době žije asi pět milionů muslimů, znamená soužití lidí různého náboženského vyznání velký problém. Je to ovšem – byť i ve skrytější podobě – problém i v České republice, kde je přes 60% ateistů a věřící jsou považováni za zaostalé výstředníky.

Odluka církví a náboženství od státu, která v západním světě probíhá od osvícenství, byla od počátku postavena na přesvědčení, že úlohou státu je pečovat o bezpečí a jistoty občanů, tedy o hmotné statky. Hodnoty duchovní, „péče o spásu duše“, jak se na ještě počátku osvícenství říkalo, tedy to, o co člověku v životě v první řadě jde, je výlučně v rukou jedince. Podle tohoto pojetí má člověk ve světě poslání, které přesahuje úzký rámec státu a politiky. Existují tedy rozsáhlé oblasti lidských aktivit, do nichž stát nemá co strkat nos a které přitom ani zdaleka nejsou toho druhu, že by směly být provozovány jen za zavřenými dveřmi.

Stát se tedy nemá co plést do náboženských záležitostí svých občanů. Zároveň v moderní době platí, že šíření víry je otázka osobního příkladu a svobodné výzvy a že použití násilí je nepřípustné.

Proto by státní školství mělo být nábožensky neutrální a učitelé by své silné pozice vůči žákům neměli zneužívat k nátlaku na žáky ve věci víry a náboženství. Zároveň učitel – a tím spíše žák – je v první řadě občan a pokud mu stát chce nařizovat, jaké náboženské symboly smí či nesmí nosit, překračuje zcela zásadně své kompetence.

Idea sekularizovaného, k různým vyznáním neutrálního státu ovšem spočívá na křesťanských základech: na příkazu „dávejte císařovi, co je císařovo, a co je Božího, Bohu“ a na přesvědčení, že příkaz lásky k bližnímu se vztahuje i na nepřátele (tedy například na jinověrce či jinak smýšlející).

Tady je ovšem problém: některá náboženství, např. militantní varianta islámu, se k této ideji nábožensky neutrálního státu nedopracovaly. Lidé, pro něž je ideálem náboženský stát např. iránského typu, rádi využijí naší svobody s cílem ji zničit. „Žádáme na vás svobodu podle zásad vašich a odpíráme vám ji podle zásad našich“, prohlásil prý kdysi jakýsi vykutálený stoupenec víry bolševické. Stát západního typu i jeho občané mají právo se vůči takovýmto vyčůraným pokusům se vší rozhodností postavit.

Ale i z tohoto hlediska je francouzské opatření pokrytecké a zároveň neúčinné. Neomezuje nároky státu, ale práva občanů. Chce problém vyřešit tím, že ho zamete pod koberec. A před nebezpečím pádu do hlubin politického fanatismu přitom žádnou ochranu neposkytuje.

Mladá fronta Dnes 18. prosince 2003