ARCHIV

Druhá světová válka a její soudobé interpretace

Protože nejsem historik, nýbrž pouhý publicista, budu se věnovat pouze jedné soudobé interpretaci druhé světové války, totiž té své.

Především je třeba zdůraznit, že nemluvíme o něčem bezprostředně minulém. Mezitím proběhl a uzavřel se další vleklý a globální kvasiválečný konflikt, „studená válka“ (její součástí byl řetěz lokálních válečných konfliktů, povstání a revolucí) a dnes je v běhu další, totiž ten mezi euoratlantickou civilizací a militantním islámem. Liší se od předchozích tím, že jeho jádro už neleží uprostřed civilizačního okruhu, vyrostlého z křesťanství (do něhož patří i Rusko). O to je vážnější.

Zvláštní na druhé světové válce je to, že nebyla formálně uzavřena (např. tak, jak Vídeňský kongres uzavřel Napoleonské války). Mírová smlouva s Německem nebyla podepsána a konflikt plynule přerostl ve studenou válku. (V uzavírání válečných konfliktů nebyly evropské demokracie vůbec úspěšné – např. první světová válka skončila Versailleským mírovým systémem, který Henry Kissinger nazývá pouhým příměřím mezi dvěma světovými válkami.)

Díky tomu tu zbyly problémy, které se někdejším účastníkům neustále pletou pod nohy: na jedné straně stále nové odškodňovací nároky vznášené vůči Německu a Rakousku, na druhé straně podobné nároky ze strany vyhnaných Němců a Rakušanů. Obojí dohromady působí mezinárodní pnutí a vyvolává vnitropolitické problémy uvnitř dotčených zemí.

Co je zdrojem problémů, vyvolaných formálně neukončenou druhou světovou válkou?

První světová válka byla uzavřena tvrdým diktátem vítězů vůči poraženým. Iniciativní byla zejména Francie, vystresovaná zážitkem německého ohrožení. Velká Británie byla o poznání zdrženlivější, USA nakonec z Evropy vycouvaly.

Bylo zjevné, že Francie na sebe vzala náročnou roli, které nebude moci trvale dostát. Pocit křivdy vysublimoval v Německu v zrůdnou ideologii… jakmile tam její stoupenci ovládli pole, stali se smrtelným nebezpečím pro Evropu a celý svět. Směřovali jednoznačně k válečné revanši. Británie a Francie byly na takový vývoj docela nepřipraveny. Následovala mnichovská kapitulace a poté rychlá porážka Francie.

Británie a USA byly donuceny uzavřít spojenectví s komunistickým Ruskem. Těžko jim to vyčítat, nicméně rozhodnutí mělo dalekosáhlé důsledky.

Rozhodující část války se odehrála na ruském území. Rusko přineslo největší oběti a využilo strategické výhody své pozice kontinentálního státu, aby zabralo rozsáhlá území ve východní a střední Evropě. Západ se s ním musel chtě nechtě podělit vrchovatou měrou o plody vítězství.

Německo vedlo válku s nebývalou krutostí vůči civilnímu obyvatelstvu: Židy se pokusilo úplně vyvraždit a brutálně zacházelo zejména s Poláky a slovanskými obyvateli okupované části Ruska. Vyvstala potřeba potrestat tyto masové zločiny, a to na mezinárodní úrovni.

Problém byl, že ani Rusko nevynikalo žádnou zvláštní ohleduplností, pokud jde o obyvatelstvo poražených zemí. Bylo to dáno jedna poměrně nízkou kulturní úrovní Stalinovy veleříše, a také samozřejmě nelidskostí komunistické ideologie.

Smyslem uzavření války je nastolení pevného a trvalého míru. Pevný a trvalý mír může být postaven jedině na spravedlnosti. Potrestání viníků je jistě významné, ale má místo jen v tomto rámci, v procesu nastolení trvalého a spravedlivého míru. Kde by ho ohrozilo, je třeba, aby nastoupila dobrá vůle, o níž hovořil Winston Churchill, velkorysost a odpuštění, vyplývající z evropské křesťanské tradice. Tyto zásady jsou nejen „mravné“, ale taky praktické, jak říkával Masaryk. Je také vhodné, aby si každá společnost pokud možno potrestala své darebáky sama: srovnejte problémy, s nimiž se potýká Mezinárodní soud pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii nebo nejnověji Mezinárodní soud pro zločiny proti lidskosti.

Jediné, co se po druhé světové válce stalo, byl Norimberský proces. Na jeho problematičnost upozornil ve své době konzervativní americký politik, senátor Robert Taft. Podle něho „proces vedený vítězi nad poraženými… nemůže být nestranný,ať už bere na sebe jakoukoli formu spravedlnosti… V těchto procesech USA přistoupily na ruské pojetí smyslu procesu, jenž je projevem vládní politiky a nikoli spravedlnosti.“ Jinými slovy: proces byl postaven na nemravné fikci, že se Západ a SSSR dokážou shodnout na společném pojetí spravedlnosti (tím nechci zpochybnit, že před soudem stanuli v drtivé většině odporní vyvrhelové a že jejich zločiny bylo prakticky nemožné pominout).

Válečné kataklysma a brutální vedení války ze strany agresora, zejména bezohlednost vůči civilnímu obyvatelstvu, zasáhne často i ty, kteří s nelidskostí bojují. To se prostě stává a stalo se to i v případě druhé světové války západním spojencům, především v případě zničujících náletů na německá města (které na rozdíl od použití jaderných zbraní v případě Hirošimy a Nagasaki, neměly valný vojenský význam) a pak bezprostředně po válce, když stvrdili svým souhlasem masové deportace milionů Němců a kryli tak vlastně nechtě i masová zvěrstva, která je provázela.

Součástí mírového uspořádání musí být i reflexe těchto věcí a jejich správné pojmenování. To je velmi obtížné v situaci bezprostředně po ukončení konfliktu, která je nabita emocemi. Nemělo by to být obtížné z časového odstupu. Jde o korektury černobílého obrazu, jež se samozřejmě nedotýkají základního rozvrhu: není pochyb o tom, že všechny státy protinacistické koalice vedly spravedlivý boj s agresorem.

A ještě pár slov o tom, co znamenala druhá světová válka pro ČSR a českou společnost.

Vůdčí osobnost zahraničního odboje, dr. Edvard Beneš, vycházel už v roce 1939 ze dvou správných premis: Německo válku zcela podstatným způsobem prohraje a v novém evropském a světovém uspořádání bude hrát významnou roli SSSR.

Z těchto premis vyvodil dva hluboce chybné závěry. Za prvé: evropský politický systém budoucnosti bude jakousi symbiózou demokracie a ruského komunismu (obě ideologie se navzájem oplodní). A za druhé, SSSR je schopen zaručit nezávislost a svobodu ČSR lépe než kdysi Británie a Francie.

Nedá se vyloučit, že toto uvažování bylo nevědomým plodem zoufalé situace, kterou Beneš nějak cítil: ale nedá se to taky ničím doložit.

Benešova politika a vůbec politika nekomunistických sil po válce spočívala ve spolupráci s komunisty na „národní a demokratické“ revoluci, jejímž cílem bylo zavedení a upevnění „lidové“ (komunistický termín; Beneš původně říkal „humanitní“) demokracie. Ta znamenala podstatné faktické omezení svobody občanů v trojím smyslu:

Za prvé, úpravou systému politických stran. Původně měla podle Beneše spočívat v jakémsi zjednodušení politické scény na levicovou, pravicovou a možná ještě středovou stranu. Posléze byly po dohodě s komunisty obnoveny v českých zemích tři strany levicové a jedna občanská středová. Pravice byla zakázána, strany byly donuceny uzavřít koalici, opozice nebyla povolena (dvě poslední opatření měla být dočasná).

Za druhé, podstatným omezením svobodného podnikání znárodňovacími prezidentskými dekrety (podotýkám, že jejich hlavním konstruktérem nebyl Beneš, ale sociální demokrat Bohumil Laušman).

A za třetí plošným odepřením základních občanských práv celým skupinám obyvatelstva, etnickým Němcům a Maďarům. Němci pak byli v drtivé většině deportováni do okupovaného Německa.

Za těmito politickými aktivitami stála nepochybně představa nekomunistů, že v takto omezené demokracii dokážou přežít nejhorší dobu . Tento kalkul však úplně ztroskotal. Výše uvedená dobrovolná opatření pouze uhladila cestu do totality. Díky nim mohl komunistický puč v únoru 1948 proběhnout hladce.

16. – 18. února 2004