ARCHIV

Na toho nám nesahejte!

Sněmovna propustila do dalšího čtení návrh zákona o jedné větě: „Prezident Beneš se zasloužil o stát“. Pokud ho poslanci v dalších čteních schválí, nebude to první zákon tohoto druhu - je střižen podle obdobného zákona o T. G. Masarykovi, přijatý Národním shromážděním předválečné ČSR.

Jaký mají takovéhle zákony smysl? Všeobecné uznání zásluh nějaké politické osobnosti o stát vyplývá ve svobodné společnosti z veřejné diskuse, v níž jsou váženy klady i zápory aktérů národních dějin. Společnost se tak přirozenou cestou a průběžně dopracovává toho, čemu se říká konsensus. Je to cesta pomalá a klopýtavá. Přiznám se, že zrovna v případě Edvarda Beneše, obratného a málo skrupulózního diplomata a přesvědčeného zastánce české (československé) státnosti, mám velké pochybnosti o tom, zda by nebylo bývalo po roce 1918 z dlouhodobějšího hlediska novému státu prospěšnější, kdyby byl v prosazování čs. požadavků ve Versailles o něco méně úspěšnější: nemuseli jsme si tehdy znepřátelit skoro všechny naše tehdejší sousedy včetně Polska a Maďarska. Jeho pomnichovská politika, postavená na předpokladu, že SSSR může obohatit evropské pojetí demokracie, že se jím sám inspiruje a bude inspirovat, a že je tedy schopen stát se spolehlivější zárukou československé samostatnosti než Británie a Francie, byla, jak se domnívám, hluboce mylná a vedla přímo k únorové katastrofě 1948. Na druhé straně považuji za nespravedlivé Benešovi vyčítat Mnichov: ve chvíli, kdy demokratičtí spojenci vydali ČSR na pospas protivníkovi, který byl při všech jejích chybách tisíckrát horší než ona a navíc byl i jejich protivníkem, byla demise a odchod ze země jedinou politicky rozumnou formou protestu, která Benešovi zbývala. Nechci tyto názory beze všeho čtenáři vnucovat: jde jen o to, že potvrzeny a vyvráceny mohou být jen v diskusi, a ne snad hlasováním nějakého parlamentu.

Tam, kde stoupenci určité osobnosti nevěří sobě, že jsou schopni o jejích zásluhách veřejnost přesvědčit, nevěří veřejnosti, že ji lze o dobré věci rozumnými argumenty přesvědčit, a konečně v skrytu duše nevěří ani tomu, že si dotyčný takové ocenění bez jakýchkoli pochyb zaslouží, mohou se pokusit překonat všechny tyto pochybnosti najednou např. tím, že se názor jednoduše stane zákonem. Ne náhodou mluvil pan Zahradil v této souvislosti o „takové interpretaci naší nedávné historie, za kterou musíme všichni jednoznačně stát“. Měly by tedy v zákonu být vlastně stanoveny sankce pro ty, kteří se proti němu proviňují tím, že mají o zásluhách dr. Beneše pochybnosti. Upřímně řečeno nevěřím, že Sněmovna zajde tak daleko. Pak ovšem zákon zůstane jen prázdnou bezzubou deklarací, kritici zasloužilého prezidenta si dále beztrestně povedou své a jediným důsledkem bude, že v české společnosti ještě víc klesne vážnost zákona obecně.

Mladá fronta Dnes 27. června 2003