ARCHIV

"otevřeno"

Napravíme opomenutí

Opomenutí se stalo: u důležité věci, která se odehrála už loni, jsme měli být a nebyli. V 81. čísle loňského časopisu Vesmír byl otištěn souvislý blok textů ze dvou tiskových konferencí čelných představitelů našich hlavních akademických historických pracovišť. V redakčně pořízeném výběru se tu veřejnost může seznámit se stanovisky české oficiální historiografie k nedávné minulosti našeho národa, k vyhnání sudetských Němců a vůbec k otázce, jak "ochotníci" (historičtí laikové) mají/nemají o minulosti hovořit. K autoritativně projevovaným názorům české oficiální historiografie jsem se již několikrát vyjadřoval a je mi trochu hanba, že jsem právě uvedená stanoviska našich historických činitelů v časopise Vesmír zanedbal. Ale doufám, že stačím toto opomenutí napravit. Pokusím se v následujících vydáních této rubriky informovat o znamenité odborné a kritické reakci p. Michaela Voříška v Dějinách a současnosti; po věcné stránce autor za podpory Jana Horského a Petra Fabiana věcně zcela vyřídil autoritativní teze oficiózní historiografie o nedávné minulosti. Jenomže věcnost při takových příležitostech, které jsou rovněž prvořadou politickou záležitost, platí bohužel jen částečně. Politická /mocenská/ stránka silně zasahuje do historické práce, jak na to v reakci na argumentaci Evy Brokové upozornil přímo Michael Voříšek:

"Eva Broklová se mne na závěr ptá: ‚měl vůbec někdy kolega Voříšek jako vědec konflikt s mocí a politikou [...]?' Odpověď zní: pochopitelně ano - a kdo neměl? Do historiografie jsme většinou poprvé zasvěcováni ve školách. Protože školy jsou (bez ohledu na režim) ohromným socializačním mechanismem, a z toho titulu také mechanismem mocenským a ideologickým, je v nich moc neustále přítomna. Na vysoké škole se kromě toho výrazně projevuje sociální, politická a ekonomická struktura historiografie jako profese, která opět pracuje s různými druhy moci. Uvnitř samotné historiografické komunity nalézáme mj. pravidla pro přidělování grantů, právní vztahy na pracovištích, ekonomické vztahy na knižním a mediálním trhu - což jsou vše mocensky disponované instance, které zasahují do činnosti historiček a historiků. Moc se objeví také v samotné diskusi mezi historičkami a historiky, například spolu s odbornou, pedagogickou či jinou autoritou. Autorita je jednou z forem moci a vědecká diskuse je formou usměrňování moci, nikoli místem její absence."

Dnes se v následujících krátkých textech pokusím stručně upozornit na hlavní teze z uvedeného materiálu Vesmíru. Teprve v následujících vydáních Událostí budu věnovat pozornost diskusi v Dějinách a současnosti. Nezastírám, že o otištěných textech referuji především z politického hlediska. A že podobně jako v minulosti ani teď nehodlám zaujímat pózu nestranného pozorovatele; s ohledem na otištěné materiály bych to nepovažoval za seriózní.

Nejprve tedy k celé textové skladbě, kterou kritizuje Michael Voříšek. Otiskuji z ní komentované výňatky. Jejím základem je proklamace, kterou již předtím vydalo vedení Sdružení českých historiků, Historikové proti znásilňování dějin. Je to dokument překrývající historickou oficiózností svůj politický smysl. Aby nebylo mýlky, otiskl prof. Jaroslav Pánek teze Reinterpretace a negace, v nichž (nekonkrétně) napadá nešťastníky, kteří mají co do činění s negativistickou koncepcí dějin, a to hlavně proto, že se tím dostávají do ideového sousedství zájmů sudetoněmeckého revanšismu. Politické zaměření se nepokouší skrývat rovněž nejobjemnější ze zmiňovaných textů, Evy Broklové Dezinterpretace dějin první Československé republiky, který zachází neobyčejně daleko v idealizaci první republiky. Tato idealizace se týká i národnostního uspořádání předválečného Československa - tedy věci, kterou přece dnes už žádný racionálně uvažující pracovník z oboru společenských věd nemůže hájit.

Ideovým vrcholem zmíněných tiskových konferencí jsou nepochybně úryvky z textu Marie F. Neudorflové, Obecnější kontext, metoda. Jak je z ukázek vidět, autorka se domnívá, že občané nemají nárok na svůj vlastní názor; nikdo z přítomných historických činitelů ji nepoopravil; co si asi o právu na vlastní názor "ochotníků" myslí oni? Autorem posledního příspěvku, Mýty a realita Benešových dekretů, je Jan Kuklík. Tento příspěvek obsahuje obvyklou oficiální argumentaci na obhajobu Benešových dekretů a amnestijního zákona č. 115/1946 Sb. Je to klidný text - jako by o nic nešlo, takže se člověk až podiví, proč autor nepřesně cituje.

Co k tomu všemu dodat? Snad mohu přeskočit jedno pokračování a říci, jak je podivné, že velkou část diskuse v Dějinách a současnosti zabírá argumentace vztahující se k tomu, zda lze pět příspěvků z tiskových konferencí otištěných v časopise Vesmír chápat jako jeden celek (soubor textů). Chápu, že Michael Voříšek nemohl proti vyhýbavým argumentům autorů těchto textů také nic jiného než argumentovat - ale cožpak oni, autoři, nevědí, že jsou vrcholkem oficiální historiografie, že tlumočí názory oficiální nejen z hlediska historiografie, ale také politiky, jejíž nacionalistická stanoviska zdůvodňují a podporují? Asi to vědí, ale domnívají se, že kde je moc, tam je i pravda.

Těžká věc.

E.M.