ARCHIV

"otevřeno"

Dezinterpretace dějin první Československé republiky

Podle autorky, Evy Broklové, je "největším problémem zejména novodobých dějin, že jsou zneužívány a dezinterpretovány těmi, kteří představují určité společenské zájmy." Uvolnění politického klimatu v 90. letech využily síly, které by chtěly revidovat dějiny první republiky, což "má posloužit odbourání výsledků první a druhé světové války." Podporou jsou snahy v postmodernistickém myšlení, "které chápe vědu jako převážně subjektivní výtvor lidské mysli, nikoli jako výsledek systematického studia. Součástí těchto snah je narušení či přímo likvidace hodnot zakládajících národní a skupinovou identitu, bez níž se neobejde žádné společenství." U nás je to nebezpečné tím víc, "že v případě české společnosti jde o identitu spojenou s demokracií."

Vypadá to, jako by někdo z vůdčích činitelů naší oficiální akademické historie (nebo všichni dohromady) dějiny první republiky kodifikovali a teď tento svůj prvorepublikánský kodex brání proti narušitelům. Nejhorší je, že na tom něco je. Do hodnot "zakládajících národní a skupinovou identitu" - a ty vždy a všude tvoří identifikační kodex příslušného národa - proniklo totiž od Mnichova velké množství falešných, zastaralých mýtů a otřepaných iluzí a v tomto kodexu, který skutečně napomáhá naší národní identifikaci, se jim náramně dobře daří. Je zlé, že naše oficiální historiografie tyto zastaralé mýty obhajuje. Jeden z hlavních takových mýtů, je iluze, že hodnoty našich dějin a naše identita jsou "spojeny s demokracií". Není zde místo na rozebírání této otázky, ostatně je dosti složitá. Podstatné je, že právě tak jako s demokracií je naše identita spojena s xenofobií a nenávistným nacionalismem, přičemž pokud jde o demokracii samu, chápeme ji dosti tolerantně; většina našeho obyvatelstva, jak o tom svědčí tehdejší výzkumy veřejného mínění, chápala normalizační režim jako demokratický. Takže buďme rádi, pokud někdo "narušuje" hodnoty našeho identifikačního kodexu, ten přece potřebuje řádně protřepat.

Ale zpět k článku Evy Broklové: Autorka obhajuje první republiku zcela jednoznačně a jistě ji nelze obviňovat, že by se ve všem mýlila (otázka platnosti pittsburské dohody a další). Pokud však hovoří přímo o národnostní podstatě československého státu, vydala se na řádně tenký led. Domnívá se, že "doktrína" československého státu je nepravdivá:

"Součástí této neexistující doktríny byl názor, že národ československý z preambule ústavní listiny jsou Češi a Slováci. Představy o existenci státního národa Čechů a Slováků a vedle něj neplnoprávných menšin vylučuje demokratická teorie i praxe... Příslušnost k někdejšímu etnickému národu byla v první ČSR nahrazena příslušností k národnosti danou jazykem (pro sčítání obyvatelstva r. 1931)."

"Předmětem stále oživovaných spekulací je rovněž československý jazyk jako oficiální jazyk státu. Revoluční národní shromáždění se na něm dohodlo na návrh agrárního politika Švehly jako na konstrukci potřebné k tomu, aby se na Slovensku mohlo mluvit slovensky."

Tedy: existovaly u nás kdysi dva etnické národy, jejich etnicita však byla zrušena. Slováci stejně jako Češi ztratili svou dřívější etnickou národní příslušnost i svůj jazyk, protože český a slovenský jazyk byly povýšeny na jediný jazyk československý (nikoli však oficiální, nýbrž pro sčítání obyvatelstva - ??). Z Čechů a Slováků se stali v důsledku sčítání lidu příslušníci jednoho národa daného tímto jediným jazykem. Přiznám se, že pro mne jsou tyto úvahy mnohem méně pochopitelné než prvorepublikánský čechoslovakismus, který přece nepochybně existoval. Oficiální historické mýty Evy Broklové o národnostním složení Československa ústí v iluzorním pojednáním o tom, jak by se byli měli Němci v Čechách a na Moravě integrovat v politický národ:

"Československá republika byla pokusem sjednotit národnosti v politický národ v pojetí evropském, šlo o integraci na československé úrovni. Protiklad 'my' a 'oni' měl být negován v otevřené demokratické společnosti, následovala však její likvidace. Německo se...rozhodlo provést revizi daného stavu druhou světovou válkou."

K odsunu: "Nemá smysl klást otázku, zda byl odsun spravedlivý. Tím vsouváme mezi období těsně poválečnou a naší dobu skoro šest desetiletí, kdy došlo, nebo mohlo dojít k názorovému posunu.(...) Prezident Beneš začal o odsunu vážně uvažovat od doby, kdy představitel německých sociálních demokratů Wenzel Jaksch odmítl obnovu Československa v hranicích z roku 1937...".

Existují ovšem doklady, že prezident Beneš vážně uvažoval o odsunu mnohem dřív. Ale nechme toho. Komu a čemu má prospět idealizace první republiky, o kterou Eva Broklová tak namáhavě usiluje, snad historické vědě? To právě vůbec ne. Ale našemu obyvatelstvu a naší politice také ne.

E.M.