Co týden dal

Pondělí 2. dubna: Zprávou číslo jedna je nepochybně Paroubkova výhružka, že zváží své odstoupení z předsednické funkce v ČSSD, pokud se v rozhovoru s místopředsedy Sobotkou a Škromachem neujistí o jejich plné loajalitě. Vyčítá jim, že nepodporují dost horlivě jeho reformní plán, jehož podstatou je, jak jsem vyrozuměl, větší feminizace ČSSD. Pan Paroubek se chová jako primadona a zjevně si to ještě může dovolit, protože na jeho místo se zatím nikdo dost energicky netlačí. Nicméně jeho postoj svědčí jednak o tom, že ČSSD zasáhla tři čtvrtě roku po volbách povolební kocovina, jednak o tom, že osobní zvláštnosti pana Paroubka si v ničem nezadají s osobními zvláštnostmi pana Topolánka a pana Čunka. Ke zprávě se přirozeně ještě vrátíme.

Jiří Čunek je neštěstím své strany, Topolánkovy vlády i České republiky. Poté, co se jeho žertování o opálených lidech stalo předmětem široké a nepříjemné politické debaty, prohlásil, že výrok nebyl určen ke zveřejnění (mluvil v redakci Blesku se čtenářem Blesku) a že nemluvil k národu, ale k politikům. Člověk, který si pouští pusu na špacír v redakci bulvárního média a předpokládá, že se to ututlá, je zralý pro psychiatrické vyšetření. Přitom je jedno, k jakému publiku se obrací. Ostatně, jak se může někdo obrátit soukromě k politikům (ne k nějakému jednotlivému, ale k politikům všeobecně)? Čunkovy aktivity nabývají takové povahy, že se pro Stranu zelených stává politicky neúnosným ho byť jen tolerovat. I v KDU-ČSL se zdvihá jakýsi neklid. Položí koalice Čunka nebo Čunek koalici? Pravděpodobnější je přece jen první varianta.

V Právu rozmazávají rozhovor s ministrem Schwarzenbergem, který jsme tu komentovali, a tvrdí, že v česko-německé deklaraci se nevyskytuje termín vyhnání. Přitom připouštějí, že v německé verzi se vyskytuje termín Vertreibung. Schwarzenberg poskytl rozhovor pochopitelně německy, takže říkal Vertreibung a držel se textu deklarace. V české verzi derklarace tomu odpovídá „vyhánění“, takže není pravda, že by se tam mluvilo jen o „odsunu“.

V Právu si zjišťovali jazykové vybavení poslanců PS. Nejlépe jsou na tom zelení (strana intelektuálů), pozoruhodné je vybavení poslanců ČSSD: nejvíce jich umí rusky (v minulosti se jim to hodilo a možná se jim to bude hodit i v budoucnosti), dva se mohou dokonce pochlubit tím, že hovoří plynně slovensky. To je spolehlivý základ pro modernizaci, na níž pracuje předseda Paroubek.

Zdá se, že ruský „neznámý poslanec“ (přesněji řečeno nejmenovaný vysoký představitel ministerstva zahraničí) zatím ještě nefunguje bezchybně. Ministerstvo totiž kategoricky dementovalo jeho výroky ohledně společné rusko-americká protiraketové základny. „Vyjádření neodpovídá skutečnosti a absolutně neodráží ruskou pozici v problematice protiraketové obrany.“ Zřejmě bude ještě nutno doladit některé technické parametry zařízení.

Úterý 3. dubna: Václav Klaus se rozhodl, že pokárá vicepremiéra Čunka za „laciný populismus“. Výtku je třeba brát vážně, Václav Klaus ví, o čem mluví: z teorie i z vlastní praxe. Maďaři mají pro takovou situaci pěkné přísloví: „Máš velkou hlavu, řekla sova vrabci.“

Vláda jednomyslně schválila reformní balík. Nejsem ekonom, abych mohl posoudit jeho průbojnost, navíc je zatím znám jen z toho, co z vlády takříkajíc uniklo. Nedovedu si představit, že by nebyl plodem kompromisu (proto může narazit v ODS, zejména u těch, kdo jako Vlastimil Tlustý mají na Topolánka žízeň), a že by se proti němu nepostavila opozice jako jeden muž. Bude záležet na Melčákovi a Pohankovi. Premiér Topolánek v tomto případě riskuje a je to asi dobře. Reformy v této situaci nemohou být schváleny jinak než najednou a musí být schváleny co nejdřív už jen proto, že Melčák i Pohanka budou dostatečně motivováni k tomu, aby pro reformy hlasovali (jinak vláda nejspíš padne a možná se otevře cesta k novým volbám. Osud vlády je v rukou pánů Melčáka a Pohanky a v rukou pana Tlustého, tj. zprostředkovaně Hradu.

Ještě k trucování předsedy ČSSD. V televizi si stěžoval, že se „strana ke svým šéfům chová – já hledám slušné slovo – ne příliš slušně.“ To, jak se chová Paroubek ke svým kritikům, se ovšem jako slušné může označit taky jen docela těžko.

Vrcholný český cenzurní orgán, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, udělila pokutu Nově za špatně sestříhaný záznam reportáže (!!!), ČT za vysílání příliš drastické reklamy v době, kdy se na televizi dívají nezletilci, a rozhlasové stanici Frekvence 1 za údajně nemravný pořad v tutéž dobu. RRTV se, řekl bych, pohybuje na hraně ústavnosti a měla by být rozehnána.

„Byl jsem idiot, který si myslí, že žije v právním státě, odmítl jsem nabídku za 7,5 miliardy korun a pustil se do boje s americkým miliardářem (Lauderem). Udělal jsem chybu,“ prohlásil europoslanec a bývalý ředitel Novy Vladimír Železný. Můj soukromý názor je, že označení sedí, ale nikoli proto, že se pustil do boje s americkým imperialistickým velkokapitalistou, nýbrž proto, že se toho velkokapitalistu pokusil oholit v domnění, že v právním státě nežije. Hypotézea zřejmě nebyla úplně o věci, ale ukázalo se, že američtí imperialisté si v případě nutnosti dovedou právo vynutit. Jinak si ovšem pan Železný může gratulovat, pan Kožený je na tom podstatně hůř.

Pavel Verner v Právu tvrdě tepe Čunka a Topolánka, a to z dobrých důvodů. Chybí už jen, aby k nim přiřadil ještě Paroubka, který do této svaté trojice neodmyslitelně patří, a jeho kritický zápal nebude mít chybu.

Petr Uhl tamtéž píše: „Zdaleka nejde jen o jednotlivá slova, celá struktura jazyka se podřizuje angličtině. Když jsem pracoval v ČTK, měl jsem nad počítačem přišpendleno: „v reálném časovém horizontu = brzo“; „měli sex = milovali se“; „priorita = cíl, výběr, přednost“ a pár dalších. Také tam bylo napsáno „nedopusť, aby k něčemu docházelo!“ a velký škrt byl přes výraz „je to o tom“. Dvacet let vlivu francouzštiny po první světové válce a čtyřicet let vlivu ruštiny po válce druhé nepokřivilo češtinu tak, jak ji pokazila americká angličtina v posledních letech.“ Pan Uhl trpí akutní alergií na všechno americké. Předpokládám, že je to vyléčitelné. Měl by se poradit se svým psychiatrem.

A do třetice všeho dobrého: tamtéž si Paroubek vyřizuje účty se všemi svými nepřáteli, jejichž řady houstnou. Octl se mezi nimi už i Alexandr Mitrofanov a předsedovi straničtí kolegové. A píše mimo jiné: „Opravdu mně však přijde zábavné, když mé výstupy na veřejnosti glosují ti, kdo v tom mají sami minimum zkušeností a výsledků.“ Na světě je to zařízeno tak, že kritizovat může každý, a nezáleží na tom, jaké má zkušenosti nebo výsledky, nýbrž jen a jen na tom, jestli má v kritice pravdu nebo ne. Karel Havlíček napsal kdysi jednomu, který proti němu použil podobný argument jako Paroubek proti svým kritikům, že podle této logiky „musel bys také dle analogie špatné boty, třeba Tě tlačily, tak dlouho nositi, až by Ti je některý švec pohaněl“.

Polská vláda nebude vypisovat referendum ohledně protiraketové základny a ministr obrany prohlásil na adresu nespokojenců v EU a NATO, že „žádná smlouva s EU či Aliancí neznemožňuje uzavření dohody mezi USA a Polskem o umístění části protiraketové základny.“ S Poláky si toho evropští stoupenci appeasementu k Rusku moc nepočnou. Nevadí, vyhojí se na nás. Naštěstí sami nějak tuší, že toho dvakrát moc nezmohou. Exministr zahraničí Fischer prý v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung prohlásil: „Hrozivý není ani americký raketový projekt, ani Putinova rétorická hra svalů, ale dramaticky se projevující evropská slabost.“ Kéž by zůstala v této věci zachována! New York Times zase napsaly, že „hrozba ze strany Íránu a Severní Koreje může být odvrácena diplomaticky“. To si v roce 1938 spousta západních politiků myslela o Německu a Itálii taky.

Íránci se holedbají, že všichni zajatí britští vojáci přiznali vniknutí do íránských vod. To je jednak kec (všichni jistě ne) a jednak je ohavné nutit zajatce k takovým prohlášením. Je třeba počítat s tím, že země jako Írán neuznávají vůbec žádná pravidla a že normální vztahy s nimi jsou prakticky nemožné. Britští velitelé se zjevně dopustili chyby, nepočítali, že irácko-íránská hranice je hranice s nepřítelem, s nímž je nejen Británie, ale celý Západ v jakési latentní válce.

Místopředseda ČSSD Sobotka prohlásil o vládním návrhu daňové reformy: „Chystaná daňová reforma vládní koalice znamená snížení příjmů státního rozpočtu o 135 miliard korun ročně. Zároveň se zvýší daňové zatížení pro 91 procent lidí, jen zbývajících devět procent zaplatí na daních méně.“ To mi jako laikovi připadá divné: skoro všichni budou platit vyšší daně a příjmy státního rozpočtu dramaticky klesnou. Chtělo by to trochu vysvětlit, jinak by si člověk myslil, že pan Sobotka je proti tak říkajíc z opozičních důvodů a aby se Paroubek zase nezlobil.

V EU vznikl společný lexikon výrazů, kterých by se měli oficiální představitelé vlád a evropských institucí vyvarovat. Týká se prý problematiky islámu, islámského fundamentalismu a terorismu, ale je těžké to posoudit, protože je tajný. Je však taky zjevně závazný, protože jej schválily všechny členské země. Příklad: nemá se říkat „islámský terorismus“, protože se to dotýká umírněných muslimů. Navrhovaná náhrada je: „teroristé, kteří se nad únosnou míru zašťiťují islámem“. Z toho se zdá plynout, že pokud se teroristé zaštiťují islámem, jsou docela v pořádku, problém vzniká jen tehdy, když přitom překročí únosnou míru. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Bohumil Pečinka píše v Mladé frontě Dnes: „Navzdory tomu, že 19. ledna Topolánkova vláda získala důvěru v parlamentu, je jasné, že má kvůli podpoře dvou přeběhlíků potíže s legitimitou. Řešení v podobě předčasných voleb, spojených s menšími volebními změnami (bonus pro vítěze, zmenšení počtu poslaneckých křesel), by bylo tím nejlogičtějším vyvrcholením tehdejší i dnešní situace.“ To je důležitá informace: aspoň díky MfD víme, jaké je teď hradní stanovisko.

Mám jakýsi problém s článkem pana Macieje Ruczaje v Lidových novinách. Můžeme si v něm přečíst mj.: „Zdá se, že v současném sporu ohledně změny ústavy nepůjde nakonec ani tak o zrušení dosud platných výjimek – v případě ohrožení zdraví matky, a pokud žena otěhotněla následkem znásilnění. I když v okamžiku, kdy stvrzujeme, že lidský život začíná v okamžiku početí, by takový krok byl zcela logický.“ Je mi líto, ale tento „logický krok“ by byl podle mého názoru projevem fanatismu natolik zrůdného, že si v ničem nezadá s tím islámským. Pan Ruczaj se rovněž ohrazuje proti tomu, že v El Pais psali o Polsku jako o zemi zodpovědné za holocaust. To je ovšem nehorázně přehnané, ale jakési máslo na hlavě naši polští sousedé přece jen mají: viz Jedwabné, viz pogromy těsně po válce. Taky bych se rád dozvěděl víc o způsobu, jakým polský odboj (který vůbec nechci bagatelizovat) spolupracoval s povstáním ve varšavském ghettu. Pan Ruczaj nakonec argumentuje proti El Pais José Zapaterem, který iniciuje ve Španělsku „moderní laický stát“ podporující alternativní modely rodiny (a tedy např. i sňatky homosexuálů a adopci dětí homosexuálními páry). Kdybych byl hulvát, napsal bych, že pan Zapatero je sice blb a mnichovan, ale že tato skutečnost nijak neospravedlňuje existenci blbství tak říkajíc s opačným znaménkem.

Středa 4. dubna: Premiér Topolánek prohlásil, že se nebude rozvádět. Domnívá se, že největší problémy už s manželkou společně zvládli. Předseda vlády kaskadérů, sám politický kaskadér, se krutě mýlí. Jeho žena neustále obtěžuje veřejnost tím, jak se na základě rozvratu svého manželství, což je zcela soukromá záležitost, politicky zviditelňuje (naposled exhibicí s paní Paroubkovou). Co je nám do problémů rodiny Topolánkových! Chápu, že pan Topolánek nemůže své choti nařezat, jednak by to nebylo politicky ani lidsky korektní, jednak by to bylo docela nepatřičné vzhledem k tomu, že za rozvrat jejich manželství zodpovídá zjevně on (tím ho nijak nesoudím, takové věci se stávají). Měl by se ale nad námi slitovat a udělat to jediné, čím nás může ušetřit od dalšího prorůstání jeho soukromých problémů do politiky, totiž rozvést se, jak to lidé v takových případech (s výjimkou dr. Ratha, ovšem) dělají.

Místopředseda KDU-ČSL Hošek se zastává předsedy Čunka v aféře s Romy: „Domnívám se, že to byla především záležitost bulvárního tisku přenesená do seriózních médií“. Byla to především záležitost pana Čunka, který si pustil nekontrolovatelně pusu na špacír před novináři. To, že to byli novináři bulvárního listu, nehraje v této souvislosti žádnou roli, zachovali se tak, jak by se v té situaci zachoval každý novinář, tj. profesionálně: zveřejnili to.

Česká vláda dala tisku k dispozici text své odpovědi americké vládě na její žádost o umístění radarové základny v Brdech. Vláda uznává, že umístění radaru posílí schopnost ČR čelit ozbrojenému útoku a zlepší bezpečnost spojenců USA. Zároveň ovšem – za tuto službu, kterou nám Američané poskytnou - očekává, že Američané budou hradit veškeré náklady, přičemž všechny nové stavby bude vlastnit ČR. Vláda dále očekává užší spolupráci s USA hlavně v oblasti investic a v modernizaci českých ozbrojených sil. Stanovisko zjevně vychází z předpokladu, že pomoc evropským postkomunistickým zemím je pro americkou vládu provázeno tak neodolatelně slastnými pocity, že je za to Američany možno ještě pořádně zkasírovat.

Německý velvyslanec zasadil včera v lidickém památníku růži, aby uctil památku obětí masakru z roku 1942. Bylo by dobré, kdyby teď někdo z české strany uctil taky památku zmasakrovaných Němců z roku 1945. Stane se to sotva, protože podle oficiózního českého pojetí šlo v tom druhém případě jen o důsledek příčiny, čímž se to, co se stalo v roce 1945, jednak vysvětluje, jednak ospravedlňuje. Jakousi cenou byla oceněna nejapná reklama na terezínský památník, stylizovaná jako akční internetová bojová hra. Problém je v tom, že pro dnešní mladé lidi je to, co se stalo před šedesáti pěti lety, už jen historií – krvavou, krutou, ale historií. Je to normální a nedá se s tím nic dělat. Hysterie není na místě. Křiklavé reklamy na tom nic nezmění. Kdyby se hrany minulých krutostí během milosrdného času neotupovaly, nedalo by se v tomto světě žít. Pokud zbude čas, rád bych se k této věci ještě vrátil.

Jeden z tvůrců českého historického alibismu, profesor Křen, se v Právu vrací ke Schwarzenbergově výroku o vyhnání sudetských Němců. Text je zcela nezajímavý, omílá jen to, co pan profesor už dávno formuloval (řeči o „prézentismu“ – v historickém prostředí druhé světové války byla prý měřítka hrůzy jiná, než jak se jeví z pohledu mírového dneška; tedy to, co se nám dnes jeví jako sviňárna, tenkrát jako sviňárna pojímáno nebylo, a tedy to ani žádná sviňárna nebyla; pan profesor je na můj vkus, pokud jde o minulost, moc velký pesimista). Pan profesor ovšem v té souvislosti nemluví pravdu (nechci říkat rovnou, že lže, protože to by v případě toho úctyhodného kmeta mohlo být pociťováno jako poněkud nezdvořilé). Píše: „Dosavadní diplomatické dokumenty, nejen česko-německá deklarace z roku 1997, užívají totiž zpravidla dvojici pojmů: vyhnání - expulsion (či nedokonavé vyhánění - expel) a vysídlení (evacuate).“ Česko-německá deklarace existuje ve dvou oficiálních verzích, české a německé. V české verzi se používá pojmů vyhánění a nucené vysídlení, v německé Vertreibung a zwangsweise Aussiedlung (tedy žádné jen vysídlení, žádné jen Aussiedlung). Schwarzenberg mluvil německy a pochopitelně se držel německého textu deklarace. V této věci mu čeští nacionalisté nemohou nic vyčítat, drží s nimi basu. Nebo jsme už od schválení deklarace pokročili tak daleko, že se Vertreibung nesmí říkat ani o tom, co se dělo v roce 1945, tj. o tzv. divokém odsunu?

Zdá se, že Paroubkově vládě se podařilo zlikvidovat problematickou megaakci CzechTek nikoli tím, že se ji pokusili rozehnat (přiznávám se, že jsem tehdy považoval Paroubkovo rozhodnutí za oprávněné a myslím si to dodnes), ale tím, že ji o rok později poskytli vládní ochranu. Organizátory megakraválu to tak rozložilo, že se hodlají s produkcí odstěhovat do Rumunska a Bulharska, kde se ještě dá dělat neorganizovaný nepořádek ve velkém a zároveň sloužit ušlechtilé ideji, tj. dráždit „establishment“. Mnoho štěstí a šťastnou cestu.

Čtvrtek 5. dubna: vedoucím představitelům KDU-ČSL se ani trochu nechce předsedu Čunka odvolat, i když jeho kritika ve straně sílí. Shodli se pouze na přijetí obecného prohlášení, v němž odsuzují rasismus a xenofobii. Pozitivního ohlasu se ovšem předseda KDU-ČSL dočkal u krajně pravicových seskupení (Národní strana, Národní korporativismus). Podle agentury STEM si 64% lidí myslí, že to, co říkal o Romech, je pravda, 61% nepovařuje jeho slova za urážlivá a 58% je proti jeho odchodu z vlády. Když si obojí propojíme, nevěští to nic dobrého. K tématu se vrátíme.

Proti vládnímu projektu reforem se kromě poslance Tlustého v ODS vyslovili i někteří další. Poslanec Klas se při hlasování hodlá zachovat stejně jako Tlustý. Námitky má i lidovec Hovorka. Někteří další členové ODS (např. někdejší „stínová ministryně“ práce a sociálních věcí Páralová, sice reformy kritizují, ale tvrdí, že vládu podpoří. V Právu se domnívají, že i pouhá neúčast výše jmenovaných tří poslanců při hlasování by stačila k tomu, aby „balík“ neprošel, i kdyby pro něj hlasovali Pohanka s melčákem. Podle toho, co jsem našel v ústavě, však k prohlasování balíku stačí pouhá většina přítomných a ti, co odejdou, jen snižují „kvorum“.

Místopředseda Poslanecké sněmovny Zaorálek kritizuje v Právu vládu za podporu americké základně v ČR a vytýká jí servilitu k USA. „Vděk obrům je v politice špatný rádce.“ Ovšem. Obry je třeba štvát (laskavý čtenář si doplní vhodnější, leč hrubší slovo). Zvlášť když je jasné, že nás to nebude nic stát, protože dotyční obři jsou na to zvyklí.

V Terstu proběhl mezinárodní kongres vyhnanců a uprchlíků. Pořádala ho Evropská unie vyhnanců, sdružující vyhnance či jejich potomky. V Unii je zastoupeno i deset sudetoněmeckých krajanských sdružení(?). Zpráva, kterou přinesly Lidové noviny, je nejasná, pokusíme se zjistit něco bližšího.

Čeští šlechtičtí restituenti se hodlají obrátit na premiéra, ministra spravedlnosti a vnitra se stížností na postup policie: ta za vlády ČSSD ustavila zvláštní policejní tým, který se měl zabývat restitucemi šlechtického majetku. Na jeho práci se měla podílet i rozvědka. Zároveň si Česká advokátní komora stěžuje u Nejvyšší státní zástupkyně na snahu policie obvinit Joslava Čapka, jenž zastupuje Františka Oldřicha Kinského, z pokusu o podvod: prý zamlčoval důležité důkazy a používal jen ty, které se mu hodily při obhajobě. Při té příležitosti policie „monitorovala“ i advokátův telefon. Advokátní komora upozorňuje, že podobný postup patří k základním právům každého advokáta. Obvinění tohoto typu je skutečně nehorázné.

Podle posledního průzkumu agentury Median ztratila za poslední měsíc ODS 3,9% preferencí, kdežto ČSSD naopak 4,8% získala. Preference komunistů a zelených jsou setrvalé, lidovci ztratili 1,8% oslabili na 5,6%. Vládní koalice má stále náskok před opozicí, ale ztrácí. Nevím, nakolik lze agentuře věřit, ale trend v preferencích, který zachycuje, je věrohodný.

Pátek 6. dubna: ještě k výsledkům průzkumu agentury Median, o němž jsme referovali minule: ta před měsícem přičítala ODS preference 40,5 a ČSSD jen 25,4. Tak obrovitý rozdíl nevykázala tehdy žádná zavedená agentura. Rozdíl mezi ODS a ČSSD byl dramaticky větší než v průzkumu, který sám Median dal k dispozici o měsíc dříve. Paroubek k tomu nejnovějšímu řekl: „Spíše je zajímavé, že týden před sjezdem byl zveřejněn jiný průzkum Medianu, který uváděl něco diametrálně jiného a který byl v rozporu s dlouhodobou časovou řadou (tj. ten, který udával obrovský náskok ODSD, bd). Říkám si, čím to – sakra – bylo způsobeno?“ vYjádření má lehce paranoidní přídech, ale těžko upřít, že tentokrát má předseda ČSSD dost hmatatelný důvod k nespokojenosti.

Lidovečtí poslanci Carbol a Kvapil poslali Topolánkovi prostřednictvím Práva vážné varování: kdyby odvolal Čunka, znamenalo by to jednostranné vypovězení koaliční smlouvy, opozice pak může dát hlasovat o nedůvěře vládě (a co pak provedou lidovci si pan Topolánek jistě sám domyslí). O to sympatičtější je vyjádření předsedy senátorského klubu KDU-ČSL Jílka. Prohlásil, též pro Právo, bez velkých okolků, že si Čunek drží Topolánka coby rukojmího svého osobního problému. O návrhu na usnesení, který podal zmíněný poslanec Carbol (v tom smyslu, že KDU-ČSL si od nikoho nedá mluvit do svých vnitřních záležitostí, návrh nebyl přijat, protože když se o něm mělo hlasovat, nebyla už celostátní konference usnášeníschopná), řekl bez okolků: „Tak blbý nápad mohl mít jen pan Carbol… Já doufám, že všichni pochopili, že je to nesmyslné usnesení.“

Ukrajinci mají problém: ukázalo se, že si sice dokázali slušnou míru svobody a nezávislosti v oranžové revoluci vybojovat, ale selhali – tj. jejich nové politické elity selhávají – ve schopnosti si ji udržet, což je ještě těžší. Nicméně způsob, jak se nad tím raduje v Právu Petr Schnurr z Hannoveru (ten člověk nikdy nezklame) mi připadá opravdu hnusný. Dělá mu tak dobře, že dostane do kožichu západní „establishment“, který revoluci podporoval, nebo je to nešikovně zastíraná loajalita ke Kremlu, nebo obojí?

Z hlediska „vyššího principu mravního“ by se mohlo zdát, že Británie utrpěla v konfliktu s Íránem o unesené námořníky fiasko. Takových fiasek utrpěli západní imperialisté a revanšisté v konfliktu s táborem míru a socialismu nespočet, a to i v době, kdy už tábor míru a socialismu dodělával. Despocie to mají vždycky lehké s demokraciemi, pokud jde o triumf na novinovém papíře. Triumfy tohoto typu ovšem nemají velkou faktickou váhu. Poučit by se snad mělo britské námořnictvo a hlavně by si nemělo nechávat své vojáky takovým legračním způsobem krást. O tom, zda by se ti vojáci neměli sami chovat taky trochu důstojněji, se trochu zdráhám rozhodovat, nebyl jsem v jejich kůži.

Předsedkyně americké Poslanecké sněmovny Pelosiová odjela zjevně na truc Bushovi do Sýrie a tlumočila tam prezidentu Asadovi iIzraelskou nabídku na obnovení mírových rozhovorů, kterou pak premiér Omert popřel. To je mírová mise jako vyšitá. Snad by se američtí liberálové (čti socialisté) měli ve svém úsilí o sabotáž politiky nynější vlády trochu mírnit, jinak si mohou, využívajíce své svobody, tu svobodu pěkně nabořit. Svoboda je fajn věc, ale malinko loajality tu a tam nezaškodí, nebyla by to loajalita k nenáviděnému válečném štváči Bushovi, ale k vlastní zemi. A netroufl bych si to té paní vyčítat, nebýt té nesmyslné údajné mírové nabídky Izraele, který s ní ovšem nechce mít nic společného.

Karel Škrabal píše v Mladé frontě Dnes: „Pěkně to vystihl dramatik Tom Stoppard v kuse Rock’n’roll, uváděném v Národním divadle, když hlavní hrdina Jan mluví o hře, kterou hraje prezident Husák: „Lidi to hrajou s ním, nechávají se uplácet tím, že se dostanou na školu, že jsou laciný tramvaje... Tolik jim na tom záleží, že si nechávají pro sebe to, co si myslí, a vlasy si poslušně stříhají.“ Pár disidentů si tehdy „vlasy nestříhalo“. Jen zlomek lidí nepsal povinné lži a jen hrstka odvážných bojovala.“ Pan Škrabal to jistě tak nemyslel, ale z jeho řádek by si mohl někdo myslit, že drtivá většina lidí u nás byla zaměstnána v normalizačních novinách a časopisech. Že si něco takového nechají nabulíkovat angličtí gentlemani, bych se celkem nedivil, ale čeští novináři by měli být odolnější. Velká většina lidí vůbec nemusela psát povinné lži. Režim to na nich nechtěl. Nepotřeboval to, měl na to dost normalizačních novinářů. Nemyslím, že by si česká společnost jako celek zasloužila za své chování během normalizace metál, ale nic se nemá přehánět. Tohle opovržení bližními je nevěcné a lehce odpudivé.

Ministr Pospíšil chce novelou trestního zákona zavést oznamovací povinnost i u zvlášť křiklavých případů korupce. Oznamovací povinnost sama o sobě je vždycky problematická a zneužitelná. Na druhé straně se v poslední době odehrálo několik lehce podezřelých případů, které k podobným návrhům podněcují. V Lidových novinách vzpomínají případ Jana Kavana. Nejkřiklavější je ovšem ten paní Urbanové, která si na úplatek, co ho prý dostal pan Čunek, vzpomněla až za čtyři roky - je velmi těžké se ubránit dojmu, že rozpomenutí bylo ryze účelové a váže se na vývoj jejího osobního vztahu k vsetínskému exstarostovi. Mohlo se docela dobře stát, že by si taky nevzpomněla.

„Kdybychom třeba dali polovinu peněz, co dáváme do přesvědčování veřejnosti o nutnosti radarové základny, na postavení například kongresového sálu pro vedení dialogu s islámským světem, udělali bychom lépe,“ píše v Lidových novinách exministr Bublan. Představme si, že by v roce 1937 někdo napsal: „Kdybychom třeba dali polovinu peněz, co dáváme do stavby hraničních opevnění, na budování institucí pro dialog s německým národem, udělali bychom lépe.“ Z dnešního hlediska by se dalo říci, že měl v něčem pravdu, pohraniční opevnění nám tehdy moc nepomohla. Jenže s německým národem tehdy vést dialog nemělo smysl, nešlo to. Je čas sbírání kamení a čas rozhazování kamení. Ostatně, co znamená vést dialog s „islámským světem“? Dialog se nedá vést se světem, ale s lidmi. S některými to jde, s jinými ne – bez ohledu na to, zda jsou muslimové nebo ne. Organizovaný dialog s muslimy je stejná hloupost jako byl „dialog s marxisty“ (tj. s ideology ruského marxistického náboženství) v době, kdy se stalinismus v Rusku začal pomalu rozkládat.

Sobota 7. dubna: odpůrci radarové základny v Brdech se rozhodli, že požádají UNESCO, aby Brdy zapsalo na seznam chráněných památek. Pokud by se ovšem z nezávislých zdrojů potvrdilo, že radar v Brdech přírodě neuškodí, asi by s jeho umístěním neměli problém. Jenže „nezávislé zdroje“ v moderním evropském pojetí jsou ti, pro něž je pro přírodu škodlivé všechno, a vzhledem k politické orientaci pobrdských ochránců přírody lze očekávat, že by je uspokojila tak nanejvýš nezávislá komise ve složení Ahmadínežád – Kim Čong-il – Putin.

„Rodiny s dětmi, kde každý z rodičů vydělává mezi 15 a 30 tisíci Kč měsíčně, si nepolepší vůbec (rozuměj reformou, bd), naopak některé si pohorší“ , pozastavuje se podle Práva nad vládním návrhem analytik Raiffeisenbank Aleš Michl. Nechci se plést „analytikům“ do řemesla, ale po sedmnácti letech soustavného povolování opasků z populistických důvodů si nedovedu představit reformu, jejíž součástí by nebylo nepříjemné škudlení a která by aspoň zpočátku nebolela velkou většinu populace. (Tím nechci tvrdit, že tahle navrhovaná reforma je to pravé).

CVVM provedlo průzkum ohledně toho, za jakých okolností by měl politik odstoupit. Jeden z důvodu je „úmyslná lež“. Tato formulace je nesmyslná. Když člověk nemluví pravdu, dělá to buď nevědomky, nebo vědomě. Když člověk nemluví pravdu vědomě, lže. Každá lež je vědomá. Proto slušní lidé neříkají „lže“, ale „nemá pravdu“. Je to jakási presumpce neviny.

„Zámek Opočno, který v restituci získala hraběnka Kristina Colloredo-Mansfeldová, musí šlechta vrátit státu“, uvádí zprávička v dnešním Právu. Je zjevné, že „šlechta“ zde stojí za upřímnější, leč poněkud obhroublé „ta holota šlechtická“, protože zámek nebude pochopitelně vracet šlechta jako třída, ale jen paní hraběnka jako fyzická osoba.

Český tisk od Práva po Palatu se otřásá odporem: Skopčáci znectili papeže Jana Pavla II. a tím i celý polský národ, a tak trochu i ten český (protože máme s Poláky leccos společného, např. mindráky a přesvědčení, že my si jako slabší můžeme na silnější dovolit všechno, kdežto ti silnější na nás slabší nic). K článku z Die Welt se ještě vrátíme, nechci ho obhajovat, jen mi vadí, když při podobných příležitostech hned spouštějí hysterický křik ti, co si sami nevidí do huby.

Premiér Topolánek chce usilovat o to, aby v případě neúspěchu vládního návrhu reforem proběhly mimořádné volby. Dosáhnout toho chce tím, že kabinet spojí s nějakým zákonem hlasování o důvěře, ale neumožní tři měsíce jeho projednání ve Sněmovně. Pak prezident může vypsat předčasné volby. To je dosti divoké ohýbání ústavy, které navíc půjde jen velmi obtížně provést. Koalice bude muset být ve Sněmovně po celé tři měsíce v každém okamžiku ve většině, aby bránila opozici prosadit pouhé zařazení vládního návrhu do programu schůze. To, co se bude dít, bude výsměch parlamentní demokracii: koalice se bude snažit za každou cenu zabránit projednávání vlastního návrhu, kdežto opozice, která o předčasné volby nestojí, se naopak bude za každou cenu dostat projednávání vládního návrhu na pořad jednání. Navíc všechno záleží na tom, stihne-li vládní koalice realizovat tuto s odpuštěním šaškárnu do volby nového prezidenta, nebo bude-li Klaus znovu zvolen, protože prezident v tomto případě může, ale nemusí. Neude-li Klausovi záležet na tom, aby v této věci Topolánka podržel, má spoustu dobrých důvodů, zejména formálních, k tomu, aby ho nechal padnout. Ustanovení ústavy, o něž se chce Topolánek opřít, je v ústavě pro případ, že by se Poslanecká sněmovna stala nefunkční vzhledem k tomu, že by opozice blokovala projednání vládního návrhu zákona spojeného s otázkou důvěry. Zacházet s ústavou tak, jak to plánuje pan Topolánek, je něco jako jíst polévku lžící na boty. Je to taky trochu vina ústavy, která patové situace a slepé uličky spíš vytváří, než že by jim bránila.

„Zatím vůbec nejnaléhavější a také nejpodloženější varování před dopady globálního oteplování vyslali včera do světa vědci zastupující více než stovku zemí“, píše dnešní MfD. To je ovšem nonsens. Stovku zemí mohou zastupovat politici. Vědci zastupují jen každý sám sebe a pravdu, které se snaží dobrat, ovšem v té míře, jak se jim to povedlo. To se ukáže ve svobodné odborné debatě. Měli by oslovit politiky, kteří někoho zastupují, ale politiky oslovuje jen to, čeho se dobrali jednotlivci nebo vědecké týmy. A je na politicích, aby podle svého uvážení z toho dělali závěry i za své voliče, kteří je k tomu pověřili.

Vladimír Kučera zmiňuje tamtéž v komentáři případ Maradonovy branky rukou, který u nás proslavil pan prezident Klaus, jako příklad amorálnosti fotbalisty (úsilí o úspěch za každou cenu). Kdyby pánové Rosický nebo Ujfaluši dali v zápase s Německem branku rukou, byl by to prohřešek proti fotbalové etice a zasloužili by si veřejné opovržení. Když po zápase oslavují, byť údajně za přítomnosti lehkých děv, je to porušení životosprávy, tedy technická záležitost, a co nadto jest, jejich soukromá věc jest. Amorální je naopak vystavovat je za to mediálnímu lynči.

„Jeden jediný (člověk), který přijde na Velký pátek do kostela, znamená pro člověka i pro společnost víc než Poslaneckou sněmovnu prodloužený víkend,“ píše v LN evangelický farář Emanuel Vejnar. Myslím, že uznání Velkého pátku za svátek zbytečně bagatelizuje. Znamenalo by uznání ze strany ateistického státu, že tu existuje křesťanská menšina, kterou bere jinak než jako občany druhého řádu. Mezi našimi svátky není ani jeden křesťanský svátek: Svátky Jana Husa a Cyrila a Metoděje jsou svátky nacionalistické, 28. září je oslava české státnosti a Vánoce – ty si netroufl zrušit ani bolševik. Ostatně Vánoce jsou svátky, kdy paní režisérka Třeštíková pouští rybí filé po vodě.

Úterý 10. dubna: Exministr Tlustý sice tvrdí, že Topolánkovu reformu v PS nepodpoří, ale protože, jak se zdá, nemá prezidentovu podporu (Klaus prohlásil, zjevně na jeho adresu: všichni si musí uvědomit, že ODS nevyhrála volby s 51% hlasů a reforma musí být kompromis), není příliš pravděpodobné, že by nakonec hlasoval tak, aby to vládu položilo.

Premiér Topolánek se k příkladu Jiřího Čunka vyjádřil v tom smyslu, že pokud otázka stojí : koalice, nebo Čunek (rozuměj Čunkův odchod), má samozřejmě přednost koalice. Otázka, jak se zdá, bohužel zní: lidovci nebo zelení? A ať se premiér rozhodne tak či onak, riskuje existenci vlády.

Vicepremiér Čunek prohlásil, že se nebojí o své postavení a nebude tudíž dnes požadovat od svých kolegů v předsednictvu a celostátním výboru, aby mu potvrdili mandát. Když je o to nepožádá, nemohou mu to odmítnout. Takže bych spíš řekl, že se přece jen trochu bojí.

Jiří Paroubek v otázkách Václava Moravce v ČT prohlásil, že odmítnutí vládního balíku reforem nemusí znamenat předčasné volby: rozuměj, ČSSD udělá všechno proto, aby nebyly, protože by se konaly nejspíš na podzim, a ODS by je prý ještě mohla vyhrát. Není nad upřímnost. Pan Paroubek je pro to, aby volby byly až tehdy, kdy bude jasné, že je ODS prohraje.

Podle Práva je ministr vnitra Langer v podezření, že úmyslně a účelově používal vypůjčené telefony a SIM karty proto, aby mohl volat lidem z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Lituji, ale žádný trestný čin úmyslného a účelového používání telefonů a SIM karet neexistuje, každý může měnit telefony a SIM karty podle libosti. Zajímavé je jen, zda Langer skutečně, ať už vypůjčeným nebo vlastním, telefonem, hovořil s někým z ÚOOZ. Pokud ano, tak ani to samo o sobě není trestné, pokud ne, má policie problém.

Součástí úsporného vládního balíku je změna ve vyplácení nemocenské: za tři dny nemoci se nebude platit nic, za týden zlomek nynější částky, teprve za dlouhodobější nemoc se platby zvýší a dosáhnou nynější úrovně, případně ji dokonce překročí. Nemohu si pomoci, ale to opatření je asociální. Být nemocný tři dny je samozřejmě absurdní. Ale když člověk dostane virózu nebo chřipku a má 39° horečky, musí být týden doma, jinak riskuje zdraví. A to je drtivá většina všech onemocnění.

V Tématu Lidových novin se vyjadřuje Jan Keller, známý nikoli bezdůvodně spíše ze stránek Práva, k romské otázce. Vysvětluje mimo jiné, proč česká společnost toleruje raději homosexuály než Romy. Prý je to proto, že homosexuál je považován za spíše zženštilého, a tedy bytostně neagresivního. To je zajímavá hloupost. Podle téže logiky by aspoň polovina lesbiček měla být považována za spíše zmužštilou, a proto bytostně agresivní. A Rom, který je homosexuál, by měl být brán na milost. Ve skutečnosti na Romech většinové populaci vadí určité způsoby chování, které jednak nemají samozřejmě všichni, a jednak jen některé jsou opravdu asociální, kdežto jiné by se měla většina naučit tolerovat. Zavírat ale před touto skutečností oči a snažit se ji zakecat, jak to dělá v Lidovkách pan Keller, je pokrytectví.

A nakonec zpráva nepolitická: zemřel Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer. Jeho filosofické práce byly otřesné, politické názory směšné. V době normalizace se spustil s StB. Přesto to byl jeden z nejpozoruhodnějších básníků minulého století. Jeho básnické persifláže z padesátých let (později ztratil na síle, zřejmě byl jako autor zrozen právě pro tu strašnou dobu) patří spolu s rannými Hrabalovými verši a prózami k tomu nejlepšímu, co v „neoficiózní“ české poezii doby bolševismu vzniklo. Jako jakousi upomínku na zesnulého cituji pregnantní čtyřverší, které mi zvlášť přirostlo k srdci:

Všechno je v prdeli

ve všední den i v neděli.

Jenom ty filmy sovětský,

ty jsou vědecký.

Středa 11. dubna: Václav Klaus se veřejně zastal Topolánka proti jeho kritikovi Tlustému. Prezidentovy důvody jsou racionální, tentokrát udělal to, co bylo zapotřebí. Jaksi na oplátku slíbili Topolánek a Nečas svým kritizujícím kolegům, že zváží jejich výhrady a pokusí se je zohlednit. Prostor pro něco podobného je ovšem velmi omezený.

Zatím Jiří Paroubek maže Topolánkovým oponentům v ODS kolem huby velkou koalici (dokonce i s Topolánkem by o ní uvažoval), samozřejmě zároveň zdůrazňuje, že další možnost je tzv. levostředá vláda (tj.Paroubek za zády s Filipem). Kdo pak bude ten střed?

Vicepremiér Čunek očekává do tří let majetkové narovnání mezi státem a „církvemi“. Jednak je pozoruhodné, že pan Čunek v té situaci, v jaké je, uvažuje na tři roky dopředu. Jednak mne zaráží ten plurál, církve. Řekl bych, že restituční nároky protestantských církví, pokud jsou, jsou minimální. Pokud jde o zaopatření Pravoslavné církve, nebudu se o něm snad ani šířit, o muslimech jak by smet. Existenční záležitost je to pro katolickou církev, protože její provoz je náročný a musí si na něj buď vydělat, nebo se vydat na milost a nemilost ateistickému státu. Nezáviděníhodná situace! Čunek by rád dosáhl restituční tečky (něco vrátit, něco nahradit, pokud se církve - rozuměj církev - vzdají nároků, garantovat jim zajištění na 50 – 70 let). Kardinál Vlk je spokojen, komunisté se brání, že všechno neuloupili oni, a odkazují na prezidenta Osvoboditele a prezidenta Budovatele. Bohužel mají pravdu. V případě toho prvního tak trochu, v případě toho druhého víc.

Dr. Rath tvrdí, že roční limit, který budou muset lidé u lékaře platit, bude 7 – 8 tisíc korun. Jsem starý nemocný člověk a mohu tedy s klidným svědomím říci, že pan doktor jako obvykle kecá. Mne to nepřijde ani na tisíc korun ročně.

Zámek v Opočně byl odňat zpupné šlechtičně, která mluví česky ještě o poznání hůř než paní ministryně Stehlíková, totiž ministr Schwarzenberg (poznamenávám pro rasisty z KSČM) a vrácen všemu lidu. Všeholid se ústy paní ředitelky pardubické odbočky Národního památkového ústavu zavázal, že zámek zůstane přístupný stejně jako za časů paní hraběnky. Ještě že tak. K tématu se vracíme glosou.

Místopředseda Strany maďarské koalice Miklós Duray požaduje pro slovenské Maďary majetkové restituce, případně odškodnění za to, co utrpěli po roce 1945. Požadavek je přirozený a nechápu, proč ho odborník na polštinu a maďarštinu Luboš Palata nazývá kvůli tomu nacionalistou. Jen je třeba podotknout, že na Slovensku byli Maďaři už restituováni v nesrovnatelně větší míře než (neodsunutí) Němci v ČR. Je jich ovšem taky mnohem víc a mají o hodně větší politickou váhu.

Čtvrtek 12. dubna: Čtvrtek 12. dubna: Rakouští protitemelínští demonstranti zablokovali hraniční přechod u Mikulova. Bylo jich tentokrát sedm. Blokády začínají vypadat jako soutěž o rekord: komu se povede s co nejmenším počtem lidí zablokovat příslušný přechod na co nejdelší dobu. Vítěz by měl být zapsán do Guinessovy knihy rekordů. Mikulovská akce je zatím, pokud se nemýlím, jednička.

Právo zveřejnilo plný text protestsongu, který složil škodovácky odborářský předák Povšík v rámci přípravy na výstražnou stávku, jež má v boleslavské Škodovce proběhnout příští týden. K zdařilému dílku se vracíme zvláštní poznámkou.

Taktéž v Právu kritizují prezidentův výrok, že v případě, pokud se nepodaří policii prokázat Čunkovu vinu, měly by se z toho vůči ní vyvodit důsledky. Prezident měl být asi přesnější, je něco jiného, když se policii nepodaří Čunka usvědčit pro nedostatek důkazů, a něco jiného, když se jasně ukáže, že se nic takového, z čeho je vicepremiér obviňován, nestalo.

Z okolí premiéra Paroubka se prý šíří jakýsi neoficiální seznam sociálně demokratických poslanců, kteří se chystají podpořit vládní reformy. Čtyři z nich (Vlček, Skopal, Šplíchal a Merinová) svou chuť vládu podržet rozhořčeně popřeli, pátý (poslanec Petr Wolf, který se údajně z roztržitosti zdržel hlasování, už když šlo o důvěru Topolánkově vládě) se nevyjádřil. Zajímavé je, jakou oblibu má ČSSD a její lídři ve vyhotovování seznamů údajných zrádců. Tentokrát jde nepochybně o preventivní „pojišťovací“ opatření, jakýsi warning pro ty, co nejsou považováni za dost spolehlivé. Strana, která musí sahat k podobným prostředkům, má nepochybně jakýsi vnitřní problém.

Daniel Strobl píše v dnešní Mladé frontě Dnes: „Přinejmenším od roku 1969 byla StB nástrojem totalitní moci, který navíc otevřeně kolaboroval se sovětskými okupanty.“ Tohle (stejně jako označování StB za „zločineckou organizaci“ mi připadá hodně nepřesné. Za prvé, proč přinejmenším od roku 1969? A za druhé: StB byla politická policie, používající spoustu krajně nečistých a zvrhlých prostředků, navíc policie polostátu, který existoval jako jakási předsunutá pozice ruského komunistického impéria. V tomto napojení na cizí okupační mocnost nebyl mezi protektorátem Čechy a Morava a „lidově demokratickým“, respektive „socialistickým“ Československem žádný podstatný rozdíl A to počínaje 25. únorem 1948, spolehlivé základy byly ovšem položeny už dříve, za spolupráce nekomunistických politiků, stran a organizací. Nekolaborovala StB jako orgán, kolaboroval celý státní aparát, jehož byla součástí. Byl nástrojem kolaborace. A nehraje roli, že se to v letech 1948-68 obešlo bez účasti okupačních vojenských jednotek. Proviněním Příslušníků StB (a jejích agentů, připouštím, že ti v o něco menší míře) se stejně jako ostatních vysokých exponentů komunistického státu byla tedy spíš než účast v organizovaném zločinu vlastizrada. Je zajímavé, že spousta lidí to ani dnes nevidí. Mimo jiné proto máme ke své nedávné minulosti tak hysterický vztah.

Dalším cílem teroristů z Al Kajdá má být Španělsko. Jde o to obnovit stav před reconquistou. "Neustaneme, dokud neosvobodíme celou zemi islámu od křižáků, odpadlíků a jejich agentů, dokud znovu nevstoupíme do naší Andalusie, o niž nás oloupili…" uvedla ve středu skupina, která se přihlásila ke krvavému atentátu v Alžírsku. Zdá se, že si pan Zapatero a spol. svou distancí od amerických spojenců příliš nepomohli. Inu, appeasement se ještě nikdy nikomu nevyplatil.

Pátek 13. dubna: Exministr Tlustý pasoval premiéra Topolánka na zrádce. Zradil prý ideu Jednotné Daně, tím i program ODS a tedy i stranu. Nejspíš by měl být jako kacíř upálen. Pan Tlustý je bohužel poměrně krystalickým zhmotněním vkladu Václava Klause do základů ODS: jakési směsi fundamentalistického doktrinářství a „pragmatismu“ bez hranic. Ať je Topolánek jaký je, v této věci se Klausovi moc nepovedl, což mluví aspoň částečně v jeho prospěch. K exministru Tlustému se vracíme glosou.

Místo Ústavu paměti národa budeme mít Ústav pro studium totalitních režimů. Navrhla to paní poslankyně Jacques, aby to bylo stravitelné i pro sociální demokraty. Ústav se nebude zabývat obdobím 1948-1989, ale obdobím 1938-89. Není přitom jasné, zda léta 1945-8 nebudou naopak z jeho kompetence vyloučena. Kdybychom to ještě trochu rozšířili, mohl by se jmenovat Ústav pro studium režimů a časové omezení by vůbec odpadlo. Pak by byl přijatelný pro všechny. Už samotný původní návrh signalizuje, že u nás není něco v pořádku. Jeho osud to výrazně potvrzuje.

Vláda prý začala sondovat, zda by nebylo možné na základě všeobecného souhlasu politiků začít jednat o přímé volbě prezidenta (k jejímu prosazení je zapotřebí ústavní většiny v obou komorách parlamentu). Původně se počítalo, že přímo se prezident bude volit až v roce 2013, ministr Svoboda chce zjistit, jaké jsou postoj politických stran nyní. Pokud bude příští volba přímá, bude zvolen Klaus. Pokud bude prezidenta volit parlament, bude zvolen taky Klaus. O nic nejde, takže se tím mohou příslušné orgány v klidu zabývat. Je tu jen jeden problém: dvaašedesát procent lidí údajně podporuje Klausovo znovuzvolení. 82% lidí by ovšem uvítalo, kdyby se hlavou státu stala žena. Pan prezident je velmi citlivý na hlas veřejného mínění a snaží se mu vyjít vstříc. Oběma požadavkům najednou může vyhovět např. tím, že se stane na stará kolena transvestitou.

V Hollywoodu chystají prý jakési pokračování filmu Šifra Mistra Leonarda, v němž hrdina odhaluje sérii vražd, do které je zapleten Vatikán a tajná společnost iluminátů (u nás ji známe i např. z podání mistra Gotta, viz jeden z našich starších fejetonů). To se děje bezprostředně poté, co v Alžírsku provedla tamější odbočka Al Kajdy sérii krvavých atentátů a chystá se zjevně (znovu) na Španělsko, které chce vysvobodit zpod nadvlády nevěřících ďaurů. Zdá se, že podle Hollywoodu je ovšem Vatikán daleko nebezpečnější. A co podle Hollywoodu! Oni by to netočili, kdyby to na Západě nefrčelo. Zdá se, že neustálé papežské omluvy příliš nezabírají.

Polský ministr školství se rozhodl, že udělá ve školách pořádek: školáci nebudou smět do školy nosit mobily, budou chodit v uniformách a budou mít povinnou večerku. Nápad je natolik originální, že si zaslouží zvláštní komentář.

MfD přišla s tím, že vicepremiér Čunek prý nebyl v inkriminovaný „den úplatku“ ve Zlíně od půl jedenácté do večera, nýbrž jen od půl třetí do půl páté. Vyšetřování případu Čunek začíná připomínat vyšetřování vraždy Johna Kennedyho. To je nadějné – během 44 let, která uplynula od atentátu, nás čím dál tím víc samozvaných expertů přesvědčuje, že hlavním viníkem byl sám prezident, a pokud náhodou ne, tak si to, co se mu stalo, bohatě zasloužil. Předpokládám, že Čunkův případ bude mít aspoň vzdáleně podobný průběh (v našich malých poměrech, ovšem: panu Čunkovi chybí Kennedyho charisma a paní Urbanová má dost daleko do Marilyn Monroe).

Ve vedení ČSSD se situace ani zdaleka neuklidnila. Místopředseda Škromach, který mnohokrát projevil velmi dobrý nos pro to, co si smí a co si nesmí dovolit, obvinil velkého šéfa, že chce uzavřít velkou koalici s ČSSD a příliš podléhá vlivu pana Dimuna. Jeho i dalšího místopředsedu, Sobotku, nadto pobouřilo, že se v Paroubkově nejbližším okolí denuncují někteří významní poslanci strany coby zrádci. A oba opakují stížnosti, že Paroubek se svými spolupracovníky příliš nekomunikuje. Česká politika je zvláštní: vypadá to, že to, co vidíme na první pohled v televizi, je jen jakési loutkové divadlo. Ve skutečnosti ji řídí ze zákulisí nenápadní mladí manažeři.

V MfD vyšel zajímavý článek Petra Robejška o problémech současného kapitalismu. I k němu se ještě vrátíme.

Sobota 14. dubna: USA nedaly vízum pro návštěvu radaru poslanci KSČM Černému, hlásá dnešní titulek v Právu. Už jsem se zaradoval, že příslušné americké úřady správně vyhodnotily nežádoucnost návštěvy pana Černého ve Spojených státech (jeho destinací by mělo být zásadně Rusko), ale bohužel není tomu tak. Vízum nedostal ještě jeden lidovecký senátor, a oba proto, že o ně pozdě zažádali.

Senátor Mejstřík opět usiluje o reformu seznamu „významných dnů“ ČR. Žádá vypustit MDŽ a zavést Svátek matek. Svátek žen mi připadá něco jako svátek modrookých, ale věnovat odstranění této blbiny tolik energie je, řekl bych, nepříliš smysluplné. Levý blok to nepřipustí, a kdo nechce, slavit ho nemusí.

Strana zelených, respektive její republiková rada, dnes sněmovala. Ústředním tématem byl případ Čunek. Usnesli se na žádosti, aby se koalice dohodla na Čunkově odvolání z vlády. Zároveň chtějí, aby se už nevyjadřoval k romské otázce a nepletl se do romské problematiky, která přísluší do resortu ministryně Stehlíkové. Co strana učiní, pokud Čunek ve vládě zůstane, zůstává otevřené. Místopředsedou Rady byl zvolen Bursíkův kritik Stropnický. Pokud by se lidé jako on ve vedení strany prosadili, vláda končí.

Mezitím se potvrdilo, že paní Urbanová mluvila svatosvatou pravdu, když prohlásila, že podnět k Čunkovu stíhání nedala ona. Učinil tak údajně její advokát. Policie to nesdělila Senátu, když projednával, zda bude Čunek zbaven imunity. Senát se cítí převezen, ale své rozhodnutí už pochopitelně změnit nemůže.

Polský Sejm nedal dohromady ústavní většinu, aby schválil absolutní zákaz potratů. Selhali prý někteří poslanci nejsilnější vládní strany Právo a Spravedlnost. Liga polských rodin bude změnu prosazovat i nadále a zároveň hodlá navrhnout „Chartu práv polských rodin“, s níž má nějak souviset i zákaz rozvodů. Je příjemné sledovat, že se někde blbne ještě víc než u nás. Vláda, která nedokáže prosadit nic, je přece jen ještě o fous lepší, než vláda, která by dokázala prosadit tak strašné věci.

Ve velkém rozhovoru pro Právo Topolánek poprvé naznačil, že je připraven „vyjednat Čunkovi čestný odchod“ z vlády, s možností návratu, pokud se očistí. Zdá se, že se premiér cítí být čím dál tím víc tísněn a nakonec mu nezbude než to risknout a vicepremiéra se zbavit. Co to udělá s lidovci, je ve hvězdách. Premiér se ovšem zároveň odhodlal k dalekosáhlému kroku, pokud jde o Události. Alexandru Kramerovi, který v jedné otázce zmínil to, co jsme v událostech psali o problematičnosti Topolánkova plánu na předčasné volby, odpověděl: „Bohumil Doležal si může říkat, co chce.“ To je vynikající, tak daleko dosud žádný český premiér nezašel. Předchozí mi naopak ústy svého advokáta vyhrožoval žalobou. Teď to máme černé na bílém z kompetentních míst, můžeme si říkat, co chceme. Je to úlevný, osvobozující pocit. Možná, že si to dáme pod hlavičku Událostí, tak, jako tam Právo v době, když bylo ještě Rudé, mělo „Proletáři všech zemí, spojte se“.

Václav Klaus navštívil Senát a mazal senátorům med kolem úst. Mimo jiné se přiznal, že Senát má smysl: je pojistkou demokracie (a mimo jiné taky volí prezidenta).

Mladá fronta Dnes přinesla pozoruhodný rozhovor s Rogerem Scrutonem. Říká tam spoustu podnětných věcí, nesouhlasím s ním jen v otázce honu na lišky, který považuji za ukrutné trápení zvířátek. Scruton se pohoršuje, že v Británii zakazují jednu z oblíbených činností, a klade otázku: co byste (vy Češi) dělali, kdyby zakázali koncerty klasické hudby? Anglický gentleman si bohužel nedovede představit, co vše je v západní části Boratova Kazachstánu možné: klasickou hudbu jsme si už jednou zakázali sami, v roce 1945: sice jen tu německou, ale to je, řekl bych, tak zhruba polovina veškeré klasické hudby. Zákaz se nyní naštěstí už zcela striktně nedodržuje.

Scruton rovněž velmi pěkně píše: „Tak jako snad všichni jsem přesvědčen, že snaha fanaticky prosazovat politickou korektnost se stává zcela totalitní. Týká se to například lobby homosexuálů, které je velmi vlivné a snaží se nabourat všechny tradiční instituce, jako je sňatek, adopce, vztahy s dětmi, co smíme říci ve škole a co ne. Toto nové moralizování se změnilo v totalitní sílu. Svoboda slova, která vždy byla pýchou této země, rychle mizí.“ Tato slova jsou pro mne v tyto dny velmi aktuální. Všiml jsem si v pátek, že mi nebývalým způsobem (skoro na dvojnásobek) vzrostl počet přístupů na Události. Dobrat se vysvětlení nebylo obtížné, v Britských listech vyšla zase jedna polemika, tentokrát s mým článkem „Pro základnu“ z března tohoto roku. Nebýt nárůstu čtenářského zájmu, nebyl bych si toho všiml, jsem totiž časově tísněn a tak některá periodika (např. Haló noviny, Virtually a Britské listy) prostě vypouštím. Na Britských listech mi navíc trochu vadí název, hrozně mi připomíná Harvardské investiční fondy. Ze zájmu Britských listů mám jednak radost, protože mi zvyšuje čtenost. Radost není zase až tak velká, zvýšení se týká jen jednoho dne, protože množina čtenářů Britských listů se s množinou mých čtenářů (podstatně menší) ani náhodou neprotíná a že bych tam někoho získal, považuji za vyloučené. Autor polemiky se mnou pochopitelně zásadně nesouhlasí a navíc objevil v mém textu jednu „xenofobií větu“. Xenofobní věta zní: "Tři čtyři zásahy stačí vyvolat chaos a rozvrat, jehož pak snadno využije početná muslimská menšina k tomu, aby dokonala dílo zkázy." Mám o xenofobnosti jinou představu než Britské listy. (Ačkoli např. kritizuji způsob, jak bylo po roce 1945 naloženo s německou menšinou v ČSR, za což mne Britské listy pokud se nemýlím několikrát kritizovaly, držel bych větu, že početná německá menšina v roce 1938 dokonala dílo zkázy ČSR. To neznamená, že se tak chovali všichni, samozřejmě. Chovala se tak velká většina. Jen to nebyl žádný důvod k tomu je po vítězství všechny o všechno okrást a vyhnat ze země.) Ale budiž, o to nejde, spíš o jinou věc, související s tím, co píše Scruton. Naši hlasatelé politické korektnosti se chovají jako páter Koniáš a pátrají po kacířských větách (já jsem dopadl poměrně dobře, Ivan Mládek podle týchž Britských listů napsal celý rasistický článek). Samozřejmě to zatím není nic příliš podobného tomu, jako když např. nějaký protektorátní list napsal o někom, že jeho text obsahuje židomilskou větu, nebo nějaký komunistický list, že text obsahuje buržoazní ideu. Teď, zdá se, jde jen o to, vystavit dotyčného všeobecnému opovržení, a ani to se moc nedaří. Co je podobné, je ohavně denunciační charakter takového udání. Neměly by snad být v budoucnosti pro xenofoby zřízeny internační tábory? Protože jsem napsal na rozdíl od Ivana Mládka jen xenofobní větu, kojím se nadějí, že pak nebudu mít jako on ve svém vězeňském spise napsáno Rückkehr unerwünscht.

Čínští pohraničníci nepustili pražského primátora Béma do Tibetu, takže bude muset zdolat Mount Everest z nepálské strany. Stalo se tak nepochybně kvůli jeho výrazné pravicovosti. Je to jakási zadostiučinění pro české komunisty za to, jak naložili američtí imperialisté s poslancem Černým.

Podle CVVM je 90% lidí v ČR přesvědčeno, že jsou tolerantní k osobám jiného náboženského přesvědčení. To je mi poněkud nesrozumitelné, protože k nějakému náboženství se u nás hlásí údajně 30% lidí, skutečně „praktikujících“ věřících je však podle některých odhadů jen 10%. Slovo „jiného“ by ve větě nemělo vůbec být.

Pondělí 16. dubna: případ Čunek se dostal tak říkajíc do mrtvého stádia. Zelení důrazně trvají na jeho odstoupení, ale (zatím) neřekli, že pokud se tak nestane, odejdou z vlády. Topolánek je připraven ho odvolat, ale jen bude-li s tím souhlasit KDU-ČSL. KDU-ČSL s tím nesouhlasí a Čunek sám odstoupit nechce. Pokud si zelení řeknou, vláda nejspíš padne. Tím přijdou o velmi výhodné posty. A tak se jim moc nechce. Jak dlouho může být Čunkova aféra ještě v tomhle mrtvém stavu? Na to by se daly uzavírat sázky. Jedno se ale dá říci skoro jistě: pád vlády by znamenal předčasné volby jen v tom nejméně pravděpodobném případě. Buď by se ODS i ČSSD přes oboustrannou deklarovanou nechuť rozhodly pro velkou koalici, nebo by se našli přeběhlíci na druhou stranu a Paroubek by udělal “pravostředou“ vládu s komunisty v zádech. První z těchto dvou případů by byl o něco lepší, druhý by znamenal ukrajinskou cestu.

Pan Paroubek vyzval premiéra Topolánka k veřejné diskusi. Pan Paroubek zároveň prohlásil v Právu, že premiér lže. „Besedě“ se tedy zřejmě nevyhneme. Můžeme očekávat plné kýble splašků. Je třeba jasně říci, že především od pana Paroubka. je to jeho politický styl. Pan Topolánek se většinou v těchto debatách omezuje na to, že neobratně trucuje. Závidím lidem, kteří se na to ze své profese nemusí dívat. Bude to hnusné.

Zemřel bývalý předseda komunistické vlády Ladislav Adamec. K této události se vrátíme glosou.

Falešná obvinění policistů je třeba přísně stíhat, prohlásila ředitelka Protikorupční policie plukovnice Strnadová. To je jistě v pořádku, ale stejně by měla být stíhána obvinění aktivních politiků, prokážou-li se jako falešná. Pokud se policii nepodaří sehnat dost důkazů, je to v pořádku, to se může snadno stát. Pokud se však ukáže, že to, z čeho byl obviněn, se vůbec nestalo, má policie problém. A to po zásluze. A hlavně by se mělo něco dělat s policií: člověk se těžko ubrání dojmu, že některé její útvary jsou zpolitizované na tu či na onu stranu.

Francouzský list Le Figaro dospěl v soboru k závěru, že zlí Američané provokují hodné Rusy. Váhají se započtením čečenských povstalců mezi teroristy, chtějí změnit Gruzii v protiruskou a antikomunistickou (?) baštu, podporují vstup Ukrajiny do NATO, ženou ubohé Rusy do nových závodů v oblasti obranných zbraní a vedou Francii a Německo k tomu, aby se od americké vlády distancovaly. Článek se pokusíme opatřit a v rámci svých chabých možností přeložit. Zdá se mi totiž být neuvěřitelný.

Úterý 17. dubna: Podle českého statistického úřadu se k některé z církví (je hezké, že v Právu tentokrát nepíšou podle svého zvyku globálně „k církvi“, všimli si, že je jich víc) dnes hlásí 3,3 milionů lidí, v roce 1950 to bylo ještě 8,3 milionů. Myslím si, že údaj je i tak nadnesený. Pokud jde o lidi, kteří skutečně chodí do kostela a na životě církve se podílejí, jich bude o hodně míň (je fakt, že např. katolíci jsou v téhle věci ke svým věřícím tolerantnější než protestantské církve). Současně se autor studie domnívá, že vliv církví na veřejný, politický i občanský život roste. Proboha, jak na to přišel?

Škoda Auto stávkuje. Zvýšení platů o 13% jim nestačilo. Zvyšování platů části obyvatelstva, zvláště tak razantní (pokud nepředpokládáme, že v uplynulém roce ve Škodovce pracovali o třináct procent víc než loni, a nevím, proč bychom to měli předpokládat) je pohodlná půjčka pro jedny, kterou budou pak splácet všichni. Je v tom něco vyčůraného.

Pokud dobře rozumím vyjádření Klausova mluvčího Hájka, shodli se kompetentní osoby na předání Katedrály svatého Víta státu. Jen se jim do toho pořád plete jakýsi soukromník jménem Vlk, co tvrdí, že je pražský arcibiskup. Nu co, buďme trpěliví, už jím třeba taky dlouho nebude.

Po odchodu Miloše Zemana se stal hlavním prognostikem ČSSD Zdeněk Škromach. Teď např. předpověděl, že Topolánkovu (a Kalouskovu) reformu veřejných financí potopí lidovci. Vychází ze zkušeností minulého volebního období. Lídři ČSSD už optimisticky předpokládají, že za ně to, co je jejich úlohou, udělá někdo jiný.

Jiří Paroubek je opět v bojovné náladě. Pustil se do ODS mj. v souvislosti s Kubiceho zprávou, v té souvislosti napadl Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a prohlásil mj.: „Do roka a do dne, paní Kozinová, jste nic v rámci ÚOOZ nevyšetřili.“ To je buranské vtipkování. Je směšné, že si vyřizuje účty zrovna s tiskovou mluvčí a že se vyžívá na tom, že nejapně komolí její jméno. Taky to neodpovídá evropským zvyklostem, pokud jde o slušnost k ženám, ale co ví a takových věcech bývalý náměstek ředitele RAJ! Paroubek po poklesu jeho preferencí loni na podzim údajně angažoval řadu poradců, kteří ho měli vést ke slušnému chování. Role těch lidí je nezáviděníhodná podobně jako role ošetřovatelů nosorožce. Pořád se na něj věší a nutí ho ke krotkému chování, ale stačí malinká nepozornost, mohutné zvíře se jim vysmekne a dělá paseku.

Jiří Franěk píše v poznámce v Právu, že starostové ze Zlínského kraje, kteří přijedou do Prahy protestovat před úřadem vlády proti daňové reformě, by měli spíš protestovat před domem Miloše Melčáka ve Zlíně. Je hezké, že neuvedl přímo adresu a taky která jsou jeho okna.

Středa 18. dubna: Místopředseda PS Kasal prohlásil, že pokud by premiér Topolánek odvolal vicepremiéra Čunka, jeden nebo dva lidovci nepodpoří reformu veřejných financí. To je naprosto krystalický případ politického vydírání: Čunkovo údajné uplácení a jeho výroky o Romech vůbec nijak věcně nesouvisí s daňovou reformou.

Jinak si nedovedu představit reformu, jejímž cílem je mj. snížení vnitřního zadlužení a která by nebolela. Obávám se jen, že bude bolet na nepravém místě, a to leckdy z dost podivných důvodů. Pan Bursík chce coby bv tomto případě fundamentalista zatížit ekologickou daní lidi, kteří topí uhlím. To jsou většinou staří lidé a lidé v menších obcích, kde není rozveden plyn (elektřinou může dnes topit jen šílenec). Což je například můj případ. Ale taky případ mnoha lidí, kteří jsou ještě o mnoho chudší než já.

„Nastoupí-li Česká republika zásluhou Topolánkovy vlády cestu pryč z evropského společenství, dobrovolně se zbaví šance spojit se s ostatními Davidy proti Goliášovi,“ píše dnes Alexandr Mitrofanov v Právu. Nejsem sice horlivým přívržencem Klausovy (a v trochu menší míře i Topolánkovy) protievropské politiky, ale tomuhle moc nerozumím. Na základě své poměrně dlouhé životní zkušenosti znám jen jednoho Goliáše, Rusko. A evropští Davídkové, Němci, Francouzi etc. nemyslí teď na nic jiného, než jak se s Goliášem paktovat. Nedovedu si představit, že to nebude na náš účet.

Poté, co si včera nechutně zavtipkoval na účet mluvčí ÚOOZ Kosinové, změnil se sám předseda ČSSD Paroubek v jakéhosi prognostického Kozinu a očekává do roka (maximálně do roka a půl) předčasné volby. Prohlásil to na setkání s obyvateli Duchcova (Paroubek zjevně rozjíždí svou obvyklou předvolební estrádu, zájem diváků zatím údajně není příliš omračující). Roste mu sebevědomí: podle posledních průzkumů veřejného mínění se rozdíl mezi ODS a ČSSD v preferencích zmenšuje. Je otázka, zda se zmenšuje dost rychle a zda se zmenšování jednou nezastaví. Topolánek není sám o sobě moc politicky přitažlivý, ale má tu kliku, že jako varianta se nabízí jedině předseda ČSSD, který, jak se zdá, už v úplnosti předvedl, co si od něho lze slibovat.

Podle Luboše Palaty (dnešní LN) je nynější polská vláda horší než ta slovenská Ficova. Závidím panu Palatovi ty rozlišovací schopnosti: je to jako konstatovat, že psí lejno je chutnější než to kočičí. Pokud jde o bratry Kaczyńské, v hodnocení se shodneme. Ale o co lepší je Fico, který šilhá po Moskvě, Pekingu a Tripolisu? Polská vláda usiluje, aby se dostala do izolace najednou vůči Německu i Rusku. Pan Fico se hodlá po česko-slovenském zvyku přivinout k mohutnému dubisku na východě, a to je snad ještě horší.

KSČM hodlá prosazovat novelu ústavy, podle níž by poslanec, který zradí svou rodnou stranu, přišel o mandát. Návrh je typicky bolševický a dokonce i ČSSD není dvakrát nadšena. Motivy komunistů jsou zjevné: nehrozí jim ani náhodou, že by k nim někdo z ostatních stran přeběhl. Nedá se ale předem vyloučit, že by jim někdy někdo mohl chtít utéci. Situace je pro ně otevřená jen na jednu stranu. Ostatní strany jsou na tom líp, mohou počítat – a zjevně počítají - jak s tím, že jim někdo uteče, tak s tím, že naopak někoho přitáhnou. A neradi by viděli, kdyby jim tu druhou možnost někdo zmařil.

Čtvrtek 19. dubna: stávka v mladoboleslavské Škodovce končila údajně kompromisem. Nejsem odborník na hospodářské záležitosti a mohu v této souvislosti vyjádřit jen svůj laický názor: a ten je, že vznikl uklohněný kompromis, z něhož budou víc těžit odbory, a že ten kompromis České republice ani náhodou nepomůže. Vedení firmy mělo projevit víc rozhodnosti. Škodovka jsou jakési Slušovice českého polistopadového kapitalismu a navíc od ní odvisí hospodářské výsledky celého státu daleko víc, než je zdrávo. A to, co se tam odehrálo, bude teď precedens pro celou ČR.

Podle agentury STEM se rozdíl mezi ODS a ČSSD zmenšuje (teď činí 29,2% ku 24,9%. V přepočtu na mandáty by ovšem nynější koalice získala pohodlnou většinu 111 ku 89). Rozdíl se bude nepochybně ještě snižovat, chovám však naději, že se Paroubkovo křupanské hulvátství už přece jen trochu okoukalo. Paroubek je nebezpečím pro ČR – ne proto, že je sociální demokrat, ale protože je to populista bez zábran s diktátorskými sklony.

A navíc taky stoupenec avanturistické politiky, která hledá spojence ber kde ber. Teď se nechal slyšet, že vláda podceňuje styky s arabbskými zeměmi. Další krok může být (bude-li se to hodit) kamaráčoftry se Sýrií, Hamásem a Ahmadínežádem.

Kromě toho se zdá, že přeběhlictví může v budoucnu kvést i na koalioční straně. S Paroubkem se sešel exministr Ambrozek, který už loni v létě překypoval vstřícností k sociálním demokratům. Učinil tak nyní nikoli jako člen KDU-ČSL, ale jako šéf údajně nepolitického „Českého svazu ochránců přírody“. Dušuje se (zatím) že nehodlá potopit reformu veřejných financí, ale má problémy s „některými návrhy zákonů“, které mohou omezovat účast veřejnosti na rozhodování. Účast pracujících na rozhodování byla zvlášť silná za bolševismu. Když bylo zapotřebí, pracující se sehnali a jednohlasně rozhodli. Proti nebyl nikdo, všichni věděli, že by v tom případě dostali na prdel. Možná, že se podaří tuhle pěknou tradici obnovit. Mnoho štěstí, pane Ambrozku.

Francouzské volby se nás dotýkají jen okrajově. Jde o to, bude-li nástupce pana Chiraca stejně oprsklý v tom, jak se plete do našich věcí, nebo ne. Zatím se zdá, že bychom si mezi vedoucími kandidáty na prezidentství nevybrali. Údajně „proamerický“ Sarkozy prohlásil: „Nechápu, jak je možné říci (o americké protiraketové základně, bd), že je to zkrátka jen problém České republiky nebo Polska, a nikoli problém Evropy, tedy pokud se nechceme vzdát ambicí na evropskou obrannou politiku.“ Podobnou drzost jsme např. od žádného z německých konzervativních politiků zatím neslyšeli – přesto každý správný Čech Francouze miluje a Němce nenávidí. Trhni si nohou, Mnichovane.

Pátek 20. dubna: Dva poslanci ČSSD (a místopředsedové branného výboru PSP) Seďa a Svoboda se po návštěvě americké radarové základny na Mashallových ostrovech vyjádřili k projektu poměrně tolerantně. Svoboda je ovšem znám tím, že jeho osobní stanovisko k této věci se zcela zásadně liší od oficiálního stanoviska jeho strany. Sociálně demokratičtí hlaváči se zapřísahají, že při hlasování bude ovšem držet basu. “Přeběhlictví“ v tomto případě by bylo ovšem něco o dost jiného než u Pohanky a Melčáka. Tady jde o zcela zásadní věc, která s „levicovostí“ nebo „pravicovostí“ nemá nic společného. Bylo „levicové“ být v roce 1947 proti Marshallovu plánu?

Podle průzkumu agentury STEM si v průzkumu osobní popularity pohoršili všichni představitelé vládních stran s výjimkou ministra spravedlnosti Pospíšila. Topolánek a Čunek si přitom pohoršili výrazně. Představitelé ČSSD jsou v první dvacítce čtyři, z nich Sobotka si polepšil, Paroubek setrval na předchozím hodnocení. Tím se dostal o dvě příčky před Topolánka. Průzkum signalizuje (stejně jako průzkumy preferencí) jakýsi odliv přízně veřejnosti od koalice, což je pochopitelné: vláda vždycky ztrácí na popularitě, protože musí něco dělat a musí nyní dělat nepopulární kroky (jiná věc je, dělá-li je správně nebo špatně). Jinak jsou průzkumy osobní popularity většinou nezajímavé, preferují politiky, kteří nemají žádné ambice, moc toho neudělají a proto toho taky moc nezkazí. Velmi příznivě se např. v žebříčku odrazí, když příslušný politik umírá (případ nebožtíka Dostála), protože ten výše uvedené parametry splňuje chtě nechtě.

Na Tylově náměstí se konal protest komunistů proti americké radarové základně. Dirigovala ho komunistická Maruška Kudeříková, anemická poslankyně Konečná. Podle Práva protest „přitáhl“ stovky lidí (tj. dvě až tři). To není právě moc. Kromě toho prý „další stovky v jejím průběhu (demonstrace, bd) procházely. Na Tylově náměstí to tak bývá, že tam procházejí stovky lidí. Započítávat je k účastníkům demonstrace je dost originální.

Prezident Klaus získal zpátky Svatovítskou katedrálu. Možná aby si tento triumf vychutnal, pozval si do Lán katolické biskupy. Předem si údajně vymínil, že se o katedrále nebude mluvit. Debata byla čistě společenská a dotkla se otevřených problémů (restituce majetku katolické církve) jen okrajově. Prezident vyslovil přání, aby hlas katolické církve v závažných společenských tématech zazníval intenzívněji (vida, už je úkoluje) a večer se zúčastnil ve své katedrále slavnostní mše na oslavu osmdesátin papeže Benedikta XVI. (ze zprávy není jasné, zda ji taky sám celebroval). Nevím, proč katoličtí potentáti dělají prezidentovi tak ochotně křoví při honu za bobříkem popularity.

V Bruselu zasedala Severoatlantická rada. Žádná z členských zemí nekritizovala zřízení americké základny v Česku a v Polsku, účastníci se shodli, že hrozba raketového útoku existuje a že by se americký štít a protiraketová obrana NATO měly doplňovat. Chtějí, aby jednání o základně bylo zcela průhledné ve vztahu k Rusku. S Ruskem ovšem neuspějí. Američané mu nabízejí debatu o spolupráci, ruská vláda to odmítá. Jak by ne, potřebují mít Evropu zranitelnou a doufají, že špinavou práci za ně udělají fanatické režimy a uskupení ze střední a východní Asie. Oni pak jen v klidu sesbírají plody. To je ostatně tradiční ruská politika: viz rok 1939 – 41. Zajímavé je, že tehdy skončila katastroficky, teď má taky slušnou naději skončit katastroficky. Vidina snadného a levného strategického zisku je však neodolatelná a Rusko nepoučitelné.

Jiří Paroubek zavelel coby lídr strany sociálně demokratickým voličům na Chomutovsku, aby koukali volit komunistu. Ke zprávě se vracíme glosou.

Prezident Bush má přijet v červnu na jednodenní návštěvu do ČR. Je vidět, že Američané přičítají zřízení radarové základny u nás velký význam. Bude zajímavé sledovat, jak se vyvine komunikace mezi ním a Kalusem, kterého americký prezident z dobrých důvodů nesnáší. Bude to možná docela legrace.

Povedený článek zveřejnil v Právu opět Petr Schnur z Hannoveru. Podle něho může dát všeobecnou závaznost historickým pojmům jen politické rozhodnutí a jejich závaznost může být zaručena „v demokratickém státě“ jenom cestou práva (zapomněl napsat, že klasickým příkladem jsou Benešovy dekrety). Bylo by tedy dobře nějakou formou, nejlépe opět dekrety, tentokrát Klausovými, dát historickým pojmům patřičnou závaznost a stanovit také sankce zejména pro „část české politické reprezentace zaměňující objektivní pohled na dějiny vlastní země s exhibicionistickým sebebičováním“. (Dekrety by, jak je zvykem, dodatečně požehnal parlament). Nechápu jen, o jaké politiky jde, ministr Schwarzenberg zastává zcela důsledně české oficiózní a alibistické stanovisko. Zdá se, že už i to je lidem jako Schnur málo.

Zesnulý básník Egon Bondy vyjádřil přání, aby z něho posmrtně nikdo nedělal hrdinu. Vzhledem k zátočinám jeho osobního života, které se vinuly i letenskou Kachlíkárnou, Bartolomějskou a přidruženými lokalitami (znovu podotýkám, že jeho básničky mám docela rád) nebude myslím žádný problém toto básníkovo poslední přání respektovat.

V souvislosti s případem masového vraha z Virginie se reportéři z MfD ptali několika pražských dětí. Jeden chlapec z osmé třídy prohlásil na téma zhoubnosti akčních krváků a násilných počítačových her: „Kdyby za to mohly počítačové hry, tak by byla celá Praha už dávno rozmlácená a všichni učitelé mrtví.“ Tento pregnantně vyjádřený názor plně sdílím.

Martin Komárek píše v MfD o Topolánkově vládě: umělecký dojem špatný, ve skutečnosti se drží docela dobře. Myslím, že to je ten správný způsob psaní velkého středového deníku, který se individua jako já svým nesnesitelným kverulantstvím soustavně pokoušela sabotovat. Pánové Klaus, Havel, Topolánek et tutti quanti mohou být spokojeni. Mladé frontě Dnes k pěkným výsledkům srdečně blahopřeji.

Sobota 21. dubna: podle průzkumu agentury STEM pro deník Právo odmítá poplatky ve zdravotnictví 71% lidí. Bylo by velmi divné, kdyby tomu bylo jinak. Vláda musí občas prosazovat i věci, v nichž se s většinou veřejnosti neshodne a které jí uberou na popularitě. Vláda není od toho, aby dělala jen to, co chce většina voličů, a voliči jí nedali mandát k tomu, aby dělala vždycky jen to, co chce většina voličů (tomu se po právu říká populismus), nýbrž jen důvěru. Když někomu důvěřujeme, důvěřujeme mu, že se rozhodne správně, i když se v tom čiv onom rozhodne jinak, než bychom se rozhodli my. Důvěra nezavazuje k tomu, aby ten, koho volím, dělal vždycky jen to, co chci já. Důvěra přitom není bezmezná, její maximální limit je čtyřleté volební období. Pak bude buď obnovena, nebo taky ne.

Poslanec ČSSD Svoboda je sice pro výstavbu radarové základny v ČR, ale přímo z Marshallových ostrovů, kde je momentálně na exkurzi v podobném americkém zařízení, poslal předsedovi ČSSD Paroubkovi esemesku, v níž slibuje, že v případném hlasování bude držet basu s rozhodnutím stranického vedení. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Druhý z poslanců ČSSD, který teď dlí na Marshallových ostrovech, Antonín Seďa, prohlásil, že Američané mají velký zájem o umístění radaru v ČR, že vyjednávání o smlouvě bude tvrdé, co si nevyjednáme, nebudeme mít. Nicméně „pochopili jsme, že by to neměly být podmínky hraničící s vydíráním“. To je chápavost pro českého politika obdivuhodná.

Českomoravská konfederace odborových svazů, jejíž vztah k ČSSD je podobný jako vztah jejího předchůdce, ROH, ke KSČ (není nad revoluční tradice!), vyzývá „politické strany“ k tomu, aby spolu s ní vytvořily „alianci proti reformám“. Bude to nejspíš něco na způsob Národní fronty, pak už zbývá jen ty zatvrzelce, co se octnou mimo „Alianci“, jednoduše zakázat.

Podle předsedy ČSSD Paroubka jsou sociální demokraté sice naprosto zásadně proti reformě jako celku, ale přesto podají při projednávání v PSP pozměňovací návrhy, aby se mohli ideově prezentovat. Je to zásadové (jdou vládě po krku za každou cenu), ale zároveň poněkud nedůstojné.

Sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek podává v dnešním Právu standardní výkon: nynější koaliční kabinet se prý chopil žezla navzdory občanům po prapodivném zlanaření dvou opozičních poslanců. To je jen dutá fráze stranického propagandisty: jaképak navzdory občanům, vládní koalice získala ve volbách stejnou podporu jako opozice. K Melčákově a Pohankově toleranci Topolánkova kabinetu je možné leccos připodotknout, ale „prapodivné zlanaření“ by bylo dobré ještě nějak doložit, což se zatím nestalo. Spíš bych očekával úvahu o tom, nakolik se Paroubkovi nevyplatilo hnát situaci po volbách tak dlouho a tak vytrvale na ostří nože. K prezidentské volbě pan Jelínek píše, že „Klausova přehrávaná ochotnická vystoupení při křižování domovinou sotva zvrátí jeho renomé za hranicemi“. Ideologové ČSSD jsou podle toho, jak se jim to hodí, vlastenci nebo kosmopolité. O Klausově znovuzvolení nerozhodne jeho renomé za hranicemi, ale poslanci a senátoři Parlamentu České republiky. Skoro se mi chce napsat bohužel. Ale snažit se to zamluvit hraničí s pohrdáním Ústavou.

Ruského velmistra Kasparova včera vyslýchala ruská Federální služba bezpečnosti kvůli jeho předvolebnímu vystoupení na jedné ruské rozhlasové stanici. Je hezké, jak se v Rusku všechno pěkně vrací do starých kolejí.

Se způsobem, jak dělá v Právu Alexandr Kamer rozhovory s představiteli Strany zelených, mám problém. Povinností novináře jistě není být nestranný, má právo na politické sympatie, ostatně jak by se člověk mohl od svých politických sympatií a antipatií odseparovat. Snažit se ale lídrům politické strany sugerovat, že se zpronevěřují jakémusi poslání své strany, a to z nízkých důvodů, překračuje rámec mezi straněním a politickou propagandou protistrany. Bursík v rozhovoru tvrdí: „Se všemi těmi projevy asociálního či nekulturního chování, které jste vyjmenoval, se setkáte i v prostředí majoritní populace, i když v menší míře; v případě romského etnika jsou nápadnější právě kvůli té odlišné barvě pleti.“ Myslím, že barva pleti hraje v postoji většinové populace k Romům daleko menší roli a že to, co pan Bursík říká, je tak trochu demagogie, která má zastřít hlavní problém, míru asociálního chování. To je samozřejmě u Romů možné vysvětlovat, omlouvat, ale ne zatloukat.

Pondělí 23. dubna: V doplňovacích volbách na Chomutovsku vyhrál při rekordně nízké účasti komunistický kandidát. K tématu se vracíme glosou. Vzhledem k výsledku volby ČSSD upustila od svého záměru napadnout výsledek voleb v prvním kole soudně. Jak by ne, dobrá věc se podařila, když vyhraje komunista, je to skoro, jako kdyby vyhrál sociální demokrat. Aspoň dnes.

V nedělní televizní debatě o problémech zdravotnictví odmítli poplatky ve zdravotnictví podle Práva „sami lékaři“: totiž Rathův podržtaška Kubek, takto prezident České lékařské komory. Je zjevné, že komora už dlouho nezastupuje všechny lékaře, ale jenom Rathovu kliku. Ta je sice poměrně mohutná a na rozdíl od svých oponentů dobře zorganizovaná, ale je organizací všech lékařů asi tolik,jako je KSČM stranou všeho lidu.

Ke koloritu ministerstev zdravotnictví patří zvyk ODS dosazovat do vedení lidi s morbidními jmény: ministr se kdysi jmenoval Rubáš, nyní je to trochu lepší, Hroboň se jmenuje už jen náměstek. Nicméně – má to mít nějakou symbolickou vypovídací hodnotu?

Vlastimil Tlustý hodlá zveřejnit vlastní návrh reformy veřejných financí. Jediným jeho smyslem může být oslabit pozici Topolánkovy vlády ve věci, s níž svázala svou další existenci. Tlustý se pomalu, ale jistě propracovává do úplně stejné pozice, jakou mají (na druhé straně barikády) Melčák a Pohanka. Není možné, že by se se svou koncepcí prosadil. Ale může v tom zabránit Topolánkovi.

Exposlanec Michal Kraus se vrátil do předsednictva strany. Kdysi se vzdal všech funkcí (kromě funkce předsedy liberecké krajské organizace ČSSD) kvůli aféře s ghanským kakaem. Nebyl však v té věci vůbec obviněn. Paroubek ho teď uvádí jako příklad politika, který se (na rozdíl od Čunka) zachoval jako chlap. K pojetí chlapáctví v české politice (zvláštní variantou je tzv. chlapáctví s gulama) se ještě vrátíme.

Ministr Schwarzenberg při setkání s Condoleezzou Riceovou políbil americké ministryni ruku. V USA to není zvykem. Petr Uhl, který nemá rád Stranu zelených, v níž se neprosadil, obecně, a ministra Schwarzenberga, kterého do funkce dosadili jeho odpůrci, zvlášť, mu vyčítá málem sexuální obtěžování, v němž se má ztělesnit nerovné postavení a podceňování ženy. Je to prý nekulturní a je to zátěž. Jsem už starý, a tak doufám, že nikdy nebudu muset žít v kulturní zemi podle představ pana Uhla.

Jakkoli vůbec nesdílím názory Lubomíra Zaorálka, nemohu popřít, že ve svém dnešním článku v Právu zasáhl ODS na citlivém místě minimálně když připomněl někdejší nehorázně vyčůraný výrok ministra Nečase (tenkrát naštěstí ještě nebyl ministrem) o tom, že musíme z Unie co nejvíc vyzískat a co nejméně jí dát (velmi dobře se na něj pamatuji, v Událostech jsem ho komentoval). Pokud je navíc pravda to, co píše Zaorálek o „politice tří V“ experta na vyjednávání s EU Zahradila (EU je prý třeba co nejvíce využít, co nejvíc na ní vysoudit a pak z ní vystoupit; pokud to pravda není, je to pravdě velmi, velmi podobné), bylo by dobré toho člověka na všechna jednání, která bude nyní jako Topolánkův pověřenec absolvovat, dopravovat svázaného do kozelce a s roubíkem v ústech.

Jiří Paroubek hodlá usilovat o funkci prezidenta. Ne teď hned, má spočítáno, že by asi neuspěl, ale až napříště, až už se o funkci nebude moci ucházet Klaus. Protože funkce prezidenta znamená mnoho cti, ale málo pravomoci, měl by ji zkombinovat s funkcí premiéra. Za tím účelem by bylo třeba ještě přepsat ústavu. Není vyloučeno, že v roce 2013 už to bude tandem ČSSD – KSČM schopen zvládnout.

Prezident Československé společnosti pro forenzní genetiku Vaněk kritizuje v Lidových novinách televizní detektivní seriály, jako je např. Kriminálka Miami, protože prý kazí naši policii. To je podobná hloupost, jako kdyby někdo kritizoval lidové pohádky, že kazí historikům jejich představy o středověku. Nejde o učebnici pro kriminalisty, ale zábavný pořad pro laiky.

Úterý 24. dubna: Známý český podnikatel Krejčíř byl zatčen v Jihoafrické republice. (Je zajímavé, jak negativní význam má v českém socialistickém prostředí slovo podnikatel a co všechno se pod to označení zařazuje. Je div, že zatím u nás nikdo neřekne: když jsem se vracel včera po půlnoci domů, byl jsem na odlehlém místě zastaven dvěma podnikateli: připravili mne o peněženku, doklady, mobil a boty). Zajímavé je jen, jakým způsobem se jej policii a dalším zainteresovaným složkám podařilo vylákat ze seychelské nory. O tom ovšem zprávy nehovoří (naopak něco podobného rozhořčeně odmítají).

Náš národ dosáhl dalšího významného prvenství. Věnujeme se sexuálnímu životu 143 krát za rok. Je to prý čtyřicetkrát víc než je celosvětový průměr a začínáme dýchat na záda králíkům a šimpanzům Bonobo. Tento pěkný výsledek je třeba započíst do řady již dosažených úspěchů (čelné místo ve světě nebo aspoň v Evropě, pokud jde o obezitu a pití piva. Jsme národem náruživě souložících tlusťochů. Možná že by stálo za to zvěčnit to v nějaké moderní obdobě Muchovy Slovanské epopeje (musela by být samozřejmě mládeži nepřístupná).

Ředitel americké Agentury pro raketovou obranu generál Obering se sešel v Praze s poslanci a senátory. Účast byla nevalná, Právo to vysvětluje tím, že zákonodárci mají pondělky vyčleněné na práci mezi voliči. Spíš bych řekl, že opozice má už docela jasno a nějaké dodatečné informace od amerických imperialistů nepotřebuje, jenom by ji pletly. Pěkně to vyjádřil oddaný souputník předsedy Paroubka a předseda zahraničního výnoru PS Hamáček: „Nikdo mne zatím nepřesvědčil o tom, že tímto systémem v Evropě nevytváříme rizika, která jsou reálnější než potenciální rizika z Íránu… Ruské reakce hodně napovídají.“ Česká politika se už zase inspiruje z Moskvy.

Sociálnědemokratický politolog Lukáš Jelínek je současně i neúředním a dobrovolným poradcem KSČM. V dnešním článku v Právu píše:“Posílení senátních pozic by mohlo motivovat komunistickou stranu k ofenzivnímu úsilí. To by nemělo pouze představovat vyhrocení radikální rétoriky, nýbrž rovněž snahu být přijatelnější, akceptovatelnější pro zbytek spektra. Čím houževnatěji se budou zelení a lidovci svazovat s neokonzervativní ODS, tím více bude záležet na podobě levice, zda získá pověst odpovědné a důvěryhodné alternativy.“ Tak. Konečně ví pan Filip, co má ve vlastním zájmu dělat. S podobnou politikou má KSČM ostatně dobré zkušenosti, prováděla ji – vlastně její předchůdci z KSČ – s velkým úspěchem v letech 1945 – 8. Až do 25. února posledně zmíněného roku. Pak už nebyla zapotřebí a „levice“, jak by řekl pan Jelínek, se zmocnila otěží na čtyřicet jedna let. A dokonce se hned úvodem sjednotila.

Podle rozhovoru v MfD má Jiří Paroubek ke svému nesouhlasu s americkou základnou v ČR opravdu pádný důvod: „Můj osobní názor nemá význam… respektuji, že 80% ČSSD je proti instalaci radarové základny…. V určitém okamžiku si každý předseda musí vybrat, jestli chce být předsedou nebo jít proti straně, a já jsem si vybral jednoznačně.“ Jak vidno, z minulosti známé dilema „se stranou nebo proti straně“ řeší pan Paroubek v duchu těch nejlepších domácích revolučních tradic.

MfD uvádí v rubrice Téma seznam „Paroubkovi lidé“. Na něm stojí na posledním místě i Krejčířův advokát Tomáš Sokol. Co je to za způsoby? MfD se snaží vzbudit dojem, že člověk jako Krejčíř nemá morální nárok na advokáta, normální právník by takový případ neměl vzít, a pokud už ho někdo vzal, má svým způsobem blízko k organizovanému zločinu. Považuji to nepřímou a vyčůranou problematizaci práva na obhajobu. Podobně se pozastavovali čeští bolševici v roce 1945 nad tím, jak může někdo hájit nacistické válečné zločince. V civilizovaném světě má každý právo na obhajobu, a když někdo obhajuje člověka ne bezdůvodně podezřelého ze zločinů, vůbec to ještě neznamená, že je sám zločinec. Naopak je nestoudné něco podobného i jen naznačovat. Pud se to nějak důkladně nedoloží.

K úmrtí Borise Jelcina přinášíme dnešní glosu. Jen na okraj ještě něco, co se mi do ní nevešlo: nejproblematičtějším Jelcinovým přínosem k politickému vývoji na Rusi bylo, že se mu bohužel podařilo přesvědčit ruskou veřejnost a podstatnou část ruské politické elity, že demokracie se pro Rusko nehodí. Samozřejmě nechtě.

V dnešním čísle LN polemizuje Dušan Třeštík s Petrem Zídkem ohledně omluv. Podle Třeštíka je mánie omlouvání se iluzí konvenční politické korektnosti a historici by jí neměli podléhat. Podle Zídka (aspoň v Třeštíkově interpretaci) mají „zapálení amatéři“ na omluvu za ošklivé stránky dějin nárok. Budu se k té diskusi muset vrátit. Dělení těch, kteří mají nějaký názor na ty či ony věci, jež se staly ne včera nebo předevčírem, ale dřív, na „profesionály“, tj. historiky, a „amatéry“ je typicky česká nestydatost. Historičtí profesionálové jsou v tomto pojetí ve skutečnosti ti, kteří vytváří státní doktrínu pro momentálně vládnoucí politickou garnituru. Pan Třeštík si stěžuje: „Zdrcující většina takových omluv byla až dosud pochopena jako něco, co zakládá nárok na odškodnění.“ To je ovšem riziko úplně každé omluvy. Pan Třeštík by byl ovšem frajer (i když bych si dovolil s ním v tom případě zásadně nesouhlasit; ale byl by frajer, byl by to projev občanské kuráže a chuti jít proti proudu), kdyby do této problematizace zahrnul i německé omluvy za nacismus, holocaust a druhou světovou válku. Jenže na to je moc velký… (laskavý čtenář si doplní vhodné slovo). Nechci předstírat, že nejrůznější omluvy dnes nejsou problém. Ale je tu otázka jakéhosi realismu. Příklad: kdyby se premiér Topolánek při návštěvě Saska omluvil jménem celé Evropy za to, jak se Sasy naložil kdysi Karel Veliký, odcestoval by nepochybně zpátky nikoli do Strakovky, ale do Bohnic. Pokud by se ovšem omluvil za vyhnání sudetských Němců, musel by se sice vrátit kanálem, ale byl by to projev věcnosti a odvahy (pana Topolánka to pochopitelně ani nenapadne).

Středa 25. dubna: předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek žádá na Topolánkovi, aby se omluvil předsedovi Paroubkovi za to, že před loňskými parlamentními volbami mluvil o jeho údajném propojení s organizovaným zločinem (vyšetřování, které provedlo Vrchní státní zastupitelství v Praze, nic podobného neprokázalo). „Pane Topolánku, dokažte, že jste chlap!“, volá pateticky. ČSSD trpí syndromem chlapáctví. Chlapi se poznají podle toho, že se omlouvají ČSSD.

Předseda ČSSD Paroubek a předseda poslaneckého klubu Hašek se sešli s ředitelem TV Nova. Vyměnili si prý názory na digitalizaci televizního vysílání. Tady by měli příležitost projevit chlapáctví zase oba pánové. Těžko se zbavit dojmu, že to, co o jednání prosáklo, se rovná tahání veřejnosti za nos, a že by měli kápnout božskou.

Mladá fronta Dnes přinesla v rubrice Téma dosti otřesné doklady o hulvátství zdravotnického personálu v českých nemocnicích. Prezident lékařské komory na to reagoval tím, že to souvisí s malým finančním ohodnocením lékařů a že ostatně „pacienti přicházejí také nepříjemní“. Z toho jednoznačně vyplývá, že celá slavná Lékařská komora není nic jiného než odborový svaz nemocničních lékařů a zároveň jejich zájmová organizace. Lidé, kteří dovedou být slušní jen za prachy, jsou ostatně k politování. Není to žádná opravdová slušnost. Navíc aby se udržela tak říkajíc aktivní, museli by dostávat přidáno každý měsíc a přidávaná suma by musela růst geometrickou řadou.

Karel Steigerwald píše rovněž v MfD (k průzkumu ohledně sexuální aktivity české populace, o němž jsme se zmínili včera), že neexistuje člověk, který by přiznal, kolikrát ročně se miluje… „Každá informace z této prestižní oblasti musí být lživá skoro stejně jako informace o politických preferencích.“ Znamená to snad, že existuje nějaký vztah (pokud jde o společenskou přitažlivost) mezi údajem o sexuální aktivitě jedince a o jeho voličských sympatiích dejme tomu, když vezmu v úvahu konkrétní angažovanost člena správní rady CEP, k ODS? Je snad příjemný sexuální zážitek věc podobně atraktivní jako vhodit do volební urny voličský lístek s kandidátkou nejsilnější pravicové strany, takže každý má ctižádost to o sobě tvrdit? Úvaha se dá uzavřít pointou ze známé židovské anekdoty: zkusil jsem obojí, nedá se srovnat.

Jefim Fištejn píše tamtéž velmi pochvalně o Borisi Jelcinovi. Prý jako by vypadl z knih Ostrovského nebo Saltykova-Ščedrina. To je zajímavé, mne by napadl vždycky v první řadě Gogol (jenže to byl Ukrajinec, jen psal rusky). Myslím, že Jelcina přeceňuje. Za Jelcina byl v Rusku nepořádek, který se podobal demokracii. Teď je tam pořádek, který se demokracii ani trochu nepodobá. Druhé vyplynulo z prvního. Je ovšem otázka, zda to není nějaká zákonitost postkomunistického vývoje, protože český vývoj, zdá se míří podobnou cestou, jen ještě nejsme tak daleko.

Pavel Máša se v Lidových novinách pozastavuje nad tím, že na Jelcinův pohřeb nepozvali Václava Havla coby jeho horlivého stoupence. Havel však Jelcina jeho politiku svého času dost tvrdě kritizoval, někdy v první polovině devadesátých letech jsem o tom napsal článek do MfD, na jeho závěrech dodnes trvám a připadají mi důležité. Nemám teď po ruce svůj archiv, pokud ho najdu, pokusím se jej zítra nebo pozítří dát k dispozici.

Z Rady českého rozhlasu odstoupil Štěpán Kotrba, redaktor Harvardských, totiž Britských listů. Vyřešil tak hrozící vyhazov, vyčítali mu, že navštěvoval jednotlivé redakce a úkoloval redaktory. Pokud by to byla pravda, není se čemu divit, podle údajů ve Wikipedii byl pan Kotrba kdysi členem KSČM, pak přestoupil do ČSSD, a teprve po zvolení do Rady své členství v ČSSD přerušil. Nezávislý, až to bolí. Ostatně si myslím, že tyto orgány (Rada české televize, Rada Českého rozhlasu a RRTV) jsou z ústavního hlediska podezřelé a mělo by se s nimi něco dělat. Veřejnoprávnost zatím bohužel neumíme.

Čtvrtek 26. dubna: Václav Klaus odjíždí do Moskvy pěstovat slovanskou vzájemnost. Dal svému doprovodu na vědomi, že se v Moskvě bude mluvit rusky bez tlumočníka. Co si tím chce vyžebrat? Rusové budou samozřejmě polichoceni, ale ruští politici a diplomaté nejsou idioti, aby servilnímu českému šaškování podřizovali svou politiku. Je to fajn holoubci, že mluvíte po našem, po slovansky, ale to je jen první krok. Jediný náměstek ministra zahraničí Pojar se opovážil špitnout, že pokud by mělo dojít na detailní jednání s právními aspekty, dal by přednost češtině nebo „neutrálnímu jazyku“. Český prezident se (zcela obecně, nejde teď zrovna jen o ruštinu) chová jako Beneš v situaci, kdy se tak na rozdíl od Beneše chovat ani trochu nemusí.

V koaličním táboře se zvedá vlna nespokojenosti s reformou veřejných financí. Někde v pozadí lze tušit šikovné ruce Vlastimila Tlustého. K problému se vracím glosou.

Ministr vnitra Ivan Langer (ODS) navrhl zahájit disciplinární řízení s Davidem Rathem (ČSSD). Langer se ohrazuje proti jeho slovům o tom, že zasahuje do vyšetřování úniku takzvané Kubiceho zprávy do médií. Je zajímavé, že pan Langer nezohlednil úspornou a časově nenáročnou tzv. Mackovu cestu. Jako ministr vnitra si to asi nemůže dovolit.

Pátek 27. dubna: Spor uvnitř ODS nabývá na síle. Exministr Tlustý požádal oficiálně a písemně grémium ODS, aby mohl na prezentaci vládní reformy na pražském Žofíně vystoupit se svou variantou. Pokud se tak nestale, předloží svůj protinávrh na vlastní tiskové konferenci, kde taky veřejně vyhlásí, že vládní návrh nebude podporovat. To je mazané vyhlášení války: když mu Topolánek vyhoví, udělá chybu, když ne, udělá chybu taky. Tlustého postoj se mi zdá být politicky a bohužel taky morálně problematický, bez ohledu na to, má-li v kritice reforem pravdu nebo ne (přitom těžko nemůže mít pravdu aspoň v něčem). Ke zprávě se vrátíme.

Policie skončila vyšetřování vicepremiéra Čunka a hodlá podat státnímu zástupci návrh na obžalobu. Pokud nemá policie v rukou víc, než co prosáklo na veřejnost (a pochybuji, že by měla, izolace proti úniku informací je tu velmi propustná), je nepravděpodobné, že by to stačilo k odsouzení. Zároveň to asi nebude stačit ke konstatování, že trestný čin se nestal. Výsledkem bude, že Čunka sice neodsoudí, ale politicky zničí.

Vláda se neuvěřitelným způsobem zamotala do temelínského problému, když „Melkský proces“ prohlásila zároveň za ukončený i neukončený. Podařilo se jí tak naprosto zmást ČTK a rozlítit na nejvyšší míru rakouské ekologické aktivisty a politiky. Sloní tanec pana Topolánka v temelínském porcelánu jej činí kandidátem na titul „inspektor Clouseau české politiky“. Ke zprávě se vracíme glosou.

Komunistická poslankyně Konečná, která před časem při jednání Sněmovny nechutným způsobem urazila ministra Schwarzenberga, když po komunisticko-nacionalisticku naznačovala, že prý neumí česky, je sama dost velká netýkavka. Premiér Topolánek označil jakési její vývody při poslaneckých interpelacích za bláboly. To je slovo, které v jednání Sněmovny hojně uplatňuje její stranický kolega Paroubek (proboha, jak jsem se mohl tak splést, pan Paroubek přece není její stranický kolega, nebo aspoň ještě není). K tomu lze podotknout docela obecně jen „co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim“.

Od Kubiceho zprávy se odvíjí skutečný politický maelstroem, který zachvacuje policii a státní zastupitelství, tedy útvary, které by měly být politicky neutrální. Těžko popřít, že zveřejnění zprávy těsně před volbami lze jen těžko považovat za něco jiného než za snahu volby ovlivnit. Takové věci se nakonec vymstí i těm, kteří na „akci“ měli nebo mohli mít zájem. I k této zprávě, bude-li čas, se vrátíme.

Nechci se nijak zastávat novely cizineckého zákona, která komplikuje situaci smíšeným manželstvím (tj. tam, kde jeden z manželů je cizí státní příslušník). Novela chce ztížit uzavírání fiktivních sňatků, které mají umožnit snadnou imigraci jednoho s „partnerů“. Určitě má své problémy, je to vidět i na tom, že sám ministr Langer ji nehájí nijak energicky. Poslance Lišku však rozzlobila natolik, že prohlásil: „Necelých dvacet let poté, co Češi sami houfně plnili uprchlické tábory v západní Evropě, se bezpečnostní složky ČR snaží uprchlíky démonizovat a udělat z nich vlastně bezpečnostní problém větší, než ve skutečnosti je“. To je demagogie. O to, aby české uprchlictví nebyl pro západní Evropu problém, pečovalo rudé impérium udržováním železné opony. Když hrozilo, že se (východo)německé uprchlictví stane pro západní Evropu problém, opečoval to Nikita Chruščov Berlínskou zdí. I vzhledem tomu (a ovšem nejen vzhledem k tomu) je dnes migrace něco docela jiného než před dvaceti – třiceti lety.

Jak se dalo předpokládat, Klausův rozkaz české delegaci, aby s ruskou stranou během návštěvy v Moskvě hovořila rusky a bez tlumočníka, neudělal ne prezidenta Putina náležitý dojem. Spíš se zdá, že to vzal jako samozřejmost, která se už zavedla. Setkání dominoval problém americké raketové základny. Ruský prezident dal Klausovi najevo krajní nelibost (Klaus ještě před návštěvou telefonicky hovořil s prezidentem Bushem, zřejmě na sebe vzal úlohu benešovského mostu mezi Západem a Východem. Most jak vidno nezafungoval). Klaus přiznal, že se mu nepodařilo Putinovi vysvětlit české argumenty pro základnu, ale že se podařilo tuto otázku oddělit od celkové kvality česko-ruských vztahů. Putin naproti tomu prý chápe Klausovo ujištění, že není českou ambicí, aby americká radarová základna byla namířena proti Rusku, protože Česko nebude mít do zaměření základny co kecat. Velkoryse nabídl českým specialistům proškolení, na němž jim Rusové vysvětlí, proč základna nemá smysl. Pokud základna bude, vztahy mezi Moskvou a Prahou se zhorší, ale Rusko je přesto chce rozvíjet. Růst hrozby vzájemného sebepoškození (jak hezky řečeno, “vzájemného“ – oč to zní líp než „uděláme z vás fašírku“) mnohonásobně stoupne. Je se obávat, že návštěva neskončí zrovna triumfem. Přesněji řečeno, že pokud skončí nějakým výraznějším úspěchem, bude to podnět pro přemýšlení na téma, co všechno Klaus za zavřenými dveřmi Putinovi slíbil. K věci se vrátíme poznámkou.

S tématem volně souvisí další zpráva: estonské orgány se rozhodly demontovat v centru Tallinnu pomník „ruským osvoboditelům“. Hodlají ho přemístit na některý z městských hřbitovů. Věc je jasná a přehledná: ruští vojáci, kteří padli na estonském území během druhé světové války, mají samozřejmě právo na to, být důstojně pochováni. Chtít na Estoncích, aby je uctívali jako osvoboditele, je zhola nemožné. Přesněji řečeno, je to drzost bez hranic. V Tallinnu došlo při demontáži pomníku k poměrně velké demonstraci, jíž se účastnilo asi tisíc demonstrantů, kteří se celou noc chovali jako vandalové a byli dobře zorganizováni, takže policie měla plné ruce práce. Při střetech přišel jeden člověk o život a 44 demonstrantů a 13 policistů bylo zraněno. Kde se tam demonstranti vzali? Estonsko má celkem asi 1,5 milionů obyvatel, z toho je 29% (asi 440 tisíc) Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. Ruská strana už předem ohlásila, že odstranění pomníku bude považovat za něco jako vyhlášení války, a teď běsní. Rada federace, horní komora ruského parlamentu, schválila usnesení požadující přijmout proti Estonsku i nejtvrdší protiopatření, včetně přerušení diplomatických vztahů. (Rezoluce však není pro prezidenta Vladimira Putina závazná). Česká republika by měla držet s Estonskem basu. Že by to snad udělal Klaus v Moskvě, se ovšem očekávat nedá (upřímně řečeno ani nevím, zda je to ta pravá chvíle). Modlím se jen, aby náhodou Putina v téhle věci nepodpořil.

ČSSD podala trestní oznámení na svého bývalého místopředsedu Iva Svobodu za uzavření nevýhodné smlouvy s právníkem Altnerem, který stranu zastupoval ve významném procesu o Lidový dům. Dopustil se údajně trestného činu „porušování povinností při správě cizího majetku“. Přitom samozřejmě nejde ani tak o Svobodu, lépe řečeno vůbec nejde o Svobodu, který si odpykává několikaletý trest za vytunelování firmy Liberta. Jde o tehdejšího předsedu strany Zemana. Předseda ČSSD Paroubek na dotaz, proč neobvinili taky jeho, odpověděl: „Myslím, že to je potom už věcí orgánů činných v trestním řízení, aby si to rozebraly“. Nemohu si pomoci, ale takové chování vůči bývalému funkcionáři strany, který je už tak v dost veliké rejži (mám na mysli Svobodu, samozřejmě) a teď má sloužit jako pouhá návnada na Zemana, o něhož ve skutečnosti jde, mi připadá lidsky hnusné.

S tvrdošíjnou úporností hodnou lepších věcí píší v Mladé frontě Dnes ve jméně mrtvého sponzora Bácse maďarské jméno Lajos soustavně a zásadně s dlouhým „a“ - „Lájos“. Když jsem na to kdysi upozornil jednoho z odpovědných redaktorů listu, odpověděl mi způsobem, z něhož jsem pochopil, že tuto reformu maďarského pravopisu považuje redakce za prestižní záležitost, do níž si nehodlá nechat mluvit. Přesto si znovu dovoluji upozornit, že jméno Lájos v maďarštině neexistuje. A budu to dělat, dokud budu dýchat, přestože pro MfD je ústupek maďarské ortografii v této věci zjevně stejně obtížný, jako pro Putina ústupek ve věci americké raketové základny.

Sobota 28. dubna: to, co se odehrálo v Moskvě pří státní návštěvě prezidenta Klause, postupně nabývá jasnějších kontur. S podrobnějším komentářem si počkáme do zítřka do večera, už dnes je ale jasné, že pan prezident Klaus nemá být na co pyšný a že si to asi představoval jinak. Včera večer v ČT vypadal jako někdo, kdo právě dostal pořádně do kožichu, dělá mu potíže se s tím vyrovnat a pokouší se to zamluvit: proto asi ten iracionální a neslušný výpad na ministra Schwarzenberga, který je mu už dlouho trnem v očích; Schwarzenberg se moskevskému kartáči vyhnul účastí na setkání NATO-Rusko v Norsku. Jinak cítím z možného překartáčování Václava Klause v Moskvě jakési slabé zadostiučinění, aspoň vidí, jaké to je, stát v té proceduře tak říkajíc na druhé straně barikády; mou radost ovšem výrazně tlumí fakt, že ten člověk je legitimně zvoleným českým prezidentem a nevím, proč by se český prezident měl nechat zrovna v Moskvě kartáčovat. Doufejme jen, že se nám V. K. z Moskvy nevrátil, řečeno slovy Jana Masaryka, jako Putinův pacholek. Inu, být rusofilem je občas dost náročné a namáhavé.

Snad aby to Klausovi Putin trošku osladil, omluvil se znovu za invazi v roce 1968. Za tu se ovšem už omluvil jak on, tak jeho předchůdce Jelcin. Nemusíte se pořád omlouvat. Hlavně to už znovu nedělejte.

Stále není jasné, zda v příštích dnech státní zástupce opravdu obžaluje Čunka z korupce. Pokud ano, stane se jeho pozice ve vládě po všech stránkách neudržitelnou. Jediný problém je v tom, nakolik lze věřit v politickou neutralitu vyšetřujících orgánů. Kdyby byla mimo jakoukoli pochybnost, měl být Čunek už dávno z vlády pryč. Nelze taky odhlédnout od toho, že ačkoli to, co člověk zatím ví o obžalobě, nevypadá příliš průkazně, sám Čunek taky nevyniká přesvědčivostí.

Premiér Topolánek stál před nesnadnou volbou: dovolit Tlustému vystoupit na žofínském setkání, jehož smyslem je prezentovat vládní plán reforem, víceméně s konkurenčním projektem, nebo mu to prostě zatrhnout. Rozhodl se pro první, smírnější řešení, zřejmě si brutálnější postup nemůže vzhledem k situaci ve straně dovolit. Problém je, že tím dává najevo slabost. Místopředseda Nečas by byl pro to druhé, bylo by politicky čistší, i když na první pohled spojené s větším rizikem. Nečas bohužel argumentoval (podle včerejšího Práva), že na Žofíně jde o vládní akci, což není pravda – aspoň na stránkách ODS setkání prezentují jako akci ODS.

V Tallinu už druhý den pokračují demonstrace ruské menšiny proti odstranění památníku padlých ruských vojáků z centra města. Dav asi 1500 opilých výtržníků drancoval obchody, ničil auta a útočil na policisty. Zabitý z včerejší demonstrace zemřel na bodnou ránu. Bylo by podivné, kdyby to bylo v důsledku policejního zásahu. Spíš jde asi o model „student Šmíd“ dovedený do důsledku. Samozřejmě že ne estonskou policií. Vojtěch Filip v tom vidí potvrzení slov poslankyně Konečné o tom, jak v Pobaltí zvedá hlavu neonacismus. Nejvyšší chvíle, aby zasáhly, jak je v takovém případě zvykem, spásné ruské tanky.

Podle Jiřího Hanáka v Právu už Rusko není supervelmoc. Proboha, jak na to přišel? Rusko samozřejmě je supervelmoc, jen o něco oslabená tím, že na počátku devadesátých let minulého století přišla o některé své kolonie.

Ekologická organizace Děti země „vyznamenala“ cenou „Ropák za rok 2006“ (za ekologicky nevhodné chování) ministra Římana a cenou „zelená perla“ (za nevhodný výrok) senátora Kuberu. Události mají taky svou ekologickou cenu, totiž pamětní medaili Volkerta van der Graafa. Loni jsme ji neudělili, protože jsme dost pečlivě během roku nesepisovali adepty a před vánoci už nezbyl čas ani energie. Tyto řádky jsou jen jakousi poznámkou na okraj, která nám má připomenout, že letos by laureátem měly být za své aktivity Děti země. Už ji jednou dostaly, ale to nevadí.

Místopředseda vlády Vondra prohlásil v rozhovoru pro Lidové noviny: ¨“Češi v té české kotlině mají jednu výhodu. V moderní historii jsme nějakou teritoriální rozpínavost neprojevili. Máme prostor ohraničený horami. I po první světové válce jsme měli nabídky převzít do koloniální správy některé africké země - například Togo v západní Africe jako bývalá německá kolonie bylo nabízeno Masarykovi. A Masaryk byl natolik chytrý a inteligentní, že to odmítl. Myslím, že u nás i ta reflexe zániku Československa nebyla spojena s nějakou frustrací.“ Místopředseda se mírně řečeno mýlí (pan Paroubek by na mém místě užil slova „lže“, ovšemže ne zrovna v téhle souvislosti). V tom prostoru ohraničeném horami jsme žili hodně staletí společně s Němci, v roce 1918 jsme si ukousli kousek Polska (ne moc velký, ale naše polské sousedy to rozlítilo do běla, považovali to, ti podivíni, za drzost), sežrali jsme Slováky pod legrační záminkou, že s námi budou jedna duše, jedno tělo (brzy to prokoukli), a abychom je odškodnili, přibrali jsme k tomu i něco Maďarů. Němce jsme vyhnali, Poláky zčásti počeštili, se Slováky se dohodli a Maďary ponechali v jejich péči. Ještě abychom z toho byli frustrovaní!

Pondělí 30. dubna: Premiér Topolánek včera navštívil poslance Tlustého v jeho domě ve Slaném. Tento způsob vyjednávání je pro premiéra dost ponižující a symbolizuje jeho choulostivou situaci. Tlustý schůzku potvrdil s tím, že k žádné dohodě zatím nedošlo. Toplánek trvá na tom, aby každý mimořádný výdaj podle Tlustého návrhu měl také odpovídající mimořádnou úsporu. Ve vládním návrhu je v zásadě prý možné dělat změny, je to otevřený dokument, vláda zatím nehlasovala o jeho paragrafovém znění. Čím dál tím víc je jasné, že výsledný produkt takovýchto přetahování bude podobný dortu, který vařil pejsek s kočičkou.

Topolánek se také včera střetl před televizními kamerami na Primě s předsedou ČSSD Paroubkem. Neshodli se v podstatě na ničem, na závěr však na sebe nevystrčili holé zadnice, ale podali si ruku. To je slibné. Když mluvili o americké základně, řekl Topolánek, že se o ní nebude rozhodovat v Bruselu ani v Moskvě, Paroubek, že se o ní nebude rozhodovat ve Washingtonu ani v Moskvě. Přes tento lehký rozdíl je zjevné, že Paroubek má s rázným Putinovým stanoviskem jakýsi problém, netroufne si zatím se za Putina postavit. Totiž jasně postavit. Nemá zjevně ještě k dispozici výsledky průzkumů veřejného mínění. Pokud jde o zahraniční politiku, vyčetl totiž premiérovi zatím jen to, že dělá příliš prozápadní politiku, on je pro politiku „mnoha azimutů“.

V druhém kole doplňovacích voleb na Přerovsku dojde k bratrovražednému boji: střetnou se komunista a sociální demokrat. Budou nepochybně soutěžit v tom, kdo umí líp nadávat na ODS a vládní koalici. Sociální demokrat má z prvního kola malý náskok, tady mu však v druhém kole komunisté nepomohou. Volby spíš než ti, co by ze strachu před komunisty šli v druhém kole volit sociálního demokrata (v dnešní situaci by to bylo bláhové počínání), rozhodnou ti, co v druhém kole už volit nepřijdou. Z toho hlediska má komunista slušnou šanci, komunisté jsou ukázněnější. Smutné konce Havlova sboru úctyhodných osobností: tím, jak Pravda a Láska ztrácela na síle a Senát na veřejné podpoře, ovládla jej (v první vlně odlivu voličů) ODS, teď ji vystřídá KSČM.

Z návštěvy českého prezidenta v Moskvě vyplynulo mj., že o plánované protiraketové základně budou spolu v příštích měsících diskutovat čeští a ruští experti. Úkolem jednání bude, aby obě strany vzájemně pochopily své obavy. Česká strana by měla hlavně předestřít své velké a oprávněné obavy z Ruska. Je ovšem otázka, zda je vůbec má, jsme zcela nepoučitelní. Zajímavé je, jak znovu nabývá na váze OBSE, jeden z posledních produktů studené války (tribuna pro politický dialog „socialistických“ a „kapitalistických“ států v Evropě, vzniklá v rámci „helsinského procesu“). Je to svědectví toho, jak znovu roste napětí mezi Ruskem a svobodnou Evropou. I zde by se totiž mělo o základnách diskutovat.

V Karlových Varech se pořádá setkání zástupců evropských šlechtických rodů. Ačkoli tam dělají bordel (zahájili fanfárami trubačů), nepovažovala policie ČR zatím za nutné je zmlátit na hromadu. Je to od orgánů naší státní moci velkorysá trpělivost, protože pro českého politického obhájce národních zájmů zprava i zleva je aristokracie něco takového, jako pro skinheda Romové.

Právo dnes vzpomíná, že někdejší primátor Ústí nad Labem Gandalovič nechal na Mostě Edvarda Beneše (!) v Ústí nad Labem umístit pamětní desku jednak na památku „tragického úmrtí zhruba stovky německých obyvatel, kteří zde následkem českého hněvu (!!) zahynuli v roce 1945“ a zároveň na počest Židům, kteří zemřeli ve druhé světové válce. To je mimořádně legrační, ze zprávy se zdá vyplývat, že ti Němci tam zahynuli v návalu deprese nad „českým hněvem“ a zároveň že ústecký most byl jedním z center holocaustu. Ve skutečnosti je pravda, že z mostu naházeli v průběhu jakéhosi organizovaného „pogromu na Němce“ v červenci 1945 desítky lidí do vody a pak je ve vodě postříleli. Pokud jde o ten hněv, je škoda, že Právo podobných formulací nepoužívá ve zprávách z černé kroniky – např. dnes ve zprávě o té paní, co ji kdesi na Brněnsku ubodal její muž. Mělo by tam správně stát, že „zahynula následkem manželského hněvu“.

České noviny oslavují dvoudenní pražské jednání evropského fóra Svobodných zednářů. Svobodní zednáři jsou dnes jakási vznešená obdoba baráčníků. Na rozdíl od nich jde ovšem o mezinárodní organizaci.

Jinak Právo přináší roztomilé doklady o specifikách Klausovy ruštiny. Mohu něco podobného potvrdit, i pokud jde o prezidentovu němčinu. Mluví německy slušně a bez problémů se domluví, ale samozřejmě dělá dost chyb a být jím, na nějaké choulostivé diplomatické jednání v němčině bych si netroufl.

Rusko je zemí obrovských přírodních zvláštností, možná že z toho plyne, proč je s ruskými politiky tak obtížné se rozumně domluvit. Např. město Kazaň (bude to snad také tím, že je to hlavní město Tatarstánu) oslavovalo v roce 1894 pětset let své existence, v roce 1977 800 let a v roce 2005 tisíc let. Zajímavé zrychlení toku času.

V Brně proběhne za měsíc setkání prezidentů středo- a východoevropských zemí. Přijede jich sedmnáct, turecký zatím účast nepotvrdil (v Turecku probíhají prezidentské volby, neví se, kdo jím bude). Sezval je Václav Klaus zjevně v zájmu rozřeďování visegrádské myšlenky. Nevím, k čemu může být taková prezidentská spartakiáda dobrá. Prezidenti těch sedmnácti zemí většinou nemají valné pravomoci a země nemají společné zájmy. Hlavně, že se pan prezident předvede, jeho kolegové na něj určitě nebudou tak oškliví jako Putin, a kdyby, nemají jeho politickou váhu.

Do škol budou zavedena v rámci reformy „průřezová témata“, která mají jaksi prolnout všemi předměty od matematiky po tělocvik. Jsou to: „environmentální výchova, osobnostní a sociální výchova, výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech, výchova demokratického občana, multikulturní výchova a mediální výchova.“ To je na první poslech tak strašná blbina, že nad ní zůstává rozum stát, a pokud by se nad tím prezident Klaus rozdurdil, výjimečně bych ho úplně chápal. Bylo by hlavně dobré zavést jako volitelný předmět výuku náboženství. A kdo si ho nevybere, ať se učí za trest tyhle voloviny.

Po Klausovi se chystá do Moskvy i Fico. Chce prý Klause trumfnout, a podle techniky, jakou na to jde, se mu to nepochybně povede: podpoří ruského prezidenta v jeho odmítavém stanovisku k americké základně. Uvede to prý jako svůj osobní názor (slovenský ministr zahraničí má jiný, pluralita v rámci slovenské vlády je ohromující). Od této chvíle budou čeští a političtí státníci soupeřit v tom, kdo vleze Putinovi rychleji a hlouběji kamsi. A na rozdíl od Beneše, který budoval mosty, budou společně prokopávat velikánský tunel z Německa do Ruska.

Pondělí 30.dubna (doplněk): Upozorňuji čtenáře na pozoruhodný úvodník z dnešního vydání britského listu Independent k problému nepokojů v Estonsku. Netroufám si ho přeložit do češtiny, protože moje angličtina stačí tak na to, abych mu jakž takž rozuměl. A zároveň podotýkám, že jsem z něho ve svém článku o Estonsku neopisoval, ani jsem nemohl, protože jsem svůj text musel dodat do Lidovek v neděli v poledne.