Co týden dal

Pátek 1. prosince: Budoucí ministr vnitra a největší hrozby. Budoucí Babišův ministr vnitra Lubomír Metnar poskytl rozhovor deníku Právo. Označil za předčasné úvahy o tom, že by příštím policejním prezidentem mohl nýt bývalý ředitel ÚOOZ Robert Šlachta. „Personální otázky jsou předčasné a toto je opravdu spekulace.“ Tedy spekulace to je, ale nepřipadá mi až tak nepravděpodobná. Za největší aktuální hrozby pro ČR považuje budoucí ministr nelegální migraci, infiltraci potenciálních teroristů, teroristické hrozby a islamistickou propagandu, terorismus a taky uprchlíky. Pan Metznar zjevně žije v nějaké jiné zemi než já. Uprchlíci tu žádní nejsou, nelegální migrace je snad nějaká z Ukrajiny, není to však migrace potenciálních teroristů, ale potenciálních námezdních otroků, teroristický útok jsme tu nezažili jiný než ten, co na Staroměstském náměstí nasimuloval pan Konvička, islamistická propaganda je tu nulová - pokud za ni mi roduverní Češi nepovažujeme třeba také křesťanské bohoslužby (je jen otázka času, než si naši antiislamisté všimnou toho, že křesťanství a islám mají tu a tam něco společného, např. obojí je to náboženství, navíc monoteistické, v obojím jsou vazby na příběhy Starého a Nového zákona atp. A když je někdo fanatický ateista, není důvod, proč by se měl zarazit jen u islámu. A pokud jde o hrozby, tak já zrovna za aktuální hrozby pro ČR nepovažuji ani tak to, co vyjmenoval pan Metnar, ale např. jeho budoucího šéfa Andreje Babiše a současného prezidenta Miloše Zemana. Chápu ovšem, že proti nim jako budoucí ministr vnitra bude moci jen stěží něco podniknout. Zdá se tedy, že jsme ztraceni.

Jo, a uprchlíkům je prý třeba pomoci, ale v zemích jejich původu. Dokud jsou ovšem uprchlíci v zemi svého původu, nejsou to ještě žádní uprchlíci.

Václav Klaus ml. se dále profiluje. Václav Klaus ml. hlasoval včera ve Sněmovně pro to, aby se předsedou bezpečnostního výboru stal Radek Koten (SPD). Odmítá prý kádrování. Mohl by ten člověk vysvěwtlit, co pod pojmem kádrování rozumí? Kádrování v době, kterou jsem zažil, znamenalo, že se někdo zabýval tím, co kádrovaná osoba nemohla nijak ovlivnit, např. jaký třídní původ měl její dědeček; kádrování naproti tomu neznamenalo brát v úvahu, co někdo dělal sám za sebe, s plným vědomím a je za to tedy zodpovědný). SPD považuje pan Klaus ml. Za „normální stranu“. Jeho pojetí normality je dosti široké.

Jsou Američané prolhaní a drzí? Miloš Zeman řekl na TV Barandov na adresu Demokratického bloku: „Označit sám sebe za demokrata je drzost, protože tím dávám najevo, že ostatní jím nejsou.“ Je to prý „drzost a lež“. Do jaké míry se to vztahuje např. na Demokratickou stranu v USA? Stejně se jmenují i sociální demokraté v Itálii. Atd. Co je vlastně drzost?

Seznam prezidentských kandidátů se možná výrazně scvrkne. Bývalá místostarostka Prahy 8 Terezie Holovská, které se nepodařilo sehnat dost zastupitelských podpisů pod svou prezidentskou kandidaturu, zpochybnila u Nejvyššího správního soudu kandidaturu Petra Hanniga, Marka Hilšera, Jiřího Hynka, Vratislava Kulhánka a Mirka Topolánka. Pod jejich kandidatury se podepsali zčásti titíž poslanci či senátoři. Její stížnost se neobrací proti kandidátu Fischerovi, který má dostatečné množství „neduplicitních“ podporovatelů. Nejvyšší správní soud má ve věci rozhodnout do 14. prosince. Pokud by jí NSS vyhověl (paní Holovskou zastupuje známý advokát, bývalý předseda ODA a místopředseda vlády Jan Kalvoda), počet kandidátů se výrazně scvrkne. Je otázka, zda paní Holovská vůbec může navrhovat zrušení registrace jiných kandidátů a zda skutečnost, že Ministerstvo vnitra předem uznalo možnost, aby jeden poslanec či senátor podpořil více kandidátů, podobnou stížnost nečiní irelevantní (kandidáti i podepsaní zákonodárci jednali v dobré víře). I tady bude rozhodnutí NSS zajímavým testem fungování justice v Nových pořádcích. Mně osobně stížnost paní Holovské připadá úplně absurdní, ale jistě, nejsem právník.

Všichni jsme si rovni, ale miliardáři jsou si rovnější. „Dokud většina politiků bude i nadále pouhou loutkou mocných miliardářů, kteří vydělávají nezdaněné příjmy na off-shory, nelze od státu čekat kroky znemožňující tyto praktiky“, píše v Lidových novinách Obmyšleného jeho, totiž pardon jejich šéfredaktor Léko. Pan Léko má vzhledem ke svému postavení poněkud deformovanou optiku. Já bych viděl problém ani ne tak v politicích, kteří jsou loutkami miliardářů, ale v miliardářích, kteří se stali politiky: off-shory sem, off-shory tam. I kdyby to byli poctivci do morku kostí (což se mi v některých případech, že, až tak nezdá), nemají v politice co pohledávat. Buď jedno, nebo druhé. A řeči o nezadatelných lidských právech miliardářů mne až tak nedojímají. Jejich invaze do politiky znamená křiklavé porušení principu občanské rovnosti v politice. Aspoň u nás a po listopadu 1989. Třeba se jednou dopracujeme na tu výši, že si i tento luxus – respektování lidských práv miliardářů v politice – budeme moci dovolit. Jenže, jak praví básník Stanislav Neumann, „to bude po letech, až v pětiletce páté“.

V novinách Obmyšleného vzniká kult Tomáše Ježka. Soudě dle Lidových novin, vznikne u nás něco jako Kult Tomáše Ježka. Dnes zase přinesli oslavné texty od Petra Pitharta a Pavla Bratinky. Tomáš Ježek se k tomu hodí mimořádně dobře, není dnes už vůbec kontroverzní a naproti tomu je mrtvý, takže se nemůže bránit, i kdyby byl snad chtěl. Je mi ho líto, tohle si snad nezasloužil.

Pátek – sobota 2.-3. prosince: Toto je poslední doplnění ztraceného času. Tím jsem se ve svých poznámkách dostal takříkajíc do „ažurity“. Věnujte prosím doplněným zápisům v rubrice Co týden dal pozornost, daly mi docela práci.

Vyhlídky nezávislé soudní moci. Soudcovská unie kritizuje to, co řekl novopečený předseda PS Vondráček minulou neděli v Otázkách Václava Moravce. Prohlásil tam, že rozhodování o vydání poslanců Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání bude podle něj „úplně trošku jiné rozhodování, protože tam budeme rozhodovat, co je lepší pro tuto situaci a pro tuto zemi, protože se jedná o člověka, který bude premiérem a bude sestavovat vládu“.(O výroku pana Vondráčka jsem v Událostech už psal. Podle stručného dvouvětého prohlášení Soudcovské unie pan Vondráček relativizuje nezávislost policie i soustavy státního zastupitelství a v důsledku toho i soudů. Zpochybnil tak, že ČR je demokratickým státem, založeným na respektu k lidským právům včetně práva na rovnost občanů před zákonem“ (prohlášení Unie najdete zde. K vyjádření se připojila rovněž Unie státních zástupců.

Nemohu se zbavit dojmu, že oběma institucím tak trochu ujíždí půda pod nohama a že to cítí. Už jsem o tom dnes psal: nezávislá soudní moc je nesmírně významná a důležitá věc a ve svobodném státě by měla mít v ústavně vymezeném prostoru poslední platné slovo, které se nedá přehlasovat. Souvisí to s tím, že spravedlnost je víc než Pravda s velkým P. Zároveň ale platí, že nezávislá soudní moc může existovat jen v rámci parlamentní demokracie, postavené na svobodné politické soutěži politických stran. Soudní moc nemá sílu prosadit si své, pokud nebude mít v praktických věcech bezpodmínečnou podporu státních orgánů. Policie a státní zastupitelství jsou orgány exekutivy. A zejména státní zastupitelství, a to zvláště některá, mířila v posledních čtyřech letech hodně vysoko (policii si Sobotkova vláda přes pod kontrolou). Jenže dnes, dnes je už jiná doba, a to o hodně. Obávám se, že jedničky dnes budou lidé jako JUDr. Ištvan a plk. Šlachta, a moc mne zajímá, jak se v této situaci nezávislá soudní moc prosadí.

Advent a duchovní rozměr. Lidové noviny Obmyšleného budou teď pečovat i o naše duše. Mají už i svého pastore. Jmenuje se Zbyněk Petráček a na téma Advent tam o víkendu napsal: „Vánoce jsou určeny těm, kdo chápou duchovní rozměr onoho svátku, a právě proto se na něj těší. I takovéto úvahy může podnítit advent.“ Chtěl bych Jeho Dvojctihodnost upozornit, že vánoce jsou určeny v první řadě nám, obyčejným lidem, hříšníkům, kteří se duchovního rozměru dotýkáme těžce a jen občas. I my máme jakousi šanci. Kdosi kdesi praví, „nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“. Kdysi dávno, zhruba v době, kdy se pan Babiš zabýval ještě Čapím hnízdem, jsem o předvánočním čase napsal něco jako fejeton do Mladé fronty Dnes, tehdy ještě neobmyšlené. Přečtěte si ho, budete-l mít chuť. Letošní krátký Advent právě začal.

Pondělí 4. prosince: Volby jsou za námi, věnujme se prognózám! Výsledky prvního povolebního průzkumu agentury Kantar TNS pro českou televizi vypadají jako lehounká karikatura toho, jak dopadly volby. Výrazněji přibrala jen Pirátská strana (3% a něco). ČSSD se srovnala do řady nejmenších trpaslíčků, ostatní buď trošičku přibraly nebo trošičku ubraly. Průzkum svědčí nejspíš o tom, že od voleb uplynula jen velmi krátká dob. Jako zajímavější než to, jak se budou v příštích měsících měnit výsledky průzkumů, bude spíš, jak se budou v průběhu času měnit samy agentury. Nejsme náhodou v situaci, kdy už je na prognózy pozdě? Prognóza znamená vždycky jakousi naději. Nechci propadat beznaději, jen říci, že teď je čas na prognózy dost dlouhodobé.

Na ostražitost a slídění po „rizicích“ je už nějak pozdě. velmi zábavné mi připadá, když dnes komentátoři mluví o „rizicích“. Naposled tak činí Lukáš Jelínek v pondělním Právu: „Stále tu ovšem jsou ústavní brzdy a protiváhy (kromě sněmovní opozice i Senát a Ústavní soud) či nezávislá média. Jejich úkolem je ostražitost intenzivnější než doposud. Vydáváme se cestou, která sice je z hlediska Ústavy schůdná, avšak číhají na ní četná rizika.“ Ve chvíli, kdy je vážně poškozená parlamentní demokracie (v PS mají většinu přinejmenším pochybné a extremistické strany, na cestě je vláda bez důvěry a zároveň prakticky nesesaditelná), nemůže pořádně a natrvalo fungovat ani soudní moc nezávislá na exekutivě; média jsou dílem ochromená, dílem se stávají pouhým mocenským nástrojem politických uskupení. Na ostražitost je už pozdě, ta tu měla být někdy v roce 2011-12. Doposud přežívajícímu zbytku posádky ztroskotané ponorky na mořském dně je už celkem na houbeles. Na místě by mělo být spíš tiché pokání. Panu Jelínkovi by velmi slušelo.

Vyznavači aritmetiky. A teď věnujme trochu pozornosti novinám Obmyšleného. V Lidových novinách píše Josef Mlejnek jr. o kartách, rozdaných voliči, o „Babišově nesmlouvavé obchodnické přímočarosti“ a „přílišné pasivitě řekněme neextremistických stran, jejichž část se sdružila do Demokratického bloku“. A pokračuje: „Parlamentní demokracie má svou krutou matematiku. Většina může hlasováním prosadit věše, co si usmyslí“ (v rámci právního státu, ovšem). „Máš li 101 a víc poslanců, rozhoduješ. Máš-li 100, můžeš sněmovnu zablokovat. A máš-li 99 až jednoho, máš fakticky nulu… Z čehož ještě pochopitelně neplyne, že by se neextremistické strany – jednotlivě či kolektivně – měly bezpodmínečně vrhnout Babišovi do náruče. Rozhodnou-li se však zůstat zakopány v neochvějné pozici „s Babišem nebo nikdy“, byť pro ni mají pádné důvody, musí si uvědomit, že se tím samy odsuzují do role vnějších pozorovatelek…“ A uzavírá: „Cesta k moci povede intenzivněji než v minulosti přes pragmatickou vůli i ochotu naplnit příslušné počty, ber kde ber a stůj co stůj.“

Je mi líto, ale podstata demokracie a taky smysl parlamentní opozice je, že i menšina smí, může a musí říci legálně a veřejně svůj názor, vysvětlit ho, trvat na něm a pokoušet se vytrvale druhé přesvědčit, že je správný. Pokud je něco správné, je třeba na tom trvat, hlásat to, snažit se to prosadit, a to bez ohledu na aritmetiku. Jistě, i kompromisů je zapotřebí, ale kompromisy mají smysl jen tenkrát, když má člověk kromě schopnosti je dělat ještě taky nějaké zásady.

To, co napsal pan Mlejnek, je výraz velmi odpudivého cynismu, který se prezentuje jako „pragmatismus“. Dnes na něj narážíme na každém kroku.

Úterý 5. prosince: Předvánoční odstřel úředníků. Andrej Babiš spěchá na formální převzetí vlády a ministerstev hlavně proto, že chce ještě do konce roku provést v jejich vedení a vůbec v aparátu personální změny. Např. na náměstkovských funkcích to vzhledem ke služebnímu zákonu příští rok bude komplikované: např. když přebral ve v Sobotkově vládě rezort zdravotnictví Ludvík od Němečka, měl problém, jak se zbavit dvou náměstkyň, které nechtěl. Dá se tedy očekávat, že v dohledné době proběhne rozsáhlá předvánoční čistka mezi ministerskými aparátčíky. K tomu se velmi hodí jednobarevná vláda, jejíž ministři nebudou dělat potíže. I proto se Babiš zjevně zatím ani moc nesnažil uzavřít žádnou koalici. A pokud pak případně v rámci druhého pokusu přijdou nějací koaliční partneři, budou postaveni před hotovou věc a odsouzeni pracovat na ministerstvech ovládaných Babišovým aparátem. Technicky je to docela dobře vymyšlené.

Miloš Zeman jde žádat o hlasy k Okamurovi. Miloš Zeman dal vědět, že o víkendu navštíví celostátní konferenci Okamurovy SPD. Ví, co dělá: potřebuje výslovnou podporu Tomia Okamury v prezidentské volbě (Okamura už slíbil, že nebude kandidovat a možnost podpořit Zemana nevyloučil. Okamurovci se tedy mohou spolehnout, že prezident je teď pár týdnů nebude ničím obtěžovat. Smutný je osud prezidenta v Nových pořádcích!

Komunista bude kontrolovat BIS. I to prosím patří k Novým pořádkům. V PS i v oficiózním tisku se teď řeší případ komunistického poslance Zdeňka Ondráčka, který se má stát předsedou sněmovní komise pro podporu GIBS. Byl totiž těsně před převratem u pohotovostního pluku VB (a navíc se tím tehdy v uniformě chlubil v bolševické televizi). Rád bych v té souvislosti jen upozornil: pokud v té funkci bude vystřídán pan Ondráček jiným komunistou, bude to sice změna k lepšímu, ale víc než kosmetická, protože komunista by v takové funkci být neměl. Zároveň je tak nějak technicky obtížné tu věc komunistům upírat, protože to, že mají k dispozici předsednictví komise, vyplynulo z volebního výsledku, který je sice dejme tomu nesprávný, ale z formálního hlediska legitimní. Situace, v níž byl demokraticky a legitimním způsobem zvolen nedemokratický parlament, je hnusná, nesnesitelná, zároveň se nedá nijak zastřít. Je třeba to jasně zformulovat, vzít na vědomí, mít nadále v patrnosti a hlavně se za to pořádně stydět. A to, že se v rámci té situace teď může snadno jako bojovník za mravnost profilovat Andrej Babiš, patří tak nějak k její ostudnosti.

Píseň JUDr. Marie Benešové. V Lidových novinách vyšel velký a mimořádně ohavný rozhovor s bývalou nejvyšší státní zástupkyní a rovněž bývalou poslankyní ČSSD Marií Benešovou. Paní doktorka ztratila všechny zábrany. Pochopila, že si to může dovolit. Z toho, co říká, namátkou cituji: „Poslanecký klub je z převážné většiny hvězdnou pěchotou Bohuslava Sobotky. To jsou jeho vyvolení, kteří ho obkružovali, bez výhrad s ním souhlasili, drželi mu vlečku a činili vše, co on chtěl… Já jim nebudu a ani nechci radit. Už tam dávno nejsem, odřízla jsem se od nich a už s takto zmutovanou stranou nechci nic mít. Nikdo odvážný ten prapor nezvedne, protože by ho okamžitě zničili. Pořád mají v ruce moc a tu neváhají použít, čemuž pomáhá agentura Bison&Rose a její lidé, kteří spolupracují s ministerstvem vnitra, a lidé, co by se i odvážili, se nově bojí případné likvidace přes nějaké to účelově vyrobené trestní stíhání… Teď již lze například pozorovat prosazování do vedení strany nového plzeňského hejtmana pana Bernarda. Začala se mu dělat pozitivní reklama, ale vzpomeňte si, odkud vzešel – z managementu problematické a tajemstvími obestřené Škody Transportation, která se tak náhle právě prodala… Po takové ostudě se nedivím, že to pan prezident takto požadoval. ODS to dodnes chápe jako velkou křivdu, že je ze Strakovky vypudilo Šlachtovo komando. Když však mluvíte s lidmi, co tehdy sloužili na Úřadu vlády, říkají: „My jsme ty šlachtovce vítali jako osvoboditele, protože tady už se to nedalo vydržet, jaký zde panoval bossing.… Myslím si, že (Miloš Zeman, bd) suverénně zvítězí. To, co tam jinak kandiduje, pro něho není validní soupeř. To bude taky o dva parníky. V jeho zdravotním stavu nevidím žádný problém, jde o uměle nafukovanou komediální hysterii. Chtějí z něho udělat nemohoucího stařečka, ale tak to není.… Všichni víme, že kontakty mezi pány Nejedlým a Topolánkem existují, vazby tam jsou dlouhodobé. Ale to, že oznámil kandidaturu, mě skutečně překvapilo, nečekala jsem, že bude mít až takovéto ambice a takovou drzost. LN: Jak vzpomínáte na premiérskou éru Mirka Topolánka? Odpověď, bd)Jako na něco neuvěřitelně pokryteckého a strašlivého. Ve spojení s Dalíkem jim bylo moře doslova po kolena, co si troufali.“ Uff. Je to jako z Orwella, deset minut nenávisti.

Středa 6. prosince: Prezident Zeman se na stará kolena oddává sentimentálním vzpomínkám. „Očekávám méně vnitrostranických a zejména mezistranických hádek a lepší týmovou spolupráci a řekl bych manažerský systém řízení vlády, nikoli systém, který by preferoval politické zájmy před stranickými“, řekl prezident Zeman předtím, než jmenoval Andreje Babiše premiérem. Jistě, tak vypadalo jednání vlád za Husáka s Štrougala. Ano, bude (zase) líp.

Piráti jsou jednička. Pirátská strana chce zřídit ve Sněmovně vyšetřovací komisi k privatizaci společnosti OKD. Jednal o tom předseda poslaneckého klubu Michálek s ANO a se SPD, ti prý nebyli proti. Dohromady by měli dost sil to prosadit. Dodržují své sliby, slíbili před volbami, že budou zavírat a Bohuslav Sobotka, politik s kauzou spjatá, figuroval vymalovaný na jejich autobuse. Taky bude teď nejsnadnější cíl, nejmíň se mrská, jak to odpovídá jeho momentální politické kondici. Je nejsnadnější cíl. Připadá mi to jako odporné mrchožroutství a zároveň snaha (celkem úspěšná) dokázat, že i Piráti patří k Novým pořádkům. Zároveň by si rádi udrželi „lidskou tvář“, aby je lidé brali jako něco jiného, než Okamuru a Babiše. Nejsou nic jiného. Jsou jen o poznání vyčůranější, a to už je co říci.

Hlas z ještě čerstvého politického záhrobí. Z rakve, do niž ještě nejsou ani zatlučeny všechny hřebíky, se ozývá nešťastný expremiér Sobotka. „Přeji nové vládě, aby byla stejně tak úspěšná, jako byla naše vláda v uplynulých čtyřech letech a aby předávala ČR v lepším stavu, než jak ji v tuto chvíli přebírá.“ Je mi trochu obtížné vozit se po nešťastném nebožtíkovi, ale pan Sobotka mi připomíná starého Goethova Fausta, který slyší zvenku něco, co považuje za budovatelský šrumec - jenže ve skutečnosti je to jen rámus, který působí Lemurové, když mu kopou hrob. Sobotkova vláda je a bude symbolem pomalé, potupné kapitulace nedokonalé polistopadové demokracie před autokracií, oligarchií a buranokracií. Na to poslední dávám důraz. Celkově by se to dalo charakterizovat jako triumf prasáctví. A je přitom třeba zdůraznit, že se to vše stalo demokratickou cestou. Nebyla k tomu zapotřebí žádná revoluce ani zásah zvnějšku. „Udělali jsme si to sami“.

Boj o Ondráčka. A k tomu všemu jako skurilní pohřební píseň zní zásadní politický boj o to, zda předsedou komise pro kontrolu GIBS bude někdejší příslušník pohotovostního pluku VB z roku 1989 Ondráček nebo nějaký jiný komunista. Vždyť je to jedno. Na to, abys se tam dostal nějaký slušný poslanec, je jich v PS tentokrát moc málo.

Guvernérova věštba. Čekají nás tučná léta, věští dnes v Mladé frontě Dnes Obmyšleného guvernér ČNB Jiří Rusnok. Nu, jak koho. Pana Rusnoka jistě.

Ó, my se máme! Českými oficiózními médii od Respektu po Lidové noviny a Mladou frontu Dnes Obmyšleného se teď line neskrývaná spokojenost s poměry. Tak například v MfD dnes: titulek rozhovoru s výše zmíněným guvernérem ČNB zní: „Žádná rizika teď kupodivu nevidím.“ A Daniel Málek píše: „Máme se dobře. Omezíme-li své posuzování na českou kotlinu, ten poklidný kus země ve středu Evropy, můžeme konstatovat toto: Žijeme v epoše, která je v mnoha směrech nejlepší z dějin. Na rozdíl od mnoha koutů světa máme co jíst, co pít. Vyhýbají se nám fatální přírodní katastrofy typu zemětřesení, tsunami. Už skoro tři čtvrtě století tady nebyla válka. Hlavně máme svobodu. Celý pytel svobod.“ Bude to určitě pravda, pan Málek je ředitel redakce MfD. Pan Málek ovšem připouští, že je tu pořád ještě jeden problém, totiž Facebook: „Internety jsou plné něčeho, čemu máme věřit, a přitom to není pravda. Ale zástupům lidí to stačí.“ Nezbude nám tedy, než s tím zatočit. S Facebookem i s těmi lidmi.

Čtvrtek 7. prosince: Babiš premiérem. Ve středu jmenoval podle očekávání prezident Zeman Andreje Babiše premiérem. Teď se seznámí s navrhovanými členy vlády a příští středu celou vládu jmenuje. Následovat bude formální uvedení ministrů v úřad, které bude dokončeno až po Babišově návratu z Buselu. Nejvýznamější ministry prý ovšem pan Babiš „nainstaluje“ ihned. O důvěru vláda požádá až po Novém roce. Zeman kritizoval státní rozpočet kvůli tomu, že obsahuje příliš mnoho „dárečků“, tedy že je populistický. Babiš nesouhlasil. Zaúkoloval také vládu kolektivním úctyvzdáním u hrobu T. G. Masaryka, premiér odpověděl, že určitě, ale zjevně to nestihne hned 13. prosince. (Babiš zase později kritizovat Zemana za podporu prezidentu Trumpovi ve věci Jeruzaléma). Neřekl bych, že vztahy obou pánů budou v budoucnu idylické. Oba se nyní navzájem potřebují, oba se taky vzájemně drží za citlivá místa na těle. Řekl bych však, že Zeman svou pozici jako obvykle velmi přeceňuje. Andrej Babiš potřebuje honem honem dostat pod kontrolu exekutivu. A pak by mohla mezi oběma začít trochu mela. Nic dobrého od ní nelze očekávat, jeden je za osmnáct a druhý dvacet bez dvou. Ale mela oba zaměstná a nezbude jim dost času na velké vylomeniny.

Nová vláda, jak to zatím vypadá, se asi v poslanecké sněmovně nedočká velké podpory. Andreji Babišovi by sice stačilo, kdyby ji kromě komunistů tolerovali ještě okamurovci, ale ani to by ještě nestačilo, kvórum by bylo třeba snížit ještě víc. Jakmile ovšem vláda, byť i tímto způsobem, získá důvěru, bude to formálně vzato normální vláda s důvěrou: a k vyslovení nedůvěry je vždycky třeba 101 zvolených poslanců, což nebude zase až tak lehké sehnat. Jsou tu ovšem lidé jako poslanci Foldyna, Klaus ml., Čunek, a našli by se ještě další. A při druhém pokusu to bude ještě vachrlatější. Demokratická opozice stojí před velmi složitým úkolem. Důvěru této vládě za žádných okolností dát nelze, je třeba držet zásadní a trvalou distanci; s pasivní rezistencí však taky vystačit nejde. Je třeba mít pozitivní program, jehož nutnou součástí bude ovšem odpor k bloku Babiš – Zeman. To je docela těžký úkol.

Možná nám však pan Babiš a spol. nějakými razantními mocenskými opatřeními situaci ujasní a tak trochu ulehčí.

Babišovi europoslanci ve vlastní šťávě. Europoslanci ANO v EP mají zjevně problém, jak si to zařídit, aby to tam mezi svými kolegy z jiných stran a zemí mohli vůbec vydržet. Kritika se vesměs týká spolupráce ANO s SPD a komunisty (zatím na parlamentní půdě). Některým vadí i úzká spolupráce mezi Andrejem Babišem a Milošem Zemanem. Není to žádný cílený politický odpor, existují tam dva jestřábi (pánové Telička a Ježek) a dvě holubice (paní Dlabajová a Charanzová). Jde tedy zřejmě o zatím jen instinktivní pokus prezentovat v Bruselu (Štrasburku) jakési ANO s lidskou tváří. Politickou váhu to má v tuto chvíli nulovou.

Středa 13. prosince: Omlouvám se za opětný výpadek v rubrice Co týden dal. Jednak mi v posledních dnech nebylo dobře, jednak se musím podílet na připravované akci Klubu na obranu demokracii hned po Novém roce, jednak jsem musel reagovat na článek Michaela Žantovského, a jednak jsem na dvě záležitosti, na aktivity Pirátů a na schvalování komise k OKD c PS, cítil potřebu zareagovat články, které najdete výše. Co nejdřív, jakmile to půjde, budu v rubrice pokračovat.A ještě jedna poznámka: k mé polemice s Michaelem Žantovským se vyjádřil v článku na Bubínku Revolver revue Adam Drda: článek najdete zde.

Čtvrtek 14. prosince: Zeman nastupuje až do finále. Prezidentský kandidát Pavel Fischer se obrátil na prezidenta Zemana dopisem, v němž ho vyzývá, aby přímo vstoupil do volební kampaně. Upozorňuje ho, že jeho neúčast v debatách působí jako určité opovržení nepsanými pravidly přímé volby. To je jistě pravda, prezident zároveň kampaň vede i nevede, fakticky se jí účastní, ale způsobem, jaký se vymyká jakékoli kontrole. Vypadá to, jakoby k pravomocem prezidenta patřilo i permanentní vedení volební kampaně na státní útraty, jen se to nedá vůbec nijak formálně uchopit. Ostentativní „nevedení kampaně“ je na druhou stranu projevem opovržení nejen nepsanými pravidly přímé volby, ale i konkurenty ve volební kampani. Podle politologa Kopečka je problém dán „nastavením prezidentského úřadu jako takového“, já bych řekl, že problém je dán nastavením Miloše Zemana jako takového. Zároveň je otázka, zda za „vypuštěním“ volební kampaně nejsou prezidentovy zdravotní problémy. Nejspíš to bude obojí, a co víc a co míň, je nezodpověditelné.

Politologové soudí, že prezidentská soutěž letos vypadá tak, že účastníci v prvním kole soupeří o to, kdo bude Zemanovým vyzyvatelem. Je to dáno tím, že stávající prezident tentokrát obhajuje svou funkci (posledně tomu tak nebylo) a rozhodl se první kolo „vypustit“. Kalkuluje s tím, že je velmi nepravděpodobné, aby přesto nepostoupil do druhého kola. Když použijeme analogii ze sportu, je to asi tak, jako kdyby byl ve Wimbledonu vítěz z předchozího roku nasazen až do finále. A to ze svého vlastního rozhodnutí.

STEM/MARK šokuje. Ještě k prezidentské kampani: podle agentury STEM/MARK vede v podpoře veřejnosti překvapivě Jiří Drahoš (60% pro, 41% proti), a to dost výrazně, před Milošem Zemanem (47% pro, 54% proti), Pavlem Fischerem (40 pro, 60 proti), Michalem Horáčkem (38 pro, 61 proti) a Markem Hilšerem (38 pro, 62 proti). Úplně posledním v pořadí je Mirek Topolánek s 10% pro, 90% proti. Pořadí je nejen překvapivé, zdá být ve frapantním rozporu s dosavadním očekáváním. Marek Hilšer je poměrně neznámý a v kampani ho není moc vidět, přesto drží krok s Horáčkem a Fischerem (za ním je 18% propast). Mirek Topolánek má sice jistě spoustu rozhodných odpůrců, ale řekl bych, že víc stejně rozhodných sympatizantů, než průzkum ukazuje. Také rozdíl mezi Zemanem a Drahošem je nezvykle velký. Jistě, život přináší mnohá velká překvapení. Hlavně v souvislosti s pozicí, jakou na žebříčku preferencí zaujímá Miloš Zeman, si však dovoluji upozornit, že překvapení, která přináší život, bývají ve své drtivé většině nepříjemná.

V souvislosti s prezidentskou volbou se obávám, že za prvé, Miloš Zeman nejspíš vyhraje, a za druhé, pokud se tak nestane, taky to nebude žádné terno. Už proto, že by se pak nový prezident octl pod strašným tlakem a sotva by mu dokázal odolat.

A do třetice prezident. Nejvyšší správní soud nakonec nevyhověl stížnosti komunální političky Terezie Holovské, řečené „mlsná tygřice“. Nedomáhala se své účasti ve volbě (bylo konstatováno, že nesplňuje nutné podmínky), ale upozorňovala, že podmínky též nesplňují další kandidáti, kteří naopak byli akceptováni: Petr Hannig, Marek Hilšer, Jiří Hynek, Vratislav Kulhánek a Mirek Topolánek. Problém byl v tom, že kandidovali na základě podpory poslanců či senátorů, kteří zároveň podpořili ještě někoho jiného, což je podle ní v rozporu se zákonem. (Paní Holovská si nestěžovala na Pavla Fischera, kterého sice taky podpořili senátoři, kteří dali hlas i někomu jinému, ale má dost podpisů takových, kteří se vyslovili jen pro něho). Soud jí nevyhověl z formálních důvodů (sama se nedomáhala své účasti ve volbě, neproblematizovala své vyřazení). To je OK nejen z ryze právního hlediska. Stížnost totiž stojí na zásadě: když ne já, tak ti druzí taky ne.

Nejvyšší správní soud má nejspíš v tom, jak vykládá znění volebního zákona. Zároveň je ale pravda (a ústavní experti, např. prof. Kysela, na to upozorňovali), že ministerstvo vnitra letos přišlo s tím, že jeden poslanec či senátor může podpořit víc kandidátů. Poslanci a senátoři mohou tedy poukazovat na to, že jednali v dobré víře, a kandidáti nemají možnost ani povinnost zjistit, zda jejich podporovatel nepodpořil ještě náhodou někoho jiného.

Ale vůbec nejdůležitější je toto:

Formalisticky vzato, když už přímá volba, tak tedy důsledně. Hlas senátora a či poslance v ní má mít stejnou váhu jako hlas kohokoli jiného.

Ještě nesrovnatelně významnější ovšem je, že přímá volba je naprostý nesmysl. Hlavní, velmi makatelný důkaz proti ní je jeden: Miloš Zeman.

Pátek 15. prosince: Jak pochodil Babiš v Bruselu: pár slov na okraj. nedovedu posoudit, nakolik Andrej Babiš uspěl při své premiéře v Bruselu, u domácího publika si ovšem připsal dost velké plus. Na argumentu politiků ze zemí nejvíc postižených migrací (nemůžete z EU jenom brát, aniž byste taky něčím přispěli) jistě něco je. Taky je pravda, že všeobecný odpor k migrantům v zemích jako je ČR je hysterický a nevěcný: jistě, nejsou to většinou uprchlíci v běžném slova smyslu, ale nejsou to ale v drtivé většině ani potenciální teroristé; a nejsou to ani ekonomičtí migranti (takoví, jako když někdo migruje např. z Bulharska nebo Rumunska do Velké Británie nebo SRN). Na druhé straně je neoddiskutovatelná skutečnost, že EU problém migrace nezvládá, a že se nedá řešit tím, že Evropa část těch lidí (menší) nasaje – jak k tomu přijdou ti, na něž se nedostane! A hlavně, tím odsáváním se problém nezmenšuje, vlastně se může zmenšit jen tím, že se úroveň zemí, odkud lidé migrují, a zemí, kam lidé migrují, postupně vyrovná. Sama od sebe se však vyrovná na úrovni podstatně bližší úrovni zemí, odkud se migruje, a masová migrace k tomu přispívá.

Taky je třeba vzít v úvahu, že přijímání tisíců imigrantů je obtížnější pro země, jako ta naše, které nejenže jsou tradičně všem cizincům nepřátelské, ale navíc v nich ti cizinci ani náhodou žít nechtějí a budou usilovat dostat ze tam, kde je líp (migrační vlna má – mimo jiné – povahu hysterického úprku do vysněného ráje). Úřady a státní orgány těchto zemí ji budou tím obtížněji zvládat.

Zároveň je ovšem taky pravda, že řeči o účinné „pomoci na místě“ jsou alibismus už jen proto, že transfer pomoci k potřebným zadrhává o nefungující mechanismy, korupci a zlodějinu ap., takže dostat tímto způsobem třeba Mali už jen na úroveň střední Evropy je v nejlepším případě práce na staletí. Pokud jim to ovšem bude v Mali stát za tu námahu.

Věc je velmi obtížně řešitelná a tlak zemí migrací nejvíc postižených (Řecko, Itálie) i z centra EU, navíc většinou málo účinný, vede jen k nárůstu extremismu a rozkladu demokracie v těch zemích EU, proti nimž se obrací. Česká republika je klasický případ. Nejhorlivější podporovatelé Andreje Babiše a Miloše Zemana sedí v Bruselu, ač o tom nějak vůbec nevědí. A Zeman a Babiš na takových věcech jako je problém kvót vydělávají.

Vydělávají ovšem konec konců na náš účet; jen my to nějak nedohlédneme a považujeme je za své ochránce. Nechtěl jsem vlastně říci nic jiného, než že evropský kontext krize české demokracie je krajně neutěšený.

Ozdobí paroží Petra Nečase a Bohuslava Sobotky Čapí hnízdo? Po říjnových volbách se dostala do pohybu i „Kauza Nagyová“. Ministr Pelikán dočasně zbavil funkce soudkyni Královou s odkazem na kárnou žalobu podanou dvěma stěžovateli (jedním z nich je on sám). Předseda městského soudu v Praze Vávra v rozhovoru pro Aktuálně upozorňuje, jakých všech prohřešků se soudkyně Králová v posledních letech dopustila. Oba dva tahají veřejnost za nos: je zjevné, že jde o kauzu Nagyová, a v ní především o její ústřední část, „poslanecké trafiky“. A i kdyby bylo možné paní Králové vyčítat tisíc a jednu věc, byla doposud jakýmsi jedním, malým, ale živoucím dokladem toho, že soudní moc je obtížené politicky manipulovat. Je mi líto, teď je tomu jinak. Situace se změnila. (K případu dr. Králové se možná ještě vrátím).

Zároveň je třeba zdůraznit: Kauza poslaneckých trafik a kauza OKD jsou rodné sestry. V obou je tak říkajíc „v otázce“ poražený protivník Nových pořádků, někdejší předseda jedné ze dvou nejsilnějších stran a někdejší premiér. Oba dva nebyli při výkonu své funkce zrovna příklady bojovného rytířství. Teď by měli zdobit jako lovecké trofeje predátorovo sídlo. Bude to mít i symbolickou hodnotu: důkaz politického zúčtování s režimem, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli. Budu to tedy (mimo jiné, samozřejmě) i politické procesy, jak se sluší a patří.

Zatímco případ „poslaneckých trafik“ je problematický ve své podstatě, případ privatizace OKD by jistě měl být i po těch třinácti či kolika letech před soudem probrán: ale ne tak, že přitom práci soudu bude suplovat (a na soud fakticky tlačit) nový parlament.

Nejvyšší správní soud to přehnal. Jan Wintr píše ve svém pěkném článku v pátečním Právu o rozhodnutí NSS, pokud jde o právo kandidovat u pěti adeptů na prezidentský úřad. Souhlasí s tím, že a jak NSS odmítl stížnost paní Holovské (z procesních důvodů). Věcně souhlasí s NSS v tom, že jednotliví senátoři a poslanci by neměli podporovat víc prezidentských kandidátů. Je ovšem přesvědčen, že tohle soud z procesních důvodů říkat neměl, že je to nadbytečné a vytváří to další zbytečné problémy. A závěrem konstatuje: „Jak už jsem na stránkách Práva psal mnohokrát, zavedení přímé volby prezidenta vyvolalo v našem ústavním systému potíže, kterých jsme mohli být ušetřeni. Přímá volba vyostřila v posledních pěti letech konflikty mezi prezidentem a ostatními ústavními orgány do nebývalých rozměrů. Nekvalitní volební zákon a pohrdavý vztah některých politiků k dodržování zákonů vedou k dalším poruchám.“ A k tomu závěru bych chtěl říci jen jedno: problém není v první řadě v ústavě a v přímé volbě. Problém je v pojetí funkce prezidenta jako mudrce, proroka a věštce a nejvyššího arbitra úplně všeho, ústava sem, ústava tam. A ještě větší problém je v prohlubující se krizi české politiky, která poskytuje široký prostor pro zlomyslné využívání zákonů (i ústavy, ústava je taky zákon). Neexistuje zákon, který by se nedal zneužít, zákonnost a právní stát závislé na dobré vůli ve společenství a obojí muže fungovat jen v demokratickém politickém prostředí. V nedemokratickém politickém prostředí žádný právní řád nefunguje. V tomto jediném smyslu má politika (rozuměj demokratická politika) přednost před vším ostatním.

Me too!!!! Člen Sněmovny reprezentantů státu Kentucky Dan Johnson se zastřelil poté, co ho jakási žena obvinila, že ji o slivestrovské noci jako sedmnáctiletou ve sklepě svého domu líbal a osahával (bylo to v roce 2012, Johnsonovi bylo tenkrát 52 let). Předtím obvinění odmítl, ale nebylo mu to nic platné. Nerad se vyjadřuji k věcem ze zahraničí, ale tohle mi připadá děsné. Divoká vlna, která uvedla do pohybu statisíce ponejvíce obstarožních hysterek, co si dnes kolektivně rozpomínají na to, kdo kdy a kde jim před lety sáhl na zadnici, mi připomíná jednak čarodějnický proces ze Salemu (tehdy ovšem byly obětmi hlavně ženy a bylo to lokalizované, neměli dnešní možnosti), jednak Hilsneriádu (tam se svědkové podobně „rozvzpomínali“, jen ne s tak velkým časovým odstupem), a ještě více protikorupční běsnění, které zmítá už přes pět let českou společností. Jak mohli Američané klesnout tak hluboko (totiž na naši úroveň)! Kdyby se byl americký prezident, kterého si vážím ze všech, co jsem zažil, nejvíc, totiž J. F. Kennedy, dožil dnešní doby, byli by ho teď lynčovali (tedy přesněji tečeno, byly by ho lynčovaly). Je mi líto, ale je to projev jakéhosi kolektivního psychického onemocnění, které, když zachvátí první demokratickou velmoc světa, může mít katastrofický dopad na západní společenství jako celek – jako každá masová hysterie. To, že si v USA zvolili za prezidenta Donalda Trumpa, je jen něco jako zrcadlový, převrácený obraz tohoto obludného blbnutí.

Z hájemství Obmyšleného. A nakonec dvě poznámky k tomu, jak fungují noviny Obmyšleného. V Mladé frontě Dnes přinášejí rozklad o tom, kdo a jak financuje uchazeče o post prezidenta republiky. To se jim to rozkládá, když vlastního kandidáta nemají a Zemana sice potřebují, ale ve skutečnosti už dost málo: vládu mají, ještě jednoho jmenování se určitě dočkají, vítězství Miloše Zemana je velmi pravděpodobné a to, že by ten, kdo Zemana eventuelně porazí, dokázal nějak Novým pořádkům vzdorovat, je představitelné jen velmi svízelně.

A v Lidových novinách se podrobně věnují Jakubu Patočkovi. Jakub Patočka je už dlouhou dobu velmi tvrdým kritikem Obmyšleného. Ale zároveň „pracoval i pro Sobotku“, jak praví titulek článku v LN. Podle autora článku, člena úderného komanda LN Tomáše Tománka, „oba muže pojí blízký vztah“ (má to snad znamenat, že jsou milenci?). Potěšilo mne, že na „Akci Patočka“, se zpovzdálí podílí i časopis Respekt (to posiluje mou utkvělou představu, že Pravda a Láska a Nové pořádky k sobě mají tak nějak blízko). Jinak je článek typické „kompro“, jakých jsem za svůj příliš dlouhý život v nehostinném českém údolí viděl mraky. K dokonalosti mu chybí jen jedno jediné: standardní označení „Kauza Lidových novin“. Pořád je možné leccos vylepšovat.