Co týden dal

Sobota 10. ledna 2015: Obnovuji pravidelnou aktualizaci rubriky Co týden dal. Původně jsem myslil, že bych měl nějakým způsobem doplnit to, co jsem zmeškal, ale bohužel je to nad mé síly, nestihl bych už udržovat rubriku v chodu a tu a tam ještě napsat nějaký komentář (což je občas nutné). Omlouvám se.

Hlavní událostí dne jsou pořád teroristické útoky v Paříži. Už jsem o nich něco psal, jen bych chtěl ještě zvlášť zdůraznit, že vzbouřené emoce jsou docela pochopitelné ve Francii a taky v západní Evropě, které se to všechno přímo dotýká (problémy s imigranty jsou jejich záležitostí, s níž si zatím navíc dovedou jen obtížně poradit). U nás to má charakter intelektuálské hysterie a zároveň pohodlné a kýčovité solidarity, která nic nestojí. A hlavně a předdevším: odvádí to pozornost od našich aktuálních problémů. I my máme silnou a navíc přesně nespočítanou imigraci z oblasti, která si vůči nám dělá jakési mocenské nároky (Rusko), na východ od nás jsou destabilizované oblasti, z nichž lze takto neklid pomalu a postupně importovat i k nám (východ Ukrajiny, jehož destabilizaci ovšem nemá na svědomí Ukrajina, nýbrž Rusko). Navíc naše mocenské špičky (hlavně prezident a jeho okolí) mají těsné přátelské vztahy ke Kremlu (ostatně co Zemanovi a spol. zbývá, žádnou velkou veřejnou podporu zrovna teď doma nemají, a už vůbec ne takovou, která by se zhmotnila v nějaké politické straně, ta se Zemanovi nepovedla). Zatímco islámský terorismus je pro nás jistě nebezpečí, ale zatím naštěstí pouze potenciální, probuzený ruský imperialismus je nebezpečí hmatatelné, a to tím víc, že Západ je teď problémy s blízkým Východem všeobecně a s islámskými teroristy zvlášť zaneprázdněn natolik, že pro něj bude obtížné čelit zároveň agresivní ruské politice, zvlášť tam, kde se opírá o relativně významnou domácí pátou kolonu. Pro různé hysterické křiklouny v našich médiích (dva typické příklady: J. X. Doležal v reflexu.cz navrhuje zakázat islám a Teodor Marjanovič, ten nikdy nesmí při podobné příležitosti chybět, v Babišově MfD žádá prezidenta, aby in memoriam vyznamenal zavražděného šéfredaktora Charlie Hebdo) a pro lidi, kteří se na pařížské tragédii chtějí vypočítavě přiživit, by mělo platit: Hic Rhodus, hic salta.

Karikaturista Kemel (dříve MfD, nyní Právo) se brání strachu. Myslím, že v jeho případě je to zbytečné, zrovna on se nemá čeho bát. V rozhovoru pro Právo mj. řekl: „Samozřejmě se řídím také zaměřením novin a médií, pro které pracuji. Pokud dělám pro pravicový deník, tak tam jsou ochotni publikovat jiné kresby než v levicovém. To člověk podvědomě vnímá.“ Z toho plyne, že pokud chce mít člověk typu pana Kemela úplnou tvůrčí svobodu, musí publikovat zároveň v jednom „levicovém“ a v jednom „pravicovém“ médiu.

Prezident Zeman odpověděl na polemiku, kterou s ním vedou čeští ukrajinisté ohledně Stěpana Bandery. Jeho odpověď je demagogická reakce táborového řečníka a připomíná zároveň bojové výlevy obhájců Rukopisů, obhájců chýr o rituální vraždě v době Hilsneriády a ze současnější doby štvavé projevy různých obhájců „odsunu“ sudetských Němců (k nimž ostatně patřil po jakémsi počátečním popřevratovém zaváhání i on sám). Této demagogii je třeba ze všech sil čelit, doufám, že se to ukrajinistům povede.

Výrazný a dlouhodobý přispěvatel ruského koutku Práva Jan Eichler napsal v souvislosti s nebezpečími, jaké by nám mohly hrozit od islámských teroristů: „Další záminkou mohou být úvahy o nasazení našich vojáků na Golanských výšinách (vede je prezident Zeman, bd) – to by totiž mohlo být interpretováno jako jednostranná podpora Státu Izrael proti Palestincům.“ Jsem za prvé přesvědčen, že v současné době, za nynější situace v palestinském táboře, je nutné jednostranně podporovat stát Izrael, a za druhé, že naším prvořadým úkolem není nedávat záminky různým vrahounům, ale chovat se slušně.

V Gazetě Wyborzcej informovali podrobně o tom, nakolik je polská strana zneklidněna českou trucakcí ve věci oslav osvobození koncentračního tábora Osvětim ruskou armádou. Oslavy proběhnou koncem měsíce a bylo by velmi nemilé, kdyby se celá tahle nepříjemná záležitost, o které jsem tu už před časem psal, a která se nás bezprostředně dotýká, octla ve stínu islámského terorismu. Tohle, „paralelní oslava“ provozovaná zjevně v ruském zájmu, a nikoli islámský terorismus, je náš problém. K tématu se vrátím.

V Babišově MfD se Josef Kraus z Univerzity obrany bojovně táže, rovněž v souvislosti s pařížskými teroristickými útoky: „Budeme rozhodně jednat v zájmu obrany hodnot křesťanské Evropy?“ Jak ale má česká společnost v níž jsou křesťané (v níž jsme my křesťané) v nepatrné menšině, bránit hodnoty křesťanské Evropy, o nichž má jen mlhavou představu a navíc jí povětšinou mohou být ukradené? Kdybychom aspoň byli ochotni a schopní hájit svou svobodu a suverenitu proti jejím domácím nepřátelům a těm, co jde z „blízkého zahraničí“ ze všech sil podporují.

Někteří ruští politici už situaci po teroristických útocích v Paříži komentovali pragmaticky a „racionálně“ (cituji z Babišových LN): „Tragédie v Paříži dokazuje, že to není Rusko, kdo ohrožuje Evropu“. Tedy to by si teď měli na Západě a taky v ČR myslet. Že si to na Západě třeba budou chvilku myslet, asi ano, mají jiné starosti, a ostatně Rusko neohrožuje bezprostředně je, daleko spíš nás. „Rozptýlí se pozornost Evropy i USA a nebude tolik věnována Ukrajině.“ Tedy přesněji řečeno Ukrajině a dalším ohroženým oblastem východní Evropy. Tedy i nám. Vzniká situace, kdy si o svobodu a demokracii budeme muset zřetelně říci sami, pokud chceme, aby si nás někdo všiml a někdo se nás zastal – a budeme si o ni muset říci v konfrontaci s našimi autokraty na Hradě a v podhradí a s jejich ruskými patrony.

Pondělí 12. ledna: jak jsem předpokládal a jak se vzápětí ukázalo, Údajný výrok Stěpana Bandery „Zabij každého Poláka mezi šestnácti a šedesáti lety“, kterým prezident Zeman bije po hlavě české ukrajinisty, co s ním polemizují, si pan prezident pro účely polemiky vymyslil. To u něho nic neobvyklého, dělá to často, domnívá se, že mandát z přímé volby dodává sugesce pravdivosti všemu, co plácne. Není to první papaláš na zeměkouli, který volí tento způsob argumentace. Tím spíš je na něj třeba soustavně a průběžně upozorňovat. Ruští „banderovci“, kteří teď řádí na východní Ukrajině, ovšem pana prezidenta hlasitě a sborově pochválili. Jsou na podobné techniky argumentace a propagace zvyklí a sami je často používají.

Nekorunovaný král českých oligarchů a fakticky první člověk ve státě Andrej Babiš řekl v obsáhlém rozhovoru pro Právo, v souvislosti s migrací muslimů do západní Evropy: „je fakt, že u nás žije sto tisíc Ukrajinců, kteří se do naší společnosti asimilovali a jsou nám historicky bližší.“ Potud Andrej Babiš. Problém je, že není možné dost přesně zjistit, kolik u nás žije fakticky Rusů (obávám se, že mj. i proto, že hranice mezi Rusy a Ukrajinci žijícími v ČR není až tak ostrá), kteří jsou od Ukrajinců na první pohled obtížně epoznají, občas mluví stejným jazykem, a jsou nám historicky bližší nepříliš, i když necháme stranou 21. srpen 1968, vůbec dobu, kdy jsme byli jejich kolonií, a znovuprobuzené nemravné imperiální choutky Ruské federace a její politické věrchušky. Takže tu máme nepřesně vymezenou, ale rozhodně obrovskou skupinu migrantů. Řekl bych, že jich bude fakticky o hodně víc než sto tisíc. Jsem přesvědčen, že většina z Rusů u nás nemají vůči nám a naší zemi násilnické sklony, zabydlili se tu, chtějí tu žít a pracovat, a to je všechno. Jistá (jistě menší) část z nich jsou ti, kteří se sem uchýlili, protože život v Putinově impériu se pro ně stal nesnesitelným a nebezpečným, těm jsme povinni pomoci (pokud možno více a lépe než v roce 1945, kdy Benešova politická reprezentace bez hlesnutí asistovala tomu, jak si tu jejich předchůdce NKVD vybírala a expedovala do Gulagu). A pak je tu malá, militantní, aktivní menšina, která zastupuje zájmy Putinova Ruska. Problém je jen v tom, že mezi těmi skupinami se hrozně těžko rozlišuje, že navzájem prorůstají a že v okamžiku, kdy „aktivisté“ přejdou do ofenzívy, dokáží aspoň část neutrální „šedé zóny“ snadno zastrašit a ovlivnit. A teď mi řekněte: v čem se liší naše situace od té, v jaké jsou např. Francouzi vůči muslimům ve Francii? Řekl bych, že jen v horším, protože za francouzskými muslimy nestojí žádná supervelmoc, která je schopná účinně organizovat své páté kolony. Taky nesmíme zapomínat, že naše páté kolony jsou i tuzemské, dědici předlistopadového režimu, částečně organizovaní v legální politické straně (KSČM), částečně prorůstající ostatními stranami (zejména ČSSD, ale v menší míře i ODS a přidruženými uskupeními, jako jsou tzv. Svobodní – tedy Klausovi sirotci). Islámské teroristy žene náboženský fanatismus, to je velká síla, u nás žene putinskou pátou kolonu velkoruský nacionalismus. V českém prostředí, mezi lidmi, kteří nejsou žádní vlastenci a věří tak nanejvýš v mimozemské kosmonauty, mají cestu předem otevřenou. Z čehož plyne: s Rusy toho v současné doně mnoho nenaděláme, jsou, jací jsou. Měli bychom aspoň něco udělat sami se sebou, jinak skončíme stejně jako v roce 1948, tj. na pekáči. A nikdo nám nepomůže, protože těm, kteří zradili sami sebe, se nedá pomoci.

Pondělí 12. ledna (pokračování): Andrej Babiš v rozhovoru pro Právo mj. řekl také: „Hlavní problém ale je, že nám zamrzly zákony navrhované iniciativou Rekonstrukce státu.“ Pan Babiš zřejmě potřebuje přiživit zkomírající atmosféru Protikorupční revoluce, v níž se loni vypracoval na nynější významné politické místo. Mocenský zápas mezi vítězi „Nových pořádků“ (Zeman, Sobotka, Babiš) není dobojován, šance pana Babiše jsou veliké a ambice ještě větší. Otázka je, nakolik v tom bude úspěšný a na jak dlouho mu to vydrží: situace u nás je ještě pořád taková, že k rozhodujícímu vítězství je zapotřebí veřejné podpory. Oživování revoluční atmosféry v této chvíli je ovšem v jistém slova smyslu nastavovaná kaše. Po zázračných slibech by měly přijít stejně zázračné výsledky, a přijetí zákonů navrhovaných iniciativou Rekonstrukce státu za takový zázračný výsledek považovat rozhodně nelze – zvlášť pokud pan Babiš produkty právních revolucionářů v závěrečné fázi ještě trochu přičeše k obrazu svému.

K masakrům v Paříži se vyjádřili i ruští „pravoslavní fundamentalisté“ (termín z Práva), jmenovitě jakýsi Dmitrij Corionov-Enteo, vůdce skupiny „Boží vůle“: „Každý rouhač si zaslouží nejvyšší trest. Bůh dokonal rukama muslimů svou odvetu.“ Je pozoruhodné, jak má ruský fanatismus blízko k tomu islámskému (bylo to nápadné už za bolševismu). Karikovat Mohameda stejně jako např. karikovat Ježíše je hloupost a je třeba to jako hloupost pojmenovat. Svoboda projevu v našem pojetí spočívá v tom, že zahrnuje i možnost, případně riziko říkat hlouposti. To ovšem neznamená, že svoboda projevu spočívá v tom, říkat co největší nehoráznosti, nýbrž jen to, že svoboda projevu spočívá v tom, že se mohou říkat také nehoráznosti, protože jen ve svobodném prostředí se spolehlivě pozná, co je nehoráznost a co ne. Z toho taky plyne, že se zavraždění karikaturisté sice stali obětmi krutého a neospravedlnitelného násilí, ale vůbec z toho zároveň neplyne, že byli průkopníci svobody projevu, nýbrž jen to, že využili možností, které jim skýtá svoboda projevu. Jak, to je otázka svobodné diskuse.

Bývalý vůdce doněckých separatistů Strelkov, kterého se údajně Putin zbavil pro jeho neovladatelnost (tedy jakýsi nezvádnutý doněcký Čapajev) vyzval Kreml, aby přiznal, že Rusko na Ukrajině válčí (a zároveň dodává „nepříteli“ uhlí a elektřinu). Tedy to by se Brežněvovi stát nemohlo.

Pan Palata v sobě nezapře bývalého bojovníka proti sudetoněmeckým revanšistům ze zlaté klausovsko-zieleniecovské éry přelomu tisíciletí. V dosti ohavném článku o francouzské koloniální politice v Alžírsku uzavírá: „Pokud však dnes někteří Francouzi žehrají na to, že mají dnes v zemi tolik muslimů, je na to jednoznačná odpověď. Mohou si zas to sami. Kdyby jejich země neobsadila severní Afriku, pak by dnes muslimové „neobsazovali“ Francii. To je typická logika „příčina – následek“, příznačná pro české ospravedlňovatele vyhnání sudetských Němců: příčina – Hitlerovy zločiny, následek – vyhnání. Mohou si snad i za ohavné vraždy bezbranných civilistů Francouzi sami?

Pan Tomio Okamura, jeden z protagonistů Velké protikorupční revoluce (na rozdíl od dalších poměrně neúspěšný), se pokouší vyprofilovat na pařížské tragédii jako okázalý islamobijec. Co mu zbývá. V diskusi s Palestincem Shaikhem, usazeným v Praze (zveřejnila ji Babišova MfD) prohlásil mj., že jeho oponent nemluví pravdu, když tvrdí, že útočníci nerozlišovali mezi obětmi (byli mezi nimi i muslimové). Terorista prý (podle Okamury) policistu – muslima zabil, protože nevěděl, že je muslim, zabil ho tedy omylem. To ovšem není pravda, nezabil ho omylem, nýbrž bylo mu fuk, zda je muslim nebo ne, když byl policista. Pan Okamura je demagog. Dále v debatě řekl: „To náboženství (islám, bd) je agresivní. Dovedete si představit, že by někdo v křesťanském světě páchal v 21. století atentáty na muslimy? Zotročoval je a znásilňoval?“ Zmíněné zločiny ovšem nespáchalo žádné náboženství, ale konkrétní darebáci. Že islám jako náboženství nutně vede věřící k zotročování a znásilňování, se musí teprve dokázat. Další demagogie.

Petr Robejšek rovněž v Babišově MfD po klausovsku dovozuje, že za „vyhrocení ukrajinské krize“ může Západ, a to z nízce ekonomických důvodů, hlavně aby zabránil dezintegraci EU. Řekl bych, že krizi vyhrotili především Ukrajinci, kteří chtěli zabránit své opětné integraci do Ruska, měli na to právo a my i Západ je musíme podporovat. My proto, že se sami musíme bránit naší opětné integraci do Ruska. A když pak, až reintegrace bude na spadnutí tak, jako je dnes na Ukrajině, budou o těch, co se nám budou snažit pomoci, trousit různí dobráci z hamburského závětří, že to dělají ze sobeckých důvodů, je třeba je brát stejně (ne)vážně jako dnes.

Na téže stránce babišovin tvrdí Jiří Stránský, že většinu Židů z Podkarpatské Rusi „váleční okupační Maďaři nabídli nacistům pro osvětimské pece“. Nechám stranou úvahy o tom, zda Češi (tehdy tzv. Čechoslováci) po roce 1918 náhodou nefungovali na Podkarpatské Rusi taky tak trochu jako okupanti: pan Stránský ovšem nemluví pravdu o nabídce nacistům, horthyovské Maďarsko se sice k Židům chovalo dosti ohavně, ale až do března 1944 je odmítalo vydávat nacistům k hromadnému vraždění, nezavíralo je do ghett, nenutilo je nosit hvězdy. Postavení Židů bylo jiné než např. v protektorátu. Všechno se změnilo teprve po okupaci Maďarska Němci, ještě v létě 1944 dal Horthy deportace zastavit, znovu se rozjela až po Horthyho svržení Szálasiho puči v říjnu 1944. Židy nabídl nacistům pro osvětimské pece např. slovenský prezident Tiso. Těžko se zbavuji podezření, že pan Stránský dosud Maďary nenávidí tak, jak to bylo v módě v letech 1945-8.

Úterý 12. ledna: Miloš Zeman prohlásil, že lidé vyznávající jiné kulturní a náboženské hodnoty, kteří nerespektují pravidla země, ve které žijí, by se měli vrátit domů, do svých původních zemí, na něž mají jakousi genetickou závislost. Tady by bylo třeba několik věcí vyjasnit. Především, tato teorie byla u nás už jednou aplikována, a to v letech 1945-6 na Němce, žijící v českých zemích. Žili tu cca 600 let (přinejmenším), pak bylo shledáno, že vyznávají jiné kulturní a náboženské hodnoty a nerespektují pravidla země, a byli posláni „domů“, tj. do Německa. Přitom byli okradeni o veškerý majetek, a tu a tam někdo zavražděn (počet zavražděných se odhaduje buď na pět tisíc, podle české aritmetiky, nebo na 200 tisíc – podle vyhnaných, račte si vybrat, i když to zprůměrujete, vyjde děsivé číslo; kdo chce a má na to žaludek, může se utěšovat, že Němci za války zavraždili lidí ještě víc). Mnoho muslimů žije ve Francii už ve třetí generaci, „genetická“ teorie má navíc lehce norimberský přídech. Není také jasné, co znamená „by se měli“. Je zjevné, že k tomu bude nutné je dokopat, a o tom, koho dokopat a koho ne, budeme rozhodovat my, co vyznáváme ty správné kulturní a náboženské hodnoty a máme tu správnou genetickou závislost. Fuj. Navíc se mne zmocňuje jakási pochybnost, jaké vyznávají náboženské hodnoty např. občané ČR, věřících křesťanů (nás věřících křesťanů) je tu tak nanejvýš 5%, ti co věří v mimozemské kosmonauty a různá „něca“ nepočítám. A vůbec, jaké kulturní a náboženské hodnoty vyznává Miloš Zeman? Všiml jsem si zatím jen toho, že má rád sám sebe, a sice velmi vroucně. Rovněž je zcela zjevná jeho genetická závislost na Kremlu. Neměl by se taky „vrátit domů“, mohl by se tam zařadit mezi exponáty toho typu, jako je „car kolokol“ a „car púška“. Je dosti ohavné, jak se u nás atentátů v Paříži využívá k tomu, aby vzniklo bratrství Západu (který má momentálně potíže, které mu ztěžují účinnou obranu) s Východem (tj. s Putinovým Ruskem)., který se nás potichounku polehounku chystá znovu sežrat. A šovinistická kýčovitá jednota „proti islámskému nebezpečí“ má u nás sloužit ponejvíce k tomu, abychom se na ruském pekáči pokud možno moc nemrskali. Nepotřebujeme všeobjímající falešnou jednotu proti islámu, který zatím aspoň nás bezprostředně neohrožuje. Potřebujeme se rozdělit na ty, kterým záleží na demokracii, suverenitě naší země a její příslušnosti k svobodnému Západu, a na Putinovy slouhy.

V Teplicích se měla konat třídenní akce s názvem „Muslimské dny“, jejímž smyslem mělo být vylepšit obraz muslimské komunity v očích města. Uznávám, že načasování nakonec dvakrát moc nevyšlo, ale to přece organizátoři nemohli předem vědět. Proto když kdosi prohlásil „obhajovat nyní jejich způsob života mi přijde dost nevhodné“, moc tomu nerozumím. Mělo snad jít o obhajobu způsobu života islámských teroristů?

K Zemanovým výrokům napsal v Právu Lukáš Jelínek: „Početné menšiny (Němci, Židé, Poláci) po dobrém či zlém opustily naše skromné území v předchozím století, se Slováky jsme se rozloučili před třiadvaceti lety.“ To je nehorázná blbost. Chce snad pan Jelínek tvrdit, že Slováci žili „na našem skromném území“? Před třiadvaceti lety zůstali Češi doma a Slováci taky doma. Po čenichu dostali jen ti čeští vlastenci, kteří si mysleli, že jsou „Čechoslováci“ (vytvořeno podle vzoru „kočkopes“), a proto jim patří Tatry. A dostali po čenichu právem.

Přispěvatel ruského koutku Práva Miloš Balabán zase píše: „Teroristické útoky ve Francii zvýraznily, že Evropa musí bojovat na třech frontách: s destabilizací a konflikty v jejím sousedství na Blízkém východě a v Severní Africe, s pátou kolonou radikálních islamistů uvnitř Evropy a s rostoucím přílivem migrantů z konfliktních zón. Fronty jsou přitom vzájemně propojené.“ Pan Balabán zapomněl na další, pro nás velmi významnou frontu, totiž tu rusko-ukrajinskou, na pátou kolonu ruských přisluhovačů ve střední Evropě, zejména u nás, a na poměrně početnou a přesně nespočítanou ruskou komunitu v ČR. A není divu, že tuhle frontu jaksi nevnímá: při pohledu směrem od Kremlu totiž není dost dobře vidět.

Každé velké noviny mají jednoho prominentního, zavedeného, reprezentativního čtenáře, který se v rubrice Dopisy čtenářů vyjadřuje za všechno čtenářstvo k problémům dne. V Lidových novinách a MfD to byli, pokud si dobře pamatuji, pánové Milan Březina a MUDr. Vít Šlechta, Libštát - když Babiš oba listy koupil, myslím, že je zdědil. V Právu plní tuto roli Josef Kuthan, Praha. Tentokrát píše k problémům muslimů u nás: „Pokud českým muslimům nestačí, že mohou doma v rodinných kruzích svobodně vyznávat své náboženské přesvědčení a hodlají přenášet problémy své víry do veřejného prostoru s naší odlišnou kulturní tradicí, měli by vždy zcela svobodně uvážit, zda jejich volba najít svůj trvalý domov v České republice byla správná.“ Tedy svoboda, jakou pan Kuthan vymezuje českým muslimům, je opravdu omračující. A dále by se mělo uvážit, zda by nebylo důsledné formulaci „měli by vždy svobodně uvážit, zda jejich volba... byla správná“ nedoplnit ještě o „Jinak je vykopeme“.

Lidovecký místopředseda Bartošek se domnívá, že Evropě hrozí to, co se stalo starověké Římské říši v době jejího zániku: „Brutální a primitivní barbaři rozložili tisíciletou vyspělou společnost a s jejím uměním, architekturou, filosofií a propracovaným politickým systémem...“ Pan místopředseda se mýlí, Římská říše se rozložila sama, a kvůli své rozloženosti a prohnilosti se už nedokázala ubránit barbarům. Teprve v tomto pojetí je „římský případ“ pro nás opravdu inspirativní.

„Francouzský pochod jednoty byl akcí výjimečnou – svojí masovostí i tím, jak pospolu kráčeli znesváření představitelé Palestiny i Izraele či Ukrajiny i Ruska. Byl to také ojedinělý případ, kdy dnes státníci dokážou najít společnou řeč“, píše v Babišových Lidových novinách Petr Pešek. Tahle jednota je ovšem iluzorní, protože vůbec nic neznamená: Palestinci chtějí i nadále zničit Izrael a Rusko schramstnout Ukrajinu.

S tím, co píše tamtéž prof. Halík, naopak souhlasím: ty karikatury jsou mnohdy nechutné, a ke svobodě patří nejen je publikovat, ale mloci taky veřejně říci, že jsou nechutné. A zavraždění karikaturistů z Charlie Hebdo je nepochybně útok na demokracii a svobodu projevu, ale to ještě neznamená, že by ti karikaturisté byli jejími průkopníky. Čili: ani já nejsem Charlie.

Středa 14. ledna: „Vicepremiér a šéf lidovců Pavel Bělobrádek se včera vyslovil pro zásadní dialog o podmínkách koexistence židovsko-křesťanské civilizace s islámem“, píší v úterním Právu. „Muslimské komunity a autority by se měly jasně vyjádřit, že plně respektují evropské pojetí svobody slova, a to i v případech, kdy se dotkne islámu. Kdo tuto svobodu nerespektuje, nemůže s námi žít“, prohlásil. Další populista který se podobně jako Zeman profiluje na krvavých útocích v Paříži. Moc by mne zajímalo, jak to bude uděláno. Bude se podpisovat jakési prohlášení loajality? Všichni teroristé, kteří se právě chystají vyhodit do vzduchu nějaké nádraží, vyvraždit mateřskou školku nebo redakci nějakého časopisu, ho podepíší oběma rukama (pokud dovedou psát), a pak udělají, co si předsevzali. Nebo se budou vyjadřovat nějaké reprezentativní muslimské organizace za své členy? Myslím, že problém KDU-ČSL je, že sedí ve vládě, ve které nemá co dělat, s Babišem, se sociálními demokraty, je loajální k „Novým pořádkům“ a k Zemanovi a zároveň se potřebuje křiklavě profilovat, aby svou tradiční politiku spolupráce s každým mocným, který je zrovna po ruce, přebila nějakým dryáčnickým gestem. Čím se vlastně tito lidé podstatně liší od Miloše Zemana?

Výdobytek s „politickými náměstky“ nemá ani po schválení Zákona o státní službě jasné kontury. Není totiž jasné, zda si „politické náměstky“ bude jmenovat každý ministr sám, nebo zda mu je bude ordinovat koalice jako celek. Tím se dále omezí právo každého ministra mít vlastní tým s dělat vlastní odpovědnou politiku. Rozdělení náměstků na „odborné“, kteří „řídí sekce“, a „politické“, kteří jsou ministrova děvčata pro všechno, je strašná blbost a ve skutečnosti další jedovatý plod jakobínského protikorupčního běsnění. Každý náměstek má být zároveň politický a odborný a odpovědnost za jeho nominaci má nést ministr (s tím, že samozřejmě ostatní koaliční strany mají právo spolupodílet se na řízení významných ministerstev, protože jinak by nás např. brzy všechny dirigoval jen a jedině pan Babiš. Není možné budovat nezávislou byrokracii jako hráz proti nedůvěryhodným politikům, protože jediný, kdo má nějakou změřitelnou veřejnou podporu, jsou politici. Politika musí být pod kontrolou veřejnosti, voličů, to je jejich poslání. A ne pod kontrolou „nezávislé byrokracie“, což je samo o sobě obludná představa. Demokracie stojí na důvěře veřejnosti a na angažmá veřejnosti v politice. Když chybí angažmá veřejnosti a její kontrola jako součást politiky, žádné jakobínské zákonodárství nepomůže. Demokratická politika se nedá dělat bez účasti veřejnosti a bez důvěry veřejnosti. Politici se mohou chovat jako škodná jen tenkrát, když veřejnost na politiku, odpusťte mi ten výraz, sere, což je právě náš případ.

Pátek 16. ledna: V Právu píše šifra Kov (odhadl bych, že je to Jan Kovařík, starý matador Práva ještě rudého, který zatím ožíval vždy, kdy se otvíral (nebo kdy bylo třeba otevřít) „sudetoněmecký problém“; teď byl očividně „přeúkolován“. Viceprezident Evropského židovského kongresu Tomáš Kraus (jeho prezidentem je ruský miliardář Vjačeslav Moše Kantor) podle něho sdělil, že Polsko odmítlo uspořádat politickou diskusi k holocaustu za účasti desítek politiků: v Polsku nejspíš měli dojem, že na politickou diskusi s Putinem a spol. jako chronickými osvoboditeli (nás osvobodili naposled v r. 1968, teď právě osvobozují Ukrajinu) a to na diskusi pod taktovkou pana Kantora a jeho viceprezidenta, teď právě není vhodná chvíle. Role se ochotně ujala ve spolupráci s organizací pánů Kantora a Krause a s Evropským parlamentem Česká republika, tedy prezident Zeman a vláda. Z pozvaných prezidentů přijedou zjevně pouze bulharský a slovenský. To stačí, kromě toho tam bude prezident Vjačeslav, a jak známo, tres faciunt collegium. Jen na okraj konstatuji, že pan Kovařík je něco jako Kostěj nesmrtelný (není jistě náhodou, že jde o ruskou pohádkovou postavu!).

V souvislosti s diskusí o karikaturách v Charlie Hebdo klade jeden z politologických koryfejů Nových pořádků, Lukáš Jelínek, v Právu sugestivní otázky: „Otevřít těm, co nasazují krk, aby unikli z tmářských poměrů, náruč, nebo se jich bát coby možné nákazy hodnotami jiných kultur? Či si mezi nimi vybírat jako v krabici bonboniéry? Vsadit na humanitu, nebo na ochranu bezpečí? Odříznout se od zbytku světa, nebo kultivovat tamní životní podmínky?“ Moje odpověď na sugestivní otázky je sugestivně souhlasná: Ano, jistě! Otevřít, vsadit na humanitu! Jenže pro nás to znamená otevřít se především těm, kteří nasazují krk, aby unikli z tmářských poměrů Putinova Ruska a přilehlých porobených oblastí (Krym atp., a to např. bez ohledu na fakt, že krymští Tataři jsou muslimové). Budeme se otvírat těm, kteří nasazují krk a stojí o to k nám přijít, je ovšem mnoho takových, kteří nasazují krk tam a hodlají v tom pokračovat, těm se musíme snažit pomoci v rámci našich možností tam, kde jsou. To je naše úloha, pro pomoc těm ze Sýrie, Iráku, Libye atd. mají víc možností a prostředků zase západoevropské země. Je naprosto legitimní rozdělit si ve společném úkolu role.

Evropský parlament se konečně rozhoupává k vojenské pomoci Ukrajině. V okamžiku, kdy špatně vyzbrojená Ukrajinská armáda jen s krajními obtížemi odolává nejapně, s okázalým lajdáctvím maskované ruské invazi, je pět minut po dvanácté. Jde jen otázka, jak (a jak rychle) se rezoluce EP vlastně může promítnout do praxe. Příznačné je, že Rusové nás už zahrnuli mezi země, které odmítají podporovat sankce proti Rusku. Premiér Sobotka to zatím popírá, ale bere ho vůbec, po té spoustě obojakých kroků, ještě někdo vážně?

Litva jako poslední z baltských zemí přešla na euro. Vláda i národní banka přiznávají, že k tomu výrazně přispěly i obavy z Ruska. Je to pochopitelné, ale trochu zoufalé: ruský imperiální tlak a subverzi euro nezarazí. Může snad pomoci těm, kteří budou ochotni se bránit. U nás je ovšem demonstrativní odmítání eura zároveň demonstrací neochoty se bránit. Malá část by se bránila, ještě menší by Rusům pomáhala, největší je to fuk, resp. všimne si toho, co se děje, až když už bude pozdě.

V Babišových Lidových novinách se rozvíjí lehce nesmyslná debata o Halíkově článku, zdůvodňujícím, „proč není Charlie“. (Může za to trochu i prof. Halík sám, zdá se mi, že nebyl úplně důsledný, ještě se k tomu vrátím). Tentokrát tam uveřejňuje neuvěřitelný text Jiří Kozelka, univerzitní profesor z Paříže (jeho oborem je „fyzika kondenzovaných látek“, lidé z podobných oborů mají dojem, že mohou mluvit úplně do všeho; jistě, mohou, jen by své profesorství měli nechat takříkajíc před dveřmi, protože spor není o fyzice kondenzovaných látek). Cituji namátkou: „Přesto bych v duelu Halík kontra Charlie fandil Charliemu. Řeknu vám proč: protože Charlie odmítá brát náboženské kulty vážně. Charlie je jedna z mála platforem, kde náboženství nemají tu obecně uznávanou privilej – být brána vážně. Všude se mluví o právech židů, právech muslimů, právech křesťanů. Ale o právech nás, které náboženství nudí a otravuje, se nemluví. Patřím k části – myslím dost velké – občanů, kteří by už jednou chtěli mít od náboženství pokoj... Stopa, kterou po sobě zanechává po 2000 letech křesťanství, je posetá mrtvolami a vydlážděná bolestí, kterou dobro, jež vykonali ušlechtilí duchovní a jiní věřící, nemůže bohužel vyvážit. V dobrých lidech víra posiluje dobro, ve špatných zlo. Proč nikdo neřekne, že zla, které páchají věřící, je mnohem víc než dobra? Konflikt civilizací má své důvody ... Samozřejmě, katolíci a židé nejsou vhodně postaveni, aby muslimy poučovali o právech žen. Pro své diskriminační tendence vůči ženám si i oni zaslouží posměchu. Charlie si z nich všech dělá legraci. Já s Charliem souhlasím. Charlie o všem pochybuje. Myslím, že je to správné.“ Připadá mi to děsné. Ten člověk mluví o střetu civilizací, přičemž ta jeho civilizace je civilizace lidí, kteří neberou náboženství vážně. Zajímavější by bylo, co vážně bere, tedy kromě fyziky kondenzovaných látek, jak si představuje realizaci svého lidského „práva mít od náboženství pokoj“: nebude se smět o něm mluvit vůbec, resp. pokud ano, tak jako za totáče? A o všem pochybuje. Jak mohou lidé, kteří vůbec ničemu nevěří a o všem pochybují, obstát před rozlícenými fanatiky? Jak je přemluví, aby jim dali od náboženství, totiž toho jejich, pokoj? Oni totiž nejsou příliš náchylní k dialogu. Toto je, řekl bych, ideologie těch, co stojí za hnutími jako Islám v ČR nechceme: dejte nám s tím vším pokoj, my o všem pochybujeme, ničemu nevěříme a chceme mít od všeho (taky od vás) pokoj. Zajímá mne, jak budou tito lidé za tento svůj program obětovat své životy. Bude toho totiž zapotřebí. Ve sporech s rozlícenými fanatiky je toho občas zapotřebí.

Sobota 17. ledna: lídr iniciativy Islám v ČR nechceme Martin Konvička prohlásil mj. : „Naším dlouhodobým cílem je postavení islámu na úroveň nacismu, zákaz jeho šíření, propagace a veřejného vyznávání, tvrdé potlačení, zároveň jeho společenské odsouzení.“ Islám má mít tedy to postavení (zákaz, potlačení, „společenské“ (!) odsouzení), jaké měly různé „buržoazní ideologie“, a taky křesťanství, v době bolševismu. K tomu: za prvé, pro mne platí „Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim“. Za druhé, stavět na jednu rovinu náboženské vyznání z doby na přelomu starověku a novověku s novodobou politickou ideologií je projev duševního úpadku a „rozvášněné logiky, nešetřící dějin“ (pěkná Masarykova formulace), tedy fanatismu. Za třetí, je zajímavé, že na „komunismus“, resp. přesněji řečeno „bolševismus“ jako na nežádoucí ideologii, kterou by bylo třeba zakázat, potlačit a „společensky“ odsoudit, se panu Konvičkovi nějak nedostalo. A konečně: nebude to všechno k ničemu, s vadnými ideologiemi a problematickými náboženstvími se musíme vyrovnat sami, tj. každý z nás sám pro sebe, pokud to nedokážeme (a můžeme to dokázat jen tenkrát, když budeme mít sami pro sebe něco lepšího, než jsou ony), státní zákazy nepomohou. Mocný stát, složený z bezmocných a dezorientovaných lidí, je něco nepředstavitelného, špatná ideologie může být nahrazená jen lepší ideologií a dejme tomu špatné náboženství jen lepším náboženstvím. Nedokážeme se s něčím sami pro sebe vyrovnat, a tak to raději zakážeme. To je sice jednoduché, ale nemůže to fungovat. Pan Konvička (aspoň podle Babišových Lidových novin) tvrdí, že „islám proti nám od sedmého století vede válku“. To je mi Konvičkových opravdu líto.

Ředitel Centra Simona Wiesenthala Efraim Zuroff si myslí, že prezident Putin měl být na výročí osvobození Osvětimi pozván do Polska. O tom, kdo bude pozván do Polska, rozhoduje Polsko, a pokud usoudili, že pan Putin není pro dnešek ten správný exemplář osvoboditele, je to celkem dobrý důvod.

Stalinův vnuk Jevgenij Džugašvili podal žalobu na ruský nezávislý list Novaja gazeta, kde jeho dědečka označili za „krvelačného lidojeda“. Svůj spor prohrál. Pan Džugašvili ovšem udělal osudovou chybu: obrátil se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku: doma by letos už možná vyhrál (předpokládám, že do Štrasburku se obrátil až po neúspěchu doma, inkriminované články ovšem vznikly v roce 2009 a to byla v Rusku ještě trošičku jiná situace).

Prezident vyvolal bouři odporu svým výrokem proti „inkluzi“ handicapovaných dětí. Sjednotili se proti němu pod heslem Pravdy a Lásky všichni. Přitom prezident zjevně se svou obvyklou bohorovnou nevěcností hovořil o problému, o němž by se mělo věcně a kriticky mluvit ze všech stran. Místo toho se už zase vytvořila hysterická a falešná „národní jednota“. Prezident Zeman hraje v babišovských Nových pořádcích roli jakéhosi klauna: dokáže poutavým způsobem zaměstnat intelektuály, a ti si pak nevšimnou, že jim zatím bourají demokracii.

V Babišových Lidových novinách udělali taky rozhovor s francouzským politologem Christianem Lequesnem. Musím říci, že po jeho přečtení jsem proti jeho autorovi zaujatý, a tedy neobjektivní. Omezím se tedy pouze na malou poznámku na okraj. Politolog nám vytýká: „Vaše situace je hodně odlišná. Nemáte dědictví migrace v takové podobě jako západní Evropa – pochází totiž již z 60. let, kdy sem přicházeli arabští a turečtí zájemci o práci.“ pan Lequesne by se možná divil, ale já mám dnes např. např. na Václaváku občas pocit, že kdybych neuměl jakž takž rusky, nedomluvím se (přitom většina těch lidí sem přijela taky jako zájemci o práci a bez postranních úmyslů a část z nich ani nejsou Rusové). Byly u nás ovšem migrační vlny trošku jiné povahy, např. v té nejmohutnější na sklonku šedesátých let sem přijelo najednou na půl milionu migrantů a na rozdíl od těch v západní Evropě byli i velmi solidně vyzbrojeni. Vzhledem k tomu se nejpozději od té doby ze značné části díváme na svět optikou, že se chceme vrátit do Evropy. Že je to pro některé Francouze problém, jak upozorňuje pan Lequesne, jsem si všiml – např. v době útoku na Irák se francouzský prezident Chirac vyjádřil tím způsobem, že jsme zmeškali dobrou příležitost držet hubu.

Další autor, jehož texty mne už pravidelně iritují, je tuzemec, historik umění Pavel Kalina. Věnuje se – jak jinak – karikaturám Mohameda, a nahrál mu prof. Halík svým výrokem o posvátných symbolech islámu a křesťanství. Pojem „urážka symbolů“ nám prý zavádí úplně jinou dobou, než je ta naše. Dobrá, ale pro mne není Jažíš žádný symbol a předpokládám per analogiam, že pro muslimy Mohamed taky ne. S lidmi, kteří vůbec ničemu nevěří, se strašně špatně komunikuje.

Pondělí 19. ledna: Petr Fiala se domnívá, že máme spíše přijímat jako migranty syrské a irácké křesťany, protože tu je větší pravděpodobnost následné integrace. To by asi chtělo nějak specifikovat, je to učebnicová poučka té povahy, jako že slovanští migranti jsou pro nás vhodnější, protože jazyky jsou si podobné, a proto se lépe domluví. Podobnost je přitom v tomto případě občas dosti vzdálená, první věta, kterou jsem uměl rusky, a uměli ji v pětačtyřicátém všichni kluci v Česku, zněla „daváj časý“, a aby jí člověk správně rozuměl, musela být doprovozena výraznou gestikulací. Mezi různými formami křesťanství jsou rozdíly, někdy mohou být i dost velké, a zkoumat, nakolik jsou kandidáti migrace nikoli vlastní vinou v zoufalé situaci, může být přiměřenější a spolehlivější.

Dvě stě lidí (jak omračující množství!) uspořádalo průvod od Palachova hrobu (je výročí) na Hrad. Žádají odstoupení prezidenta Zemana. Je pozoruhodné, že pokud se lidé dnes rozhodnou vůbec k nějakému protestu, je to buď pobuřující blbost (zákaz islámu) nebo něco zároveň neuskutečnitelného a neúčinného. Bourání demokracie a nastopování Nových pořádků nikomu nevadí.

Reprezentativní čtenář Práva Josef Kuthan dnes píše: „V ČR převládají nevěřící a ti by mohli být právem nespokojeni, že společenská podpora šíření ateistických názorů není alespoň srovnatelná s masivní publikační a materiální podporou zde působících církví a náboženských společností.“ To lze vyřešit jednoduše. Ateisté by se měli ustavit jako samostatná církev (řekl bych, že jsou vlastně svého druhu náboženstvím), udělat si vlastní duchovní správu, modlitebny a obřady a požádat o státní podporu. Obávám se jen, že jsou na to většinou moc líní.

Podle místopředsedkyně TOP09 Langšádlové musí migranti „respektovat naše hodnoty“. Ale co jsou to ty naše hodnoty? Máme vůbec nějaké? Třeba Pravdu a Lásku“? A co to vlastně ta „Pravda a Láska“ je, tedy co je to jiného než kýčovitá dutá fráze?

Ministerstvo kultury zavádí (podle Babišových Lidových novin) státní české medaile pro „rytíře a dámy kultury“, tj. pro bohaté mecenáše. Nedovedu si zejména v dnešních poměrech představit mecenášství jinak než jako soustavné spontánní nebo v horším případě organizované korumpování autorů.

Úterý 20. ledna: Podle průzkumu severoněmecké televize prý v Německu důvěřuje médiím jenom 29% lidí, a odmítavý postoj k médiím v SRN se prý projevil i na demonstracích hnutí Pegida: zaznělo označení Lügenpresse“. V Babišových Lidových novinách k tomu napsal Luděk Sekyra: „Byl jsem zděšen, když jsem slyšel, že účastníci drážďanských demonstrací na adresu mainstreamových médií masově skandují „Lügenpresse“, lživý tisk, jako by mě ovanul temný duch zjednodušující goebbelsovské propagandy. Pomyslným nepřítelem již není určitá skupina, ale mediální prostor jako celek.“ Jakkoli nemám rád politizující miliardáře, na tom něco je, tedy zvlášť v Německu mi to připadá jako nemístné paušalizování. U nás je situace o něco složitější, událostmi posledních dvou let je mediální prostor takříkajíc poněkud zakřiven. Důležité je ovšem o tom hlavně tam, kde to ještě jde, psát a doložit to.

Středa 21. ledna: Předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová odstoupila. Zdůvodnila to svým důchodovým věkem (to je poněkud nepřesvědčivé, je jí 63 let, např. předsedovi ÚS Rychetskému je o 9 let víc) a chystanými změnami ve vedení kolegií NS. Odstoupení a hlavně jmenování nástupce – Pavla Šámala - proběhlo velmi rychle a jakýsi nepokoj vyvolalo např. ve vedení ministerstva financí i jeho jméno. Ozval se i exministr spravedlnosti Pavel Blažek. O tom, co se dělo v politickém zákulisí, je těžko spekulovat, troufnu si jen na jakýsi nekrolog. Paní doktorka byla pro mne představitelkou „starých pořádků“, tj. polistopadového režimu. Dokázala se opřít exekutivě (např. Václavu Klausovi). Musím říci, že jsem s ní tu a tam nesouhlasil, ale: v létě předminulého roku NS rozhodl v kauze Tluchoř, Fuksa, Šnajdr podle mého názoru správně. Paní doktorka měla na tu věc, jak řekla, poněkud jiný názor. Nicméně NS rozhodl tak, jak rozhodl. Existoval tam tedy – v rámci daném pravidly – prostor pro svobodu rozhodování. Taková svoboda existovala v rámci „starých pořádků“ všeobecně. Teď se ten prostor, řekl bych, via facti pomalu zužuje. Odchod dr. Brožové je jedním z krůčků tímto směrem. Budiž jí země lehká. Nám taky.

Palácový převrat proběhl v poslaneckém klubu hnutí Úsvit, které má, jak známo, víc poslanců než členů (nebo už ne?). Poslanci využili své početní převahy a sesadili proti vůli šéfa hnutí Okamury z funkce svého předsedu Romana Fialu. Fiala prý projevoval nadměrnou přítulnost k prezidentu Zemanovi a usiloval o užší spolupráci se SPO (už bez Z). Taky se příliš ztotožňoval s humpolácky protiislámskými výroky předsedy hnutí. Zdá se, že hnutí prochází podobným kvasem jako kdysi v dávných dobách Starých pořádků „moravisté“ (HSD-SMS, pokud se čtenáři ještě pamatují). Ti se nakonec rozdělili na dvě skupiny, jedni se potopili s bárkou moravistického hnutí, druzí se rozprchli do perspektivnějších stran. Trochu podobný byl ostatně i nedávněji osud Věcí veřejných. Na rozdíl od Věcí veřejných, na nichž byl závislý osud tehdejší koalice, dnes na Úsvitu nezáleží, není na něm závislý nikdo a nic.

Česká společnost je náchylná k masovým emancipačním vlasteneckým akcím, jedna teď probíhá a je namířena proti Norsku, které nám chce odebrat naše dvě české děti. Kdo by se nepřidal. Případ Evy Michalákové a jejich dětí je komplikovaný, pozadí nejasné, kompetentní orgány i odborníci nezaujímají tak jednoznačný postoj jako rozvášněný dav (v tomto případě minidav, veřejný ohlas zase není až tak velký). Úděsné je jen to, jak snadno se u nás vytváří národní jednota. A je to taky podezřelé.

Pražská organizace ANO nepozvala na svůj sněm pražskou primátorku Krnáčovou (byla zvolena za ANO, ale není členkou hnutí). Ministr Stropnický by byl mohl vystoupit jen tenkrát, když by o ně byl předem požádal, což předem neučinil. Předsedkyní pražské organizace je Radmila Kleslová, kterou Andrej Babiš, jak se zdá, potřebuje jako manažerku (je pro něho zjevně cosi jako byl pro Miloše Zemana kdysi Miroslav Šlouf, ovšem v tomto případě jen na pražské úrovni).

Čtvrtek 22. ledna: Ve vládě existují skrytá napětí. Jedno se ohlásilo už předevčírem mezi ANO a ČSSD (ANO chce přeformulovat koaliční smlouvu), druhé představují církevní restituce. Ministr Jurečka odvolal náměstka pro restituce Wintra z Pozemkového úřadu (dosadila si ho tam ČSSD, aby si církevní restituce pohlídala, na nich totiž kdysi postavila z populistických důvodů svou dlouhodobou revoluční volební kampaň). To se sociálním demokratům zdá být skoro casus belli, protože na Sobotku tlačí jeho latentní vnitrostranická opozice. K útoku zatroubil předseda ústavněprávního výboru Tejc, někdejší účastník pověstné lánské schůzky. Podle předsedy poslaneckého klubu ČSSD Sklenáka jde o Tejcovu osobní iniciativu, kterou ovšem ČSSD podpoří. Tedy zároveň podpora i lehká distance (my nic, to Tejc).

Právu poskytl rozhovor představitel iniciativy „Islám v ČR nechceme“ Martin Konvička. Jeho názory na islám a vůbec jsou poněkud zvláštní. Ptá se: „Nás může zajímat, který z proudů (islámu, bd) dovoluje otevřenou kritiku Mohameda či dokonce výsměch.“ A hned odpovídá: „Žádný“. To je podivný nárok. Představme si ho jinak: Mám nějaký zásadní názor, ale jsem zároveň ochotný ho podrobit kritice a dokonce se považovat za šaška, z toho důvodu, že takový názor mám.“ Člověka, který je až tolik otevřený, nelze vůbec brát vážně. Připomíná zahajovače Plzáka z Havlovy zahradní slavnosti: Každý z nás by měl mít dva až tři protichůdné názory. Pan Konvička dále říká: „Aby Česko zůstalo svobodnou zemí, musí tu být islámu co nejméně.“ Cítím jakousi úlevu, že křesťanství ještě toleruje. Je to možná proto, že jak napsal na jiném místě jiný výtečník, křesťanství prý bylo osvícenstvím naštěstí marginalizováno. (Ve skutečnosti je osvícenství s křesťanstvím neodmyslitelně spjato, jiném ideovém „rozvrhu“ by nebylo myslitelné). K tématu se vrátím.

Spojené státy projevily vůči Kubě velmi velkou velkorysost. Důsledek je, že Kuba se na USA domáhá reparací.

Pátek 23. ledna: Investiční fond Hartenberg Holding, jehož spoluzakladatelem je, ač z názvu to těžko vyčíst, Andrej Babiš, koupil prostřednictvím své dceřiné společnosti FututreLife polikliniku Dům zdraví ve velkém Meziříčí. Není to první taková koupě a rozhodně ani poslední (FutureLife prý vlastní v ČR a na Slovensku 16 zdravotnických zařízení). Z toho hlediska má svou logiku, že ANO tolik usilovalo i ministerstvo zdravotnictví. Tak jako nyní pan Babiš pracuje na tom, aby měl pod kontrolou podnikatele a neloajální mohli dostat případně zahulit, mohl by mít pod kontrolou i pacienty (tedy nás pacienty) – a pacientů je v ČR podstatně víc než podnikatelů e jejich pozice je ještě slabší.

Jan Kalvoda napsal do Babišových Lidových novin na téma Miloš Zeman mimo jiné: „Česká politika byla vždycky plná těch rozumných, co si předem rozmlouvali zásadovost a hledali, komu mocnému by neměli příliš překážet. Ovládli ostudnou pomnichovskou republiku i husákovskou normalizaci. Teď od nich slyšíme podobné argumenty; že věci jsou složitější a v mezinárodní politice nevystačíte s morálními principy. Bezpochyby. Ale tím není řečeno, že politika se bez principů obejde. To pak není politika, ale libovůle, v posledku bez kontroly veřejnosti. A to přesně provozuje prezident a jeho suita, a to přesně je největším nebezpečím pro demokracii.

To, že se tak děje bez reakce celého ústavního systému, je ještě podstatnější než obava o „dobré jméno České republiky v zahraničí“ ve věci jedné mezinárodní krize. Je úplně lhostejné, proč prezident výslovně opouští ústavní bázi politiky. Podstatné je, že to dělá a že bez ohledu k přímé volbě prezidenta odpovídá za jeho kroky vláda. Ta nemá volbu: buď splní povinnost zasáhnout, nebo selže a pak plně odpovídá za jeho excesy (slušně kavárensky řečeno). Kulantní Sobotkovo mudrování o tom, že „pan prezident“ to určitě tak nemyslel a že „je třeba koordinovat“, je nestatečné, ale hlavně irelevantní...“ To docela sedí.

Tamtéž se Vilém Prečan ohrazuje proti „rádoby vtipné karikatuře Svaté trojice, v níž Duch svatý uniká karikatuře Boha otce ze zadnice“. A nemusí jít jen o Boha nebo proroky. Viděl jsem před časem na titulní stránce nějakého německého superčasopisu karikaturu bývalého papeže Benedikta XVI. v bílém rouše, které je zepředu pomočené, zezadu podělané. Nejsem pro to, aby se podobné karikatury zakazovaly. Trvám jen na svém lidském právu říci, že je to ohavná prasárna. Třeba se ukáže, že v tom názoru nejsem úplně sám.

Historik Jan Frank píše rovněž v Babišových LN v souvislosti s Halíkovou kritikou Charlie Hebdo: „Troufnul by si pan Halík takto vystupovat v samotné Francii? Dal by i tam, dva dny po bezprecedentním masakru, navíc jako duchovní, přednost apelu na slušné chování novinářů před účastenstvím, tedy mlčením? Dokázal by i tam, tváří v tvář „stádu“ razit pojem „Nejsem Charlie“? Nejde zas jednou o starou známou nic moc nestojící intelektuálskou pózu určenou hlavně pražskému čtenáři?“ To je opravdu drzost a zároveň skrytá touha kritika zastrašit: „Vylez s tím v Paříži a dostaneš přes držku.“ Pan Halík má především povinnost to říci tady, protože chtít na někom, aby to neříkal teď, ale jindy, a ne tady, ale ve Francii, je podobné jako chtít na karikaturistech z Charlie Hebdo, aby s ohledem na okolnosti nekreslili to, co kreslí. Že o něčem podobném nemají čeští historici (tedy aspoň někteří) páru, mne po mých zkušenostech s diskusemi o vyhnání sudetských Němců ani trochu nepřekvapuje. Ke svobodě slova patří říkat „Já jsem Charlie“ i „Já nejsem Charlie“. S multikulturalitou to nemá nic společného. Když svoboda, tak pro všechny.

Sobota 24. ledna: Zákon o vydání státních dluhopisů ve Sněmovně poněkud překvapivě neprošel, a to přes obecně vzato solidně zajištěnou vládní většinu. Svůj podíl na neúspěchu má zjevně i řídící schůze, místopředsedkyně Sněmovny Jermanová (ANO), která poslance nesvolala k hlasování a nepřiměla je se znovu přihlásit, takže všichni, co včas nedoběhli, byli považováni z ty, co se zdrželi hlasování. Opozici stačilo nebýt pro, nemuseli být proti. Vládu to prý nebolí, protože napříště bude moci podle novely rozpočtových pravidel, přijatých tento týden, vydávat státní dluhopisy ke krytí rozpočtového schodku, aniž by k tomu musela Sněmovna přijmout zvláštní zákon. je to praktické opatření tím správným směrem, brzy se už vládní poslanci nebudou muset obtěžovat hlasováním vůbec.

Podle průzkumu STEM vede v preferencích (pokud jde o volby do PS) ANO před ČSSD o omračujících osm procent (30,7 ku 21,7). Přesto se preference ANO v poslední době snížily o 2%, kdežto ČSSD přibrala 3,6. Je to pokus STEM o nesmělé přiblížení se realitě? Jinak komunisté mají prý 13,3, kdežto TOP09 7,7 e ODS 5,6%. Tedy ani dohromady ne tolik co komunisté. Normální opozice tedy už prakticky neexistuje. Na tom možná něco bude.

Český helsinský výbor obvinil ředitele brněnského Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Kapitána, že „dokonce schvaluje postup norských úřadů“ ve věcí odebrání dětí paní Michalákové. Je to dnes zřejmě něco podobného jako za protektorátu schvalování atentátu na Heydricha.

Jeden z čelných autorů ruského koutku Práva Vladimír Diviš dnes ve svém komentáři napsal: „V dobách studené války byly běžné snahy bývalých spojenců zamlčovat nebo aspoň bagatelizovat podíl druhé strany na konečném vítězství nad hitlerovským Německem.“ Pan Diviš hřeší na to, že dnes už neexistuje moc pamětníků toho, co byklo běžné za studené války. Nějací, jako např. já, tu ale pořád ještě jsou. Takže mi nezbývá, než formulaci převést takříkajíc do reálu. Správně zní: „V dobách studené války byly běžné snahy ruských bolševických propagandistů bagatelizovat podíl západních spojenců Ruska na konečném vítězství nad hitlerovským Německem.“

Známá šifra KOV, o níž jsme tu už před nedávnem psali, píše o „hlasech k „rozmrazení krize“ s Rusy v SRN. Jeden z těch „hlasů“ má být hlas kancléřky Merkelové. V Davosu mluvila o možnostech spolupráce „s Euroasijskou unií vedenou Ruskem“. I šifra KOV připouští, že podle kancléřky je podmínkou „obsáhlé mírové řešení situace na Ukrajině“ a že nejdříve by se Rusko mělo držet smlouvy z Minsku. Myslím, že šifra KOV zatím slyší trávu růst a že přání otcem myšlenky.

Na protest proti prolomení limitů těžby hnědého uhlí v okolí se chce městečko Hora svaté Kateřiny v Krušných horách připojit k SRN. Zajímavé je, že nějak vůbec neberou v úvahu, zda by je v SRN chtěli (možná že to předpokládají jako samozřejmost: když se na tom usneseme, nezbude jim nic jiného). A co kdyby si Němci náhodou řekli: obec bereme, ale obyvatele nechceme. Tím by se obnovil stav před rokem 1945, kdy tam nebyla česká ani noha.

Poslankyně Černochová z ODS se účastnila „protiislámské“ demonstrace na Hradčanském náměstí a pronesla tam projev. Když ji pak v Babišových LN upozornili na nenávistné výroky a transparenty, které se na demonstraci objevily, prohlásila: „Víte, co mě štve? Byl jste někdy na odborářské demonstraci? Kolik tam je nenávisti? Na náměstí stojí spousta politiků, lidé mají transparenty, že nás budou věšet. A nikomu to nevadí.“ Na tom jistě něco je. Člověk by někdy skoro řekl, že na odborářských demonstracích (z doby Velké protikorupční revoluce) to byli ti samí lidé jako na extremistických demonstracích. Nebo na protiislámských demonstracích. To ale ne neznamená, že je to v pořádku. Ostatně, nejsou to náhodou jedni a titíž lidé? Pokud ne fyzicky, tak typově určitě. Babišův šéfkomentátor Kamberský paní poslankyni upozornil, že podle Mojžíšových knih se cizoložství trestá ukamenováním. Já bych zase pana šéfkomentátora rád upozornil např. na Janovo evangelium, kap. 8, 3-11. S biblí to není tak jednoduché, jak si u Babišů myslí.

Tímto zápisem jsem se konečně v rubrice Co týden dal dostal zase „na úroveň dne“. Omlouvám se za zdržení, které tentokrát bylo způsobeno prací na prohlášení KOD k Osvětimi (viz zde).

Pondělí 26. ledna – úterý 27. ledna: V Řecku vyhrála parlamentní volby, jak se předpokládalo, krajně levicová SYRIZA. Nemá však absolutní většinu, a tak se promptně dohodla s krajně pravicovou ANEL. Shodnou se, jak se zdá na tom, že žádné závazky (v hospodářské oblasti) neplatí a když přijde bída na kozáky, je ne ně třeba zapomenout. A budou zkoušet, nakolik je možné Evropskou unii pompnout a vydírat. Výsledek mne velmi zajímá, tvrdý postoj si zatím EU mohla dovolit ke svým východoevropským novým členům. Troufne si na něj i tady? Řekl bych že to bude mít těžké, obří řecká sekera u Západu je nejspíš dost velká hrozba. Pokud se bruselští podělají, bude to ovšem mít strašlivé následky.

V Právu informují o sjezdu Strany zelených. Jedním z nejdiskutovanějších témat sjezdu prý byly debaty okolo možného prolomení těžebních limitů. Nově zvolený místopředseda strany Petr Štěpánek k tomu prohlásil: „To je návrat do normalizace, kdy byla ekonomika založena na devastaci krajiny.“ Pan Štěpánek se mýlí, návrat do normalizace se u nás koná už delší dobu, mj. i díky politice jeho strany, která v Praze neváhala vlézt do koalice s babišovci. Nechci bagatelizovat význam devastace životního prostředí různými podnikatelskými lobby, ale devastace politického prostředí je zásadní, probíhá a SZ se na ní podílí.

Zemřela bývalá prokurátorka Polednová-Brožová, která se proslavila zejména spoluúčastí na justiční vraždě dr. Milady Horákové a dalších tří lidí. V tisku se zdůrazňuje, že za to byla nakonec odsouzena, ale že po odpykání necelého roku ji prezident Klaus omilostnil. Když slyší standardní pravdoláskař spojení „milost“ a „Klaus“, zmocňuje se ho zpravidla psotník (trochu podobně, jako když slyší standardní klausovec kritická slova o vyhnání sudetských Němců). Jedni za osmnáct, druzí za dvacet bez dvou, a společnou mají nezvládnutou nenávist. Je dobré a správné, že se paní Brožová nakonec dočkala spravedlivého rozsudku. A je dobré a správné, že ji pak prezident omilostnil, bez ohledu na to, že se zrovna jmenoval Klaus. Té ženě bylo tehdy (v roce 2009) 87 let a milost patří k životu – tj. milost udílet, protože přijímat ji umí každý a rád. A milost, jak víme my pověrčiví křesťané, je vždycky nezasloužená. Jinak by neexistovala ani žádná naděje.

Jiná Brožová, totiž Iva, se v rozhovoru pro Právo zmínila, že sice odmítla kritizovat rozhodnutí Nejvyššího soudu (jemuž tenkrát předsedala) ve věci Tluchoř a d., ale v tiskovém prohlášení řekla, že má na otázku poslanecké imunity jiný názor, než jak bylo rozhodnuto. Já, samozřejmě ač právní laik, mám na to zase jiný názor než JUDr. Brožová, ale nemohu neuznat, že její postup byl zcela korektní. V tom byla představitelka „starých pořádků“, tj. polistopadového režimu, k jehož horlivým přívržencům patřím. Je tedy taky, jak by řekl hlavní manažer „Nových pořádků“ Andrej Babiš, „ta stará polistopadová struktura“ (pěkné pojmenování cituje z Babiše v pondělním Právu Andrej Babiš, týká se ovšem Bohuslava Sobotky. Je to povedené, protože pan Babiš je zase „nová předlistopadová struktura“).

„Na názory, vyjadřující obavy z islámu, má kolega Konvička (lídr hnutí „Islám v ČR nechceme) právo, ale způsoby, kterými je prosazuje, jsou mi odporné“, prohlásil rektor jihočeské Univerzity Gubhoffer. To je velmi hezky řečeno, cítím to stejně.

V Babišově MfD píše Rostislav Matulík o konfliktu na Ukrajině: „Oběma stranám evidentně není cizí hluboce barbarský styl válčení, kdy se pálí raketami do sídlišť a trolejbusů. Ani Moskvě, ani Kyjevu tudíž není důvod věřit.“ To je ohavná estétská neutralita. Já musím říci, že nevěřím Moskvě. Jsem zaujatý. Člověk smí být zaujatý. Někdy musí, a já si myslím že tohle je právě ten případ. Nedíváme se na to totiž jako diváci na film v kině. Jsme v tom, jen o tom ještě nevíme. Z velebné neutrality lidí jako pan Matulík je mi nanic. Žádné „respektování“ provozovat nebudu. Je to nemravnost.

Jen malá, uznávám že nepodstatná poznámka na okraj, nějak se nemůžu ubránit. Rovněž v Babišově MfD píší ke změnám v pražské veřejné dopravě: „Hlavní město čekají v dubnu velké změny v jízdních řádech. Vedle jiných se například trasa tramvajové linky 18 vrátí po 78 letech zpět do Holešovic.“ To je pohled vpravdě historický. Mně je sedmdesát pět, a během té doby jezdila vždycky aspoň jedna linka ze Střešovic do centra. Teď se to mění. Aby s tím mohl být člověk jakž takž srozuměn, muselo by mu být víc než 78.

V Babišových Lidových novinách mne zase zaujal sloupek Jiřího Peňáse. Připomíná mi knížku Marťasnská kronika od Raye Bradburyho, kterou jsem si s chutí přečetl kdysi v době mého mládí. Je to sci-fi o dobytí a osídlení Marsu lidmi. Marťané (dříve než je lidé nakazili spalničkami a oni v důsledku toho vyhynuli) dominovali nad návštěvníky z naší planety svou mohutnou imaginací, jíž dokázali vytvářet virtuální realitu pro sebe i pro své okolí. A tak, jednou, dlouho poté, co pandemie Marťany sklátila, potká dvojice pozemských kolonistů posledního přeživšího, ten jim zaujatě vykládá, že vše je při starém, jede na návštěvu do marťanského města ke svým známým, a na chvíli i pro ně vyvolá vjem něčeho, co bylo kdysi dávno a už vůbec není. Pan Peňás s podobnou sugestivitou básnivě líčí, jak je to fajn, že Karel Schwarzenberg vyhrál před dvěma lety prezidentskou volbu. Proboha, k čemu je to dobré! Volbu vyhrál Zeman, Velkou protikorupční revoluci za podpory Pravdy a Lásky Babiš, a teď by se s tím mělo něco dělat. Je to práce tak na čtyřicet let. Snít se může potom. Teď to nemá smysl.

Středa 28. ledna: Na Hradě se zčista jasna objevil Putinův oligarcha a papaláš Vladimir Jakunin, který má zakázaný vstup do USA (do Evropy smí, jsme liberálnější). Nikdo se nehlásí k tomu, že by ho byl poslal, všichni (tedy aspoň všichni Zemanovu muži) se sním zjevně kamarádí. Prezident se s ním "pouze pozdravil". Protože se kolem věci ochomejtal taky náš dobrý známý, totiž „zdroj z diplomatických kruhů, který si nepřál být jmenován“ (pomalu se dostáváme do situace, kdy všechny zdroje si nepřejí být jmenovány, je to povzbudivé), dozvěděli jsme se, že všichni zjistili, že tam je, až když najednou seděl v panelu jedné z diskusí; asi se tam vetřel. Tomáš Klvaňa napsal před konferencí do Babišových LN: „Zatím se diskuse o mezinárodním fóru Nech můj lid žít!, pořádaném u nás Evropským židovským kongresem a Evropským parlamentem, soustřeďovaly na to, zdali jsou Poláci uraženi, případně jak velký je kdo Putinův kamarád. Škoda.“ Tady naštěstí není třeba diskutovat o tom, jak velký je pan Jakunin Putinův kamarád. Takže naopak sláva. Pražská trucakce akce se opravdu vyvedla.

Calá akce nemá s Rusy nic, ale vůbec nic společného. Je to vidět i na tom, jak se proměňuje jméno prezidenta Evropského židovského kongresu Kantora. Ačkoli dříve byl znám spíše pod jménem Vjačeslav Moše Kantor, nyní zjevně své hezké slovanské křestní jméno cíleně odvrhl, takže český tisk, tj. Právo a babišoviny, ho označují důsledně už jen za Moše Kantora, v MfD dokonce z pilnosti za Moshe Kantora. Aby bylo zjevné, že s Ruskem nemá pan Kantor vůbec, ale vůbec nic společného, dovolil sice ruskému novináři, aby mu položil otázky rusky, ale pak se ironicky zeptal, zda mu snad budou dávat otázky japonsky. Problém je jen v tom, že japonsky pan Kantor asi neumí, zatímco ruština – no, nebudu tvrdit, že je to jeho mateřština, aby mne snad někdo nechytal za slovo, ale rozhodně ji ovládá víc než brilantně. Zato když se ho ptali na antisemitismus v putinovském Rusku, reagoval podrážděně: kdo vám takové informace dává? (nebyl jsem tam, a tak nevím, zda si přitom nevytáhl zápisníček, aby si mohl jméno provinilce hnedka poznamenat). Opravdu zábavné oslavy!

Vítězství Alexise Tsiprase a jeho strany v řeckých volbách je možná důležitější, než se na první pohled zdá. Je to další krok k prosazení zásady, že existuje určitý standard asociálních potřeb každé společnosti (sociální stát), a pokud je ohrožen, není třeba dodržovat vůbec žádné závazky. Pokud na to v nouzi potichu přistoupí i ti, kterým by měly být závazky plněny, a to třeba jen z obavy, aby nebyly ohroženy sociální potřeby jejích společností, otvírá se cesta k všeobecnému rozvratu. Teprve pak nám Evropská unie nebude opravdu k ničemu.

Prezident Putin, kterého v Praze ohajoval Moše (žádný Vjačeslav!) Kantor, mezitím prohlásil, že na Donbasu bojuje na ukrajinské straně „cizinecká legie NATO, která nesleduje ukrajinské národní zájmy, ale protiruské geopolitické cíle“. Bojuje tam proti brigádám ruských turistů, podotýkáme my. Může něco takového brát vážně někdo mimo Rusko? Jistěže může: v České republice přinejmenším dvacet procent. Stejně jako po roce 1945. Putin prý kdesi prohlásil, že ukrajinská vláda posílá lidi (brance) na frontu jako potravu pro kanony, do deště kulek. Měl správně říci: jako potravu pro naše kanony, do deště našich kulek.

Čtvrtek 28. ledna: vládní koalice odsunula do neurčita zákon o výběru odborníků do funkcí ředitelů a členů dozorčích rad státních a polostátních firem. Je to jeden ze stěžejních zákonů, jejichž schválení si kdysi vlajková loď protikorupční revoluce, iniciativa Vraťte nám stát, vynutila v hysterické náladě před předloňskými volbami do PS. Podělaní poslanci a kandidáti na poslance na toto sprosté vydírání ve velké většině kývli (těch pár, co odolalo, by měli dostat řád za politické hrdinství). Tandem Babiš a ČSSD s lidoveckým budulínkem na ocásku se teď postarali, aby sliby spadly pod stůl. Je otázka, jaký má zákon vůbec zákon význam: že by ta věc měla být pod jakousi kontrolou, je neopochybné, na druhé straně kauza Tluchoř, Fuksa, Šnajdr, která požadavek zjevně vyvolala, byla nestvůrně nafouknuta, deformována, přispěla k pádu polistopadového režimu a navíc ji Nejvyšší soud na počátku revoluce z velmi dobrých důvodů podstatně odtroubil. Revoluce skončila, přichází nutný důsledek každé revoluce, totiž normalizace (jak je u nás zvykem, normalizace v tom úplně nejhorším slova smyslu). Taky nelze odhlédnout od toho, že návrhy zákonů tohoto typu mají sloužit obecvně k tomu, aby pokud možno omezily vliv nežádoucích elementů zvaných politici na chod věcí veřejných (má je nahradit nezávislá byrokracie, na niž bude dohlížet pan Babiš a jeho lidé). A to je brutální útok na evropskou demokracii, tak jak se v potu, slzách a taky v krvi etablovala v posledních čtyřech stoletích vývoje evropské (resp. „euroatlantické“) společnosti.

Miloš Zeman vystoupil na pražské teatrální akci Let My People Live s plamennou výzvou k mezinárodnímu válečnému tažení proti (islámskému) terorismu. K projevu se vrátím v komentáři, už ho mám rozepsaný. Jen na okraj podotýkám: je pozoruhodné, jak mnoho lidí s tou prezidentovou všeobecně nesmyslnou a navíc nízce politicky účelovou potěmkiniádou rezonuje: odborník na terorismus Mareš, vedení ODS... Stanovisko je „Ano, ale“. Přitom má být „Ne, ne, ne“. To je u nás ostatně typická situace.

V souvislosti s pražsko-terezínskou oslavou osvobození Osvětimi (v rámci politické korektnosti se dnes má říkat Auschwitzu, já si na to nezvyknu; přitom jako každý u nás dobře vím, že to byl německý koncentrační tábor na území tehdy okupovaného Polska a Poláci za něj nenesou žádnou zodpovědnost) se u nás, zejména v Právu, zavedl způsob jakéhosi tajnosnubného psaní: vypadá to, jakoby se formou šeptandy u nás masové šířila vlna spekulací. Přitom, pokud jsem si všiml, v posledních dnech před „akcí“ se k tomu vyjádřil jen Klub na obranu demokracie a já v komentáři a v rozhovoru, všechno to bylo sice veřejné, ale masově se to nijak nerozšířilo, bohužel, publicitu mají v „Nových pořádcích“ už zmáknutou. A tak Alexandr Mitrofasnov píše, že „Zeman bagatelizoval vývoj událostí na Ukrajině a nechce další sankce proti Rusku. Pražský hrad tak vypadá jako filiálka Kremlu pověřená úlohou hlásné trouby.“ Upřímně řečeno, vypadá jako filiálka Kremlu tak hodně, že jí je. Jiří Pehe zase píše o „dohadech, zda se nejedná vlastně jen o trucpodnik vůči akci v Polsku, zorganizovaný na poslední chvíli Putinovým přítelem Moše Kantorem, prezidentem EJC, pod záštitou proruského českého prezidenta“. Proč dohady? Tohle psaní je „psaní v náznacích“ a připomíná mi taktiku komunistů s lidskou tváří v letech 1963-7, kdy se už leccos smělo, ale většinou se to zároveň nesm+ělo říci na plnou hubu jen, náznaky, oklikou, aby se nenarazilo. A stejně to nakonec nepomohlo, náraz nutně přišel, jen měl vzhledem k tomu v sobě vždycky něco trochu směšného.

V Babišově MfD informuje Teodor Marjanovič se zjevným zalíbením o Gauckově projevu ve Spolkovém sněmu v Berlíně (Gauck se pak zúčastnil oslav v Osvětimi). Gauck předvedl standardní obřad sypání popela na hlavu, který mají němečtí politici solidně nacvičený: „Bez servítků tepal zamlčování a vyhýbavost, s níž Němci ještě dlouho po válce na Osvětim reagovali, jako by se vše spáchané zlo týkalo pouze nacistických pohlavárů, nikoli jich samých. Rozebral pokryteckost antifašismu glorifikovaného v NDR. Povšiml si nebezpečí bezobsažné ritualizace hesel, jako je známé „Už nikdy“. Už to by stačilo na potlesk. Gauck však svou řeč korunoval pointou, že „bez Auschwitzu není německé identity“, a proto je podle něj nutné zachovat si schopnost emočního ustrnutí i poté, co ze světa odejdou poslední přeživší. Ta se však bude člověku nabízet vždy, když „ve ztracených dálkách tábora Birkenau“ narazí na zbytky zdemolovaných plynových komor. Slyšíte to? Ztracené dálky. Také ony „otevírají duše,“ zdůraznil Gauck.“ O tom, že Němci své vyrovnání se stinnými stránkami své minulosti zvládli, například na rozdíl od nás Čechů, dnes už žádný slušný člověk nepochybuje. Proto jsou tyhle prostocviky dnes už trochu laciné a líbivé. Přehánět je vždycky podezřelé. Bylo by ovšem velmi neblahé, kdyby se ve stínu těchto pompézních omluv Německo dalo do paktování s Putinovým Ruskem a vyšlo vstříc ruským nemravným představám o společné správě bývalých středoevropských ruských kolonií (za Schrödera to někdy tak trochu vypadalo, a sociální demokraté nabývají v Německu znovu vliv). Jenže: jak chtít na Němcích, aby se zastávali českého králíka, který právě s indolencí sobě vlastní už zase dobrovolně leze ruskému medvědovi do drápů! Viz český králičí, nikoli lví podíl na akci Let My People Live.

V Babišových Lidových novinách jsem si přečetl dojemný článek o tom, jak už druhá skupina dětí základní školy ve Slaném pátrá po zmizelých sousedech. Pátrá po židovských sousedech. To je samozřejmě OK. Ale mohli by si trochu rozšířit svůj „úhel pohledu“. Kdyby se mrkli jen trošku, trošičku na sever, zjistili by, že tam odtud pak za krátký čas zmizeli sousedi úplně všichni. Pravda, nemuseli do Osvětimi, jen do válkou zničeného Německa, přitom byli okradeni o veškerý majetek a tu a tam taky někoho zamordovali, o to, aby se to nedalo spočítat, pečuje už pětadvacet let česká historická věda. Za tohle druhé nemůžou ovšem Němci, můžeme za to my. A zatím se nám to podařilo docela slušně zakecat. Chci jen říci, že není dobré zapomínat ani na jedno, ani na druhé. Zvlášť když to druhé máme na triku sami.

V Babišových Lidových novinách píše Petr Zídek o Antonínu Novotném. Protože jsem tu dobu zažil a malým dílem se na ni podepsal, můžu snad vyslovit jakýsi protinázor. Zídek tvrdí, že Novotný v amnestii 1960 propustil řadu politických vězňů, že za jeho vlády se odehrál „československý filmový zázrak“, Václav Havel se stal světoznámým dramatikem, že Novotný „nechal Otu Šika připravovat ekonomickou reformu a intelektuály psát do Literárek. Ty věci se odehrály za Novotného, ale to neznamená, že by je byl spustil nebo toleroval, spíš se většině z nich vytrvale, leč málo účinně bránil (režim byl v rozkladu, stranická inteligence se bouřila a neměla už energii jít po krku těm, co komunisty nebyli). Rozklad režimu byl to hlavní, naděje, že se věci budou zlepšovat, bylo pramálo, jaro 1968, vyvrcholení rozkladu, bylo pro mnohé – i pro mne – velikým překvapením a hlavně zdrojem obav, že to kvůli nezodpovědnosti „reformátorů“ skončí krachem, což se taky vzápětí stalo. Na druhé straně mne zaráží, že Zídek nezmiňuje jednu věc, kterou ani z dnešního hlediska nelze Novotnému upřít: Ze všech sil a do poslední chvíle se vzpouzel tomu, aby byly na československém území umístěny ruské vojenské jednotky. To nějak přece jen nemohl skousnout. Měl ještě staromódní představu, že je tu svým pánem. Takže se to pak vyřešilo bez něho.

Pátek 30. ledna: Konvičku tady nechceme, reagovala etická komise Jihočeské univerzity na veřejné „kontroverzní“ výroky docenta Konvičky na protiislámských demonstracích v Praze (islám je úchylárna ap.). Pokud pan docent nezmění dikci svého vyjadřování, má přírodovědecká fakulta JČU zvážit jeho zaměstnávání. Jde o doporučení děkanovi přírodovědecké fakulty. Politické aktivity pana docenta i jeho „dikci“ považuji za nehorázné, ale nevím, do čeho do všeho mohou etické komise na univerzitách strkat nos. Mohou se od toho distancovat (což je ok a což už taky učinili). Pan docent inkriminované výroky nepřednesl na akademické půdě, i když školu jistě poněkud diskreditují. Na základě mých minulých životních zkušeností jsem na různá consilia abeundi poněkud citlivý a řekl bych, že distance by byla stačila. Taky mi napadá, jak významné by bylo zjednat nějakou nezávislou státně-správní etickou komisi, která by bděla nad vyjadřováním našeho pana prezidenta (např. „kunda sem, kunda tam“, tak daleko pan docent zatím ještě nedorazil). Příslušný zákon by mohla navrhnout Rekonstrukce státu, má v tom praxi.

V Moskvě chystají 9. května bombastické oslavy vítězství nad Německem. Pro země, které se v důsledku vítězství staly součástí jejich koloniální říše, ať už proto, že je Rusové prostě obsadili (pobaltské státy, Polsko), nebo zčásti i z vlastní blbosti a prohnilosti (ČSR), je vzpomínka na tento způsob osvobození poněkud trpká. Poláci se proto rozhodli, že uskuteční oslavy na Westerplatte v Gdaňsku, kde druhá světová válka začala. Ruská strana je uraženě dotčena. K tomu je třeba říci: nikoho rozumného nenapadne zamlčovat lví podíl Ruska na porážce Hitlera. Nikdo by taky neměl nejmenší problém s účastí na oslavách v Moskvě, kdyby tam dnes seděli demokratičtí politici bez nemravných imperialistických ambic. Tak tomu ovšem není a moskevské oslavy mají pro návštěvníky ze Západu podobný přídech jako berlínská olympiáda z roku 1936.

Nová řecká vláda už dala najevo, že pude v rámci EU působit jako trojský kůň Putinova Ruska. Hodlá zjevně sabotovat všechny pokusy o zpřísnění protiruských sankcí. Řecko se vrací k obojaké politice, kterou čas od času (pokud tam zrovna nebyla u moci vojenská junta) provozovalo v době studené vláky. Nikdo samozřejmě nesmí Řecku bránit v tom, aby se k Rusku se vším všudy přidalo. To, čemu by bylo dobré zabránit, je, aby sedělo v Evropě a zároveň Evropu s pomocí Rusdka vydíralo. V minulosti, pokud se pamatuji, to čas od času s oblibou dělali.

Sobota 31. ledna: Musím se přiznat, že mne Právo začíná pomalu unavovat. Ne proto, že je jinak názorově orientované, ale proto, jak mne vrací do let 1951 – 1989, v nichž jsem zprvu nesystematicky, pak pravidelněji sledoval tehdejší české noviny (tedy Rudé právo, číst ty ostatní jsem nepovažoval za prospěšné, byly jen malinko ochucený odvar toho správně a autenticky odporného – něco jako rozředěná koňská moč s malým přídavkem malinového sirupu; podotýkám, že na počátku, v r. 1951, mi bylo jedenáct let a ještě jsem tomu úplně nerozuměl). Takže například, když dnes čtu titulek „Katolická církev šilhá po brdských lesích“, okamžitě se ozve za ta léta vypracovaný podmíněný reflex a zvedne se mi žaludek. Po upozornění jednoho čtenáře jsem si přečet pár článků z deníku Referendum, a musím říci, že mi to přece jen připadá o dost zajímavější, taky z toho nečiší, že by to snad bylo aspoň zčásti slušně řečeno inspirováno (neslušněji řečeno řízeno) z Moskvy. Na což jsem z let 1951 – 1989 zvlášť citlivý. Nevadí mi socialistická orientace, vadí mi orientace na orientální despocii, a zejména její ruskou variantu.

Další titulek z Práva (v babišovinách to nebylo o moc jiné): „Horníci demonstrovali za prolomení limitů“ (tj. limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách). Horníky (nebylo jich vůbec závratné množství, byli jen vycvičeni na dělání kraválu a vybaveni transparenty) údajně svezly autobusy těžebních společností, které mají na prolomení limitů zájem (a využívají obav zaměstnanců z propouštění, třeba přidat), a zase údajně, dostali napapat a nabumbat a účast na demonstraci jim byla započtena jako odpracovaná směna. To mi připomíná období totáče, kdy se všechny odborové akce musely konat v pracovní době, jinak by se jich nikdo nezúčastnil. Na demonstraci vystoupil Předseda Odborového svazu pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu Jan Sábel a předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula. Vida, jak se proměnila situace! Kde jsou ty časy, kdy se odborářských demonstrací účastnili rozvášnění zelení aktivisté nejrůznějšího druhu, Proalt a podobná uskupení. Dnes jdou v Praze ruku v ruce Středula s Tykačem, zastoupení dovezenými demonstranty. Tripartita už funguje minimálně z 60% (exekutiva zatím tahá za kratší konec, ale komik z Hradu se v případě potřeby jistě rád přidá, zvlášť když půjde o to dát zahulit Sobotkovi). Nové pořádky v praxi! Pozoruhodná jsou jen hesla: „České uhlí, nebo ruský plyn“. Zdá se, že velké dubisko na Východě u nás není mezi lidem zdaleka tak populární, jak nás o tom v Právu nepřímo přesvědčují. Zároveň nevím, zda ta polarizace (nuď naše, české uhlí, nebo ruský plyn) není tak trochu účelově demagogická: jsme o pravdu v takové situaci, že si musíme vybírat, a to právě z těchhle dvou možností? A ještě poznámka: pozice „starousedlíků“ např. v Horním Jiřetíně je poněkud oslabená tím, že jsou to starousedlíci nanejvýš od roku 1945. Předtím tam byli taky starousedlíci, byli starousedlíky pár set let, a bylo jim to nakonec taky prd platné. Pozice starousedlíků je zejména od té doby u nás v Česku poměrně vratká. Chtěl bych zároveň zdůraznit, že chápu dnešní (nové) starousedlíky na Krušnohorsku a zejména jim přeji, aby v případě, že budou přece jen nedej Bůh muset pod tlakem Tripartity z Horního Jiřetína ad. odejít, si s sebou mohli vzít víc než třicet kilo na osobu.

Podle průzkumu CVVM se náskok ANO před ČSSD pro volby do PS dosti podstatně snížil. Od prosince minulého roku o polovinu (z 5 na 2,5%) ve volebním modelu, přitom ještě v loňském květnu byl rozdíl skoro 10%. Probíhá „normalizace“ volebních průzkumů, nebo se při jejich vzniku účinněji uplatňuje ČSSD? Celkový dojem je ovšem tristní, máme tu jakési potěmkinské pravolevé spektrum (ANO 30%, ČSSD 27,5%), za nimi s velkým odstupem komunistický dinosaurus jako jistič ruských zájmů, nic jiného od svého vzniku v roce 1921 nedělá a taky neumí(13,5%). Dalších 7,5% voličů (KDU-ČSL) podporuje stranu, která se s mimořádnou chutí přidává k silnějšímu, a „zrádná pravice“ (ODS a TOP09, každá po 6,5) nedokáže při nejlepší vůli ani společně dinosaura vyvážit. To, že „Piráti“, Úsvit, Svobodní ani zelení ani náhodou neatakují hranici 5% (zespoda) je jen slabou útěchou. „Nové pořádky“ jako vyšité.

Na slavkovském bojišti se setkali český, slovenský a rakouský premiér, aby společně probrali “i“ , jak píše Právo, „mezinárodní situaci na Ukrajině a v Rusku“. Všichni dohromady štěbetali o míru. Zdá se, že tu vzniká jakási protiváha proti Visegrádu, v němž dělá nepořádek silné a mírovému štěbetání vrabců pod křídly ruského orla nenáchylné Polsko. Na této koncepci se očividně shodne Zaorálkův páter Josef Petr Drulák s Milošem Zemanem. Další krok po pražské „osvětimské“ vzdoroakci. Je mimochodem pozoruhodné, že se ve Slavkově sešli vlastně tři poražení z tehdejší bitvy (čtvrtého, totiž Rusko, mohou podezřívavci cítit v pozadí). Nějaký Napoleon, který by je rozehnal, zatím není na obzoru.

Ruský koutek v Právu (tentokrát Michal Mocek) už neargumentuje s tím, že Rusové nic, ale „vyváženě“: na jedné straně útok na civilisty v Mariupolu“ (příšít ho Ukrajincům jsou schopni stejně málo jako přišít jim anexi Krymu), na druhé straně útok v Doněcku, který už jen kvůli symetrii je přičten Ukrajincům. Ale ví vůbec někdo, kdo kdy na koho v Doněcku střílel? Je vůbec jasné, zda šlo o cílený útok na civilisty, nebo prostě o to, že když se bojuje v městě, odnesou to i civilisté? A kdo má hlavní podíl na tom, že se bojuje na východní Ukrajině?

V Babišově Mladé frontě Dnes chlácholí Luboš Palata čtenáře, že s proruským stanoviskem nové řecké vlády to nebude tak horké. Vidím to jako obvykle jinak. Jistě, pan Tsipras je natolik vyčůraný, že nebude chtít rovnou připojit Řecko k Rusku jako další autonomní republiku. Chce si jenom otestovat, co se všechno dá z papalášů v Bruselu vymačkat. Jsou to podstatně šťavnatější plody než Putin, a zjevně odhaduje, že budou mít taky míň odolnou slupku. Je v životním zájmu EU, aby se tímto nestydatým způsobem vydírat nedala. Jinak ji za chvíli bude vydírat kdekdo.

Tento odstavec by se vlastně měl jmenovat „jak jsem se mýlil v Miloši Zemanovi“. Je to kreativní politik a vždycky člověka něčím překvapí. Citáty a odkazy, jimiž uvedl svůj projev, který jsem okomentoval, mi sice připadaly po všech stránkách podivné, ale vůbec mne nenapadla ta základní a vlastně samozřejmá věc, že si je vymyslil. (Tedy přesněji řečeno první připsal někomu jinému a přitom lehce zmršil, druhý sice pronesl Churchill, ale jinde a jinak). Upozornil na to Petr Zídek v Babišových Lidových novinách a předtím Martin Weiss v Echu24. Pan prezident samozřejmě věděl, že si to může dovolit, protože bylo naprosto vyloučeno, že by ho hned na místě mohl někdo usvědčit, a teď, pár dní poté, už je to vlastně fuk.