Zemanův plán

Miloš Zeman vystoupil v úterý na pražské konferenci Let My People Live s projevem, který netřeba přeceňovat, ale přesto stojí za jakýsi rozbor. Sdělení, s nímž český prezident přišel, lze rozdělit do dvou částí.

1. Malování čerta na zeď

To, co světu nyní hrozí, tvrdí Zeman, je prý nový holocaust, přesněji řečeno superhcolocaust. Tentokrát nezahrne jen šest milionů Židů, ale příslušníky celé řady vyznání, ateisty a dokonce muslimy. Odhadem stovky milionů lidí. Islámský stát, jenž se nyní ustavil, má podobnou povahu, jakou mělo v třicátých letech hitlerovské Německo. Zároveň se formuje „mezinárodní“ (rozuměj islámský) terorismus jako celosvětová organizace a rozvíjející se síť. Potud prezident.

Hysterický tón projevu je už na první poslech podezřelý. Rozpoutání hysterie je nejlepší prostředek, jak lidem nahnat strach a učinit je manipulovatelnými. Nechci nijak bagatelizovat nebezpečí, které islámský stát a islámský terorismus pro Evropu i pro svět znamenají. Analogie s nacistickým Německem ovšem kulhá na obě nohy. Německo bylo přes porážku v první světové válce a přes devastující účinky světové hospodářské krize na počátku třicátých let pořád ještě mohutný, vyspělý, organizovaný stát s fungujícím provozem, s ukázněným, v základních věcech vzdělaným, pracovitým obyvatelstvem, se silným a efektivním hospodářstvím, s akceschopnou armádou, která měla zkušené velení. Navíc Němce spojoval pocit křivdy z poválečného uspořádání, který se nedá úplně bagatelizovat. Pro to pro všechno znamenal hitlerovský stát smrtelné nebezpečí pro Evropu i pro svět. Islámský stát je chaotický útvar, který těží z toho, že v oblasti se už dlouhou dobu (v Iráku 11 let) nepodařilo ustavit stabilní vládu a státní správu. Srovnání je úplně nesmyslné.

2. Kdyby všichni chlapi světa

Následuje vášnivá výzva „Nedopusťme, aby se holocaust opakoval“: „Potřebujeme sjednocenou ozbrojenou akci, akci vedenou na mezinárodní úrovni, akci vedenou pod egidou Rady bezpečnosti Spojených národů, akci, do jejichž mezinárodních sil rychlého nasazení by měli vyslat své síly pokud možno všichni stálí členové rady bezpečnosti“ a „v níž by se celé mezinárodní společenství spojilo proti svému úhlavnímu nepříteli“.

Jen na okraj: je poněkud komické, když český prezident vymýšlí válečné tažení pro stálé členy Rady bezpečnosti. Ale především: „multipolární svět“ v němž dnes žijeme, není zase až tak nepřehledný. Nejsilnější jsou USA a Evropská unie, tedy dejme tomu Euroatlantické společenství, v současné době poněkud oslabené a v krizi. Další rozhodující hráči jsou Rusko a Čína, oba aspirují na vedoucí pozici, zatím na ni nemají a jsou připraveni se proti silnému protivníkovi případ od případu účelově spojovat. Problém na blízkém Východě se sám nabízí k tomu, aby v něm nechali svého konkurenta pořádně zkoupat a nanejvýš ho ještě využili k jeho důkladnému vydírání. Taky představa válčení „pod egidou“ Rady bezpečnosti OSN má své problémy: do OSN je od počátku jeho vzniku vložena jakási dvojznačnost: na jedné straně údajně společenství světových demokracií, vzešlé z druhé světové války a postavené na myšlence lidských práv, na druhé straně společenství, v němž sedí pohromadě demokracie s různými despociemi a banánovými republikami, farmáři s čuňaty, společenství, jehož spoluzakladateli byli na jedné straně nejsilnější demokratický stát světa, na druhé zaostalá orientální tyranie, která své světovládné plány neohrabaně kryla nestydatou mesianistickou ideologií. Oba zakladatelé si právem silně nedůvěřovali, takže rozhodovací mechanismy obsahují systém mohutných účinných brzd, jemuž vévodí právo veta v RB. Má jistě svůj význam jako jediné reprezentativní celosvětové fórum pro politickou komunikaci států, ale k tak složitým a náročným úkolům, jako je dlouhodobé vedení války a hlavně společná poválečná stabilizace poraženého protivníka, se ani trochu nehodí. Ze všech těchto důvodů by bylo možné iniciativu českého prezidenta označit za pouhou velkoústou klauniádu, jíž na sebe chtěl upozornit (něco podobného, jistě v decentnější podobě, dělával kdysi i Václav Havel), jenže to by bylo vůči němu velmi nespravedlivé: Zemanův plán má totiž i svůj pragmatický, vnitropolitický rozměr.

3. Pragmatická stránka věci

Na české politické scéně se nyní „stýká a potýká“ triumvirát Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka (a jeho ČSSD) a Miloš Zeman. Zemanovy trumfy jsou silný mandát z přímé volby, praktická nesesaditelnost a prezidentské pravomoci, které hlavě státu sice neumožňují řídit exekutivu, ale účinně ji házet pod nohy nejrůznější klacky, čehož už Zemanovi předchůdci v úřadě občas a s chutí využívali. Sobotka a Babiš mají ovšem ještě něco navíc: Za Sobotkou stojí silná strana, za Babišem navíc ještě silný průmyslový komplex a mediální impérium. Zemanův pokus o vybudování vlastní politické strany skončil zcela neúspěšně. Proto potřebuje svou pozici nějak posílit. To, co se samo od sebe nabízí, je spojenectví se silným zahraničním patronem. Projekt mezinárodního protiteroristického spojenectví, v němž bude mít Západ svázané ruce, kdežto Rusko ve stínu operace bude moci, podobně jako ve druhé světové válce, výrazně posílit své mocenské pozice v „blízkém zahraničí“ (s tím záměrem se už dlouhou dobu vůbec netají) vychází velmi vstříc ruským, tedy Putinovým zájmům. Nemusím snad zdůrazňovat, že takové posílení ruského vlivu je v rozporu se základními životními zájmy České republiky.

Pro pořádek je třeba konstatovat, že „paralelní akce“ k osvětimským oslavám Let My People Live neskončila až tak oslnivým úspěchem a že prezident svou řečí neudělal zrovna díru do světa. Nicméně dal nahlas najevo: „jsem tu a jsem připraven“. Dává to ostatně najevo už dlouho. Neměli bychom to přeslechnout.

29. ledna 2015; psáno pro Echo24