Čtvrtek 1. dubna: Poslanecká sněmovna schválila nejtěsnější možnou většinou zvýšení (velmi mírné) poplatků za rozhlas a televizi. Televizi zůstane reklama, pouze se sníží její podíl na vysílání z 1% na 0.8%. To je rozumné, veřejnoprávní televize nebude vydána na milost a nemilost vládě a Poslanecké sněmovně a zůstane zachována jakási zprostředkovaná vazba mezi ní veřejností. Poplatek budou muset platit prakticky všechny domácnosti, problematičnost tohoto rozhodnutí se velmi přeceňuje. Fundamenmtalistický liberalismus je stejná hloupost jako feminismus nebo ekologismus.

O tom ostatně svědčí i způsob, jakým se Evropský parlament cuká v souvislosti s dohodou mezi USA a Evropskou unií o poskytování dat cestujících v letadlech do USA. Doba je zlá a Amerika je na prvním nebo druhém místě mezi ohroženými. V takové situaci lze jakési (ostatně nepatrné) omezení občanských práv či svobod tolerovat. Evropa ovšem touží (i když poměrně malou většinou, 229 proti 203 europoslanců) dělat brikule.

Právo se vrací k poslanecké iniciativě ohledně zpřísnění trestů za opakované zvlášť těžké zločiny. Opakuji, taková změna je užitečná, jenže podobné poslanecké návrhy mají mocný populistický náboj. Snad by bylo věcnější, kdyby si navrhovatelé byli počkali na ministerský návrh, a pokud by je neuspokojil, podali pozměňovací návrhy.

Jakási italská firma v Žebráku zaměstnává severokorejské šičky. Hlídají je dva severokorejští fízlové, nesmějí chodit samy mimo ubytovnu, do práce i z práce mašírují v dvojstupu, plat jim zřejmě ihned obstavují. Nevím, proč má Česká republika podporovat obchod s otroky.

Vedení sněmovny zrušilo v reakci na sprostá vyjádření kubánského ministra zahraničí poslanecký zájezd na Kubu. Vedoucím poslanecké delegace měl být komunista Filip (!), další účastníci mj. Rujbrová (KSČM), Lobkowicz (KDU-ČSL), Nájemník (ODS). Podle Nájemníka je škoda, že byla cesta zrušena, na Kubě jsou „investice, které by se měly využít“ a „situace tam je složitější“ (bolševický argument, jakého se hojně užívalo v šedesátých letech minulého století proti ideologickým kverulantům; všechno je daleko složitější). Situace na Kubě vůbec není složitá, nýbrž jednoduchá, je to latinskoamerické bandolero a ve světě je spousta vhodnějších obchodních partnerů. Sporné je snad jen to, že Česká republika takhle přikládá nadávkám Castrova „ministra zahraničí“ příliš velkou váhu.

Pátek 2. dubna: Ministr Ambrozek byl povolán na kartáč k prezidentku Klausovi. Podnět podal jihočeský hejtman Zahradník (ODS). Vyměnili si názory, které se během procesu výměny sblížily, takže ministr bude nyní podporovat zřízení lyžařského areálu v jakési chráněné oblasti na Šumavě, kdežto Klaus bude naopak podporovat zřízení lyžařského areálu tamtéž. Ministr, aby neztratil tvář, si jako jakýsi zbytkový vrtoch vymiňuje, že území se musí napřed odminovat (sloužilo předtím padesát let jako vojenský prostor). Není vyloučeno, že mu v této věci Klaus velkoryse vyjde vstříc.

Anonymní autor, kryjící se za pseudonym Josef Žižka, oznámil dopisem všem poslancům, že je oddělá: „Doba nazrála k plánování atentátu na celou vaši sebranku.“ Je to konečná podoba přesvědčení, že politika je svinstvo, a zároveň do důsledků dovedený tzv. termitismus. Budoucí dvěstěnásobný (pardon, stonásobný, zapomněl jsem na hraběnku Chotkovou) Gavrilo Princip zdůvodňuje své rozhodnutí „hovadinami“, které poslanci dělají, např. zvýšením poplatků za veřejnoprávní rozhlas a televizi. Ti co hlasovali proti, nejsou zjevně vzati na milost, platí zásada kolektivní viny. „Nejsem psychopat“, tvrdí pisatel poněkud nepřesvědčivě, a dodává, že by nikdy něco takového neudělal. Je to prý jen výstraha, ale může se najít někdo, kdo ji zrealizuje. Atentátnictví po česku: já to vymyslím, a někdo jiný to pak za mne udělá a odnese. Pseudoatentátník se zlobí, že na politiku všichni nadávají v hospodě, ale nikdo poslancům přímo nenapíše. Rozuměj nenapíše jim, že je všechny odkrágluje, což je nejspolehlivější cesta k všeobecnému ozdravění poměrů. Pisatele je nepochybně třeba vypátrat a zavřít, až zčerná: jak kdysi pravil v jiné, ale ne zcela nepodobné souvislosti trefně Miloš Zeman, do kriminálu či do blázince, a pokud je to možné, do obojího.

František Oldřich Kinský prohrál další proces o navrácení majetku, tentokrát na Chrudimsku. Pozoruhodné bylo zdůvodnění soudce, který při rozhodl: "Připouštím, že rozhodnutí (o konfiskaci v roce 1945) bylo vadné, mělo mnoho chyb a z hlediska právního bylo nicotné. Jsem o tom niterně přesvědčen… Ale na druhou stranu jsem vzal v úvahu, v jaké době se rozhodovalo. Bylo to těsně po válce, používaly se předtisky rozhodnutí a rozhodovali asi těžko dostatečně kvalifikovaní lidé. Z dnešního právního hlediska konfiskace provedena nebyla… Na druhou stranu stát převzal tento majetek v dobré víře, určujícím rozhodnutím pro něj byly Benešovy dekrety. Stát byl přesvědčen, že tento majetek vlastní po právu a tak s ním nakládal.“ Když někomu něco uzmete, je tedy hlavně zapotřebí, abyste byl přesvědčen, že uzmuté vlastníte po právu, a tak s ním nakládal. I když vaše někdejší rozhodnutí bylo vadné, mělo mnoho chyb a z právního hlediska bylo nicotné. V Chrudimi vás pak soud očistí. Běda však, zmocní-li se vás nějaké pochybnosti o čistotě vašeho někdejšího konání: pak místo osvobozujícího rozsudku uslyšíte známé „Jdou a pověsej ho na klepadle“.

Volební kampaň ČSSD vede pan Andrej Surňak. Soudě podle rozhovoru v Právu ji postavil originálně: veřejnost si zpočátku ani neuvědomí, že jde o kampaň ČSSD, ba ani, že jde o kampaň. Plakáty a billboardy budou bojovat s našimi mindráky: objeví se na nich hesla: Nejsme malí, nejsme hloupí, nejsme slabí. Kampaň má být vnesena i do publika na mistrovství světa v hokeji. Zjednaná klaka bude skandovat Naučíme Němce česky, a aby to bylo vyvážené, též Naučíme Rusy česky. K vykutálenému projektu se ještě vrátíme.

Slovensko si zítra volí nového prezidenta. Výběr není nic moc: všichni čtyři hlavní kandidáti jsou bývalí členové KSČ, tři z nich údajně udržovali nadstandardní kontakty s StB. Někteří z nich ovšem v minulosti vykonali hrdinské činy: tak např. Vladimír Mečiar v srpnu 1968 vlastním tělem zastavoval u Zvolena ruské tanky, řídil dvě ilegální vysílačky, likvidoval dopravní značky a vyzýval k ozbrojenému povstání. Nynější prezident Schuster zase vlastním tělem zabránil tomu, aby se u Košic vybudovala jaderná elektrárna. Výběr nic moc, stejně jako v Česku, jenže český lid má alibi, prezidenta volí parlament.

Sobota 3. dubna: Věra může Klausovi v Číně otevřít dveře, píše dnešní Právo. Nejde ovšem o nějakou novou prezidentovu milenku, ale o radiolokátor, který je schopný identifikovat letadla i co do typu a výrobní série, a neuniknou mu prý ani americké stroje označované jako „neviditelné“. Myslím, že není důvod neudržovat s tak významnou světovou velmocí, jakou je Čína, korektní a v rámci možností i přátelské styky, ale to ještě neznamená, že ji musíme vyzbrojovat nejmodernější technikou, kterou by případně mohla použít třeba k invazi na Tchajvan. Vývoz provedl Omnipol, svolení dalo Ministerstvo průmyslu a obchodu, k souhlasu bylo třeba donutit ministerstva obrany a zahraničí, první se prý poddalo dříve, druhé údajně kladlo tuhý odpor. U premiéra Špidly lobboval podle Práva předseda KDU-ČSL Kalousek s tím, že když Číňanům radiolokátor neprodáme, neudají tam v následujících deseti letech čeští obchodníci ani hřebík. Představme si, kdyby si takové tiché a neveřejné podmínky stanovil třeba náš úhlavní nepřítel Německo! To by bylo řevu po Čechách! Nevidím důvodu, proč bychom se měli dát od Číny vydírat, je jistě dobré a užitečné s ní obchodovat, ale když nám bude chtít diktovat, můžeme se bez ní přece také obejít. Ředitel asociace obranného průmyslu Hynek tvrdí, že radiolokátor není útočná zbraň a dá se využívat i v civilní letecké dopravě. To je demagogie: důležité je, že se kromě toho a především dá velmi dobře používat ve vojenském sektoru a podstatně zvyšuje účinnost „útočných“ zbraní.

Opozice (KSČM a ODS) neopustila do třetího čtení novelu Listiny základních práv a svobod, bez níž nebude možné vydávat české občany do dalších zemí Evropské unie (tzv. eurozatykač). Poslanec Langer zamítnutí doprovodil patetickými slovy. Žádný našinec se do budoucna nemusí bát, že bude vydán cizákům, neboť „jsou hodnoty, jsou práva garantovaná základní listinou práv a svobod, která jsou nám asi vážnější, dražší a cennější, než je požadavek Evropské unie“. To je zajímavé, asi máme s panem poslancem rozdílné životní zkušenosti z minula, nazírali jsme skutečnost každý z jiné perspektivy. Já se vždycky, celý život, víc než toho, že mne ČSR, ČSSR atd. nebude dostatečně chránit a vydá nepřátelům, bál toho, že až mne doma budou chtít zavřít či lynčovat, nebudu mít kam utéci.

Klaus dosáhl rekordní popularity 77%, to je skoro tolik, kolik měl Havel při nástupu do funkce. To je špatná zpráva. A te´d ta dobrá: zvedly se nepatrně preference Senátu a Poslanecké sněmovny, o něco více krajských a obecních zastupitelství. Dá se tedy říci, že ta názorová menšina, která u nás podporuje zastupitelskou demokracii, mírně posílila.

Na trati rychlodráhy mezi Madridem a Sevillou nalezli výbušninu podobného složení jako byla ta, kterou teroristé použili před pár týdny v Madridu. Nálož se podařilo objevit a zneškodnit ještě před explozí. Nepochybně jde o varování. Kdyby ji teroristé opravdu chtěli použít, nikdo by jim v tom nezabránil. Španělská veřejnost a nová španělská vláda dala poměrně jednoznačně najevo, že je vydíratelná. Podle toho s ní budou od nynějška teroristé zacházet.

Korejské šičky zaměstnané v ČR nejsou podle jejich úředního severokorejského tlumočníka otrokyně. Peníze posílají svým rodičům, nikdo jim je nebere, mohou chodit, kam chtějí (a když to nedělají, je to ovšem jejich věc), jsou z docela obyčejných rodin. Ovšem, když přistoupíme na jejich hru, mohou nám nakecat, co se jim zlíbí. K tématu se ještě vrátíme.

Pondělí 5. dubna: První kolo slovenských prezidentských voleb vyhrál s velkou převahou Vladimír Mečiar, vládní kandidát Kukan nepostoupil (chybělo mu asi 3 600 hlasů, o něž jej zjevně připravili „spolukandidáti“ Mikloško a Bútora, oba dostali shodně asi 6,5% hlasů). Poměry na Slovensku se začínají nápadně podobat českým. Vláda, která vlastně už ztratila většinu v parlamentě, bude asi navíc muset zápolit s prohnaným a populárním prezidentským oponentem.

Sociální demokraté zahráli na národní strunu a vyrazili na Říp. Největší úspěch tam však měl údajně senátor Falbr, který revolučně a internacionálně vzýval Che Gevaru. Účastníků byly necelé dva tisíce. Sociálně demokratické členstvo je podivné společenství a dávat takové straně důvěru je dost velký hazard.

Diskusní Sedmička na Nově zavedla inovaci: diváci hlasují, kdo z těch, co se střetli, lépe obstál. Tentokrát diskutovali ministryně Buzková a Exner z KSČM, Exner vyhrál na body (podle Práva 80 : 20). Hlasování tohoto typu ztrácí jakýkoli smysl, když jeden z účastníků diskusního souboje zastupuje militantní organizaci. Pro tu není problém zajistit stranickým úkolem dostatečný počet hlasujících.

ODA nesplácí svůj horentní dluh. Ten obnáší 45 milionů Kč, úroky ho prý loni zvýšily o dalších 14 milionů, na sponzorských darech strana vybrala 88 tisíc. Zdá se, že narůstající dluh je už jediným důkazem toho, že jde o politicky živý organismus. Dají se s tím vyhrát volby?

Úterý 6. dubna: Aniž bych chtěl podlehnou obvyklému českému sklonu strkat nenáležitě nos do slovenských věcí, nemohu si odpustit několik poznámek k prvnímu kolu slovenských prezidentských voleb. Slovenská média a analytici přičítají Kukanův neúspěch nízké volební účasti (což je nepochybně pravda) a nevhodnému vystupování v závěru volební kampaně (to si netroufám posoudit). Stejně nepochopitelné pro pozorovatele zvnějšku je, proč kandidovali Mikloško a Bútora, kteří přece museli předem vědět, že nemají šanci: lépe řečeno dá se to vysvětlit jen tak, že oba mezi čtveřicí kandidátů neviděli žádný podstatný rozdíl (samozřejmě, mohou mít pravdu). Také kdosi na Slovensku prohlásil, že slovenští Maďaři nevolí politicky, ale národnostně. Pokud to ostatní strany vládní koalice věděly a pokud chtěly volby vyhrát, měly se snažit, aby se se SMK nějak dohodly na podpoře společného kandidáta už v prvním kole. To se zjevně nestalo. Je poněkud laciné vyčítat Maďarům nacionalistickou zaostalost, a zároveň předpokládat, že oni jsou povinni ostatní strany v klíčových „politických“ záležitostech ve vlastním zájmu podpořit a koaliční partneři pro to nemusí dělat nic.

Miloš Zeman vytáhl v Mladé frontě Dnes do boje za mimořádný sjezd ČSSD, který by ukončil éru stagnace a zvolil nové vedení. Je ochotný se takového sjezdu zúčastnit. Zeman cítí, že se Špidlou a spol. se to houpe a pokusí se o návrat. Je ovšem jen těžko představitelné, že by to byl návrat do strany s preferencemi roku 1998. Byl by to návrat do strany s preferencemi z roku 1993. A Zeman by se octnul znovu ve výchozí pozici. Premiérem se může stát jen na zbytek nynějšího volebního období, a vládnutí v čele menšinové vlády by ho spíš poškodilo, než že by mu pomohlo. Zlaté časy Miloše Zemana už nejspíš skončily.

Petr Zavadil říká v dnešních Lidových Novinách o eurokomisaři Teličkovi, že je to jakési ztělesnění průměru, protože byl za totáče členem KSČ. Jenže to není pravda, členové KSČ nebyli za totáče žádný průměr, nýbrž jen menšina, průměr byli nečlenové, a ti jimi víceméně pohrdali. Jiná situace byla snad jen v nejvyšších státních orgánech a možná v humanitních vědeckých oborech a v kultuře, ale tam tehdy neměl slušný člověk co pohledávat. Pan Zavadil mimoděk přejímá účelové černobílé vidění disidentů: na jedné straně Charta, na druhé kolaboranti z KSČ.

Dolly Buster se vrací!! Na základě spanilé jízdy papalášů z NEI do jejího německého bydliště se přece jen rozhodla ozdobit svou přítomností čelo kandidátky této strany. Ženy jsou tedy na kandidátkách zastoupeny víc než reprezentativně: můžeme si vybrat mezi ní, paní Rögnerovou a paní Roithovou. Nejspíš o tom udělám příští anketu Událostí.

Středa 7. dubna: Blíží se Velikonoční svátky, které v Evropě na rozdíl kromě Česka nejsou pojeny s pomlázkou a velikonočními vajíčky, jež, jak jsme se v dětství poučili ze stupidních sovětských kreslených filmů, vyrábějí zajíci v podzemních manufakturách, ale s křesťanstvím a Evangelii. Asi proto v západní části kontinentu celkem logicky očekávají atentáty islámských teroristů. Možným terčem je i Vatikán, ideologické centrum Křižáků. A to přesto, že se papež a katolická hierarchie tak iniciativně postavili do čela bojovníků proti americkému imperialismu a jeho špinavé válce v Iráku. Inu, čiň čertu dobře…

Paní doktorku Marvanovou vyhodili z jakési schůze bytového družstva, kde chtěla coby právnička hájit zájmy svých klientů, členů družstva. Na tom by nebylo nic zaznamenání hodného. Paní doktorka ovšem, poté, co ji vyhodili, prohlásila: „Příliš mi to připomíná film Sedm statečných, kdy jedním člověkem byla terorizována celá vesnice“.Paní Marvanová coby politická hvězda se pohybuje v docela jiném vesmíru než my obyčejní smrtelníci, a tím pádem nepochybně ani nechodí na tytéž filmy jako my (ale aby se nám, lidu, přiblížila, přesto o nich mluví). Jinak by věděla, že ve zmíněném filmu neterorizuje vesnici jeden člověk, ale dosti početná tlupa banditů. Vzpomínám si, jak nás jednou v polovině šedesátých let povolali na kartáč na ideologické oddělení ÚV KSČ kvůli časopisu Tvář (nevím proč, kromě šéfredaktora jsme v KSČ nebyli a šéfredaktor už byl na nejlepší cestě k vyhazovu). Šlo myslím o článek o Masarykovi, který zakázali tisknout. Povolali na nás dva kované stranické experty, jeden z nich se jmenoval Domanský. Jeden můj kolega, k jehož četným přednostem nepatří paměť na jména, ho soustavně tituloval Nedomanský. Když se to opakovalo asi po třetí, odvětil ten blb podrážděně: fotbal nehraju. Z toho se dá usoudit, že politické elity, vnitřní strana (dnes strany) jsou od nás pracujících odtrženy podobně jako za Novotného.

Paní senátorka Roithová, jednička na kandidátce KDU-ČSL do Evropského parlamentu, nabízela v pekařství Odkolek na Můstku koláče, na nichž kombinované náplně symbolizovaly zastoupení jednotlivých frakcí v EP. Evropskou lidovou stranu, k níž se lidovci hlásí a jež je nejpočetnější, představovala povidla. Zde se projevuje handicap paní senátorky vůči Dolly Buster: ta zrovna koláče nabízet nemusí.

Zdá se, že se Miloš Zeman rozhodl pro zahájení ofenzívy. Včera ohlásil boj za mimořádný sjezd v případě, když ČSSD ve volbách do EP neuspěje (co to je, když neuspěje), zítra vystoupí na rádiu F1, pak ho čekají důchodci v Mostě. Pokud jde o ČSSD, společenství asi osmnácti tisíc členů, zdá se, že převážně excentriků, má expředseda nepochybně slušné šance. Proti němu stojí Špidla se svými neoficiálními poradci, k nímž údajně patří mj. Jakub Patočka, prof. Erazim Kohák a Jaroslav Šabata. Pozdrav pánbůh.

Navíc premiéra Špidlu čeká nepříjemnost v podobě prezidentského kartáče. Bude se týkat vládního návrhu Koncepce směřování ČR v rámci Evropské unie. Prezident si podle ústavy může zvát členy vlády k „podání vysvětlení“: tak se otvírá prostor k tomu, aby mohl projevit své nejnesnesitelnější vlastnosti. Až po příštích volbách vládu sestaví ODS, přejdeme nepozorovaně na prezidentský systém.

Pavel Máša píše v Lidových novinách o příští spolupráci malých středoevropských zemí v rámci Evropské unie: „Důležité je, aby se Rakušanům, Slovákům, Slovincům, Maďarům a Čechům podařilo tlumit hroty vzájemných animozit a pracovat s tím, co je společné.“ Tato hraběcí rada bude inspirativní zejména pro Maďary, třetina jich žije v sousedních státech. Naše česká situace je příznivější, a přesto jsme animózní až na půdu. Přitom „tlumit hroty“ by pro nás ve srovnání s Maďary mělo být hračkou.

Čtvrtek 8. dubna: Břetislav Tureček podrobuje v Právu křížovému výslechu generálního ředitele izraelské diplomacie Joava Birana. Hlavní inkvizitorské otázky (vlastně to ani otázky nejsou, spíš obvinění) se týkají „mezinárodního práva“. Jaký právní základ měl atentát na Jasína, není „náhodou“ stavba plotu, oddělujícího palestinské oblasti, v rozporu s mezinárodním právem? To je dobré: a jaký právní základ mají krvavé atentáty palestinských teroristů? Mezinárodní právo je drzá konstrukce, která má znemožnit těm, co se jím hodlají řídit, aby se mohli bránit proti těm, co se jím sice řídit nehodlají, ale v případě, že ho poruší druhá strana, proti tomu hlasitě protestují. K dokonalosti ho kdysi dovedli Roosevelt se Stalinem, když vypracovali společně jakýsi ideový background, na němž dodnes spočívá OSN (Rusům se tehdy podařilo Američany pořádně doběhnout).

Václav Klaus podle očekávání zpucoval Vladimíra Špidlu za velmi nedbale provedený domácí úkol, týkající se vládní koncepce české účasti v EU. Premiér sice tu a tam něco nesměle namítal, nakonec přistoupil na to, že k diskusi budou přizvány „relevantní politické síly“ (rozuměj ODS) a že výsledný dokument bude předložen k veřejné diskusi. Klaus se zúčastní jeho vládního schvalování. Tímto způsobem se u nás plíživou cestou uvádí v život prezidentský systém. Je přitom jedno, zda Klaus má věcně pravdu (nepochybně v lecčems pravdu má). Rozvíjením problematických momentů ústavy (prezidentovo právo sekýrovat ministry) se do budoucna omezí úroveň svobody ve společnosti, posílí autoritářské rysy politického systému a napáchá víc škody, než kdyby si prezident své výhrady, byť i oprávněné, nechal pro sebe.

Kladenský primátor rezignoval na svou funkci i na členství v městské radě. Zapůsobilo to jako mávnutí čarovným proutkem, za několik hodin nato byl propuštěn z vyšetřovací vazby, v níž předtím strávil čtrnáct dní. Všichni (včetně soudkyně, která nyní jeho propuštění nařídila) se zaklínají, že obojí spolu nesouvisí. I kdyby to byla pravda, nikdo tomu nebude věřit. Podobnost s ruskými poměry je víc než nápadná. Můžeme se utěšovat, že u nás se to odehrává zatím převážně na komunální úrovni.

Pátek 9. dubna: Senátor Železný doplnil svou kandidátku moderátorkou Sedmičky na Nově Janou Bobošíkovou. Bobošíková logicky přestane moderovat novácký pořad a do Novy se nevrátí ani po případném volebním neúspěchu (který se dá upřímně řečeno předpokládat). Možná, že se tak pro Novu vyřešil sám od sebe jeden nepříjemný problém. Jiří Franěk v Právu Železnému a Bobošíkové vytýká, že se nejdřív tvářili, jako by dělali politicky nestrannou televizi a pak se vrhnou do praktické politiky a tím se vlastně demaskují. Totéž by se potom dalo vyčíst i ministru Mlynářovi. Není důvod, proč by novinář nemohl pověsit své novinářské řemeslo na hřebík a dát se na politiku, problém by vznikl pouze tehdy, kdyby chtěl obojí dělat zároveň, a krajně obtížný bude případný návrat k původní profesi. Mladá fronta uvádí preference lídrů, které si objednala u agentury Median. Podle nich je na tom zdaleka nejlíp s velkým náskokem Zahradil, na druhém místě Zieleniec, třetí Železný, čtvrtý Ransdorf, pátý Rouček, šestá Roithová má už jen 3,9% preferencí. Voliči však budou hlasovat podle stranických kandidátek (lídři jistě hrajou roli, ale až na druhém místě); tak se dá očekávat úspěch ODS a komunistů, lidovci nepochybně nějaký mandát získají a otázka je jen, co se stane s bezprizorným elektorátem Pravdy a lásky, který by nejspíš na nějaký ten mandát taky měl, ale rozdělí se mezi US-DEU a Evropské demokraty.

Senát bez rozpravy zamítl dalšího prezidentského kandidáta na soudce Ústavního soudu, který se může pochlubit mj. třiadvacetiletým nepřetržitým členstvím v KSČ (to je zajímavé, u Teličky to Klausovi vadilo, ale možná mu chtěl jen ukázat, kdo je tu pánem). Zároveň důrazně vyzval prezidenta, aby neprodleně jmenoval další kandidáty, protože ÚS je v současné době nefunkční. V rozpravě padala velmi silná slova, Klaus toho jistě využije ve svůj prospěch, nicméně je pravda, že vědomě usiluje dát prezidentské funkci jiný charakter, než jaký měla dosud, a způsob, jak se staví ke jmenování soudců ÚS, o tom leccos napovídá. K věci se ještě vrátíme.

Poslanecká sněmovna stanovila českým europoslancům plat 65 tisíc Kč. Je to méně než mají polští a maďarští zástupci v Evropském parlamentu. Provozní náklady, spojené s pobytem v Štrasburku a Bruselu, hradí přitom Evropská unie, takže na tajemníka, jeho cestovní výdaje, zdravotní a sociální pojištění dostanou poslanci přes dvanáct tisíc eur. Nevyplývá z toho, že tajemník bude mít nakonec o něco větší plat než český poslanec? Bylo by to poněkud směšné.

Komunisté (totiž ti štěpánovští či zifčákovští) podali trestní oznámení na herečku Hrzánovou za její výrok ohledně nabyté svobody říkat, že Rusové a komunisté jsou svině. Zatímco za to druhé by ji měl soud odsoudit k pokutě padesáti haléřů, s prvním bude mít nejspíš problém a Štěpánovci se zviditelní, což je jen doklad toho, že takové věci se říkat nemají. Před pár dny zemřela Larisa Bogorazovová, jedna ze sedmi, co demonstrovali 21. srpna 1968 na Rudém náměstí proti ruské invazi do ČSSR. Brežněv ji za to ohonoroval čtyřmi lety vyhnanství na Sibiři. I ona patří pod souhrnné označení „Rusáci“.

Mladá fronta Dnes zveřejnila článek Jeffrey D. Sachse „Ameriku čeká úpadek“. Nevím, proč je nutné přenášet americkou volební kampaň na stránky našich listů. Češi zatím právo volit amerického prezidenta nemají a drtivá většina Američanů, co u nás žijí, neumí česky.

Sobota 11. dubna: Považuji za nutné připomenout, že západní křesťanský svět, k němuž se hlásí i editor Událostí, slaví v těchto dnech svůj největší svátek: výročí Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání. Nejsem duchovní a necítím se dosti hodným toho, abych fušoval do řemesla povolanějším. Proto si při této příležitosti dovolím jenom připomenout text, který jsem pro Události poněkud troufale napsal někdy před třemi roky.

Václav Klaus, jak se dalo čekat, vetoval zákon o DPH. Je to součást intenzívního tlaku na koaliční vládu, která musí opět zmobilizovat všechny síly, aby prezidentské veto přehlasovala. Navíc je v časové tísni, zákon by měl vstoupit v platnost do prvního května dne vstupu ČR do EU. Je to cílevědomá taktika, která vládu zaměstnává a do jisté míry i ochromuje. Klaus si připravuje půdu pro redefinici českého politického systému.

Vedení Novy se nakonec rozhodlo, že už neodvysílá ani poslední nedělní Sedmičku, kterou měla ještě moderovat nastávající kandidátka do Evropského parlamentu Bobošíková. Podle slov mluvčího soukromé televize chtějí zabránit nepodloženým pověstem, jako že by Nova podporovala volební kampan paní Bobošíkové. Je zcela zjevné, že vedení TV Nova přišla možnost zbavit se moderátorky velmi vhod. Těžko se ubránit dojmu, že Nova byla v posledních měsících vystavena jakýmsi politickým tlakům (velmi se angažoval např. ministr Dostál se svými žalobami) a že si od změny v Sedmičce slibuje (bezpochyby právem) jejich zmírnění. Nechci se nijak zastávat paní Bobošíkové, její pokleslé nacionální štvaní mi leze krkem. Ale signály toho, jak může praktická politika tlačit na média, jsou přinejmenším stejně znepokojující.

Z kauzy Ústavní soud versus prezident se stává kauza Bárta. Náhlou potřebu distancovat se od senátora pocítili jak předseda KDU Kalousek (Bárta byl zvolen do Senátu za jeho stranu) i další Klausův kritik Falbr. Je sice pravda, že senátor Bárta to tentokrát přehnal, ale prezidentovy iniciativy z poslední doby jsou znepokojivé a zaslouží si velkou a kritickou pozornost. Navíc nejde o „ústavní krizi“, Klaus se proti ústavě nijak neprovinil. Problém není jen v Klausovi, ale i v ústavě. Senát se nyní vyřádil na prezidentském kandidátovi Gavlasovi a asi už nebude mít sílu odmítnout případně dalšího Klausova kandidáta Balíka (pokud si ovšem odmítnutí zaslouží, Klaus už navrhl i pár neproblematických kandidátů).

Pokud jde o Gavlasovo členství ve straně, prohlásil Václav Klaus: „Je urážka darebných pánů senátorů mluvit o komunistickém členství… Kdo musí mít nad čtyřicet let a musí mít něco odpracováno v akademických či v soudcovských funkcích, tak většinou byl do roku 1989 v komunistické straně…“ Per analogiam by se dalo říci, že je urážka (od) darebného pana prezidenta, když v Teličkově případě mluvil o „komunistickém členství“, protože kdo musí mít nad čtyřicet let a musí mít něco odpracováno v diplomacii, tak většinou byl do roku 1989 v KSČ.

Policejní vyšetřovatel, který se zabýval případem bombového atentátníka Štěpánka, prohlásil, že se ten člověk v posledních letech velmi zdokonalil po technické stránce, takže při výbuchu mohl zabít i nevinné lidi. Dokud nebyl technicky nedokonalý, hrozilo tedy, že zabije jen viníky? A jaké?

Je zajímavé, že pokud se v našich novinách píše o válce v Iráku, uvažuje se výlučně o tom, zda máme či nemáme právo vybojovat Iráčanům svobodu a demokracii. Přitom jde v první řadě o to, aby se válka islámských teroristů proti Západu neodehrávala výlučně na našem (tj. západním) území, v Izraeli, New Yorku, Madridu ad. (do toho ad. Se nepochybně vejde i Praha).

Dělá mi veliké potíže pochopit zamindrákovanou a ryze českou zapšklost, která prostupuje skoro všechny články Luboše Palaty. V Lidových novinách dnes např. píše: „Díky shodě náhod se Rakušanům podařilo v polovině padesátých let definitivně vyvázat zpod vlivu Moskvy a zamířit směrem k západní demokratické prosperitě…“ Rakušanům se to podařilo nikoli díky shodě náhod, ale hlavně proto, že ač víc než třetinu jejich území obsadili Rusové a hlavní město bylo v podobné situaci jako Berlín, na rozdíl od českých superdemokratů dali hned v prvních poválečných volbách komunistům jen naprosto mizivé procento hlasů. Neměli holt ambice dělat most mezi Východem a Západem, byli skromnější, chtěli si zachránit zdravou kůži, což se jim do značné míry povedlo. Zcela nepochopitelná je následující úvaha: „Ale jak ukázaly i poslední volby slovenského prezidenta, na jižním Slovensku žije jen velmi málo Maďarů, kteří by se dokázali cítit Slováky.“ Proč by se, pro Boha živého, měli Maďaři cítit být Slováky, když jsou Maďaři?

Úterý 13. dubna: V rámci rozsáhlé vlny únosů zmizeli v Iráku reportér ČT Kubal, Kameraman Klíma a reportér Radiožurnálu Pohanka. Všichni tři byli na cestě do Ammánu, odkud chtěli letět domů. Situace v zemi nabyla nové podoby. Proti spojeneckým jednotkám už nestojí zkorumpovaná a polorozpadlá vojenská moc, ale rozdivočelí Indiáni. Tím se taky změnil statut novináře: napříště bude novinářská mise v Iráku vyžadovat náturu dobrodruha. Únosci ovšem nejsou úplně neorganizovaní, pečlivě rozlišují mezi bratry ve víře a občany zemí, které nepatří k okruhu „křižáků“ a na konfliktu se nepodílejí (Pákistánci, Turci, Číňané) a na druhé straně ideologickým nepřítelem. Je legrační, že za nepřátele jsou považováni i Rusové a Němci, ačkoli od začátku nedělají nic jiného, než že házejí Američanům klacky pod nohy.

Koalici nezbývá než přehlasovat prezidentské veto ohledně zákona o DPH. Podpoří ji asi i bezprizorný poslanec Kott, který se nechal slyšet, že zákon je sice problematický, ale jeho odmítnutí by přineslo komplikace a prezidentovo rozhodnutí je spíš politické gesto. To je zdůvodnění kupodivu rozumné. Na druhé straně Klaus je zřejmě přesvědčen, že zákon je úplně špatný, a zároveň ví, že v tomto případě bude přehlasován. Záleží mu na tom, aby si zachoval distanci.

Stařičký papež vystoupil, jako vždy o Velikonocích, s proslovem Orbi et Urbi. Vyzval mezinárodní organizace, aby „urychlily vyřešení současných obtíží v Iráku, ve Svaté zemi a v Africe“. Láska musí porazit smrt a teror. Poučné. Další hlasatel Pravdy a Lásky, jenže Havel to na rozdíl od něho dělal v rozpuku tvůrčích sil.

Řada mezinárodních organizací (mj. Amnesty International a Člověk v tísni) využila poněkud zlomyslně nadcházející cesty prezidenta Klause do Číny a naléhá na něho, aby tam energicky vystoupil na obranu lidských práv a pronásledovaných disidentů. Klaus se k tomu vyjádřil v Mladé frontě Dnes. Je prý omyl myslet si, že je v zájmu obchodu na miliardovém trhu lepší nehovořit s Čínou o lidských právech vůbec. Stejně mylný však je i "postoj, který se domnívá, že ve vztahu k Číně můžeme setrvávat v přezíravém opovržení majitelů jedné jediné pravdy a mesiášů lidských práv, a za jediný politicky přípustný postoj z naší strany považuje ignorování, povýšené mentorování nebo drobné politické provokace". Klaus si tu opět vyřizuje účty se svým předchůdcem (proč je jím tak fascinován, tomu nerozumím, vždyť ho celým svým politickým působením drtivě porazil). Přitom je zajímavé, že ani jednu, ani druhou stranu nenapadne, že k zvážení toho, jak má český prezident postupovat, patří i reálný odhad toho, čeho může fakticky dosáhnout země, která je stokrát menší než Čína. Ve vztahu k bezohlednému pronásledování jinak smýšlejících v ČLR jsme skutečně majitelé jediné pravdy a mesiáši lidských práv, nevím, proč o tom pochybovat. Budeme-li si ovšem nenáležitě vyskakovat, budeme nanejvýš směšní (pak by bylo lépe, kdyby tam Klaus vůbec nejezdil). K politice patří jistá uměřenost.

Skupina expertů na Blízký východ včetně bývalé velvyslankyně ČR v Kuvajtu Hybáškové se v Le Monde vyjádřila k situaci na Blízkém východě. Západ tam při demokratických změnách může hrát jen podpůrnou roli, ty změny musí přijít zevnitř. Západ má prý vypracovat politiku, která by posílila demokratické síly. To je dobré. Jediné demokratické síly, které tam jsou, jsou spojenečtí vojáci. Demokracie zevnitř znamená rozvrat a chaos. Důležitější než Irák demokratizovat je stabilizovat ho a zajistit, aby v budoucnu Západ neohrožoval. Demokratizace těchto divokých končin je práce na mnoho desetiletí. Něco jiného ovšem je, doporučují-li experti demokratizovat Izrael. Taková požadavek nemůže znamenat nic jiného než demokratizaci na chamberlainovský způsob.

Středa 14. dubna: Premiér Špidla se náhle rozhodl odvolat ministryni zdravotnictví Součkovou. Že se její křeslo změnilo v houpací, je zjevné už několik týdnů, rozhodnutí však přišlo velmi náhle: vláda ještě ani nestačila projednat její koncepci zdravotnictví. Podle premiéra Špidly potřebuje zdravotnictví urychleně nový impuls. Ministři zdravotnictví nemají u nás na růžích ustláno, funkce působila jako odkladiště pro výstřední politiky už za Klause (Lom) a pak i za Zemana (David). Přitom v Praze i v Bruselu dávno vědí o tom, že se české zdravotnictví zmítá ve víru katastrofického samozadlužování. Prezident Klaus sice z počátku naznačil ústy svého poradce Jakla, že bude dělat brikule (Kubinyi je předlistopadový člen KSČ a „ve světle toho, jak se Senát ve stejné věci obouvá do prezidentských nominací na ústavní soudce, je na místě úvaha, proč by pro člena vlády měla být jiná kritéria“), pak ale Špidlovi korektně vyhověl. Problém má vláda, ne prezident, a je šikovné i moudré to taky na ní nechat.

Se Senátem bojuje teď také Poslanecká sněmovna, která přehlasovala senátní veto zákonu o Benešových zásluhách, a hlasy především KSČM a ODS zabránila senátoru Mejstříkovi, aby stanovisko Senátu před PS zdůvodnil. Mejstřík byl při projednávání zákona v Senátu zpravodajem, neměl vystoupit za sebe, ale za Senát. Nato se senátoři, kteří měli v PS hovořit k jiným dvěma zákonům, Senátem rovněž vráceným, s Mejstříkem solidarizovali a ze zasedání odešli. Poslanecká sněmovna podléhá ve věci Beneš jakési hysterii. Svědčí o tom i některé vykutálené výroky v rozpravě. Poslanec Martínek (spolunavrhovatel) např. prohlásil: "To, co slyším v této záležitosti, je něco tak hrozného, že to má paralelu v tom, co bylo slyšet v roce 1938. A to si myslím, že je věc, která je na počátku 21. století naprosto neuvěřitelná. Zpochybnit pozici dr. Edvarda Beneše je záležitost, která zároveň zpochybňuje pozici Churchilla a Roosevelta, protože ti všichni byli součástí vítězné koalice proti Hitlerovi za druhé světové války." Pan poslanec zapomněl ještě na jednu součást vítězné koalice, J. V. Stalina. Ten se taky už zase nesmí zpochybňovat? A vůbec, proč se nesmí zpochybňovat? Zpochybňování patří k životu stejně jako potvrzování. Poslanec Jičínský nabádal své kolegy: „Z našeho hlasování musí být nesporné, že pro nás výsledky druhé světové války včetně poválečného uspořádání a odsunu německé menšiny jsou něčím, co je neměnnou skutečností a ani česko-německá deklarace na této skutečnosti nehodlá nic měnit." Podobně poslanec Nájemník (ODS): "Tento zákon je samozřejmě politický a jedná se o formování našeho vztahu nebo glosování našeho vztahu s Německem." Zato Martínek zase tvrdí, že „účelem zákona je ocenit člověka, který se zasloužil o vznik samostatného Československa i obnovu demokracie po druhé světové válce. S poválečnými dekrety to nesouvisí.“ Hoši se nějak zapomněli navzájem dohodnout. Teď by měl zákon podepsat prezident Klaus. Jsem opravdu zvědavý, co udělá. Nedovedu si ovšem představit,že by to odmítl učinit a PS musela hlasovat po třetí. Tak daleko srdnatost pana prezidenta nesahá.

Korunu všemu nasadil v Mladé frontě Dnes Benjamin Kuras, který se, jak je jeho zvykem, místo Lex Beneš dožaduje trestních sankcí proti těm, co chtějí zrušit Benešovy dekrety. Česká duše si nedovede představit, že by se sporné věci dali řešit jinak než zavíráním. Cituji: „Nebyla náhodou záměrem tohoto zákona obrana českého státu před nebezpečím návratu sudetských Němců a ztráty české národní samostatnosti, či dokonce existence, která už od nich jednou hmatatelně hrozila? A je úplně jedno, zda je toto nebezpečí skutečné, nebo pomyslné - i proti pomyslným nebezpečím je dobré mít zákony jen tak, pro případ "co kdyby". Když totiž takové zákony existují, dávají větší šanci, že co je pomyslné, to se neuskuteční, a co je skutečné, bude na pozoru.

Takže když už jsme na to přišli, možná by bylo praktičtější, kdyby nám to zákonodárci řekli na rovinu a dohodli se na nějakém zákoně, který by nám sděloval třebas toto: Benešovy dekrety obnovující poválečnou republiku s předválečnými západními hranicemi a vystěhovávající z ní nepřátele státu, kteří v době přepadení státu přijali občanství státu přepadajícího (včetně těch několika stovek, které za to nemohly), jsou nedělitelnou součástí a základem českého státu a jeho právního systému. A tudíž každý, kdo by je chtěl zrušit, se dopouští trestného činu ohrožení státu a vlastizrady. Takto jasně řečeno, měli by poslanci a senátoři odvahu takový zákon prosadit? Nebo si jen tak hrají na strašáky v zelí? Já už se nemůžu dočkat, jak podávám tucet trestních oznámení.“ Ke článku se ještě vrátíme.

Hlasování ohledně zákona o DPH se zjevně změní v drama. Poslanec ČSSD Vlček je totiž tak vážně nemocen, že nebude moci do Sněmovny přijít. A tak vládní koalici nezbývá, než buď přesvědčit poslance Kotta, který už naznačil, že by ji eventuelně mohl v nouzi podpořit, nebo získat komunisty. Špidla se už sešel s Grebeníčkem a ten povolil Sobotkovi, aby zákon přišel obhájit na schůzi komunistického klubu. Komunisté sice zákon jasně odmítli, ale jsou ochotni naslouchat. „Republika je ve složité situaci a my nemáme zájem činit kroky, které by ji ještě komplikovaly.“ Ještě že jsou naši komunisté takoví poctiví braši! Zadarmo ovšem ta poctivost nepochybně nebude.

Armáda České republiky zřizuje při krajských velitelstvích dobrovolné zálohy. Celkem má jít asi o 2500 dobrovolníků, kteří budou vypomáhat v mimořádných situacích, jako jsou např. živelní katastrofy. Ukázalo se, že někteří zájemci jsou lidé trestaní za násilnosti a zlodějnu. Vojáci si je zapomněli proklepnout, pokud jde o trestní rejstřík. Vzniká tedy jakási rezervní armáda marodérů, která v případě povodní pomůže občanům od zbytečného majetku, tentokrát organizovaně a jako instituce.

Studie odborníků, vypracovaná v Bruselu, předpokládá, že v českých volbách do Evropského parlamentu sice posílí ODS a KSČM, ale ČSSD dostane stejně 8 mandátů, ODS jen 7, komunisté 5, lidovci a jiní centristé 3 a zelení jeden. Považuji za zcela nemožné, že by volby dopadly takhle. Nejvíce mandátů dostanou ODS a komunisté, ČSSD skončí až na třetím místě a zelení se do EP vůbec nedostanou.

V Kremlu kreslí novou mapu Ruska, zní titulek v Lidových novinách. Proboha! Zahrnuje mapa i Českou republiku?

Čtvrtek 15. dubna: Václav Klaus proti všemu očekávání bleskově jmenoval nového ministra zdravotnictví. Přitom jeho obavy z toho, co se v resortu ještě semele, jsou v tomto případě pochopitelné a oprávněné. Označil ministerstvo zdravotnictví za zakleté, protože se tam žádný ministr ani neohřeje. Pravda je, že obor byl u nás podceněn, a to od samého začátku existence ČR, kdy on sám do té funkce jmenoval člověka, o němž skoro každý věděl, že by si neporadil s žádným ministerstvem. Něco velmi podobného po něm zopakoval Miloš Zeman. Klausova reakce na někdejší členství nového ministra v KSČ se nakonec omezila na povzdech: „Senát mě mučí, že vybírám některé kandidáty na funkce ústavního soudce s podobnou otázkou minulosti.“ Podobnost situace se opírá o podobnost kandidátů: jaký kandidát na ministra (a teď už ministr), tací kandidáti na soudce ÚS.

Budoucí eurokomisař Telička vystoupil před údajně poloprázdnou zasedací síní Evropského parlamentu (jak aspoň referuje Daniel Kroupa, který přihlížel) a obhájil se. Pavel Telička je typ politika do každého politického počasí, univerzálně použitý ve všech myslitelných režimech od Čínského císařství přes Britskou monarchii a reálný socialismus až po Talibán. Je to politický obojživelník, schopný pohybovat se v rozžhaveném zemském jádru, ve vodě i ve stratosféře. Myslím, že něčím podobným se můžeme pyšnit v Evropě a na světě jen my. K tématu se ještě vrátíme.

Paní senátorka Roithová, lídr KDU-ČSL na kandidátce do Evropského parlamentu, si nechala poslat předvolební propagační letáčky poštou na účet Senátu: lépe řečeno pokusila se o to a prasklo to. Svérázná forma předvolební kampaně. Paní senátorka to navíc nakonec svedla na svou asistentku. Paní senátorka, jak se zdá, uzrála pro bobříka vyčůranosti.

Vláda schválila dva zákony potírající šedou ekonomiku: o povinném a plošném zavedení registračních pokladen a o kolkování alkoholu. Odhadl bych, že zaměstnají řadu dělníků, prodavačů i úředníků, a kdo je bude chtít obejít, tomu se to nakonec povede. Pro boj se šedou ekonomikou by nejúčinnější bylo zvýšit míru poctivosti v české veřejnosti: toho se ale ryze technickými a v zásadě buzeračními opatřeními sotva dosáhne. K otázce registračních pokladen jsem se před časem vyjádřil v jednom fejetonu, který tu pro pořádek připomínám.

Senátoři drtivou většinou zamítli zlepšovací návrh komunistické poslankyně Levé, která chtěla v novém mediálním zákonu zakotvit povinnost moderátorů v soukromých elektronických médiích mluvit spisovnou češtinou. Provozovatel média má podle návrhu paní Levé zajišťovat rozvoj českého jazyka a vyzdvihovat jazykové dědictví. Zákon sice neobsahuje žádné sankce, ale např. senátor Železný tvrdí, že na jeho základě je možné médiu odebrat licenci. Pozměňovací návrh poslankyně Levé je rodný bratr zákona o zásluhách Edvarda Beneše. To, že s ním přicházejí komunisté, není žádná náhoda.

Pátek 16. dubna: Usáma bin Ládin se uchyluje k taktizování a nabízí Evropě „mír pro naši dobu“: nebude napadat země, které stáhnou své jednotky z Afghánistánu a z Iráku, přestanou útočit na muslimy a zasahovat do jejich záležitostí. Nabídka platí po tři měsíce od stažení jednotek. Zdá se, že ten člověk příliš čte evropské levicové noviny a v důsledku toho poněkud přeceňuje svou nynější pozici.

Odpor v Iráku je krajně neorganizovaný (mám vážné pochybnosti o tom, může-li vůbec být aspoň elementárně organizovaný, země je natolik rozdělena a společnost natolik málo civilizovaná, že se nezmůže na nic víc než na divoké výbuchy násilí. Zatímco íránská delegace přijela pacifikovat šíity, sunnité zavraždili prvního tajemníka iránského velvyslanectví. Kdo vlastně unesl tři české novináře, se nepodařilo zjistit ani po jejich propuštění. Vražda italského rukojmího (Právo jí v duchu své dlouhé tradice říká „poprava“: označení poprava je něco, co dává vraždě jakousi legitimitu) způsobila, že teď i italská levice (kromě té extrémní, ovšem) podporuje setrvání italských vojáků v Iráku. Tak se primitivní násilí obrací proti těm, kdo ho rozpoutali.

Premiér Špidla má při vší své nešikovnosti ještě hroznou smůlu: poté, co komunisté odmítli jeho nesmělé námluvy (mají před sjezdem a hrají si víc než kdy jindy na třídní boj), podařilo se mu přemluvit poslance Kotta. Teď je tento zisk k ničemu, ministr Svoboda (taktéž poslanec) se vážně zranil při autonehodě. Pokud je v podobném stavu jako jeho automobil, který ukazovali dnes večer v televizních událostech, poleží si v nemocnici pěkně dlouho. Dlouhodobé vyřazení ministra Svobody, který aspoň v irácké záležitosti představoval to lepší v koaliční vládě, by se nejspíš rovněž neblaze podepsalo na české zahraniční politice. A kdyby se v té době výrazněji prosadil poslanec Laštůvka (Špidla prý uvažoval o jeho dosazení do funkce ministra zahraničí), pak Pán Bůh s námi a zlý pryč.

Senátor Falbr řekl v rozhovoru pro Právo mj.: „Myslím, že ti, kdo vyvolávají v lidech obavy ze vstupu do EU, se chovají stejně, jako se chovali ti, kdo nás v minulosti strašili imperialisty, militaristy, sudeťáky. Protože když prostě v lidech vyvoláte strach, tak potom můžete vzápětí říci: ale my vás ochráníme.“ To je velmi hezky zformulováno. Škoda jen, že před nedávnem nás „sudeťáky“ strašil právě pan senátor, když potřeboval „přátelům“ z ČSSD vysvětlit, proč hlasoval proti Lex Beneš.

Spojené státy nabídly spojencům, že pomohou osvobodit jejich rukojmí, samozřejmě za podmínky, že s tím dotyčná země bude souhlasit. V zásadě je pokus osvobodit unesené v dané situaci a při mentalitě únosců při vší obrovské rizikovosti vlastně jediná naděje, jakékoli vyjednávání chápou únosci jako projev slabosti.

Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek soudu nižší instance, jímž se osvobozuje majitel obchodu s vojenskými suvenýry, obviněný z propagace nacismu, protože prodával části výstroje německých vojáků z druhé světové války. Soud rozhodl, že podobné předměty je možné nabízet, pokud slouží výhradně milovníkům vojenské historie či sběratelům (předpokládám, že v rozsudku je formuluace „pokud jsou určeny“, komu ve skutečnosti budou sloužit, nemůže prodávající nijak ovlivnit a není to ani jeho věc). Rozsudek je správný, hysterický „boj proti nacismu“ se už u nás zase rozpoutává nepochybně se stejným záměrem jako za totáče – aby zakryl jiná, o hodně aktuálnější svinstva.

Tři někdejší studenti z fakulty architektury brněnské Techniky, kteří prošli nejrůznějšími peripetiemi procesu, jejž proti nim rozpoutal předlistopadový předseda ZO KSČ, protože prohlásili, že zneužíval svého postavení a žádali jeho rezignaci, se obrátili k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Soud se prý jejich případem bude zabývat. Znamenalo by to, že může být našinci taky někdy k něčemu dobrý. Když se na něj před časem v restituční záležitosti obrátil Jiří Wonka, odpověděli mu sprostým a arogantním dopisem, nepochybně kvůli jeho německé národnosti (u soudu údajně funguje jakýsi „český filtr“, který propouští jen záležitosti z hlediska „národních zájmů“ neškodné). Pokud jsou tři nynější stěžovatelé roduvěrní Češi, mají snad naději na vlídnější zacházení.

Sobota 17. dubna: čeští novináři zadržovaní v Iráku jsou, jak jsme se už včera zmínili, na svobodě. Měli smůlu, že je unesli, a kliku, že je pustili. Podle prvních reakcí českých novin lze ovšem soudit, že o tom bude napsána rocková opera. Náměstek ministra zahraničí sdělil, že k propuštění našich hochů výrazně přispěla výzva „českých muslimů“: ti své irácké bratry ve víře přesvědčili, že i u nás žijí lidé nesouhlasící s americkými imperialisty a jejich špinavou válkou v Iráku. Až příště nějakého Čecha v Iráku unesou, bude nejlepší, když všichni přestoupíme na islám.

Zranění ministra Svobody je vážnější, než se původně myslelo, a zdá se být úplně vyloučené, že by se mohl zúčastnit úterního pokusu koalice o přehlasování prezidentského veta. Je tedy zjevné, že prezidentské veto přehlasováno nebude. Klaus a ODS by měli na místě nehody vtyčit pomník. Neviditelná ruka osudu je posunula o hezký krok blíž k povalení vlády. Zároveň se ukazuje, jak je ze střednědobého a dlouhodobého hlediska riskantní vládnout většinou jediného hlasu. Bylo by to riskantní i pro schopnějšího manažera než je premiér Špidla a pro jednotnější a životaschopnější politické subjekty, než jsou nynější strany vládní koalice.

Podle průzkumu CVVM se do Evropského parlamentu dostanou jen čtyři strany: ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL, přičemž preference ČSSD a KSČM jsou vyrovnané. To je podstatně přesnější odhad než ty vysílané z Bruselu, které věští např. úspěch straně Zelených. Pouze o vyrovnanosti šancí ČSSD a KSČM pochybuji, komunisté by podle mého odhadu měli být úspěšnější (zejména po nevyhnutelném debaklu ČSSD při nadcházejícím hlasování o prezidentském vetu). K volbám chce jít rozhodně 26%, 36% „spíš“ půjde. Volební účast bude asi blíž těm 26% než těm maximálním 62.

Ministr Dostál je univerzální talent, jakýsi multigénius: „zkušený dramatik, publicista, herec, režisér, poslanec a ministr v jedné osobě“, jak praví tiskové oddělení ČT. ČT totiž angažovala pana ministra jako herce v pohádce pro děti „Modrý Mauricius“, kde bude údajně hrát sama sebe (tj. ministra). Zdá se, že tvrdý postup pana ministra proti elektronickým médiím nese své plody. Do budoucna by mohl svou univerzalitu rozšířit ještě o funkci generálního ředitele ČT, posléze televizního koncernu, zahrnujícího všechna celoplošná vysílání v ČR, a za devět let, až odejde Václav Klaus, by navíc ještě mohl stanout na místě nejvyšším. Titul: „dramatik, publicista, herec, režisér, poslanec, ministr, generální ředitel všech médií a prezident ČR“ by zněl ještě vznosněji než „generální tajemník KSČ a prezident ČSSR“. A až se stane prezidentem (a tím pádem vrchním velitelem Armády České republiky), může navíc sám sebe pasovat na generalissima.

Zdá se, že se iráčtí a spřátelení teroristé poněkud přepočítali: také v Japonsku teď většina veřejnosti podporuje vládní stanovisko teroristům neustupovat. Vypadá to, že Západ zase není až takový papírový tygr, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Irácký ministr Jazairi, který se uplatnil při jednáních o osvobození českých novinářů, je Kurd, komunista a navíc jeho jméno zdobí Cibulkovy seznamy. Jaký mezinárodní úspěch! Lidé registrovaní ve svazcích StB se už uplatňují i v zahraničí, pronikli do irácké vlády. V skrytu duše můžeme doufat, že se dožijeme okamžiku, až se pozitivní lustrát stane prezidentem USA. Jaká by to byla obrovská mravní satisfakce pro tyto nejkrutěji postižené oběti komunismu!

Poslanec Robert Kopecký, klíčový člen zemanovského braintrustu, poskytl rozhovor Lidovým novinám a zmínil se i o svém členství v KSČ: „Víte, já jsem byl komunista do roku 1989. Ano, já to nepopírám. Takových nás byla spousta. V ČSSD je nás takových padesát procent! Ale oni si to už ani nedávají do dotazníků… Ale přiznám se, že moje členství v KSČ byl projev mé tehdejší zbabělosti. Já jsem nedokázal z té partaje vystoupit. Měl jsem strach, doma dvě malé děti… asi mě to příliš nectí, ale těch osmdesát procent lidí, co v partaji byli, vám to takhle neřekne…“. Z uvedeného vyplývá, že se pan poslanec do KSČ narodil. Proto může považovat za selhání nikoli to, že tam vlezl, nýbrž že dost rychle nevystoupil.

Pondělí 19.dubna: Naši zlatí hoši se slavně vrátili z Iráku. Pan Kubal se nechal slyšet: „Jsem moc rád, že jsem občanem této republiky, jejíž vláda se dovede postarat o svoje lidi.“ Musím se přiznat, že bych byl raději Ital. Mohl bych být rád, že mám spoluobčany, kteří se umějí chovat statečně i tváří v tvář smrti.

Slovenským prezidentem se poněkud překvapivě stal Ivan Gašparovič. Mezi slovenskými politiky panuje hrůza z Mečiara: zřejmě vycházejí z toho, že nikdo z nich si s ním pořádně nevěděl rady. Mečiarovi se dá právem vyčítat milion věcí, při tom při všem však měl jakýsi elementární smysl pro politiku. Pochopil například, že když se v Česku nelíbí jeho představa konfederace - nekonfederace, je třeba stát v klidu rozdělit. Což se kupodivu povedlo a i díky tomu jsou od té doby česko-slovenské vztahy v zásadě neproblematické. To znamená mimo jiné, že nynější česko-slovenské problémy jsou praktické a nikoli obludné povahy. Slováci z něho mají takovou hrůzu, že si raději zvolili bezmocnou a zároveň všehoschopnou nulu. Gašparovič dlouho sloužil Mečiarovi (nic určitějšího se o jeho působení v HZDS říci nedá), pak z prospěchářských důvodů založil vlastní stranu, přičemž projevil naprostou neschopnost vlastní politické invence (to byl ostatně důvod, proč mohl tak dlouho věrně sloužit Mečiarovi: ten člověk nic pozitivně zjistitelného nechce. Teď se nechal protlačit do prezidentské funkce Ficovou stranou: Fico je komunista a šovinista nesrovnatelně nebezpečnější než Mečiar. Mečiar je proti Ficovi přímá duše a poctivec. Gašparovič bude muset zároveň sloužit své nacionalistické minulosti a Ficovi. Sám nemá nic, na co by se mohl postavit a o co by se mohl opřít. Jsem přesvědčen, že Slováci sice (vinou svých politiků) vybírali ze dvou zel, ale že si zvolili to horší.

Izraelci zabili nového šéfa teroristické organizace Hamás Rantísího. Celá Evropa je na nohou: měli se přece obrátit na RB OSN, která by vydala rezoluci, vyzývající obě strany konfliktu (teroristy i jejich oběti) k rozvaze. Pan Rantísí, takto pediatr, by pak nepochybně šel do sebe. Izraelskou akci přímo neodsoudily jedině Spojené státy. Všichni ostatní, od senilního papeže až po britského ministra spravedlnosti, se předhánějí v odsuzování izraelského „státního terorismu“. Je otázka, jak dlouho mohou Spojené státy tuto osamělou úlohu v moři Mnichovanů vlastně udržet.

Španělský premiér Zapatero usoudil (zjevně právem), že OSN nepřijme takovou rezoluci, která by v očích španělských socialistů legitimovala účast španělských vojáků v Iráku, a rozhodl se do patnácti dnů svůj kontingent stáhnout. Španělé utrpěli železničními atentáty velké a tragické ztráty. Na těchto mrtvých postavili španělští socialisté své volební vítězství a teď předvádějí arabským teroristům i světu, že velký klacek je to, co na Západ platí. Je to názornější a podstatně horší než politika kancléře Sdchrödera od německé volební kampaně do dnešních dnů.

Pevnou skalou v tomto nečase je OSN. Prokázalo to naposled v Kosovu. V rámci sil OSN proběhlo regulérní bojové střetnutí mezi Jordánci a Američany. Důvodem byla intervence amerických imperialistů v Iráku. Jeden Jordánec a několik Američanů přišlo o život. To, že přicházejí o život Američané, se ve světě bere jako normální věc: je jich hodně a jsou příliš bohatí, zaslouží si to. RB OSN nyní vydá dokument, v němž vyzve vraždící i zavražděné k rozvaze.

Naštěstí jen tu ještě prezidentský kandidát amerických demokratů Karry, který má svůj plán (tuto formulaci u nás důvěrně známe a víme, že nedává tušit nic dobrého): Americké vojáky v Iráku nahradí jednotky NATO pod velením Američana, Rada bezpečnosti přijme novou rezoluci k Iráku, na jejímž základě bude do Iráku vyslána mise OSN, v jejímž čele nebude stát Američan. Ta převezme politickou zodpovědnost. Usáma bin Ládin ovšem z neznámých důvodů považuje OSN za svého úhlavního nepřítele a je otázka, proč by to jeho iráčtí přátelé měli brát jinak. Navíc se pan Karry, až bude zvolen, začne chovat nepochybně o poznání méně vstřícněji. Už teď se s Bushem shoduje v tom, že Američané nesmějí prohrát. Ve víru volební kampaně naznačí kapitulantství, a po volbě se ukáže, že není schopen je realizovat, protože by ho voliči roztrhali. Není těžké si představit, jak to ovlivní situaci v Iráku.

Vicepremiér Mareš zjevně neuspěje s návrhem na humanitární gesto vůči neodsunutým českým Němcům. Mělo se týkat necelých 2 000 lidí, žádný neměl dostat za příkoří, která utrpěl (nucené práce, věznění, týrání apod.) víc než 50 tisíc korun. Špidla to nepovažuje za zralé: nespolkli by mu to Laštůvka a Robert Kopecký. K čemu je taková koalice.

Úterý 20. dubna: Vládní koalici svitla naděje: podle lékařů není vyloučeno, že ministr Svoboda bude už koncem týdne v takovém stavu, že by se mohl zúčastnit hlasování v Poslanecké sněmovně. Koalice se tedy pokusí přeložit projednávání novely zákona o DPH na čtvrtek. Opozice „není nadšena“, ale nemá zjevně sílu rozhodnutí přehlasovat. Otázka je, zda k tomu má vůbec chuť – cíl byl dosažen, vláda opět prokázala svou slabost. Její pád si zatím opozice nepřeje, vládní slabost jí přidává preference. Koalice musí nyní uchovat do pozítřka svůj hlasovací potenciál. Nejlépe by bylo umístit koaliční poslance do karantény podobné té, v níž bývali kosmonauti před vesmírným letem. A poslanec Kott by měl být pro jistotu chován na záchytce. Z projednávání novely se stává napínavá legrace, bohužel jen pro ty, kteří ji mohou pozorovat z bezpečí vně hranic ČR.

US-DEU se podle slov vicepremiéra Mareše rozhodla zproblematizovat vývoz radiolokátoru Věra do Číny. Zdá se, že trochu pozdě. Špidla je zjevně náchylný k záležitosti se vrátit (na Ministerstvo zahraničí údajně dorazil nerudný dopis státního tajemníka Powella) a dal se slyšet, že proces rozhodování není dosud uzavřen. Povolení k vývozu však už bylo uděleno (angažoval se v tom on a Kalousek, museli napřed zmasírovat ministra Svobodu) a výrobce zaplatil licenci. Bylo by solidnější vůči spojencům a také korektnější vůči Číně, kdyby byli řekli hned zpočátku jasně ne.

Španělsko se dočkalo první odměny za vyhlášené stažení vojáků z Iráku: představitel militantních Šíitů Sadr rozhodl (nebo vyzval své ozbrojence?), aby od této chvíle na španělské vojáky neútočili. Za normálních okolností by Španělsko mělo z ostudy kabát, normální okolnosti však už dávno nejsou. A tak německá vláda rozhodně odmítá obvinění, že by Španělé ustoupili před terorismem (což vidí každé dítě) a Romano Prodi jásá: rozdělení Evropy, které vzniklo kvůli rozdílnému postoji k irácké válce, se zaceluje. No, snad nebude ještě tak zle.

Pavel Verner píše v Právu, že při odsunutí hlasování bude ministr riskovat své zdraví kvůli životně důležitému zákonu, protože sbor našich zastupitelů se neuměl dohodnout na tom, aby někdo z opozice holt pro ten zákon zvedl ruku. Svoboda by ovšem nemusel riskovat své zdraví i v případě, kdyby se vzhledem ke krizové situaci vzdal mandátu. Bylo by to rozhodnutí natolik neslýchané, že ministrovo jméno by se vyskytovalo v dějinách české politiky ještě po tisíci letech. A byl by mu ještě za života vztyčen plomník.

Rovněž v Právu upozorňuje Zdeněk Jičínský, že v prvorepublikové ústavě (na rozdíl od té dnešní) všechny prezidentovy úkony spojené s výkonem úřadu vyžadovaly kontrasignaci premiéra, resp. příslušného člena vlády. Prezident neměl na rozdíl od dnešní úpravy vedle vlády samostatnou úlohu. Jičínský považuje toto řešení za čistší. Já taky.

Unesení Japonci se nedočkali takové slávy jako čeští novináři. Hrozí jim, že část nákladů za návrat do Japonska si budou muset zaplatit sami, protože zbytečně riskovali. Takové řešení by v případě našich rukojmích bylo jistě nespravedlivé, oni tam působili jako novináři, a to znamená ve veřejném zájmu. Nicméně i český velvyslanec zpočátku připustil, že nadměrně riskovali, když se rozhodli pro cestu autem do Ammánu. Teď se o tom nějak přestalo mluvit a Armáda ČR pro ně poslala speciál, šlo prý totiž o „humanitární evakuační let podle platné legislativy“. Opravdu? Nebylo by se našlo levnější řešení?

Středa 21. dubna: Paní Bobošíková, takto dvojka na kandidátce Nezávislých na Vladimíru Železném, dostala poštou záhadnou obálku s podezřelým obsahem. Obálku nyní zkoumají armádní specialisté. Viník je ovšem předem jasný, rukopis se nezapře: nepochybně se jedná o stejného ničemu, který kdysi nainstaloval odposlouchávací zařízení do vozidla poslance Hojdara.

Poslanecká sněmovna odhlasovala po zuřivé hádce odklad projednávání novely zákona o DPH na zítřek. Ministr Svoboda bude dopraven do Prahy vrtulníkem ministerstva vnitra a do jednacího sálu jej přivezou na pojízdném lůžku. Nabízejí se analogie jednak se známou písní o kanonýru Jabůrkovi, jednak s prvními stránkami nesmrtelného románu Jaroslava Haška. Vládnutí ČSSD se stává čím dál tím více sérií na poslední chvíli zvládaných politických karambolů, jakýmsi politickým thrillerem, něčím ve stylu amerických filmových grotesek, kde Harold Lloyd bez jakékoli horolezecké výbavy nedobrovolně slézá mrakodrap. Komickou stránku věci lépe ocení naši sousedé. Zvnitřku ČR to vypadá černě. Premiér Špidla kdysi razantně prohlásil, že když se mu nepodaří prosadit finanční reformu, vláda končí. Teď se podle jeho slov ukazuje, že zákon o DPH za takový razantní krok nestojí. Co je tedy ta finanční reforma?

Podle středočeského hejtmana Bendla učinila vláda hrubý nátlak na ubohého šéfa Sazky Hušáka, když se tento následovník Jana Sladkého Koziny rozhodl, že do svého skrovného kolosea nepustí zpupného českého diktátora Špidlu. Je to hezké, že se ODS tak vehementně zastává drobných českých podnikatelů.

Česká elektronická média nebudou hledat už jen superstar v oboru zábavné hudby, ale i v oboru politiky. Média jsou tu ovšem od toho, aby politiku objektivně posuzovala, nikoli aby ji vytvářela. Doufám, že se tento nestvůrně blbý nápad nepodaří uskutečnit. Nějak dlouhodobě škodlivý by být nemohl, ale v současné době by nejspíš přispěl k celkovému politickému rozvratu.

Definice letu českého Challengeru pro zadržené a posléze propuštěné novináře se neustále upřesňuje. Nyní je podle mluvčího ČT Krafla jasné, že šlo o „přesně zákonem definovaný evakuačně humanitární let“, tedy o něco podobného, jako kdysi byla záchrana nešťastné posádky ztroskotané vzducholodi Italia ze sevření věčného ledu. Interpretace je motivovaná mj. i hmotně – ČT nejeví nejmenší chuť za přepravu svých zaměstnanců platit.

Mladá fronta Dnes dala slovo vrchnímu rabínovi „Ortodoxní židovské obce“ ve Vídni Moishe Arye Friedmanovi, který tepe sionismus a izraelský imperialismus. Pokusíme se zjistit, co je to za instituci, Mladá fronta Dnes nám bližší informace zůstala dlužna. Doufám že pp. Pravda, Mocek, Vodička dají slovo i nějakému reprezentativnímu představiteli pražské židovské obce, třeba nebude s panem Friedmanem tak docela solidární.

Čtvrtek 22. dubna: V Poslanecké sněmovně proběhla dnes akce s krycím názvem „Trvalý Svoboda“. Nepohyblivý ministr zahraničí byl nejprve tajně dopraven vrtulníkem do Úřadu vlády, pak v maskované sanitce do kanceláře předsedy PS. Poté, co předseda Zaorálek oznámil, že se bude hlasovat o prezidentském vetu, zavelel dutým hlasem: přineste ho! Nato se otevřela ve stěně jednacího sálu tajná dvířka, o jejichž existenci neměli mnozí účastníci památné schůze do té chvíle ani tušení, a šest parlamentních zřízenců vneslo do sálu nosítka s chorým ministrem. Umístili je u lavice v první řadě, a ministr se pokusil třesoucí se rukou vložit svou kartu do hlasovacího zařízení. Povedlo se mu to až na šestý pokus. A všichni si oddychli: vláda byla zachráněna.

Exprezident Václav Havel oslaví prvního května na lidové veselici poslanců, senátorů, velvyslanců a pracujících ve Valdštejnském paláci vstup ČR do EU, pak se s chotí odebere do Petřínských sadů a zahájí tam Měsíc lásky.

Vláda se pře o majetkových přiznáních. Nový návrh ministerstva financí předpokládá, že finanční úřady budou kontrolovat původ registrovaného majetku bez omezení jeho hodnoty (s výjimkou finančního majetku a majetku v zahraničí, kde platí dolní limit 1,5 milionů Kč). Občané budou podávat majetkové přiznání na výzvu finančního úřadu. Finanční úřady tak budou moci, například na pokyn shora, zbuzerovat libovolného občana České republiky. Kdo bude hodný, nebude kušnit a bude poslouchat papaláše, bude možná ponechán na pokoji. Přiznat je nutno pouze majetek nabytý ode dne platnosti zákona. Tím se, jak upozorňuje řada lidí, veškerý majetek nabytý (což je v mnoha případech velmi slabý výraz) v hrdinských dobách privatizace legalizuje. Čili: co bylo, bylo, od nynějška jsme všichni poctiví braši.

Všechny české noviny zahrnují pozorností Mordechaje Vanunu, který byl nyní propuštěn z izraelského vězení, kde si odpykával dlouholetý trest za vyzrazení státního tajemství. Pan Vanunu je bez ohledu na motivy, které ho vedly, a které jsou jeho problém, odporný zrádce. Píšu to, protože se mi zdá, že tento aspekt věci by u nás mohl být opomenut.

Václav Klaus v Mladé frontě Dnes opět varuje před některými dopady našeho vstupu do EU. V článku na první straně listu, kde se na Klausův text upozorňuje, je uveden mimořádně vydařený citát: „Budeme definitivně nikoli Českou republikou, ale jednou z částí Evropské unie, která si sice pořád ještě formálně ponechá svého prezidenta, ale bude to už jenom pro okrasu…“ Mít pro okrasu ausgerechnet Václava Klause by bylo dosti nepraktické. Citát ovšem není z toho, co Klaus publikuje v MfD dnes (tam se k problému EU a česká suverenita vyslovuje o hodně zdrženlivěji) a méně pozornému čtenáři může tahle skutečnost snadno uniknout. Nevím, zda je to úplně seriozní.

Karel Hvížďala píše tamtéž: „Výkřiky, že tam (tj. do Iráku, bd) naši reportéři neměli jezdit, jsou jen výkřiky zbytků totality v nás.“ Ozvaly se ovšem i výkřiky, že neměli jezdit zpátky autem, že zbytečně riskovali, říkal to například i velvyslanec Klepetko, než i on propadl celonárodní euforii. Takovou kritiku nelze odbývat poukazem na zbytky totality. Kritizovatelný je každý, i naši zlatí hoši z Iráku.

SRN bude muset vynaložit tři miliony eur na přestěhování křečků polních z předměstí Mohuče, kde vzniká velká průmyslová zóna. Právní sekce EU totiž stanovila, že křeček nesmí být zabit a jeho nora zatopena. Bylo by vhodné, kdyby přijala podobné ustanovení i o kriticích Benešových dekretů.

Pátek 23. dubna: k napínavé proceduře hlasování v Poslanecké sněmovně dodejme už jen to, že o poslance Kotta se údajně starali průběžně tři jeho sociálnědemokratičtí kolegové. Dbali na to, aby nepřišel do styku s alkoholem, což jej, jak známo, dokáže úplně paralyzovat. Skurilní okolnosti této politické krize jsou nepochybně viditelné i zvenčí. Jiří Hanák už pojmenoval hlavního viníka: je jím „volební systém, produkující většinu tak těsnou, že ji musí zachraňovat z nemocnice importovaný poslanec.“ Oč lepší to bylo za totáče, to volební systém produkoval většinu úplně postačující. Taky Zeman s Klausem chtěli v době opozičně smluvního vládnutí volební systém vylepšit, aby produkoval většinu méně těsnou. Pan Hanák tehdy řval jako mutující tygr. Většinu těsnou vyprodukovali voliči, a vyprodukovali ji proto, že si ze stávající mizerné nabídky politických stran nedokázali vybrat. Na mizerné nabídce mají podíl i nejrůznější žurnalističtí lobbysté, kteří poslušně a nestydatě hájí zájmy politických uskupení. Pan Hanák, jak známo, patří k havlovskému výsadku v Právu. Svádět to na Pravdu a Lásku, která se v minulých volbách zmohla na většinu jednoho jediného hlasu, se mu nepochybně nechce. Svádět to na voliče je nepopulární, voliče si nesmíme rozzlobit (kromě toho by to bylo nespravedlivé). A tak za všechno může volební systém.

Ostatně Právo jsou v jednom ohledu obdivuhodné noviny. Po celých patnáct let dokázalo vzdorovat hlodajícímu zubu času a uchovalo si - v poněkud zjemnělé a zastřené formě, tak říkajíc v ilegalitě - zvyklosti nabyté v uplynulých desetiletích. Připomínají japonské vojáky, přežívající v džungli třicet let po skončení druhé světové války: díky sametovým okolnostem jsou ovšem na rozdíl od nich obklopeni daleko větším pohodlím. Až se přežene nepříznivá doba, zbaví se zbytečného balastu (tj. vyhází lidi jako je nakonec i pan Hanák) a plnou silou se přihlásí ke své mnohaleté tradici. Vytrvalost v návaznosti na tradici se projevuje i v detailech. Tak například včera Právo přesvědčilo nepochybně všechny své čtenáře, že americká agrese v Iráku se hroutí, protože nyní už odcházejí i Poláci. Dnes sice mluvčí polské vlády prohlásil, že polští vojáci v Iráku zůstanou tak dlouho, jak to bude nutné, to jest do doby, než se podaří situaci stabilizovat. Jenže tomu už v Právu moc výraznou publicitu nedali. Výsledný dojem? Američtí imperialisté jdou od porážky k porážce, tak jako tomu ostatně bylo už v letech 1948-1989.

České soudní síně jsou už pár let svědectvím rozhořčené politické bitvy mezi šlechtickými restituenty a českými plebejci (nyní naposled se bije Thun-Hohenstein s Choltickými o místní zámek). Zrádná šlechta je v soudních síních i v médiích kádrována na své němectví a věrnost národní věci a drtivou většinou neobstojí (pokud by náhodou obstála, budou pak na svou věrnost národní věci kádrováni dotyční soudci, a oni to dobře vědí). Že v takové bojové atmosféře utrpí vážnost soudů, je nabíledni.

Slovenský prezident Gašparovič hodlá pokračovat ve Visegrádské spolupráci, chce však Visegrádskou skupinu rozšířit o Rakousko a zejména Ukrajinu. Doplňme ještě Kazachstán, pak to bude dokonalé.

Miloš Zeman zahájil tažení za svůj návrat do čela ČSSD. Jeho věrní Šplíchal a Laštůvka od něho ovšem očekávají plán do budoucna. Připomíná to návrat přestárlého a mírně senilního mafiánského bosse z vězení, kde strávil mnoho let: najednou se ukazuje, že zaujmout opět čelnou pozici bude dosti složitý úkol a možná na něj už intelektuální schopnosti vysočinského Edmonda Dantèse nestačí. Teď ho čeká úvodní mítink v Mostě, který mnoho napoví, pak přijdou na řadu Posedice, kde kdysi padla slavná facka: Zeman by mohl využít své návštěvy a založit tradici, tj. odhalit na památném místě pamětní desku, třeba jen se stručným textem: „zde vyťal dne toho a toho přítel Grulich příteli Wagnerovi pověstnou podsedickou facku“. A při každém dalším výročí by sem nějaký zástupce sociálně demokratické vlády (nejlíp se k tomu z hlediska resortu hodí ministryně školství, mládeže a tělovýchovy) položil kytici rudých růží.

Sobota 24. dubna: Soud se senátorem Železným (jde o celní únik při dovozu obrazů) začne těsně před volbami do Evropského parlamentu. Ať už je to náhoda nebo ne, je to projev jakési organizační indolence. Senátor Železný má minimální šanci být zvolen, a i v případě že nejde o úmysl poškodit ho ve volbách, nikdo tomu nebude věřit. Případ se vleče už dost dlouho, soud mohl buď začít před měsícem nebo počkat do konce června.

Trochu podobně jako soud si počíná Ministerstvo obrany, když hodlá znovu zpochybnit vývoz radiolokátorů Věra do Číny s poukazem na to, že nebyly splněny podmínky, kterými podmínilo svůj souhlas. Kdyby byli řekli rovnou ne (důvodů pro to měli sto a jeden) spolkli by to Číňané daleko spíš, než když je takhle dlouhodobě tahají za nos. A pokud bude ministerstvo tvrdit, že to není důsledek americké intervence, nebude mu nikdo věřit, i kdyby to byla pravda.

Premiér Špidla nenavštíví šampionát v ledním hokeji. Je to zcela přirozená reakce na chování pana Hušáka. Hušákův obývák nenavštíví ani Kalousek, Šimonovský, Sobotka, Mareš a Ibl, kterému se ovšem hrozně moc chce. Solidarita ministrů s předsedou vlády je na místě.

Oslavy vstupu České republiky do Evropské unie, které si naplánovali jihočeští politici, poznamenají nejspíš akce sudetoněmeckých narušitelů, kteří chtějí na hranicích rozdávat letáky kritizující Benešovy dekrety a vysvětlující požadavek na jejich zrušení. Jejich heslo je „Nemůžeme slavit s vámi“. Jihočeský hejtman Zahradník (ODS) se zlobí: považuje protest za zcela zbytečný výstřelek, teď jde přece o budoucí dobré vztahy národů v rámci EU a ne o neustálé rozebírání minulosti. Ve skutečnosti je upozornění na dekrety daleko víc na místě než někdejší snahy zabránit vstupu ČR do EU: teď jste tady, tak s tím koukejte něco dělat. Doufejme, že naši hrobaři minulosti to budou mít v Evropské unii těžké.

Předseda Národní rady Slovenské republiky (a předseda KDH) Pavol Hrušovský prohlásil k česko-slovenským vztahům: „Jsem přesvědčen, že je potřeba využít tyto bezproblémové, nadstandardní vzájemné vztahy a pokusit se je rozšířit i na sousední státy, myslím tím zejména země Visegrádské čtyřky, ale i státy středoevropského regionu, jako jsou Rakousko a Slovinsko. Mohla by to být šance vytvořit v Evropě silný blok států po vzoru například skandinávských států nebo Beneluxu.“ Má úplně pravdu, je jen otázka, zda se to aspoň v případě Visegrádu nemělo stát už dřív a zda si nové mezinárodní výzvy nevyžadují i v rámci EU širších koalic.

Sobota 24. dubna - dodatek: Jeden laskavý čtenář mne upozornil, že ve včerejším "Co týden dal" jsem se dopustil hrubé chyby: facku neuštědřil Grulich Wagnerovi, nýbrž Wagner Grulichovi. Na mé nepřesnosti se podílí stařecká skleróza a zároveň svůdná, leč v tomto případě zavádějící představa, že shora dolů se fackuje snadněji. Oběma aktérům slavné scény se za toto nedopatření omlouvám.

Pondělí 26. dubna: Miloš Zeman exhiboval před naplněným sálem svých příznivců v Mostě. Byli tam údajně svezeni z celé republiky a bylo jich asi pět set. Oznámil jim i přítomným věrným poslancům a exposlancům (Foldyna, organizátor akce Hojdar, Kopecký, Laštůvka, Grégr) podmínky, za nichž je ochoten uvažovat o svém návratu do politiky (na nějž se ovšem třese jako řeznický hafan na buřta): je nutné svolat mimořádný sjezd ČSSD (toho je ochoten se zúčastnit; na řádný sjezd v roce 2005 ovšem nepůjde, protože pouhý rok před volbami už nebude dost času na nápravu reputace ČSSD), provést změnu v čele strany, vyhnat z vlády lidovce a US-DEU. Podařilo se mu urazit zároveň Grosse i Špidlu a mluvil o deratizaci. Otázku svého návratu do předsednické funkce hodlá řešit, až to bude aktuální. Tento postoj znejistil i Zemanovy věrné: většina z nich nepovažuje požadavek svolání mimořádného sjezdu ještě v tomto roce za realistický, poslanec Hojdar volá bezelstně a bezradně: „My do toho boje klidně půjdeme, ale musíme vědět, že nás někdo chce vést“. K Zemanovu případnému návratu se, pokud nám to dovolí čas, ještě vrátíme. Celkem realisticky a bez obalu zhodnotil expremiérovo vystoupení senátor Falbr: "Ostrý vzduch na Vysočině mu zřejmě ublížil, protože vystupovat v průběhu volební kampaně s takovými požadavky svědčí o tom, že už nemá všech pět pohromadě. Není v situaci, kdy by si mohl klást podmínky, a už vůbec ne tak idiotské. Bezohlednost, s jakou usiluje o rozbití strany, je hodna opovržení." Je to poměrně trefné.

Dcera jednoho z popravených Hitlerových odpůrců z roku 1944 Eduarda Brücklmeiera žádá o restituci dvou domů na Staroměstském náměstí, nikoli ovšem podle restitučních zákonů, ale podle obecných předpisů určovací žalobou. Spor se vleče, obvodní soud jí nejprve vyhověl, městský to pak zamítl, Nejvyšší soud pak rozhodnutí zrušil a vše je opět na začátku. Na celé věci je zajímavé vlastně jen jedno: Právo volí tentokrát o hodně mírnější tón, účast v atentátu na Hitlera, za niž byl Brücklmeier oběšen, je zjevně pro Kovaříka a spol. polehčující okolnost. Dědičce se dokonce díky tomu dostalo několika hraběcích rad: např. aby vymáhala odškodnění na německém státu.

Do vlády jde nyní věcný záměr zákona o prostituci. Problematika je mi poněkud odlehlá a nemám na věc, jak říká pan prezident, „silný názor“. Zaujalo mne jen jedno: ministerstvo vnitra počítá při potírání kriminality v této citlivé oblasti s nasazením policejních provokatérů, kteří budou „předstírat zájem o sexuální služby“. Nedovedu si představit, že by iniciativa MVČR skončila jinak, než že příslušníci policie ČR budou mít tyto služby k dispozici zdarma. Mohlo by se to uvádět i v reklamních letáčcích při náborových akcích (pro policii, nikoli pro nevěstince).

Biskupská konference vyzvala v dopise věřící, aby ve volbách do Evropského parlamentu „dali hlas křesťanským hodnotám“. Dopis se četl na nedělních katolických bohoslužbách. Je těžké si to vykládat jinak než jako skrytou propagaci KDU-ČSL. K čemu jsou katolické církvi takové humpolácké akce? Ti, co budou volit lidovce, jsou již rozhodnuti a dopis jen dodá další argumenty různým českým volnomyšlenkářům.

Úterý 27. dubna: Všechny tři největší české listy (Právo, Mladá fronta Dnes i Lidové noviny) přinesly jako „otvírák“ zprávu o tom, že manželé Stodolovi, kteří ze zištných důvodů zavraždili několik starých bezbranných lidí, dostali doživotí. Udělení doživotního trestu za úkladnou vraždu, byť i jedné jediné osoby, by u nás mělo být samozřejmostí, tak jako je tomu v sousedním Německu. (Nedávno tam dostala např. sedmdesátipětiletá důchodkyně (mimochodem Češka) tento trest za to, že objednala vraždu svého manžela.) Zdá se, že my si takovou přísnost nemůžeme dovolit, protože by zjevně naše řady příliš decimovala. Četl jsem kdysi, jak se někdy v třicátých letech australské úřady vypořádávaly na Nové Guinei s lidožroutstvím. Čas od času se totiž stávalo, že domorodci nějakého svého bližního zkonzumovali. Brát to jako vraždu a trestat provinilce smrtí by se za daných okolností rovnalo genocidě. Proto byl delikvent pouze převezen do centrální věznice v Port Moresby a odseděl si tam několik měsíců. Trest byl poměrně účinný: jeho nejděsivější součástí byl transport dotyčného. Protože v zemi neexistovaly silnice, děl se letecky. Jakmile se ocelový pták odlepil od země, lidojed se hrůzou pomočil a podělal. Působilo to jako protialkoholická léčba. Lidožroutství se nakonec podařilo eliminovat. Škoda, že našinci již letecké dopravě přivykli!

Poté, co odešel ze Sněmovny, ztratil se z mého horizontu někdejší poslanec ODS a následně US-DEU František Kozel. Pohled na poněkud přestárlého a obtloustlého d´Artagnana byl při fádních přenosech z Poslanecké sněmovny příjemným osvěžením. Nyní se pan Kozel vrací na televizní obrazovky v souvislosti s aférou soudce Berky, obviněného ze zločinného spolčení při konkursních machinacích. Je v podezření, že zneužil své pozice náměstka místopředsedy vlády Mareše a protiprávně shromažďoval osobní údaje (jeden z obžalovaných je jeho zeť). Moje potěšení je věc čistě osobní a soukromá, píšu o tom vlastně jen proto, že způsob, jak o tom referovaly noviny, je příznačný. Zatímco v Právu a v Lidovkách zprávě věnovali výraznou pozornost, Mladá fronta Dnes, jejíž zpravodajství je neseno výrazně v duchu Respektování, ji zastrčila na desátou stránku do rubriky Ekonomika. Obávám se, že tato pštrosí technika je směšná a neúčinná, pokud u nás vycházejí ještě jiné noviny než MfD. Vlk (politicky zlomyslná část publika) se sice ve zpravodajství MfD nenasytí, ale jak se zdá, moc to nepomůže: ani Kozel nakonec nezůstane celý.

A ještě jednou MfD: US-DEU zahájila předvolební kampaň na vltavském parníku. Svorně o tom informuje Právo a MfD, MfD pouze zapomněla zmínit, že se na parníku nacházeli pouze politici US-DEU a pozvaní novináři. Lid se nedostavil, zjevně podléhá vábení ODS. Bude třeba si zvolit jiný.

A aby nevznikl dojem, že snad chci chválit Právo: i to se dnes vyznamenalo, přineslo kratičkou zprávičku „Landsmanšaft chystá protest“. Zpráva je školním příkladem (post)bolševické demagogie a potvrzením úsloví, co se v (stalinistickém) mládí naučíš, v postkomunistické zralém věku jako když najdeš. Na poměrně malém prostoru jsou semlety dvě nesouvisející zprávy: Jakýsi „Nacionálně demokratický akční výbor“ protestuje v Rakousku proti vstupu nových zemí do EU a rakouské Sudetoněmecké sdružení upozorňuje na problematičnost Benešových dekretů. Nacionálně demokratický výbor přitom nemluví o Benešových dekretech a SLÖ neprotestuje proti vstupu nových zemí do EU, jen upozorňuje, že je tu problém, se kterým se musí něco dělat. Ve zprávě se vlastně ani netvrdí, že by tu byla souvislost, jen se tato souvislost potichu navozuje. Ale aby na to přišel, musí si ji člověk přečíst třikrát. Skvostná ukázka demagogie.

Začíná soudní bitva mezi německo-katolickým šlechticem Kinským a baštou demokracie ve střední Evropě o palác na Staroměstském náměstí. Má jen jednu vadu na kráse: totiž tu, že se předstírá, jako by šlo o soudní proces v evropském slova smyslu. Je zjevné, že český stát a vládní koalice (pod přísným dohledem opozice) zabrání všemi silami tomu, aby Kinský mohl vyhrát. Soudce, který by chtěl dát Kinskému za pravdu, se octne přinejmenším v situaci Zdeňka Štěpánka, který se prý kdysi mírně přiopilý na základě sázky s V + W pokusil v Jiráskově hře Jan Hus v roli císaře Zikmunda zabránit upálení Mistra Jana. Proč máme absolvovat takové pseudoprocesy? Je to nebezpečný precedens. Když už je vláda na tom tak zle, bylo by od ní poctivější, kdyby nechala palác obsadit protiteroristickým komandem a Kinského zavřela do Daliborky.

Soudce, který rozhodl o tom, že proces se senátorem Železným se bude konat bezprostředně před volbami do Evropského parlamentu, kde Železný taky kandiduje, se hájí: voliči prý mají včas vědět, zda Železný spáchal trestný čin. Problém je v tom, že soud vysílá voličům před volbami signál, že se senátorem Železným není něco v pořádku, a to i v tom případě, když bude osvobozen. Soud se zcela zbytečně plete do politiky a kompromituje v očích veřejnosti své rozhodnutí, i když bude spravedlivé. I soudce by měl uvažovat politicky, ale jenom proto, aby poznal, kdy se do politiky plete, ačkoli nemá a nesmí.

Richard Falbr na celoevropském sabbatu, pardon summitu sociálních demokratů v Bruselu nejdřív vystoupil s oslňujícím projevem, poté usnul. Stalo se mu to už podruhé. Věc je jasná: senátor Falbr trpí zvlášť těžkou formou konferenční nemoci, kterou jsem kdysi popsal v jednom fejetonu pro Události, který tu připomínám.

Středa 28. dubna: František Oldřich Kinský, jak se dalo očekávat, prohrál spor o palác Kinských. Podle rozhodnutí soudu proběhla kdysi konfiskace v rámci zákona, protože Kinský byl v roce 1945 osobou německé národnosti. Jaký smysl má konat předem rozhodnuté soudní procesy, které se navíc řídí podle formálně zákonných, ale docela absurdních kritérií (právo na vlastnictví se určuje podle národnosti nárokovatele). Kromě toho problém byl, že oni majetek nezabavili Kinskému, ale jeho v té době už několik let mrtvému otci.

Podle nejnovějšího průzkumu veřejného mínění agentury STEM vévodí žebříčku ODS s 35,3%. KSČM má 19%, ČSSD necelých 17, KDU-ČSL osm a půl. ODS s lidovci by dnes ve volbách získali pohodlných 110 mandátů. Odliv preferencí levice je logický a jeho hlavním viníkem je tandem Zeman – Špidla. Špidla si vedení ČSSD nemůže udržet a Zeman je nemůže získat. V tomto nelítostném zápase bude zjevně ČSSD rozervána na cucky.

Zemanovi přívrženci vydali listinu dvaceti sedmi zrádců, kteří nepodpořili expředsedovu kandidaturu na prezidenta. Jsou to údajně: Vlastimil Aubrecht, Petra Buzková, Karel Černý, Milan Ekert, Stanislav Gross, Petr Ibl, Michal Kraus, Jozef Kubinyi, Radko Martínek, Jan Mládek, Eva Nováková, Josef Řihák, Ladislav Skopal, Evžen Snítilý, Bohuslav Sobotka, Hana Šedivá, Vladimír Špidla, Rudolf Tomíček, Jiří Třešňák, Jaroslav Tvrdík, Milan Urban, Jitka Vojtilová, Václav Votava, Lubomír Zaorálek, Petr Zgarba a Pavel Dostál, Brutus, který rovněž vrazil kudlu do Césarova panděra, ač tomu zasažený dlouho nemohl uvěřit. Zrádcování je typickým doprovodným jevem rozkladu politického tělesa.

Jakousi stálici a jistotu představuje v sociální demokracii ministr Škromach. Nejen že nefiguruje na seznamu zrádců, ale bije se za národní zájmy s energií, kterou by mu mohli závidět i Grebeníček s Klausem. Nyní vytáhl do boje proti německým imperialistům, a žádá, aby vydali to, co si na úkor českého pracujícího nakřečkovali v dobách studené války: „Naše momentální nízká životní úroveň je také daní za vysokou životní úroveň v těch stávajících evropských zemích, která byla vybudována v dobách železné opony. Já myslím, že teď je doba vyrovnání a vrácení toho, co nám vlastně ještě v rámci tohoto vyrovnání dluží." Ve skutečnosti nám západní imperialisté dluží kulové. Kdysi jsme z blbosti a v podstatě dobrovolně vlezli do ruské pasti, a náš dlouholetý odboj, spočívající z větší části (čestné výjimky potvrzují pravidlo) ve flákání a šlendriánu, se spolupodepsal na kormoutlivém stavu naší vlasti. Nesvalujme vlastní selhání na jiné. Občas i tak znamenití chlapíci, jako jsme my, taky za něco můžou. Až se jednou bude tesat alegorická socha drzosti, může pan ministr stát sochaři modelem.

A ještě jednou ze stejného soudku: Britský liberální list The Guardian uvádí na prvním místě mezi nejznámějšími Čechy Kafku a Freuda. Z hlediska „českých národních zájmů“ jsou to ovšem pouze „krajané“ (něco jako čestní Češi). Pokud by se dožili roku 1945 a přežili u nás holocaust, byli by podle Benešových dekretů oholeni o majetek a vyexpedováni v dobytčáku do Němec. Taktéž se mýlí jinak obvykle dobře informovaný Martin Zvěřina: ani Bernard Bolzano by ve světle Benešových dekretů neobstál, jeho otec byl Ital (žádná moc polehčující okolnost, viz Mussolini) a matka Němka, mateřština němčina. I on by si to šupačil směr americká okupační zóna Německa.

Kdekdo se dnes zlobí na kyperské Řeky, že odmítli plán na sjednocení ostrova. Rusové je ovšem podporují, což je ještě podezřelejší. Proč Západu i zde tolik záleží na zachování něčeho, co nemůže držet pohromadě? Kdysi se řecká vojenská junta v posledních křečích své existence pokusila ostrov anektovat. Nato Turci ukázali zuby, a protože byli silnější, ukousli si, jak to bývá, víc, než jim patřilo. Umožnila jim to indolence jejich řeckých nepřátel. Jediné možné řešení by dnes bylo rozdělit ostrov mezi Řecko a Turecko, jenže to odporuje nesmyslným představám o multikulturalitě. Multikulturalita mezi pejsky a kočičkami nikdy nefungovala.

Čtvrtek 29. dubna: Íránský ministr zahraničí, který přicestoval do ČR zjevně na poslední chvíli (návštěva se prý dohodla v úterý), se smrtelně urazil, protože ministr Svoboda zjevně nehodlal kvůli němu postoupit nějakou novou vozíčkovou eskapádu a prezident Klaus neměl na přijetí čas. Nevím, jak může taková země jako Írán předpokládat, že se kvůli ní budeme stavět na hlavu, jako to kdysi dělali čeští komunisté ve vztahu k Rusku. Každá drzost by měla mít své realistické meze.

Nemám, jak pravívá náš pan prezident, silný názor na otázku regulace prostituce. Avšak argument, že pokud ji stát v podstatě uzná za živnost, stane se pasákem, je mimořádně idiotská demagogie. Je to totéž, jako říkat, že stát, který nařizuje utratit skot, u něhož je podezření na nemoc šílených krav, se stává rasem.

Zeman neustále hauzíruje seznamem 27 zrádných poslanců. Pokud je seznam správný, je to frapantní porušení tajnosti volby a mělo by být stíháno. Pokud seznam není správný, jedná se o pomluvy a dezinformace. Že seznam není správný, se ovšem nedá dokázat, volba byla tajná. Zůstává tedy první možnost.

Pražští sociální demokraté svolali „pracovní aktiv“, který žádá, aby strana napříště spolupracovala se všemi politickými silami v zemi a na všech úrovních. Je naprosto zjevné, že jde o spolupráci s KSČM na nejvyšší úrovni. K iniciátorům patří zjevně David, Šplíchal a Kavan. Zemanovi stoupenci tedy zahájili protivládní ofenzívu. Zatím ji nelze přeceňovat: není jasné, jaký statut má takový pracovní aktiv v rámci strany, zúčastnila se ho asi desetina pražského členstva a v okamžiku hlasování byla přítomna jen dvacetina. Nicméně Špidlovi oponenti prokázali jakési organizační schopnosti. V Praze, v centru české politiky, to ovšem není těžké.

Klaus osloví o půlnoci z 30. dubna na 1. května národ z Blaníku. Tomuto večeru říká náš lid „čarodějnice“. Předpokládám, že prezident bude mít k ruce i příslovečné koště. Předtím se zúčastní v Louňovicích pod Blaníkem jarní slavnosti keltských ohňů: to je z národního hlediska OK, proti Keltům nic nemáme, existují jen v Irsku, Walesu a možná ještě v Bretagni, je to daleko a je jich málo. Louňovičtí Keltofilové se zřejmě stejně jako Ondřej Neff v dnešních Lidových novinách domnívají, že Kelti byli našimi bezprostředními předchůdci na tomto teritoriu. To je omyl, po nich tu byli naši úhlavní nepřátelé, Germáni. Kdyby ovšem v Louňovicích slavili markomanské ohně, český prezident by nepochybně velmi rychle vylezl na jiný kopec: něco podobného si totiž nemůže dovolit. Klausův tiskový ředitel Hájek se zaručil, že nad Hradem nikdy nezavlaje modrá vlajka s hvězdičkami: bylo by to jako sovětská vlajka za totáče. Panu Hájkovi zjevně chybí jakési jemnější rozlišovací schopnosti a měl by být vyšetřen lékařem.

Kyperští Řekové považují i nadále plán OSN za základ k jednání o znovusjednocení Kypru. Vyjádřili se tak po společné schůzce řecký i kyperskořecký prezident. Jsou pouze znepokojeni tím, že plán nedostatečně zaručuje Řekům vyhnaným tureckou armádou v roce 1974 právo na návrat do jejich domovů a majetkovou restituci. Místo české vlády a všech českých vlastenců musí být v této věci nepochybně na straně Turecka: nelze přehlížet, co byla příčina a co byl následek, to, co se dnes jeví jako nepatřičné, bylo v roce 1974 úplně normální a kromě toho nelze přepisovat historii.

Nový návrh trestního zákona, který nyní projednává vláda, vychází ze (správné) premisy, že ochrana lidského života a zdraví je mnohem důležitější než ochrana majetku. Starý trestní zákon, který jsme zdědili z doby bolševismu, to viděl přesně naopak. Změna se ovšem nelíbí Karlu Steigerwaldovi. V dnešní Mladé frontě Dnes píše: „Vláda se zabývá zostřováním trestů za zločiny v dopravě. Chce přitvrdit i v násilných trestných činech. Opět se vynořuje staré známé „třikrát a dost“ a jako obvykle lidovcům neprochází. Za přitvrzení je třeba vládu pochválit. Vyhovuje obecnému mínění, že s darebáky se zachází příliš jemně. Kdyby se však držela toho nejhlubšího mínění lidu, musela by k většině zločinů přiřadit rovnou popravu. Hlas lidu není hlas Boha, nýbrž pomsty.“ Vůbec nejde o úlitbu veřejnému mínění, ale o návrat k úctě k lidskému životu, kterou bolševik zatloukl.

V téže MfD se zajímavě shodují europesimisté Hirsch a Kratochvíl s eurooptimistou Svobodou v jedné věci: do ruské žumpy jsme byli v roce 1948 zavlečeni proti vlastní vůli (byli jsme „vytrženi“ z Evropy, praví Svoboda). Houbes jsme byli vytrženi. Vpochodovali jsme do ní (tedy většina české společnosti, výjimky potvrzují pravidlo) z blbosti a s rozvinutými prapory. V naší historii je řada věcí, na něž můžeme být právem pyšni. Toto k nim ovšem nepatří, a je třeba to znovu a znovu opakovat.

Vláda hodlá různými opatřeními do roku 2010 zredukovat počet mrtvých na českých silnicích na polovinu. To si může přát, ale těžko se to slibuje – mohla by slíbit, kdyby o to stála, že počet mrtvých se o polovinu zvýší, k realizaci takového plánu existují spolehlivé technické prostředky. Zvlášť se těším na figuríny policistů, které mají na místě častých dopravních nehod psychologicky působit na projíždějící řidiče. Protože policie ČR není schopná postavit ke každé figuríně jednoho živého policajta (v tom případě by figuríny byly zbytečné), už teď jsem zvědavý na to, co lidová tvořivost s policejními strašáky provede.

Pátek 30. dubna: Kdybychom brali našeho pana prezidenta doslova, zažíváme dnes něco jako nevěsta před svatební nocí: o půlnoci přijdeme o suverenitu. Václav Klaus se před ponížením ukryl do blanických hvozdů. Jiní oslavují. Oslavovat zatím opravdu není co. Záleží na tom, jak se v EU prosadíme. Václav Klaus kdysi prohlásil (a Právo to dnes připomnělo): "Ubezpečuji každého, že probuzením se do prvního květnového rána nenastane žádný radikální zvrat našich životů. Na straně druhé by měl každý vědět, že tímto okamžikem dojde k ukončení formální svrchovanosti České republiky." V tom je jakýsi protimluv: pokud dojde k ukončení formální svrchovanosti České republiky, bude to znamenat dosti radikální zvrat našich životů.

Předseda pražské židovské obce Jelínek se pozastavuje nad tím, že se příliš medializují různé pochybné publikace s antisemitským podtextem. Ještě daleko horší jsou ovšem texty jako článek rabína Friedmana v Mladé frontě Dnes z 21. dubna. Od českého tisku je to bohužel podobná technika, kterou používali komunističtí demagogové, když se dovolávali různých excentrických kritiků Západu ve prospěch své věci. Ze strany lidí jako rabín Friedman je to ovšem ještě horší. Dávají se do služeb nepřítele jako někteří Angličané a Američané, kteří za druhé světové války otevřeně (a v německém, případně v italském rozhlase) podporovali Hitlera a Mussoliniho. Teď je taky válka.

Právu (Alexandru Kramerovi) poskytl rozhovor profesor Erazim Kohák. Profesor Kohák je jakýsi komplement Václava Bělohradského: kdyby v českém uvažování o politice představoval liberální pravici Václav Bělohradský, socialistickou levici Erazim Kohák a jinak by už nebylo nic, vznikl by dokonalý model ideologického blázince. Kohák kritizuje náš vstup do NATO (opět jsme se přimkli k velkému bratrovi a očekáváme od něho ochranu, NATO mělo být hned po rozpadu SSSR zrušeno). Proboha, co je na tom špatného, když se malý stát sdružuje s velkými státy a očekává od nich ochranu? Nyní ovšem od Evropy ochranu neočekáváme, naopak ji spoluutváříme (a v případě nutnosti ji budeme svými čtyřmi nadzvukovými letadly a dvaceti modernizovanými tanky bránit před mezinárodním terorismem). Evropská unie je důležitá hlavně proto, že je schopna vzdorovat nadnárodním koncernům, což je podle prof. Koháka zjevně hlavní nebezpečí, které nám dnes hrozí. Španělé se rozhodli správně, když jako odpověď na teroristické atentáty stáhli své jednotky z Iráku: na úder se totiž nemá odpovídat ještě větším úderem. A po všech těchto neohrožených (to je třeba prof. Kohákovi přiznat) hovadinách následuje obrana premiéra Špidly (Kohák mu spolu s dalšími dvanácti mudrci dělá jakéhosi dobrovolného rádce, nikoli poradce), která má ovšem už ryze české parametry: Špidla se choval politicky obratně, nepostavil se přímo proti agresi USA, ale „neposkvrnil“ ČR přímým podílem na ní. Víc dělat nemohl, protože politika není filosofie, ČR je malá země a politika je umění možného. Filosofie naproti tomu, aspoň politická filosofie v té podobě, jak ji pan Kohák předvádí v Právu, je zcela zjevně umění naprosto nemožného.

Agentura SC & C provedla pro Mladou frontu Dnes a Českou televizi průzkum preferencí před volbami do Evropského parlamentu: ODS může počítat s 27%, ČSSD se 14, KSČM s 12, Evropští demokraté s 9, KDU a Železného nezávislí s 8. Preference se liší od toho, co uvádějí STEM i CVVM: ODS zde trochu tratí, ČSSD získává a dostává se před komunisty, ED se jeví jako černý kůň soutěže o štrasburská křesla. Zdá se, že agenturu SC & C vedla při její práci neviditelná ruka Pravdy a Lásky.

Václav Klaus si jako Pilát umyl ruce a nechal projít Lex Beneš tím, že jej sice v předepsané lhůtě nepodepsal, ale také nevetoval. Kdyby ho vetoval, pošramotil by si image v politické soutěži krásy, v níž zatím přesvědčivě vede. Kdyby ho podepsal, nejspíš by si u řady lidí taky moc nepomohl. Takže máme prezidenta ani oblečeného, ani nahého. Sláva mu.